Magie pomalosti (a dřiny)

Mám zahradu. Zdědil jsem ji po rodičích, ti ji v sedmdesátých letech koupili od člověka, který byl v první republice letcem a na zahradě, jež měla kolem 13.000 čtverečních metrů, vysadil prakticky každou odrůdu ovoce, která v té době byla k mání. Už ke konci života táty některé stromy, jimž bylo tou dobou kolem sedmdesáti, přestávaly rodit. V současnosti mám snad už jen hrušky a jedno „jedlé“ jablko, ostatní stromy jsou příliš staré a/nebo zplaněné, ale většina z nich stojí a jsou majestátně krásné.

Když jsem půlku této zahrady dostal do vlastnictví, byl to prales. Začal jsem v dolní části, která je ze silnice prakticky „neviditelná“, mýtit a udělal jsem tam nejprve rituální místo pro mé „pohanské“ ohně během osmi ročních svátků. Některé ovocné stromy jsem musel porazit, také jeden hlohový keř, vědom si toho, že je to posvátný strom. Z nařezaných větví a kmenů pak zapaluji ohně, ať už sváteční, nebo jen tak na buřty, a to, co nespálím, skladuji na pozdější časy.

Minulý podzim jsem procházel kolem kostela Svaté Ludmily, kde nějaká zahradnická firma řezala velkou část bezového keře, který roste vpravo od portálu. Do „Ludmily“ jsem chodíval se svojí babičkou, a tak jsem si o asi metrový kus kmene řekl. Dělníci mi ho bez problémů vydali a ani jsem jim nemusel dávat na pivo. Kmínek jsem uskladnil taktéž na zahradě.

Jsou tomu tři měsíce, co jsem dostal nápad, z tohoto pro mě zcela výjimečného dřeva vyrobit první kouli. Vlastně to bylo spíš nutkání, prostě mi to nedalo jinak. Nejprve jsem motorovou pilou vyřezal hrubou formu, tu pak ruční bruskou obrousil do přibližně kulovitého tvaru a pak už v mnoha hodinách ruční práce brousil a brousil a brousil.... Výsledek je na prvním obrázku.

Od té doby jsem vyrobil pět koulí, jedno vajíčko (právě z hlohového, nádherně „panenského“ dřeva) a jednu hruškovou pyramidu. A v těch mnoha hodinách sezení kdesi na zahradě nebo na mém balkónu jsem pochopil, co děláme špatně. Mnohdy. Totiž že spěcháme, a naše vnějškově-výrobní, ale i vnitřně-vývojové procesy chceme efektivně, instantně, dokonale a hlavně pod kritériem maximalizace (ať už zisku, výsledku či úspěchu) uspíšit. Všimněte si, že „úspěch“ a „uspíšit“ zní podobně.

Jenomže taková obyčejná koule, která by se dala vyrobit za pomocí dřevo-soustruhu za čtvrt hodiny, dostane mnohahodinovým broušením kvalitu, kterou lze přímo nahmatat. Zaprvé není dokonalá. I když můj poslední pokus, asi deseticentimetrová koule ze starého, temně červeného hruškového dřeva (příšerně tvrdé!) už vypadá tak, že ona „ruční“ nepravidelnost téměř není poznat, stále tam je.

Kdysi jsem slyšel, že výrobci úžasných ručně tkaných perských koberců (kde jim je dnes asi konec) záměrně vetkávali do vzorků malé chybičky, neboť „jen bůh je dokonalý“. To se mi moc líbí. Protože právě v nemožnosti vybrousit dokonalou kouli, vězí to kouzlo onoho předmětu, který pak držíte v ruce.

A zadruhé – jedině takto může vzniknout předmět síly. Při broušení mi definitivně došlo, že kultické předměty člověk nemůže kupovat v esoterickém obchůdku. A pokud už operuji s mým zamilovaným pojmem „mytologické vnímání světa“, změna, která se týká této části naší psýché nemůže proběhnout ani rychle, ani bezbolestně. Pokud máte zánět slepého střeva, lze ho vyoperovat, zcela logicky v narkóze, ve které „někdo“ udělá něco s vaším tělem bez vašeho vědomí.

Pokud ale chcete změnit staré vzorce a přesvědčení, pokud se chcete dostat na vyšší úroveň vědomí, napravit něco pokřiveného, nepomůže žádný instantní výlet do peruánského pralesa, žádná „jedna rodinná konstelace“, nic „zázračného“. Je nutné projít celou cestou, sám a pomalu. A vzít si na to potřebný čas. A tak, během (velmi pomalého) odcházení mé maminky, zavítám čas od času na svoji zahradu, kde na mě čekají ještě desítky v obyčejných špalcích z mých ovocných a bůh-ví-jakých stromů magické koule či jiná pythagorovská tělesa. Když budete porážet nějakou významnou nebo vzácnou dřevinu, myslete na mě. Vyměním třeba za jabloň, švestku či kus bezu. ;-)