pátek 14. února 2014

O malé lodičce a zaoceánském parníku

Tak mi pan PhDr. Liška včera poslal smutný mail, že se moje přednáška o konstelacích v Teplicích příští týden neuskuteční, neboť „zájem je minimální a já bych Vás nemohl zaplatit“. Což mi opět připomnělo, na jak malém a lokálním člunku se kolébám na tom obrovském oceánu zájmů, bavičů, celebrit, hvězd i podvodníků, o které je v globálním světě zájem, v jakém malém ghettu tu v Praze žiji, i přesto, že mám každý měsíc vyprodanou Maitreu a rozhovory nebo články všudemožně.

„Všudemožně? Janíčku“, mluví ke mně něžným hláskem mé rozumné a střízlivé já, „nepropadej sebeklamu. Máš občas nějaký článek v Pravém domácím magazínu nebo v Józe dnes, ale housky se pečou v Respektu, Týdnu a Blesku, tak neblbni a zůstaň hezky v realitě. Ať nám z toho malého člunku nevypadneš, až se bude kymácet na vlnách kolem projíždějícího zaoceánského parníku.“ Tolik ten něžný hlásek.

Panu Liškovi jsem slíbil, že zajedu do Teplic, protože mi napsal hezký mail a také – opravdu se omlouvám – protože mě, „šedivého vlka samotáře“ oslovilo jeho jméno. Řekl jsem si, že my šelmy psovité musíme držet spolu. Také mi popsal, jak tam na severu zná hodně psychologů, pedagogů a že je to bude zajímat, takže určitě přijdou. No, ale zatímco já si tu píšu o spirituálních trendech 2014, o myto-logickém vnímání, mnohačetné pravdě a podobných psinách, ten velký překrásně osvětlený zaoceánský parník se řítí kolem, line se z něho hlasitá hudba, podnapití lidé koukají do svých ajfónů či za výstřihy přítomných modelek, řeší Okamuru či šampaňské (případně tlačenku a dávky) a jejich cíl je zábava. Vlastně Amerika, ale to je totéž. No, jen aby nenajeli na nějakou tu kru. Docela prima, že teď už všechny ledovce roztály.

Jenže osvětlení není osvícení. Jak už psal pan Wolker, kterého si pamatuji ještě z čítanek (domnívám se, že z těch dnešních ho zase už vyndali), někde v kotelně toho parníku maká topič Antonín Zaoceánský, přikládá železnou lopatou světlo svých očí do kotle a pomalu ale jistě ho to začíná srát. Ano, tak se mluví dole u topičů. A poslední roky i ve Sněmovně.

Někdy si připadám jako ten Pí; pokud jste ten film neviděli, dá se ještě koupit jako dívídíčko. Pí (ve skutečnosti se jmenuje Piscine Molitor Patel a je z Indie) je jediný, který přežije ztroskotání lodi, vezoucí cirkus jeho táty z Indie do vysněné Kanady. Zachrání se spolu s přeživším, leč hladovým bengálským tygrem Richardem Parkerem na malém člunu a prožije neuvěřitelné, krásné a děsivé dobrodružství. Vlastně téměř nepřežije. A nakonec, když se zachrání, tedy spíš je Bohem zachráněn, tak mu to nikdo neuvěří. A tak „jim“ vypráví tu verzi, kterou chtějí slyšet, a která sice není poetická, ale zato nevybočuje z představivosti úředníků. Že bychom takto skončili i my?

Máme teď půl třetí, pomalu půjdu balit na víkendový seminář na téma rodinné konstelace. Tedy taková ta základní věc, kam chodí lidé, kteří si chtějí vyřešit rodinu, mámu, kterou chtěli pořád zachraňovat nebo tátu, od kterého nedostali uznání. Moc mě tento druh semináře už nebaví, raději bych byl někde uprostřed tichého Tichého pod hvězdným nebem. Vlk s tygrem, nic k řešení. Ale nejsem tam všichni?

Hezký víkend, třeba v cirkusu, vám přeje
Jan.

1 komentář:

Petr řekl(a)...

Ahoj Jane,

stejně jako ty se plavím raději v subtilnějších lodích než jsou zaoceánské parníky... ...přesto bych zde rád vyjádřil svůj pocit, který znáš, že se osazenstvo těchto mému srdci bližších plavidel od osazenstva zaoceánského kolosu v opravdu důležitých věcech liší méně, než se na první pohled zdá. Celkem cíleně se s lidmi ze zaoceánských parníků snažím potkávat, a moje zkušenost je taková, že když se zrovna nesnaží odclonit neuspokojivou realitu našeho společného oceánu hlasitou hudbou a alkoholem (nejsou semináře a osobní rozvoj jen jiným druhem clony?), jsou si jí vědomi stejně bolestně a stejně bytostně, jako posádka malých loděk. Věnují rozporu každodenní reality s tím, po čem touží, o něco méně pozornosti, což podle mojí zkušenosti nevypovídá o připravenosti ke změně, když přijde. Jsou na ni možná připraveni lépe, než šampióni osobního rozvoje, a na večírku si jen krátí čas...