Mírně esoterní rozhovor o covidu s Janem Bílým

Otázka: Jane, samozřejmě ta první otázka zní: Jsi naočkovaný?
Jan: Ano, jsem. Ne, nejsem. Vyber si, co se ti líbí.

Otázka: Tedy promiň, ale co je to za odpověď?
Jan: Tedy promiň, ale co je to za otázku? Tvoje otázka přesně ukazuje, kam až jsme se to v tom dnešním šílenství dostali. Ještě před dvěma lety by jakékoliv zveřejňování osobních, dokonce bych řekl intimních věcí, vedlo k okamžitému protestu ochránců soukromí. Nedávno mi německé centrum, kde jsem měl seminář, odepřelo poskytnout maily mých účastníků s poukazem na ochranu dat. Ale zdali jsme očkovaný a kolika dávkami, to teď chce vědět každý pingl v restauraci. Proč ne rovnou moji DNA?

Otázka: Ale nemá to důvod, že se všichni chceme chránit?
Jan: Prosím tě a před čím? Vždyť už je chronicky známo, že ten virus mohou přenášet i očkovaní. Tato otázka, jako mnoho jiného, co se událo a stále děje v posledním roce, jen ukazuje, jakému obrovskému tlaku jsme vystaveni, abychom dělali něco, co vlastně dělat buď nechceme, nebo co děláme z nějakého hlubokého a často bohužel nepřiznaného strachu. Jenže o tom strachu nemluvíme, zato se oháníme čísly, statistikami, tabulkami a grafy. Ale k tomu se ještě asi dostaneme.    

Otázka: Tak já také doufám, že k tomu ještě řekneš více. Ale teď – jaké bylo tvé první setkání s pandemií?
Jan: Tak zpočátku jsem si myslel, asi jako mnoho lidí na začátku 2020: Zase jedna nemoc z Východu. Už jsme měli prasečí a ptačí chřipku a různé jiné poplachy, tak jsem to nebral moc tragicky. Ale pak, tuším, že to bylo někdy v únoru, jsem v pražském metru potkal prvního člověka zjevně evropského původu s rouškou. A to byl šok, protože rouška, a ještě víc respirátor opravdu nejen že mění náš vzhled, ale děje se tam cosi magického, jako když potkáte na krásné krétské pláži muslimu, která je od hlavy k patě zahalená. Jedna z věcí, která mě na celé té pandemii fascinuje, jak rychle jsme si zvykli na tento podle mne radikální zásah do našich komunikačních možností.

Otázka: Ale i přes tu roušku lze mluvit…
Jan: To ano, ale odřízne to podstatnou část té neverbální komunikace, která zase souvisí s tím, co se stále víc a víc vytrácí, totiž intuice a pocity. Prostě se dobrovolně vzdáváme části svých výrazových prostředků, mimiky, úsměvů či šklebení. A je zajímavé, že z historického pohledu jen velice krátce před covidem – snad tak dvě desetiletí – ovládly naši písemnou komunikaci smajlíci, tedy právě to, co rouška více než z poloviny odřezává.

Otázka: Ano, emotikony teď nahazují to, co digitální komunikace filtruje, totiž přímé vyjádření pocitů. Ty děláš konstelace, což je metoda, která s pocity přímo pracuje. Dá se konstelovat v rouškách?
Jan: Dá se všechno. Jen je otázka, jaký to dává smysl. Když děláš konstelace někde v IT-firmě, tak s výrazem nějakých pocitů je to určitě ještě horší, než kdyby v „normálním“ semináři nosili lidé roušku. Ale o to vůbec nejde. Mě zajímá, proč celý svět teď imituje východní kultury, u kterých je emoční výraz tak jako tak hodně zbrzděný a které už dlouho před covidem, možná z religiózních důvodů – myslím teď na různé formy buddhismu – tu roušku nosily. Proč se to tak lavinovitě rozšířilo a proč to pomalu patří k samozřejmostem života. Proč mám dojem, že lidé v metru, tramvaji, nebo v nákupních centrech tu roušku prostě chtějí. Já jsem celý život zvyklý na to, ptát se na to hluboké „proč“.

Otázka: A máš nějakou teorii?
Jan: Tak pro mě je zřejmé, že covid nepřišel náhodou. Je to výraz obrovské transformace, která, jako všechny proměny, dělí společnost na neofily a neofoby. Tedy na malou část, která je ochotna obětovat své jistoty a riskovat a jít do něčeho úplně nového a pak na tu velkou část, která se toho bojí. Všechna ta opatření, karantény, respirátory, a především ta obrovská kampaň, nechat se očkovat, je výrazem touhy, aby „to“ bylo jako dřív. Abychom „to“ dostali pod kontrolu, přičemž pod „tím“ si lze představovat mnohé – růst růstu, zábavu, cestování, víc všeho a tak dál. Zároveň ale něco v nás ví, že to není možné.
Svět se řítí do opravdu veliké proměny a kdoví, zdali ji jako živočišný druh přežijeme. Hlavní téma tedy zní, jak se vyrovnáváme s rizikem, především s rizikem smrti. Toto téma je ovšem spojeno s obrovskými emocemi. No a abychom na smrt nemuseli myslet, abychom se té nutnosti se JÍ podívat do tváře vyhnuli, tak se raději všichni schováme za maskami a respirátory.

Otázka: Počkej, toho je trochu moc najednou. Tak popořadě – ty se domníváš, že jakkoliv třeba ty nové vakcíny představují obrovský pokrok vědy, tak to, že nám nyní jsou vnucovány všemi prostředky, je výraz strachu před něčím novým? Není to naopak? Nemají před tím novým strach spíše ti odpírači vakcíny?
Jan: Ano i ne. Tady je právě nutné myslet v hlubších souvislostech. Je zřejmé, že mnoho odpíračů prostě následuje svůj strach před něčím, co není dostatečně vyzkoušené, co neprošlo obvyklou procedurou testů a schvalování. Z tohoto pohledu máš pravdu. Na druhé straně je genetické inženýrství cosi, co nikterak nevybočuje z již mnoho století panující touhy člověka, ovládnout přírodu, přeprogramovat ji, stát se větším než ona. To je opravdu stará deska, jakkoliv je neustále „nově“ samplovaná. To „nové“ (v uvozovkách) spočívá v tom, neustále vymýšlet, jak to staré, totiž naši touhu po kontrole, ještě víc zdokonalit. A je to pořád o tom „vnějšku“, tedy onen obrat dovnitř nás, nějaký radikální převrat v naší orientaci, se prostě nekoná. Jediný způsob, jak se opravdu zbavit strachu ze smrti a tím i té touhy po kontrole, je obrátit svůj pohled dovnitř. To už věděla stará dobrá Rabia.

Otázka: Rabia?
Jan: No to byla ta sufijská mystička, která hledala jehlu před domem. A když se jí lidi, kteří ji pomáhali hledat, vyptávali, kde přesně ji ztratila, odpověděla, že v domě. Tak se ti přátelé smáli a ptali se, proč ji hledá venku. A ona řekla, že je venku víc světla. Nato si lidi mysleli, že se už úplně pomátla. Ale ona jim řekla: „Totéž děláte vy celý život. Hledáte venku to, co jste ztratili uvnitř. Štěstí, klid, boha, osvícení. Hledáte to venku, protože tam je světlo, tam se díváte, a vzájemně se utvrzujete v tom, že jedině tam lze hledat.“

Otázka: A covid nám pomůže hledat uvnitř?
Jan: Možná, já nevím, ale vypadá to, že nás covid docela omezuje. Což samozřejmě většina z nás vnímá negativně. Pokud například nemůžeme cestovat, pokud se ta naše expanze zadrhne, tak zůstáváme, mnohdy nevrle, uvnitř svých hranic. Ale podle mne právě v tom spočívá ten veliký omyl většiny, která si myslí, nebo spíš doufá, že nějaké očkování nám tuto expanzi opět umožní. Přitom je důležité si zodpovědět otázku, co vlastně na Bali, Seychelách nebo v Tokiu hledáme. Já jsem přesvědčen, že toto je jedna z těch opravdu důležitých otázek.

Otázka: Ale pokud se na věc díváme tímto pohledem, jsou vlastně roušky také redukcí, omezením. Prostě nemůžeme už tak volně a svobodně vyjadřovat to, co cítíme…
Jan: To je výborná námitka, vlastně i kritika toho, co jsem říkal na začátku. Pokud bychom roušky nosili z tohoto důvodu, tak by to zapadalo do toho, co tvrdím – že covid nás prostě nutí se omezit, se obrátit dovnitř. Jenže drtivá většina lidí je nosí ze strachu. Nebo z poslušnosti, což je vlastně totéž. A tady se dostáváme ke strašně zajímavé věci, která se často ukazuje v konstelacích. Já to nazývám „vyrovnávání skrze protiklady“.
Když například máme dítě, které je po rozvodu rodičů nuceno žít s mámou a ta mu říká, že táta je zlý, že rodinu opustil a podobné věci, tak to dítě se vědomě postaví na stranu mámy. Ale jeho nevědomá část ho povede k tomu, že bude dělat úplně všechno, aby se tátovi vyrovnal. Je to proto, protože něco v dítěti ví, že je výsledkem spojení obou a že tedy tu část, kterou jeho vědomí musí potlačovat, nějak musí uplatnit.
Totéž platí pro ten veliký problém současného světa – materialismus. To je naše podvědomá touha po tom, co v současném světě není plně uznáváno – po ženském principu. A teď si to vezmi na ty roušky. My jsme velice „extrovertní“ kultura – milujeme svobodný výraz, jsem orientováni navenek, jak už jsem říkal, na tu expanzi. Takže je docela možné, že něco v nás se chce – byť podvědomě – schovat, stáhnout, skrýt. To by vysvětlovalo, proč lidi ty roušky neustále nosí, i když to už několikrát zrušil soud. A nikdo, když je nemají nasazené, jim nic neřekne. To jsem vyzkoušel sám. (Mrk, mrk.)

Otázka: A jak to vidíš s očkováním? Je tam také nějaký skrytý důvod pro tu současnou situaci, kdy řekněme šedesát procent lidí je naočkovaných a čtyřicet s tím váhá, ale media, politici a velká část intelektuálů je přesvědčena, že je to naše jediná záchrana? A nutí tu minoritu se prostě podrobit?
Jan: My tady jednoduše vedeme náboženskou válku, bohužel velice skrytě. A neustále ji zastíráme čísly a logickými a racionálními argumenty. I zde je možné se domnívat, že tím, že jsme již dlouhou dobu vychováváni k toleranci, politické korektnosti, kompromisům, tak něco v nás, pokud se naskytne vhodná příležitost, se zatvrdí a od té chvíle tomu svému názoru prostě věří. To je ještě zesíleno tím, že pro prakticky každý názor dnes najdeš vhodná čísla a „fakta“ v tom informačním moři, ve kterém se všichni koupeme. Zrovna tak, jak tomu je v otázkách víry, kde se buď věří nebo nevěří něčemu, co nevidíš a nevnímáš svými smysly, tak i zde téměř nikdo neví, tedy nezažije jako smyslový vjem, zdali a v jaké míře očkování pomůže. Nám to pouze někdo řekne a my tomu začneme věřit, nebo to začneme odmítat.
Ale mezi „pro“ a „kontra“ je zde veliký rozdíl. Pokud jsem totiž do sebe nechal vpíchnout dvě nebo teď už i tři dávky něčeho, o čem mi někdo začne tvrdit, že by to mohlo mít později nějaké následky, tak můj vlastní psychický obranný systém se okamžitě ozve a označí toho člověka za nebezpečného konspirátora. Protože kdybych tomu, co říká, dal nějakou šanci, tak bych byl buď za blba, nebo bych teď musel žít s pochybami o mém budoucím zdravotním stavu. Takže ta agrese, kterou můžeme pozorovat – mimochodem na obou stranách – je do jisté míry taková psychohygiena. Z toho, co jsem právě řekl je ovšem jasné, že ta agrese bude větší u těch, kteří se již nechali očkovat, nebo se na to chystají, než u těch, kteří tu vakcínu ještě v těle nemají.

Otázka: Ale je přeci jen rozdíl, když někoho nutím k něčemu, než když se nechci k něčemu nechat donutit?
Jan: Ano, a přesně v tom leží to nebezpečí, ve kterém se my jako společnost nacházíme. Existuje mnoho podmínek svobody a jedna z nich je, že nikoho nenutím k nějakému jednání, o kterém je on přesvědčen, že by ho to mohlo poškodit. Jenže moderní společnost je již tak prorostlá vzájemnými vztahy, že se nacházíme ve stále větší džungli nařízení a zákazů, předpisů a směrnic. To zanemná, že společnost stále víc přebírá úlohu regulátora našeho jednání a tím se my všichni, ať chceme nebo ne, dostáváme do role malých dětí.
Všimni si, že jsou to často ti, kteří by za jiných okolností patřili k hlasitým protestujícím – celé levicové a zelené spektrum – kteří jsou nyní zastánci i těch drastických omezujících opatření. To se děje z toho důvodu, že levice tradičně zastává ideu silného státu, který „pomáhá“ znevýhodněným. Zajímavé je to v ohledu na covid, neboť zde si podává ruku s pravicí, která sice není až tak nadšena silným státem, zato fandí poslušnosti a kázni a věří tradičním elitám.
Důležitá otázka naší budoucnosti je, do jaké míry se staneme dětmi a úlohu pečujícího rodiče přenecháme státu. Nebo – a v to doufám – zdali se najde dostatečný počet lidí, kteří si řeknou: Počkat, vždyť jsem dospělý, a tak mohu za svůj život a za své zdraví převzít zodpovědnost. A koneckonců i za ten fakt, že se může stát, že někoho nevědomky nakazím.

Otázka: Tak nakonec tohoto rozhovoru ještě jednou a s úsměvem: Jsi očkovaný?
Jan: Ano, ne, jak-i-tak-i, ani-ani a nakonec ještě „nic z předchozího a ani to ne“. To je indická filosofie, která už kdysi dávno odhalila nebezpečí onoho jednoduchého „buď-anebo“. To je totiž černobílé vidění světa, které má blízko nejen k mužskému principu, ale i k digitalizaci, která nás zrovna a bohužel mocně ovládá. Ale já nejsem jednička či nula, já jsem tisíce odstínů šedi mezi tím. Protože to je život, zatímco ono dělení na ty, kteří „jdou s námi“ a ty, „kteří jsou proti nám“ vede vždy k totalitě, a to je systém sterility a smrti.