pondělí 19. prosince 2016

Archetypy muže: Buddha

A tady je poslední z šesti archetypů muže, článek psaný stejně jako předchozí pro mužský magazin ForMen.

V popisu mužských pravzorů se dostáváme konečně na konec. Po návštěvách u malého kluka, válečníka, vášnivého milence, nevychýlitelného a spravedlivého krále a temného šaška-Jokera se blížíme konečně k cíli, ve kterém by chtěl spočinout snad každý muž – nebo snad ne? Není „nalezení smyslu života“ lákavé? Není to něco opravdu exklusivního? Koneckonců o tom, jak se stát pravým mužem, správným chlapákem či charismatickým, veleúspěšným lídrem existuje už spousta knih a pořádají se drahé semináře. Víme ale, jak úspěšně zestárnout a stát se moudrým? Jak s konečnou platností ztratit strach před koncem? Existuje vůbec konec vývoje muže?
Pamatuji se, jak mě můj téměř-osvícený učitel lukostřelby vzal za mé, po první lekci už hodně namožené rameno a řekl: „Víš, to, že tvůj šíp trefí cíl, je jen nějaký konec, na kterém až tak nezáleží. To, co je opravdu důležité, je celá ta příprava.“ Podobně je tomu, když se setkáme se sochou prince Siddhárty, který podle legendy odešel v devětadvaceti od ženy, dítěte a královského přepychu hledat sebe a prozření. Když totiž pozorujeme již osvíceného v jeho klidu a sebe-spočinutí, vidíme také už jen šíp, který vězí uprostřed terče, v „desítce“. A protože je to bezesporu krásný pohled, který nás motivuje k dosažení téhož, usedáme do více-méně zdařilé pozice lotosu, zkřížíme pod sebou nohy a zavíráme oči, a pokoušíme se meditovat, ať už pod tím rozumíme relaxaci, vyprázdnění hlavy, zastavení myšlenkového trysku, klid a mír, či co jsme si v nějaké té knížce přečetli. Ale už za několik minut nás nevydržitelně začnou bolet kolena, obtěžovat mouchy a také zjistíme, že „nemyslet“ je pro chlapa těžší, než objevit teorii relativity nebo vyřešit manželku. Nakonec to většina z nás vzdá a přesune se třeba do hospody.

Bavíme-li se o osvícení nebo třeba jen o moudrosti či charisma přirozeného vůdce, vnímáme často cíl, ale už méně cestu k němu. V minulém díle jsme se zabývali snad nejsložitějším pravzorem-archetypem muže, který jsme nazval „Joker“. Psal jsem o tom, že tento podivný komiksový hrdina v mládí spadl do sudu s kyselinou, v čehož následku pak vypadal a konal souladu se svým těžkým (o)sudem. A ačkoliv mnohé příručky pro muže-hledače sugerují opak, bez předchozího pádu do sudu (ať už je v něm cokoliv nehezkého), pádu ze stromu nebo pádu na nos se žádné osvícení nekoná. A ani nemůže, protože je-li k dosažení vyrovnání nutno propojit protiklady, znamená-li osvícení přitakání ke všemu, tak jak to je, nemůžeme se před jeho dosažením vyhnout tomu tmavému, negativnímu, tomu, co opravdu, ale vážně nechceme.

Možná, že to je ten největší kámen úrazu, ona příčina dnešního zoufalého nedostatku moudrých, snad i osvícených mužů-učitelů: My bychom rádi měli vše hned, instantně a především bez bolesti. Ale mezi králem, který trůní na vrcholu svého společenského úspěchu a kariéry, a moudrým mužem či dokonce Buddhou se vždy nachází postava nějakého Jokera, právě vylézajícího ze sudu, kde se mu rozpustilo jeho královské roucho (jeho venkovní fasáda úspěchu) a zle poleptala kůže (jeho slupka, chránící jeho nitro).

Vypráví se, že sám císař se doslechl o osvíceném Bodhidharmovi, zakladateli tradice zenu v Číně, a o jeho učení, jak vést lid a říši, a jak být v souladu s nebem a dospět k míru. Nejprve tedy vyslal posla, který měl Mistra přivést. Posel se však vrátil s nepořízenou: „Veličenstvo, on vzkazuje, že pokud od něj něco chcete, máte přijít k němu.“ To císaře poněkud roztrpčilo, nicméně, neboť zisk se zdál být velký, se vydal na cestu. Po mnoha mílích a měsících hledání ho konečně kdesi v horách nalezl, jak ve své jednoduché chýši cosi píše. Nechal tedy svůj doprovod, ozbrojence, lokaje, konkubíny a vozky stát opodál a sám se poněkud hromotlucky postavil před sedícího Bodhidharmu: „Já jsem císař říše! A chci vědět, jak se dostat do nebe a jak se vyvarovat pekla!“ Bodhidharma vzhlédl od své činnosti a pravil: „Jaká to může být říše, když má v čele takového ignoranta.“ Načež se věnoval dál svému psaní. Jak si lze představit, rozzuřený císař vytasil meč a hodlal učiteli setnout hlavu, když ale Bodhidharma ukázal na meč a dodal: „Chvilku zadrž. Tohle je peklo.“ To císaře opravdu zarazilo. A také klid, který z tohoto malého muže vyzařoval. A tak zaváhal – a zasunul meč zpátky do pochvy. „A toto,“ podotkl Bodhidharma, „Je nebe.“ A pokračoval ve psaní. Říká se, že se císař poté stal jeho dlouholetým žákem.

Zdá se mi ovšem, že tato historka, vyprávěná v různých variacích, je často chápána poněkud neúplně. Všeobecný tenor výkladu se koncentruje na druhou polovinu – zasunutí meče do pochvy a „uklidnění se“ je určitě ta správná cesta, pokud se setkáme s duchovními učiteli. A mír je prostě lepší než válka. Mně se ale zdá, že ještě větší význam je skryt v těch úplně prvních dvou větách. Jak pozná Bodhidharma, že se jedná o „ignoranta“, tedy člověka, jenž něco nevidí? Císař chce dosáhnout jednoho a vyvarovat se druhému. A tady leží jeho neschopnost, jeho, mimochodem typicky královské, rozdělování světa na to, co je dobré, a co je špatné. Co císař nevidí, je že existence „toho jednoho“ vždy a nevyhnutelně „to druhé“ spoluvytváří. Boj proti zlu dělá zlo neporazitelným, vzývání světla nás ponechává ve tmě, zavírání odpůrců čehokoliv živí další odpor, protiteroristické zákony nahrávají teroristům. Což samozřejmě neznamená, že bychom to neměli dělat – jak už Werich jednou poznamenal, boj proti lidské hlouposti se nedá vyhrát, ale kdybychom s ní nebojovali, tak nám hrozí, že se v ní utopíme. Jen si musíme uvědomit, že pokud rozlišujeme a hodnotíme, pokud sbíráme hezká jablíčka do košíčku a ta červivá házíme na kompost, můžeme tak úspěšně řídit rodinu, firmu či stát, můžeme být dobrými správci, snad i císaři, ale k moudrosti a osvícení to nestačí. K tomu se totiž alespoň na chvíli potřebujeme zbavit duality. A to je pro nás muže asi to nejtěžší.

Ne snad, že by se ženy stávaly lehčeji osvícenými. Možná dokonce naopak – ženský princip není o jednotě, ale o mnohočetnosti, o (a to říkám výhradně jen mezi námi chlapy) chaosu. Ženy opravdu mohou dělat několik věcí zároveň, neboť jejich operační systém není binární. Muž – na cestě k jednotě – zjednodušil svět na „ano“ a „ne“, chcete-li na jedničky a nuly. Proto jsou věty typu „Rozhodni se!“, nebo „Tak mi konečně řekni, co vlastně chceš“, pro mužsko-ženské konflikty tak příznačné. Ale je to právě tato velká touha muže po jednoznačnosti, která mu stojí v cestě k poslední metě. Neboť jakékoliv „ano“ má v sobě skryté vždy nějaké „ne“. A kdykoliv se muž pro něco rozhodně, je v tom již obsaženo i rozhodnutí proti něčemu. Zde spatřuji úspěch knížek jako „Cesta pravého muže“ – kdo by už chtěl být nějakým nepravým, snad dokonce levým mužem. O této pouti nám vyprávěly předchozí díly tohoto seriálu. Nakonec se ale všeho, co jsme pochopili, co jsme se naučili, v čem jsem „fakt dobří“ musíme tváří v tvář sedícímu Buddhovi vzdát. Možná že právě v tom vězí smysl stárnutí, které odmítáme a nenávidíme, neboť nás ohrožuje svoji zdánlivou, na venek se tak tvářící nečinností, nerozhodností a nevýkonností.

Buddha a všichni moudří muži sedí tam, kde už se nedělíme na „my“ a „oni“. Tedy na místě, kde už neplatí zákony kmenů, států, církví a kultur. Zde pomalu, po špičkách mizí rozdíl mezi „já“ a „ne-já“, mezi mnou, mým egem, tím, co je dobré pro mne, a tím druhým. Když se tento rozdíl začne vytrácet, je to, jako by se člověk vracel domů. To je tam, kde už pořád byl, je a bude, odkud ale dlouhé roky snil svůj sen o dobytí světa, zabití draka a o krásné princezně. O kariéře, jachtě a duchovním pokroku. Skutečné „doma“ totiž může být jen onen ne-duální svět, ještě před rozdělením na dobro a zlo, na světlo a stín, svět, ze kterého jsme se skrze naše narození vynořili a ve kterém se po naší smrti – nebo po našem osvícení – opět rozpustíme.

***********************
A pokud se vám serie mužských archetypů líbila - autor v příštím roce 2017 pořádá spolu s pražským centrem Maitrea cyklus čtyř večerů s mužskými archetypy, na které se lze (ještě :)) přihlásit.

2 komentáře:

Unknown řekl(a)...

Wise men say
Only fools rush in

Wise men are fools who have survived :-)
Through the hell you experience heaven
And through heaven you experience hell.

So experience what will come to you and brave the fear.
And maybe enlightment comes to you.
Maybe, because it s not up to YOU if you will meet it.
It s up to surprise :-)
So lets dance. Now and here. Here and now. Whiiiii :-)

Anonymní řekl(a)...

Díky za článek