Dnes budu psát o něčem, co mě již delší dobou sužuje. A vlastně i zužuje. Zužuje a omezuje to mou „blíženeckou“ touhu po empatické komunikaci s pokud možno mnoha přáteli, i moji „střeleckou“ touhu po smysluplných a společensky geniálních řešení. O co jde?
Mám přátele, jichž si opravdu cením. Mám je prostě rád. Jenomže někteří z nich pracují ve firmách, korporacích či organizacích, které rád nemám, ba co víc, které považuji za společensky nepřijatelné, neřkuli přímo škodlivé. A moje dilema je, jak se k nim zachovám. Budu je upozorňovat na to, co vidím a co oni (možná) vidět nechtějí? Nebo si jakoukoliv kritiku zapovím ve vědomí, že i já sám se pro mnohého z nich mohu jevit jako člověk, který jedná podobně? Například jsem už slyšel výtku, že pořádám semináře v domě, který patří bývalému uhlobaronovi... Má člověk, jenž má sám nos od sazí, mlčet, když vidí svého taktéž umazaného kamaráda? Prostě dilema.
Z mé konstelační práce vím, že každý z nás má nejen své světlé stránky, ale i svůj stín, a že je nutno tento stín nejen rozpoznat, ale i do jisté míry akceptovat. Teprve to, co skutečně a do hloubky přijmu (například moji ne-moc), se nakonec může proměnit v něco integrovaného, co pozitivně působí na celek. Ze zkušenosti vím, jak je blahodárné, pokud máte řekněme dědečka, jemuž komunisti sebrali statek, uctít nejen jeho, ale právě i ty komunisty, protože podle jednoho veledůležitého systemického pravidla patří nejen oběti, ale i pachatelé, kteří profitovali z vašich předků, do vašeho „celkového“ systému – a je nezbytné, každému členu v něm přiznat jeho místo. A zároveň vím, jak je tento krok pro potomky obětí těžký.
Na druhé straně to ovšem neznamená, že budeme vše, co se děje, přijímat s tím, že „to prostě patří k celku“. To bychom se dostali do jakéhosi fatálního fatalismu (dovolte mi tuto děsivou češtinu), do bludného kruhu nezasahování, které se sice tváří, jako by bylo blízko osvícení a následnému vyvanutí, ve skutečnosti ovšem umožňuje zlu se plně rozvinout. Od počátku mého působení v Čechách a ve zdejší esoterní scéně připomínám, že možná právě mezi lidmi, kteří holdují osobnostnímu rozvoji, je nezbytné být navzájem kritický, neboť ona cukrová poleva lásky a harmonie, kterou rozlijeme po každém alternativním mastičkáři, může být nejen nepomáhající, nýbrž i přímo škodlivá. Milujme se, ctěme se, ale prosím, kritizujme se, říkám svým konstelačním studentům.
Snad už vidíte mé dilema, dilema staré jak lidstvo samé. „Nespadat ani neignorovat“ byl zenový koan japonských samurajů. Co to ale v konkrétním případě mého malého velkého dilematu znamená? Jsme schopni ustát kritiku – a nejen ustát, ale i opravdu se do jejího zrcadla podívat a případně z ní i vyvodit důsledky? Jsme schopni akceptovat, dokonce i nepřestat si vážit přátel, kteří namočí prst do našich nám ne vždy vědomých bolístek, a nejen namočí, ale i přitlačí? A v neposlední řadě – jsem schopni riskovat, že když sami nedáme pokoj a řekneme našim milovaným cosi „nehezkého“, že nás přestanou mít rádi? Ustojíme onen „horror vacui“, děs před prázdnotou, jenž se na mezilidské úrovni projevuje odtažením či dokonce ztrátou milované osoby?
Kdysi dávno jsem napsal ve své nejprodávanější knize „Láska, vztahy, konstelace“, že když se ráno probudíte vedle své milované ženy (či muže), a na chvíli se zděsíte, koho to vlastně tak milujete (ospálky, chrápáníčko, prdíček), tak pokud vaše kritické pocity budete pořád a pořád potlačovat, jednoho krásného dne může onen sud vaší nastřádané negativity přetéci, a vy si „odskočíte“ koupit cigarety, aby jste se už nikdy nevrátil(a). Nebo také – a to je podstatně častější případ – budete vaši velkou (leč poněkud vyvanutou) lásku podvádět s někým jiným, vedle kterého se neprobouzíte rozčarován. Řešení tohoto dilematu samozřejmě nevězí v probuzení rozespalé a vynadáním jí (či jemu). Ale i zde platí: Nespadat ani neignorovat. Což je velice těžké.
A tak mi, drazí moji přátelé, dovolte vás láskyplně kritizovat, ale též, pokud záhodno, chválit. Smíte se za to na mne naštvat, nebudu se na vás zlobit. Nebo možná i budu, ale jsem pevně odhodlán u své zloby nezůstávat příliš dlouho. Dovolte mi upozorňovat vás, že i když vás mám rád, nebo přesně řečeno právě protože vás mám rád, s pár věcmi nesouhlasím. Dovolte mi také vysvětlit, proč tak činím. Konsekvence nechávám na vás, samozřejmě. A nejen to, od vás očekávám zcela reciproční jednání.
Když jsem byl malý, miloval jsem matematiku, astronomii i logické hádanky. Jedna taková krásná byla o třech kamarádech, kteří usnuli, a kterým, během jejich spánku, napsal zlý šotek každému na čelo „blb“. Když se probudili, každý z nich se začal hihňat. Po chvilce ovšem ten nejinteligentnější posmutněl – došlo mu totiž, že i on musí mít „blba“ na čele. Nepříliš těžkou logickou operaci, jak na to přišel, přenechám čtenáři. Ale ten špás popichování si ujít nenechám, ovšem s plným vědomím svého vlastního počmáraného čela.
Přeji vám krásné, ale i kritické okamžiky.
Žádné komentáře:
Okomentovat