čtvrtek 26. června 2014

Vnitřní dítě - aneb: Jak vyléčit svého dospělého

Několik dní po semináři „Vnitřní dítě v konstelacích“ jsem se rozhodl sepsat pár poznatků, které se častěji v podobných seminářích ukazují. Doufám, že toto shrnutí bude někomu prospěšné, už jen, protože skvělá knížka Johna Bradshawa „Návrat domů“, ve které líčí detailně cesty komunikace a uzdravení vnitřního dítěte, je už dlouho rozebraná.* Nuže tedy – o čem je řeč, bavíme-li se o „vnitřním dítěti“?

Boží dítě

Když jsme se narodili, přišla většina z nás na svět jako zářící, malá a zcela nepopsaná bytůstka, jako tak zvané „boží dítě“. Bohužel hned po porodu (u některých už v prenatální fázi) na nás začalo útočit nepřátelské či pouze necitlivé okolí, třeba v osobě porodníka, který nás zvedl za nožičky a plácl po prdelce, aby se naším řevem „plíce pěkně rozvinuly“. Pak nás hned měřili a vážili – jako kdyby to nemohlo chvíli počkat. Následovala celá řada podobných šoků. V důsledku toho jsme si vytvořili různé obranné mechanismy, ať už se jim odborně říká disociace (odštěpení), vytěsnění, regrese nebo konverze-somatizace (převedení psychického napětí do těla) a další a další psychické strategie, které sloužily k tomu, abychom přežili. V průběhu „braní rozumu“ jsme také často slýchali věty typu: „tomu ještě nerozumíš“, „na to jsi ještě malý“ nebo „já mám teď důležitější věci na práci, než tvé pitomé otázky“, takže jsme se rozhodli, že nejlepší bude, stát se dospělým tak rychle, jak to jen jde.

V tomto procesu dospívání jsme většinu kvalit našeho vnitřního božského dítěte buď zapomněli, nebo jsme je museli opustit, neboť nepasovaly do obrazu rozumného, své okolí více-méně úspěšně kontrolujícího dospělého. Rád bych uvedl pár příkladů těchto úžasných „dětských“ vlastností, na které si stále ještě můžeme vzpomenout:
▪ Hravost
▪ Zvídavost, údiv, úžas
▪ Schopnost učit se tak, že nás to nesmírně bavilo
▪ Magické schopnosti a mytologické vnímání světa (např. skrze pohádky!)
▪ Kreativita, ničím necenzurovaná tvořivá síla a vynalézavost
▪ Pružnost. Ty pády!!! ... a usnuli jsme kdekoliv, i v pozici, ze které bychom dnes už nevstali!
▪ Jedinečnost, za kterou jsme se nestyděli...
atd.


Zraněné dítě

Nejen již zmíněný Bradshaw, ale i další psychologové vycházejí z toho, že v průběhu dětství se „boží“ dítě traumatizovalo a proměnilo se ve „zraněné dítě“. (Viz horní obrázek)
Jeho projevy jsou například:
▪ Závislost (ať už na osobách – často na partnerech, nebo na látkách či činnostech)
▪ Narcismus, egoismus, chamtivost, touha se stále předvádět a získávat pozornost
▪ Nedůvěra, podezíravost a z ní plynoucí touha po kontrole okolí
▪ Vytváření a stálé opakování negativních pocitů a situací včetně sebedestruktivního jednání
▪ Poruchy intimity, sexuální poruchy, chorobný stud
▪ Odmítání autorit a neschopnost nechat se vést
▪ Prázdnota, deprese, apatie...

Právě tuto část své psýchy může dospělý klient vyléčit tím, že se jejím potřebám, tedy potřebám svého vnitřního, zraněného dítěte začne věnovat. Na to existuje několik účinných metod a technik – Bradshaw doporučuje jakýsi dialog mezi „všemocným dospělým“ a zraněným dítětem. Nejprve je ovšem nutné, se k zapomenutým a vytěsněným zážitkům z dětství vůbec dostat. Postupujeme-li po časové ose zpátky do doby, kdy jsme byli malí a sledujeme-li bedlivě všechny pocity a obrazy, které se vynořují, dospějeme k neuspokojeným potřebám a dávno zapomenutým strachům našeho zraněného dítěte, které je možné z pozice silného a stabilního dospělého vyléčit. Našemu vnitřnímu zraněnému a „zamrzlému“ dítěti bychom měli slíbit, že teď už na něj budeme dávat pozor, že budeme dbát na jeho legitimní potřeby, a že může relaxovat, protože nebezpečí pominulo.

Tato cesta má ovšem mnohá úskalí. Pokud vyjdeme z modelu, ve kterém je boží dítě ukryto kdesi v našem nitru pod obranným krunýřem, vytvořeným skrze všechny ty šoky a rány, je jasné, že se můžeme opět a velice bolestně setkat s tím, co nás ohrožovalo a zraňovalo. Proto nejen Bradshaw doporučuje jít tuto cestu s terapeutickým doprovodem – hrozí totiž nebezpečí opětovné retraumatizace, tedy náhlého vynoření zapomenutých nebo nezpracovaných traumat. (Viz obr.)


V systemických konstelacích se ovšem často ukazuje poněkud jiná situace. (Viz dolejší obr.) Postavíme-li pro (dospělého) klienta, který si přijde vyléčit své „zraněné dítě“, konstelaci v níž stojí on a jeho (ať už jakékoliv) vnitřní dítě, ukáže se, že nikoliv dospělý by měl léčit dítě, ale že je tomu naopak. Dítě se často velice pobaveně dívá na dospělého a diví se, proč se tak mračí. Vůbec nechápe, že se dospělému nedaří si hrát, užívat si svého života a být veselý. Chtělo by dospělému ukázat, co všechno lze dělat, jen kdyby si ho dospělý všiml. Vypadá to opravdu tak, že jsme to my, tedy ten dospělý v nás, který je zraněný, zatímco vnitřní dítě přímo čeká na to, až mu bude smět pomoci. Třeba tím, že ho naučí, jak nebrat věci smrtelně vážně a jak si v deset hodin rozbít koleno (strašné) a už v jedenáct na to úplně zapomenout při cukrové vatě (krásně lepkavé).


Kam se tedy v takové konstelaci podělo ono „zraněné dítě“? Nevím, ale v mnoha případech (existují určitě také výjimky...) se zdá konstelační proces jaksi „bezpečnější“, neboť se vůbec nestará o traumatizovanou část, ale spojuje přímo boží dítě s poněkud škarohlídským dospělým, jehož jediný opravdu rozumný krok by byl, nechat se svým vnitřním dítětem vést. Nechat se jím pozvat na výlet, udělat s ním nějakou pitomost (z dospěláckého hlediska), riskovat sladkostmi zkažený žaludek a nechat všechny myšlenky typu: „To se nedělá“ nebo „Co by řekli lidé“ stranou. Naopak se podívat, jak často děláme věci jen proto, protože jsme přesvědčeni, že „To holt musíme“. Každopádně jsme na semináři takto docílili několika srdce otevírajících výsledků...

Hezký a úplně boží den vám přeje
Jan

------------
*Ale prý je někde na webu ke stažení...

neděle 15. června 2014

Pět nových předmětů, které by se měly vyučovat

Nedávno jsem četl na německém serveru článek, nadepsaný: „Proč potřebuje Rusko nepřátele?“*. Jeho autor, korespondent v Moskvě, se zamýšlel nad jednostrannou a na šíření nenávisti vůči západu zaměřenou státní propagandu, které už zjevně spousta lidí věří. Přitom by právě Rusové, v neblahé paměti komunistické státní propagandy, měli být vůči hlásání pravdy, té jediné, podezřívavější. Očekával jsem, že článek odpoví na v úvodu položenou otázku, už proto, že líčení ruské mediální situace mi nějak připomnělo agresivní náladu Němců během éry nacionálního socialismu. Jenže – odpověď nepřišla. Namísto toho autor pouze popsal fenomén zkreslování a falšování reality skrze ruská media a jakoby bezradně skončil uprostřed myšlenky.

Přitom s trochou psychologie a systemického vzdělání lze na výše uvedenou otázku dát celkem logickou odpověď. Jeden z klíčů k pochopení předválečného Německa, USA od éry Nixona, nebo současného Putinova Ruska (a mnoha dalších zemí) leží v psychologii národů. To už ukázal Bert Hellinger ve velice působivém vystoupení u příležitosti své druhé návštěvy v Praze. Nesmírně emotivní konstelace s mnoha národy Evropy skončila překvapením – Bert postavil Rusko na vyvýšené místo a nechal všechny ostatní uznat jeho roli a především jeho 23 milionů válečných obětí (Německo 7,5 milionu).

Takže odpověď na zmíněnou otázku je nasnadě – kdykoliv je národ nebo stát neuznaný, přehlídnutý, vyloučený nebo ponížený, je jeho reakce – podobně jako je tomu u jednotlivců – agresivní, nenávistná a zlovolná. Vynalezne (jedno kde) protivníky, vytvoří nepřátele, a jde, jako celek, do zástupné války. To vše zcela obdobně, jako se „pomstí“ z rodinné paměti vymazaný dědeček-alkoholik, neuznaná dementní prababička nebo při porodu zemřelý a zamlčovaný bráška. Neboť „každý, kdo patří k systému, musí být uznán“ – to platí i na mezistátní úrovni. Pokud se tak nestane, hrozí katastrofa.

Tak to bylo s Německem po prohrané první světové válce, následované nesplatitelnými a ponižujícími reparacemi, nebo s USA po prohraná válce ve Vietnamu, která odstartovala proměnu této velké a původně demokratické země ve „světového policistu“. A Rusko? Rozpad SSSR a následné arogantní vítězství globálního kapitalismu představuje v psychice Rusů takové trauma, že bychom se měli modlit, aby toto ponížení a vyloučení nedovedlo Rusko do války „se všemi“. Bohužel ani Amerika, ani Evropa stále ještě neuvažuje psychologicky a systemicky, vhledy podobného charakteru nenajdete ani na školách, ani na univerzitách, a tak můžeme očekávat další a další katastrofy. Lze se jich vyvarovat? Nevím, snad ano.

Pokud chceme v našem zbraněmi, penězi a lidmi přecpaném světě jednadvacátého století přežít, potřebovali bychom už na základní škole pár předmětů, které v osnovách chybí. Klidně bych kvůli nim obětoval i nějakého toho biflovaného Havlíčka či Archiméda. Byly by to takové nějaké Předměty Záchrany Lidstva (PéZetEl). Už vidím pana ředitele, jak mluví do školního rozhlasu: Milá dítka, angličtina je dobrá, matyka taky, ale pokud se nenaučíte TOTO, tak jsme všichni v pr... Počítám s vámi!

Takže bych si dovolil pár těchto záchranných předmětů navrhnout:

1. Psychologie systémů. Viz výše. Tento předmět zahrnuje systemické zákonitosti rodiny, společnosti, státu a společenství států. Cíl je, naučit se každého, kdo k tomu patří, uctít a nevylučovat (viz např. cikány).

2. Praktická spiritualita. Předmět věnující se tomu, co nás přesahuje (duše). Dále otázkám, jak se tato duše potkává s Univerzem (či s Velkou duší), jak se to v dennodenním životě projevuje (intuice, hlasy, vedení, osvícení), a jak je možno duši rozvíjet a udržet zdravou (meditace, kontemplace, naučit se jí rozumět atd.). Neboť – ve zdravé duši zdravé tělo! Vsadím se, že by toto byla nejúčinnější drogová profylaxe.

3. Celostní ekologie. Veledůležitý předmět, ve kterém by se učilo, že jsme nikoliv vládci přírody, ale její součást. V první dvouhodině by se promítl „Avatar“. V dalších hodinách by poté byla dítka vedena k poznání, že příroda je větší, proto ji nelze „zachraňovat“, ale pouze uctívat. Současné excesy rabování jejích darů by asi brzo přestaly...

4. Mytologické vnímání. To je, jak mnoho mých čtenářů ví, můj oblíbený předmět. Mytologické vnímání však musí být učeno jako partner a doplněk logického vnímání, jinak se dostaneme opět do tmářství a středověku. Naproti tomu, učíme-li pouze logické (tedy vědecké) vnímání tak jako teď, zmizí nakonec jakákoliv etika a my se opět dostaneme... ano, do tmářství a středověku. To bohužel klucí ze „Sysyfa“ nechápou (a nepochopí).

5. A nakonec – to vůbec nevím, jak nazvat. Možná podle Ovida „Umění milovat“, tedy „rady pro muže a ženy, jak najít lásku a jak si ji udržet“. Bylo by to o mužském a ženském principu. O nástrahách v hraní „rolí“ a nebezpečí vzájemného nepochopení. O sexu, ale ne o tom z internetu. O kráse těla. A samozřejmě o lásce, která je všude, ve všem, v každém.

Ach jo, jsem asi utopista. Ale také člověk, jehož naděje neumírá ... „I have a dream“. Takže ... nemá někdo náhodou číslo na ministra školství?

Hezký den přeje
Jan.

----------
*http://www.deutschlandfunk.de/zwischenruf-aus-moskau-warum-braucht-das-freie-russland.1818.de.html?dram:article_id=289012

P.S.: Čím více o tom přemýšlím, tím více "předmětů" mi napadá: Tak třeba cosi, co by se mohlo po staru jmenovat "Civilní obrana" a kde by se děti učily, jak odolávat manipulaci reklamy.

pátek 6. června 2014

Proč mě nevěsty neberou

Fake znamená česky podvod, ovšem takový jemnější. Fake je spíš „vylepšení reality falšováním“. O tom jsem se nedávno bavil s Alešem na FB. Pod videem, na kterém byly noční a zrychlené záběry Říma (krásné), ale s uměle přidělanou hvězdnou oblohou (také krásná), jsem lakonicky a v pozdních nočních hodinách (a samozřejmě vysedávajíc před počítačem) napsal:
„Bohužel trik. Ty hvězdy na noční obloze jsou tam přimontovány, nikde už v našich velkoměstech takto nejsou vidět a už vůbec ne tak nízko nad obzorem. Ale toho si generace, která noci prožívá před počítačem, už nevšimne. Takže sice hezký, ale fake.“

Příští ráno jsem se dočkal odpovědi:
„Jane, a krásně nalíčená mladá žena od vizážisty není podvod? A jak můžete házet do jednoho pytle celou jednu generaci? Proč jste tak zapšklý?“
A mám to. Jsem zapšklý dědek, který jen kritizuje vše, co je krásné?

No, ne tak úplně. Ano, vizážisty a -tky moc nemusím. Zato miluji nenalíčené ženy, ty krásné i ty, jež jsou podle našich podivných, billboardových kritérií údajně méně krásné. Ty jsou o to osobitější... No dobře, slevím, snad trochu rtěnky, jemně růže na ty delikátní prohlubně pod lícními kostmi a malinko kajál na očíčka nebude na škodu. Ale víc být opravdu nemusí, sorry, mé drahé ženy.

Vzpomínám si na příhodu, kdy jsem jednou tak rozplakal moji (tehdejší)* krásnou Řekyni z Freiburgu, když jsem ji poslal do koupelny, aby se řádně umyla. Chtěli jsme jít do lesa dělat rituál podzimní rovnodennosti a ona se objevila nejen hustě nalíčená, ale i politá nějakým určitě drahým, leč zcela umělým parfémem: „Takhle se tě lesní bytosti leknou, drahoušku!“ To bylo na ni moc, zamkla se plačíc v koupelně a bylo po rituálu.

A to je ten důvod, proč nemám rád svatby. Nebo, proč většinu z nich prostě nechápu. Na jeden den se i docela hezká žena promění v naprosto umělou a umělohmotnou věc, narvanou do zcela mimoňské róby (kterou pak už na sebe nikdy nevezme), skryta pod půlcentimetrovou vrstvou jakési mému nosu páchnoucí pasty, jež se tváří jako přírodně broskvová pleť pětiletého děcka, a s účesem, který je tak synteticky strojený, že s „nezkrotnými kadeřemi, pádící jako stádo divokých koní po tvých ramenou, ó má půvabná krásko“, jak praví básník, nemá pranic společného.

Nechápu muže, který si v nejdůležitější den svého vztahu bere raději něco zcela odlišného, jakousi plastovou figurínu, než s čím / s kým pak stráví zbytek manželství. Nechápu ženu, která se během svého nejdůležitějšího dne raději schová za masku někoho úplně jiného. Ale zcela chápu průmysl, který na tom dobře vydělá.

Takže jsem mému ještě-příteli Alešovi hned zrána napsal pod jeho vzkaz takovým mišmašem z češtiny a mé chatrné angličtiny:
„Mám rád real starry nights, not the faked. Positive thinking is only as far good as it doesn't fake the real world. Takže, Aleši, proč jste tak na povrchu věcí?“

Ale záhy, co jsem kliknul na „Přidat komentář“, jsem pochopil, že zrovna tak, jako se ženy rády líčí do něčeho, co nejsou, přesně tak já používám angličtinu, kousky nasbíraných či dokonce ukradených vědomostí, citáty (u kterých si bohužel díky mé chatrné paměti nepamatuji autora) a podobný, tentokrát mužský make-up. Ach jo.

A poučný závěr tohoto malého článku? Nelíčit se? Nesnažit se být hezčí, chytřejší, vzdělanější? Bylo by to upřímné, bylo by to krásné, ale asi se to příčí našemu naturelu. Takže snad – všeho s mírou. Rozpoznat naši tak rozšířenou touhu po vylepšování skutečna, po údajně hezkém povrchu, zakrývajícím náš velice nesmyslný, leč reálný pocit, že reálno není krásné. Je. A pokud se mnou půjdete do lesíčka, mé krásné, úžasné, přirozené ženy, please :-), bez make-upu.

Hezký přírodní den, možná dokonce bez zbytečných anglicismů, vám přeje
Jan.

-------
* To 'tehdejší' se vztahuje na 'moji', nikoliv na 'krásnou'.

čtvrtek 5. června 2014

Krize záměru

Toto je moje řeč, přednesená na konferenci "Leadership for life" která se konala 4.6.2014 v Břevnovském klášteře v Praze.

Vážené dámy, vážení pánové,
nejprve mi dovolte poděkovat organizaci „Leadership for life“ za pozvání. Ve své práci jako holistický a systemický poradce nemám často tak skvělou příležitost, přednášet mé poněkud nezvyklé teze a sdílet mé mnohdy podivné poznatky před tolika lídry. Jsem především vděčný tandemu Martina Dokoupila a Barbory Krásné, že mi nadělili i docela geniální název mého příspěvku – Krize záměru. Především Martin zná moji práci, a tak když jsem od něho obdržel tento výstižně krátký titulek, jsem měl pocit, že už k tomu vlastně nic nemusím dodávat. Řekl jsem si – prima, sedneme si na chvíli do ticha a necháme tato dvě slova na nás působit. Krize záměru. Pak ale zvítězil můj vnitřní konsultant a tak se pokusím přeci jen k těmto dvěma slovům něco dodat.

Tak například krize. Mnoho z nás se tohoto slova bojí, neboť jsme se naučili tvářit se, že všechno je a bude stále lepší. Já nikoliv. Krize je pro mě cosi jako podzim a zima, která periodicky následuje po euforii jara a léta (ekonomové tomu říkají konjunktura). Bez krize mrazu by na jaře nevyrašily sněženky a v létě by nám nechutnaly jahody. Takže krize patří k životním cyklům jako noc ke dni. To, že dneska už lze koupit jahody v lednu, považuji za veliký omyl, za ztrátu smyslu pro nutné a vše oživující cykly. Totéž by se dalo říci pro naši horečnou snahu se krizím vyhnout. Je to jako s dovozem jahod v zimě – leden se jahodám vysmívá a ty nám pak nějak nechutnají.

S krizí se to má docela zajímavě. V jedné ze svých knih líčím medvěda, který, podobně jako my lidé, se snaží vyhnout krizi podzimu. Běhá po lese, měří na různých místech klesající teplotu a svolává porady lesních zvířat, na kterých se hlasuje o protikrizových opatřeních. Je jasné, že takový medvěd by nepřežil zimu. Namísto toho se každý pořádný medvěd v létě dosyta nažere malin, borůvek a na Slovensku prý i turistů a na podzim se těší na zimní spánek. Podzimní krizi aktivity chápe jako konjunkturu spánku. Takže vidíme, že každá krize je zároveň konjunkturou něčeho jiného.

To druhé slovo v názvu mého malého příspěvku je „záměr“. Tady bych rád prodlel trochu déle. Mám dobrou kamarádku, která je matkou autistického syna. Když o něm mluví, když vypráví o naprosto převratném způsobu práce s ním, mám slzy v očích. A o jednu takovou příhodu s tím malým andílkem se s vámi chci podělit. Jednoho dne s ním zašla do poradny, kam vždy po jisté době zajdou. A paní v poradně si kluka vzala na klín a vedena touhou mu pomoci se s láskou chopila jeho ručiček a povídá: „Tak a teď namalujeme panáčka“. Jenomže anděl se na ní naprosto udiveně podíval, utekl z jejího sevření a na důkaz své nevole vysypal krabici s hračkami. A ačkoliv záměr té hodné paní byl pomoci, byl to špatný záměr, neboť ten jeho směr, směr jejího záměru šel od ní k dítěti. To ona chtěla namalovat panáčka.

Moje kamarádka a další pomocníci pracují s malým chlapcem pomocí jedné neobvyklé metody, která se nazývá Sun Rice, úplně opačně. „To nejdůležitější“, říká, „je dívat se mu do očí. Prostě aby viděl, že se na něj díváš a že se chceš dovtípit toho, co on tobě ukazuje. Že jsi tady pro něj, ať si dělá, co chce. Že bereš to, co chce nebo nechce, ať už je to cokoliv, jako to, co je správné, na co má právo. A teprve potom, po dlouhé době, co jsi ho vnímal, můžeš navrhnout něco, co tě napadne, co byste společně třeba mohli udělat. Ale vždy musí být to, co uděláš, v souladu s ním.“

Když mi tohle vyprávěla, byl jsem šťastný, protože jsem pochopil, že je to přesně to, co zde chci říci. On je totiž záměr a záměr. Ten první druh záměru, ten neobyčejně rozšířený, obvyklý, je můj záměr. Já a cíl jsme rozdílní, často je mezi námi velká vzdálenost. Mířím, tedy zaměřuji se na něco, co je mimo mne – asi tak jako lovec míří kopím na mamuta. Pro tento druh záměru potřebuji moc a prostředky, asertivitu, často i schopnost manipulace, musím být velký, silný a schopný a vědět, jak svůj záměr prosadím. Někteří mě budou uctívat (například mí spolu-lovci) a jiní nenávidět (v mém příkladu všichni mamuti) a nakonec, budu-li úspěšný, se mě všichni budou tak trochu bát. Já tomu říkám lídr prvního stupně. Typickým mytologickým příkladem je hrdina z pohádek a mýtů nebo svatý Jiří, který přemůže draka.

Ten druhý záměr je strhnout. I to je „můj“ záměr, ale už trochu pokročilý. Je to druh záměru, který učí úžasní kouči a úspěšní star-spíkři a který byl posledních dvacet, třicet let docela v módě. Lídr druhého, tedy tohoto stupně, je uznávaný a mnohdy dokonce oblíbený. Je hvězdou. Oslňuje tak, že vedle něho přestávají zářit menší hvězdy, o ztraceném kouzlu mléčné dráhy ani nemluvě. Je to lídr, který říká: „Vím, a tak mě následujte!“

Tento lídr má přívržence a následovníky. A právě zde se objevuje jistá nevýhoda i tohoto, pokročilejšího druhu záměru. Následovníci totiž mají tendenci, stávat se kopiemi (ale pouze kopiemi) toho, koho následují. Neboť je strhává, oni ho obdivují a chtějí se mu vyrovnat. Pokud se ovšem chci stát něčí kopií, přestávám být sám sebou. Zanedbávám tím svoji individuální, esenciální duši ve prospěch kmenové duše. A ta se už postará, abych nevybočoval z šiku, abych nebyl kmenu nevěrný tím, že budu příliš „svůj“. Z mé práce v seminářích a workshopech mám ovšem velice silný dojem, že éra mocných kmenů a s ní i éra tohoto typu lídrů se pomalu dostává za svůj zenit. Nám všem totiž začíná svítat, že kmeny spolu nakonec téměř vždy válčí – o území, o ženy, o mamuty, o zdroje nebo, stále častěji, o tu „svoji“ pravdu, o kmenovou ideologii. A samozřejmě o úspěch a o zisk. V každé válce však jedni vítězí a druzí umírají a něco v hloubi naší duše se nás ptá, zdali je to, co chceme... A tady se dostáváme k záměru a lídrům třetího stupně.

Lídr třetího stupně jedná, jako kdyby tady nebyl. To je mimochodem stará konfuciánská vlastnost „osvíceného císaře“ – že totiž panuje tak, že si toho nikdo nevšimne. To samozřejmě nepasuje tak docela do naší individualistické, kariéristické doby. Tento lídr postupuje přesně tak, jako moje drahá kamarádka se svým synem: Dlouho se dívá, neboť se chce dopídit toho, co to vlastně před ním je. Co se od něj žádá, co může udělat pro toho druhého nebo pro svět, co ho jeho okolí učí. Nevlastní žádnou PRAVDU, která by byla všeobecná a která by platila pro všechny, ale zajímají ho všechny ty malé, dílčí pravdy lidí, zvířat a věcí v jeho okolí a nachází se v permanentním údivu a úžasu nad jejich rozmanitostí. A po dlouhé době pozorování, dívání se do očí těm druhým, udělá svůj krok. A okamžitě se stáhne, aby zjistil, zdali se tento jeho malý záměr setká s přijetím ze strany Univerza. Jestli svět kolem něho řekne: „Děkuju“.

Pokud se tento jeho malý záměr setká s přijetím, považuje to za milost.

Jak vidíte, používám mnoho pojmů ze slovníku náboženství. To není tím, že bych byl křesťan nebo buddhista nebo muslim. Je to tím, že naše velké, nafouknuté, individualistické a často egoistické záměry jsou už delší dobu v krizi, neboť se odtrhly od toho, co je větší. Ale co je větší? Co je to, co nás všechny přesahuje a co by mělo vést naše kroky, určovat naše záměry a poskytovat nám nejen zisk a slávu, peníze a moc, ale také pocit, že jsme v souladu, sami se sebou a také se Zemí, na které a ze které všichni žijeme? Na tuto, možná nejdůležitější otázku vám nedám žádnou odpověď, neboť je to otázka, kterou si musí zodpovědět každý sám. Já jen vím, že naše zaměření na optimalizaci a efektivitu, na zisk a expanzi mě osobně už neuspokojuje. Tyto naše záměry jsou, aspoň pro mne, skutečně v krizi. Možná, že přijde někdy zase jejich čas a oni vyraší jako sněženky. Ale po dvaceti letech práce s lidmi jsem přesvědčen, že záměry, které nyní, na podzim a v zimě potřebujeme, nejsou jahody v lednu a fialky v únoru, jak tomu bylo v té známé pohádce o dvanácti měsíčkách. Nejsou a nemůžou to být záměry, které znásilňují přírodu, vysmívají se ročním obdobím, ignorují přirozené cykly světa a ani ty, které řídí a podrobují si naše spolulidi, zaměstnance, klienty. Jedním z nejdůležitějších záměrů, které v krizi NEJSOU, je naslouchání druhým a schopnost se ptát. A dívat se při tom hezky, ale s pokorou do očí všem těm, od kterých se můžeme učit. Nikoliv skrze jejich moudra a už vůbec ne skrze jejich záměr nás učit, ale skrze jejich naprosto úžasné a mnohdy nepochopitelné bytí.

Děkuji za pozornost.

-------------
A zde ještě dva dodatky z diskuze, která se rozproudila poté:
1. Ačkoliv ideální král/lídr moc není vidět, přeci jen svoji "říši" reprezentuje. Tj., není nepřítomný, pouze se neplete do toho, co mohou vykonat jeho „rytíři“. Královna/She-leader by měla zářit, být jako Luna na nočním nebi (může se také zrovna tak stále proměňovat). Nemusí se tedy skrývat, být nenápadná, ale může plně využít svůj ženský princip, který chce být viděn a obdivován...
2. Pokud je lídr omezován nevhodnými či nesmyslnými direktivami shora, smí se proti nim ohradit za pomoci tzv. „Láskyplné neposlušnosti“. Ta se liší od v Česku velice rozšířené „naštvané neposlušnosti“ především pokorou, úctou a pozitivní energií, se kterou se neposlušnost praktikuje.

pondělí 2. června 2014

Jak nalézt své poslání

O poslání jsem psal už častěji, naposled zde. David Deida míní, že největší bolest muže (potažmo tedy mužského principu jak u mužů, tak i u žen) je, pokud nezná své poslání. Tímto svým výrokem spustil tento bestseller-autor vlnu hledání poslání, ke které bych chtěl přidat pár poznámek z konstelačního workshopu „Zaměstnání, povolání, poslání“, který proběhl o víkendu.¨

„Před tímhle seminářem jsem se bála, že to bude nudné a suchopárné. Ale nebylo – naopak, už dlouho jsem se tak nebavila“ – to jsou slova jedné z úžasných žen, které se (samozřejmě krom úžasných mužů) semináře zúčastnily. „Zaměstnání je to, co nás natolik zaměstnává, že si nevšimneme, že to, co děláme, vůbec nemá smysl“, to je zase můj osobní bonmot. Jenže kovářova kobyla... a tak, coby nový vlastník Ajfounu musím sebekriticky přiznat, že jsem zrovna dokonale zaměstnán blbinami, definujícími se z přechodu od Samsunga k Appelu. Ach jo, své peklo si vždy děláme sami...

Zdá se mi, že jeden z hlavních omylů při hledání poslání vězí v naší utkvělé představě, že se naše poslání nachází kdesi v dálce, mimo „Tady a Teď“. Je to jako ono pověstné hledání jehly sufijsou mystičkou Rabií před jejím domem. Poté, co se ji lidé, kteří ji delší dobu pomáhali hledat, zeptali, kde přesně jehlu ztratila, odvětila „v domě“. „A proč ji tedy hledáš tady venku?“ zněla jejich otázka. „Protože tady venku je aspoň o trošku víc světla; v mém domě je tma“, odvětila Rabia. Samozřejmě, že si lidé začali klepat na čelo a s poznámkou, že se asi zbláznila, pomalu odcházeli. „Počkejte, já dělám přesně totéž, co vy“, pokračovala mystička, „i vy hledáte tam, kde to není - vně vás, v dálce, ve světě, namísto abyste hledali uvnitř vás. Tam je totiž tma!“
A tak si po tomto semináři myslím, že to, co Deida nazývá „posláním“ je cosi jiného a nalézá se poněkud jinde, než jak si většina z nás představuje.

V jedné překrásné konstelaci se ukázalo, že to, co je jinde než já, co mě láká a přitahuje, je povolání, nikoliv poslání. Ono to také vyplívá už z toho slova – povolání je něco, co mě volá, co tam, kam půjdu, už je. Přitahuje mne to, neboť toužím po tom, ho vyplnit a udělat tak zadostiučinění ať už mým genům (pekařův syn se stane opět pekařem), nebo představám, tužbám a cílům, které jsem si vytvořil třeba v mládí nebo časem posbíral od učitelů, kamarádů či milenek. Povolání je spojené s výroky „takový bych chtěl být“ a „konečně jsem povolán k tomu správnému“.

Oproti tomu jsem přesvědčen, že s posláním se to má úplně opačně. Poslání je cosi, co je docela blízko mne (například moje žena), ale co mě vysílá na cestu někam, kde ještě nikdo nebyl, kde je to nebezpečné nebo kde musím splnit nějaký úkol. Zatímco pokud najdu povolání, už se „na základnu“ nevrátím (jsem nyní povolán cosi dělat a mám k tomu povolení), jsou „základna“ a „poslání“ v jádru identické. Vysvětlím to na dvou konstelačních příkladech. Na prvním obrázku vidíme klienta a jeho povolání, které ovšem ještě nenašel, nenaplnil ho životem. Přitahuje ho, láká ho a on se k němu (pokud není zrovna zaměstnán Ajfounem:) může přiblížit.


Na druhém obrázku je situace jiná. Kdosi (nebo cosi), co je blízko mne (nebo ve sídlí dokonce mně) mě vysílá na „misi“. Tato mise je často nebezpečná a ten/ta, která mě vysílá, neví, zdali se vrátím, zdali budu úspěšný. Na rozdíl ode mne je totiž to, co mě vysílá, nesmrtelné (ženský princip, idea, společnost...). Poslání tedy není nikdy tam, kam jdeme, tam je úkol – nebo smrt. S tou se také muž musí při výkonu svého poslání setkat, ať už v jakékoliv formě.


Nevědět tedy, co je mé poslání, by znamenalo, neslyšet hlas oné „bohyně“, která stojí vedle mne a říká: „Jedině, když opustíš teplo domova, mou náruč, pohodlí a nejen své zaměstnání, ale i povolání, můžeš vykonat poslání, které ti já dávám za úkol. Možná, že se nevrátíš. Pak je ti místo v mé hale slávy, ve Valhale, jisté. Ale pokud se vrátíš, jsem tvá.“ A tak se muž vydává na cestu, na moře, do divočiny či pouště, aby se mohl vrátit k tomu, co ho poslalo, k ženě, domů, do života. Nikoliv však, aby nalezl své poslání, neboť to nelze nalézt, to lze pouze dostat, možná darem, tím nejcennějším. Na své cestě ho již musí mít, jinak zabloudí v mlhách Avalonu či se utopí v Močále smutku.

A tak se ukazuje, že k nalezení svého poslání potřebujeme naslouchat třem hlasům, které, překvapivě, patří třem „důležitým ženám“ v životě muže: Matce („Zůstaň doma, nikam nechoď!“) Milence/Ženě („Ačkoliv mě to bolí, musíš se vydat na cestu!“) a Smrti („Nakonec se vždy vrátíš“). Opět se ukazuje, že žena (nebo ženský princip) představuje pro muže (nebo mužský princip) skvělou inspiraci, případně že funguje jako docela nemilosrdné zrcadlo, a že je třeba si toho všimnout.

Hezkou cestu přeje
Jan