pondělí 28. srpna 2017

O vnitřním dítěti

O čem je vlastně řeč, bavíme-li se o „vnitřním dítěti“? Protože se často hovoří o jeho léčení až vyléčení, dovoluji si zde (opakovaně*) podat několik mých zkušeností z konstelačních seminářů. Dělám to i proto, neboť ona výtečná kniha Johna Bradshawa "Návrat domů" o této tématice je již dlouho nejen rozebraná, ale i ze všech knihoven ukradená.

Boží dítě

Když jsme se narodili, přišla většina z nás na svět jako zářící, malá a zcela nepopsaná bytůstka, jako tak zvané „boží dítě“. Bohužel hned po porodu (u některých už v prenatální fázi) na nás začalo útočit nepřátelské či pouze necitlivé okolí, třeba v osobě porodníka, který nás zvedl za nožičky a plácl po prdelce, aby se naším řevem „plíce pěkně rozvinuly“. Pak nás hned měřili a vážili – jako kdyby to nemohlo chvíli počkat. Následovala celá řada podobných šoků.
V důsledku toho jsme si vytvořili různé obranné mechanismy, ať už se jim odborně říká disociace (odštěpení), vytěsnění, regrese nebo konverze-somatizace (převedení psychického napětí do těla) a další a další psychické strategie, které sloužily k tomu, abychom přežili. V průběhu „braní rozumu“ jsme také často slýchali věty typu: „tomu ještě nerozumíš“, „na to jsi ještě malý“ nebo „já mám teď důležitější věci na práci, než tvé pitomé otázky“, takže jsme se rozhodli, že nejlepší bude, stát se dospělým tak rychle, jak to jen jde.

V tomto procesu dospívání jsme většinu kvalit našeho vnitřního božského dítěte buď zapomněli, nebo jsme se jich rychle museli vzdát, neboť nepasovaly do obrazu rozumného, své okolí více-méně úspěšně kontrolujícího dospělého. Rád bych uvedl pár příkladů těchto úžasných „dětských“ vlastností, na které si stále ještě můžeme vzpomenout a které lze bez velkých potíží znovu do našeho života integrovat. Chce to jen trochu odvahy.
▪ Hravost
▪ Zvídavost, údiv, úžas
▪ Schopnost učit se tak, že nás to nesmírně bavilo
▪ Magické schopnosti a mytologické vnímání světa (např. skrze pohádky!)
▪ Kreativita, ničím necenzurovaná tvořivá síla a vynalézavost
▪ Pružnost. Ty pády!!! ... a usnuli jsme kdekoliv, i v pozici, ze které bychom dnes už nevstali! (To už dnes, jak si ve svých dvaašedesáti pomalu uvědomuji, opravdu není tak docela možné.)
▪ Jedinečnost, za kterou jsme se nestyděli...
atd.


Zraněné dítě

Nejen již zmíněný Bradshaw, ale i další psychologové vycházejí z toho, že v průběhu dětství se „boží“ dítě traumatizovalo a proměnilo se ve „zraněné dítě“. (Viz horní obrázek)
Jeho projevy jsou například:
▪ Závislost (ať už na osobách – často na partnerech, nebo na látkách či činnostech)
▪ Narcismus, egoismus, chamtivost, touha se stále předvádět a získávat pozornost
▪ Nedůvěra, podezíravost a z ní plynoucí touha po kontrole okolí
▪ Vytváření a stálé opakování negativních pocitů a situací včetně sebedestruktivního jednání
▪ Poruchy intimity, sexuální poruchy, chorobný stud
▪ Odmítání autorit a neschopnost nechat se vést
▪ Prázdnota, deprese, apatie...

Právě tuto část své psýchy může dospělý klient vyléčit tím, že se jejím potřebám, tedy potřebám svého vnitřního, zraněného dítěte začne věnovat. Na to existuje několik účinných metod a technik – Bradshaw doporučuje jakýsi dialog mezi „všemocným dospělým“ a zraněným dítětem. Nejprve je ovšem nutné, se k zapomenutým a vytěsněným zážitkům z dětství vůbec dostat. Postupujeme-li po časové ose zpátky do doby, kdy jsme byli malí a sledujeme-li bedlivě všechny pocity a obrazy, které se vynořují, dospějeme k neuspokojeným potřebám a dávno zapomenutým strachům našeho zraněného dítěte, které je možné z pozice silného a stabilního dospělého vyléčit. Našemu vnitřnímu zraněnému a „zamrzlému“ dítěti bychom měli slíbit, že teď už na něj budeme dávat pozor, že budeme dbát na jeho legitimní potřeby, a že může relaxovat, protože nebezpečí pominulo.

Tato cesta má ovšem mnohá úskalí. Pokud vyjdeme z modelu, ve kterém je boží dítě ukryto kdesi v našem nitru pod obranným krunýřem, vytvořeným skrze všechny ty šoky a rány, je jasné, že se můžeme opět a velice bolestně setkat s tím, co nás ohrožovalo a zraňovalo. Proto nejen Bradshaw doporučuje jít tuto cestu s terapeutickým doprovodem – hrozí totiž nebezpečí opětovné retraumatizace, tedy náhlého vynoření zapomenutých nebo nezpracovaných traumat. (Viz obr.)


Zamračený dospělý

Tolik klasický přístup. V systemických konstelacích se ovšem často ukazuje poněkud jiná situace. (Viz dolejší obr.) Postavíme-li pro (dospělého) klienta, který si přijde vyléčit své „zraněné dítě“, konstelaci, v níž stojí on a jeho (ať už jakékoliv) vnitřní dítě, ukáže se, že nikoliv dospělý by měl léčit dítě, ale že je tomu naopak. Dítě se často velice pobaveně dívá na dospělého a diví se, proč se tak mračí. Vůbec nechápe, že se dospělému nedaří si hrát, užívat si svého života a být veselý. Chtělo by dospělému ukázat, co všechno lze dělat, jen kdyby si ho dospělý všiml. Dospělý ale téměř vždy reaguje na takové dítě podrážděně s tím, že „na blbiny opravdu nemá čas“. Často dodává, že jeho dětství bylo totiž docela příšerné. (Na to už několikrát jeho vnitřní dítě propuklo ve smích.)


Vypadá to opravdu tak, že jsme to my, tedy ten dospělý v nás, který je zraněný. V hořejším obrázku patří ona postava (označena otazníkem), která je zraněná a smutná, daleko víc k dospělému než k dítěti. Mnohdy se stává, že na počátku konstelace se dospělý obrací na tuto část a tvoří s ní jakousi alianci proti dítěti, zatímco toto přímo čeká na to, až dospělému (pozor - nikoliv té osobě s otazníkem!) bude smět pomoci. Třeba tím, že ho naučí, jak nebrat věci smrtelně vážně a jak si v deset hodin rozbít koleno (strašné) a už v jedenáct na to úplně zapomenout při cukrové vatě (krásně lepkavé). Případně při nějaké činnosti, která udělá dobře nejen dítěti, ale i dospělému. Přiznám se, že u mě funguje troubení na pablby, kteří jedou (autem) přede mnou příliš pomalu. (Takže - pokud na vás budu troubit, neberte si to osobně. Léčím svého dospělého).

V mnoha případech (a je mi jasné, že existuje mnoho výjimek...) se zdá tento postup, tedy jakési vyhnutí se traumatům a špatným zkušenostem a přiklonění se k hravosti v konstelačním procesu jaksi „bezpečnější“, neboť se vůbec nestará o onu traumatizovanou část, ale spojuje přímo boží dítě s poněkud škarohlídským dospělým, jehož jediný opravdu rozumný krok by byl, nechat se svým vnitřním božím dítětem vést. Nechat se jím pozvat na výlet, udělat s ním nějakou pitomost (z dospěláckého hlediska), riskovat sladkostmi zkažený žaludek a nechat všechny myšlenky typu: „To se nedělá“ nebo „Co by řekli lidé“ stranou. Vzít ono mezidobí mezi božím a nynějším stavem, ve kterém jsem mnohdy skutečně byli vystaveni těžkým situacím, jako něco, co se stalo a co už nezměníme. Poklepat si na rameno, že jsme „to“ přežili. Každopádně jsme na semináři tímto způsobem docílili několika srdce otevírajících výsledků...





------------
*Článek byl již jednou před třemi roky publikován. Toto je aktualizovaná a doplněná verze.

pondělí 21. srpna 2017

Konstelace: Problémy s dětmi

Otázka: Ráda bych se dozvěděla, zda se dají řešit také problémy mého 15-ti letého syna. Poslední rok má problémy ve škole, protestuje, což je v jeho věku normální, ale co mě trápí, že se nám začaly ztrácet peníze. Kdykoliv s ním o tom mluvíme, pláče a slíbí, že už to nikdy neudělá, ale pak se to třeba za dva měsíce stane zase. Nikde na konstelacích jsem neviděla možnost přijít na skupinový seminář také s dítětem.

Odpověď: Rodinné konstelace by se nejmenovaly rodinné, kdyby jejich působení bylo omezeno pouze na dospělé. Otázka je pouze, kde se kořeny problémů vašeho syna nalézají. Představme si situaci, kde dítě začne být ve škole nebo doma „problémové“. Všichni se na něj kriticky dívají - situace by se dala konstelačně znázornit takto: (viz obrázek).


Jak je vidět, všichni kolem syna, kterého jsem označil jako „problém“, jsou jím jakoby fascinováni. Pokud chtěl Váš syn pozornost, nyní ji zaručeně má. Pozornost v našem mediálním světě získávají ti, kteří dělají něco „šokujícího“, neobvyklého. Přitom nerozhoduje, zdali je to „špatné“, nebo „správné“. První závěr by možná byl ten, že Váš syn chce a potřebuje pozornost, lépe řečeno jistý specifický druh pozornosti (například uznání svého otce...), které se mu nedostává. A tak si bere pozornost jak umí. Konstelace ovšem může jít ještě o něco hlouběji.

Pokud by tato konstruovaná konstelace probíhala ve skutečnosti, bylo by myslitelné udělat jednoduchou věc - vytáhnout syna z ohniska zájmu těchto šesti lidí kolem něho a postavit ho stranou. Nyní by se patrně ukázalo, že syn byl pro celý systém velice pohodlný. Rodina a škola, tvořící systém vašeho syna, se tak vůbec nemusela zabývat vztahy mezi sebou. Jak je to například mezi otcem a matkou? Mají naplněný vztah, takže se oba cítí ve své síle a mohou být pro syna „většími“? Z konstelací víme, že děti často „zlobí“, aby si ověřily, zdali rodiče jsou ještě „většími“, a to tehdy, když necítí jejich převahu a sílu. A jak je to mezi školou a rodinou? Uznávají se navzájem, nebo si konkurují ve smyslu, že každý z nich se považuje za povolanějšího ve výchově syna? A jak je to ve škole samé? Uznává učitelka a pedagog autoritu ředitelky nebo ji sabotuje?

Jak vidíme, je docela možné, že se v konstelaci ukáže, že Váš syn vyjadřuje svým chováním pouze něco, co pochází z jeho systému kolem něj. V tomto případě je marné, očekávat jeho změnu bez změny vztahů v celém jeho systému. To se samozřejmě ukáže až při skutečné konstelaci, můj příklad zde je pouhá konstrukce. Jistě že je možné, vzít syna na konstelaci, pokud má o konstelační práci zájem. Na druhé straně z mé zkušenosti vím, že je to mnohdy zbytečné, především tehdy, když rodič bere dítě na konstelaci asi tak, jako by ho vzal k psychologovi - s přáním, aby dítě bylo "opraveno". Podstatně lepší by bylo, se zamyslet nad tím, co onou "nezdárností" či třeba hyperaktivitou dítě chce vyjádřit.

Váš Jan Bílý
www.konstelace.info

pátek 11. srpna 2017

Deprese ze systemického pohledu

„Deprese (z latinského deprimere, utlačovat, umlčovat) je pojem označující obecně pokles. V psychiatrii je to dlouhotrvající porucha psychiky projevující se pokleslou náladou.“ (Wikipedia.cz)
„Podle studií, které organizovala Světová zdravotnická organizace (WHO) budou za deset až patnáct let depresivní poruchy vůbec tou největší zátěží, se kterou se bude lidstvo potýkat.“ (Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., citováno z Aktuálně.cz)
Spotřeba antidepresiv se za posledních 10 let v ČR ztrojnásobila, v USA žije v současnosti 40 milionů dospělých s depresivní nebo úzkostnou poruchou (tj. 18% populace).

Hned na začátku bych chtěl připomenout, že tento článek není napsán odborníkem – nejsem tedy ani psychiatr, ani psychoterapeut, ale obyčejný „konstelář“, jehož zajímá více systémová podstata všech problémů a jehož názory nejsou nikterak terapeuticky směrodatné. Nicméně mi to nedá, abych neupozornil na některé širší souvislosti, které se mi zdají být pro pohled na tuto epidemicky se šířící poruchu významné. Text jsem rozdělil do čtyř částí.

1. Konec světa
Mnoho informací, které se k nám dostávají i tehdy, pokud se explicitně nezajímáme o dění ve světě, signalizuje, že současný svět se ubírá jakýmsi neudržitelným směrem. Primárně je jedno, zdali jsou tyto informace skutečně pravdivé, zveličené či zcela vymyšlené – náš život se stále víc zdá podobat onomu proslulému tanci na Titaniku, který buď na ledovec zrovna míří, nebo již nabírá vodu. A ačkoliv naše vědomá část psýchy informace o nemožnosti dalšího pokračování našeho ubíraání se dosavadním směrem vytěsňuje, ačkoliv si stále ještě užíváme šampaňského a příjemné hudby, naše podvědomí vnímá onu energii „konce jedné éry“. Změny klimatu, záplava plastů v oceánu, vymírání druhů, sucha a povodně, rozpad idejí demokracie a lidských práv pro všechny – to vše a mnohem víc se dostává do hlubin naší psýché, které nás pak, bohužel většinou nevědomě, ovládají.

V podivně depresivním (ale krásném) filmu „Melancholia“ dánského režiséra Larse von Treira je hlavní protagonistka filmu stižena depresí nejen v důsledku její opulentní společenské svatby (bere si totiž někoho, o kom si není jistá, zdali a v jakém smyslu ho vůbec miluje), ale i z podstatně závažnější příčiny – na Zemi se řítí obří planeta (Melancholia), jejíž srážka znamená kompletní konec našeho světa. Pokud vše, tak jako to známe, zítra (případně za deset let) zmizí – co zbývá, abychom nepropadli zoufalství či depresi? A je mnohaprocentní každoroční nárůst konzumace antidepresiv v „západním světě“ (a vodky ve světě na východ od nás) znamení, že se blížíme konci? Zkuste se vžít na chvilku do situace protagonistů v Melancholii a připustit, že je téměř jisté, že tato Země bude v srážce s mnohem větší planetou řekněme do roka zničena. Celá a kompletně. Co byste dělali? Jak vám asi bude?

Astronomové nás ujišťují, že po nějaké planetě, asteroidu či kometě, jež by znamenala pro život na Zemi finální katastrofu, není široko daleko ani stopy. „No to ale vůbec nic nemění na skutečnosti,“ namítnou ti pesimisté mezi mými čtenáři, „že netřeba žádného kosmického tělesa. Na onu katastrofu vystačíme my sami.“ Zdali se náš svět řítí nebo neřítí do nějaké katastrofy, nechám na každém z vás. (Já osobně jsem opatrný optimista.) Chtěl bych se spíš podívat na zásadní rozdíl mezi naší kulturou a dřívějšími globálními kulturami (a například tak bouřlivě diskutovaným současným islámem). My totiž, alespoň jako společnost, jsme nejen ztratili víru v cokoliv, co je nemateriální a nepočitatelné, ale (a to je to hlavní) jsme se dostali do pozice, ve které není nic (snad krom smrti), co je NAD námi. Pokud by se zhroutil náš materiální svět, nemáme kam se uchýlit. Obrazně řečeno se nám stalo to, čeho se tak děsil Asterix s Obelixem – zřítilo se nám nebe na hlavu.

Dobrá, ale co se vlastně stalo s naším „nebem“? Není to jen tím, že se nám hvězdy, Luna a planety v důsledku přezáření noční oblohy světelným smogem doslova ztrácejí z očí. Spolu s nimi jsme přišli o metafyzický smysl naší existence – metafyzický (tj. nad-tělesný*) ve smyslu spojení pozitivisticky racionální reality s její skrytou, nehmotnou esencí. Dřívější kultury se vyznačovaly jednou vlastností, která po nástupu racionalismu zcela zmizela. Mezi „vnitřní“ psychikou jednotlivce, kolektivní psychikou společnosti a materiálním světem – přírodou, elementy, větry, krajinou, rostlinami a živoucími bytostmi existovalo mnohem silnější propojení, než si dnešní člověk vůbec může představit. Jsme nejen první kultura, která se obejde bez božstev, ale i první společnost, která nehovoří s okolní přírodou, nýbrž ji ovládá. To se mnohým může jevit jako obrovská výhoda. Tak zaprvé máme pocit, že „poroučíme větru dešti“, za druhé jsme podstatně méně ohroženi „divočinou“ a za třetí nám církve už nevnucují jejich ideologicky a mocensky zabarvené náboženství. Po tisíci letech božích přikázání máme konečně od nich pokoj. Zavládla svoboda. Jen je to opět ona příslovečná svoboda od něčeho a nikoliv svoboda k něčemu, pro něco. Jsme jako děti, které vychovali antiautoritativní rodiče, jež jim řekli: „Smíte všechno“. Takové děti často končí jako otroci konzumu, v závislostech a na drogách.

2. Drogy
Jak mnohokrát v konstelacích potvrzeno, jsou jakékoliv závislosti náhražkou za něco, co jsme nedostali – ať už jako novorozenci, kojenci nebo v pozdějším věku, a to, ačkoliv jsme to pro náš (většinou duševní) růst nutně potřebovali. Ze všeho nejvíce se samozřejmě jednalo o lásku, přijetí a tělesnou blízkost (jednoduše „přivinutí na srdce“). Já sám, jako člověk, který měl to „štěstí“, že nebyl kojen ani „vzat“ (oba moje rodiče byli traumatizováni, i když každý trochu jinak), jsem v Indii závistivě obdivoval děti především těch nejchudších matek, které, sedíc kdesi v prachu cest, své malé potomky neustále masírovaly, hladily – prostě se jim tělesně láskyplně věnovaly. Kromě faktu, že v padesátých i šedesátých létech kojení nebylo moc v módě, se v nedostatku přivinutí setkáváme ještě s jednou příčinou, jež působí na vznik našich závislostí a stále ještě narůstajícího konzumu drog. Bude se to zdát absurdní, ale při veškeré inflaci erotiky, pornografie, po vymizení veškerých sexuálních tabu a nástupu kultu krásných těl, při vší naší orientaci na materiální svět vidím masivní odklon od tělesnosti, tedy od přirozeného vztahu k našemu tělu.

Je to možná tím, že těla (nejen to naše tělo, ale potažmo i všechny jiné bytosti) vnímáme pouze coby objekty, tedy něco, na co se díváme jaksi „zvenčí“. Tento pohled plně koresponduje s naším nezaujatým a nezvnitřněným pohledem na celou přírodu, která se pro nás též stala objektem, jenž je například nutno chránit. Jako ti, kteří se cítí být „nad přírodou“, si pak vybíráme její části, k nimž vyvíjíme emoční vazby, jako třeba naše domácí mazlíčky, medvídky panda v zoologických zahradách nebo afrického lva Cecila, jehož odstřelil nějaký zlý americký zubař. Na té druhé, mnohem větší straně pak zůstávají ty části živé přírody, jež jsou nám zcela lhostejné – například miliony „spotřebních“ kuřat, prasat a jiných, méně šťastných tvorů.

V tomto prostředí objektivizace našeho vnímání světa to pak pro mnoho lidí jsou právě drogy, které jako jediná brána umožňují otevření vědomí směrem dovnitř. Jsme-li na tripu, přestáváme být nuceně součástí objektivního, racionálního světa. Droga nás vede někam, kde se před námi otevírá vnitřní svět, a to nejen náš (například v opojném pocitu nepřemožitelnosti na speedu), ale i vnitřní svět věcí a bytostí v našem okolí. Na droze k nám najednou mluví stromy, motýli či pukliny ve zdi. Je to právě droga, jež nás jednoduchou, totiž konzumní a chemickou cestou spojuje s onou částí světa (potažmo přírody), kterou věda a okolní racionální společnost přezírá.

Pokud se chceme dopídit hluboké a velmi dobře skryté příčiny našeho onemocnění či závislosti, je tedy nutné nejprve symptomy, nemoc i onu „zlou“ drogu přijmout jako spojence a začít jim naslouchat. Je to totiž přesně to, co nám byť v zašifrované a zfalšované podobě ukazuje, čeho se nám nedostává, co přehlížíme, nebo co nechceme jako náš stín přijmout. Teprve když přijdeme na to, co nám ona mrcha nemoc či závislost vyvažuje, přesně řečeno co nám nahrazuje, můžeme se skutečně vyléčit.

3. Deprese
Zcela podobně nutno rozumět depresi. Ve světě, jehož hlavním proklamovaným cílem je růst, výkon a úspěch, představuje deprese (viz ona na začátku článku uvedená definice slova jako „pokles“) přesně to, co nám tento „pohyb směrem vzhůru“ znemožňuje. Deprese nás, podobně jako drogy a alkohol, drží „down“, tedy dole. Zatímco po infarktu nebo s rakovinou stále ještě můžete „fungovat“, s depresí (myslím s tou skutečnou, klinickou) to bez denní dávky antidepresiv nejde.

Jak jsme viděli v první části tohoto článku, je deprese vyvolána také (možná dokonce zejména) tím, že se nám začíná masivně nedostávat nějakého smyslu toho, co se děje a proč tu vlastně jsme. Změny ve světě jsou tak drastické a zásadní, že se ptáme, k čemu to všechno vlastně spěje. Výše uvedené globální problémy (klima, plastik, vymírání druhů atd.) tíží naše podvědomí a my to pak kompenzujeme ještě většími aktivitami: Angažujeme se v různých ekologických hnutích, třídíme odpad, zachraňujeme želvy kdesi na vzdálených plážích nebo podporujeme návrat vlků do našich hor. To vše jsou samozřejmě bohulibé aktivity a autor nemá v úmyslu je zpochybňovat. Pouze – a to si musíme přiznat, to vše děláme z jakési pozice ochrany a zodpovědnosti za přírodu, tedy z pozice, která není nepodobná pozici rodiče. V konstelacích tomu říkáme „pozice toho, kdo je větší“. Ten nebo to, co je větší, ovšem vždy poskytuje smysl tomu, co je menší. Ať už je to pečující rodič, který ukazuje svému dítěti, co je smyslem každodenního vstávání, mytí si rukou, školní docházky a možná i celého života, nebo nějaká instituce, církev či stát, který dává svým členům smysl jejich účasti například na bohoslužbě.

Pokud ovšem delší dobu setrváváme v pozici toho většího a nemáme se sami o koho se opřít, začne se nám dařit zle. Je to častý jev, se kterým se například setkávám u vrcholových manažerů nebo vlastníků firem. Když není nikdo „nad nimi“, dostavuje se vyčerpání. Toto vyčerpání z chybění jakési duchovní superpozice pak mnoho lidí kompenzuje materiálním konzumem, nákladnými cestami, konzumací drog nebo – upadají do deprese**.

V předchozím textu jsem již rozvedl, že objektivizací našeho přístupu k přírodě (potažmo k celému univerzu) jsme ztratili boha ve smyslu „toho, co je větší než my“. V starověkých, tak zvaných pohanských kulturách (až do nástupu oněch třech monoteistických náboženství – judaismu, křesťanství a islámu) bylo vše, co bylo v přírodě, zároveň prostoupeno božskou, nad-přirozenou energií. Řeky měly své nymfy, planety byly ztělesněním bohů a bohyň, Slunce v podobě Hélia řídilo svůj vůz po nebeské klenbě a Měsíc v podobě stále se měnící bohyně Luny-Seleny se staral o odpočítávání dní. V každém stromu se skrýval jeho „spirit“, v rostlinách dlely neviditelné, ale každému přístupné léčivé síly, kopce, hory a propasti byly prostoupeny duchovními principy. Život v přírodě znamenal neustálý dialog mezi člověkem a vším, co ho obklopovalo. To se poprvé začalo měnit, když se z mnoha „menších“ božstev stal jeden velký Bůh, který se odstěhoval z přírodních entit kamsi do abstraktního (byť vše kontrolujícího) nebe. Dalo by se říci, že božský princip „éterizoval“ a stal se tak něčím, co už nebylo tak jednoduše „k mání“. Posvátné stromy a kameny byly prohlášeny za modly, povaleny a vykáceny, a modlit se k řece nebo k nějakému nebeskému tělesu se stalo nebezpečnou heresií.

Jeden jediný bůh na nebesích má určitě své výhody. Sjednocuje totiž, podobně jako charismatický diktátor sjednocuje národ. Vzpomeňme si například na Napoleona na začátku devatenáctého století nebo Hitlera během nástupu nacionálního socialismu. Pokud ovšem víra, jež se k tomuto „bohu-sjednotiteli“ vyčpí či upadne, pokud lid přestane být nadšen, zůstává po takových jednotlivcích zející prázdnota, právě protože na rozdíl od mnoha bohů, bohyní, najád, géniů a jiných spiritů jsou jediní. A právě to potkalo z pohledu velké většiny lidí křesťanského boha a jeho syna Ježíše v západním světě. Po jeho pádu nastalo období horečné materiální aktivity dvacátého století (konzum a budování) a nyní se dostáváme do – deprese. To je nemoc, která vlastně přesně vyjadřuje to, co se stalo poté, co jsme ztratili spojení „nahoru“, k bohu. Nemoc, která nás drží „dole“, v poklesu výkonnosti, konzumu a budování, skrz kterou padáme k zemi.

4. Východiska
Jak tedy s depresí nakládat? Pokud pochopíme její symbolický význam a pokud si uvědomíme, jak přesně vyjadřuje tato „porucha“ nejprve naše odtržení se od spirituální části přírody, přestěhování jejího přirozeného duchovního obsahu do abstraktní ideje všeobjímajícího jediného Boha, a jeho následného zbankrotování v západním světě, začne nám svítat, kde bychom měli hledat a posléze i nalézt to, čehož ztrátu deprese vyjadřuje.

Jedna z etap léčení deprese je zcela určitě nalezení Boha. To je ale z mého pohledu pouze jedna etapa k většímu cíli, neboť to znamená návrat zpět k ideologii, která možná pro mnoho z nás již nefunguje. Důslednější a hlubší krok by pro mne byl, kdybychom si opět, po staletích naší „nadvlády“ nad přírodou a s ní související současné hyperaktivity v materiálně-racionální oblasti uvědomili, čeho jsme součástí. Bez čeho bychom tu nebyli a co je to, co je opravdu větší než my. Jak dále rozvedu, je „nicnedělání“ v tomto směru klíčem.

Pro ty, jež žili ve starém Egyptě, vyvěral náš materiální, „hmatatelný“ svět z imateriálního světa, jež nazývali Duat, a který byl nejen světem bohů, ale který tvořil základ všeho. Do tohoto světa měl přístup každý – ať už za života skrz duchovní praxi a zasvěcení, nebo po smrti. To druhé bylo řešením pro prosté lidi, kteří nepatřili k duchovní elitě, a kterým chyběla ať už vůle nebo prostředky na to, věnovat se spirituálnímu rozvoji.

Je to právě tato touha po správném vkročení do spirituality Duatu, která vysvětluje ono zdánlivou posedlost Egypťanů záhrobním životem. Pro každého obyvatele této přes tři tisíce let přetrvávající říše byly všechny patrné jevy v „našem“ světě podmíněny jejich vyvěráváním z Duatu. Toto všeobecné cítění mělo za následek něco, co se nám dneska zdá zcela fantaskní – totiž propojení individuální, subjektivní psýché (například snů a emocí), změněných stavů vědomí (mystické zážitky, magie) a reálného, „objektivního“ světa. Možná takový malý příklad na vysvětlenou – představte si, že každý večer, když usnete, se napojíte na kolektivní svět ve kterém se vám nejen „zdají“ bozi, ale ve kterém se potkáváte a komunikujete s vašimi přáteli, s láskami či faraonem. A po probuzení se zpětně na této komunikaci shodnete! Nebylo by to nesmírně osvěžující? (Na druhé straně to také extrémně stmeluje společnost, protože se nic neutají).

Dnešní epidemie deprese tak z mého pohledu nesouvisí pouze se ztrátou smyslu existence a odcizením ve světě „objektů“, výkonu a konzumu, ale také právě v nemožnosti propojit naše individuální psychické stavy s prostředím, které by nám poskytovalo zázemí. V přelidněném světě se tak stáváme osamocenými dušemi, které zoufale hledají pochopení a lásku, nacházejí ale jen další a další „little boxes“, jak to zpívá Pete Seeger.

Proč tedy neobrátit svět vzhůru nohama a namísto potlačování deprese skrz polykání barevných pilulek se nevydat cestou zcela opačnou. Proč nezačít vědomě omezovat aktivity směrem k ovládnutí okolního světa ve prospěch naslouchání tomu, co nám mraky a Slunce, Měsíc a stromy, řeky, hory a zbývající divoká zvířata chtějí říci? Proč se nezastavit, nesednout si („pokles“), proč nezačít to, co nás deprese vlastně nutí dělat – totiž nedělat nic? To neznamená jí podlehnout a nevstávat z postele. Znamená to pouze jít ještě o krok dál, než kam nás vedl Erich Fromm. U něj to bylo „být namísto mít“. Já bych to prohloubil na „být namísto dělat“.

Je důležité si uvědomit, jak se náš svět stal hyperaktivním. Tato hyperaktivita znamená pro někoho správně vystudovat, být správně zaměstnán, vydělat opravdu velké peníze, mít úspěch. Totéž pro jiného může znamenat být neustále milován co nejvíce ženami (muži), mít úžasný sex, skvělé manželství, příkladné děti. Třetí zase zběsile cestuje po exotických zemích, kde hledá „venku“ to, co mu schází uvnitř. A čtvrtý, který se domnívá, že už unikl tlaku veškerého konzumu, se může snažit být spirituálně na výši, navštěvovat co nejvíc seminářů osobnostního rozvoje a od rána do večera „na sobě makat“. Všem čtyřem skupinám je společné, že aktivitu a úspěch prožívají jako drogu (viz druhou část mého článku).

Pokud tedy vezmeme to, co nám deprese říká, vážně – a jako „radu od spojence“, měli bychom vyhledat kousek přírody a sami nebo třeba s nějakými lidmi podobného vnímání začít nesmírně dobrodružnou (i když docela obtížnou) cestu nejen do vnitřku naší vlastní duše (to už dělá i psychoanalýza, jež je opět dalším pokusem o kontrolu a optimalizaci, tedy touhou po jakémsi „zlepšení“), ale do nitra okolních, zdánlivě od nás oddělených bytostí, objektů, jevů. Osho nám, svým „sanyasinům“ kdysi radil, abychom lásku, tedy naší schopnost někoho zcela a bez výhrad milovat, nejprve trénovali na vzdálených objektech – na hvězdách, planetách, Slunci, a teprve postupem času šli blíže k přírodním jevům, rostlinám, zvířatům a naposledy k lidem. Tak se vyhneme očekávání, že na oplátku budeme milováni i my. Jsem přesvědčen, že je to dobrý popis cesty k opětnému navázání kontaktu s tím, co je větší – a teď nemyslím onoho přívětivého muže s plnovousem, jak si někteří představují Boha, ale to, co je za viditelným vesmírem.

Krůček za krůčkem pak zjistíme, že i kdyby nás brzy měla nějaká Melancholie rozmetat na atomy, náš život nebyl marný. I kdyby totiž byl brzy toho viditelného, hmatatelného a voňavého světa konec, to, z čeho vše vyvěrá, je stále zde. Stačí se podívat někde mimo dosah světel velkoměsta na noční oblohu. Což je mnohem účinnější než Cipralex nebo Zoloft.

www.janbily.cz, www.konstelace.info

-----------
*Metafyzika – z řečtiny meta (za, mimo, nad) a fysis (příroda, viditelný svět)
** Jiný takový způsob kompenzace je (především u zmíněných manažerů) setkávání se s dominou, což je další pokus o nalezení „někoho většího“.

Důležitá poznámka po přečtení diskuze pod mým FB-upozorněním na tento článek:
Ten článek není míněný tak, že "deprese by měla být pro něco skvělá". Píšu, že pokud se podíváme na fenomén deprese, můžeme z toho vyčíst jisté souvislosti. Pokud už někdo trpí klinickou depresí, tak je samozřejmé, že bude následovat pokyny psychiatra a neřekne si: "Prima možnost jen tak být". To by taky mohlo být osudové (viz vysoká suizidalita).