Trému zná téměř každý - a tak jsme, jako poslední konstelaci jednoho výcvikového semináře řešili zakázku jednoho ze studentů na toto téma.
Pavel (jméno změněno) vysvětloval: „Kdykoliv se nacházím ve skupině lidí, kdykoliv mám pocit, že po mě něco chtějí, že se něco očekává, vyleze zevnitř mě něco, co mi sevře krk, co mě zablokuje na hrudi a já pak nejsem sám sebou.“
Na dotaz ještě vypráví, jak se jeho rodiče rozvedli, když mu bylo pět, jak vyrůstal u mámy a jak má dodnes formální vztah k tátovi. „Mezi ním a mnou něco drhne,“ říká, „a totéž se teď děje mezi mnou a mým synem.“
Přeskočím další podrobnosti a půjdu hned ke konstelaci. Nejprve stavíme základní rodinný systém - táta, máma a klient. Hned od začátku konstelace se ukazuje, že nejhůře se daří matce klienta. S odstupem asi pěti metrů od ní stojí její muž (otec klienta), který ji pozoruje se založenýma rukama. „Co má?“ ptá se. „Proč je tak divná?
„Můj muž po mě něco chce. Nevím, co. Ale je mi to hrozně nepříjemné“, říká matka. Otáčí se od manžela pryč a je celá zaražená, stažená do sebe, jako kdyby se styděla.
Přidáváme do konstelace ještě trému a její rodiče, tady babičku a dědečka Pavla. Když vstoupí do konstelace tréma, situace se rázem změní. Zástupce Pavla se schovává za tátou, je vyděšený. Máma a tréma se dlouho dívají do očí, přičemž se máma stále více třese. Babička se dívá na dědečka (který od ní stojí ve stejném odstupu, jako manžel od mámy Pavla, podobně udivený nad tím, „co ty ženský maj...“. Babička na dotázání, jak se jí daří, říká šeptem: „Já se ho (ukazuje na dědečka) strašně bojím.“
„Ale vždyť já ti nic nedělám“, říká na to (bezradný) dědeček.
Tréma si stoupá za babičku. K ní se nyní blíží třesoucí se a plačící máma, její dcera. Po dlouhé době a pomalém pohybu centimetr za centimetrem se obě ženy nakonec obejmou. Babička říká své dceři: „Už nemusíš fungovat.“
Dlouhou chvíli se drží v objetí. Tréma pomalu ustupuje a může nyní vystoupit z konstelace. Obě ženy se podívají na klienta, který se zpoza otce dívá s velkým zájmem na to, co se před ním odehrává. „Už nemusíš fungovat“, říkají mu.
Konstelace končí.
Jak můžeme tomu, co se odehrálo, porozumět? Jakýsi návod jsem podal už v mé druhé knize „Láska, vztahy, konstelace“, kde se nachází kapitola, nazvaná „Nepřítel v mé posteli“. Zde líčím jev, se kterým se někdy setkáváme v partnerských vztazích. Jedná se o zdánlivě nevysvětlitelný „výbuch“ odporu ženy vůči jejímu muži, partnerovi, a to především na tělesné, sexuální úrovni. Taková žena jedná, jako kdyby se u ní projevovala vzpomínka na nějakou traumatickou událost (například zneužití), ale není si žádné podobné události ve své minulosti vědoma.
V knížce vysvětluji, že v podobných případech může jít (alespoň z pohledu systemických konstelací) o jakési vzpomínky „přes generace“, které se objevují až tehdy, je-li jejich samotné uvědomění, prožití a posléze i vyléčení možné. Tedy v generaci žen, které si už „ne“ vůči muži mohou dovolit, které mohou jejich (byť neoddůvodněný odpor) artikulovat. Jako kdyby dřívější generace žen, které ono „ne“ vyslovit nesměly, se skrze dnešní ženy domáhaly práva na to, být slyšeny, a to i tehdy, nejsou-li s dnešní ženou, která tímto syndromem trpí, přímo spojeny. Teprve skrze řadu podobných konstelací se tato domněnka objevila a vedla k pochopení a následnému odeznění symptomu.
S prožitky „přes generace“ se v konstelacích setkáváme častěji – a výše popsaná konstelace „trémy“ k nim zřejmě patří. V úvodu chce manžel od své ženy jediné – aby „normálně“ fungovala, jako jeho žena. Toho ona není schopná, brání ji právě jeho očekávání a to, že a jak se na ni dívá. To její manžel prostě nechápe – a ani nemůže, bez hlubokého vhledu do zranění (dřívějších) žen. Zde vidíme podobnost s trémou nejlépe. I „trémista“ je vystaven pohledům ostatních a má, tentokrát sám na sebe, značné očekávání. Nemůže-li se žena muži otevřít, nemůže ani projevit svoji esenciální lásku a její „výraz“, tedy emoční i verbální komunikace s mužem (nebo s okolím) bude trpět. Pokud oba, muž i žena, nepochopí hluboké souvislosti a význam stále se opakující situace, je jediné možné řešení rozchod. Žena bude tak dlouho „nefungovat“, až to muže omrzí a odejde. Ještě předtím se u ženy mohou v důsledku "neotevření se" projevit gynekologické problémy, které její „nefungování“ ještě zvětší. A zase – i zde můžeme přirovnat sevřené hrdlo trémisty k „neotevření se“ ženy během bolestného a násilného pohlavního styku. Pouze směr je jiný – nic nevyjde ven.
V naší konstelaci byla na tom podobně babička. Ta se svého muže bála. Nevíme proč, ale to, co ji v konstelaci pomohlo, bylo, že se tréma (coby „svědomí“ žen) postavila za ni, jako spojenkyně. Tak mohla vzít plačící dceru a říci hojivou větu: „Už nemusíš fungovat.“
Bez pochopení souvislostí, a především bez uznání a uctění traumat předchozích generací není skutečného vyléčení. Zůstane jen pochopitelné nepochopení na straně mužů a stejně nepochopitelný stud na straně žen, který se předává dál - snad i ve formě trémy. Naše konstelace to každopádně tak ukázala. Neříkám, že všechny případy trémy se dají vyřešit podobným způsobem. Chtěl bych jen upozornit na to, jak se v konstelacích objevují nečekané souvislosti a paralelní pocity rodinných příslušníků, navzájem generace vzdálených. Můžeme tak rituálně „rozpustit“ zdánlivě nepochopitelné problémy, které ve své hloubce vyjadřují to, čemu na první pohled vůbec nerozumíme.
A nakonec malý tip pro všechny, kteří trpí trémou, ale zrovna nemají čas a chuť si na to stavět konstelace. Zkuste, když vás opět přepadne, si představit vaše předky, možná že speciálně ty ženské. A řekněte jim onu „magickou“ větu, snad jen v trochu „ukecanější“ formě: „Milí předci (a předkyně), já už fungovat nemusím. A moje tréma je důkaz, že na vás myslím, že vás ctím a mám rád. A protože nyní poznávám, že moje tréma je váš a tím i můj spojenec, beru ji s láskou, nebojuju s ní a zůstávám takový, jaký jsem.“
----------------
Informace o nadcházejících konstelačních seminářích s Janem najdete na www.konstelace.info
1 komentář:
paráda !
Okomentovat