Láska a vlastnictví

Možná že to začalo už opravdu dávno. Kdesi na úsvitu dějin si muži všimli, že děti můžou být jejich, ale také nemusí. Zní to jako jednoduchá, banální věta. Ale mělo to nedozírné následky. Ono „moje“ začalo mít váhu, která se od té doby stále zvětšovala. Až do dneška.

Vím, že následujícím textem riskuji masivní výtku zjednodušování. Píšu ho proto, neboť si myslím, že můj pohled na věci partnerské, na lásku a vlastnictví, jež se prakticky vždy za láskou schovává, může někomu otevřít oči, může dopomoci k rozšifrování častého nepochopení příčin pocitů a konání toho druhého. Za těch mnoho let, co vedu semináře, jsem si všiml, že mezi muži a ženami existuje jeden zásadní rozdíl, hluboko ukrytý v nevědomí. Rozdíl, který nelze vysvětlit pouze oním Deidovským „mužským a ženským principem“. Rozdíl, který je podle mne spojen se základní biologickou funkcí partnerství – totiž se zplozením a výchovou dětí.

Od dob, kdy muž pochopil, že existuje hluboký rozdíl mezi jeho a cizím dítětem, potřebuje ženu vlastnit coby výrobní prostředek. Tento provokativní výraz jsem si samozřejmě vypůjčil od Marxe, ale poslechněme si jeho definici: „…je výraz pro materiální statek používaný při výrobě zboží, který však hmotně nepřechází do produktu a je ve výrobním procesu nasazován opakovaně.“ Nahraďme slovo „zboží“ slovem „dětí“ a zapomeňme na chvíli na kojení a dojde nám, jak přiléhavá je to definice pro případ, že muž si chce zajistit své otcovství. Vlastnění dalších „nástrojů“ jeho ega, od sekeromlatu přes půdu až po Ferrari tomuto prvotnímu vlastnictví vývojově patrně pomalu následovalo.

Jak je to ovšem se ženou? Zatímco otcovství vždy bylo, je a bude nejisté (přes veškerou snahu mužů si ženu „pojistit“ – ať už skrze metodu morálního imperativu, náboženských pravidel, zahalování do čadorů a burek či pásů cudnosti, až po drastickou ženskou obřízku), u ženy tento problém není. Matka je jistá. A přesto i žena potřebuje muže „vlastnit“. Potřebuje totiž po dobu kojení a raného dětství muže k ochraně a obživě. A v tomto ohledu je v jisté nevýhodě. Většinou nemůže během této doby nabídnout muži to, čím ho přitáhla – dostatek kvalitního sexu. (Ještě jednou se omlouvám za drastičnost mého textu, je mi zcela jasné, že takovéto redukování na základní biologické pudy může u mnoha čtenářů vzbudit nevoli. Činím to z důvodů názornosti dalších úvah.)

Zatímco tedy mužovo vlastnění ženy (případně vícero žen) bylo a ještě je ze strany většinou patriarchální společnosti zajišťováno výše uvedenými regulativy, bylo nutné pro fungování žen-matek „vynalézt“ mechanismy, které by recipročně zajišťovaly, že muž během mateřství „své“ ženy neodejde. Kromě již zmíněných morálních a náboženských zábran k tomu přispívalo především společenské uznání a hrdost být otcem. Především tedy hrdost muže na své syny – například u Římanů byl rozšířen zvyk „pozdvižení syna“, čímž muž veřejně deklaroval své otcovství. U mnoha dřívějších kultur byl také muž přijat do kruhu plnohodnotných členů (samozřejmě mužské) společnosti až poté, co se stal otcem.

Otcovství začalo masivně brát za své s nástupem křesťanství. Ježíš totiž deklaroval dvě zásadní věci: zaprvé, že jeho otec* (ať už to byl kdokoliv) není jeho otec (tím se stal Bůh, případně jakýsi Duch svatý) a zadruhé, že syn je stejně důležitý jako otec (ne-li dokonce důležitější). Ohledně úpadku otcovství doporučuji geniální knihu italského psychoterapeuta Luigiho Zoji „Soumrak otců“. Zánikem prakticky každého morálního imperativu v soudobé společnosti a jednoduchostí rozvodů se úpadek otcovství dostal na úroveň, jakou od zmíněného uvědomění si otcovství skrze pravěké muže nepamatujeme. Je mně jasné, že s tímto spousta mužů-otců, hrdých a vědomých nebude souhlasit. Pravděpodobně mi budou vyčítat, že takto může mluvit jen člověk, jenž sám žádné děti nemá. V jádru s nimi možná i souhlasím – jen bych rád moji argumentaci dokončil. Zbývají mi totiž ještě dva důležité body.

Ten první se týká jevu, který lze pozorovat u žen, které muž opustí v prvních letech poté, co „jim udělal dítě“ (doslovný výraz jedné klientky). Tvrdím, že téměř u každé takovéto ženy se cosi, co je ukryté velice hluboce v jejím nitru, a tím většinou zcela nevědomé, naštve na muže způsobem, že „konstelační“ řešení uznání muže coby „jediného správného otce“ společného dítěte (nebo společných dětí) selhává. Jako kdyby se v hloubi duše ženy-matky ozvala vzpomínka na doby, kdy pokud muž opustil rodinu během nesamostatnosti mláďat, vyřknul tímto nad ní a dětmi téměř rozsudek smrti. Jediná možnost takové ženy pak byla, rychle „sehnat“ jiného, správného, dobrého, vroucně milovaného „otce“. Dávám ho do uvozovek, neboť z konstelačního hlediska on prostě pro děti otcem není a nikdy nemůže být. Ovšem – co když? Co když zranění takové opuštěné ženy (opakuji na téměř „buněčné“ úrovni, zafixované někde v ještěrčím mozku) jí dává právo, najít – už kvůli přežití – jiného, „lepšího“ otce? Taková žena pak bude reagovat na muže způsobem, který tento těžko pochopí.
„Ale vždyť já zůstávám tátou našich dětí,“ bude muž tvrdit. A z jeho, racionálního hlediska bude mít pravdu.
„Nikdy,“ na to řekne cosi v ženě. Ale protože si to neuvědomí, bude se dlouho jednat o alimentech.

Druhým bodem se chci vrátit k titulu tohoto článku. Jakékoliv vlastnění toho druhého totiž není s láskou slučitelné. Abych byl přesný – míra posesivity je nepřímo úměrná proudící lásce ve vztahu. I zde je mi jasné, že narazím. Z mého pohledu je totiž láska jednak cosi jako gravitace – nemá protiklad. Prostě přitahuje lidi k sobě (a nejen lidi) – na základě jakýchsi podobných vibrací, které ještě zbývá buď vědecky nebo esotericky definovat. Nikdy (neváhám použít tento absolutní výraz) ji nelze omezit na jednoho člověka. Pouze naše dávnověká touha, lze snad říci též „pravěká nutnost“ vlastnit ať už „moji“ ženu či „mého“ muže, často způsobuje, že tuto lásku fokusujeme na jednoho partnera a ostatní lásky pak devalvujeme coby přátelství, kamarádství nebo zájem, který si ovšem nepovolíme. A když, tak tajně, ve snech či „bokovkách“. Příšerné slovo. Tím nepropaguji ani promiskuitu, ani mnohomužství či mnohoženství. Pouze konstatuji, jak silně naše „mít“ vítězí nad „být“. To už konstatoval, nepletu-li se, Erich Fromm.

Uvažujeme-li dnes nad „novou střídmostí“, uvědomujeme-li si, že s naším „mít stále víc“ musíme přestat, neboť jinak zlikvidujeme především sebe (a nikoliv planetu, ta to „nějak“ přežije, jako už přežila horší katastrofy), možná, že bychom měli začít nikoliv od koňského ocasu – tedy nuceně redukovat naše „věci“, ale od „ohlávky“, tedy od onoho prvotního vlastnictví ženy a muže. Možná, že se skokovým nárůstem lásky bez vlastnění pak lépe oželíme sekeromlat, půdu a nakonec i to Ferrari.

Hezké dny ze střídmého Řecka přeje Jan.

--------------
*V polovině listopadu vyjde druhé, téměř třikrát tak obsažné vydání mé knížky o konstelacích pohádek a mýtů ("Další osudy Popelky po svatbě", nakladatelství Maitrea). Zde popisuji velice zajímavou konstelaci mýtu Ježíše, Marie a otcovství boha, Josefa či - patrně - římského žoldnéře.