Kouzelný dědeček a červené tlačítko

 Bylo mi ještě docela blbě, ale pes chtěl jít ven. Při tomhle úžasném jarním počasí nebylo divu – mě to táhlo také, ale měl jsem pořád ještě teplotu a byl slabý jak octomilka. Prostě covid. Vzal jsem vodítko a pes zaesemeskoval: GREBOVKA, VIĎ?! „Tak jo, ale jsem nemocnej,“ řekl jsem. Ani se nezatvářila vděčně, bestie jedna.

Za ty dva roky, co mám Esme ve střídavé péči, jsme vyvinuli takovou trochu ulétlou formu komunikace. Já s ní mluvím nahlas, ona mi zase posílá telepatické esemesky. Tedy někdy, když zrovna má chuť. Kolie jsou děsný princezny.

Došourali jsme se do parku, já si sedl na lavičku a jal se pozorovat jarní bujarý život vůkol. Maminky tlačily kočárky, spousta dětí pobíhala bez vodítka a většina psů s vodítkem, mnoho roztodivných cizinců mluvilo roztodivnými jazyky. A vše se tvářilo jako naprosto mírový ráj na Zemi. Nic neupomínalo na šílenosti, které se děly skoro za humny. Napadlo mě, že tohle vše může během půlhodinky zmizet, rozpadnout se v čoudící zamořené trosky, pokud se ten paranoidní diktátor v Kremlu dočista zblázní. Nebo ... ho k tomu dotlačíme, namítl nějaký hlas ve mě. Radši ani nemyslet.

Podíval jsem se dolů na Esme. Nějaké malé dítko, které se odněkud přibatolilo, právě strkalo prstíky psovi do ucha.
„To možná pejska bude bolet“, snažil jsem se, abych nezněl jako kárající otec.
STAREJ SE O SEBE, poslala Esmína.
„Tedy,“ teď jsem se obrátil na psa, „kdybych ti tohle dělal já, tak se mnou tři dny nemluvíš.“
NEŽÁRLI, přišla odpověď. Pokrčil jsem rameny a vzhlédl opět do dospěláckého světa.

Přede mnou stál podivný starší pán. Něco jako kouzelný dědeček. Na hlavě měl tyrolský klobouk s alpskou protěží, na sobě pletený svetr, vestu a kožené kalhoty a v ruce jakousi hůl. Šedivé mocné licousy mu visely po stranách zvrásněného obličeje.
„Mohu si přisednout?“ zeptal se.
„Pokud se nebojíte, že vás nakazím...“
„Vy mne?“ tak nějak nevěřícně se usmál.
„No, já mám covid. Tedy měl jsem. Tedy vlastně ještě mám.“
„Tak to jste chytil ještě tu poslední vlnu, že jo? Než se zavře brána...“ pravil a přisedl si.

Když jsem před několika dny dostal pozitivní výsledek testu, tak mezi mými váženými přáteli se jich našlo více, než bych čekal, kteří mi blahopřáli k tomu, že jsem „konečně v klubu“, „podstoupil iniciaci“ nebo „prolezl bránou“. Jenže mně bylo blbě, a tak mi jejich gratulace především lezly na nervy. Proto mě jeho poznámka dočista odrovnala.

„Jaká ... brána? Jak to myslíte?“
Zachechtal se, čímž mi připomněl Sama Hawkinse, legendární postavičku z Vinnetou filmů. Skoro jsem čekal, že si sundá klobouk a podrbe skalp.
„Hihi, no tam!“ a ukázal palcem k nebi. „Další level.“
Esme se na něj podívala – dítko mezitím někam zmizelo – vstala a přesunula se k jeho nohám. Pomalu jsem toho začínal mít dost.

„Já vám vůbec nerozumím,“ začal jsem trochu podrážděným hlasem.
NEKECEJ, ozvala se Esme.
„Já jsem asi ten jedinej blbej tady, nebo co?“ to byla sice odpověď na Esmínu, ale protože jsem si neuvědomil, že jsem ji vyslovil nahlas, zareagoval na ni i děda.
„To je, s prominutím, vždycky jen vaše rozhodnutí.“
Kristovy nohy, tak já tu sedím s nějakým bavorským dědou, který mluví esoterní bláboly a se psem, který mi posílá do hlavy esemesky. A je mi čím dál hůř. A asi brzy umřu. A k čemu to vlastně všechno bylo? Povzdychl jsem si a změnil tón.

„Tak dobře, vy jste asi nějaký kouzelný dědeček. Tak když už vás tu mám, tak mi můžete vysvětlit pár věcí. Například, jaký by to naše snažení a všechno to kolem a tahle krásná jarní Praha měla smysl, kdyby ten magor v Kremlu zmáčknul to červené tlačítko.“
„To tlačítko není v Kremlu. To je ve vaší hlavě,“ zadíval se mi přímo do očí.
„Vy tedy popíráte existenci objektivní reality?“
„Ne. Já se jen o ni nestarám.“
MOJE SLOVA, ozvala se Esme. Vstala, protáhla se, a s pro ni typickým zabručením se opět uvelebila u nohou dědy. Ještě že mu neolízla botu.
„Znamená to tedy, že to, co se děje venku, válka, bezpráví, prostě ty hrůzy, že to máme nechat bez odpovědi? Nemíchat se do toho? Čekat, jako tehdy židi v Německu, až nás pošlou do koncentráku? Až sem přijde slavná ruská armáda a rozmlátí to tady všechno?“
Sice jsem si právě uvědomoval, že zrovna jen opakuji všechny ty argumenty, které mi píší lidé pod mé vlastní konstelační články o win-win řešeních, ale nedalo mi to. Prostě jsem se cítil docela ne-mocný.

„Podívejte,“ začal můj protějšek smířlivě, „když lezete po žebříku třeba na třešeň, budete ty šprycle, které už máte za vámi, odřezávat? Nebo je tam necháte pro ty, kteří přijdou po vás?“
„Ten objektivní svět“, pokračoval, „samozřejmě je strašně důležitý. Ale není to ta třešeň, na kterou vy lezete. A ani ten žebřík není váš. Ale s každou příčkou vidíte víc a máte lepší rozhled. A najednou si všimnete, že ta objektivita je sice důležitá, ale jen jako nosná půda pro ten strom. A taky pro ten žebřík, rozumí se. Všechno, co se kolem vás, prostě nejste vy. Je to vypůjčené. Je to venku. Tam se dějí ty války a jiné strašidelnosti, ale taky samozřejmě se tam báječně najíte, zajdete si s ženou do kina, máte tam práci, děti, kamarády a sousedy. A z vašeho pohledu je tam i ten váš pes, ale on to vidí jinak, protože on prostě jen je.“ Teď mu Esme fakt tu botu olízla.
„Ale dokavaď nevylezete kousek na tom žebříku, tak vám to všechno kolem vás bude připadat jako jediná realita. A budete ji bránit hlava nehlava. S celým vaším okolím se budete potácet neustále od jedné zdi ke druhé, mávat tu jedním praporem, tu zase druhým. A pořád se budete bát, že nějaký blázen zmáčkne červené tlačítko. A taky že ho, nakonec, vždycky zmáčkne.“ Chvíli bylo ticho.

„Buddha,“ řekl jsem.
„Ne. Vy,“ opravil mě a píchl mě prstem doprostřed čela.
Jenže namísto abych o tom mohl začít přemýšlet, zaječela v mé hlavě esemeska: VEVERKA!
Esme se prohrábly packy a vystartovala jako šílená.
„Zůstaň!“ to jsem zaječel zase já a vyběhl za ní.

Přesně v tomto okamžiku se ovšem stalo něco podivného. Zatímco moje jedna, řekl bych ta akční část zdrhala za psem, zůstalo něco důležitého sedět na lavičce. Měl jsem pocit, jako by ten mikroskopicky malý bod, kde se mě stále ještě dotýkal dědečkův ukazováček, stal jakýmsi centrem, zatímco vše ostatní byla periferie. Prostě se můj svět, který „objektivně“ nabral docela zuřivý spád, neboť Esme veverkám zásadně upírá právo na klidný život, rozdělil na světy dva. A mé já, tedy to naprosto bytostné, esenciální já, které jsem kdysi dávno celé týdny v Oshových meditacích hledal otázkou „Who is in?“, zůstalo v centru. Stalo se jím. A já odtud mohl pozorovat, jak běžím za Esme, která prolétla skupinkou dětí jako koule kuželkami, jak je v letu zvedám a oprašuji a omlouvám se maminkám a volám psa k noze. A zároveň se směji s veverkou, která, kdyby měla po ruce oříšky, by je patrně házela po štěkajícím psovi. Jak koutkem oka registruji postavu strážníka městské policie a uvažuji o tom, jak mu vysvětlím, že se mi pes „vytrhl“, když ani nemá vodítko. A zároveň jsem intenzivně cítil hluboké uspokojení strážníka, který už vytahuje blok na pokuty. A také, a to byl ten úplně nejdivnější pocit, jak stojím někde na žebříku a trhám nesmírně slaďounké třešně.

Když jsem se vrátil k lavičce, kouzelný dědeček tam samozřejmě už nebyl. Což mě nepřekvapilo, protože jsem pochopil, že jsem si ho, dole pod žebříkem, asi musel vymyslet.
Sedl jsme si na lavičku s pocitem, že vykašlu plíce a že teď dostanu vysokou horečku a určitě brzy umřu a podíval se na svého milovaného psa. Usmíval se.
„Jdeme domů, moje drahá Esmíno.“
JASNĚ. ALE... NEMĚL BYS GRANULI? 

Rozhovor s vlastním nitrem

„Milý Jane, napíšeš nám článek do příští Jógy Dnes? Téma je ‚Letní cesta do vlastního nitra.‘ Jo a moc to spěchá. Hezké dny, děkuji předem, Kateřina.“

Hm. Tak nitro. A k tomu ještě moje vlastní. Sedím v potemnělém obýváku, je pátek státní svátek, a já se právě vrátil z procházky téměř letní Prahou. V tomhle horku odmítám nosit roušku pokud jdu po liduprázdné ulici, ale na Petříně bylo přeci jen docela hodně lidí, takže jsem se vrátil bez dechu a k smrti unavený. A teď bych se tedy měl vydat na další cestu. Do nitra. Haló, nitro, slyšíš mě vůbec?

„Dej mi pokoj.“

Cože? Co to bylo?? Že by mi mé nitro jako odpovídalo? Jako – že si mé nitro vede nějakou na mě nezávislou existenci? No, v tom případě ... co kdybych s ním udělal ... rozhovor? Že by to v Józe otiskli? Nebude to nějak divný? A zajímá vůbec někoho, co se děje v nitru Jana Bílého? No – proč vlastně ne. Koneckonců V kůži Johna Malkoviche byl docela úspěch. Jo, ale tam hrála Cameron Diaz. No na druhou stranu, ta zas nestavila konstelace. Tak dobře, jdeme na to.

Jan: „Ahoj nitro. Hele, já bych se tě rád zeptal na pár věcí. Je to pro takový jeden časopis, jde hodně o jógu a osobní rozvoj a tyhle věci. Taky tam jsou články o zdravém životním stylu, takže by tě to mohlo zajímat. Oukej?“

Nitro: „A proč si myslíš, že mě zajímá zdravý životní styl?“

Jan: „No, hm, to jsi mě tedy trochu vyvedlo z konceptu. Všeobecně se věří, že uvnitř nás, tedy v našem nitru je něco, co touží po seberealizaci, rozvoji, a tak. A zaraduje se, když se přestaneme ládovat hamburgerama, nýbrž začneme baštit tofu.“

Nitro: „A tomu ty věříš?“

Jan: „Hele, čemu já teď věřím, nechme stranou. Ten rozhovor by měl vypadat tak, že já budu dávat otázky tobě a ne naopak. Když jsi tedy tak chytré, tak co by tě potěšilo?“

Nitro: „Teď vlastně kdybys mi dal pokoj. Vy tam venku jste strašně moc hyperaktivní. Furt něco děláte. Pořád se potřebujete zlepšovat, učit se a rozvíjet, lítáte z jednoho kurzu na jiný, meditujete, mantrujete, respirujete a levitujete. Nějak mi připomínáte mladou borderu.“

Jan: „Ty myslíš toho psa, border kolii?“

Nitro: „Jo.“

Jan: „Ale to děláme právě v domnění, že se tím dostaneme k tobě. Dovnitř. Do klidu a jednoty s naším vlastním já.“

Nitro: „Aha. Takže skrze hyperaktivitu k osvícení, jo? Bavorákem ke klidu?“

Jan: „Počkej. Co je na tom hyperaktivního, když si sednu pod jedli a medituji. Nebo když přijdu na konstelace, abych pochopil, co se ve mě děje. Nebo když cvičím jógu. Tedy, myslím jako tu pomalou.“

Nitro: „To, že ji cvičíš. Pochop to, já tu prostě jsem. Já nepotřebuji nic dělat, nic si dokazovat, nikam uhánět. Bylo jsem tu odjakživa a budu navěky. Což je, musím přiznat, někdy docela otravný.“ (Nitro zívá.)

Jan: „Takže jsi nesmrtelné?“

Nitro: „Přečti si svou vlastní knížku, Jane. Tu poslední. Strana šedesát pět. Dole. Tam uvádíš takovou malou zenovou historku. Koán. A tam se praví: ‚Ještě nikdo se nenarodil a ještě nikdo nezemřel.‘ Chápeš vůbec, co píšeš? Čas je vaše iluze tam venku.“

Jan: „To je úžasné. Mé vlastní nitro je nesmrtelné. Takže to jsi asi taky osvícené, že jo?“

Nitro: „Hele, každý rozhovor je jen tak dobrý, jak dobré jsou ty otázky. Ještě jednou, strana šedesát pět dole, jen si nahraď narození a smrt osvícením. Jsem trochu zklamané, myslelo jsem si, že vymyslíš něco inteligentnějšího.“

Jan: „Budu se snažit. Takže, když říkáš, že cokoliv my tady venku děláme, stojí za starou belu, protože ty jsi už hotové a nesmrtelné a vůbec, tak co by bylo, kdybychom vůbec nic nedělali? Když bychom se kompletně vykašlali na vzdělávání a četbu a cvičení a disciplínu a tyhle všechny věci, do kterých se prostě často musíme nutit, protože vůbec nejsou příjemné. Aspoň tedy ne ze začátku.“

Nitro: „Byste shnili.“

Jan: „Aha. A to by se ti líbilo?“

Nitro: „Hele, pochop, že někdo, kdo je tu furt, nemá žádné preference. Já jsem jako svíčka. Zapálíš ji, fajn, vidíš na cestu. Sfoukneš ji, je tma a začneš narážet do stromů. Což bolí. Tebe, ne tu svíčku. Ta tu je stále. Za pár kroků nebo za pár let přijdeš na to, ji zase zapálit – a vida, je světlo. Někdo ti ji sfoukne, řekněme nějaký virus, je tma. Na chvíli. Narodíš se, svíčka se zapálí. Světlo, tma i svíčka jsou pořád v pohodě.“

Jan: „A nemrzí tu svíčku, když nesvítí?“

Nitro (směje se): „Aspoň neubývá.“

Jan: „Tak tomu nerozumím. Na jednu stranu říkáš, že jsi tu pořád. Tedy – nesmrtelné. A teď v tom přirovnání k té svíčce tvrdíš, že když ta svíčka svítí, když tedy vydává to světlo, které my venku potřebujeme, abychom nenaráželi do věcí, tak ubýváš. To nechápu.“

Nitro: „Cokoliv, co je, směřuje vždy a neodvratně k nebytí. Ale neboj, ta svíčka je hódně velká.“ (Nitro se už zase chechtá.)

Jan: „Já tomu ale pořád nerozumím. Přiznávám, že jsem si původně myslel, že můj cíl je dostat se k tobě. Teď to vypadá spíš na to, že je lepší nechat hořet tvoje světlo, aby mi svítilo na cestu a abych tedy nevrážel neustále do toho, do čeho normálně vrážím. Fajn. Ale co je tvůj cíl?“

Nitro: „Vyzáření.“

Jan: „Myslíš vyzařování?“

Nitro: „Ne. Já se nepletu. Žádný překlep. Vyzáření jako vyvanutí. Pokud tedy vůbec nějaký cíl existuje, což je poměrně složitý filosofický problém; totiž jak mít cíl, když není čas. Ale budiž. Snaž se to pochopit. Co je podle tebe osvícení?“

Jan: „Absence strachu?“

Nitro: „Hlouběji.“

Jan (přemýšlí): „Tak – jednota se svou podstatou? Nebo, ještě dál, jednota se vším?“

Nitro: „To už je lepší. A co se stane, když se ‚sjednotíš‘ se vším?“

Jan: „Rozpustím se?“

Nitro: „Přestaneš tedy existovat?“

Jan: „Ne nutně. Jen přestane existovat ten pocit oddělenosti. Moje ego se rozpustí.“

Nitro (se poněkud škodolibě usmívá): „Vážně? A co byly ty Rolexy Osha? A ty róby? A jeho údajně devadesát devět Rolls-Royceů?“

Jan: „Dobře, tak tedy se nerozpustí mé ego, protože to vlastně drží mojí tělesnou schránku pohromadě. Včetně těch značkových hadrů. Ale něco přestane ... usilovat. Chtít. Přestane ... jak Osho říkal, produkovat brzdné stopy. Nebo ty šmouhy po akceleraci.“

Nitro: „Přesně. Něco vyvane. Vyzáří se. Ta hluboká jednota, o které se tu bavíme, není jen ta se světem. S Univerzem. Ta je i s tím, nebýt.“

Jan: „Z toho mrazí.“

Nitro (škodolibě): „Ale jdi. Strana dvacet jedna, koán dole, cituji: ‚Když tě trápí zima, jdi tam, kde tě zima zabije...‘.“

Jan: „Ty se ale v té mé poslední knížce nějak vyznáš.“

Nitro: „A kdo si myslíš ji napsal?“

Jan: „Aha. No tak ti děkuji za rozhovor.“

Nitro: „Jo, rádo se stalo. Ale teď,“ (Nitro se protahuje) „strana dvacet jedna, stejný koan, jen – poslední řádka.“*
---------------
*Na hlubší pochopení této dopovědi mého Nitra si budete muset tu knížku koupit :).
Přeji krásné dny.

(Tento článek vyšel v časopise Jóga dnes v roce 2020)

Tady a teď

Je šestnáctý červen 2006. Je mi padesát jedna let a pár měsíců. Před hodinou jsem se vyplížil z ranní meditace u Alana Lowena a vyšel do polí. Před třemi hodinami, po nekonečné a dramatické noci, jsem se rozešel s partnerkou, se kterou jsem na tento seminář tantry přijel. Mám toho opravdu až po krk. Fakt už mi ze všech přítomných jebe. A tak si nechávám cuchat vlasy raním větrem a mířím vlnícím se lánem zeleného žita na blízký kopeček.

Nad obilím se formují bizardní mraky. Dneska ráno i to nebe miluje drama. Poryvy větru se zhmotňují v vlnovitém pohybu kývajících se klasů. A mně připadá, že se brodím nekonečným mořem, které se jen trochu rozestoupilo, aby mi ukázalo směr. Ne nepodobný nějakému Mojžíši – až na ty fousy. A také mě nenásleduje žádný z Egypta prchající národ. Jsem dokonale sám a tak je to dobře. A pak se najednou něco zásadního změní. Svět se převrátí naruby a já vím, že všechno to drama, ta bolest, ten pocit naprostého konce, který ke mě přichází zdánlivě zvenčí, je ve mně – já to dělám. Zažívám nepopsatelný stav, ve kterém „vně“ a „uvnitř“ nelze rozlišit, neboť ten rozdíl nedává smysl. Vysoce tělesný pocit, který vypíná spekulativní myšlenky. Jen v nějaké odlehlé části mého mozku si uvědomuji, že toto je to, co jsem už párkrát na chvilku prožil, především ve snu. Nazývám to „satori“, i když samozřejmě na to nemám žádné potvrzení nějakého zenového mistra. Jako malá myš se mi hlavou mihne myš-lenka, která pípne: „To jsme zvědavý, jak dlouho ti to vydrží.“ A pak už jen kráčím dál vlnícím se obilím.

Střih.

O třináct let později. Jsem v semináři konstelací. Kde také jinde. Přichází klientka – budeme jí říkat Eva, usedá na „horkou židli“ a vypráví: „Je mi padesát pět a mám vše, co potřebuji. Jsem dvacet let v partnerství, nemáme žádné děti. Ale již delší dobu jako by mi vše v mém životě dávalo najevo, že mám nějaký strop. Prostě to nejde dál. Takže bych se chtěla podívat právě na to.“
Mám pocit, že spíš než o nějaké rodinné důvody jde tady o konstelaci symptomu. A tak říkám: „V tom, co slyším, na mě nejvíc působí ten ‚strop‘. Tak bych tě poprosil, si vybrat někoho pro sebe a někoho pro ten tvůj strop.“

Eva to dělá a staví sebe (Klientku) a Strop do konstelace. Klientku doprostřed místnosti a asi tři metry od ní zástupce za Strop, kterého postaví tak, že se oba zástupci na sebe dívají. Hned za Stropem jsou dveře a vpravo za ním pak visí na zdi hodiny. Eva si sedne a všichni se díváme, co se bude dít. Po dvou minutách se Strop otočí o sto osmdesát stupňů, takže se nyní na dveře a na hodiny. Na to si Klientka zakryje obličej. A mně to dojde. Jenže, jako tak často, to bez vysvětlení asi málokdo pochopí.

Strach

Obracím se nyní na celý seminář: „Děkuji, vystupte z rolí. To bylo zase jedno takové typické ristretto. Krátká, intenzivní konstelace, kterou bych nejraději vůbec nekomentoval. Ale vím, že byste byli nespokojeni, podobně jako jsem dříve byl nespokojený já, když jsem viděl některé konstelace Hellingera a nechápal, oč v nich jde. Takže začnu Kafkou. Ten napsal mnoho geniálních povídek, a tato konstelace mi připomněla jednu z nich. V ní přijde poutník ke přivřeným dveřím, zpoza kterých se line neodolatelná záře. Před dveřmi ale stojí dveřník. Poutník ho prosí, aby ho vpustil, to ale dveřník odmítá. Na otázku, zdali ho vpustí třeba příští den, říká, že je to možné, ale že to nemůže slíbit. A tak se poutník usadí u dveří a každý den se dveřníka ptá, zdali ho už pustí dovnitř. A pokaždé dveřník odmítá s tím, že možná jindy. Tak ubíhají roky, muž stárne a slábne a nakonec umírá. Posledním dechem se ptá dveřníka: ‚Pověz mi, proč za celou tu dobu, co tu jsem, nikdo jiný těmi dveřmi neprošel?‘ ‚Protože ty dveře jsou určeny jen pro tebe. A nyní je mohu zavřít,‘ odpovídá dveřník a poutník vyhasínajícím zrakem vidí, jak dveřník dveře zavírá.“

V kruhu účastníků je ticho. Spíš takové nechápající, než ticho hlubokého porozumění. A tak ještě dodávám: „Ten Strop v konstelaci je vlastně takový symptom. Něco nám brání jít dál, a my to zprvu vnímáme jako to, co je vně nás. Jenže každá překážka či nemoc, každý problém a každý náš symptom je to, co si děláme sami. Je to naše část, kterou ale z nějakého důvodu nepřijímáme. Ještě ne. Na začátku se zástupkyně za Evu dívala na zástupce za ten Strop tak, že Strop stál mezi ní a dveřmi. Takže, čistě skrze tu pozici, jí bránil projít do dalšího prostoru. V této fázi představoval Strop tedy zároveň její touhu projít dveřmi a zároveň tam stál jako překážka, jako její zhmotněný strach před tím, udělat k těm dveřím ten důležitý krok. Pokud jste si ale všimli, tak její pohled sklouzával na hodiny. Jsou situace, kdy máme času dost a jsou situace, kdy se nám čas krátí. A my se musíme, tak jako ten čekající v Kavkově povídce, rozhodnout. Anton, můj druidský učitel, říkal, že na škále plus dvacet – osvícení a minus dvacet – smrt, je čekání minus osmnáct. Jenže když se konečně její vnitřní symptom – Strop – otočil ke dveřím, dostala Klientka strach a zakryla si obličej. Její strach tak přeskočil z překážky, kterou si vytvořila, přímo na ni. Protože nyní by musela ten krok udělat, uchopit Strop – její zhmotněný strach – za ruku a spolu by se vydali na cestu.“

Terapeut, kouč a průvodce

Za ty roky, které mě dělí od onoho satori (které nakonec vydrželo jen přibližně dvě hodiny, ale i tak to byl jeden z nejhlubších zážitků), se moje konstelační práce proměnila. Docela významně jsem se vzdálil něčemu, co nazývám „terapeutickým přístupem“. Co to znamená? V mých výcvicích učím své studenty, že mohou pracovat na trojaký způsob: Jako terapeuti, koučové a průvodci. K tomu používám následující, hodně zjednodušený, nicméně mnohé objasňující obraz: Terapeut pluje lodičkou po řece a pokud se někdo topí, tak ho, tak trochu jako plavčík na plovárně, zachraňuje. Vytáhne ho do lodičky, přičemž se může stát, že se jeho loďka sama rozkymácí, nebo nedej bože převrhne. To tehdy, když terapeut nedbá na svoje vlastní bezpečí, na odstup od klienta nebo zanedbává supervize. Problém tohoto přístupu je ten, že terapeuta svádí k tomu, myslet si, že ví. Že rozpozná správné od špatného, patologické od zdravého, a že je schopen klienta dostat opět do bezpečné, funkční a obecně uznávané rovnováhy. Past, která číhá na každého terapeuta, je přesvědčení: „Já a můj svět jsme v pořádku,“ nebo „Je to klient, který potřebuje pomoci, ne já.“

Druhý přístup je přístup kouče. Kouč nepluje po vodě, ale pracuje se svým klientem na břehu. Učí ho dovednostem (plavání), které mu pomohou dostat se na druhou stranu řeky. To má několik důležitých předpokladů. Zaprvé klient musí chtít. Za druhé musí být jasný jeho cíl (druhý břeh). A za třetí klient a kouč by měli uzavřít smlouvu – například co se stane, když se klient na druhý břeh nedostane, nebo když se přestane chtít učit plavat. A také co ho ta výuka bude stát. Velký problém tohoto přístupu leží v tom, že tam, kam se klient chce dostat, kouč většinou nikdy nevkročil. Ten, který vás koučuje na vítěze, sám nemusí nutně umět vyhrávat.

Třetí přístup není nepodobný archetypálnímu obrazu řeckého Chárona. To byl převozník, jenž vozil duše zemřelých přes řeku Styx do podsvětní říše zapomenutí. Konstelář v podobě novodobého Chárona samozřejmě neví, zdali se převoz podaří. Řeka je zrádná, počasí vrtkavé a kdo ví, zdali klienta uprostřed řeky nepřepadne panika (psychospirituální krize) a z lodičky nevyskočí. Také musí ten, kdo se chce dostat někam, kde to vlastně vůbec nezná, být na „přechod“ náležitě připraven. Měl by projít rituální očistou, na zaplacení Chárona by měl mít dvě zlaté mince (které starověcí Řekové kladli svým mrtvým na oči) a v neposlední řadě musí mít odvahu, tuto velkou transformaci podstoupit. Nebezpečí tohoto druhu práce vězí v tom, že převozník nikdy nemůže za klienta převzít zodpovědnost. To jediné, co může a měl by garantovat je, že dělá svou práci nejlépe, jak umí. Jak to řekl jeden z mých šamanských učitelů, Holanďan Daan van Kampenhout: „Pokud pracuješ s duší, tak to jediné, co tě certifikuje, je tvoje vlastní duše“. Nebo jinak řečeno: „Držme si klobouky, bude to (pro oba) fičák.“ Je zřejmé, že já sám mám největší příbuznost se třetím druhem konstelářů.

Ristretto

Poslední dobou se v mé práci objevuje ještě čtvrtý přístup. Nazval bych ho „zenovým přístupem“. Již delší dobu, často na závěr výcvikového bloku nebo na konci semináře, stavím tak zvané „ristretto-konstelace“. Toto označení velice krátkých, nicméně do velké hloubky mířících konstelací jsem převzal od mé učitelky Sneh Schnabelové, která milovala Itálii a s ní i tento druh kávy. Ne náhodou byla nedaleko prostoru, kde v jihoněmeckém Freiburgu své semináře pořádala, výborná pražírna kávy a malá, vyhlášená kavárnička, kam jsme, v přestávkách mezi „hustými“ konstelacemi, chodili mlsat.

Z mého pohledu jsou ristretta (nejen ta konstelační :) nejvíce „tady a teď“. Nesnaží se klientovi dát do ruky nějaký návod, racionální postup, recept nebo poskytnout terapeutickou pomoc. Jsou možná nejvíce podobné zenovým koánům – jakýmsi spirituálním hádankám, které nemají logické řešení. Nutí klienta (nebo studenta zenu) alespoň na chvíli radikálně přestat přemýšlet, přestat se zabývat těmi nám všem známými konstrukty typu: „Co by bylo, kdyby to, co je, bylo jiné?“, „Kde jsem udělal chybu a proč?“ nebo „Jak se konečně dostanu k tomu, po čem tak toužím?“

Když jsme byl malý, můj táta mi říkal: „Tomu ještě nerozumíš.“ Později mi maminka radila: „Nepřemýšlej tolik.“ Obojí nepomohlo. Teprve mnohem později, při cestě vlnícími lány, jsem si mohl naplno uvědomit: „Minulost už není. Budoucnost ještě není. Tak kde je vlastně problém?“

Nebo třeba takto:
Ačkoliv nemá žebřík,
vyleze Měsíc nad obzor.
Neřekne si o pomoc
a nečte sútry.

(Článek vyšel v časopise Jóga dnes v roce 2020)

Víra, přesvědčení, příběh a - vina

Vánoční esej od Jana Bílého

Když jsem před dvaceti lety přišel do Česka – tedy vrátil se z emi­grace, všiml jsem si, že mnoho účastníků seminářů, která jsem začal nabízet, touží po víře v zázraky. Možná, že by to takhle nenazvali – jsme koneckonců „rozumní“ a zázraky se nekonají. Nicméně v nás všech jsou dvě složky naší psýché (tedy ve skutečnosti je tam těch „duší“ vícero, ale dvě jsou ty hlavní).

Je to jednak ona racionální, vědecká, logická část a pak ta druhá, kterou náš civilizační vývoj v posledních dvou nebo třech století stále víc potlačoval. V mých článcích, knihách a na seminářích ji nazývám „mytologickou duší“. Tato v poslední době zneuznaná půlka našeho já miluje pohádky, sny, je ve spojení s hlubokými po­city, s intuicí a magií. Je nesmírně důležitá pro naši energetickou obranu a pro náš pocit smysluplnosti a štěstí – a tím i pro naši tělesnou imunitu

S touto částí souvisí nejen nebývalý rozmach esoteriky posledních dvaceti let, ale také historická hnutí, která se nám z dnešního pohledu zdají být fanatické a zhoubné. Nástup fašismu v Německu třicátých let k tomu patří zrovna tak, jako budovatelské nadšení v Česku v letech padesátých. Zdá se, že vždy po jistém čase se vynoří vize, přesvěd­čení, narativ nebo ideál, jehož magické síle podlehne většina lidí, a který je pak jásavě přijat a téměř mytologicky oslavován.

Je ovšem na podiv, že tento narativ nikdy neovládne všechny. Vždy se najde skupina lidí, krajina či národ, který mu nepodlehne. Proto muselo celou dobu křesťanství bojovat s pohany, kacíři a reformátory, Hitlerovo Německo našlo své nepřátele ve spojenecké Alianci a komunismus v disentu. A tak, jakko­liv jsou tyto periody nového, a tím i silného a fanaticky vystupu­jícího narativu vždy také obdobím boje, válek a utrpení, nakonec vždy zvítězí jakési „rozumné vystřízlivění“.

Pokud tuto „věřící“ část naší duše pochopíme, pokud porozumíme touze po hlubokém, existencialisticky zabarveném příběhu, můžeme v pří­padě, že disponujeme vlivem a prostředky, do jisté míry určovat, jak bude nově se rodící přesvědčení či narativ vypadat. Můžeme ovlivňovat jeho směr i detaily, a tak profitovat z táto velké vlny. Této možnosti si všechny mocenské a zájmové skupiny, které jsou hodny takového označení, vědomy. Ne vždy se však podaří, takovýto proces svévolně spustit – masová společnost musí být na změnu narativu náležitě při­pravena.

Již téměř dva roky jsme svědky jedné takové velké a patrně i nez­vratné změny příběhu. Paul Kingsnorth to ve svá eseji „Moment očko­vaní“ nazývá přechodem z příběhu POKROKU do narativu MORU. Chtěl bych se zde pokusit o další krůček k pochopení toho, co se kolem nás děje a zamyslet se nad tím, proč je optimistický příběh POKROKU (yes, we can!) vystřídán něčím, co vzbuzuje úzkost, strach, co vyvolává až panickou snahu kontrolovat vše a všechny. Proč jsme se z přesvědčení, že „ano, bude líp!“ přesmykli do stavu společnosti, kdy pořádáme hony na ty, kteří, jak věříme, nás a naše blízké ohrožují. Proč nejsme dalek, neočkované zavírat do internačních tábo­rů.

Po dlouhé periodě víry v boha jsme se posledních několik století upsali víře v pokrok. Spasení skrze bohabojný život vystřídalo spa­sení skrze vědu. Věčný život PO smrti jsme nahradili odsunutím okamžiku smrti skrze moderní medicínu a jeho zatemněním za pomoci umírání v izolaci a na JIPkách. Ráj na onom světě už přestal být v ohnisku našeho zájmu – my toužíme a věříme v ráj na TOMTO světě, ještě než se setkáme se smrtí, neboť tato se stala největším tabu.

Za posledních dvě stě let jsme vykonali obrovský přesun ze srdce – or­gánu vnímání mýtů – do hlavy, která slovo „mýtus“ používá k označení něčeho nepravdivého, nevědeckého. Tímto přesunem jsme se ovšem defi­nitivně odstřihli od pocitu, že jsme DĚTI přírody a získali jsme přesvědčení, že jsme nyní dospělí, kteří mají vše pod kontrolou. Je to právě toto naše přesvědčení – ono „poručíme větru dešti“, které nás přivedlo, na okraj nejen enviromentální propasti. Je to naše víra, že jsme VĚTŠÍ než příroda, která nás vede k ničení všeho živého kromě nás samých, a tím ke finálnímu zničení především nás samých. V řeckých mýtech pro toto přesvědčení, pro tento smrtelný omyl existuje slovo HYBRIS.

Nuže – zde je moje domněnka, proč se nyní media, ale i mnoho střízlivě uvažujících lidí přímo předhání ve vykreslování katastrofických scé­nářů, proč nás zachvátil globální strach před stále normálněji vypa­dající, byť v některých případech smrtelné nemoci, proč, jak se zdá, většina lékařů zapomněla, že nemoc se definuje skrze příznaky onemocnění a nikoliv skrze pochybný test. Proč si už téměř dva roky vzájemně vykládáme příběh o moru, o ukrutném viru, ve jménu kterého jsme ochotni obětovat vše, v co jsme dosud věřili – od práva na individuální svobodu až po nedotknutelnost tělesné integrity.

Domnívám se, že to děláme proto, neboť v hloubi našich duší cítíme obrovskou VINU.

V řeckých mýtech stihne každého, kdo se staví nad bohy, kdo se jim vysmívá a považuje se za většího či mocnějšího, strašlivý trest. Bozi však již nejsou, nejpozději od dob, kdy jsme je s Friedrichem Nietzschem prohlásili za mrtvé. Kdo tedy než my bychom měli sami sebe po­trestat? Kdo jiný, než my sami bychom měli učinit náš život peklem, přinutit skrývat úsměvy za masku zvanou omluvně respirátor, jež ničí naši přiro­zenou imunitu ve jménu ochrany před něčím, čemu se stejně nevyhneme? Kdo jiný, než my sami by nám mohl zakázat objímání, líbání, divadlo, zpěv, družné posezení s přáteli?

V současném pandemickém šílenství mne zaráží, že jsou to právě a pře­devším lidé intelektu, často muži-vědci, novináři, lékaři a jiní vzdě­laní odborníci, kteří nejvíce propadají obavám a šíří strach. Divím se, jak vcelku světaznalí a inteligentní lidé mohou akceptovat tolik očividných nesmyslů a bludů, a ještě vyčítat těm, kteří je zpochybňují, jakési desinformace a slepou víru v konspirace.

Při hlub­ším pohledu jsou to ovšem právě tito, kteří se vzdálili oné úctě před tím, co je větší. Kteří chtějí jít cestou absolutní kontroly, neboť se děsí přiznat, že jejich kontrola selhává. Kteří upadli do pasti zdánlivé vlastní omnipotence. A tak je docela možné, že svět Stroje, jak o něm píše již citovaný Kingsnorth, onen neudržitelný svět od přírody oddělené techniky, začíná požírat své nejhorlivější stou­pence.

Možná že to vůbec není náhoda, že se virus, který odolává všem po­kusům o jeho eliminování, o jeho kontrolu, objevuje v době, kdy se stává stále zřetelnější, že jiné a podstatně větší globální hrozby – od vymírání druhů až po klimatickou změnu – nezastavíme. Na to jsme jednak příliš malí, jednak je příliš pozdě, a především jsme stále ještě ve stádiu vývoje, kdy sami sebe považujeme za nadřazené všemu ostatnímu. Tato část našeho vědomí, která chce poručit větru, dešti a virům, mé však ještě jinou, odvrácenou, temnou a od té vědomé a světlé části neoddělitelnou složku, která o naší vině ví.

Vinu lze alespoň v konstelacích řešit dvěma způsoby. Ten první spo­čívá v tom, stát se malým. Přijmout to, co je větší (tedy příroda) jako to, co nejen že já nemohu kontrolovat, nýbrž jako to, co kontroluje, to zna­mená i definuje moji vlastní existenci. V praxi tento postup znamená do jisté míry se okolnostem „vydat na pospas“. Přiznat, že s tím nic neuděláme.

Druhá možnost, jak se s vinou vypořádat, leží v tom, dospět. Pochopit a uznat, že vinu prostě máme. A položit si jednoduchou, ale nepohodlnou otázku: Pokud tedy připustím, že jsem vinen, k čemu mě to vede? Co může být cíl mé existence s vinou? Proč tu jsem?

Zde mi napadá jediná odpověď: To, že nás příroda dovedla tam, kde nyní stojíme, to, že nám dovolila vyvinout rozum, intelekt a fanta­zii, že jsme se s jejím benevolentním svolením stali „pány tvorstva“ znamená jeden jediný závazek a jeden cíl: Dostat se dál. Hlouběji do sebe, dál do vesmíru a do vědomí. Je to pobídka, učinit ten krok, kterému Osho říkal Quantum leap.

Takže – vina zavazuje, namísto aby nás svazovala. Nutí nás vpřed. 
A to může být vlastně docela dobrý smysl celého covidu.

Takové malé, ale důležité prohlášení

 Již mnoho let učím, že jsme na hranici velkých změn. Jde o mnoho – o pokračování lidství, toho jednoduchého, s přírodou spojeného, kdy člověk se nepovažuje za pána tvorstva, ale za jeho součást. Jde o přežití lidí, kteří ukazují tvář, srdce, kteří se vědomě vydávají cestou rizika, jež k životu patří, a putují k vnitřní pravdivosti. Je to lidství, které je postaveno na těch esenciálních věcech – popíjet vínko (nebo kofolu) kdesi v hospůdce pod kaštany, objímat se s přáteli, mazlit se se psy a milovat se se ženou. Je to pro mne, v mých brzy šedesáti sedmi letech, zcela esenciální kvalita.

K této kvalitě patří nejen intenzivní život v přítomnosti, ale také možnost, v příštím okamžiku zemřít. Smrt je ostatně v každém výdechu, tak jako je život v každém nádechu. Abych život žil naplno, je nutná nejen láska k těm a zodpovědnost za ty, které miluji, ale i možnost, že je zraním. Možná dokonce i to, že skrze mou existenci mohou dojít smrti. Jak jsem říkal – smrt i život se neustále proplétají a jsou větší než my, takže si nemůžeme činit nárok, je kontrolovat.

V posledních dnech jsem se doslechl, že existují cesty, jak vše potřebné, ono osvědčení, zařídit „jakoby“. To mě uvrhlo do přemýšlení, neboť jsem to já, který ve svých seminářích tvrdí, že pokud příští měsíce, roky a desetiletí, které se na nás hrnou, budou „husté“, je třeba se naučit v bouřlivých vodách proplouvat, neutopit se. Nejsem a nikdy jsem nebyl hrdina a nevidím moc smyslu v tom, nechat se zastřelit na barikádách nějakého přesvědčení. Takže přiznávám, že jsem váhal.

Jenomže existuje hranice, za kterou nejsem ochoten jít. Vzpomínám si, že kdysi dávno, na jednom „hustém“ Oshovském semináři, jsme měli, skupina třiceti mužů, rozhodnout, kdo z nás je vůdce. Půlka z nás se dala do planého diskutování a půlka z nás se pustila do rvačky. Byl jsem překvapen, že jsem se ocitl v té druhé půlce, já, který násilí nenávidí. A seběhlo se, že mě můj kamarád, který byl vazba, přepral a přitiskl k zemi. „Vzdej se“, řekl. A já jsem, z čistého nebe, najednou ucítil nějakou nadpozemskou sílu. „Nevzdám, to bys mě musel zabít“, procedil jsem, škrcen kravatou. A myslel jsem to naprosto vážně. Načež on veškerou svou sílu ztratil.

A tak prostě nejsem ochoten jít za hranici současného šílenství, které nás nutí se podrobit něčemu, čemu prostě nevěřím. Šílenství, které nás všechny nutí naprosto nelogicky dělat něco, s čím mnozí nesouhlasí, ale – a to je příznačné – většina by ráda skrze to nějak proplula. To poslední, tu snahu proplout, naprosto a úplně chápu. Ale nejen to, chápu i ty, kteří tomu, co hlásají media, televize, vzdělaní a otitulovaní vědci a státníci, věří. Já ne. A to, aniž bych byl konspirátor, antivaxer, eso-nácek či nějaký jiný, do jejich škatulek pasující podivín.

Mimochodem nevěřím ani tomu, že za vše můžou neočkovaní. Což ovšem neznamená, že bych ty vás, kteří jste se rozhodli pro tu druhou cestu, nějak vyloučil z mého srdce. Na mé lásce k mnoha se nemění zhola nic. Pouze se nepovažuji za idiota, za kterého mne prohlašují někteří, kteří jsou nyní v emočním naštvání, neboť to vypadá, že budou muset stále a stále chodit na další dávky. A k tomu ještě maskováni.  

Někteří mi napsali, že jsem sobec, který skrze své nepodvolení se potenciálně zabírá místo v nemocnicích, na JIPkách. Takže, drazí, tímto prohlašuji veřejně, že pokud onemocním onou příšernou nemocí, nechci se nechat hospitalizovat, napojit na přístroje, uměle a za pomoci nejmodernější techniky „piplat“. Tuto představu jsem nenáviděl celý život a teď, ke stáru, ještě zesílila. Jak jsem řekl, považuji život a smrt za veličiny úžasné, propletené a větší, než jsme my.

Když můj stále ještě milovaný mistr a učitel Osho umíral, zeptal se ho jeho osobní lékař Swami Devaraj, zdali by měli nechat zavolat záchranku a převézt ho do kliniky. Tam by se mu dostalo určitě odbornější péče než v jeho domě. „No, I trust the Univers absolutely“, byla Oshova odpověď. Načež odešel.

I já mám bezmeznou důvěru v Univerzum. A proto nehodlám přistoupit na vydírání, podvolit se nátlaku či se nechat zastrašit drakonickými tresty. Jednoduše odmítám v té jedné věci poslušnost, neboť ve svém srdci vím, že je to pro mne tak správně. A čím víc si stát hraje na Velkého Bratra, čím víc do nás hlava nehlava pumpuje něco, co pro mne není v pořádku, tím víc ve mně roste síla k tomu tichému, ale zatvrzelému „ne“. Myslím, že tolik pravdivosti jsem sám sobě, ke stáru, dlužný. Případně že si ji, tu pravdivost, za všechny ty roky mé práce zasloužím.

S úctou,
váš Jan.

Proč nejsme bohatí

(Článek je publikován v souvislosti s nadcházejícím seminářem nazvaným „Hojnost“.)

Možná, že vás to už také praštilo do očí. Ačkoliv banky tisknou peníze jak divé – říká se tomu „kvantitativní uvolňování“ a děje se to zrovna docela extrémně – pořád jich nějak není dost. A to má docela smutné následky.  Když jsem před dvaceti lety re-emigroval zpátky z Německa do Česka, psal jsem články o tom, že pro malý národ v centru Evropy je zcela nezbytné, aby masivně investoval do vzdělání. Dneska, po dvaceti letech, je ČR se svými výdaji na vzdělání stále ještě pod průměrem Evropské Unie. Důvod? „Nejsou peníze.“

Nedávno se do mě opřel pán, který přišel na moji přednášku o hojnosti a finančních přesvědčeních: „Tak mi pane Bílý vysvětlete, proč já, když pracuji ve velké nadnárodní korporaci, za stejnou práci, kterou dělám tady v Česku, beru šedesát procent platu mého německého kolegy.“ Pánovi jsem toho moc nevysvětlil; jednak bych ho musel odkázat na povolanější a jednak jsem nechtěl detailně zabíhat do témat odčerpávání kapitálu, odliv dividend, rozprodej původně „socialisticky“ vlastněných firem a malá přidaná hodnota české ekonomiky. Jeho pocit nedostatku zůstal.

Vnitřní důvody nedostatku

Jenomže toto vše jsou vnější ekonomické důvody. Minimálně stejně velký vliv na individuální pocit bohatství mají důvody vnitřní – především psychologické. Stav našich financí je totiž v daleko větší míře výsledek našich podvědomých přesvědčení než objektivních veličin jako příjmu, platu, výdajů a dluhů. Obsah naší peněženky, případně výše částky na našem kontě se řídí vzorci, které jsme přebrali často již v raném věku skrze působení rodinných struktur, v důsledku neustále omílaných mýtů a průpovídek, ale i ovlivněni odstrašujícími příklady dědečka, který o vše přišel, či udřené prababičky.

Tato finanční přesvědčení se v nás utvářela v době, kdy jsem podstatně víc cítili, než uvažovali – totiž v našem dětství – a tak není snadné je odhalit, jim porozumět a je změnit. Další vliv na nás měla škola a okolní společnost v níž jsme vyrůstali. Ale i zde se nám nyní zdá, že „to tak prostě je“, a nevšímáme si, že podstatně správněji by tato věta musela znít: „je to tak, protože jsme přesvědčeni, že tomu tak je“. Naše podvědomí nás prostě ovládá – samozřejmě nejen co se týká peněz. Takže, i když se rozhodneme ke krokům jako „nyní budu šetřit“, „chci vydělávat víc“ nebo „teď vyřeším své dluhy“, pocity, které nás řídí, nás brzo dostanou tam, kde jsme už odmalička.

S tématikou finančních přesvědčení pracuji již téměř dvacet let a rád bych v tomto článku shrnul několik hlavních tezí, z nichž většina z nich se stále a stále ukazuje v mých seminářích*. Budu přitom postupovat od čistě osobních důvodů, které jsou nevědomé, přes osobní vědomé důvody až po současné nastavení společnosti, které pocit nedostatku vytváří.

Zděděná přesvědčení

Ta jsou hlavní předmět „průzkumu“ v konstelacích, ze kterých víme, že se v rodinném systému nic nemůže ztratit. Pokud tedy někdo z našich předků prožil v souvislosti s penězi nějaké trauma, je velice pravděpodobné, že se jeho traumatický zážitek předá dál. Například byl-li můj dědeček za svůj majetek perzekuován komunistickou justicí, může se toto ukázat v přesvědčení, že mít peníze je nebezpečné.
Hlavní skupiny těchto přesvědčení se liší podle pocitů, které jsou dominantní: 

• Převzatý strach, když vydělávání nebo vlastnictví peněz někoho v minulosti ohrozilo.

• Pocit věrnosti rodinnému systému. Pokud naši předci žili v chudobě, jak bychom si my mohli dovolit, jim být „nevěrní“?

• Odpor vůči předkům nebo nechuť jít zdánlivě podobnou cestou. To se děje tehdy, bylo-li v minulosti naší rodiny vydělávání peněz spojeno s velikou dřinou a nevedlo-li k bohatství. Naše přesvědčení v tomto případě může být, že je lepší nenásledovat cestu mých předků, zůstat chudý a vůbec se o „dostatek“ nepokoušet.

• Převzatá vina. V případě, kdy se někdo z našich předků dostal neoprávněně k majetku, kdy byl někdo jiný okraden, znevýhodněn nebo mu byl majetek zabaven, aby ho pak členové naší rodiny dostali, je možné, že já podvědomě splácím jeho vinu tím, že se stále a stále o majetek připravuji. Toto přesvědčení se zdá docela nepravděpodobné, ale z mnoha konstelací víme, že opravdu takto funguje.

• Převzatý stud: Kdosi z mého rodinného systému byl opětovaně kvůli penězům ponížen. Na mě se nyní může přenést jeho stud a já budu mít zábrany, říci si o to, co mě náleží.

• A nakonec samozřejmě také převzaté pohrdání penězi. To se děje tehdy, když se kdosi z předků domníval, že je lepší, ctnostnější než ostatní, neboť žil v chudobě.

Toto jsou jen některé příklady převzatých peněžních přesvědčení, ve skutečnosti existuje nekonečně mnoho variant a možností. Skrze uctění zranění a bolesti toho, od koho jsme tato přesvědčení přebrali, je lze změnit. To ovšem jistou dobu trvá a rozhodně to nelze udělat jedním rituálem či konstelací.

Naučená přesvědčení o penězích

Opět několik příkladů: Zažijeme-li delší období nouze, může to vést k tomu, že „nás život naučí“ být s penězi velice opatrní, a že přestaneme být v zacházení s nimi hraví a bezstarostní. Pokud jsme vyrůstali v pocitu nedostatku nebo strachu ze ztráty, nebude náš vztah k penězům zrovna uvolněný.

Totéž platí, pokud svět kolem nás začne neustále mluvit o krizi. I to chtě nechtě mění náš vztah k penězům. Dostaneme se do úzkosti, někdy možná i do paniky a začneme se peněz držet jako klíště. To většinou omezí náš rozhled, vystraší naše srdce a vyřadí rozum. V jejich používání či investování se začneme dopouštět chyb. Pokud se toto začne dít, je důležité jít do hloubky našeho pocitu k penězům a zodpovědět si otázku, odkud pramení naše úzkost. jenže Jako vždy, pohled do naší vlastní hloubky není ani lehký, ani pohodlný. Namísto toho často viníme z naší finanční situace někoho, na koho se pak můžeme zlobit.

Tak zvané objektivní problémy

Slovo „objektivní“ dávám záměrně do uvozovkek, neboť i když je většinou řeč o potížích, které zdánlivě nekoření v našem jednání („Je to prostě těžké“, „Proti tomu jsem bezmocný“"), je i zde dobré si přiznat, že za vše, co se nám děje, si můžeme sami. Je těžké, hledat vodu na Sahaře, a i když se to může podařit, je podstatně lehčí, ji najít například v Irsku. Na seminářích mě vždy udivuje, s jakým zápalem a entusiasmem se lidé snaží tvrdohlavě vydělat peníze tam, kde se to povede jen nepatrnému zlomku všech těch, kteří se v daném oboru o totéž snaží.

Toto je také jediná část našeho problému s penězi, kde nám může pomoci četba knih finančních poradců typu Roberta Kiyosakiho, odhlédneme-li od onoho amerického: „Je potřeba věřit si!“ I když, jak víme, víra hory přenáší, zde nestačí. Je třeba poměrně chladnokrevně zhodnotit svoji situaci, svůj podnikatelský záměr a své možnosti, stanovit si cíle a mít (a rozvíjet) také krapet intuice. To vše ovšem většina lidí nedokáže sama, a proto by se tito lidé měli ptát. Expertů, koučů, ale především svého blízkého okolí. Ptát se ovšem znamená, dát tomu, koho se ptám, také možnost k upřímné a tvrdé kritice.

Nedostatek, dostatek a přebytek

To je ošemetná část mého článku. Ukazuje totiž, že „přebytek“ (jako jediný stav, který nám umožňuje hravost a kreativitu) neznamená pro každého totéž a může být také nebezpečný. Ale nejprve k nedostatku a dostatku. Dostatek se všeobecně pokládá za cíl hodný dosažení, zatímco nedostatek za katastrofu. Já ovšem tvrdím, že dostatek je pouze dočasná absence nedostatku. Slovo „dost“ má totiž ve všech jazycích dvě konotace, z níž jedna říká, že toho je „tak akorát“, druhá je ovšem limitující. „Dost!“ říkáme, když nám někdo nalévá čaj a my už víc nechceme, nebo když nám děti jdou na nervy.

„Dostatek“ nás tedy nenechává si hrát, ale fixuje nás na hranici, často na hranici nezbytného minima. Co k uvolnění potřebujeme, je přebytek. Přebytek se ovšem může lehce zvrhnout v plýtvání, které, jak se zdá (opět přímá zkušenost z konstelací), trestá „univerzum“ depresí, osamocením, jakýmsi „ztvrdnutím“. To vede k necitlivosti, k poruchám kontaktu s okolím a k potížím ve vztazích k lidem. V této souvislosti se vynořuje otázka, jaký přebytek (tedy i jaké příjmy) „univerzum“ ještě povoluje, aniž by je „trestalo“. Tuto úvahu nenajdeme nikde u peněžních guruů, kteří svorně proklamují ideologii „No limits“. Jenomže, jak víme, vše má své přirozené hranice, přebytek nevyjímaje.

Současná sociologie peněz

Peníze původně sloužily jako prostředek, který ulehčoval směnu při obchodování. Jenomže jejich „hodnota“ a množství, kterým disponujeme, slouží už dlouhá staletí a ve stále se zvětšující míře k zajištění a upevnění pocitu jistoty, a především ke zvýšení společenské prestiže. Peníze se tak plíživě změnily z prostředku (k dosažení něčeho) v cíl. Tím jde stále víc o „mít je“ než o „používat je“, což vede k jejich hromadění. Koneckonců na neustále rostoucí koncentraci kapitálu je postaven i současný, po pádu komunismu zdánlivě bezkonkurenční a „jediný možný“ společenský řád – kapitalismus. („There is no alternative“ – Margaret Thatcher).

Jejich hromaděním peníze vyjímáme z toku oběživa, ničíme jejich „merkuiánskou“, pohyblivou kvalitu směny a pokud s nimi vůbec ještě hýbeme, tak za účelem spekulace – tedy získání ještě většího množství peněz skrze nakládání s nimi samými. Peněz je tak na obchodním a investičním trhu stále méně, což vede k nutnosti vydávání dalších a dalších peněz (tj. tištění skrze centrální banky), a tím samozřejmě i ke ztrátě jejich hodnoty, tedy k dalšímu znejistění a zvětšení touhy po ještě více penězích. Spirála, která vede k stále většímu odtržení peněz od reálného světa.

Last but not least – Globálnost kapitálu

Peníze se v současné době stěhují k těm, co už jich „vlastní“ nesmírné množství, od těch, kteří jich mají čím dál méně. V tomto pohybu fungovaly dříve státy a jejich hranice a obchodní bariéry coby účinné překážky. Po odbourání všech peněžní transakce omezujících opatření se multi-miliardáři, velké banky a mega-korporace staly těmi, kteří opravdu rozhodují. A jak víme, je těžké očekávat od kaprů, že si sami vypustí rybník. Takže – pokud chamtivost nepoleví a všichni neobjevíme nějaké „celku“ více prospěšnější hodnoty, nebo pokud se neobjeví nějaký magickou silou nadaný „Super-Jánošík“, který se postará o vyrovnání katastrofické nevyváženosti, budeme se stále víc blížit konečnému stádiu „postmoderního kapitalismu“, totiž jeho proměny v korporátně-oligarchní diktaturu.

Do té doby však doporučuji hravost a lehkost, především ohledně financí. I bez hromady zlata může být život krásný. A jak Angličani říkají: „Angels fly, because they take themselves lightly.“

*A nejen to. Pokud chcete zažít pár hlubokých konstelací na téma hojnost spojených s jemnou jógou Dáši Volfové a její novou metodou „kontinuum movement“, v ekteré za pomoci zvuků „rozpouštíme“ naše strnulé struktury, zvu vás na seminář „Hojnost“, který se koná 24. – 26. 9. 2021 v krásném prostředí statku „Anglická sezóna“ ca. 30 km od Prahy. Informace a přihlášky zde. 
A 26. - 28. listopadu bude v Praze další konstelační seminář na toto téma. 

 

Mírně esoterní rozhovor o covidu s Janem Bílým

Otázka: Jane, samozřejmě ta první otázka zní: Jsi naočkovaný?
Jan: Ano, jsem. Ne, nejsem. Vyber si, co se ti líbí.

Otázka: Tedy promiň, ale co je to za odpověď?
Jan: Tedy promiň, ale co je to za otázku? Tvoje otázka přesně ukazuje, kam až jsme se to v tom dnešním šílenství dostali. Ještě před dvěma lety by jakékoliv zveřejňování osobních, dokonce bych řekl intimních věcí, vedlo k okamžitému protestu ochránců soukromí. Nedávno mi německé centrum, kde jsem měl seminář, odepřelo poskytnout maily mých účastníků s poukazem na ochranu dat. Ale zdali jsme očkovaný a kolika dávkami, to teď chce vědět každý pingl v restauraci. Proč ne rovnou moji DNA?

Otázka: Ale nemá to důvod, že se všichni chceme chránit?
Jan: Prosím tě a před čím? Vždyť už je chronicky známo, že ten virus mohou přenášet i očkovaní. Tato otázka, jako mnoho jiného, co se událo a stále děje v posledním roce, jen ukazuje, jakému obrovskému tlaku jsme vystaveni, abychom dělali něco, co vlastně dělat buď nechceme, nebo co děláme z nějakého hlubokého a často bohužel nepřiznaného strachu. Jenže o tom strachu nemluvíme, zato se oháníme čísly, statistikami, tabulkami a grafy. Ale k tomu se ještě asi dostaneme.    

Otázka: Tak já také doufám, že k tomu ještě řekneš více. Ale teď – jaké bylo tvé první setkání s pandemií?
Jan: Tak zpočátku jsem si myslel, asi jako mnoho lidí na začátku 2020: Zase jedna nemoc z Východu. Už jsme měli prasečí a ptačí chřipku a různé jiné poplachy, tak jsem to nebral moc tragicky. Ale pak, tuším, že to bylo někdy v únoru, jsem v pražském metru potkal prvního člověka zjevně evropského původu s rouškou. A to byl šok, protože rouška, a ještě víc respirátor opravdu nejen že mění náš vzhled, ale děje se tam cosi magického, jako když potkáte na krásné krétské pláži muslimu, která je od hlavy k patě zahalená. Jedna z věcí, která mě na celé té pandemii fascinuje, jak rychle jsme si zvykli na tento podle mne radikální zásah do našich komunikačních možností.

Otázka: Ale i přes tu roušku lze mluvit…
Jan: To ano, ale odřízne to podstatnou část té neverbální komunikace, která zase souvisí s tím, co se stále víc a víc vytrácí, totiž intuice a pocity. Prostě se dobrovolně vzdáváme části svých výrazových prostředků, mimiky, úsměvů či šklebení. A je zajímavé, že z historického pohledu jen velice krátce před covidem – snad tak dvě desetiletí – ovládly naši písemnou komunikaci smajlíci, tedy právě to, co rouška více než z poloviny odřezává.

Otázka: Ano, emotikony teď nahazují to, co digitální komunikace filtruje, totiž přímé vyjádření pocitů. Ty děláš konstelace, což je metoda, která s pocity přímo pracuje. Dá se konstelovat v rouškách?
Jan: Dá se všechno. Jen je otázka, jaký to dává smysl. Když děláš konstelace někde v IT-firmě, tak s výrazem nějakých pocitů je to určitě ještě horší, než kdyby v „normálním“ semináři nosili lidé roušku. Ale o to vůbec nejde. Mě zajímá, proč celý svět teď imituje východní kultury, u kterých je emoční výraz tak jako tak hodně zbrzděný a které už dlouho před covidem, možná z religiózních důvodů – myslím teď na různé formy buddhismu – tu roušku nosily. Proč se to tak lavinovitě rozšířilo a proč to pomalu patří k samozřejmostem života. Proč mám dojem, že lidé v metru, tramvaji, nebo v nákupních centrech tu roušku prostě chtějí. Já jsem celý život zvyklý na to, ptát se na to hluboké „proč“.

Otázka: A máš nějakou teorii?
Jan: Tak pro mě je zřejmé, že covid nepřišel náhodou. Je to výraz obrovské transformace, která, jako všechny proměny, dělí společnost na neofily a neofoby. Tedy na malou část, která je ochotna obětovat své jistoty a riskovat a jít do něčeho úplně nového a pak na tu velkou část, která se toho bojí. Všechna ta opatření, karantény, respirátory, a především ta obrovská kampaň, nechat se očkovat, je výrazem touhy, aby „to“ bylo jako dřív. Abychom „to“ dostali pod kontrolu, přičemž pod „tím“ si lze představovat mnohé – růst růstu, zábavu, cestování, víc všeho a tak dál. Zároveň ale něco v nás ví, že to není možné.
Svět se řítí do opravdu veliké proměny a kdoví, zdali ji jako živočišný druh přežijeme. Hlavní téma tedy zní, jak se vyrovnáváme s rizikem, především s rizikem smrti. Toto téma je ovšem spojeno s obrovskými emocemi. No a abychom na smrt nemuseli myslet, abychom se té nutnosti se JÍ podívat do tváře vyhnuli, tak se raději všichni schováme za maskami a respirátory.

Otázka: Počkej, toho je trochu moc najednou. Tak popořadě – ty se domníváš, že jakkoliv třeba ty nové vakcíny představují obrovský pokrok vědy, tak to, že nám nyní jsou vnucovány všemi prostředky, je výraz strachu před něčím novým? Není to naopak? Nemají před tím novým strach spíše ti odpírači vakcíny?
Jan: Ano i ne. Tady je právě nutné myslet v hlubších souvislostech. Je zřejmé, že mnoho odpíračů prostě následuje svůj strach před něčím, co není dostatečně vyzkoušené, co neprošlo obvyklou procedurou testů a schvalování. Z tohoto pohledu máš pravdu. Na druhé straně je genetické inženýrství cosi, co nikterak nevybočuje z již mnoho století panující touhy člověka, ovládnout přírodu, přeprogramovat ji, stát se větším než ona. To je opravdu stará deska, jakkoliv je neustále „nově“ samplovaná. To „nové“ (v uvozovkách) spočívá v tom, neustále vymýšlet, jak to staré, totiž naši touhu po kontrole, ještě víc zdokonalit. A je to pořád o tom „vnějšku“, tedy onen obrat dovnitř nás, nějaký radikální převrat v naší orientaci, se prostě nekoná. Jediný způsob, jak se opravdu zbavit strachu ze smrti a tím i té touhy po kontrole, je obrátit svůj pohled dovnitř. To už věděla stará dobrá Rabia.

Otázka: Rabia?
Jan: No to byla ta sufijská mystička, která hledala jehlu před domem. A když se jí lidi, kteří ji pomáhali hledat, vyptávali, kde přesně ji ztratila, odpověděla, že v domě. Tak se ti přátelé smáli a ptali se, proč ji hledá venku. A ona řekla, že je venku víc světla. Nato si lidi mysleli, že se už úplně pomátla. Ale ona jim řekla: „Totéž děláte vy celý život. Hledáte venku to, co jste ztratili uvnitř. Štěstí, klid, boha, osvícení. Hledáte to venku, protože tam je světlo, tam se díváte, a vzájemně se utvrzujete v tom, že jedině tam lze hledat.“

Otázka: A covid nám pomůže hledat uvnitř?
Jan: Možná, já nevím, ale vypadá to, že nás covid docela omezuje. Což samozřejmě většina z nás vnímá negativně. Pokud například nemůžeme cestovat, pokud se ta naše expanze zadrhne, tak zůstáváme, mnohdy nevrle, uvnitř svých hranic. Ale podle mne právě v tom spočívá ten veliký omyl většiny, která si myslí, nebo spíš doufá, že nějaké očkování nám tuto expanzi opět umožní. Přitom je důležité si zodpovědět otázku, co vlastně na Bali, Seychelách nebo v Tokiu hledáme. Já jsem přesvědčen, že toto je jedna z těch opravdu důležitých otázek.

Otázka: Ale pokud se na věc díváme tímto pohledem, jsou vlastně roušky také redukcí, omezením. Prostě nemůžeme už tak volně a svobodně vyjadřovat to, co cítíme…
Jan: To je výborná námitka, vlastně i kritika toho, co jsem říkal na začátku. Pokud bychom roušky nosili z tohoto důvodu, tak by to zapadalo do toho, co tvrdím – že covid nás prostě nutí se omezit, se obrátit dovnitř. Jenže drtivá většina lidí je nosí ze strachu. Nebo z poslušnosti, což je vlastně totéž. A tady se dostáváme ke strašně zajímavé věci, která se často ukazuje v konstelacích. Já to nazývám „vyrovnávání skrze protiklady“.
Když například máme dítě, které je po rozvodu rodičů nuceno žít s mámou a ta mu říká, že táta je zlý, že rodinu opustil a podobné věci, tak to dítě se vědomě postaví na stranu mámy. Ale jeho nevědomá část ho povede k tomu, že bude dělat úplně všechno, aby se tátovi vyrovnal. Je to proto, protože něco v dítěti ví, že je výsledkem spojení obou a že tedy tu část, kterou jeho vědomí musí potlačovat, nějak musí uplatnit.
Totéž platí pro ten veliký problém současného světa – materialismus. To je naše podvědomá touha po tom, co v současném světě není plně uznáváno – po ženském principu. A teď si to vezmi na ty roušky. My jsme velice „extrovertní“ kultura – milujeme svobodný výraz, jsem orientováni navenek, jak už jsem říkal, na tu expanzi. Takže je docela možné, že něco v nás se chce – byť podvědomě – schovat, stáhnout, skrýt. To by vysvětlovalo, proč lidi ty roušky neustále nosí, i když to už několikrát zrušil soud. A nikdo, když je nemají nasazené, jim nic neřekne. To jsem vyzkoušel sám. (Mrk, mrk.)

Otázka: A jak to vidíš s očkováním? Je tam také nějaký skrytý důvod pro tu současnou situaci, kdy řekněme šedesát procent lidí je naočkovaných a čtyřicet s tím váhá, ale media, politici a velká část intelektuálů je přesvědčena, že je to naše jediná záchrana? A nutí tu minoritu se prostě podrobit?
Jan: My tady jednoduše vedeme náboženskou válku, bohužel velice skrytě. A neustále ji zastíráme čísly a logickými a racionálními argumenty. I zde je možné se domnívat, že tím, že jsme již dlouhou dobu vychováváni k toleranci, politické korektnosti, kompromisům, tak něco v nás, pokud se naskytne vhodná příležitost, se zatvrdí a od té chvíle tomu svému názoru prostě věří. To je ještě zesíleno tím, že pro prakticky každý názor dnes najdeš vhodná čísla a „fakta“ v tom informačním moři, ve kterém se všichni koupeme. Zrovna tak, jak tomu je v otázkách víry, kde se buď věří nebo nevěří něčemu, co nevidíš a nevnímáš svými smysly, tak i zde téměř nikdo neví, tedy nezažije jako smyslový vjem, zdali a v jaké míře očkování pomůže. Nám to pouze někdo řekne a my tomu začneme věřit, nebo to začneme odmítat.
Ale mezi „pro“ a „kontra“ je zde veliký rozdíl. Pokud jsem totiž do sebe nechal vpíchnout dvě nebo teď už i tři dávky něčeho, o čem mi někdo začne tvrdit, že by to mohlo mít později nějaké následky, tak můj vlastní psychický obranný systém se okamžitě ozve a označí toho člověka za nebezpečného konspirátora. Protože kdybych tomu, co říká, dal nějakou šanci, tak bych byl buď za blba, nebo bych teď musel žít s pochybami o mém budoucím zdravotním stavu. Takže ta agrese, kterou můžeme pozorovat – mimochodem na obou stranách – je do jisté míry taková psychohygiena. Z toho, co jsem právě řekl je ovšem jasné, že ta agrese bude větší u těch, kteří se již nechali očkovat, nebo se na to chystají, než u těch, kteří tu vakcínu ještě v těle nemají.

Otázka: Ale je přeci jen rozdíl, když někoho nutím k něčemu, než když se nechci k něčemu nechat donutit?
Jan: Ano, a přesně v tom leží to nebezpečí, ve kterém se my jako společnost nacházíme. Existuje mnoho podmínek svobody a jedna z nich je, že nikoho nenutím k nějakému jednání, o kterém je on přesvědčen, že by ho to mohlo poškodit. Jenže moderní společnost je již tak prorostlá vzájemnými vztahy, že se nacházíme ve stále větší džungli nařízení a zákazů, předpisů a směrnic. To zanemná, že společnost stále víc přebírá úlohu regulátora našeho jednání a tím se my všichni, ať chceme nebo ne, dostáváme do role malých dětí.
Všimni si, že jsou to často ti, kteří by za jiných okolností patřili k hlasitým protestujícím – celé levicové a zelené spektrum – kteří jsou nyní zastánci i těch drastických omezujících opatření. To se děje z toho důvodu, že levice tradičně zastává ideu silného státu, který „pomáhá“ znevýhodněným. Zajímavé je to v ohledu na covid, neboť zde si podává ruku s pravicí, která sice není až tak nadšena silným státem, zato fandí poslušnosti a kázni a věří tradičním elitám.
Důležitá otázka naší budoucnosti je, do jaké míry se staneme dětmi a úlohu pečujícího rodiče přenecháme státu. Nebo – a v to doufám – zdali se najde dostatečný počet lidí, kteří si řeknou: Počkat, vždyť jsem dospělý, a tak mohu za svůj život a za své zdraví převzít zodpovědnost. A koneckonců i za ten fakt, že se může stát, že někoho nevědomky nakazím.

Otázka: Tak nakonec tohoto rozhovoru ještě jednou a s úsměvem: Jsi očkovaný?
Jan: Ano, ne, jak-i-tak-i, ani-ani a nakonec ještě „nic z předchozího a ani to ne“. To je indická filosofie, která už kdysi dávno odhalila nebezpečí onoho jednoduchého „buď-anebo“. To je totiž černobílé vidění světa, které má blízko nejen k mužskému principu, ale i k digitalizaci, která nás zrovna a bohužel mocně ovládá. Ale já nejsem jednička či nula, já jsem tisíce odstínů šedi mezi tím. Protože to je život, zatímco ono dělení na ty, kteří „jdou s námi“ a ty, „kteří jsou proti nám“ vede vždy k totalitě, a to je systém sterility a smrti.

O smrti a osvícení aneb: Zaručený návod, jak se přestat bát

 Kdysi, když jsem byl ještě malý, nám, tedy tátovi při řízení „odešlo“ kolo. Opravdu odpadlo, skutálelo se do Vranovské přehrady na Vltavě. Pamatuji se, že než jsme zastavili, sršely za námi jiskry, jak zbytek nápravy drhnul o beton silnice. Nám se nic nestalo, auto bylo chvíli nepojízdné, pak ho odtáhli a dostalo nové kolo. To, které odešlo asi ještě leží na dvě přehrady, ale i ten náš tehdejší Tudor (rok výroby 1955) je už dlouho rozložen na prach či přetaven v něco jiného.

Jediný rozdíl mezi „odejitím kola“ a smrtí člověka je v tom, že my lidé se na auto díváme jako na celek. Jsme jaksi „výš“ než takové auto, potažmo jeho kolo a jsme si našeho vnímání auta jako celku vědomi. Kolo je smysluplná součást auta a pokud „odejde“, je nutné ho nahradit novým kolem aby auto bylo zase kompletní. Staré kolo se prostě vyhodí nebo právě zmizí pod hladinou.

A teď si prosím na chvilku představte vaši smrt. Bude to podobné, jako když přijdete hodně unaveni domů, lehnete si na gauč a začnete klimbat. Začnete se ztrácet ze světa, začnete odcházet. Najednou se probudíte – nic se vám nezdálo, ale dvě hodiny jsou pryč. Prostě jste nebyl. A takto to bude vypadat, až na to probuzení. Žádný past life, žádná reinkarnace, žádný světelný tunel. A ráj? Nebuďte k smíchu. Prostě naše individuální vědomí onoho „já“ zmizí. Nic nebude. Čiší z této představy hrůza? Je vám špatně? Už nechcete číst dál? (To by byla škoda, ale je to na vás.)

Ano, od začátku lidství, tedy od vzniku reflektivního vědomí, čiší z této představy hrůza. Proto si vytváříme skrze tisíciletí berličky v podobě náboženství, ráje či pekla, převtělování, astrálního putování. Bez těchto pomocných konstrukcí nemůžeme žít. Což je zajímavé specifikum právě člověka – žádné zvíře natož rostlina netrpí hrůzou ze smrti a nevytváří pomocné konstrukty. Brambora si nepředstavuje, že poté, co ji sníme, se reinkarnuje například v mandelinku. Proč tomu tak je? Proč zrovna homo sapiens, člověk moudrý, strádá, skutečně trpí představou konečnosti a v důsledku tohoto utrpení investuje nesmírnou energii na to, aby si vytvořil zdání něčeho, o čem v konečném efektu stejně tuší, že to moc nepomůže?

Můj počáteční příklad s autem a jeho kolem se může zdát hloupý, ale v něm vězí řešení našeho problému ze smrtí. Kolo si totiž neuvědomuje dvě věci. Zaprvé „neví“ o své existenci. Zrovna tak jako můj pes, který na rozdíl od kola velice jemně cítí a vnímá, ale nereflektuje sebe sama. Nemá ego. (A teď neříkejte, že váš pes samozřejmě má ego – myslím to striktně ve smyslu sebe-reflektujícího, nadčasového vědomí.) Teprve reflexe našeho ega nám dává schopnost dohlédnout, že naše existence je konečná. A zděsit se toho. Mimochodem je to právě tato schopnost nadčasového poznání, jež byla ukryta v onom jablku, které Adam neměl ochutnat.

Ta druhá důležitá věc se týká celku. Z našeho pohledu je auto celek, a když „mu“ něco odpadne, tak už nefunguje tak dobře do okamžiku, kdy se „to, co odpadlo“ nahradí. Kolo se prostě odpojilo od celku a my, logicky, jsme si pořídili auto (celek), takže vnímáme, že kolo odpadlo od auta, nikoliv naopak. Kdyby ale kolo mělo naše ego, vnímalo by, že se navždy přestalo točit a teď leží na dně přehrady a už nikdy, nikdy nepojede po silnici. A pokud by bylo schopno vystoupit i z časové přímky a „dohlédnout“, že se tak jednoho dne může stát, asi by se samou hrůzou zadřelo.

Tím chci říci, že hlavní příčina našeho strachu ze smrti vězí v tom, že díky našemu egu vnímáme sebe odděleně od všeho ostatního. Tím, že jsme kousli do jablka poznání, jsme jaksi „vypadli“ z klína přírody, z Univerza. Teď ovšem prosím nezačněte, tak jak to mají někteří esoterici ve zvyku, horempádem zatracovat ego a pokoušet se ho „rozpustit“. To jablko, do kterého jsme kousli, nelze vydávit. A bez ega bychom se rozplizli do zvířecího zapomnění, zřítili bychom se zpátky tam, odkud jsem se před statisíci let pracně vyhrabali.

Ten trik neleží v rozpouštění a překonávání, tedy opět v nějaké činnosti. Protože na jakýkoliv pokrok v rozpouštění a podobných činnostech reaguje naše ego dalším zbytněním. Bude to zase jen vaše ego, které se bude obdivovat, jak se mu daří odpoutávat se od ega. Boj s egem prostě nechte stranou. A klidně si pořiďte Rolexky, jaké nosil Osho nebo Dalajláma. O co jde je prožití oné jednoty s celým Univerzem. To se ovšem lehce řekne a těžce udělá. Protože to právě nelze „udělat“. Meditace, jóga, ale i ty mé milované konstelace mohou být jen přípravou. Cokoliv děláme (a mimochodem i říkáme, píšeme, učíme…) není TO.

Osho radí: „Do nothing. Gras is growing by itself and birds sing. You just be.“ (Nic nedělej. Tráva roste sama a ptáci zpívají. Prostě jen buď.) Pokud toto budete (ne)dělat delší dobu, tak se z vás stane buď bezďák, nebo tu a tam prožijete okamžik jednoty. Přičemž tyto dva stavy se vůbec nevylučují. Anebo, to je můj osobní návrh, si pořiďte psa, nejlépe dlouhosrstou kolii. Ta moje mi ukazuje, jak „jen“ být, bez strachu, naprosto ponořená do úžasné existence. Pouze o tom nic neví. Já jsem sice vylezl na horu vědomí, za mnou jsou eony inteligence, postavil jsem mosty přes bažiny neúspěchů, stal jsem se uznávaným, a dokonce i trochu bohatým. Jenže tohle vše je v konečném důsledku pro kočku. Ještě že mám psa.

Ten totiž nemedituje, nemodlí se, nevykládá karty a nemusí navštěvovat „Art of dying“-semináře. Neshromažďuje granule na špatné časy a v dnešní zarouškované době už ani nemusí mít v tramvaji náhubek. Nevadí mu, že jeho kámoš, se kterým dovádí, třeba ani není očkovaný proti psince. A neděsí ho, že jednou, možná dokonce dříve než já, umře. A až jednou oba nebudeme, tak se nepotkáme „někde jinde“, já třeba jako pes a ona, Esme, jako nějaký člověk, který se nechá mnou inspirovat, jak jen být. Jen se rozpustíme v tom oceánu bytí, přestaneme existovat jako oddělené entity a konečně, ne-li již předtím, zakusíme ten celek. Není to krásná představa?

PS.: Pes, který spal u mých nohou na verandě, se právě probudil, protáhl se a podíval se na mě pohledem: „Nebylo by kolečko salámu?“

Buď králem! (Mail mužům)

 …To se ovšem snadno řekne, ale hůře udělá. Především ve světě, který již téměř zapomněl na hodnoty, jež kdysi dělaly krále skutečnými králi. A co je ještě horší – žijeme v době, která ztratila klíč k onomu magickému způsobu myšlení a vnímání světa, které je ke kralování nezbytné. Rád bych se v tomto článku pokusil zapomenutý svět králů oživit. Jsem totiž přesvědčen, že zrovna pro muže dvacátého prvního století to je docela důležité.

Tak nejprve Král (budu ho psát s velkým počátečním písmenem) není postava racionální, ale mýtická. Znamená to, že skrze logické, „rozumné“ uvažování, skrze vědecký přístup a politickou korektnost se skutečné podstaty Krále ani nedotkneme. Nic proti vědě – je to velice užitečný nástroj. Ale vědecké myšlení vytěsnilo schopnost rozumět symbolům a naslouchat řeči srdce.

Pokud se chceme vyvarovat slabých, směšných či přímo zločinných „králů“ (jednoho takového zrovna máme), tak je nutné, se právě k řeči srdce vrátit. Zatímco rozum neustále drmolí, vysvětluje, obhajuje (především sebe) a vymýšlí si, srdce nikdy nelže. Což je docela nepohodlné, někdy dokonce přímo nebezpečné. Proto se nám nechce srdci naslouchat. Jenže bez toho se neobejdeme.

Druhý předpoklad Krále je jeho nevychýlitelnost. Jak víme, král obyčejně sedí, většinou na trůnu. To je opět symbol. Dřívější trůny byly ve formě jednoduchého kvádru, maximálně s malým opěradlem, povětšinou z žuly nebo čediče a symbolizovaly pevné spojení Krále se (svou) zemí.

Vzpomínám si, jak mě můj druhý, „magický“ učitel Anton kdysi seřval za to, že se neustále někam pohybuji – emigroval jsem, střídal jsem učitele, jezdil sem a tam. „Král se nehejbe,“ vytknul mi, „zatímco ty jsi takový český bludný rytíř a všude, kam se ženeš, táhneš za sebou krvavou stopu. Proto vykrvácíš. Já tu sedím a nehnu prdelí. A tím se na mě síla lepí.“
Což byl teaching za všechny prachy.

Pokud měly dřívější trůny opěradlo, bylo prohnuté do oblouku, který znázorňoval nebe. Král tedy spojoval, nikoliv rozděloval – jak to dělají dnešní vládci. Na prastarých tarotových kartách vidíme ještě jeden symbol: Král má jednu nohu svisle na zemi, druhá spočívá na koleni vodorovně na té první a tvoří tak jakýsi kříž. I to je symbol spojení Nebe a Země, mužského a ženského principu. Král tu je pro všechny.

Třetí důležitý symbol Krále je jeho meč. Ten znázorňuje nejen bojovou sílu, ale především jeho schopnost se rozhodnout. Na mých stránkách je v části pro muže popsaná výtečná meditace pro mužský princip – sezení s holí. Pokud si pořídíte větší meč (vřele doporučuji), můžete hůl nahradit mečem. Síla této meditace je neuvěřitelná, především, provozujete-li ji v přírodě, například na nějakém vršku. Vysvětlit to nelze, nutno zažít.

Dnes se zmíním ještě o čtvrtém aspektu Krále. Je jím zdraví. Pokud tedy je nejvyšší představitel nějakého království sešlý věkem, nemohoucí nebo dokonce začíná být dementní, jde to i s celým královstvím z kopce. Chcete-li se dostat do královské síly, je třeba dbát nejen o ducha, ale také i o tělo. Nevysedávat příliš před počítačem, ale často pobývat na čerstvém vzduchu. Skvělým pomocníkem v tomto může být váš pes 😊.

Příroda a les jsou super, respirátor je úplně špatně. Nejen ze zdravotních důvodů, nýbrž i čistě symbolicky. Zatímco koruna či – pokud Král táhne do boje – přilba s chocholem ho vyvyšuje, zakrývají nám nařízené roušky dolní polovinu obličeje a tím nás zbavují coby „náhubek“ svobody slova. A možnosti se usmívat na naše krásné ženy. Nebo je líbat.

A to je pro dnešek vše. Pokud byste se chtěli podívat na to, jak se daří vašemu vnitřnímu králi, doporučuji seminář „Královská cesta“. Nebo Čtyři silné večery pro muže, první 13. 7.
Kdy a kde se dozvíte na mých webovkách https://www.konstelace.info/muzi/.

Králům zdar.
Jan.

Tři a půl globálních konstelací v Černé labuti

 Osmého června jsme se sešli v podvečer v krásné galerii nad střechami Prahy, abychom se metodou „globálních konstelací“(*) podívali na některé společensky relevantní témata. V kruhu šestnácti lidí se největší zájem ukázal o tyto náměty:

1. Covid, vakcína, lidstvo
2. Proč jsou diktatury v současnosti tak silné a demokracie tak slabé
3. Děti, virtuální (digitální) realita a reálný svět
Čtvrtá, z půlky globální konstelace proběhla poměrně rychle na námět jedné z účastnic večera, která si stěžovala na učitelku svého vnuka, které kvůli roušce nebylo v online-vyučování rozumět.

Nejprve tedy téma, které jsem již několikrát stavěl, i když doposud nikdy se zástupcem pro vakcínu. Na začátku jsme zvolili tři hlavní protagonisty – Covid jako fenomén ) v roli stála žena), Vakcínu (muž) a Člověka (tj. lidi v obecném smyslu, v roli stála opět žena). Hned zpočátku spočívala na Člověku obrovská tíha. Téměř padal k zemi, to jediné, co ho drželo na nohou bylo, že tam stál ještě Covid a Vakcína. V okamžiku, kdy se již mohl pohybovat, chtěl obejmout Covid, ten ale se nechtěl nechat obejmout. Po dotázání, jak se mu daří, odpověděl Covid, že špatně od žaludku, má rozklepané nohy a musí mít zavřené oči. Vakcína prohlásila, že je v pohodě, nechápe, co se řeší – je prostě jako auto, kterým se může někam vyjet nebo vynález, který někdo používá a někdo ne.

Na dotaz, zdali někdo nepotřebuje do konstelace někoho dodatečného prohlásila Vakcína, že potřebuje Nemocného. Tedy někoho, kdo tím Covidem trpí. Do konstelace vstupuje další zástupce (opět žena). Nato se Člověk otáčí pryč, neboť nechce vidět, co přijde. Nemocný se staví vedle Vakcíny, přičemž se mu trochu uleví. Vakcína se ale staví do středu prostoru, což se Nemocnému ale ani Člověku nelíbí.

Do konstelace vstupuje To Větší (něco, co je větší než člověk, zástupce je žena). Člověk si sedá, neboť už tu tíhu nemůže unést. K němu přichází Nemocný a Člověku se tím uleví. Covid vítá, že do konstelace vstoupilo To větší. Tím, že To přišlo, je Covidu lépe. Tomu Většímu se nedaří dobře. Další element, který vstupuje do konstelace, je Moc (mocní). Vakcína je potěšena, že se Člověk dal dohromady a Nemocným (Vakcína ho nazývá „umírajícím“). Člověk se drží Nemocného a bojí se Moci. Moc(ní) se spojují s Vakcínou. Covid má pocit, že je zneužitý. To Větší říká, že neexistuje, neboť na něj nikdo nevěří. A věří, že se od něj (ní) něco čeká, ale ona Vakcínu nestvořila a Člověk a Nemocní jsou od ní na druhé straně hřiště. A skutečné – Vakcína stojí v konstelaci tak, že Člověk a Nemocní nevidí na To Větší.  

Nyní do konstelace vstupuje Smysl (vyžádal si Covid). V okamžiku, kdy Smysl vstoupí, se Člověk postaví vedle Toho co je Větší a obrovsky se mu uleví. Covid spadne na zem, kde zůstává napůl sedět, ale po chvíli říká, že jim (lidem) „to nevěří“. Na mou otázku, co přesně jim nevěří, říká: „No že to je tak ‚najednou‘, že jim to dojde tak najednou.“ Konstelace končí.

Z debaty po konstelaci: „Já se jen ptám, co vlastně je ten smysl toho všeho.“
„To se nám asi nepodaří jen tak z konstelace zjistit. Ta konstelace nedává odpověď na otázku, co přesně je ten smysl, jen ukazuje, že to nějaký smysl má. My jsme viděli, že v okamžiku, kdy tam přijde smysl, tak se lidem (Člověku) totálně uleví a dostane se do kontaktu s tím, co je větší. A Covid se nějak umenšil, byť třeba jen dočasně.“
„Znamená to, že tam byl smysl jako důvod?“
„No, jako když řekneš, že ti něco dává smysl. A každý tam má možná smysl v něčem jiným. Jakkoliv je to abstraktní pojem, tak má svou funkci.“
„Z toho, že jsem už pár takovýchto konstelací stavěl, tak mohu říci, že mám ten pocit, že ta pandemie, to co se teď už rok a čtvrt děje, má pro každého zcela speciální smysl. Globálně, pro všechny se ten smysl nedá definovat. O to víc je důležité, aby si každý tu otázku po smyslu pro něho samého položil. Ale my se snažíme neustále generalizovat, zjistit, co je ten smysl pro všechny. Proto se ty různé skupinky, ať už jsou to ty očkovači, nebo popírači nebo jak se všechny jmenují, mezi sebou tak perou. Protože oni si myslí, že ten smysl, který v tom vidí oni, platí pro všechny. A chtějí ho pak také pro všechny prosadit.
Já jsem přesvědčen, že jestli máme něco pochopit, tak je to toto. Já tu dvacet let stavím konstelace, ve kterých jde vlastně pořád o totéž. Když totiž postavíš třeba rodinu, tak tam stojí například tatínek, maminka, brácha a klient, který si tu konstelaci staví, a každý z nich vidí tu realitu kolem sebe jinak. Ale každý je přesvědčen, že to, co vidí, je ta správná realita a odsuzuje nebo přinejmenším soudí ty druhé, když mu v tom odporují. To je ten důvod, proč já pořád a pořád říkám, že systemický přístup, tedy konstelace, nespočívají v nalezení jedné pravdy, ale v akceptování různých, vzájemně se doplňujících pravd. Jedině tak z nich pak není jeden vítěz, ale vyhrají všichni. Ale od tohoto jsme v současnosti ještě na míle vzdáleni. Protože například úspěch Facebooku nespočívá v tom, že tam různé názory tvoří mozaiku, ale že si tam v té mé bublině vzájemně upevňujeme ten jeden názor.“

Proč jsou diktatury v současnosti tak silné a demokracie tak slabé?

V druhé konstelaci jsme začali jen dvěma (mužskými) protagonisty – Demokracií a Totalitou. Zatímco Demokracie (v bledě modré košili) byla velice diskrétní a zdrženlivá, Totalita (v rudém tričku) si byla sebou jistá. Delší dobou stáli proti sobě a my byli napjatí, kdo komu dá první facku. Ale ani náhodou…

Demokracie: „Já jsem v pohodě. Ale jsem obezřetný.“
Totalita: „Mě se daří dobře. Koukám se tady na tu čáru (ukazuje na linku na podlaze, která probíhá v blízkosti Demokracie) a líbí se mi, že mám svůj prostor. A čekám, co přijde.“
Totalita: „Já bych potřeboval pro ten prostor, který tu mám, lidi. Lid.“
Vybírá si zástupce – ženu – za Lid. Lid se staví po jistém váhání k Totalitě.
Demokracie: „Já jsem stále v pohodě… ale… přesto bych tu rád viděl… ne tedy lid…, ale… Spojence.“
Vybírá si zástupce za Spojence. Ten se ovšem nestaví – tak jako Lid k Totalitě – přímo k němu, ale zachovává jistou vzdálenost. Nicméně Totalitě se začnou klepat nohy.

Nyní nastává střední část konstelace, ve které se ukazuje váhavost a zdrženlivost Demokracie, jistota Totality, jisté obavy Lidu, který balancuje na čáře na podlaze, ale bojí se ji přejít směrem k Demokracii. Ta využívá svého práva vybrat si dodatečné „hráče“ a poprosí o Svobodu. Ta (představována také jako Lid ženou) se staví do konstelace, Lid ale stále neví, zdali může „tu čáru překročit.“
„Co se stane, kdybys tu čáru překročila?“
„To právě nevím. Já se bojím toho, že nevím, co by se stalo.“
Svobodě se líbí Lid, ale říká, že musí počkat, co Lid udělá.
Spojenci jsou nezávislí, rozhodují se podle situace, co chtějí a nejsou nikomu v ničem povinováni.
Totalita za žádnou cenu nechce udělat sebemenší krok vzad. Demokracie váhá a činí se tak neatraktivní pro Lid.

Nakonec se dočkáme zajímavého rozuzlení. Do konstelace vstoupí Transformace, proměna. Nevíme sice, jaká, ale je důležitá pro Totalitu, která v ní vidí možnost byznysu. Transformace se postaví čelem k oněm dvěma hlavním protagonistům – vlevo Totalita, vpravo Demokracie. Lid se schová za Totalitu tak, že se o ni opře zády. V tom okamžiku je skrytý jak pro Demokracii, tak i pro Totalitu. Před lid se postaví Svoboda a obě ženy se začnou chichotat, hrát si spolu, tleskat a náramně si to užívají.
Totalita: „Já mám pořád pocit, že to mám pod kontrolou.“
Demokracie: „Já bych viděl příležitost, jak odstrčit Transformaci na soka (tj. na Totalitu.)“
Jan: „Vidíš příležitost. Ale neděláš to.“
Demokracie: „Ano. Tedy ne, nedělám.“
Lid (stojí pořád skryt zády za Transformací): „Mě se strašně ulevilo. To je tady výborné. A teď se raduji se Svobodou. A oni mě neohrožují.“
Jan: „Ty říkáš ‚oni‘. Takže tě ohrožovaly obě, Totalita i Demokracie?“
Lid: „No – oni dělaly tu čáru!“
Svoboda (nadšeně): „Já mám radost! A tady si ji užívám!“
Spojenci: „Já to pozoruji.“
Transformace: „No, já jsem přišel a Lid pochopil, že nepotřebuje žádného z těhletěch“ … (ukazuje na Demokracii a Totalitu).

A tady konstelaci ukončujeme.

K tomu ještě malá poznámka: Můj první učitel Osho vždy zdůrazňoval, že jediná možnost změny společnosti nespočívá v nějaké jiné politice, nespočívá ve snažení různých revo- či evolucionářů o nastolení „lepší společnosti“, ale v tom, že bude víc jednotlivců, kteří budou vědomí, kteří budou meditovat, kteří se budou blížit osvícení. Těch, kteří budou žít v radosti a mimo jakoukoliv ideologii. Toto pak může proměnit i celou společnost.

A přesně to se v této konstelaci ukázalo. Transformace zde sloužila nikoliv k dosažení něčeho, ale jako jakýsi kryt před oběma velkými narativy společnosti – totalitním (Čína, Rusko, Turecko, islámské země atd.) a demokratickým, který je tvořen tak zvaným Západ, který se ale čím dál tím víc smaží ve vlastní „korektní“ šťávě – politické, rasové, genderové a dalších podobných.

Třetí konstelace: Děti, virtuální (digitální) realita a reálný svět.

I tato konstelace byla překvapivá. Virtuální realita se dostala do téměř boží omniprezence, zatímco reálný svět se neustále zaobíral (dozajista také důležitým) pěstováním brambor. A děti byly – opět – velice indiferentní. Prostě braly vše, co se zrovna naskýtalo. A protože rodiče nebyli „dotykoví“, respektive jejich jediná dotýkavost zpočátku spočívala v tom, že i oni se dotýkali tabletů a smartphonů, tak děti zmizely ve virtuální realitě. Ale ta – alespoň v konstelaci – nebyla nikterak „vyňatá“ z boží kreace. Ba naopak – kdosi v konstelaci pronesl, že současná virtuální realita je obdobná, jako „náboženská“ realita minulých století a tisíciletí. Je tedy otázka, kdo je součástí čeho. Jestli náhodou ta naše „skutečná“ realita není součástí nějaké větší, virtuální reality, která obsahuje vše. I onu kritizovanou, člověkem vytvořenou „počítačovou virtuální realitu“. 

A ta poslední, poloviční konstelace?

Zde jsme postavili učitelku, dítě, ministerstvo školství a nakonec i roušku. A paní učitelka se naprosto zhysterizovala a křičela, jak ji všichni vzali „program“ – tedy to, co má dělat. Ale křičela to směrem k dítěti a ani ji nenapadlo, se otočit na ministerstvo školství a říci jim to tímto směrem. Namísto si stěžovala, že ji pandemie (a v posledních dvou minutách i rouška) znemožňují normálně učit.
„Já prostě nemůžu. Já nemám tu děrnou kartičku, podle které funguji. Mě ji někdo vytáhl a já nevím, co s tím. A mě to strašně štve, protože já chci to dítě učit, chci se s ním potkat a ta rouška mi v tom brání.“
„A proč sis ji nasadila?“
„No protože musím!“

A to bylo tento večer vše. Výborně jsme se bavili a hluboce zamýšleli. A to byl asi ten „smysl“ večera.