čtvrtek 7. ledna 2021

O přílišné lásce k pocitům

 „Již rok se modlíme za Trumpa, protože jedině on se postavil tomu světovému spiknutí bohatých a mocných. A prosím, přečti si tedy článek, v něm se dozvíš, jak je geniální, protože to, jak se chová, je jen zástěrka. On tím chce vyprovokovat ty mocné, aby se odhalili.“
(Volný citát jednoho člověka, jehož si jinak vážím.)

Ptám se, proč lidé (a speciálně v esoterní scéně jich není málo) věří konspiračním teoriím, věří zjevným psychopatům, věří, že skrze PCR test nám někdo strčí čip do mozku… Nejde mi ani tak o to, že by to nebylo možné. Také jsem měl při pádu dvojiček své pochybnosti a také se jen velice nerad nechám očkovat neznámou a rychle vyrobenou RNA-vakcínou, která, jak píše Hnízdil1 je v této podobě nová. Jde mi spíš o to „věření“, neboť víra je vždy slepá, zakládá se na pocitu, a nikoliv na faktech, a může nás vést k děsivým činům. Samozřejmě existuje i víra v pozitivní věci, která nám naopak může propůjčit křídla.

Drastickou se jakákoliv víra stává, když vede k násilí. Například když strhne lidi, tedy spíše lůzu než cokoliv jiného, k útokům na americký Kapitol, ve kterém se zrovna jedná o uznání volby nového presidenta. Pro ty lidi, kteří se probojovali přes (byť velmi laxní a nepřipravenou) policejní ochranu, aby ničili a rabovali, sice není omluvou, že je k tomu navedl odvolený president, nicméně jejich chování je psychologicky vysvětlitelné právě skrze slepou víru, že jim někdo ukradl volby.

O to hůře pak stojí president, který se tímto sice v očích velké většiny světa zdiskreditoval, ale který je stále ještě v pozici nejmocnějšího člověka na světě. Koneckonců s sebou nosí onen „atomární kufřík“ s tlačítkem, na kterém je napsáno „armageddon“. Ale i on, jako všichni psychopaté, věří v to, že on a jedině on má pravdu.

Pojďme se tedy podívat na to, proč se současný svět tak často dělí na nesmiřitelné tábory „věřících“, tedy lidí, kteří jsou přesvědčení, že jejich pohled na svět je jediný správný a stojí za to, aby v jeho jménu dali těm druhým přinejmenším přes ústa. A proč je výskyt sice méně násilných, nicméně stejně pevně věřících lidí v esoterních kruzích – alespoň z mého pohledu – docela častý. Proč právě lidé, kteří by měli mít rozhled, toleranci a moudrost, propadají konspiracím a vidí všude mezinárodní spiknutí Iluminátů.

Pamatuji se, jak Osho jednou dostal následující otázku: „Čím víc medituji, tím víc se mi zdá, že jsem jaksi mimo. Mimo svět, mimo lidi v práci, mimo to, o čem se píše a co vidím v televizi. Na kterou se mimochodem už nemohu dívat. Je to známka duchovního pokroku?“
Na to Osho NEodpověděl: „Ne. Je to známka zblbnutí. Svědčí to o tom, že se z jednoho idiota stává jiný idiot.“ To by byla spíš moje odpověď, neboť já zaprvé nejsem osvícený, za druhé rád zjednodušuji a zatřetí, přiznám se, tento pocit mát občas také. Nicméně se jeho odpovědi (podobné otázky dostával často) mému neosvícenému sebekritickému výkřiku docela blížily.  

Mluvil totiž mnohokrát o vlastnostech mindu, tedy toho rozumu, který vytváří ego, a který chce za všech okolností vládnout, neboť před koncem své vlády má příšerný strach. Asi tak jako jistí politici. Tento rozum skrze informace, vědomosti či domněnky (což je pro Osha v podstatě totéž) neustále konstruuje realitu, které pak náruživě věří. Z této reality pak vyrůstá naše ego, které není postavené na prožívání tady a teď, ale na minulosti, zásluhách, plánech, titulu, kariéře či dosažení nějakých cílů.

Ale pozor – tato část rozumu k nám patří zrovna tak, jako dýchání nebo tlukot srdce – to znamená, že není špatná ani nepotřebná; je zcela v pořádku, když ji používáme, když má v našem životě své místo. Nesmí ale přebujet. Často je ale právě tento rozum od malička trénovaný na to, aby převzal vládu nad tím, co zen-buddhismus nazývá „pravá tvář Buddhy“. Tedy tou částí naší duše, jež je ve spojení s celkem, s universem, nebo, chcete-li, s Bohem.

Pokud ovšem začneme meditovat nebo praktikovat nějakou esoterní techniku, pokud začneme intenzivně hledat to, co by nás posulo „dál“, pak se lehce může stát, že začneme právě tento mind zpochybňovat. Začneme se na to racionální, co se dříve drželo všeobecně uznávaných pravd a společností přijímaných konvencí, dívat s nedůvěrou. Začneme odmítat fakta a věřit pocitům.

To zpočátku má opravdu skvělý efekt. Probojujeme se ke svým dlouho potlačovaným emocím, objevíme v sobě schopnost porozumět složitějším souvislostem intuitivně, začneme žít trochu vědoměji a možná i s méně starostmi. Někteří dokonce začnou vidět auru či komunikovat s vyšší inteligencí. Jenže náš mind, náš neustále činorodý rozum nespí. Zničit ho totiž nemůžeme, to bychom zničili sebe sama a po zešílení bychom rychle z tohoto světa odešli.

Mind z toho, co se nám po zpochybnění racionality děje, udělá pouze další, byť docela odlišný „mind-set“, tedy jako pravdu se jevící konstrukt. Prostě přejde z jedné konstruované reality na jinou. 

Nyní už víme, že máme sedm čaker (a ne třeba dvacet dva), neboť jsme to „ucítili“. Také jsme uviděli obrazy našich minulých reinkarnací. Pokud někdy něco ve stavu změněného vnímání zaslechneme, víme, že to je přímo z Hvězd, a že řečené má význam nejen pro nás, ale pro celé lidstvo. A pochopíme, že Trump prostě vyhrát musí. Protože kdyby ne, tak by to byla strašná katastrofa a svět by se dostal do rukou Iluminátů. Koneckonců to řekl náš guru.

Když toto píši, tak je pro mne velice důležité neodsuzovat to, co popisuji a co se nám – tedy i mě – děje. Zásadně důležité pro mne ovšem je, abychom během objevování „toho jiného světa“ neztratili ten racionální, každodenní a velice pestrobarevný svět ze zřetele. Abychom poté, co radostně zjistíme, že existuje také intuice, jasnozření, úžasná mystická jednota nebo přímé a nevyvratitelné poznání (gnose), kteréžto zjištění nás naplňuje radostí a silou, si neamputovali tu „obyčejnou“ nohu vědy a logických důkazů. Abychom kvůli pocitu nevyhodili fakta oknem.

Můj šamanský učitel Anton, který ovšem také šířil jednu konspirační teorii za druhou2 , tvrdil, že pravý šaman má umět žít v onom „normálním“ světě, aniž by byl příliš nápadný. Má zcela obyčejně jíst, pít, spát, má se normálně oblékat a má mít normální práci. A především se má vyvarovat pocitu, že je něco lepšího a že „ví“.

Mimochodem – i Osho často říkal některé věci, kterým jsem nevěřil, a dokonce i u Hellingera jsem měl občas pochyby. Ale všichni tři trvali na tom, že my, jejich žáci, jim nemáme věřit. Anton říkal: „Zjisti si to sám“, Osho opakoval: „Vnímej ty pauzy mezi mými slovy, ne ta slova“ a Hellinger byl úžasný laskavý starý pán, který nás obracel k srdci a v jehož přítomnosti se každá víra rozplynula – například ta, že naši rodiče nás neměli rádi.

A tak bych každého, kdo něčemu věří, požádal, aby tomu klidně i nadále ve své duši věřil (když už něčemu musí věřit), ale aby ze své víry nikdy, never-ever, nikagdá nedělal DOGMA. A nikdy nenutil nikoho tu jeho víru sdílet či následovat. A už vůbec nikdy by neměl svou víru prosazovat jakýmkoliv násilím. Jistě, úplně nejlepší by bylo, kdybychom všichni přestali věřit (neboť to je upínání na něco, co existuje jen v našich představách), ale žili a milovali tady-a-teď. Ale to si přeji patrně příliš.

---------
Poznámky:
1 Hnízdilův článek, který mohu téměř doslova podepsat, vyšel (bohužel) na serveru, jehož si moc nevážím. Ale co dělat, když člověk píše proti proudu. Jeho článek o covidu najdete zde.
2 To učitelé s oblibou dělají, aby podtrhli koberec „logického výkladu“ pod nohami svých žáků. Také je užitečné je zpočátku trochu vystrašit, aby víc meditovali (či praktikovali něco jiného). Člověk jim to ale po jisté době musí přestat žrát.