Několik poznámek ke koronaviru

Přiznejme si upřímně – přeci jsme „to“ nějak čekali. Jen je v lidské přirozenosti, že „to“ neočekává dnes, ani zítra, ale až „někdy“. No – a máme „to“ tady. Není „to“ poprvé. Ale – co je „to“ vlastně?

Nekontrolovatelnost

Nejprve tedy, co nás na rozbíhající se pandemii tak neobyčejně děsí – ačkoliv ve srovnání s „obyčejnou“ chřipkou není koronavirus v zásadě o mnoho nebezpečnější. (Zde nutno dodat prozatím.) Jsem přesvědčen, že hlavní příčinou rozmáhající se paniky je to, že cosi, co se jeví jako nebezpečné (v tomto případě nový virus s označením COVID 19), se vymyká kontrole. Je to cosi, co neznáme a na co jsem si nezvykli. Cosi, před čím nás neochrání velký vůdce Si, ani báťuška Vladimir Vladimirovič, ani taťka Andrej, žádná z těch otcovských figur, do kterých se populisté tak rádi stylizují. Co zjevně proniká skrze roušky, dere se oknem či klimatizací do příbytků a ulpívá na klikách. Co se přenáší z osoby na osobu ještě před tím, než se projeví příznaky onemocnění (a u některých přenašečů úplně bez symptomů), takže nerozpoznáme bezpečnou od nebezpečné osoby. Což je, mimochodem, pro náš komplexní a komplikovaný svět docela příznačné.

Korona představuje ztělesnění (byť mikroskopické) něčeho, před čím jsme se chlácholili skrze pojištění a zdravou životosprávu, před čím nás údajně chránily bezpečnostní pásy a helmy, s čím nám pomáhaly bylinky, vitamíny či antibiotika. Malinký proto-organismus s jednoduchou RNA nás tak drasticky upomíná na něco, co nechceme vidět, a tak jsme to odsunujeme na uzavřená oddělení JIPek. Totiž na nevyhnutelnost smrti. A tím i na panický strach, který je se smrtí spojen – tedy s tím, co je možná poslední skutečně nevyhnutelná a nekontrolovatelná součást našeho života. Nejprimitivnější forma života tak docela úspěšně sesazuje (byť na chvíli) nás, nejvyspělejší formu, z trůnu pána tvorstva, na kterém jsme usnuli a na kterém se nám zdají sladké sny o 100% jistotě.

Strach

Jak víme, strach je dobrý přítel každého bojovníka, neboť bez něho by byl poměrně rychle mrtvý. Je to jeden ze základních pocitů člověka a tím nejen docela přirozený, ale, vzhledem k jeho ochranné funkci, i opravdový „kámoš“. A to i tehdy, když nám vadí a když (jako většina lidí) s ním bojujeme. Strach se ovšem rychle mění na paniku, když nás ochromí a převezme nadvládu. Lidé pak nakupují jak šílení, vykoupí (víceméně neúčinné) roušky nebo jsou dokonce schopni propichovat pneumatiky autobusům, kteří přivezou do místní nemocnice „osoby v karanténně“. Čeho všeho jsou lidé ve strachu schopni, to víme z nedávné české hysterie s „uprchlíky“. Strachem pak nespíme, nejíme, a tím se ještě víc oslabujeme. Strach máme především z osob, věcí, procesů a změn, které neznáme. Jenže v našem stále rychleji se měnícím světě je právě „to neznámé, nové“ přesně to, čeho neustále přibývá. Není divu, že se pak společnost začne dělit na neo-fóbní část (odhadem 80%) a neo-filní, tedy tu část, která si uvědomuje, že změny prostě přicházejí a že je opravdu nemáme (a nebudeme mít) pod kontrolou. Alespoň ty závažné.

Na světě zahynulo za minulý rok 1.230.000 osob při dopravních nehodách. V ČR jich bylo 547*. Přesto drtivá většina z nás nemá strach, když si sedne do auta. Počet mrtvých při pádu letadla v roce 2019 byl ve světě pouze 257. Ale mnoho lidí má podstatně větší strach létat než jet autem. Je to tím, že v kabině letadla jsme naprosto vydáni napospas umu kapitána? Nebo tím, že auto je nám docela „známé“, letadlo ještě stále ne? Je to tím, že při havárii auta máme větší pravděpodobnost přežití, než při havárii letadla? A jak je to s bouřkou? Máte strach před bleskem? Já, přiznám se, docela ano. To mám asi po babičce, která při každé bouřce (tenkrát jsme trávili horká a bouřlivá léta na chatě) zapalovala hromničku. Takže co dělat, když pak ten strach z nového-neznámého-ohrožujícího na člověka prostě skočí?

Terapie

Kdykoliv konstelačně pracujeme se strachem, máme dvě možnosti. Vlastně tři. Tu jednu jsem již popsal – strach se nás zmocní. Ale tato možnost není konstelační. V konstelaci se buď střetávám se strachem jako s protivníkem, nebo ho vezmu k sobě jako „kámoše“. Je to podobné, jako práce s nějakým symptomem, kterého se mermomocí chci zbavit. Pokud s ním bojuji, posiluji ho, neboť patří ke mě a tím, že ho nechci, že ho vylučuji ze hry, se stále a stále vrací.

Strach tedy nutno přijmout, ale nepropadat mu. Protože teprve, když ho přijmeme, může nás zavést tam, kde „to“ skutečně je. Vzpomínáte si na úvod tohoto článku? V naší přirozenosti je, že víme, že se něco musí radikálně změnit. Doufáme jen, že to nebude dnes, ale „někdy“. A že to nebudeme muset být my, kteří projdou touto radikální změnou, ale svět, společnost, okolí, prostě „oni“. Jenomže to je klam. Ty dveře, kterými musíme projít, aby se „to“ změnilo, jsou postaveny jen pro nás. Nikdo jiný jimi neprojde – každý jiný má svoje vlastní dveře. Můj strach je jen a jen můj. A na konci našeho putování je moje smrt.

Mého indického mistra Osha se jeho žáci často ptali, zdali věří na reinkarnaci. Nebo – co bude po smrti. Osho vždy odpovídal: „Žij. Buď tady a teď. Úplně naplno. Protože smrt je v každém výdechu, tak jako život je v každém nádechu. Nech těch myšlenek, co bude až... Buď totálně přítomný.“ Pokud tak žijeme, může být každý okamžik pro nás naprosto nový. Zcela nečekaný. Úplně mimo naší kontrolu. Jestli ho pak nazveme „úžasným“ nebo „úděsným“ záleží jen na nás.

------------
* Údaje: Wikipedie