pátek 28. února 2020

Panika, mystika a populismus

Už dvacet let pilně propaguji tak zvané mytologické vnímání. Tvrdím, že racionalita, logika, věda a strohá fakta jsou jen jedna „noha“, s pomocí které jsme sice urazili úžasnou cestu od středověkého modelu věřícího světa do moderního novověku, ale že to je právě jen jedna noha. A tím, že osvícenectví tu druhou nohu, nohu symbolů, intuice, mystiky a spirituality ponechalo daleko za sebou, nám k další cestě tato noha chybí. Protože – tak argumentuji – k úspěšné další cestě a tím i k pocitu smyslu, jistoty a štěstí patří nohy obě.

Jenže...

Samozřejmě že jako vždy se do hry dostávají komplikace. Takové to „jenže“. Středověk byl ukončen nejen objevením Ameriky, ale i masivní likvidací tak zvaných čarodějnic a samozřejmě i mužských kacířů, i když na hranicích sedmnáctého a osmnáctého století umíralo podstatně víc žen. Pochopení toho, co se tenkrát dělo, není zrovna jednoduché. Jakkoliv byly procesy vedeny fanatickými a z dnešního hlediska tmářskými inkvizitory, je možné v nich vidět jakousi očistu společnosti od „ženské“ pověrčivosti. Za ní se ovšem skrývala s přírodou a tělesností spojená, žensky intuitivní, soucitná a hluboce lidská magie. Světlý mužský duch víry a později i racionálního osvícenství zde definitivně zúčtoval s temnou, chaotickou, nekontrolovatelnou ženskou energií. A krátce poté začala věda svoje vítězné tažení nad chaosem. Což, jak nutno přiznat, několik století fungovalo výborně.*

Jenže na jedné noze se člověk nedostane daleko. A tak paralelně k rozmachu vědy se začaly ozývat hlasy o důležitosti té druhé nohy. Tyto hlasy poslední desetiletí masivně sílí, o čemž svědčí nebývalý rozmach esoteriky nejen v západních společnostech. O této druhé, podle mě nepostradatelné noze „mytologického vnímání“ píšu již dvacet let články a její znovuobjevení učím své studenty. Jak také jinak – zabývám se systemikou, která nás nutí se vždy dívat na celek. Jenže zatímco do mých kurzů chodí lidé, kteří hledají propojení levé a pravé hemisféry, harmonickou souhru obou nohou, vyvážení jin a jang-principů, rozmohlo se nám ve většinové společnosti úplně jiné „mystické myšlení“. Toto do velké míry strachem ovládané myšlení hledá „velkého vůdce“.

Zachránce

Velký vůdce, král či spasitel je vždy mytologická postava. Mýtus nám totiž neumožňuje jen přístup k oné zčásti zapomenuté, mýto-tvorné, kreativní, snové a poetické části našeho vědomí, ale poskytuje i jednoduché recepty a pro „lid“ srozumitelnou sadu příkazů a zákazů, které každému určují jeho místo. Mýtus tak používá každá účinná reklama, zná ho Holly- i Bollywwod, vědomě či nevědomky ho vytváří každý populista. A proti mýtu se nedá argumentovat racionálně.

Za pomoci mytologického vnímání můžeme sice rozvinout naši spiritualitu a zažít když ne osvícení, tak alespoň záblesk jednoty s univerzem, ale zrovna tak je možné si vypěstovat nezviklatelnou víru v bludy. Záleží pouze na tom, jak a kdo toto mytologické vnímání praktikuje. A zdali obě nohy – racionální a mytologickou – bude používat v harmonii, nebo v panice a strachu.

Mýtus nám tak umožňuje buď hluboký vhled do smyslu světa, nebo (a mnohdy zároveň) nás nechá uvěřit v nadpřirozené, iracionální vlastnosti zachránců a spasitelů, v konspirační teorie, v sílu, jež se skrývá v dogmatu. Chybně pochopený mýtus tak do jisté míry může sehrát roli nejen protihráče, ale především protivníka vědy. Je to tím, že jak věda, tak i mýtus touží po čistotě a absolutním přijetí, jenže oba stojí na opačném břehu. Případně, pokud je pochopíme do hloubky, vytvářejí pravou a levou nohu, které můžou sloužit pohybu vpřed, které se ale také mohou vzájemně nenávidět a stát si v cestě.

Kmen a esence

Úhelný kámen celého sporu „duše s duchem“ je způsob, jakým mýtus vnímáme. Pokud vězíme v kmenové duši**, budeme mýtu rozumět především jako zdroji kmenové, sjednocující ideologie. Je to mýtus, který kmenové duši dává pocit nadřazenosti, správnosti a pravdy. Mýtus vítězství socialismu nad kapitalismem, mýtus volného a ničím neregulovaného trhu, mýtus nadřazenosti jedné rasy nad druhou; všechny mýty mohou být vykládány jako stvrzení onoho „MY“ a sloužit jeho posílení. Pak NAŠE pravda vítězí nad jejich lží a nenávistí a k tomu nám dopomáhá NÁŠ bůh.

Mýtus ovšem může být vnímán i skrze hlubokou mystiku. Zde je třeba rozlišovat mezi mytickým a mystickým přístupem k věci. Mystik nikdy nebude hlásat dogma, protože ví (anebo by aspoň vědět měl), že jeho mystický zážitek, unio mystica, spojení se s tím, co ho přesahuje, co je větší a nekonečné, je čistě jen a jen jeho zážitek. Jakkoliv je toto jeho osvícení absolutní, je nepřenositelné skrze ideu a slovo-logos. „Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao; jméno, které lze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno“, praví Lao-Tse. To by ovšem v žádném případě nemělo znamenat devalvaci slova, logosu nebo logiky.

Pokud se dostáváme do esenciální duše, otevře se nám hlubší význam mýtu, než je jen jeho kmenová funkce. Esenciální duše nás totiž vede právě k nadhledu nad „my“, k jasnému pohledu na všechny ty spolu bojující kmenové duše. Prohlédneme tak nejen mechanismus rozcházejících se rodičů, kteří se hádají o své děti až ke zničení těchto, pochopíme neustálé boje a války spolků, stran, církví i národů, jež se nám z tohoto pohledu mohou sice jevit jako nesmyslné, jejichž existenci si kmenová duše ovšem nutně žádá. Ale teprve skrze tento nadhled si můžeme uvědomit, že je to právě mýtus, který nás z kmenové duše může vést dál. Nikoliv ovšem směrem do šířky („my, kteří jsme jím spojeni“), ale do hloubky prožití („já, obsažen ve všem“).

A v neposlední řadě je to právě mytický zážitek, jenž je nejlepším lékem na strach a paniku. To jsou dvě největší překážky na cestě dál, na cestě k větší celistvosti a osvícení a především na cestě k překonání omezenosti kmenové duše. A strach a panika se vždy nakonec vztahují ke smrti. Zatímco pravý a funkční mýtus nás vždy spojuje s tím, co smrt překračuje.


(Grafika: Daniel Hopfer 1470 - 1536: Žena se společníkem překvapena smrtí, lept.) ------------
*Pokud tedy pod pojem „výborné fungování“ jsme ochotni zahrnout i první a druhou světovou válku, mašinerii vyhlazovacích táborů a gulagů, globalizaci na úkor kultur „třetího světa“ a vyplundrování přírody.
** Co je kmenová a esenciální duše vysvětluji například zde.

středa 26. února 2020

Několik poznámek ke koronaviru

Přiznejme si upřímně – přeci jsme „to“ nějak čekali. Jen je v lidské přirozenosti, že „to“ neočekává dnes, ani zítra, ale až „někdy“. No – a máme „to“ tady. Není „to“ poprvé. Ale – co je „to“ vlastně?

Nekontrolovatelnost


Nejprve tedy, co nás na rozbíhající se pandemii tak neobyčejně děsí – ačkoliv ve srovnání s „obyčejnou“ chřipkou není koronavirus v zásadě o mnoho nebezpečnější. (Zde nutno dodat prozatím.) Jsem přesvědčen, že hlavní příčinou rozmáhající se paniky je to, že cosi, co se jeví jako nebezpečné (v tomto případě nový virus s označením COVID 19), se vymyká kontrole. Je to cosi, co neznáme a na co jsem si nezvykli. Cosi, před čím nás neochrání velký vůdce Si, ani báťuška Vladimir Vladimirovič, ani taťka Andrej, žádná z těch otcovských figur, do kterých se populisté tak rádi stylizují. Co zjevně proniká skrze roušky, dere se oknem či klimatizací do příbytků a ulpívá na klikách. Co se přenáší z osoby na osobu ještě před tím, než se projeví příznaky onemocnění (a u některých přenašečů úplně bez symptomů), takže nerozpoznáme bezpečnou od nebezpečné osoby. Což je, mimochodem, pro náš komplexní a komplikovaný svět docela příznačné.

Korona představuje ztělesnění (byť mikroskopické) něčeho, před čím jsme se chlácholili skrze pojištění a zdravou životosprávu, před čím nás údajně chránily bezpečnostní pásy a helmy, s čím nám pomáhaly bylinky, vitamíny či antibiotika. Malinký proto-organismus s jednoduchou RNA nás tak drasticky upomíná na něco, co nechceme vidět, a tak jsme to odsunujeme na uzavřená oddělení JIPek. Totiž na nevyhnutelnost smrti. A tím i na panický strach, který je se smrtí spojen – tedy s tím, co je možná poslední skutečně nevyhnutelná a nekontrolovatelná součást našeho života. Nejprimitivnější forma života tak docela úspěšně sesazuje (byť na chvíli) nás, nejvyspělejší formu, z trůnu pána tvorstva, na kterém jsme usnuli a na kterém se nám zdají sladké sny o 100% jistotě.

Strach


Jak víme, strach je dobrý přítel každého bojovníka, neboť bez něho by byl poměrně rychle mrtvý. Je to jeden ze základních pocitů člověka a tím nejen docela přirozený, ale, vzhledem k jeho ochranné funkci, i opravdový „kámoš“. A to i tehdy, když nám vadí a když (jako většina lidí) s ním bojujeme. Strach se ovšem rychle mění na paniku, když nás ochromí a převezme nadvládu. Lidé pak nakupují jak šílení, vykoupí (víceméně neúčinné) roušky nebo jsou dokonce schopni propichovat pneumatiky autobusům, kteří přivezou do místní nemocnice „osoby v karanténně“. Čeho všeho jsou lidé ve strachu schopni, to víme z nedávné české hysterie s „uprchlíky“. Strachem pak nespíme, nejíme, a tím se ještě víc oslabujeme. Strach máme především z osob, věcí, procesů a změn, které neznáme. Jenže v našem stále rychleji se měnícím světě je právě „to neznámé, nové“ přesně to, čeho neustále přibývá. Není divu, že se pak společnost začne dělit na neo-fóbní část (odhadem 80%) a neo-filní, tedy tu část, která si uvědomuje, že změny prostě přicházejí a že je opravdu nemáme (a nebudeme mít) pod kontrolou. Alespoň ty závažné.

Na světě zahynulo za minulý rok 1.230.000 osob při dopravních nehodách. V ČR jich bylo 547*. Přesto drtivá většina z nás nemá strach, když si sedne do auta. Počet mrtvých při pádu letadla v roce 2019 byl ve světě pouze 257. Ale mnoho lidí má podstatně větší strach létat než jet autem. Je to tím, že v kabině letadla jsme naprosto vydáni napospas umu kapitána? Nebo tím, že auto je nám docela „známé“, letadlo ještě stále ne? Je to tím, že při havárii auta máme větší pravděpodobnost přežití, než při havárii letadla? A jak je to s bouřkou? Máte strach před bleskem? Já, přiznám se, docela ano. To mám asi po babičce, která při každé bouřce (tenkrát jsme trávili horká a bouřlivá léta na chatě) zapalovala hromničku. Takže co dělat, když pak ten strach z nového-neznámého-ohrožujícího na člověka prostě skočí?

Terapie


Kdykoliv konstelačně pracujeme se strachem, máme dvě možnosti. Vlastně tři. Tu jednu jsem již popsal – strach se nás zmocní. Ale tato možnost není konstelační. V konstelaci se buď střetávám se strachem jako s protivníkem, nebo ho vezmu k sobě jako „kámoše“. Je to podobné, jako práce s nějakým symptomem, kterého se mermomocí chci zbavit. Pokud s ním bojuji, posiluji ho, neboť patří ke mě a tím, že ho nechci, že ho vylučuji ze hry, se stále a stále vrací.


Strach tedy nutno přijmout, ale nepropadat mu. Protože teprve, když ho přijmeme, může nás zavést tam, kde „to“ skutečně je. Vzpomínáte si na úvod tohoto článku? V naší přirozenosti je, že víme, že se něco musí radikálně změnit. Doufáme jen, že to nebude dnes, ale „někdy“. A že to nebudeme muset být my, kteří projdou touto radikální změnou, ale svět, společnost, okolí, prostě „oni“. Jenomže to je klam. Ty dveře, kterými musíme projít, aby se „to“ změnilo, jsou postaveny jen pro nás. Nikdo jiný jimi neprojde – každý jiný má svoje vlastní dveře. Můj strach je jen a jen můj. A na konci našeho putování je moje smrt.

Mého indického mistra Osha se jeho žáci často ptali, zdali věří na reinkarnaci. Nebo – co bude po smrti. Osho vždy odpovídal: „Žij. Buď tady a teď. Úplně naplno. Protože smrt je v každém výdechu, tak jako život je v každém nádechu. Nech těch myšlenek, co bude až... Buď totálně přítomný.“ Pokud tak žijeme, může být každý okamžik pro nás naprosto nový. Zcela nečekaný. Úplně mimo naší kontrolu. Jestli ho pak nazveme „úžasným“ nebo „úděsným“ záleží jen na nás.

------------
* Údaje: Wikipedie

středa 12. února 2020

Astrofyzika a egyptská mytologie

Kdysi dávno, když mi bylo patnáct let, se okolnímu světu jevila má životní kariéra zcela jasně. Ačkoliv jsem nenosil brýle a nebyl obtloustlejší, bylo všem jasné, že po gymnáziu nastoupím na pražský Matfyz a stane se ze mě patrně světoznámý vědec. Tomu nasvědčoval nejen můj zápal pro astronomii (stal jsem se v patnácti mimořádným členem Československé astronomické společnosti), ale i fakt, že jsem místo za holkama chodil na hvězdárnu. Namísto aby se mnou lomcovala puberta jsem v Planetáriu po večerech brousil optická zrcadla do dalekohledu a našeho pana učitele fyziky přiváděl k nepříčetnosti poznámkami ke gravitaci a obecné teorii relativity. Leč – nestalo se tak. Skončil jsme u mystiků.

Nekonečno k zoufání
Bůh je vlastně docela častá úchylka vyskytující se u subatomárních fyziků a kosmologů. Obě species zkoumají nekonečno – ti jedni směrem dovnitř, ke stále menším mikro-částečkám, ti druzí směrem ven, do nekonečného vesmíru. A z obou skupin se čas od času rekrutují vědečtí mystikové. A není divu. Zkuste si představit nekonečno – je jedno, zdali mikro nebo makro. Pokud máte dar imaginace, tak se vám brzy zatmí před očima a buď následně zažijete, co to znamená Unio Mystica, nebo si budete muset dát velmi rychle dvojitého panáka. Což vlastně přijde tak nějak nastejno.

Mikro-prostoru kraluje kvantová mechanika a speciální teorie relativity, zatímco makro-prostor ovládá ta obecná. Obě jsou naprosto správné, jenže ouha – již přes sto let se vědci marně snaží, je přivést do souladu. To, že existují vedle sebe, by vlastně nikomu nevadilo – ani vy nečekáte, že chování vašeho auta vysvětlí teorie o páření motýlů. Pouze pro jeden, nicméně hodně závažný jev, je nesoulad obou teorií velmi mrzutý. Totiž pro takovou malou otázečku, nemlich jak ten vesmír, ve kterém žijeme, vlastně vznikl.

Smrt
Možná že se teď ptáte, proč je důležité vědět, jak vesmír vznikl. A raději se staráte o to, co bude dnes k večeři, řešíte Babiše a cenu piva, nebo se obáváte nevěry vaší ženy. To, proč jsme tady, jak jsme se sem dostali a co bylo na počátku všeho, to jsou ovšem otázky, jimiž se zabývaly všechny civilizace a kultury. Není to totiž jen nějaká mytologicky-teoretická otázka. Souvisí přímo s tím, před čím máme největší strach, byť často nepřiznaný. Se smrtí.

Na počátku bylo nic. Je to naprosto stejné nic, jež nás děsí, představíme-li si, že jednoho dne zemřeme. A tak si vymýšlíme různé ráje, očistce a (pro naše protivníky) pekla, reinkarnace, nekonečný život a podobné útěchy. Jenže někde v hloubi duše tušíme, že v okamžiku smrti přestane fungovat čas, staneme se bez-prostorovými a naše vědomí se nějak rozpustí v moři čehosi, co nejen že nelze kontrolovat, ale ani definovat. A to je docela dobrý popis stavu, ve kterém byl vesmír před svým zrozením. A zrovna tak přiléhavý obraz toho, kde se nacházelo vaše „já“ před narozením.

Inflace
Je známým faktem (aspoň se tu učí již na základce), že se kosmos neustále rozpíná. Představte si takový nafukovací balónek, na kterém uděláte pár teček. Pokud do něj nyní začnete hustit vzduch, bude se každá tečka od každé vzdalovat. Přesně to se děje s galaxiemi. Tyto se od sebe neustále vzdalují, dokonce čím jsou vzdálenější, tím „utíkají“ rychleji. Pokud tento pohyb začněme sledovat pozpátku, dostaneme se do okamžiku, kdy bylo všechno jaksi pohromadě. Astrofyzici tento počátek nazývají „Big bang“ – tedy velkým třeskem – a datují ho nějakých čtrnáct miliard let nazpátek. Existuje spousta důkazů, že se skutečně udál, jenže – jak už jsme napsal, pro jeho samý začátek, tedy vznik všeho z ničeho, obě Einsteinovy teorie kolidují. Ti z vědců, jimž ještě zbyli nějaké vlasy na hlavě, si je rvou, neboť těch několik sekund na počátku našeho světa se jim prostě už sto let nedaří vysvětlit.

Tak například je rozloha toho „našeho“ univerza přibližně devadesát miliard světelných let. Jak už jsme psal, je jeho stáří čtrnáct miliard let. Každý způli nadaný primán pochopí, že zde něco nehraje. Protože aby se za čtrnáct miliard let vesmír rozletěl (na každou stranu) do čtyřiceti pěti miliard světelných let, musel by se pohybovat aspoň zčásti nadsvětelnou rychlostí. A to, jak víme, fyzika neumožňuje. Jiný takový neřešitelný oříšek představuje nutnost singularity. To je prostě nulový prostor, prostor bez rozměru. Tu speciální teorie relativity sice umožňuje, ale nikoliv už s hmotou celého vesmíru. Tolik energie/hmoty se do „nulového“ prostoru prostě nevejde. A tak dále, a tak dále. Prostě k zoufání.

Nun a Atum
Starověcí Egypťané ovšem nejen že dovedli stavět impozantní a matematicky úchvatné pyramidy, nejen že byli schopni, jak tedy aspoň tvrdí archeologové, za pomoci měděných dlátek a primitivních kamenných koulí vytesat z ultra-tvrdého dioritu kolosální sochy se symetrií desetin milimetru, ale měli i velice propracované mýty, jimiž popisovali vznik světa. Asi vás nepřekvapí, že ultramoderní fyzika se pomalu ale jistě těmto mýtům přibližuje.

Podle jednoho z nich, vzniklého v Heliopoli, byl na počátku jakýsi temný oceán, zvaný Nun. Egypťané si ho představovali jako potenciál, jako ještě nikterak neprojevenou, nekonečnou a bezrozměrnou MOŽNOST. Nun jakoby z oka vypadl novodobému pohledu dnešní fyziky na vakuum – tedy na „nic“. Moderní fyzika ovšem tvrdí, že i v naprostém vakuu neustále probíhají nepatrné fluktuace, které se zjevují a ihned opět zanikají. Vakuum tedy není prázdné, ale přeplněné potenciálními možnostmi, které bychom mohli také pojmout jako jakési stacionární (tedy neprojevující se) vlnění. Zde bychom tedy mohli nalézt první shodu astrofyziky s Egyptem.

Nyní se chvilku musíme zabývat prostorem a časem. Máme-li v laboratoři takové malé sympatické vakuum, které zkoumáme, je důležité si uvědomit, že se na něj díváme zvenčí. Měříme ho tedy naším časem a naším prostorem. Co ale, když žádné „zvenčí“ není? V tom okamžiku zjistíme, že není ani žádný čas nebo prostor. Jak prostor, tak i čas (popřípadě jejich měření, tj., vjem) je cosi, co se vztahuje na existenci něčeho. Není-li nic, neexistují ani prostor, ani čas, nebo, chcete-li, je prostor a čas zároveň všude. A přesně to je Nun.

Kolaps
Právě z tohoto „moře možností“ se oddělil Atum, prvotní princip-bůh, jakési „něco“. Je ovšem ošemetné, používat pojem „oddělil se“, neboť to v nás vzbuzuje představu jistého okamžiku. Ale protože čas ani prostor (ještě) není, nutno říci, že Atum je neustále v Nunu obsažen. Byl, je a bude, pořád. Ani „všude“ nemá smysl, protože v bezprostornosti je „kdekoliv“ zároveň „kdekoliv jinde“.

Teď si představte, že tato bezprostornost je doslova natřískána potenciálem, možnostmi. A že něco (Atum) z těchto nekonečných možností „povstane“. (Tedy opět – spíš povstává). Pokud by astrofyzika byla jen o malinko spirituální a dovolila si pracovat s pojmem „bůh“, měla by vyřešeno. A já (a Egypťané in memoriam) bychom mohli dostat Nobelovku za kosmologii. Ale pojďme ještě o kousek dál.

Na některých papyrech je Atum zobrazen, jak je „zavinut“ do hadích smyček Nunu. Na jiných zase tohoto hada přetíná nožem. Nuže – pokud by někdo ve starověku chtěl mluvit o vlnové funkci, pravděpodobně by použil obraz oceánu (neustálé vlnění) a také hada (jednotlivá vlna, nebo také „string“). Atum se tedy manifestuje tím, že „přetne“ (tj. zkolabuje) vlnění. Čím? Svým záměrem, nebo, chcete-li jinak, aktem sebe-určení. Srovnejte prosím biblické „na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u boha, a to slovo bylo bůh“. A neříká náhodou subatomární fyzika, že teprve existence pozorovatele (tj. boha) zapříčiní kolaps vlnové funkce a z oné pověstné Schrödingerovy položivé-polomrtvé kočky se stane něco definitivního?

Z nekonečných, bezrozměrných a bez-výrazných vod Nunu se tedy oddělí Atum tím, že nechá zkolabovat nějakou vlnu. „Vynoří se“ z potenciality. V oceánu bezbřehovosti (a tedy i bezrozměrnosti a samozřejmě i bezčasovosti) se objeví „chyba“. Jak to ale pokračuje? Skrze princip Chephera (podle posvátného skarabea, jenž pro Egypťany představoval princip sebe-stvoření) se Atum stane Reem. Bohem Slunce. Nebo je Re spíš oním prvotním „Big Bangem“, tou mega-explosí, jež stála na počátku vesmíru, prvním projevením světa z nicoty? V tom případě nutno chápat Atuma jako vůli k existenci, jež způsobí (Chepher) kolaps potenciálního ale neprojeveného pole.

Polarita
Mimo jiné je Re chápán i jako světlo. Z astrofyziky víme, že začínající vesmír nebyl od samého začátku „průhledný“ – že tedy v něm neexistovalo světlo jako možnost vysílání (a v případě nějakého hypotetického oka i přijímání) fotonů. Teprve po jisté době se světlo mohlo začít v „novém“ vesmíru šířit. Přesně totéž vypráví egyptský mýtus, když říká, že „pták světla (Re) se usadil na prvotním vrcholku vynořivšího se světa“. I zde tedy máme paralelu mezi astrofyzikou a mýtem.

Později (nyní už existuje čas) ze sebe Atum vytvoří dvojčata Šua a Tefnut. Šu je prostor, ovšem ne na ten způsob, jakým prostor vnímáme dnes. Podstatně více je to jakési místo, kde můžou vznikat různé formy. Jméno bohyně Tefnut je překládáno jako „vláha“, nebo také vlhkost ženské pochvy či dělohy. Ze spojení Tefnut a Šua se nakonec narodí dvojice Nut (nebe) a Geb (země). Z nepolárního „tvořitele“ Atuma se tak zrodí prvotní polarita. V okamžiku jejich stvoření jsou Geb a Nut spojeni, ale záhy Geb „spadne“ (nebo spíš „vypadne“) z Nut a stane se těžkou, nepohyblivou zení – hmotou. A Nut se nad ním rozprostře coby (hvězdné) nebe. Vznik vesmíru je dokončen.

Kdyby tedy vážení astrofyzici malinko popustili uzdu své představivosti, kdyby si odskočili z Cernu, kde je postaven obří kruhový urychlovač částic do Gízy, kde stojí tři proslulé pyramidy, možná že by se dostali o kousíček dál. Nechci si hrát na chytrého, ale z konstelací (a i ze svého „ostatního“ života) vím, že ne vše se dá dokázat čistě vědeckou metodou. Racionální poznání včetně královny věd – matematiky – je jen jedna, byť veledůležitá noha, na které stojí náš svět. Na tu druhou, zrovna tak důležitou, v posledních stoletích poněkud zapomínáme. Je to noha mytologického poznání, imaginace, lásky, noha kam patří mystický prožitek i osvícení. Teprve kombinací obou noh se dostaneme spolehlivě z místa.

---------
PS.: 31. 3. 2020 (úterý) pořádám spolu s Mgr. Lenkou Konečnou (religionistka) v Náprstkově muzeu od 18:00 večer konstelací egyptské mytologie. Je to první díl čtyřdílného cyklu, kdy se budeme zabývat mýty a báji z různých kultur světa. Večer stojí 300,- Kč a platí se na místě. Rezervace je nutná – mailem na info@lenka-konecna.cz. Přijďte!
PS2.: V textu jsem použil informace z velice úžasné knihy Jeremy Nydlera "Chrám kosmu", která vyšla v nakladatelství Volvox Globáto v roce 1999.


Foto: Autor

neděle 19. ledna 2020

Návod jak nespáchat sebevraždu

„Před námi leží období obrovských změn. Tak proč se nepustit do možná posledního velkého dobrodružství: Vydat se na cestu dovnitř.“

To je úvodní slogan mých webovek. Ale někdy mám pocit, že ty „obrovské změny“ jsou opravdu ... no, řekněme na hraně k vydržení. Jsem po tatínkovi docela politický člověk, takže mi to nedá a sleduji zprávy jak české, tak i německé, čtu noviny (kromě Babišových) a předplatil jsme si dokonce i Respekt. Když řídím, mám obyčejně puštěný ČR plus. Takže tak nějak vím, o co kráčí. Poslední dobou ovšem potkávám lidi, povětšinou jsou to ženy, které už dávno přestaly sledovat aktuální dění ve světě, neboť, jak jedna řekla, „bych se musela zbláznit nebo zastřelit.“ Co ale dělat, když člověk dění sleduje? Když se prostě setkává s desítkami hlavních a stovkami vedlejších katastrof, těžko řešitelných problémů a děs nahánějících úkolů, které se vynořují na obzoru nebi už stojí před námi? Jak vydržet tuhle dobu změn?

Dvacet let téměř neustálého stavění konstelací a s tím spojeného nutkavého „dívání se na celek“ ze mne udělalo tvora, který je posedlý zkoumáním na první pohled ne zcela patrných souvislostí. Takže když si kamarád bydlící na Praze 1 (ano, ještě stále tam bydlí několik desítek opravdových Pražanů) stěžoval na neustálý hluk a doufal v politické řešení, okamžitě se před mým zrakem rozprostřel celý problém „skanzenizace“ turisticky hodnotných měst. Florencie, Benátky, Praha, Paříž i Český Krumlov trpí nikoliv turisty, ale explosivní směsí dvou „zlatých telat“ současné doby: Vírou v kapitalismus – tedy v posvátnost zisku – a nárokem na zábavu.

Posvátnost a nedotknutelnost individuálního zisku způsobuje, že pokud majitelé domů mají možnost, proměňovat nájemné byty v AirB&B hotely, jež jim vynášejí násobek „normálního“ mýtného, budou to samozřejmě dělat. Pokud nějaká firma rube uhlí, těžko jí někdo vysvětlí, že poměrně brzy musíme (coby celek) s rubáním přestat, jinak v nedaleké budoucnosti bude pár set milionů lidí stát po kolena ve vodě. Kolaterální (vedlejší) škody nikdy nebyly v kapitalismu problémem podnikatelů, ale vždy někoho jiného – státu, národů, daňových poplatníků či prostě matičky Země. Takže pokud se najdou zájemci o cokoliv (ať už jde o ubytování na jedničce nebo třeba o nášlapné miny), najdou se vždy i poskytovatelé.

Ten druhý problém je vlastně velice podobný. Je jím nárokovost. Pokud si něco mohu dovolit (zábavu, velké SUV, létání po celém světě), tak si to také dovolit smím, a běda tomu, kdo by mi můj nárok na to chtěl zakázat. Viz mediální sebevražda zeleného Stropnického, když kdesi hlasitě uvažoval o omezení létání. Konec konců naše demokraticky zvolená většinová vláda právě odhlasovala, že se pražské letiště zvětší na dvojnásobnou kapacitu. Hurá, budou prachy. Koho už zajímá pár tvrdohlavě ve skanzenu přetrvávajících nájemníků.

Když si to člověk přebere, tak šance, že alespoň část těch problémů, které se na nás valí, bude vyřešena, je dost malá. Někteří ještě lépe informovaní tvrdí, že zcela mizivá. A tady se konečně dostávám k názvu této nepříliš pozitivní statě. Jak se nezbláznit a především jak se nermoutit z toho všeho tak, aby člověk nezašel na úbytě. Možností je hned několik: 1. Naděje. 2. Víra. 3. Greta Thunberg. 4. Jít do politiky. 5. Jít do hor. 6. Jít do sebe.
Rozeberu popořadě a pak už dám pokoj.

1. Naděje. Znal jsem člověka, který tvrdil, že věda brzy objeví něco, co nám umožní udělat obrovský skok kupředu. Něco jako onen pověstný karburátor z Čapkovy Továrny na absolutno. Jiní, mezi nimi i můj dobrý kamarád novinář, zastávají názor, že současné problémy vidíme příliš jednostranně a že vše je k něčemu jinému dobré. Změna globálního vědomí povede k tomu, že přestaneme jíst maso (věděli jste, že ohledně uhlíkové stopy je steak z Argentiny něco jako zbraň hromadného ničení?), případně začneme více souložit (doma) a méně hledat zábavu v cizině. Nebo přestaneme jezdit autem po přeplněných dálnicích. Jde o naději, že nejsme tak blbí, jak vypadáme.

2. Víra. Řešení velice podobné předchozímu bodu. Jen trochu duchovnější. Pokud jste věřící, jste na tom docela dobře, neboť můžete v tom, co se děje, spatřovat Jeho záměr. Nakonec jsme těch konců už zažili hodně. Včetně potopy. Zajímavá myšlenka mě napadla při sledování von Trierovy Melancholie. V tomto (taktéž katastrofickém) filmu se srazí Země s obří planetou. Konec všeho. Střídavě na golfovém hřišti souložící, depresivní či nahatá Justine (Kirsten Dunst) v něm prohlásí: „Život je jen na Zemi. A brzy skončí.“ Pokud bychom opravdu zhuntovali naše „vesmírnou loď“, odstěhoval by se Bůh někam jinam? Je na Marsu, jenž nápadně připomíná Austrálii po několika letech požárů, méně Boha než na Zemi? Podivné myšlenky.

3. Greta aneb boj. A snad i spravedlivé nasrání. Což se asi nedá říci slušněji. Mám kamaráda, který je válečník. A ti musí, opravdu musí vidět svět polárně. Rozdělovat na dobré a na špatné, na přátele a nepřátele. Protože jinak by nemohli bojovat. Toto posvátné nasrání jsme mnohokrát pocítil i já, když jsem si dovolil vidět věci nejen z té jedné, ale i z té druhé strany. Když jsem psal o noze levé, nezmiňujíc, že i pro nohu pravou mám místo v srdci. Problém boje je, že zatvrzuje. To vidíme třeba i na politicích, jakkoliv zpočátku laskavých. Nebo na lékařích, jež bojují s „velkými“ chorobami. Bojem se stáváme jednostrannými, což není vždy na škodu. Pouze, že se boj ve skutečnosti vede vždy proti „něčemu“.

4. Politika. Minář z Milionu chvilek chce, abychom všichni vstoupili do politiky. To není špatný nápad brát politiku jako metodu osobnostního rozvoje. Prostě převzít zodpovědnost a změnit to, co se mi nelíbí, zevnitř. Vnést do politiky srandu, kreativitu, život, nápady, radost. Kdysi, v Německu tak před čtyřiceti lety, jsem vstoupil do strany. K Zeleným. Jenže pak se z klubka lidí, kteří se bavili, stali lidé, kteří jednali. Bohužel jen v zasedačkách. Tak jsem zase vystoupil. Ale – kdo ví, možná, že jsem měl zůstat. Řešení, z něhož by měl můj táta radost. Ačkoliv – i on skončil jako topenář a pochvaloval si, že každý večer vidí za sebou něco reálného. Rouru, kotel nebo celé topení, jež funguje.

5. Les. V nějaké pohádce jsme napsal, že náboženství vlků je les. A ti se dnes, byť poskrovnu, opět vracejí tam, kde není moc lidí. Les, příroda, hvězdné nebe; to je i mé náboženství. Krétské hory, přímo spadající do Krétského moře. Jen mi „útěk do lesa“, pro který se rozhodlo dalších pár kámošů, připomíná závěr z Čapkovy Války s mloky. Tam sedí pan Povondra a čte v novinách, jak se odbourávají kontinenty. Což (zatím) může dělat, neboť je Praha daleko od moří. Jenže pak vykoukne z Vltavy podivná mokrá a slizká hlava...

6. A tak se nakonec vrátím na začátek, k mému citátu z webovek. Někdy, ne často, ale přeci jen čas od času si uvědomím, spíše tedy zažiji, že to, co hledáme v dalekém kosmu, po čem (marně) pátráme radioteleskopy, není v nějaké hodně vzdálené galaxii „far far away“, ale v nás. Hledáme život a inteligenci „venku“, ale obé je na dně nás samých, tam, kde se otevřou dveře, když na chvíli zanecháme našeho neustálého obracení se do světa. Prý je v kosmu mnoho černých a červích děr, které propojují světy. Může být. Jsem si však naprosto jistý, že jedna červí díra je na dně každé individuální duše, a skrze tento tunel jsme spojeni se vším. Jde jen o to ji objevit. A protože se tímto objevem ještě nevypaříme z našeho světa, ale začneme teprve žít opravdu vlastní život, mohou se začít dít zázraky. Tak třeba pak bude možné propojit řešení jedna až šest. Což může být fakt „trhák“. Takové super-anti-depresivum. Nejlepší medicína na depku. Což vám i sobě ze srdce přeji.

---------------
(Tip pro novodobé "tuneláře": 26. - 28. 6. 2020, konstelační seminář v Praze nazvaný "Hravost a smysl života". Info je tady.)