Zamyšlení u příležitosti Janova vystoupení na Tantra-Festivalu 2014
Dva pojmy, které jako by spolu nesouvisely. Tantra je prastará východní nauka o dosažení osvícení skrze meditaci, symboly, obřady a rituální sexuální spojení, tedy propojení mužské (jang) a ženské (jin) energie. Naproti tomu se – aspoň na první pohled – konstelace jeví jako terapeutická metoda k urovnání a harmonizaci vztahových záležitostí uvnitř „systému“, kterým rozumíme například rodinu, firmu nebo organizaci.
ALE: Dva z mých tří nejdůležitějších učitelů jsou Osho a Hellinger; tedy indický mystik (a pro tehdejší bulvár „sex guru“) a ten druhý původně katolický misionář. Zdá se tedy, že spojování zdánlivě neslučitelného je asi mým údělem. Pokusím se tedy vysvětlit, co pro mne tvoří onen most mezi tantrou a konstelacemi. Budu používat definice, se kterými možná nebude každý souhlasit. To mě ale coby zastánci a propagátorovi „mnohačetné pravdy“ vůbec nevadí, neboť právě to, co nezapadá do našich předem připravených definicí, je to, co rozšiřuje naše obzory.
Tak nejprve tantra – v Česku (a nejen zde) poněkud zprofanované slovo. Se sexem nemá mnoho společného, ani s jakýmsi „lepším“ sexem. Cíl tantry je podobně jako u meditace osvícení, to znamená hluboké a trvalé zažití jednoty s univerzem. Nebo uvědomění si své esence. Či prozření. Definicí osvícení je nekonečně mnoho, protože každá definice se zakládá na slovech a těmi nelze hluboké zážitky popsat. Takže cíl je pro tantru i meditaci stejný – rozdíl je pouze v tom, jak se na ten vrcholek osvícené velehory dostaneme.
Zdá se, že nahoru vedou především dvě cesty – ženská a mužská. A tantra, alespoň pro mne, je spojena především s ženským principem, zatímco (například zenová) meditace s mužským. Jak to přijde? Meditátor, aniž by odmítal svět nebo z něho utíkal, vnímá prázdnotu. Jeho prvotní postoj je tedy „ne“, i když je tato negace pozitivní a láskyplná. Naproti tomu tantrik říká „ano“ a to bez rozdílu ke všemu, co přichází. Základ tantry je tedy plnost, což se oproti meditaci jeví jako zásadní rozdíl. Ale nezapomínejme, že zásadní rozdíly se sobě přibližují a opaky přitahují.
Tantrická cesta vypadá na první pohled jednodušeji, více „juicy“, šťavnatě. Není divu, že je tantra na západě, s jeho orientací na konzum, zábavu a sex (a to speciálně mezi mladými lidmi), docela „in“. Jenomže ve skutečnosti neznamená tantra ani zdaleka „juicy sex“, ale přitakání k úplně všemu, nečinění rozdílu mezi „ano“ a „ne“, mezi správným a špatným, vhodným i nevhodným, mezi krásným a ošklivým. Což, česky řečeno, může být docela hustý.
Takový malý příklad: Jeden z proslulých žáků Osha, Swami Veeresh, svého času provozoval v Holandsku meditační centrum, pokud se tak dá říkat místu, kde se docela často „chlastalo, hulilo a šukalo“. Veeresh byl, pokud jste četli ""Wild Nights" od Davida Deidy (česky Cesta vášně) takový předobraz Deidova učitele Mykonose. Jedním z nejproslulejších, ale i nejnáročnějších jeho workshopů byl jakýsi „Tantra-Intensiv-Maraton“, týdenní prakticky nepřetržitý experiment pro dvanáct mužů a dvanáct žen, v jehož průběhu každý muž MUSEL mít sex s každou ženou (samozřejmě i naopak :D). Podle svědectví kamaráda, který se semináře zúčastnil, nesmírně hluboká a transformační zkušenost, která s nějakým „divokým sexem“ neměla nic společného.
I takto může vypadat drastický způsob neodmítání čehokoliv, totiž neříci k nikomu a ničemu „ne“. Abychom se ovšem mohli vydat na tuto cestu, je třeba si NEJDŘÍVE vyřešit ještě základnější traumata, naučit se hlídat si hranice a dovolit si říci „ne“ kdykoliv a kdekoliv. Ale pokud se bavíme o tantře, neměli bychom se chytat slova „sex“. To opravdu není to primární. To důležité je přitakání všemu, co je, třeba i včetně toho, že moje partnerka dnes večer randí s někým jiným. A pozor – přitakání neznamená ani souhlas, ale ani otupění a nějakou ezoterickou všeobjímající mlhu!
A tady se dostávám k mému pojetí konstelací. Ty pro mě už dávno přestaly být jen terapeutickou metodou. Řeknu-li to na rovinu, řešení (mimochodem stále se opakujících) rodinných a vztahových problémů mě totiž už moc nebaví. Konstelace mají podstatně hlubší rozměr, než vyřešení tchyně či zdivočelého šéfa. Jejich hloubka se ukáže ovšem především tehdy, zabýváme-li se jimi trochu déle. Každý z mého konstelačního výcviku to zná. Během roku, který výcvik trvá, procházejí účastníci hlubokým procesem, který startuje téměř vždy směrem dolů. To je tím, že konstelace neobyčejně rozšiřují spektrum našeho vnímání a to první, co uvidíme, je to, co jsme do té doby vidět nechtěli...
Když totiž pracujeme s celým systémem (a to konstelace dělají neustále), začneme dříve nebo později také i „celkově“ vnímat. Začneme cítit, jak i toto patří ke mně, i tamhleto se nedá vyloučit, i tohle má právo na to, přináležet. A najednou jsme u tantry. Ono „ne“ je totiž po jisté době provozování konstelací velice těžké. Nejprve zjistíme, že nejen brácha, táta a babička mají právo na jejich způsob vidění světa, na svoji pravdu, ale nedej bože i moje manželka, a to třeba právě v okamžiku, kdy se s ní hádám a chtěl bych ji nejraději zabít. Co s tím?
Zde už není cesta k návratu do té původní, solidní a neotřesitelné „já-pravdy“. Pomalu se začneme učit přitakávat; špatnému počasí (pro dešťovky výborné), špatné náladě (přivádí nás k úsilí a pokroku), bolesti (upozorňuje nás na to, co zanedbáváme) a dokonce i špatným politickým stranám (někdo to prostě musí dělat ;-). Začneme nějak souhlasit s krizí, aniž bychom ji vyhledávali, přestaneme bojovat se strachem a smrtí, aniž bychom se stali morbidními. Tímto způsobem se pomaloučku ale jistě staneme více průchozí, tolerantní, méně strnulí. A to vše, aniž bychom ztráceli schopnost se v konkrétní situaci rozhodnout. A najednou uvidíme, kolik lidí si stále ještě navzájem ubližuje ve jménu pravdy, lásky či víry. A – i to je pak v pořádku.
To je, aspoň pro mě, výsledek konstelací a začátek tantry. Opravdové tantry, nikoliv toho, co najdeme na webu jako rychlokurz, nebo o čem píše bulvár jako posledním výkřiku erotiky.
Hezký den vám přeje
Jan.
úterý 22. dubna 2014
úterý 25. března 2014
Úspěch
Jedna z nejúspěšnějších žen světa je zcela jistě Sheryl Sandberg, po Marku Zuckerbergovi dvojka ve stále se rozrůstajícím FaceBooku. Kvůli její aktivitě za ženská práva a kampani proti označování úspěšných a asertivních mladých žen na školách slovem „bossy“ (znamená cosi jako „panovačná holka“) je pokládána za moderní feministku, společně s dalšími globálně úspěšnými ženami. Sandberg je také zodpovědná za přebudování FB na jednu z nejvýdělečnějších a snad i nejdravějších společností světa. Jen tak na okraj – právě tato transformace oblíbené sociální sítě vede stále více lidí, které znám, včetně mě samého k odchodu z FaceBooku. Což této společnosti samozřejmě může být zcela ukradené. Sandberg vlastní osobní majetek v řádu desítek miliard korun, mluví a píše se o ní ve všech předních mediích a spekuluje se, že by mohla jít do politiky a snad se i stát příští prezidentkou USA. Je prostě báječným příkladem všeho toho, čemu se ve světě říká úspěch.
Znám mnoho úspěšných žen a ještě mnohem víc úspěšných mužů. Ale poslední dobou, v průběhu jakési těžko definovatelné vnitřní změny, si stále častěji uvědomuji, jak pro náš další vývoj je naprosto nutné přezkoumat definici několika pojmů, které používáme k označení toho, po čem toužíme a co je pro nás to správné. V předchozím článku na tomto blogu jsem se trochu rozepsal o nejasnosti při používání slov „zaměstnání – povolání – poslání“. Jiný, rekordně navštěvovaný článek o definici peněz a bohatství je už staršího data. Dnes bych se chtěl věnovat „úspěchu“.
Ve svých úvahách často vycházím nejprve z toho, co se ukazuje, co tedy vnímáme jako fenomén, jev. Teprve poté, co zažijeme a procítíme to, co se před námi vynořuje a stává se existujícím, se můžeme zamyslet nad tím, co to vlastně znamená. Tento přístup je označován jako fenomenologický a je základem systemických konstelací. Právě proto nemohu přehlédnout, že se poslední dobou stávám alergický na slovo „úspěch“, především spojený s pojmy „výjimečný“, „peníze“, „sláva“ nebo „leadership“. Domnívám se totiž, že stojíme na přelomu vnímání a především žití hodnot, jaký jsme za poslední tři tisíce, ale dost možná i za poslední tři miliony let nezažili.
V konceptu vývoje vnímání světa, který nazývám „Cyklickou duší“, se ukazuje, že se právě dostáváme na hranici mezi „kmenové“ a „esenciální“ období, tedy řečeno jinými slovy, že překonáváme fázi navzájem mezi sebou a především proti okolní přírodě bojujících kmenů a dostáváme se do fáze zvýšeného vnímání a naslouchání světu, co po nás chce a jak se může naše „cyklická duše“ zapojit do celku. Můj přítel Martin Dokoupil toto popsal krásným obrazem: Cestujeme po moři, připlouváme do rozličných přístavů a přivážíme s sebou to, co v dotyčné zemi chybí. Co je žádáno.
Kritériem dřívějšího úspěchu bylo prosadit se vůči povětšinou nepřátelsky vnímanému okolí. Na nižším stupni vývoje to znamenalo vzestup a moc coby individuum, na vyšších stupních pak prosazení se společně s mým kmenem vůči jiným kmenům. O kmenech-firmách a především o kmenových, tedy firemních lídrech pojednává zcela mimořádná kniha „Zrození kmenového vůdce“*. Princip „já (případně my) proti světu“ se na první pohled zdá být naprosto biologickým a přirozeným. Vyjdeme-li na jaře do lesa, najdeme všude klíčící semenáčky, které se snaží seč můžou (a v 99,99% bez úspěchu) vyrůst tak rychle a tak vysoko, aby si zajistily dostatek světla k přežití. Důkazem, že „to dali“ je pro ně přežití. Pro nás, zjemnělé tvory moderní doby, pak bohatství, luxus, dostatek sexuálních kontaktů (tj. biologicky důležité možnosti rozmnožit svůj vlastní gen), auto, lepší auto, dům, dva domy, jachta, mrakodrap v NY, nebo vláda nad celou zemí.
Problém vězí ovšem v tom, že všechny tyto důkazy našeho úspěchu míří proti něčemu, ať už je to příroda, druhová rozmanitost, divočina, nebo okolní lidé, jiné firmy či sousední státy. Miliony let se úspěch definoval v relaci s něčím, co nejsem já/my, tedy jako konkurence, za pomoci srovnání „úspěšnější než...“. Naše inteligence a s její pomocí vyvinuté technologie nám ovšem už zhruba dvě stě let dávají možnost totální nadvlády. Zatímco klíčící semenáček nikdy neměl možnost ovládnout celý les a v lese pobíhající vlk byl ve svém snažení se o přežití vždy omezován svými biologickými možnostmi, vymkla se lidská rasa těmto omezením a je nyní schopna, skrze to, co nazývá civilizací/kulturou, svůj úspěch udělat totálním.
Jenže... takto nepřežijeme. To pomalu ale jistě dochází nám všem. Proto v budoucnosti nevystačíme s tím, co se doposud za úspěch všeobecně považovalo. Pokud máme možností, jaké máme, vede náš úspěch zároveň k našemu sebezničení. V tom jsem si velice podobní s drožďovými kvasinkami, jež se v sladkém a teplém těstu úspěšně množí a které se po jisté chvíli otráví svým vlastním vedlejším produktem úspěchu, totiž kysličníkem uhličitým. Také my si musíme dávat čím dál větší pozor, aby náš úspěch nevedl pouze k rychlejšímu konci. Proto jsem přesvědčen, že společenský diskurs na téma „Jaký vlastně úspěch?“ patří do současné diskuze o krizi a – jak doufám i obnově – mužského principu. Neboť výše uvedená paní Sandberg, jakkoliv pohledně zmakeupovaná, je vlastně pouze veleúspěšným mužem. Což, psychologicky viděno, kompenzuje svojí agendou za ženská práva.
Holedbá-li se tedy někdo, jak vydělal miliony, je nutné mu nebo ji položit otázku: „Na čem?/Na kom?“ nebo „A co na to tvé okolí/příroda/bůh?“ Případně, „Komu, kromě tebe (a tvého kmene), to poslouží?“ Předjede-li můj kamarád úžasným a příšerně drahým autem, je třeba si připomenout, kolik přírodních zdrojů jeho touha po luxusu zničila. Kolik vlků, tygrů či delfínů, abychom použili mediálně působivé obrazy. A samozřejmě, pokud já sám za několik dní si odletím „odpočinout“ do Řecka, musím se velice nepohodlně ptát, zdali je to výraz mého úspěchu, nebo útěk před mojí vlastní neschopností redefinovat to, co za něj považuji.
Tyto moje úvahy mohou někomu připadat jako škarohlídství, falešná skromnost nebo třeba i výraz závisti. To mi nebude moc vadit; na to, že mé články nejsou vždy „mainstreamové“, jsem si už dávno zvykl. Nechci tím také říci, že úspěch, ten původní, by nebyl sexy. Jak už jsem řekl, zaručuje, aspoň ještě na chvíli, schopnost se úspěšně rozmnožovat. Daleko víc je to, co píšu, výrazem mého tázání se po skrytém významu věcí, přesněji řečeno po proměně významu v měnícím se světě. A jako tak často, na tu hlavní zde položenou otázku, totiž „Co tedy může být úspěchem v dnešním světě?“, nemám patřičnou, guruovskou odpověď. Snad jen „Nevím, pojďme to nalézt, společně.“
Hezký, no a snad i úspěšný den přeje
Jan.
---
*Dave Logan, John King a Halee Fischer-Wright: Zrození kmenového vůdce, Synergie 2014
Znám mnoho úspěšných žen a ještě mnohem víc úspěšných mužů. Ale poslední dobou, v průběhu jakési těžko definovatelné vnitřní změny, si stále častěji uvědomuji, jak pro náš další vývoj je naprosto nutné přezkoumat definici několika pojmů, které používáme k označení toho, po čem toužíme a co je pro nás to správné. V předchozím článku na tomto blogu jsem se trochu rozepsal o nejasnosti při používání slov „zaměstnání – povolání – poslání“. Jiný, rekordně navštěvovaný článek o definici peněz a bohatství je už staršího data. Dnes bych se chtěl věnovat „úspěchu“.
Ve svých úvahách často vycházím nejprve z toho, co se ukazuje, co tedy vnímáme jako fenomén, jev. Teprve poté, co zažijeme a procítíme to, co se před námi vynořuje a stává se existujícím, se můžeme zamyslet nad tím, co to vlastně znamená. Tento přístup je označován jako fenomenologický a je základem systemických konstelací. Právě proto nemohu přehlédnout, že se poslední dobou stávám alergický na slovo „úspěch“, především spojený s pojmy „výjimečný“, „peníze“, „sláva“ nebo „leadership“. Domnívám se totiž, že stojíme na přelomu vnímání a především žití hodnot, jaký jsme za poslední tři tisíce, ale dost možná i za poslední tři miliony let nezažili.
V konceptu vývoje vnímání světa, který nazývám „Cyklickou duší“, se ukazuje, že se právě dostáváme na hranici mezi „kmenové“ a „esenciální“ období, tedy řečeno jinými slovy, že překonáváme fázi navzájem mezi sebou a především proti okolní přírodě bojujících kmenů a dostáváme se do fáze zvýšeného vnímání a naslouchání světu, co po nás chce a jak se může naše „cyklická duše“ zapojit do celku. Můj přítel Martin Dokoupil toto popsal krásným obrazem: Cestujeme po moři, připlouváme do rozličných přístavů a přivážíme s sebou to, co v dotyčné zemi chybí. Co je žádáno.
Kritériem dřívějšího úspěchu bylo prosadit se vůči povětšinou nepřátelsky vnímanému okolí. Na nižším stupni vývoje to znamenalo vzestup a moc coby individuum, na vyšších stupních pak prosazení se společně s mým kmenem vůči jiným kmenům. O kmenech-firmách a především o kmenových, tedy firemních lídrech pojednává zcela mimořádná kniha „Zrození kmenového vůdce“*. Princip „já (případně my) proti světu“ se na první pohled zdá být naprosto biologickým a přirozeným. Vyjdeme-li na jaře do lesa, najdeme všude klíčící semenáčky, které se snaží seč můžou (a v 99,99% bez úspěchu) vyrůst tak rychle a tak vysoko, aby si zajistily dostatek světla k přežití. Důkazem, že „to dali“ je pro ně přežití. Pro nás, zjemnělé tvory moderní doby, pak bohatství, luxus, dostatek sexuálních kontaktů (tj. biologicky důležité možnosti rozmnožit svůj vlastní gen), auto, lepší auto, dům, dva domy, jachta, mrakodrap v NY, nebo vláda nad celou zemí.
Problém vězí ovšem v tom, že všechny tyto důkazy našeho úspěchu míří proti něčemu, ať už je to příroda, druhová rozmanitost, divočina, nebo okolní lidé, jiné firmy či sousední státy. Miliony let se úspěch definoval v relaci s něčím, co nejsem já/my, tedy jako konkurence, za pomoci srovnání „úspěšnější než...“. Naše inteligence a s její pomocí vyvinuté technologie nám ovšem už zhruba dvě stě let dávají možnost totální nadvlády. Zatímco klíčící semenáček nikdy neměl možnost ovládnout celý les a v lese pobíhající vlk byl ve svém snažení se o přežití vždy omezován svými biologickými možnostmi, vymkla se lidská rasa těmto omezením a je nyní schopna, skrze to, co nazývá civilizací/kulturou, svůj úspěch udělat totálním.
Jenže... takto nepřežijeme. To pomalu ale jistě dochází nám všem. Proto v budoucnosti nevystačíme s tím, co se doposud za úspěch všeobecně považovalo. Pokud máme možností, jaké máme, vede náš úspěch zároveň k našemu sebezničení. V tom jsem si velice podobní s drožďovými kvasinkami, jež se v sladkém a teplém těstu úspěšně množí a které se po jisté chvíli otráví svým vlastním vedlejším produktem úspěchu, totiž kysličníkem uhličitým. Také my si musíme dávat čím dál větší pozor, aby náš úspěch nevedl pouze k rychlejšímu konci. Proto jsem přesvědčen, že společenský diskurs na téma „Jaký vlastně úspěch?“ patří do současné diskuze o krizi a – jak doufám i obnově – mužského principu. Neboť výše uvedená paní Sandberg, jakkoliv pohledně zmakeupovaná, je vlastně pouze veleúspěšným mužem. Což, psychologicky viděno, kompenzuje svojí agendou za ženská práva.
Holedbá-li se tedy někdo, jak vydělal miliony, je nutné mu nebo ji položit otázku: „Na čem?/Na kom?“ nebo „A co na to tvé okolí/příroda/bůh?“ Případně, „Komu, kromě tebe (a tvého kmene), to poslouží?“ Předjede-li můj kamarád úžasným a příšerně drahým autem, je třeba si připomenout, kolik přírodních zdrojů jeho touha po luxusu zničila. Kolik vlků, tygrů či delfínů, abychom použili mediálně působivé obrazy. A samozřejmě, pokud já sám za několik dní si odletím „odpočinout“ do Řecka, musím se velice nepohodlně ptát, zdali je to výraz mého úspěchu, nebo útěk před mojí vlastní neschopností redefinovat to, co za něj považuji.
Tyto moje úvahy mohou někomu připadat jako škarohlídství, falešná skromnost nebo třeba i výraz závisti. To mi nebude moc vadit; na to, že mé články nejsou vždy „mainstreamové“, jsem si už dávno zvykl. Nechci tím také říci, že úspěch, ten původní, by nebyl sexy. Jak už jsem řekl, zaručuje, aspoň ještě na chvíli, schopnost se úspěšně rozmnožovat. Daleko víc je to, co píšu, výrazem mého tázání se po skrytém významu věcí, přesněji řečeno po proměně významu v měnícím se světě. A jako tak často, na tu hlavní zde položenou otázku, totiž „Co tedy může být úspěchem v dnešním světě?“, nemám patřičnou, guruovskou odpověď. Snad jen „Nevím, pojďme to nalézt, společně.“
Hezký, no a snad i úspěšný den přeje
Jan.
---
*Dave Logan, John King a Halee Fischer-Wright: Zrození kmenového vůdce, Synergie 2014
pátek 21. března 2014
Salamandr aneb svátek ticha
„Ve jménu posvátného sokola úsvitu, jenž se vznáší v čistém a jasném vzduchu...“, začínám vzývání čtyř elementů, čtyř světových stran. Oheň, který jsem před chvílí zapálil, praská v kruhu tvořeném navezenými oblázky, vysílá reje světlušek-jisker do černé tmy a nechává stíny stromů a keřů se přeludně pohybovat kolem rituálního místa. Vzpomínám si, jak těch oblázků bylo na patnáct koleček, když jsem před třemi lety předělával ohniště. Jsem na své zahradě nedaleko Rudné u Prahy, tedy přesně na té polovině zahrady, která mi zbyla poté, co její druhou polovinu brácha včetně domku po rodičích prodal. Zahradu a domek koupil táta ve stejném roce, ve kterém jsem odešel do Německa. To už je tak dávno...
Obracím se k jihu: „Ve jménu posvátného jelena v žáru lovu...“ Ale to, co vypadá jako úžasný šamanský obřad, vůbec není snadné. Dá se dělat rituál Equinoxu, česky tedy jarní rovnodennosti, na Václaváku? Nevím, jisté je, že do malé vesničky, na jejíž hranici leží moje zahrada, se před lety nastěhovala spediční firma, která roste a roste. A tak přes pole zní do noci řev motorů a řev řidičů, kteří dirigují kolegy: „Pojeď, Tondo, máš ještě tři metry!“ Česká realita. Obzvláště nedělní večery i noci jsou rušné – kamion za kamionem vyráží na cestu, neboť ve 22 hodin končí zákaz jízdy kamionů. To, co je pro normální svět smysluplné (jinak by firmy nedostali „in time“ suroviny a součástky v pondělí ráno), znamená pro malou českou vesnici burácení tiráků přes půlnoc. Kdo to tu sakra povolil? Kdo ví.
„Ve jménu posvátného lososa, jenž přebývá v čiré a stále se měnící vodě...“ Na západě, za hradbou z křoví, lísek a zplaněných mišpulí, kterou pečlivě udržuji téměř neprůchodnou, neboť starý plot ještě po zakladateli zahrady se již dávno zhroutil a nový nechci stavět, svítí do noci pět pronikavých světel. Dlouho jsem nemohl přijít na to, co to je. Teprve nedávno jsem si všiml, že za pastvinou a silnicí, která leží vzdušnou čárou od zahrady čtvrt kilometru, si na malé boční cestě pořídil kdosi pět silných zářivek pouličního osvětlení. Snad tam bydlí nějaký víajpí-člověk, který sedí v obecní radě a bojí se tmy, a tak mu obec udělala radost. Kde jsou ty doby, kdy v noci byla tma, pokud nesvítil měsíc.
Nakonec prosím o podporu ze severu: „Ve jménu posvátné velké medvědice, jež krouží na hvězdném nebi, a matky Země, která nás živí...“ Hvězdy dneska opravdu krásně září, Orion na jihu, nad ním Jupiter a vedle něho Capella ve Vozkovi. Téměř by byly vidět smetanové chuchvalce Mléčné dráhy, tak jako na samém jihu Kréty, kam si jezdím odpočinout od hluku, světla a reklam, ale jsme ve střední Evropě, nedaleko Prahy, a přesvícení udělá to své. Tak už jen v planetáriu, nebo někde na Šumavě. A ačkoliv je dálnice Praha – Plzeň za kopcem, je ji slyšet až sem. A občas přeletí přes hlavu startující letadlo z Ruzyně. Co jsem to za srandovního šamana...
Po rituálu ještě dlouho sedím u ohně, okolí se trochu zklidňuje, do noci křičí už jen bažant. Zvykl jsem si, že zahradu vyhledávají nejen žížaly (těch tu mám v zemi opravdu hodně), ale i zbytek divokých zvířat, který to v ubývající přírodě kolem ní ještě vydržel. Minulou zimu u mě bydlel srneček, běžně nacházím zbytky myší a někdy i koroptví, které zanechal sokol, někdy doufám i v lišku. Jen vlci mi tu schází. Půjdu spát do zahradního domečku, ve kterém svítím petrolejkou a zuby si čistím přivezenou minerálkou.
Na druhý den mi kamarádka vypráví o svátku hinduistického nového roku, který se na Bali slaví úžasným způsobem – tichem. Ten den nejezdí auta, nelétají letadla, nikdo nemluví hlasitě a nevyřvává ani rádio, ani televize. Jinak by zlí démoni poznali, kde se mají uhnízdit. Některé národy mají prostě štěstí – nebo jejich moudří a prozíraví šamani pustili mezi prostý lid ty správné pověry. Vzpomínám si, že i v Irsku a Skotsku existuje pověra, že zlé víly zapálí dům tomu, kdo zničí jejich kameny – tedy menhiry a dolmeny. V důsledku toho přetrvaly megality v těchto zemích tisíciletí, zatímco v severním Německu, kde je nechránil žádný mýtus, z nich cestáři v osmnáctém a devatenáctém století vyrobili cesty a domkaři podezdívky.
Ale nakonec se dočkám. Druhý den navečer přijde vytoužené pohlazení mé mytologické duše, taková malá šamanova odměna. Když kopíruji těch pár fotek, které jsem včera udělal u ohně, zjišťuji, že na jedné je téměř dokonalý portrét Salamandra, tedy elementárního ducha ohně. Takového, jako jsem si ho jako malý kluk představoval. Tenkrát jsem vyrůstal do jara do podzimu na chatě u Slapského jezera. Nebyla ještě zavedena elektřina, takže jsme svítili petrolejkami a pan Buriánek, starousedlík a sedlák, kosil kosou a oral koňmi. Opravdu jsem to zažil? Skoro k nevíře.
Hezké jaro přeje
Jan
Obracím se k jihu: „Ve jménu posvátného jelena v žáru lovu...“ Ale to, co vypadá jako úžasný šamanský obřad, vůbec není snadné. Dá se dělat rituál Equinoxu, česky tedy jarní rovnodennosti, na Václaváku? Nevím, jisté je, že do malé vesničky, na jejíž hranici leží moje zahrada, se před lety nastěhovala spediční firma, která roste a roste. A tak přes pole zní do noci řev motorů a řev řidičů, kteří dirigují kolegy: „Pojeď, Tondo, máš ještě tři metry!“ Česká realita. Obzvláště nedělní večery i noci jsou rušné – kamion za kamionem vyráží na cestu, neboť ve 22 hodin končí zákaz jízdy kamionů. To, co je pro normální svět smysluplné (jinak by firmy nedostali „in time“ suroviny a součástky v pondělí ráno), znamená pro malou českou vesnici burácení tiráků přes půlnoc. Kdo to tu sakra povolil? Kdo ví.
„Ve jménu posvátného lososa, jenž přebývá v čiré a stále se měnící vodě...“ Na západě, za hradbou z křoví, lísek a zplaněných mišpulí, kterou pečlivě udržuji téměř neprůchodnou, neboť starý plot ještě po zakladateli zahrady se již dávno zhroutil a nový nechci stavět, svítí do noci pět pronikavých světel. Dlouho jsem nemohl přijít na to, co to je. Teprve nedávno jsem si všiml, že za pastvinou a silnicí, která leží vzdušnou čárou od zahrady čtvrt kilometru, si na malé boční cestě pořídil kdosi pět silných zářivek pouličního osvětlení. Snad tam bydlí nějaký víajpí-člověk, který sedí v obecní radě a bojí se tmy, a tak mu obec udělala radost. Kde jsou ty doby, kdy v noci byla tma, pokud nesvítil měsíc.
Nakonec prosím o podporu ze severu: „Ve jménu posvátné velké medvědice, jež krouží na hvězdném nebi, a matky Země, která nás živí...“ Hvězdy dneska opravdu krásně září, Orion na jihu, nad ním Jupiter a vedle něho Capella ve Vozkovi. Téměř by byly vidět smetanové chuchvalce Mléčné dráhy, tak jako na samém jihu Kréty, kam si jezdím odpočinout od hluku, světla a reklam, ale jsme ve střední Evropě, nedaleko Prahy, a přesvícení udělá to své. Tak už jen v planetáriu, nebo někde na Šumavě. A ačkoliv je dálnice Praha – Plzeň za kopcem, je ji slyšet až sem. A občas přeletí přes hlavu startující letadlo z Ruzyně. Co jsem to za srandovního šamana...
Po rituálu ještě dlouho sedím u ohně, okolí se trochu zklidňuje, do noci křičí už jen bažant. Zvykl jsem si, že zahradu vyhledávají nejen žížaly (těch tu mám v zemi opravdu hodně), ale i zbytek divokých zvířat, který to v ubývající přírodě kolem ní ještě vydržel. Minulou zimu u mě bydlel srneček, běžně nacházím zbytky myší a někdy i koroptví, které zanechal sokol, někdy doufám i v lišku. Jen vlci mi tu schází. Půjdu spát do zahradního domečku, ve kterém svítím petrolejkou a zuby si čistím přivezenou minerálkou.
Na druhý den mi kamarádka vypráví o svátku hinduistického nového roku, který se na Bali slaví úžasným způsobem – tichem. Ten den nejezdí auta, nelétají letadla, nikdo nemluví hlasitě a nevyřvává ani rádio, ani televize. Jinak by zlí démoni poznali, kde se mají uhnízdit. Některé národy mají prostě štěstí – nebo jejich moudří a prozíraví šamani pustili mezi prostý lid ty správné pověry. Vzpomínám si, že i v Irsku a Skotsku existuje pověra, že zlé víly zapálí dům tomu, kdo zničí jejich kameny – tedy menhiry a dolmeny. V důsledku toho přetrvaly megality v těchto zemích tisíciletí, zatímco v severním Německu, kde je nechránil žádný mýtus, z nich cestáři v osmnáctém a devatenáctém století vyrobili cesty a domkaři podezdívky.
Ale nakonec se dočkám. Druhý den navečer přijde vytoužené pohlazení mé mytologické duše, taková malá šamanova odměna. Když kopíruji těch pár fotek, které jsem včera udělal u ohně, zjišťuji, že na jedné je téměř dokonalý portrét Salamandra, tedy elementárního ducha ohně. Takového, jako jsem si ho jako malý kluk představoval. Tenkrát jsem vyrůstal do jara do podzimu na chatě u Slapského jezera. Nebyla ještě zavedena elektřina, takže jsme svítili petrolejkami a pan Buriánek, starousedlík a sedlák, kosil kosou a oral koňmi. Opravdu jsem to zažil? Skoro k nevíře.
Hezké jaro přeje
Jan
úterý 18. března 2014
Malá úvaha o digitálnu
Před mnoha a mnoha lety (já byl ještě docela mladý :-) jsem byl zapleten do jedné téměř pěstí vedené diskuze o výhodách či nevýhodách cédéček, respektive hudby na nich. Tenkrát se zrovna začínal digitální záznam prosazovat oproti analogovému. Můj kamarád vinyl-freak (tenkrát se to ještě tak neříkalo), milovník klasické hudby, tvrdil, že i na over-over-over-samplingovaném cédéčku „něco“ chybí. K ránu, po jedné klatovské noci, prochlastané a střídavě proposlouchané praskajícími elpéčky a krystalicky čistými cédéčky, jsme se opile shodli na tom, že těm druhým chybí duch.
Ať už pod pojmem „analogový duch“ rozumíme cokoliv, náš rozum pracuje především digitálně. Setkávám se s tím celkem často v konstelacích. Po hlubokém konstelačním rituálu, kdy každého jen zpola vnímavého účastníka střídavě mrazí či polévá horko, se s ohromující pravidelností ptají klienti: „A co to tedy znamená?!“ Nebo: „No a co mám teď dělat?“ A očekávají digitální, tedy na „ano nebo ne“ založený návod.
Marně říkám kudy chodím, že to mé mytologické vnímání reality (zadejte si to do Googlu a vyjedou stále ještě jen mé stránky) není a nemůže být digitální, ale „rozmázlé“, heisenbergerovsky neurčité. Na jeho základě nelze logicky odvodit, zdali je „to“ či „ono“ to pravé. Význam slova „analogový“ je „spojitý“ a analogový duch by se tedy dal popsat jako to, co spojuje, byť plynule, reálno s jeho výkladem, levo s pravem, ano s ne. Sama realita je neuchopitelná, mnohačetná, a pokaždé, když si zhotovíme její mapu, se vystavíme nebezpečí, že ji s touto mapou začneme zaměňovat. Je totiž jednodušší, dívat se do mapy, než vnímat něco, co nelze pojmout celé, co nelze logicky vysvětlit a co se nám plynule proměňuje před očima. Začneme se pak podobat Japoncům, kteří chodí po Praze, ale dívají se více do mapy či bedekru, než na tu krásu kolem. Realita se prostě vymyká popisu.
Jenže, pak přijde třeba nějaká ukrajinsko-krymská krize a národ se rozdělí na dvě stádečka, z nichž každé začne provolávat tu svoji pravdu, věřit těm svým důkazům a používat tu svoji mapu. Doleva či doprava, na západ či na východ. Ale je v reálném a mnohačetném světě možné určit, kdo má pravdu? Tak třeba v naší rodině: Táta? máma? já? brácha? pes Brok? želva Zadarka, která, tak jako mnoho našich rodinných zvířat, nepozorovaně zdechla a pak smrděla zpoza krunýře?
Digitálno je ovšem mocně na postupu, každou minutu nás stále víc ovládají počítače, internet, tablety, čtečky, digitální televize. A když nesedíme u těchto, tak aspoň neustále čumíme do našich všudypřítomných inteligentních mobilů. To zní jako výsměch, neboť inteligence samozřejmě nikdy není digitální. Ale nestává se i ta naše inteligence stále víc onou "Ano-Či-Ne" inteligencí?
A tu se začne vynořovat podezření, že digitalizování reality pomalu ale jistě vraždí toho analogového, tedy jemnohmotně neuchopitelného, proměnlivého, vše spojujícího ducha světa. Ničí svět nejednoznačných mýtů, pohádek a poezie, milostných dopisů – myslím tím těch psaných na papíře a eventuálně zkropených slzami. Rozkládá svět nedigitalizovatelné lásky, celistvého pochopení, jež se nazývá moudrostí, svět potkávání komplexního člověka a nejen jeho výcucu na facebooku.
Kdysi jsem zažil sice namáhavé a bolestné, ale vlastně i úžasné období: Asi půl roku po mém odchodu do Německa jsem pomaloučku začínal zapomínat češtinu, ale ještě jsem nebyl doma v němčině. A tu se začala dít zajímavá věc. Když jsem v parku potkal například strom, neobjevil se v mém mozku ani „strom“, ani „Baum“. Prostě „to“ stálo přede mnou bez jména, bez té vysvětlující nálepky, kterou stále lepíme přes realitu. Vyzařovalo to nepopsatelnou krásu, ale nedalo se s určitostí říci, zdali to byla krása světla nebo die Schönheit des Lichtes, způsobená hrou listí nebo durch das Spiel der Blätter. „To“ nelze digitalizovat a dokonce to nejde ani přeložit.
Za několik týdnů se opět na čas odeberu na mou milovanou Krétu. Budu tam sám a mimo digitálno, což sice není moc příjemné, ale má to, aspoň na mě, podobný efekt, jako ten čas na začátku mé emigrace. Vždy, když se vrátím, říkají ti, kteří mě dobře znají, že dělám obzvláště hluboké konstelace a vůbec jsem nějak „jiný“. Že by to bylo tím, že se mimo dosah digitálního světa dostáváme opět blíže ke své božské esenci? Možné to je. Už se zase těším.
Hezký analogový, tedy pomalu proměnující (nás i sebe) západ slunce přeje
Jan
Ať už pod pojmem „analogový duch“ rozumíme cokoliv, náš rozum pracuje především digitálně. Setkávám se s tím celkem často v konstelacích. Po hlubokém konstelačním rituálu, kdy každého jen zpola vnímavého účastníka střídavě mrazí či polévá horko, se s ohromující pravidelností ptají klienti: „A co to tedy znamená?!“ Nebo: „No a co mám teď dělat?“ A očekávají digitální, tedy na „ano nebo ne“ založený návod.
Marně říkám kudy chodím, že to mé mytologické vnímání reality (zadejte si to do Googlu a vyjedou stále ještě jen mé stránky) není a nemůže být digitální, ale „rozmázlé“, heisenbergerovsky neurčité. Na jeho základě nelze logicky odvodit, zdali je „to“ či „ono“ to pravé. Význam slova „analogový“ je „spojitý“ a analogový duch by se tedy dal popsat jako to, co spojuje, byť plynule, reálno s jeho výkladem, levo s pravem, ano s ne. Sama realita je neuchopitelná, mnohačetná, a pokaždé, když si zhotovíme její mapu, se vystavíme nebezpečí, že ji s touto mapou začneme zaměňovat. Je totiž jednodušší, dívat se do mapy, než vnímat něco, co nelze pojmout celé, co nelze logicky vysvětlit a co se nám plynule proměňuje před očima. Začneme se pak podobat Japoncům, kteří chodí po Praze, ale dívají se více do mapy či bedekru, než na tu krásu kolem. Realita se prostě vymyká popisu.
Jenže, pak přijde třeba nějaká ukrajinsko-krymská krize a národ se rozdělí na dvě stádečka, z nichž každé začne provolávat tu svoji pravdu, věřit těm svým důkazům a používat tu svoji mapu. Doleva či doprava, na západ či na východ. Ale je v reálném a mnohačetném světě možné určit, kdo má pravdu? Tak třeba v naší rodině: Táta? máma? já? brácha? pes Brok? želva Zadarka, která, tak jako mnoho našich rodinných zvířat, nepozorovaně zdechla a pak smrděla zpoza krunýře?
Digitálno je ovšem mocně na postupu, každou minutu nás stále víc ovládají počítače, internet, tablety, čtečky, digitální televize. A když nesedíme u těchto, tak aspoň neustále čumíme do našich všudypřítomných inteligentních mobilů. To zní jako výsměch, neboť inteligence samozřejmě nikdy není digitální. Ale nestává se i ta naše inteligence stále víc onou "Ano-Či-Ne" inteligencí?
A tu se začne vynořovat podezření, že digitalizování reality pomalu ale jistě vraždí toho analogového, tedy jemnohmotně neuchopitelného, proměnlivého, vše spojujícího ducha světa. Ničí svět nejednoznačných mýtů, pohádek a poezie, milostných dopisů – myslím tím těch psaných na papíře a eventuálně zkropených slzami. Rozkládá svět nedigitalizovatelné lásky, celistvého pochopení, jež se nazývá moudrostí, svět potkávání komplexního člověka a nejen jeho výcucu na facebooku.
Kdysi jsem zažil sice namáhavé a bolestné, ale vlastně i úžasné období: Asi půl roku po mém odchodu do Německa jsem pomaloučku začínal zapomínat češtinu, ale ještě jsem nebyl doma v němčině. A tu se začala dít zajímavá věc. Když jsem v parku potkal například strom, neobjevil se v mém mozku ani „strom“, ani „Baum“. Prostě „to“ stálo přede mnou bez jména, bez té vysvětlující nálepky, kterou stále lepíme přes realitu. Vyzařovalo to nepopsatelnou krásu, ale nedalo se s určitostí říci, zdali to byla krása světla nebo die Schönheit des Lichtes, způsobená hrou listí nebo durch das Spiel der Blätter. „To“ nelze digitalizovat a dokonce to nejde ani přeložit.
Za několik týdnů se opět na čas odeberu na mou milovanou Krétu. Budu tam sám a mimo digitálno, což sice není moc příjemné, ale má to, aspoň na mě, podobný efekt, jako ten čas na začátku mé emigrace. Vždy, když se vrátím, říkají ti, kteří mě dobře znají, že dělám obzvláště hluboké konstelace a vůbec jsem nějak „jiný“. Že by to bylo tím, že se mimo dosah digitálního světa dostáváme opět blíže ke své božské esenci? Možné to je. Už se zase těším.
Hezký analogový, tedy pomalu proměnující (nás i sebe) západ slunce přeje
Jan
neděle 16. března 2014
Zaměstnání, povolání, poslání
Několik myšlenek k tomu, čemu věnujeme (kromě spaní) víc než 50% našeho času.
PRÁCE
Hned po partnerských vztazích, které nás uvádějí do ještě většího chaosu, trablů, problémů a bolesti, je druhá nejdůležitější „transformační“ oblast naše práce. Samozřejmě existují i výjimky. Jsou lidé, kteří chodí opravdu rádi do práce a pro jiné je jejich vztah úžasný, romantický nebo prostě jen v pořádku. Ale v období, kdy vymizely morové epidemie, války a hladomory, se vyvíjíme především skrze těžkosti a výzvy způsobené těmito dvěma oblastmi života. Protože, jak jeden mimozemšťan prohlásil, se vyvíjíme stále ještě skrze bolest. Takže se podívejme, proč pracujeme, když většinu z nás to nebaví.
PENÍZE
Odhaduji, že na devadesát procent lidí pracuje za účelem vydělávání peněz. Ty se dnes staly nejen měřítkem všeho, ale také pohonem a zároveň cílem veškeré naší činnosti. Řekněme, téměř veškeré. Tak například jsem před pár dny četl reklamní upoutáku jedné soukromé základní školy, která zněla přibližně takto: Jsme jediná škola, která nerozdává známky, ale peníze za dobré výsledky. Tak to je už úplně v háji, pomyslel jsem si, když už i děti se budou učit jen za prachy. Zdá se, že je vše na prodej a vše se také dá koupit. Pokud máme peníze. A protože jich je stále málo, musíme pracovat stále víc.
ZAMĚSTNÁNÍ
Odmalička si zvykáme na to, být zaměstnaní. Čeština, tak jako mnoho jazyků, je docela geniální. „Jsem zrovna zaměstnán!“ může znamenat, že jednoduše nemám čas. Na sebe i na tebe. A opravdu – čím víc nás všelijaké věci zaměstnávají (zdaleka nejen práce, ale i mobily, počítače, televize, tablety, facebook, twitter atd.), tím méně máme čas. Moje definice zaměstnání? „Zaměstnání je to, co nás natolik zaměstná, abychom si nemuseli uvědomit, že to, co děláme, nemá smysl.“ Nebo také, abychom zapomněli na to, že nevíme, co je naše poslání.
ZTRÁTA ZAMĚSTNÁNÍ
znamená nezaměstnanost. Tedy katastrofu, pokud nás něco zcela okrajového nezaměstná tak, že nám to bude jedno. Třeba sledování nesmyslných televizních seriálů. Nebo hulení trávy. Ztráta zaměstnání znamená ztrátu jistot. Ale také možnost, se zastavit. Nebo začít naslouchat. Možnost nalézt zcela novou orientaci. Pokud to tedy takový nezaměstnaný vůbec chce.
POVOLÁNÍ
Podle oficiální definice Wikipedie(cz) je „povolání pravidelně vykonávaná, standardizovaná pracovní činnost za mzdu nebo plat“. Který idiot vymyslel tuhle čirou hrůzu? Ani zmínka o „volání“, které se ve slově skrývá. O lákání, přitahování, vybídnutí nebo o touze, které povolání, tedy něco, k čemu se cítím povoláván, nabízí. Přitom dříve bylo povolání často spjato s jistým imperativem dělat to, co například dělal už i můj otec a děd. Nebo s tím, k čemu byl člověk, který se vydal na cestu za svým povoláním, neodolatelně přitahován. Jsem-li někam volán, je to volání toho (nebo těch), kdo mě potřebují. A jim pak mohu sloužit.
VDĚČNOST
Je to, co nám už delší dobu chybí, neboť jsme zapomněli, že jsme součástí něčeho většího, co nás potřebuje, ale co nám také dává sílu. Pokud jsme pravdiví, je naše duše tam, kde jsme i my. Tedy například v práci, je-li naším povoláním. Někteří moudří muži tvrdí, že je-li povolání vykonáváno s vděčností, může se změnit v poslání. Jiní zase, že aby bylo povolání povoláním, je třeba ho vykonávat naprosto pravdivě. Ale jde to dneska vůbec?
KORPORACE
V seminářích se setkávám s lidmi, kteří pracují ve velkých firmách nebo v korporacích a mají problém s pravdivostí. „Můj tým je prima,“ říkají, „ale naše vedení, ti nahoře nám všemi prostředky házejí klacky pod nohy. Jak můžu být pravdivý?“ Největší nepřítel pravdivosti je strach. Ti nahoře mají strach, a tak zavalují ty pod nimi nesmyslnými požadavky na vyplnění tabulek nebo prezentování nic neříkajících čísel a grafů, které ale sugerují, že růst roste. Náš strach se živí jejich strachem a naopak. Ale skutečný král nemůže mít strach, aniž by se stal diktátorem.
POSLÁNÍ
Rozdíl k povolání je v tom, že když mě někdo volá, už tam je. Zatímco když mě někam posílá, nemusí tam nikdo být – může se jednat o zcela nový a neznámý terén. Poslání je tedy pro průkopníky. Moje duše, rodina, vlast, bůh či bohyně mě vysílají na misi do neprobádané země. Na to nejsou žádné návody, tabulky a grafy. Je to cesta na moře, ke které potřebujeme tři věci – odvahu, štěstí a umět se modlit.
MOTLITBA
je způsob, jak promlouvat k tomu, co je větší. Z celého lidského slovníku jsou použitelná jen tři slova: „Prosím“, „děkuji“, a „ano“*.
PŘÍRODA
nebo také Universum, Gaia, Kosmos, a je-li vám to slovo milé, i Bůh/Bohyně jsou větší než my. Ale zároveň jsme jejich součástí. Protože se ovšem lidská kultura zrodila z přírody a ne naopak, je naše kultura menší, a tedy na přírodě závislá. To jsme v dobách, kdy Mléčná dráha zmizela v pouličním osvětlení a vlci za plotem rezervace, jaksi zapomněli. A tak hledáme poslání tam, kde už není – v našem sebestředném záměru, jenž je jako kopí, vržené do světa. Avšak jeho cíl je nakonec téměř vždy tělo přírody, kterou jsme se dlouhá tisíciletí učili dobývat a její tvory lovit. Ale zrovna tak, jako rodiče, které jsme zavrhli, nepřestanou být naše rodiče, ani příroda nepřestane být naší matkou. Jen je, na rozdíl od ní, nesmrtelná. A skutečně nesmírně velká.
NÁVRAT
Tak jako se muž, který vyjel na moře setkat se s nekonečnem, vrací k ženě, tak i my se vracíme k záměrům, které nejsou kopím, mačetou či kulkou, ale výsledkem naslouchání světu, co odpoví na naši ultimativní otázku. A ačkoliv jsem se téměř odnaučili ptát, ačkoliv pravé otázky mizí a falešných odpovědí přibývá, je tato naše poslední a nejdůležitější otázka jasná: Kde jsme skutečně doma? Koneckonců touto otázkou začíná i jedna krásná hymna. Ale zdá se mi, že ono nové poslání, tedy hledání našeho skutečného domova, se nevztahuje, na rozdíl od textu hymny, ani tak na „zemi Českou“, jako spíš na ty pasáže, které mluví o sadech, kvetoucích loukách a hlubokém lesu, o čistých řekách a dýchatelném vzduchu. K všemu tomu bychom se mohli, skrze naše nová poslání a záměry, pomalu vrátit.
-----------
(Konstelační seminář na téma „Zaměstnání - povolání - poslání“ 30.5. - 1. 6. v Praze, INFO ZDE.)
-----------
*Volně podle Berta Hellingera
PRÁCE
Hned po partnerských vztazích, které nás uvádějí do ještě většího chaosu, trablů, problémů a bolesti, je druhá nejdůležitější „transformační“ oblast naše práce. Samozřejmě existují i výjimky. Jsou lidé, kteří chodí opravdu rádi do práce a pro jiné je jejich vztah úžasný, romantický nebo prostě jen v pořádku. Ale v období, kdy vymizely morové epidemie, války a hladomory, se vyvíjíme především skrze těžkosti a výzvy způsobené těmito dvěma oblastmi života. Protože, jak jeden mimozemšťan prohlásil, se vyvíjíme stále ještě skrze bolest. Takže se podívejme, proč pracujeme, když většinu z nás to nebaví.
PENÍZE
Odhaduji, že na devadesát procent lidí pracuje za účelem vydělávání peněz. Ty se dnes staly nejen měřítkem všeho, ale také pohonem a zároveň cílem veškeré naší činnosti. Řekněme, téměř veškeré. Tak například jsem před pár dny četl reklamní upoutáku jedné soukromé základní školy, která zněla přibližně takto: Jsme jediná škola, která nerozdává známky, ale peníze za dobré výsledky. Tak to je už úplně v háji, pomyslel jsem si, když už i děti se budou učit jen za prachy. Zdá se, že je vše na prodej a vše se také dá koupit. Pokud máme peníze. A protože jich je stále málo, musíme pracovat stále víc.
ZAMĚSTNÁNÍ
Odmalička si zvykáme na to, být zaměstnaní. Čeština, tak jako mnoho jazyků, je docela geniální. „Jsem zrovna zaměstnán!“ může znamenat, že jednoduše nemám čas. Na sebe i na tebe. A opravdu – čím víc nás všelijaké věci zaměstnávají (zdaleka nejen práce, ale i mobily, počítače, televize, tablety, facebook, twitter atd.), tím méně máme čas. Moje definice zaměstnání? „Zaměstnání je to, co nás natolik zaměstná, abychom si nemuseli uvědomit, že to, co děláme, nemá smysl.“ Nebo také, abychom zapomněli na to, že nevíme, co je naše poslání.
ZTRÁTA ZAMĚSTNÁNÍ
znamená nezaměstnanost. Tedy katastrofu, pokud nás něco zcela okrajového nezaměstná tak, že nám to bude jedno. Třeba sledování nesmyslných televizních seriálů. Nebo hulení trávy. Ztráta zaměstnání znamená ztrátu jistot. Ale také možnost, se zastavit. Nebo začít naslouchat. Možnost nalézt zcela novou orientaci. Pokud to tedy takový nezaměstnaný vůbec chce.
POVOLÁNÍ
Podle oficiální definice Wikipedie(cz) je „povolání pravidelně vykonávaná, standardizovaná pracovní činnost za mzdu nebo plat“. Který idiot vymyslel tuhle čirou hrůzu? Ani zmínka o „volání“, které se ve slově skrývá. O lákání, přitahování, vybídnutí nebo o touze, které povolání, tedy něco, k čemu se cítím povoláván, nabízí. Přitom dříve bylo povolání často spjato s jistým imperativem dělat to, co například dělal už i můj otec a děd. Nebo s tím, k čemu byl člověk, který se vydal na cestu za svým povoláním, neodolatelně přitahován. Jsem-li někam volán, je to volání toho (nebo těch), kdo mě potřebují. A jim pak mohu sloužit.
VDĚČNOST
Je to, co nám už delší dobu chybí, neboť jsme zapomněli, že jsme součástí něčeho většího, co nás potřebuje, ale co nám také dává sílu. Pokud jsme pravdiví, je naše duše tam, kde jsme i my. Tedy například v práci, je-li naším povoláním. Někteří moudří muži tvrdí, že je-li povolání vykonáváno s vděčností, může se změnit v poslání. Jiní zase, že aby bylo povolání povoláním, je třeba ho vykonávat naprosto pravdivě. Ale jde to dneska vůbec?
KORPORACE
V seminářích se setkávám s lidmi, kteří pracují ve velkých firmách nebo v korporacích a mají problém s pravdivostí. „Můj tým je prima,“ říkají, „ale naše vedení, ti nahoře nám všemi prostředky házejí klacky pod nohy. Jak můžu být pravdivý?“ Největší nepřítel pravdivosti je strach. Ti nahoře mají strach, a tak zavalují ty pod nimi nesmyslnými požadavky na vyplnění tabulek nebo prezentování nic neříkajících čísel a grafů, které ale sugerují, že růst roste. Náš strach se živí jejich strachem a naopak. Ale skutečný král nemůže mít strach, aniž by se stal diktátorem.
POSLÁNÍ
Rozdíl k povolání je v tom, že když mě někdo volá, už tam je. Zatímco když mě někam posílá, nemusí tam nikdo být – může se jednat o zcela nový a neznámý terén. Poslání je tedy pro průkopníky. Moje duše, rodina, vlast, bůh či bohyně mě vysílají na misi do neprobádané země. Na to nejsou žádné návody, tabulky a grafy. Je to cesta na moře, ke které potřebujeme tři věci – odvahu, štěstí a umět se modlit.
MOTLITBA
je způsob, jak promlouvat k tomu, co je větší. Z celého lidského slovníku jsou použitelná jen tři slova: „Prosím“, „děkuji“, a „ano“*.
PŘÍRODA
nebo také Universum, Gaia, Kosmos, a je-li vám to slovo milé, i Bůh/Bohyně jsou větší než my. Ale zároveň jsme jejich součástí. Protože se ovšem lidská kultura zrodila z přírody a ne naopak, je naše kultura menší, a tedy na přírodě závislá. To jsme v dobách, kdy Mléčná dráha zmizela v pouličním osvětlení a vlci za plotem rezervace, jaksi zapomněli. A tak hledáme poslání tam, kde už není – v našem sebestředném záměru, jenž je jako kopí, vržené do světa. Avšak jeho cíl je nakonec téměř vždy tělo přírody, kterou jsme se dlouhá tisíciletí učili dobývat a její tvory lovit. Ale zrovna tak, jako rodiče, které jsme zavrhli, nepřestanou být naše rodiče, ani příroda nepřestane být naší matkou. Jen je, na rozdíl od ní, nesmrtelná. A skutečně nesmírně velká.
NÁVRAT
Tak jako se muž, který vyjel na moře setkat se s nekonečnem, vrací k ženě, tak i my se vracíme k záměrům, které nejsou kopím, mačetou či kulkou, ale výsledkem naslouchání světu, co odpoví na naši ultimativní otázku. A ačkoliv jsem se téměř odnaučili ptát, ačkoliv pravé otázky mizí a falešných odpovědí přibývá, je tato naše poslední a nejdůležitější otázka jasná: Kde jsme skutečně doma? Koneckonců touto otázkou začíná i jedna krásná hymna. Ale zdá se mi, že ono nové poslání, tedy hledání našeho skutečného domova, se nevztahuje, na rozdíl od textu hymny, ani tak na „zemi Českou“, jako spíš na ty pasáže, které mluví o sadech, kvetoucích loukách a hlubokém lesu, o čistých řekách a dýchatelném vzduchu. K všemu tomu bychom se mohli, skrze naše nová poslání a záměry, pomalu vrátit.
-----------
(Konstelační seminář na téma „Zaměstnání - povolání - poslání“ 30.5. - 1. 6. v Praze, INFO ZDE.)
-----------
*Volně podle Berta Hellingera
pátek 21. února 2014
Kořeny násilí
„Zloba, závist, zášť nechť ať pominou“ zpívala Marta Kubišová, když mašírovala vojska Varšavského paktu do srpnového Československa. Od těch dob se málo změnilo, jak vidíme na příkladu Ukrajiny, Sýrie, Egypta, Thajska a Venezuely, abychom jmenovali jen ta právě aktuální ohniska sváru. Ale i v zemích, kde je navenek klid, rostou a polarizují se síly, které bychom mohli nazvat přinejmenším nekompromisní, ne-li nesmířlivé. Čím to je? Je nás na Matce Zemi už tolik, že nás masově zachvacuje ponorková nemoc? Nebo nám opravdu docházejí zdroje a vypukající nepokoje jsou výrazem boje o to málo, co zbývá? Upřímně řečeno, myslím si, že kořeny současného násilí jsou poněkud jinde*. Hledám je – možná že vás to udiví – ve vývoji lidstva. Podívejme se na situaci pod úhlem tří spolupůsobících aspektů, které považuji v současné etapě vývoje za společensky nesmírně důležité, ačkoliv jsou málo (tedy vlastně nejsou vůbec) známé. Jsou to 1. Mnohačetná pravda 2. Přechod z kmenové do individuální duše a 3. Mytologizace společnosti.
1. Mnohačetná pravda
Každému je známo, že žijeme v informačním věku. Méně už nám dochází, že informace jako taková nemá nic společného s pravdou, tedy že se realita, popsaná nějakou informací, v ní (tedy v jejím výkladu) zcela rozpouští. Informace se má k realitě jako slovo k objektu, který označuje, nebo jako mapa ke krajině, kterou putujeme. Informace se dají výtečně manipulovat, respektive každý si z neustálého a nás naprosto zavalujícího toku informací vybírá právě jen ty, které se mu hodí, se kterými souzní. Nastává tedy paradoxní situace: Čím více máme k dispozici informací, tím méně známe pravdu.
To lze pozorovat například na plamenné polemice, kterou vedou dva diskutéři o současném stavu Ukrajiny na FaceBooku: Žádný z nich nemá informace z první ruky (a i kdyby je měl, nic by to na věci nezměnilo), ale pan A je pro Klička, opozici a protestující, paní B pro Janukoviče a „pořádek“ a oba mají dostatek informací, svoje skálopevné přesvědčení podpořit. Oba ví, že jsou v právu. Jejich situace připomíná to, co v konstelacích nazývám mnohačetnou pravdou: Každý člen společného systému (například rodiny) má svoji pravdu, odlišnou od pravd druhých. Otec vidí „věc“ zcela jinak, než syn, matka odlišně od dcery a to, že se takový systém nerozpadne, vděčí všichni zúčastnění pouze „rodinné“ duši, tedy soudržnosti a pocitu sounáležitosti (…„i když se pořád s tátou hádám, přeci jen jsme jedna rodina“).
Pravda celého systému se tedy skládá z mnoha různých dílčích pravd, které nutno uctít jako skutečné pravdy, a to i tehdy, odporují-li například logice či vědeckým poznatkům (víme, že i logika a věda jsou pouze aspekty pravdy, nikoliv pravda jako taková). Z takto uctěných pravd-mozaikových kaménků se pak skládá jakási větší pravda systému (například rodiny), která ale opět bude konkurovat jiným rodinným pravdám. Tak například bude mít romská rodina jinou pravdu než rodina bílá.
2. Přechod od kmenové duše k duši individuální
O konceptu čtyř duší jsem toho již poměrně mnoho napsal (viz například tento úvod zde). Zatímco do rodinné duše, tedy do naší konkrétní rodiny, jsme se narodili a až do smrti v ní zůstaneme (vlastně i po smrti, coby příslušníci a předci našich potomků), je kmenová duše volitelná. Ať už je to politický směr, jenž považujeme za správný, náboženství, které vzýváme, firma, které jsme „věrní“ nebo partner, kterého jsme si vybrali, kmenová duše nás utvrzuje v tom, že naše volba není volbou mezi různými, ekvivalentními nabídkami, ale tou jedinou správnou. Protože je každá kmenová duše ohrožena možným výstupem subjektu ze spolku (to rodinná není – tam biologicky zůstaneme na pořád), vybavuje nás neustále argumenty pro naše setrvávání. V období informačního přehlcení to nebude mít těžké s nacházením patřičných důvodů, proč jedině ona je ta správná.
Kmenové duše jsou příčinou všech válek, třídních a sociálních konfliktů, rvaček mezi znepřátelenými fanoušky a zběsilých soudních pří během rozvodu. Jediná možnost, jak se z eskalace zápasu kmenových duší vymaníme, vězí ve vstupu do další etapy vývoje, do individuální duše. Ta je naší esencí, představuje tedy to, čím skutečně, individuálně a na hluboké úrovni jsme. A právě sem nyní světový vývoj míří. Jenže – ještě tam zdaleka nejsme. Nicméně individuální možnosti, které každý z nás nyní má, jsou pro jakýsi masový vstup do této „moudré“ duše jedinečně příznivé.
Zároveň ale sílí – logicky – protipohyb všech těch, kteří se vstupu do individuální duše bojí. Jako každý přechod je i tento spojen s obětováním toho, co nám v předchozí, kmenové duši bylo nejcennější: Naší skupinové (lze říci také poněkud pejorativně „stádní“) jistoty a všeho toho, co jsem na žebříčku skupinových hodnot a během vzestupu v kariéře skupiny, ke které patříme, dosáhli. Ne náhodou jsou ti, kteří rozdmychávají nenávist a nesmiřitelnost nebo vyzývají k násilí, úspěšní příslušníci „kmenů“ – ať už politických stran a hnutí nebo fundamentalistických a fanatických náboženských či nacionalistických směrů.
3. Mytologizování společnosti
To je vlastně také přirozený vývoj. Po dosažení vrcholu vědeckého racionalismu a poté, co jsme si uvědomili, že logika nemá srdce a nedělá (povětšinou) šťastným, se obracíme od „studeného“ racionalismu k „vřelému“ pocitu. Intuice, víra, láska, inflační výskyt „pavěd“ a esoterních směrů, kruhy v obilí, UFO, Atlantida, minulé životy či nebývalý rozmach všech možných drog od „obyčejné“ marihuany až po „trendovní“ ayahuascu - to vše vypovídá o naší vzrůstající touze po onom „druhém břehu“ reality, po jejím mytologickém aspektu. Lze říci díky bohu (spíš tedy díky bohyni), neboť metafyzika prostě vždy byla, je a bude nedílnou součástí lidské duše a její negování má za následek v historii nikdy nezažitý nárůst duševních onemocnění. Jenže vše má i své stinné stránky.
Velikým nebezpečím opětné mytologizace je v ní obsažená víra. Ta spolu s bodem 1 a 2 nás může přivést na pokraj záhuby typu „všichni proti všem“, především protože každý z nás bude „cítit“ svoji jedinečnou a nezpochybnitelnou mytologickou pravdu a naše příslušná kmenová duše ji bude přiživovat těmi správnými informacemi. „Padnout za pravdu“ (případně zabít za pravdu) se tak rychle může stát akceptovatelným řešením na prahu individuální duše, tedy oné již zmíněné velké nejistoty. Víra v tu „naší“ pravdu se tváří v tvář hrozící existenciální nejistotě nabízí jako bolest tišící a omamující prostředek, který sice nepřináší léčbu, ale přeci jen pocit úlevy.
Antidot víry není, jak by se mohlo zdát, skepse, ale tolerance. Pokud se chceme vyvarovat drastických konfliktů, ještě podstatně horších než jsou ty v úvodu zmíněné, musíme se především naučit tolerovat odchylné (ať už rodinné, kmenové či individuální) pravdy. Nicméně tolerovat cizí pravdy neznamená nemít vlastní pravdu, není to propustka do esoterické mlhy a neurčitosti! Dále bude nutné si uvědomit nutné předpoklady ke vstupu do třetího typu duše, do dospělé moudrosti vlastní esence. Vstupní bránou do individuální duše není jen naše vědomí a uvědomování si souvislostí, ale také již zmíněná oběť – tedy vzdání se pohodlí, které nám umožňuje predátorský přístup ke všemu, co nepatří pod naši kmenovou duši. Tedy například i k přírodě. Oběť totiž neznamená obětovat to, bez čeho se obejdeme, ale to, co je nám drahé. Pochopit nutnost oběti a stát se opět malým vůči přírodě, na které jsme samozřejmě i nadále závislí, je zase možné jen tehdy, přidáme-li k naší racionální polovině existence onu druhou, mytologickou, metafyzickou, intuitivní půlku. Upřímně doufám, že se nám tohle všechno podaří. Nebo spíš – držím nám palce. A někdy se za to i modlím.
Váš Jan.
-----
To neznamená, že bych přehlížel nebo neuznával jiné příčiny mnoha současných konfliktů, ať už tyto leží v post-bipolárním hegemoniálním chaosu (USA - China - Rusko - EU - Islám atd.), v sociální nespravedlnosti, neustále vzrůstajících rozdílech mezi stále bohatšími bohatými a stále chudšími chudými a podobně. Nicméně píši o tom, o čem většina například na FaceBooku o současné situaci na Ukrajině zuřivě polemizujících spoluobčanů mlčí, neboť to zjevně nejsou schopni rozpoznat.
1. Mnohačetná pravda
Každému je známo, že žijeme v informačním věku. Méně už nám dochází, že informace jako taková nemá nic společného s pravdou, tedy že se realita, popsaná nějakou informací, v ní (tedy v jejím výkladu) zcela rozpouští. Informace se má k realitě jako slovo k objektu, který označuje, nebo jako mapa ke krajině, kterou putujeme. Informace se dají výtečně manipulovat, respektive každý si z neustálého a nás naprosto zavalujícího toku informací vybírá právě jen ty, které se mu hodí, se kterými souzní. Nastává tedy paradoxní situace: Čím více máme k dispozici informací, tím méně známe pravdu.
To lze pozorovat například na plamenné polemice, kterou vedou dva diskutéři o současném stavu Ukrajiny na FaceBooku: Žádný z nich nemá informace z první ruky (a i kdyby je měl, nic by to na věci nezměnilo), ale pan A je pro Klička, opozici a protestující, paní B pro Janukoviče a „pořádek“ a oba mají dostatek informací, svoje skálopevné přesvědčení podpořit. Oba ví, že jsou v právu. Jejich situace připomíná to, co v konstelacích nazývám mnohačetnou pravdou: Každý člen společného systému (například rodiny) má svoji pravdu, odlišnou od pravd druhých. Otec vidí „věc“ zcela jinak, než syn, matka odlišně od dcery a to, že se takový systém nerozpadne, vděčí všichni zúčastnění pouze „rodinné“ duši, tedy soudržnosti a pocitu sounáležitosti (…„i když se pořád s tátou hádám, přeci jen jsme jedna rodina“).
Pravda celého systému se tedy skládá z mnoha různých dílčích pravd, které nutno uctít jako skutečné pravdy, a to i tehdy, odporují-li například logice či vědeckým poznatkům (víme, že i logika a věda jsou pouze aspekty pravdy, nikoliv pravda jako taková). Z takto uctěných pravd-mozaikových kaménků se pak skládá jakási větší pravda systému (například rodiny), která ale opět bude konkurovat jiným rodinným pravdám. Tak například bude mít romská rodina jinou pravdu než rodina bílá.
2. Přechod od kmenové duše k duši individuální
O konceptu čtyř duší jsem toho již poměrně mnoho napsal (viz například tento úvod zde). Zatímco do rodinné duše, tedy do naší konkrétní rodiny, jsme se narodili a až do smrti v ní zůstaneme (vlastně i po smrti, coby příslušníci a předci našich potomků), je kmenová duše volitelná. Ať už je to politický směr, jenž považujeme za správný, náboženství, které vzýváme, firma, které jsme „věrní“ nebo partner, kterého jsme si vybrali, kmenová duše nás utvrzuje v tom, že naše volba není volbou mezi různými, ekvivalentními nabídkami, ale tou jedinou správnou. Protože je každá kmenová duše ohrožena možným výstupem subjektu ze spolku (to rodinná není – tam biologicky zůstaneme na pořád), vybavuje nás neustále argumenty pro naše setrvávání. V období informačního přehlcení to nebude mít těžké s nacházením patřičných důvodů, proč jedině ona je ta správná.
Kmenové duše jsou příčinou všech válek, třídních a sociálních konfliktů, rvaček mezi znepřátelenými fanoušky a zběsilých soudních pří během rozvodu. Jediná možnost, jak se z eskalace zápasu kmenových duší vymaníme, vězí ve vstupu do další etapy vývoje, do individuální duše. Ta je naší esencí, představuje tedy to, čím skutečně, individuálně a na hluboké úrovni jsme. A právě sem nyní světový vývoj míří. Jenže – ještě tam zdaleka nejsme. Nicméně individuální možnosti, které každý z nás nyní má, jsou pro jakýsi masový vstup do této „moudré“ duše jedinečně příznivé.
Zároveň ale sílí – logicky – protipohyb všech těch, kteří se vstupu do individuální duše bojí. Jako každý přechod je i tento spojen s obětováním toho, co nám v předchozí, kmenové duši bylo nejcennější: Naší skupinové (lze říci také poněkud pejorativně „stádní“) jistoty a všeho toho, co jsem na žebříčku skupinových hodnot a během vzestupu v kariéře skupiny, ke které patříme, dosáhli. Ne náhodou jsou ti, kteří rozdmychávají nenávist a nesmiřitelnost nebo vyzývají k násilí, úspěšní příslušníci „kmenů“ – ať už politických stran a hnutí nebo fundamentalistických a fanatických náboženských či nacionalistických směrů.
3. Mytologizování společnosti
To je vlastně také přirozený vývoj. Po dosažení vrcholu vědeckého racionalismu a poté, co jsme si uvědomili, že logika nemá srdce a nedělá (povětšinou) šťastným, se obracíme od „studeného“ racionalismu k „vřelému“ pocitu. Intuice, víra, láska, inflační výskyt „pavěd“ a esoterních směrů, kruhy v obilí, UFO, Atlantida, minulé životy či nebývalý rozmach všech možných drog od „obyčejné“ marihuany až po „trendovní“ ayahuascu - to vše vypovídá o naší vzrůstající touze po onom „druhém břehu“ reality, po jejím mytologickém aspektu. Lze říci díky bohu (spíš tedy díky bohyni), neboť metafyzika prostě vždy byla, je a bude nedílnou součástí lidské duše a její negování má za následek v historii nikdy nezažitý nárůst duševních onemocnění. Jenže vše má i své stinné stránky.
Velikým nebezpečím opětné mytologizace je v ní obsažená víra. Ta spolu s bodem 1 a 2 nás může přivést na pokraj záhuby typu „všichni proti všem“, především protože každý z nás bude „cítit“ svoji jedinečnou a nezpochybnitelnou mytologickou pravdu a naše příslušná kmenová duše ji bude přiživovat těmi správnými informacemi. „Padnout za pravdu“ (případně zabít za pravdu) se tak rychle může stát akceptovatelným řešením na prahu individuální duše, tedy oné již zmíněné velké nejistoty. Víra v tu „naší“ pravdu se tváří v tvář hrozící existenciální nejistotě nabízí jako bolest tišící a omamující prostředek, který sice nepřináší léčbu, ale přeci jen pocit úlevy.
Antidot víry není, jak by se mohlo zdát, skepse, ale tolerance. Pokud se chceme vyvarovat drastických konfliktů, ještě podstatně horších než jsou ty v úvodu zmíněné, musíme se především naučit tolerovat odchylné (ať už rodinné, kmenové či individuální) pravdy. Nicméně tolerovat cizí pravdy neznamená nemít vlastní pravdu, není to propustka do esoterické mlhy a neurčitosti! Dále bude nutné si uvědomit nutné předpoklady ke vstupu do třetího typu duše, do dospělé moudrosti vlastní esence. Vstupní bránou do individuální duše není jen naše vědomí a uvědomování si souvislostí, ale také již zmíněná oběť – tedy vzdání se pohodlí, které nám umožňuje predátorský přístup ke všemu, co nepatří pod naši kmenovou duši. Tedy například i k přírodě. Oběť totiž neznamená obětovat to, bez čeho se obejdeme, ale to, co je nám drahé. Pochopit nutnost oběti a stát se opět malým vůči přírodě, na které jsme samozřejmě i nadále závislí, je zase možné jen tehdy, přidáme-li k naší racionální polovině existence onu druhou, mytologickou, metafyzickou, intuitivní půlku. Upřímně doufám, že se nám tohle všechno podaří. Nebo spíš – držím nám palce. A někdy se za to i modlím.
Váš Jan.
-----
To neznamená, že bych přehlížel nebo neuznával jiné příčiny mnoha současných konfliktů, ať už tyto leží v post-bipolárním hegemoniálním chaosu (USA - China - Rusko - EU - Islám atd.), v sociální nespravedlnosti, neustále vzrůstajících rozdílech mezi stále bohatšími bohatými a stále chudšími chudými a podobně. Nicméně píši o tom, o čem většina například na FaceBooku o současné situaci na Ukrajině zuřivě polemizujících spoluobčanů mlčí, neboť to zjevně nejsou schopni rozpoznat.
pátek 14. února 2014
O malé lodičce a zaoceánském parníku
Tak mi pan PhDr. Liška včera poslal smutný mail, že se moje přednáška o konstelacích v Teplicích příští týden neuskuteční, neboť „zájem je minimální a já bych Vás nemohl zaplatit“. Což mi opět připomnělo, na jak malém a lokálním člunku se kolébám na tom obrovském oceánu zájmů, bavičů, celebrit, hvězd i podvodníků, o které je v globálním světě zájem, v jakém malém ghettu tu v Praze žiji, i přesto, že mám každý měsíc vyprodanou Maitreu a rozhovory nebo články všudemožně.
„Všudemožně? Janíčku“, mluví ke mně něžným hláskem mé rozumné a střízlivé já, „nepropadej sebeklamu. Máš občas nějaký článek v Pravém domácím magazínu nebo v Józe dnes, ale housky se pečou v Respektu, Týdnu a Blesku, tak neblbni a zůstaň hezky v realitě. Ať nám z toho malého člunku nevypadneš, až se bude kymácet na vlnách kolem projíždějícího zaoceánského parníku.“ Tolik ten něžný hlásek.
Panu Liškovi jsem slíbil, že zajedu do Teplic, protože mi napsal hezký mail a také – opravdu se omlouvám – protože mě, „šedivého vlka samotáře“ oslovilo jeho jméno. Řekl jsem si, že my šelmy psovité musíme držet spolu. Také mi popsal, jak tam na severu zná hodně psychologů, pedagogů a že je to bude zajímat, takže určitě přijdou. No, ale zatímco já si tu píšu o spirituálních trendech 2014, o myto-logickém vnímání, mnohačetné pravdě a podobných psinách, ten velký překrásně osvětlený zaoceánský parník se řítí kolem, line se z něho hlasitá hudba, podnapití lidé koukají do svých ajfónů či za výstřihy přítomných modelek, řeší Okamuru či šampaňské (případně tlačenku a dávky) a jejich cíl je zábava. Vlastně Amerika, ale to je totéž. No, jen aby nenajeli na nějakou tu kru. Docela prima, že teď už všechny ledovce roztály.
Jenže osvětlení není osvícení. Jak už psal pan Wolker, kterého si pamatuji ještě z čítanek (domnívám se, že z těch dnešních ho zase už vyndali), někde v kotelně toho parníku maká topič Antonín Zaoceánský, přikládá železnou lopatou světlo svých očí do kotle a pomalu ale jistě ho to začíná srát. Ano, tak se mluví dole u topičů. A poslední roky i ve Sněmovně.
Někdy si připadám jako ten Pí; pokud jste ten film neviděli, dá se ještě koupit jako dívídíčko. Pí (ve skutečnosti se jmenuje Piscine Molitor Patel a je z Indie) je jediný, který přežije ztroskotání lodi, vezoucí cirkus jeho táty z Indie do vysněné Kanady. Zachrání se spolu s přeživším, leč hladovým bengálským tygrem Richardem Parkerem na malém člunu a prožije neuvěřitelné, krásné a děsivé dobrodružství. Vlastně téměř nepřežije. A nakonec, když se zachrání, tedy spíš je Bohem zachráněn, tak mu to nikdo neuvěří. A tak „jim“ vypráví tu verzi, kterou chtějí slyšet, a která sice není poetická, ale zato nevybočuje z představivosti úředníků. Že bychom takto skončili i my?
Máme teď půl třetí, pomalu půjdu balit na víkendový seminář na téma rodinné konstelace. Tedy taková ta základní věc, kam chodí lidé, kteří si chtějí vyřešit rodinu, mámu, kterou chtěli pořád zachraňovat nebo tátu, od kterého nedostali uznání. Moc mě tento druh semináře už nebaví, raději bych byl někde uprostřed tichého Tichého pod hvězdným nebem. Vlk s tygrem, nic k řešení. Ale nejsem tam všichni?
Hezký víkend, třeba v cirkusu, vám přeje
Jan.
„Všudemožně? Janíčku“, mluví ke mně něžným hláskem mé rozumné a střízlivé já, „nepropadej sebeklamu. Máš občas nějaký článek v Pravém domácím magazínu nebo v Józe dnes, ale housky se pečou v Respektu, Týdnu a Blesku, tak neblbni a zůstaň hezky v realitě. Ať nám z toho malého člunku nevypadneš, až se bude kymácet na vlnách kolem projíždějícího zaoceánského parníku.“ Tolik ten něžný hlásek.
Panu Liškovi jsem slíbil, že zajedu do Teplic, protože mi napsal hezký mail a také – opravdu se omlouvám – protože mě, „šedivého vlka samotáře“ oslovilo jeho jméno. Řekl jsem si, že my šelmy psovité musíme držet spolu. Také mi popsal, jak tam na severu zná hodně psychologů, pedagogů a že je to bude zajímat, takže určitě přijdou. No, ale zatímco já si tu píšu o spirituálních trendech 2014, o myto-logickém vnímání, mnohačetné pravdě a podobných psinách, ten velký překrásně osvětlený zaoceánský parník se řítí kolem, line se z něho hlasitá hudba, podnapití lidé koukají do svých ajfónů či za výstřihy přítomných modelek, řeší Okamuru či šampaňské (případně tlačenku a dávky) a jejich cíl je zábava. Vlastně Amerika, ale to je totéž. No, jen aby nenajeli na nějakou tu kru. Docela prima, že teď už všechny ledovce roztály.
Jenže osvětlení není osvícení. Jak už psal pan Wolker, kterého si pamatuji ještě z čítanek (domnívám se, že z těch dnešních ho zase už vyndali), někde v kotelně toho parníku maká topič Antonín Zaoceánský, přikládá železnou lopatou světlo svých očí do kotle a pomalu ale jistě ho to začíná srát. Ano, tak se mluví dole u topičů. A poslední roky i ve Sněmovně.
Někdy si připadám jako ten Pí; pokud jste ten film neviděli, dá se ještě koupit jako dívídíčko. Pí (ve skutečnosti se jmenuje Piscine Molitor Patel a je z Indie) je jediný, který přežije ztroskotání lodi, vezoucí cirkus jeho táty z Indie do vysněné Kanady. Zachrání se spolu s přeživším, leč hladovým bengálským tygrem Richardem Parkerem na malém člunu a prožije neuvěřitelné, krásné a děsivé dobrodružství. Vlastně téměř nepřežije. A nakonec, když se zachrání, tedy spíš je Bohem zachráněn, tak mu to nikdo neuvěří. A tak „jim“ vypráví tu verzi, kterou chtějí slyšet, a která sice není poetická, ale zato nevybočuje z představivosti úředníků. Že bychom takto skončili i my?
Máme teď půl třetí, pomalu půjdu balit na víkendový seminář na téma rodinné konstelace. Tedy taková ta základní věc, kam chodí lidé, kteří si chtějí vyřešit rodinu, mámu, kterou chtěli pořád zachraňovat nebo tátu, od kterého nedostali uznání. Moc mě tento druh semináře už nebaví, raději bych byl někde uprostřed tichého Tichého pod hvězdným nebem. Vlk s tygrem, nic k řešení. Ale nejsem tam všichni?
Hezký víkend, třeba v cirkusu, vám přeje
Jan.
úterý 28. ledna 2014
Cesta moudrého muže
Tento rok mi bude šedesát. Deset let pořádám v České republice semináře a cyklické večery pro muže. Mnoho mužů si odneslo silné zážitky, podněty pro další cestu, pochopení souvislostí nebo i první kroky k vyléčení vztahů - především s otcem, mužskými předky, ale také s matkou a ženami.
Poslední dobou se ale směr mé práce začal měnit. Je totiž poměrně snadné, dostat muže na jistou dobu do jeho síly. Vezmeme ho do mužského kolektivu, do "party", posadíme k ohni, konstelačně zařadíme mezi chlapské předky. Jenže tato silná energie, která se v něm probudí a která touží po výrazu navenek, mnohdy nevydrží. Buď ji my muži opět ztratíme, nebo ji egoisticky zneužijeme - někdy si dokonce ženy stěžovaly: "Cos mi to poslal domů za lidoopa."
Začínám chápat, že problém leží poněkud hlouběji. Po stoletích vnější expanze, po "dobytí" kontinentů, odkrytí a využití přírodních zdrojů, po prvních šlépějích mužů v prachu dříve bájné Luny, prostě nestačí, vrátit nás muže do síly. Ta je sice nutná a (ženám) imponující, sama o sobě však ještě neřeší náš největší problém. Tím je podle mne ztráta vnitřního prostoru v důsledku vnější expanze. Ztráta moudrých, s univerzem a přírodou propojených bohů v důsledku naší expanze do vědy, technologie a vnějších aktivit. Ztráta schopnosti vidět sebe jako součást celku v důsledku rozdrobení našeho zření na pouhé sledování mnoho malých (a stále menších) obrazovek televizí, počítačů či mobilů. Výměna našeho mytologicky vnímajícího srdce za logicky uvažující hlavu.
Rozhodl jsem se tedy po několika ročnících "kruhů mužů" nabídnout tentokrát setkání, ve kterých budeme společně formou konstelací, naslouchání a sdílení, za pomoci rituálů a meditací hledat mužskou moudrost a mužské poslání. Po nalezení a (doufejme) i pochopení "Cesty pravého muže", popsané v knize od Davida Deidy (Synergie Publishing, 2011), se chci spolu s účastníky vydat na "Cestu moudrého muže". Na cestu expanze a dobrodružného objevování nikoliv vně nás, ale dovnitř naší duše. Na cestu muže, který je skrze svoji duši spojen s duší celku, ženy, Země, hvězd a který těmto všem slouží.
A ještě malý dodatek, napsaný těsně před vypuknutím prvního setkání: Pozval jsem do "kruhu mužů" i několik žen. Nevím, zdali přijdou a nevím, zdali jejich přítomnost neodradí nás muže od toho, být otevření a upřímní. Je to experiment. Ale nějak cítím, že se na cestu moudrého muže nemůžeme vydat bez oné malé černé, "jinové" tečky v jinak bílém, "jangovém", mužském poli. Bez katalyzátoru skrze ženskou energii a přítomnost. I kdyby to měla být jen naše múza nebo inspirace.
Každý večer bude mít svůj tematický okruh.
Datum dalších večerů: 25.2., 26.3., 28.5., 17.6., 18.8., 9.9., 22. 10., 19.11. a 17.12.
Zde je přehled témat všech večerů
Na experiment se těší váš
Jan.
Poslední dobou se ale směr mé práce začal měnit. Je totiž poměrně snadné, dostat muže na jistou dobu do jeho síly. Vezmeme ho do mužského kolektivu, do "party", posadíme k ohni, konstelačně zařadíme mezi chlapské předky. Jenže tato silná energie, která se v něm probudí a která touží po výrazu navenek, mnohdy nevydrží. Buď ji my muži opět ztratíme, nebo ji egoisticky zneužijeme - někdy si dokonce ženy stěžovaly: "Cos mi to poslal domů za lidoopa."
Začínám chápat, že problém leží poněkud hlouběji. Po stoletích vnější expanze, po "dobytí" kontinentů, odkrytí a využití přírodních zdrojů, po prvních šlépějích mužů v prachu dříve bájné Luny, prostě nestačí, vrátit nás muže do síly. Ta je sice nutná a (ženám) imponující, sama o sobě však ještě neřeší náš největší problém. Tím je podle mne ztráta vnitřního prostoru v důsledku vnější expanze. Ztráta moudrých, s univerzem a přírodou propojených bohů v důsledku naší expanze do vědy, technologie a vnějších aktivit. Ztráta schopnosti vidět sebe jako součást celku v důsledku rozdrobení našeho zření na pouhé sledování mnoho malých (a stále menších) obrazovek televizí, počítačů či mobilů. Výměna našeho mytologicky vnímajícího srdce za logicky uvažující hlavu.
Rozhodl jsem se tedy po několika ročnících "kruhů mužů" nabídnout tentokrát setkání, ve kterých budeme společně formou konstelací, naslouchání a sdílení, za pomoci rituálů a meditací hledat mužskou moudrost a mužské poslání. Po nalezení a (doufejme) i pochopení "Cesty pravého muže", popsané v knize od Davida Deidy (Synergie Publishing, 2011), se chci spolu s účastníky vydat na "Cestu moudrého muže". Na cestu expanze a dobrodružného objevování nikoliv vně nás, ale dovnitř naší duše. Na cestu muže, který je skrze svoji duši spojen s duší celku, ženy, Země, hvězd a který těmto všem slouží.
A ještě malý dodatek, napsaný těsně před vypuknutím prvního setkání: Pozval jsem do "kruhu mužů" i několik žen. Nevím, zdali přijdou a nevím, zdali jejich přítomnost neodradí nás muže od toho, být otevření a upřímní. Je to experiment. Ale nějak cítím, že se na cestu moudrého muže nemůžeme vydat bez oné malé černé, "jinové" tečky v jinak bílém, "jangovém", mužském poli. Bez katalyzátoru skrze ženskou energii a přítomnost. I kdyby to měla být jen naše múza nebo inspirace.
Každý večer bude mít svůj tematický okruh.
Datum dalších večerů: 25.2., 26.3., 28.5., 17.6., 18.8., 9.9., 22. 10., 19.11. a 17.12.
Zde je přehled témat všech večerů
Na experiment se těší váš
Jan.
středa 22. ledna 2014
Jak bude vypadat naše budoucnost?
V knize, kterou právě a již po druhé čtu*, popisuje anglický autor a mytolog Robert Graves příběh básníka, který byl magicky přenesen do vzdálené budoucnosti na tzv. „Novou Krétu“. Setkává se zde s osvícenou kulturou, jíž dominují (krásné) ženy, kde se války vedou ve formě sportovních utkání, a kde je společnost rozdělena do pěti navzájem kooperujících stavů podle toho, kdo k čemu má od narození sklony. Jen pro zajímavost malá ukázka:
„A jak se pozná příslušnost k jednotlivým stavům?“
„To je docela jednoduché – představte si třeba fotbalové utkání. Budou zde hráči, kteří se cítí lépe, když podporují druhé, nahrávají jim a drží se vzadu, kteří jsou spíše pasivní a čekají na pokyny. To jsou Služebníci. Jiní hráči jdou rádi dopředu, útočí, cítí se silní ve skupině a rádi bojují v týmu. Ti tvoří nejpočetnější stav Běžných. Třetí skupina se zajímá o pravidla, počítají góly, jsou rozhodčí a vedou přesné zápisy o minulých utkáních. Ti patří do stavu Kronistů. Čtvrtou skupinu tvoří kapitáni mužstev a ti, kteří navrhují, organizují a vedou sportovní utkání. To jsou Vůdci. A pátou, nejmenší skupinu tvoří ti, se kterými se cítí ostatní ve hře nesví, a kteří se namísto na fotbale potulují krajinou a přemýšlejí o věcech. To jsou Mágové.“
A tak se zrovna zamýšlím, jak bude vypadat ta „naše“ budoucnost, za deset, padesát či dvě stě let, pokud to vše neskončí skrze nějakou katastrofickou srážku s Melancholií**. A jaké místo v ní budeme zaujímat my, kteří jsme 2013 organizovali „Fóra vědomého byznysu“, plnili přednáškové sály esoterických center a zabývali se „nepraktickými“ věcmi, jako jsou například konstelace :-).
Napadá mě pět rozličných scénářů. Zde jsou:
1. Společný skok do nového vědomí
Toto je oblíbená vize esoteriků. A ačkoliv jsem vůči všem „vznášedlům“ velice skeptický, nechci tvrdit, že tato hromadná epidemie osvícení nemůže jmenovitě poté, co jsme se stali "rovnými bohům" (viz můj článek zde) nastat. Základem tohoto scénáře je skokový vývoj vědomí všech lidí, který spočívá především v uvědomění si, že lidstvo tvoří část celku, který se nazývá „Příroda“ a který je větší, tedy i nekonečně mocnější, než naše druhově egoistické, civilizační zájmy. Pak by se naše společnost mohla během několika desetiletí začít podobat oné „Novokrétské civilizaci“, kterou popisuje Graves – stala by se společností lidí, kteří by se na hluboké, existenciální úrovni (znovu) spojili s přírodou a všemi jejími tvory, kteří by tím automaticky pozměnili svoji vůči „větší“ přírodě predátorsky se chovající kulturu a pozastavili nesmyslný materiální růst růstu ve prospěch růstu ducha. Takže – doufejme.
2. Rozdělení společnosti na 80-20%
Vědomí, inteligentní, zvídaví, otevření „neo-filní“ lidé se v tomto scénáři vyvíjejí dál, tvoří ostrůvky pozitivní deviace, komunity, spolky a sítě. Okolními osmdesáti procenty původních, neo-fóbních obyvatel nejsou prakticky vůbec vnímáni. Protože „noví“ komunikují na úrovni, která je pro „staré“ nesrozumitelná a vlastně i neviditelná, ovládnou pomalu a nepozorovaně řízení společnosti. Ponechávají „starým“ jejich zábavy a hry a vytvářejí celá území, ležící mimo vnímání „starých“ (jakési uzavřené krajiny, které „staří“ automaticky míjejí). Je to scénář, popisující vznik nové elity, která je ovšem většinovou společností zcela ignorována. Takže – jsme už „inside“ nebo ještě mimo?
3. Prolínání v bolestech
To je scénář, kdy skrze zhoršující se životní podmínky, postupující krizi, ekonomický úpadek v důsledku vyčerpání „levných energií“ (uhlí, ropa...) a s tímto související všeobecný rozpad dodržovaných „pravidel“, se společnost bude ještě více individualizovat, atomizovat a propadat do chaosu. Zde budou ti, kteří jsou dál, kteří vnímají jemné předivo příčin a důsledků, kteří umí „plavat“ v mezilidských vztazích, zaujímat stále intenzivněji roli jakýchsi „poradců“, ovšem na velice individuální úrovni. Budou učit meditaci, jógu, alternativní léčení, systemický a mytologický přístup ke světu, budou zmírňovat utrpení druhých a konejšit jejich děti. V zájmu udržení se naživu se naučí být individuálně neviditelnými, naučí se pohybovat se jako korek na vodě skrze různé společenské niky, naučí se, obrazně i doslova řečeno, jezdit slalom mezi stále se prohlubujícími dírami v silnicích. Takže – učme se a učme jiné.
4. Big crash
Na rozdíl od mnoha těch, kteří se většinou rychle dostali k penězům a nyní si budují pevnosti a kryty na přežití, kupují zásoby a staví generátory, si nemyslím, že pokud dojde ke zhroucení společenských struktur, má survivalism naději na úspěch. Ti, kteří se oplocují ostnatým drátem a opatřují si zbraně, ti, kteří trénují boj zblízka a účinnou domobranu, si neuvědomují, že nepřítel nesedí někde tam „venku“, ale v nich samých. Naše nesmírně druhově agresivní, predátorská kultura a její negativní dopady na nás všechny nejsou léčitelné zvýšenou individuální agresí. Jistě – po možném zhroucení pořádku přežijí v první vlně opravdu možná ti, kteří budou mít vysoký plot a samopal za ním. Jenže, co pak? Nehrozí právě jim rozpad zevnitř, nepředstavitelná deprese či šílenství? Vzpomeňme si, jak Jack Torrance (Jack Nicholson) v „Osvícení“ (Shining) bloudí liduprázdným hotelem a všude jsou jen jeho vlastní příšery. Pokud dojde k „big crash“, jsme na tom všichni špatně, zabunkrovaní jako nezabunkrovaní. Možná, že šok rozpadu bude nakonec mít za následek přeci jen nějakou tu léčbu šokem, možná, že až se rozptýlí dým požárů a vyzáří radioaktivita devastovaných atomových elektráren, tedy po mnoha a mnoha staletích, si budeme u ohňů vyprávět mýty o hybris našich dávných předků. Špatný scénář, který je ovšem - bohužel - docela pravděpodobný. Takže, co tedy? Užívat si? Já opravdu nevím.
5. Zázrak
Ve strukturních konstelacích objemného a výborného mistra logických úvah Matthiase Vargy von Kibéda existují čtyři „logické“ varianty (totiž možnost A, možnost B, ani A ani B, jak A tak i B) a pátá, „nelogická“, kterou nazývá „nic z předchozího a ani to ne“, a která představuje to, co je pro zenové mistry tlesknutím jedné ruky, nebo pro mystiky zázrakem. Ať už přistání Ufonů (viz třeba výborný film s Judy Fosterovou „Contact“), vynález nějaké nové energie (Tesla atd.), nebo prostě jen něco, co nás zrovna jako možná alternativa naší budoucnosti vůbec nenapadá (například probrání se z Matrixu) – scénář zázraku je jakási pohádka, která nám zbývá, když už nemáme naději. Pokud jste neviděli „Pí a jeho život“, kupte si DVD a pusťte si ho. Neboť zázraky se dějí tehdy a jedině tehdy, když vše, na čem jsme závislí, opustíme. Takže: „Když přijdete o všechno, co jste kdy znali, najdete svoji odvahu.“ (Trailer k „Pí“).
Vybrali jste si? Tak vám hezký den přeje
Jan.
-------
* Robert Graves: Seven Days in New Crete, (v němčině: Sieben Tage Milch und Honig"). Nechtěl by tuto knihu někdo vydat v češtině? :-)
** Melancholia je jméno planety, která se ve stejnojmenném filmu Larse von Triera srazí se Zemí.
„A jak se pozná příslušnost k jednotlivým stavům?“
„To je docela jednoduché – představte si třeba fotbalové utkání. Budou zde hráči, kteří se cítí lépe, když podporují druhé, nahrávají jim a drží se vzadu, kteří jsou spíše pasivní a čekají na pokyny. To jsou Služebníci. Jiní hráči jdou rádi dopředu, útočí, cítí se silní ve skupině a rádi bojují v týmu. Ti tvoří nejpočetnější stav Běžných. Třetí skupina se zajímá o pravidla, počítají góly, jsou rozhodčí a vedou přesné zápisy o minulých utkáních. Ti patří do stavu Kronistů. Čtvrtou skupinu tvoří kapitáni mužstev a ti, kteří navrhují, organizují a vedou sportovní utkání. To jsou Vůdci. A pátou, nejmenší skupinu tvoří ti, se kterými se cítí ostatní ve hře nesví, a kteří se namísto na fotbale potulují krajinou a přemýšlejí o věcech. To jsou Mágové.“
A tak se zrovna zamýšlím, jak bude vypadat ta „naše“ budoucnost, za deset, padesát či dvě stě let, pokud to vše neskončí skrze nějakou katastrofickou srážku s Melancholií**. A jaké místo v ní budeme zaujímat my, kteří jsme 2013 organizovali „Fóra vědomého byznysu“, plnili přednáškové sály esoterických center a zabývali se „nepraktickými“ věcmi, jako jsou například konstelace :-).
Napadá mě pět rozličných scénářů. Zde jsou:
1. Společný skok do nového vědomí
Toto je oblíbená vize esoteriků. A ačkoliv jsem vůči všem „vznášedlům“ velice skeptický, nechci tvrdit, že tato hromadná epidemie osvícení nemůže jmenovitě poté, co jsme se stali "rovnými bohům" (viz můj článek zde) nastat. Základem tohoto scénáře je skokový vývoj vědomí všech lidí, který spočívá především v uvědomění si, že lidstvo tvoří část celku, který se nazývá „Příroda“ a který je větší, tedy i nekonečně mocnější, než naše druhově egoistické, civilizační zájmy. Pak by se naše společnost mohla během několika desetiletí začít podobat oné „Novokrétské civilizaci“, kterou popisuje Graves – stala by se společností lidí, kteří by se na hluboké, existenciální úrovni (znovu) spojili s přírodou a všemi jejími tvory, kteří by tím automaticky pozměnili svoji vůči „větší“ přírodě predátorsky se chovající kulturu a pozastavili nesmyslný materiální růst růstu ve prospěch růstu ducha. Takže – doufejme.
2. Rozdělení společnosti na 80-20%
Vědomí, inteligentní, zvídaví, otevření „neo-filní“ lidé se v tomto scénáři vyvíjejí dál, tvoří ostrůvky pozitivní deviace, komunity, spolky a sítě. Okolními osmdesáti procenty původních, neo-fóbních obyvatel nejsou prakticky vůbec vnímáni. Protože „noví“ komunikují na úrovni, která je pro „staré“ nesrozumitelná a vlastně i neviditelná, ovládnou pomalu a nepozorovaně řízení společnosti. Ponechávají „starým“ jejich zábavy a hry a vytvářejí celá území, ležící mimo vnímání „starých“ (jakési uzavřené krajiny, které „staří“ automaticky míjejí). Je to scénář, popisující vznik nové elity, která je ovšem většinovou společností zcela ignorována. Takže – jsme už „inside“ nebo ještě mimo?
3. Prolínání v bolestech
To je scénář, kdy skrze zhoršující se životní podmínky, postupující krizi, ekonomický úpadek v důsledku vyčerpání „levných energií“ (uhlí, ropa...) a s tímto související všeobecný rozpad dodržovaných „pravidel“, se společnost bude ještě více individualizovat, atomizovat a propadat do chaosu. Zde budou ti, kteří jsou dál, kteří vnímají jemné předivo příčin a důsledků, kteří umí „plavat“ v mezilidských vztazích, zaujímat stále intenzivněji roli jakýchsi „poradců“, ovšem na velice individuální úrovni. Budou učit meditaci, jógu, alternativní léčení, systemický a mytologický přístup ke světu, budou zmírňovat utrpení druhých a konejšit jejich děti. V zájmu udržení se naživu se naučí být individuálně neviditelnými, naučí se pohybovat se jako korek na vodě skrze různé společenské niky, naučí se, obrazně i doslova řečeno, jezdit slalom mezi stále se prohlubujícími dírami v silnicích. Takže – učme se a učme jiné.
4. Big crash
Na rozdíl od mnoha těch, kteří se většinou rychle dostali k penězům a nyní si budují pevnosti a kryty na přežití, kupují zásoby a staví generátory, si nemyslím, že pokud dojde ke zhroucení společenských struktur, má survivalism naději na úspěch. Ti, kteří se oplocují ostnatým drátem a opatřují si zbraně, ti, kteří trénují boj zblízka a účinnou domobranu, si neuvědomují, že nepřítel nesedí někde tam „venku“, ale v nich samých. Naše nesmírně druhově agresivní, predátorská kultura a její negativní dopady na nás všechny nejsou léčitelné zvýšenou individuální agresí. Jistě – po možném zhroucení pořádku přežijí v první vlně opravdu možná ti, kteří budou mít vysoký plot a samopal za ním. Jenže, co pak? Nehrozí právě jim rozpad zevnitř, nepředstavitelná deprese či šílenství? Vzpomeňme si, jak Jack Torrance (Jack Nicholson) v „Osvícení“ (Shining) bloudí liduprázdným hotelem a všude jsou jen jeho vlastní příšery. Pokud dojde k „big crash“, jsme na tom všichni špatně, zabunkrovaní jako nezabunkrovaní. Možná, že šok rozpadu bude nakonec mít za následek přeci jen nějakou tu léčbu šokem, možná, že až se rozptýlí dým požárů a vyzáří radioaktivita devastovaných atomových elektráren, tedy po mnoha a mnoha staletích, si budeme u ohňů vyprávět mýty o hybris našich dávných předků. Špatný scénář, který je ovšem - bohužel - docela pravděpodobný. Takže, co tedy? Užívat si? Já opravdu nevím.
5. Zázrak
Ve strukturních konstelacích objemného a výborného mistra logických úvah Matthiase Vargy von Kibéda existují čtyři „logické“ varianty (totiž možnost A, možnost B, ani A ani B, jak A tak i B) a pátá, „nelogická“, kterou nazývá „nic z předchozího a ani to ne“, a která představuje to, co je pro zenové mistry tlesknutím jedné ruky, nebo pro mystiky zázrakem. Ať už přistání Ufonů (viz třeba výborný film s Judy Fosterovou „Contact“), vynález nějaké nové energie (Tesla atd.), nebo prostě jen něco, co nás zrovna jako možná alternativa naší budoucnosti vůbec nenapadá (například probrání se z Matrixu) – scénář zázraku je jakási pohádka, která nám zbývá, když už nemáme naději. Pokud jste neviděli „Pí a jeho život“, kupte si DVD a pusťte si ho. Neboť zázraky se dějí tehdy a jedině tehdy, když vše, na čem jsme závislí, opustíme. Takže: „Když přijdete o všechno, co jste kdy znali, najdete svoji odvahu.“ (Trailer k „Pí“).
Vybrali jste si? Tak vám hezký den přeje
Jan.
-------
* Robert Graves: Seven Days in New Crete, (v němčině: Sieben Tage Milch und Honig"). Nechtěl by tuto knihu někdo vydat v češtině? :-)
** Melancholia je jméno planety, která se ve stejnojmenném filmu Larse von Triera srazí se Zemí.
pondělí 13. ledna 2014
Stabat Mater: Truchlící Panna Marie nebo spíš mystérium Velké Bohyně?
Stabat Mater dolorosa je středověká báseň (tzv. sekvence), která pochází ze 13. století, pravděpodobně od Jacopone da Todiho (1230-1306). Báseň popisuje bolest Ježíšovy matky (Panny Marie) nad ztrátou syna. Stala se inspirací pro mnoho uměleckých děl všech žánrů, jmenovitě pro zhudebnění – mezi nejznámější kompozice na toto téma patří Stabat Mater od Palestrina, Pergolesiho, Haydna a Antonína Dvořáka.
Abychom se mohli hlouběji ponořit do významu obrazu truchlící matky, musíme podstoupit menší exkurzi k jednotlivým osobám a symbolice „tragédie ukřižování“. Je docela možné, že zjistíme, že i samotné ukřižování Krista, tak jako prakticky celá Bible, je nutno vidět nejen doslovně (nechci tvrdit, že se nestalo), ale jako alegorie, tedy v kontextu „mytologického“ způsobu vnímání. Neměli bychom zapomenout, že mezi událostí samou (tedy působením Ježíše) a kanonizováním Nového Zákona uplynuly desítky až stovky let. S naším zkoumáním začněme daleko před Kristem – tím, co vlastně vyjadřuje označení „panna“.
Souhvězdí Panny (lat. Virgo) bylo samozřejmě známo již od pravěku. Souhvězdí zvířetníku byla vždy velice důležitá pro určování vhodné doby k zemědělským pracím během roku a s nimi spojeným rituálům. Panna byla od dob Mezopotámie spojována s bohyněmi, které vládly úrodě a sklizni a to ne náhodou. Heliaktický východ souhvězdí připadal v časech tvorby prvních mýtů (kolem 4000 př.n.l) na začátek srpna, tedy na dobu žní. V Mezopotámii se toto souhvězdí nazývalo podle bohyně obilí Šala. Nejjasnější hvězda souhvězdí je Spica, latinsky pro „klas“. Panna je spojována s prakticky všemi bohyněmi úrody a růstu starověku: s Ištar (Akkadie, Babylon), Inannou (Sumer), Isis (Egypt), Kybéle (Řecko, Řím, Malá Asie), s Démétér a Díké (Řecko). Všechny tyto bohyně měly přirozeně daleko k „panně“ ve smyslu „ženy, která ještě nepoznala muže“, abychom se vyjádřili biblicky. Koneckonců představa panny jako pravěké bohyně plodnosti je absurdní. Tělesná láska se před zavedením celibátu skrze křesťanské kněze považovala za naprosto božskou záležitost – a skrze její nezbytnost pro rozmnožování a plodnost byla ve velké úctě nejen u bohyň.
Učiňme tedy první závěr: Panna ve starověku = Bohyně plodnosti, úrody.
Podle evangelií, jmenovitě podle sv. Jana* stály pod křížem tři Marie. Jak víme, všechny dřívější kultury spojovaly Velkou Bohyni s Lunou a jejími třemi fázemi (první srpek, úplněk a poslední, ubývající čtvrť). Čtvrtá, neviditelná fáze symbolizovala fyzickou ne-existenci, tedy onu část životního cyklu, která se počítá od smrti k znovuzrození. Zatímco mužský princip je podroben zrození a smrti (a případnému znovuzrození – viz Fénix, Osiris, Kristus), a je tudíž symbolizován číslem 4 (čtyři evangelisti, Císař – tarotová karta č. 4.), je ženský princip vyjádřen v čísle tři (Císařovna, č. 3) a je nesmrtelný, cyklický (tak jako příroda sama). Velká Bohyně také nese přízvisko „trojjediná“. To vysvětluje, proč se tradičně mluví o třech fázích Luny, které odpovídají třem podobám Bohyně („panna“, matka, stařena). Čtvrtá, neviditelná fáze (nov) je považována v cyklu ženy za období nedotknutelnosti (přírodní ženy menstruují během novoluní), ale nikoliv za smrt.
V řeckém pantheonu bohyň je první podoba Velké Bohyně, „panna“ (záměrně v uvozovkách), představována nezkrotnou vládkyní lesů a divokých zvířat Artemidou a ženou-milenkou Afroditou. Afrodita má dar své panenství coby symbol nezávislosti na muži skrze rituální lázeň obnovovat. Druhá podoba bohyně-matky je u Řeků zastoupena především „domácími“ bohyněmi Hery a Hestie, i když se zde už jedná o dórskému patriarchátu „přizpůsobené“ bohyně. Možná že lepší příklad pro „matku“ je Démétér, bohyně obilných polí s její mateřskou láskou a starostí o její dceru Kóre (později zvanou Persefóné). Bohyně-Stařeny jsou pak především Hekaté (bohyně magie) a Pesefona, vládkyně podsvětí. Je zajímavé, že pod křížem se sešly nejméně dvě podoby Velké Bohyně: svobodná žena (milenka?) Maří Magdaléna** a matka Marie. Třetí, poněkud záhadná Marie Kleofášova by mohla představovat poslední z tváří Bohyně – stařenu.
Postulujme zde náš druhý závěr: Pod křížem, na němž umírá Ježíš, se scházejí tři Marie***, tři podoby jedné bohyně.
Legenda o smrti Krista a jeho zmrtvýchvstání je podle mnoha pramenů pokračování mnoha podobných mýtů o narození, smrti a vzkříšení slunečního boha, boha „spasitele“ – jmenujme zde zavraždění Osirise jeho bratrem Sethem, jeho zázračné oživení skrze sestru a zároveň ženu Isis a následné zrození syna Hóra, boha Slunce, dále „dvakrát zrozeného“ Dionýsa nebo také římský kult boha Mitry. Co ale stojí za těmito všemi legendami, vyprávějícími o rituální smrti muže a jeho „posvěcením“ a výstupem na nebesa? Podle mytologa Ranke-Gravese byl za starých, matriarchálních časů král, kterého si Bohyně/královna vybrala za muže, vždy po půl roce (příp. po roce) vlády rituálně obětován. Touto obětí nejvyššího a nejmocnějšího muže bylo zajištěno pokračování vegetačního cyklu, symbolicky uctěna plodnost královny (srovnej trubci u včel) a také posvěcena úroda a prosperita celé země. V mnoha dochovaných mýtech se tento pra-mýtus ještě dá vysledovat.
Ale nejen to. Svojí smrtí smývá mužská oběť vinu „prvotního hříchu“, totiž lidského, racionálního (tj. mužského) poznání. Toto biblické poznání není nic jiného, než vědomá sebereflexe, oddělení se od zvířecí nevinnosti skrz pochopení sebe sama. Právě o tomto hovoří David Abram ve své knize „Kouzlo smyslů“, když popisuje vynález písma, jenž pisateli umožnil, se na své myšlenky a potažmo na sebe sama dívat „shora“. Teprve skrze písmo jsme na rozdíl od všech dosavadních tvorů začali být schopni reflektovat své (zapsané) myšlenky a vědomě hodnotit a volit i proti našemu biologickému instinktu. Zároveň jsme se tím ovšem vydělili z jednoty s bohem, sami sebe vyhnali z onoho biblického ráje a tím na sebe vzali „vinu“.
Je tedy čas na náš třetí závěr: Ježíš umírá na kříži jako oběť mytologického krále**** v mysteriích Velké Matky.
A na konec – proč musí matka přežít syna? I to je v tomto kontextu jednoduché. Velká Matka vždy přežívá syna-člověka. Právě tak nazývá Ježíš sám sebe. Přežívá ho, protože je nesmrtelná, neboť život dává a bere, zatímco my jsme rodící se a umírající, je nám tedy život dáván a brán. A ačkoliv je pro nás, „syny-člověka“ vždy útěchou, vrátit se do Jejího lůna, abychom z něho, přetaveni v jiné podobě opět vyšli, jsou její slzy na našich „hrdinských“ hrobech výrazem smutku z našeho nepochopení, z osudového nesouladu s Ní, z našeho vzepření se přírodě, z naší „viny“. A protože jejím principem je nekonečná láska (viz význam jména Marie), pochopitelně smrtí syna-člověka trpí, a to i tehdy (nebo dokonce právě tehdy), byla-li to ona, která ho obětovala, případně (a poetičtěji) ho vzala k sobě mezi hvězdy. Právě v tom je velikost Velké Bohyně: „Kde voda zahnívá, tam protrhnu hráze. Ale v lásce je protrhnu.“ Velká Matka je totiž matkou všech; to, že Ježíš tuto symboliku pochopil a v zahradě Getsemanské přijal svůj „pozemský“ osud, je vyjádřeno jeho souhlasem s předčasnou smrtí, přitakáním jeho cesty zpátky do „jejího“ tmavomodrého a hvězdnatého nebe. Král umírá, aby rovnováha byla zachována a vše pokračovalo ve svém nekonečném, božském cyklu.
Pokud si tedy dovolíme udělat čtvrtý, již ryze spekulativní závěr, zde je:
Ježíš se pokoušel navrátit ženě/bohyni místo, které ji náleží. Ukřižován byl především proto, že svým učením a svým životem, speciálně svoji láskou k ženám (Magdaléna), nepřijatelným způsobem narušil patriarchální uspořádání tehdejší židovské společnosti. Jeho ukřižování (kterému se mohl, jak víme, vyhnout) však mělo přesně ten symbolický význam, jenž potvrdil jeho učení o rovnováze mužského a ženského principu (poznání - láska) a zapadl jako kamínek do mozaiky obrazu prastarých, původně matriarchálních ritů. Veškeré stopy po této části jeho učení byly později odstraněny. I pozdější pokusy, tuto část jeho učení znovu oživit, se setkaly s neobyčejně krutou až zběsilou reakcí církve, která se např. projevila v polovině třináctého století zničením Katarů.
------------
*U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Maria Magdalská. ( Jan 19,25)
**Marie Magdaléna (Miriam Magdalská) není jen tématem různých bestsellerů poslední doby (jmenujme zde například „Očekávaná“ Kathleen McGowan). V Bibli samé se nachází několik „mytologicky“ zašifrovaných stop jejího významu pro Ježíše. Ten ji například vyléčil tím, že z ní vyhnal „sedm démonů“ (Lk 8,2, Mk 16,9). Pokud ve smyslu výše zmíněné „čtvrté fáze měsíce“ postulujeme, že oněch sedm démonů bylo sedm dní menstruace, můžeme celou historku o „vyléčení menstruačních potíží“ číst také tak, že s ním otěhotněla. Další záhadná pasáž, která snad představuje přímou zmínku o vztahu Ježíše s Magdalénou, najdeme v pokračování citace z evangelia svatého Jana z předchozí poznámky. Tam (Jan 19,26-27 se dočteme: Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, to je tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." Od té chvíle ji ten učedník vzal k sobě. Toto se zdá být velice zajímavý „překlep“ v evangeliu. Ježíš zjevně „nejmilejším učedníkem“ myslel Magdalenu – jeho „druhý nejmilejší“ učedník byl koneckonců právě Jan, v jehož evangeliu tato zmínka stojí. V originále tedy mohlo stát: ... řekl matce: „Ženo, to je tvoje dcera.“ Potom řekl učedníkovi (tj. Magdaleně): „To je tvá matka.“ Od té chvíle ji Magdaléna vzala k sobě. To by dávalo smysl – umírající Ježíš odkazuje svoji matku do péče své ženě. Třetí pasáž o Magdaléně se nachází v apokryfickém Evangeliu podle Filipa: „Moudrost, které říkají ‚neplodná‘, je matkou andělů a družkou ...(nečitelné) Marie Magdaléna. [Pán ji milov]al víc než všechny učedníky a líbal ji na její [ústa] …(nečitelné) často. Zbytek učedníků …(nečitelné) mu řekli: ‚Proč ji miluješ víc než nás všechny?‘ Spasitel odpověděl a řekl jim: ‚Proč vás nemiluji jako ji? Jsou-li slepý s vidoucím ve tmě, neliší se jeden od druhého. Když přijde světlo, vidoucí světlo uvidí, ale slepý zůstane ve tmě.‘“
***„Marie“ je v původním znění Nového zákona (řečtina, koiné) Μαριάμ, z hebrejského Miriam. Význam jména není úplně jasný. Pokud se jméno odvodí ze starověkého Egypta, může to být od slova „myr“ = beloved, milovaná nebo „mr“ = láska, nikoliv tedy jak je v některých pramenech udáváno „Mariam = hořkost, hořký zármutek.
****Podle legendy nechal Pilát na kříž umístit tabulku s nápisem „Ježíš Nazaretský, král židovský“.
Abychom se mohli hlouběji ponořit do významu obrazu truchlící matky, musíme podstoupit menší exkurzi k jednotlivým osobám a symbolice „tragédie ukřižování“. Je docela možné, že zjistíme, že i samotné ukřižování Krista, tak jako prakticky celá Bible, je nutno vidět nejen doslovně (nechci tvrdit, že se nestalo), ale jako alegorie, tedy v kontextu „mytologického“ způsobu vnímání. Neměli bychom zapomenout, že mezi událostí samou (tedy působením Ježíše) a kanonizováním Nového Zákona uplynuly desítky až stovky let. S naším zkoumáním začněme daleko před Kristem – tím, co vlastně vyjadřuje označení „panna“.
Souhvězdí Panny (lat. Virgo) bylo samozřejmě známo již od pravěku. Souhvězdí zvířetníku byla vždy velice důležitá pro určování vhodné doby k zemědělským pracím během roku a s nimi spojeným rituálům. Panna byla od dob Mezopotámie spojována s bohyněmi, které vládly úrodě a sklizni a to ne náhodou. Heliaktický východ souhvězdí připadal v časech tvorby prvních mýtů (kolem 4000 př.n.l) na začátek srpna, tedy na dobu žní. V Mezopotámii se toto souhvězdí nazývalo podle bohyně obilí Šala. Nejjasnější hvězda souhvězdí je Spica, latinsky pro „klas“. Panna je spojována s prakticky všemi bohyněmi úrody a růstu starověku: s Ištar (Akkadie, Babylon), Inannou (Sumer), Isis (Egypt), Kybéle (Řecko, Řím, Malá Asie), s Démétér a Díké (Řecko). Všechny tyto bohyně měly přirozeně daleko k „panně“ ve smyslu „ženy, která ještě nepoznala muže“, abychom se vyjádřili biblicky. Koneckonců představa panny jako pravěké bohyně plodnosti je absurdní. Tělesná láska se před zavedením celibátu skrze křesťanské kněze považovala za naprosto božskou záležitost – a skrze její nezbytnost pro rozmnožování a plodnost byla ve velké úctě nejen u bohyň.
Učiňme tedy první závěr: Panna ve starověku = Bohyně plodnosti, úrody.
Podle evangelií, jmenovitě podle sv. Jana* stály pod křížem tři Marie. Jak víme, všechny dřívější kultury spojovaly Velkou Bohyni s Lunou a jejími třemi fázemi (první srpek, úplněk a poslední, ubývající čtvrť). Čtvrtá, neviditelná fáze symbolizovala fyzickou ne-existenci, tedy onu část životního cyklu, která se počítá od smrti k znovuzrození. Zatímco mužský princip je podroben zrození a smrti (a případnému znovuzrození – viz Fénix, Osiris, Kristus), a je tudíž symbolizován číslem 4 (čtyři evangelisti, Císař – tarotová karta č. 4.), je ženský princip vyjádřen v čísle tři (Císařovna, č. 3) a je nesmrtelný, cyklický (tak jako příroda sama). Velká Bohyně také nese přízvisko „trojjediná“. To vysvětluje, proč se tradičně mluví o třech fázích Luny, které odpovídají třem podobám Bohyně („panna“, matka, stařena). Čtvrtá, neviditelná fáze (nov) je považována v cyklu ženy za období nedotknutelnosti (přírodní ženy menstruují během novoluní), ale nikoliv za smrt.
V řeckém pantheonu bohyň je první podoba Velké Bohyně, „panna“ (záměrně v uvozovkách), představována nezkrotnou vládkyní lesů a divokých zvířat Artemidou a ženou-milenkou Afroditou. Afrodita má dar své panenství coby symbol nezávislosti na muži skrze rituální lázeň obnovovat. Druhá podoba bohyně-matky je u Řeků zastoupena především „domácími“ bohyněmi Hery a Hestie, i když se zde už jedná o dórskému patriarchátu „přizpůsobené“ bohyně. Možná že lepší příklad pro „matku“ je Démétér, bohyně obilných polí s její mateřskou láskou a starostí o její dceru Kóre (později zvanou Persefóné). Bohyně-Stařeny jsou pak především Hekaté (bohyně magie) a Pesefona, vládkyně podsvětí. Je zajímavé, že pod křížem se sešly nejméně dvě podoby Velké Bohyně: svobodná žena (milenka?) Maří Magdaléna** a matka Marie. Třetí, poněkud záhadná Marie Kleofášova by mohla představovat poslední z tváří Bohyně – stařenu.
Postulujme zde náš druhý závěr: Pod křížem, na němž umírá Ježíš, se scházejí tři Marie***, tři podoby jedné bohyně.
Legenda o smrti Krista a jeho zmrtvýchvstání je podle mnoha pramenů pokračování mnoha podobných mýtů o narození, smrti a vzkříšení slunečního boha, boha „spasitele“ – jmenujme zde zavraždění Osirise jeho bratrem Sethem, jeho zázračné oživení skrze sestru a zároveň ženu Isis a následné zrození syna Hóra, boha Slunce, dále „dvakrát zrozeného“ Dionýsa nebo také římský kult boha Mitry. Co ale stojí za těmito všemi legendami, vyprávějícími o rituální smrti muže a jeho „posvěcením“ a výstupem na nebesa? Podle mytologa Ranke-Gravese byl za starých, matriarchálních časů král, kterého si Bohyně/královna vybrala za muže, vždy po půl roce (příp. po roce) vlády rituálně obětován. Touto obětí nejvyššího a nejmocnějšího muže bylo zajištěno pokračování vegetačního cyklu, symbolicky uctěna plodnost královny (srovnej trubci u včel) a také posvěcena úroda a prosperita celé země. V mnoha dochovaných mýtech se tento pra-mýtus ještě dá vysledovat.
Ale nejen to. Svojí smrtí smývá mužská oběť vinu „prvotního hříchu“, totiž lidského, racionálního (tj. mužského) poznání. Toto biblické poznání není nic jiného, než vědomá sebereflexe, oddělení se od zvířecí nevinnosti skrz pochopení sebe sama. Právě o tomto hovoří David Abram ve své knize „Kouzlo smyslů“, když popisuje vynález písma, jenž pisateli umožnil, se na své myšlenky a potažmo na sebe sama dívat „shora“. Teprve skrze písmo jsme na rozdíl od všech dosavadních tvorů začali být schopni reflektovat své (zapsané) myšlenky a vědomě hodnotit a volit i proti našemu biologickému instinktu. Zároveň jsme se tím ovšem vydělili z jednoty s bohem, sami sebe vyhnali z onoho biblického ráje a tím na sebe vzali „vinu“.
Je tedy čas na náš třetí závěr: Ježíš umírá na kříži jako oběť mytologického krále**** v mysteriích Velké Matky.
A na konec – proč musí matka přežít syna? I to je v tomto kontextu jednoduché. Velká Matka vždy přežívá syna-člověka. Právě tak nazývá Ježíš sám sebe. Přežívá ho, protože je nesmrtelná, neboť život dává a bere, zatímco my jsme rodící se a umírající, je nám tedy život dáván a brán. A ačkoliv je pro nás, „syny-člověka“ vždy útěchou, vrátit se do Jejího lůna, abychom z něho, přetaveni v jiné podobě opět vyšli, jsou její slzy na našich „hrdinských“ hrobech výrazem smutku z našeho nepochopení, z osudového nesouladu s Ní, z našeho vzepření se přírodě, z naší „viny“. A protože jejím principem je nekonečná láska (viz význam jména Marie), pochopitelně smrtí syna-člověka trpí, a to i tehdy (nebo dokonce právě tehdy), byla-li to ona, která ho obětovala, případně (a poetičtěji) ho vzala k sobě mezi hvězdy. Právě v tom je velikost Velké Bohyně: „Kde voda zahnívá, tam protrhnu hráze. Ale v lásce je protrhnu.“ Velká Matka je totiž matkou všech; to, že Ježíš tuto symboliku pochopil a v zahradě Getsemanské přijal svůj „pozemský“ osud, je vyjádřeno jeho souhlasem s předčasnou smrtí, přitakáním jeho cesty zpátky do „jejího“ tmavomodrého a hvězdnatého nebe. Král umírá, aby rovnováha byla zachována a vše pokračovalo ve svém nekonečném, božském cyklu.
Pokud si tedy dovolíme udělat čtvrtý, již ryze spekulativní závěr, zde je:
Ježíš se pokoušel navrátit ženě/bohyni místo, které ji náleží. Ukřižován byl především proto, že svým učením a svým životem, speciálně svoji láskou k ženám (Magdaléna), nepřijatelným způsobem narušil patriarchální uspořádání tehdejší židovské společnosti. Jeho ukřižování (kterému se mohl, jak víme, vyhnout) však mělo přesně ten symbolický význam, jenž potvrdil jeho učení o rovnováze mužského a ženského principu (poznání - láska) a zapadl jako kamínek do mozaiky obrazu prastarých, původně matriarchálních ritů. Veškeré stopy po této části jeho učení byly později odstraněny. I pozdější pokusy, tuto část jeho učení znovu oživit, se setkaly s neobyčejně krutou až zběsilou reakcí církve, která se např. projevila v polovině třináctého století zničením Katarů.
------------
*U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Maria Magdalská. ( Jan 19,25)
**Marie Magdaléna (Miriam Magdalská) není jen tématem různých bestsellerů poslední doby (jmenujme zde například „Očekávaná“ Kathleen McGowan). V Bibli samé se nachází několik „mytologicky“ zašifrovaných stop jejího významu pro Ježíše. Ten ji například vyléčil tím, že z ní vyhnal „sedm démonů“ (Lk 8,2, Mk 16,9). Pokud ve smyslu výše zmíněné „čtvrté fáze měsíce“ postulujeme, že oněch sedm démonů bylo sedm dní menstruace, můžeme celou historku o „vyléčení menstruačních potíží“ číst také tak, že s ním otěhotněla. Další záhadná pasáž, která snad představuje přímou zmínku o vztahu Ježíše s Magdalénou, najdeme v pokračování citace z evangelia svatého Jana z předchozí poznámky. Tam (Jan 19,26-27 se dočteme: Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, to je tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." Od té chvíle ji ten učedník vzal k sobě. Toto se zdá být velice zajímavý „překlep“ v evangeliu. Ježíš zjevně „nejmilejším učedníkem“ myslel Magdalenu – jeho „druhý nejmilejší“ učedník byl koneckonců právě Jan, v jehož evangeliu tato zmínka stojí. V originále tedy mohlo stát: ... řekl matce: „Ženo, to je tvoje dcera.“ Potom řekl učedníkovi (tj. Magdaleně): „To je tvá matka.“ Od té chvíle ji Magdaléna vzala k sobě. To by dávalo smysl – umírající Ježíš odkazuje svoji matku do péče své ženě. Třetí pasáž o Magdaléně se nachází v apokryfickém Evangeliu podle Filipa: „Moudrost, které říkají ‚neplodná‘, je matkou andělů a družkou ...(nečitelné) Marie Magdaléna. [Pán ji milov]al víc než všechny učedníky a líbal ji na její [ústa] …(nečitelné) často. Zbytek učedníků …(nečitelné) mu řekli: ‚Proč ji miluješ víc než nás všechny?‘ Spasitel odpověděl a řekl jim: ‚Proč vás nemiluji jako ji? Jsou-li slepý s vidoucím ve tmě, neliší se jeden od druhého. Když přijde světlo, vidoucí světlo uvidí, ale slepý zůstane ve tmě.‘“
***„Marie“ je v původním znění Nového zákona (řečtina, koiné) Μαριάμ, z hebrejského Miriam. Význam jména není úplně jasný. Pokud se jméno odvodí ze starověkého Egypta, může to být od slova „myr“ = beloved, milovaná nebo „mr“ = láska, nikoliv tedy jak je v některých pramenech udáváno „Mariam = hořkost, hořký zármutek.
****Podle legendy nechal Pilát na kříž umístit tabulku s nápisem „Ježíš Nazaretský, král židovský“.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)