Sluníčkáři vs. Armagedonovci

Sedím na zahradě a pozoruji přírodu. Tedy takovou tu poněkud ochočenou – staré ovocné stromy, sousedovy ovce, zpívající ptáky (ti jsou divocí) a kohouta, který od rána do teď (půl druhé odpoledne) vykřikuje, že je nejvyšší čas se probudit. Ráno zapršelo, takže po dlouhém suchu se trávník zase trošku zazelenal a vše vypadá mírumilovně a celkem v pořádku.

Sedím na zahradě a čtu přes připojený mobil různé poplašné zvěsti (mám-li jim vůbec věřit), které ovšem dobře zapadají do mého dojmu, že se nějaké důležité vývojové stádium světa chýlí ke konci a nastává čas poměrně radikálních změn. Globální, na dluhu postavená finanční systém přestává fungovat, příjmová i majetková nerovnost ve světě vzrůstá, živočišné i rostlinné druhy šmahem vymírají, klima se drasticky mění.

Všimněte si prosím dvou zcela odlišných dojmů z předchozích odstavců. Ačkoliv v mé paměti louky mého mládí vypadaly jinak – byly podstatně pestřejší divokými kvítky a nad nimi létalo podstatně víc motýlů – nic mému senzorickému aparátu neříká o ohrožení. Přesto většina informací, pokud se nespoléhám jen na Blesk a Vlastu, se v mé hlavě skládá do obrazu světa, jenž jsem mnohokrát ve svých článcích a knihách popsal – světa, který opouští své dosavadní jistoty a vydává se, tak jako okřídlení mravenci v mém předchozím blogu, na zcela neznámou, novou, možná i smrtelnou cestu. Co je „pravdivější“ – pocit klidu a bezpečí na mé zahradě, nebo pocit neklidu a ohrožení (tj. hrozících změn) v našich hlavách?

Protože dělám sám sobě rád kritika, namítl bych na tomto místě hned několik věcí:
1. Svět se na zcela neznámou cestu vydává každým okamžikem (tak jako létající mravenci), jen naše zvyková mysl by se, pokud by si to připustila, podělala strachy. A tak si vytváříme kontinuálně iluzi kontinuity a předvídatelnosti. Jinak řečeno: Jakákoliv jistota je vždy iluzí.
2. Neexistuje „nepravdivá“ verze vnímání a to ani tehdy ne, vnímáme-li současně dva protichůdné pocity – například jistotu a ohrožení. Cokoliv cítíme, to je nutno vzít jako opravdovost, jako existující pocit, o němž nelze diskutovat (to je taková základní poučka; když vám například vaše partnerka říká, že se cítí nemilovaná, tak nemá moc smyslu ji tvrdit „já tě ale miluji!“). Jinak řečeno: I protichůdné pocity smějí být, důležité je moje finální rozhodnutí, tedy co pak udělám.
3. I vnímání lze vůlí změnit. Věčná diskuze mezi objektivisty a subjektivisty se zabývá tím, zdali změnou naší percepce měníme objektivní realitu (kvantová fyzika už dochází k tomuto závěru) nebo pouze naši náladu. Jinak řečeno: Kdybych se koncentroval na svoji zahrádku, ohrožení by (aspoň dle esoterických subjektivistů) zmizelo. Toliko mé vlastní námitky.

Jenže, ty „dvě duše v mé hrudi“ abych to řekl s Faustem, působí hlouběji, než bych si to chtěl přiznat. Z konstelací je dobře znám tak zvaný rozvodový problém dětí, který se dá docela dobře zobecnit, jde-li o dvě neslučitelné, ale zároveň existující entity/jevy/osoby. Pokud se rodiče rozcházejí, tak dítko, které je produktem obou, většinu času zůstává u jednoho z nich. Jelikož se rozcházející partneři téměř vždy rozcházejí i skrze své názory a vnímání světa, přijme dítko na vědomé úrovni to, co hlásá ten, u kterého zůstává. Ale na podvědomé úrovni bude realizovat svět toho druhého. To děláme my všichni, abychom dostáli zákonu o vyvážení, o právu na existenci čehokoliv, co je vytěsněné. Bůh je totiž vždy VŠECHNO, světlo i stín, černá i bílá (i všechny barva mezi tím), to dobré i to špatné.

Pokud si toto uvědomím, dojdu k závěru, že když sedím na zahradě a užívám si míru, stačí připustit v mém podvědomí číhající myšlenku na nejistotu, zvrat, konec... Konstelačně ji postavit vedle sebe a říci ji, že zde může být. Vzít ji jako parťáka, bráchu, svůj stín, kterému nejen že nemohu utéci, ale už to ani nechci. A naopak – zabývám-li se obrazem o konci spořádaného světa, jsem-li zneklidněn vizemi zkázy a přemýšlím-li horečně o možných či nemožných řešeních, mohu vedle sebe postavit svou zahradu. Obé má zajímavý efekt –totiž v tom, že přestanu lpět na svém výkladu světa. Tím opadne mé vnitřní napětí, které bylo vyvoláváno příklonem k jedné z obou variant – ať už to byl mír na zahradě nebo ohrožení světa – a já si všimnu toho, jak moc toto napětí spotřebovávalo moji energii.

Takže takové radikální shrnutí: Esoterikům a sluníčkářům se moc nedaří, neboť potlačují stín – v jejich případě realitu nadcházejících drastických změn. Armagedonovcům, tedy těm, kteří se zabývají všemi možnými negativními jevy, kteří poukazují na scestný vývoj a horlí pro nápravu, se nedaří také, neboť potlačují zase ten jejich stín – to, že Slunce svítí, stromy se zelenají, tráva roste sama od sebe a lidi jsou v podstatě dobří.

No a na závěr ještě takový malý koan. Když žiju A a vytěsňuji B, uzdravím se přijetím B. Když žiji B a vytěsňuji A, tkví cesta k celistvosti v přijetí A. Co ale mi chybí, když (po napsání tohoto článku) jsem přijal jak A, tak i B?

Hezké prázdniny přeje
Jan.

Samečci, mizící v modrých výškách

Dneska bude krásný den, protože se rojí mravenci. Sedím na zahradě a dívám se, jak na jednom z třinácti špalků, které jsou rozmístěny jako sedačky kolem mého rituálního ohniště, je živo. Mravenci pobíhají sem a tam a z hloubi dřeva vylézají okřídlení samečci ? samičky? (nevím, musím vygůglit) a šmátrají poněkud nejistě kolem sebe. Někteří na chvíli zase zalezou, jako by se potřebovali v temnotě a hloubce opět najít, získat odvahu. A někteří již zkouší kratičký let. Jeden přistane po třech centimetrech na zádech na povrchu špalku. Další spadne do trávy (musí to být, jako spadnout z doverského útesu) a trvá mu to hodnou chvíli, než opět vyleze na domovskou rovinu ztmavlého dřeva. Ale po jisté době se každý z nich vznese do vzduchu a letí do výšky, kde se mi ztrácejí z dohledu.

Najednou jako kdyby se něco ve mně propojilo s těmito miniaturními letci. Cítím jejich ohromující odvahu, vnímám ten úžasný krok do naprostého neznáma jejich prvního a posledního letu. Zjevně je povel „rychle mávat křídly“ v jejich nemnoho neuronech spojen s podmínkou „když nemám půdu pod nohama“, neboť ti, kteří teprve dělají krátké letové skoky okamžitě přestanou, když dopadnou na plochu špalku. Zprvu to vypadá, jako by neměli žádnou výdrž a jejich křehká křidélka byla schopna se pohybovat jen krátce. Proto, když se konečně vznesou, mě překvapí, jak setrvale letí, než zmizí v průzračně modrém vzduchu. A část mého já letí s nimi, vidí zelenou plochu trávníků a obrovité stromy, jimž se vyhýbáme a které pomalu necháváme za sebou. Úchvatný pocit, který se nedá popsat. A tak mě napadá to staré japonské tanka od Kitahary Hakushû, které se jmenuje „Vyšší radost“:

„Na stěžni plachta
jakoby se třásla strachem
vyráží moje loď na moře.
Ach. To bude krásná cesta.
Podívej tamhle – to jasné nebe!“

Toto je esence mužství (tak asi to přeci jen budou samečci:-). A vlastně o tomto byl celý můj rozhovor v Lidovkách (viz předchozí článek na tomto blogu), i když jsme se bavili o všem možném, o spolumatkách, nebo zdali muži mají či nemají nosit malé děti na prsou. Nejsem si zcela jistý, jestli jsme byl reakcí na článek překvapen: Čekal jsem horší, vzhledem k tomu, že článek vyšel v „masovém“ médiu. Nicméně to překvapivé pro mě byla téměř stoprocentně pozitivní reakce od žen (a bylo jich mnoho) a téměř nulová reakce od mužů, byť s čestnými výjimkami – na půl kladnými, na půl zápornými.

„Kladní“ muži se většinou omezili na „výborný rozhovor“, tečka, hotovo. Asi také proč se dopodrobna šířit o něčem, s čím souzním. Jsem rád, že několik mých přátel, které v mé ať už skutečné nebo smyšlené namyšlenosti považuji za „nové muže“, to, co bylo řečeno (a v článku zkráceno na minimum), pochopili. Protože ale reagovalo jen nemnoho mužů, dostalo se mi pouze tří hustě záporných reakcí. Všechny tři spojuje jistá mně nepochopitelná „vážná racionalita“ argumentace – například mi vytýkají, že když mluvím o „mužích“, neuvádím, z jakých průzkumů vycházím. Ale také, že rozděluji svět zbytečně na mužský a ženský princip. Nebo, že otcové (oni) jsou hrdí na to, že se starají o své malé děti a že je za to nemám kritizovat (což jsem samozřejmě nedělal).

Nuž teda – v předposledním odstavci se pokusím propojit ony dvě myšlenky tohoto nepříliš povedeného příspěvku (moc jich tedy nebylo:-); totiž racionalitu mužů a létající mravence, do jakéhosi závěru: Racionalita je v době, kdy nevíme, kam nás vítr zanese, na prd. A argumentace se vyplatí pouze tehdy, je-li současně a vědomě hravá. Veškeré „teze“ mého výše zmíněného rozhovoru, pokud by někdo chtěl, na požádání odvolám. Neboť cokoliv kdykoliv píšu, dělám to s vědomím, že tím lze ukázat jednu malinkou facetu nekonečného světa, jednu z nekonečné mnohačetnosti pravd, že jde o jednoho, ve své odvaze a úžasnosti sice velkolepého mravenčího samečka, který ale, na rozdíl od nás, ví, že je hračkou větru a snadnou kořistí ptáků, číhajících ve vzduchu a pavouků či všelijaké havěti, která se těší na jeho přistání na zemi.

Pozoruji-li mravence, vznášející se do jasu nebe, vnímám zcela zároveň jejich jedinečný a heroický život a jsem jím dojat, zároveň však cítím jejich naprostou pomíjivost. A ačkoliv jsme ve srovnání s mravenci podstatně vyspělejší, neboť píšeme (a kritizujeme) blogy, stavíme jaderné elektrárny, chodíme na koncerty, stáváme se otci či řítíme se světem v nablýskaných audinách, ve skutečnosti jsme malí, na malou chvilku okřídlení samečci, kteří brzy zmizí v nekonečném modru. Skoro jsem se chtěl přepsat: v nekonečném moudru. Ale každému to jeho.

Hezké léto přeje
Jan.

Co si chlapi už přiznávají?

Následující rozhovor vyšel před čtrnácti dny v příloze Lidových Novin „Pátek“ pod titulkem Co si chlapi nepřiznají? Přináším jeho rozšířenou a mnou komentovanou verzi.

S redaktorkou LN Martinou Kopeckou jsem se sešel v kavárně Kaaba v Mánesově ulici cirka tři týdny před jeho publikováním a hned od počátku mi byla sympatická. Bavili jsme se víc než dvě hodiny o všem možném (s akcentem na moji práci v mužských skupinách) a nakonec jsem se ještě optal, jaký rozsah že bude rozhovor asi mít.
„Tak dvacet tisíc znaků, na osm stránek“, odpověděla a já teprve v tomto okamžiku pochopil, že se jedná o opravdový průnik mých zcela jistě ne mainstreamových pohledů na svět do média, o kterém bych asi nečekal, že vůbec otiskne slovo „konstelace“: Jenže, svět se mění a co by těžko bylo možné včera, je dneska samozřejmostí. A to jsem opravdu vůbec netušil, že až si 26. června půjdu koupit Lidovky, najdu se na titulní straně! Můj pocit, když jsem se do trafiky vrátil z ulice a poprosil o „ehm, můžete mi prodat ještě pět dalších?“ byl opravdu zvláštní (paní trafikantka si samozřejmě nevšimla, že jsem to JÁ, díky bohu :-).

Nicméně, ačkoliv jsou mé odpovědi částečně hodně zkrácené, byl jsem překvapen, jak dobře vystihla paní Kopecká to, o čem jsme se bavili. Takže mých komentářů k rozhovoru není mnoho. Díky bohu a Babišovým novinám, které jsou mi, na rozdíl od jejich majitele, velmi sympatické :-).

PS.: Rozhovor přináším v mé poslední, ještě needitorované verzi, takže tu a tam najdete nějakou tu stylistickou či dokonce pravopisnou chybku. Můj komentář k odpovědím je kurzívou.

Úvod (M. Kopecká):
Sociologové tvrdí, že muži ztratili svou sociální roli a zažívají největší krizi. Naproti tomu stojí tací, kteří mají často pocit, že se nic neděje, že mají situaci pevně pod kontrolou a vlastně netuší, o čem to všichni mluví. Trochu to připomíná pána, jemuž se v autě rozbila navigace, on do ní zuřivě mlátí, ale než by se někoho zeptal na cestu, ujede zbytečně desítky kilometrů. Právě až kvůli bolesti si podle poradce a lektora Jana Bílého muži připustí, že se ve svém životě ztratili a že se sebou musí něco udělat.

Přiznám se, že mi začíná být mužů skoro líto.
To je milé, ale nám chlapům to moc nepomůže. Když se kritické, možná někdy nespokojené ženy dívají na muže, mají dva hlavní postoje: Za prvé je začnou po svých zkušenostech přehlížet, možná dokonce jimi pohrdat. Začnou jim předhazovat, že na sobě nepracují, že se „nesnaží“. Některé se dokonce ptají: A proč ty muže vlastně máme? Dnešní žena je totiž schopná řídit letadlo, vést firmu, někdy dokonce lépe než muž, na což začíná Západ přicházet. Tyhle ženy říkají: S chlapama to je hezké, když tady jsou a když vydrží být, ale většinou tu nějak nejsou a nevydrží. A druhá pozice je, že ženy muže litují a říkají si: Chudáci, ty to mají fakticky těžké, a jak já bych jim mohla pomoci. Jenže oba postoje nejsou produktivní. Máte děti?

Ano.
A máte syna?

Mám.
Tak určitě víte, že když jsou kluci mezi čtyřmi a sedmi lety, potřebují tátu nebo jiného muže, který je uvede do toho velkého, mužského světa. Tohle když muži svým synům nedávají, protože jsou hodně zaměstnaní nebo v rodině nejsou, tak ženy začnou ty svoje chlapečky do mužského světa popostrkovat. Jenomže to nefunguje. Čím víc ale ta žena toho kluka strká, tím víc se on brání. Kluk musí jít sám, on musí být přitahován mužským světem. A nikoli postrkovaný ženou.

Jenže ono je těžké nic nedělat, když chlapce obklopují ženy od rána do večera a pak možná večer uvidí tátu. Co tedy potřebují malí chlapci?
Vzor. Malý kluk musí vidět tátu, jak třeba štípe dříví a něco v něm si musí říct: Jo, takhle chci vypadat taky! Ale když táta sedí stále před počítačem, tak si kluk řekne také: Jo, to chci. Jenže to je katastrofa. Je také velmi důležité, aby žena otce před dětmi nepomlouvala a aby řekla: Tohle je váš táta, toho si važte. Protože v okamžiku, kdy si žena neváží muže, tak k němu nemají respekt ani děti. A to znamená jediné, nebudou přitahováni mužským vzorem. Takový kluk se pak neodpoutá od mámy a zůstane někde na půl cesty. Chytne se třeba počítače, který je krásným příkladem mužského principu a postaví ho na místo otce. Proto vždy říkám ženám: Vůči chlapům buďte tvrdé, ale vůči dětem vystupujte, že je to jediný správný táta. Víc žena nemůže udělat. V tomto muže nenahradí.

Co by měli tátové říkat svým synům?
Že jsou na ně hrdí. Pomalu přibývá chlapů, kteří si uvědomují, že jim samotným to chybělo. Když dělám mužské semináře, tak osmdesát procent problémů, které muži mají, se v konečném důsledku vždy týká vztahu s otcem. A jádro těchto problémů je, že právě tuto větu málokterý muž od svého táty slyšel.

Na druhou stranu se dnes muži snaží věnovat dětem víc, než kdykoli předtím. To je pozitivní, nemyslíte?
Je pozitivní, že o tom muži a ženy začínají přemýšlet. Italský psycholog Luigi Zoja napsal výbornou knihu Soumrak otců. A píše v ní o krizi otcovství od počátku křesťanství, kdy byl na místo otce, jako nejvyšší autority, postaven Bůh. Otec byl vyšoupnutý. A to je podle Zoji začátek krize mužů. Dříve měl chlap společenské uznání skrze své otcovství. A to je něco, co se z naší společnosti vytratilo. Otcové zmizeli v továrnách a kancelářích a syn už není syn zemědělce nebo řemeslníka, od kterého by se naučil řemeslo a otec ho tak mohl uvést do svého světa. (K tomu viz www.janbily.cz/knihy.html)

Otec přestal být pro chlapce průvodcem?
Ano, přestal.  A to je velmi důležitý problém.  Někteří dnešní muži si to nahrazují tím, že by se rádi stali tzv. spolumatkou. Vzpomeňte si, jak před deseti až dvaceti lety vrcholila vlna fotografií polonahých mužů, jak drží dítě, skoro až u prsu. To opravdu není úloha otců. Otec nemůže mít takové tělesné spojení se synem jako má matka.
(Tohle je téma, které se chytlo nejen pár kritiků (kritiček), ale které bylo zvýrazněno i na webu Lidovek. Kritika „Spolumatek“ (noviny milují novotvary!) nespočívá v tom, že by třeba muži neměli pomáhat v domácnosti, luxovat atd. Jde mi o to, že muži-otcové mají jiný čistě tělesný pocit k dítěti (a naopak – dítě k tátovi), neboť dítě se vyvíjí devět měsíců v mámě/ženě, ta ho nosí, kojí atd. Lujgi Zoja zcela oprávněně poukazuje na fakt, že se ti muži, kteří jsou kritičtí ke svým otcům a k mužské roli všeobecně, snaží „zženštit“ a jaksi tělesně se připodobnit k matkám.)

Dnes vidíme hodně mužů, kteří nosí na břichu svoje dítě, chodí na pískoviště, starají se, vlastně stejně dobře jako my ženy.
Jenže to vůbec není sexy! Totiž opravdu sexy na otcích je, když vezmou svého syna nebo i dceru za ruku a ukážou jim svět a také jeho hranice. To není tělesná věc, to je věc poznání, věc ducha. (Viz předchozí poznámku.)

A nepomohly mužům k té roli spolumatek ženy? Tím, že nemají v okolí jiné ženy, které by jim pomohly, a tak zbývají jen muži?
Možná, ale důležité je, že matka a otec mají jiné úlohy a tato různorodost je pro dítě důležitá. I když si prohodí role, například tím, že žena pracuje a muž se stará o domácnost, je to nakonec muž, ve kterém děti budou vidět vzor pro svůj mužský princip a žena, na kterou se budou orientovat při vytváření jejich ženského principu.

Jenže, kde je ideální poloha pro muže? Jak vůbec mají vědět, co mají dělat, aby zůstali muži?
To vám nikdo neřekne, to je to, co všichni muži, kteří jsou trochu inteligentní, hledají, každý pro sebe. To, co já učím na seminářích, nejsou odpovědi, ale správné kladení otázek. Problém totiž je, že muži se neptají. Ptát se pro ně znamená jediné:  Jsem nejistý a nevím. Což je pro chlapa velký problém si přiznat. (Ano, žijeme ve velice zajímavé přelomové éře, kdy otázky mají větší smysl než odpovědi. Proto na některé otázky (ještě) nejsou odpovědi. A těchto otázek stále přibývá.)
 

Proč?
Protože jsme od malička vychováváni v tom, že musíme znát odpovědi. Podívejte se na náš školský systém. Děti jsou vedeny striktně v logickém a racionálním systému. Dívky jsou tak vedené také, ale ony se pak vracejí do své emocionality. A všimněte si, jakou tady máme selekci. Ženám je výlet do mužského principu povolen, ale mužům do ženského světa ne. Když tedy chce holčička Mladého chemika, není problém, ale když by chtěl kluk taneční boty, tak už se tatínek rve za vlasy, že bude gay. (Naše školství je fascinováno „mužskou“ vědou a definovatelností. Od malička jsou děti (snad s výjimkou alternativních škol typu Montessori nebo Waldorf) drilovány ve „dvě a dvě jsou vždy a přesně jen čtyři!!“ a teprve až když se dostanou na Matfyz nebo začnou studovat subatomární částice, tak se jim poodhalí, že to OBČAS neplatí :-))
 

Bylo tomu tak vždy?
Já mám pocit, že tomu tak nebylo, dokud ženy nezačaly před sto lety s emancipací. Což je úžasná a nutná věc a dnes žádná žena nebude ochotná vracet vysokoškolský diplom nebo řidičák a stát se ženuškou, která se jen stará o rodinu. Ale když se žena naučí mužský princip, tak stále zůstává ženou. Problém je, že mužům nedošlo, že musejí objevit svůj ženský princip, ale zůstat přitom muži. (O nutném pohybu mezi oběma principy jsem napsal bezpočet článků a dvě knihy, takže to zde snad nemusím rozvádět.)

Co znamená ženský princip v podání muže?
To je například schopnost vciťovat se do druhého. Když přijde žena unavená domu, má slzy na krajíčku a muž si všimne, že je unavená a zeptá se: Co se děje? A ona řekne: Ale, v práci to byla katastrofa. A co udělá muž? Začne ji radit. A co udělá žena? Rozbrečí se úplně a uteče. Muž je v tu chvíli úplně bezradný, protože nepochopil, že jeho žena nepotřebuje radit. Nevcítil se.

Proč je až teď takový problém, že muži nejsou empatičtí?
Protože doteď to fungovalo. Chlapi se nepotřebovali vciťovat. Jenže to se změnilo.

Myslíte patriarchát, kdy žena musela snášet od muže všechno?
Já bych vůbec nechodil do tak hluboké historie.  Ještě dnes se většina mužů nemusí vciťovat do své partnerky, protože svoji potřebu pocitů žijí právě přes ní. To znamená, že očekávají od ženy, že ona je tu přes pocity, které mu pak může vysvětlit.  Žena toho je schopná, dokáže přeběhnout do mužského světa a „vysvětlit“, tedy podat racionální výklad. Ale to ji neuspokojuje, neboť se stále musí pohybovat od ženského pólu k mužskému, zatímco muž tohle nemusí. Tedy – nemusel. Právě toto se mění.
(V tištěné verzi vynecháno.)

Jak ale naučit muže větší empatii?
Pokud se ptáte jako žena, která by chtěla naučit toho „svého“ muže větší empatii, řeknu na rovinu: Jestliže chcete jiného chlapa, musíte zariskovat. Ženy totiž mají s muži jeden problém. Když ho budou kritizovat hodně, podstupují riziko, že uteče. Když ho ale nebudou kritizovat vůbec, tak se nic nezmění.

A není to tak, že se ženy snaží většinou opravdu hodně a dlouho? Ale s muži nic nehne? Teprve, až když je žena opustí, začnou přemýšlet.
Úplně přesně. Ženy trpí ve vztahu, muži po vztahu. Měl jsem kamaráda a kamarádku, oba jsem znal velmi důvěrně. Když jsem byl s ní, tak si stěžovala, že už to nemůže vydržet a chce se rozejít. A když jsem se ptal jeho na vztah, tak říkal:  Super, dobrý. (A pak mi, jedné noci kolem třetí ráno volal, že ho opustila. A z muže, který má „vše pod kontrolou“ se stal malý brečící kluk. Jinak řečeno: Někdy vychovávají ženy svým odchodem muže – ale až pro tu příští ženu.)
 

Proč muži tak lžou?
Pozor, oni nelžou, oni to necítí! Protože chlapy nikdo skrze socializaci nenaučil prožívat svoje pocity. Klukům se říká, nebreč, nebuď srab, tohle snad vydržíš. A co udělá kluk? Odstřihne své pocity. Když dělám mužské skupiny, polovina chlapů je úplně vykolejená, když má něco cítit. Nevědí jak. Ale začíná se to velmi měnit. Chodím přednášet do firem a do velkých korporací. Ti úplně nahoře vědí, že dnes už dávno neprodávají fakta, ale pocity. A začínají  si emoční inteligence všímat.

Takže nakonec byznys naučí muže lepší empatii?
Je to jedna možnost. Kvůli ženě by toho byl muž také schopný, ale musela by ho k tomu donutit.

Jak?
Docela jednoduše. V podstatě říci: Jestli se sebou něco neuděláš, odejdu. Ne tak přímo, protože vyhrožování nemá smysl, ale na druhou stranu, chlap musí jasně cítit, že to myslíte vážně. Musíte to dělat chytře! Pokud chcete, aby si muž přečetl nějakou dobrou knihu, nechte ji někde jen tak položenou.  Ale radit chlapovi, co má dělat? To nemůžete. To nejhorší je, když se muž ptá ženy: Prosím tě, co mám dělat? Tím ztrácí veškerý svůj kredit. Ona mu to samozřejmě řekne, protože je psychologicky zdatná, ale zároveň ho opustí s učitelem tenisu. Víte, když se bavím s chlapama, tak mi říkají: Ona něco chce, ale já nepoznám co. Neřekne mi to a já to nevím. To není o tom, že by muži byli zlí nebo nevšímaví.

Museli mít muži někdy v historii rozvinutou emoční inteligenci?
Myslím, že to je právě to nové. To, v čem spočívá současná změna ve světě. Ženy jsou schopné ovládat mužský princip a zároveň zůstat ženami.  V byznysu jsou sice některé ženy hodně mužské, ale jinak žena už ví, že dokáže být krásně ženská a zároveň řídit auto. Ale touží po polaritě a vyrovnanosti. To znamená, že ženy, které používají také mužský princip, potřebují muže, kteří používají i ženský princip, tedy dokážou se vcítit. A zároveň dovedou být celými chlapy! (Tedy – ne úplně zároveň, ale tehdy, když potřebují být zase na té mužské části hřiště, tak se tam dovedou s prezencí a vyzařováním pohybovat. Musí se naučit, se přizpůsobovat, se měnit.)

Jak jsou na tom čeští muži s emoční inteligencí ?
Ohledně emoční inteligence je mnoho mužů na začátku. Víte proč? Protože jsou zdejší muži hodně nejistí; možná je to historicky dáno, neboť jsme byli často pod cizí nadvládou. Jak říká Václav Bělohradský, jsme tak trochu nesamozřejmý národ. A tato nejistota způsobuje, že se muži drží racionality a bojí se ukázat pocity. Ale díky bohu se objevují mužské skupiny, ve kterých se muži mohou otevřít a mluvit i o věcech, o kterých v hospodě a na fotbale nemluví. Je to proces, který je srovnatelný s emancipačním procesem, před padesáti až sedmdesáti lety.

Dobře, proč se tedy stává, že ženy opouštějí ty empatické muže?
Protože ti muži v procesu objevování svých pocitů a hloubky často nejprve rozměknou. Vzpomenete si na anglické sufražetky, které se pustily do emancipace, ostříhaly si vlasy a byly, aspoň z hlediska tehdejších mužů, naprosto asexuální? Teď jsem vedl v Glastonbury v Anglii seminář.  To je hodně ženské místo. A muži tam byli takoví dlouhovlasí, zastydlí hipíci. Jejich sexuální atraktivita na ženy? Téměř nulová. To se stane, když se chlap při hledání ženského principu stane příliš ženou. Pak ta žena raději uteče k tomu machovi, než tohle.

Teď si možná spousta mužů řekne: Nesmím moc, nesmím málo. Co mám tedy dělat?
To je klasická otázka mužů a také současného světa. Každý chce návody, ale ty ještě nejsou. Máme ekonomickou krizi, což je vlastně krize mužského principu, protože už zkrátka není kam expandovat, kam růst. A každý ekonom má jinou odpověď. Když to člověk čte, tak může propadnout zoufalství, protože začíná chápat, že správné odpovědi zkrátka nejsou. (V tištěné verzi vynecháno.)

Zmínil jste se, že přednášíte velkým firmám. Co jim radíte?
Hodně mluvím o ženských kvalitách jako je uvolnění, plynutí, cykličnost. Firmy dnes stále žijí pod diktátem: Buď rosteš, nebo zahyneš. Ale nic v přírodě není tak postavené. Žádná jabloň stále neroste, protože by se po dvaceti metrech zlomila. Existuje období růstu, pak období expanze a pak fáze, kdy se energie obrací dovnitř. Velkým firmám radím, aby se podívaly na ženy. Na cyklus přírody. Nebo na ženský cyklus. Mnohdy je to právě návod, jak řídit firmu. (Firmy mají těžkost pochopit, že i ony podléhají fázím, periodám, že může mít i firma cosi jako „premenstruační syndrom“ nebo být ve fázi podzimu či zimy.) Ale samozřejmě slovo menstruace je ve firemním prostředí tabu.  

Jak reagují top manažeři, když začnete mluvit o menstruaci?
No, to si dovedete představit. (směje se) Jenže, některé firmy jsou s klasickými růstovými recepty opravdu v koncích. Chápou, že se dostaly někam na podzim a mají paniku, protože nevědí, co s tím. A cokoli dělají, nefunguje. Jenomže cyklus je neúprosný. Dnes chodím do firem, které pochopily, že ženský princip není o kytičkách za okny nebo hezkých záclonkách, ale o tom, že chlapi pochopí, jak funguje cyklus. Když to nepochopí, tak v létě neudělají zásoby a na podzim mají pocit, že by mělo přijít jaro, jenže ono nepřijde, takže v zimě jsou mrtví. Tenhle svět extrémně preferuje jaro a léto a bojí se podzimu a zimy. Proto umíráme tak nepřipravení, protože od 35 let začneme panikařit a snažíme se dělat všechno možné, abychom zůstali mladí. A tím ignorujeme přirozený cyklus života a výhody stáří.

Je tedy žena a její ženský princip lékem na současnou situaci?
Muži se mohou na ženském principu naučit něco, co nutně potřebují. Tenhle svět potřebuje v ekonomice a v politice ženský princip. Mužského principu je strašně moc.

Jenže nebojí se muži tak velkého vlivu žen?
Samozřejmě, že se bojí, protože cítí, že se ty ženské kvality musejí naučit. A ženy byly do současné doby spíše znevýhodňovány a teď rozkvétají. Muže teprve čeká veliká transformace. Je to stejný strach, jako když vylezete na desetimetrový skokanský můstek a váháte. A vaše podvědomí začne dělat všechno pro to, abyste mohla zase slézt dolů. (Začne vám namlouvat, že skákání je opravdu blbá činnost. Začne vás přesvědčovat, že slézt z můstku je ta pravá odvaha.) Jenže tudy cesta pro nás muže nevede. My musíme do té vody skočit!

A co tedy muži teď potřebují?
To, co muži potřebují, nazývám prezencí. Chlap musí být přítomen, být tady a teď, musí mít poslání, vědět, kam směřuje. Musí být pravdivý, to je u chlapa velmi důležité. Můj dědeček, který žil na vesnici říkal: My jsme vůbec nepotřebovali notáře. My jsme si plácli a ten chlap, který by to nedodržel, by si ani neškrtnul. A teď se podívejte na naše politiky a podnikatele. A je to také určitá spiritualita, cosi jako víra, kterou by muž měl mít v srdci. To ho dělá nevychýlitelným, silným. Ženy často do mužů různě šťourají, aby zjistily jediné: Jestli to vydrží, jestli se nevychýlí, nezklamou. Testují naši sílu a pevnost. Když pak žena cítí, že chlap tuto svojí sílu ztrácí, převezme meč. A chlap ji na jistém stupni rád ten meč nechá, protože neví, je bezradný. Jenomže žena s tím mečem není spokojená. (Ale když už ho má v ruce, tak s ním také začne mávat. A chlap si začne stěžovat.)

Jak má muž, který má hypotéku, živí rodinu, nebo má strach o svoji práci začít hledat svoje poslání a nějaký smysl?
Když někdo vyskočí z letadla a pochopí v polovině letu, že si nevzal padák, ale batoh, tak mu můžete těžko pomoct. Někdy je potřeba nejdřív konsolidovat svůj život a napravit ty chyby, které jsme udělali, a teprve pak začít meditovat (směje se). Ale ten padák znamená uvědomit si své pocity a bolesti ještě dříve, než se stanou nesnesitelnými, tedy než se muž dostane do krize. Uvědomit si, že žena a partnerka není zodpovědná za moje emoce, že je musím žít sám. A to jsou padáky, které nás můžou zachránit. Jenže, bohužel, zrovna teď jsou ve vzduchu někteří chlapi s batohem na zádech. Já nejsem pesimista, myslím si, že každému se dá pomoct. Ale musí chtít.

Co k vám přivede muže a přiměje ho na sobě pracovat?
Právě krize a bolest. Muž totiž potřebuje v jistém slova smyslu tlak. A ta krize je nejčastěji způsobená rozpadem vztahu, kariéry nebo špatným zdravím. A takový muž se pak dostává do existenciální nejistoty, nemá věci pod kontrolou a není si jistý, co se kolem něho a v něm samém děje. A pak například potkám muže ve vysoké funkci, který mi říká: No, já nic necítím, nejsem empatický. A já přitom vidím, že to je hluboce citlivý muž, ale že o tom neví. Protože byl přesvědčován svým okolím o opaku. (Jak říkám o nutném tlaku na muže: Ženy jsou termoplastické, my muži jsme duroplastičtí.)

Jak s takovým mužem pracujete?
Jednoduše, nejprve ho vyvedu z jeho omylu, že nic necítí. A to je začátek. Pak jdeme dál a on si začne všímat svých hlubších a víc skrytých pocitů. Zpočátku muži sedí jako u zubaře a já vidím, jak jsou v úplné panice: Pomoc, co mám cítit a jak to mám dělat, abych cítil? To se párkrát opakuje, ale postupně se muž uvolní a začne si všímat, že má nejen hlavu, která myslí, ale i srdce. A z toho bývají muži hodně překvapení.

Co říkáte na názory, že kdyby se žena neemancipovala, muži by byli v pohodě a žádnou krizi neměli?
To je bohužel absolutní blábol mnoha mužů a také žen, kteří touží po tom status quo před sedmdesáti lety. Ale tam se nevrátíme! Protože ženy nejsou ochotné se vrátit.

A myslíte si, že čeští muži touží po tom, aby se vrátily?
Někteří ano, protože touží po časech, kdy to bylo jednodušší. A mimochodem, některé ženy po tom také touží, protože je vysiluje to neustále „chození“ mezi ženským a mužským principem a přejí si muže, který zaopatří rodinu, který řekne: Nech to na mě, drahoušku, já to zařídím. Ale zároveň nechtějí vrátit výhody, které jim plynou z emancipace. Na druhou stranu na tom právě čeští muži nejsou až tak zle, neboť si uchovali jistou divokost a svobodu, když to například srovnáme s muži v Německu. Čím dále na východ jdete, tím více chlapů najdete, kteří v sobě mají ještě takovou tu zdravou anarchii. (V tištěné verzi zkráceno.)

Je touha po jednoduchosti důvod, proč řada lidí odchází z města?
Ano, určitě. A znám také případy lidí, co odešli do Kanady, kde chlap ještě může být tím původním chlapem a žena tou původní ženou. Ale představte si, že se všichni odstěhujeme do Kanady, to nejde. My to bohužel musíme vyřešit tady a teprve pak můžeme vybudovat něco, co bude více vyhovovat našim potřebám. Nás je příliš mnoho na to, abychom se mohli vrátit do lesů a polí. To je utopie. A to i přes to, že právě kontakt s přírodou, s divočinou, speciálně nám chlapům nesmírně pomáhá v tom hledání toho, kdo jsme. Pochopíme, že příroda je větší než naše civilizace. Ale měnit musíme sebe uprostřed civilizace, ne ji opouštět.

Řekněte, mluví vlastně o krizi mužů více ženy nebo muži?
Ženy jsou naštvané a říkají, že muži by měli se sebou něco dělat. Chybí jim muži, kteří by byli ve své síle.

A myslíte si, že dosáhla ta krize svého vrcholu?
Myslím, že to teprve přijde. Bolest a krize je stále něco, co chlapům pomáhá. Když se podíváte na přechodové rituály pro muže, tak jsou vždy spojeny s bolestí a odříkáním. Bolest vede chlapa, aby se setkal se smrtí, se svou hranicí. Pro muže je hrozně důležité, aby dokázali rozlišit mezi trojí tváří ženy: matky, ženy-partnerky a smrti. Protože, když se to nenaučí rozlišovat, tak vidí všechny tři ve své partnerce, a ta to neunese. (Když už mluvíme o krizi a o smrti – začíná se rýsovat, že matka příroda a táta Univerzum se postará o vyvážení nerovnováhy – válkou. Podívejme se okolo, ve světě to začíná bublat a vřít. Pokud se nestane zázrak a do vědomí mužů se nedostane nějakou skokovou cestou kus ženské harmonie a plynutí a tím i tolerance, zanedlouho si všichni začneme rozbíjet hlavy ve jménu nějaké PRAVDY. Zase jednou, v historii...)

Měla povinná vojna smysl právě v přechodu chlapců k mužům? Tedy i od matek k partnerkám?
Bohužel ano. Byl to poslední iniciační rituál, který byl všeobecně rozšířen. Kluk se tím stával bojovníkem. Skrze bolest a setkání se smrtí, se stával mužem. Vždyť se podívejte, proč dnes utíkají mladí kluci k Islámskému státu? Proč v Německu naskakovali kluci na jedoucí vlaky? Tohle jsou všechno podvědomé touhy setkat se se smrtí během dospívání. Občas mám otce v seminářích a ti říkají: Já vím, že bych se měl se svým klukem vydat někam do hor a zažít nějakou bouřku. Ale já vím, že když by se mu tam něco stalo, tak mě nikdo nepochopí a všichni odsoudí. Dneska jsme všude připoutaní, kolem sebe máme obaly, aby se nám nic nestalo. A tak vychováváme děti. Když se budeme dívat jen na to bezpečí, jen na jistotu, přijdeme o divokost. A ta nemůže být nikdy posichrovaná bezpečnostními pásy nebo pojištěním.

A čeho se tak moc bojíme?
My jsme si zvykli, že je všechno kontrolovatelné. A pomaloučku nám tenhle svět ukazuje, že jsme se kolosálně mýlili. My to ještě nevíme, ale ta nekontrolovatelnost přijde. My si myslíme, že jsme nadřazení přírodě, a to staří Řekové nazývali hybris, zpupností.

Pojďme ještě zpátky k rolím. Žena dříve muže potřebovala k tomu, aby lovil, muž ženu, aby se starala o děti a oheň. Není to dnes tak, že žena loví, ničeho se nebojí a opraví si vše sama?
Jenomže pak z toho bude unavená. Ženy potřebují muže a naopak, i když ženy možná umí to, co muži, také. To původní striktní rozdělení na mužskou a ženskou doménu je prostě pryč, nedá se nic dělat. K tomu ohni a lovu se už nikdy nedostaneme, ledaže by celá tato civilizace zkrachovala. Dneska máte místo ohně elektrický sporák a místo lovu počítač. Ale naše šance je, naučit se pohybovat mezi oběma póly, ženským a mužským, a když je potřeba, tak se stát silným mužem, který ale neodřízl své pocity, nebo krásnou ženou, která nezahodí své vědomosti.

Jenže tím se vracíme na začátek. Dnes je dost žen, které tvrdí, že muže vlastně nepotřebují…
…to je ta katastrofa.

V čem se tyto ženy mýlí?
Ta otázka pramení ze zoufalství. A možná, že bych odpověděl, že potřebují muže k tomu, aby nebyly zoufalé.

Děsí se muži toho, že je svět už nepotřebuje?
Ano, znám muže, kteří to tak prožívají, to je ta stále omílaná krize mužského principu. Nejhorší pro muže je bezradnost a pocit, že ho nikdo nepotřebuje. A ženy jim to dávají najevo.

Jak vnímají muži, že jimi ženy opovrhují?
Možná o tom nemluví, ale vnímají to a jsou na ženu naštvaní. Mimochodem, mužská zbraň proti ženě je fyzické násilí. Ženskou zbraní bylo, je a bude, opovrhování. To je velmi starý vzorec. Tudíž muž na opovrhování reaguje velmi špatně, žena ho tím kastruje. A i když muž nosí peníze, může jim žena opovrhovat. Protože ona potřebuje něco jiného. Být uchvácená. Čím? Jeho pevností.

Položím provokativní otázku, máme muže za co obdivovat?
(dlouze přemýšlí) Mám pocit, že by ženy mohly ocenit, když na sobě chlap maká. A že to makání může ještě pár let vypadat jako hledání se. My muži začínáme chápat, že už to nemůžeme dělat tak, jako doposud. Pokud v tom budeme pokračovat, tak tenhle svět skončí. Za padesát, sedmdesát let. Možná za pět let. Výzva pro mužský princip, který je zkoumající a expandující, je ve větším uvědomění si a učení se, že potřebujeme zásadní změnu. Jinak zničíme sami sebe.

Jaká byla vaše cesta ke změně?
Jsou tři události v mém životě, které pro mě byly důležité. Ta první byla moje emigrace, kdy jsem odešel z Česka a poznal jsem něco jiného. Ta druhá věc byla, že jsem se dostal ke svému indickému učiteli, k Oshovi. A začal jsem poznávat spiritualitu, vědomí. Spiritualita není o nějaké meditaci, ale o tom uvědomit si, co se se mnou děje, uvědomit si své pocity, svůj vztek, který potlačuju a uvědomit si svůj smutek. A dát možnost mému ženskému principu, aby se mohl projevit. Mým dalším učitelem byl rakouský druid, který mi pomohl, setkal se s přírodou a pochopit, že příroda je opravdu větší než my.

Proč jste přestal dělat mužské kruhy?
Dělám je pořád, jen ne tou formou, že jdeme do lesa a uděláme můstek přes říčku. Takové kurzy jsou, ale mě přijdou moc primitivní. Takový chlap přijede zpátky a nic tím nevyřešil. Já zrovna objevuji, jak je hodně důležité pracovat s muži a ženami v jedné skupině. Ženy se sice chvíli potutelně smějí mužům, ale pak to muži chytnou a rozvine se dialog. A to je velmi důležité!

Myslíte si, že ženy nezažívají krizi?
Krize ženského světa spočívá možná právě v tom, že ženy rezignují a řeknou: My ty chlapy nepotřebujeme. Ženský svět je zprostředkovaně v krizi skrze globální konflikt kultury versus přírody. Naše kultura začíná řezat právě tu větev, na které sedí. A to ženy velice dobře vnímají a očekávají od chlapů, že něco udělají a řeknou: Drahoušku, venku jsou vlci, zůstaň doma, já to vyřeším. Jenže na ten veliký úkol, který stojí před námi, se muži a ženy musí dát dohromady. To je naše šance.

Rozhovor vedla Martina Kopecká
Copyright (tištěné verze) LN/Mafra a.s.
Web: http://www.lidovky.cz/patek-ln-z-otcu-se-staly-spolumatky-musi-znovu-najit-muzsky-princip-1ia-/lide.aspx?c=A150625_171509_lide_ELE

Čeho se bojím

Nedávno jsem v konstelacích řešili poněkud spletitý případ. Můj klient, říkejme mu Petr, pracuje ve firmě A. Je to česká pobočka světového koncernu, který na českém trhu „přikoupil“ firmu B a začlenil ji do firmy A. Jak už to nejen v historii bývá, barbaři, kteří vtrhnou do cizí země, ji sice ovládnou mocensky, ale pokud je zde odlišná kultura, přejmou ji, což často vede k jejich vnitřnímu rozkladu.* Tak například byl Sovětský svaz nucen po okupaci 1968 rychle vyměnit posádky, neboť chudáci Kazaši byli během několika měsíců z českých civilizovaných poměrů lidově řečeno na větvi. Podobně výsledek fůze shora zmíněných dvou firem byl, že agresoři (koncern vlastnící firmu A) ovládli firmu B sice mocensky, v nové spojené firmě (A+B) však firma B dominuje jak personálně, tak i „kulturou“ – tedy strukturně. To se mimochodem v podobných případech stává pravidelně. Nicméně se interní „vítězství“ firmy B, jak si člověk dovede lehce překvapit, velice nelíbilo lidem z původní A-firmy. I začali na firmu B nevražit.

V konstelaci se názorně ukázalo to, co se velice často děje ve světě kolem nás. Lidi z A byli nesmírně naštváni na lidi z B, aniž by si povšimli, že obě části fúzované firmy jsou na stejné straně barikády. Koncern coby „big brother“ totiž odčerpává zisky jak A-firmy, tak i přikoupené B-firmy hezky do zahraničí. Podobné konflikty páriů mezi sebou se však dějí nejen ve firemním světě. Máme-li například ve státě jistou znevýhodněnou vrstvu (říkejme jí třeba „obyčejní lidé“), stačí jejich pozornost zaměřit na jinou, nejlépe ještě více znevýhodněnou vrstvu (říkejme jí třeba „Romové“) a můžete si být jisti, že veškerá nenávist „obyčejných lidí“ se bude vybíjet na „Romech“, namísto aby se obrátila na ty, kteří jimi manipulují.

Tyto mechanismy lze velice názorně a rychle rozklíčovat v systemických konstelacích. Tím nás všechny konstelace učí chápat skryté souvislosti a transformují konflikty mezi rozdílnými skupinami znevýhodněných do síly, za pomoci které lze pak znevýhodnění ukončit. Na to, aby se tento transformační a z mého pohledu jediný skutečně revoluční proces udál, je však potřeba jisté vstupní úrovně inteligence. Je zapotřebí schopnost nenechat se polapit jednoduše znějícími „pravdami“ tak zvaného zdravého rozumu. Bohužel tato inteligence se mnoha lidem globálně, ale také speciálně v naší české kotlince, nedostává.

Netřeba zdůrazňovat, že jeden takovýto proces nenávisti jedněch páriů vůči jiným právě běží. Mluvím o současné české hysterii proti africkým a blízkovýchodním emigrantům. Problém je, že 90% veškeré (alespoň mnou sledované) diskuze o migrantech se ubírá naprosto nedůležitým a zástupným směrem, totiž otázkou „chceme tu uprchlíky nebo ne?“. Tím tyto diskuze – přesněji řečeno monology – odvádějí pozornost od té opravdu důležité otázky, totiž kdo uprchlickou vlnu způsobil a komu slouží. Pokud totiž tuto otázku nezodpovíme a neučiníme patřičná opatření proti příčinám masového exodu, žádné uzavření hranic, žádné ploty a ani žádná armáda, pálící na uprchlické lodě problém nevyřeší.

Zbývá se ještě zamyslet nad tím, co způsobuje nedostatek oné „vstupní“ inteligence, jenž vede tolik zdánlivě chytrých lidí k horlivému zastávání názorů, které vůbec nic neřeší. Zde nabízím úvahu o tom, že naše informační kultura se v posledních několika desítkách let zvrhla spíš v kulturu demagogie. Snadno přístupných, ale zcela neověřených informací je totiž už tolik, že každý si z informačního moře lehce vybere ty, které se mu takříkajíc hodí do krámu. V informačním guláši se nám vede podobně, jako mně samému, když jsem před mnoha lety z tehdejšího normalizovaného Československa emigroval a šel si koupit do jakéhosi mega-nákupního centra tabulku čokolády. Stál jsem před regálem, nabízejícím cirka dvě stě druhů čokolád a byl jsem tak zmaten, že jsem odešel s prázdnou. Připomínám tehdejší socialistický výběr: Kofila, Orion mléčná, Orion hořká.

My jsme totiž sebe i naše děti zcela zapomněli učit, že v prvé řadě nejde o poskytnutí informací, ale o schopnost jejich třídění a zpracování a především do dávání přijatých informací do souvislosti s osobní zkušeností. A tak se stalo, že se velká část našich spoluobčanů propadá do zcela virtuálního světa, vytvořeného tisíci informacemi, které ale všechny potvrzují tu či onu „realitu“, kjež tvoří neochvějné přesvědčení, že ta či ona internetová hra, jíž se účastníme, je naprosto pravdivá. Se záplavou mnohačetných informací jsme zapomněli na to, že i pravda je vždy mnohačetná, pokud se zakládá na něčem tak virtuálním, jako jsou média. Již samo slovo „media“ signalizuje, že je to cosi, co stojí mezi skutečností a námi. Věříme těm svým, vcelku jednoduchým, leč zcela virtuálním pravdám, v jejichž jménu jsme připraveni, možná opět, pálit knihy, zavírat jiné lidi do koncentráků a nechávat vymírat celé národy.

Qui bono, zní stará latinská otázka – komu to prospěje? Obávám se, že původní euforie nad volným přístupem k informacím a naděje, že se tímto skokově zvýší informovanost, a tím snad i moudrost nás všech, se obrací naruby. V dnešním přeinformovaném, přebilboardovaném a over-medializovaném světě se dezinformace stala dětsky jednoduchou. Dnes stačí nabídnout lidu jednoduchá řešení – argumenty a důkazy pro jejich správnost si už „useři“ najdou sami. Zatímco nacistické Německo ještě potřebovalo na zmanipulování mas emocemi nabité pochodňové slety a strhující rétoriku Vůdce, v dnešní orwellovské době stačí počítač a přípojka k internetu. S tím nic neuděláme. A toho se, abych se dostal k titulku tohoto článku, bojím.

-----------
*Toto se děje kvůli systemické vyváženosti – ten, jehož práva jsou omezena (firma B, okupovaná země atd.) se stává morálně silnější a ten, kdo toto činí (koncern A, agresor atd.), je ohrožen vnitřním oslabením, které se nejprve projevuje na poněkud zastřeném poli struktury a v mezilidských vztazích. Revoluce, podobně jako jakákoliv jiná agrese, tak vždy začne požírat své děti.

Návrat pravého muže.

„Cesta pravého muže“ je český titul knihy amerického „gurua“ mužství Davida Deidy, která se prý výborně prodává. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že většina kupujících jsou ženy, které ji pak svému muži podstrčí někam k počítači a když se „horší“ polovička zeptá: „Miláčku, co je tohle?“, žena ledabyle odpoví: „Lásko, to není pro tebe. Tomu bys nerozuměl“, čímž prý zaručeně přivede muže k četbě. Je to s naším mužstvím už opravdu tak zlé, že potřebujeme návody, jak se stát výbornými, pravými či levými muži?

V minulých článcích jsem rozebíral současné vztahy mezi muži a ženami, zcela si vědom, že vztahů je tolik, kolik je párů, a že o nich jen těžko lze mluvit souhrnně. Vzhledem k mé profesi kouče a poradce se ovšem setkávám s trendy a problémy, které by se při troše benevolence daly označit jako zástupné pro mnoho mužů. Článek jsem skončil mužské sebevědomí drásajícím tvrzením o energetické převaze žen – alespoň co se týká osobního rozvoje. Ženy nejen že navštěvují podstatně hojněji než muži všelijaké kurzy osobního rozvoje, ale mají, když jsou spolu, jednoznačně větší pohodu, harmonii a chuť se zabývat tím, co je trápí a vzájemně si pomáhat ve svém vývoji. Tomu tak bylo už asi odjakživa – my chlapi si jdeme spíš zahrát fotbal (tělesný rozvoj) nebo do hospody (spirituální rozvoj), než abychom chodili někam na rodinné konstelace, kde pak stejně sedíme v kruhu několika dam pozdějšího věku jako kůl v plotě s pocitem člověka, jenž se ocitnul v čekárně u zubaře. Problém ovšem vězí v něčem, co by se dalo nazvat „ulítnutím včel“. Typicky mužské kvality „máknutí“ či teoretického uchopení ontologie bytí (to ať si čtenář najde na Wikipedii) okolní svět prostě přestávají zajímat. V dobách, kdy jakýkoliv produkt je prodáván skrze emoce, jsou nám naše teorie houby platné. Chce to city a ty nejsou úplně naše parketa.

Už několik set let nám mužům říkají už od první třídy základky, že indiáni nebrečí, že pocity jsou pro ženský a že vše má své zcela logické řešení. To by ale ještě nebylo tak zlé. Horší je, že jsme spolu s údajně nespolehlivými emocemi hodili přes palubu i všechno, co nepasuje do racionálního a vysvětleného světa, tedy všechny mýty, jež dřívější muži vyprávěli chlapcům u táborových ohňů, veškerou iracionalitu nebezpečného lovu a nejisté mořeplavby, kompletní touhu po hloubce hvězdného nebe. To už stejně v důsledku přesvětlení noční oblohy nevidíme. Vydáváme se do přírody na hi-tech kolech zcela ohelmováni a navlečeni do směšnou reklamou potisknutými umělohmotnými dresy. Vše divoké prožíváme chráněni celotělovými prezervativy nebo přigurtováni státní technickou kontrolou schválenými popruhy. A protože ani to není zcela bezpečné, nejlépe se cítíme ve virtuálním světě, kde si hrajeme na lásku, válku a smrt, aniž bychom museli tyto tři pro muže tak důležité bohyně zažít na vlastní kůži. No risk today.

Ve virtuálním prostoru také není žádné místo pro naše otce – mužské předky, kteří ale stejně už dávno nejsou to, co by měli být – našimi učiteli a průvodci neznámým světem. Nezasvětili nás do savých povolání, protože prostě nejsou povolaní; jsou pouze zaměstnanci anonymních korporací, příliš zaměstnáni, než aby si všimli, že jim zcela chybí to, co dřívější muži nazývali posláním. Namísto nich nás od mládí až do období, kdy bychom se měli stát bojovníky, učí ve státních institucích hodné paní učitelky předmětům, při kterých se náš probouzející se mužský duch tak nudí, že buď docela zdechne, nebo se stane hyperaktivním, v důsledku čehož nám školní psychiatr předepíše uklidňující prášky. Opravdu se někdo diví, že mladí muži dnes přestávají mít chuť na flirt a sex, tedy na ten skutečný, zpocený a vonící, že se zabývají raději svým inteligentním mobilem než spolužákyněmi, nebo že se hromadně utíkají do pití do němoty či drog?

Pokud tedy přijmeme pro chlapy téměř nepřijatelnou tezi, že mužství se na začátku třetího tisíciletí nachází v krizi, nevyhneme se otázce, jak bychom se z ní mohli dostat ven. Jedna cesta je určitě v tom, tak trochu kopírovat v úvodu článku zmíněné ženy. Mužské kruhy, v nichž spolu chlapi hovoří zcela upřímně a aniž by zůstávali u „bezpečných“ témat (tj. auto, sport, politika, nebo co kdo řekl a neudělal), v nichž se – ó hrůzo – mohou podělit i o tabu-témata (např. selhání, deprese, mlha, strach a bezradnost), takové kruhy jsou nečekanou a výtečnou pomocí pro muže v krizi. Především pro ty, kteří se ještě nedovtípili, že v ní jsou. Nedávno, na jednom z mých mužských seminářů, prohlásil jeden účastník: „Tedy kdyby mi někdo před dvěma dny řekl, že tady budu sedět s třiceti chlapy a sdílet to, co sdílíme, měl bych ho za magora. A vás taky. Ale musím přiznat, že se tu cítím výborně.“

Mužské kruhy opravdu fungují (ale prosím ne přes internet); je mi však jasné, že to není cesta pro každého. Možná ale, že by se každý z nás mohl zamyslet nad tím, jak se stát opět divokým, pravým mužem. Jak přijmout svůj strach ze selhání, z chybných rozhodnutí, strach, nebýt milován a uznáván, a vykročit skrze něj a za něj. Jak se stát autentickým. Jak nelhat. Jak být otcem, který ukazuje svým synům svět a synem, který chápe, že bez svého táty by tu nebyl. Prostě jak se vrátit tam, kde je naše síla. 

Návrat? Možná, že je to ono kouzelné slovo. Klíč. Zatímco nám všichni sugerují, že musíme dál, výš, rychleji a především kamsi, kde jsme ještě nebyli, zdá se být návrat k jednoduchosti a pravdivosti muže zcela ignorován globálním marketingem. Možná je to proto, že se z návratu jen těžko dá vytřískat kapitál. A přesto je návrat muže z dálky, návrat k ženě, k dětem, návrat domů přesně to, co nás před miliony let z kočovných lidoopů udělalo muži, otci, králi. Vracíme se bohatí o zkušenosti a o setkání s našimi hranicemi. A vracíme se především k sobě. Jedině tak jsme praví.

(Článek pro časopis FORMEN červen 2015) 

O malé české nesnášenlivosti

Dlouhou dobu jsem sem nic nenapsal...

... to bylo především tím, že jsem psal jinam. Od ledna 2015 jsem zveřejnil 15 článků v ZENu, FORMENu, JÓZE DNES, REGENERACI, a teď ještě vyjde velký rozhovor v PÁTKU (LN). To nepíšu, abych se chlubil, nýbrž spíš naopak, tak trochu ve smyslu Hamletova "Co to čtete, princi?" "Slova, slova, slova!". Čeho je moc, toho je moc.

Když jsem viděl několik fotografií pro připravovaný Pátek (měl by vyjít 26.6.), docela jsem se zhrozil - vypadám, jako by mi bylo osmdesát. A tak mě napadlo, zdali přílišné vysedávání u počítače, nadužívání chytrých mobilů a zabývání se slovy, slovy, slovy, nás všechny neruinuje. I vyšel jsem do přírody, jal jsem se okopávat mé záhonky s bylinkami (mám výtečnou mátu!) a kositi trávník na zahradě - a dostal jsem příšernou alergii. Zdá se tedy, že si člověk prostě nevybere; pozitivní myšlení sem nebo tam.

Takže, jak doufám, napíšu čas od času opět něco na tento blog, například o malé české nesnášenlivosti:

O malé české nesnášenlivosti (bez zamýšlených souvislostí s mojí alergií :)
 
Současná hysterie kolem - nezakrývám že opravdu vážného - problému s uprchlíky/migranty je opět typicky "česká". Namísto abychom se cítili součástí něčeho většího (Evropské unie), a to samozřejmě i tehdy, když z EU přicházejí (jako z každé instituce) často nesmyslná rozhodnutí, hrajeme si opět a dětsky tvrdohlavě na svém vlastním písečku. To děláme už dlouho. Někdy trucujeme, jindy hystericky šíříme tendenčně cinknuté zprávy. Kolik radikálních muslimů, v hijábech zahalených žen či násilných černochů za poslední týden potkali ti, kterí halasně křičí "Zastavte příliv uprchlíků, jenž zničí naši kulturu"? 

Nejde mi vůbec o fakt, že problém s běženci se opravdu vymyká kontrole. Je mi jasné, že řešení současné krize nemůže ležet v nekonečném přijímání všech těch, kteří buď skutečně mají důvod si útěkem zachránit život, nebo jen chtějí žít někde, kde jsou podmínky pro jejich život poněkud snesitelnější. To mimochodem chceme všichni. Jde mi zde opravdu pouze o z mého pohledu nechutný rys nás Čechů (Moravany a Slezany asi nevyjímaje) mít panický strach před vším neznámým a označovat to za smrtelně nebezpečné. 

Nikdo z nás samozřejmě netuší, co současná vlna migrantů způsobí. Ale tvrdím, že vlna běženců je jen jeden malý dílek puzzle, které jako celek hrozí rozmetat naše představy o tom, co je dobré a co zlé, co správné a špatné. Svět se řítí do hlubokých globálních změn ale Češi se starají jen o jedno - aby jim nikdo nesnědl jejich vepřoknedlo. To tedy, dovolte mi hloupý vtip, opravdu u migrantů ze zemí islámu nehrozí. :-) Starost o tisíce, možná dokonce statisíce utečenců bych přenechal Němcům, Francouzům a Angličanům - kteří s problémem zacházejí podstatně méně hystericky.

Ty skutečné problémy jsou jinde a příliv zoufalých uprchlíků je pouze jejich výraz, nikoliv problém sám o sobě, který bychom mohli vyřešit jednoduchým zavřením hranic, vystoupením z EU a obehnáním Česka ostnatým drátem. Vždy, když tyto nesmyslné návrhy idiotů (nebo populistů) slyším, chtěl bych jim připomenout, že toto jsme tu už jednou měli a nikomu se to moc nelíbilo. 

Ty skutečné problémy vězí v námi samými vytvořené "bezvýchodné" situace*. Když jsem byl minulé léto v Egyptě (ne, nikoliv u moře, kam jezdí patrně ti, kteří se nyní ohrazují proti migrantům, ale v Kairu, Gize, Luxoru a v poušti), setkal jsem se se sympatickými, ale ve zcela bezvýchodné situaci žijícími muži. Ti, kteří nebyli sympatičtí, neboť mě agresivně pronásledovali svými nabídkami služeb, to určitě nedělali ze zlé vůle, ale rovněž, neboť jim nic jiného nezbývalo. Desetiletí jezdili západní turisté ("sahibové") do Egypta utrácet za radovánky své peníze. Přiváželi tam svoji - tedy naší kulturu, kulturu konzumu, expanze, nevázanosti na (místních) pravidlech a zvycích, kulturu bezmezného individualismu. Egypťané, dříve poměrně stabilní agrární společnost, od nás mnohé převzali. A vedlo se jim - tak jako nám - jistý čas dobře. Pak ale nastal zlom, přišlo "arabské jaro", nad kterým jsme se radovali. Konečně budou mít také demokracii!, mysleli jsme si. Ale příliv turistů poté, co se námi iniciovaná a importovaná demokracie začala hroutit, ustal. A tím skončila i možnost obživy pro odhadem třetinu egyptské populace. To je bratru pětadvacet milionů duší.

Když jsem pozoroval lidi na předměstích Kaira, uvědomil jsem si, že tito lidé, předtím, než zemřou hlady (to opravdu nežertuji) se pokusí dostat se tam, odkud dříve jezdili na jejich poměry nesmírně bohatí, šťastní a tlustí turisti. A protože ti nejtučnější a nejbohatší (a také nejopilejší a nejvíc hluční) jsou z Anglie a Německa, chce se mnoho uprchlíků dostat právě tam. Žádný ostnatý drát jim v tom nezabrání, neboť oni nemají co ztratit, psal jsem. 

Pozdě tedy bycha honiti? Situace s uprchlíky ovšem není jen jediná situace, do které jsme se dostali skrze naší vlastní neschopnost myslet strategicky, s ohledem na CELEK. Takovýchto situací bez řešení je mnoho a stále přibývají. Tak například Fukušima, katastrofa, jejíž důsledky se stále ještě tají. Atomová energie prostě není bezpečná, ať si 80% Čechů myslí, co chce. Do dneška nevíme, co s radioaktivním odpadem, který září statisíce let. A to nemluvím o problémech, které nastanou při havarii elektrárny. Ještě si pamatuji - před Černobylem se tvrdilo, že statisticky může exploze reaktoru a protavení spečeného jáddra nastat jednou za milion let. Po Černobylu se říkalo - no dobrá, ale toto byla ruská elektrárna, to je výjimka... A po Fukušimě? To se už mlčí. 

Skutečný problém tedy nejsou uprchlíci, ale fakt, že stojíme na konci dlouhého vývoje, jehož paradigma se tak hluboce zažralo pod naší kůži, že si ho už ani nevšímáme. Stojíme na konci naší vlastní materiální expanze. Stojíme na konci kultury, které propadla pýše - Řekové na to měli slovo hybris - bludu, že je nezávislá a větší než příroda. Stojíme na konci rozletu bezohledného individualismu. Tohoto by si pánové Konvička, Okamura (jak české to jméno!) a jiní, kteří volají po uzavření hranic, měli všimnout. Problém totiž není VNĚ nás, ten vězí uvnitř.

To co bude nyní desetiletí a možná i staletí následovat, bude chaos, pokud se nestane zázrak (na který už ani já, který jsem docela optimista, nevěřím) a v nás samých, ve všech včetně pana Konvičky, se něco neprobudí. To "něco" není jen Kristova láska k lidem, solidarita, vnímavost pro nesnáze druhých a vědomí celku (a nikoliv vnímavost jen naší malé české kotlinky), to něco je i pochopení, že pokud chceme přežít, jde to ode dneška jen v souladu s přírodou, nikoliv na její účet. Chaos je to, z čeho jsme se narodili (nejen hvězdy), a chaos je všelék na výkyvy v přirozené rovnováze. Když vidíme jen migranty a chceme se před nimi uzavřít, je to jako když pštros strčí hlavu do písku před blížící se pískovou bouří. Na chvíli to uklidní...

Hezké dny vám přeje
Jan Bílý
----------
Prastarý lék na řešení bezvýchodných situací jsou mýty. Případně pohádky. O tom viz můj článek o mytologickém vnímání reality zde.

Největší dobrodružství chlapů

„Na udržitelný rozvoj je příliš pozdě. Co potřebujeme, je udržitelný ústup.“ (James Lovelock)

Muži a s nimi i mužský princip jsou v krizi. Je to krize schizofrenní, zákeřná, ve většině případů nerozpoznaná a tím ještě neléčená. Na jednu stranu je to, co muže dělá mužem a mužský princip principem, jeho dopředná síla. K ní patří i jistá porce zdravé agresivity, nebo, chcete-li, schopnost prosadit se v boji, spárovaná se sebevědomím a chlapskou nevychýlitelností. Jedině jako aktivní, kreativní a silní zůstáváme my muži atraktivní pro ženy, které nás inspirují a to i v případě, že jdeme do boje.

Na druhé straně – a právě ta je příčinou oné rozpolcenosti – začínáme tušit, že naše zbraně, které jsme si před tisíci lety vytvořili pro přežití a úspěch, totiž naše civilizace a kultura, se staly tak mocné, že ohrožují nejen ostatní druhy na této naší společné planetě, ale v konečném důsledku i nás samé. Gaia, jak Lovelock nazývá „organismus Země“ se začíná bránit. Nejsou to jen zátopy a zemětřesení, tání polárního zalednění a rozšiřování pouští, nejsou to jen ke konci se chýlící zdroje fosilní energie nebo vyčerpání zemědělských půd, je to také drastický nárůst ne-mocí našeho vlastního těla i ducha. Alergie a autoimunní choroby, deprese a psychózy, autismus našich dětí a neplodnost žen i mužů nám ukazují, že naše cesta, jakkoliv dříve úspěšná, nyní selhává.

James Lovelock je starý muž a tím se zdá být náchylný pro pesimismus a otevřený vizím o zániku a smrti. I já stárnu a pozoruji, jak cosi ve mně, říkejme tomu podzim, spouští zpomalovací a útlumové procesy, které jsem dříve neznal. Ale je to právě toto zpomalování, které nám všem umožňuje vhled do hloubky věcí a rozpoznání souvislostí. A moje práce s muži, s jejich (tedy našimi) problémy, nejistotami a mlhou mě utvrzuje v tom, že my muži potřebujeme vyřešit téměř neřešitelné: Jak sloučit vítězení s ústupem. Jak nepřestat být úžasným mužem a zároveň s úspěchem ukončit kariéru nadmíru úspěšného, leč sebevražedného idiota, který touží po pohodlí a konzumu, jenž ho zároveň zabíjí.

Píšu záměrně o „téměř neřešitelném“, neboť mám nesmírnou důvěru v schopnosti mužského principu, řešit i to, co vypadá beznadějně. Ale vím, že budoucí úkol přesměrování dopředné a konstruktivní síly, kterou doposud používáme proti přírodě a Zemi, do oblasti, ve které ji nasadíme v souladu s tím, co je větší než my a na čem je naše lidská existence pořád ještě závislá, nezvládneme bez pomoci ženského principu. Pokud rozpoznáme Zemi jako matku, ze které jsme se narodili a která nás stále živí, pochopíme nejen důležitost ženské energie v procesu usmíření pubertujícího lidstva s rodiči, ale i naši klukovskou touhu po nezávislosti, po odtržení se, a zároveň nemožnost téhož. „Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde se Zemí spjati“ píše Neruda (dovolil jsem si malou korekturu – doplnil jsem „se“).

Ženy nás muže vždy inspirovaly v našem poslání a „braly vítěze“*. Takže ona téměř beznadějná bitva, kterou nakonec přeci jen hravě vyhrajeme (i když to ještě pár roků bude trvat a nemálo z nás při tom padne), není jen o mužích a mužském principu. Není to jen o pozitivním a aktivním nicnedělání, které neznamená ani lenost, pasivitu nebo útlum, ale které nám umožňuje naslouchat – větru, stromům, moři a hvězdám. Není to jen o proměně naší závislosti na materiální spotřebě ve spiritualitu, nadšení ducha, lásku a rozvíjení pravdivých vztahů. A není to jen o naší mužské důvěře v ženy a jejich schopnost cítit a zrcadlit. Je to také o důvěře žen, krásných a spojených s Bohyní, že my muži „to dáme“. Že nejen najdeme onen „razor edge***“, ale že přes něj i poměrně zachovalí přejdeme.

Může tedy být hledání cesty ústupu úspěšným a sexy posláním? Může muž na ústupu přitahovat ženy a mít požehnání svého Otce-Stvořitele? Věřím, že pokud tím lidem pomůže z pasti sebezničení, zcela jistě ano.

---------
*V jedné docela drastické globální konstelaci, kterou jsme provedli na mužském semináři stály tři řady vždy pěti lidí: Nejprve pět žen, před nimi zády k nim pět mužů a čelem k nim pět nepřátel. Zkoumali jsme, jak a zdali vůbec žena posílá muže do bitvy. Výsledek (ano, posílá, když to musí být a propůjčuje mu v ní i sílu) byl zastíněn ještě drastičtějším poznáním: Počká, kdo zvítězí. A odejde s vítězem.
**“The razor edge“ je název románu od W. Somerseta Maughama, ve kterém popisuje osudy Larry Darrella, traumatizovaného válečného pilota, který se vydává hledat transcendentní smysl svého života. Název knihy je odvozen od verše z Katha-Upanišád: „The sharp edge of a razor is difficult to pass over; thus the wise say the path to Salvation is hard“. (Je těžké se dostat přes ostří břitvy; proto moudří říkají, že cesta k osvícení je tvrdá.)

Pět nových příčin krizí

V současné době dochází v mnoha pracovních týmech a větších firmách ke stagnaci a krizím, jejichž příčiny nejsou zcela jasné. Z mé zkušenosti z holistického poradenství a seminářů systemických konstelací bych rád popsal několik nových příčin těchto krizí, které se mi zdají často opomíjené nebo kterým není věnována dostatečná pozornost.

1. „Královská“ krize.
Ačkoliv ne-hierarchické formy řízení se stávají stále populárnějšími, je většina firem stále ještě postavena na hierarchii. Archetyp krále je natolik hluboký a účinný, že právě v nejistých dobách je pro každou firmu životně důležité, pochopit funkci a význam krále/královny*. Král zde není od toho, aby byl z celé firmy nejzaměstnanější, měl naprosto napěchovaný termínový kalendář a kvůli permanentnímu stresu nic nestíhal. Jeho funkce spočívá především v klidném bytí, skrze které vyzařuje jistotu, pevnost a sílu naděje, že věci se v dobré obrátí. Na to potřebuje samozřejmě být především sám ve své síle, a pak cosi, co nazýváme „prezenci“** – tedy schopnost být ostatními emočně vnímán jako přítomný. Je tu zásadně pro všechny, tj. musí v sobě slučovat jak mužský, tak i ženský princip a zastupovat zájmy jak pánů, tak i kmánů. Jenomže z králů se v naší moderní době stali buď manažeři, jež chtějí vše vést a kontrolovat (nejlépe sami a osobně), nebo diktátoři bez poradců.
Klíčová otázka pro tento druh krize je:
Kdo je větší, než král a o koho (nebo o co) se král může opřít?

2. Strukturní krize
Ve snaze demokratizovat vedení firmy a pod vlivem různých moderních teorií o vědomém byznysu nebo svobodné firmě se často setkáváme s nejasnými kompetencemi, neohraničenými „hřišti“ jednotlivých oddělení a mlhavou či zmatenou strukturou ve firmě. Tak například může sice nadějný, ale v konečném výsledku nezdařený pokus o přenesení zodpovědnosti na zaměstnance vést k tomu, že lidé nevědí, co přesně jsou jejich úkoly a co se od nich očekává. Jedno oddělení tak může být v části své práce nadřazeno jinému oddělení a zároveň od něj dostávat v jiné záležitosti direktivy. Nejasnost ve struktuře a v tom, kdo je “větší“ a kdo „menší“ pak demotivuje lidi a zvyšuje vnitrofiremní zmatení.
Klíčová otázka pro řešení je zde:
Kdo pro koho pracuje, co za to od něho dostává a dělá to vůbec vědomě a rád?

3. Systemická krize.
Slovo „systemický“ je novotvar – popisuje jevy, které vnikají v lidmi tvořených systémech především skrze porušení tří hlavních systemických zákonů – zákonu o právo na příslušnost, o posloupnosti a o vyrovnaném dávání a přijímání. Prohřešky proti těmto zákonům – například neuctění přínosu a práce toho, kdo byl z firmy propuštěn – se dají odhalit většinou pouze pomocí speciální metody na zkoumání skrytých vztahů v celých systémech (např. v rodině nebo ve firmě), kterou nazýváme systemické konstelace.
Klíčových otázek při řešení tohoto druhu krizí je mnoho, například:
Kdo je/byl ze systému (firmy) vyloučen?
Kdo je/byl přeskočen v povýšení?
Koho práce je/byla nedoceněna/přeceněna?

4. Cyklická krize
Vše v přírodě (do níž spadáme jako živoucí tvorové samozřejmě i my) probíhá v cyklech. Ve firmě existuje mnoho paralelně probíhajících cyklů z nichž některé mohou být velice dominantní a kolidovat s jinými cykly. Pravděpodobně v každé firmě existuje cosi jako makrocyklus (jaro-léto-podzim-zima a opět jaro atd.). Potíž je v tom, že nikdo nechce připustit, že se firma nachází zrovna ve stádiu podzimu nebo zimy, a to i tehdy, jsme-li si vědomi, že každé nové jaro předchozí podzim a zimu prostě potřebuje. A tak se snažíme o neustálý růst (jaro) nebo o setrvání na samém vrcholu (léto) aniž bychom dělali zásoby na zimu a hlavně aniž bychom se, podzimem počínaje, stáhli z expanze do introspekce. Také je-li celková firma například ve stádiu podzimu, bude svá oddělení a divize, které mají právě jaro, brzdit, a mezi oběma složkami se budou tvořit konflikty pramenící z nepochopení toho druhého. Totéž platí často i v případě konfliktů mezi vedením (případně ředitelem, CEO, boardem atd.) a zbytkem firmy. Motivace mladých a dravých, „jarních“ pracovníků staršími vedoucími, kteří nechápou svůj „podzim“ se tak míjí účinkem. A naopak, motivace starších podřízených mladými dravci je též beznadějná.
Řešením je zde pochopit opravdu do hloubky nejen neúprosnost, ale i šanci cyklického času, akceptovat ho a především naučit se přirozenou cykličnost využívat.

5. Existencialistická krize
Tento druh krize lze pojmenovat také jako krize smyslu dělání. Přibývá lidí, kteří ať už vědomě, nebo ve svém podvědomí cítí, že se naše civilizace blíží bodu radikální změny paradigmatu. Civilizace a její technologie přerostla přírodu, ačkoliv je příroda „to velké“, bez které „to malé“ – tedy my jako živoucí tvorové a potažmo i celá naše civilizace – nemůže existovat. Kdykoliv se něco, co je menší, stane větším než to velké, začne se chovat sebedestruktivně. Právě proto začíná náš moderní svět požírat sám sebe, a my si začínáme uvědomujemovat nutnost „zmenšení“ se. To koliduje se světem byznysu, který je stále ještě téměř stoprocentně postaven na neustálém růstu. Cokoliv děláme, jakékoliv zvyšování efektivity, rychlosti, účinnosti, obratu či zisku v nás budí nejen pocit úspěchu, ale také a zároveň zvětšuje náš povětšinou neuvědomělý odpor k jakékoliv činnosti. Výsledkem tohoto rozporu jsou deprese, paralýzy, stagnace.
Tato krize je nejtěžší, neboť jejím řešením může být jen nalezení zcela nového typu „podnikání“ – totiž skrze zpomalení, zvnitřnění, skrze pohyb do hloubky a uznání primátu přírody. Klíčovou otázkou k překonání této krize se mi jevý zenový koan, tedy neřešitelná hádanka, která slouží k náhlému prozření žáka a k jeho překonání duality myšlení:
Jak osvobodit housátko, které jsme vpravili do lahve s úzkým hrdlem, zde je krmili tak dlouho, až dorostlo v tučnou velkou husu, a to aniž bychom husu zabili nebo rozbili láhev?

Hodně úspěchu v překonávání krizí přeje
Jan.

* Každý král musí mít buď v sobě nebo vedle sebe královnu a naopak. To znamená, že kdokoliv vede cokoliv, musí toto dělat s vědomím obou principů – ženského i mužského, přijímajícího a empatického na jedné straně a dávajícího a expanzního na straně druhé. V dalším textu používám kvůli zjednodušení pouze výrazu „král“. To ale neznamená, že mluvím jen o mužském králi nebo o králi, který zná a „umí“ jen jednu polovinu celistvosti.
** Ve svých knihách definuji „prezenci“ jako souhrn pětice „pé“: Pozornost, Přítomnost, Průchodnost, Pravdivost a Poslání . Král pozorně naslouchá všem, aby mohl vynést spravedlivý soud, je emočně přítomen (každý ví, že je „s námi“), nechává skrze sebe proudit do systému „vyšší“ řízení (tj. cosi jako hlas boží), je věrný (pravdivý) svému srdci a zná své poslání.

Janovo skeptické dopoledne

Jeden den před začátkem semináře „Pokračování cesty“ pro muže, kteří se buď zúčastnili jarního konstelačního semináře, nebo mají jiné zkušenosti s mužskými semináři a osobnostním rozvojem sedím v pražské kavárně „Sicilly“ (jsem tedy kavárenský povaleč?) a nějak to ve mě vře. A když se něco vaří, tak aby to nepřekypělo, je nutno sundat pokličku. Což tímto „papírem pro pokročilé muže“ dělám. Připomínám, že vše, co zde napíšu, není tvrzení, (i když to tak může vypadat); daleko spíš je to sled otázek, jež si kladu vlastně sám sobě.

Moje kypění dnes ráno způsobily hned čtyři „maličkosti“. Nejprve jsem se v internetovém vydání Lidovek dočetl, že „Česká republika znovu klesla v žebříčku hodnocení rovnoprávnosti žen ve společnosti a v pořadí 142 zemí obsadila podprůměrnou 96. příčku. Vyplývá to ze zprávy Global Gender Gap Report 2014, kterou v úterý zveřejnilo Světové ekonomické fórum. ... Česko se na žebříčku rok od roku propadá. Zatímco v roce 2006 bylo 53., předloni už 73., loni 83. a letos si pohoršilo o dalších 13 míst. Situace v ČR je v podstatě stále stejná, ostatní země se ale výrazně zlepšují. V Evropě je na tom hůře už jen Malta a Turecko.“*

Dozajista nejsou za tento trend zodpovědní pouze muži. Ale samozřejmě také. A já mám zrovna takový divný pocit, že zatímco ještě před třemi lety se na české mužské scéně děly velké kroky, nacházíme se my chlapi zrovna v jakémsi období stagnace.

S tím souvisí i druhá „maličkost“. Na posledním večeru přednášek a konstelací v pražské Maitrei, který měl aspoň z mého pohledu hodně hluboké a důležité téma „Mytologické vnímání, mýty a pohádky, rozvoj intuice a cítění“**, se dostavilo dvacet šest žen a pouze tři muži.

Nejsem o sobě přesvědčený do té míry, abych se neptal, čím já sám způsobuji odliv mužů z mých akcí. (Zatím odpověď nenacházím.) Na večeru však byla paní, která pronesla přibližně toto: „Můj manžel se zajímá o duchovno a konstelace, čte knížky, ale když vyprávím dětem pohádky, tak to nevydrží a dělá stále opičky, zesměšňuje to a nakonec odejde. Nechápu, proč vlastně.“ Tak jsem to trochu zkoumali a já vznesl domněnku, že se skutečné archetypální hloubky (která se nikdy nedá kontrolovat, neboť nás přesahuje) vlastně bojí. Účastnice pak také potvrdila, že manžel bere vše „hlavou“.

Jako třetí taková maličkost se vyklubal mail, který jsem dostal od jakéhosi Jirky (jméno změněno), ve kterém mi píše, že „...je mi 38 let, jsem muž, který byl do nedávna rád středem pozornosti a myslel si o sobě, že je v pohodě. Okolí je stále přesvědčené, že jsem inteligentní, úspěšný a bez problémů. Po několika letech jsem skončil s kouřením marihuany, pitím alkoholu (zde až na malé výjimky) a přestal i s cigaretami. Abstinence od drog mi však spustila silné psychické potíže. Dostal jsem se do naprosté dezorientace sám v sobě. Zkoušel jsem psychiatrickou pomoc, ale antidepresiva, která mi byla předepsána, mě spíš tlumila než aby mi pomohla. Mým velikým problémem je, že se nemohu najít, vše mi připadá provizorní, nic mne nedokáže nadchnout. V práci jsem často demotivován, nevím, co mám dělat a hodně času ztratím prokrastinací, což si pak vyčítám.“

Jirkova zpověď je zcela vzorová pro mnoho mužů, se kterými se profesně potkávám. Úspěšných, krásných, inteligentních mužů, kteří mají jen jeden maličký, leč podstatný nedostatek: Nikdo je nenaučil používat srdce. Nebo jim řekli, že srdce a byznys/úspěch/sex/kamarádi se vylučují a oni tomu uvěřili. Jenže – jak je možné někoho používání svého srdce „naučit“?

Čtvrtou maličkost mi vyprávěl včera na telefonu můj německý kamarád, žijící již roky v Brně. Jeho dobrá známá – říkejme jí Irena – se zamilovala do staršího muže, jenž je ovšem zároveň manželem. Svoji ženu prý nemiluje, rozvést se ale nehodlá a o svém mileneckém vztahu své ženě také nevyprávěl. Zato však je nesmírně žárlivý, když se Irena chce s mým kamarádem potkat na kafe nebo nedej bože jít s ním do kina. Na mé zaražené mlčení, naznačující mé naprosté nepochopení, proč tedy přítelova známá věc neřeší rozchodem, použil německé přísloví, znějící v překladu: „Kam uhodí láska, tam tráva neroste.“
„Ale jak může inteligentní žena snést, že její milenec své ženě lže, ale od ní vyžaduje poslušnost a chce ji kontrolovat?“ zeptal jsem se.
„No, to próto, že tšeský šenský tohle se sebou dělat nechaj a tšésky chlapi toho vyušít uměj,“ byla jeho lámanou češtinou pronesená odpověď.
„Fakt?!?“ pomyslel jsem si. Je to opravdu takto? Nepotřebujeme my, „tšésky chlapi“, přes pr*el? A nebo – spíš ty ženský??

V knize, kterou právě začínám číst (a ze které, aspoň po přečtení prvních pár stránek jsem nadšen), ve „Skryté spiritualitě muže“ od Matthew Foxe, vysvětluje autor v předmluvě, proč je mužská spiritualita skryta. Uvádí dvacet čtyři důvodů, mimo jiné:

▪ Protože v západní kultuře dosud panuje dualistický patriarchát, který si cení více myšlení než cítění, více materiálního bohatství než bohatství duchovního, více vědeckých fakt než intuitivní moudrosti, více mužů než žen a více heterosexuálů než homosexuálů.

▪ Protože muži skrývají své rány uvnitř a chtějí na ně zapomenout, raději si jich vůbec nevšímají, než by si dovolili se k nim přiznat.

▪ Protože moderní náboženství ztratilo kontakt se svou mystickou tradicí, která nám svým jazykem a pojmy pomáhá vyrovnávat se s našimi nejhlubšími prožitky, s „temnou nocí duše".

▪ Protože naše antropocentrická kultura si více cení lidského života, potřeb a pravidel než pokorného spojení s nesmírným kosmem.

A to jsou jen čtyři důvody z mnoha. A tak mne napadá, zdali namísto „vědomého byznysu“ bychom se neměli spíš zaobírat „vědomím chlapa“ A jeho spiritualitou, což se docela překrývá.

Zítra odjedu na zmíněný víkend, kam se mi přihlásilo tentokrát jen deset mužů, takže uvidíme, jak je to s tím naším vědomím. Dneska u kafe ale zpytuji své svědomí, co jsme udělal špatně, že z počátečních padesáti účastníků mých „mužských kruhů“ jich zbyla hrstka. Občas, když nemohu spát, si kladu otázku, zdali jsem se neztratil ve své vlastní aroganci, nesrozumitelnosti, zdali jsem nezabloudil na té cestě k opravdovému muži, jehož si ale nepředstavuji jako Bivoje, nýbrž daleko víc jako Herma Trismegista, moudrého šamana, který v sobě slučuje protiklady „nahoře“ a „dole“, rozuměj nebe i zemi, muže i ženu. Jenže pak čtu dál toho svého Foxe, jsem nadšen tím, že píše o tomtéž a je mi jasné, že moje cesta je prostě moje cesta, i kdyby na mé semináře měl jistou dobu chodit jen jeden člověk, já sám.

Na jaře, po tom prvním semináři, který ještě nebyl pro pokročilé, jsem hned večer posledního dne poslal kamarádovi tuto esemesku: „Ahoj, po tom, co tady proběhlo, mám snad poprvé pocit, že se opravdu něco mění a posouvá. Udála se nějaká syntéza mezi mužským a ženským principem v nás, při současném plném zachování mužské prezence a jasnosti a lásky a otevřenosti k ženám. Nespadli jsme ani do obvyklé krátkodobé „extáze“ machrování a hrdosti, která se tak často v mužských kruzích objevuje, ani jsme se neztráceli v mlze, provázející cestu do emocí. Prostě nádhera...“

Dneska nevím, zdali jsem se poněkud neunáhlil. Ale možná že mám jen takové faunovo skeptické, pozdní dopoledne v jedné pražské kavárně. Platím a vycházím do krásně deštivého dne a těším se na zítřek.

Hezký zbytek dne vám přeje
Jan

-------
* Zdroj: http://www.lidovky.cz/cesko-kleslo-v-zebricku-rovnopravnosti-zen-po-nem-jsou-rozvojove-zeme-13i-/zpravy-domov.aspx?c=A141029_114057_ln_domov_ele
** Viz několik článků na toto téma na mém blogu a dvě knihy: „Růže pro Plúta“ a „Co se stalo s Popelkou po svatbě“.

Krátké zamyšlení nad uřezáváním hlav

Ono je to možná trochu přitažené za vlasy.

Ale včera jsem četl, že spousta chytrých lidí na "Západě"* je zděšena, kolik mladých "džihadistů" odchází z jejich víceméně poklidných končin londýnských a pařížských předměstí či německého venkova do tzv. Islámského státu, uřezávat hlavy mužům a znásilňovat ženy.

A vzhledem k tomu, že dneska plánuji v Maitrei večer o "mytologickém vnímání reality", především tedy o jeho chybění na školách, univerzitách a v médiích, napadlo mne, jestli tohle není odpověď na jednu z největších chyb, kterou podle mne udělal (a stále dělá) Západ. Totiž na nahrazení víry v Boha vírou v Konzum. Přesně řečeno, pro tyto mladé lidi z předměstí vírou v Nedosažitelný Konzum.

IS totiž jeví všechny známky středověké "noci rozumu" (jen si vzpomeňme na upalování "čarodějnic") a to, že je mezi některými mladými frustrovanými Angličany, Francouzy či Dány tak "in" znamená, že jim v dnešní době "vrcholného rozumu", tedy vědecko-logického pojímání reality, možná něco zásadního chybí. A tak se, pomýlení a svedení, vydávají na bohužel zcela opačnou cestu, než by bylo třeba - namísto rozšíření rozumu o srdce (a tím o spiritualitu) k uřezávání hlav, což je, (a toho si dosud nikdo nevšiml) velice výmluvný symbol revolty proti nadvládě této části těla nad zbytkem.

Takže vám pro dnešní den přeji integraci hlavy a srdce, nikoliv jejich dezintegraci.
Váš Jan.

-----------
*Kulturně historické označení "Západ" používám stále ještě i pro naši malou, zaostávající zemičku, i když mě například nedávné výroky jejího prezidenta nechávají stále víc na pochybách o oprávněnosti mého optimistického názoru.

S.M.R.T

SMRT. Tabu slovo. Dneska se smrt stala něčím téměř obscénním. Umře-li někdo na ulici, pospíší si záchranná služba hodit na tělo bez ducha hadr. Zapouzdří nás do černého plastikového pytle, bez chvíle ticha, zamyšlení, rozloučení. Pokud nabídnu přednášku či seminář na téma smrt, umírání, snad i stáří, nepřijde nikdo. Nebo snad ano? A přesto se s Ní setkáváme stokrát za večer v televizi, koluje milionkrát na internetu, hrají si na Ni docela malé děti, když kosí protivníky ve svých videohrách. Sladká, Milostivá, Radikální, Temná.

Na začátku třetího tisíciletí vnímáme smrt jako to, co na nás číhá na konci našeho bytí. Tedy jako to, co je opakem života, jeho protikladem, ukončením a často selháním, ať už selháním naší snahy ji odsunout na neurčito, nebo selháním život prodlužující elektroniky na jednotce intenzivní péče. A tak, nastane-li, pátráme, zdali a kde se stala chyba, pokoušíme se najít viníka, zodpovědného za konec, neboť pak bychom mohli opět uvěřit v to, že smrt se dá ovládnout, tak jako vše, nad čím již vykonáváme kontrolu.

A ovšem že se jí bojíme, ačkoliv mnoho z nás tento primární, podlý, hluboce položený strach nechce vidět a tak říkají (jako moje maminka, které je osmdesát šest): „Smrti se nebojím, ale umírání“. A druhým dechem, když se jí já, téměř-šedesátník, ptám na smysl stáří, říká: „Přežít“. Protože žijeme tak, jako kdyby byla smrt na druhé straně břehu, cizí a nepřátelská k našim láskám, touhám i chamtivosti po životě. A tak se ji snažíme vygumovat ze života, zapomenout tím, že se s ní setkáváme výlučně na obrazovkách, kde přece jde jen o letmé stopy elektronů či svítící mikrodiody. Tak jako sex jsme zvirtualizovali i smrt.

To je možná důsledek našeho odtržení se od cyklického času, Kairosu, času přírody, Země, Luny a lůna. Neboť ti, kdo žijí ještě podle přírody, ví celým svým tělem dvě zásadní věci. Ke smrti neputujeme na přímce od narození někam do dáli, kde padneme staří, zklamaní a vyčerpaní, ke smrti se vracíme, tak jako se v kruhu vracíme k začátku. Z čehož vyplývá i druhá věc – smrt (coby začátek i konec) je imanentní celému kruhu. Nebo jinak: Smrt je rozprostřená skrze náš celý život.

Smrt patří do triády žen, které se každý muž musí naučit rozlišovat, pokud nechce, aby se jeho partnerství či manželství proměnilo v peklo. Tou první ženou je Matka. Je bránou do tohoto světa, ale také ta, která budoucího muže vychovává, manipuluje a nepouští. Dospívající chlapec se od ní musí odtrhnout, vydat se do širého světa, tak jako pohádkový Hloupý Honza nebo jeho chytřejší brácha Jiřík. Na této cestě musí překonat draka, což je jakýsi obraz Matky Země a zároveň představuje setkání s děsivým podsvětím (draci bydlí v podzemních slujích). V tomto setkání a následujícím boji poznává poprvé Smrt, druhou důležitou ženu v jeho životě. Té ovšem, pokud má jako Jiřík za ušima či v roli Honzy trochu štěstí, nepodlehne. Jen mu dýchne do tváře, na které mu poté vyraší vous. Teprve pak ho čeká třetí žena, jeho Princezna, Milenka a Partnerka. Pokud se mezi těmito třemi nenaučí rozlišovat, bude ve své Ženě vidět co chvíli Matku a cítit se manipulován, jindy zase Smrt, která ho bude dusit.

Zdá se, že hodně dávno, když jsme ještě nevysedávali každovečerně před televizí, ale u ohňů a pod hvězdami, měla smrt ještě jinou, magickou dimenzi. Tenkrát nebyl materiální svět ten primární a „onen“ svět nebyl konečná stanice, kde se donekonečna opíjeli mrtví hrdinové či kam putovali vyčerpaní důchodci. Duat, egyptský svět ne-materiální existence, byl ten větší, pestřejší, vícepatrový z obou, a „náš“, svět materie a reálu byl od něj odvozen. Jako kdyby se z nekonečného oceánu Bohů ten náš, malý a skrze fyzikální zákony determinovaný světík vynořil, aby našim oduševnělým tělům, skrze které jsme zde vázáni, nabídl cosi jako tělocvičnu, výběh a laboratoř.

Ze staroegyptské kultury na nás dýchá schopnost tehdejších lidí překračovat daleko lehčeji než my onu hranici, jež pro nás představuje smrt, a to již za života. Tak jako šaman se musí naučit chodit „tam a zpátky“, tak i dřívější králové, kněží, a snad i někteří „prostí leč nadaní“ ovládali magii, kterou propůjčuje znalost obou světů, toho velkého i toho našeho, menšího.

Stojíme-li dnes před tím, co dřívější Egypťané prý jejich primitivními měděnými a bronzovými dlátky a kamennými buchary dokázali vytvořit, nedovedeme si to vysvětlit. Nevěřícně nasloucháme řečem egyptologů o technikách z doby kamenné, kterými prý byly vylamovány obelisky o váze tisíce tun a následně upraveny do perfektního tvaru, do jejich vyleštěného žulového povrchu vytesány perfektní hieroglyfy a postaveny na místo, kde se tyčí navzdory všem zemětřesením dodnes. A pro sebe si mumláme cosi o pomoci mimozemšťanů.

Možná, že jednodušší vysvětlení než to ufónské vězí v pochopení naší současné svázanosti materiálním světem. Pokud ale je materie opravdu jen výraz „toho jiného“, pokud bozi jsou a jejich svět je lůno toho našeho a pokud jsme my, kteří se třeseme před koncem, pouze zapomněli, jak se mezi světy putuje, pak, kdybychom se rozpomenuli, by jisté věci byly docela lehké: „Kadeš se usmál a položil ruku na kamenný kvádr, který nám sahal do pasu a musel vážit desítky tun. ‚Opravdu si myslíš, že tenhle kámen je skutečný?‘ ‚Jistě,‘ odpověděl jsem, ‚přímo cítím jeho váhu, vidím ho, hmatám ho, a když do něj kopnu, tak si zlomím palec.‘ ‚Příliš si věříš,‘ řekl a udělal malý pohyb rukou. A to, co jsem kdesi v hloubi duše čekal a čeho jsem se zároveň obával se stalo – kvádr, jenž na tomto místě ležel určitě stovky, ne-li tisíce let se opravdu asi o dvacet centimetrů pohnul. ‚Tak co teď?‘ mrknul na mě tím jeho pronikavým pohledem hlubokých, lišácky černých očí, vyndal z kapsy košile své RayBeny, nasadil si je na nos a obrátil se k východu.“

Krásný život a smíření se smrtí
vám přeje Jan.

Islám a náš svět. Aneb o nemožnosti zvítězit.

Kdysi jsem měl dobrého přítele, který se nakonec zemřel v důsledku toho, že se zlomilo křídlo jeho ultralehkého, samodělaného letadélka a on ze stometrové výšky spadl . Ale o tom nechci vyprávět. Jednou za mnou přijel do Německa s tím, že musíme vylézt na Matterhorn. Vyjeli jsme tedy, dorazili do Zermattu, vydali se na cestu a vystoupali skutečně přibližně do poloviny. Bylo již odpoledně, krom toho se v dálce připravovala bouřka. A Jeff, jak jsem ho ještě v dobách společného gymnázia přejmenoval z Jardy, měl polobotky. A tak jsem zavelel k ústupu. Jeff se nejdřív strašně naštval a nadával mi, že jsem pesimista, zbabělec a že nevěřím, že nás bozi mají rádi. Nakonec jsme slezli a kdo ví, zdali jsem tím jemu i sobě nezachránil život. Škoda jen, že později, když začal létat na ultralehkých prototypech, neboť chtěl být blíže Slunci, jsem už u toho nebyl...

Vrátil jsem se z Egypta a mám podobný pocit, jako tenkrát na té krásné, romantické hoře. Mí více esoteričtí kamarádi mi po přečtení tohoto článku budou asi také předhazovat, že jsem pesimista a škarohlíd. Jenže já si nemohu pomoct. Jeden z hlavních dojmů ze slumů Káhiry a okolí, z všudypřítomného agresivního Islámu a zuboženého třetího světa, který jsem si přivezl domů do Prahy zní: Tak, jak to doposud děláme, nemáme šanci přežít. A to nejlepší, co můžeme udělat, je začít vymýšlet ústupové strategie.

Vysvětlím to na příkladu egyptského Luxoru. Kdysi luxusní letovisko anglických, francouzských a italských koloniálních cestovatelů prožilo od osmdesátých let minulého století nebývalý rozkvět. Všude se stavěly hotely, turistické atrakce a obchůdky rostly jako houby po dešti a většina obyvatel se tak či onak orientovala na cestovní ruch. Pak přišlo „islámské jaro“, revoluce v Káhiře, během které všichni po desetiletích Mubarakovy diktatury mávali nadšeně vlajkami a cítili se nádherně. I já jsem z dálky sympatizoval. Jenže demokracie se musí dlouho učit a procvičovat. Takže to skončilo Mursím a muslimským bratrstvem, kteří se k moci dostali po demokratických volbách. Zrovna tak, jako kdysi v Německu Hitler.

Bohatší a vzdělanější část Egypťanů se bránila islamizaci, ale mob vyhrával. Začaly další krvavé nepokoje, vypalování křesťanských vesnic, začaly vraždy. Od roku 2011 přestali turisti Egypt téměř úplně navštěvovat. V důsledku toho se ocitla velká část populace ve zcela drastické existenční krizi. Potkal jsem bývalého vlastníka feluky – tradiční nilské plachetnice, který svůj člun před rokem musel prodat, neboť nebyl schopen uživit rodinu. Zbyl mu malý motorový člun, na který se pokouší lákat těch pár turistů, kteří zbyli. „Neměl jsem žádné úspory,“ vypráví anglicky a francouzsky mluvící otec čtyř dětí, „rok jsem to dával, ten druhý už byl kritický a minulý rok jsem se chtěl zabít.“ A ukázal mi svoji celou hotovost, všechny peníze, které vlastní – dvacet pět egyptských liber, tedy sedmdesát pět korun.

Captain Hamada, jak si říká, ovšem není sám. Vyjdete-li z hotelu, vrhne se na vás houf člunařů, droškařů, taxikářů, prodavačů zdařilých i méně zdařilých kopií antických sošek, prodavačů vody, triček, kašmírových šál ze silonu, koberců... Někteří z nich, tak jako mnoho Egypťanů, jsou přesvědčeni, že turisti mají jakousi povinnost je živit. Pokud je nejprve mírně, po padesátém tahání za ruku již briskně odmítnete, můžete se setkat s náhle propukající agresivitou, kterou sice lze psychologicky pochopit, ale která vás zažene zpátky do hotelu.

Můj hotel v Luxoru byl postaven roku 1886, jmenuje se Winter Palace a je opravdu luxusní. Stále ještě, neboť přežívá z anglických, francouzských a německých důchodců, kteří v bezpečném prostředí nádherné zahrady a dvou božských bazénů srkají tu grenadinu, tu šampaňské. A to na evropské poměry neskutečně levně – bydlel jsem za šedesát dolarů v pokoji, který před krizí stál pět set.

I na druhé straně Nilu se bydlí levně, ale tady jste uprostřed egyptské reality. Silnice jsou prašné, na okrajích kanálů doutnají zapálené hromady odpadků a pokud poodjedete ze středu města na jeho hranici, tam , kde začínají opravdové slumy, překvapí vás třeba i mrtvola koně, ležící u cesty. Majitel malého hotýlku, kde jsem bydlel, má na střeše satelitní anténu a tak jsem napočítal na pět set arabských televizních stanic. Ty, pokud nevysílají kázání imámů, ukazují evropsky čisté domácnosti, kde šťastná islámská rodina pere v nové pračce, na zavlažované zahradě pobíhá labrador a dětičky si hrají s Barbínou. K pochopení, jak mimo realitu jsou tyto obrázky, stačí vyhlédnout z okna. Nevím, jak tuto schizofrenii mezi implantovanými tužbami a tvrdou realitou zpracovává mozek průměrného Egypťana. Nedivil bych se, kdyby se jeho srdce sice pozvolna, ale stále víc zatvrzovalo a jeho hlava se začínala přiklánět názoru imámů, že tento, pro drtivou většinu obyvatel naprosto nedostupný západní způsob života je vynález ďábla. A ačkoliv je pro normálního turistu v Egyptě opět bezpečno, je velikou otázkou, jak bezpečné to zůstane, když se velká část lidí neuživí.

A tady začíná moje bezútěšnost, kterou jsem si bohužel přivezl zpátky do Prahy. Západní svět nemá šanci. Neboť islám nabízí něco, co žádná finanční pomoc, žádný hodný turista nebo obětavá učitelka angličtiny nemůže poskytnout. Svým neustále přibývajícím přívržencům nabízí náhradu za neuskutečnitelný konzum: Víru. A zároveň je skrytě obrací proti těm, kdo vzývají právě to, co je pro většinu chudých muslimů naprosto mimo dosah – ledničku, televizi, bazén, cestu k pyramidám, zlatého retrívra pobíhajícího po vlastním trávníku. Islám je víra, která aspoň v současném okamžiku kvete na troskách naší evro-americké ideje o nadřazenosti našeho způsobu života.

Ta rozkvetla během Napoleonova tažení do Egypta na začátku devatenáctého století, pokračovala začleněním Egypta do britského impéria a končí koloniálně zkamenělými turisty ve Winter Palace Hotelu. Jistě, hrobky faraonů začaly být vykrádány už ve starověku. Ovšem teprve evropský kolonialismus se začal na celou tisíciletí trvající historii Egypta dívat pohledem vědce, jenž se zaujetím zkoumá na pitevním stole cukající se žábu. Mumie egyptských králů byly hromadně vyváženy do Anglie a Ameriky, kde se stávaly předmětem tzv. „mummy unwrapping parties“, během kterých se viktoriánská společnost nechávala šokovat jejich „rozbalováním“ a pohledem na vysušená mrtvá těla. Prášku z mumie se přisuzovaly zázračně-léčivé účinky a tak se stal obchodním předmětem. Mumiemi bylo dokonce topeno pod kotli amerických lokomotiv, neboť prosycené pryskyřicemi dobře hořely. Úcta k mrtvým předkům? A tak je docela možné, že si nakonec ten hněv mladých, ekonomicky neúspěšných, ale velice vitálních mužů zasloužíme, kteří na nás stále ještě a s vlastně obdivuhodnou egyptskou trpělivostí volají : „Excuse me, my freind, do you want my boat?“. Kousek dál, v Syrii a Iráku, tento hněv již vypadá docela jinak...

Možná bychom měli pochopit, že lezeme na Matterhorn v polobotkách za blížící se bouřky. A možná, že bychom měli začít uvažovat, jak se z poloviny hory dostaneme dolů, nikoliv jak vítězně zdoláme vrchol. Nejsem a nebudu ani křesťan, ani vyznavač Alláha. Jenže, poté, co jsem se vrátil, mi stále ještě v uších zní každé ráno ve čtvrt na šest začínající volání (z naplno vytočených reproduktorů): „Allahu Akbar“ – Bůh je velký. Bůh je obyčejně tam velký, kde jsme my lidé malí. Ale existují dva druhy, velice rozdílné, jak se stát malým. Ten první způsob je cesta pokory a pochopení. Zcela jiná „malost“ nastupuje, pokud vás někdo nebo něco malým udělá. To je cesta, kterou lemuje zlost, nenávist a násilí.

Tenkrát byl pro Jeffa a mne příliš velký Matterhorn. Dnes je to pro naši kulturu islám, jehož potenciální vyznavače jsme před mnoha lety udělali malými. Jejich bůh se nyní nespokojí ani s vývojovou pomocí, ani s bakšišem od anglických či německých turistů. Nechce být tolerován a přijat do Organizace spojených národů. Nikterak nestojí o partnerství s papežem a už vůbec ne s Židy. Nenakloníme si ho ani přijetím, ale ani vylučováním v něj věřících. A nikdy, nikdy si ho nepodřídíme bombardováním těch, kteří v jeho jménu páchají zvěrstva. Islám se totiž stal duchem a duší těch, kteří jsou na této planetě znevýhodněni, zatlačeni ke zdi, kteří nemají šanci. A to je jeho velká šance, a my to stále ještě nechápeme. Protože žijeme v hotelu se zahradou, bazénem a zavlažovaným trávníkem, jehož dveře hlídá pár postaviček s pistolkami u pasu. Bohužel jsou jak oni, tak a především i my zcela mimo realitu.

Hezké sny přeje a v probuzení doufá
Jan.