Svět podle Trumpa

Stávající 45. prezident Spojených států (bohužel) není nějaký podivín, který se jakýmsi nedopatřením ocitl v čele nejmocnější země této planety. Trump zosobňuje zcela výstižně vývoj našeho světa, s jehož důsledky – ať se nám to líbí nebo ne – se budeme muset nějak popasovat. Po letech, kdy se zdálo, že vývoj je jen jeden a ti, kteří jdou „pomaleji“ se prostě pohybují ve šlépějích těch „rychlejších“ se nyní svět rozděluje na dva nestejné skupiny.

Možná že to, co píšu, bude znít elitářsky, arogantně. Ujišťuji, že to tak není míněné – pouze patřím do té menší skupiny, která si dlouhou dobu myslela, že je „vpředu“. Asi to znáte: Osobní rozvoj, schopnost pohledu na celek, vnímání souvislostí, pocit spoluzodpovědnosti za to, čemu někteří z nás říkají „Matka Gaia“. Nyní vidím, že nejsme vpředu či vzadu, ale jaksi „mimo“. Tam, kde jsme, nás totiž většina odmítá následovat. A výčitky, nespokojenost, agrese – to vše nedává smysl, protože to nikomu, ani té malé skupince, ani oné větší nepomůže. Jak víme, je demokracie (poněkud zjednodušeně) vláda většiny. Tečka.

Ve své geniální knize „Zvedá se severní vítr“ popisuje Robert Graves „novokrétskou“ společnost, ve které se lidé pohybují pěšky nebo na koních, ve které vládne systém trochu víc matriarchální než patriarchální, kde je technologie striktně omezena na nezbytné minimum a magie a věda jsou sestry, nikoliv nepřátelé. Graves nepopisuje detailně, jak by tato v budoucnosti sídlící společnost měla vzniknout – jen naznačuje, že představuje jakýsi ostrov moudrých, který je obklopen světem, ve kterém vládne (ještě?) starý pořádek se všemi neduhy a problémy, který zná i náš současný svět. Obyvatelé tohoto „starého světa“ nechávají novokrétskou společnost na pokoji, protože je ničím nepřitahuje. Poměry na Nové Krétě nejsou ideální, nicméně ve srovnání s tím, co známe my, jsou Novokréťané podstatně dál, neboť neřeže onu příslovečnou větev, na které sedí. To my děláme, a dokonce s gustem.

Gravesovu knihu zmiňuji z jednoho jediného důvodu. Je čím dál jasnější, že ta „naše“ představa o vývoji společnosti není a nebude sdílena většinou. A že je také nemožné, se stáhnout na nějaký „ostrov“, kde bychom onu představu – o udržitelnosti a laskavosti, o porozumění mezi mužským a ženským principem, o konci drancování Země – mohli realizovat. Všude ve světě vyskakují Trumpové, Putinové, Erdoganové, Orbánové, Duartové či Zemanové jak houby po dešti. Všimněte si, že jsou to většinou muži. A ačkoliv zcela jasně nehájí zájmy většiny – pouze to tvrdí – jsou právě onou většinou nadšeně přijímáni, neboť slibují návrat ke starému pořádku. A protože většina lidí se změn, nejistoty a neznáma bojí, volí a podporuje je.

Možná, že tento strach, který v současnosti stále narůstá – ať už jako strach z uprchlíků, teroristů, krize, homosexuálů, sluníčkářů, feministických gender-jihádistek nebo docela obyčejný strach z budoucnosti, která už nebude tak růžová, jakou nám ji slibovali, byl v lidech vytvořen uměle. Je ovšem též možné, že tento strach, který je nám (těm v menšině) cizí, je zcela přirozený. Je to úplně jedno, neboť je to právě tento strach, který já nazývám strachem před opuštěním kmenové duše*, před krokem do neznáma, který vynáší do prezidentských úřadů „silné“ vůdce. Dávám slovo „silné“ do uvozovek, protože sílu vnímám zcela jinak. Tito vůdci – a to je jejich další charakteristika – se strachem operují, šíří ho a spoléhají na jeho účinek, neboť právě strach je dostal tam, kde nyní jsou.

Po opuštění kmenové duše a po projití onou krizí, která se na konci kmenové duše vždy nachází, se dostaneme do esenciální duše. Zde nefungují kmenové – nebo chcete-li stádní – mechanismy. Zde se nelze opřít o ideologii, o „naši“ pravdu, o silné vůdce. Zde selhávají tvrzení, že z holek mají být maminky a z kluků kosmonauti nebo prezidenti. To neznamená, že by nemohli. Ale nemusejí. Zde, protože esenciální duše je už docela blízko smrti, přestává strach z ní strašit lidi. Ne že by se zde chtělo umírat. Právě zde je život nejkrásnější. Ale už tu není tak důležité, přežít za každou cenu. Jistoty zde mizí. A to vydrží málokdo.

Zmíněná propast mezi kmenovou a esenciální duší – nazývejme ji kabalisticky Abyss – děsí. Je to jakési síto, které propustí jen ty, kteří přestanou lpět. V klasické józe se neulpívání nazývá aparigraha, kterýžto výraz je někdy překládám také jako „nehrabivost“. Tato propast logicky odrazuje především ty, kteří jsou přesvědčeni, že mají co ztratit. Ty, kteří jsou v jistém smyslu hrabiví. Proto se také za ni lehčeji dostávají těžce nemocní, manažeři po infarktu, chudí duchem a blázni, lesbičky a gayové po „comming out-u“, někdy také uprchlíci a emigranti, kteří už jednu velikou ztrátu mají za sebou. Nebo také – o tom vím své – staří lidé, pokud se nedrží svých zdánlivých jistot jako záchranného kruhu. Často i ženy, neboť ty ví, co je to cyklický čas, a také měsíc co měsíc překračují svůj „Rubikon“. Všimněte si, že jsou to ti, kteří se den po inauguraci Trumpa seběhli ve velikém počtu, aby řekli své „ne“.

Toto „ne“ ovšem, jakkoliv sympatické a mocné, nebude ke zvrácení běhu času stačit. Toto „ne“ nevytvoří žádný nový ostrov, na který bychom odjeli budovat novokrétskou společnost, s našimi koňmi, psy a dětmi. Je to prosté – po opuštění kmenové duše nevznikne žádný nový kmen odpůrců kmenových duší. A ani nemůže, neboť za Abyssem je pouze esence, jsem tam já a ty, on a ona, spojeni a přesto sami za sebe. Žádné hnutí, žádný stát, žádná spirituální komunita s guruem v čele. Díky bohu ne, neboť to by znamenalo setrvávání ve starém, které by bylo pouze přelakováno na nové. A snad i díky bohu za Trumpy, neboť ti na sebe váží pozornost kmenů lidí, žijících ve strachu v takové míře, že si té malé, podivné hrstce těch, co přecházejí přes propasti, nikdo nevšímá.

----------------
*Šamansko-konstelační koncept čtyř duší je zhruba vysvětlen zde.