úterý 11. května 2021

(S)Vědomí

 „No, a pak … jsem ti ještě chtěl říci, že zítra nepřijedu. Já jedu za Janou, nějak se to nedalo posunout.“
„Ale… vždyť jsi mi to slíbil? Já se tak těšila…“
„Já vím, ale jinak to nejde. Víš, seběhlo se pár věcí. Já jsem teď ve strašným presu. Moc se omlouvám, mě to fakt trápí. Mám kvůli tomu výčitky svědomí. Ale fakt to už nejde změnit.“
Na druhém konci telefonu se rozhostí vyčítavé ticho. Nebo je to tichý pláč? A mé duši je strašně.

Pocit viny, hryzání svědomí, výčitky, chuť se propadnout do země nebo všechno ze zoufalství rozmlátit zná v těchto situacích asi každý/každá. Wikipedie definuje svědomí jako „vnitřní instanci, ‚mlčenlivé volání‘, které určuje soudy člověka o tom, co sám způsobil nebo co se chystá způsobit.“ V češtině je svědomí odvozeno od „vědomí“, a předpona „s“ naznačuje, že jde o něco společného, co spojuje člověka s jinými lidmi, jejich názory a úsudky. Co je společné pro celou společnost.

Podle Berta Hellingera, zakladatele systemických konstelací, je svědomí, a především pak pocit viny či neviny základní nástroj, kterým kterýkoliv systém, například systém mé původní rodiny, řídí své členy. Pokud dělám něco v souladu se zájmy (nebo také etickými pravidly) systému, jehož jsem součástí, cítím se bez viny, tedy nevinný. Pokud se proti jeho zájmům proviňuji, pokud se například vzepřu jeho často podprahovým a nevyjádřeným očekáváním nebo nesplňuji úkoly na mne naložené, cítím ve většině případů vinu.

To je také ten pravý, ale velice často nerozpoznaný důvod, proč stále a stále opakujeme jednání, o kterém sice víme, že je pro nás zdrojem utrpení, ale „nemůžeme jinak“. Protože kdybychom nečinili to, co děláme, tak by to „maminka nepřežila, nebo tatínek by se neuzdravil, nebo ségra by byla nešťastná“. A my bychom měli pocit, že za to můžeme.

Jakýkoliv systém – ať už je to moje původní rodina, kmen, národ nebo třeba jen firma, ve které pracuji – má samozřejmě za úkol ochránit především sám sebe. Jde o přežití v nepřátelském prostředí, o základní vlastnost živých systémů, která se vytvářela skrze miliony let. Jde o zachování celku, a ten je vždy nadřazen individuu. Takže to, že celek nebere ohled na to, zdali se nám líbí nebo nelíbí zastupovat „ztraceného“ dědečka alkoholika a převzít jeho závislosti, je vlastně z hlediska systému zcela v pořádku. Jednotlivému mravenci nebo včele také vůbec nepřijde na mysl, se z práce „ulejt“ a někde jen tak lelkovat. Potíž je v tom, že my nejsme včely.

A tak se nám do stoprocentního podřízení se systému a jeho požadavkům plete náš individualismus. A to o to více, čím je kultura „západnější“, tedy čím více se vzdálila jakési kolektivní morálce, kterou můžeme ještě dobře pozorovat v Číně, Koreji nebo v zemích, kde je kmenová duše silná. Na seminářích systemických konstelací pak poznáváme, jaké to zátěže jsme přebrali a čeho bychom se mohli zbavit, kdybychom nebyli vázáni právě pocity svědomí a viny. A pomalu ale jistě se těchto zátěží začínáme zbavoval. Učíme se, že „malí nemohou zachránit velké“ a děláme konstelační kroky k větší svobodě.

Jenomže individualismus, jenž představuje tak trochu „zlaté tele“ západu, není zadarmo. Čím více se dostáváme do individuální fáze vývoje, nebo, pokud je vám z mých knih a seminářů známý koncept čtyř duší, čím více jsme v „esenciální duši“, jejíž hlavní vlastnost je svoboda od závislosti a účelovosti, tím víc se pak rozpadá společnost. Mizí v ní nejen její základ – společné hodnoty, etické normy, nepsaná i psaná „přikázání“ a mantinely chování. Stěhováním většího počtu lidí do esenciální duše ztrácí společnost i důležitý nástroj k jejich ovládání – právě svědomí a pocit provinění.

Na druhou stranu kmen stále ještě funguje. Především v časech, kdy se společnost cítí ohrožena. Kdy je pod vnějším tlakem, v reálném nebo sugerovaném nebezpečí. Tehdy se „kmenová duše“ opět dostává do popředí, vynucuje si nebývalou pravomoc a počet lidí, kteří jsou schopni se jí vyhnout nebo dokonce se jí postavit čelem, klesá. Zkuste třeba nyní jet metrem a sundat si roušku. A minimálně pár minut vydržet ty pohledy ostatních a vaše pocity. Nejlépe tak poznáte, jak taková kmenová duše funguje. Jediná možnost, jak se vyhnete pocitu viny je, že se sám sebe přesvědčíte, že jedině vy patříte k těm osvíceným, ostatní jsou ovce. Ale je to energeticky nesmírně náročné, jako vždy, když bojujeme proti všem. Takže nás covid po dlouhém pochodu směrem k individualitě a ignorování společenských tlaků opět přivádí zpátky do kmenové duše? A je to tak dobře, nebo ne?

Toto je velice ošemetná otázka. Lidská společnost totiž stále je (a patrně, pokud nevymřeme, stále bude) rozvrstvena do tří vrstev, které všechny tři musí fungovat, aby byl zachován její chod. Tu nejzákladnější vrstvu si můžeme představit jako spodní třetinu pyramidy. Je to naše původní rodina, do které se narodíme a která nás formuje a provází pak celý život. Rodičů se nikdy nemůžeme vzdát. A ano, lze se zbavit „dědičné“ zátěže, nebo ji alespoň zmírnit. Může se to stát tehdy, pokud rozpoznáme, že děláme nebo neseme něco, co k nám nepatří, ale co neseme s pocitem, že jsme tím užiteční. Tento pocit dělá děti většími a obrací přirozenou hierarchii v systému.

Svědomí se zde proměňuje ve vědomí. Já si uvědomím nejen tu zátěž, ale i můj pocit viny, kterým platím za to, že tento „džob“ pro rodinu už nechci dělat. Uvědomím si, že odevzdáním převzaté zátěže také ztrácím svou moc a postavení v systému. Ztrácím (případně se dobrovolně zbavuji) onoho uznání, které za svou oběť dostávám – i když toto uznání se málokdy projeví opravdu jako uznání. Častěji sklízím soucit či politování, jaký jsem to chudák. Někdy patří k mé „odměně“ dokonce i vysloveně negativní reakce mého okolí (například ostrakizování, vyloučení, samota), které pro mne mají kdesi v hloubce mé psýché přesto paradoxně pozitivní efekt, neboť se teprve skrze ně mohu cítit opravdu jako oběť. A oběť má přece nárok na nějaké to vyrovnání, nebo ne? Když ne na Zemi, tak aspoň v nebi?

Druhou vrstvu pyramidy tvoří kmenová duše. Sem se už nerodíme, ale tuto si sami vybíráme. Můžeme ji také změnit – ze sparťana se může stát slávista, z křesťana mohamedán, z fašisty komunista. Nicméně pocit viny při takové „zradě“ zůstává stejný, jako tomu bylo v rodinných záležitostech. Vzpomeňme jen na Jidáše Iškariotského, který se den nato, co zradil Ježíše, oběsil. Protože je v rámci kmenové duše přechod z jedné do druhé možný (na rozdíl od rodiny, která mi zůstane po celý život), operuje kmenová duše krom viny i s pojmem zrady.

Společným jmenovatelem našich rozhodnutí, přestat být skrze vinu a svědomí zapleteni do zájmů ať už rodinné nebo kmenové duše je to, že naším vykročením do třetího patra pomyslné pyramidy – do esenciální, někdy také říkáme individuální duše, ztrácíme jejich podporu. To zažili například americký „whistleblower“ Snowden nebo zakladatel WikiLeaks Australan Julian Assange. Pokud je kmenová duše, vůči níž se proviním (byť v souladu s mým osobním svědomím) silná, stává se můj osud většinou velice krušným. Jinak řečeno, kmenová duše USA (Ruska, Číny atd.) umí velice lehce zničit případnou esenciální duši nějakého „odpadlíka“.

V této souvislosti je zajímavý osud Ježíše (a mnoha dalších zakladatelů náboženství). Ježíš je nádherný případ člověka, který se dostal na samý vrchol pyramidy – do centra esenciální duše, do samého středu svobody. Ale nejen to. Na rozdíl od mnohých indických osvícených postav (Buddha, Mahavir) a na rozdíl od zenových mistrů bylo jeho martyrium, jeho „oběť“ hluboce lidská, plná světla, mystické spirituality a lásky. Jenže po jeho smrti se z jeho učení, jehož esence spočívá v rebelii nerozlučně spojené s naprostou svobodou, ale i s hlubokou láskou, stalo náboženství. Tedy kmenová duše, která si celá tisíciletí žárlivě střežila věrnost svých oveček, a která neváhala upalovat kacíře a dobývat země pohanů mečem i ohněm.

Vidíme, že onen vrchol pyramidy má svá úskalí. A pokud nejsme připraveni zaplatit za ten úžasný výhled, který se z něho naskytne, mnohdy tu nejvyšší cenu, je radno, že zůstaneme někde doleji a v MHD si nasadíme roušku. Ona totiž rebelie bez té hluboké spirituality, bez mystického vhledu, je opravdu docela puberťácká. Nebo – jak Bert Hellinger říkal, mladí vojáci, kteří padnou hrdinskou smrtí, volají posledním výdechem po mámě.

Žádné komentáře: