Zachrání ženy civilizaci?

 K tomu, abychom přežili, nám nedopomůže žádná digitalizace, nezachrání nás genetické manipulace ani RNA-vakcíny. Kvantové počítače, elektroauta, umělá inteligence, lety do vesmíru – to vše je nám na nic, pokud nepřijde radikální změna vědomí. Dokonce i hojně diskutovaný Green Deal, poměrně zásadní přestavba společnosti v souladu se „zelenými“ hodnotami, je prosaditelný jen potud, pokud neohrozí konzum a naše pohodlí. A stále více je patrné, že s odhodláním, která překonává námi postavené bariéry, se „k nám“, tj. k našemu vysokému životnímu standardu touží dostat miliardy lidí z tak zvaných rozvojových zemí. 

Abychom jako civilizace přežili, musí se naše vnímání světa proměnit podobně převratně, jako se to stalo před několika miliony let, když se vědomí prehistorického člověka oddělilo od vědomí všech ostatních zvířat, kdy naši pra-předci začali poprvé vnímat svět a čas s nadhledem a reflexí a tím udělali počáteční krok k vývoji rozumu.

Tehdy se vynořil zcela nový fenomén. Byl to právě mind, tj. rozum a intelekt, jenž vymanil onu „nahou a slabou opici“, jíž náš prapředek byl, ze zasazení do přírody, a umožnil ji získat nadvládu nad všemi živými tvory. S výsledkem, který nám dnes zároveň umožňuje nesmírný komfort, ale zároveň nás děsí. Neboť právě skrze náš rozum, skrze techniky a technologie, které jsme od doby kamenné vyvinuli, jsme do rukou dostali mocnou zbraň, kterou po celou dobu používáme v oné neustálé válce, kterou vedeme s přírodou. Tuto válku ovšem nemůžeme vyhrát, neboť jsme součástí toho, co ničíme. Začíná nám být zcela jasné, že pokud nezměníme naše vrozené predátorství, naši touhu po ovládnutí okolí, proměníme tuto planetu v druhý Mars, v nekonečnou, byť geologicky i morfologicky zajímavou pustinu.

Potíž ovšem leží v tom, že vlastně vůbec nevíme, kam tato změna našeho vědomí má směřovat. „Zelená revoluce“, udržitelný růst, ochrana životního prostředí, zmírnění dopadu změny klimatu – to vše jsou líbivé fráze, které nic nemění na faktu, že jsme se už dávno stali pro tuto planetu rakovinovou buňkou, která zcela ignoruje své původní začlenění do chodu celého organismu a namísto toho se začne nekontrolovaně množit.

Podobě jako tato buňka i my jsme se vymanili za pomoci našeho intelektu z přirozeného zapojení do „těla Země“. Na ostatní, nás ohrožující predátory jsme sestrojili zbraně, proti decimujícím chorobám jsme vyvinuli léky, naučili jsme se chránit před nepohodu počasí i před následky různých katastrof, povodní, požárů či zemětřesení. Stali jsme se imunními vůči většině přírodních regulativ. A jako šílené děti chceme zachraňovat planetu, která, tak jako naše rodiče, je prostě větší než všechny naše pomahačské a opatrovnické snažení. Ona nás přežije, my bez hluboké proměny nikoliv. Ale jak tuto proměnu začít? A kam má směřovat? Skrze jaký vnitřní proces se z všepožírající housenky vylíhne motýl?

Někteří moudří mystici popisují vývoj rozumu jako nezbytný předstupeň k osvícení. Jakkoliv jsou zvířata i rostliny zcela v přítomnosti, tedy-a-teď, k osvícení jim chybí právě ona lidská intelektuální reflexe, kterou nejprve nutno projít, abychom ji v satori a později i v samadhi mohli překonat. Co ale je to „osvícení“? Je to kýžená změna vědomí, skrze kterou se rozplyneme v nirváně, zřekneme se všech nadějí, tužeb, strachů a ovšem i plánů na lepší svět a odlétneme do nějakých vyšších sfér? Je osvícení a vyvanutí z pozemských trablů cíl našeho života?

Robert Graves, autor knih o Bohyni, označuje osvícení, alespoň jeho východní, svět odmítající druh, za pouze další „mužské“ šílenství, za únik k mužskému pojetí ducha a odklon od ženské materie. Ne náhodou vězí ve slově materie latinský kmen mater, tedy matka. A ne náhodou to byli a jsou převážně muži, kteří po osvícení touží, osvícení hledají a osvícení učí. A v případě, že se jim tento útěk ze světa nepodaří, jsou to opět muži, kteří propadají depresi nebo zlobě. Jak by tedy mohla vypadat nějaká ještě jiná změna vědomí, která by byla slučitelná s „normálním“ životem, s rodinou, dětmi, psem i kočkou, s přírodou a možná dokonce i s jistým blahobytem? Jak vypadá „osvícená bohyně“?

Na tuto otázku samozřejmě nedovedu odpovědět, neboť na ni není žádná „mužsky rozumná“ odpověď. Rád bych se ovšem pokusil o malý výlet do minulosti, který nám možná může poskytnout vhled, v jakém směru by se budoucí změna vědomí mohla ubírat. Pokud se podíváme, jak probíhalo ono prvotní překročení propasti mezi zvířecím a lidským vnímáním, jak a z čeho se vyvinul náš mind, tedy česky rozum, možná zažijeme záblesk toho, kam by ona druhé proměna mohla směřovat.

Podobně jako zvířata, která nedovedou pochopit to, co leží za propastí mezi nimi a lidským rozumem, ani my dnes ještě nedovedeme dohlédnout, co bude, pokud překročíme další propast – tu před námi. Je ovšem možné, že v hledání onoho klíče k tomu, jak dál z naší „rozumové pasti“ nám pomůže intuice. Koneckonců se o ní tvrdí, že je vhodným doplňkem k mužské logice.

V hledání možných řešení tedy nepůjde o striktně logickou dedukci, nýbrž o jakési intuitivní tápání, které je více vlastní ženskému než mužskému principu. Náš první krok by ovšem měl směřovat k pochopení toho, jak se vyvinulo lidského vědomí před několika miliony let.

Překročení Propasti

Abyss je pojem z kabaly, který se váže na kabalistický Strom života a který v překladu znamená propast. Je to dělicí hranice mezi třemi nejvyššími emanacemi boha (tak zvanými sefírami) od zbytku božího (s)tvoření a označuje tak propast, jež dělí nejvyšší celek od jeho nižších projevů. V esoterním učení Thelemy, jehož nejznámější představitel byl Aleister Crowley, je abyss chápán jako „velké dělicí prázdno mezi manifestujícím se světem fenoménů a jeho božským zdrojem.“ Jinak řečeno, je to propast, jež dělí svět, který reflektujeme od jeho nepoznatelné a nedefinovatelné podstaty.

V mnoha mýtech o stvoření světa je popsáno vynoření nebo oddělení světa (Země, prvotního pahorku, pevniny od vod, světla od tmy atd.) z počátečního chaosu. Toto rozdělení (separaci) můžeme vnímat jako filosofický obraz, lze jej ovšem interpretovat i jako vzpomínku našich prapředků na „zvířecí“ chaos, ze kterého se vynořuje poznání. Když pozoruji svého úžasného psa, jsem vždy nadšen tím, jak je neustále „ve“ světě, zatímco já se téměř pořád nacházím „nad“ světem – ať už ve vzpomínkách na minulosti, v obrazech o (možné) budoucnosti nebo prostě jen v reflexi a ve zkoumání toho, co je. Je to tím, že Esme (tak se ona psí dáma jmenuje) sice rozeznává, chápe, učí se a vnímá svými mnohem dokonalejšími smysly, ale to vše dělá, aniž by sama sebe oddělovala od prožívaného.

Je to právě toto „neoddělování“, co mne vždy na Esme uchvátí a proč říkám, že ona je nejlepší meditativní pomůcka. Přičemž je mi jasné, že ten pravý důvod, proč potřebuji meditaci, leží právě v tom, že můj rozum neustále konstruuje realita, hodnotí, kategorizuje, metaforizuje. I Esme vidí duho po dešti (a možná, že se v ní dokonce i něco raduje), její mozek ovšem neprodukuje moje „to je ale krása!“. Neptá se, proč je světlo a tma, ale prožívá je. Žije neustále v přítomném okamžiku, a to i když si vzpomíná na včerejší procházku a štěká ze spaní.

Podobně prožívali svět naši primátští předkové. Když se v mýtech o stvoření světa setkáváme s původním chaosem případně s nekonečnými vodami, není to myšleno ani kosmologicky, ani metaforicky. Je to vzdálená vzpomínka právě na ono zvířecí vnímání, kdy k tomu, co zvíře vnímá, ještě nebyl přiřazen pojem, kdy mezi tím, co je vnímáno a tím, kdo vnímá, nestála rozumová reflexe sebe sama. Zvíře podobně jako dítě, se v zrcadle vidí (a dokonce se i poznává), toto poznání však není spojeno s rozlišením na „Já“ a „ne-Já“.

První aktem boha – ať už personifikovaného, nebo v podobě Univerza – je v téměř všech mýtech o stvoření separace. Tak například v Gen. 1,3 … Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo „den“ a tmu nazval „noc“. Byl večer a bylo ráno, den první…“.

Zdá se tedy, že ke stvoření lidského světa (tj. jeho poznávání) je potřeba nejen fenomény od sebe oddělit (a později i pojmenovat), ale též ustanovit tok času. Další zajímavý aspekt uvedeného citátu z Bible je hodnocení vlastního počínání (Bůh viděl, že světlo je dobré). V jiných mýtech to vypadá podobně – ze tmy, chaosu, ze nedefinované hloubi prostoru či oceánu se vynořuje prvotní pahorek, souše, bůh v podobě zářícího Slunce, želva nesoucí svět na hřbetě, Slunce a Měsíc se oddělují od sebe. Čím byl ale tento velký skok, toto počáteční oddělování a reflexe způsobeno? To je velice těžké otázka, neboť o době a způsobu vzniku lidského vědomí se můžeme pouze dohadovat. Ještě jednou si musíme uvědomit, že se jedná o čas před vytvořením řeči. Jisté indicie nám mohou poskytnout rituály a mýty přírodních národů, je ovšem důležité si uvědomit, že se ocitáme na území dohadů.

Americká básnířka a antropoložka Judy Grahn ve své bohužel jen v američtině vydané knize „Blood, Bread and Roses (1993 Beacon Press) rozvíjí na první pohled nezvykle působící tezi o tom, že na začátku onoho velkého skoku lidského vědomí stály menstruující ženy, které jako první rozpoznaly souvislost mezi jejich interním tělesným procesem a „vnějším“ časem – fázemi Měsíce. Grahn dovozuje, že k vytvoření lidského vědomí, přispěly tři důležité prvky. Jedním byla skutečnost, že ženy v přírodním prostředí menstruují synchronně, ve stejný čas. To jim umožnilo si uvědomit, že podobné tělesné pochody se vztahují nejen na ně samé, ale i na jiné ženy. Druhým prvkem bylo časové sladění menstruace s fázemi Měsíce, tedy s obdobím temnoty (novoluní = menstruace) a se „zjevením“ světla po menstruaci (přibývající Měsíc). To mělo za následek, že tyto ženy byly poprvé za celého vývoje schopny si uvědomit vnější časovou souvislost z vnitřním pochodem a začít tak plánovat. Třetí příčina procitnutí vědomí spočívala v tom, že menstruující žena představuje ohrožení celého kmene skrze šelmy (a to ještě v období tmy v noci). A tak vznikla nutnost separace, společného ukrytí všech menstruujících žen. Ženy tedy vnímaly nutnost oddělení – nejen sebe samých.

Prokletí Metapozice

Ať už tomu bylo jakkoliv, vidíme, že nesmírně důležitým krokem v rozvoji rozumu bylo vytvoření metapozice (tedy schopnosti nadhledu) nad osou Já-Nejá. Tento nadhled byl předpokladem k dělení času a prostoru, k orientaci a vytvoření historie, vedl k pojmenování částí světa, a především také ke slučování různých prvků pod jeden nad-pojem. Pro mého psa je každý strom jiný, voní jinak, je zcela individuální a jedinečný. My oproti tomu často vnímáme borovici i dub jako „strom“, čímž se o ovšem právě přivádíme nejen o jistou pestrost, ale i odtrháváme sami sebe od fenoménů.

Je to právě naše metapozice, která nás vede k tomu, se nepovažovat za součást přírody, ale stavět se do pozice jejích ochránce, léčitele, partnera. Wolfgang Gigerich, německý filosof, píše ve své knize „Die Atombombe als seelische Wirklichkeit“ o dvou zcela protichůdných způsobech vnímání světa. Ten první připodobňuje k pohledu na arénu světa z ochozu římského Kolosea. Zde se divák nalézá v bezpečí, v metapozici, zatímco dole pod ním probíhá zápas divokých šelem. Divák se opravdu „dívá“ a nic neriskuje. Oproti tomu člověk, který sedí v řeckém amfiteátru a se zatajeným dechem, úžasem i úzkostí sleduje Drama, se „vystavuje“ tomu, co je větší. Protagonisté mluvící skrze šklebící se masky jsou pouze prostředníci mezi vůlí bohů – tedy tím, co stojí nad člověkem – a účastníkem skupinové katarze.

Náš současný pohled, v posledních několika stech letech podpořený skrze vědecké poznání, je podle Giegericha pohledem vědce, který se skalpelem v ruce zkoumá žábu na pitevním stole, pouští proud do jejích stehýnek a s údivem pozoruje záchvěvy již mrtvého tvora. Pohled někoho, kdo se vůči tomu, co zkoumá (popřípadě o čem tvrdí, že to chrání) nalézá v pozici většího, v „bezpečné vzdálenosti“.

Pokud bych chtěl být opravdu drastický, mohl bych tento přístup přirovnat k působení nacistického zločince lékaře Mengeleho, který prováděl pokusy na dětech a dospělých v koncentračních táborech, aniž by si ovšem byl vědom nějaké viny. Vždyť to podle jeho přesvědčení byli jen méněcenné kreatury, které by tak jako zahynuli v důsledku přirozeného výběru. Jistěže je toto přirovnání hrubě nevhodné, do jisté míry ovšem popisuje odtrženost našeho vnímání světa a stylizace do pozice „tvůrce“ (tedy boha) tam, kde jsme a zůstaneme jen „účastníci“. Mengele, podobně jako jiní nacističtí a komunističtí zločinci pouze oddělili rozum od emocí – jak víme z procesů, které po konci války proběhly, v rodinném prostředí to byli milující otcové a starající se manželé.

Nechci zde ovšem zatracovat rozum, bez kterého bychom dnes byli stále ještě na úrovni šimpanzů. Hledám v této eseji odpověď na otázku „Jak jsem se dostali z „tady a teď“, z pozice dětí začleněných do přírody do pozice někoho, kdo se ji snaží ovládnout (či zachránit, což je systemicky totéž). A jakým směrem bychom se měli vydat, abychom nezadusili sami sebe odpadními produkty právě tohoto našeho rozumu.

Emočně Spirituální Obrat

Zdá se, že podobně jako když hledáme osvícení, je nutné projít fází „čistého rozumu“, který se vyvinul po překročení té první propasti mezi zvířetem a člověkem. O osvícení jsem již psal. Tedy o tom, že osvícení je možné teprve po „zmatení skrze vědomosti“ jak to nazval Osho, který rozlišoval mezi (intuitivním) věděním a vědomostmi, které vytváří náš intelekt. Pokud tedy ponecháme osvícení jako jednu možnou cestu k (radikální) změně a obrátíme pozornost k tomu, jak „nevyvanout ze světa“, ale zůstat v něm, a přesto ho nezničit, nabízí se po překročení onoho prvního abyssu – vzniku lidského vědomí před miliony let – překonání další propasti.

Psal jsem, že první propast překonal povstávající rozum rozdělením, separací. Je docela možné, že druhý, nesmírně důležitý a zároveň obtížný krok bude spočívat v opaku, tedy ve sloučení, ve spojení rozděleného. A to samozřejmě aniž bychom rozum se všemi jeho výdobytky negovali. Nezavrhovat, ale neulpívat – je můj oblíbený koán zenového buddhismu. Pokud obrátíme zrak k možnostem spojení, propojení, znovu-napojení se na přírodu, na naši esenci, na duši (používám záměrně ženskou část dvojího pojmu duch-duše), je nutné, abychom aktivovali náš „ženský princip“, intuici, emoce, „břicho“ jako protiváhu k „hlavě“.

Roky už učím a píšu o tak zvaném mytologickém způsobu vnímání světa. Patří sem nejen intuice, ale i mýty, pohádky, logicky nepochopitelné synchronicity, rituály, archetypy, umění, které nám způsobuje husí kůži, a především mystické prožitky a magie. Magie ovšem ne ve smyslu, v jakém je dnes poněkud posměšně nebo pejorativně vnímána. Magie nemá nic společného s „čarováním“ – je to prostě non-lineární změna mne samého a okolností, ve kterých žiji. To „non-lineární“ znamená, že kýžená změna není výsledkem intelektuálních a logických postupů. To magii dává hluboký smysl jako doplněk vědy, především v dnešním světě, kde věda zaujala místo poslední „vítězné“ ideologie.

Jakkoliv je „mytologické vnímání“ vlastní jak mužům, tak i ženám, jsou to v současnosti především ženy, které jsou ohledně hledání a snad i vytváření mostů přes druhý abyss aktivnější. Muži jsou stále ještě příliš fixováni na sebe-definici coby „muže“. Možná že v mužích stále ještě přetrvává onen primární strach, že bez udržování nadvlády rozumu spadneme do prvotního chaosu, do stavu ne nepodobném autismu či zvířecí bez-moci. Možná, že ženy tento strach nemají (nebo nemají tak silně), neboť si ještě vzpomínají, že to byly ony, které provedly kdesi v hlubokém dávnověku onu prvotní separaci. Které poznaly cykly Luny, rozdělily tmu od světla a vytvořily tak čas.

Dvě Cesty

Poslední vývoj světa, ona „pandemie“, která námi všemi otřásla, má aspoň pro mne dva zásadní důsledky. Ten první je semknutí se celého lidstva kolem víry v technologii, jež je ovšem provázena zvýšenou kontrolou jedince a ztrátou svobod. Věříme, že vakcína (která mění DNA informaci našich vlastních buněk) nás spasí a že vše bude jako dřív. Akciové trhy pokvetou a vrátí se nám růst růstu. Připomíná mi to víru v kapitána, když je loď v bouři. Bohužel jsem přesvědčen, že kapitánem je (opět) čistý mužský princip, který operuje s čísly, mapami a statistikami, rozdává (zmatené) rozkazy. Případně řve na topiče, aby přitopil. A pokud se Titanik potopí, vpálí si kouli do hlavy. Nic nového pod sluncem.

Ta druhá cesta je nadějnější. Přiznám se, že v současnosti vidím ne této cestě víc žen než mužů. Ne náhodou klesl od počátku covidové hysterie počet mužů v seminářích, konstelacích a jiných „celostně zaměřených“ akcích na minimum, které jsem od začátku mého působení v Česku před dvaceti lety nezažil. Je to cesta přijetí a nerozdělování, neškatulkování, cesta spojování rozděleného a rozhádaného. Ale především k této cestě přináleží něco, čeho musíme ještě dosáhnout. Nazval bych to „emoční propojení s přírodou“ nebo „návrat k matce“. Nebo dokonce, ve smyslu toho, co jsem v této eseji popsal, „velké sjednocení“, jakási anti-separace.

Pokud si přiznáme, že intelekt rozděluje, že vytváří „bubliny“, které si navzájem nerozumí, a pokud si uvědomíme, že právě toto rozlišování stálo na počátku vývoje lidského vědomí, potom se kdesi na horizontu začne objevovat vize nějaké nové, velké syntézy, která není negace rozumu, ale jeho pokračováním. Možná, že intelekt člověka, toto privilegium našeho živočišného druhu není řešením, ale spíš pouhou etapou ve vývoji.  

V mládí jsem horoval pro astronomii. Pozoroval jsem svým samodělaným dalekohledem krátery na měsíci a planety a nesmírně mě přitahovala tajemná hloubka Vesmíru. A tak vím, že jedna z velkých záhad tohoto oboru je, proč jsme už dávno neobjevili nějaké rozumné civilizace, nezachytili jejich radiové signály nebo slabý šum jejich televizního vysílání. Pomalu se ovšem rýsuje odpověď na tuto otázku. Může to být proto, neboť období „lidského rozumu“ je možná velice krátká epizoda ve vývoji života. Dává nám do ruky zbraně a technologie, které, pokud nedospějeme, nás velice rychle zahubí.

V konstelacích je „dospění“ definováno mnoha způsoby. Jeden z nich je, že pubertální odpojení se od rodiny, ono horování pro svou pravdu, svůj malý kmen, své názory, se nakonec promění ve velké přijetí toho, co je. Rodiče uznáme jako rodiče, těžkosti našeho dětství prostě přijmeme (koneckonců z nás udělaly to, co nyní jsme) a „vrátíme se zpět“ do celku a k celistvosti. Je docela možné, že jako lidský druh, onen homo sapiens, musíme právě tento krok udělat. Zatím jsme totiž pouze homo intelektualis. To „sapiens“ v překladu znamená moudrý. A k tomu nám zjevně ještě něco chybí. Třeba nám v tom ženy a ženský talent k syntéze může pomoci.