Stáří, smrt a ... znovuzrození?

Toto je tak trochu dušičkový článek, který jsem publikoval v časopisu Jóga Dnes. Přináším ho pro všechny ty, kteří se zajímají o nadcházející večer "Vše jednou končí" v pražské Maitrei (a který je bohužel zcela naplněn).

Někdy mám pocit, že ze všech těch tabu, která si každá společnost vytváří a do jisté míry i hýčká, nám, západně-atlantické, postmoderní společnosti jednadvacátého století zůstalo jen jedno, to poslední. Smrt. Čtyři tvrdé souhlásky, žádný vokál. Smrt a potažmo i stárnutí, to opravdové, vrásčité, zapomětlivé a seschlé, je něco, o čem v přítomnosti většiny normálních, sympatických a roztomilých lidí neradno hovořit, nechcete-li je rozladit nebo dokonce – pokud jste hostitel – je přimět k časnému odchodu. Možná že je to tím, že náš současný svět je posedlý kontrolou a smrt je jedna z mála kontrole se vymykajících instancí. Nebo tím, že jsme už docela zapomněli na dřívější, s přírodou spojený cyklický čas a vzýváme pouze čas lineární, v jehož dikci se počínaje narozením umenšuje náš život a my se řítíme někam, kde nás to děsí. Každopádně umíráme většinou zcela odpojeni od přátel a domova kdesi na jednotkách intenzivní péče, dožíváme zapomenuti v izolaci starobince či sami před stále hlasitěji pouštěnou televizí v pomalu rozpadajícím se bytě. A pokud by vás smrt potkala náhle třeba na ulici, to první, co přispěchající profesionální první pomoc udělá, je, že vás zavře do plastikového vaku nebo alespoň přes vás (tedy pardon, přes to, co z vás v materiálním světě zbylo) přehodí deku. Jako by smrt byla cosi obscénního, co nutno zahalit.

Nakreslíme-li si přímku mezi narozením a smrtí, znamená proces stárnutí, na jehož konci leží ne-moc, umírání a odchod ze světa, jednorázový, neopakovatelný a především nezvratitelný pohyb někam, co vypadá jako opak života. A není divu, že se na této pouti stále dříve otáčíme k cíli – tedy ke smrti – zády a chytáme se stále silněji mládí. Většinu naší pouti pak absolvujeme pozpátku; couváme ke smrti, abychom ji neviděli, nikterak se na ni nepřipravujeme; naopak děláme vše, abychom zůstali téměř jako děti adolescenti. Joggujeme, cvičíme, hubneme, sportujeme, necháváme se liftovat a především se stále a stále odrážíme od oné hranice, kterou bychom měli právě kolem padesátky vědomě překročit a která je brána do moudrosti. Neboť moudrost přichází s přitakáním něčemu, co dříve znal každý sedlák – totiž tomu, že vše ve vesmíru se děje v cyklech. Není úniku a tak je to dobře.

Když jsem před mnoha lety potkal svého druhého opravdového učitele (ze tří), druida Antona, hned první večer (jako vždy se nestřídmě pilo a hodovalo) se na mě pronikavě zadíval a pak prohlásil k celému spolku: „No to nám sem přijede nějaký bludný rytíř z Čech. Že prý za láskou. Jenže, láska neláska, on za sebou táhne krvavou stopu, neboť jede stále dopředu. A to vysiluje, ne? Zatímco já, král, tu sedím na zadku a nikam nespěchám. Já se vracím, on jde vpřed. Já mám, zatímco on hledá.“ To tedy bylo na chudáka českého (tehdy spíš německého) rytíře, který nadto právě přijel z Indie, domoviny svého prvního učitele Osha, silný kafe. Anton byl do jisté míry přímý opak „světlého“ Rejneeshe, a já potřeboval spoustu času jeho „tmu“ strávit.

Podle Roberta Gravese, který byl jiný druid, neboť spojoval poezii, magii a vědomosti, dřívější prastaré evropské kultury slavily na konci července, v zenitu léta, podivný a zdánlivě krutý svátek „Lughnasadu“. Tehdy byl letní král obětován Velké bohyni, byl zabit a roztrhán na kusy,a na jeho místo nastoupil jeho bratr-dvojče, temný král, jenž panoval až do zimního slunovratu. Graves nachází v mnoha pozdějších mýtech pozůstatky tohoto prastarého obřadu – například v egyptském mýtu o Osiridovi a jeho bratru Sethovi, v Orfeově mýtu (ten je, poté co se vrátí z podsvětí a bloudí světem, roztrhán Menádami) a také v biblických bratrech Ábelu a Kainovi. A samozřejmě to byl druid Anton, který mě přivedl ke slavení pohanských svátků a tím, později, i k hlubokému prožitku cykličnosti. Tehdy jsem se divil, proč proboha se tato rituální smrt děje v okamžiku hojnosti, kdy většina „normálních“ lidí leží kdesi na písečné pláži u moře a užívají si tepla, světla a místního vínečka.

Teprve když jsem se později seznámil s kruhem čtyř směrů (nebo také čtyř duší, viz moje knížka „Živoucí kruh“), pochopil jsem geniálnost oběti na vrcholu života. Smrt je totiž životu imanentní, je stále, na každém kroku, v každičkém okamžiku přítomná. V nádechu (život) a výdechu (smrt), v kruhu ročních období, v lunacích a cyklu ženy, ve střídání dne a noci, ve spánku a bdění a v tisíci dalších protikladech, kterými každodenně procházíme. A samozřejmě i v našem cyklickém životě, kdy na každém vrcholku se obracíme opět dolů. Jenže to jsme už dávno zapomněli – my přece chceme stále dál, výš, lépe. Tím ale zůstáváme viset ve věčném jaru a létu a odmítáme postoupit do podzimu, neboť se panicky bojíme zimy. Na uzrání, dospění, zmoudření a vědomé přijetí smrti nám pak zbude ten kratičký okamžik na jednotce intenzivní péče, který ovšem většinou neprožijeme zcela při vědomí.

Prakticky v každé rodinné konstelaci se setkáváme s fenoménem vytěsnění. Pokud kohokoliv, který „k tomu“ patří, vyloučíme – tedy například dědečka, který pil, a tak se o něm nesmí mluvit – vrací se tato osoba do systému oklikou a většinou tak, že působí nepříjemnosti. Analogicky je tomu i se stářím a smrtí. Troufám si tvrdit, že současný terorismus a s ním spojená hysterie velké části obyvatel i tak pokojné zemičky, jako je Česko, patří do této kategorie. Obdobně, jako v rodině vytěsněnou energii dědečka-alkoholika uchopí, byť zcela nevědomky, vnuk, který začne brát drogy, se dnes chápou náboženští pomýlenci toho, co nechceme vidět, a vnášejí nám tuto vytěsněnou část našeho vlastního života přímo do epicentra našich jistot. A právě protože se to týká něčeho, co je ukryté hluboko v nás všech a o čem jsme si mysleli, že lze pojištěním, pokrokem medicíny, zdravou životosprávou a zamlčováním obejít, totiž nekontrolovatelné a do jisté míry i náhodné smrti, je i sama naše reakce na šílenství teroristů vyšinutá.

Co tedy lze dělat, abychom se vrátili do normálu koloběhu života a smrti, do přijetí nevyhnutelného a smíření se s konečností, které – a tím jsem si jistý – nás opět nechá žít naplno a intenzivně, dobrodružně a snad i bez pojištění? Možná, že cesta k nápravě je docela jednoduchá. Jak už jsem se zmínil, každý zemědělec a každý, kdo žije skrze roky v kontaktu s přírodou, ji zná. Je to kruh, cyklus, nejen pochopení, ale především neustálé prožívání toho, že vše roste a upadá a opět roste a padá a tak dál, stále do kola. Pokud pojmeme život jako kruh, vracíme se takříkajíc od půlky života, tedy někdy po čtyřicítce, pomalu domů. To je tam, odkud jsme na tento svět přišli, ono velké neznámo, oceán vědomí (či nevědomí?), který všichni důvěrně známe, neboť nejen že jsme se z něho naším zrozením vynořili, ale také ho každou nocnavštěvujeme. Druid Anton měl průpovídku, která mi do dneška, ve chvílích, kdy ztrácím víru v koloběh, kdy na mě „leze deprese“ a začínám zoufat, moc pomáhá. Léta už uvažuji nad výstižným českým překladem, který by byl s to vyjádřit její (německé) jemné nuance: „Alles kommt immer nach.“ Je to něco mezi „vše se stále vrací“ a „nikdy nic nekončí“. A je to přesně to, co nás příroda, naše velká máma, učí. Možná, že bychom našim dětem měli k příštím vánocům věnovat namísto počítače zahrádku...

Jan Bílý, www.konstelace.info