Tady a teď

Je šestnáctý červen 2006. Je mi padesát jedna let a pár měsíců. Před hodinou jsem se vyplížil z ranní meditace u Alana Lowena a vyšel do polí. Před třemi hodinami, po nekonečné a dramatické noci, jsem se rozešel s partnerkou, se kterou jsem na tento seminář tantry přijel. Mám toho opravdu až po krk. Fakt už mi ze všech přítomných jebe. A tak si nechávám cuchat vlasy raním větrem a mířím vlnícím se lánem zeleného žita na blízký kopeček.

Nad obilím se formují bizardní mraky. Dneska ráno i to nebe miluje drama. Poryvy větru se zhmotňují v vlnovitém pohybu kývajících se klasů. A mně připadá, že se brodím nekonečným mořem, které se jen trochu rozestoupilo, aby mi ukázalo směr. Ne nepodobný nějakému Mojžíši – až na ty fousy. A také mě nenásleduje žádný z Egypta prchající národ. Jsem dokonale sám a tak je to dobře. A pak se najednou něco zásadního změní. Svět se převrátí naruby a já vím, že všechno to drama, ta bolest, ten pocit naprostého konce, který ke mě přichází zdánlivě zvenčí, je ve mně – já to dělám. Zažívám nepopsatelný stav, ve kterém „vně“ a „uvnitř“ nelze rozlišit, neboť ten rozdíl nedává smysl. Vysoce tělesný pocit, který vypíná spekulativní myšlenky. Jen v nějaké odlehlé části mého mozku si uvědomuji, že toto je to, co jsem už párkrát na chvilku prožil, především ve snu. Nazývám to „satori“, i když samozřejmě na to nemám žádné potvrzení nějakého zenového mistra. Jako malá myš se mi hlavou mihne myš-lenka, která pípne: „To jsme zvědavý, jak dlouho ti to vydrží.“ A pak už jen kráčím dál vlnícím se obilím.

Střih.

O třináct let později. Jsem v semináři konstelací. Kde také jinde. Přichází klientka – budeme jí říkat Eva, usedá na „horkou židli“ a vypráví: „Je mi padesát pět a mám vše, co potřebuji. Jsem dvacet let v partnerství, nemáme žádné děti. Ale již delší dobu jako by mi vše v mém životě dávalo najevo, že mám nějaký strop. Prostě to nejde dál. Takže bych se chtěla podívat právě na to.“
Mám pocit, že spíš než o nějaké rodinné důvody jde tady o konstelaci symptomu. A tak říkám: „V tom, co slyším, na mě nejvíc působí ten ‚strop‘. Tak bych tě poprosil, si vybrat někoho pro sebe a někoho pro ten tvůj strop.“

Eva to dělá a staví sebe (Klientku) a Strop do konstelace. Klientku doprostřed místnosti a asi tři metry od ní zástupce za Strop, kterého postaví tak, že se oba zástupci na sebe dívají. Hned za Stropem jsou dveře a vpravo za ním pak visí na zdi hodiny. Eva si sedne a všichni se díváme, co se bude dít. Po dvou minutách se Strop otočí o sto osmdesát stupňů, takže se nyní na dveře a na hodiny. Na to si Klientka zakryje obličej. A mně to dojde. Jenže, jako tak často, to bez vysvětlení asi málokdo pochopí.

Strach

Obracím se nyní na celý seminář: „Děkuji, vystupte z rolí. To bylo zase jedno takové typické ristretto. Krátká, intenzivní konstelace, kterou bych nejraději vůbec nekomentoval. Ale vím, že byste byli nespokojeni, podobně jako jsem dříve byl nespokojený já, když jsem viděl některé konstelace Hellingera a nechápal, oč v nich jde. Takže začnu Kafkou. Ten napsal mnoho geniálních povídek, a tato konstelace mi připomněla jednu z nich. V ní přijde poutník ke přivřeným dveřím, zpoza kterých se line neodolatelná záře. Před dveřmi ale stojí dveřník. Poutník ho prosí, aby ho vpustil, to ale dveřník odmítá. Na otázku, zdali ho vpustí třeba příští den, říká, že je to možné, ale že to nemůže slíbit. A tak se poutník usadí u dveří a každý den se dveřníka ptá, zdali ho už pustí dovnitř. A pokaždé dveřník odmítá s tím, že možná jindy. Tak ubíhají roky, muž stárne a slábne a nakonec umírá. Posledním dechem se ptá dveřníka: ‚Pověz mi, proč za celou tu dobu, co tu jsem, nikdo jiný těmi dveřmi neprošel?‘ ‚Protože ty dveře jsou určeny jen pro tebe. A nyní je mohu zavřít,‘ odpovídá dveřník a poutník vyhasínajícím zrakem vidí, jak dveřník dveře zavírá.“

V kruhu účastníků je ticho. Spíš takové nechápající, než ticho hlubokého porozumění. A tak ještě dodávám: „Ten Strop v konstelaci je vlastně takový symptom. Něco nám brání jít dál, a my to zprvu vnímáme jako to, co je vně nás. Jenže každá překážka či nemoc, každý problém a každý náš symptom je to, co si děláme sami. Je to naše část, kterou ale z nějakého důvodu nepřijímáme. Ještě ne. Na začátku se zástupkyně za Evu dívala na zástupce za ten Strop tak, že Strop stál mezi ní a dveřmi. Takže, čistě skrze tu pozici, jí bránil projít do dalšího prostoru. V této fázi představoval Strop tedy zároveň její touhu projít dveřmi a zároveň tam stál jako překážka, jako její zhmotněný strach před tím, udělat k těm dveřím ten důležitý krok. Pokud jste si ale všimli, tak její pohled sklouzával na hodiny. Jsou situace, kdy máme času dost a jsou situace, kdy se nám čas krátí. A my se musíme, tak jako ten čekající v Kavkově povídce, rozhodnout. Anton, můj druidský učitel, říkal, že na škále plus dvacet – osvícení a minus dvacet – smrt, je čekání minus osmnáct. Jenže když se konečně její vnitřní symptom – Strop – otočil ke dveřím, dostala Klientka strach a zakryla si obličej. Její strach tak přeskočil z překážky, kterou si vytvořila, přímo na ni. Protože nyní by musela ten krok udělat, uchopit Strop – její zhmotněný strach – za ruku a spolu by se vydali na cestu.“

Terapeut, kouč a průvodce

Za ty roky, které mě dělí od onoho satori (které nakonec vydrželo jen přibližně dvě hodiny, ale i tak to byl jeden z nejhlubších zážitků), se moje konstelační práce proměnila. Docela významně jsem se vzdálil něčemu, co nazývám „terapeutickým přístupem“. Co to znamená? V mých výcvicích učím své studenty, že mohou pracovat na trojaký způsob: Jako terapeuti, koučové a průvodci. K tomu používám následující, hodně zjednodušený, nicméně mnohé objasňující obraz: Terapeut pluje lodičkou po řece a pokud se někdo topí, tak ho, tak trochu jako plavčík na plovárně, zachraňuje. Vytáhne ho do lodičky, přičemž se může stát, že se jeho loďka sama rozkymácí, nebo nedej bože převrhne. To tehdy, když terapeut nedbá na svoje vlastní bezpečí, na odstup od klienta nebo zanedbává supervize. Problém tohoto přístupu je ten, že terapeuta svádí k tomu, myslet si, že ví. Že rozpozná správné od špatného, patologické od zdravého, a že je schopen klienta dostat opět do bezpečné, funkční a obecně uznávané rovnováhy. Past, která číhá na každého terapeuta, je přesvědčení: „Já a můj svět jsme v pořádku,“ nebo „Je to klient, který potřebuje pomoci, ne já.“

Druhý přístup je přístup kouče. Kouč nepluje po vodě, ale pracuje se svým klientem na břehu. Učí ho dovednostem (plavání), které mu pomohou dostat se na druhou stranu řeky. To má několik důležitých předpokladů. Zaprvé klient musí chtít. Za druhé musí být jasný jeho cíl (druhý břeh). A za třetí klient a kouč by měli uzavřít smlouvu – například co se stane, když se klient na druhý břeh nedostane, nebo když se přestane chtít učit plavat. A také co ho ta výuka bude stát. Velký problém tohoto přístupu leží v tom, že tam, kam se klient chce dostat, kouč většinou nikdy nevkročil. Ten, který vás koučuje na vítěze, sám nemusí nutně umět vyhrávat.

Třetí přístup není nepodobný archetypálnímu obrazu řeckého Chárona. To byl převozník, jenž vozil duše zemřelých přes řeku Styx do podsvětní říše zapomenutí. Konstelář v podobě novodobého Chárona samozřejmě neví, zdali se převoz podaří. Řeka je zrádná, počasí vrtkavé a kdo ví, zdali klienta uprostřed řeky nepřepadne panika (psychospirituální krize) a z lodičky nevyskočí. Také musí ten, kdo se chce dostat někam, kde to vlastně vůbec nezná, být na „přechod“ náležitě připraven. Měl by projít rituální očistou, na zaplacení Chárona by měl mít dvě zlaté mince (které starověcí Řekové kladli svým mrtvým na oči) a v neposlední řadě musí mít odvahu, tuto velkou transformaci podstoupit. Nebezpečí tohoto druhu práce vězí v tom, že převozník nikdy nemůže za klienta převzít zodpovědnost. To jediné, co může a měl by garantovat je, že dělá svou práci nejlépe, jak umí. Jak to řekl jeden z mých šamanských učitelů, Holanďan Daan van Kampenhout: „Pokud pracuješ s duší, tak to jediné, co tě certifikuje, je tvoje vlastní duše“. Nebo jinak řečeno: „Držme si klobouky, bude to (pro oba) fičák.“ Je zřejmé, že já sám mám největší příbuznost se třetím druhem konstelářů.

Ristretto

Poslední dobou se v mé práci objevuje ještě čtvrtý přístup. Nazval bych ho „zenovým přístupem“. Již delší dobu, často na závěr výcvikového bloku nebo na konci semináře, stavím tak zvané „ristretto-konstelace“. Toto označení velice krátkých, nicméně do velké hloubky mířících konstelací jsem převzal od mé učitelky Sneh Schnabelové, která milovala Itálii a s ní i tento druh kávy. Ne náhodou byla nedaleko prostoru, kde v jihoněmeckém Freiburgu své semináře pořádala, výborná pražírna kávy a malá, vyhlášená kavárnička, kam jsme, v přestávkách mezi „hustými“ konstelacemi, chodili mlsat.

Z mého pohledu jsou ristretta (nejen ta konstelační :) nejvíce „tady a teď“. Nesnaží se klientovi dát do ruky nějaký návod, racionální postup, recept nebo poskytnout terapeutickou pomoc. Jsou možná nejvíce podobné zenovým koánům – jakýmsi spirituálním hádankám, které nemají logické řešení. Nutí klienta (nebo studenta zenu) alespoň na chvíli radikálně přestat přemýšlet, přestat se zabývat těmi nám všem známými konstrukty typu: „Co by bylo, kdyby to, co je, bylo jiné?“, „Kde jsem udělal chybu a proč?“ nebo „Jak se konečně dostanu k tomu, po čem tak toužím?“

Když jsme byl malý, můj táta mi říkal: „Tomu ještě nerozumíš.“ Později mi maminka radila: „Nepřemýšlej tolik.“ Obojí nepomohlo. Teprve mnohem později, při cestě vlnícími lány, jsem si mohl naplno uvědomit: „Minulost už není. Budoucnost ještě není. Tak kde je vlastně problém?“

Nebo třeba takto:
Ačkoliv nemá žebřík,
vyleze Měsíc nad obzor.
Neřekne si o pomoc
a nečte sútry.

(Článek vyšel v časopise Jóga dnes v roce 2020)