Budoucnost lásky

Ve dvou předchozích článcích jsem se zabýval závislostí a „majetnictvím“ v partnerství a nastínil koncept tří druhů vztahů – podle toho, v jakém stádiu vývoje se nacházíme. Především druhý článek měl obrovský úspěch – za tři dny zaznamenal víc než deset tisíc návštěv. Je vidět, že právě v partnerských vztazích prožíváme velkou část našeho osobnostního růstu, hledání nových cest a pokusů o řešení palčivých problémů. V tomto třetím článku se vědomě vydávám do končin, které se nám zdají být ještě utopické. Budu mluvit o zcela volném a svobodném partnerství, o vedoucí úloze žen, o nutnosti hluboké proměny biologického programu mužů. Možná, že tím narazím na nepochopení a odmítnutí, ale to mě nemusí bolet, neboť zcela záměrně píšu o tom, co se sice tímto směrem může ubírat, ale co také může jít zcela odlišným směrem. Kdo ví.

Ve výborné knize Daniela Odiera „Touhy, vášně a spiritualita“ (vyšla v nakladatelství Maitrea) nás autor seznamuje s kašmírským tantrismem, posvátným učením tantry-jógy, ve kterém hrají ženy zcela výjimečnou roli. Vlastně vůbec ne výjimečnou – jsou totiž uznávány jako zcela rovnoprávné mistryně a zasvěcovatelky do spirituálního učení, což je ovšem v současných světových náboženstvích zcela ojedinělé. Já sám jsem se celý život setkával s ženami, které pro mne byly nejen partnerkami, ale i úžasnými učitelkami, a bez kterých bych se zcela určitě nedostal tam, kde dnes jsem. V mých seminářích a workshopech se stále a stále ukazuje, jak je právě dnes důležité, aby se muži nechali vést a učit ženami – což samozřejmě neznamená, že by se jimi měli nechat ovládat. Jenže muži mají často strach stát se „měkkými“, naslouchat ženě a zpochybnit svá dlouholetá přesvědčení, přestat s tím, že správný muž musí vše řešit a neustále vítězit. Ženy se naopak bojí být nekompromisní a důsledně trvat na nutné změně, neboť se obávají, že muž to pak s nimi nevydrží a odejde. Tisícileté vzorce, které nutí ženu k akceptování muže takového, jakým je, z obavy, že žena by jinak zůstala sama, stále ještě fungují.

Odier hned zpočátku své knihy líčí jeden prastarý mýtus o Velké bohyni: „Síla ženy nachází svůj původ v legendárních příbězích, kde se praví, že bohové měli problémy s objevením se gigantického falu, jenž se pustil do ničení ráje. Tento černý kamenný lingam ničil lesy a paláce, prorážel jezera, drtil hory a kopce. Bohové proti němu vyslali své armády, žádná síla však nedokázala této situaci učinit přítrž. Pak si bezmocní bohové vzpomněli na Velkou bohyni, kterou z ješitnosti dosud opomíjeli. Šli a poklonili se před ní, odčinili své chování a jednomyslně uznali její nadřazenost – s prosbou, aby ukončila destruktivní působení lingamu. A tak se Velká bohyně projevila na nebesích, uchopila obří falus a vsunula ho do sebe, kde on prožil takovou rozkoš, že naprosto ukonejšila jeho ničivé šílenství.“ Když jsem nedávno četl tento text (ve vaně), musel jsem myslet na stav dnešního světa. Při vší kráse a úžasnosti je i náš současný svět ničen obřím lingamem – zcela z řetězu puštěným mužským principem, expanzivním, neustále se zrychlujícím růstem, agresivní a dobyvačnou válkou koncernů, korporací ale i států proti přírodě a za maximalizaci zisku či moci. Jak to říká Robert Graves – válečný Mars, mamonem posedlý Merkur a mocí šílený Pluto se dohodly na jakémsi neblahém triumvirátu nad dnešním světem.

Kde se ale nachází ona Velká bohyně, která ukonejší onen pokřivený mužský princip? Neboť pokud muž projde iniciací, pokud se dostane do své síly, pokud se stane nejen bojovníkem, ale ve svém nitru objeví i ony dva zbývající archetypy milovníka a mága-moudrého alchymisty, přestane být agresivní a stane se skutečným králem, tedy něčím, co v dnešní politice tak bolestně postrádáme. Silný muž po odchodu od matky a přijetí otce a otcem totiž ženy, život a přírodu neničí, nýbrž miluje. Nikdy by ho nenapadlo, si cokoliv podmaňovat a přivlastňovat, zabírat půdu a vybíjet stáda bizonů, trávit řeky a oceány chemií a plnit je plastikem nebo zahalovat „své“ ženy před zraky ostatních. Proč také.

Dnešní Velká bohyně se ukrývá právě v ženách. Jasně – nejen. Je všude, samozřejmě, v každé rostlině, v každém tvoru, v hloubce vesmíru. Ale právě vědomé ženy mají speciální, „bohyňskou“ úlohu: Nenechat nám mužům procházet naše „Ale vždyť nebude tak zle.“ Neustoupit, když muž tvrdí, že je vše v pořádku. Trvat na tom, že tak jako si dnešní ženy osvojily mužský princip, takže se mohou mezi emocemi a racionalitou volně pohybovat, tak si i muži musí osvojit ženský princip, intuici, empatii, pochopit zákony cyklického času a projevit úctu k životu i smrti. A to vše s láskou, samozřejmě - tak jako to učinila ona Velká bohyně.

My muži musíme, tak jako bozi v onom prastarém mýtu, sestoupit z trůnu ješitnosti a poklonit se bohyni s jejími třemi tvářemi panny, matky i moudré stařeny, kterou jsme po tisíciletí vyloučili z veřejného života. A to přirozeně aniž bychom se ztratili jako malí kluci v mlze, depresi nebo sebelítosti. Jak už jsem psal jinde*, nás muže a potažmo celý mužský princip čeká opravdu velké dobrodružství – vědomá změna našich predátorských genů.

Pokud se to nám mužům podaří a pokud ženy nespadnou do té velké číhající pasti, totiž do pohrdání** či pasivity a lhostejnosti, můžeme zažít nesmírnou svobodu „vztahu třetího stupně“, tedy vztahu, který je naplněn láskou, ale který je prost jakéhokoliv majetnictví, nároků a nevyřčených (a téměř vždy zklamaných) očekávání. Teprve odsud můžeme startovat (chceme-li vůbec) k mnohačetným vztahům, k polyamorii a jiným možným (nikoliv nutným) formám alternativního partnerství. Zde můžeme zažít lásku jako extázi každého okamžiku a nikoliv jako pokus zachytit to, co se nám líbí, a zakonzervovat to skrze doživotní smlouvy, sliby a zákazy. Odsud se pak můžeme usmívat nad ideologiemi a náboženstvími, jež nutí ženy i muže setrvávat v nefunkčních, snad jen na reprodukci orientovaných vztazích, nebo se utíkat do perverze produkujícího celibátu a odříkání.

Kdysi dávno, když jsem se ještě věnoval astronomii, jsem byl přítomen jakési přednášce v pražském planetáriu o hledání mimozemských civilizací. Po přednášce se přihlásil jeden starší pán a vyslovil spíš než otázku tento statement: „Při stavu dnešního světa, při těch všech válkách a nevraživostech, jež vedeme, proč si proboha myslíte, že by nějaké vyspělé civilizace měly stát o kontakt zrovna s námi?“ To bylo před padesáti lety a od té doby jsme na cestě k sebezničení udělali velký kus práce. Zjevně nám stále (možná stále víc) něco chybí – ke štěstí, k zastavení naší sebedestrukce, k zpomalení a zmoudření. Jsem přesvědčen, že to nejsou ani lepší poměry, více peněz, inteligentnější politici, důmyslnější vynálezy. A není to ani nějaký zázračný kontakt s mimozemšťany. Je to jedno jediné – láska. Osho tvrdil, že neumíme milovat a že je třeba lásku cvičit nejprve na vzdálených objektech, jež není možno vlastnit – na Slunci, Luně, hvězdách. Ale možná, že na cvičení je pozdě. Pojďme začít tím nejtěžším – milovat se navzájem.

------------------
* A sice v mém blogu „Největší dobrodružství chlapů“
** Pohrdání mužem je nejsilnější zbraň ženy, bohužel v posledních dobách nasazovaná tehdy, když žena nad mužem a jeho spirituálním vývojem udělá kříž.