„Víš, můj milý, tady já končím. Asi to byla chyba, od začátku, ale já se do tebe prostě zamilovala. Když jsi přišel na Krétu, tak jsem si řekla – konečně chlap. Jak si se objevil v Minoi, v té naleštěné přilbici, tak jsem dostala takové to šimráni v podbřišku, prostě nádhera. Takový nový život. Oni ty krétský chlapi moc chlapi nebyli, víš? To asi tím, že tam tak dlouho vládly ženy. A to klubko jsem ti dala, abys tuhle starou, zamotanou věc konečně rozmotal. Aby jsi se nechal vést tím červeným vláknem do hloubky věcí a tam poznal, o co tu jde. A dopomohl nám k změně.
„Ale namísto toho ty zabiješ toho posvátného býka. Jako nějaký kretén. To jsem si ještě říkala, no, nějak mu to ujelo, něco nedal, dáme mu druhou šanci. Jenže, můj milý, ty máš sice opravdu velký kyj, ale docela ti chybí mozek. Vždyť ty umíš jen zabíjet. Sám jsi mi to vyprávěl, jak mi bylo blbě na lodi, z těch vln, abys mě rozveselil. Periftes v Epidauru. Ten byl asi tvůj první, že prý zlý lupič, no jo... Sínis, jehož dceru jsi následně oblažil, jak jsi to pojmenoval. Aby prý nebyla smutná. Pak ta divoká bachyně Faia, která byla zasvěcena Bohyni. Skyron, Kerkyron, Prokrustes. A to všechno jen na tvé první cestě do Atén.
„Vždyť vy Dórové kam přijdete, tam naděláte spoušť. A to ve jménu nějakých bohů, kteří jako by vám z oka vypadli. Samé války, vraždy, boje, násilí, jen aby jste pak mohli vyprávět za večerů po hospodách o svých hrdinských činech. Ale, můj milý, to není hrdinství. To je prostě blbost malých kluků. Kluků, kteří mají strach ze tmy, a tak si pořád pískají, vyprávějí hloupé vtipy o ženách, perou se a pak se opijí tak, že upadnou a ztratí vědomí. To aby se té vlastní tmy v jejich duších nelekli.
„A já, hloupá husa, na to skočím. Jasně, měla jsem zprvu pocit, že mě ochráníš, až to budu potřebovat. Až ti třeba budu rodit dítě. U těch našich chlapů jsem si nebyla jistá. Oni raději pásli kozy a počítali hvězdy, hulili trávu a byli – nějak moc milí. Spíš na domluvu než na ránu. Trochu jsem se tam nudila, přiznávám. Minoa, to byl takový úl. Královna a trubci. A spousta pilných včeliček, které stále dokola, už dva tisíce let, sbírají tentýž med. Takže se něco muselo změnit. A tu se – trará trará – objevil můj hrdina. S kyjem, ale bez mozku. A jako na potvoru, zemětřesení. Já si fakt myslela, že je to znamení od Bohyně, že se věci musí rozsypat, aby se znovu složily, jinak, správněji. A ono to možná tak bylo, ale to já teď tady, s tebou, nedohlížím. To asi bude na dlouho. A tak tě opouštím.
„Já vím, že to takhle nenecháš na sobě sedět. Nemůžeš. A tak se bude vyprávět, že ty jsi opustil mne, protože u vás to musíte být vždy vy muži, kteří jednají. To bys nedal, přiznat před svými kumpány, že jsem to byla já, která tě nechala, protože vy ze severu nás vidíte jako pasivní káčy, které umí jen brečet a rodit děti. Ale to mi je jedno. Jdu za Dionýsem. Je úplně jiný než ty. Nemá žádný obrovský kyj, občas holduje vínu a taky prý se už miloval s klukama. Ale, můj milý, je to bůh a myslí mu to. A cítí.
Cítí, že žena jako já – víš, bývala jsem princezna – nepotřebuje jen chlapa v posteli, ale taky partnera. Někoho, se kterým může mluvit a koukat do hvězd a chodit do divadla, kde on je schopný to, co se hraje, pochopit, a který nezmlátí toho herce, který hraje lotra. Který má radost z toho, že je to jeho žena, jež si vybírá muže a ne naopak, který není chorobně žárlivý a zároveň chorobně nevěrný.
Byly chvíle, kdy jsem tě opravdu měla ráda. Měli jsem krásné momenty. Za ty ti děkuji. A přeju ti… přeju ti, ať zmoudříš. Ať dospěješ a najdeš nějakou ženu, která ti ukáže cestu. Budiž ti Ona milosrdná. Pa.
A takto mluvíc k Theseovi, jenž si občas pochrupnul ze spánku, sbalila si Ariadna svůj malý kufřík, políbila Thesea na opocené čelo, snažíce se při tom nevdechovat jeho alkoholový odér, a vytratila se z pokoje. Na břehu jemně se vlnícího Egejského moře, jež tou dobou bylo ještě plné delfínů, ryb a chobotnic, pak udělala magické znamení a zmizela.
------------------------
Zdroje obrázků (images from):
Ariadna and Theseus, http://www.kellscraft.com/GoldenFleece/GoldenFleeceCh24.html
Theseus Defeats the Centaur by Antonio Canova (1804–1819), Kunsthistorisches Museum
Ariadne und Theseus by Johann Ulrich Kraus, 1690
Dionysos, his Satyr Maron and Ariadne Řecko-Románská mozaika 3. st. n.l
Bacchus and Ariadne, Jonas Åkerström (1759–1795)
1 komentář:
Milý Jane, děkuji za příběh. Dojalo mě to.Vědomý chlap s vědomou ženskou tvoří silnou jednotku.A je to jediná "forma", která má šanci to tady všechno překonat a přežít.A situace na straně Ariadniných "potomkyň" ( ani nemáme ženský rod pro potomka :-) ) svádí hořekovat, že Dionýsové se jaksi nerodí. Ale jako ženy si musíme uvědomit, že odpovědnost, kolektivní, máme za situaci v tom, že tyto muže jsme vychovávaly my.Naše matky, babičky...Možná Ariadna měla možnost potkat boha. My ženy tady a teď, máme možnosti potkávat pouze lidské muže.Poškozené patriarchálním konceptem, stejně silně jako jsme my ženy. Odpoutat se od touhy po Theseovi, vzdát se jednoduchých řešení, to je to, co si na vnitřní a hodně hluboké úrovni musíme my ženy vyřešit. Přesně jako Ariadna nad spícím Theseem. S vědomím, že někde jsou kruhy mužů,jako ten váš, tomu dává smysl i naději.
Okomentovat