Virus, demokracie a nekonečný boj

Nemaje nic na práci (mé semináře jsem zodpovědně pozastavil a mou příští knihu dopsal) pročítám FB, Twitter a podobné posty a reakce na ně - nyní pochopitelně z 90% o koroně. A docela mě děsí, jak se většina z nich dělí na dvě poměrně extrémní pozice. Ve stručnosti jsou to buď „AB a vláda jsou skuteční lídři, zavřít hranice je OK, boj s virem je důležitější než demokracie, Češi jsou nezodpovědní a proto jim nutno nařizovat a zakazovat...“. Tu druhou skupinu tvoří opačný extrém: „Pandemie je panika, testy nic nedokazují, AB likviduje nepohodlné skupiny (např. divadla nebo pražskou kavárnu), vláda jen zakrývá své selhání...“. A tyto dvě skupiny, tak jako vždy, vedou mezi sebou částečně urážející a osočující boj. Je přitom jasné, že každá z těchto dvou stran (zapomněl jsem ještě na třetí – konspiračně teoretickou skupinu) nacházejí pro svá přesvědčení dostatek „faktů“ – internet je totiž, jako vždy, plný částečně hrubě si odporujících leč odborně se tvářících článků.

A tak si vzpomínám na jeden nedávný večer ještě před „koronou“, kdy jsem v pražském centru osobnostního rozvoje, v Maitrei vedl konstelace na téma „Proč pořád musíme s něčím/někým bojovat“. Jo, proč vlastně? Proč je to tak těžké, především na té argumentativní, politické, vědecké či vojenské úrovni říci: „Já (my) prostě nevím/nevíme, možná že máš/máte pravdu, možná také že ne, ale se to ukáže až někdy v budoucnosti, do té doby pojďme uzavřít mír, pojďme si sednou dohromady a SPOJIT síly.“ Ten večer jsem přišel k závěru, že je to především kvůli tomu, že jsme se dostali strašně do hlavy a nějak zapomínáme na srdce. Nebo, když si uvědomím ten výčet úrovní, na kterých bojujeme, že jsme prostě příliš v MUŽSKÉM principu a málo v ŽENSKÉM. Většina těch lidí, co se spolu hádají a někdy i perou, jsou taky muži.

A zatím nám příroda (do které patříme nejen my, ale i „zlý“ korona-virus) ukazuje, co znamená NE-JISTOTA. A vrhá nás, kteří jsme zhýčkaní civilizací a zdravotním pojištěním, kteří jsme již sedmdesát let neprožili válku a jsme přesvědčeni, že máme NÁROK na to se dožít požehnaného věku, náhle a bez varování, rovnýma nohama do NE-BEZPEČÍ. Náhle to vypadá, že nejen že nejsme pány (!) situace, ale že jsme jaksi pozapomněli, že nejsme ani vládci tvorstva. Že za to, co přírodě děláme, také někdy musíme zaplatit, i když jsme měli z nějakého rozmaru odročené splátky.

Ne, nejsem fatalista a nevítám virus jako „boží trest“. Jen, alespoň co se mne samotného týká, se nějak nedovedu nadchnout pro tu nyní naplno propuknuvší snahou o super-akce. Jsem přesvědčen, že omezením svobod a uzavřením hranic (nota bene pro ty, kteří chtějí VYCESTOVAT!) se koronu nepodaří zkrotit. Možná, že Merkelová má pravdu v tom, že pandemie pomine, až sedmdesát procent lidí projde (ve většině případů doufejme lehkou) nákazou. Výjimečný stav, zákaz vycházení, drakonické tresty – to vše jsme už zažili a ještě nikdy to moc neprospělo, dokonce ani těm vládnoucím, kteří skrze podobné nařízení chtěli něčemu zabránit, nebo něco jiné (možná potajmu) prosadit. Jsem prostě fanda UMÍRNĚNOSTI. Lidskosti a zdravého, táta říkal „selského rozumu“.

Ve svých konstelacích se setkávám s neduhy, nemocemi a někdy i vážnými ohroženími. Vždy se ukazuje být důležité, se symptomem na chvíli přestat válčit, přestat se zuřivě bránit nebo se nechat spláchnout panickým strachem, a PODÍVAT se na to, co nám to které ohrožení vlastně ukazuje. Teprve potom můžeme rozpoznat, proč nás to či ono potkalo. Protože jinak se budeme potácet stále od zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého a nic, absolutně nic nepochopíme. Nějaký expert (!) napsal před dvěma týdny, že COVID prostě nepřemůžeme. Že se s ním (nebo je to snad „ona“?:) prostě budeme muset naučit žít. Dodal bych – tak jako se vším. Jen, a v tom částečně souhlasím s těmi, kdo nyní bojují, na to potřebujeme čas. A ten přeji nám všem.