Astrofyzika a egyptská mytologie

Kdysi dávno, když mi bylo patnáct let, se okolnímu světu jevila má životní kariéra zcela jasně. Ačkoliv jsem nenosil brýle a nebyl obtloustlejší, bylo všem jasné, že po gymnáziu nastoupím na pražský Matfyz a stane se ze mě patrně světoznámý vědec. Tomu nasvědčoval nejen můj zápal pro astronomii (stal jsem se v patnácti mimořádným členem Československé astronomické společnosti), ale i fakt, že jsem místo za holkama chodil na hvězdárnu. Namísto aby se mnou lomcovala puberta jsem v Planetáriu po večerech brousil optická zrcadla do dalekohledu a našeho pana učitele fyziky přiváděl k nepříčetnosti poznámkami ke gravitaci a obecné teorii relativity. Leč – nestalo se tak. Skončil jsme u mystiků.

Nekonečno k zoufání
Bůh je vlastně docela častá úchylka vyskytující se u subatomárních fyziků a kosmologů. Obě species zkoumají nekonečno – ti jedni směrem dovnitř, ke stále menším mikro-částečkám, ti druzí směrem ven, do nekonečného vesmíru. A z obou skupin se čas od času rekrutují vědečtí mystikové. A není divu. Zkuste si představit nekonečno – je jedno, zdali mikro nebo makro. Pokud máte dar imaginace, tak se vám brzy zatmí před očima a buď následně zažijete, co to znamená Unio Mystica, nebo si budete muset dát velmi rychle dvojitého panáka. Což vlastně přijde tak nějak nastejno.

Mikro-prostoru kraluje kvantová mechanika a speciální teorie relativity, zatímco makro-prostor ovládá ta obecná. Obě jsou naprosto správné, jenže ouha – již přes sto let se vědci marně snaží, je přivést do souladu. To, že existují vedle sebe, by vlastně nikomu nevadilo – ani vy nečekáte, že chování vašeho auta vysvětlí teorie o páření motýlů. Pouze pro jeden, nicméně hodně závažný jev, je nesoulad obou teorií velmi mrzutý. Totiž pro takovou malou otázečku, nemlich jak ten vesmír, ve kterém žijeme, vlastně vznikl.

Smrt
Možná že se teď ptáte, proč je důležité vědět, jak vesmír vznikl. A raději se staráte o to, co bude dnes k večeři, řešíte Babiše a cenu piva, nebo se obáváte nevěry vaší ženy. To, proč jsme tady, jak jsme se sem dostali a co bylo na počátku všeho, to jsou ovšem otázky, jimiž se zabývaly všechny civilizace a kultury. Není to totiž jen nějaká mytologicky-teoretická otázka. Souvisí přímo s tím, před čím máme největší strach, byť často nepřiznaný. Se smrtí.

Na počátku bylo nic. Je to naprosto stejné nic, jež nás děsí, představíme-li si, že jednoho dne zemřeme. A tak si vymýšlíme různé ráje, očistce a (pro naše protivníky) pekla, reinkarnace, nekonečný život a podobné útěchy. Jenže někde v hloubi duše tušíme, že v okamžiku smrti přestane fungovat čas, staneme se bez-prostorovými a naše vědomí se nějak rozpustí v moři čehosi, co nejen že nelze kontrolovat, ale ani definovat. A to je docela dobrý popis stavu, ve kterém byl vesmír před svým zrozením. A zrovna tak přiléhavý obraz toho, kde se nacházelo vaše „já“ před narozením.

Inflace
Je známým faktem (aspoň se tu učí již na základce), že se kosmos neustále rozpíná. Představte si takový nafukovací balónek, na kterém uděláte pár teček. Pokud do něj nyní začnete hustit vzduch, bude se každá tečka od každé vzdalovat. Přesně to se děje s galaxiemi. Tyto se od sebe neustále vzdalují, dokonce čím jsou vzdálenější, tím „utíkají“ rychleji. Pokud tento pohyb začněme sledovat pozpátku, dostaneme se do okamžiku, kdy bylo všechno jaksi pohromadě. Astrofyzici tento počátek nazývají „Big bang“ – tedy velkým třeskem – a datují ho nějakých čtrnáct miliard let nazpátek. Existuje spousta důkazů, že se skutečně udál, jenže – jak už jsme napsal, pro jeho samý začátek, tedy vznik všeho z ničeho, obě Einsteinovy teorie kolidují. Ti z vědců, jimž ještě zbyli nějaké vlasy na hlavě, si je rvou, neboť těch několik sekund na počátku našeho světa se jim prostě už sto let nedaří vysvětlit.

Tak například je rozloha toho „našeho“ univerza přibližně devadesát miliard světelných let. Jak už jsme psal, je jeho stáří čtrnáct miliard let. Každý způli nadaný primán pochopí, že zde něco nehraje. Protože aby se za čtrnáct miliard let vesmír rozletěl (na každou stranu) do čtyřiceti pěti miliard světelných let, musel by se pohybovat aspoň zčásti nadsvětelnou rychlostí. A to, jak víme, fyzika neumožňuje. Jiný takový neřešitelný oříšek představuje nutnost singularity. To je prostě nulový prostor, prostor bez rozměru. Tu speciální teorie relativity sice umožňuje, ale nikoliv už s hmotou celého vesmíru. Tolik energie/hmoty se do „nulového“ prostoru prostě nevejde. A tak dále, a tak dále. Prostě k zoufání.

Nun a Atum
Starověcí Egypťané ovšem nejen že dovedli stavět impozantní a matematicky úchvatné pyramidy, nejen že byli schopni, jak tedy aspoň tvrdí archeologové, za pomoci měděných dlátek a primitivních kamenných koulí vytesat z ultra-tvrdého dioritu kolosální sochy se symetrií desetin milimetru, ale měli i velice propracované mýty, jimiž popisovali vznik světa. Asi vás nepřekvapí, že ultramoderní fyzika se pomalu ale jistě těmto mýtům přibližuje.

Podle jednoho z nich, vzniklého v Heliopoli, byl na počátku jakýsi temný oceán, zvaný Nun. Egypťané si ho představovali jako potenciál, jako ještě nikterak neprojevenou, nekonečnou a bezrozměrnou MOŽNOST. Nun jakoby z oka vypadl novodobému pohledu dnešní fyziky na vakuum – tedy na „nic“. Moderní fyzika ovšem tvrdí, že i v naprostém vakuu neustále probíhají nepatrné fluktuace, které se zjevují a ihned opět zanikají. Vakuum tedy není prázdné, ale přeplněné potenciálními možnostmi, které bychom mohli také pojmout jako jakési stacionární (tedy neprojevující se) vlnění. Zde bychom tedy mohli nalézt první shodu astrofyziky s Egyptem.

Nyní se chvilku musíme zabývat prostorem a časem. Máme-li v laboratoři takové malé sympatické vakuum, které zkoumáme, je důležité si uvědomit, že se na něj díváme zvenčí. Měříme ho tedy naším časem a naším prostorem. Co ale, když žádné „zvenčí“ není? V tom okamžiku zjistíme, že není ani žádný čas nebo prostor. Jak prostor, tak i čas (popřípadě jejich měření, tj., vjem) je cosi, co se vztahuje na existenci něčeho. Není-li nic, neexistují ani prostor, ani čas, nebo, chcete-li, je prostor a čas zároveň všude. A přesně to je Nun.

Kolaps
Právě z tohoto „moře možností“ se oddělil Atum, prvotní princip-bůh, jakési „něco“. Je ovšem ošemetné, používat pojem „oddělil se“, neboť to v nás vzbuzuje představu jistého okamžiku. Ale protože čas ani prostor (ještě) není, nutno říci, že Atum je neustále v Nunu obsažen. Byl, je a bude, pořád. Ani „všude“ nemá smysl, protože v bezprostornosti je „kdekoliv“ zároveň „kdekoliv jinde“.

Teď si představte, že tato bezprostornost je doslova natřískána potenciálem, možnostmi. A že něco (Atum) z těchto nekonečných možností „povstane“. (Tedy opět – spíš povstává). Pokud by astrofyzika byla jen o malinko spirituální a dovolila si pracovat s pojmem „bůh“, měla by vyřešeno. A já (a Egypťané in memoriam) bychom mohli dostat Nobelovku za kosmologii. Ale pojďme ještě o kousek dál.

Na některých papyrech je Atum zobrazen, jak je „zavinut“ do hadích smyček Nunu. Na jiných zase tohoto hada přetíná nožem. Nuže – pokud by někdo ve starověku chtěl mluvit o vlnové funkci, pravděpodobně by použil obraz oceánu (neustálé vlnění) a také hada (jednotlivá vlna, nebo také „string“). Atum se tedy manifestuje tím, že „přetne“ (tj. zkolabuje) vlnění. Čím? Svým záměrem, nebo, chcete-li jinak, aktem sebe-určení. Srovnejte prosím biblické „na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u boha, a to slovo bylo bůh“. A neříká náhodou subatomární fyzika, že teprve existence pozorovatele (tj. boha) zapříčiní kolaps vlnové funkce a z oné pověstné Schrödingerovy položivé-polomrtvé kočky se stane něco definitivního?

Z nekonečných, bezrozměrných a bez-výrazných vod Nunu se tedy oddělí Atum tím, že nechá zkolabovat nějakou vlnu. „Vynoří se“ z potenciality. V oceánu bezbřehovosti (a tedy i bezrozměrnosti a samozřejmě i bezčasovosti) se objeví „chyba“. Jak to ale pokračuje? Skrze princip Chephera (podle posvátného skarabea, jenž pro Egypťany představoval princip sebe-stvoření) se Atum stane Reem. Bohem Slunce. Nebo je Re spíš oním prvotním „Big Bangem“, tou mega-explosí, jež stála na počátku vesmíru, prvním projevením světa z nicoty? V tom případě nutno chápat Atuma jako vůli k existenci, jež způsobí (Chepher) kolaps potenciálního ale neprojeveného pole.

Polarita
Mimo jiné je Re chápán i jako světlo. Z astrofyziky víme, že začínající vesmír nebyl od samého začátku „průhledný“ – že tedy v něm neexistovalo světlo jako možnost vysílání (a v případě nějakého hypotetického oka i přijímání) fotonů. Teprve po jisté době se světlo mohlo začít v „novém“ vesmíru šířit. Přesně totéž vypráví egyptský mýtus, když říká, že „pták světla (Re) se usadil na prvotním vrcholku vynořivšího se světa“. I zde tedy máme paralelu mezi astrofyzikou a mýtem.

Později (nyní už existuje čas) ze sebe Atum vytvoří dvojčata Šua a Tefnut. Šu je prostor, ovšem ne na ten způsob, jakým prostor vnímáme dnes. Podstatně více je to jakési místo, kde můžou vznikat různé formy. Jméno bohyně Tefnut je překládáno jako „vláha“, nebo také vlhkost ženské pochvy či dělohy. Ze spojení Tefnut a Šua se nakonec narodí dvojice Nut (nebe) a Geb (země). Z nepolárního „tvořitele“ Atuma se tak zrodí prvotní polarita. V okamžiku jejich stvoření jsou Geb a Nut spojeni, ale záhy Geb „spadne“ (nebo spíš „vypadne“) z Nut a stane se těžkou, nepohyblivou zení – hmotou. A Nut se nad ním rozprostře coby (hvězdné) nebe. Vznik vesmíru je dokončen.

Kdyby tedy vážení astrofyzici malinko popustili uzdu své představivosti, kdyby si odskočili z Cernu, kde je postaven obří kruhový urychlovač částic do Gízy, kde stojí tři proslulé pyramidy, možná že by se dostali o kousíček dál. Nechci si hrát na chytrého, ale z konstelací (a i ze svého „ostatního“ života) vím, že ne vše se dá dokázat čistě vědeckou metodou. Racionální poznání včetně královny věd – matematiky – je jen jedna, byť veledůležitá noha, na které stojí náš svět. Na tu druhou, zrovna tak důležitou, v posledních stoletích poněkud zapomínáme. Je to noha mytologického poznání, imaginace, lásky, noha kam patří mystický prožitek i osvícení. Teprve kombinací obou noh se dostaneme spolehlivě z místa.

---------
PS.: 31. 3. 2020 (úterý) pořádám spolu s Mgr. Lenkou Konečnou (religionistka) v Náprstkově muzeu od 18:00 večer konstelací egyptské mytologie. Je to první díl čtyřdílného cyklu, kdy se budeme zabývat mýty a báji z různých kultur světa. Večer stojí 300,- Kč a platí se na místě. Rezervace je nutná – mailem na info@lenka-konecna.cz. Přijďte!
PS2.: V textu jsem použil informace z velice úžasné knihy Jeremy Nydlera "Chrám kosmu", která vyšla v nakladatelství Volvox Globáto v roce 1999.

Foto: Autor