Osmého června jsme se sešli v podvečer v krásné galerii nad střechami Prahy, abychom se metodou „globálních konstelací“(*) podívali na některé společensky relevantní témata. V kruhu šestnácti lidí se největší zájem ukázal o tyto náměty:
1. Covid, vakcína, lidstvo
2. Proč jsou diktatury v současnosti tak silné a demokracie tak slabé
3. Děti, virtuální (digitální) realita a reálný svět
Čtvrtá, z půlky globální konstelace proběhla poměrně rychle na námět jedné
z účastnic večera, která si stěžovala na učitelku svého vnuka, které kvůli
roušce nebylo v online-vyučování rozumět.
Nejprve tedy téma, které jsem již několikrát stavěl, i když
doposud nikdy se zástupcem pro vakcínu. Na začátku jsme zvolili tři hlavní
protagonisty – Covid jako fenomén ) v roli stála žena), Vakcínu (muž) a Člověka
(tj. lidi v obecném smyslu, v roli stála opět žena). Hned zpočátku
spočívala na Člověku obrovská tíha. Téměř padal k zemi, to jediné, co ho
drželo na nohou bylo, že tam stál ještě Covid a Vakcína. V okamžiku, kdy
se již mohl pohybovat, chtěl obejmout Covid, ten ale se nechtěl nechat
obejmout. Po dotázání, jak se mu daří, odpověděl Covid, že špatně od žaludku,
má rozklepané nohy a musí mít zavřené oči. Vakcína prohlásila, že je
v pohodě, nechápe, co se řeší – je prostě jako auto, kterým se může někam
vyjet nebo vynález, který někdo používá a někdo ne.
Na dotaz, zdali někdo nepotřebuje do konstelace někoho
dodatečného prohlásila Vakcína, že potřebuje Nemocného. Tedy někoho, kdo tím
Covidem trpí. Do konstelace vstupuje další zástupce (opět žena). Nato se Člověk
otáčí pryč, neboť nechce vidět, co přijde. Nemocný se staví vedle Vakcíny,
přičemž se mu trochu uleví. Vakcína se ale staví do středu prostoru, což se
Nemocnému ale ani Člověku nelíbí.
Do konstelace vstupuje To Větší (něco, co je větší než
člověk, zástupce je žena). Člověk si sedá, neboť už tu tíhu nemůže unést.
K němu přichází Nemocný a Člověku se tím uleví. Covid vítá, že do
konstelace vstoupilo To větší. Tím, že To přišlo, je Covidu lépe. Tomu Většímu
se nedaří dobře. Další element, který vstupuje do konstelace, je Moc (mocní). Vakcína
je potěšena, že se Člověk dal dohromady a Nemocným (Vakcína ho nazývá
„umírajícím“). Člověk se drží Nemocného a bojí se Moci. Moc(ní) se spojují
s Vakcínou. Covid má pocit, že je zneužitý. To Větší říká, že neexistuje,
neboť na něj nikdo nevěří. A věří, že se od něj (ní) něco čeká, ale ona Vakcínu
nestvořila a Člověk a Nemocní jsou od ní na druhé straně hřiště. A skutečné –
Vakcína stojí v konstelaci tak, že Člověk a Nemocní nevidí na To Větší.
Nyní do konstelace vstupuje Smysl (vyžádal si Covid).
V okamžiku, kdy Smysl vstoupí, se Člověk postaví vedle Toho co je Větší a
obrovsky se mu uleví. Covid spadne na zem, kde zůstává napůl sedět, ale po
chvíli říká, že jim (lidem) „to nevěří“. Na mou otázku, co přesně jim nevěří,
říká: „No že to je tak ‚najednou‘, že jim to dojde tak najednou.“ Konstelace
končí.
Z debaty po konstelaci: „Já se jen ptám, co vlastně je
ten smysl toho všeho.“
„To se nám asi nepodaří jen tak z konstelace zjistit. Ta konstelace nedává
odpověď na otázku, co přesně je ten smysl, jen ukazuje, že to nějaký
smysl má. My jsme viděli, že v okamžiku, kdy tam přijde smysl, tak se
lidem (Člověku) totálně uleví a dostane se do kontaktu s tím, co je větší.
A Covid se nějak umenšil, byť třeba jen dočasně.“
„Znamená to, že tam byl smysl jako důvod?“
„No, jako když řekneš, že ti něco dává smysl. A každý tam má možná smysl
v něčem jiným. Jakkoliv je to abstraktní pojem, tak má svou funkci.“
„Z toho, že jsem už pár takovýchto konstelací stavěl, tak mohu říci, že mám ten
pocit, že ta pandemie, to co se teď už rok a čtvrt děje, má pro každého zcela
speciální smysl. Globálně, pro všechny se ten smysl nedá definovat. O to víc je
důležité, aby si každý tu otázku po smyslu pro něho samého položil. Ale my se
snažíme neustále generalizovat, zjistit, co je ten smysl pro všechny. Proto se
ty různé skupinky, ať už jsou to ty očkovači, nebo popírači nebo jak se všechny
jmenují, mezi sebou tak perou. Protože oni si myslí, že ten smysl, který
v tom vidí oni, platí pro všechny. A chtějí ho pak také pro všechny
prosadit.
Já jsem přesvědčen, že jestli máme něco pochopit, tak je to toto. Já tu dvacet
let stavím konstelace, ve kterých jde vlastně pořád o totéž. Když totiž
postavíš třeba rodinu, tak tam stojí například tatínek, maminka, brácha a
klient, který si tu konstelaci staví, a každý z nich vidí tu realitu kolem
sebe jinak. Ale každý je přesvědčen, že to, co vidí, je ta správná realita
a odsuzuje nebo přinejmenším soudí ty druhé, když mu v tom odporují. To je
ten důvod, proč já pořád a pořád říkám, že systemický přístup, tedy konstelace,
nespočívají v nalezení jedné pravdy, ale v akceptování různých,
vzájemně se doplňujících pravd. Jedině tak z nich pak není jeden
vítěz, ale vyhrají všichni. Ale od tohoto jsme v současnosti ještě na míle
vzdáleni. Protože například úspěch Facebooku nespočívá v tom, že tam různé
názory tvoří mozaiku, ale že si tam v té mé bublině vzájemně upevňujeme
ten jeden názor.“
Proč jsou diktatury v současnosti tak silné a demokracie tak slabé?
V druhé konstelaci jsme začali jen dvěma (mužskými) protagonisty
– Demokracií a Totalitou. Zatímco Demokracie (v bledě modré košili) byla velice
diskrétní a zdrženlivá, Totalita (v rudém tričku) si byla sebou jistá. Delší
dobou stáli proti sobě a my byli napjatí, kdo komu dá první facku. Ale ani
náhodou…
Demokracie: „Já jsem v pohodě. Ale jsem obezřetný.“
Totalita: „Mě se daří dobře. Koukám se tady na tu čáru (ukazuje na linku na
podlaze, která probíhá v blízkosti Demokracie) a líbí se mi, že mám svůj
prostor. A čekám, co přijde.“
Totalita: „Já bych potřeboval pro ten prostor, který tu mám, lidi. Lid.“
Vybírá si zástupce – ženu – za Lid. Lid se staví po jistém váhání
k Totalitě.
Demokracie: „Já jsem stále v pohodě… ale… přesto bych tu rád viděl… ne
tedy lid…, ale… Spojence.“
Vybírá si zástupce za Spojence. Ten se ovšem nestaví – tak jako Lid
k Totalitě – přímo k němu, ale zachovává jistou vzdálenost. Nicméně
Totalitě se začnou klepat nohy.
Nyní nastává střední část konstelace, ve které se ukazuje
váhavost a zdrženlivost Demokracie, jistota Totality, jisté obavy Lidu, který
balancuje na čáře na podlaze, ale bojí se ji přejít směrem k Demokracii. Ta
využívá svého práva vybrat si dodatečné „hráče“ a poprosí o Svobodu. Ta (představována
také jako Lid ženou) se staví do konstelace, Lid ale stále neví, zdali může „tu
čáru překročit.“
„Co se stane, kdybys tu čáru překročila?“
„To právě nevím. Já se bojím toho, že nevím, co by se stalo.“
Svobodě se líbí Lid, ale říká, že musí počkat, co Lid udělá.
Spojenci jsou nezávislí, rozhodují se podle situace, co chtějí a nejsou nikomu
v ničem povinováni.
Totalita za žádnou cenu nechce udělat sebemenší krok vzad. Demokracie váhá a
činí se tak neatraktivní pro Lid.
Nakonec se dočkáme zajímavého rozuzlení. Do konstelace
vstoupí Transformace, proměna. Nevíme sice, jaká, ale je důležitá pro Totalitu,
která v ní vidí možnost byznysu. Transformace se postaví čelem k oněm
dvěma hlavním protagonistům – vlevo Totalita, vpravo Demokracie. Lid se schová
za Totalitu tak, že se o ni opře zády. V tom okamžiku je skrytý jak pro
Demokracii, tak i pro Totalitu. Před lid se postaví Svoboda a obě ženy se
začnou chichotat, hrát si spolu, tleskat a náramně si to užívají.
Totalita: „Já mám pořád pocit, že to mám pod kontrolou.“
Demokracie: „Já bych viděl příležitost, jak odstrčit Transformaci na soka (tj.
na Totalitu.)“
Jan: „Vidíš příležitost. Ale neděláš to.“
Demokracie: „Ano. Tedy ne, nedělám.“
Lid (stojí pořád skryt zády za Transformací): „Mě se strašně ulevilo. To je
tady výborné. A teď se raduji se Svobodou. A oni mě neohrožují.“
Jan: „Ty říkáš ‚oni‘. Takže tě ohrožovaly obě, Totalita i Demokracie?“
Lid: „No – oni dělaly tu čáru!“
Svoboda (nadšeně): „Já mám radost! A tady si ji užívám!“
Spojenci: „Já to pozoruji.“
Transformace: „No, já jsem přišel a Lid pochopil, že nepotřebuje žádného z těhletěch“
… (ukazuje na Demokracii a Totalitu).
A tady konstelaci ukončujeme.
K tomu ještě malá poznámka: Můj první učitel Osho vždy
zdůrazňoval, že jediná možnost změny společnosti nespočívá v nějaké jiné
politice, nespočívá ve snažení různých revo- či evolucionářů o nastolení „lepší
společnosti“, ale v tom, že bude víc jednotlivců, kteří budou vědomí,
kteří budou meditovat, kteří se budou blížit osvícení. Těch, kteří budou žít
v radosti a mimo jakoukoliv ideologii. Toto pak může proměnit i celou
společnost.
A přesně to se v této konstelaci ukázalo. Transformace
zde sloužila nikoliv k dosažení něčeho, ale jako jakýsi kryt před
oběma velkými narativy společnosti – totalitním (Čína, Rusko, Turecko, islámské
země atd.) a demokratickým, který je tvořen tak zvaným Západ, který se ale čím
dál tím víc smaží ve vlastní „korektní“ šťávě – politické, rasové, genderové a
dalších podobných.
Třetí konstelace: Děti, virtuální (digitální) realita a
reálný svět.
I tato konstelace byla překvapivá. Virtuální realita se
dostala do téměř boží omniprezence, zatímco reálný svět se neustále zaobíral
(dozajista také důležitým) pěstováním brambor. A děti byly – opět – velice
indiferentní. Prostě braly vše, co se zrovna naskýtalo. A protože rodiče nebyli
„dotykoví“, respektive jejich jediná dotýkavost zpočátku spočívala v tom,
že i oni se dotýkali tabletů a smartphonů, tak děti zmizely ve virtuální
realitě. Ale ta – alespoň v konstelaci – nebyla nikterak „vyňatá“
z boží kreace. Ba naopak – kdosi v konstelaci pronesl, že současná
virtuální realita je obdobná, jako „náboženská“ realita minulých století a
tisíciletí. Je tedy otázka, kdo je součástí čeho. Jestli náhodou ta naše
„skutečná“ realita není součástí nějaké větší, virtuální reality, která
obsahuje vše. I onu kritizovanou, člověkem vytvořenou „počítačovou virtuální
realitu“.
A ta poslední, poloviční konstelace?
Zde jsme postavili učitelku, dítě, ministerstvo školství a
nakonec i roušku. A paní učitelka se naprosto zhysterizovala a křičela, jak ji
všichni vzali „program“ – tedy to, co má dělat. Ale křičela to směrem
k dítěti a ani ji nenapadlo, se otočit na ministerstvo školství a říci jim
to tímto směrem. Namísto si stěžovala, že ji pandemie (a v posledních dvou
minutách i rouška) znemožňují normálně učit.
„Já prostě nemůžu. Já nemám tu děrnou kartičku, podle které funguji. Mě ji někdo
vytáhl a já nevím, co s tím. A mě to strašně štve, protože já chci to dítě
učit, chci se s ním potkat a ta rouška mi v tom brání.“
„A proč sis ji nasadila?“
„No protože musím!“
A to bylo tento večer vše. Výborně jsme se bavili a hluboce
zamýšleli. A to byl asi ten „smysl“ večera.
Krásně se to čte a ve správném rozpoložení obohacuje mysl. Můj názor na facebook je ten, že je to nástroj lidí pro propojování skrze virtuální realitu. Jakou bublinu si vytvořím, takovou ji mám. Dokonce mohu mít v různých sociálních sítích vědomě úplně jiné bubliny. Nejsem si jist, zda bych "vinil" facebook "nástroj" nebo i jeho tvůrce. Ostatně i JR Oppenheimer chtěl ze svého nástroje něco jiného. Ta příčina je v anonymitě a v nevyzrálosti lidí v používání
OdpovědětVymazat