O pravdivosti

Pokud se brzy něco nezmění ve vývoji vnímání pravdy, skončíme válkou. Možná tou poslední v historii lidstva. Protože pravda, nejen vlivem sociálních „kmenových“ medií a post-pravdivé doby ztrácí svoji normativní, o fakta opřenou funkci. To, co je pravdivé, stále více určují zájmové skupiny, které pak svým vnitřním, „kmenovým“ pravdám pevně věří. Tyto skupiny, části společnosti nebo i celé národy jsou se svými „pravdami“ pak velice emotivně spojeny, neboť se v rámci svého kmene o nich nejen navzájem ujišťují, ale i posilují v nutnosti, je hájit. Což je stav, který vždy vedl a i v současnosti pravděpodobně povede k válce. K válce, která se všem zúčastněným bude zdát spravedlivá (i v tomto slově je obsažen kmen „pravý = pravdivý“). Bůh je totiž vždy jen jeden – ten, jehož máme „my“ na vlajkách a korouhvích.

Tento článek není o pravdě – to bychom se museli do hloubky zabývat tím, co vlastně pravda je. Raději budu používat slovo „pravdivost“, kterým označuji stav upřímnosti k sobě samému. Stav, kdy jsem přesvědčen, že pravda je na mé straně, neboť to „prostě tak cítím“.

Prestižní slovník Oxford Dictionary označil přídavné jméno „post-pravdivý“ (post-truth) za slovo roku 2016. Vyjadřuje tím posun v globálním vnímání reality, kdy fakta nehrají až takovou roli. Důležitější jsou emoce, víra, přesvědčení. Politikům je tolerováno lhaní, volby se vyhrávají na základě nepravdivých a někdy dokonce zcela lživých tvrzení, každá malá facebooková skupinka pěstuje svoji „pravdu“ bez ohledu na to, zdali je v souladu se známými fakty. V post-pravdivé době existuje totiž tolik v zásadě neověřitelných informací, že je stále jednodušší, si pro tu svou pravdu nalézt přesvědčivé důkazy. Je tedy nejvyšší čas podívat se na to, proč k tomuto vývoji dochází, jak zacházíme s odlišnými pravdami a jak můžeme předejít konfliktům, které se zakládají na současně existujících ale neslučitelných pravdivostech. Pokud vůbec už není pozdě.

Podívejme se nejprve na „Spiral dynamics“, koncept vývoje vnímání světa, vyvinutý americkými teoretiky Donem Beckem a Christopherem Cowanem. Tento model vychází z různých stupňů lidské sociální inteligence (nikoliv tedy z pouhého „počítání bodů“ IQ nebo EQ), jež vedou k různému vnímání světa, hodnot a způsobu komunikace a řešení problémů. Ve stručnosti* existuje osm stupňů vývoje rozdělených do dvou úrovní. První stupeň je instinktivní, jenž se vyvinul před sto tisíci lety, a ve kterém jsou hlavními prioritami přežití a zajištění základních potřeb – jídla, pití, úkrytu, rozmnožování. Druhý stupeň, animistický, se objevil před ca. 50.000 lety a jeho účel je zajistit bezpečí. Tento stupeň je spojen s vírou v bohy a se snahou, si skrze magické jednání zajistit jejich přízeň. Třetí stupeň, impulzivní, se začal uplatňovat před ca. deseti tisíci lety a je spojován se vznikem říší, kultem hrdinů, nájezdníků a okouzlením vlastní hrubou sílou. Čtvrtý stupeň, pyramidální, pak vytváří mocenská pravidla soužití, slouží k upevnění vlády, vytváří prostor pro absolutistické vládce a diktátory podporované či tolerované poslušným lidem. Pátý stupeň se nazývá kapitalisticky-demokratický a je charakterizován příklonem k materialistickým a kariérním hodnotám jako jimi jsou úspěch, bohatství, dosažení individuálních cílů, konzumerismus, vytěžení bohatství Země atd. Poslední, šestý stupeň první úrovně se nazývá sociálně-demokratický, rovnostářský. Hlavním cílem je zde zajištění blahobytu pokud možno širokých vrstev obyvatelstva, vcítění se do ostatních, sdílení zdrojů, pochopení různých „jiných“ pravd a tolerance odlišných názorů. Na další dva vývojové stupně (na druhé úrovni) dosáhne v současnosti pouze několik málo individuí, neboť tyto leží za „velkou změnou“, byť je tato, chce-li lidstvo přežít, nevyhnutelná. Jde o sedmý stupeň „globálního vědomí“, ve které se začneme starat nikoliv o to, co je dobré pro nás jako individua nebo jako kmeny, národy či státy, ale o to, co je nezbytné a dobré pro celý svět. Na posledním, osmém stupni pak panuje pochopení a žití „holistické“ , celostní skutečnosti, tedy cosi jako osvícení či jednota s celkem.

Podle autorů se drtivá většina dospělé světové populace nachází ve stádiích tři až šest. Problém ovšem vězí ve vzájemné komunikaci (tedy spíš v neporozumění) mezi jednotlivými stupni. Tak například kriminálník či mafián, který se nachází na třetím vývojovém stupni prostě neporozumí argumentům kouče, který je zvyklý pracovat s klienty pátého vývojového stupně, a který mu bude vysvětlovat, že podstatně vhodnější metodou úspěchu (v kapitalistické společnosti) je nezabíjet protivníky, ale obchodovat s nimi. Zrovna tak se státník-diktátor, který je u moci, neboť většina „jeho“ občanů potřebuje silnou ruku (nachází se tedy na stupních tři až pět), nedomluví se státníkem-demokratem, který vládne v zemi s většinou obyvatel na šestém stupni.

Ale nejen to. I když tento koncept poněkud sugeruje, že „vyšší“ vývojové stupně jsou „lepší“, je důležité pochopit, že se jedná o stádia vývoje společnosti, kde každé stádium je „správné“, tedy nezpochybnitelné. Zde již vidíme pravý zdroj různých, částečně protichůdných pravd. Onen státník na „pětce“ (např. Putin nebo turecký Erdoğan) bude přesvědčen, nejen že účel světí prostředky, ale že stabilita země má větší cenu než například občanská práva, liberální svobody a podobné „nesmysle“. A na své úrovni (4-5) bude mít pravdu. Z hlediska úrovně 6-7 se bude jednat o kriminálního tyrana.

Pokud tedy chceme přežít bez atomové katastrofy, bylo by záhodno učit již děti na základních školách, že jednotlivé stupně rozumí a uznávají pouze ty pravdy, jež se nachází na stejném stupni. Jedna z nejvíce osudových chyb západu posledních padesáti let bylo vnášení a podpora demokratických ideálů do mnohdy ještě „kmenových“ společností blízkého a středního východu. Vznik „divokého východu“, humanistické katastrofy typu Aleppa, vznik fanatického ISIS-hnutí a všeobecný rozvrat a chaos jsou jen ty nejviditelnější důsledky tohoto (našeho) lpění na tom „správném“ vidění světa. Jiný podle mého názoru velmi užitečný koncept k pochopení různých pravd při zachování subjektivní pravdivosti je koncept čtyř duší, který už léta propaguji a vyučuji**. Jedná se o tři na sebe navazující stádia individuace, po kterých následuje fáze fyzické existence či klidu. Tento cyklický koncept vznikl sloučením prastarého šamanského učení o kruhu čtyř směrů a konstelačních poznatků o „duších“, které řídí celé systémy – tedy například rodiny, firmy, spolky, národy nebo také naší individuální psýchu spolu s rozličnými „hlasy“, jež se v každém z nás nacházejí (příklad: Kritik, nadšenec, malý kluk, pomahač atd.). Velká výhoda tohoto konceptu je jeho kruhovitost, tedy neustálé střídání jeho fází (často i jejich souběžná koexistence), která nesugeruje tak silně, že „vyšší“ vývojová stádia jsou hodnotnější nebo v nějakém smyslu lepší.

V tomto konceptu se většina produktivního světa pohybuje v tak zvané kmenové duši (spolky, církve, sdružení, firmy, obce, národy, státy, ale například i manželství), byť jsme zde všichni silně ovlivňováni tím, s čím jsme se setkali a co jsme se naučili v předchozí fázi našeho dětství – v rodinné duši. Jedna ze základních vlastností kmenové duše je přesvědčení o vlastní pravdě. Toto se děje zcela nezávisle na nějakých objektivních faktech či důkazech. Každá, byť sebemenší kmenová duše totiž vytváří kmen udržující kmenovou ideologii***, která členy zásobuje důkazy o vlastní pravdivosti. Tito pak budou skálopevně přesvědčeni, že mají „pravdu“. Dokud se tedy nacházíme ve stadiu kmenové duše, nelze se s členy jiných kmenů pocitově „shodnout“, především tedy ne na něčem, co je pro zachování životaschopnosti a růstu kmene zcela zásadní, ale v rozporu s požadavky jiného kmene. Pokud tyto skupiny lidí mají zkušenost a ochotu uzavírat kompromisy, nebudou konflikty tak zjevné. Bez hlubokého pochopení mechanizmů kmenové duše a bez vhledu do neslučitelnosti kmenových pravd však zůstanou uzavřené kompromisy pro obě strany neuspokojivé a při nejbližší krizi se konflikt opět obnoví.

Víra je další důležitá součást kmenové duše. Proto jsou různé konfese či příslušnost k odlišným církvím či sektám jedna z největších překážek míru – viz třicetiletá válka mezi křesťany a současný konflikt mezi Sunnity a Šíity. Zatímco totiž spory mezi kmenem řekněme biologů a astrofyziků lze urovnat více-méně racionálně, je nesmyslnost racionálních argumentů, týkajících se víry v boha zjevná. Iracionalita pak vede k válkám. Jakékoliv ekumenické snahy o soužití různých vyznání fungují jen tehdy, nachází-li se společnost v blahobytu a víra v ten který výklad „písma“ je otázkou patřící k nadstavbě. Ve chvíli, kdy tato víra začne hrát roli v boji o přežití, jde tolerance k čertu.

Jak tedy vidíme, měla by být nauka o vzniku a řešení různých pravd součástí základního vzdělání. Což se bohužel v dohledné době nestane, neboť drtivá většina společnosti se nachází ve stádiu kmenové duše a je tedy přesvědčena o existenci „té jedné“ pravdy (ať už pod tím rozumíme pravdu vědeckou, náboženskou, individuálně-mystickou či jednoduše žensky-emoční: „Já to tak ale cítím“). Po staletích racionalismu, který masivně začal s osvícenectvím a Descartem, a který v současné západní nekritické víře ve vědu vrcholí, se kyvadlo ve společnosti opět pohybuje směrem emočním, intuitivním, magickým. To je zcela nutný a tím i pozitivní vývoj. Já sám jsme jedním z těch, kteří tento vývoj prorokují již třicet let a podporují svojí prací. Nevýhoda, jež začíná být patrná teprve nyní, vězí v tom, že pokud se skutečně dostaneme do emocí/intuice/inspirace, máme VŽDY pravdu, navzdory faktům nebo třeba protestům spolku skeptiků Sysifos. Proto už deset let píšu o tom, že cítit je jen do té míry dobré, do jaké nezapomeneme tu druhou, dříve tak dominantní nohu racionálního, „chladného“ vědění. V záplavě informací se ovšem právě toto děje.

Příští roky ukážou, zdali naše úsilí etablovat ve společenském diskursu takové pojmy, jako jimi jsou intuice, mytologické vnímání, emoce, či „zázrak“ nakonec nepřivedou tento svět ke globálnímu infernu. Ke konci, který spustí ti, jež sedí na pověstných „red buttons“, červených spouštěčích armageddonu, a kteří jsou přesvědčeni, že oni a jen oni prostě pravdu, tu jedinou a velkou, vlastní.

-------------
Poznámky a odkazy:
1 Detailnější rozpracování jejich vývojové teorie je zde (v angličtině): http://www.spiraldynamics.com/book/SDreview_Dinan.htm Velmi zdařené úvodní-video do teorie spirální dynamiky naleznete také zde: https://www.youtube.com/watch?v=7oEa9GN0T34

2 Koncept čtyř duší je popsán v několika mých článcích a knihách, na úvod snad nejlépe zde: http://www.konstelace.info/doplnky-4duse.html

3 Ideologii v širším slova smyslu, tedy například i náboženství, rituály, přesvědčení o vlastní vyvolenosti atd.