neděle 11. června 2017

Iluminát mraveneček

Byl Josef Kožíšek (1861 – 1933), jemuž je připisována známá básnička „Polámal se mraveneček“, člen zednářské lóže? Či patřil dokonce k obávaným bavorským iluminátům? S odstupem času to lze jen stěží dokázat, nicméně v jeho na první pohled nevinně vypadající říkance je obsaženo hluboké esoterní zasvěcení. Podívejme se na celou věc detailněji.

Již v prvé sloce se setkáváme s několika podivnými fakty. Jistý mraveneček se prý polámal. Znamená to snad, že si třeba zlomil nohu? To těžko – obecně ke zlomeninám nepatří pocit „být jako v ohni“ (viz níže) a už vůbec se zlomeniny neléčí prášky. Co znamená tedy ono „polámání“? Určitě nejde o něco povrchního – jinak by se to nerozneslo v „celé oboře“. Mnohem pravděpodobnější je, že mraveneček se jaksi „celý“ polámal, že prochází hlubokou krizí, je „nalomený“, v jeho životě dochází ke „zlomu“. Zároveň ukazuje zdrobnělina „mraveneček“ na jeho relativní mládí. Jedná se tedy o přechodovou krizi? Na mysli nám vytanou důležité iniciační rituály mladých mravenců. Ale budiž – ve skutečnosti (ještě) nevíme, co mladého mravence vlastně tak zasáhlo.

Zrovna tak tajemně, jak říkanka začala, ovšem i pokračuje: „…ví to celá obora, o půl noci zavolali mravenčího doktora.“ Tak především – jak je možné, že v dobách, kdy toto dílko vznikalo, se během krátkého času o mravencově krizi dozví celá obora? Nezapomeňme – konec devatenáctého století: Žádný internet, žádný facebook, žádné esemesky, dokonce ani televize! Zde je zcela jasné, že autor pracuje s mimosmyslovým vnímáním – ano, jde o telepatii. Autor byl zasvěcen do teorie Ruperta Shaldrakeho o morfogenetických polích a to ještě před narozením tohoto vědce. Nyní, o půlnoci, je volán tak zvaný „mravenčí doktor“. O půlnoci??? Už jste se setkali s lékařem, který k nemocnému přijde o půlnoci? A proč právě o půlnoci, kdy – řečeno s klasikem – se hroby otevírají a hodina duchů nastává? Zjevně chce autor jemným, leč nepřehlédnutelným způsobem zpochybnit účinnost klasické medicíny, kterou záměrně posouvá do blízkosti čarování a podobných, pravému Iluminátovi coby břídilství se jevících metod.

Jak lehce uhádneme, tento alopatický packal neuspěje. Po směšně nicotném, rádoby odborném vyšetření („doktor klepe na srdíčko“), jehož účel leží spíš než v určení diagnózy v ohromení okolostojících, se uchyluje ke své jediné síle – psaní receptů. Namísto aby „třikrát klepal na srdíčko“ (prastarý a tajný iluminátský pozdrav), doporučuje pouze „třikrát denně prášek…“. No a samozřejmě předepisuje cukr – jak víme, jeden z nezhoubněji působících civilizačních jedů. Opravdu div, že po tomto druhu „léčení“ mraveneček přežije do druhého dne.

Ovšem – stěží. Jak víme, pacient setrvává „jako v ohni“ a po soumraku pláče. Ano, loučí se s životem. Události (my ovšem už tušíme, že se jedná o zasvěcení) nabývají rychlý spád. Každý zasvěcovací obřad má několik částí, z nichž možná nejdůležitější je „vzdání se všech nadějí“, neboli „malá smrt“. Jak se v jednom stěžením díle posvátné Kabbaly (De Sanatio Formicae Mirabilis) píše, je „před východem Slunce noc nejtemnější“. Ve světle tohoto poznání je ovšem docela možné, že návštěva pseudo-doktora byla předem a potají domluvena a sloužila pouze k vyvolání mravenečkovy naděje a jejímu definitivnímu rozmetání. Consummatum est.*

Nyní se dostáváme k samotnému zasvěcení, které je samozřejmě nejen přechodem na „druhou stranu“, ale i (vy)léčením všech těch neduhů, které patří ke stavu nezasvěcenému. Propůjčíme slovo opět básníkovi: „Čtyři stáli u postýlky“. Jedná se samozřejmě o čtyři elementy, čtyři archanděle, čtyři duše** nebo i čtyři evangelisty. Od nepaměti jsou vládci čtyř stran voláni na ochranu a pomoc při rituálech. Tito vládci stojí v rozích posvátného mícta, kruhu či jen postele, a to na východě symbol vzduchu (orel sv. Jana), na jihu symbol ohně (lev sv. Marka), na západě symbol vody (býk sv. Lukáše) a nakonec na severu symbol spojení člověka s nebem – anděl sv. Matouše. Postel mravenečka tak byla pravděpodobně směřována do úhlopříčky mezi severozápadem (hlava) a jihovýchodem (nohy, alespoň některé). Obřad může začít.

Viděli jste „Pátý element“? Zde, na konci filmu, je podobný obřad krásně ztvárněn. Pátým elementem je Lilu – krásně rudovlasá Milla Jovovič, která podobně jako mraveneček leží (ovšem nikoliv kdesi v mraveništi, ale v egyptském chrámu) mezi čtyřmi elementy a nad kterou se sklání podobně božský Bruce. Ale vlastně oním pátým elementemnejí (jen) člověk, ale především láska, jež hoří v jeho srdci („celý den byl jako v ohni“, „klepe na srdíčko“ atd.). Kdo ale zažehl oheň pátého elementu v mravenečkovi? Kdo stojí u jeho postýlky a hladí ho po čele? Nějaké rezavá mravenčice? Nebo starší mentor? Koneckonců o homofilním charakteru mnoha iniciačních obřadů speciálně tajných spolků víme své. Zde ovšem básník o podrobnostech taktně pomlčel, z pochopitelných důvodů. Koneckonců se jedná o básničku pro malé děti.

Než ovšem „zdravý mraveneček ráno skáče z postele“, musíme se zmínit ještě o jedné důležité maličkosti. Totiž o „pofoukání na bolístku“. Už vás napadlo, proč se nejen malým dětem „fouká“ na zranění a nikoliv třeba lije desinfekce? (To samozřejmě také a nyní možná už výlučně, neboť na staré dobré zvyky racionálně zapomínáme.) Jde opět o prastaré magické myšlení. Oheň sice čistí (proto „vypalujeme“ ránu, i když to díkybohu děláme vodičkou a nikoliv žhavým železem), ale původní, před-traumatický stav dokáže navodit jen … duch. Nebo vz-duch. Ten také byl na samém počátku, a to nejen v Bibli (coby „slovo“), ale i v Upanišádách coby Átman. Němci z toho mají ještě dodneška „Atem“ – dech. A tak se nedivme, že malému mravenečkovi jeho rezatá mravenčice v roli pátého elementu „foukne“ do aury a tím (a nejen tím) ho iniciuje.

Není tedy divu, že přiletí-li do Prahy nějaký/á šaman/ka (zažil jsem jich několik), hned po vystoupení z létadla nasaje vzduch a praví: „Your czech people, you’re magic.“ Není divu. Učíme se to už od dětství. Ať se vám hezky skáče, nejen z postýlek ale i do nich.

--------------
* Consummatum est – dokonáno jest, poslední slova Ježíše na kříži.
** Viz mé stránky o „konceptu čtyř duší“ www.konstelace.info/doplnky-4duse.html

středa 7. června 2017

Umění a byznys

Pokus o zcela nový partnerský vztah.

Že až na malé výjimky se umění zrovna nekoupe v hojnosti, je chronicky známo. Divadlo, ale i výtvarné umění, poezie či tanec už dlouho obchází tak trochu s kloboukem – ať už úřady kvůli grantům, nebo podnikatele a firmy s nadějí, proměnit je ve sponzory. Postavíme-li na tyto „dary“ konstelaci, uvidíme téměř vždy, jak záludná a pro obě strany energeticky nevýhodná je to situace. Obě strany se totiž kdesi v hlubinách duše dívají na toho druhého s despektem. Umělci mají často pocit jakéhosi nároku na podporu, neboť oni přece dělají „umění“. Sponzoři* se dívají na umělce jako na ty, kteří by bez nich nepřežili. Obě strany se tak považují (v konstelačním smyslu) za větší, a tím dělají protistranu menší. Obě strany jsou přesvědčeny, že dávají. Umělci si v důsledku pak nechtějí nechat mluvit do jejich umění a sponzoři by nejraději kontrolovali umělce (coby své „děti“), zdali dělají věci (tj. umění) správně. A tím mezi nimi nemůže existovat partnerství.

Jak víme nejen z konstelací, partnerství se podaří jedině tehdy, jsou-li partneři na stejné úrovni. Někdy se stává, že jeden z partnerů má víc peněz, nápadů, empatie, krásy, či jiného, pro oba důležitého statku. Potom ten druhý partner toto vyvažuje tím, co on/ona má v přebytku. Ale to není vše. To nejdůležitější v partnerství je fakt, že se oba navzájem zrcadlí, že se vzájemně ovlivňují a tím i mění jeden druhého – přímo a stále. Pokud jeden „zaparkuje“ a už se měnit nechce, dochází téměř vždy ke krizi.

Ve vztahu mezi uměním a byznysem ovšem dosud panovala zcela jiná situace. Byznys* vytvářel skrze své podnikání zisk. Řekněme, že pan Novák vyráběl ocel a z ní následně třeba i zbraně. Vydělal obrovské peníze, jejichž část „strčil“ do umění. Stal se sponzorem – podporoval umělce, a protože možná měl i skryté, neuvědomělé špatné svědomí, neboť jeho zbraně ničili kdesi v jiných zemích život, daroval část svých prostředků na výstavbu mateřských školek. A dejme tomu, že si na narozeniny pozval do své vily nejen děti z „jeho“ školky, ale i básníky a dramatiky, kterým dobře zaplatil. Konstelačně vypadá situace takto:


„Nadhodnotou“ rozumíme vše, co plyne od umělců k Novákovi, ať už se jedná o estetický či duchovní prožitek, společenskou prestiž, nebo jakékoliv jiné výhody ze společného „dealu“. Povšimněte si, že umělci nebo umění sice ovlivňuje Nováka, ale nikoliv jeho byznys. Jinak řečeno, ocel, kterou Novák vyrábí, umění nezmění. Zde sice můžeme mluvit o jakémsi partnerství mezi Novákem a umělci, nikoliv však mezi uměním a byznysem. A opačně se ani schopnost Nováka vytvářet lukrativní byznys nikterak neprojeví v proměně umělce.

Zcela jiná situace nastane, připustíme-li radikální změnu ve vztahu mezi uměním a byznysem. Tento nový model partnerství je zachycen ve druhé konstelaci.


Zde Novák dovoluje (řekl bych spíš podporuje) přímý vliv umění na své podnikání. Mezi Novákem a umělcem panuje nejen partnerský, ale vůči jejich produktům téměř rodičovský vztah: Oba jsou rodiče nejprve umění (chcete-li, Novák inseminuje penězi umělce ke tvorbě dítěte-umění), umění následně působí na Novákův byznys, který tím mění v souladu (doufejme) s celým systémem a byznys vytváří další zisk (ať už materiální, nebo duchovně-spirituální povahy). Celé „sponzorství“ se tak stává harmonickým cyklem, koloběhem energií.** Dodatečná výhoda pro umělce vězí v tom, že se takto stává i jakýmsi spolurodičem byznysu a tím se učí nejen podnikat, (tj. být úspěšný i v materiální sféře), ale i přebírá jistou část odpovědnosti právě za onen byznys. Nebude se tedy nikdy dívat na byznys jako na přízemní dojnou krávu pro své vysoké a od reality odtržené umění.


Je mi jasné, že jako všechny nové koncepty, i tento „partnerský“ je ve stádiu, kdy mnoho byznys-lidí řekne: Hezké, ale vysvětlete mi, jak mi experimentální divadlo může zasáhnout do výroby šroubků. Mám, jako tak často, výhodu „vedoucího konstelací“. Mohu totiž říci: „Nevysvětlím, neboť to (ještě) neumím. Je na nás všech, abychom z toho, co konstelace ukazují, z onoho rozšíření našich možných způsobů vnímání reality, vytvořili něco, co bude fungovat.“

-------------
* Případně stát či instituce, pokud mluvíme o grantech.
**Dodejme ještě, že je myslitelný i opačný cyklus: Umělec přímo ovlivní Nováka, ten mění svůj byznys, který působí na změnu umění, jež zpětně mění umělce. Ale to už to komplikujeme asi příliš :D.

Ps.: Odkazuji na další, zajímavou diskuzi k tomuto článku na mém FaceBooku www.facebook.com/jan.bily.666