Proč nejsme bohatí

(Článek je publikován v souvislosti s nadcházejícím seminářem nazvaným „Hojnost“.)

Možná, že vás to už také praštilo do očí. Ačkoliv banky tisknou peníze jak divé – říká se tomu „kvantitativní uvolňování“ a děje se to zrovna docela extrémně – pořád jich nějak není dost. A to má docela smutné následky.  Když jsem před dvaceti lety re-emigroval zpátky z Německa do Česka, psal jsem články o tom, že pro malý národ v centru Evropy je zcela nezbytné, aby masivně investoval do vzdělání. Dneska, po dvaceti letech, je ČR se svými výdaji na vzdělání stále ještě pod průměrem Evropské Unie. Důvod? „Nejsou peníze.“

Nedávno se do mě opřel pán, který přišel na moji přednášku o hojnosti a finančních přesvědčeních: „Tak mi pane Bílý vysvětlete, proč já, když pracuji ve velké nadnárodní korporaci, za stejnou práci, kterou dělám tady v Česku, beru šedesát procent platu mého německého kolegy.“ Pánovi jsem toho moc nevysvětlil; jednak bych ho musel odkázat na povolanější a jednak jsem nechtěl detailně zabíhat do témat odčerpávání kapitálu, odliv dividend, rozprodej původně „socialisticky“ vlastněných firem a malá přidaná hodnota české ekonomiky. Jeho pocit nedostatku zůstal.

Vnitřní důvody nedostatku

Jenomže toto vše jsou vnější ekonomické důvody. Minimálně stejně velký vliv na individuální pocit bohatství mají důvody vnitřní – především psychologické. Stav našich financí je totiž v daleko větší míře výsledek našich podvědomých přesvědčení než objektivních veličin jako příjmu, platu, výdajů a dluhů. Obsah naší peněženky, případně výše částky na našem kontě se řídí vzorci, které jsme přebrali často již v raném věku skrze působení rodinných struktur, v důsledku neustále omílaných mýtů a průpovídek, ale i ovlivněni odstrašujícími příklady dědečka, který o vše přišel, či udřené prababičky.

Tato finanční přesvědčení se v nás utvářela v době, kdy jsem podstatně víc cítili, než uvažovali – totiž v našem dětství – a tak není snadné je odhalit, jim porozumět a je změnit. Další vliv na nás měla škola a okolní společnost v níž jsme vyrůstali. Ale i zde se nám nyní zdá, že „to tak prostě je“, a nevšímáme si, že podstatně správněji by tato věta musela znít: „je to tak, protože jsme přesvědčeni, že tomu tak je“. Naše podvědomí nás prostě ovládá – samozřejmě nejen co se týká peněz. Takže, i když se rozhodneme ke krokům jako „nyní budu šetřit“, „chci vydělávat víc“ nebo „teď vyřeším své dluhy“, pocity, které nás řídí, nás brzo dostanou tam, kde jsme už odmalička.

S tématikou finančních přesvědčení pracuji již téměř dvacet let a rád bych v tomto článku shrnul několik hlavních tezí, z nichž většina z nich se stále a stále ukazuje v mých seminářích*. Budu přitom postupovat od čistě osobních důvodů, které jsou nevědomé, přes osobní vědomé důvody až po současné nastavení společnosti, které pocit nedostatku vytváří.

Zděděná přesvědčení

Ta jsou hlavní předmět „průzkumu“ v konstelacích, ze kterých víme, že se v rodinném systému nic nemůže ztratit. Pokud tedy někdo z našich předků prožil v souvislosti s penězi nějaké trauma, je velice pravděpodobné, že se jeho traumatický zážitek předá dál. Například byl-li můj dědeček za svůj majetek perzekuován komunistickou justicí, může se toto ukázat v přesvědčení, že mít peníze je nebezpečné.
Hlavní skupiny těchto přesvědčení se liší podle pocitů, které jsou dominantní: 

• Převzatý strach, když vydělávání nebo vlastnictví peněz někoho v minulosti ohrozilo.

• Pocit věrnosti rodinnému systému. Pokud naši předci žili v chudobě, jak bychom si my mohli dovolit, jim být „nevěrní“?

• Odpor vůči předkům nebo nechuť jít zdánlivě podobnou cestou. To se děje tehdy, bylo-li v minulosti naší rodiny vydělávání peněz spojeno s velikou dřinou a nevedlo-li k bohatství. Naše přesvědčení v tomto případě může být, že je lepší nenásledovat cestu mých předků, zůstat chudý a vůbec se o „dostatek“ nepokoušet.

• Převzatá vina. V případě, kdy se někdo z našich předků dostal neoprávněně k majetku, kdy byl někdo jiný okraden, znevýhodněn nebo mu byl majetek zabaven, aby ho pak členové naší rodiny dostali, je možné, že já podvědomě splácím jeho vinu tím, že se stále a stále o majetek připravuji. Toto přesvědčení se zdá docela nepravděpodobné, ale z mnoha konstelací víme, že opravdu takto funguje.

• Převzatý stud: Kdosi z mého rodinného systému byl opětovaně kvůli penězům ponížen. Na mě se nyní může přenést jeho stud a já budu mít zábrany, říci si o to, co mě náleží.

• A nakonec samozřejmě také převzaté pohrdání penězi. To se děje tehdy, když se kdosi z předků domníval, že je lepší, ctnostnější než ostatní, neboť žil v chudobě.

Toto jsou jen některé příklady převzatých peněžních přesvědčení, ve skutečnosti existuje nekonečně mnoho variant a možností. Skrze uctění zranění a bolesti toho, od koho jsme tato přesvědčení přebrali, je lze změnit. To ovšem jistou dobu trvá a rozhodně to nelze udělat jedním rituálem či konstelací.

Naučená přesvědčení o penězích

Opět několik příkladů: Zažijeme-li delší období nouze, může to vést k tomu, že „nás život naučí“ být s penězi velice opatrní, a že přestaneme být v zacházení s nimi hraví a bezstarostní. Pokud jsme vyrůstali v pocitu nedostatku nebo strachu ze ztráty, nebude náš vztah k penězům zrovna uvolněný.

Totéž platí, pokud svět kolem nás začne neustále mluvit o krizi. I to chtě nechtě mění náš vztah k penězům. Dostaneme se do úzkosti, někdy možná i do paniky a začneme se peněz držet jako klíště. To většinou omezí náš rozhled, vystraší naše srdce a vyřadí rozum. V jejich používání či investování se začneme dopouštět chyb. Pokud se toto začne dít, je důležité jít do hloubky našeho pocitu k penězům a zodpovědět si otázku, odkud pramení naše úzkost. jenže Jako vždy, pohled do naší vlastní hloubky není ani lehký, ani pohodlný. Namísto toho často viníme z naší finanční situace někoho, na koho se pak můžeme zlobit.

Tak zvané objektivní problémy

Slovo „objektivní“ dávám záměrně do uvozovkek, neboť i když je většinou řeč o potížích, které zdánlivě nekoření v našem jednání („Je to prostě těžké“, „Proti tomu jsem bezmocný“"), je i zde dobré si přiznat, že za vše, co se nám děje, si můžeme sami. Je těžké, hledat vodu na Sahaře, a i když se to může podařit, je podstatně lehčí, ji najít například v Irsku. Na seminářích mě vždy udivuje, s jakým zápalem a entusiasmem se lidé snaží tvrdohlavě vydělat peníze tam, kde se to povede jen nepatrnému zlomku všech těch, kteří se v daném oboru o totéž snaží.

Toto je také jediná část našeho problému s penězi, kde nám může pomoci četba knih finančních poradců typu Roberta Kiyosakiho, odhlédneme-li od onoho amerického: „Je potřeba věřit si!“ I když, jak víme, víra hory přenáší, zde nestačí. Je třeba poměrně chladnokrevně zhodnotit svoji situaci, svůj podnikatelský záměr a své možnosti, stanovit si cíle a mít (a rozvíjet) také krapet intuice. To vše ovšem většina lidí nedokáže sama, a proto by se tito lidé měli ptát. Expertů, koučů, ale především svého blízkého okolí. Ptát se ovšem znamená, dát tomu, koho se ptám, také možnost k upřímné a tvrdé kritice.

Nedostatek, dostatek a přebytek

To je ošemetná část mého článku. Ukazuje totiž, že „přebytek“ (jako jediný stav, který nám umožňuje hravost a kreativitu) neznamená pro každého totéž a může být také nebezpečný. Ale nejprve k nedostatku a dostatku. Dostatek se všeobecně pokládá za cíl hodný dosažení, zatímco nedostatek za katastrofu. Já ovšem tvrdím, že dostatek je pouze dočasná absence nedostatku. Slovo „dost“ má totiž ve všech jazycích dvě konotace, z níž jedna říká, že toho je „tak akorát“, druhá je ovšem limitující. „Dost!“ říkáme, když nám někdo nalévá čaj a my už víc nechceme, nebo když nám děti jdou na nervy.

„Dostatek“ nás tedy nenechává si hrát, ale fixuje nás na hranici, často na hranici nezbytného minima. Co k uvolnění potřebujeme, je přebytek. Přebytek se ovšem může lehce zvrhnout v plýtvání, které, jak se zdá (opět přímá zkušenost z konstelací), trestá „univerzum“ depresí, osamocením, jakýmsi „ztvrdnutím“. To vede k necitlivosti, k poruchám kontaktu s okolím a k potížím ve vztazích k lidem. V této souvislosti se vynořuje otázka, jaký přebytek (tedy i jaké příjmy) „univerzum“ ještě povoluje, aniž by je „trestalo“. Tuto úvahu nenajdeme nikde u peněžních guruů, kteří svorně proklamují ideologii „No limits“. Jenomže, jak víme, vše má své přirozené hranice, přebytek nevyjímaje.

Současná sociologie peněz

Peníze původně sloužily jako prostředek, který ulehčoval směnu při obchodování. Jenomže jejich „hodnota“ a množství, kterým disponujeme, slouží už dlouhá staletí a ve stále se zvětšující míře k zajištění a upevnění pocitu jistoty, a především ke zvýšení společenské prestiže. Peníze se tak plíživě změnily z prostředku (k dosažení něčeho) v cíl. Tím jde stále víc o „mít je“ než o „používat je“, což vede k jejich hromadění. Koneckonců na neustále rostoucí koncentraci kapitálu je postaven i současný, po pádu komunismu zdánlivě bezkonkurenční a „jediný možný“ společenský řád – kapitalismus. („There is no alternative“ – Margaret Thatcher).

Jejich hromaděním peníze vyjímáme z toku oběživa, ničíme jejich „merkuiánskou“, pohyblivou kvalitu směny a pokud s nimi vůbec ještě hýbeme, tak za účelem spekulace – tedy získání ještě většího množství peněz skrze nakládání s nimi samými. Peněz je tak na obchodním a investičním trhu stále méně, což vede k nutnosti vydávání dalších a dalších peněz (tj. tištění skrze centrální banky), a tím samozřejmě i ke ztrátě jejich hodnoty, tedy k dalšímu znejistění a zvětšení touhy po ještě více penězích. Spirála, která vede k stále většímu odtržení peněz od reálného světa.

Last but not least – Globálnost kapitálu

Peníze se v současné době stěhují k těm, co už jich „vlastní“ nesmírné množství, od těch, kteří jich mají čím dál méně. V tomto pohybu fungovaly dříve státy a jejich hranice a obchodní bariéry coby účinné překážky. Po odbourání všech peněžní transakce omezujících opatření se multi-miliardáři, velké banky a mega-korporace staly těmi, kteří opravdu rozhodují. A jak víme, je těžké očekávat od kaprů, že si sami vypustí rybník. Takže – pokud chamtivost nepoleví a všichni neobjevíme nějaké „celku“ více prospěšnější hodnoty, nebo pokud se neobjeví nějaký magickou silou nadaný „Super-Jánošík“, který se postará o vyrovnání katastrofické nevyváženosti, budeme se stále víc blížit konečnému stádiu „postmoderního kapitalismu“, totiž jeho proměny v korporátně-oligarchní diktaturu.

Do té doby však doporučuji hravost a lehkost, především ohledně financí. I bez hromady zlata může být život krásný. A jak Angličani říkají: „Angels fly, because they take themselves lightly.“

*A nejen to. Pokud chcete zažít pár hlubokých konstelací na téma hojnost spojených s jemnou jógou Dáši Volfové a její novou metodou „kontinuum movement“, v ekteré za pomoci zvuků „rozpouštíme“ naše strnulé struktury, zvu vás na seminář „Hojnost“, který se koná 24. – 26. 9. 2021 v krásném prostředí statku „Anglická sezóna“ ca. 30 km od Prahy. Informace a přihlášky zde. 
A 26. - 28. listopadu bude v Praze další konstelační seminář na toto téma.