Kromě občasných výbuchů nevole – kdo by také zůstával klidný v tomhle státě – mě ale pravidelně přepadají i návaly údivu. Například vždy, když přijedu ze své rozpálené a na troud vyschlé zahrady a otočím vodovodním kohoutkem a teče studená, pitná (pittná?) voda. Poslední tři týdny si uvědomuji, jaký je to luxus. A že velice rychle, dříve než se nadějeme, můžeme o takové milodary přijít.
Celý život mě fascinují mraky, zajímá mě počasí, které, zrovna tak jako noční hluboké nebe, poseté miliony hvězd, mi připomíná moji maličkost a úžasnost toho, co neovlivníme, co nemáme pod kontrolou. A tak sleduji docela pravidelně meteo-radary. A hle: Jako naschvál se jakýkoliv déšť už týdny vyhýbá české kotlince. Že bychom na sebe přivolali nějaký ten trest boží? Koneckonců jsem národ bezvěrců...
Ale žerty stranou. Současné sucho, zrovna tak jako záplavy, ničivé vichry, zemětřesení a podobné žerty přírody jako kdyby nám chtěly připomenout, že nejen že neporoučíme větru dešti, ale že při vší sofistikovanosti naší civilizace jsme stále (a stále budeme) závislí na tom, co vlastně chceme chránit, samozřejmě až poté, co jsme to využili – na přírodě. Jsme jako děti, kteří chtějí pomáhat, vlastně i kontrolovat rodiče a neuvědomují si, že dokonce i čistě matematicky viděno, jsou menší. Kdyby totiž nebylo rodičů, nebude ani dětí. Ale kdyby nebylo dětí, rodiče by stále byli. I když by se tak nenazývali.
Ne, opravdu nejsme rádi závislí, neboť to znamená, že to, na čem jsme závislí, nemůžeme kontrolovat. A to nám dává pocit nejistoty; otřásá to totiž naším krásným domečkem se zahrádkou, splachovacím záchodem a venkovním bazénem, ve kterém se tak rádi šploucháme. A dlouho poté, co se ve zdánlivě pevných zdech domu začínají objevovat trhliny, co začíná padat omítka a nedovírají dveře, se stále ještě usmíváme a chceme věřit tomu, že jsou to všechno naprosto malé malichernosti. Jenže nejsou. Domeček jsme postavili na písku a pukliny se zvětšují.
Když chodím po firmách nebo vedu semináře, zjišťuji, že ti z nás, kteří mají odvahu cítit, kteří nezazdívají svoji intuici za zdmi televizní zábavy, bezhlavého konzumu či honby za povrchním požitkem, toto všechno vědí. A i když si to přímo nepřiznáváme, neboť nemáme odpověď na vynořivší se otázku „Co s tím?“, je náš hluboký životní pocit ovlivněn poznáním, že domeček už tak, jak byl vystaven, nelze zachránit. Tolik sádry na zalepení rozevírajících se prasklin prostě nemáme. Tak „co s tím?“ Přestěhovat se? Zbourat dům, vyhodit ho jedním rázem do povětří a vzít s sebou jen stan a spacák? Nebo nedělat nic a čekat, zdali se objeví někdo, kdo učiní zázrak?
Samozřejmě – ani já nevím. Jsem jen svědek, kronikář, který na podzim píše o velikém suchu, které sežehlo zem. O přehřáté době těch, kteří se domnívali, že vyzráli nad bohy. Řekové to nazývali „hybris“ a věděli, že se tato nikdy neobejde bez trestu. Ten se v tragediích jmenuje „karharsis“.
Naší katarzí by mohlo být poznání, že stačí opravdu jen málo, abychom byli šťastni. Třeba tekoucí voda z kohoutku, a ani jí nemusí být mnoho. V Řecku, když jsem do této mé druhé vlasti začal jezdit, bylo jen málo vody. Už odjakživa; teprve nedávno, pod tlakem stoupajícího množství turistů, se okolo letovisek navrtalo tolik pramenů, že okolní krajina usýchá. Tenkrát byla zem trošku zelenější, zato z kohoutku to teklo jen čúrkem. A tak jsem se naučil šetřit a vycházet s málem.
Zní to fakt banálně, ale myslím si, že jediná cesta, která nám zbývá, je právě toto: Naučit se, vycházet s málem. Dělit se. Se sousedy a přáteli, s cizími lidmi, možná dokonce i s utečenci, bezdomovci, s jinověrci. S „nepřítelem“. A především s přírodou, se zvířaty a s rostlinami, bez kterých bychom nebyli. Jistě – nejsem Ježíš a kromě toho se vyznačuji občasnou podrážděností až nesnášenlivostí. Takže to asi budu mít obzvlášť těžké. Ale – máme jinou volbu?
Krásné léto a trochu toho deště vám přeje
Jan.
Žádné komentáře:
Okomentovat