čtvrtek 28. prosince 2017

Sex a konstelace

Přepis článku pro časopie "Jóga Dnes" červenec/srpen 2017

O sexu bylo napsáno nespočet moudrých i méně moudrých knih, vytisknuty stohy článků, existuje mnoho erudovaných, ale i zcela pochybných sex-poradců (a poradkyň) a naše globální závislostní modla, internet, je sexem přímo zaplevelen. Proč tedy přidávat k onomu oceánu informací a domněnek ještě další slova, slova, slova…? Snad bych přeci jen jeden důvod našel – v mé konstelační práci se ukazují jisté souvislosti, kterých si málokdo všímá. Souvislosti, které mají přímý vliv na sexuální energii, která je podle mnoha autorit oním – přiznávám docela příjemným – bahýnkem, ze kterého vyrůstá lotos osvícení. Zvu tedy čtenáře na dobrodružnou a sebepoznávající cestu do první, druhé a kdoví i dalších čaker. A jsem zcela srozuměn, pokud se tento můj článek setká i s odmítnutím či se zcela opačným pohledem na „věc“. Vlastně je to teprve nesouhlas, jenž nás nutí myslet jinak a objevit odlišnou, tu svoji cestu.

Polarita

V kruzích těch, jimž učaroval osobní rozvoj, je jméno Davida Deidy již dlouho pojmem. Tento americký guru párových vztahů, do jehož první česky přeložené knížky „Cesta pravého muže“ jsem před pěti lety psal předmluvu, vnesl do partnerských poměrů pojem „polarita“. Věc je jednoduchá a krásně se s ní konstelačně pracuje: Pokud je polarita mezi mužem a ženou velká, přitahují se, a také to náležitě mezi nimi jiskří. To se především děje v takových poněkud „předpotopních“ vztazích – řekněme mezi Donaldem a Melanií Trumpových. On je prezident světa a ona blondýna. Potíž, alespoň podle Deidy, vězí v tom, že on je pořád jen ve své maskulinitě a ona pořád jen ve své femininní podobě a jednoho dne, pokud oba nezblbnou, je to přestane bavit. Nebo aspoň by mělo.


Na již zmíněném páru je vidět ještě další trabl. Velká polarita se sice přitahuje, ale oba dva si ve vztahu nerozumí. To má za následek hádky a nespočet mdlých nebo i sexistických mužských vtipů o naprosté nemožnosti porozumět ženě. Protože ženy vtipy nevyprávějí, nevíme (my muži), co si o tomto problému myslí ony, pouze se z jejich chichotání můžeme domnívat, že se smějí naší naprosté neschopnosti vnímat své pocity. O těch jejich ani nemluvě. Podotýkám, že toto píši z pozice mužů nacházejících se na prvním vývojovém stupni. O druhém stupni říká Deida, že se týká poněkud zženštilých mužů a racionálně orientovaných žen a jako příklad uvádí hippie-pár: On hraje na kytaru a píše poezii a ona má vystudovaná práva, přičemž oba protestují, třeba zrovna proti Trumpovi. Oba jsou oblečeni v pestré pulovry, těžko k rozeznání kdo je kdo, a většinu času poměrně high. Je jasné, že jejich sex bude vypadat dost odlišně od první, té polární skupiny. Zato si budou výborně rozumět.

Svoboda

Ačkoliv současný výskyt takzvaných alfa-samců mezi prezidenty a jinými potentáty naznačuje zrovna jakýsi roll-back k prvnímu vývojovému stupni (především té mužské populace), řekněme, že pro tu část lidstva, které se tento časopis dostane do rukou, je první i druhý stupeň jaksi pasé. Otázka je, co dál, a jak na té třetí vývojové příčce žebříku, vedoucího k nirváně, sex vypadá. Situace je jasná: Jak žena, tak i muž jsou zde v kontaktu nejen se „svým“ genderem, ale i se svojí vnitřní ženskou energii (u muže), případně se svým vnitřním mužem (u ženy). Obrazně řečeno jsou schopni v každé situaci svobodně zvolit, „co na sebe“. Pokud muž bude konfrontován s emocemi, je schopen je vnímat skrze svou vnitřní ženskou energii, ale i racionálně reagovat třeba svým vnitřním mužem. Jednoduše má na výběr. A když bude chtít žena zaparkovat pozadu do těsného místa mezi dvěma auty či pilotovat letadlo, zapne svojí mužskou část. I v sexu mají oba (či obě?) nyní mnoho možností otevřených. Mohou být „správně“ polární, ale mohou se též rozhodnout pro „opačnou“ polaritu, mohou mít velice citlivý a něžný sex, ale i „hardcore“, či zkoušet experimenty typu „spiritual BDSM“. Tajemství na této úrovni zní: Hravost. A objevování všeho, co je, co může být a co oba vede dál.


V konstelační praxi se ovšem několikrát objevil zajímavý případ jakési „falešné“ polarity. Klient –říkejme mu Max – byl vychováván svým otcem, který z něho za každou cenu chtěl udělat pořádného chlapa. I později, už na střední škole, se dotyčný dostal do party soukmenovců, kde chlapáctví a jistý druh mačismu byly podmínkou pro přežití. Max se tedy naučil téměř perfektně napodobovat „drsňáka“, ačkoliv pod touto maskou přebýval velice citlivý a zranitelný, jinými slovy málo polární člověk. Skrze svou kamufláž ovšem k sobě přitáhl ženu, která byla velice ženská a které onen „drsňák“ imponoval. Jeho falešná polarita se tedy setkala s její vášnivě ženskou, pravou polaritou. Jako následek se u něj objevila impotence. Teprve postavením polarit jsem v konstelaci mohli porozumět tomu, co se vlastně dělo. Jeho „přirozená“ (malá) polarita byla převálcována její a on se prostě snažil jí vyhovět. Což pochopitelně má za následek vyčerpání a … následné ochabnutí. I zde bylo řešením, že se oba, jak on, tak i ona naučili vědomě vnímat nejen svoji „přirozenou“ polaritu, ale i hravě a především vědomě cestovat mezi výrazně mužskou (byť částečně hranou), neutrální a výrazně ženskou energií.

Rozdíly

Pojďme se nyní podívat na další „konstelační“ téma. Tím je rozdíl mezi kluky a holkami a tím i pozdější rozdíly ve vnímání intimity. Začněme důležitým ne-rozdílem: Jak kluci, tak i děvčata se rodí z matek. Což má závažnější následky na sexualitu, než se zdá. Obě pohlaví totiž mají prvotní a tím i nejsilnější vazbu na ženské tělo. Kluci se po několika letech bytí u mámy musí (tedy – měli by) dostat k tátovi, na tu mužskou stranu, aby se z nich stali zodpovědní chlapi. To se, jak už jsem v jednom z předchozích článků líčil, mnohdy nepovede a takový chlapec se pak stává buď mamánkem, nebo zůstane viset kdesi v prázdnu mezi mužským a ženským principem, kde často propadá závislostem na různých drogách.


Pro porozumění rozdílu mezi sexem muže a ženy je ovšem důležité si uvědomit onu počáteční vazbu. Potká-li muž ženu, která ho přitahuje, je víceméně schopen s ní mít okamžitě sex. Její tělo totiž pro něj nebude „cizí“ – tělo ženy je mu důvěrně známé z doby, kdy byl miminem. Naproti tomu žena potřebuje delší dobu na to, aby získala k muži důvěru. Mužské tělo její buněčná (dětská) paměť nezná, neboť i ona vyrůstala u mámy a k tátovi se dostávala pomalu a jaksi na návštěvu. V sexu se to bude projevovat tak, že pokud žena tuto důvěru nezíská – ať už z důvodu příliš rychlého postupu muže nebo z hlubších důvodů – nebude se schopna muži zcela otevřít. Protože ale je ženský princip ve své podstatě pasivní, může se stát, že i přesto muže nechá vstoupit. Energeticky to ovšem znamená porušení jejích hranic a vede často ke gynekologickým problémům ve formě mykózy, zánětů, HPV-infekce nebo dokonce i k nádorovým onemocněním. Z předchozího lze pochopit, proč se například mezi prostitutkami, u kterých je sex odpojen od nutnosti důvěry a předchozího prohloubení intimity, vyskytuje velké množství žen, které byly v dětství buď zneužívány, nebo u kterých byly jejich tělesné hranice skrze muže (otce a jiné rodinné příslušníky) systematicky překračovány.

Emancipace

V důsledku emancipace žen během posledních cirka sto let jsou to dnes ženy, které jsou více schopny se pohybovat mezi mužskou a ženskou energií. Po mnoha mužsky dominovaných stoletích má jistá část naší společnosti šanci přiblížit se kulturám, ve kterých byly ženy uctívány jako odbornice na lásku, intimitu a sexuální energii. Je ovšem na mužích, překonají-li své ego těch, kteří „to vědí lépe“, a nechají-li se ženami vést. A je samozřejmě na ženách, jak dalece se osvobodí od naučené role pasivní a vyhovující manželky a stanou se rovnoprávnými partnerkami, Šaktími pro své Šivy, které si nejen užívají mužské energie svého protějšku, ale jsou také připraveny ho v jistých oblastech provázet taji emocí a intimity, a v případě, že se vést nenechá, vzít na sebe riziko konfliktu či dokonce rozchodu. V tomto směru jsou velice inspirativní knihy Daniela Odiera, francouzského autora a tantrického učitele, ve kterých popisuje setkání s indickou mystičkou a jeho učitelkou Lalitou Déví, která ho zasvětila do tantrického učení kašmírského šivaismu včetně praktikování důsledného neulpívání (aparigrahy) na partnera či partnerku. Posesivita, tedy touha vlastnit a kontrolovat, ať už speciálně našeho partnera, nebo všeobecně naše okolí, je vždy výrazem naší vlastní nejistoty, rodinných traumat a nezpracovaných konfliktů z našeho dětství.

Proto jde moje pojetí vztahů „třetího stupně“, o kterých pojednávají některé z mých seminářů, v tomto směru o trochu dál, než Deidovo – nejen že bychom se měli naučit cestovat v polaritě, a tím někdy přenechat vedení ženě, pokud to i pro ní je v pořádku, ale především si uvědomit, že za vše, co se děje ve vztahu, jsme spoluzodpovědní. Zároveň si musíme zvědomit všechna naše očekávání a projekce (matka, otec atd.), kterými svazujeme naše partnery, a to, co házíme na ně, vzít zpátky k nám samým. To nám dá možnost se až do posledního dechu našeho života učit, brát lásku, intimitu a sex jako nekončící, stále se proměňující cestu, kde prostě nevíme, co nás potká za příští zákrutou.

A nakonec?

Kdybych mohl dneska něco říci tomu náctiletému „Honzíkovi“, který v šedesátých letech minulého století začal pomalu a tápavě objevovat svoji sexualitu, bylo by to asi toto: „Užívej si nevědění. Jdi do dobrodružství intimity s tím, že nevíš úplně, jak se „to“ dělá, a klidně to i přiznej té úžasnici, kterou jsi potkal. Ona to také neví, ačkoliv oba děláte, že se neobyčejně vyznáte. Protože jen tak si dovolíte být překvapení, jít se zatajeným dechem cestou objevování, cestou srdce, cestou Erósu, do vášně i nejistot. Potkáš-li někoho, ke komu vzplaneš vášní, staň se tím ohněm a spal v něm vše, co víš. Staň se tím ohněm, který neplánuje, nedrží, nerozvažuje. Jedině tak se ti podaří vyhnout se tomu popelu na konci. A hele, kluku – to ti říká někdo, kdo je ty sám, jen o čtyřicet pět let starší, a kdo to pořád ještě takhle dělá.“

(Fotografie soch z Lakshmi-Chrámu v indickém Khajuraho, jež je vyzdoben mimo jiné plastikami tzv. "mithunami" tj. "nebeskými mileneckými páry".)

pondělí 27. listopadu 2017

Stáří, smrt a ... znovuzrození?

Toto je tak trochu dušičkový článek, který jsem publikoval v časopisu Jóga Dnes. Přináším ho pro všechny ty, kteří se zajímají o nadcházející večer "Vše jednou končí" v pražské Maitrei (a který je bohužel zcela naplněn).

Někdy mám pocit, že ze všech těch tabu, která si každá společnost vytváří a do jisté míry i hýčká, nám, západně-atlantické, postmoderní společnosti jednadvacátého století zůstalo jen jedno, to poslední. Smrt. Čtyři tvrdé souhlásky, žádný vokál. Smrt a potažmo i stárnutí, to opravdové, vrásčité, zapomětlivé a seschlé, je něco, o čem v přítomnosti většiny normálních, sympatických a roztomilých lidí neradno hovořit, nechcete-li je rozladit nebo dokonce – pokud jste hostitel – je přimět k časnému odchodu. Možná že je to tím, že náš současný svět je posedlý kontrolou a smrt je jedna z mála kontrole se vymykajících instancí. Nebo tím, že jsme už docela zapomněli na dřívější, s přírodou spojený cyklický čas a vzýváme pouze čas lineární, v jehož dikci se počínaje narozením umenšuje náš život a my se řítíme někam, kde nás to děsí. Každopádně umíráme většinou zcela odpojeni od přátel a domova kdesi na jednotkách intenzivní péče, dožíváme zapomenuti v izolaci starobince či sami před stále hlasitěji pouštěnou televizí v pomalu rozpadajícím se bytě. A pokud by vás smrt potkala náhle třeba na ulici, to první, co přispěchající profesionální první pomoc udělá, je, že vás zavře do plastikového vaku nebo alespoň přes vás (tedy pardon, přes to, co z vás v materiálním světě zbylo) přehodí deku. Jako by smrt byla cosi obscénního, co nutno zahalit.

Nakreslíme-li si přímku mezi narozením a smrtí, znamená proces stárnutí, na jehož konci leží ne-moc, umírání a odchod ze světa, jednorázový, neopakovatelný a především nezvratitelný pohyb někam, co vypadá jako opak života. A není divu, že se na této pouti stále dříve otáčíme k cíli – tedy ke smrti – zády a chytáme se stále silněji mládí. Většinu naší pouti pak absolvujeme pozpátku; couváme ke smrti, abychom ji neviděli, nikterak se na ni nepřipravujeme; naopak děláme vše, abychom zůstali téměř jako děti adolescenti. Joggujeme, cvičíme, hubneme, sportujeme, necháváme se liftovat a především se stále a stále odrážíme od oné hranice, kterou bychom měli právě kolem padesátky vědomě překročit a která je brána do moudrosti. Neboť moudrost přichází s přitakáním něčemu, co dříve znal každý sedlák – totiž tomu, že vše ve vesmíru se děje v cyklech. Není úniku a tak je to dobře.

Když jsem před mnoha lety potkal svého druhého opravdového učitele (ze tří), druida Antona, hned první večer (jako vždy se nestřídmě pilo a hodovalo) se na mě pronikavě zadíval a pak prohlásil k celému spolku: „No to nám sem přijede nějaký bludný rytíř z Čech. Že prý za láskou. Jenže, láska neláska, on za sebou táhne krvavou stopu, neboť jede stále dopředu. A to vysiluje, ne? Zatímco já, král, tu sedím na zadku a nikam nespěchám. Já se vracím, on jde vpřed. Já mám, zatímco on hledá.“ To tedy bylo na chudáka českého (tehdy spíš německého) rytíře, který nadto právě přijel z Indie, domoviny svého prvního učitele Osha, silný kafe. Anton byl do jisté míry přímý opak „světlého“ Rejneeshe, a já potřeboval spoustu času jeho „tmu“ strávit.

Podle Roberta Gravese, který byl jiný druid, neboť spojoval poezii, magii a vědomosti, dřívější prastaré evropské kultury slavily na konci července, v zenitu léta, podivný a zdánlivě krutý svátek „Lughnasadu“. Tehdy byl letní král obětován Velké bohyni, byl zabit a roztrhán na kusy,a na jeho místo nastoupil jeho bratr-dvojče, temný král, jenž panoval až do zimního slunovratu. Graves nachází v mnoha pozdějších mýtech pozůstatky tohoto prastarého obřadu – například v egyptském mýtu o Osiridovi a jeho bratru Sethovi, v Orfeově mýtu (ten je, poté co se vrátí z podsvětí a bloudí světem, roztrhán Menádami) a také v biblických bratrech Ábelu a Kainovi. A samozřejmě to byl druid Anton, který mě přivedl ke slavení pohanských svátků a tím, později, i k hlubokému prožitku cykličnosti. Tehdy jsem se divil, proč proboha se tato rituální smrt děje v okamžiku hojnosti, kdy většina „normálních“ lidí leží kdesi na písečné pláži u moře a užívají si tepla, světla a místního vínečka.

Teprve když jsem se později seznámil s kruhem čtyř směrů (nebo také čtyř duší, viz moje knížka „Živoucí kruh“), pochopil jsem geniálnost oběti na vrcholu života. Smrt je totiž životu imanentní, je stále, na každém kroku, v každičkém okamžiku přítomná. V nádechu (život) a výdechu (smrt), v kruhu ročních období, v lunacích a cyklu ženy, ve střídání dne a noci, ve spánku a bdění a v tisíci dalších protikladech, kterými každodenně procházíme. A samozřejmě i v našem cyklickém životě, kdy na každém vrcholku se obracíme opět dolů. Jenže to jsme už dávno zapomněli – my přece chceme stále dál, výš, lépe. Tím ale zůstáváme viset ve věčném jaru a létu a odmítáme postoupit do podzimu, neboť se panicky bojíme zimy. Na uzrání, dospění, zmoudření a vědomé přijetí smrti nám pak zbude ten kratičký okamžik na jednotce intenzivní péče, který ovšem většinou neprožijeme zcela při vědomí.

Prakticky v každé rodinné konstelaci se setkáváme s fenoménem vytěsnění. Pokud kohokoliv, který „k tomu“ patří, vyloučíme – tedy například dědečka, který pil, a tak se o něm nesmí mluvit – vrací se tato osoba do systému oklikou a většinou tak, že působí nepříjemnosti. Analogicky je tomu i se stářím a smrtí. Troufám si tvrdit, že současný terorismus a s ním spojená hysterie velké části obyvatel i tak pokojné zemičky, jako je Česko, patří do této kategorie. Obdobně, jako v rodině vytěsněnou energii dědečka-alkoholika uchopí, byť zcela nevědomky, vnuk, který začne brát drogy, se dnes chápou náboženští pomýlenci toho, co nechceme vidět, a vnášejí nám tuto vytěsněnou část našeho vlastního života přímo do epicentra našich jistot. A právě protože se to týká něčeho, co je ukryté hluboko v nás všech a o čem jsme si mysleli, že lze pojištěním, pokrokem medicíny, zdravou životosprávou a zamlčováním obejít, totiž nekontrolovatelné a do jisté míry i náhodné smrti, je i sama naše reakce na šílenství teroristů vyšinutá.

Co tedy lze dělat, abychom se vrátili do normálu koloběhu života a smrti, do přijetí nevyhnutelného a smíření se s konečností, které – a tím jsem si jistý – nás opět nechá žít naplno a intenzivně, dobrodružně a snad i bez pojištění? Možná, že cesta k nápravě je docela jednoduchá. Jak už jsem se zmínil, každý zemědělec a každý, kdo žije skrze roky v kontaktu s přírodou, ji zná. Je to kruh, cyklus, nejen pochopení, ale především neustálé prožívání toho, že vše roste a upadá a opět roste a padá a tak dál, stále do kola. Pokud pojmeme život jako kruh, vracíme se takříkajíc od půlky života, tedy někdy po čtyřicítce, pomalu domů. To je tam, odkud jsme na tento svět přišli, ono velké neznámo, oceán vědomí (či nevědomí?), který všichni důvěrně známe, neboť nejen že jsme se z něho naším zrozením vynořili, ale také ho každou nocnavštěvujeme. Druid Anton měl průpovídku, která mi do dneška, ve chvílích, kdy ztrácím víru v koloběh, kdy na mě „leze deprese“ a začínám zoufat, moc pomáhá. Léta už uvažuji nad výstižným českým překladem, který by byl s to vyjádřit její (německé) jemné nuance: „Alles kommt immer nach.“ Je to něco mezi „vše se stále vrací“ a „nikdy nic nekončí“. A je to přesně to, co nás příroda, naše velká máma, učí. Možná, že bychom našim dětem měli k příštím vánocům věnovat namísto počítače zahrádku...

Jan Bílý, www.konstelace.info

čtvrtek 16. listopadu 2017

Spasitel za deset miliard

„Tak nám prodali Spasitele,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi. „Kterýho Spasitele, paní Müllerová?“, otázal se Švejk. „No přece toho mírně poškozenýho, trochu přemalovanýho, u kterého vůbec není jistý, že ho ten Leonardo nakreslil, i když, vašnosti, prý že asi jo, tak toho. Zrovinka u Christie’s, kde by taky Krista měli dražit, že ano. Jo, a ten původní majitel byl nějaký ruský miliardář, tak ten si asi docela vydělal. Ale víte, vono se neví, kdo ho koupil, toho Spasitele, asi nějaký princ vod Saudů. Voni jejich sousedi Emiráti tam zrovna otevřeli takový muzeum, a že si prý chtějí půjčit tu Lízu, tak by se jim, těm Saudům, ten Spasitel na sichr hodil. A mezi náma, pane Švejk, co už je 450 americkejch míčů pro takovýho jednoho prince, kterej si před dvěma lety, jen tak aby nelelkoval, koupí za půl miliardy dolárů jachtu ňákýho obchodníka s vodkou.“ „Jojo, paní Müllerová, ten svět je pořád divnější,“ odvětil Švejk a poněkud vyčerpán jejím dlouhým monologem se vydal sbírat psí hovínka.

Ach jo. Co by na to řekl asi Leonardo. A co Spasitel. Vymknutá z kloubů, doba šílí. Ale pardon , to je starý Will, ten se narodil sto let po Da Vincim, takže se nemohli potkat. Škoda vlastně, oba byli mystičtí moralisti a oba prý na kluky, jak to už u geniů bývá, takže by si asi rozuměli. Ještě 1958, to mi byly čtyři roky, se zdál být svět docela při smyslech, protože tento obraz byl vydražen za 45 liber. Nutno dodat, že byl připisován jednomu z Leonardových žáků. Pak zmizel, aby se teprve 2005 znovu objevil v USA. Naposled byl „k mání“ 2011, kdy ho koupil také „neznámý kupec“ pravděpodobně právě ruský miliardář Dimitrij Rybolovlev, jež si nynější dražbou přišel na bratru sedm miliard. Že nemáte na nájem? Že zdražilo před Vánocemi máslo? Děláte si prdel?

1958 (cena obrazu: 45 liber) jsem se proháněl se staršími kluky a síťkou na motýly po loukách naší chaty u Slapského jezera. Byli jsme první osadníci na „Hrdličce“, louky v okolí se ještě sekaly kosami (a ženci si k tomu zpívali!), svítilo se petrolejkou a kamarádi měli sbírky motýlů, které by jim dnes závidělo možná i Národní Muzeum. Protože motýlů, vos, včel, velkých chroustů a jiné havěti, to si pamatuji dobře, bylo přespočet. Pak se to nějak zvrhlo a 2017 (cena obrazu: 450 milionů dolarů) je peněz najednou víc než brouků a motýlů dohromady. Aspoň pro pár bohatých. Nebo že by hmyzu ubývalo?

A tak se zdá, že těch pár farizejů od času Spasitele zatraceně zbohatlo, ale jinak se nic moc nezměnilo. Chudých osmdesát procent se pere o kůrku a čas od času se pak srotí a pochodují na nějaký palác bohatých. Většinou je ale zrovna tento palác jen kulisa, kterou jim tam bohatí postavili. Kulisu pak „lid“ zapálí a tleská a tancuje kolem toho ohníčku a když to dohoří, tak se zase rozejdou, neboť je zima, a v televizi dávají Sex ve městě. Něco podobného jako Sex je pro ty dnešní farizeje pocit, že jim na stěně visí jejich obraz za deset miliard. Co je na něm, je až tak moc nezajímá. Koneckonců byl Salvátor Mundi prodán v rámci dražby moderního umění a to dneska vypadá jako svačinový papír Franty, ovšem zarámovaný a se zbytkem svačiny. Ale co miliardáři. My všichni přece kupujeme „značku“, předražený kus něčeho, o čem jsme kolektivně přesvědčeni, že nám to zvyšuje společenský status. Nejinak to nakonec bude i s naším privátně anonymním princem.

Pokud si ovšem vzpomínám, tak Kristus chodil po světě v naprosto obyčejných sandálech a zcela neznačkové košili. Hodinky neměl vůbec. Říkal lidem, aby se vykašlali na prestiž a závist a pracovní dobu od sedmi do pěti a především, aby se o to, co mají, podělili s těmi, co nemají. Ale protože je to už tak strašně dávno a protože dneska brouka a motýla už moc nevidíš, a nikdo si nezpívá, když kosí louku, tak jsme vymknutí z kloubů a docela šílíme. A to čím dál víc, protože se blíží Vánoce. Nebyl by, ještě než nám úplně rupne v bedně, k mání nějaký Spasitel? Nějaký, který by se nenechal koupit??

úterý 14. listopadu 2017

Deset rad pro muže v krizi

Poslední dobou se setkávám s úžasnými muži, kteří jsou v krizi. Chlapsky řečeno vězí (někdy mohu po pravdě napsat i „vězíme“) až po krk ve sr..kách – jinak se to těžko dá vyjádřit. Příčiny jsou různé. Buď jsou konkrétní – vztah či nevztah, různé zdravotní potíže, hroucení v práci či zhroucení podnikání, nebo difuzní – bezvýchodnost, pocit oddělenosti od života, závislosti, deprese a někdy dokonce i hluboké fyzické bolesti bez zjevné příčiny. Chybí nejen radost z činů, z „dělání“, což je hlavní zábava muže, ale i smysl jakékoliv činnosti. Co se to děje s pány tvorstva? A existuje nějaký způsob, jak z toho ven?

Návrat Bohyně na její trůn (o tom jsem už mnohokrát psal) a zároveň světová krize „mužského principu“ spolu se stále se stupňujícím transformačním tlakem má za následek, že se všem těm, kteří sázeli na stabilitu, růst, kontrolovatelnost, vědu a racionalitu – potažmo tedy na mužský princip, drolí svět pod rukama. Stává se tekutým, neuchopitelným, nepochopitelným a prázdným. Po tisíciletích přehlížení se Bohyně vrací v podobě Kálí či Éris* a zapříčiňuje ekonomické krize, bankroty, mlhu a chaos, rozbroje, konflikty a války, výkyvy v počasí a na burzách jakotož i v náladách mužů a nejistotě jejich srdcí. A aby toho nebylo málo, hlásí věda u mužů rok od roku klesající množstvím spermií.

Ačkoliv jsem přesvědčen, že návrat ženského principu a s ním spojené turbulence prostě my muži musíme „jen“ vydržet, shromáždil jsem deset jednoduchých návrhů, které nám mužům (doufejme) těch údajně sto chaotických let, které prý vždy provázejí přechod mezi jednotlivými eony (věky lidstva), pomohou přežít. Zde jsou:

1. Nalezni disciplínu a řád
Ačkoliv to zní paradoxně, je právě v dobách chaosu důležité, zachovávat jistou disciplínu. Pravidelný spánek, jídlo a především optimálně nejméně jedna hodina denně věnovaná meditaci (nebo jinému duchovnímu cvičení) nás muže ukotvuje v našem „zdravém“ mužském principu víc, než cokoliv jiného.

2. Neutíkej
Zoufalí muži často utíkají do alkoholu, tabáku, marihuany (případně tvrdších drog), sexu, informací (internet!), výkonu (sport, práce...) nebo jednoduše jen „pryč“. Zoufalí muži utíkají od žen (a dětí). Zoufalí muži utíkají ve chvíli, kdy by jim prospělo, se zastavit. Zastavení bolí víc než útěk. Ale zatímco útěk rapidně snižuje šanci na změnu, zastavení ji zvyšuje.

3. Nepij
Alkohol je zkratka k Bohu a Duchu. Ne nadarmo má spirit a špiritus stejný původ. Zároveň ale působí jako narkotikum. Bolesti se ovšem jen tak nezbavíme a zkratky nefungují. Pokud používáš alkohol jako způsob, jak udusit onu bolestivou nejistotu v sobě, přestaň pít a už se alkoholu ani nedotkni. Pravý bojovník raději zemře detox-bolestí, než aby svůj život vzdal ještě před koncem. A propos – totéž platí pro kouření.

4. Ucti tátu
Naši mužští předci jsou ti jediní, kteří nám mohou pomoci, když se nám nedostává sil. Podívej se detailně na všechny tvé „ale“, na ten skrytý odpor vůči tátovi. Nebo na tvé zbožnění táty. Obé není uctění. Věta zní: Milý táto, tys byl takový, jakýs byl, a já tě tak beru. Ani já nejsem dokonalý.

5. Uzavři mír s prázdnem
Konzum, hromadění věcí kolem sebe, naparování se a chvástání tím, co „máme“ slouží k tomu, abychom nebyli konfrontování s prázdnotou. Vnitřní prázdnotu, která nás ve společnosti, zaměřené na výkon a hojnost děsí, překrýváme vnějším plněním. Prázdnota je ale vždy zde, jen ji je potřeba objevit, přijmout a uznat. Vnitřní prázdno není nepřítel, je to průvodce k naší esenci. A tak je dobré, udělat čas od času kolem sebe prázdno. Vnější prázdnota nám pak může pomoci vyrovnat se s vnitřní prázdnotou – do doby, než objevíme to, co je důležité. Prázdno je také do jisté míry synonym ticha. Chceš-li pochytit, co ti tvůj vnitřní hlas říká, neřvi.

6. Choď do přírody
Příroda je Velká Matka – z ní jsme vzešli a do ní se po smrti navrátíme. Ne náhodou putuje moudrý americký terapeut a kouč Bill Plotkin (doporučuji česky vydanou knihu: Soulcraft-Síla duše) se svými „rozsypanými“ klienty dny a týdny divočinou. Buď v přírodě přes noc, celé dny, lépe ještě třeba i měsíc. Bez mobilu! Hory jsou pro nás muže skvělé. Les je náboženství vlků a mužů.

7. Uznej toho v sobě, koho odmítáš
Ta tvoje část, která se vzteká, která je agresivní a zlá, nedostatečná a nedokonalá, zbabělá, ta, která „nevyhovuje“ – i tato část patří k tobě. Pochop, že vnější agrese je pouze projekce tvé zloby na tuto vlastní „temnou část“. Uznej ji a přijmi ji do svého srdce. Patří k tobě a má svoje místo. Nesnaž se být hodný, správný, dobrý. Teprve přijetí vlastní agrese, zloby a nesnášenlivosti dává muži sílu, která mu umožní nemuset být agresivní na své okolí.

8. Začni s rituály
Seznam se s rituály pro muže. Dělej někde častěji a sám oheň. Modli se, i když to neumíš, nevěříš na to nebo ti to připadá trapné. Modli se k Bohu nebo k Bohyni, k Heliu-Ra-Slunci, k Luně, ke větru, ke skalám a stromům, ke Královně Máb a Velikému Manitou, mluv s mraky, hvězdami či divou zvěří. Oslavuj kruh roku. Seznam se s tzv. pohanskými svátky a slav je.

9. Scházej se s podobnými muži
Když kolem tebe není žádný mužský kruh, začni s ním sám. Mužský kruh je jednoduchý: Každý, kdo si vezme slovo (talking stick nebo řečnický kámen), vypráví o tom, co se mu děje. Ostatní naslouchají, nekomentují a neradí. Uprostřed leží meč – pokud se mluvící ztratí v mlze, začne „fabulovat“, blábolit nebo bavit ostatní, někdo z kruhu povytáhne meč. Je to přátelské a silné upozornění: Ztratil jsem tě. Necítím tě. Vrať se k substanci! Když sdílející skončí, meč se zase zasune. Smí se delší dobu mlčet i reagovat na to, co řekl někdo jiný, ale vždy jen, vzal-li si muž slovo.

10. Neboj se
Jak to říká Deida a Castaneda/Don Juan: Bojovník ví, že už je mrtev. Nemá tedy z ničeho strach. Především nemá strach z toho, že neobstojí, nebojí se pádu, dna, odsouzení, nemá strach, že se bude bát. A není hrdý na to, že obstál. Prostě jde dál po cestách, které mají srdce, a dělá, co dělat musí. Krom svého srdce není nikomu ničím povinován.

• • • • • • • •
* Kálí je aspekt trojjediné Bohyně v její ničící a smrtící podobě. Zároveň ovšem nejen bere, ale způsobuje i nutné obnovení.Kálí říká: „Kde voda hnije, tam protrhnu hráze. Ale s láskou je protrhnu.“
Éris je starořecká bohyně sváru a sporů. Na svatbě Pelea s Thétis, ke které nebyla pozvána, hodila v přestrojení za babici mezi hosty zlaté jablko, do kterého bylo vyryto „Té nejkrásnější“. Okamžitě se o toto jablko rozhořela hádka mezi Afroditou, Athénou a Hérou. Jak víme, tři bohyně rozsoudil až mladý Paris, který přiřkl jablko Afrodítě, jenž mu za jeho hlas slíbila nejkrásnější ženu světa, Helenu. Jak to dopadlo, by měl vědět každý, kdo dával v dějepise pozor.

středa 8. listopadu 2017

Konstelace, spiritualita a osobní rozvoj

Toto je zkrácený přepis přednášky, kterou jsem měl před lety U Džoudyho. A je to příšerně dlouhé, takže asi to málokdo přečte. Já si ale nemůžu pomoci - mě se ten text zdá docela zásadní. Takže, pokud budete mít chvíli čas a trpělivost a pokud ještě jste schopni číst delší texty, tak vám moc děkuji.

Dobrý večer. Nejprve musím říci, že jsem velice v údivu, protože je vás tu tolik. Já jsem před třemi dny, v neděli v sedmnáct nula nula uzavřel poslední můj seminář před měsíční přestávkou, seminář pohádek a mýtů, a udělalo se mi nesmírně dobře. Řekl jsem si, že mám teď volno. Ale pak jsem si uvědomil, že mám ještě tuto přednášku u Džoudyho. Přesto jsem dneska, když jsem se podíval, co že je to za téma, tak jsem si řekl, že to je tak všeobecné, že asi nikdo nepřijde. Teď, před Vánocemi a v tomhle počasí na to nepřijde vůbec nikdo... Takže na jednu stranu jste mě strašně potěšili, na druhou stranu, kdyby fakticky nikdo nepřišel, tak jsem mohl jít domu... (Smích v publiku). Já jsem ještě k tomu udělal i druhou chybu, protože vždy k těm tématům, které tady nebo v Maitrei prezentuji, napíšu takovou menší stať o tom, co vás jako návštěvníky čeká, a to jsem taky zapomněl. Jak i na mém webu, tak i na webu u Džoudyho je prostě jen ten název a tím to končí. Takže to, že jste přesto přišli na tuto přednášku je prostě úžasné ... (ze sálu: „Možná že právě proto!“, smích.)

Začneme tedy nejdříve takovou definicí těch pojmů, co jsou v názvu večera, a co si pod nimi vlastně představujeme. Začnu od zadu. Osobní rozvoj je dozajista takový nejvíc neutrální pojem z těch tří. To je to, co mám já a lidé, kteří pořádají semináře, napsáno v živnostenském rejstříku, rozvoj osobnosti. Když tedy jdu na nějaký takový seminář, tak rozvíjím samozřejmě především svoji vlastní osobnost, nějak na sobě pracuji, představuji si, že ze mě bude lepší člověk, nebo chytřejší člověk, že budu mít větší úspěch, lépe randit, obstojím lépe v manželství nebo tak. Takže tady stojí to „já“ na prvním místě.

Otázka ale je, vůči čemu se rozvíjím. Nebo taky – kam se vlastně rozvíjím, kam ve smyslu popisu polohy vůči zbytku mého okolí. A také – když se rozvinu, nebudu tam sám? Já se totiž nerozvíjím ve vzduchoprázdném prostoru. Kolem mě jsou lidé, mí blízcí, kteří tím, že se já rozvíjím, jsou také nějak zasaženi. Třeba mě následují, nebo třeba naopak mi začnou házet klacky pod nohy. Nebo tvrdit, že jsem se pomátl. Takže my vidíme, že i u toho osobního rozvoje je to, co je kolem, to, do čeho je můj osobní rozvoj zasazený, důležité. I můj individuální, takový vlastně docela privátní osobní rozvoj má cosi společného s mým okolím, s tím, co nejsem já. Třeba začnu lépe chápat vztahy s mojí partnerkou, což ji moc potěší. Nebo pochopím, proč se pořád hádám se šéfem a on nebo jeho okolí na můj rozvoj zareaguje. Vlastně nemůže nereagovat. A tady přicházím s tvrzením, že osobní rozvoj se může dít jen v relaci k mému okolí, a že tedy k němu potřebuji být součástí něčeho.

To zasazení mého „já“ do nějakého okolí se ještě zvýší, když se podívám na ten prostřední termín – spiritualita. Co to vlastně ta spiritualita je? Já se k tomu budu snažit dopracovat tak trochu netradičně – přes různé druhy inteligencí. Existuje takový hezký obrázek, taková pyramida, jak na sebe čtyři druhy naší inteligence navazují, jak jsou na sebe naskládány. Možná, že jste to už někde viděli. Bázi té pyramidy, její základnu, tvoří tělesná, fyzická inteligence. To je to, co nás naučí jako malé dítě například chodit, nebo později plavat. Nebo když jedu dneska autem, tak se u toho klidně mohu bavit, protože prakticky všechny důležité pohyby dělá mé tělo, šlape na pedály, ruka řadí a tak dále. Jistěže je to řízeno také odněkud z hlavy, ale ty pohyby, ta inteligence, chytrost, která ví, co dělat, je zafixována někde hodně hluboko. Takže když na semaforu naskočí červená, tak tahle inteligence ví přesně, co dělat.

Nad touto inteligencí je pak postavena taková ta klasická inteligence rozumu, kterou můžeme testovat v inteligenčních testech, zjišťovat naše IQ. Tento druh inteligence je, když se podíváte do různých škol, nebo podniků, bohužel stále ještě nejvíce ceněný v naší společnosti. To znamená, že celý náš školní systém je vybudovaný na procvičování této inteligence, a to ještě takovým dost nesmyslným memorativním způsobem, že si plníme hlavy spoustou vzorců, jmen, pouček a dat, ale vlastně s tím nic neumíme udělat, kromě to vychrlit na zkoušejícího. Například když jsem se učil na zkoušky léčitele v Německu, tak jsme se museli učit nazpaměť všechny kosti a kůstky v těle, což nikterak, absolutně nikterak nezvyšuje vaše léčitelské schopnosti. Podle toho to potom ve zdravotnictví vypadá. Ale to je téma na jiný večer.

Na této inteligenci jako třetí vrstva té pyramidy leží tak zvaná emoční inteligence. Pomalu se i u nás už začalo proslýchat, že emoční inteligence je důležitá například v managementu firem, ve vedení lidí, ale ona je vlastně nesmírně důležitá pro řešení problémů všude tam, kde jde o mezilidské vztahy. Problém mezi partnery prostě nevyřešíte bez zapojení tohoto druhu inteligence. Takový začátek ve vývoji vlastní emoční inteligence přitom je schopnost vnímat své vlastní pocity. Mít odvahu jít do hloubky vlastních pocitů, mapovat je, nevyhýbat se nepříjemným pocitům, nepotlačovat je. To taky je nezbytný předpoklad pro fungování vztahů mezi lidmi. Druhá fáze je s tím, co cítím, prostě být, nepropadat tomu, ale ani to neodsouvat, nebanalizovat, vydržet a strpět takříkajíc ten můj pocit vedle mě, akceptovat ho jako moji součást, která často hodně bolí. Třetí krok by byl, naučit se vnímat a hlavně akceptovat pocity druhých, nevyvracet je, necítit se jimi být ohrožen. Potom mohu mé pocity a pocity toho druhého nebo i ostatních lidí pomalu dávat do souladu, ale jen skrze akceptování toho, že každý má prostě právo na své pocity. To by tedy byla emoční inteligence.

Úplně na špičce téhle pyramidy je umístěna spirituální inteligence. To je to, co dává našemu životu smysl a zároveň přesah do něčeho většího. Je to tedy něco, co by mohlo být vyjádřeno slovem transcendence, latinským výrazem pro přesahování, překračování, které je většinou používáno ve smyslu přesahu naší fyzické existence směrem k bohu nebo božstvu. Ale možná že nejpřiléhavější definice je ta, která mluví o spiritualitě jako o našem vztahu k tomu, co je větší než já nebo my. Pro mě osobně je to ta nejdůležitější definice spirituality. Ta pro mě neznamená chodit do kostela, neznamená vůbec ani v něco věřit, ale spiritualita je pro mě konfrontace s něčím, co je prostě větší než já, co mě přesahuje, co nemohu kontrolovat. To trochu rozvedu.

My jsme taková zvláštní kultura, civilizace, která se snaží všechno stoprocentně kontrolovat. Nejde mi tu jen o náš pocit, že nás kontroluje stát nebo že jsme manipulováni reklamou a kontrolováni skrze nějaká media. To jde hlouběji a ta touha po kontrole je zakořeněné v každém z nás. Růst paláců pojišťoven, množství pravidel, kterými se čím dál tím více řídíme a mnohdy po nich i voláme, naše celé přebujelé zdravotnictví, to všechno svědčí o naší touze, mít vše, hlavně tedy ty nepříjemné věci, pod kontrolou. Když si jako cyklista nasadím helmu a najednou si myslím, že jsem na té bezpečné straně existence, nebo když jako ukázněný chodec, jak jsem nedávno zažil v Německu, čekám i při úplně prázdné ulici na zeleného panáčka, to vše patří k našemu šílenství po jistotě, po kontrole. Kontrola je ale vždy spojena s pocitem, že já jsem, nebo alespoň mohu být větší. Větší než to, co kontroluji, na co se dívám jako na kontrolovatelné, nebo jako na to, čemu mohu pomoci, to je totéž.

Naše touha po kontrole se ale pomalu stává obsesí. Nejkrásněji to v současné chvíli vidíme na příkladu takzvané prasečí chřipky. Každý den se setkáváme s takovým hlášením medií, kolik že už umřelo na prasečí chřipku lidí. Myslím, že poslední stav je dvacet dva. Kolik umřelo na normální chřipku, to samozřejmě nikdo neříká. V Česku je to za chřipkovou sezonu, jak jsem slyšel, přibližně čtyři a půl tisíce. O tom se vůbec nemluví, mluví se o ohrožení skrze „zákeřnou“ prasečí chřipku a samozřejmě o tom, co proti tomu můžeme udělat. Na tom našem pocitu „muset s tím něco udělat“ se potom výborně sveze několik farmaceutických koncernů, jak víme. Ale naše kontrola se projevuje i například v našem vztahu k přírodě. Německý filosof Wolfgang Giegerich, který se hodně věnovat těmto problémům, uvádí, jak lidé, kteří cestovali ještě v sedmnáctém století přes Alpy, vnímali tu divokou přírodu, ony srázy a ledovce, jako něco nesmírně hrozného, děsivého, bylo to prostě esteticky nehezké. A jak se radovali, když sjeli na opačné straně zase do „normální“ to znamená kulturní krajiny. To se od romantizmu změnilo, my nyní vnímáme divokou přírodu jako krásnou, nedotčenou, panensky čistou. Co se stalo? My jsme si vnitřně přírodu prostě podmanili, ochočili jsme si ji, už se jí nebojíme, tím, že o ní všechno v uvozovkách „víme“, jsme ji v našem vnímání začali kontrolovat. Na bouře a blesky jsme vymysleli hromosvody, vlky a medvědy jsme vybili, na kousnutí jedovatého hada máme antisérum. Nyní už jsme to my, kdo chrání přírodu – a samozřejmě chránit lze jen něco, co považuji za slabší, menší.

Proč ale já o naší touze po kontrole tak dlouho mluvím. Podle mě je to přímý opak spirituality, takové antisérum proti spiritualitě. Čím víc my upadáme do pocitu, že vše můžeme zvládnout, že jsme pojištěni, materiálně zajištěni, že se nám víceméně nemůže nic stát když budeme pouze následovat nějaká pravidla, tím více se vzdalujeme pravé spiritualitě. Ztrácíme bohy, chcete-li. My tím propadáme takovému pocitu, že my jsme páni tvorstva, a že nad námi už nic není. A to je nesmírně vysilující a zdrojově chudý stav.

Potom začíná naše spiritualita degenerovat do nějakého pocitu víry, který je spojen s takovou esoterickou cukrovou vatou, že je to krásné, ten bůh, bohyně, nebo osvícení, že „tam“ nahoře je všechno světlé a dobré. Já se tady nechci navážet do nějakých esoterických festivalů, ale když přijdete na takový festival, tak tam všichni pobíhají v takovém sladkém poblouznění, léčí a milují svůj život a samozřejmě životy všech lidí a hlavně velryb a delfínů, ty se přece pořád tak hezky usmívají. To je pak ta učesaná a impotentní spiritualita. Jeden chasidský rabín ale pravil, že bůh není hodný dědeček, ale zemětřesení. Zemětřesení je ovšem něco, co my nechceme. My raději chceme nějaký takovýto (Jan ukazuje na stěnách visící obrazy) pohled do zasněných esoterických dálav, a to utrpení, to negativní, tu nejistotu, ten stín, to všechno my z toho obrazu odfiltrujeme a pošleme pak někam, kde se o to někdo dobře postará – třeba k arabským teroristům. Ti pak z našeho hlediska určitě nejsou spirituální, není-liž pravda, ale oškliví.

To má ovšem tu nevýhodu, že já pak setkání se skutečnou spiritualitou nevydržím. Já potom dostanu nějakou tu psychospirituální krizi, nebo se prostě zblázním, jak PSK vidí stále ještě většina psychiatrů, a oni mě dají na prášky. Protože setkání s tím, co je větší, a co tedy nemohu kontrolovat, dokonce ani obsáhnout mou myslí, to ve vysoké míře ohrožuje tento náš základní pocit jistoty a vědění. Castaneda ten „náš“, svět, ten materiální, který podrobujeme neustálému výkladu, neboť se ho tím „zmocňujeme“, nazýval Tonal. A ten druhý svět, svět magie, šamanů, bohů a kouzel, tomu říkal Nagual. Tam se pak setkám s tou spiritualitou, kterou věda a potažmo tedy ani psychiatři neuznávají, a já si s ní nevím rady, protože jsem už dávno zapomněl, jaké to je, být ohromen, tam je zase to zemětřesení, já se třesu před tím, co je větší. A jsem, aspoň na začátku, jako malé dítě. To znamená bez-mocný. Nebo i ne-mocný.

Takže základ spirituality vidím v tom, že se vzdám toho pohledu, který již zmíněný Wolfgang Giegerich nazývá „aréna-pohledem“. Musíte si to představit tak, jako že sedíme v takovém Koloseu, v kruhu kolem všech jevů, které se dějí tam dole pod námi a my je určujeme, podle toho, jak zvedáme nebo otáčíme dolů náš palec. V té aréně my, kteří sedíme v těch kamenných řadách, nejsme ohroženi, my se nevystavujeme, my jsme v bezpečí tohoto způsobu dívání se na svět. My se nezapojujeme do toho, co se v té aréně děje, my zůstáváme vně toho. Když se podíváte na tu společnost, ve které žijeme, tak tenhle pohled je čím dál tím rozšířenější. To je samozřejmě i vědecký pohled, pohled badatele, který podrobuje objekty a jevy svému zkoumání. Který si myslí, že je vně toho, co zkoumá. Proto je také současná věda svojí podstatou anti-spirituální. Pan Grygar coby známý astronom tedy ani nemůže jinak než rozdávat bludné balvany všem těm esoterikům. I když to jde úplně mimo věc samu, mimo vlastní spiritualitu.

Tenhle úděs před tím, co je skutečně větší než my, je nám všem společný. Já si vzpomínám, jak jsem byl v Nepálu, a jak jsme spali za vesnicí pod tím krásným, hvězdnatým nebem. Před západem slunce k nám přišli vesničané, kteří nás chtěli přesvědčit, abychom šli spát do těch jejich temných, na noc zabedněných domečků. My jsem se smíchem odmítli – ale jim do smíchu nebylo, oni měli hrůzu z toho, zůstat „v divočině“. A vůbec nemohli pochopit, co jsme jim říkali o kráse a tichu a nekonečném prostoru nad hlavou – pro ně to prostě bylo ohrožující. Ale ne kvůli divým zvířatům, prostě jen kvůli tomu, že se na přírodu dívali jako na něco, co třeba uctívat a čeho se báli a co bylo větší než oni a co jim tedy nahánělo hrůzu. Ale my přece máme proti hadům sérum a proti zemětřesení betonové stavby, a když náhodou přijde klima-katastrofa, tak ji Klaus buďto popře, nebo si naši vědci nebo ekonomové s ní už nějak poradí. Ale v tomhle aréna-pohledu není místo pro boha nebo bohyni, nebo božstvo. Ty jsou tam vyloučeni, ty se tam prostě mohou vyskytovat pouze v rámci toho „hezkého“ obrazu, jako hodní dědečkové, nebo jako abstraktní princip lásky.

Takže ještě jednou, spiritualita je pro mě konfrontace s tím, co nemohu kontrolovat. A až po této konfrontaci, od tohoto mého setkání a vydržení té bázně, až od tohoto okamžiku se pro mne začne na hluboké úrovni skutečně něco dít. Předtím to bylo jen plané řečnění. Tady pro mne začíná mystická cesta. Cesta, která mne změní, ať chci nebo ne. A tady jsem už hodně blízko toho, co se pro mě skrývá v konstelacích.

Konstelace jsou, stručně řečeno, metoda osobního růstu a zkoumání vztahů v celém systému a to za pomoci postavení modelu tohoto systému. Já si vyberu ze spoluúčastníků zástupce pro jednotlivé členy mé rodiny, nebo mého podniku, organizace, nebo toho, co považuji za ucelený systém, a postavím je v prostoru podle mého vnitřního obrazu. Potom si sednu, dívám se na to zvenčí, nemusím nic dělat, a ti zástupci, takhle postavení do konstelace, se najednou dostanou do pocitů, které docela často mají velikou spojitost s tím, co se v tom dotyčném systému děje nebo dělo. A to aniž by věděli, co se v mé rodině děje nebo tak. Pro tento jev, odborně se tomu říká vnímání v zastoupení, existuje spousta vysvětlení, které tu teď nebudu rozvádět, řeknu jen tolik, že konstelace původně vznikly jako psychologická nebo rodinně poradenská metoda.

Konstelacemi pak můžu zkoumat různé problémy v rodině, stále se opakující vzorce chování v mezilidských vztazích, nebo například moje tendence k alkoholu, kde se potom zjistí, že třeba dědeček taky pil a byl za to celou rodinou odsuzován a nakonec odsunut do nějakého ústavu a já ho z věrnosti k systému kopíruji. To jen jako příklad. Pro mě je teď v rámci tématu této přednášky důležité, že konstelace vznikly jako poradenská metoda v rámci řešení osobních problémů, tedy osobního růstu, že tedy ke mně přicházejí klienti, kteří si sednou na tu horkou židli a vyprávějí něco o tom, co by chtěli vyřešit. Tedy že přicházejí s něčím, co se primárně týká jich samotných. A já se tam ale vždy snažím dívat na to, jak ten klient a jeho problém souvisí s celkem, s celým systémem. Já tedy obracím jeho pohled vždy na celý jeho systém, a to ještě jako někdo, kdo ten systém nezná, kdo tedy neví. Já nesmím vědět, abych se nestal větším než klient a především než jeho systém, protože pak bych podle toho, co jsem řekl, ten systém měl „pod kontrolou“ a ten systém by se mi zcela uzavřel. Pod slovem systém rozumím buď rodinu, tedy genetický systém předků, který je směrem dozadu nekonečný a který se po pár generací ztrácí v nějaké té časové mlze, nebo systém lidí na pracovišti, nebo v organizaci nebo nějaký jiný systém částí, které spolu komunikují.

Takže se každou konstelací díváme vždy na celek. A když tak stavíte a stavíte konstelace, když jako já deset let neděláte nic jiného, tak začnete zjišťovat, že se ve vás začíná něco zásadního měnit. Váš pohled na svět, na vztahy a souvislosti v něm, se začne vyvíjet. A tento vývoj souvisí se spiritualitou. Člověk se totiž v konstelacích dostává, a to aniž by vlastně vědomě chtěl, neustále do kontaktu s tím, co je větší. Tady jsem u té definici spirituality, o které jsem mluvil před tím. Já začnu chápat, a to jak i jako klient, tak i jako konstelář, že nejsem ten největší. V našem původním rodinném systému už vůbec ne. Tam jsem dokonce většinou ten nejmenší, protože stojím na konci řady, na konci historie mých předků. Za mnou stojí mí předci, tedy táta a máma, možná že i tety a strejčkové, za nimi stojí prarodiče, dědeček a babička z tátovi strany a dědeček a babička z máminy strany, za nimi zase jejich rodiče a já jsem ten nejmenší.

Co to ale znamená, v řeči konstelací, větší a menší? To je docela jednoduché to vysvětlit. Kdyby nebyli mí rodiče, tak bych nebyl já. To je jasné, oni mně dali život, nebo, chcete-li, život přišel ke mně skrze ně. Kdybych ale nebyl já, tak oni stále ještě jsou. Jejich život neodvisí od mého, můj ale od jejich. Takže to je nerovnováha, kterou já nemohu vyrovnat, já jim jaksi nemohu dát něco, co by vyrovnalo můj život. To je docela esenciální. Díváme-li se na to takhle, tak jsou naši rodiče a samozřejmě i jejich rodiče a tak dál něco jako bozi. V tomto ohledu, ve smyslu dávání života, se jim nemůžeme vyrovnat. My můžeme to, co nám dali, pouze dát dál. Třeba našim dětem. Ale to neplatí jen o rodičích. Podobně je to třeba s přírodou a námi. My jsem součást přírody a bez ní bychom tu nebyli. Ale ona může být bez nás úplně klidně. To je důležité si uvědomit, když ji ničíme a pak ji zase chceme chránit. Obě činnosti vycházejí z našeho pocitu vlastní velikosti, který je ve vztahu k přírodě mylný. Ale to nestačí „vědět“ to musíme do hloubky zažít. Jako nějaké zemětřesení.

Takže když stavím systémy, tak se stále setkávám s tím, že nejsem na prvém místě, že jsem do něčeho zapojený, do něčeho, co je větší, a že to, do čeho jsem zapojený, je většinou, já bych řekl vlastně vždy, důležitější, než moje osobní, individuální existence. Že to svým významem přesahuje moje osobní cíle, moje záměry a tužby. I když pracuji s konstelacemi jako nějaký normální podnikový poradce, nebo třeba jako klasický psycholog, terapeut, a vůbec mě nezajímají nějaké spirituální aspekty konstelací, tak i přesto se dostávám do intenzivního kontaktu se spiritualitou. A to dokonce s tou pravou, s tou, co ohrožuje náš staletí pěstovaný „aréna-pohled“. Já to zažívám, to není o pochopení, to je o přímém prožitku.

To je ale velice zajímavý vedlejší efekt konstelací, protože když se podíváte na okolní svět a tak trochu zapřemýšlíte nad tím, co mu, tedy co nám všem zrovna nejvíc chybí, tak zjistíte, že je to právě toto vědomí, že jsem součástí něčeho většího, a že tím neseme, každý z nás, i odpovědnost za své jednání. Je to právě to zmenšení se, co je nutné, abychom přežili. My jsme se stali příliš velikými, příliš sobeckými, příliš odtrhnutými od zájmů celku. Ať už potom tím celkem myslíme rodinu, nebo stát, nebo celou planetu. Naše největší sebe-ohrožení spočívá v současné době v tom, že jsme naučení, myslet pořád ještě víc na náš osobní prospěch, než na prospěch toho, čehož jsme částí a bez čeho nemůžeme žít. A to prochází všemi oblastmi našeho života.

Vezmeme například naše politiky. Jistě, všichni na ně nadáváme, protože jasně vidíme, že většina z nich myslí podstatně víc na svůj osobní prospěch, než na to, za co jsou námi placeni a pro co byli námi zvoleni – na prospěch státu jako celku. Ale položme si otázku, kdo z nás by byl ochotný za stát, za Českou republiku, za češství nebo za svobodu třeba padnout? Ale ani to nemusí znamenat skutečné obětování života, stačilo by, kdyby půlka z nás se angažovala ve samosprávě, nebo v politických partajích? Ne ne, my raději nadáváme na Paroubka a na Topolánka, ale sami nic neděláme.

Vezmeme jinou oblast – ekologii. Když tady sedíme, v tomhle teplém, krásném sále, plném úžasných světel, tak sice víme, že čerpáme ze zdrojů, které nejsou obnovitelné, že spalujeme fosilní paliva na úkor celého světa, nejen našich dětí a jejich dětí, ale to nás vlastně příliš netanguje. Já potom sednu do auta, protože je to pohodlnější, než přeplněná tramvaj, a odjedu si. Za mnou mraky kysličníku uhličitého. Samozřejmě, že si občas na ten „celek“, na přírodu a životní prostředí vzpomenu, a vezmu papír, který jsem roztřídil a běžím s ním těch padesát metrů k nejbližšímu kontejneru. Ale už nevím, zdali bych běžel i tehdy, kdyby to bylo půl kilometru. Já si vzpomínám, jak jsme v Německu sbírali ekologicky víčka od jogurtů, protože to byl hliník a ten je nesmírně náročný na energii pří výrobě, a pak se stejně zjistilo, že přetavováním se tím, že se spalují ty barevné potisky, uvolňuje PCB, ale i kdyby se nic neuvolňovalo, my jsme pak každý rok letěli do Řecka letadlem, čím taky jiným, a to bylo ok.

Teď třeba máme druhý advent. Advent je latinské slovo a znamená „příchod“. Je to tedy období, kdy se připravujeme na příchod nějaké zjevně významné události – tedy buď na narození Ježíše, nebo na znovuzrození světla, na slunovrat. Během adventu se dříve lidé postili. To patřilo k tomu. Čištění, příprava, rozjímání o tom, co bylo, vlastně takový vnitřní úklid. Po tom není dneska ani památky, advent je období nejvyššího stresu až do nepříčetna. Když se teď zrovna podíváte na Staromák, tak tam ani neprojdete, jak je tam nacpáno. My jsme úplně zapomněli, že kolem nás je stále něco jako roční cyklus přírody. My do toho vůbec nejsme zapojeni. Ono je také těžké být zapojen do ročního cyklu, když si v únoru mohu na rohu u Vietnamců koupit jahody. Nebo když už v zimě moc nesněží, zato je všude tahle šedá mlha.

Nám je prostě v jádru jedno, co se bude dít s planetou, pokud se nám osobně vede dobře. Tomu tak je, tohle nutno akceptovat, než se cokoliv změní. My nejsme spojeni s planetou Zemí, my nejsme spojeni s přírodou, my nejsme spojeni s kreaturami, s živočišstvem. My prostě nemáme zrovna žádný orgán, kterým vnímáme zájmy něčeho, co je větší než my, než naše ego. My necítíme, kam patříme, my na to tvoříme jen teorie. To znamená, že my jsme se úplně vzdálili nějakému pocitu zapojení. Možná, že takový pocit tady nikdy nebyl, já nevím, jak to vnímaly dřívější generace, ale když se podíváte na to, jak dříve žili lidé, jak vnímali třeba takový roční cyklus, tak si myslím, že byli skutečně o mnoho více ve spojeni se svým okolím. Oni také museli být spojeni s těmi cykly a s přírodou, protože neměli ty technologie, jakými vládneme my dneska. A proto žijeme podle mne v naprosto jedinečné a úžasné, ale taky napínavé době, protože se v nás musí něco zásadního změnit, my musíme vyvinout cítění s celkem, nebo jinak nepřežijeme. A to je tedy, milí přátelé, docela revoluce. Protože to je nutno udělat rychle a nemáme na to žádné návody.

Proč já o tom takhle obšírně mluvím. Protože dělám konstelace a domnívám se, že tato metoda nás poměrně dost konsekventně nutí, se dívat na to, co je nejen v nás, ale i na to, co je kolem. Do čeho my to vlastně patříme. Já nechci tvrdit, že konstelace jsou jediná metoda, to je jasné, že ne. A ani nechci vypadat jako nějaký konstelační šílenec, který je do té „své“ metody úplný blázen. Ale já prostě vidím, že tahle metoda je moc dobrá k tomu zmenšení se. K tomu pochopit, že když jsem veliký, tak se o nic nemohu opřít, naopak se všichni opírají o mě. Když jsem příliš velký, tak to k ničemu nevede. Nevede to k ničemu v rodině, kde mám čím dál tím větší problémy, nevede to k ničemu v práci, kde přebírám to, co nemohu unést a nevede to k ničemu ani v globálním měřítku, tak, jak jsem o tom zrovna vyprávěl.

Kdysi když jsem byl mladý, tak byl v módě slogan „Small is beautifull“. Ale pak přišla globalizace a desetiletí všechno neustále rostlo. Koncerny, korporace, moc, příjmy těch horních pěti procent. Životní úroveň téměř všech. A tenhle neustálý růst nás ale brzy zabije, a my to už tušíme a děláme si do kalhot strachy. Stáváme se čím dál tím víc agresivnějšími, tak jako krysy zahnané do kouta. Takže, vážení, pokud my se nějakým zázrakem nezačneme opět zmenšovat, nebo snad ten růst neobrátíme směrem dovnitř, neuděláme z něj růst vědomí, tak to příroda udělá za nás. A to je asi tak vše, co jsem vám dnes večer chtěl povědět. Děkuji za pozornost.

neděle 5. listopadu 2017

Me too kampaň a krize mužů

Dlouho jsem váhal, jestli se mám zapojit do mnohdy bouřlivě probíhající diskuze kolem současné me-too-kampaně. Jednak si nerad „přihřívám polívčičku“ na aktuálních kontroverzích, jednak znám osobně některé z lidí, kteří jsou probíhající vlnou odhalení buď zasaženi nebo naopak k ní přispívají. Nakonec jsem se rozhodl jít s kůží na trh a napsat tento článek, protože si myslím, že ke kontroverzi mohu přispět nějakým jiným, dalším, možná i trochu „konstelačním“ pohledem.

Celá věc s (pozdním) odhalováním ať už skutečných nebo domnělých sexuálních přehmatů mnoha mužů má dvě strany, dva z mé pozice důležité, byť protichůdné aspekty. Nejprve je tu nepopiratelný fakt, že mnoho (možná dokonce velká většina) žen má zkušenosti se sexuálně mířenou agresí mužů. Začíná to hloupými až oplzlými poznámkami, vtipy, hvízdáním a jednoznačnými gesty na ulici a končí to zneužitím, znásilněním, násilím. Ale například i ona v Česku hojně bagatelizovaná skutečnost, že ženy vydělávají ve stejných pozicích o desítky procent méně než muži patří k tomuto skrytě agresivnímu znevýhodnění.

Pokud jak ženy, tak i muži chtějí skutečné partnerství a nikoliv boj, pokud se chceme potkávat jako bůh a bohyně, jsou všechny tyto jevy nejen zcela „mimo“, ale nutno je také tahat na světlo vědomí a mluvit o nich. O to se snaží mnoho lidí (i když stále jich není dost), a i já se ve svých seminářích na skutečné peer-to-peer-partnerství zaměřuji. Například je pro mne násilí muže na ženě, jakékoliv, od facky nebo i psychického vydírání a útoku počínaje, zcela nepřípustné. Pokud partner není schopen tento svůj přehmat reflektovat a začít sám se sebou něco dělat, jsem pro okamžité ukončení vztahu. Moje zkušenost je, že násilí je vždy známkou slabosti, skryté nedostatečnosti, komplexů – a tady musí „terapie“ agresora začít, a on sám si to musí uvědomit. Asi nepotřebuji dodávat, že to samé platí pro (daleko vzácnější případ), kdy se násilnou stane žena.

Ale doba se mění a ženy si dnes už (řekl bych díky bohu, ale spíš díky Bohyni) nenechají líbit to, co dříve. A propos Bohyně – zažil jsem na mužském semináři, v sobotu, když se dělal táborák a chlapi si povolili jedno nebo i více piv, že se kolem desáté večer kolem ohně začaly dělat „chlapské“ vtipy o ženách. Během deseti minut se zvedl opravdu mrazivě podivný vítr a do čtvrt hodiny začalo pršet a bylo po táboráku. Příští den jsem to mým účastníkům zvědomil a diskuze, která se rozproudila, byla skutečně hluboká. Tolik k té jedné půlce věci.

Druhá stránka me-too-kampaně je také důležitá, i když o mnoho kontroverznější. Jedná se o pozdní, hodně pozdní osočení „mocného muže“, že se stalo něco, pro co se ale krom tvrzení, že se to stalo, těžko shánějí důkazy a ještě hůře se to vyvrací. Je mi z mé praxe samozřejmě znám efekt traumatizace. Pokud někdo někoho zneužije, pokud dojde k hrubým přehmatům, je oběť takového jednání prakticky vždy traumatizována. V tomto stavu je téměř nemožné se jednak bránit, jednak po činu volat policii. Jenže všichni víme o faktu, že naše minulost, to, co přesně se stalo a co jsme v šoku prožili, je zpětně námi samými upravováno. Proto čím větší čas proběhl od události, která je nyní odhalována, tím nejistější je její popis. A současná vlna korektnosti, která přichází především ze Západu (nechci soudit, zdali je přehnaná, myslím však, že je částečně potřebná) se sebou nese jedno velké riziko – že totiž z vaničkou špinavé vody bude vylito i dítě – důvěra mezi ženou a mužem, mezi ženami a muži všeobecně. Právě tuto důvěru však nutně potřebujeme, abychom v budoucnosti překonaly masivní problémy, které se na nás řítí.

Ale pojďme ještě o kousek dál, hlouběji. V současných odhaleních jde téměř vždy o muže v mocenských pozicích. Ať už se jedná o režiséry, herce, producenty, politiky či – terapeuty. Nemluvím samozřejmě o moci ve smyslu agrese, ta se z této diskuze vyřazuje, neboť, jak už jsem říkal, agrese je nepřípustná v jakékoliv podobě. Mluvím o moci, která působí skrze postavení, autoritu, charisma nebo třeba i majetek. Tato moc je téměř vždy pro ženský princip přitažlivá. A miliony let jsem vyrůstali v systému, který dával právě těmto mužům (někdy samozřejmě i ženám) biologickou výhodu a tudíž i velkou atraktivitu pro druhé pohlaví. V terapii je pravidlo, že pro terapeuta (který je jasně v mocenské pozici) je jakýkoliv partnerský či sexuální vztah s klientkou/klientem tabu. Ale dá se to za všech okolností, natrvalo a vždy skutečně dodržet?

Když jsem přišel v roce 2002 do Česka, byly to moje semináře, které mě sem přivedly. Tou dobou jsem tu neměl téměř žádné sociální kontakty a lidi jsem poznával prakticky jen skrz moji práci. Mé první čtyři partnerky (se kterými jsem měl s každou z nich vždy dlouhodobější vztah) jsem původně poznal skrze své semináře a přednášky. A tak jsem se doslechl, že o mně někdo řekl, že nedodržuji terapeutický kodex a „spím s klientkymi“. Já sám jsem se ovšem řídil kodexem, který jsem „zdědil“ od Osha a jeho terapeutů-sannyasinů. Zde platila tříměsíční „karanténa“ – tedy minimálně tuto dobu počkat, než si člověk začal něco s někým, kdo se u něj něčeho zúčastnil. Proč toto píšu? Samozřejmě ne proto, abych omlouval gurua Járu a jiné „muže v mocenském postavení“, kteří využívají své fascinace (ať už skutečné, nebo pouze přechodně na jistý druh žen působící) k přehmatům a sexuálním eskapádám. Píši to proto, neboť dobře vím, že pokud má muž moc, jakoukoliv, stává se atraktivním. Je to nebezpečná atraktivita, která šimrá v podbřišku a která může – později – vést ze strany žen ke zklamání, nenávisti a k touze po odplatě. Toto je také důležité zvědomit a diskutovat.

Současná bouřlivá diskuze na me-too-téma ukazuje, jak se paradigma našeho světa mění. Roky již mluvím o tom, jak ženy získávají sebevědomí a do jisté míry i velikou sílu, která podle mne pramení ze získání přístupu k jejich vnitřním mužským kvalitám (řídit auto nebo i letadlo, vystudovat matfyz, stát se CEO nebo podnikatelkou atd.) a zároveň navrácením se k jejich ženským kvalitám (intuice, empatie, flow, sociální schopnosti, krása atd.). Muži a s nimi celý mužský svět se nyní nacházejí v krizi. Oceány jsou plné našeho odpadu z nesmyslného konzumu a růstu, atomové elektrárny vybuchují (nadto ještě v kolizi s vlnou tsunami, tj. se ženským principem), Mléčnou dráhu a hvězdy už nevidíme v důsledku přezáření (i světlo je mužský princip). Všichni nějak tušíme, že náš svět se musí změnit, nechceme-li „matku“ přírodu poničit tak, že nás vyžene ze svého lůna, vytřepe jako veš z kožichu. Tím se mužský, expanzivní, invazivní princip dostává do defenzívy, ztrácí sílu, je zmatený.

Je docela možné, že lavina obvinění žen vůči mužům je pouze jiný, možná ne příliš smysluplný, ale určitě legitimní projev nespokojenosti s námi chlapy. Vždy jsem na svých seminářích ženám radil, aby se ozvaly, aby nám mužům nenechávaly projít „blbosti“ – pohodlnost, přehmaty, neochotu se zabývat našimi bolístkami a strachy, lenost se sebou něco udělat. Protože jen vaší kritikou se my chlapi dostáváme dál, milé dámy. Pokud se totiž my muži naučíme slyšet* (nejen akusticky, ale i intuicí vnímat) vaše námitky a kritiku, bude to ku prospěchu oběma stranám. My se staneme receptivnějšími (k tomu nemusíme ztrácet své mužství, pouze omezíme naše přes-všechny-námitky-se-prosazující energii, česky řečeno hulvátství) a vy ženy se stanete odvážnějšími, sebevědomějšími, naučíte si hlídat lépe vaše hranice. Potom snad nebude tolik nutné nás muže po měsících či dokonce po letech obviňovat.

Kdysi jsem měl psa, který (jako všichni psy) začal jako štěňátko. Když udělal loužičku, bylo nutné ho hned plácnout po zadku a ne až po hodině. Vím, že se nyní za tento příměr na mne vrhne polovina mužské obce. Ale budiž – nejen tady v Řecku, kde toto píšu, ale po celém světě jsou chlapi trochu jako … hm, štěňata. Pokud z nás chcete mít úžasné vlky, je třeba se ozvat. Doufám, že po zadku nás plácat nemusíte. To pak, láskyplně, klidně můžete přenechat nám.**

--------------------
* Slyšet vaši kritiku, vnímat ji, neznamená vždy také ji uznat a změnit své chování. Někdy je ženská kritika pouze "rýpání" a tu, jak víme od Deidy, musí chlap "vydržet."
** Už vidím poznámky typu: "Tak nakonec nás Jan Bílý chce plácat po zadku!" Tak abych tomu předešel, řeknu s vaším byť tichým srozuměním. Oukej? :D :D :D

středa 25. října 2017

Doba tekutá

Aneb: Taková malá lekce Řečtiny

Na stole se přede mnou vrší salát (choriatiki), ledová napěněná káva (frapé me ghala) a nezbytná rakije a sotva pět metrů za nimi si vlnka s vlnkou hraje. Jsem opět v Řecku – přesně řečeno na jednom z oněch malých ostrůvku s restaurací přímo u písečné pláže, je konec října, slunce pálí a moře je ještě teplé a já tu jsem úplně sám. Takže docela vhodná situace k meditaci nad tím, co se mění a co zůstává, co je efemérní a co opravdu důležité, ačkoliv se to v mém českém prostředí, odkud jsem na tento opuštěný středomořský ostrov krátce před volbami prchnul, možná jeví úplně naopak.

Tak například je důležitá Mléčná dráha. Tak zvaná „Naše galaxie“, přičemž to „naše“ zní, jako by nám už patřila. V průběhu této úvahy vyplyne, že je tomu spíš naopak. Kolem deváté večer, kdy už je úplná tma, vytváří galaktické centrum, tedy shluk největšího počtu hvězd, na jihozápadě jakýsi téměř kulový oblak, který se promítá do souhvězdí Střelce. Mléčná dráha se tímto směrem rozdvojuje a padá do mediteránních vod a ačkoliv panuje naprosté ticho (i cikády umlkly), je slyšet jakýsi velice jemný, jiskřivý zvuk – to jak se každá z těch více než dvou set miliard hvězd, které ji tvoří, postupně dotýká mořské hladiny. Goethe prý slyšel tón Slunce a Luny – tak proč bych já nemohl slyšet jiskření hvězd Galaxie.

Další důležitý fakt je, že navzdory různým krizím, katastrofám a epidemiím se Řecko, potažmo tyto malé ostrůvky vůbec nemění. Vlastně ano i ne – jistě, jezdí sem čím dál víc turistů, kteří se o „tajném tipu“ dozvěděli třeba od přátel nebo z bedekrů, které neustále posílají hordy tam, kde to bývalo krásné. Přibývá hotelů stejnou rychlostí, jako ubývá delfínů. Ale ona substance zůstává – hvězdy nad hlavou, průzračné (byť už vylovené) moře, bílé hory. Bylo to tady, kde před mnoha tisíciletími vystoupila z mořských pěn Afrodíté, bohyně lásky a tudíž nahá, neboť zahalování, závist a nenávist jdou ruku v ruce.

Důležité je také, že v tomto absolutním kontaktu s přírodou se to, co se neustále mění – Okeános a Měsíc (Seléné), vítr (Zefyros, Euros, Notos a Boreas), barva nebe (Iris, Inó a Éós) a moje s prodlužujícím se pobytem zvolna ubývající finance (ten řecký bůh, který byl za finance zodpovědný, se jmenoval Plútos) – to vše se stává natolik součást mého nitra, chcete-li mé duše, že během pár hodin od přistání zapomenu na onen „tekutý hněv“, který nás doma všechny drží v šachu. Tento pojem pochází od Václava Bělohradského, asi nejznámějšího současného českého filosofa a neúspěšného kandidáta ČSSD do senátu za Prahu 6. Václava si velmi vážím kvůli jeho moudrosti, a tak jsem mu ten neúspěch v politice ze srdce přál. Ve stručnosti – Bělohradský tvrdí, že dřívější cílený hněv, například utlačovaných na vládnoucí třídu či proletariátu na kapitalisty, se proměnil v hněv, který se bezcílně přelévá skrz společnost – jsme nespokojení či dokonce hluboce naštvaní, ale každý na něco jiného, neboť velké společenské cíle ztratily pod hrozbami ekologických a morálních nebezpečí svá opodstatnění. Hněv se rozložil do individuálního, neúčinného rozhořčení, které je mocným k smíchu.

Tekutý hněv je vytvářen – nyní se pouštím do zcela odvážných úvah – především tekutou dobou. A tekutou dobu tvoříme my všichni, ale především ti, kteří se do počítačů, smartfonů a tabletů dívají podstatně déle, než na nebe a na hru mořských vlnek. (Ovšem i vlnky na Vltavě by posloužily.) Tekutou dobu vytvářejí digitální a technologičtí nadšenci, kteří tvrdí, že zanedlouho budeme všichni propojeni a očipováni a sdílení společného virtuálního prostoru nás povznese do nějaké mně nepochopitelné úrovně vědomí, takže se vlastně ničeho nemusíme bát. A nakonec nás spasí sice ne už naše vlastní inteligence, ale ta umělá. Tekutá doba znamená, že se vše mění tak rychle, že se nám to rozplývá před očima a my se nemáme čeho chytit. V této rychlostní šmouze (speed blur) se pozvolna ztratila všechna náboženství a všechny ideologie, a tím i s nimi spřažené morálky a desatera. Na jejich místo se dostala ona poslední a nejúpornější ideologie – ta našeho ega. A bující sociální sítě, jmenovitě ta nejúspěšnější, Kniha Tváří, se staly pouhou ozvěnou našeho já, zoufale volajícího do Kosmu: Toto jsem měl k večeři. Já. Já. Já.

Historie řeckého slova κόσμος (kósmos) je ovšem docela zajímavá. Původem z indogermánského kmene „kems“ s významem „ustanovit řád“ se nejprve ve Starořečtině, tedy u Homéra, používal ve významu „ozdoba“ – tedy to, co je hezké, co zkrášluje. Možná, že to bylo myšleno takto: Tak jako ženu šperk, podobně dělají hvězdy a další „kosmická“ tělesa kósmos krásným. To abychom častěji za nocích zvedali hlavy a obdivovali kosmické diadémy. Později, když filosofie a myšlení začalo být mužskou obsesí, se z „kósmu“ stal řádně uspořádaný svět, jehož opakem je „chaós“. A tak se z ženské „krásy“ vyloupl mužský „pořádek“ a lidstvo se dostalo ze stavu okouzlení (enthousiasmós) do stavu školního zasedacího pořádku. Jenomže se nám ten pořádek v poslední době, kterou nazýváme post-moderní, nějak rozpadá pod rukama. Kósmos se vrací do tekutého stavu.

Sedím stále ještě na břehu moře, salát jsem dojedl, kafe vypil, zbývá tekutý oheň rakije. Dívám se na hladinu moře a napadá mně variace na prastarý zenový koán, tedy neřešitelnou paradoxní hádanku, která měla napomoci adeptům k osvícení: „Zvláštní, jak všechny ty rozdílné vlnky čeří JEDEN oceán.“ Doufám, že alespoň polovina čtenářstva nyní prožila své satori. Ale zpátky k moři. Možná že je to vliv rakije na mé gangliony, ale najednou vidím, jak vše do sebe zapadá. To, co je pevné a to, co je tekuté, se navzájem nachází vždy v rovnováze, neboť je to jakýsi nejvyšší božský princip: jin a jang, mužský a ženský princip, prostor a čas, matérie a duch. A pokud je něco příliš pevné, například naše lpění na egu, na kontrole a vlastnění, na konzumu, pokroku, rychlosti, informacích, a nakonec i na slovu (logos), doráží to tekuté, onen ženský (krásný a nekontrolovatelný) aspekt na to mužsky pevné tak dlouho, až to obměkčí. Nebo někdy i zničí. Nejnázornější příklad toho je zkáza atomové elektrárny ve Fukušimě přivozená vlnou tsunami.

A tak si na „tekutou dobu“ připíjím ještě druhou rakijí. Slunce (Hélios) se pomalu kutálí k západu a nechává mi vzkaz jako ze starého Egypta: Každý večer polyká bohyně Nut (ta představuje cosi jako onen prastarý, ženský, hvězdami ozdobený kósmos) boha Ra (tedy Slunce) aby se tento mohl každé ráno opět z ní narodit. Což tady v Řecku, na mém zapomenutém ostrově, lze prožít velice názorně. V mezičase je možno se nechat ohromit Mléčnou dráhou a uvědomit si takto, pod hvězdným nebem, jak tvoříme její galaktický, mikroskopicky malý prášek. Jak ve skutečnosti nic nevlastníme, naopak jak jsme vlastněni tím, co je větší. Tady, v mém drahém Řecku, jsou ještě bozi a bohyně docela přítomní a hvězdy na dosah. A když do toho šplouchají vlnky u nohou, tak se člověk najednou cítí doma. Doma, kde volby nevolby, sociální sítě nesítě, doba tekutá či pevná, není vůbec ničeho se bát.


Jan Bílý, janbily.blogspot.com

čtvrtek 28. září 2017

Finanční gramotnost III - Dluh a vina

Třetí pokračování série článků o financích.
„Chceš-li ztratit přátele, půjči jim peníze“, říká se. A ještě toto: „Pokud někomu dáš peníze, očekávej kudlu do zad.“

Přiznávám, že druhé rčení jsem si vymyslel – i když jsem tak učinil na základě pozorovaných konstelačních souvislostí. Peníze jsou forma vysoce koncentrované energie a ne každý s nimi umí zacházet. Ještě méně lidí je však ochotno si uvědomit, co za výpůjčkou nebo dokonce peněžním darem – tedy „podporou“ od lidí, kteří nepatří do našeho rodinného systému, stojí. Podívejme se tedy, co s námi dluhy nebo vědomí, že se nacházíme na straně obdarovaného/dlužníka udělá.

Ohledně dluhů je Němčina docela geniální jazyk. „Dluh“ a „vina“ zde mají společný základ slova: „Schuld“. A skutečně pozorujeme v konstelacích, jak se vina s dluhem navzájem proplétají. Tak například v jedné konstelaci na nezmenšující se dluhy jednoho (německého) klienta, jsme po jistém hledání narazili na vinu: Jeho dědeček, člen NSDAP, dostal 1941 za nějaké zásluhy vilu, která původně patřila Židům, kteří zahynuli v KZ. Po válce vila zůstala ve vlastnictví předků klienta. Rodina tedy nese vůči původním vlastníkům jakýsi dluh, lze říci také vinu, která nikdy nebyla vyrovnána. Když jsme tuto konstelaci uctěním židovských majitelů, kteří se takto stali spolučleny klientova rodinného systému*, dokončili, zněl komentář klienta: „Teď mi dochází, že ta banka, které dlužím peníze, má – židovské majitele.“

V konstelacích vidíme, jak společný majetek a peníze hrají roli jakéhosi tmelu v systémech. Podobně, jako Bert Hellinger definoval „svědomí“ jako onu sílu, která drží rodinu (a každý jiný systém) pohromadě, i majetek má systémotvornou (dovolte mi použít tento novotvar) funkci. Jakákoliv újma, která se systému stane, žádá patřičné systémové vyrovnání. To dřívější kultury věděly velice dobře – pokud mým nedopatřením zemře člen cizího klanu, nevyžaduje se můj život (ne vždy tedy platí oko za oko, zub za zub), ale vyrovnání v podobě například deseti velbloudů. A takto si lze vysvětlit i naše dluhy – téměř vždy za nimi stojí nějaká skrytá vina členů systému (tj. mých předků), nebo třeba jen můj převzatý pocit viny. Konstelační řešení v těchto případech znamená především uznání (systémové) viny a rituální přijetí poškozeného – tedy „dát mu místo v našem srdci“.

Jak je to ale, půjčíme-li někomu peníze? Nebo darujeme-li je? Zde reaguje naše podvědomí komplikovaně. Pokud mi někdo cizí „poskytuje“ peníze, je systémové podvědomí přesvědčeno, že tak koná, aby něco odčinil. Budu ho tedy podezřívat z nekalých úmyslů. Vlastně ani ne z úmyslů, jako z toho, že už něco špatného udělal. A pokud nic takového nenajdu, bude si moje podvědomí jakési „zlo“ konstruovat. V případě peněžního daru se pak mohu na dárce „pouze“ naštvat. Tyto mé negativní pocity budou ještě zvětšeny o známý konstelační fakt – ten, kdo dává bez protiplnění, dělá obdarovaného menším. To ovšem obdarovaného staví do nesnesitelné pozice a tak dělá vše, aby se stal opět větším – například nesplňuje očekávání dárce. Výše řečené je například vysvětlením pro odmítavý postoj vůči EU ze strany finančních netto příjemců, především bývalých zemí východního bloku.

Ještě horší může být situace v případě půjčky. V mém podvědomí se může odvíjet jakýsi zcela „nelogický“ a především neuvědomělý dialog tohoto typu: Poskytl mi peníze – něco tedy vyrovnával. Budiž. Ale teď mu já (prý) dlužím a mám mu ty peníze dát zpátky. Vždyť jsem mu ale nic neudělal? Za co bych mu měl splácet peníze? Cítím snad vinu? A když ne, neměl bych mu něco udělat, abych ji cítil?
A tady se nezřídka setkáváme ze zcela scestným, konstruovaným obviněním věřitele ze strany dlužníka, který si tak dokazuje, že má právo na to, nic nesplácet.

Jistě, vím, že se to mnohým čtenářům bude zdát přitažené za vlasy. Nicméně se v konstelacích, kde se díváme na opravdu hluboce skryté souvislosti, stále ukazuje, že se podobné pochody v našem nevědomí skutečně odehrávají. Zní tedy moje rada nepůjčovat a nedávat? Vůbec ne. Jen je třeba si to, co v nás jako temná a nerozpoznaná řeka plyne, zvědomit. Prostě si uvědomit ony souvislosti a naše podivné pocity, které se během půjčování či darování/přijímání peněz mohou vyskytnout, pochopit je a přijmout. Vyvarujeme se tak mnohým nedorozuměním a oné příslovečné „zlé krvi“.

------------
*K rodinnému systému nepatří pouze mí „pokrevní“ předci, ale také každý, kdo z nějaké ztráty mého systému výrazně profitoval nebo ten, komu můj systém výraznou ztrátu způsobil. Rozumí se například ztráta života, postavení či velkého majetku.

úterý 26. září 2017

Finanční gramotnost II - Proč muži platí za ženy

Toto je pokračování serie článků, zabývajících se poznatky získané z finančních konstelací. Jedná se o přepis jedné podivné a hluboké konstelace, která se udála před několika lety.

V sále v kruhu sedících účastníků semináře stojí na jedné straně Muž. Má problém – cítí se být až příliš v roli živitele: „Vydělávám peníze a platím za svoji ženu. Vlastně platím všechno. Dělám to rád, ale občas se ve mně ozve pochybnost, zdali je dávání a přijímání vyrovnané. A ta pochybnost se nedá vymýtit, je jakoby zažraná pod kůží a když tu je, zvětšuje se s každým zaplaceným účtem v restauraci nebo za dovolenou.“

Naproti němu stojí Žena. Je krásná. Dívá se na svého Muže a mlčí.

Vedle Muže stojí zástupce, kterého si Muž vybral, aby hrál roli jeho „peněz“. Budeme mu říkat Peníze, ačkoliv je to také muž. Je neklidný a chtěl by se pohybovat. Možná, že by si chtěl hrát, pohybovat se, kutálet se. Ale neví kam a s kým.

Tu se Muž podívá na Peníze, popadne je a postaví před sebe tak, aby se dívaly na Ženu.
Trochu je popostrčí: „Tak si jdi, jdi k ní!“
V tom okamžiku se Žena odvrátí – jako by chtěla odejít. „Takhle cítím vinu,“ říká. „Jako kdybych mu za to, co dává, musela být vděčná. Mě zajímá on, ne jeho peníze.“

Muž je bezradný: Co má dělat? Jak vůbec má reagovat? Vždyť chtěl udělat to, o čem si myslel, že se to po něm chtělo. Bez-radnost je pro každého muže snad to nejhorší, ještě děsivější, než prohra. I nebytí se snáší lépe, než neschopnost něco udělat, nemožnost „řešit“. Proto my muži stále vymýšlíme návody, pokyny, instrukce, zasedáme ve správních radách a jezdíme do Davosu, proto se to na světě hemží poradci a jen málokdy potkáte nějakou poradkyni. Proto milujeme období růstu a hrozíme se časů stagnace a úpadku. A to je také důvod, proč se smrt už neděje, vyjma uzavřena za zdmi jednotky intenzivní péče, nebo někde daleko za devatero horami, ve „třetím“ světě. Protože smrt je to poslední, co nemáme pod kontrolou. Kde řešení nepomůže.

„Nevím, co teď,“ přiznává Muž, „mám v hlavě prázdno.“
A opravdu – Peníze poodstoupily a vedle Muže je Prázdno. V tu chvíli se Žena opět otočí a podívá se na Muže. V jejích očích je láska. Opět nic neříká. Ale její mlčení jakoby Muže inspirovalo a on začíná tvořit. Tvořit, aniž by něco dělal. A celou dobu se přitom dívá na Ženu.

Peníze se pohybují, krouží kolem Muže a náhle stanou tam, kde dříve bylo Prázdno. Fiat lux! Nemáme snad „fiat - měnu“? Peníze, tvořené z „ničeho“, ničím nekryté? Peníze se dívají na Ženu: „Přitahuje mě!“ A dávají se do pohybu, od prázdnoty k plnosti, od mužského principu k ženskému. Jak by je také Žena mohla nepřitahovat, ona gravidně-gravitační bohyně, Matka Země, Luna, lůno a živitelka všeho živého. Přicházejí k Ženě a ta je objímá. Ale stále se dívá na Muže. A je stále krásnější.


A tu se u Muže, v Prázdnu, které nastalo odchodem Peněz, objevují další peníze. Vskakují jako houby po dešti. Rojí se. Neboť Muž je tvoří z ničeho, napájen Ženinou inspirací. Měli bychom se bát inflace? Není potřeba, když „nově“ vytvořené peníze plynou do života, k ženskému principu, k bohyni. Slouží Ženě k vytváření krásy a hojnosti, k inspirování Muže. A tak, jeden za druhým, putují stále nově se objevující se zástupci Peněz k Ženě.

A úplně nakonec se v konstelaci ukáže ještě něco: „Když peníze nebo jakákoliv jiná forma energie plyne ke mně,“ říká Žena, „nejsem zodpovědná za to, zdali se muž nevyčerpá. On sám si musí ohlídat své možnosti, svoji hranici dávání. Předá-li se a zkolabuje-li, opustím ho. S láskou v srdci a pevným krokem.“
„Tak to je,“ říká Muž v konstelaci a dívá se na Ženu, obklopenou (utracenými) penězi, „to co říká, mi paradoxně dává sílu.“

V sále sedí polovina mužů a polovina žen a je ticho, že bychom mohli slyšet spadnout stokorunu. Podivná konstelace končí. Jdeme domů.

sobota 23. září 2017

Finanční gramotnost I - O dostatku, hojnosti a komunistech.

V této sérii několika článků bych se chtěl podívat na některé stále se opakující souvislosti, které se ukazují v konstelacích finančních přesvědčení.

Slovo „dost“ je jedním z oněch podivných výrazů s dvojakým významem. „Mít dost peněz“ znamená sice, že netrpíme nouzí. A přeci v této větě zůstává cosi otevřeno. Slyšíme zde, že nám peníze stačí – ale na co, k čemu? A hlavně – jak dlouho? Na druhé straně je toto slovo často používáno v omezujícím významu. Pokud vám někdo nalévá šálek čaje a vy mu řeknete „Dost!“, znamená to, že už více nechcete. Ještě větší omezení slyšíme z úst otce, který okřikne zlobivé děcko: „A dost už!“ Dostatek tedy není opak nedostatku, ale tvoří pouze jakýsi limit, hranici, označující konec území nouze. Pokud bychom chtěli vykročit za limit dostatku, potřebujeme hojnost, přebytek. A teď si představte situaci, kdy někomu vysvětlujete, že máte přebytek peněz. Vsadím se, že víc než devadesát procent lidí bude mít při této větě podivný pocit. Přebytek financí je pociťován jako nemorální, ohrožující, zakázaný.

Ačkoliv si téměř každý z nás na vědomé úrovni přeje víc peněz, jsme velice často limitování naším finančním podvědomím. To v sobě střádá vše to, co o penězích slyšelo, co se traduje v rodině, co nám – ať už verbálně nebo nonverbálně – sdělili naši blízcí, když jsme byli malí. Právě tady, v podvědomí, se tvoří takzvaná peněžní nebo finanční přesvědčení, která nás pak celý život ovládají. Stanou se jakýmisi návykem, který nám říká „to nepotřebuješ“, když ve výkladní skříni spatříme něco hezkého, tvrdí, že „velké peníze mají jen gauneři“, nebo nám namlouvá, že na to, abychom mohli požadovat jistý plat, prostě (ještě) nejsme tak dobří.

Finanční přesvědčení ovšem nesužují (zde by se dalo napsat také „nezužují“) jednotlivé osoby. Mnohdy se dají vypozorovat i přesvědčení, ovládající celé firmy („abychom přežili, je nutné opravdu těžce pracovat“, nebo „k fungování potřebujeme neustálý růst“). Pokud jsme ovládáni naším přesvědčením, nejsme opravdu svobodní, nejsme schopni, o našich financích rozhodovat „rozumně“. Je totiž docela dobře možné, že k pocitu štěstí a hojnosti vůbec nepotřebujeme tolik peněz, kolik si představujeme. To ovšem můžeme zjistit až ve chvíli, kdy se přesvědčení, které funguje jako filtr ve vnímání, zbavíme.

Jak se však zbavit něčeho, co vězí tak hluboko, že si toho ani nejsme vědomi? A pokud si na základě vypozorovaných reakcí v určitých situacích našeho přesvědčení všimneme, jak se zbavit návyku, který se vytvořil hluboko v našem dětství, nebo který jsme převzali z našeho rodinného systému? Ve speciálním druhu konstelací, ve „finančních konstelacích“ jde především o dešifrování druhu našeho přesvědčení, o vypátrání jeho původu a o hluboké uznání a uctění všech našich předků, jejichž osudy stály na začátku předaných přesvědčení.

Právě poslední krok – znovupřijetí těch, kteří spolupůsobili při vzniku tradujících se přesvědčení – je to, co nás opravdu může „vyléčit“, tedy zbavit nutnosti si stále a stále, byť nevědomky, naše přesvědčení potvrzovat. Máme-li například chudé předky, na které se hněváme, neboť „to“ nedokázali a tak i my nemáme tolik, kolik bychom si přáli mít, je nutné je prostě přijmout do srdce, říci jim třeba v podobě malého rituálu: „Já, milá babičko, milý dědečku, to znám také.“ Teprve když každý, kdo patří do našeho systému, v něm dostane své místo a je uznán coby plnohodnotný člen, nemusíme už dál nést jeho nebo její břemeno ani splácet jeho nebo její vinu.

A ještě jedna pro někoho šokující poznámka na konci: Podle systemických zákonů nepatří k našemu rodinnému systému jen naši pokrevní předci, ale i každý, kdo z něho ve významné míře profitoval, nebo ten, z něhož měl naopak výhodu náš systém. Tedy – na úrovni financí a majetku – i „komunisti“, kteří znárodnili statek dědečka, zrovna tak jako odsunutí Němci, po nichž zdědila moje rodina dům v pohraničí. Proto nejedna konstelace peněžních přesvědčení končí mým doporučením, někde na nějakém dříve „komunistickém“ místě (například na soklu bývalého Stalinova pomníku na Letné) položit karafiát a pronést přitom malou motlitbu: „I vy patříte k tomu, tak jako děda. A to, co doposud bylo nepřátelské a rozdělené, se nyní spojuje ve mém srdci.“

pondělí 28. srpna 2017

O vnitřním dítěti

O čem je vlastně řeč, bavíme-li se o „vnitřním dítěti“? Protože se často hovoří o jeho léčení až vyléčení, dovoluji si zde (opakovaně*) podat několik mých zkušeností z konstelačních seminářů. Dělám to i proto, neboť ona výtečná kniha Johna Bradshawa "Návrat domů" o této tématice je již dlouho nejen rozebraná, ale i ze všech knihoven ukradená.

Boží dítě

Když jsme se narodili, přišla většina z nás na svět jako zářící, malá a zcela nepopsaná bytůstka, jako tak zvané „boží dítě“. Bohužel hned po porodu (u některých už v prenatální fázi) na nás začalo útočit nepřátelské či pouze necitlivé okolí, třeba v osobě porodníka, který nás zvedl za nožičky a plácl po prdelce, aby se naším řevem „plíce pěkně rozvinuly“. Pak nás hned měřili a vážili – jako kdyby to nemohlo chvíli počkat. Následovala celá řada podobných šoků.
V důsledku toho jsme si vytvořili různé obranné mechanismy, ať už se jim odborně říká disociace (odštěpení), vytěsnění, regrese nebo konverze-somatizace (převedení psychického napětí do těla) a další a další psychické strategie, které sloužily k tomu, abychom přežili. V průběhu „braní rozumu“ jsme také často slýchali věty typu: „tomu ještě nerozumíš“, „na to jsi ještě malý“ nebo „já mám teď důležitější věci na práci, než tvé pitomé otázky“, takže jsme se rozhodli, že nejlepší bude, stát se dospělým tak rychle, jak to jen jde.

V tomto procesu dospívání jsme většinu kvalit našeho vnitřního božského dítěte buď zapomněli, nebo jsme se jich rychle museli vzdát, neboť nepasovaly do obrazu rozumného, své okolí více-méně úspěšně kontrolujícího dospělého. Rád bych uvedl pár příkladů těchto úžasných „dětských“ vlastností, na které si stále ještě můžeme vzpomenout a které lze bez velkých potíží znovu do našeho života integrovat. Chce to jen trochu odvahy.
▪ Hravost
▪ Zvídavost, údiv, úžas
▪ Schopnost učit se tak, že nás to nesmírně bavilo
▪ Magické schopnosti a mytologické vnímání světa (např. skrze pohádky!)
▪ Kreativita, ničím necenzurovaná tvořivá síla a vynalézavost
▪ Pružnost. Ty pády!!! ... a usnuli jsme kdekoliv, i v pozici, ze které bychom dnes už nevstali! (To už dnes, jak si ve svých dvaašedesáti pomalu uvědomuji, opravdu není tak docela možné.)
▪ Jedinečnost, za kterou jsme se nestyděli...
atd.


Zraněné dítě

Nejen již zmíněný Bradshaw, ale i další psychologové vycházejí z toho, že v průběhu dětství se „boží“ dítě traumatizovalo a proměnilo se ve „zraněné dítě“. (Viz horní obrázek)
Jeho projevy jsou například:
▪ Závislost (ať už na osobách – často na partnerech, nebo na látkách či činnostech)
▪ Narcismus, egoismus, chamtivost, touha se stále předvádět a získávat pozornost
▪ Nedůvěra, podezíravost a z ní plynoucí touha po kontrole okolí
▪ Vytváření a stálé opakování negativních pocitů a situací včetně sebedestruktivního jednání
▪ Poruchy intimity, sexuální poruchy, chorobný stud
▪ Odmítání autorit a neschopnost nechat se vést
▪ Prázdnota, deprese, apatie...

Právě tuto část své psýchy může dospělý klient vyléčit tím, že se jejím potřebám, tedy potřebám svého vnitřního, zraněného dítěte začne věnovat. Na to existuje několik účinných metod a technik – Bradshaw doporučuje jakýsi dialog mezi „všemocným dospělým“ a zraněným dítětem. Nejprve je ovšem nutné, se k zapomenutým a vytěsněným zážitkům z dětství vůbec dostat. Postupujeme-li po časové ose zpátky do doby, kdy jsme byli malí a sledujeme-li bedlivě všechny pocity a obrazy, které se vynořují, dospějeme k neuspokojeným potřebám a dávno zapomenutým strachům našeho zraněného dítěte, které je možné z pozice silného a stabilního dospělého vyléčit. Našemu vnitřnímu zraněnému a „zamrzlému“ dítěti bychom měli slíbit, že teď už na něj budeme dávat pozor, že budeme dbát na jeho legitimní potřeby, a že může relaxovat, protože nebezpečí pominulo.

Tato cesta má ovšem mnohá úskalí. Pokud vyjdeme z modelu, ve kterém je boží dítě ukryto kdesi v našem nitru pod obranným krunýřem, vytvořeným skrze všechny ty šoky a rány, je jasné, že se můžeme opět a velice bolestně setkat s tím, co nás ohrožovalo a zraňovalo. Proto nejen Bradshaw doporučuje jít tuto cestu s terapeutickým doprovodem – hrozí totiž nebezpečí opětovné retraumatizace, tedy náhlého vynoření zapomenutých nebo nezpracovaných traumat. (Viz obr.)


Zamračený dospělý

Tolik klasický přístup. V systemických konstelacích se ovšem často ukazuje poněkud jiná situace. (Viz dolejší obr.) Postavíme-li pro (dospělého) klienta, který si přijde vyléčit své „zraněné dítě“, konstelaci, v níž stojí on a jeho (ať už jakékoliv) vnitřní dítě, ukáže se, že nikoliv dospělý by měl léčit dítě, ale že je tomu naopak. Dítě se často velice pobaveně dívá na dospělého a diví se, proč se tak mračí. Vůbec nechápe, že se dospělému nedaří si hrát, užívat si svého života a být veselý. Chtělo by dospělému ukázat, co všechno lze dělat, jen kdyby si ho dospělý všiml. Dospělý ale téměř vždy reaguje na takové dítě podrážděně s tím, že „na blbiny opravdu nemá čas“. Často dodává, že jeho dětství bylo totiž docela příšerné. (Na to už několikrát jeho vnitřní dítě propuklo ve smích.)


Vypadá to opravdu tak, že jsme to my, tedy ten dospělý v nás, který je zraněný. V hořejším obrázku patří ona postava (označena otazníkem), která je zraněná a smutná, daleko víc k dospělému než k dítěti. Mnohdy se stává, že na počátku konstelace se dospělý obrací na tuto část a tvoří s ní jakousi alianci proti dítěti, zatímco toto přímo čeká na to, až dospělému (pozor - nikoliv té osobě s otazníkem!) bude smět pomoci. Třeba tím, že ho naučí, jak nebrat věci smrtelně vážně a jak si v deset hodin rozbít koleno (strašné) a už v jedenáct na to úplně zapomenout při cukrové vatě (krásně lepkavé). Případně při nějaké činnosti, která udělá dobře nejen dítěti, ale i dospělému. Přiznám se, že u mě funguje troubení na pablby, kteří jedou (autem) přede mnou příliš pomalu. (Takže - pokud na vás budu troubit, neberte si to osobně. Léčím svého dospělého).

V mnoha případech (a je mi jasné, že existuje mnoho výjimek...) se zdá tento postup, tedy jakési vyhnutí se traumatům a špatným zkušenostem a přiklonění se k hravosti v konstelačním procesu jaksi „bezpečnější“, neboť se vůbec nestará o onu traumatizovanou část, ale spojuje přímo boží dítě s poněkud škarohlídským dospělým, jehož jediný opravdu rozumný krok by byl, nechat se svým vnitřním božím dítětem vést. Nechat se jím pozvat na výlet, udělat s ním nějakou pitomost (z dospěláckého hlediska), riskovat sladkostmi zkažený žaludek a nechat všechny myšlenky typu: „To se nedělá“ nebo „Co by řekli lidé“ stranou. Vzít ono mezidobí mezi božím a nynějším stavem, ve kterém jsem mnohdy skutečně byli vystaveni těžkým situacím, jako něco, co se stalo a co už nezměníme. Poklepat si na rameno, že jsme „to“ přežili. Každopádně jsme na semináři tímto způsobem docílili několika srdce otevírajících výsledků...





------------
*Článek byl již jednou před třemi roky publikován. Toto je aktualizovaná a doplněná verze.

pondělí 21. srpna 2017

Konstelace: Problémy s dětmi

Otázka: Ráda bych se dozvěděla, zda se dají řešit také problémy mého 15-ti letého syna. Poslední rok má problémy ve škole, protestuje, což je v jeho věku normální, ale co mě trápí, že se nám začaly ztrácet peníze. Kdykoliv s ním o tom mluvíme, pláče a slíbí, že už to nikdy neudělá, ale pak se to třeba za dva měsíce stane zase. Nikde na konstelacích jsem neviděla možnost přijít na skupinový seminář také s dítětem.

Odpověď: Rodinné konstelace by se nejmenovaly rodinné, kdyby jejich působení bylo omezeno pouze na dospělé. Otázka je pouze, kde se kořeny problémů vašeho syna nalézají. Představme si situaci, kde dítě začne být ve škole nebo doma „problémové“. Všichni se na něj kriticky dívají - situace by se dala konstelačně znázornit takto: (viz obrázek).


Jak je vidět, všichni kolem syna, kterého jsem označil jako „problém“, jsou jím jakoby fascinováni. Pokud chtěl Váš syn pozornost, nyní ji zaručeně má. Pozornost v našem mediálním světě získávají ti, kteří dělají něco „šokujícího“, neobvyklého. Přitom nerozhoduje, zdali je to „špatné“, nebo „správné“. První závěr by možná byl ten, že Váš syn chce a potřebuje pozornost, lépe řečeno jistý specifický druh pozornosti (například uznání svého otce...), které se mu nedostává. A tak si bere pozornost jak umí. Konstelace ovšem může jít ještě o něco hlouběji.

Pokud by tato konstruovaná konstelace probíhala ve skutečnosti, bylo by myslitelné udělat jednoduchou věc - vytáhnout syna z ohniska zájmu těchto šesti lidí kolem něho a postavit ho stranou. Nyní by se patrně ukázalo, že syn byl pro celý systém velice pohodlný. Rodina a škola, tvořící systém vašeho syna, se tak vůbec nemusela zabývat vztahy mezi sebou. Jak je to například mezi otcem a matkou? Mají naplněný vztah, takže se oba cítí ve své síle a mohou být pro syna „většími“? Z konstelací víme, že děti často „zlobí“, aby si ověřily, zdali rodiče jsou ještě „většími“, a to tehdy, když necítí jejich převahu a sílu. A jak je to mezi školou a rodinou? Uznávají se navzájem, nebo si konkurují ve smyslu, že každý z nich se považuje za povolanějšího ve výchově syna? A jak je to ve škole samé? Uznává učitelka a pedagog autoritu ředitelky nebo ji sabotuje?

Jak vidíme, je docela možné, že se v konstelaci ukáže, že Váš syn vyjadřuje svým chováním pouze něco, co pochází z jeho systému kolem něj. V tomto případě je marné, očekávat jeho změnu bez změny vztahů v celém jeho systému. To se samozřejmě ukáže až při skutečné konstelaci, můj příklad zde je pouhá konstrukce. Jistě že je možné, vzít syna na konstelaci, pokud má o konstelační práci zájem. Na druhé straně z mé zkušenosti vím, že je to mnohdy zbytečné, především tehdy, když rodič bere dítě na konstelaci asi tak, jako by ho vzal k psychologovi - s přáním, aby dítě bylo "opraveno". Podstatně lepší by bylo, se zamyslet nad tím, co onou "nezdárností" či třeba hyperaktivitou dítě chce vyjádřit.

Váš Jan Bílý
www.konstelace.info