Rodiče a děti – nekonečný příběh mezi důvěrou a kontrolou

Tento článek jsem původně napsal pro časopis „Jóga dnes“ v roce 2013.
Článek ovšem neztratil nic ze své aktuálnosti...

Jeden z centrálních problémů, který v rodinách máme je, že jsme tam, kde bychom měli být malí (např. ve vztahu k našim rodičům a předkům) velcí a tam, kde je dobré být velkými (ve vztahu k našim dětem) nemáme na velikost sílu.To je nejlépe vidět v systemických konstelacích.

Představte si následující situaci. Do semináře rodinných konstelací přijde maminka „problémového“ dítěte a vypráví o trápení se synkem. Prý mu již byl diagnostikován syndrom hyperaktivního dítěte, ve škole neposlouchá, je těžko zvladatelný, zlobí a nikdo si s ním už neví rady. Postavíme tedy podle jejího vyprávění konstelaci se všemi, kdo s dítětem přicházejí do styku. Mámu a tátu (ten je prý ale často spíš v práci), učitelku a ředitele školy, školní psycholožku, stojí tam i mírně anarchistický strejde (toho jediného má malý ještě nějak v úctě) a babička.

Dítě jako projekční plátno skrytých konfliktů

Synek (říkejme mu Péťa) stojí uprostřed, všichni zúčastnění kolem něj, dívají se na něj a neví si rady. Snaží se po dobrém i po zlém, ale na kluka nic nepomáhá. Dívá se k zemi a tak nějak se smaží v ohnisku péče všech přítomných. Když se ho zeptám, jak se mu daří, říká (dospělý) zástupce za dítě: „Hrozně“.

A po chvíli dodává s jistým vítězoslavným podtónem: „Ale mám jejich pozornost“. A teď uděláme jednoduchý trik – Péťu z kruhu vyjmeme a postavíme ho stranou. Kluk si samozřejmě oddychne. Zato rodičům se přitíží. Dívají se všichni na sebe a zjišťují, že když tady není „objekt“ jejich pozornosti, musí se konfrontovat s tím, co se děje mezi nimi. Jaký je například vztah mezi matkou a jejím švagrem – strejdou anarchistou? Jaký je postoj rodičů ke škole – uznávají její autoritu? Jaký je poměr školy, učitelky a ředitele k rodičům – akceptují, že jsou pro dítě rodiče, jakkoliv z pohledu školy možná „nevyhovující“, vždy na prvním místě? A to úplně nejdůležitější – jaký je vztah matky Petra k jeho otci? Uznává ho? Nebo jím skrytě pohrdá, je na něj naštvaná či jí prostě chybí?

Nyní vidíme, že problémy dětí mohou velice často pramenit v nevyjasněných vztazích dospělých kolem dítěte. Děti tak dokonale zrcadlí systém – rodinu nebo školu – ve kterém se nachází. Vzorce chování a nedostatky, které jsou ukryté v celém systému, u rodičů a dalších předků,nebo v systému školy a způsobu vyučování, vystupují u dětí na povrch ve vší zřetelnosti. Ať už jde o neuznávání autorit, o snahu na sebe upozornit stůj co stůj, nebo o neschopnost důvěřovat rodičům či učitelům, většina jejich problémů pramení z nejistoty, kdo je „větší“ a kdo „menší“. Což je problém, který nemohou vyřešit naše děti a často ani přivolaní odborníci, ale pouze naše vlastní uvědomení si toho, co děláme a jaký postoj máme my sami k těm, kteří jsou „větší“ pro nás. Zde je velice prospěšné otočit se o sto osmdesát stupňů a podívat se na vlastní vztah ke svým rodičům. Což může být docela nepohodlné.

Malí a velcí

Co to přesně znamená, být „menší“ nebo „větší“? Ve vztahu mezi rodiči a dětmi to lze vysvětlit následující, téměř matematickou rovnicí: Kdyby naši rodiče nebyli, nejsme tu ani my. Ale kdybychom zde nebyli my, existenci našich rodičů to neovlivní. Náš život je tedy závislý od jejich bytí, ale naopak to neplatí. Ať se nám to líbí nebo ne, jsou to právě naše rodiče, kteří nám umožnili vstup do života a tím se pro nás stali jednou pro vždy „většími“. Pokud je tedy kritizujeme, pokud se nad ně stavíme, soudíme je a vyčítáme jim, jak nás vychovávali, máme možná na čistě racionální úrovni pravdu, ale na hluboce archetypální úrovni, na které pracují konstelace a na které se odehrává cosi jako přirozená autorita, se proviňujeme proti řádu rodiny. Tento řád praví: Malí nemohou zachraňovat velké, nemohou jim ani účinně pomáhat (i když to velcí někdy chtějí), jsou prostě menší a na velkých do jisté míry závislí. Zato se mohou o velké opřít, mohou je akceptovat jako „veličiny“ a přijmout to, že onen dluh, který vznikl tím, že je rodiče stvořili, nikdy nemohou splatit. Právě tím, že uznají velké jako větší, se mohou dostat do své vlastní síly, která je „zezadu“, tedy od předků, neustále posilována.

To vše se lehčeji řekne, než udělá. My bychom totiž tento dluh vůči svým rodičům rádi splatili. Už nechceme být malými, bezmocnými a podřízenými, ale silnými a především nezávislými. A tak vyrůstáme a toužíme po tom, zmíněnou rovnici obrátit. Začneme proti rodičům protestovat nebo dokonce se o ně starat z pozice, že „to“ víme lépe. Nutno poznamenat, že v období puberty je jistý odpor a revolta vůči rodičům dokonce i nutná. Problém začíná, podržíme-li si tento odpor po zbytek života. Nebo, a to se stává ještě častěji, když už jako děti jsme okolnostmi donuceni, být „větší“ než rodiče. Například přebírat za ně nebo za jejich chování zodpovědnost. Takovému dítku se daří velice špatně. Ačkoliv působí navenek „dospěle“, nemá se o koho opřít. Pokud se staráme (ať už dobrovolně nebo z donucení) o to, co je větší než my, ztrácíme sílu, stabilitu a energii. Teprve když pochopíme, co jsem dlouhou dobu, někdy i celý život, dělali a předáme těm, kteří jsou větší, to, co za ně neseme, můžeme si odechnout. A s námi si odechnou i rodiče, nadřízení, učitelé – prostě všichni „velcí“.

Ztracený ráj

A nyní se podívejme na náš příklad „zlobivého“ (dneska se říká hyperaktivního) Petra. Možná, že se mnou nyní někteří pedagogové nebudou souhlasit, ale v rodinných konstelacích se opakovaně ukazuje, že v mnoha případech „zlobení“ se jedná o snahu dítěte, vyprovokovat rodiče k tomu, aby mu konečně dokázali, že jsou větší a že stojí při sově, alespoň ohledně dítěte. Tím, že je provokuje, se je snaží přimět, aby svoji autoritu prostě dokázali. Chce mít silné rodiče, o které se může opřít a ne rodiče, kteří sami neuznávají to, co je větší než oni. Je už jasné, že v tomto případě nepomůže žádná školní psycholožka ani bohužel se velice rozmáhající medikace dítěte?

Na začátku svého vývoje touží každé dítě po rodiče, na které se může spolehnout. Ty mu pak pomáhají, zvládnout vše to, co ho fascinuje, naplňuje úžasem a někdy i děsí a čemu nerozumí. Silní rodiče, kteří se před dítětem či o dítě nepřou, kteří mu signalizují, že ten druhý rodič, jeho táta nebo máma, jsou ti jediní správní, kteří ale ani nezametají své konflikty pod koberec, nýbrž jasně řeknou dítěti: „Tohle se tě netýká, to je naše věc, ty jsi naše společné dítě, a tak to zůstane navždy“, takoví rodiče můžou znamenat pro dítě skutečný ráj na zemi. Je ovšem jasné, že jejich „síla“ nespočívá v násilí – rodiče, kteří své dítě opětovně bijí tím jen dokazují svoji slabost a zoufalost – ale ve vnitřní síle a v tom, že se nenechají ovlivnit a vychýlit rozmary dítěte nebo okolí.

Svět byl, když jsem byli dětmi, plný nepochopitelných, podivuhodných zázraků, na které jsme se každodenně těšili a které jsme vstřebávali každičkou buňkou našeho (malého) těla. Někdy jsme se ovšem také setkávali s nebezpečím a nespravedlností. Děsila nás tma v noci, znepokojovala naše neschopnost se bránit, bolely nás zranění ze strany rodičů a učitelů. Místo pomoci jsme však příliš často slýchali: „Ty jsi ještě malý, to bys nepochopil“, „počkej si, až vyrosteš“ nebo „to nezvládneš“. Není tedy divu, že jsme se rychle chtěli stát dospělými, vyrůst a přestat být malým. Pro mnohé z nás to znamenalo, začít svět kolem nás kontrolovat. Tím jsme získali zdánlivou jistotu; někteří se stali úspěšnými a chytrými, někteří si udělali ze svého odporu a nedostatku, z toho velikého „ne“ ke světu, poměrně stabilní domeček.

V obou případech jsem rychle a násilně zpřetrhali pouta k onomu „božímu“, nevinnému a otevřenému dítěti uvnitř nás. Sílu a jistotu jsme tím ovšem nezískali; spíš jsme se dostali do ještě většího stresu a zápasu o naše postavení a kontrolu našeho okolí. A navíc jsme se tak zbavili přirozené kreativity dítěte a jeho schopnosti, vidět a vnímat svět srdcem. Až teprve později, poté, co pochopíme, jak důležité je naše nezraněné „vnitřní dítě“, můžeme skrze pochopení, prožitky a osobní rozvoj opět k němu nalézt cestu. Cestu do ztraceného ráje, tentokrát ale už ne jako bezmocné děti, nýbrž jako moudří a silní dospělí.

Hezké dny s dětmi (i bez nich) přeje
Jan.

Zaměstnání, povolání, poslání

Toto je koncept několika mých přednášek, které se konaly v Domě osobního rozvoje Maitrea v letech 2013-16. Protože se jedná o koncept, nerozvádím mé teze do detailu. Nadhazuji zde témata a zbytek jsem buď ponechal mé inspiraci během večera, nebo, ponechávám nyní na kreativní inteligenci a intuici čtenáře.

ÚVOD
Předevčírem jsem se vrátil z třetího trojdenního bloku mužského semináře „Návrat moudrého muže“. A na cestě domů jsem si uvědomil, jak je tato přednáška pro mě a pro to, co dělám, důležitá. Nebude to totiž pouze o zaměstnání coby té „správné“ práci, o etickém vydělávání peněz, nebo o nalezení nějakého poslání. Ani jen o Deidově „Deepest purpose“, což je výraz z jeho knih, který označuje to, proč muž – nebo vnitřní mužský princip – zde na Zemi vůbec je. V průběhu večera mi půjde především o něco, co bych označil jako největší revoluci v dějinách člověka. O revoltě proti našemu vlastnímu genomu, jenž nás nutí expandovat, stůj co stůj. Nevím, zdali uvědomění naší vnější expanze a hledání (a doufejme i nalezení) alternativy k ní může být naše poslání. Vůbec je pro mne zrovna „nevím“ důležité slovo. Ale je to určitě obrovský úkol. Ale začněme popořadě.

ZAMĚSTNÁNÍ
Zvykli jsme si na to, být „zaměstnáni“. Čeština je jako mnoho jiných řečí velice geniální ve svých skrytých významech: „Jsem (zrovna) zaměstnán“ může také znamenat, že prostě nemám čas. Moje definice „zaměstnání“ je, že je to činnost, která odvádí naši pozornost od faktu, že děláme něco, co nemá smysl. Že tedy nemáme žádné poslání. Na jistý čas je zaměstnání ok. Být v kokonu, nevědět, být někde zalezlý. Zaměstnání nás upozorňuje na nutnost zásob, na potřebu zdrojů, než vyrazíme na cestu.

ZTRÁTA ZAMĚSTNÁNÍ
Znamená nezaměstnanost. Katastrofu. Společenský propad. Ztrátu jistot. Ale také možnost, se zastavit. Naslouchat. Vystavit se nejistotě. Možnost zcela nové orientace. Možnost důležitý čas v mém životě nic nedělat. Nicnedělání.

NON-DOING, NIC-NEDĚLÁNÍ
Citát Osho: „A toho dne, kdy hledání skončilo, toho dne, když už jsem nic nehledal, toho dne, kdy už jsem neočekával, že by se něco mohlo stát – se to začalo dít. Vyvstala nová energie – odnikud. Nepřicházela z žádného zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla ve stromech a ve skálách a na obloze a ve slunci a ve vzduchu – byla všude. A přitom já jsem po ní tak namáhavě pátral, myslel si, že je velmi daleko. A ona byla tak blízko, blizoučko. Jen proto, že jsem hledal, jsem nebyl schopen vidět blízké.“ (Překlad Vojta Franče)
Několikrát jsem v konstelaci viděl poměrně šokující výsledek klientovy zakázky, která zněla: Jak vyřešit ekonomické, ekologické a existenciální problémy firmy nebo dokonce i celé Země. To řešení, jež konstelace ukazovala, bylo: Nic nedělat. Jenomže „to nejde“. Z nicnedělání máme hrůzu. Hrůza (Deimos) je také jméno jednoho ze dvou měsíců Marsu. Ten druhý je Phobos, strach. Jsou to mytologičtí synové boha války Árese a bohyně lásky Afrodíty. Jak podivné.

POVOLÁNÍ
je (podle Wikipedie) „pravidelně vykonávaná, standardizovaná pracovní činnost za mzdu nebo plat.“ Čirá hrůza!!! Ani zmínka o „volání“ – lákání, přitahování, vybídnutí, o touze. Přitom dříve bylo povolání velice úzce spjato s vyzváním, mnohdy téměř s imperativem dělat to, co například dělal otec. Nebo k čemu ten, kdo se vydal na svoji cestu za povoláním, byl neodolatelně přitahován.
Jsem-li někam volán, jsem-li volán něčím, co mě potřebuje, je otázka, zdali je to menší nebo větší než já. Pokud je to něco většího, nějaká velká věc, jež potřebuje moji sílu a nadání, je nutné tomu sloužit. Jsme tedy voláni do služby. Po jisté době, strávené v kokonu, by tedy mělo přijít VOLÁNÍ, které by mě mělo vést k realizaci mého potenciálu, k naplnění mého talentu. Ten, kdo je tam, odkud mě volá, mně chce něco předat, mě něco naučit. Je to takový malý přechod od mámy k tátovi, přechod ze světa hájení a tepla domova do velikého a širokého světa úžasu, učení se a služby.

VDĚČNOST A AKCEPTANCE, PRAVDIVOST
je to, co nám často chybí, neboť v důsledku nesmírného individualismu zapomínáme, že jsme VŽDY částí něčeho většího. Někteří muži tvrdí, že pokud vykonávám své povolání s vděčností, může se změnit v poslání. Jde o akceptaci toho, co je. Jde o nalezení místa mé duše. Tam, kam jsem došel, jsem správně. Což může být velice bolestné. Jiní říkají, že aby bylo povolání posláním, je nutné ho vykonávat naprosto pravdivě. Ale jde to dneska vůbec? :-)

KORPORACE
V seminářích za mnou často chodí lidé s velikým problémem: V práci (často jde o korporace nebo veliké firmy) je okruh jejich spolupracovníků fajn, ale vedení, „ti nahoře“, jim otravují život a ničí jejich úsilí o smysluplný výkon či úspěch. Takoví klienti říkají: "Ze shora přicházejí jen blbosti. Nesmyslné struktury, formuláře, nařízení. Většinou se toto děje ze STRACHU. Co teď?" Podle pravidel v hierarchických strukturách mají tito lidé jen dvě možnosti - podřídit se, nebo odejít. Ale zdá se, že existuje i třetí cesta. Láskyplně trvat na tom, že ten nade mnou, jenž se mi zdá slabý, potřebuje podporu. Moji. Jakkoliv to zní pateticky, bez lásky nelze provést změnu zevnitř systému.

ROZDÍL POVOLÁNÍ – POSLÁNÍ
Volání: Tam, odkud přichází (po)volání, už někdo/něco je.
Poslání: Tam, kam míří mé poslání, to může být „Terra inkognita“. Tedy něco ZDE (má duše, rodina, vlast, příroda, Země...) mě vysílá na misi TAM. Může být nebezpečná, smrtelná. Zatímco povolání musím (vy)slyšet, k poslání potřebuji samostatnost a odhodlání jít do „prázdna“.

PŘECHODOVÝ RITUÁL POSLÁNÍ
V jazyce přechodových rituálů přichází poslání až po dosažení dvou met. Tou první je „bojovník“ (tj. nalezení maximální vzdálenosti od mámy na mužsko-ženské polaritě a přijetí do mužské komunity skrze vystavení se nebezpečí a bolesti). Druhé meta je „hieros gamos“ (posvátná svatba) – tedy opětovné otočení se k ženskému principu/ženě a spojení se ní. Přechodový rituál „poslání“ znamená tedy, že muž nyní opět vyráží na „moře či do divočiny“ a setkává se s úkolem, který musí splnit - nebo zemřít. Jedině tak se může vrátit k ženě, manželce, k rodině. Pro ženy/ženský princip to znamená bolest. Čekání, zdali se muž vrátí. Zároveň je to právě žena/ženský princip, jež muže inspiruje. K čemu? K tomu vydržet nevědění, vydržet neznámo, vydržet setkání se smrtí. Při hledání poslání hrají roli i pojmy jako vášeň, láska, touha. Výtečná otázka pro všechny, kteří hledají poslání, je určitě: „Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?“ A pak i otázka, kolik má takový hledač poslání odvahy.

PENÍZE
Protože poslání nemá s vyděláváním peněz nic společného (člověk ve výkonu poslání může zbohatnout, ale také úplně zchudnout nebo zemřít), je výhodné, být zaopatřen. Můj druidský učitel Anton tvrdil, že mág musí být „krytý“, tj. musí mít schopnost nepoutat na sebe skrze chudobu či jiné exentrické chování pozornost. Možná, že to platí nejen pro mága, ale i pro toho, kdo vyráží na moře za posláním. Prostě na to musí mít prostředky. Nebo sponzora. Nicméně otázka peněz je pro poslání DRUHOŘADÁ. A už zcela nepatřičná je formulace: „Když naleznu své poslání, budu konečně BOHATÝ???“

KRIZE A BOLEST
V mnoha případech je nalezení poslání provázeno (či předcházeno) prožitím krize. Je bolest nutná? Bolesti se čím dál úspěšněji vyhýbáme. Máme své jistoty, pojištění, analgetika. A přesto cítíme, jak je důležité, pochopit smysl oběti. Oběť je „cena“ za dar poslání. Rozumní neutíkají, když se objeví drak nebo exekutor.

KRIZE JAKO KATALYZÁTOR – POCHOPENÍ KRIZE
Cykličnost ve výskytu krizí. Čeho se vlastně současná krize týká? Na povrchu je to hypoteční a dluhová krize. Pod povrchem je to krize expanze a růstu. Ještě hlouběji krize našeho způsobu života, chamtivosti, egoismu, ničení životního prostředí, našeho života v umělých krabicích, jimž říkáme bytové jednotky. Krize morálky, etiky, krize celé KULTURY. Co je to kultura? Je to struktura (=informace) (vy)tvořená člověkem za účelem lepšího uchopení (tj. kontroly) světa. Jde tedy o stále lepší (pohodlnější) život. Pěstujeme své pohodlí (lat. cultura z colere, pěstovat, tj. to, co je pěstováno) na úkor toho, co naše kultura není. Například na úkor třetího světa (nyní se na nás valí "jejich" lavina). Například na úkor přírody.

KULTURA KONTRA PŘÍRODA?
Člověk a kultura jsou konečné cíle přírody. (Říká Kant). Čirá blbost, že?!
Člověk se musí prosadit v a proti přírodě, zrovna tak jako mezi jinými lidmi. (Albert Schweizer) Taky na hlavu padlé? A to od hlubokého myslitele!
Shrnuji: Kultura (člověk) vede boj proti přírodě, kultura je vnímána jako protiklad přírody. To, co nás dělá ve srovnání s všemi ostatními živoucími tvory tak výjimečnými, je právě kultura!

PROCITNUTÍ: KULTURA JE NA PŘÍRODĚ ZÁVISLÁ
Jenže nadřazenost kultury a tím i člověka nad přírodou je systemicky nesprávná. Jelikož je člověk součástí přírody, je i jeho kultura jaksi implementovaná do širší a větší přírody, je jí podřazená. Bez přírody člověk nemůže přežít. Tím i jeho kultura zaniká nejpozději se zánikem přírody. (Dítě by zde nebylo bez rodičů). Příroda je tedy větší, vždy. Boj kultury s přírodou končí nutně smrtí kultury, nejpozději se zdechnutím přírody.

KRIZE MUŽSKÉHO PRINCIPU
A jsem u podstaty těžkosti nalezení poslání. Jak už jsme řekli, poslání má mnoho společného s mužským principem. Ten nám v poslední době ovšem velmi připomíná onen predátorský, kořistnický genom v našich žilách. Touhu po boji, po kontrole, po expanzi. Po nadvládě nad přírodou. Poručíme větru dešti. A tak dále...
Lovelock: „Už je pozdě na trvale udržitelný rozvoj, my potřebujeme trvale udržitelný ústup.“
Předpoklad, že si můžeme brát struktury přírody (les, zvířata, ropu, půdu, místo) bez „placení“ se nyní ukazuje jako mylný. Předpoklad kapitalismu, že přírodní zdroje si lze přivlastnit, pokud jsou ještě volné, se ukazuje jako cesta do záhuby. Materiální a vnější expanze je tedy coby krystalický mužský princip stále víc odmítána. Zároveň ale hledáme „obnovu muže“, tedy toho muže, který to bude dělat jinak. Tušíme totiž, že na další expanzi a agresi (jmenovitě vůči přírodě) už není místo, chceme-li jako druh přežít.
„Proto také přechod od dnešního pojetí přírody jako předmětu lidského vlastnictví k pokorné spolupráci kultury se Zemí bude odvážnou vzpourou proti celé dosavadní tradici.“ (Josef Šmajs)

POSLÁNÍ?
Poslání, to velké, budoucí, které my všichni nějak (byť podvědomě) hledáme, není tedy „optimalizace lidského“ (tuto formulaci jsem pochytil od firmy Ben & Jerry), ale souznění lidského s přírodním.
Bude to pokus, vytvořit „nový“ mužský princip, bez kořistnického, nadřazeného přístupu k přírodě. Při tom bude třeba postavit na hlavu celou dnešní, nám všem pod kůži zažranou kulturu. To bude nesmírně obtížné, neboť nejen že se o tomto směru ještě vůbec nevede žádná diskuze, ale sama naše „přirozenost“ nám brání uvidět celou důležitost této mise.

HAIKU
Na stěžni plachta
jakoby se strachy třásla
vyráží moje loď na moře.
Ach, to bude nádherná cesta.
Podívej tamhle – to čisté nebe

A nakonec: MALÉ DEVATERO MUŽŮ
1. Aktivně mlčet.
2. Vytvářet příležitosti pro setkávání mužů, ale neřídit je.
3. Méně chtít a více přijímat to, co je.
4. Vypořádat se s pocitem viny.
5. Mít odvahu cítit a následovat své srdce.
6. Nechat se víc vést láskou, srdcem, ženou.
7. Mít sílu na to, nevědět.
8. Integrovat opačné principy.
9. Určit si jasný cíl.

Děkuji za pozornost.

Archetypy muže: Lover

Toto je třetí díl Archetypů muže - serie mých článků, jež vycházejí v časopise ForMen. Pokud se zajímáte o mužské kurzy a workshopy, můžete navštívit mé internetové stránky www.konstelace.info

Abychom se stali báječným partnerem našich žen, musíme porozumět několika důležitým souvislostem a jevům v naší psychice. Především u tohoto vývojového stádia muže musíme pochopit, jak „fungují“ a co potřebují ženy. Na to není potřeba onen pověstný stotisícistránkový manuál, ani zvláštní talent. Stačí ochota připustit, že svět, tak jak ho vidí muž, je od světa žen mnohdy na hony vzdálen. A podívat se na své vlastní pocity, které v nás ženy vyvolávají, a to i tehdy, když zrovna nejsou ty nejpříjemnější.

Pokud kluk odejde zpoza křídel chránící matky-kvočny, když se vytrhne z jejího objetí a jde hledat otce, často ho přepadne pocit viny. Zdá se mu někdy, že mámu opustil, že ji zklamal a nechal samotnou. Bohužel jsou ženy-matky, které tento pocit ve svých synech posilují. „Táta nás nechal“, „tvůj otec je nezodpovědný alkoholik“ nebo „nikdy se nestaň takový, jako byl on“, jsou hlášky, které téměř znemožňují mladému klukovi přejít na tu „druhou“ stranu bez viny. Vina, především ta podvědomá a zapomenutá, je ovšem těžká zátěž. Tento pocit totiž nezůstane spojen jen s mámou, ale přenáší se na každou ženu, kterou takový muž později potká a speciálně na ty, jež mu říkají „zůstaň, nikam nechoď!“ Je to právě tato neuvědomělá vina, kvůli které nechávají někteří muži jejich vztah „vyhnít“ – tedy nejsou schopni ani odejít, ani skutečně zůstat. Setrvávají v neuspokojivém vztahu, berou si milenky, utíkají do práce nebo do alkoholu, ale problém neřeší. A jejich žena to vycítí a muže, podobně jako jeho máma, pevně drží.

To je tedy první velké nebezpečí na cestě k „milovníku“. Další úskalí tvoří přílišná dominance druhého mužského archetypu, jež se projevuje v podobě fanatického, krutého, agresivního a necitlivého bojovníka. Když se muž dostane na druhou stranu, k tátovi a k mužům, může se stát, že svůj pocit viny vůči mámě kompenzuje nenávistí vůči všemu ženskému nebo přinejmenším záměrným nepochopením a odmítáním druhého pohlaví. Takový chlap je pak přímo předurčen, stát se násilníkem, ať už ve skutečnosti, nebo ve virtuálním světě jeho fantazie. Proto je důležité, obrátit mladého adepta po jeho přechodu k mužům opět k ženám a skrze moudré muže-učitele mu ukázat, že nikdy neexistuje jen jedna pravda, jen jedno, a sice to mužské vnímání světa. Zde se mimochodem dopouštějí velká patriarchální náboženství skutečného zločinu – sugerují mladým bojovníkům, že bůh je jen jeden správný, totiž ten „náš“, a že je nadřazen bohyni, pokud tato v panteonu vůbec existuje.

Především je ovšem pro milovníka nutné pochopit zákon polarity. Jak už mnoho mužů ví, každý člověk se skládá z vlastností, které jsou spíš mužské – například schopnost se prosadit, racionalita, touha věci vysvětlit a strukturovat, výkonnost a soutěživost. Na druhé straně stojí vlastnosti, které přiřazujeme k ženské polaritě – empatie, proměnlivost, emocionalita, touha po harmonii, kooperace. Tyto dvě vnitřní části naší psýché nazýváme mužský a ženský princip.

Dnešní ženy se mezi oběma principy dovedou čile pohybovat. Pokud například potřebují dovézt děti do školky, sednou do auta a „zařídí“, pokud chtějí svého muže okouzlit, dovedou se udělat žensky krásnými. A ačkoliv si přejí opravdové a stabilní muže, na které je spoleh, už se nespokojí s chlapem, který je „jen“ chlap a není, tak jako ony, schopen čas od času přejít na onu ženskou stranu a být empatický. Zde se ukazuje rozdíl mezi bojovníkem a milovníkem. Zatímco chlap ve válce mnoho ženských vlastností nepotřebuje, snad kromě intuice, jak se vyhnout smrti, Amor, Lancelot, Romeo nebo Casanova bez nich neuspěje. Vcítění se do potřeb žen, jistá jemnost a tajemnost, nevyzpytatelnost, ovládnutí poezie, tance, hudby a jiných umění (například dovednosti vyseknout rapírem „Z“ na tváři padoucha) nebo třeba vnímání rozdílu mezi kytkou růží a tulipánů patří k jeho základní výbavě.

Ale pozor. Pokud se muž stane pouze jemným, pokud se ve svém objevování ztratí v ženské neurčitosti a mlze, jestliže tedy ztratí přístup ke svému vnitřnímu chlapu, nemůže jako milenec uspět. Zákon polarity totiž praví, že opačné póly se přitahují, zatímco mezi podobnými póly existuje možná porozumění, ale určitě to nebude jiskřit. Ideální milovník se tedy umí – zrovna tak jako mnoho dnešních žen – pohybovat mezi mužským a ženským pólem. To v praxi znamená, že se svých „soft skills“, jemných vlastností nebojí, že ženským principem neopovrhuje, a že je zároveň schopen se kdykoliv dostat do své mužské jasnosti a síly, že tedy zůstává sám sebou a nezrazuje svůj vlastní mužský princip.

Nebezpečí ztráty sebe sama se platí smrtí nebo jistým druhem šílenství, jak vidíme například na postavách Narcise, Romea či Tristana. Takový muž pak bloudí životem a je buď zahleděn sám do sebe (Narcis), nebo ho stihne tragický osud všech těch, kteří se stali na lásce příliš závislí. Pamatuji se na otřený případ muže, který přišel na jeden z mých mužských seminářů, tehdy ještě v Německu. Na pohled sympatický starší „vlk“ však celý mužský kruh nudil nekonečným sebeobviňováním. Mužům vyprávěl, jak si vyčítá, že ve svém životě ženy opouštěl, nechoval se k nim korektně, že neví, kam se má dát a co udělat a že chce zpytovat své (samozřejmě temné) svědomí. Prostě hrůza. Korunu tomu všemu nasadil u večerního rituálního ohně, do kterého měli muži vhodit ve formě malé otýpky vše to, co již nepotřebují. „Předávám ohni svoji divokost a agresivitu“ prohlásil s vážnou tváří a opravdu vhodil svoji „obětinku“ do plamenů. Téměř jsem se vrhnul do plamenů, abych jeho otýpku z ohně ještě vytáhnul a nechal ho to vše si ještě jednou dobře rozmyslet.

Nutnost vyváženosti obou složek – síly i jemnosti – pro úspěšnou kariéru milence i manžela ukazuje i fakt, že nejznámější bůh lásky, Éros (Římané ho přejmenovali na Amora) je dítě silného a často i agresivního boha války Árese (Mars) a velice ženské bohyně krásy, lásky i úrody Afrodíté (Venuše). Jak je vidět, je erotika prostě přitahování opačných pólů. A tak si musíme zvyknout na to, že ženám netřeba rozumět, abychom je mohli milovat. Pochopíme, že žena, podobně jako jitřenka či večernice, chce být zářivá hvězda, jež nás někdy uvádí do snů a jindy nás naopak z nich probouzí. A především nám dojde, že pokud ženu obdivujeme, uznáváme a dáváme ji alespoň hodinu denně celou naši pozornost, odmění se láskou, a my se můžeme zbývajících dvacet tři hodin věnovat čemukoliv jinému, aniž by nám naše Venuše dělala scény a házela po nás nikoliv obdivnými pohledy, ale nádobím.

A tady ještě jako dodatek „Stručná a přehledná :-))) mapa cesty muže“ z mé knížky "Kruh mužů - přechodové rituály pro muže":

Archetypy muže: Bojovník

Druhý díl šestidílného cyklu o mužských pravzorech-archetypech, tentokrát o bojovnících, válečnících a temně rudých bozích zbraní a bitev.
V minulém díle tohoto cyklu o pra-vzorech mužské energie jsem představil právě narozeného chlapečka, jež vyrůstá u matky a hledá cestu k otci. Často tento náš táta nějak chybí – ať už je neznámý jako v případě Anekena z Hvězdných válek, nebo kdesi na nebi v případě malého Ježíška. Kluk se ovšem od mámy oprostit musí, neboť jinak zůstane „mamánek“. A tak se vydává nalézt svého otce, neboť ten je jeho „stvořitel“, tedy muž, který je mu, alespoň mytologicky viděno, nejblíže. Jedině tak se totiž může dostat na tu „svojí“, tedy mužskou stranu.

Pokud má kluk štěstí a podaří se mu dostat se ke skutečným chlapům a především pokud se vyhne hrozící pasti opovrhování všemi staršími nebo – v poslední době – zabřednutí do virtuálního světa, smí usednout k jejich táborovým ohňům a poslouchat jejich mýty. V nich se mluví a zpívá o slavných hrdinech, bojovnících a válečnících, o nebezpečí, útrapách a vítězstvích. Někdy muži ukazují své jizvy a šrámy, které si odnesli z bitev, nebo které utrpěli na lovu. To všechno dospívajícího kluka přitahuje, neboť je to něco, co u mámy nepoznal, co ale souzní z jeho mužskou duší. Souvisí to také z jeho nadcházejícím setkání s jinou, v pořadí druhou důležitou ženou jeho života – se smrtí.

Setkat se s NÍ, podívat se za hranu života a přežít, ale možná za to zaplatit trochou své krve – to je prastará brána do mužského světa. Prakticky všechny mužské iniciace mají podobný charakter: Rozloučit se s dětstvím, podstoupit nebezpečí, vydržet bolest, překonat hranice. Rozbitá kolena, pády ze stromu, pořezání se prvním nožem – to všechno jsou podvědomě prováděné rituály, zrovna tak jako onen známý a zcela vědomě vykonávaný rituál Slunečního tance (Sundance) severoamerických Indiánů. Všechny tyto rituály mají jediný cíl – stát se mužem.

Pokud jsou tyto přechodové rituály mezi chlapcem a mužem zapomenuty, pokouší se mladí muži si na smrt sáhnout jinak, ať už skrze extrémní sporty, drogy nebo jinou, sebe-ohrožující činnost. Tento základní pud naše na jistoty orientovaná společnost bohužel vůbec nechápe a tak jim ono sebe-ohrožení zakazuje, nebo je alespoň navléká do různých bezpečnostních pomůcek, přileb, chráničů. Na tátu, který svého čtrnáctiletého syna vezme na nebezpečný trek do hor, se díváme jako na nezodpovědného magora. To je samozřejmě na újmu mužské energie a tak bychom se neměli divit, že nám z kluků rostou zpohodlnělí polo-muži, zbabělci, lháři, pokrytečtí politici, kteří, když se jim jejich vylhaný svět zbortí, blekotají něco o tom, že oni to nebyli, neboť oni „to mysleli upřímně“. A často tomu sami i věří.

Největší problém současnosti je ovšem v tom, že namísto skutečných rozbitých kolen číhají v dnešní západní kultuře na budoucí chlapy pouze krvavé obrázky na obrazovkách. Iniciace bojovníka se tak přesouvá do nehmotného, virtuálního světa s následky, jež si vlastně ještě vůbec nedovedeme představit. Valná část přirozené agresivity muže je tak blokována už v dětství a převáděna někam, kde nic nebolí, nic nemá žádné reálné následky, a kde vlastní smrt znamená pouze nutnost resetovat hru nebo si přikoupit pár životů. Bohu Martovi pak zbývá hrstka těch, kteří si z nedostatku jiných, smysluplnějších možností vzájemně otloukají hlavy při ať už spontánních nebo předem domluvených fotbalových setkáních.

Jenže Mars, Áres, Wodan, Teutátes, Seth, Indra, Arjuna a desítky dalších bohů války a boje se jen tak nedají zapomenout. A ačkoliv je chlapečkům už od jeslí „vtloukáno“ do hlavy, že musí své konflikty (především s jinými kluky) řešit rozumem a ne pěstmi, že musí tiše sedět a poslouchat paní učitelku, je jejich geneticky miliony let starý vnitřní bojovník stále živý. Je připraven vytáhnout na lov, odjet na moře, utkat se s bouří a nepohodou, je dokonce připraven s nasazením života bojovat s čímkoliv, co ohrožuje to, co miluje. Jenže dnes mu už žádný mýtus, žádná skupina moudrých mužů a žádná tradice nepomáhá tuto cestu nalézt. Cestu k lásce, k pocitu vlastní smysluplnosti, k úkolům, jež by stály za to. A protože neví, co hledat, nerozpozná ani to, co ho nejvíc ohrožuje. Společnost kolem něho nechává jeho „vnitřního bojovníka se srdcem“ na holičkách, zcela samotného, nebo s partou podobně nedospělých. Případně ho krmí reklamou na hodinky, auto či hypotéku, na módní outfit a nejlepší restaurace. Neustále mu strká pod nos, jak vychrtlá má být jeho milenka a kam na exotickou dovolenou. Je zavalen reklamou, která mu předvádí vše to, co ztratil – divočinu, táborový oheň, hvězdné nebe nad hlavou, nedotčenou a nezadrátovanou krajinu, moře, ve které neplave plastik, ale delfíni – a pak mu do očí lže, že toto všechno mu přinese poslední verze chytrého telefonu.

Když pomyslím na ony zapomenuté bohy-válečníky, mrazí mě. Protože kdykoliv stavím nějakou konstelaci na mužské téma a pokaždé, když tato konstelace počne váznout kvůli nerozhodnosti muže, nebo troskotá na jeho útěku do virtuality, objevuje se na scéně válka. A začne všechny fascinovat. Mrazí mě, neboť až příliš dobře znám železný zákon systémů – cokoliv, co patří k celku a je neuznáno, neviděno, vytěsněno, se navrací ve změněné, zvrhlé, problémy působící podobě. Pokud nechceme přijmout náš stín, pokud dokonce tvrdíme, že už žádný nemáme, roste tento tak dlouho, až nás přinutí si ho všimnout, neboť nás hrozí pohltit. Čím víc budeme našim dětem a speciálně klukům klást na srdce, aby se vzdali agrese, boje, síly či jen soutěživosti, tím víc se později budeme divit, co se z nich stane. A především, na jak dlouho se marsická energie síly a případně i násilí zažere do jejich buněk, ať už mozkových nebo těch bicepsových, a jak úpěnlivě se jí budou držet.

Mars a jeho řecký kolega Áres totiž nejsou žádní skinheadi, netouží po nesmyslném prolévání krve jako zvrhlí bojovníci Islámského státu, nehledají uspokojení v teroru proti civilnímu obyvatelstvu nebo v násilí proti ženám. Zcela naopak. Protože se již oddělili od matky a přešli k mužům, milují ženy a ctí je. Tak jako žena proléváním menstruační krve podává svědectví o své plodnosti a posvěcuje život, je i muž-bojovník připraven obětovat svoji krev a v nejzazším případě i sebe. To, zrovna tak jako žena, dělá pro život, nikoliv proti němu. Právě protože už poznal smrt, dovede ji rozlišit od matky na jedné straně, a své ženy-milenky na straně druhé. Matky si váží, svoji ženu chrání, a se smrtí uzavřel mír na dobu neznámou, leč určitou.

Nedávno jsem sledoval zprávy, ve kterých se setkaly dvě události, které mě přiměly se zamyslet. Jedna z nich byla o tragické smrti pěti českých lyžařů v rakouských Alpách, které zasypala lavina. Zde se stále a stále omílala otázka, kdo byl na jejich smrti vinen – jejich lehkovážnost, rakouské úřady, které měly lépe varovat, provozovatel chaty, ze které vyrazili na túru. Jako kdyby nalezení viny nás zprostilo nutnosti přiznat, že jsou věci, které neovládáme, a které prostě patří k životu muže.

Ta druhá zpráva neměla s první zdánlivě nic společného. V několika německých městech byl zrušen pondělní karnevalový průvod z obavy před blížící se tlakovou níží s průvodním silným větrem. Jakýsi pán tam pravil: „Představte si, že někomu z průvodu spadne taška na hlavu. To si nikdo nevezme na svědomí.“ Obé zprávy jsou lidsky pochopitelné, logické, chtělo by se říci i správné. A přesto – ve společnosti, kde veškerá rizika jsou eliminována nebo pojištěna, kde musí být vše pod kontrolou a když ne, tak někdo přece musí nést vinu, ve společnosti, kde se karneval ruší z obavy, že by se někomu mohlo něco stát, v této společnosti nechce můj vnitřní muž-bojovník žít. Zde totiž panuje velká matka/stát a nedospělé muže, totiž ještě malé kluky dusí na svých prsou a šeptá jim do ouška: „Zůstaň u mě, tady se ti nic nestane.“ Zde praví muži umírají na impotenci a sešlost nudou.

Archetypy muže: Bůh-dítě

První díl šestidílného cyklu o mužských pravzorech-archetypech od Jana Bílého, mýtologa, pohádkologa a iniciátora mužských kruhů, který vyšel v lednovém čísle časopisu ForMen. 

„Za starých dávných časů...“

Tak začíná mnoho pověstí a mýtů, které kdysi muži slýchávali jako malé děti od svých otců, jako chlapci od učitelů, nebo jako mladí lovci a bojovníci u táborových ohňů. Každý nastávající muž byl tak už před vstupem do samostatného života vybaven sadou fungujících mýtů, po kterých mohl v těžkých či dokonce zdánlivě bezvýchodných situacích sáhnout, a které mu sloužily jako celoživotní pevná opora. A ačkoliv věda tvrdí opak, potřebuje každý z nás mýtus, tedy něco, čemu nejen věří, ale co mu i pomáhá, ho vede a dává mu sílu. Takto viděno tvoří současná věda sama jeden z posledních, velice silných mýtů.

Když tvor s hrdým, ale poněkud zavádějícím jménem „Homo sapiens sapiens“, tedy člověk rozumný, není od malička přikrmován dávkou těch „správných“ mýtů, začne jeho hlad přitahovat mýty falešné. Všudypřítomná reklama žije právě z tohoto hladu a krmí nás mýty, jež ovšem neslouží nám a ani přežití kmene, ale výlučně zisku inzerujících. Také filmový průmysl, především ten hollywoodský, tvoří neustále nové mýty, na kterých, jak víme, se dají vydělat miliardy. I politika a mnoho dalších odvětví lidské činnosti se vědomě či podvědomě obracejí na náš šestý smysl, na moderní medicínou ještě nerozpoznané centrum vnímání mýtů – tu úspěšněji, jindy zase průhledně, trapně a bez valného účinku. Pokud se chceme vyvarovat manipulace ze strany všech těchto o naši peněženku, náš hlas nebo jen o naše spojenectví usilujících „příživníků“, je dobré několik základních mýtů znát a mít je „v krvi“. Mohou nám posloužit jako výtečný protijed lžím a pokusům o ovlivňování, jsou dokonce schopné nám zajistit svobodu a onu mužskou nevychýlitelnost, která dělá chlapa silným, pravdivým, atraktivním.

Existují mýty všeobecné – například ty o stvoření světa, ale mnoho mýtů se vztahuje na specifické situace a role mužů nebo žen. Mužské mýty nás provázejí skrze důležité etapy našeho vývoje od kolébky až po posmrtnou pouť ke hvězdám (nebo znovuzrození) a seznamují nás s několika zásadními pravzory, s tak zvanými archetypy muže. Dnešní, první mýtus je o muži-dítěti.

Horus, Ježíšek a Anakin aneb když chybí táta

Každý muž se rodí z matky, tedy z těla ženy. To je sice banální fakt, ale s dalekosáhlými následky. Je to žena, ke které má muž na tělesné úrovní blíže, která je mu důvěrněji známá. Pokud tomuto skutečně do hloubky porozumíme, můžeme naráz pochopit určitě nejméně polovinu problémů v každém intimním vztahu mezi mužem a ženou. Zatímco muž je okamžitě ve spojení s tělem své partnerky (neboť si jeho podvědomí připomene matku), potřebuje každá žena delší čas na to, aby s „cizím“ tělem muže vybudovala dostatečně důvěrný kontakt – aby se mu otevřela. Ale obraťme se k mýtu o bohu-dítěti, tedy například ke zrození egyptského boha Slunce Hóra nebo křesťanského Ježíška.

Oba trpí typickým mužským problémem – nedosažitelností otce. Zatímco Osiris, otec Hóra, byl v okamžiku jeho početí prakticky mrtvý, má Ježíš svého otce buď kdesi na nebi, nebo je jím Josef, o kterém ale matka tvrdí, že otcem není. A matky by to měly vědět. I třetí ze skupiny bohů-dětí, řecký Plútos, bůh bohatství (nezaměňovat s římským Plutem, bohem podsvětí), měl podobný osud. Maminka Déméter se na jedné slavné svatbě starověku, když se ještě bozi a bohyně procházeli mezi smrtelníky, tak trochu opila, a s hezkým a mladým Iásionem (nezaměňovat s Jásonem, řeckým hrdinou) si odskočila na blízké pole, kde, romanticky pod hvězdnatým nebem, se jim povedl malý Plútónek. Jenže Déméteřin otec, všemocný Zeus, též host na svatbě, poznal podle od hlíny umazaného roucha své dcery, co se stalo, a milého zajdu, jenž hrozil stát se zetěm, na místě sežehl bleskem.

Nejen tito tři zástupci budoucích bohů-mužů mají v dětství podobný osud. Existují další a další mýty, které všechny vypráví o jednom ze základních pravzorů psychiky muže, o situaci, která nastává krátce po jeho zrození. Jejich „dětské trauma“ by se dalo vyjádřit jednoduchou otázkou: „Kde (nebo také kdo) je můj táta?“ To se ptají také oba hrdinové eposu Hvězdných válek. Malý Anakin Skywalker byl prý, podle toho, co jeho matka Schmi říká, počat stejně jako Ježíš, tedy „bez otce“. Není divu, že se jeden stal Kristem a druhý jeho pravým opakem, Darth Vadarem. A jeho syn Luke hledá svého tátu celý život, až ho najde a ... zabije.

A tak, pokud to všechno nesmeteme ze stolu coby staré pověry, pokud se na chvilku zamyslíme nad podivností těchto dětských osudů, se vynoří ona kardinální otázka, která se vždy objeví, když se setká racionální svět s mytickým: Proč? Proč tak mnoho oslnivě světlých či uhelně temných hrdinů neznalo ve svém dětství svého otce? A co nám to má říci?

Kam vede cesta od mámy?

Jeden z nejdůležitějších přechodových rituálů v životě muže na něj čeká v útlém věku mezi třemi a sedmi roky. Je jím vědomé vyproštění se z obětí matky, která mu špitá do ouška: „Zůstaň u mně, zůstaň v bezpečí, v mém teplém náručí...“ a přechod na stranu otce. Potíž vězí v tom, že ještě docela malý kluk musí být tou druhou, mužskou stranou nejen dostatečně přitahován (protože se jinak nevyprostí), ale i přijat, neboť bez náležitého přijetí bude mít po zbytek života výčitky, že mámu opustil, že ji například nechal napospas krutému a otrokářskému světu na planetě Tatooine, tak jako se to děje Anakinovi.

Tento přechod od žen k mužům lze uskutečnit, když se na té „druhé straně“ nachází táta, ke kterému má kluk důvěru. Ale co když, tak jako v mnoha novodobých rodinách, chybí? Co když se ukáže, že táta malého Hóra je mrtvý bůh podsvětí Osiris, táta Plúta byl zabit jeho dědečkem a otec Luka je temný Darth Vadar? Nebo je alkoholikem, mlátí matku, zmizel kamsi do dálky, případně sedí před televizí a je „mimo“? Pak dorůstajícímu klukovi nezbývá než zůstat u mámy (za pecí) nebo nastoupit cestu do nebe a stát se hrdinou. Pak kluk musí začít zářit jako Slunce nebo se stát černějším než Darth Vadar, každopádně se nemůže stát normálním chlapem. Je to dobře nebo špatně? To nám žádný mýtus neřekne, neboť žádný mýtus nám nedává logické rady. Pouze nám ukazuje nevyhnutelnost čehosi, pokud zvolíme tuto a ne jinou cestu.

Kdyby tenkrát Marie řekla malému synkovi: „Hele, tady Josef je už trošku postarší a je to jen chudý tesař, ale je to tvůj táta. Toho si važ, protože je to ten jediný a pravý,“ nebylo by křesťanství. A kdyby Anakinovi jeho maminka prozradila, že jeho otec je jeden z jejich „majitelů“, přišli bychom o stále nové díly boje Dobra se Zlem. Mámino odhalení by bylo pro oba bolestné, ale Anakin by se s tím mohl vyrovnat jinak, než aby se stal přesně tím, čím byl v jeho podvědomí jeho táta, totiž „černou dírou“, neustále vytěsňovaným zlem. Bylo by to dobře nebo špatně? To je otázka, která v sousedství mýtů nemá smysl.

Archetyp dítěte nás muže tedy nevede jen k otázce kdo, kde a jaký je náš táta, ale i k jeho řekněme bezpodmínečnému přijetí. Teprve když ho vezmeme do svého srdce, když si řekneme, že máme jen jednoho, a je jedno, kým nebo čím byl, nemusíme putovat za obzor, nemusíme zažehávat naše ego, aby nám svítilo na cestu, a především a hlavně už nemusíme svého otce následovat po jeho klikatých, často lidsky nedokonalých cestách. Přijetím táty se dostáváme na mužskou půlku hřiště, odkud se pak můžeme podívat na mámu a na ostatní ženy a říci jim, s mírem v duši: „Mámo, díky za všechno. Jsi úžasná. Ale já patřím sem, ke chlapům. Protože jsem jako oni, ani lepší, ani horší.“

Pokračování příště (koncem února): Archetyp kluka-bojovníka

Německo, uprchlíci a my

„K moudrému rabínovi přišli dva rozhádaní bratři. Když vylíčil svůj případ první z nich, řekl rabín: „Máš pravdu.“ Když pak přišel na řadu druhý z bratrů a vyložil svoji verzi, dostal i on odpověď: „Máš pravdu.“ „To ale nejde!“ vykřikli oba bratři. „No, to máte pravdu“, na to rabín.¹

Občas se mě někdo zeptá nebo mi napíše s prosbou komentáře událostí v Německu. To se děje nyní, po oné silvestrovské noci², častěji. Žil jsem v Německu dvacet sedm let a mám „je“ jednoduše rád, tak jako mám rád Česko. Před půl rokem jsem se zařekl, že už nebudu komentovat politiku a dění ve světě, neboť jsem si svými „jak-i-tak-i“ a „na druhé straně“ komentáři, podobně jako onen rabín, rozhněval všechny strany. A pravil jsem, že to nemám zapotřebí.

Jenže je sice hezké, zůstat uprostřed vřavy nevychýlený a nevychýlitelný a možná, že je to nejvíc „mužské“. Na druhou stranu (a máme to tady!!) to také může být typické strkání hlavy do písku. Jak víme, tato pštrosí (a někdy i spirituální) strategie se nevyplatí, pokud jsou kolem vás nějací predátoři. Prostě vám pr.el nakonec stejně ukousnou. Takže tímto zase tu hlavu z písku vyndávám.

Začněme u Němců. Jejich největší problém vidím ve stále ještě působící traumatizaci skrze to, co napáchali jejich předkové během éry nacionálního socialismu. Jak víme, pokud je někdo traumatizován, nejedná racionálně, nýbrž je ovlivněn hlubokými pocity, ať už je to strach a úzkost, pocit viny (viz zneužívané děti!) nebo touha po konečném uzdravení (jakýsi opak a zároveň pouze jiná podoba „konečného řešen퓳). Možná, že je to pro Evropu blahodárné, protože Německo je velice mocné a v historii bylo často „přirozeně“ rozpínavé, a tak je lepší, když ho jeho vnitřní trauma drží v jakémsi stavu anti-agrese. Němci si svoji politicko-vojenskou mírumilovnost ovšem vynahrazují ekonomickou silou. 

Toto psycho-sociální rozpoložení Německa vedlo a stále vede k tomu, že společenský diskurs je nejen umírněný (českou terminologií „sluníčkový“), ale jde častěji do hloubky, jako každý diskurs, který není veden vášní, ale touhou po porozumění, pochopení a sebezpytování. Němci skrze jmenované trauma tíhnou k neobyčejně silné politické korektnosti. To má své výhody a nevýhody. V českých internetových diskuzích běžné urážky, vzájemné nadávání si a hulvátství se v Německu prakticky nevyskytují. 

Průměrný Němec je také „genderově“ podstatně vyváženější, díky tomu je  v německé politice mnoho silných a inteligentních žen⁴. Ještě před deseti lety jsem měl pocit, že v téměř každém trochu vzdělanějším Němci je dobře schovaná část, která se „nějak“ stydí, být Němcem. To platí především pro „západní“ Němce; lidé z bývalé NDR odsunuli za pomoci komunistické propagandy vinu za válku úspěšně do tehdejší SRN. Toto tedy vedlo a stále ještě vede k tomu, že Německo má pro všechny, kteří prchají před útlakem, válkou a násilím, otevřenou náruč. Já sám jsem si tohoto jejich pohostinství od mé emigrace 1976 se vděčností užíval. Je to dobré, nebo špatné? Kdo ví.

Problém spočívá v tom, že v současném světě prostě nestačí, „chtít být dobrý“. Bohužel. Německo se nachází ve velice exponované pozici a je samozřejmě součástí mocenských „her“ vlivných skupin lidí, kteří využívají a zneužívají právě onu traumatizaci. Přesně to se stalo, když se (mimochodem „západem“ zaviněnou nestabilitou) daly v Sýrii, Afghánistánu a v severní Africe do pohybu masy zoufalých lidí, kterým jde jednoduše o přežití. Ještě před uprchlickou krizí jsem byl v Egyptě a ačkoliv Egypt⁵ nepatří (ještě!) k oněm nestabilním zemím, i tam jsem cítil zoufalství těch, kteří nemají z čeho žít. Že se s těmito proudy skutečných uprchlíků vždy sveze nemalé množství „vyžírek“, je zcela jasné. Jenže v Německu by už slovo „vyžírka“ neprošlo. Opět – je to tak dobře nebo ne?

Každopádně se stalo to, co se stalo, a Německo spolu s Maďarskem, Rakouskem, Dánskem a Švédskem zaplavila lavina lidí, kterou si rok před tím nikdo nedovedl představit. Následně na ni nebyl nikdo připraven. Ale zatímco Češi, Slováci, Maďaři či Poláci ohledně své skryté viny netrpí žádným traumatem, spíše naopak – jejich poválečná psýcha má tendenci se stavět na stranu ublížených a tím těch, kdo sami potřebují a vynucují pomoc, u Němců vlna utečenců vyvolala téměř mateřský instinkt. To se velice rychle dozvěděli ti, kdo ještě dleli v Turecku a jiných „nárazníkových“ zemích a vznikla tak fáma, že Německo je „zem zaslíbená“. Turci se přitom nejen že nesnažili tuto lavinu zbrzdit, ale (společně s Ruskem) velice rychle pochopili, že mají skrze uprchlíky v ruce neobyčejně silnou zbraň na prosazování svých zájmů. Turecko chce do EU a zároveň nechce, aby ho Němci kritizovali kvůli masivnímu porušování lidských práv nejen Kurdů a Rusko si mne ruce, neboť v důsledku uprchlické krize najednou Ukrajina a ruská expanzivní politika zmizela z titulků a tím i vědomí veřejnosti.

To, co se stalo na Silvestra v Kolíně (žil jsem tam šest let), se samozřejmě dříve nebo později stát muselo. Nejde ani o mačistickou agresi proti ženám (ta sama o sobě je děsivá), jako o pocit nepostižitelnosti těch, kteří se do země dostali z válečných oblastí a nejsou nikterak registrováni, nemají doklady, pasy atd. Zároveň jsou ve vysoké míře frustrováni, neboť „zemi zaslíbenou“ si představovali jinak. Osobně si myslím, že v této výbušné směsi příčin hraje Islám poměrně malou roli. 

Po Silvestru se Němci probudili do rána s kocovinou. Ale bude ještě nějaký čas trvat, než pochopí, že touha pomáhat je sice hezká, ale pokud jdu zachraňovat topícího se a neumím plavat, pokud chci hořící dům hasit láskou nebo nemocnému, jehož pokousal pes se vzteklinou, dávám (jen) reiki, riskuji nejen jeho, ale i svoji vlastní újmu. To je tragédie, která se rodí z traumatizace. Ta, jak víme, vede mimo jiné k neschopnosti uhlídat si své hranice. Hranice, za které nemohu jít, aniž bych ztratil svoji vlastní integritu.   

A nyní ještě pár slov k debatě o uprchlících u nás. 

Problém Česka je rozpad národa na několik skupin, které spolu přestaly mluvit a jen se častují nálepkami, urážkami a vzájemným radikálním nepochopením. Což není divu, neboť společenský diskurs, tedy onen indiánský „counsil“, kruh, ve kterém má každý právo být slyšen, ve kterém důvěřuji tomu druhému, že to, co říká, říká ze srdce – tento diskurs jsme se nikdy neučili. Protože sám s tímto kruhem různých přesvědčení, názorů či pocitů ve svých seminářích pracuji, vím , jak je to těžké slyšet něco, o čem jsem přesvědčen, že to tak není. Jak je těžké naslouchat někomu, kdo má na věc zcela jiný pohled, než já. Jen tak na okraj – v tomto se mi zdá být Německo o míle před námi.

Internet, Facebook a podobná media nám dnes umožňují, se uzavřít do kruhů, které mé přesvědčení sdílejí, kde se nemusím vystavovat něčemu novému, neznámému, zpočátku i mne ohrožujícímu. Zdá se, že „Česká kotlina“ má tendenci vytvářet mini-kotliny, ve kterých se ta která skupina pohodlně zabydlí ve svém pohledu na svět a začne tvrdit, že jejich pohled je PRAVDOU. Nebo, ještě hůře (tak jako to dělá náš president), že tento pohled je všem společný. To by ale znamenalo, že se vrátíme ke „kmenům“ a tím, jak víme⁶, ke konfliktům, k vzájemnému podřezávání si krků, k válce.

Události silvestrovské noci v Německu nám nedávají právo křičet „My jsem to věděli“, protože se prostě nestaly u nás. Je to dobře, že tomu tak je, ale nemůže za to žádná naše „chytrost“, ale pouze fakt, že jen minimální počet uprchlíků chce k nám. Máme štěstí – jejich proud se nám doposud vyhýbal. Máme i jiné štěstí, neboť skrze historické události prakticky neznáme komplex viny. Nebo, jako v případu týrání a odsunu mnohých nevinných a ničím se neprovinivších Němců po konci války, si vinu prostě nepřiznáváme. Pokud ale hoří sousedův dům, je divné křičet přes plot, jaké všechny chyby soused udělal. Je lepší se z jeho chyb poučit – a pak mu snad i jít pomoct hasit⁷. 

Když jsem se před několika dny vracel z lyžování v Rakousku, na české hranici nás zastavil policista, nahlédl do vozu a když viděl, že nepašujeme uprchlíky a ani my sami nevypadáme arabsky, přívětivě nás odmávl. Přiznám se, že jsem v té chvíli měl jakýsi pocit bezpečí a dokonce i vděčnosti. Někdo hlídá můj (současný) domov. A pak jsem se trochu zastyděl, neboť jsem si uvědomil, že i pan přívětivý policista je součást českého odmítání, prakticky kohokoliv přijmout. Dva protichůdné pocity. Který z nich byl dobrý, který špatný? Pokud dám přednost jednomu z nich a zavrhnu ten druhý, naleznu velice rychle kamarády. Najdu „ten svůj“ kmen, který mě bude podporovat v tom, že mám pravdu. Že my ji máme. Ale zároveň začne boj, nejprve ve mě samém a pak i vně. Boj je určitě prospěšný, když vede k vytříbení, k výsledkům, k pokroku. Pokud ale vede k zabití protivníka, rodí se z něho jen další a další boj. To je moje moudrost na sklonku éry válek a jak doufám na pomalém ale jistém začátku éry „indiánských counsilů“.

----------------

Poznámky:
 ¹ K tomu dva kontrérní blogy, které nádherně vyjadřují oba bratry v české diskuzi o uprchlících:
První bratr: houska.blog.idnes.cz/c/490774/slunecni-naivita.html
Druhý bratr: martinprochazka.blog.idnes.cz/c/490681/jsem-ten-hajzl-co-je-pro-uprchliky.html
² Pro ty, kteří nečtou zprávy: Na Silvestra se v Kolíně n. Rýnem a jiných německých městech shromáždily davy mladých opilých mužů, převážně cizinců ze severní Afriky, Sýrie a jiných „utečeneckých“ zemí. Přitom tito muži masivně obtěžovali ženy, osahávali je, došlo ke krádežím a prý i několika znásilnění. Německá média tuto událost dva dny zamlčovala. (Velice zjednodušeně vylíčeno.)    
³ „Konečné řešení“ je nacistický pojem pro vyhlazení židů.
⁴ Vím, že málokdo ze čtenářů má rád Angelu Merkelovou. Nicméně její schopnost dávat dohromady rozkmotřené a nepřátelské frakce nejen v její „domovské“ straně CDU je pověstná. Kromě ní je v německém parlamentu mnoho výtečných žen. (36% poslankyň oproti 22% v ČR). Na druhou stranu se genderová korektnost a vyváženost nesporně projevuje jakýmsi oslabením dravé mužské energie.
⁵ V důsledku výpadku turistů (oproti dřívějším rokům je nyní v Egyptě méně než 20% bývalého počtu turistů) přibývá v Egyptě těch, kteří prostě „nemají co do úst“. Další katastrofa na obzoru?
⁶ Viz mé články a úvahy o přechodu mezi „kmenovou duší“ a „esenciální duší“ například zde: www.youtube.com/watch?v=tNxCo2vOps4 nebo zde: janbily.blogspot.cz/2013/08/tajemstvi-tezkych-rozchodu-kmenova-duse.html
⁷ Tady mi možná opět anti-uprchlická frakce bude navrhovat, abych tedy „pomohl hasit“ tím, že si buď vezmu do svého bytu pár utečenců, nebo (kdybych byl ženou) že mám jet do Německa a nabízet jim své sexuální služby. (Jak to ostatně píše pan J.X.Doležal). To je přesně ten druh primitivismu a zjednodušování, který mi v českých mediích tak vadí.

Imigranti - katastrofa nebo šance?

Toto jsou poznámky k mému diskuznímu příspěvku příští středu, 11.11., kdy jsem pozván na tématický večer s několika hosty, na němž bude řeč o současné imigrantské lavině. Omlouvám se tedy za heslovitsot jednotlivých bodů a za to, že jsem myšlenky, které jsem nastínil, nikterak nerozpracoval. Koho to zajímá, může na večer přijít.
(12. listopad, 18-21h: Večerní diskuze na téma "Imigrace - ohrožení nebo příležitost", Creativ Gate, Jindřišská 5, vstupné dobrovolné.
Info zde: http://akademiesobestacnosti.cz/program/imigrace-ohrozeni-nebo-prilezitost)

******************
▪ Čísla: V tomto roce se očekává, že do Německa a dalších evropských zemí přijde ca. 1,5 - 2 miliony uprchlíků. (Wikipedie). 1,1 milionu v Německu už je (stav konec října). Zdaleka se však nejedná jen o uprchlíky z „kruto-islámských“ zemí zmítaných občanskou válkou (Sýrie, Afganistan, Irák), těch je pouze ca. 1/3! Další třetina přichází z relativně „jistých“ zemí jako jimi jsou Albánie, Macedonie, Kosovo a Srbsko. Poslední třetinu tvoří uprchlíci z Afriky, dále z Ukrajiny, Ruska a podobných zemí. Existují odhady, že do Evropy se chce dostat ještě minimálně 2-3 miliony dalších uprchlíků, kteří již opustili domov.

▪ Příčina: Jakousi souhrnnou příčinu extrémní vlny migrace 2014/15 vidím jednoduše v tom, že lidé v zemích, kde se jim vede špatně (a nyní stále hůř) prostě toho už mají dost. Od jistého stupně ohrožení (válka, hladomor, nedostatek vody, sucho, extrémní chudoba) se prostě lidé vydávají na cestu kvůli záchraně vlastního „holého“ života a NIKDO je nezastaví. Existuje poměrně solidní teorie o klimatických změnách jako příčině válek a hladomorů, jež fungují v pozadí společenského a ekonomického úpadku mnoha zemí, speciálně v pásmu Blízký a Střední východ, severní Afrika, jižní Evropa.

▪ Ještě hlubší příčina: Důvodem tohoto skokového, překotného stěhování národů je propukající nestabilita světa jako celku v důsledku neudržitelnosti růstu a s ním související katastrofální spotřeby zdrojů (fosilní paliva, vzduch (CO2), voda, půda, biodiverzita atd.) Tato nestabilita byla již před desetiletími předpovězena (např. Club of Rome, 1972 „Hranice růstu“), pouze jsme se domnívali, že to bude vypadat jinak – že například nám „zhasnou světla“, nikoliv Syřanům či Albáncům. Námi chtěná a zprvu také vítaná globalizace (Klaus, korporace, proměna CR v montovnu Německa, rozprodej českého majetku do zahraničí, ale i „malý český člověk“, který si chce svobodně jezdit po světě) tak propojila svět do té míry, že „oni tam“ (jak někdo na FB napsal „ve středověku“) velice dobře vědí, co je možno mít „tady“. A logicky to chtějí.
Minulý rok jsem byl v Egyptě. Tam jsem se setkal s extrémní chudobou (důsledek masivního úbytku turistů) a zároveň na všech TV-kanálech běžely reklamy na západní způsob života s ledničkou, zavlažovaným trávníkem a zlatým retrívrem poskakujícím kolem dětí. Netřeba zdůrazňovat, že to byly reklamy velkých nadnárodních korporací (např. Unilever).

▪ Pokud bych chtěl být cynický: Sklízíme nyní, co jsme zaseli.

▪ Současná společenská diskuze v ČR: Je katastrofická. Drtivá většina lidí se dělí na pouze dvě, velice polární a do jisté míry i extrémní skupiny: Na ty, kteří chtějí zavřít hranice (v ČR ca. 80%) a na ty, kteří z humánních důvodů mají k tomuto postupu výhrady (v ČR odhadem 20%, v Německu 40-50%).
Ti první argumentují zánikem národa či ztrátou národní identity, islamizací, vidí za proudem imigrantů různá spiknutí (např. Putinovo Rusko nebo/a USA – obé ve snaze zničit Evropu; světová oligarchie – kvůli levné pracovní síle a konzumentům; Pražská kavárna, sluníčkáři a intelektuálové, jež jsou prý suicidální a kulturně na konci atd.) Mnoho z kritiků humánního postoje vůči imigrantům je pouze ovládáno svými povětšině nereflektovanými strachy a nenávistí*.
Ti druzí se zprvu dostali do extrémní pozice Angely Merkelové v létě ("Německo přijme všechny uprchlíky ze Sýrie"), ze které nyní pomalu vycouvávají (včetně Angie), mnohdy pochybnými argumenty (např. německý svaz podnikatelů vydal zprávu, že Německo potřebuje levnou pracovní sílu. Z jiného, podobného soudku je tvrzení, že Německo nepřežije bez omlazení obyvatelstva.

▪ Málokdy je slyšet: že jsme (tj. my-západní svět) nejprve přímo intervenovali do Iráku a Libye a nepřímo prakticky kamkoliv jinam, z čehož povstal Islámský stát a mnoho dalších nepříjemností. Také se moc nemluví o tom, že nyní Rusové masivně bombardují Syrská města (např. Alepo), odkud utíká zbytek obyvatel, což činí ve snaze podpořit již téměř padlého diktátora Bašára al-Asada. Také se nemluví o tom, že jak USA, tak i Rusko, Čína, ale i Německo, a Česká Republika (a spousta jiných států) pilně vyrábějí a stejně pilně prodávají zbraně kamkoliv do světa, například i do krizových a krizí ohrožených končin.

▪ Souvislosti: Jsou mnohé a nejsou hned tak vidět. Tak třeba jsme si zrovna odhlasovali prolomení těžebních limitů hnědého uhlí, neboť pár horníků nechce ztratit práci a ČEZ potřebuje levné uhlí. Málokoho napadne ale souvislost s klimatickou katastrofou, přičemž v ČR stejně stále ještě panuje Klausův názor, že se žádná klima-změna nekoná. Jenže ve světě se už docela seriózně mluví o tom, že Arabské jaro (tím to vše tak trochu začalo) je důsledek několika let extrémního sucha. A právě nyní hoří zbytky pralesů v Indonésii, neboť jsou
1. vypalovány, aby se daly založit plantáže palmy olejnaté, jejíž olej se nejen zcela zbytečně přidává do všech možných potravin (je levný, neteče atd.), ale ho i tankujeme v podobě tzv. biopaliv (připomínám zde jen řepku, Babiše a spol.), a
2. v celé Indonésii panuje extrémní a nezvyklé sucho (sám jsem se o tom mohl přesvědčit na Bali). Prý je „el Nino“ tento rok neobyčejně silný (a ještě bude!).
Ale zatímco střední Evropa je to poslední, co bude esenciálně ohroženo změnou klimatu, země jako Egypt (82 milionů obyvatel), Súdán (30 milionů), Čad (10 milionů), Etiopie (82 milionů) jsou touto změnou ohroženy již nyní. A to nemluvím o nějaké Indii. Ta opravdová legrace vypukne, až se dají do pohybu tyto zeně!

▪ Řešení: Samozřejmě žádná jednoduchá řešení neexistují. Uveďme některá „pitomá“ řešení:
1. Zavřít hranice ČR (jak???) a vystavět plot z žiletkového drátu opravdu nepomůže, pokud někdo utíká v důsledku ohrožení života. To bychom měli po komunistických plotech a minových polích už vědět. Někomu (Zeman??) se zdá, že by „pomohlo“ odvelet zbytek bojeschopné armády do pohraničí a nechat je střílet na „narušitele výsostného území ČR“. Rád bych ale věděl, kolik z těch současných ca. 20 tisíc vojáků je skutečně schopných bojového nasazení. Ale i kdyby všichni, tak při délce hranice ČR 2200 km připadá jeden voják na 100 metrů, ve dne v noci, furt. Ještě dobře, že k nám fakt asi nikdo nechce.
2. Zavřít vnější hranice EU. Jenže jak? Byli jste na Lesbosu, Chíosu, Sámosu nebo Kósu (všechno řecké ostrovy, které dříve patřily Osmánské říši a přímo se lepí na Turecko)? Já ano, turecké pobřeží je na dosah a Turci samozřejmě chtějí, aby uprchlíci putovali dál. Možná, že by byli ochotnější je nepouštět, kdybychom je vzali (Turky) do EU. To by zrovna nyní bylo ještě pitomější řešení...
3. Zavřít uprchlíky do internačních táborů (opravdu jsem už o tom slyšel, člověku se tmí před očima). To snad opravdu netřeba komentovat.

▪ Bolestné řešení: Uvědomit si a smířit se s tím, že svět v oné podobě komparativně neobyčejného blahobytu, který vděčíme faktu, že už dlouho žijeme na „úvěr přírody“, končí. Dříve jsem na setkáních německé Greenpeace diskutoval o tom, jak krademe naším konzumem a exponenciálním růstem budoucnost dětem. Nyní je mi šedesát a začínám chápat, že onu budoucnost jsme neodcizili našim dětem, ale nám samým. Ne, světla ještě nezhasnou. Ale budeme se muset o ně dělit. Nebo to odmítneme a nastane válka, válka o ten zbytek blahobytu, který nám zůstává na sklonku epochy materiálního růstu. Tedy přesně řečeno: Poté, co jsme si úspěšně pod sebou podřízli větev, na které sedíme.

▪ Opravdu nutné řešení: Dát hlavy dohromady a vymyslet, jak pokud možno bez větších ztrát a katastrof přejdeme z oné etapy materiálního růstu, expanze a predátorství vůči matce přírodě do etapy růstu štěstí. Z HDP do JDŠ (jemné domácí štěstí). Bhútán na tom už maká. Pokud drasticky omezíme náš konzum, pokud se uskrovníme a zařadíme konzumní zpátečku, nakazíme tím možná ty davy, které k nám dneska proudí, neboť chtějí také pračku, ledničku, televizi, auto... Pokud jim nejen řekneme, ale i ukážeme, že nás to opravdu neudělalo šťastnějšími, ale že to, proč je hezké žít, je láska, přátelství, Éros, moudrost, spiritualita, tak možná že obrátí a vrhnou se třeba do Ruska. Nebo na Saudskou Arábii. Případně se u nás nakazí a vrátí se s tímto poselstvím zpátky. Země by mohla být krásná. A jednou zase určitě bude.

Hezké dny vám přeje
Jan

-------------
*K tomuto tématu viz Slavoj Žižek a Václav Bělohradský o tzv. tekutém hněvu. Ten je produkován extrémní ekonomickou nerovností naší (a nejen naší) společnosti a "přelévá se" tu na cikány, tu na uprchlíky a jiné skupiny, ale málokdy postihuje pravou příčinu nerovnosti.

Päng! Whaam! Třísk! Aneb: Transformace 2.0

Přiznávám, že jsme se v minulých třech měsících nechal poněkud strhnout jednou tváří skutečnosti. Ta je, jak víme, mnohačetná a pokud nás proud emocí uchvátí příliš, což se mimochodem děje častěji, než bychom si my rádoby-osvícení s přiznávali, pak po hlavě spadneme do jejího výkladu a pořežeme se o střepiny její jiné tváře.

Konkrétně řečeno jsem poněkud více než by bylo vhodné obdivoval schopnost Německa, nebát se (oni také nekradou, ale o tom jinde), a pozvat do své stabilní ekonomiky a téměř-stabilní společnosti stovky tisíc uprchlíků. Byly mi sympatické zástupy obyčejných Němců, kteří vítaly potleskem první desetitisíce válečných utečenců ze Sýrie a odjinud na nádražích, fandil jsem médiím, jež vsadily na zobrazování humanity a nebály se odsoudit nácky, xenofoby a v posledních dnech také Česko, Maďarsko a Polsko za odmítání pomoci lidem ve zjevné nouzi. Jak už jsem ale napsal, problém leží v těch mnoha facetách reality, jež nám nabízí tu jednu, podruhé jinou podobu. Situace, ve které Němci víc než naivně prohlásili: „Přijmeme všechny utíkající Syřany“ se nemohla nevymknout kontrole. Již pár dní po tomto vzedmutí starou vinou živené lidskosti zavírá Německo své hranice. Což, jak samozřejmě tušíme, nevyřeší vůbec nic.

Už mnoho let píšu čas od času články s tématikou transformace. V nich opakovaně tvrdím, že proměna se neděje jen tak, na nějakém esoterním dýchánku, kde přijmeme to pozitivní a odvrhneme to negativní. Z konstelací víme, že sama myšlenka rozdělení na dobro a zlo vede k nekončícímu boji, zklamání a nutné prohře toho, co jsme prohlásili za jediné správné – jednoduše protože zlo vždy patří „do party“, tedy k nim, k nám, ke mně samému. Tma a světlo jsou relativní veličiny, nezávislé na našem bažení po prvním a zavrhování druhého. Transformace je vždy provázena chaosem a bolestí, pouze na jejím začátku netušíme, odkud tento chaos přijde.

A tak jsem ještě před několika lety pozoroval do výše šplhající se ceny ropy a počítal s energetickým kolapsem společnosti. Ropa spadla na 45 dolarů za barel a zdá se, že ten první chaos, jenž dosud víceméně stabilní Evropu masivně zasáhne, bude spíš strukturního než energetického charakteru. Konflikty, které jsme – a zde si jsem zcela jistý – sami vyvolali exportem „našich západních hodnot“ a importem „jejich“ práce, ropy, nerostného i jiného bohatství, mají za následek rozvrácení dezorientovaných společností, ze kterých pak k nám (kam také jinam?) míří taková vlna uprchlíků, kterou naše společnost prostě nemůže integrovat. Zároveň – a to je naše past – nemůžeme uprchlíky odmítnout, aniž bychom se vzdali právě těch hodnot, na nichž je naše společnost vybudovaná. Dalo by se tedy říci, že současná situace pouze dokazuje zákon karmy – následky našich vlastních činů nás potkávají rychleji, než bychom chtěli.

V mnoha článcích, které jsem v minulých několika měsících četl, zkoumají moudří i méně moudří autoři příčiny současné nestability. A nacházejí je v mnoha dílčích aspektech: Ve vývozu zbraní, za mocenskými zájmy USA, Ruska, EU, Izraele nebo třeba i Číny, v agresivitě Islámu, v dekadenci a úpadku „starého světa“ či krizi kapitalismu. I zde je realita mnohačetná, multi-kauzální. Jedno vysvětlení současného vzrůstajícího chaosu mi ale chybí. A divím se, že ještě žádný autor na tento aspekt nekontrolovatelnosti a přílivu nového do našeho ach tak uspořádaného starého světa nepoukázal. Tato příčina se jmenuje „Grummet“. Ale čtenář patrně neví, o čem je řeč...

Grummet je podle bavorských Iluminátů* posledním stádiem cyklického vývoje každé společnosti, jenž ji navrací zpět do chaosu, z něhož povstala, a do kterého se nutně musí navrátit, než se může posunout do dalšího cyklu. První tři stádia tohoto cyklu vycházejí z hegelovské teze, antitéze a syntézy.

Ta první je nazývána Verwirrung, tedy Zmatení, prvotní pra-polívka, ve které plavou kvarky, atomy a molekuly zrovna tak jako jednotlivci, rody či kmeny... Svět ani společnost se ještě neustanovily.

Následuje Zwietracht, čili Rozkol, který se objevuje ruku v ruce s etablováním vládnoucí skupiny nebo třídy ve formující se společnosti. Tato skupina se stará o nastolení řádu, čímž proti sobě popudí ty, kteří nevládnou, neboť tito poznají, že řád vždy zvýhodňuje ty, kteří ho definují.

Boj vládnoucích s ovládanými má za následek objevení se třetí fáze vývoje, zvané Unordnung – Zmatek. Ten je důsledek pokusů o obnovení rovnováhy, pokusu o opravení přirozené (a přírodní) nerovnováhy skrze nepřirozené (a přírodě cizí) elementy a procesy. Příkladem zde budiž klasická medicína, dávky v nezaměstnanosti, dotace EU a podobné „vyrovnávací“ pokusy.


Čtvrtá fáze, Beamtenherrschaft (Byrokracie) představuje jakési prázdné čekání na změnu poté, co pokus o vyrovnání nevyrovnatelného ztroskotal. Je to klid před bouří, impotenci před smrtí, ona chvíle před objevením se šestnácté karty velké arkány tarotu – Věže.** Tato fáze je charakterizována naprostým nedostatkem vizí, nápadů a fantazie, není v ní chuť na nové, na dobrodružství, postrádá odvahu riskovat. Korupce bují a nikdo nepřechází ulici na červenou. V této fázi se celý západní svět a jmenovitě Evropská Unie nachází už delší dobu.

Poslední fáze nese nepřeložitelné jméno „Grummet“. Toto staroněmecké slovo původně označovalo druhou senoseč, otavu. V souvislosti s naším tématem bychom mohli použít anglického termínu „Final cut“, finální řez nebo zásek. Byrokracie se udusí ve svých papírech a proud chaotického, neuspořádaného života si prorazí cestu skrze všechny hranice, překážky a předpisy. Milionové davy překonají mořské úžiny na tisíci malých člunech, přelezou přes narychlo postavené žiletkové ploty, projdou neuhlídatelnými hranicemi a převalí se přes bavorské policisty, kteří jim zcela v souladu s politickou korektností chtějí pomoci s vyplněním žádosti o azyl. Tyto davy nečekají, až se panáček na přechodu pro chodce změní z červeného na zelený. Nemají papíry v pořádku. Nechovají se v souladu s bezpečnostními předpisy. Nejsou proočkovaáni. A neohlížejí se na politickou, náboženskou nebo sociální korektnost. A tím, drazí moji spoluobčané, mají nás, onu západní, byrokratickou a až na zanedbatelné výjimky spořádanou společnost, zcela v hrsti. Jen jsme netušili, že Grummet přijde tak brzo. Nebo snad ano?

Hezké dny chaosu vám přeje
Jan
--------
*Více Robert Shea a Robert Anton Wilson: Iluminatus 1-3, Maťa 2000.
** Tedy vlastně je tarotová karta pro Byrokracii „Ďábel“, což je krásně vidět na tom, jak sjou ti dva lidé připoutáni řetězem.

Utečenci v nás

Cokoliv se nám děje, je naše projekce toho, co nechceme na nás samých vidět, projekce směrem do okolního světa. Na nás dorážející problémy, nemoci či násilí pak chápeme jako externí, námi nezaviněné, a povětšinou s nimi velice zuřivě bojujeme. Netřeba dodávat, že boj s vlastním stínem je zoufale beznadějný. Pokud toto pochopíme, můžeme se dostat k celostnímu chápání světa, vyrazit cestou vhledu do nevyhnutelné provázanosti toho „dobrého“ s tím, co odsuzujeme a čemu se bráníme. Je to cesta k míru v sobě i vyrovnanosti s okolím.

To, co platí pro jednotlivé lidi, platí samozřejmě také pro celé národy. Před mnoha lety, když jsem se po své re-emigraci do Česka poprvé setkal se zdejší zakořeněnou nenávistí k Romům, jsem napsal – tenkrát ještě pro svůj iDnes blog – článek, ve kterém jsem vyslovil domněnku, že hluboko za odporem Čechů vůči „Cikánům“ je schován náš vlastní pohanský a s přírodou bytostně spjatý díl českého genomu. Koneckonců keltské geny jsou zde, hned po Irsku a Bretani, nejvíce rozšířené. To, co sami potlačujeme, co jsem v civilizačním procesu odvrhli, naši vlastní stínovou stránku pak nejvíce nenávidíme v těch, kteří nám to předvádějí před očima. Pokud bych chtěl být obzvláště jedovatý, tak bych dodal, že nejen že jsou Romové spirituálnější, více spjati s předky, přírodou* a krajinou, ale že se v rozšířeném přesvědčení Čechů o „kradoucích Romech“ odráží náš vlastní, velice uvolněný vztah k cizímu majetku.

Současná anti-uprchlická hysterie (jinak se totiž pozdvižení téměř všech v této malé, proudy uprchlíků opravdu vynechané zemičce nedá nazvat) mě přivádí na obdobnou myšlenku. Totiž, pokud by náš strach z uprchlíků měl cosi skrytého, co je nikoliv v „nich“, ale co se skrývá v nás samých, tak o co se jedná přesně?

Ještě před několika lety jsem si nutné změny, jimiž musí naše od přírody a tedy od naší vlastní pra-podstaty odtržená kultura projít, představoval jako zhroucení některých vnitřních struktur naší civilizace. Všeobecně jsem se přikláněl k názoru, že vývoj se bude ubírat zdražováním důležitých komodit (ropa, energie, zemědělské produkty atd.), na což bude následovat pozvolné chudnutí velké části obyvatelstva, nemožnost (zadlužených) států udržovat pořádek a pro funkci států nezbytné struktury, a stahování se těch, kteří pochopili směr vývoje, do více-méně autarkních komunit.

Dnes si ovšem myslím, že jsem ve svých endo-katastrofických scénářích hrubě podcenil schopnost naší západní kultury, zajišťovat pro sebe (a na úkor jiných kultur) materiální výhody nezbytné k udržení statu quo – stávajícího stavu. Je už jasné, že do anarchie hroutící se státy arabského světa, ale i jiné, mimo-atlantské země, například státy Afriky nebo latinské Ameriky, se nehroutí jaksi směrem k západní demokracii. Svět se nestává homogennějším, demokratičtějším. Je tomu přímo naopak – tyto země se hroutí kvůli tomu, že se jejich silné náboženství** dostává do konfliktu s naočkovanou konzumní „vírou“, kterou do těchto zemí vyvezl právě západ, a kterou zcela mylně nazývá demokratizací. Řeknu-li to jednodušeji – nehroutí se „k nám“, ale „od nás pryč“. O přímém profitu západu z těchto zemí (ropa, levná pracovní síla a odbytiště pro vývoz zbraní), který samozřejmě tamější chaos jen zvětšuje, ani nemluvě.

Výsledkem je to, co právě prožíváme – stále narůstající tsunami uprchlíků, kteří klepou na brány našeho světa a dožadují se vstupu. Mimochodem zcela právem – je to koneckonců právě naše post-koloniální kultura, která je vybudovaná na jejich zdrojích, byť přiznávám, že z větší části za pomoci „našich“ vynálezů. A jsou to naše individuální svobody, jichž se zbytek světa začíná radikálně dovolávat.

Všichni tušíme, že se této vlně nelze ubránit. Naivní a populistická hesla o uzavření hranic, o armádě, patrolující ve hvozdech Šumavy či skandální výroky typu „nikdo vás nezval, jděte domů“ mají na ty, kterým jde o přežití, podobný účinek, jako socialistické plky o družbě se SS na věčné časy na nás, tehdy.

Boj s utečencem je tedy předem prohraný, ledaže bychom chtěli základ naší kultury, tedy humanismus, vyhodit na smetiště dějin. Ale pokud se podíváme na moji vstupní domněnku, totiž že vše „vnější“ je výsledkem vnitřních procesů a projekcí – čeho přesně se bojíme?

Pokud si dovolím být poněkud „nehorázně esoterický“ (a z titulu lektora vědecky neuznávané metody osobního rozvoje si to prostě dovoluji rád), budu tvrdit, že ony „hordy“ uprchlíků představují ten díl nás, který prchá z neřešitelného dilema západního světa. Ono dilema se nazývá (slovy systemických konstelací): Opuštění (nebo také zatracení) rodičů. Jsme jako puberťáci, kteří utíkají z domova. Mimochodem zrovna jako nynější masy utečenců, kteří ve vratkých skořápkách připlouvají na břehy Evropy, doufajíc v zcela nový a úžasný život.

Naši rodiče však nejsou ani Aristoteles, Kristus či Descartes, nejsou to Marie Curie, Karel IV nebo TGM. Je to Velká matka Země, příroda, a na druhém pólu rodičovství ona cítěná spiritualita, která vás přepadne, když se podíváte na nebe plné hvězd. Což už prakticky není možné, pokud si nevyjedete do východoslovenských Karpat nebo na jižní Krétu.

Před mnoha lety, když jsem žil ještě v Německu, jsem spolu s mnoha jinými, podobnými lidmi hledal tyto dva rodiče v dalekých zemích, v Indii, Thajsku, na Sahaře či u pyramid mexického Yucatánu. A ještě stále, i v mých šedesáti, jezdím minimálně jednou za rok na Krétu, kde chodím po horách, plavu v moři a jsem téměř stoprocentně odříznutý od konzumu, reklamy, elektroniky.

Mohu si to, na rozdíl od „vnějších“ utečenců, dovolit. Ale hluboko v mé duši se nachází dobře ukrytá panika, kterou bych mohl nazvat pocitem puberťáka, který sice odešel od svých rodičů, ale nenašel – zcela logicky – žádný dostatečně pevný, nový domov. Nemůže nalézt, neboť to nejde. Po vybudování spousty náhradních domečků se nakonec každý putující musí vrátit tam, odkud odešel, a to i kdyby ho to mělo stát život.

Současní utečenci nám tak přesně zrcadlí naše vlastní dilema. Ztrátu původu, ztrátu toho, kde jsme skutečně doma, kde nemusíme usilovat o růst růstu, o peníze, kariéru, auto nebo ajfouna, kde lze relaxovat, rýpat se v zahrádce, pozorovat klíčící semínka a být sám zakořeněn. Je to ta složka v nás, která ví přesně, co staří Hopi-indiáni mysleli svým proroctvím o šílenosti bílého muže.*** Je to díl naší psýché, která ví, že to, co nás může zachránit, není útěk, ale jeho opak – radikální obrat, návrat. Samozřejmě právě tohoto dílu v nás se bojíme. Neboť ohrožuje naši milou představu o penzi, pivečku a tlačence. A tak se strachy hroutíme, když se v „nich“ setkáváme s něčím, co sami v sobě nechceme spatřit: Ahasvera, „věčného Žida“, který kvůli svému prohřešení se vůči Bohu musí až do konce věků bloudit světem, bez kořenů, bez domova. To nesneseme. Vždyť my jsme tenkrát, vedeni soudruhem Praotcem, našli konečně domov. Ale... na jak dlouho?

Hezké léto přeje
Jan

-------------
*Být spjat s přírodou zdaleka neznamená begónie za okny a čtvrté nejlepší zoo na světě.
**Náboženství nejen že je opium lidstva, ale také to, co nakonec všem neprivilegovaným a znevýhodněným zůstane. A čím hůře, tím lépe se mu daří.
***Proroctví indiánů kmene Hopi: „Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, přijdete na to, že se peníze nedají jíst.“

Přehřátá doba

Jasně, že je mi horko. Ačkoliv jsem „pitta“-typ, jak mi má jogovědná partnerka prozradila: Můj žaludek prý snese opravdu hodně, srdce mám silné a kůži hebkou, ale vyznačuji se tendencí být bezdůvodně podrážděn. Pitta je slovo ze Sanskritu, které znamená „oheň“. A toho máme zrovna opravdu hodně.

Kromě občasných výbuchů nevole – kdo by také zůstával klidný v tomhle státě – mě ale pravidelně přepadají i návaly údivu. Například vždy, když přijedu ze své rozpálené a na troud vyschlé zahrady a otočím vodovodním kohoutkem a teče studená, pitná (pittná?) voda. Poslední tři týdny si uvědomuji, jaký je to luxus. A že velice rychle, dříve než se nadějeme, můžeme o takové milodary přijít.

Celý život mě fascinují mraky, zajímá mě počasí, které, zrovna tak jako noční hluboké nebe, poseté miliony hvězd, mi připomíná moji maličkost a úžasnost toho, co neovlivníme, co nemáme pod kontrolou. A tak sleduji docela pravidelně meteo-radary. A hle: Jako naschvál se jakýkoliv déšť už týdny vyhýbá české kotlince. Že bychom na sebe přivolali nějaký ten trest boží? Koneckonců jsem národ bezvěrců...

Ale žerty stranou. Současné sucho, zrovna tak jako záplavy, ničivé vichry, zemětřesení a podobné žerty přírody jako kdyby nám chtěly připomenout, že nejen že neporoučíme větru dešti, ale že při vší sofistikovanosti naší civilizace jsme stále (a stále budeme) závislí na tom, co vlastně chceme chránit, samozřejmě až poté, co jsme to využili – na přírodě. Jsme jako děti, kteří chtějí pomáhat, vlastně i kontrolovat rodiče a neuvědomují si, že dokonce i čistě matematicky viděno, jsou menší. Kdyby totiž nebylo rodičů, nebude ani dětí. Ale kdyby nebylo dětí, rodiče by stále byli. I když by se tak nenazývali.

Ne, opravdu nejsme rádi závislí, neboť to znamená, že to, na čem jsme závislí, nemůžeme kontrolovat. A to nám dává pocit nejistoty; otřásá to totiž naším krásným domečkem se zahrádkou, splachovacím záchodem a venkovním bazénem, ve kterém se tak rádi šploucháme. A dlouho poté, co se ve zdánlivě pevných zdech domu začínají objevovat trhliny, co začíná padat omítka a nedovírají dveře, se stále ještě usmíváme a chceme věřit tomu, že jsou to všechno naprosto malé malichernosti. Jenže nejsou. Domeček jsme postavili na písku a pukliny se zvětšují.

Když chodím po firmách nebo vedu semináře, zjišťuji, že ti z nás, kteří mají odvahu cítit, kteří nezazdívají svoji intuici za zdmi televizní zábavy, bezhlavého konzumu či honby za povrchním požitkem, toto všechno vědí. A i když si to přímo nepřiznáváme, neboť nemáme odpověď na vynořivší se otázku „Co s tím?“, je náš hluboký životní pocit ovlivněn poznáním, že domeček už tak, jak byl vystaven, nelze zachránit. Tolik sádry na zalepení rozevírajících se prasklin prostě nemáme. Tak „co s tím?“ Přestěhovat se? Zbourat dům, vyhodit ho jedním rázem do povětří a vzít s sebou jen stan a spacák? Nebo nedělat nic a čekat, zdali se objeví někdo, kdo učiní zázrak?

Samozřejmě – ani já nevím. Jsem jen svědek, kronikář, který na podzim píše o velikém suchu, které sežehlo zem. O přehřáté době těch, kteří se domnívali, že vyzráli nad bohy. Řekové to nazývali „hybris“ a věděli, že se tato nikdy neobejde bez trestu. Ten se v tragediích jmenuje „karharsis“.

Naší katarzí by mohlo být poznání, že stačí opravdu jen málo, abychom byli šťastni. Třeba tekoucí voda z kohoutku, a ani jí nemusí být mnoho. V Řecku, když jsem do této mé druhé vlasti začal jezdit, bylo jen málo vody. Už odjakživa; teprve nedávno, pod tlakem stoupajícího množství turistů, se okolo letovisek navrtalo tolik pramenů, že okolní krajina usýchá. Tenkrát byla zem trošku zelenější, zato z kohoutku to teklo jen čúrkem. A tak jsem se naučil šetřit a vycházet s málem.

Zní to fakt banálně, ale myslím si, že jediná cesta, která nám zbývá, je právě toto: Naučit se, vycházet s málem. Dělit se. Se sousedy a přáteli, s cizími lidmi, možná dokonce i s utečenci, bezdomovci, s jinověrci. S „nepřítelem“. A především s přírodou, se zvířaty a s rostlinami, bez kterých bychom nebyli. Jistě – nejsem Ježíš a kromě toho se vyznačuji občasnou podrážděností až nesnášenlivostí. Takže to asi budu mít obzvlášť těžké. Ale – máme jinou volbu?

Krásné léto a trochu toho deště vám přeje
Jan.