Samečci, mizící v modrých výškách

Dneska bude krásný den, protože se rojí mravenci. Sedím na zahradě a dívám se, jak na jednom z třinácti špalků, které jsou rozmístěny jako sedačky kolem mého rituálního ohniště, je živo. Mravenci pobíhají sem a tam a z hloubi dřeva vylézají okřídlení samečci ? samičky? (nevím, musím vygůglit) a šmátrají poněkud nejistě kolem sebe. Někteří na chvíli zase zalezou, jako by se potřebovali v temnotě a hloubce opět najít, získat odvahu. A někteří již zkouší kratičký let. Jeden přistane po třech centimetrech na zádech na povrchu špalku. Další spadne do trávy (musí to být, jako spadnout z doverského útesu) a trvá mu to hodnou chvíli, než opět vyleze na domovskou rovinu ztmavlého dřeva. Ale po jisté době se každý z nich vznese do vzduchu a letí do výšky, kde se mi ztrácejí z dohledu.

Najednou jako kdyby se něco ve mně propojilo s těmito miniaturními letci. Cítím jejich ohromující odvahu, vnímám ten úžasný krok do naprostého neznáma jejich prvního a posledního letu. Zjevně je povel „rychle mávat křídly“ v jejich nemnoho neuronech spojen s podmínkou „když nemám půdu pod nohama“, neboť ti, kteří teprve dělají krátké letové skoky okamžitě přestanou, když dopadnou na plochu špalku. Zprvu to vypadá, jako by neměli žádnou výdrž a jejich křehká křidélka byla schopna se pohybovat jen krátce. Proto, když se konečně vznesou, mě překvapí, jak setrvale letí, než zmizí v průzračně modrém vzduchu. A část mého já letí s nimi, vidí zelenou plochu trávníků a obrovité stromy, jimž se vyhýbáme a které pomalu necháváme za sebou. Úchvatný pocit, který se nedá popsat. A tak mě napadá to staré japonské tanka od Kitahary Hakushû, které se jmenuje „Vyšší radost“:

„Na stěžni plachta
jakoby se třásla strachem
vyráží moje loď na moře.
Ach. To bude krásná cesta.
Podívej tamhle – to jasné nebe!“

Toto je esence mužství (tak asi to přeci jen budou samečci:-). A vlastně o tomto byl celý můj rozhovor v Lidovkách (viz předchozí článek na tomto blogu), i když jsme se bavili o všem možném, o spolumatkách, nebo zdali muži mají či nemají nosit malé děti na prsou. Nejsem si zcela jistý, jestli jsme byl reakcí na článek překvapen: Čekal jsem horší, vzhledem k tomu, že článek vyšel v „masovém“ médiu. Nicméně to překvapivé pro mě byla téměř stoprocentně pozitivní reakce od žen (a bylo jich mnoho) a téměř nulová reakce od mužů, byť s čestnými výjimkami – na půl kladnými, na půl zápornými.

„Kladní“ muži se většinou omezili na „výborný rozhovor“, tečka, hotovo. Asi také proč se dopodrobna šířit o něčem, s čím souzním. Jsem rád, že několik mých přátel, které v mé ať už skutečné nebo smyšlené namyšlenosti považuji za „nové muže“, to, co bylo řečeno (a v článku zkráceno na minimum), pochopili. Protože ale reagovalo jen nemnoho mužů, dostalo se mi pouze tří hustě záporných reakcí. Všechny tři spojuje jistá mně nepochopitelná „vážná racionalita“ argumentace – například mi vytýkají, že když mluvím o „mužích“, neuvádím, z jakých průzkumů vycházím. Ale také, že rozděluji svět zbytečně na mužský a ženský princip. Nebo, že otcové (oni) jsou hrdí na to, že se starají o své malé děti a že je za to nemám kritizovat (což jsem samozřejmě nedělal).

Nuž teda – v předposledním odstavci se pokusím propojit ony dvě myšlenky tohoto nepříliš povedeného příspěvku (moc jich tedy nebylo:-); totiž racionalitu mužů a létající mravence, do jakéhosi závěru: Racionalita je v době, kdy nevíme, kam nás vítr zanese, na prd. A argumentace se vyplatí pouze tehdy, je-li současně a vědomě hravá. Veškeré „teze“ mého výše zmíněného rozhovoru, pokud by někdo chtěl, na požádání odvolám. Neboť cokoliv kdykoliv píšu, dělám to s vědomím, že tím lze ukázat jednu malinkou facetu nekonečného světa, jednu z nekonečné mnohačetnosti pravd, že jde o jednoho, ve své odvaze a úžasnosti sice velkolepého mravenčího samečka, který ale, na rozdíl od nás, ví, že je hračkou větru a snadnou kořistí ptáků, číhajících ve vzduchu a pavouků či všelijaké havěti, která se těší na jeho přistání na zemi.

Pozoruji-li mravence, vznášející se do jasu nebe, vnímám zcela zároveň jejich jedinečný a heroický život a jsem jím dojat, zároveň však cítím jejich naprostou pomíjivost. A ačkoliv jsme ve srovnání s mravenci podstatně vyspělejší, neboť píšeme (a kritizujeme) blogy, stavíme jaderné elektrárny, chodíme na koncerty, stáváme se otci či řítíme se světem v nablýskaných audinách, ve skutečnosti jsme malí, na malou chvilku okřídlení samečci, kteří brzy zmizí v nekonečném modru. Skoro jsem se chtěl přepsat: v nekonečném moudru. Ale každému to jeho.

Hezké léto přeje
Jan.