Toto je poslední díl volné trilogie poněkud kontroverzně napsaných článků o vztazích mezi muži a ženami. Je mi zcela jasné, že s některými tvrzeními zde nebude mnoho lidí souhlasit. To je ovšem přímo můj záměr – neboť jak to často opakuji na svých přednáškách a v seminářích, stále více věřím, že na jisté otázky (dosud?) neexistují „správné“ odpovědi. A ačkoliv po odpovědích coby návodech na to, „co tedy dělat?“ toužíme, nezbude nám, než neexistenci návodů přijmout a zůstat u otázky. Vydržet se ptát, aniž bychom dostávali odpověď. To je pro mne v současné době vlastně ten největší motor na naší cestě za rozvojem a uvědoměním si, o co jde. Každým okamžikem.
Poslední, druhý článek jsem uzavřel pesimistickým tvrzením, že my muži onen „boj“ s ženami prohráváme. Co jsem tím myslel? A pokud by tomu tak skutečně bylo, dá se tento vývoj zvrátit – třeba ve smyslu těch několika úžasných globálních konstelací, které jsem v poslední době vedl a ve kterých se muži, byť po jistých peripetiích a intenzivního hledání svého místa dostali například z agrese do síly?
Pokud například stojíte před Maitreou (pražským centrem osobního rozvoje) a zrovna končí nějaký ten ženský večer, ženský seminář či podobná „ženy-pro-ženy“ akce, budete mít jako muž patrně následující dva dojmy:
1. Ven proudící ženy jsou nádherné a (nebo také „ale“)
2. vás jako muže zrovna moc nepotřebují.
Druhý dojem může být zmírněn skutečností, že zrovna čekáte na tu „vaši“ ženu, která je do vás neskutečně zamilovaná a která chce ostatním ženám ukázat, jak je šťastná. Nicméně trochu víc nezávislý pozorovatel bude pravděpodobně mít dojem, že současné pokročilé ženy jsou na mužích (byť také pokročilých) více nezávislé, než tito na nich.
Nyní ovšem mnoho žen namítne, že jsou to právě ony, které jsou závislé na (mnohdy chybějících) mužích, že hledají ty muže, kteří vydrží (u nich) a vydrží (s nimi) cestu do hloubky vztahu. Jistě, pokud žena chce mít děti, potřebuje muže, který je po jistou dobu ochoten „hlídat jeskyni“, venku, v dešti a nepohodě. A muže, který je dobrým lovcem mamutů. Jenže to není ta závislost, kterou mám na mysli. Zatímco muži venku před jeskyní jsou většinou sami (maximálně jdou s několika kolegy na fotbal či do hospody), naučily se ženy uvnitř jeskyně (dovolte mi zůstat v těchto barvitých obrazech) nejen rodit, ale i praktikovat jógu-mohendžodáro, společně vařit, hádat si z ruky či sdílet vzájemné masáže. Mají, tvrdím, energeticky navrch.
V mnohém to připomíná v předchozím článku zmíněnou situaci přibližně před třemi a půl tisíci lety – vzpomínáte si? Tehdy se rozpadala Minoa a s ní poslední žensky dominovaná kultura v evropském prostoru. A tehdy to byli muži, kteří, podobně jako dnes ženy, „přicházeli“, jejichž pospolitost sílila, a to nejen onou zmíněnou homosexualitou (pederastií), která ženám signalizovala „my vás nepotřebujeme“, ale i mužskými spolky, válkami, hrdinstvím, nástupem filosofie, výkonnostním sportu, nebo exaktně zaznamenávaných historických událostí. A aby svůj nárok na moc dovršili, převzali muži od žen ve spirituální oblasti jejich symboly (kalich) a oblečení (např. do dneška nošené tradiční „sukně“ a sutany kněží).
V mužských seminářích (ale nejen tam) se dnes a denně setkávám s utlumenou mužskou energií, a to hned z několika důvodů:
1. Nedůvěra k otcům a mužským předkům,
2. nedůvěra až naštvání kvůli všudypřítomné dominanci mužské energie v politice, byznysu, vědě a celé „vnější“ společnosti,
3. jakýsi podprahový pocit viny, že za ničení životního prostředí, devastování matky Země a drancování jejího bohatství může (mužská) expanze,
4. a v neposlední řadě také kvůli sebevědomí žen coby (zcela nepochybně legitimní) odpovědi na dřívější znevýhodnění až útlak ze strany mužů.
Jak to nedávno řekl jeden muž na večerním kruhu: „Když já na ni půjdu s nožem, tak jdu sedět, zatímco když ona na mě vytáhla nůž, tak to bylo v jejím spravedlivém hněvu na všechno to násilí, které se jí a jejím předkyním přihodilo“.
Ještě než mi začnete vyčítat, že muže líčím jako chudáky-oběti kvetoucí ženskosti, chtěl bych sám přibrzdit a přiznat, že to, co píšu je pouze jeden aspekt veliké mozaiky žensko-mužských vztahů. Nicméně, pokud si neuvědomíme, co se děje a proč se to děje, bude se to dít čím dál víc. A tak mi dovolte, navrhnout několik „protiopatření“. Nebo spíš „pro-opatření“, totiž kroků, jak se nevzdávat mužské síly a energie ale nespadat do agrese nebo rezignace. Tady je pár z nich:
1. Návrat k otcům a mužským předkům, aniž bychom ale pžehlíželi jejich chyby a omyly. Prostě je musíme vzít takové, jací byli (neuměli to lépe), uctít je, a pokračovat dál na cestě mužského vývoje.
2. Plné přijetí naší „vnitřní ženy“ a uznání její důležitosti – tak například v poslední globální konstelaci (obrázek závěrečné scény je na mém FB) se muž dostal „k sobě“ (a tím změnil svoji agresi v sílu) tím, že se spojil se (svojí vnitřní) bohyní.
3. Zároveň si ale musíme uvědomit, že emoce, intuici, kolísavost, cit a soucit nemůžeme praktikovat bez mužské pevnosti a jasnosti. Tedy – obě nohy, ta jangově mužská i ta jinově ženská jsou zapotřebí, abychom stáli pevně. Je to v jistém slova smyslu pochud po ostří meče.
4. Zatímco ženy rozkvétají před očima a přitom šíří vůni parfémů, přivádějí stromy k rozpuku a nás k šílenství, je úloha nás „nových“ mužů být, nikoliv řešit. Zatímco Šeherezáda tančí, Sultán sedí na trůnu a láskyplně (ale nikoliv závislostně) ji pozoruje. Ženy se mění, muži JSOU.
5. Čím víc ženy víří ve svých kruzích, tím více se my muži musíme zbavovat vrozené nedůvěry až podezíravosti vůči spolu-mužům. To se děje do jisté míry v mužských kruzích, ale u separace to nesmí zůstat. To bychom se opět vraceli tam, odkud jsme vyšli. Největší krása totiž vypukne při (opatrném) propojení ženského a mužského kruhu. A tím i jinu a jangu.
Tak ať se vám daří...
Jan.
pátek 30. května 2014
pondělí 26. května 2014
Láska, vztah a boj - pokračování
Volné pokračování předchozího článku "Láska a vztah". Toto je druhá část třídílného (a kontroverzně pojatého) zamyšlení nad současnými (a dávno minulými) vztahy a také jakési pokračování (pro pokročilé:-) mé právě vyšlé knížky "Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni".
Proč jsou dnes vztahy mezi muži a ženami tak důležité a zároveň nám všem připravují takové problémy? Protože se v partnerských vztazích úplně nejvíc snoubí přitahování (sex, láska, závislost) a boj (konflikt, nedorozumění, zranění, zrada). Zatímco pokud někoho nemáme rádi a máme s ním konflikt, lze tento konflikt rychle ukončit (například jeho zabitím ve válce), jsme s partnerem nebo partnerkou právě kvůli pozitivní vazbě na něj/ni nuceni jít do poněkud hlubších a pracnějších řešení.
Vzhledem k intenzitě a četnosti partnerských konfliktů a nedorozumění se tedy zdá, že Univerzum by rádo, abychom konečně vyřešili jeden ze základních lidských problémů – konflikt mezi jin a jang, mezi muži a ženami – a pokročili tak do další, byť za současného stavu věcí stále ještě utopicky vypadající etapy. K tomu nám příroda otevřela jedinečné okno příležitosti – darovala nám na čas energetickou hojnost. Tím, že lidstvu nadělila možnost využít miliony let nahromaděných zásob levné fosilní energie, dovolila „Matka Země“ prakticky každému z nás na chvíli* žít v takové jistotě a komfortu, že se plně můžeme věnovat otázkám, které nesouvisí s obživou a bojem o přežití – například tedy řešit konflikty v partnerkém vztahu.
Co je tedy onen pra-problém mezi muži a ženami, potažmo celého lidstva? Podle jednoho z mých tří hlavních učitelů, Osha, je to „mind“, tedy ta naše složka inteligence, která nežije „tady a teď“ ale neustále „vymýšlí“ strategie přežití a ovládnutí okolí. Rozum, jak se mind překládá nepříliš dobře do češtiny, (spíš je to něco mezi intelektem, záměrem a míněním), je to, co nám brání v osvícení, totiž v uvědomění si vlastní jednoty se světem při plném zachování individuální esence a svobody. Mind neustále bojuje o to, zachovat sám sebe. Proto se tak urputně brání sebe-rozpuštění v nirváně. Ale to není vše, co má na starosti. Je také bytostně spjatý s mocí, s ovládnutím toho druhého, našeho okolí či celé přírody.
A zde se dostáváme k boji pohlaví. Po stovkách vztahových problémů, s nimiž jsem se u sebe a ve své konstelační praxi setkal, si odvážím tvrdit, že na dně prakticky všech partnerských rozporů, hádek a rozvratů leží prastará otázka, která zní: „Kdo z koho?“ Nebo také: Kdo koho ovládá, kdo plní čí očekávání, kdo má „navrch“, kdo definuje, jak má vypadat partnerství. Je ovšem velice těžké se k této prvotní otázce dostat, neboť je většinou zakryta vrstvou sentimentů, očekávání, nároků, zranění, dětských traumat a dalšími nánosy našeho „mínění“ o tom, jak má vztah vypadat. Nicméně si trvám na docela neromantickém tvrzení, že vztah je (samozřejmě krom lásky, vzájemné podpory a možnosti růstu) v jádru boj o moc. Ostatně si myslím, že tomuto tvrzení přitaká mnoho manželů a manželek, kteří již ztratili své zamilované představy o společném soužití.
Podívejme se teď na věc poněkud jinudy. Kdy vůbec začal mind? Poměrně neznámá americká spisovatelky Judy Grahn ve své knize „Blood, bread and Roses** v souladu s mnoha antropology říká, že na prvopočátku lidského vědomí stálo oddělení pojmů „já“, „my“ a „to“, které umožnilo sebereflexi. V dalším tvrdí poměrně odvážně, že onen most k překročení propasti mezi zvířecím spontánním bytím „tady a teď“ a lidskou sebe-reflexí vytvořilo uvědomění žen, že menstruují v časovém souladu s Lunou a s druhými ženami. Právě pochopením spojitosti mezi těmito třemi synchronními jevy, totiž světlem Luny (to), jinými ženami (my) a vlastní menstruací (já) se ženy dostaly přes hranici, kterou nutno překročit, abychom vnímali věci, jevy či okolnosti z pozice externího pozorovatele. Grahn toto tvrzení rozvání v první třetině knihy velice dopodrobna (a vcelku vědecky fundovaně), nebudu se tedy zde snažit o totéž. Pro účely tohoto textu stačí, že to byly ženy, které, skrze menstruační rituály, začaly ještě před pojmenováním věcí a jevů oddělovat světlo od tmy, zemi od vod a chaos od řádu. Zrodil se onen první ze dvou časů – ženský, cyklický. (K tomuto tématu viz moji knížku „Živoucí kruh“).
Tím ovšem na sebe ženy strhly moc. Neboť – moc má ten, kdo dává jména, kdo pojmenovává svět. To je staré, všeobecně známé magické pravidlo. Ne náhodou se dává v mnoha tradicích dětem nebo zasvěcencům „tajné“ jméno, které nesmí být prozrazeno, neboť jinak by získal ten, kdo ho zná, nad jeho nositelem moc. A moc má také ten, kdo učí druhé, ať už jde o menstruační rituály, spojené se separací (oddělením) menstruující ženy od okolí a od světla (základ mnoha dodnes dochovaných ritů po celém světě), nebo je učí úplně novému, reflektujícímu způsobu vnímání světa. Výsledek této moci se před statisíci lety objevil v rituálním uctívání žen-bohyň, které najdeme ve všech prvotních kulturách.
Svoji moc a s ní i prioritu ženského principu si bohyně podržely po celou tu epochu vývoje lidstva, ve které vládl cyklický čas, tedy až do nástupu patriarchálních kultur. Jeden takový přechod mezi matriarchální, cyklickou kulturou a patriarchálním, lineárním vnímáním světa jsem popsal v poslední kapitole „Růžích pro Plúta“ (vyšlo 2011). Na základě mých snových vzpomínek, pokradmých indicií, nesystematických znalostí archeologie a snad i mé práce konsteláře, který se neustále zabývá hlubšímy a skrytými souvislostmi, jsem v knize vylíčil, jak nutně potřebovali muži na konci minojské říše skoncovat s neustále se opakující cykličností a začít žít nový, expandující, racionální a dopředný čas. Muži tenkrát odstartovali rebelii proti vládnoucí cyklické společnosti dominované ženami a založené na neustálém opakování téhož (tj. cyklu). V takové společnosti se změna děje v rámci kruhu a pro mužský princip, pro po objevování nového, po růstu, hromadění a dobývání, tedy po naplnění mužského principu zde nebylo mnoho prostoru. Muži v tomto systému měli poněkud nudnou funkci ne nepodobnou trubcům, sloužícím ženám-královnám.
To přibližně tři a půl tisíc let nazpátek začalo mužům vadit. Tou dobou už vývoj civilizace coby „množství pojmenovaných věcí“ a tím samozřejmě i růst ega a moci jednotlivce přesáhl hranici, pod kterou muži byli ještě ochotni držet se prastarého, ženského řádu. Začali hledat cestu, jak vzít ženám magickou moc pojmenovávání světa z rukou. Jednou takovou cestou byl sex. Ačkoliv v každé, i přírodní společnosti se vyskytuje jisté procento homosexuálních jedinců, rozšířila se mužská homosexualita jako výraz sexuální nezávislosti na ženách. Vlastně to byl logický důsledek toho, že muži začali žít v mužských skupinách – ať už během nekonečných válečných tažení, nebo během přípravy na kariéru bojovníka či filosofa v gymnasionech***. Vrchol tohoto trendu můžeme pozorovat v první středomořské kultuře po pádu minojské říše – u starověkých Řeků.
Homosexualitou (případně pederastií) signalizovali muži ženám, že je vlastně nepotřebují. Druhá možnost převzetí vlády od žen se stalo preferování přímého, lineárního a exaktního času, zosobněného mužským bohem Chrónem. Objevilo se zaznanamenávání historie a jako prostředek k tomu bylo vynalezeno písmo. Muži mohli nyní dokázat ženám, že jejich emoční, cyklické vzpomínky („Nikdy jsem tě nemilovala!“) jsou z mužského pohledu objektivně falešné („Ne, drahoušku, milovala, podívej, zde máme o tom záznam!“).
Boj mezi ženami (cyklický čas a emocionální přístup ke světu) a muži (lineární čas a racionální přístup) se rozhořel naplno. Pověsti typu „Dívčí válka“ představují vzdálené vzpomínky na tyto doby. Muži začali vyhrávat – dařilo se jim totiž, především díky písemným záznamům, pojmenovávat (tj. definovat) stále více věcí, jevů a dějů. A tento proces trvá do dneška, i když se v posledních desetiletích opět dostáváme do přelomu. Tentokrát se ovšem kyvadlo pohybuje opačným směrem. Po tisíciletích nadvlády mužského principu se ženy s jejich emočně-cyklickým vnímáním dostávají opět do popředí.
Zajímavé je, že se v současných pokročilých vztazích mezi muži a ženami začínají ukazovat podobné konflikty, jaké doprovázely přelom matriarchátu v patriarchální uspořádání před tisíciletími. Jde opět o moc, o sex, o určování hodnotových preferencí ve vztahu a o potřebnost či nepotřebnost mužů. A my, moderní a „pokročilí“ muži, tento boj pomalu ale jistě prohráváme. Proč se tak děje a co proti tomu lze dělat bude téma třetí části seriálu.
--------
*Přibližně sto let energetického „boomu“ je z hlediska historie života na zemi pouhým momentem.
** Krev, chléb a růže, česky nevyšlo, v američtině online zde: bailiwick.lib.uiowa.edu/wstudies/grahn/
*** Gymnasion (starořecky: γυμνάσιον, ze základu gymnós = „nahý“) byla původně starořecká instituce, ve které se neodění jinoši a muži zdokonalovali v nejrůznějších tělesných cvičeních lehké atletiky a připravovali se na četné starověké sportovní hry včetně olympijských. Později zde přednášeli filozofové a stále více se prosazovala myšlenka kalokagathie - dosažení harmonie tělesných a duchovních hodnot. (Wikipedie.cz)
Komentáře, kritiku, pochvaly :-) a poznámky ke článku prosím na mém FB (Jan Bílý) nebo mailem na info(uzenáč)janbily.cz
Proč jsou dnes vztahy mezi muži a ženami tak důležité a zároveň nám všem připravují takové problémy? Protože se v partnerských vztazích úplně nejvíc snoubí přitahování (sex, láska, závislost) a boj (konflikt, nedorozumění, zranění, zrada). Zatímco pokud někoho nemáme rádi a máme s ním konflikt, lze tento konflikt rychle ukončit (například jeho zabitím ve válce), jsme s partnerem nebo partnerkou právě kvůli pozitivní vazbě na něj/ni nuceni jít do poněkud hlubších a pracnějších řešení.
Vzhledem k intenzitě a četnosti partnerských konfliktů a nedorozumění se tedy zdá, že Univerzum by rádo, abychom konečně vyřešili jeden ze základních lidských problémů – konflikt mezi jin a jang, mezi muži a ženami – a pokročili tak do další, byť za současného stavu věcí stále ještě utopicky vypadající etapy. K tomu nám příroda otevřela jedinečné okno příležitosti – darovala nám na čas energetickou hojnost. Tím, že lidstvu nadělila možnost využít miliony let nahromaděných zásob levné fosilní energie, dovolila „Matka Země“ prakticky každému z nás na chvíli* žít v takové jistotě a komfortu, že se plně můžeme věnovat otázkám, které nesouvisí s obživou a bojem o přežití – například tedy řešit konflikty v partnerkém vztahu.
Co je tedy onen pra-problém mezi muži a ženami, potažmo celého lidstva? Podle jednoho z mých tří hlavních učitelů, Osha, je to „mind“, tedy ta naše složka inteligence, která nežije „tady a teď“ ale neustále „vymýšlí“ strategie přežití a ovládnutí okolí. Rozum, jak se mind překládá nepříliš dobře do češtiny, (spíš je to něco mezi intelektem, záměrem a míněním), je to, co nám brání v osvícení, totiž v uvědomění si vlastní jednoty se světem při plném zachování individuální esence a svobody. Mind neustále bojuje o to, zachovat sám sebe. Proto se tak urputně brání sebe-rozpuštění v nirváně. Ale to není vše, co má na starosti. Je také bytostně spjatý s mocí, s ovládnutím toho druhého, našeho okolí či celé přírody.
A zde se dostáváme k boji pohlaví. Po stovkách vztahových problémů, s nimiž jsem se u sebe a ve své konstelační praxi setkal, si odvážím tvrdit, že na dně prakticky všech partnerských rozporů, hádek a rozvratů leží prastará otázka, která zní: „Kdo z koho?“ Nebo také: Kdo koho ovládá, kdo plní čí očekávání, kdo má „navrch“, kdo definuje, jak má vypadat partnerství. Je ovšem velice těžké se k této prvotní otázce dostat, neboť je většinou zakryta vrstvou sentimentů, očekávání, nároků, zranění, dětských traumat a dalšími nánosy našeho „mínění“ o tom, jak má vztah vypadat. Nicméně si trvám na docela neromantickém tvrzení, že vztah je (samozřejmě krom lásky, vzájemné podpory a možnosti růstu) v jádru boj o moc. Ostatně si myslím, že tomuto tvrzení přitaká mnoho manželů a manželek, kteří již ztratili své zamilované představy o společném soužití.
Podívejme se teď na věc poněkud jinudy. Kdy vůbec začal mind? Poměrně neznámá americká spisovatelky Judy Grahn ve své knize „Blood, bread and Roses** v souladu s mnoha antropology říká, že na prvopočátku lidského vědomí stálo oddělení pojmů „já“, „my“ a „to“, které umožnilo sebereflexi. V dalším tvrdí poměrně odvážně, že onen most k překročení propasti mezi zvířecím spontánním bytím „tady a teď“ a lidskou sebe-reflexí vytvořilo uvědomění žen, že menstruují v časovém souladu s Lunou a s druhými ženami. Právě pochopením spojitosti mezi těmito třemi synchronními jevy, totiž světlem Luny (to), jinými ženami (my) a vlastní menstruací (já) se ženy dostaly přes hranici, kterou nutno překročit, abychom vnímali věci, jevy či okolnosti z pozice externího pozorovatele. Grahn toto tvrzení rozvání v první třetině knihy velice dopodrobna (a vcelku vědecky fundovaně), nebudu se tedy zde snažit o totéž. Pro účely tohoto textu stačí, že to byly ženy, které, skrze menstruační rituály, začaly ještě před pojmenováním věcí a jevů oddělovat světlo od tmy, zemi od vod a chaos od řádu. Zrodil se onen první ze dvou časů – ženský, cyklický. (K tomuto tématu viz moji knížku „Živoucí kruh“).
Tím ovšem na sebe ženy strhly moc. Neboť – moc má ten, kdo dává jména, kdo pojmenovává svět. To je staré, všeobecně známé magické pravidlo. Ne náhodou se dává v mnoha tradicích dětem nebo zasvěcencům „tajné“ jméno, které nesmí být prozrazeno, neboť jinak by získal ten, kdo ho zná, nad jeho nositelem moc. A moc má také ten, kdo učí druhé, ať už jde o menstruační rituály, spojené se separací (oddělením) menstruující ženy od okolí a od světla (základ mnoha dodnes dochovaných ritů po celém světě), nebo je učí úplně novému, reflektujícímu způsobu vnímání světa. Výsledek této moci se před statisíci lety objevil v rituálním uctívání žen-bohyň, které najdeme ve všech prvotních kulturách.
Svoji moc a s ní i prioritu ženského principu si bohyně podržely po celou tu epochu vývoje lidstva, ve které vládl cyklický čas, tedy až do nástupu patriarchálních kultur. Jeden takový přechod mezi matriarchální, cyklickou kulturou a patriarchálním, lineárním vnímáním světa jsem popsal v poslední kapitole „Růžích pro Plúta“ (vyšlo 2011). Na základě mých snových vzpomínek, pokradmých indicií, nesystematických znalostí archeologie a snad i mé práce konsteláře, který se neustále zabývá hlubšímy a skrytými souvislostmi, jsem v knize vylíčil, jak nutně potřebovali muži na konci minojské říše skoncovat s neustále se opakující cykličností a začít žít nový, expandující, racionální a dopředný čas. Muži tenkrát odstartovali rebelii proti vládnoucí cyklické společnosti dominované ženami a založené na neustálém opakování téhož (tj. cyklu). V takové společnosti se změna děje v rámci kruhu a pro mužský princip, pro po objevování nového, po růstu, hromadění a dobývání, tedy po naplnění mužského principu zde nebylo mnoho prostoru. Muži v tomto systému měli poněkud nudnou funkci ne nepodobnou trubcům, sloužícím ženám-královnám.
To přibližně tři a půl tisíc let nazpátek začalo mužům vadit. Tou dobou už vývoj civilizace coby „množství pojmenovaných věcí“ a tím samozřejmě i růst ega a moci jednotlivce přesáhl hranici, pod kterou muži byli ještě ochotni držet se prastarého, ženského řádu. Začali hledat cestu, jak vzít ženám magickou moc pojmenovávání světa z rukou. Jednou takovou cestou byl sex. Ačkoliv v každé, i přírodní společnosti se vyskytuje jisté procento homosexuálních jedinců, rozšířila se mužská homosexualita jako výraz sexuální nezávislosti na ženách. Vlastně to byl logický důsledek toho, že muži začali žít v mužských skupinách – ať už během nekonečných válečných tažení, nebo během přípravy na kariéru bojovníka či filosofa v gymnasionech***. Vrchol tohoto trendu můžeme pozorovat v první středomořské kultuře po pádu minojské říše – u starověkých Řeků.
Homosexualitou (případně pederastií) signalizovali muži ženám, že je vlastně nepotřebují. Druhá možnost převzetí vlády od žen se stalo preferování přímého, lineárního a exaktního času, zosobněného mužským bohem Chrónem. Objevilo se zaznanamenávání historie a jako prostředek k tomu bylo vynalezeno písmo. Muži mohli nyní dokázat ženám, že jejich emoční, cyklické vzpomínky („Nikdy jsem tě nemilovala!“) jsou z mužského pohledu objektivně falešné („Ne, drahoušku, milovala, podívej, zde máme o tom záznam!“).
Boj mezi ženami (cyklický čas a emocionální přístup ke světu) a muži (lineární čas a racionální přístup) se rozhořel naplno. Pověsti typu „Dívčí válka“ představují vzdálené vzpomínky na tyto doby. Muži začali vyhrávat – dařilo se jim totiž, především díky písemným záznamům, pojmenovávat (tj. definovat) stále více věcí, jevů a dějů. A tento proces trvá do dneška, i když se v posledních desetiletích opět dostáváme do přelomu. Tentokrát se ovšem kyvadlo pohybuje opačným směrem. Po tisíciletích nadvlády mužského principu se ženy s jejich emočně-cyklickým vnímáním dostávají opět do popředí.
Zajímavé je, že se v současných pokročilých vztazích mezi muži a ženami začínají ukazovat podobné konflikty, jaké doprovázely přelom matriarchátu v patriarchální uspořádání před tisíciletími. Jde opět o moc, o sex, o určování hodnotových preferencí ve vztahu a o potřebnost či nepotřebnost mužů. A my, moderní a „pokročilí“ muži, tento boj pomalu ale jistě prohráváme. Proč se tak děje a co proti tomu lze dělat bude téma třetí části seriálu.
--------
*Přibližně sto let energetického „boomu“ je z hlediska historie života na zemi pouhým momentem.
** Krev, chléb a růže, česky nevyšlo, v američtině online zde: bailiwick.lib.uiowa.edu/wstudies/grahn/
*** Gymnasion (starořecky: γυμνάσιον, ze základu gymnós = „nahý“) byla původně starořecká instituce, ve které se neodění jinoši a muži zdokonalovali v nejrůznějších tělesných cvičeních lehké atletiky a připravovali se na četné starověké sportovní hry včetně olympijských. Později zde přednášeli filozofové a stále více se prosazovala myšlenka kalokagathie - dosažení harmonie tělesných a duchovních hodnot. (Wikipedie.cz)
Komentáře, kritiku, pochvaly :-) a poznámky ke článku prosím na mém FB (Jan Bílý) nebo mailem na info(uzenáč)janbily.cz
pátek 16. května 2014
Láska a vztah
Možná že jedna z nejdůležitějších příčin nedorozumění, vzájemných zranění a vůbec většiny problémů mezi partnery leží v nepochopení rozdílu mezi láskou a vztahem. Tyto dva pojmy často spojujeme, jsme přesvědčeni, že jeden bez druhého, především tedy vztah bez lásky není možný, ale nevšímáme si, jak velice se odlišují.
Láska, jak už jsem ve své poslední knížce rozvedl, se podobá gravitaci. Přitahuje nás k sobě, poutá nás, abychom neuletěli do mrazivých hlubin vesmíru, ale především nemá žádný opak, neexistuje žádná anti-láska. Nenávist není její protiklad, neboť nenávist je pocit, což láska není. Možná, že to někoho překvapí, ale já mám za to, že láska je všeobecná vlastnost, nesmírně rozšířená v Univerzu, která neustále trvá, a která nepodléhá přechodným změnám nálad. Na začátku nádherného filmu „Love actually“ (česky „Láska nebeská“) se praví, že „Love is everywhere“ (Láska je všude) a tak tomu skutečně je.
Naše schopnost vnímat a vyzařovat lásku záleží jen a pouze na stupni otevření srdeční čakry; pokud je tato zcela otevřená, jsme schopni milovat úplně všechny a vše, pokud je zavřená, nebudeme milovat ani sebe. Srdeční čakra se otevírá pomalu a to hlavní, co ji v tom brání, jsou naše zranění* – především ta z dětství a mnohdy i z minulých životů. Potkáme-li někoho, kdo tato zranění poněkud mírní (například muže nebo ženu, ale i dítě, psa, atd.), neboť nám dodává opak toho, co toto zranění způsobilo, pootevře se naše srdeční čakra a my pocítíme „více“ lásky. To ale neznamená, že bychom lásku vytvořili, že by najednou v nás nebo v tom druhém vznikla – pouze jí více vnímáme, neboť naše zablokování se, často pouze na jistý čas, zmenšilo. To zná každý – jsme-li zamilovaní, milujeme celý svět a on nás. Šedivé mraky zrůžoví, krajina zkrásní a tramvaje se naplní překvapivě sympatickými lidmi.
Láska je tedy, coby síla, která vše prostupuje, bezpodmínečná. Nezná očekávání, požadavky ani oprávněné nároky. Tyto se nám ovšem v každém partnerském vztahu začnou velice rychle objevovat a s nimi přichází zcela logicky a automaticky zklamání. Cítíme se nemilováni, což ovšem s láskou nemá nic společného. Psychologicky viděno je proces, který vede k závislosti**, velice jednoduchý – právě ten partner, který v nás otevírá schopnost vnímat lásku je, jak už jsem řekl, ten, který „tak trochu“ zmírňuje, alespoň zpočátku vztahu, naše zranění. Protože ale toto zranění pochází z minulosti, není žádný současný partner schopen, ho trvale vyléčit. A tak má takový partner/partnerka podobnou funkci, jako inzulín v „léčbě“ cukrovky – dodává stále a stále to, co chybí a běda, když s tím přestane.
Vztah je oproti lásce postaven na vzájemném vyrovnání dávání a braní. V češtině slyšíme v tomto slově „tah“, a opravdu, ve vztahu se partneři jakoby přetahují (byť, doufejme, láskyplně :) o to, kdo zrovna dává a kdo bere. Pokud je vztah zdravý, každý z partnerů dává rád (a mnohdy raději, než bere), pokud vztah churaví a chřadne, je relace mezi dáváním a braním trvale nevyrovnaná. To se mimochodem často děje v případě, kdy jsme si už od malička zvykli, si lásku rodičů „kupovat“. Z předchozího vyplívá, že i tehdy jsme se mýlili – to, co jsme si kupovali, nebyla láska, ale pozornost, uznání, nebo třeba jen absenci trestu. Ten opravdu důležitý rozdíl mezi láskou a vztahem je v tom, že na lásku se kdekoliv, kdykoliv a především sami můžeme napojit. Lásku tedy můžeme praktikovat (spíše tedy vnímat a šířit), aniž bychom byli tím druhým „živeni“, aniž by ji nám oplácel/a. Naproti tomu ke vztahu jsou nejen nezbytní oba dva (popřípadě vícero subjektů), ale především a hlavně jejich oboustranná ochota, do vztahu jít a dbát na vzájemné vyrovnání. Vztah tedy potřebuje aktivní spoluúčast, angažovanost, a také v neposlední řadě jakýsi bilanční vhled, zatímco láska je „zdarma“, dovolíte-li mi tento trochu podivný obraz.
Partnerský vztah je přirozeně na lásce postaven, takže se bez ní neobejde, byť by tvořila jen malý podíl vedle převažující závislosti. Co ale vztah potřebuje především, je schopnost dělat kompromisy, ochotu naslouchat tomu druhému a pak také odvahu, podívat se zblízka právě na to, co negativního ve mně partner vzbuzuje a ustát to. Všechny tyto problémy u lásky (pokud se jí otevřeme a pokud ji nezaměňujeme se závislostí) odpadají. Pokud tedy partner/ka tomu druhému vytýká: „nemiluješ mě“, mýlí se. Velice často tím myslí: „Necítím se milována“, což ale není záležitost lásky, nýbrž souvisí s mnoha jinými jevy a okolnostmi, především tedy s našimi nároky, potřebami a představami.
O nárocích ve vztahu a jejich opodstatnění či zbytečnosti by se dala napsat tlustá kniha – zde na to samozřejmě není prostor. Nicméně bych chtěl tento malý článek uzavřít aspoň jednou jedinou „radou“, která je ovšem pouze mnou vypozorovaný a patrně ne pro každého možný krok. Pokud se ve vztahu objeví nerovnováha, nároky, či se vztah vůbec nedaří nastartovat, pokud trpíme a cítíme, že bychom chtěli víc (lásky:-), pokud nás vztah děsí, omezuje nebo nutí dělat cokoliv, co dělat nechceme, pokud začínají s přibývající hloubkou a intimitou vylézat strašidla, je můj návod docela prostý: Udělat ve vztahu malý krůček zpět a stáhnout se opět více na lásku. Na tu skutečnou, zářící a všudypřítomnou, na tu, která proudí každou řekou a tyčí se do oblak každou horou, která nechává stromy růst a kvést a včely bzučet, na lásku, která přichází od hvězd, Slunce a Luny, na laskání větru a dešťových kapek, i na lásku cesty ke krajině, kterou vede. Možná, že se pak našim problémům ve vztahu masivně uleví.
Hezký den plný lásky přeje
Jan.
*Případně panický strach se jich dotýkat.
** Opět se často a nepřesně říká „závislostní láska“, což je ovšem totéž, jako říci „mokrý oheň“.
Láska, jak už jsem ve své poslední knížce rozvedl, se podobá gravitaci. Přitahuje nás k sobě, poutá nás, abychom neuletěli do mrazivých hlubin vesmíru, ale především nemá žádný opak, neexistuje žádná anti-láska. Nenávist není její protiklad, neboť nenávist je pocit, což láska není. Možná, že to někoho překvapí, ale já mám za to, že láska je všeobecná vlastnost, nesmírně rozšířená v Univerzu, která neustále trvá, a která nepodléhá přechodným změnám nálad. Na začátku nádherného filmu „Love actually“ (česky „Láska nebeská“) se praví, že „Love is everywhere“ (Láska je všude) a tak tomu skutečně je.
Naše schopnost vnímat a vyzařovat lásku záleží jen a pouze na stupni otevření srdeční čakry; pokud je tato zcela otevřená, jsme schopni milovat úplně všechny a vše, pokud je zavřená, nebudeme milovat ani sebe. Srdeční čakra se otevírá pomalu a to hlavní, co ji v tom brání, jsou naše zranění* – především ta z dětství a mnohdy i z minulých životů. Potkáme-li někoho, kdo tato zranění poněkud mírní (například muže nebo ženu, ale i dítě, psa, atd.), neboť nám dodává opak toho, co toto zranění způsobilo, pootevře se naše srdeční čakra a my pocítíme „více“ lásky. To ale neznamená, že bychom lásku vytvořili, že by najednou v nás nebo v tom druhém vznikla – pouze jí více vnímáme, neboť naše zablokování se, často pouze na jistý čas, zmenšilo. To zná každý – jsme-li zamilovaní, milujeme celý svět a on nás. Šedivé mraky zrůžoví, krajina zkrásní a tramvaje se naplní překvapivě sympatickými lidmi.
Láska je tedy, coby síla, která vše prostupuje, bezpodmínečná. Nezná očekávání, požadavky ani oprávněné nároky. Tyto se nám ovšem v každém partnerském vztahu začnou velice rychle objevovat a s nimi přichází zcela logicky a automaticky zklamání. Cítíme se nemilováni, což ovšem s láskou nemá nic společného. Psychologicky viděno je proces, který vede k závislosti**, velice jednoduchý – právě ten partner, který v nás otevírá schopnost vnímat lásku je, jak už jsem řekl, ten, který „tak trochu“ zmírňuje, alespoň zpočátku vztahu, naše zranění. Protože ale toto zranění pochází z minulosti, není žádný současný partner schopen, ho trvale vyléčit. A tak má takový partner/partnerka podobnou funkci, jako inzulín v „léčbě“ cukrovky – dodává stále a stále to, co chybí a běda, když s tím přestane.
Vztah je oproti lásce postaven na vzájemném vyrovnání dávání a braní. V češtině slyšíme v tomto slově „tah“, a opravdu, ve vztahu se partneři jakoby přetahují (byť, doufejme, láskyplně :) o to, kdo zrovna dává a kdo bere. Pokud je vztah zdravý, každý z partnerů dává rád (a mnohdy raději, než bere), pokud vztah churaví a chřadne, je relace mezi dáváním a braním trvale nevyrovnaná. To se mimochodem často děje v případě, kdy jsme si už od malička zvykli, si lásku rodičů „kupovat“. Z předchozího vyplívá, že i tehdy jsme se mýlili – to, co jsme si kupovali, nebyla láska, ale pozornost, uznání, nebo třeba jen absenci trestu. Ten opravdu důležitý rozdíl mezi láskou a vztahem je v tom, že na lásku se kdekoliv, kdykoliv a především sami můžeme napojit. Lásku tedy můžeme praktikovat (spíše tedy vnímat a šířit), aniž bychom byli tím druhým „živeni“, aniž by ji nám oplácel/a. Naproti tomu ke vztahu jsou nejen nezbytní oba dva (popřípadě vícero subjektů), ale především a hlavně jejich oboustranná ochota, do vztahu jít a dbát na vzájemné vyrovnání. Vztah tedy potřebuje aktivní spoluúčast, angažovanost, a také v neposlední řadě jakýsi bilanční vhled, zatímco láska je „zdarma“, dovolíte-li mi tento trochu podivný obraz.
Partnerský vztah je přirozeně na lásce postaven, takže se bez ní neobejde, byť by tvořila jen malý podíl vedle převažující závislosti. Co ale vztah potřebuje především, je schopnost dělat kompromisy, ochotu naslouchat tomu druhému a pak také odvahu, podívat se zblízka právě na to, co negativního ve mně partner vzbuzuje a ustát to. Všechny tyto problémy u lásky (pokud se jí otevřeme a pokud ji nezaměňujeme se závislostí) odpadají. Pokud tedy partner/ka tomu druhému vytýká: „nemiluješ mě“, mýlí se. Velice často tím myslí: „Necítím se milována“, což ale není záležitost lásky, nýbrž souvisí s mnoha jinými jevy a okolnostmi, především tedy s našimi nároky, potřebami a představami.
O nárocích ve vztahu a jejich opodstatnění či zbytečnosti by se dala napsat tlustá kniha – zde na to samozřejmě není prostor. Nicméně bych chtěl tento malý článek uzavřít aspoň jednou jedinou „radou“, která je ovšem pouze mnou vypozorovaný a patrně ne pro každého možný krok. Pokud se ve vztahu objeví nerovnováha, nároky, či se vztah vůbec nedaří nastartovat, pokud trpíme a cítíme, že bychom chtěli víc (lásky:-), pokud nás vztah děsí, omezuje nebo nutí dělat cokoliv, co dělat nechceme, pokud začínají s přibývající hloubkou a intimitou vylézat strašidla, je můj návod docela prostý: Udělat ve vztahu malý krůček zpět a stáhnout se opět více na lásku. Na tu skutečnou, zářící a všudypřítomnou, na tu, která proudí každou řekou a tyčí se do oblak každou horou, která nechává stromy růst a kvést a včely bzučet, na lásku, která přichází od hvězd, Slunce a Luny, na laskání větru a dešťových kapek, i na lásku cesty ke krajině, kterou vede. Možná, že se pak našim problémům ve vztahu masivně uleví.
Hezký den plný lásky přeje
Jan.
*Případně panický strach se jich dotýkat.
** Opět se často a nepřesně říká „závislostní láska“, což je ovšem totéž, jako říci „mokrý oheň“.
středa 14. května 2014
Sultán, Šeherezáda a Jiříkovo vidění
Byl jednou jeden mocný sultán a jedna krásná a inteligentní žena, jménem Šeherezáda. Nejen že Šeherezáda uměla vyprávět pohádky, ale také to docela dobře uměla se sultánem (a on s ní), a tak se oba dva měli jistý čas velice dobře. Pak ale dorazila zpráva z odlehlé, pohraniční oblasti říše o nájezdech barbarů, plenění vesnic, znásilňování žen a zabíjení mužů sousedními, nepříliš civilizovanými kmeny. I rozloučil se sultán se Šeherezádou, neboť jako moudrý a spravedlivý panovník věděl, co je jeho povinnost. Odjel do války a jakoby se zem po něm slehla.
Šeherezáda si krátila čas koupelemi ve vonných lázních, konverzací s eunuchy a konzumací vína a lahůdek, ale sultán ji přirozeně chyběl. Také se kolem ní začali točit nápadníci, kteří tvrdili, že sultán zahynul s celou jeho malou armádou v bojích, nebo že se kdesi v dáli oženil s nějakou cizí a exotickou královnou. Tomu Šeherezáda sice nevěřila, nicméně nuda jí připadala nesnesitelná. Po devíti měsících, když už nabídky nápadníků začaly přesahovat únosnou míru, vyslala za sultánem nejprve poštovního holuba, poté magickou sovu a nakonec i rychlého sokola s následující zprávou: „Drahý sultáne, už mě prosím prosím tady nenechávej samotnou. Stop. Nutně tě potřebuji, neboť se horkotěžko mohu ubránit nabídkám bohatých a mocných mužů, kteří – a to přiznávám – nejsou až tak odporní. Stop. Jenže, já stále doufám, že se ozveš, neboť si myslím, že vedení nějakých válek notabene v pohraničí je zábava pro malé kluky. Stop. Fakt tě tu postrádám. Stop. Stále ještě tvá Šeherezáda. Stop.“
Jenže do pohraničí to bylo přes devatery hory a devatery řeky a tak holubice zmrzla ve vánici, sova se utopila v rozbouřené řece a do sokola udeřil blesk.
Po roce a po dni si Šehrezáda vzala jednoho vezíra, který měl jachtu, konto u švýcarské banky a byl, až na ošklivou jizvu po bitce v hospodě, jinak docela pohledný. Po roce a třinácti dnech se sultán, sám a na pokraji smrti, vrátil z válečné výpravy. Ačkoliv barbarské kmeny porazil a v pohraničních vesničkách opět zavládl mír a sela se kukuřice, všichni jeho vojáci byli buď zabiti nebo vzali za své v epidemii spalniček, jež vypukla během návratu.
„Zklamal jsi mě,“ pravila Šeherezáda, „je mi to líto, ale už jsem vdaná. Je pozdě!“
„Jak jsi mi to mohla udělat,“ pravil sultán, „a proč jsi nic nenapsala?“
„Napsala, třikrát!“
„Ale já nic nedostal,“ zařval bolestí bez sebe sultán, vytasil meč a Šeherezádu, jejího vezíra a namanuvšího se palácového zřízence proťal od hlavy až k patě. Pak se, s vědomím, že na sebe minimálně smrtí nevinného zaměstnance naložil strašnou karmickou vinu, vrhl z hradeb.
Přešla staletí a přišla doba, kdy se lidé začali pomalu probouzet z oné slepoty, která na nás padá vždy při smrti a znovuzrození a která nám znemožňuje vidět souvislosti, jež nás provázejí skrze naše životy. Kdesi v jedné metropoli žil dobrý a počestný muž jménem Jiřík. Jeho povolání či poslání bylo léčit lidi a jeho velká láska se jmenovala Jana. Jana byla překladatelka, konferenciérka a také uměla dobře vyprávět pohádky; rozuměla si výborně s mnoha muži, ale Jiříka měla nejraději. Jenže vždy, když byl Jiřík volán k nějakému nemocnému, zraněnému či umírajícímu, cítila se Jana sama doma a častěji to Jiříkovi vyčítala.
„Ty se o mě nestaráš,“ stěžovala si.
„Starám, Janičko, ale povinnost mě volá často, a já musím léčit a někdy také držet ruku, když lidé odcházejí.“
„Nemusíš, chceš,“ opravovala ho Jana.
„To je, když máš poslání, totéž,“ hájil se Jiřík. „A nezapomínej, že i ty jsi často celé dny pryč, na kongresech, konferencích a zájezdech.“
„To je ale něco docela jiného,“ odporovala Jana, „nebo chceš mít za ženu puťku domácí, kterou bys uvěznil na doživotí?“
Jednoho dopoledne musel Jiřík vyrazit k výjimečně těžkému případu – jakýsi muž byl na třikrát přejet trakařem. Bohužel již od rána byla Jana zaměstnána moderací významné konference zástupců uzeninového průmyslu, kteří se do metropole sjeli z celého světa. Na konferenci se to hemžilo dobře živenými podnikateli, kteří referovali o jitrnicích, jelitách či uheráku a o hezkou Janu projevovali neobyčejný zájem.
„Pomoc!“, volala a nakonec i esemeskovala Jana Jiříkovi, „potřebuji tě, neboť jsem pozvaná na večeři asi deseti buřty, jejichž nabídka se neodmítá. Potřebuji tě, abys na mě dával pozor, vždyť mě znáš!“
Jenomže Jiřík byl zrovna zaměstnán amputací několika končetin nebohé oběti trakařového incidentu a tak měl vypnutý mobil. Později, když se vracel unavený a až po lokty zakrvácený domů, všiml si, že má deset nepřijatých hovorů a dvě esemesky. Ta poslední zněla: „Pozdě!“
V půl třetí ráno, když se Jana stále neozývala, měl Jiřík konečně vidění. Lépe řečeno hned dvě. V tom jednom viděl Janu v cizím hotelovém pokoji s cizím mužem, který ji hostil párky, turistickým salámem a klobásami, připaloval tlusté doutníky a naléval jí neustále víno. V té druhé se mu pak konečně zjevila příčina toho všeho a on se rozpomněl na svůj život sultána a Janin coby Šeherezády před staletími. Jako kdyby se roztrhla oblaka a skrze náhle se objevivší díru v mlhách prosvitl silný proud světla, Jiřík rázem pochopil, že příčina jejich hádek a utrpení nevězí v tom druhém, v její (nebo jeho) podlosti, ignoranci či necitlivosti, jak se oba vždy domnívali, ale ve věcech a událostech dávno minulých, které ovšem podvědomí každého z nich vytvářelo vždy znovu a znovu. Jiřík uzřel kolo karmy.
Protože byl Jiřík léčitel, vykasal si rukávy a pravil k sobě, že to teď, jednou pro vždy, vyléčí. Věděl také jak – potřeboval k tomu své dva nejúčinnější pomocníky, které používal jen ve výjimečně těžkých případech; mrtvou a živou vodu. Věděl, že mrtvou vodou musí nejprve pokropit sultána v sobě, aby tento konečně mohl odejít. A pak, velice rychle, musí použít vodu živou, neboť jeho vlastní, Jiříkův život, byl v ohrožení. Otevřel starobylou skříň, kde uchovával ve dvou sklenicích, zářivě bílé a neprůhledně černé, drahocenné tekutiny a – zhrozil se. Obě dvě nádoby ležely rozbité na dně skříně. Dvě půlky červotočivé poličky, na které nádoby původně stály, a která se prolomila, ležely mezi střepy.
Jiřík si bezmocně sedl před skříň a před jeho vnitřním zrakem se mu vybavil obraz z tisíc let staré zen buddhistické historky. Vyprávěla o mistrovi, který měl ve zvyku, kdykoliv se ho někdo zeptal na osvícení, vztyčit ukazovák. Jeden jeho žák se naučil to dělat po něm a kdykoliv mezi sebou mladí mnichové diskutovali o spirituálnu, učení či nirváně, vztyčil prst – tak jako jeho učitel. Jednoho dne šel právě v tomto okamžiku mistr kolem a rychlostí blesku usekl svým nožem žákův vztyčený prst. Když se bolestí křičící mnich obrátil ke svému učiteli, vztyčil tento bez jediného slova ukazovák, tak jako to vždy dělal. V tom okamžiku byl žák osvícen.
Dlouho seděl Jiřík před skříní s rozbitou živou a mrtvou vodou. Pak vstal, oblékl se, vyšel z bytu, pečlivě za sebou zavřel dveře a už ho, alespoň v dotyčné metropoli, nikdo nikdy nespatřil.
Hezký den všem přeje
Jan.
Šeherezáda si krátila čas koupelemi ve vonných lázních, konverzací s eunuchy a konzumací vína a lahůdek, ale sultán ji přirozeně chyběl. Také se kolem ní začali točit nápadníci, kteří tvrdili, že sultán zahynul s celou jeho malou armádou v bojích, nebo že se kdesi v dáli oženil s nějakou cizí a exotickou královnou. Tomu Šeherezáda sice nevěřila, nicméně nuda jí připadala nesnesitelná. Po devíti měsících, když už nabídky nápadníků začaly přesahovat únosnou míru, vyslala za sultánem nejprve poštovního holuba, poté magickou sovu a nakonec i rychlého sokola s následující zprávou: „Drahý sultáne, už mě prosím prosím tady nenechávej samotnou. Stop. Nutně tě potřebuji, neboť se horkotěžko mohu ubránit nabídkám bohatých a mocných mužů, kteří – a to přiznávám – nejsou až tak odporní. Stop. Jenže, já stále doufám, že se ozveš, neboť si myslím, že vedení nějakých válek notabene v pohraničí je zábava pro malé kluky. Stop. Fakt tě tu postrádám. Stop. Stále ještě tvá Šeherezáda. Stop.“
Jenže do pohraničí to bylo přes devatery hory a devatery řeky a tak holubice zmrzla ve vánici, sova se utopila v rozbouřené řece a do sokola udeřil blesk.
Po roce a po dni si Šehrezáda vzala jednoho vezíra, který měl jachtu, konto u švýcarské banky a byl, až na ošklivou jizvu po bitce v hospodě, jinak docela pohledný. Po roce a třinácti dnech se sultán, sám a na pokraji smrti, vrátil z válečné výpravy. Ačkoliv barbarské kmeny porazil a v pohraničních vesničkách opět zavládl mír a sela se kukuřice, všichni jeho vojáci byli buď zabiti nebo vzali za své v epidemii spalniček, jež vypukla během návratu.
„Zklamal jsi mě,“ pravila Šeherezáda, „je mi to líto, ale už jsem vdaná. Je pozdě!“
„Jak jsi mi to mohla udělat,“ pravil sultán, „a proč jsi nic nenapsala?“
„Napsala, třikrát!“
„Ale já nic nedostal,“ zařval bolestí bez sebe sultán, vytasil meč a Šeherezádu, jejího vezíra a namanuvšího se palácového zřízence proťal od hlavy až k patě. Pak se, s vědomím, že na sebe minimálně smrtí nevinného zaměstnance naložil strašnou karmickou vinu, vrhl z hradeb.
Přešla staletí a přišla doba, kdy se lidé začali pomalu probouzet z oné slepoty, která na nás padá vždy při smrti a znovuzrození a která nám znemožňuje vidět souvislosti, jež nás provázejí skrze naše životy. Kdesi v jedné metropoli žil dobrý a počestný muž jménem Jiřík. Jeho povolání či poslání bylo léčit lidi a jeho velká láska se jmenovala Jana. Jana byla překladatelka, konferenciérka a také uměla dobře vyprávět pohádky; rozuměla si výborně s mnoha muži, ale Jiříka měla nejraději. Jenže vždy, když byl Jiřík volán k nějakému nemocnému, zraněnému či umírajícímu, cítila se Jana sama doma a častěji to Jiříkovi vyčítala.
„Ty se o mě nestaráš,“ stěžovala si.
„Starám, Janičko, ale povinnost mě volá často, a já musím léčit a někdy také držet ruku, když lidé odcházejí.“
„Nemusíš, chceš,“ opravovala ho Jana.
„To je, když máš poslání, totéž,“ hájil se Jiřík. „A nezapomínej, že i ty jsi často celé dny pryč, na kongresech, konferencích a zájezdech.“
„To je ale něco docela jiného,“ odporovala Jana, „nebo chceš mít za ženu puťku domácí, kterou bys uvěznil na doživotí?“
Jednoho dopoledne musel Jiřík vyrazit k výjimečně těžkému případu – jakýsi muž byl na třikrát přejet trakařem. Bohužel již od rána byla Jana zaměstnána moderací významné konference zástupců uzeninového průmyslu, kteří se do metropole sjeli z celého světa. Na konferenci se to hemžilo dobře živenými podnikateli, kteří referovali o jitrnicích, jelitách či uheráku a o hezkou Janu projevovali neobyčejný zájem.
„Pomoc!“, volala a nakonec i esemeskovala Jana Jiříkovi, „potřebuji tě, neboť jsem pozvaná na večeři asi deseti buřty, jejichž nabídka se neodmítá. Potřebuji tě, abys na mě dával pozor, vždyť mě znáš!“
Jenomže Jiřík byl zrovna zaměstnán amputací několika končetin nebohé oběti trakařového incidentu a tak měl vypnutý mobil. Později, když se vracel unavený a až po lokty zakrvácený domů, všiml si, že má deset nepřijatých hovorů a dvě esemesky. Ta poslední zněla: „Pozdě!“
V půl třetí ráno, když se Jana stále neozývala, měl Jiřík konečně vidění. Lépe řečeno hned dvě. V tom jednom viděl Janu v cizím hotelovém pokoji s cizím mužem, který ji hostil párky, turistickým salámem a klobásami, připaloval tlusté doutníky a naléval jí neustále víno. V té druhé se mu pak konečně zjevila příčina toho všeho a on se rozpomněl na svůj život sultána a Janin coby Šeherezády před staletími. Jako kdyby se roztrhla oblaka a skrze náhle se objevivší díru v mlhách prosvitl silný proud světla, Jiřík rázem pochopil, že příčina jejich hádek a utrpení nevězí v tom druhém, v její (nebo jeho) podlosti, ignoranci či necitlivosti, jak se oba vždy domnívali, ale ve věcech a událostech dávno minulých, které ovšem podvědomí každého z nich vytvářelo vždy znovu a znovu. Jiřík uzřel kolo karmy.
Protože byl Jiřík léčitel, vykasal si rukávy a pravil k sobě, že to teď, jednou pro vždy, vyléčí. Věděl také jak – potřeboval k tomu své dva nejúčinnější pomocníky, které používal jen ve výjimečně těžkých případech; mrtvou a živou vodu. Věděl, že mrtvou vodou musí nejprve pokropit sultána v sobě, aby tento konečně mohl odejít. A pak, velice rychle, musí použít vodu živou, neboť jeho vlastní, Jiříkův život, byl v ohrožení. Otevřel starobylou skříň, kde uchovával ve dvou sklenicích, zářivě bílé a neprůhledně černé, drahocenné tekutiny a – zhrozil se. Obě dvě nádoby ležely rozbité na dně skříně. Dvě půlky červotočivé poličky, na které nádoby původně stály, a která se prolomila, ležely mezi střepy.
Jiřík si bezmocně sedl před skříň a před jeho vnitřním zrakem se mu vybavil obraz z tisíc let staré zen buddhistické historky. Vyprávěla o mistrovi, který měl ve zvyku, kdykoliv se ho někdo zeptal na osvícení, vztyčit ukazovák. Jeden jeho žák se naučil to dělat po něm a kdykoliv mezi sebou mladí mnichové diskutovali o spirituálnu, učení či nirváně, vztyčil prst – tak jako jeho učitel. Jednoho dne šel právě v tomto okamžiku mistr kolem a rychlostí blesku usekl svým nožem žákův vztyčený prst. Když se bolestí křičící mnich obrátil ke svému učiteli, vztyčil tento bez jediného slova ukazovák, tak jako to vždy dělal. V tom okamžiku byl žák osvícen.
Dlouho seděl Jiřík před skříní s rozbitou živou a mrtvou vodou. Pak vstal, oblékl se, vyšel z bytu, pečlivě za sebou zavřel dveře a už ho, alespoň v dotyčné metropoli, nikdo nikdy nespatřil.
Hezký den všem přeje
Jan.
neděle 11. května 2014
Jak přežít změnu paradigmatu
Nejsou to jen krize, konflikty a prudké zvraty, které nás již řadu let upozorňují na fakt, že se něco základního v naší společnosti mění. Jistě – Egypt, Sýrie, Thajsko jsou daleko. Ovšem události, jako je současné dění na Ukrajině, která leží překvapivě o sto padesát kilometrů blíže, než dřívější rozpadající se Jugoslávie, nás vytrhávají z naší středoevropské, česko-knedlíkové letargie. Uvědomujeme si, že i v poměrně stabilním prostředí existuje potenciál, který může velice rychle fungovat jako sirka v nádrži na benzín.
Mnoho z nás má pocit, že se jedna epocha – ta bezuzdného využívání a zneužívání zdrojů matky Země – chýlí ke konci. A i když se mnoho z nás stěhuje z expanze a konkurenčního prostředí kmenových duší* do moudrosti a vhledu esenciální, individuální duše, vypadá to často, jakoby říše soupeřících kmenů (lze také říci ideologií či pravd) slavila nyní – už za svým zenitem – ještě poslední velký mejdan/Majdan, který nás bytostně ohrožuje. A tak se vynořuje napínavá a docela existenciální otázka – jak v tom šílenství vzájemně se vraždících přívrženců té či oné pravdy přežít.
Jeden z hlavních klíčů pro ty, kteří se „již“ nacházejí v třetím kvadrantu, a jsou tedy schopní vnímat celky a chápat skryté souvislosti mnohačetných pravd, vězí v onom prostém dialogu mezi „Carlitem“ Castanedou a jeho magickým učitelem donem Juanem Matesem, který najdeme, nepletu-li se, hned v první knize. Castaneda: „A co když čaroděj (sorcerer) pojede někam, kde na něj bude za kamenem číhat chlap s puškou?“ Don Juan (směje se, až se za břicho popadá): „Tys zase vůbec nic nepochopil. Ten tam vůbec nepojede!“
Války kmenových duší se vyznačují především tím, že v nás vzbuzují emocionální reakce. Tak tomu bylo vždy – pokud jde vaše dcera na pokojnou demonstraci kdesi v Doněcku a demonstrace je napadena maskovanými gaunery s železnými tyčemi, kteří vaši dceru zmlátí, je velice těžké se nepřipojit k příští, už trochu „ozbrojenější“ demonstraci. A přesně toto kmenová duše chce – spravedlivé rozhořčení. Všechny konflikty, války, genocidy, veškeré násilí je pácháno s pocitem pravdy na naší straně, s pocitem oprávněné agrese. Nebo, řekněme, téměř všechno – existuje totiž velice malá skupinka lidí, kteří jsou skutečně zlí a k tomu chladně vypočítaví. Ti by ovšem sami o sobě neměli šanci.
V dřívějším Německu, kde existovala možnost odmítnutí vojenské služby, se každý „pacifista“ musel podrobit jakémusi testu své mírumilovnosti. Oblíbenou otázkou komise bylo zeptat se, co by dotyčný dělal, kdyby šel v noci se svojí milovanou dívenkou parkem a z křoví by vyskočili dva – řekněme američtí GI – a začali dívku znásilňovat. Zdali by „pacificky“ přihlížel. Adept byl v pasti. Protože se jednalo o spíše odvážné mladé muže (vybočit ze stáda vždy vyžaduje odvahu), neznělo by jeho tvrzení, že by násilí na milované ženě nečinně přihlížel, příliš věrohodně. Pokud by ovšem prohlásil, že by ji bránil („představte si, že jeden z GI’s upustí pistoli...“), byl by to pro komisi důkaz, že to se svojí mírumilovností nemyslí tak úplně vážně.
Přesně takto chytá kmenová duše své členy. Jenomže příklad s parkem a dívenkou je samozřejmě „cinknutý“, jedná se o sofistiku v jejím ryze negativním významu. Individuální postoj adepta je stahován do oblasti kmenové duše, do říše všeobecně platného dobra a zla. Jak tedy přežít v násilném prostředí a nenechat se zaplést do válek (dovolte mi nemožný plurál) „dober a zel“?
Zatímco Millmanův „pokojný bojovník“ je stále ještě hrdina, působící „dobro“, nachází se sorcerer Castanedy již skutečně na jiné úrovni, než kmenová duše, a je jí tedy nepostihnutelný. Prostě tam, kde je konflikt, který není „jeho“ a kterému tedy nemůže adekvátně čelit, nebude. To mi tak trochu připomíná bezvýchodnost zachraňování rodičů skrze dítě, což, jak víme z konstelací, je velice rozšířený fenomén s exaktně nulovou úspěšností. Zrovna tak, jako malé dítě nemůže zachránit velké rodiče, nemůže adept esenciální duše působit na úrovni duše kmenové, aniž by se nezapletl do jedné ze soupeřících pravd. Úspěšnost výletu čaroděje do reálné vřavy je bez pláště neviditelnosti (viz Siegfriedova „Tarnkappe“) beznadějná. Z tohoto úhlu pohledu pak snáze pochopíme Buddhu a jiné „mimoně“, kteří mluví o naprosté iluzornosti naší všednodenní reality a o nutnosti, tuto iluzi prohlédnout.
Zdá se mi tedy, že cesta nevede přes otupění emocí (ve výše uvedeném příkladu demonstrace v Doněcku bylo by snadné zůstat chladný, pokud bychom vynulovali naši zodpovědnost za dceru a jakékoliv jiné emoce), ale přes nesmírně těžké prolezení oněch malých vrátek do třetího kvadrantu individuální duše, skrze které neprojde naše doposud automatická tendence stavět se na tu správnou stranu. Naprosté uvědomění si, nebo ještě lépe řečeno přijetí faktu, že z pohledu esenciální duše neexistuje žádná správná (kmenová) pravda, je k tomu nezbytné.
Sorcerer, nacházející se v NAGUALU, tedy v magickém, logicky nepopsatelném prostoru, ovšem neneguje TONAL, svět normálního výkladu světa, svět soupeřících pravd a v našem pojetí bychom mohli říci i svět soupeřících kmenových duší. Neneguje, ctí jej. Blíží-li se svou obyčejnou Oktávkou ke křižovatce, kde svítí červená, zabrzdí. Jak to říká zenový mistr: Ani neignoruje, ani nespadá. Okolní svět ho vnímá coby normálního, ukázněného účastníka silničního provozu. A zajímavé – nachází se vždy na hony vzdálen bouračkám, opilým řidičům či oblastem, postiženým přírodními či jinými katastrofami.
Hezké dny v tonalu i nagualu přeje
Jan
--------
*Viz Jan Bílý: Živoucí kruh, Synergie 2013 nebo zde: http://konstelace.info/media-regena4duse.html
Mnoho z nás má pocit, že se jedna epocha – ta bezuzdného využívání a zneužívání zdrojů matky Země – chýlí ke konci. A i když se mnoho z nás stěhuje z expanze a konkurenčního prostředí kmenových duší* do moudrosti a vhledu esenciální, individuální duše, vypadá to často, jakoby říše soupeřících kmenů (lze také říci ideologií či pravd) slavila nyní – už za svým zenitem – ještě poslední velký mejdan/Majdan, který nás bytostně ohrožuje. A tak se vynořuje napínavá a docela existenciální otázka – jak v tom šílenství vzájemně se vraždících přívrženců té či oné pravdy přežít.
Jeden z hlavních klíčů pro ty, kteří se „již“ nacházejí v třetím kvadrantu, a jsou tedy schopní vnímat celky a chápat skryté souvislosti mnohačetných pravd, vězí v onom prostém dialogu mezi „Carlitem“ Castanedou a jeho magickým učitelem donem Juanem Matesem, který najdeme, nepletu-li se, hned v první knize. Castaneda: „A co když čaroděj (sorcerer) pojede někam, kde na něj bude za kamenem číhat chlap s puškou?“ Don Juan (směje se, až se za břicho popadá): „Tys zase vůbec nic nepochopil. Ten tam vůbec nepojede!“
Války kmenových duší se vyznačují především tím, že v nás vzbuzují emocionální reakce. Tak tomu bylo vždy – pokud jde vaše dcera na pokojnou demonstraci kdesi v Doněcku a demonstrace je napadena maskovanými gaunery s železnými tyčemi, kteří vaši dceru zmlátí, je velice těžké se nepřipojit k příští, už trochu „ozbrojenější“ demonstraci. A přesně toto kmenová duše chce – spravedlivé rozhořčení. Všechny konflikty, války, genocidy, veškeré násilí je pácháno s pocitem pravdy na naší straně, s pocitem oprávněné agrese. Nebo, řekněme, téměř všechno – existuje totiž velice malá skupinka lidí, kteří jsou skutečně zlí a k tomu chladně vypočítaví. Ti by ovšem sami o sobě neměli šanci.
V dřívějším Německu, kde existovala možnost odmítnutí vojenské služby, se každý „pacifista“ musel podrobit jakémusi testu své mírumilovnosti. Oblíbenou otázkou komise bylo zeptat se, co by dotyčný dělal, kdyby šel v noci se svojí milovanou dívenkou parkem a z křoví by vyskočili dva – řekněme američtí GI – a začali dívku znásilňovat. Zdali by „pacificky“ přihlížel. Adept byl v pasti. Protože se jednalo o spíše odvážné mladé muže (vybočit ze stáda vždy vyžaduje odvahu), neznělo by jeho tvrzení, že by násilí na milované ženě nečinně přihlížel, příliš věrohodně. Pokud by ovšem prohlásil, že by ji bránil („představte si, že jeden z GI’s upustí pistoli...“), byl by to pro komisi důkaz, že to se svojí mírumilovností nemyslí tak úplně vážně.
Přesně takto chytá kmenová duše své členy. Jenomže příklad s parkem a dívenkou je samozřejmě „cinknutý“, jedná se o sofistiku v jejím ryze negativním významu. Individuální postoj adepta je stahován do oblasti kmenové duše, do říše všeobecně platného dobra a zla. Jak tedy přežít v násilném prostředí a nenechat se zaplést do válek (dovolte mi nemožný plurál) „dober a zel“?
Zatímco Millmanův „pokojný bojovník“ je stále ještě hrdina, působící „dobro“, nachází se sorcerer Castanedy již skutečně na jiné úrovni, než kmenová duše, a je jí tedy nepostihnutelný. Prostě tam, kde je konflikt, který není „jeho“ a kterému tedy nemůže adekvátně čelit, nebude. To mi tak trochu připomíná bezvýchodnost zachraňování rodičů skrze dítě, což, jak víme z konstelací, je velice rozšířený fenomén s exaktně nulovou úspěšností. Zrovna tak, jako malé dítě nemůže zachránit velké rodiče, nemůže adept esenciální duše působit na úrovni duše kmenové, aniž by se nezapletl do jedné ze soupeřících pravd. Úspěšnost výletu čaroděje do reálné vřavy je bez pláště neviditelnosti (viz Siegfriedova „Tarnkappe“) beznadějná. Z tohoto úhlu pohledu pak snáze pochopíme Buddhu a jiné „mimoně“, kteří mluví o naprosté iluzornosti naší všednodenní reality a o nutnosti, tuto iluzi prohlédnout.
Zdá se mi tedy, že cesta nevede přes otupění emocí (ve výše uvedeném příkladu demonstrace v Doněcku bylo by snadné zůstat chladný, pokud bychom vynulovali naši zodpovědnost za dceru a jakékoliv jiné emoce), ale přes nesmírně těžké prolezení oněch malých vrátek do třetího kvadrantu individuální duše, skrze které neprojde naše doposud automatická tendence stavět se na tu správnou stranu. Naprosté uvědomění si, nebo ještě lépe řečeno přijetí faktu, že z pohledu esenciální duše neexistuje žádná správná (kmenová) pravda, je k tomu nezbytné.
Sorcerer, nacházející se v NAGUALU, tedy v magickém, logicky nepopsatelném prostoru, ovšem neneguje TONAL, svět normálního výkladu světa, svět soupeřících pravd a v našem pojetí bychom mohli říci i svět soupeřících kmenových duší. Neneguje, ctí jej. Blíží-li se svou obyčejnou Oktávkou ke křižovatce, kde svítí červená, zabrzdí. Jak to říká zenový mistr: Ani neignoruje, ani nespadá. Okolní svět ho vnímá coby normálního, ukázněného účastníka silničního provozu. A zajímavé – nachází se vždy na hony vzdálen bouračkám, opilým řidičům či oblastem, postiženým přírodními či jinými katastrofami.
Hezké dny v tonalu i nagualu přeje
Jan
--------
*Viz Jan Bílý: Živoucí kruh, Synergie 2013 nebo zde: http://konstelace.info/media-regena4duse.html
pondělí 5. května 2014
Přichází exkluzivní klub: Padesát plus
Jeden z hlavních problémů naší kultury/civilizace je rozšířené vnímání stáří jako slabost, nemoc (ne-moc) a úpadek. Již delší dobu vládnoucí triumvirát negativních aspektů Marsu (expanze, boj, hrubá síla) Pluta (peníze, moc, závislost a destrukce) a Merkuru (politika, šmelení a mindfuck) zcela vytlačil moudrost, která znamená především nadhled, pochopení souvislostí a jistou pokoru vůči přírodě coby nadřazenému systému. Absence žen-bohyň ve zmíněném spolku mocichtivých má pak ještě za následek, že nám chybí vnímání zákonitosti a blahodárnosti cyklů, takže v mužsky-lineárním čase se všichni snažíme uniknout stáří a smrti, lpíme do posledního dechu na byť nedůstojném životě a nechápeme jeho cyklickou povahu. Není pak divu, že se stáří stává synonymem prohry.
Naše permanentní expanze navenek, která je poháněná touhou po stále větší akumulaci (nejen kapitálu), a která při tom zneužívá přirozené dravosti mládí, tak převálcovala veškeré hodnoty stáří, které ovšem současná společnost potřebuje jako sůl nejen k přežití, ale i jako profylaxi sebezničení. Je to totiž právě naše od přírody a pocitu sounáležitosti odtržená egoistická dravost, která nás všechny, ne nepodobné obřímu Titaniku, nechává řítit se na ledovec zániku toho, co společnost dělá hodnotnou a život v ní stojící za to, ho žít. A právě moudrost stáří se mi zdá být jedním z hlavních antidotů této suicidální síly, ne-li dokonce tím jediným.
Na tomto vývoji nejsou dnešní staří zcela bez viny. Lze jim totiž vyčíst, že se nechali převálcovat, že si nechali dobrovolně vytrhat zuby a obrousit drápy, neboť si nevšimli (jak už pravil Voskovec a Werich v „Katu a Bláznovi“), že se stárne kompromisy a nikoliv lety. Že se blbne postupně v blbém prostředí.
Dnešní potenciální stařešinové a moudré babičky, namísto aby učili, vysedávají před televizí, živoří z mizivého důchodu a jsou povětšinou devastovaní desetiletími nesmyslné a ducha zabíjející práce a přijetím názoru, že už k ničemu nejsou. Každý debilní reklamník vám také řekne, že pro skupinu padesát plus se už nevyplatí dělat reklamu, neboť už prostě na nic nemají. Mám pocit, že tomu mnoho starých a převážná většina mladých uvěřila.
Toto pojetí je naprosto zvrhlé. Ale současné návody na řešení - tak zvané recepty na „aktivní stáří“ - jakoby z oka vypadly vytváření rezervací, kde ve chráněném prostředí přežívá několik species jinak nepotřebných zviřátek a kytiček, jež všude jinde stojí v cestě stavbám dálnic, rubání uhlí či projektům technologických center. Státní či komunální vize aktivního stáří totiž neznamenají nic jiného, než vytvoření náhradních aktivit, tedy zabavení (= zábavu) těch, pro které společnost již nemá upotřebení. Asi aby si nevšimli smutného faktu, že nejen jejich názor je k ničemu.
To, co je nutné, je návrat starých lvů/králů do království, tedy do společnosti. Jenže ti starší a staří pánové, kteří jsou „nahoře“, kteří nám skrze banky, dozorčí rady a v omezené míře i skrze politiku vládnou, nejsou lvi, ale bůh-ví-proč mocní, leč skrz naskrz zkorumpovaní pseudovládci, kteří postrádají tu nejdůležitější vlastnost pro vládnutí, totiž moudrost. Ne, oni se nenacházejí v tom třetím, černém kvadrantu vývoje duše*, kdy po obětování dosaženého začneme mezi padesáti a sedmdesáti nacházet svoji spirituální esenci. Nejsou ani moudří, ani osvícení, nedostali se po fázi milování, plození a budování pozemských statků do hloubky poznání, nejsou nad věcí a neslouží celku, ale pouze své vlastní touze po ještě víc, po další akumulaci moci či kapitálu, jako by je toto mohlo zachránit před smrtí. Nejsou to mistři, ale oligarchové, kteří každým svým činem a každým dalším milionem pouze přehlušují strach z tělesného a duševního úpadku. Většina z nich je už dávno mrtvá, ačkoliv se stále ještě pohybují, kecají a manipulují.
A tak nezbývá, než že se již téměř vyhubení lvi a tygři, šedí vlci, mazaní staří lišáci, prastaré želvy, stoleté sůvy, dědečkové-kouzelníci a babičky-čarodějnice, prostě všichni potenciálně moudří, byvše vyhnáni ze společnosti dveřmi, do ní navrátí komínem.
Jak pomalu a krásně stárnu (tento rok mi bude šedesát), začínám svoji práci zaměřovat i tímto směrem. A tak bych vás, kteří jste padesát plus a nehodláte za deset či patnáct let patřit k ne-mocným důchodcům, chtěl pozvat na prazvláštní konstelační seminář** o stárnutí do síly a moudrosti. Seminář o tom, jak návrat šedých vlků a moudrých starých sov urychlit. Jak ze slabosti stáří vyjít do moudrosti a autority starého vládce. Jaké „pilulky“ k tomu potřebujeme, jaké vitamíny musíme najít a spolknout, jaké nástrahy a léčky mladých myslivců nám hrozí, jaké Karkulky a polomrtvé důchodkyně v nás samých třeba sežrat. Nikdo jiný nám v tom nepomůže, jen my sami.
Hezký den vám přeje
Jan
------------------
* Viz "Koncept čtyř duší"
**A zde je odkaz na plánovaný seminář.
------------------
Psáno na Krétě:
Autor coby padesát devět plus :-)
Naše permanentní expanze navenek, která je poháněná touhou po stále větší akumulaci (nejen kapitálu), a která při tom zneužívá přirozené dravosti mládí, tak převálcovala veškeré hodnoty stáří, které ovšem současná společnost potřebuje jako sůl nejen k přežití, ale i jako profylaxi sebezničení. Je to totiž právě naše od přírody a pocitu sounáležitosti odtržená egoistická dravost, která nás všechny, ne nepodobné obřímu Titaniku, nechává řítit se na ledovec zániku toho, co společnost dělá hodnotnou a život v ní stojící za to, ho žít. A právě moudrost stáří se mi zdá být jedním z hlavních antidotů této suicidální síly, ne-li dokonce tím jediným.
Na tomto vývoji nejsou dnešní staří zcela bez viny. Lze jim totiž vyčíst, že se nechali převálcovat, že si nechali dobrovolně vytrhat zuby a obrousit drápy, neboť si nevšimli (jak už pravil Voskovec a Werich v „Katu a Bláznovi“), že se stárne kompromisy a nikoliv lety. Že se blbne postupně v blbém prostředí.
Dnešní potenciální stařešinové a moudré babičky, namísto aby učili, vysedávají před televizí, živoří z mizivého důchodu a jsou povětšinou devastovaní desetiletími nesmyslné a ducha zabíjející práce a přijetím názoru, že už k ničemu nejsou. Každý debilní reklamník vám také řekne, že pro skupinu padesát plus se už nevyplatí dělat reklamu, neboť už prostě na nic nemají. Mám pocit, že tomu mnoho starých a převážná většina mladých uvěřila.
Toto pojetí je naprosto zvrhlé. Ale současné návody na řešení - tak zvané recepty na „aktivní stáří“ - jakoby z oka vypadly vytváření rezervací, kde ve chráněném prostředí přežívá několik species jinak nepotřebných zviřátek a kytiček, jež všude jinde stojí v cestě stavbám dálnic, rubání uhlí či projektům technologických center. Státní či komunální vize aktivního stáří totiž neznamenají nic jiného, než vytvoření náhradních aktivit, tedy zabavení (= zábavu) těch, pro které společnost již nemá upotřebení. Asi aby si nevšimli smutného faktu, že nejen jejich názor je k ničemu.
To, co je nutné, je návrat starých lvů/králů do království, tedy do společnosti. Jenže ti starší a staří pánové, kteří jsou „nahoře“, kteří nám skrze banky, dozorčí rady a v omezené míře i skrze politiku vládnou, nejsou lvi, ale bůh-ví-proč mocní, leč skrz naskrz zkorumpovaní pseudovládci, kteří postrádají tu nejdůležitější vlastnost pro vládnutí, totiž moudrost. Ne, oni se nenacházejí v tom třetím, černém kvadrantu vývoje duše*, kdy po obětování dosaženého začneme mezi padesáti a sedmdesáti nacházet svoji spirituální esenci. Nejsou ani moudří, ani osvícení, nedostali se po fázi milování, plození a budování pozemských statků do hloubky poznání, nejsou nad věcí a neslouží celku, ale pouze své vlastní touze po ještě víc, po další akumulaci moci či kapitálu, jako by je toto mohlo zachránit před smrtí. Nejsou to mistři, ale oligarchové, kteří každým svým činem a každým dalším milionem pouze přehlušují strach z tělesného a duševního úpadku. Většina z nich je už dávno mrtvá, ačkoliv se stále ještě pohybují, kecají a manipulují.
A tak nezbývá, než že se již téměř vyhubení lvi a tygři, šedí vlci, mazaní staří lišáci, prastaré želvy, stoleté sůvy, dědečkové-kouzelníci a babičky-čarodějnice, prostě všichni potenciálně moudří, byvše vyhnáni ze společnosti dveřmi, do ní navrátí komínem.
Jak pomalu a krásně stárnu (tento rok mi bude šedesát), začínám svoji práci zaměřovat i tímto směrem. A tak bych vás, kteří jste padesát plus a nehodláte za deset či patnáct let patřit k ne-mocným důchodcům, chtěl pozvat na prazvláštní konstelační seminář** o stárnutí do síly a moudrosti. Seminář o tom, jak návrat šedých vlků a moudrých starých sov urychlit. Jak ze slabosti stáří vyjít do moudrosti a autority starého vládce. Jaké „pilulky“ k tomu potřebujeme, jaké vitamíny musíme najít a spolknout, jaké nástrahy a léčky mladých myslivců nám hrozí, jaké Karkulky a polomrtvé důchodkyně v nás samých třeba sežrat. Nikdo jiný nám v tom nepomůže, jen my sami.
Hezký den vám přeje
Jan
------------------
* Viz "Koncept čtyř duší"
**A zde je odkaz na plánovaný seminář.
------------------
Autor coby padesát devět plus :-)
