O smrti a osvícení aneb: Zaručený návod, jak se přestat bát

 Kdysi, když jsem byl ještě malý, nám, tedy tátovi při řízení „odešlo“ kolo. Opravdu odpadlo, skutálelo se do Vranovské přehrady na Vltavě. Pamatuji se, že než jsme zastavili, sršely za námi jiskry, jak zbytek nápravy drhnul o beton silnice. Nám se nic nestalo, auto bylo chvíli nepojízdné, pak ho odtáhli a dostalo nové kolo. To, které odešlo asi ještě leží na dvě přehrady, ale i ten náš tehdejší Tudor (rok výroby 1955) je už dlouho rozložen na prach či přetaven v něco jiného.

Jediný rozdíl mezi „odejitím kola“ a smrtí člověka je v tom, že my lidé se na auto díváme jako na celek. Jsme jaksi „výš“ než takové auto, potažmo jeho kolo a jsme si našeho vnímání auta jako celku vědomi. Kolo je smysluplná součást auta a pokud „odejde“, je nutné ho nahradit novým kolem aby auto bylo zase kompletní. Staré kolo se prostě vyhodí nebo právě zmizí pod hladinou.

A teď si prosím na chvilku představte vaši smrt. Bude to podobné, jako když přijdete hodně unaveni domů, lehnete si na gauč a začnete klimbat. Začnete se ztrácet ze světa, začnete odcházet. Najednou se probudíte – nic se vám nezdálo, ale dvě hodiny jsou pryč. Prostě jste nebyl. A takto to bude vypadat, až na to probuzení. Žádný past life, žádná reinkarnace, žádný světelný tunel. A ráj? Nebuďte k smíchu. Prostě naše individuální vědomí onoho „já“ zmizí. Nic nebude. Čiší z této představy hrůza? Je vám špatně? Už nechcete číst dál? (To by byla škoda, ale je to na vás.)

Ano, od začátku lidství, tedy od vzniku reflektivního vědomí, čiší z této představy hrůza. Proto si vytváříme skrze tisíciletí berličky v podobě náboženství, ráje či pekla, převtělování, astrálního putování. Bez těchto pomocných konstrukcí nemůžeme žít. Což je zajímavé specifikum právě člověka – žádné zvíře natož rostlina netrpí hrůzou ze smrti a nevytváří pomocné konstrukty. Brambora si nepředstavuje, že poté, co ji sníme, se reinkarnuje například v mandelinku. Proč tomu tak je? Proč zrovna homo sapiens, člověk moudrý, strádá, skutečně trpí představou konečnosti a v důsledku tohoto utrpení investuje nesmírnou energii na to, aby si vytvořil zdání něčeho, o čem v konečném efektu stejně tuší, že to moc nepomůže?

Můj počáteční příklad s autem a jeho kolem se může zdát hloupý, ale v něm vězí řešení našeho problému ze smrtí. Kolo si totiž neuvědomuje dvě věci. Zaprvé „neví“ o své existenci. Zrovna tak jako můj pes, který na rozdíl od kola velice jemně cítí a vnímá, ale nereflektuje sebe sama. Nemá ego. (A teď neříkejte, že váš pes samozřejmě má ego – myslím to striktně ve smyslu sebe-reflektujícího, nadčasového vědomí.) Teprve reflexe našeho ega nám dává schopnost dohlédnout, že naše existence je konečná. A zděsit se toho. Mimochodem je to právě tato schopnost nadčasového poznání, jež byla ukryta v onom jablku, které Adam neměl ochutnat.

Ta druhá důležitá věc se týká celku. Z našeho pohledu je auto celek, a když „mu“ něco odpadne, tak už nefunguje tak dobře do okamžiku, kdy se „to, co odpadlo“ nahradí. Kolo se prostě odpojilo od celku a my, logicky, jsme si pořídili auto (celek), takže vnímáme, že kolo odpadlo od auta, nikoliv naopak. Kdyby ale kolo mělo naše ego, vnímalo by, že se navždy přestalo točit a teď leží na dně přehrady a už nikdy, nikdy nepojede po silnici. A pokud by bylo schopno vystoupit i z časové přímky a „dohlédnout“, že se tak jednoho dne může stát, asi by se samou hrůzou zadřelo.

Tím chci říci, že hlavní příčina našeho strachu ze smrti vězí v tom, že díky našemu egu vnímáme sebe odděleně od všeho ostatního. Tím, že jsme kousli do jablka poznání, jsme jaksi „vypadli“ z klína přírody, z Univerza. Teď ovšem prosím nezačněte, tak jak to mají někteří esoterici ve zvyku, horempádem zatracovat ego a pokoušet se ho „rozpustit“. To jablko, do kterého jsme kousli, nelze vydávit. A bez ega bychom se rozplizli do zvířecího zapomnění, zřítili bychom se zpátky tam, odkud jsem se před statisíci let pracně vyhrabali.

Ten trik neleží v rozpouštění a překonávání, tedy opět v nějaké činnosti. Protože na jakýkoliv pokrok v rozpouštění a podobných činnostech reaguje naše ego dalším zbytněním. Bude to zase jen vaše ego, které se bude obdivovat, jak se mu daří odpoutávat se od ega. Boj s egem prostě nechte stranou. A klidně si pořiďte Rolexky, jaké nosil Osho nebo Dalajláma. O co jde je prožití oné jednoty s celým Univerzem. To se ovšem lehce řekne a těžce udělá. Protože to právě nelze „udělat“. Meditace, jóga, ale i ty mé milované konstelace mohou být jen přípravou. Cokoliv děláme (a mimochodem i říkáme, píšeme, učíme…) není TO.

Osho radí: „Do nothing. Gras is growing by itself and birds sing. You just be.“ (Nic nedělej. Tráva roste sama a ptáci zpívají. Prostě jen buď.) Pokud toto budete (ne)dělat delší dobu, tak se z vás stane buď bezďák, nebo tu a tam prožijete okamžik jednoty. Přičemž tyto dva stavy se vůbec nevylučují. Anebo, to je můj osobní návrh, si pořiďte psa, nejlépe dlouhosrstou kolii. Ta moje mi ukazuje, jak „jen“ být, bez strachu, naprosto ponořená do úžasné existence. Pouze o tom nic neví. Já jsem sice vylezl na horu vědomí, za mnou jsou eony inteligence, postavil jsem mosty přes bažiny neúspěchů, stal jsem se uznávaným, a dokonce i trochu bohatým. Jenže tohle vše je v konečném důsledku pro kočku. Ještě že mám psa.

Ten totiž nemedituje, nemodlí se, nevykládá karty a nemusí navštěvovat „Art of dying“-semináře. Neshromažďuje granule na špatné časy a v dnešní zarouškované době už ani nemusí mít v tramvaji náhubek. Nevadí mu, že jeho kámoš, se kterým dovádí, třeba ani není očkovaný proti psince. A neděsí ho, že jednou, možná dokonce dříve než já, umře. A až jednou oba nebudeme, tak se nepotkáme „někde jinde“, já třeba jako pes a ona, Esme, jako nějaký člověk, který se nechá mnou inspirovat, jak jen být. Jen se rozpustíme v tom oceánu bytí, přestaneme existovat jako oddělené entity a konečně, ne-li již předtím, zakusíme ten celek. Není to krásná představa?

PS.: Pes, který spal u mých nohou na verandě, se právě probudil, protáhl se a podíval se na mě pohledem: „Nebylo by kolečko salámu?“