Náboženství vlků

Konstelační divadlo pro podivné děti
Jan Bílý ©2014

Uprostřed malé chaloupky kdesi v lese sedí u stolečku Babička a Karkulka. Myslivec, který je osvobodil, před chvílí odešel. Zbyly po něm jen blátivé šlápoty na dřevěné podlaze. Je už téměř tma, místnost osvětluje svíčka na stole, na kterém je bábovka, otevřená láhev portského a tři skleničky. Jedna z nich – ze které pil myslivec – je prázdná. Je ticho, přerušované pouze sípavým dechem umírajícího vlka.

Karkulka (ukáže na láhev): „Dáš si ještě?“
Babička: „Ještě kapku, Karkulko. Nalij si taky. Na život.“
Karkulka (nalévá Babičce a sobě): „Škoda, že tu není máma, ta by ale koukala.“
Babička: „Jestli by ji to nepovalilo. Bylo to docela o fous.“
Karkulka: „Jo. To tedy bylo. A já už se chvíli bála, že to prokoukne.“
Babička: „Ale kdepák. On je prosťáček. Hodný, ale hloupý.“
Karkulka: „Ale s flintou.“
Babička (přikyvuje): „Jo jo, jako všichni.“
Babička s Karkulkou si připíjejí: „Tak na plán.“ „Jo, na vítězství.“ „Ať žijeme.“

Vlk odněkud zasténá.

Karkulka: „Je spoutanej?“
Babička: „Jasně, neboj se.“
Karkulka: „No, babi, já jsem tady asi ta poslední, která by se ho bála. Já jen aby tady ještě nepobíhal a nepokrvácel to tady všechno.“
Babička: „Vlastně je mi ho teď tak trochu líto.“
Karkulka: „Nebuď sentimentální, babi. Sama jsi mi dala čapku. Jak říkal táta, když se kácí les, lítaj třísky.“ Zasměje se.

Babička: „Jak jsou daleko?“
Karkulka: „S kácením?“
Babička: „S projektem.“
Karkulka: „Začali, ale teď, co je vlk mrtvej, se to zpomalí.“
Babička: „Ježíš, snad zastaví?“
Karkulka: „To je fáze dvě. Vlastně tři. Nejdřív jim to vezme sílu. To je zpomalí. Pak přijde rozvrat, začnou si sami házet klacky pod nohy. Tedy – spíš se s nima mydlit po hlavě.“ (Směje se.) „A pak už to snad brzy skončí. Ty bagry tam zrezivěj, výkopy zarostou, a za pár let, nebo nejvýš za pár desetiletí tu máš už zase všude přírodu.“
Babička: „No, víš, já jsem přeci jen spíš pro ty jemnější metody. Magii.“
Karkulka: „Magie je dobrá tam, kam se hodí, babi. Chlapa musíš občas praštit něčím pádnějším. Ale lepší, když se praští sám.“
Babička: „To máš Karkulko recht. Teď už určitě sedí v hospodě a fabuluje nějakého vlkodlaka.“

Karkulka: „Jak jste na to vlastně s mámou přišly?“
Babička: „To je od prabáby. Ona vždycky říkala, že chlap má jednoho hodně důležitého spojence. Totiž vlka. To je jeho síla, a když se tý síly lekne a toho vlka zabije, tak už to potom s ním jde z kopce. Ale musí ho zabít sám, to nejde z venku, nemůže to udělat žádná žena, nikdo kromě jeho samotného. Chlap a vlk jsou jako strom a člověk, takový dva bráchové, víš, jako blíženci, ale každý trochu opačný. Podívej – my lidé se pořád hýbeme, zatímco stromy jsou přirostlý. My potřebujeme kyslík, oni ho produkují. A stromy dýchají to, co my vydechujeme, jak se to jmenuje.“
Karkulka: „Kysličník uhličitý, babi.“
Babička: „Jo. Stromy koření v zemi a my máme kořeny ve hvězdách. A tak. Kdybychom je zničili, zničíme sami sebe. A podobně je to s mužem a s vlkem.“
Karkulka: „To chápu. Já znala nějakého Tondu, ten za mnou furt běhal. Takovej hokejista, prostej, ale ramena, že se nevešel do dveří. A pořád se chvástal, jak všechno ví a co všechno už dokázal a že je strašně silnej a vědomej a tak, vždyť to znáš. Tak jsem mu řekla, že si ho vezmu, ale že se ho trochu bojím. Té jeho temné tváře, té z lesů, jsem mu řekla. A on pak udělal takovej rituál, a tam ji tu svojí temnou stránku spálil. Zabil svýho vlka.“
Babička: „A tím zabil sebe.“
Karkulka: „Tak.“

Vlk opět odněkud zasténá.

Babička: „Dej mu napít.“
Karkulka: „To ho ale asi zabije docela, má rozpárané břicho.“
Babička: „Trochu vína, ať se tak netrárpí.“

Karkulka nalije do sklenky po myslivci víno a jde do rohu světničky. Vezme hlavu vlka do rukou a dává mu pít. Je slyšet chlemstání a pak tiché vytí.

Vlk: „Vuííí. Buííí. Úííí.“
Karkulka: „Nebreč, napij se ještě.“

Vlk chlemstá Portské. Karkulka ho zvedne do náruče a přinese ho ke stolu.

Karkulka: „Ježíšmajrá, je ale těžkej.“

Vlk vydává zvuky, které se podobají šeptání.

Karkulka: „Jakoby chtěl něco říct.“
Babička (přistrkuje širokou lavici): „Polož ho sem, Karkulko.“
Vlk (šeptá): „Prooošš?“
Karkulka: „Co?“ (K Babičce): „Hele, on chce něco říct.“

Babička přistoupí a položí vlku ruku na hlavu.

Vlk: „Proč já?“
Karkulka: „Protože to jinak nešlo. Sakra – mě se to taky moc nelíbilo, vlku. Ale jsi symbol.“
Vlk: „Symbol?“
Babička: „Ano, protože kdybys neumřel, kdyby tě myslivec nezastřelil, tak vykácejí les. A postaví ten projekt. Tak budou stavět a kopat a hrabat a ničit zem a nezastaví se, až už bude pozdě.“
Karkulka: „Prostě jsme tě obětovaly. Takhle se střelili právě do té jejich nohy, která šlape po lese. Která si ho neváží. A to se vymstí. Ztratí pod tou nohou nejprve les, pak zemi. A pak spadnou, protože na jedné noze se neudrží. A budou muset přestat.“
Babička: „Ztratí půdu pod nohama, tak to my lidi říkáme.“
Karkulka: „Nebudou na koni.“
Babička: „Budou v troubě.“
Karkulka: „V háji.“
Vlk (šeptá): „Háj.“
Karkulka: „Jo, o ten jde taky. Jejich háj. Jejich vlastní, posvátnej háj. Idioti. Ten vykáceli hned na začátku.“
Babička: „A tak jsme si řekly, takhle to už dál nejde. A protože nás vůbec neslyšeli, tak jsme použily malou lest. Tak trochu divadlo, ohrožení, chudák Karkulka, chudák babička, obě pohlceny divočinou. Takže divočinu nutno zkrotit. Organizuje se trestná výprava. S flintou. Proti jejich vlastnímu vlkovi. Ustřelili si pinďoura, hihi.“
Karkulka: „Udělali z tebe teroristu.“
Babička: „Z té vlčí části v nich samých. Zabili vlastní moudrost.“
Karkulka: „A svou divokost.“
Babička: „A za to zaplatí. A nám, za ta léta. Za to příkoří. Za ty čarodějnice tenkrát. Za ten les teď.“
Vlk (sípe): „Můj les.“
Karkulka: „Les divých žen.“
Vlk: „Můj les.“ (Dlouhé ticho.)

Karkulka: „Víš, vlku, my jsme to chtěly po dobrém. My jsme jim říkaly, ať se podívaj na to, že jsou stále ještě děti. Děti země, přírody, děti lesa. Že jsou malí a že nevyrostou než skrze uznání toho, že jsou malí. Ale oni byli jak posedlí. Ten vlk, kterýho maj v duši, ten se nějak zvrhnul. Ten chtěl všechno sežrat. Slunce, Lunu, už začal požírat hvězdy. Mléčnou dráhu. Světlušky. Chrousty. Včely. Polární medvědy. A tak jsme si řekly, že je musíme dostat k tomu, aby ho zastavili. Aby se střelili do nohy. Aby se praštili tou jejich dřevorubeckou sekerou jednou pořádně do hlavy. A ty jsi jejich symbol. Toho divokýho v nich, toho krásnýho, ale taky toho, co se zvrhlo. Takže jsem tě svedla. To zas až tak těžký nebylo, nezlob se. Jsi starej, šedivej, takže mi to fakt nedalo moc práce. Skoro jsi slintal. A pak jsem poslala vzkaz tomu troubovi myslivci: ‚Pomoc, jsme v ohrožení života. Stop. Babička pokousána. Stop. Prosím zachraňte nevinné dítě. Stop.‘ Dítě – no, jak se to vezme, patnáct je vlastně ještě docela málo. Takže až tak jsem ani nemusela lhát. A on se samozřejmě dostavil. Ještě že nevzal kamarády z hospody. A když na tebe mířil, tak vůbec nevěděl, že právě střílí na sebe. Na kus sebe, bez kterýho nemůže přežít. Prásk. Děkuji, chrabrý zachránče. On tam stál, jako kdyby rozluštil právě tu nejtěžší hádanku sfingy. Tu o těch čtyřech, dvou a třech nohou. Opíral se o svou pušku, a aby se nezhroutil, tak mě začal poučovat, abych na sebe dávala víc pozor. A ani to na mě nezkusil. Koneckonců jsem ještě pod zákonem, žejo. Z toho by mohl být v hájovně docela průser. Ztráta místečka. Stop v kariéře. Takže se sebral a odešel, bez princezny. Taky nezabil žádnýho draka, ale právě sám sebe. A jejich temnýho vlka, kterýho tak dlouho ignorovali, až jim začal požírat nebe. Vlka Fenrira. Chápeš?“
Vlk: „Les.“

Líže Babičce ruku, která ho hladí.

Babička: „Možná, že přežije.“
Karkulka: „Kdo? Vlk? Mě mrazí.“
Babička: „Možná, že jsme udělaly chybu.“
Karkulka: „Jakou, sakra!?“
Babička: „Možná, že jsme na něco zapomněly.“
Karkulka: „Na co, probůh?“
Babička: „Na tvého tátu.“
Karkulka: „A co je s ním?“
Babička: „Je to chlap.“
Karkulka: „Není, babi. Je to dřevorubec. A vůl. A mlátil mámu.“
Babička: „Protože byl zoufalý. Protože mu to nedocházelo. Protože ho to v té hospodě, kam chodil, nikdo nenaučil. Protože mu to nikdo neřekl, to s tím vlkem.“
Karkulka (křičí): „Jasně, chudák chlap. Chudáček, protože nemá vzdělání. Asi se mu prostě nedostalo příležitosti. Dítě ze sociálně slabé rodiny. A tak musel začít chlastat. A mlátit mámu. Bejt hnusnej. A zdrhnout. Takže za všechno může osud, nebo co?! Jeho rodiče, jo? Chybějící sociální dávky? Už je zase máme omlouvat? A čekat? A říkat ano? Když definitivně řežou tu větev, na který sedíme my všichni? Doprdele, to fakt chceš?!“

Babička: „Ne.“
Vlk (sténá): „Les.“

Karkulka (k Babičce, zaraženě): „Promiň.“
Babička: „To nic. Já vím. Já to taky znám, Karkulko. Ale jak mají začít, když jim sebereme vlka?“
Karkulka: „Co začít?“
Babička: „Žít. Uctívat les. Chodit ke stromům. Dívat se do hvězd. Povídat si s Lunou.“
Karkulka: „A to si myslíš, že oni dokážou?“
Babička: „Já nevím. Ale jak se tady na toho jejich vlka dívám, tak se začínám ptát, jestli jsme netrefily toho nepravého.“ (Vlk jí líže ruku.) „Já jen nevím, jestli bychom ho neměly zašít. Když už ho myslivec rozpáral, tak bychom ho mohly zašít, co myslíš?“
Karkulka: „Já nevím, babi. Neztratí se to kouzlo?“
Babička: „Myslíš, jestli nezačnou zase kácet les?“
Karkulka: „Jo, a jestli vlka nestrčí do zoologický a nebudou na něj vodit svý děti, aby se na něj podívaly, jak je nebezpečnej.“
Babička: „To nevím, Karkulko. Ale my bychom neměly brát život, ale zachraňovat ho.“
Karkulka: „Myslíš: 'Kde voda zahnívá, tam protrhnu hráze...'“
Babička: „'...ale s láskou to udělám.' Já tu modlitbu znám taky, Karkulko.“
Karkulka: „A když zase začnou kácet?“
Babička: „Třeba musí. Třeba na to opravdu musí přijít sami.“

Vlk (slábnoucím hlasem): „Les.“

Babička: „Přines jehlu a niť. A ještě pár svíček. A umyj si ruce. A pomodli se.“
Karkulka: „Tak jo. Ale ke komu se mám modlit? K NÍ?“
Babička: „K nim. K NĚMU. A k vlkům.“
Karkulka: „Ale, co je náboženství vlků?“

Vlk (šeptá): „Les.“