pátek 9. srpna 2019

Jednoduchá příhoda: Tři kroky ven

Před několika dny jsem zde na svém blogu publikoval článek nazvaný „Jednoduchá příhoda“. Tento článek vzbudil obrovskou odezvu; na FB měl přes 70 sdílení a já dostal mnoho dotazů. Článek pojednával o tom, jak si vzájemně v partnerství „dáváme“ nejen to pozitivní, ale jak jsme přímo závislí i na oněch negativních pocitech, které si vzájemně „nadělujeme“. Je to tím – psal jsem v článku – že jsme si jako malé děti zvykly na bolest, pokud jsme neměly možnost dosáhnout slasti. Odvolával jsme se na studie, které dokládají, že dítě mezi narozením a ca. sedmi lety nutně potřebuje jakékoliv pocity (později samozřejmě také, ale v této primární fázi se pocity kotví), a když tedy není k mání nějaký pozitivní pocit (například pochvala), přivykne pocitu negativnímu (např. odmítnutí). V průběhu dalšího života pak tento pocit, byť nevědomky, vyhledává.

Po zveřejnění článku se mi několik lidí ptalo, jak z tohoto bludného kruhu závislosti na negativních pocitech ven. Psali, že pouze uvědomit si tento mechanismus jim trvalo třeba i třicet let. Jenže při každé další, nové interakce s partnerem/partnerkou spadají do pocitu ublížení, zlosti, stažení se, smutku či nedostatku lásky znovu a znovu. V tomto krátkém článku bych se tedy chtěl podívat na to, zdali existuje nějaká metoda, jak se zbavit této přitažlivosti bolesti. Připomínám, že je to pouze můj osobní pohled na věc, který je možná ovlivněn tím, že je mi přes šedesát, a tak již na partnerském vztahu nelpím v té míře, jako jsem to dělal dřív. Nicméně doufám, že to, co píši, někomu v hledání onoho „vztahu III. stupně“ – tedy jak hloubky tak i nezávislosti a harmonie – pomůže.

První krok

Nejprve je nutné si do hloubky duše uvědomit, že partnera či partnerku jsme si hledali a našli nejen skrze naše vědomí („to je ale fešák/šťabajzna“), ale že při výběru bylo přítomno v nemalé míře i naše nevědomí. To vybíralo partnera podle podobnosti s tím, co jsme zažili v dětství. Dříve jsem byl přesvědčen, že si partnery vybíráme s nadějí, že nám zaplní přesně onen deficit, který jsme zažili jako malé děti. Například, že si vybereme někoho, kdo se podobá mamince, od které jsme nedostali pozornost, a přitom doufáme, že od této osoby pozornost dostaneme. Že tedy naši partneři mají zaplnit přesně ten deficit, který zůstal například po jednom z rodičů.

Pokud ovšem zvážíme to, co jsem psal výše o možném tíhnutí k negativním pocitům, je také docela možné, že naše podvědomí už při výběru partnera zcela cíleně sahá po tom (nebo po té) , u koho tuší, že se bude chovat podobně – tedy který nám ty pozitivní pocity bude odpírat stejně, jako to dělala naše kritizující matka.

V prvním kroku je třeba si neustále a tak dlouho, až nám to přejde do krve, opakovat, že partner nebo partnerka, se kterým se zrovna hádám, je přesně ten nebo ta, kterého jsme si vybral. Kterého jsem si (byť nevědomky) zvolil právě za účelem nejen splnění si snů, ale i dodání těch negativních pocitů, na které jsem zvyklý . Je to 100% přijetí zodpovědnosti za to, co mám. Není jiné „viny“, než mé vlastní.

Tento krok je sám o sobě již velice namáhavý. Znamená totiž, že v konfliktu s partnerem zanecháme našeho nejoblíbenějšího mechanismu – obviňování někoho jiného. Zároveň se ovšem musíme vyhnout jedné velké pasti, která zde číhá – spadnutí do role oběti: „Ano, jsem to , který za to může.“ Řečeno slovy samuraje: Vzít odpovědnost za výběr partnera znamená, že zůstaneme na ostří meče a nespadneme ani na stranu osočování druhého („za to můžeš ty!“), ani na stranu sebe-osočování („já jsem špatný“). Prostě a jen: „Já jsem si tě vybral takového, jaký jsi“. A to i tehdy, když nám něco říká „ale tenkrát, když jsme se seznamovali, jsi byl jiný“.

Druhý krok

Teprve když převezmeme za výběr partnera zodpovědnost (a to i do hloubky duše), můžeme přejít ke druhému kroku. I ten stojí docela za to. V okamžiku zranění, hádky, emočního konfliktu a podobných krizových situací je nutné si říci: „Ano, on/ona mi právě nyní dává to, co podvědomě chci. Po čem moje nevědomí touží.“

Proč by tomu tak mělo být? Je to jednoduché – pokud jsme si partnera vybrali takového, jaký je (ne tedy, jaký se jevil našemu vědomí v okamžiku prvotního okouzlení, ale jaký je po celou dobu), je to, co dostáváme (tedy například ten negativní pocit) přesně to, na co je naše hluboké já zvyklé. Co tedy, v jistém smyslu slova, „potřebujeme“. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom se již dávno rozešli, případně bychom naše jednání upravili do té míry, že bychom to, co opravdu nechceme, v partnerovi nevyvolávali.

Dám příklad: Pokud skrze nějaké partnerovo jednání (či naopak skrze nepřítomnost jistého jednání) stále a stále dostávám pocit, že mě nemiluje, je nutné pochopit, že to s ním NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO. Není to on/ona, který/á mi to „dělá“, jsem to já, kdo to přitahuje, vyvolává, kdo to chce. Pouze si toho nejsem vědom.

Ale co tímto krokem dosáhnu? Tímto veledůležitým krokem odtahuji moji „bojovou pozornost“ od partnera. Přestanu s ním válčit, cítit se skrze něho zraněný, přestanu ho vinit z toho, že „to s ním není k vydržení“. Všimnu si, že ačkoliv tento pocit mám často, vydržel jsem to s ním celých dvacet let. Zvláštní, ne? Tímto druhým krokem se tedy přestaneme zabývat tím druhým a můžeme se v dalším kroku obrátit směrem k nám samým. Protože - jedině tam je řešení.

Třetí krok

Pokud jste dospěli až sem, je třetí krok hračkou. I když je to možná právě ten nejtěžší krok, ale alespoň už neplýtváme naší energií zcela bezvýchodným a nesmyslným směrem – tedy směrem „ven“, ke změně našeho partnera, našeho okolí, k tomu, aby „ostatní konečně něco se sebou udělali“ (znáte to??).

Třetí krok spočívá v tom, zjistit, proč potřebuji právě tento negativní pocit, který od partnera tak často dostávám. Odpověď nikdy neleží v naší přítomnosti, nýbrž je ukrytá v našem dětství. Zde je zřídlo nejen pozitivních pocitů a vlastností – kreativita, hravost, talent pro to či ono – ale zde leží příčina našeho celoživotního vyhledávání zcela specifických negativních pocitů – studu, hněvu, zklamání, pocitu nedostatečnosti, nelásky, nedocenění, odmítnutí, přehlížení a mnoha jiných.

Za naši zpočátku zcela nevědomou touhu po těchto pocitech nikdo nemůže. Nemá nejmenší smysl z toho vinit naše rodiče a – samozřejmě – o to méně naše partnery. Je to podobné, jako s barvou očí – prostě máme hnědé a nikoliv modré oči. Prostě jsme si v jistých oblastech našeho bytí zvykli na negativní pocity a vyhledáváme je, namísto abychom si zvykli na pozitivní pocity. Ty totiž tenkrát nebyly „na trhu“. A tak dodnes vyhledáváme to, na co jsem si zvykli. A vůbec si nevšimneme, že se „trh“ změnil.

Jak pozitivní, tak i ty negativní pocity patří k nám a jen k nám. Život, zrovna tak jako celé univerzum, je složen ze slasti i z bolesti, ze světla i ze tmy, z jin i jang-principu. Tím, že jsme v tomto světě, žijeme v dualitě a preferujeme vždy to jedno a zavrhujeme to druhé. Tvrdíme, že to jedno je to správné a to druhé to špatné. Ale dualita je – snad s výjimkou několika málo osvícených – podstata naší pozemské existence. Takže nezbývá, než ji přijmout takovou, jaká je. Teprve PAK ji lze změnit.

Naši partneři nám někdy dodávají pozitivní pocity a někdy negativní. To samozřejmě neznamená, že se s tím musíme vždy smířit. Ale je obrovský pokrok si uvědomit, že něco v nás to tak chce. To je velký kus cesty k nezávislému a přesto hlubokému partnerství, které nebude vznášet nárok na toho druhého, že by měl uspokojit a naplnit něco, co uspokojit a naplnit nemůže, neboť to nepatří do „teď“, nýbrž to vzniklo „tenkrát“. K partnerství, jež se tak může stát úžasným a především vědomým tancem Šivy a Šakti, boha a bohyně.

---------
A pokud byste o tomto nechtěli jen číst, ale to i zažít, mám pro vás seminář:
Vztahy třetího stupně - víkendový konstelační seminář s Janem Bílým. Informace zde.

úterý 6. srpna 2019

Jednoduchá příhoda

Muž se vrací domů. Včera se trochu pohádal se ženou a tak, aby ji usmířil, ji koupil kytku. Žluté tulipány. Přijde domů a ženě kytku dá. Ta ale neprojevuje příliš velkou radost. Hned ji napadne, že by její muž měl vědět, že tulipány moc nemiluje a žlutou barvu přímo nesnáší. A tak řekne polohlasem: „No, to je hezké. ... Ale lepší by bylo, kdybys mně pomohl s luxováním. Mám toho až nad hlavu.“ To muže neobyčejně zabolí. Je velice citlivý na jakoukoliv nespravedlnost a toto je nespravedlnost volající přímo do nebe. Cítí se jako malý kluk, který už zase udělal něco, co myslel dobře, ale setkal se s nevděkem. Stáhne se do své pracovny a za sebou ještě třískne dveřmi. (Případně odejde do hospody – horší varianta.) Konec jednoduché příhody.

Pojďme se nyní na tuto příhodu podívat nejprve psychologicky. Žena byla celý den doma, starala se o děti, uklízela a je unavená. Přála by si pozornost. Třeba, aby ji muž vzal do náručí, aby ji řekl něco hezkého, ale především, aby vycítil, co jí chybí. Žluté tulipány to nejsou. Je jím deprimována a neudrží se, aby mu to neřekla. Na chvíli se postaví do pozice kárající maminky, která svému synu vyčítá, že se o ni nestará tak, jak by si to přála – že ji neuspokojil.

Muž přichází domů s latentně špatným svědomím kvůli včerejší neshodě. Je soustředěný na odčinění – je tedy zaměřen především na své vlastní pocity. V tomto rozpoložení si ani nevzpomene, že jeho žena nesnáší žluté tulipány. Když se ovšem jeho pokus o odčinění (který by vlastně vůbec neměl mít, neboť se hádali oba, a tento jeho pocit ho a priori staví do pozice dítěte) nesetká s uznáním, onen malý chlapec v něm propukne naplno. Je mu vlastně do pláče. Namísto toho (muži nebrečí) se uzavře. Vlastně trucuje, tohoto pocitu si ale nevšimne, protože ho dusí ona „nespravedlnost“. Namísto toho za sebou práskne dveřmi.

Uděláme nyní krok hlouběji. Podle rodinných konstelací je partnerský vztah založen na tom, že oba partneři si navzájem „dávají“, a toto dávání oplácejí ještě větším dáváním. Už zde je zajímavé, že v češtině je používáno slovo „dávat“ ve dvojím smyslu – „dám ti dárek“ ale také v negativním smyslu „ty mi ale dáváš!“ Muž tedy chce dát své ženě žluté tulipány, ale jeho žena tento dar nemůže přijmout, protože očekává něco jiného. Její muž ovšem má nárok na oplatu tohoto dávání. Jenomže žena nemá z čeho dát. Nejen že je unavena, ale jeho tulipány ani nevnímá jako něco, co by měla (například sexem) oplatit. Vzniká tedy nerovnováha. Je to ovšem nerovnováha pouze zdánlivá. Protože ona mu něco dala. A on jí svojí reakcí (prásknutím dveřmi) také.

To je totiž už třetí úroveň, na kterou se dostáváme. Muž je od malička zvyklý na „nevděk“. Proto je tak fixován na (ne)spravedlnost. Když byl malý chlapec (řekněme dvouletý), chtěl být za to, co dělal, chválen. Jeho rodiče ale sami nebyli chváleni a tak svého synka také nechválili. Protože ale děti potřebují pocity, a když nedostanou pozitivní, tak se spokojí i s negativními – zvykl si na to, že za to, co dělá, nesklidí pozitivní pocit vděku, ale negativní pocit odmítnutí. Nahrazení (chybějících) pozitivních pocitů negativními je známý jev. Dítě, které by nedostalo vůbec žádné pocity, by nepřežilo. Tak se spokojí alespoň s negativními – smutek, vztek, bolest.

Jeho žena mu tedy jeho (nepodařené) dávání oplatila (byť zcela nevědomky) přesně tak, jak to jeho malé vnitřní dítě chtělo – nevděkem. Lze říci, že na hluboké a v naprosté většině případů nevědomé úrovni on dostal přesně to, co chtěl. Možná, že jeho podvědomí ho dokonce neomylně vedlo ke koupi žlutých tulipánů, protože vědělo (podvědomí má skvělou paměť), že jeho žena tulipány nemá ráda. Recipročně tím, že práskl dveřmi potvrdil její negativní pocity a tak ji také něco „daroval“. Ona totiž vyrůstala s násilným otcem, který po hádkách vždy práskal dveřmi.

Všimněme si, že tento manželský pár si tedy touto malou příhodou splnil oboustranně svá hluboká očekávání. Zvenčí se může stát, že pokud se toto bude dít často (a ono se to děje často), nepochopí jejich přátelé, proč se nerozejdou. Zevnitř je však zcela jasné (a třeba konstelace to ukazují), že jakkoliv vypadá jejich manželství únavně až strašně, neexistuje možnost rozchodu, neboť si oba (často) dávají to, co potřebují – potvrzení jejich očekávaných negativních pocitů.

Do té doby, než oba pochopí tyto mechanismy, budou si navzájem dělat život peklem, ale zůstanou spolu.
--------------------

Za několik dní bych zde rád napsal další malý článek o tom, "jak z toho ven".
A pokud byste měli chuť na seminář, tak mrkněte na www.konstelace.info - 6. - 8. září máme na programu vztahy!!!

úterý 16. července 2019

Prodaná nevěsta aneb sex ve vesnici

Toto je zápis téměř neuvěřitelné konstelace opery „Prodaná nevěsta“ jež – jak ctihodný čtenář jistě ví – pochází z pera Bedřicha Smetany podle libreta Karla Sabiny. Už několikrát jsem zažil, že při konstelaci známého literárního nebo hudebního díla se ukazují zápletky a skryté souvislosti, které ex post vysvětlují jisté kontroverzní či poněkud záhadné prvky díla. Co jsme ovšem zažili při „Prodané nevěstě“, předčilo všechna očekávání.

Pro osvěžení paměti: Patrně nejznámější česká opera pojednává o lásce Jeníka a Mařenky. Poslední jmenovaná je však nucena do sňatku s Vaškem, synem bohatého sedláka Míchy ze sousední vesnice. Zdá se, že sňatek byl předem domluven; v opeře padne zmínka o tom, že otec Mařenky Krušina se u Míchy nějak zadlužil a Mařenku jeho synovi přislíbil. Do hry vstupuje dohazovač Kecal, který Jeníkovi vypráví o bohaté dívce, skrze kterou, když si ji vezme, tak nejen že vyžení věno, ale dostane od Kecala ještě i tři sta dukátů. Na tuto nabídku Jeník přistoupí s tím, že s Kecalem uzavře písemnou smlouvu, ve které je uvedeno, že Mařenku dostane prvorozený syn Míchy. Mícha ovšem měl syny dva, z nichž ten první byl zavržen a – jak se ukáže – jím je Jeník. Nakonec se tedy všichni (až na Kecala) radují, že „dobrá věc se podařila“ a jdou domů. Tolik oficiální verze.

Jak konstelace ovšem odhaluje, za touto prostinkou zpěvohrou se skrývá téměř neuvěřitelný propletenec skandálních poměrů v navenek počestně se tvářící jihočeské vesnici.

Konstelace – první akt

Začínáme s téměř plným obsazením. V konstelaci stojí zástupci za Jeníka a Mařenku, Kecala, Míchu, rodiče Mařenky Krutinou a jeho ženou Ludmilu, Vaška a krásnou komediantkou Esmeraldou. Pro zajímavost uvádím rozestavení osob krátce po zahájení konstelace (obr. 1) a jejich počáteční pocity.


Mařenka: „Mě tu zajímají hlavně ženy. Ale nevidím na ně. A dívám se tady úplně ven, jako bych chtěla pryč.“
Jeník: „Mě není jasné, kdo je kdo. A tak se soustřeďuji na otce (Míchu) a když se pohnu, tak mám pocit, že otáčím a hýbám celým prostorem, všemi přítomnými. Jako kdyby se to celé točilo kolem mě.“
Kecal: „Zajímá mě Mařenka a je mi tu moc dobře. Se těším, že se tady něco uštrikuje, ale ještě jsou všichni takoví ... v záběhu.“
Vašek: „Mě to vytlačilo sem na okraj a zajímá mě Esmeralda.“
Mícha: „Já tu jsem jako na obrtlíku – zajímá mě Mařenka přede mnou, ale cítím, že za mnou ještě někdo je, který – nebo která – mi dýchá na krk.“
Jan, který konstelaci vede: „Je to muž nebo žena?“
Mícha: „Asi žena, jo, je to žena.“
Ludmila (matka Mařenky): „Chci být ve středu dění, ale motá se mi z toho hlava a přijdu si jako na kolotoči.“
Krušina (Otec Mařenky): „Nó ... mě se líbí Mařenka.“ (Smích – Jan poznamenává, že to asi nebude mládeži přístupné.)
Esmeralda: „Mě se líbí oba muži tady – Vašek a Jeník. S Vaškem tak nějak koketuji a Jeníka bych si chtěla vzít a usadit se s ním. A pak jsem měla ještě jednu představu – že toto je otáčivé jeviště a já se všema chlapama se točím kolem těch žen, které stojí ve prostředku.“

Jan: „Tak, teď potřebujeme pro tu ženu, kterou Mícha zmínil, že stojí za ním. Ještě nevíme, kdo by to mohl být, ale někoho tam postavíme.“ (Do konstelace vstupuje Žena, nevíme ovšem, zdali se jedná o tu první zapuzenou ženu Míchy, v opeře nezmiňovanou, nebo o jeho druhou ženu Hátu, či o někoho úplně jiného.)
Kecal si mne ruce a očividně se raduje. Na otázku, co se u něj děje, říká: „Já totiž tady jako jediný vím, o co jde.“
Mícha (po příchodu Ženy, která si stoupne za něj a na kterou se otočí, takže nyní stojí zády ke všem ostatním): „Já jsme tak nějak rozpolcený. Když se dívám na ni (myslí tím Ženu), tak jako bych se zároveň měl dívat na to, co je za mnou (zbytek vesnice), a když se dívám na ten zbytek, tak bych se měl dívat na ni. To jsou dva světy a jeden nemá vědět o druhém, ale já je spojuji.“

Během toho se všichni zbývající (vesnice) otočí na mluvícího Míchu a sledují ho.
Žena: „Já si nejsem jistá, jestli jsem jeho manželka. Spíš se cítím jako děvečka, se kterou on... A nikdo to nemá vědět, má to každopádně zůstat tajemstvím.“
Kecal se usmívá: „Ale já to vím. A tady se celý ten průser začíná hezky ukazovat.“
Během toho se Mařenka postaví před Jeníka, který ji chytne za ramena. Na na otázku, co se děje, říká: „Jo, já k němu pozadu zacouvala a je mi tu hezky, ale nemůžeme být úplně spolu. Jako kdybychom byli spíš sourozenci než milenci.“ (Tato situace je na druhém obrázku.)


Nyní promluví Krušina, který ukazuje na Ženu: „To totiž je její máma. Máma Mařenky. To každý vidí, protože tu krásu má Mařenka od ní a ne od mé ženy Ludmily.“

Hluboké ticho

Nastává hluboké ticho, ve kterém přemýšlíme, co to znamená, když by Ludmila nebyla matka Mařenky.

Jan (k Ludmile): „To ale na tebe vrhá trochu divné světlo...“
Ludmila (přidušeným hlasem): „Já jsem potřebovala na tu ženu vidět (ukazuje na Ženu), ale pořád mám závrať.“
Krušina: „Ludmila nemohla mít děti. A tak jsme se dohodli, že já s tou ženou ... no a hned po porodu jsme ji vzali k nám.“
Kecal si v pozadí mne ruce a tváří se, jako by se radoval, že to konečně vychází na světlo.
Nastane opět velké ticho.

Jeník (ukazuje na Ženu): „Já to trochu rozčísnu. Tohle je totiž i moje máma.“
(Všichni jsou z toho v šoku.)
Mařenka: „To tedy sedí. Když jsme tu začínali, tak jsem si říkala: ‚To by byla prča, kdybychom byli sourozenci.‘“
Jan (Obrací se k Vaškovi): „Tím pádem máš šanci. Protože tihle dva se nemůžou vzít.“
Krušina: „A to je taky ten starý dluh, který tam byl.“
Ludmila: „Jak jsi to řekl, tak se mi hodně ulevilo. Ta závrať přestala.“
Kecal (záhadně, jako kdyby znal odpověď): „No ale když ona (ukazuje na Ženu) je jejich dvou matka, tak kdo je pak jejich otec?“

Jan: „Ano, ta otázka dává smysl. Protože kdyby otec všech těch třech, tedy Vaška, Jeníka a Mařenky byl Mícha, tak by nedávalo smysl, že chce provdat Mařenku za Vaška.“
Krušina: „Otec Mařenky jsem jasně já.“
Esmeralda: „Tedy, jestli dovolíte, já jsme matka Vaška. Proto s ním od začátku laškuji a teď si uvědomuji, že v tom není nic sexuálního. Spíš takový nepřiznaný mateřský pocit.“ (Nyní propuká všeobecné veselí.)
Vašek: „Jo, to sedí. Já bych nejraději s Esmeraldou zmizel z vesnice, někam daleko. Protože to tu všichni vědí.“
Kecal (k Vaškovi): „To ale stejně neuděláš.“
Vašek: „Ne, ale chtěl bych.“
Jan: „A kdo říká, že ne. Ona ho už dostala do té medvědí kůže, možná že je to začátek.“
Žena: „Ale já nejsem jeho (Míchova) žena. Já jsem fakt jen děvečka. A matka těch dvou. Ale to se nesmělo vědět.“
Jan: „Pak tady ale chybí jeho žena, Háta.“ (Přivádí ji na scénu.)
Háta (si stoupá k Vaškovi a stává se stále hysteričtější): „To sice není můj biologický syn, jeho porodila Esmeralda, ale já ho vzala za svého. A oni pak z vesnice odjeli. Ale to už je dávno. A já ho celou dobu hýčkala jako svého. A teď jsou zase tady. (Křičí) A všechno to svinstvo vyjde najevo. A já budu vypadat jako blbá nána, která má za manžela kurevníka!“
Mícha (lakonicky): „Já jsem totiž asi vojel celou vesnici. A komedianty k tomu.“
Kecal se začne smát: „To je dobrý, že to říká, to je moc dobrý.“
Jan: „A proč vlastně?“
Všichni: „Proč? No přece - proč bychom se netěšili!“

Překvápko

Jan (k Ludmile): „Takže pojďme to shrnout. Ty jsi nemohla mít děti. A Mícha měl děvečku, která byla ochotná, ti to dítě – Mařenku – porodit. Za to se vaše rodina Míchovi zadlužila. Ačkoliv to vlastně nebyla Míchova zásluha, ale spíš té děvečky, protože tamhle starý Krušina byl otec Mařenky a věděl o celém dealu.“
Mícha: „No, ale já si myslel... Já myslel, že jsem to byl já... (dívá se vyčítavě na Ženu-děvečku.)“
Kecal: „Překvápko. Ona to ví. (Ukazuje na Ženu-děvečku.) Ona to celé navlékla.“
Žena: „Mlč!“
Kecal: „Ten deal vypadal totiž původně jinak. Mícha si myslel, že ta děvečka otěhotněla s ním. A plácl si s Krušinou, že Krušinovi vezmou to dítě k sobě a budou ho mít za své. Ale Krušina dobře věděl, že je otec Mařenky, protože ... no protože to věděl. Protože s ní spal.“
Jan: „Jasně, to dává smysl. Kecal tedy věděl, že Jeník a Mařenka mají stejnou matku. A tak chtěl za všechny prachy přemluvit Jeníka, aby si Mařenku nebral. Ale nemohl mu to říci na rovinu, protože to bylo vesnické tajemství. Apropos za všechny prachy – odkud vlastně měl těch tři sta zlatých? Docela velká suma na tehdejší časy.“
Mícha: „Ode mne. Já mu je dal, aby zabránil skandálu. Protože já tu spal s téměř každou a vzešly z toho tři děti a možná i další... a to sice všichni věděli, ale kdyby si vzal můj syn moji dceru, tak to by už asi nedávali... I když teď moje děvečka tvrdí, že to moje dcera nebyla.“
Mařenka: „Tak já začínám být pomalu nasraná. Protože jestli jsem tu se všema sourozenkyně, tak to se mi teda vůbec nelíbí.“ (Všichni řvou smíchy.)

Jan: „Ale co Jeník? Teď už víme, že jeho máma je taky ta děvečka, a proto ho Mícha jako prvorozeného zapudil.“
Kecal (bručí pod fousy): „A to nemusel dělat.“
Jan: „Proč ne?“
Kecal (ukazuje na Ženu-děvečku): „Ona to ví. A mně to řekla. Vždyť vám říkám, že to tu všechno navlékla.“

Nyní se Mícha hlásí o slovo: „Tak já tedy, nezlobte se, ale ... musím zrovna úplně nutně na záchod. Takže z té konstelace na chvíli odejdu. Nevím, jestli to k tomu patří, ale prostě to nemůžu vydržet. Z role nevystupuji, ale na chvíli odcházím.“ (Odejde a zanechá Ženu-děvečku společně s Kecalem v konstelaci.)

Vašek: „Jé, mě se ulevilo. Jak je pryč, tak jakoby ze mne spadla ta tíha.“
Jan: „No protože to vypadá, že nikdo tu není ten pravý rodič, ale Mícha držel to tajemství. Ale vraťme se k Jeníkovi, když tu Mícha na chvíli není. Proč tedy říká Kecal, že ho Mícha nemusel zapudit?“
Jeník: „Protože oni jsou mí rodiče. Kecal je můj táta a děvečka je moje máma.“
Jan: „Takže Jeník a Mařenka jsou sourozenci přes matku. Přes tu děvečku tady.“
Kecal: „No jasně, ale ona to ví, samozřejmě. Ale ona, na rozdíl ode mě, nekecá, ale drží jazyk za zuby. Ale jestli se to dozví Mícha, tak mě zabije, protože jsem ho připravil o tři sta dukátů.“

Jan: „A Vašek? O tom jsme se tedy dozvěděli, že je syn Esmaraldy, když byli komedianti před lety ve vesnici poprvé. Esmeralda se spustila s Míchou a otěhotněla a zůstala tu tajně do porodu a pak odjela, takže to vypadalo, že to dítě je Háty.“
Kecal (po straně): „A nikoho ani nenapadlo počítat měsíce.“
Jan: „Co prosím?“
Esmeralda: „To je dobré, že tu Mícha není. Já totiž, když jsme přijeli do vesnice, už těhotná byla.“
Jan: „A Mícha si myslí, jaký je to kanec, a vlastně žádné z těch dětí, které se tu tak rodily, nebylo jeho. To mě tedy podrž. On je neplodný. ... (Otáčí se na Esmeraldu) A kdo je tedy Vaškův otec?“
Esmeralda: „Indián.“
Jan: „Ten, co se opil tak, že nemohl sehrát představení, takže tys přemluvila Vaška, aby si oblékl tu medvědí kůži?“
Esmeralda: „Jo. On to nedal, vidět po tak dlouhé době svého syna ... v takové podobě. Jemu strašně vadilo, že koktá, protože doufal, že z něho bude taky umělec.“
Jan: „Ježíšmajrá.“

(Otevřou se dveře a vstoupí Mícha.)
Mícha: „Já se strašně omlouvám, ale já musím domu. Já se musím převléknout. Já se .... posral.“

Z tlampačů zazní „Proč bychom se netěšili“, vesničané radostně tancují na návsi a oslavují lásku, která vždy vítězí nad lží a nenávistí.
A to je ... Konec.

(Poznámka pro budoucí režiséry/producenty: Možná by stálo zato, zinscenovat tuto konstelaci jako divadelní představení: Ochotnický spolek zkouší Prodanou nevěstu jako činohru, a vezme si na pomoc nějakého konsteláře. V průběhu tohoto experimentu, skrze který zamýšleli pouze vyjasnit některé menší nejasnosti – například proč byl Jeník zapuzen – se vyvine v konstelaci popsané celo-vesnické drama.)

neděle 30. června 2019

Čas změn. Hustých.

Možná, že patříte k lidem, kteří, aby se nezbláznili, jednoduše přestali sledovat zprávy. Možná se vám zdá, že „vymknuta z kloubů, doba šílí.“ To ovšem psal Shakespeare už před třemi sty lety. Ale také dost možná, že jste to ještě nevzdali a kladete si onu Gauguinovskou otázku „Odkud přicházíme? Kdo jsme? A především: Kam jdeme?“ V tomto případě by se vám mohl hodit tento článek, který se pouští do popisu hlubokých psychologických a snad ještě hlubších systemických souvislostí současného „času změn“.

Pár faktů

Na začátku jednadvacátého století se setkáváme nejen s velmi rozsáhlými globálními změnami (klima, vymírání druhů, znečištění moří plasty, přesycení informacemi), ale i se změnami v sociologii a psychologii velkých skupin lidí. Po období liberalismu, které by se snad (a nepřesně) dalo shrnout do vět „Pro každého je tu místo“ a „Každý názor platí“, se v mnoha zemích začíná většina voličů přiklánět k pocitu, že „my“ – tedy jejich stát, národnost či jen třeba sociální skupina – má jakýsi přednostní nárok.

To má za důsledek nejen nárůst populismu, tedy strmý vzestup těch politiků, kteří lidem tento nárok potvrzují, ale i selekci informací, které nám sugerují, že ty „naše“ zájmy jsou opodstatněné. Na druhé straně jsou hlasy, jež toto zpochybňují, označovány jako nepřátelské a potlačovány. Byznys s fake-news kvete především z důvodu zvýšené touhy po potvrzení skupinové identity.

Digitalizace

Ukazuje se, že po letech míru a optimistického budování kapitalismu roste ve velké části populace nesnášenlivost. Stavíme-li konstelace na tento fenomén (viz např. můj seminář „Od násilí k síle“)1, ukazuje se překvapivá souvislost mezi neschopností tolerovat jiný názor a digitalizací. Veškerá digitální technologie (počítače, mobily, media a nyní už i „inteligentní“ pračka, lednička či vysavač) je totiž postavena na zcela striktní „mužské“ vyhraněnosti – na jedničce či nule, na ano či ne. Mezistupně a „ženská“2 analogová plynulost a „měkkost“ se nekoná.

Zatímco muži a potažmo mužský princip zápasí v dnešním post-industriálním světě s různými ohroženími či kritikou (např. úbytek spermií, kritika neomezeného růstu, pronikání žen do mužských domén, potlačování přirozené agresivity kluků ve škole atd.), zažívá v oblasti komunikace obrovský rozmach. Analogová realita, jež znamená „od tohoto trochu a od tamtoho také trochu“ se pomalu ale jistě proměňuje ve virtuální buď-a-nebo přesvědčení o pravdivosti (samozřejmě toho mého) pohledu na věc. Jsme tedy svědky opětného návratu víry v tu „naši“ pravdu, případně v pravdu toho, kdo nás vede. V dobách nejistoty se tak opět přimykáme ke kmenové duši.

Vůdci

Na nedávném summitu G20 v japonské Ósace jsme byli svědky podivného souznění tří lídrů současných velmocí – USA, Číny a Ruska. Vladimír Putin tomu propůjčil výraz když prohlásil, že „liberalismus je překonaný.“3 A i když Putin svůj výrok směroval hlavně na problematiku otevřených hranic a migrace, je jeho prohlášení typické pro vzrůstající podporu autoritativních vůdců a jejich akceptování na mezinárodním parketu. S diktátory, autokraty a se silnými, byť demokraticky zvolenými muži (Kim Čong Un, Assad v Syrii, Lukašenko, Maduro ve Venezuele, čínský Si-Ťin Pching, Putin, Erdogan v Turecku, Orbán, Babiš, Bolsonaro v Brazílii, Trump atd.)4 se v posledních letech roztrhl pytel. Liberalismus, zdá se, opravdu není „in“.

Co to ale je, co vede většinovou část voličů k tomu, aby se – alespoň tam, kde volby opravdu probíhají – přiklonili k někomu, kdo je usvědčený lhář, machista, kdo je nebo byl trestně stíhaný, kdo zastrašuje své protivníky a potlačuje pluralitní přístup k informacím, pravdě, k faktům? Proč lidem, kteří podporují například Zemana (jenž se těší téměř neustálé podpoře kolem 50% dotazovaných) nevadí, že ohýbá či dokonce přímo devastuje ústavu ČR? Proč ti, kteří jinak akceptují tresty za porušování pravidel (například platí pokuty), tolerují porušování pravidel ve velkém u svých vůdců. Proč volíme padouchy?

Ignorance elit

Všeobecně přijímané vysvětlení tohoto jevu je zklamání, poté naštvání a nakonec pocit pomsty těch lidí, kteří byli dlouhou dobu státem a především elitami ignorováni. Tvrdí se, že si ona zklamaná část voličů uvědomila sílu svého „ne“ a že, namísto aby k volbám nešli, volí nesystémové „zloduchy“. Že se tedy (byť možná ne zcela vědomě) svojí volbou nestaví za populistu, ale proti tomu, koho by volila elita.

V nedávno vysílaném, velice populárním seriálu „Most“ se Tondova matka obává, že její zjevně talentovaný syn bude okolí pro smích, pokud bude chodit na gymnázium a ne do učňáku. To je realita „nižších“ vrstev společnosti 2019! Volíme Zemana či Babiše, protože ho nevolí vzdělané elity!5

Labilita „půl na půl“

Jsem ovšem přesvědčen, že existuje ještě jiná, hlubší příčina rozdělení voličů či celých národů na přibližně dvě stejně silné skupiny. Tato „vyrovnanost“ je opravdu velice podivná – možná, že jste si už všimli, že mnoho voleb končí v rozmezí 45% - 55%, a že v současnosti právě oněch 50,5 – 55% připadá často právě na onu populistickou, proti-systémovou a anti-elitní volbu.

Již zpočátku jsem napsal, že se nacházíme v dobách změny. Každým předpokladem změny je jistá labilita systému, ve kterém má ke změně dojít. Představte si nyní váhy. Pokud na jedné misce bude kilové závaží a na druhé jen pár deka, asi bychom neoznačili stav váhy za „labilní“. Labilní bude jen v případě, kdy obě dvě misky budou téměř vyvážené. Ale, pokud tedy má labilita nějaký smysl, tak jaký vlastně?

Za tím vším, za labilitou, populismem, za zvýšeným výskytem báťušků-vůdců, kteří chtějí udělat Ameriku opět velkou, jezdí na ruském medvědu nebo slibují ochránit Česko, se skrývá naše touha a zároveň i děs z něčeho, co označuji slovem „megazměna“, případně to vnímám jako největší dobrodružství lidstva. Jde o proměnu našeho genetického kódu, který nás (tak jako všechny živé organismy) nutí k expanzi a množení, dokud okolí, predátoři, nebo nedostatek zdrojů tomuto rozpínání neudělá konec. Případně dokud si my sami nepodřežeme větev, na které sedíme. Tato nadcházející super-změna působí na každého z nás jak nadějí, tak i panickým strachem. Asi tak půl na půl. A protože je společnost velmi citlivý systém, který navenek vyjadřuje to, co se děje v každém z nás, máme onu 50 - 50 labilitu. Nebo také, jak se hojně říká, polarizaci.

Hybris

Jak to přišlo? Vynálezem technologií jsme do rukou dostali nástroj, který zbytek přírody nemá. Umožnilo nám to revoluci, vývojový skok, skrze který jsme si zajistili bezpečí, nadvládu nad přirozenými nepřáteli a nikdy předtím nezažitou hojnost všeho. Zároveň jsme ovšem podlehli iluzi, že „poručíme větru a dešti“, tedy že příroda je nám podřízena. To je nejlépe patrné na oblíbeném a zavádějícím slovním spojení „ochrana přírody“. Ze systemického přístupu víme, že chránit lze jen to, co je menší. Slovy antické tragedie jsme se stali zpupnými, podlehli jsme tomu, co Řekové nazývali hybris.

To, co se musí změnit, nechceme-li jako species skončit (a sebou vzít ještě polovinu biodiverzity), je náš vztah k tomu, co je větší a jehož jsme celkem. To „větší“ není naše dítě – technologie, ale naše matka, příroda. Nutnost této velké změny začínáme cítit všichni. Část v nás po ní touží, část se jí bojí. Ale ještě žádný z nás si ji nedovede představit, neboť je to změna našeho genetického predátorství.

A tak se dělíme na dvě velké, v mnoha případech docela vyvážené a tedy labilní skupiny. Ta jedna chce zpátky do starých dobrých časů. Do doby, kdy jsme měli jistoty a docela jsme si jich i dovedli užívat. Do doby otců zakladatelů, kteří nejen že byli ještě celými chlapy, ale ke kterým jsme mohli vzhlížet. Ta druhá skupina by ráda dál. Jenže neví ještě, kam přesně. A tak protestuje proti té první skupině a chce „změnu“. Ta přichází. Na horizontu se už kupí hory mračen. Držte si klobouky, bude veselo.

-----------------
1 Viz www.konstelace.info/seminare
2 O mužském a ženském principu a jejich projevech viz článek zde.
3 Zdroj citátu je zde.
4 Výčet je neúplný, nicméně snažil jsem se o posloupnost od diktátora k více-méně demokratům.
5 Intence tohoto článku není kritika elit, takže netřeba zmiňovat, že o tuto nenávist se elity zasloužily z velké části sami – právě ignorováním potřeb či poučováním té části národa, kterou elity považují za více-méně zaostalou.

pondělí 20. května 2019

Kmenové duše, náboženství a ufón

Přepis globální konstelace na konci konference „Konstelace a společnost“.

Na úvod: Konstelace navazovala na můj referát o možnostech konstelační metody ve společenském kontextu a především o nutnosti radikální změny našeho myšlení a chování. Mé úvahy o tomto tématu naleznete v předchozím článku na tomto blogu. V konstelaci stáli: Tři největší monoteistická patriarchální náboženství a jejich zakladatelé – proroci. Tedy Mojžíš a Judaismus, Ježíš a Křesťanství a Mohamed a Islám*. Kromě toho ještě Země (Gaia) a návštěvník z daleké galaxie a daleko vyspělejší kultury – Ufón. Uprostřed kongresové haly stála váza pestrých květin, kterou jsem tam z nějakého popudu nechal stát.

Počáteční situace: Po chvíli hledání svých míst se ustanovili tři skupinky – poměrně daleko od sebe stáli vždy zakladatelé – proroci a „jejich“ náboženství. Ufón nejprve velkým obloukem obešel všechny tři skupinky aby se nakonec zastavil ve středu před kyticí, naproti Gaie. (Viz diagram)


Po úvodních pohybech se nyní ptám na pocity jednotlivých reprezentantů.
Mojžíš: „Mě fascinuje Ufón, nedokážu se od něj odpoutat. Za sebou potřebuji mít Judaismus. Ale nepotřebuji ho vidět.“
Judaismus: „Cítím přísnost a exklusivitu. Když kolem prošel Ufón, tak mě to moc rušilo.“
Ježíš: „Mně je dobře, zajímavá je ta kytka ve středu, a taky Gaia.“
Křesťanství: „Držím Ježíše za cop a nejraději bych ho odtáhla od všech těch co tu jsou pryč. A nikdo z nich se mi nelíbí a dívám se na ně s velkou ostražitostí až nepřátelstvím.“
Mohamed: „Já jsem zamilovaný. Úplně, totálně zamilovaný. Nic jiného než ona (ukazuje na Islám) mě nezajímá. A když tam mluvili Ježíš a Křesťanství, tak mě to upozornilo na to, že tady budu muset něco bránit, že tam je něco ohrožujícího.“
Islám: „Pro mě nic jiného než on neexistuje, míchá se ve mě bláznovství, láska a jsem taky hodně mimo. Půjdu za ním, kamkoliv on půjde.“


Jan: „Nechme to na sebe chvíli působit...
(Po chvíli): Chápete teď, proč se mladí muži a mladé ženy opásají výbušninou a vyhodí se někde, kde si myslí, že je hodně nepřátel, do vzduchu? A proč je nemožné, je racionálně přesvědčit o nesmyslnosti takového jednání?“ (Pauza)
„A jak se daří Zemi – Gaie?“
Gaia: „Mně se daří dobře. Ale vnímám tady tu agresi (ukazuje vpravo na Křesťanství). Tady (vlevo – Islám a Judaismus) to není tak silné.“

Jan: „Tohle je také něco, co potřebujeme strávit. Neboť my patříme do jedné z těchto skupin. Historicky, tradičně, našimi kořeny, naší kulturou. A asi musíme strávit, když Gaia říká, že my, aspoň vůči ní, jsme nejvíc agresivní. Když si všimla toho, že to, co ji nejvíc ohrožuje, v současné době pramení odsud.“ (Ukazuji na Křesťanství). „Že to bylo křesťanství a především protestantismus, který nejprve v Evropě a pak v celém světě teprve umožnil rozvoj té vědecko-racionálně-technologické a nesmírně expanzivní civilizace**, ve které dnes žijeme.“ (Pauza)


Jan: „A last not least – jak se daří Ufónovi?“
Ufón: „Já jsme byla nejdřív u Ježíše, pak u Mohameda a nakonec u Mojžíše. Vždycky jsem šla k zakladateli. A vždycky se tam něco stalo, proběhlo nějaké předání nebo požehnání, které chtěli. A teď mě velmi fascinuje ta kytka, ta přitahuje i tu karmu a v tom jsou všichni napojení. Ta kytka je vysílačka.“

Jan (po chvíli mlčení, k Ufónovi): „Můžeš jim říci ‚Vy tady máte krásné kytky. ... Ještě.‘“
(Ufón to dělá.)
V sále panuje hluboké ticho.
(Po chvíli) Jan: „Děkuji, vystupte z rolí.“


Závěrečná poznámka:
Konstelace by určitě mohla pokračovat ještě dál. Možná, že by se ukázalo, že islám se svou „plamenou“ (sebe)láskou je jen o pět set let pozadu za křesťanstvím, možná, že by agrese a expanze, která byla cítit z křesťanství, byla redukována a proměnila se v pochopení a nabídku spoluprce, tak jak to některé současné křesťanské směry dělají. Možná že bychom též pochopili, že nehledě na Mojžíšovu inspiraci ufónem (koneckonců Erich von Däniken v tomto směru nabízel sice mnohdy fantastické, nicméně zajímavé teorie) je dřívější i současný judaismus naprosto dokázán na „přísné zákony“, neboť jen tyto zaručují obrovskou soudržnost židů, kteří byli po tisíciletí pronásledováni. Pokud jste totiž obklopeni nepřáteli, kteří vám jdou po krku, idea vyvoleného národa velice pomáhá.

Ale já ve vedení konstelace pokračovat nemohl. Nemohl jsem pokračovat, neboť jsem se „sám dostal do konstelace.“ Stal jsem se součástí systému a to je, jak víme, naprosto nepřekonatelná překážka pro konsteláře. Zcela mě odrovnala věta, která ke mě přišla odněkud a kterou jsem pak dal do úst Ufónovi: „Máte tu (ještě) krásné kytky.“ Myslím, že v této větě vězí hluboký smysl této, pro mě nesmírně závažné, konstelace. Děkuji za to, že jsem se jí mohl zúčastnit, chvíli ji vést a pak se jí vystavit.

----------
* Označení a jména všech zástupců stojících v rolích píšu s velkým počátečním písmenem.
** Možná, že současná expanze Islámu je pouze jakousi odpovědí na expanzi právě této protestantské, racionální a vědecko-technologické expanze Západu.

Konstelace pro novou společnost

Papír na úvod workshopu "New polis" Jana Bílého na konferenci ČASKu, neděle, 19. 5. 2019

Po dvaceti letech konstelací jsem přesvědčen, že pro cestu k nějakému novému, udržitelnému vztahu s planetou Země je nutné nejen vnímání souvislostí, ale také radikální změna vědomí. Jedině tak se můžeme vymanit ze zajetí kmenové duše a dostat se postupně, nejen jako jednotlivci, ale i jako celá společnost, k moudrosti a vnějšímu i vnitřnímu míru.


Tak vzhledem k tomu, že mluvím na konstelační konferenci, tak zde nebudu vysvětlovat, co jsou konstelace. Možná se zmíním jen o jednom jejich aspektu, který, jak se uvidí, bude pro můj příspěvek ten nejdůležitější. Konstelace jsou dle mých zkušeností ten nejvíce konsekventní pohled na celek. Už z definice konstelací coby práce se systémem jsme nuceni mít na zřeteli, že pokud se v průběhu přikloníme k té či oné straně, k tomu či onomu členu rodiny, partnerovi, části firmy nebo i jedné skupině ve společnosti, ona pověstná „duše systému“ se nám zcela uzavře a přestane nám dodávat informace. Pravá komunikace je totiž vždy založena na úctě a respektu a nesnáší stranění a manipulaci.

Pokud se dostatečně dlouho zabýváte konstelační prací – ať už jako konstelář nebo třeba „jen“ jako účastník seminářů, nevyvarujete se plíživé intoxikaci vašeho pohledu na svět, intoxikaci, která ovšem není smrtelná, spíš naopak. Otevře vám oči. Mým studentům také na začátku výcviku říkám, aby počítali s tím, že po výcviku budou vidět svět a jeho souvislosti prostě jinak. Také jim opakuji, že toto „jinak“ zdaleka není příjemné, že to nenapomáhá kariéře, nevede ke šťastnému konzumu předkládaných pokrmů, ať už těmito míníme materiální věci, informace nebo třeba i duchovní učení.

Konstelace tedy mění náš obraz světa, na tom se myslím zde můžeme shodnout. Pojďme se podívat na to, jak přesně. Již jsem zmiňoval „duši systému“. Co to vlastně je, taková systémová duše? Je to síla, která se stará, aby se ten který systém nerozpadl na nesourodé a vzájemně se nepodporující části. Hellinger mluví o svědomí systému, které nás nutí, chovat se v souladu s tím, co je dobré pro celek. To znamená, že podle oněch třech systemických zákonů, které byste měli znát :-), pokud můj dědeček propil statek, z čehož důvodu se o něm nesmí mluvit, tak je velká pravděpodobnost, že já, jeho vnuk, se stanu třeba závislým na pervitinu, neboť moje závislost je vedlejším produktem mého zastupování dědečka v našem rodinném systému. Jednoduše se starám o jeho památku, byť to dělám nevědomky a sebedestruktivně. Systému je to putna, stačí, že bude zase kompletní.

Podobně je to s firmami, spolky, stranami a v neposlední řadě i s manželstvím. Tyto systémy patří do druhé kategorie – do takzvaných kmenových systémů. Rozdíl mezi „kmenem“ a rodinou je ten, že mých předků se nikdy nezbavím a z mé rodiny tak nikdy nemohu úplně vystoupit, svůj kmen ale čas od času změnit mohu. Ze slávisty se mohu stát sparťanem, z fašisty komunistou, z Bavora islamistou a dokonce si mohu najít i novou manželku.

Jak rodina, tak i kmen se cítí celiství tehdy, když každý jejich příslušník má své místo. Rodina ovšem má jednu velikou výhodu – jak již jsme pravil, z rodiny se těžko mohu dostat ven. To, že se moje děti ke mě nehlásí, nebo dokonce že se se mnou soudí, ještě neznamená, že přestávají být mými dětmi. A totéž platí o rodičích a dalších příbuzných. U kmene je to jinak, a tak si kmen jistí své ovečky tím, že jim nabízí exklusivní ideologii, proč je členství výhodné. Každý kmen se zakládá na výhodách tohoto členství a čím méně jsou tyto výhody patrné, tím více operuje kmen s pojmy jako hrdost, vyvolenost bohem, právo utlačovaných, národ, krev, čest, historický odkaz, svoboda.


Asi už vidíte, kam mířím. Minulou neděli jsem po probuzení zůstal líně v posteli a pustil si mé oblíbené rádio, ČR plus. Během půl hodinky jsem vyslechl dva drastické příklady kmenové duše – nejprve pořad o Vladimíru Gilu-Rodionovi, záhadné postavě druhé světové války, který padl do německého zajetí, poté se stal velitelem bojového oddílu Rusů, kteří bojovali na straně Němců a dokonce příslušníkem elitní jednotky SS, aby se pak opět přidal k ruským partyzánům. Jen připomenu, že během druhé světové války vraždili Němci Rusy, ať už zajaté vojáky nebo civilní obyvatelstvo, stejně nemilosrdně, jako předtím v občanské válce bolševici své odpůrce.

Druhý pořad byl o irácko-kurdské komunitě Jezídů, kteří byli během nedávného rozmachu Islámského státu terčem neobyčejně krutého pronásledování. Mnoho jezídských žen bylo islamisty znásilněno a prodáno do sexuálního otroctví, což samozřejmě vzbudilo vlnu solidarity na západě. Teprve nedávno proběhla medii zpráva, že jejich komunita odmítá přijmout děti znásilněných matek. Ty jsou tak nuceni dávat své děti k adopci (zdroj). To opět vzbuzuje naši nevoli, tentokrát proti Jezídům. Přitom si nevšímáme, že jedna kmenová duše, totiž ta naše, odsuzuje jinou kmenovou duši, jezídskou, když se chová tak, že my to nedovedeme dát do souladu se souborem našich vnitřních pravidel a etických zásad. A to poté, co jsme se právě této kmenové duše zastali, když byla vyvražďována třetí, ještě méně pochopitelnou kmenovou duší, islámem. Takže jsme – zklamaní.

Jak jsem už mnohokrát psal a v přednáškách opakoval, téměř všechno násilí, všechny války, pogromy, genocidy a potažmo většina konfliktů pramení ze skupinové dynamiky – především z oné kmenové příslušnosti. V rodině sice také často otec, matka či další příbuzní páchají násilí na dětech, toto si ale co do počtu obětí nezadá s násilím, které pácháme ve jménu té či oné kmenové duše. „My“ se prostě cítíme být v právu, když „jim“ ukážeme, zač je toho loket.

Poslední dobou stavím do konstelací, které mají co do činění s kmenovou duší, zajímavý prvek. Budete se usmívat – zatímco Bert Hellinger stavěl do konstelací starých, ale rozhádaných manželů smrt, já stavím do konstelací ufóna. Představte si například dvě firmy, které vedou nelítostný konkurenční boj. A teď tam přijde návštěvník z vesmíru, z nějaké podstatně vyvinutější civilizace. A diví se.

My se totiž globálně viděno nacházíme přesně v tomtéž stádiu vývoje, které je v mytologické historii Číny nazýváno obdobím válčících států. To skončilo v roce 221 př. n. l., kdy vládce státu Čchin Š'-chuang-ti dobyl poslední ze zbývajících států a poprvé v dějinách tak sjednotil celou Čínu. Což je bohužel v našem věku, v situaci, kdy téměř deset států disponuje nukleárním arzenálem schopným několikrát zničit Zemi, jen těžko proveditelné.


Na rozdíl od starověké Číny si ovšem válčící státy nemůžeme dovolit. Z jednoho prostého důvodu – stojíme před tak drastickými a dalekosáhlými změnami, že bude nutné, veškerý kreativní potenciál lidstva upřít na vyřešení toho největšího problému – infekce Země lidmi. Vím, že to zní drasticky, ale za pomocí naší nejsilnější zbraně – technologie – jsme schopni vyhrát definitivně válku s naším okolím, totiž s přírodou. Nějak si ovšem stále ještě neuvědomujeme, že právě na ní jsme, coby její děti, zcela závislí.

A tady nastupují konstelace. Jak všichni víme, v konstelacích hledáme způsob, jak uvést všechny členy systému do souladu a optimální funkčnosti. To, co mnoho lidí stále ještě nevidí, je fakt, že ten „náš“ systém není jen naše rodina, facebooková bublina nebo třeba Česká republika, kterou chceme chránit před hordami uprchlíků. On ten náš systém není ani jen Evropa a dokonce se ten celek, se kterým jsme osudově svázáni, nejmenuje „lidstvo“, ale matka Gaia. Živoucí systém Země, ve kterém my v současnosti působíme coby virus, který svým rozmnožováním hrozí zabít celý hostitelský organismus.

Co je tedy potřeba, je radikální změna vědomí. Mám za to, že části společnosti toto už vnímají, velká část ovšem ještě nikoliv. Majoritní společnost setrvává v bojích, které provázejí existenci oněch dvou duší, o kterých jsme mluvil a které představují dva počáteční stupně vývoje – tedy závislostní rodinná duše a expanzivní kmenová duše. A jen malá část lidí už směřuje do dalšího stádia, do tak zvané esenciální duše, do období, které je mimo existenciální závislost na rodině a také mimo závislost na uspokojení (spíš se mi zde hodí termín upokojení) svého ega a nutkavé potřeby být členem pokud možno silného stáda.

Od konstelací, ve kterých stavíme členy rodiny a od jiných konstelacích, ve kterých řešíme konflikty na kmenové úrovni (například konstelace pro firmy, spolky a páry), se tak dostáváme ke konstelacím, které budou řešit naši spoluúčast ve Velkém celku, které se budou zabývat naší participací na životě na Zemi. Pokud jste viděli film Avatar, tak snad víte, o čem mluvím.


Všichni inteligentní a soudní lidé, které jsme potkal, byli zajedno v tom, že pokud se nám tato radikální změna vědomí nepodaří, budeme následovat osud dinosaurů, kteří, jakkoliv vše-mocní, omnipotentní, nepřežili katastrofu, kterou ani, na rozdíl od nás, sami nezavinili – srážku Země s malým asteroidem. Jak se historie opakuje – i tato katastrofa měla před osmdesáti miliony let za následek drastickou změnu klimatu. Přežili – mrňaví hlodavci.

Naše genetické vybavení nám v procesu transformace směrem k naší esenci a tím do souladu s přírodou nepomůže. Naše geny totiž velí preferovat sebe sama nad ostatními, ať už jedinci, nebo druhem. Naštěstí jsme vybaveni vědomím a schopností, spatřit, byť na chvíli, tak jako se to v konstelacích děje, ten celek zvenčí. Tak trochu jako ten ufón, co přistane na Zemi a teď zde vidí tu paseku, kterou tu my produkujeme. Ale i tu krásu, která to doprovází. A diví se a žasne. A odletí, ale bude se opět vracet. Pokud jste viděli indický film P.K., tak víte, o čem je řeč. Naše geny jsou – to říká nejen Richard Dawkins – sobecký. My též. Konstelace nás mohou naučit, stát se nikoliv stádem, ale vědomými individui. Umožňují nám nalézt to, co je větší než my sami. A to aniž bychom pro to museli hrdinsky padnout nebo kvůli tomu hulit matroš.

Děkuji za pozornost.



Fotografie z konference © 2019 Kateřina Grofová 2019

středa 24. dubna 2019

Kdy méně je lépe (a déle vydrží)

Úvod k workshopu na konferenci „What is good enough“, duben 2019 budova Microsoftu, Praha


Dobrý den,
nejprve bych se tak trochu chtěl ospravedlnit, že se budu častěji dívat do mého připraveného papíru – nedělám to na svých akcích často, protože podstatně raději mluvím spatra – i když pak mnohem víc chaotičtěji, přeskakuji z téma na téma, košatím a zadrhávám. Ale moje zkušenost je taková, že spontánní projev mnohem víc upoutává, než když se něco víceméně čte z papíru, jako to dělám teď.

Má to ovšem jeden jednoduchý důvod – přiletěl jsem dneska v půl druhé v noci z Málagy, kde jsem byl se svou mnohem mladší a mnohem krásnější partnerkou, takže nyní se nacházím ještě tak trochu mezi nebem, transem, spánkem, Španělskem a tímto místem. Proto tento papír.

A to bychom byli už u tématu. Protože se naskýtá otázka, proč jsem zpátky neletěl o jeden den dříve, abych se náležitě vyspal a abych tady byl zcela při smyslech. A odpověď je jednoduchá a úplně zapadá do naší doby. Chtěl jsem (nebo tedy spíš chtěli jsme) prostě víc. Víc zažít, delší volno, víc toho stihnout. Možná, že to znáte.

Náboženství „VÍC“

Pokud se nezaujatě podíváme na současnou společnost, tedy na společnost posledních několika století, tak rozpoznáme jakési podprahové, ne zcela uvědomělé náboženství, které je vlastní všem vyznáním, církvím, sektám, ale i vědě, medicíně a samozřejmě i veškerému podnikání.

Je to touha po víc. Víc věřících, víc informací, víc peněz a víc konzumu, víc dotací z Evropské Unie, více zdraví, více obratu a zisku, více volného času. Což, mimochodem, je paradox – víc času na co? Víc času na utrácení těch více vydělaných peněz za více zábavy? Abychom pak museli opět víc pracovat?

V důsledku toho máme víc technologie, víc mobilů, víc aut, víc zastavěných ploch, víc povodní a víc sucha a také stále víc CO2 ve vzduchu. Prostě růst, kam až se podíváš. A to ještě většinou kvantitativní růst, nikoliv kvalitativní, a to i tehdy, když nám reklama namlouvá, že nový mobil je lepší než starý. Ne, není. On toho dovede pouze trochu víc, má víc funkcí a větší rozlišení. Mezi lepším a sofistikovanějším je rozdíl, na který často zapomínáme.

Pouze přírody kolem nás nějak ubývá. Méně motýlů, méně mokřadel, méně divočiny, méně diverzity. A prý ubývá i pocit štěstí, neboť ačkoliv většina z nás má životní úroveň, o které se nějakému dřívějšímu králi ani nesnilo, lidé nevypadají o moc šťastnější. A podle posledních voleb jsou všude, nejen v Evropě, zcela jednoznačně víc naštvanější.

Pojďme se tedy podívat na to, čím to může být. Neříkám že to tak je, protože z mé práce konsteláře, tedy člověka, který pracuje převážně s metodou systemických konstelací (možná odbočka – vysvětlení), vím, že v dynamických systémech, jako je rodina nebo společnost, neexistuje absolutní pravda, ale jen různé aspekty pravdy, které nutno zahrnout do svého chápání světa.

Jedině tak se pak můžeme dopídit toho, co je skryté, čemu zpočátku nerozumíme, neboť se na svět díváme pohledem „buď-a-nebo“. Buď-a-nebo je naprosto přesný výraz digitálního prostředí. Buď-a-nebo je přímka, osa, na které jsme na jednom z obou pólů. Jenomže realita se neodvíjí na přímce. Realita je „jak-i-tak-i“.


Kruh

Tohle, co zde vidíte, je základní geometrický prvek vesmíru, kruh. Pokud se vyznáte v astronomii, tak byste mohli doplnit, že z kruhu jsou odvozeny dva další hodně rozšířené obrazce, spirála a sinusoida, tedy vlna. Mimochodem – dnes už víme, že ve vesmíru je nekonečně mnoho kruhů, koulí, spirál a vln. I světlo, které jsme si dříve představovali jako paprsek, jenž lze nakreslit jako přímku, se ukázalo být vlněním.


Kruh je proto zásadní, neboť podobně jako bytí nemá začátku a konce. Druhá jeho důležitá vlastnost je, že nejlépe znázorňuje cyklus, neustálé střídání dne a noci, měsíčních fází, ročních období. Vše ve vesmíru podléhá cyklickému vývoji, vše se rodí a zaniká v cyklech, v kruzích.

To je věc, kterou dobře znali naši předci, kteří nebydleli – jako my – v plně klimatizovaných bytech, a tak zažívali tyto přírodní cykly, kruh roku, zimu, jaro, léto, podzim, zimu a zase jaro. Takže si nemohli dopřát v lednu jahody, které my dostaneme hned za rohem u Vietnamce, a to aniž bychom se jako Maruška v pohádce museli doprošovat milosti dvanácti měsíčků.

Naši předci také měli ke stáru pocit, že se někam vracejí, odkud narozením vzešli, zatímco nám se zdá, že se zuby nehty musíme držet našeho mládí, protože to je to jediné, co se počítá. Co má cenu. Takový důchodce už vlastně žádnou cenu nemá, naopak nás stojí prachy.

Pokud vyjdete z bytu nebo z kanceláře a postavíte se někam do volné krajiny, tak se setkáte s dalším kruhem. Tvoří ho obzor, kruh horizontu. Abychom se v životě úplně neztratili, potřebujeme orientaci – jak už to jméno naznačuje, potřebujeme vědět, kde Slunce vychází, to znamená, kde leží orient neboli východ, kde zapadá, kde na jihu vrcholí a kde na severu není vidět, neboť tam je je nejníže pod obzorem. Severoameričtí Indiáni, kteří byli zcela jistě podstatně lépe spojeni s přírodou, od tohoto kruhu odvodili tak zvaný léčivý kruh, medicin circle, který používali ve svých rituálech.

Pokud tento kruh sloučíme s cykly, které velice dobře známe, dostaneme takový podivný obrazec, který já nazývám kruh čtyř duší, a který vidíte na tomto obrázku.


Smrt

Možná vás udiví, že na tomto kruhu nejsou vyznačené jen ty cykly, které nacházíme v přírodě – tedy den, měsíční cyklus a rok, ale i životní cyklus – početí, narození, dospívání, puberta, založení vlastní rodiny nebo vrchol kariéry, krize, stáří a moudrost a smrt. Je to tím, že i náš život bychom mohli považovat za jeden velký cyklus.

Problém vězí v tom, že my život nevidíme jako kruh, ale jako vývoj na přímce. Ztratili jsme totiž ono napojení na Boha, nebo na něco většího, než jsme my, na něco, co nám dává pocit smysluplnosti stáří a jakéhosi „návratu ke hvězdám“. To je příčina, proč se děsíme smrti.


A tady také vězí jeden z důvodů, proč chceme „stále víc“, proč nám „pořád stejně“ připadá nudné a „méně“ nás ohrožuje. Jsme totiž přesvědčeni, že pohyb na této přímce nezadržitelně vede k úpadku, stárnutí a ke smrti. A protože to nemůžeme změnit, nechceme se tím zabývat.

Vše, co se nám jeví jako stagnace, jako obrat růstu v úbytek, kontrakci nebo zmenšení, nás konfrontuje s tím, co nejen že nemáme vyřešené, ale co se v lineárním chápání času, bez pochopení cykličnosti a kruhovitého nebo spirálovitého vývoje ani vyřešit nedá. Pokud se tedy chceme dostat z onoho křeččího kolečka neustálého růstu, zrychlování a expanze, musíme se podívat právě na tento náš strach. Strach z méně.

To je ale velice nepopulární téma. A nejen nepopulární, ale pro mnohé i ohrožující. Raději zavřeme oči a setrváme – ve firmě či v korporaci, ve vztahu, který se zakládá na náhražkách skutečné komunikace (televize, sport, konzum, cestování, zábava), ve světě, který nás chlácholí, že to všechno půjde přesně tak dál, jako doposud.

Tento náš strach je částečně pochopitelný – je to onen horor vacui, strach z prázdnoty, který raně novověká věda ještě postulovala jako jeden ze základních principů přírody. Tento strach je nám ovšem také neustále namlouván okolní.

Proč to ale ta společnost dělá?

Vraťme se na chvíli k onomu šamanskému kruhu čtyř kvadrantů. Odpoledne, ve svém workshopu se budeme detailně zabývat cyklickým vývojem, který platí nejen pro roční období, ale například i pro život firmy. Nyní chci jen naťuknout onu moudrost, který tento kruh poskytuje.

Koncept čtyř duší


Ty čtyři kvadranty, které zde vidíte, můžeme přiřadit také k jednotlivým fázím života. Ten první, žlutý je naše dětství. Dětství znamená pro většinu z nás rodinu, mámu a tátu, které jsme si nevybrali a na kterých jsme závislí.

Přibližně kolem puberty vstupujeme do druhé části, která se všeobecně označuje jako dospělost. My jí zde říkáme kmenová duše, neboť po opuštění rodiny, poté, co jsme se na rodičích stali nezávislými, si hledáme kmen spřízněných lidí – ať už je to fotbalový klub, náboženská skupina nebo firma, do které vstoupíme nebo kterou možná vybudujeme. Zde, v kmenové duši, máme jasně daný cíl – vyhrát ligu nebo ovládnout trh. Všechny války a velké spory vycházejí z kmenové duše, neboť ta nám dává důležitý pocit: „My kontra Oni.“

Zajímavé na tom je, že současná společnost trvá na tom, že kmenová duše je vrchol, vše, co po ní následuje, je už sestup ke smrti. Je to z toho důvodu, že sama společnost je ovládána kmenovou duší – kdo neskáče, není Čech, Deutschland über alles, America first atd. Pro společnost je tedy důležité, aby lidé nešli dál, aby se nestali silnými individualitami, moudrými a starými jedinci, kteří se samozřejmě nedají ovládat. Takže nám chce namluvit, že kmenová duše je vrchol a po ní následuje úpadek, kterého je třeba se vyvarovat stůj co stůj.


Udržet se nahoře Na horním obrázku vidíte tak zvanou Gaussovu křivku, která se používá nejen ve statistice, ale hodí se i pro znázornění, jak si vlastně takový náš život představujeme. Začínáme jako malí, závislí, bez-mocní, poté se dopracujeme k postavení, moci, vlivu a posléze pak upadáme, byť se tomu zuby nehty bráníme. Další zajímavá věc je, že se onen vrchol přesouvá do stále mladších let. To je ta červená křivka. Společnost nám namlouvá, že na vrcholu sil, na vrcholu štěstí, zdraví a úspěchu se nacházíme (nebo bychom to měli dělat) ve stále mladším věku. Takže pokud dosáhneme vrcholu, je jasné, že se zde chceme stůj co stůj co nejdéle udržet. To je ale těžko možné.

Jiná možnost je, že si namlouváme, že jsme toho vrcholu stále ještě nedosáhli. V tomhle ohledu působí reklama divy. Máte auto? Tak vám chybí bazén. Máte bazén? Tož vám chybí jachta. Máte i jachtu? Chybí vám vila někde u moře. A pokud máte už opravdu vše, tak se chcete stát například premiérem a mermomocí se v této funkci udržet.

Tím se ale nedostaneme skutečně dál – do esenciální duše. Do moudrosti, do pocitu nadbytku, hojnosti, klidu a především se nestaneme šťastnějšími.

Pojďme se nyní podívat na přechody mezi jednotlivými kvadranty. Ty jsou vždy kritické, ale pro náš vývoj nesmírně důležité. První přechod, který zažijeme, i když si na něj ne vždy vzpomínáme, je narození. To je přechod z té velké duše, kdy „bloudíme po hvězdách“ do našeho těla. Další přechod nás čeká, když se začneme odpoutávat od své rodiny a jdeme do světa. To se děje někdy kolem puberty, někdy ale také podstatně později.


Svoboda esenciální duše

Tak jako je puberta přechod z rodinné duše do kmenové, tak je životní krize, ona pověstná midlife crizis, přechod z kmenové duše do té individuální, do posledního stádia vývoje před smrtí. Právě zde můžeme získat obrovskou svobodu, která je mimo jiné způsobena i tím, že zde ztrácíme strach před smrtí. Ta je, v tomto cyklickém vývoji, vlastně návrat do stavu před narozením.

Přechod z kmenové duše do esenciální, do toho individuálního stádia vývoje, kdy přijímáme život tak, jak je, nemusí být ovšem vždy provázen krizí. Není nutné, abychom dostalo kolem padesátky ze samého stresu infarkt, nemusí nás opustit manželka, nemusí zkrachovat naše firma. Musíme se jen naučit, na tom, co jsme vybudovali a nastřádali během pobytu v kmenové duši, nelpět.

Krize se totiž dostavuje jen tehdy, pokud nenásledujeme přirozené impulzy. Pokud něco nenecháme plynout, pokud se bráníme silou tomu, co je a co musí být, pokud postavíme proudící řece do toku překážky, následuje katastrofa, povodeň, sucho, tajfun. V starořeckém dramatu je katastrofé to, co znovunastoluje rovnováhu. Řešení přechodu mezi kmenovou a esenciální duší je tedy neulpívání.

Následujeme-li cyklický čas a tím jaksi surfujeme na vlně přírody, je po jisté chvíli vzestupu nutný sestup. Je to nezbytné k tomu, abychom se nevysílili, abychom mohli po jistém čase vylézt na další horu, abychom mohli jako lidstvo jít dál. Několikrát jsem zmínil řecké drama. Po katastrofě zde následuje tak zvaná metanoia, změna myšlení, vnímání. Křesťanská nauka z toho udělala pokání, ale to není docela přesné. Je to spíš změna paradigmatu, tedy způsobu, jak se nejen díváme na svět, ale i a především, jak žijeme naše životy. Je to vhled, že méně někdy znamená více.

Více moudrosti, více štěstí, více času na věci, které jsou pro nás a okolní svět opravdu důležité.

Nakonec bych vás ještě chtěl pozvat na jednodenní seminář pro podnikatele a vrcholové manažery/ky, který jsem nazval „Královská cesta“. Tady se podíváme v malém kruhu lidí, kteří mají podobné zájmy a orientují se na podobné hodnoty na to, jak se změnit ze stresovaného manažera nebo vlastníka firem na krále a královny. Pokud jsme na královské cestě, vím, že král či královna neběhají z jedné schůzky na druhou, nemají přeplněný kalendář, neřeší zmateně a nebojují s neustále přicházejícími problémy, ale JSOU. Jsou prostě tady, jsou prezentní, jsou tu pro každého, nerozdělují společnost na ty dobré a ty špatné. A ještě něco – nemusí vždy vědět. Mohou nechat plynout. To je zcela výjimečná kvalita, kterou třeba nejprve do hloubky pochopit.

Děkuji vám za váš čas i pozornost.


Pro ty, které téma zajímá:
Královská cesta. Vědomé podnikání budoucnosti.

Jednodenní konstelační seminář pro manažery a podnikatele
Vedení: Jan Bílý a tým
Místo konání: Coworking centrum Sněmovní 7, Praha 1
Cena: 4500,- (včetně DPH), maximální počet účastníků je 10
Čas: 9:30 - 18:00, prosíme o dochvilnost
Další informace a přihlášky: www.konstelace.info/info-cesta.html

pondělí 4. března 2019

Getsemany

Seděl pod tou „svou“ olivou.

Kam přišli, pokaždé si našel nějaký svůj oblíbený strom, pod kterým pak sedával; lidé říkali, že s ním, když okolo nikdo není, rozpráví. Jak ale mohou lidé vědět, co dělá někdo, když ho nikdo nevidí? Jako malá, když byla sama, tak ji bavilo si povídat s jejími vzdušnými bytostmi – ale o těch se nikdo nedozvěděl, protože u toho také nikdo nebyl.

Cikády řvaly všude vůkol a nad západem, na jinak uhlově černém nebi plném hvězd, dával úzký proužek nejprve temně modré, pak zelenavé, a nakonec vybledle oranžové barvy tušit, že tu kdysi zapadlo Slunce.
Šla potichu, ale on ji přesto slyšel.

„Myriam?“
„Mistře.“
„Neříkej mi tak, kolikrát ti to mám opakovat.“ Přisedla si k němu. „Podívej se na ty miliony hvězd, kdo ví, kolik je tam mistrů a bytostí, které se na nás tady na Zemi s úsměvem dívají. A pro ně jsme možná jak malé děti.“
„Říkám ti tak, když tě potřebuji.“
„Ne, říkáš mi tak, když ke mně chceš vzhlížet.“
„Nepotřebujeme občas někoho většího, Ješu?“
„Nestačí ti tohle?“ udělal stéblem, které měl mezi prsty, pohyb směrem ke hvězdám. Kdesi zabekala neklidná ovečka a ze vzdáleného údolí se ozval pes.

„Čas se krátí, Ješu.“
„Já vím. Ale...“ vzal jednou rukou její husté, vlnité vlasy a omotal si je kolem obličeje. „Ale... já tam zítra nepůjdu.“
Napřímila se: „Ale ty musíš.“
„Ne, nemusím. Já chci chodit po tomhle úžasném světě, milovat se s tebou, počítat hvězdy a pít víno a jejich náboženské spory a celá jejich apokalypsa je mi ukradená. Římany my Židi tak jako tak nesvrhneme, svět hned tak neskončí, tak proč, řekni mi proč tohle usilování, proč ta zášť, ty sváry a rozkoly, proč všechny ty spory rabínů, zélóti, farizejové, samaritání, johaniti, mě už to leze krkem, Myriam.“

Nebyla si jistá, zdali to bylo tím, že ke konci zvýšil hlas – to jí, Myriam, vždy stydla krev v žilách, nebo zdali to bylo tím, co říkal. Ačkoliv byla téměř naprostá tma, podívala se mu do tváře.
„Ty jsi se zbláznil. Ty tam půjdeš.“
„Ne. Zítra odjíždíme na Kypr. A pak do Francie. S Jakubem Arimatejským. Ten má ještě rozum. Zjevně jako jeden z mála, tady.“
„To jim nemůžeš udělat, Ješu.“
„A zabít, kvůli nim se nechat zabít, to jim můžu udělat?“
„Oni v tebe věří.“
„Já vím, ale víra je ... jinde než láska, nikdy nikdo, kdo věří, nedosáhne poznání, protože víra je mířená na něco, co nejsem já. Víra je slepá, to přísloví je špatně, láska vidí a víra je slepá, je zaslepená. Proto je každá válka kvůli nějaké víře. Ale vždyť ty to víš, tolikrát jsme o tom přece...“
V jeho hlase bylo cosi zoufale vysvětlujícího. Snad i prosba. Vzala jeho hlavu do náručí. Cítila jeho dech na svých ňadrech a do očí se jí dostaly slzy. Jako kdyby matka konejšila syna a ne o tolik let mladší žena svého muže, za kterého by dala život. Vlastně je to totéž, blesklo jí hlavou.

Počkala, až se jeho dech utišil. Na východě se objevila teď ještě nízko nad obzorem měděně potemnělá tvář Luny, její patronky. Dejte mi, matky, babičky, mé předkyně, moudré ženy, dejte mi prosím sílu, ať tohle dokážu, poprosila. Cítila, jak se v ní plod, o kterém již pár dní věděla, pohnul. Najednou si uvědomila krásu okolního světa a neskonalý mír, který zde, v olivovém háji vládl, vůně noci, zpěv cikád, šelesty neviditelných zvířat a dokonce jako by zaslechla i tenké hlásky jejích „vzdušných přátel“.
„Já to vím, Ješu, já ano. Ale oni ještě nejsou tak daleko. Oni tu lásku, kterou ty znáš, ještě nenašli. A k tomu, aby ji našli, na tu cestu k ní, tak tam potřebují symbol, ve který věří. Jim zbývá jen ta víra.“
A po chvíli dodala, do ticha: „V tebe, můj milý.“

Lehl si vedle ní, do voňavě přeschlé trávy, pár suchých oliv ho jemně tlačilo do zad. Věděl, že má oči otevřené a tak se díval do stejného místa na nebi jako ona. Dvě jasné a třpytící se hvězdy. Matka a Otec, Syn a Dcera. Muž a Žena. Stále se přitahující protiklady, které si nikdy docela neporozumí, ale které se do nekonečna budou přitahovat, aby ... aby život šel dál. Jak prosté. Jednota, dualita a zase jednota. A kolik komplikací jsme z toho udělali my, lidé. Přitáhl ji k sobě a odhrnul ji pár vlnek vlasů z obličeje. Nyní, s přibývajícím světlem Luny jí už mohl lépe vidět a tak mu neušlo, že plakala. Láska je vidoucí, říkal si v duchu, když se milovali. Vidím tě, moje milá, milovaná. Teď tě vidím. Vidím tě, dívám se na tebe, piju tě očima, každým okamžikem, teď, teď. A jsi krásná.

A pak se něco změnilo. A ačkoliv ta žena, kterou držel v náručí, byla stále ona krásná, voňavá, jasná i temná, svůdná i něžná Myriam, stala se z ní Žena. Ta, která je jen jediná. A všechny jeho předchozí lásky, hluboké i povrchní, krásné i méně krásné, Palestinky, Judeiky, Arameiky i Indky, se slily do jediné Ženy, která, jak také jinak, byla Bohyně. A to mu zlomilo vaz, pokud můžeme tento výraz použít pro někoho, komu se zrovna všechny kůstky, šlachy, cévy a veškeré další zákruty v těle i na duchu narovnaly. Ve chvíli této nevýslovné lásky uviděl i smysl toho všeho, od prvopočátků a prapředků až k tomu, čemu říkáme „teď“, a co toužíme pozdržet, ačkoliv to hned zmizí, vystřídáno dalším „teď“. A spatřil i to, co je ještě před námi; uviděl všechnu marnost a zkázy, naděje a vítězství, bitvy a utrpení, uviděl veškerou něhu a radost, bolest a slast, vše malé i velké a především lásku. A nic z toho se od ničeho jiného nedalo oddělit, protože to bylo součástí Jí.

I on byl součást Jí.
A proto zítra vkročí do Jeruzaléma.
Byť jen Ona bude vědět, proč.

Na konec jí políbil doprostřed obočí, tam, kde Indové říkají, že dřímá třetí oko, to vidoucí, které potřeba otevřít.
Dlouho tak leželi pod pomalu stoupajícím Měsícem.
Některé věci nebylo třeba vyslovovat; mezi nimi už dlouho ne. A tak věděl, že věděla.

Ale když se k ránu zvedala, vzal ji za ruku.
„Kdyby se to... kdybych nezměnil ... se, kdybych trval na tom, že zítra odjedeme, co bys udělala, Myriam?“ „Nechala bych tě zatknout.“
A po chvíli dodala: „Už jsem řekla Judovi.“
Zdálo se mu, že ještě nikdy neslyšel tolik lásky v jejím hlase.
Sklonila se k němu a dlouze ho políbila na ústa. Pak odešla do ranního oparu.

pondělí 25. února 2019

Mé malé velké dilema

Dnes budu psát o něčem, co mě již delší dobou sužuje. A vlastně i zužuje. Zužuje a omezuje to mou „blíženeckou“ touhu po empatické komunikaci s pokud možno mnoha přáteli, i moji „střeleckou“ touhu po smysluplných a společensky geniálních řešení. O co jde?

Mám přátele, jichž si opravdu cením. Mám je prostě rád. Jenomže někteří z nich pracují ve firmách, korporacích či organizacích, které rád nemám, ba co víc, které považuji za společensky nepřijatelné, neřkuli přímo škodlivé. A moje dilema je, jak se k nim zachovám. Budu je upozorňovat na to, co vidím a co oni (možná) vidět nechtějí? Nebo si jakoukoliv kritiku zapovím ve vědomí, že i já sám se pro mnohého z nich mohu jevit jako člověk, který jedná podobně? Například jsem už slyšel výtku, že pořádám semináře v domě, který patří bývalému uhlobaronovi... Má člověk, jenž má sám nos od sazí, mlčet, když vidí svého taktéž umazaného kamaráda? Prostě dilema.

Z mé konstelační práce vím, že každý z nás má nejen své světlé stránky, ale i svůj stín, a že je nutno tento stín nejen rozpoznat, ale i do jisté míry akceptovat. Teprve to, co skutečně a do hloubky přijmu (například moji ne-moc), se nakonec může proměnit v něco integrovaného, co pozitivně působí na celek. Ze zkušenosti vím, jak je blahodárné, pokud máte řekněme dědečka, jemuž komunisti sebrali statek, uctít nejen jeho, ale právě i ty komunisty, protože podle jednoho veledůležitého systemického pravidla patří nejen oběti, ale i pachatelé, kteří profitovali z vašich předků, do vašeho „celkového“ systému – a je nezbytné, každému členu v něm přiznat jeho místo. A zároveň vím, jak je tento krok pro potomky obětí těžký.

Na druhé straně to ovšem neznamená, že budeme vše, co se děje, přijímat s tím, že „to prostě patří k celku“. To bychom se dostali do jakéhosi fatálního fatalismu (dovolte mi tuto děsivou češtinu), do bludného kruhu nezasahování, které se sice tváří, jako by bylo blízko osvícení a následnému vyvanutí, ve skutečnosti ovšem umožňuje zlu se plně rozvinout. Od počátku mého působení v Čechách a ve zdejší esoterní scéně připomínám, že možná právě mezi lidmi, kteří holdují osobnostnímu rozvoji, je nezbytné být navzájem kritický, neboť ona cukrová poleva lásky a harmonie, kterou rozlijeme po každém alternativním mastičkáři, může být nejen nepomáhající, nýbrž i přímo škodlivá. Milujme se, ctěme se, ale prosím, kritizujme se, říkám svým konstelačním studentům.

Snad už vidíte mé dilema, dilema staré jak lidstvo samé. „Nespadat ani neignorovat“ byl zenový koan japonských samurajů. Co to ale v konkrétním případě mého malého velkého dilematu znamená? Jsme schopni ustát kritiku – a nejen ustát, ale i opravdu se do jejího zrcadla podívat a případně z ní i vyvodit důsledky? Jsme schopni akceptovat, dokonce i nepřestat si vážit přátel, kteří namočí prst do našich nám ne vždy vědomých bolístek, a nejen namočí, ale i přitlačí? A v neposlední řadě – jsem schopni riskovat, že když sami nedáme pokoj a řekneme našim milovaným cosi „nehezkého“, že nás přestanou mít rádi? Ustojíme onen „horror vacui“, děs před prázdnotou, jenž se na mezilidské úrovni projevuje odtažením či dokonce ztrátou milované osoby?

Kdysi dávno jsem napsal ve své nejprodávanější knize „Láska, vztahy, konstelace“, že když se ráno probudíte vedle své milované ženy (či muže), a na chvíli se zděsíte, koho to vlastně tak milujete (ospálky, chrápáníčko, prdíček), tak pokud vaše kritické pocity budete pořád a pořád potlačovat, jednoho krásného dne může onen sud vaší nastřádané negativity přetéci, a vy si „odskočíte“ koupit cigarety, aby jste se už nikdy nevrátil(a). Nebo také – a to je podstatně častější případ – budete vaši velkou (leč poněkud vyvanutou) lásku podvádět s někým jiným, vedle kterého se neprobouzíte rozčarován. Řešení tohoto dilematu samozřejmě nevězí v probuzení rozespalé a vynadáním jí (či jemu). Ale i zde platí: Nespadat ani neignorovat. Což je velice těžké.

A tak mi, drazí moji přátelé, dovolte vás láskyplně kritizovat, ale též, pokud záhodno, chválit. Smíte se za to na mne naštvat, nebudu se na vás zlobit. Nebo možná i budu, ale jsem pevně odhodlán u své zloby nezůstávat příliš dlouho. Dovolte mi upozorňovat vás, že i když vás mám rád, nebo přesně řečeno právě protože vás mám rád, s pár věcmi nesouhlasím. Dovolte mi také vysvětlit, proč tak činím. Konsekvence nechávám na vás, samozřejmě. A nejen to, od vás očekávám zcela reciproční jednání.

Když jsem byl malý, miloval jsem matematiku, astronomii i logické hádanky. Jedna taková krásná byla o třech kamarádech, kteří usnuli, a kterým, během jejich spánku, napsal zlý šotek každému na čelo „blb“. Když se probudili, každý z nich se začal hihňat. Po chvilce ovšem ten nejinteligentnější posmutněl – došlo mu totiž, že i on musí mít „blba“ na čele. Nepříliš těžkou logickou operaci, jak na to přišel, přenechám čtenáři. Ale ten špás popichování si ujít nenechám, ovšem s plným vědomím svého vlastního počmáraného čela.

Přeji vám krásné, ale i kritické okamžiky.

pondělí 11. února 2019

Kdy přijde nový Ježíš?

„Blechy, vši a mravenci – Trumanovy spojenci“ rýmovaly v poblouzněně-komunistických padesátých letech budovatelské nálepky na krabičkách od zápalek. Píšeme rok 2019 (tak mnoho se vlastně nezměnilo – jako předsedu vlády máme bývalého agenta estébé a komunisty víceméně ve vládě) a ačkoliv stále neumíme „poručit větru dešti“, pomalu jsem dokázali vymýtit hmyz. V alarmující zprávě časopisu Biological Conservation, převzaté Guardianem se uvádí, že hmyz na planetě rychle směřuje k likvidaci. Každoroční úbytek 2,5 procent hmyzu za posledních 25-30 let je „šokující“, konstatuje Francisco Sánchez-Bayo z Univerzity of Sydney v Australie. „Za deset let budeme mít o čtvrtinu méně, za padesát let už jen polovinu a za 100 let nebudeme mít žádný hmyz.“ Drastický dopad na ekosystémy a tím i na člověka asi netřeba vysvětlovat.

V Palestině v dobách Ježíše očekávali židé příchod Mesiáše. Bylo to způsobeno především římskou okupací a útlakem „bohem vyvoleného národa“, stojícím krátce před – ve své historii další – katastrofou, kterou se stala první a druhá židovská válka v letech 66 – 70 a 132 – 135 a.d., jež skončila zničením Jeruzaléma. Ve své knize „Ježíš a mýtus o Kristovi“ popisuje její autor Otokar A. Funda tehdejší apokalyptickou náladu ve společnosti a klade učení Ježíše o přicházejícím království nebeském do souvislosti s tímto apokalyptickým očekáváním.

Nechci zde hrát na nějakou pesimistickou strunu o konci života na Zemi. Tento má opravdu tuhý kořínek a ani masivní dopady meteoritů v minulosti, které vedly k vyhynutí daleko více než poloviny druhů, mu nezlomily vaz. Co mě jako psychologicky interesovaného konsteláře zajímá, je podvědomý účinek na naši náladu, duši, vědomí a psýchu. Nejsou to totiž jen zprávy v ekologicky orientovaném Guardianu a podobných mediích. Je to to, co naše (pod)vědomí každodenně registruje. Z verandy mého zahradního domečku nedaleko Prahy jsem byl ještě před patnácti lety v letních vlahých večerech docela jednoduše „vyštípán“ komáry. Nad záhony a v houštinách mého malého privátního pralesa, kde roky nic nesekám a neklestím, se pohybovaly světlušky. A přes den se všude třepotali motýli. To vše nyní zmizelo. A i když to má své výhody – viz úvodní citát o blechách vších a podobném obtížném hmyzu – něco ve mně jímá hrůza.

A tak se ptám, zdali naše stále se prohlubující vědomí jakési apokalypsy, nebo, raději řekněme radikální změny, nakonec nejen neumožní, ale přímo nevynucuje příchod nějakého mesiáše. Jistě – doposud naše civilizace funguje jako ten příslovečný čistič oken, který v devadesátém patře mrakodrapu vypadne z okna a když prolétá kolem prvního patra, tak ho lidé slyší, jak si říká: „Doteď dobrý.“ Nám všem (s výjimkou hmyzu) se daří, řekněme, docela dobře. Alespoň tedy „nám“, kteří jsme privilegovaní, bílí, vzdělaní a jakžtakž zdraví. Ale co, až i toto se začne měnit?

Ptám se, jak tento mesiáš bude vypadat, co bude slibovat a zdali náhodou, pro jistý druh řekněme jednodušších lidí, tu už není. Zdali už nerozdává koblihy a příslibem, že „ano, bude lépe“, nebuduje ploty s ujištěním, že „my na prvním místě“, nebo neharaší panslovanskými raketami a neopíjí vodkou. A především se ptám, co by takový mesiáš mohl kázat nám, kteří jsme na tom nadprůměrně lépe, kteří bychom si mohli dovolit Teslu, i když z pohodlí a nostalgie stále lpíme na Oktávce TDI. Co by nás, jakousi střední třídu, „trklo“ tak, že bychom změnili – a to dobrovolně – způsob našeho, z pozice minulých časů nesmírně marnotratného života.

Anebo je to o tom, že ony dary, kterými jsme obdarováni, ta ranní horká vana, rozmanitá snídaně, vytápěný byt s výhledem, cestování a jóga-kurz na Bali, že tyto dary slouží k tomu, abychom se sakra ale rychle posunuli, abychom se konečně hergot osvítili nebo co vlastně, aby nás to nesmírně laskavé a zároveň nezúčastněné Univerzum kicklo na nějakou vyšší formu vědomí, odkud se myriády mrtvých včel a brouků, tisíce vyhladovělých ledních medvědů a nespočet vyhynulých species budou jevit jako nezbytný základ pyramidy, na jejíž vrchol jsme se dostali (nebo byli postaveni) my, my lidé, abychom...

Abychom co? Ví to někdo?



(Ilustrace převzata z webu manipulatori.cz)

středa 19. září 2018

Praotec, dnešní muži a velký táta stát?

Byl to krásný a hluboký, tento rok už pátý mužský kruh v Maitrei. Kromě obligatorního sdílení jsme se společně podívali na takové „malé a nevinné“ téma: Otcové. Protože k tomu, aby muž přešel do esenciální duše*, musí splnit jeden závazek vůči kmenové duši – stát se otcem. To samozřejmě neznamená, že se musí stát biologickým otcem (i když to pro většinu mužů stále ještě je jedna z cest), stačí, když se stane otcem ve smyslu zakladatelem firmy, autorem uměleckého díla, učitelem, guruem :-) nebo terapeutem...

Stavěli jsem dvě velice komplexní a složité konstelace. Ta první, globální**, byla s Praotcem Čechem a Českou Zemí, se současnými Otci a současnými Matkami a do třetice se Svobodnými (tj. bezdětnými) Muži a Svobodnými Ženami. Později do konstelace přišla ještě Pramáti Češka a Děti. Bylo vidět, jak Praotec je patriarchou se vším všudy. To, co se mu zdálo správné, to také chtěl prosadit, a to velice energeticky. Pramáti stála vedle něho a „nechala ho rozhodovat“, alespoň zdánlivě. S tímto patriarchálním Praotcem ovšem měla velký problém současná Matka. Téměř ji děsil. Přesto ale hledala ochranu docela tradičně u svého muže, současného Otce.

Nejdrastičtější pohled byl na Svobodného Muže a Svobodnou Ženu. Muž v panice prchal jak jen mohl a naprosto odmítal byť jen zvážit, že by se mohl přidat na stranu Praotce a Otce. Ale především se děsil Svobodné Ženy, která na něho měla chvílemi nárok („já ale potřebuji chlapa!“), chvílemi ji svou nepřítomností a útěkem ze zodpovědnosti vytáčel až k nepříčetnosti. V tomto svém zoufalství nad nepřítomností Svobodného Muže dokonce házela očko na Praotce. Do jisté míry měli tyto dvě „nejmladší“ postavy v konstelaci prohozené role – každopádně byla Svobodná Žena spíš v mužské energii. Nejstabilnější byla Česká Zem. Stála uprostřed a lidé ji moc nezajímali. Chtěla do konstelace Děti (tedy, než jsme je tam postavili, považovala za dítě mladého Muže). Závěrečný obraz konstelace je na prvním obrázku.


Z poznámek a pocitů postav vyplynul tento (můj) závěr: Praotec byl zvyklý rozhodovat a Pramatka mlčet. A ačkoliv byl tím velice ve své mužské roli (mimochodem právě tím přitahoval Svobodnou Ženu), nastolili tím zároveň na dva tisíce let „režim“, jehož se dnešní matky děsí, neboť chtějí žít v partnerství. To nachází, poté co přijde dítě, ve vztahu ke svým mužům. Zemi se to velice líbí – má „své“ děti. Problém je u mladých (svobodných) žen a mužů, neboť ženy jsou zřetelně dominantnější, což muže děsí. Možná je to ovšem také tím, že si nyní, poprvé po tisíciletích, mohou dovolit nejen artikulovat nespokojenost a v jistém smyslu i vztek na předchozí dominanci patriarchálních mužů, ale i jisté pohrdání slabšími muži (například těmi, kteří se poněkud ztratí v sebezkoumání a sebe-hledání). Je ale nesmírně důležité, v této komplexní konstelaci nepřiřazovat nikomu jednostrannou vinu – každý pocit a každý postoj jsou důsledkem celkové situace a historického vývoje.

Druhá konstelace se vyvinula z diskuze, ve které jsme konstatovali, že roli otce již dlouho zastává stát: Vyučuje děti, pečuje o ně (především, když otec zmizí), seznamuje je se společenskými zvyky a pravidly. To vše byla dříve nejen úloha, ale též privilej otce. Ale jak na tento vlom státu do domény otců reagovat? Při hledání odpovědi jsme postavili existující systém jednoho z účastníků večera, který má manželku a dvě dospělé děti – dceru a syna. V jistém smyslu to tedy byla obdoba předchozí konstelace: Stáli zde Otec, Matka, svobodný mladý muž (Syn) a svobodná mladá žena (Dcera). A samozřejmě, že jsme do konstelace postavili též Stát. Počáteční obraz je na druhé ilustraci.


Nejprve si prosím všimněte pohybu Otce, jemuž Stát vpravo za jeho zády velice vadil. Ovšem tím, že se postavil přímo před něj (neboť se snažil chránit svoji rodinu před jeho přílišným vlivem) pouze způsobil, že Stát nyní stál na pozici jeho vlastního otce (potažmo předků)***. Vznikla tím tedy paradoxní situace, která však přesně popisuje současný stav – že totiž Otec zároveň stát neuznává a s ním bojuje, zároveň ho ale tímto bojem staví (zástupně) do pozice svého vlastního otce (i s ním pak má nevyřízený účet). Druhý pohyb v konstelaci byl docela jednoduchý - jednalo se o revoltu Syna, který přešel na druhou stranu, protože ho naštvalo, kam byl svým Otcem postaven. Dceři byly tyto „hry“ víceméně jedno: Stát ji moc nezajímal; pokud vůbec, tak jen jako přispěvatel pro případ, že zůstane svobodnou matkou.

Nyní jsem do konstelace postavili otce klienta (Děd). Ten chvíli váhal a hledal své místo, ale pak se postavil mezi Stát a Otce (tj. jeho vlastního syna). Stát přitom neuhnul ani o centimetr: „Toto je moje místo a zde zůstanu!“ Do třetice jsme ještě přidali Praděda (otec otce otce), který se také vklínil mezi Stát a svého syna. Protože Stát se odmítal pohnout, musela se celá řada mužů mírně posunout vpřed a udělat tak předkům místo. A najednou začalo být všem dobře. (Tuto situaci vidíte na třetí ilustraci). Nejen Otec se cítil komfortně, ale i jeho Syn začal být najednou přitahován řadou mužů se Státem na konci. Matka společně s Dcerou mírně poodstoupili, neboť ačkoliv se ulevilo i jim, toto, jak už bylo řečeno, nebyla „jejich hra“.


Co s toho plyne za ponaučení?
Tak zaprvé nám to otevírá radikálně jiný pohled na stát: Nemusí to být vždy jen nepřítel, nýbrž výraz konstituující síly předků.
Zadruhé to znamená, že pokud se státem bojujeme (například skrz revoluce atd.) oslabujeme tím zároveň roli otců. Revoluce vede lid, jenž se vnímá jako "bratři" proti státu, ve kterém spatřuje jakéhosi nad-otce. To samozřejmě neznamená, že by stát měl nahrazovat otce, ale je nutno jej (stát) uznat a vidět v něm dílo našich (především mužských) předků.
Zatřetí konstelace ukazuje, že problém ze státem mají především muži – neboť se cítí být jím okradeni o roli přímého vychovatele svých dětí (především synů) a nenávidí jeho vměšování do rodinných záležitostí.
To tedy znamená (začtvrté), že stát by měl mít pouze jakousi archetypální roli, jež by se dala nejlépe vyjádřit jako „To, co vytvořili naši předci a co jsem od nich a skrze ně zdědili“. A jako naši předci by nás, ať už otce nebo ne-otce, matky nebo svobodné ženy, měl podporovat pouze z dálky, a nikoliv tím, že nahradí ať už přísného nebo vychovávajícího otce.

Což byl pro většinu přítomných mužů docela hluboký poznatek. Takže se těšíme na další pokračování mužského kruhu 27. listopadu. Přijďte se podívat! Informace na www.konstelace.info, přihlášky přímo přes Maitreu.

----------------
Všeobecná poznámka k přepisu konstelací: Pokud mluvím o tom, co postavy v konstelacích dělaly nebo řekly, používám u nich velké začáteční písmeno (Otec). Pokud mám na mysli například skutečné otce, používám malé písmeno (otec).
* O konceptu čtyř duší viz zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html
** Globální konstelace jsou konstelace na všeobecné téma, které nemají jednoho zadavatele (klienta), ale které řeší společný pohled celého semináře (kruhu) na dané téma.
*** Pozice rodičů či předků je v konstelacích vždy přímo za zády dotyčného.

středa 12. září 2018

Osho, Hellinger a Bodhidharma v konstelacích.

Paní: „Vy už ale vůbec neděláte rodinné konstelace!?“
Já: „Ne.“


Což samozřejmě takto není pravda. Rodinné konstelace pořád ještě dělám, občas, především ve svých výcvicích, když ukazuji studentům, že mají začínat takříkajíc od píky. Což samozřejmě znamená, naučit se dobře pracovat s původním rodinným systémem, neboť zde je nezbytné se proklubat třemi haldami problémů a těžkostí, které byly vytvořeny ignorováním těch pra-základních zákonitostí, které řídí každý systém: Příslušností, posloupností a vyrovnaným dáváním a braním. Hellingerovská klasika, patřící do každého basic-kurzu.

Jenomže – koho by to bavilo, vrtat se pořád a stále v nepřijetí rodičů, řešit vyloučení dědečků alkoholiků, zneužití prababiček, neuctění padlých či odmítání pachatelů. Vrhat se po hlavě do traumat, které se najdou v hojné míře v každém systému; nutno jen malinko poodhrnout závoj zapomenutí. S tímto typem „katarzních“ konstelací je to jako s Oshovou dynamičkou: Člověk si zvykne na „emotional release“, na (téměř) každodenní pročištění, na onen dozajista osvobozující pocit, jež se dostaví po projití hlubokou regresí a následným zjištěním, že jsme to všechno přežili. Nic proti tomu. Ale to je právě ten bod zlomu v mé práci.

Minulost je totiž za námi a my ji už nezměníme. Co v konstelacích měníme, je náš obraz o ni, naše hodnocení a onen sebe-devastující pocit, že to, co jsme prožili (případně co nám způsobili ostatní, karma, těžký osud či převzatá zátěž) nám nyní brání v rozletu. Samozřejmě vím, že když v konstelaci rozpoznáme a především zažijeme, že náš táta nás nemiloval nikoliv proto, protože jsme se mu nějak nepovedli, ale protože prožil válku v lágru, a v dalekém Rajchu zůstal kus jeho duše, tak nám to pomůže. To vůbec nechci zpochybňovat. Jenže pak můžeme pokračovat s maminkou, dědečkem, pratetou, polovičním synovcem tátovi třetí sestry a tak dál. Konstelářova peněženka si mne ruce (dá se to tak říci?), neboť klient se pomalu ale jistě stal závislý na katarzi. Tak jako klasická psychoanalýza, i „zkonstelování“ celého systému může trvat desetiletí.

Po mém útěku z normalizačního Československa jsem na několik let zabrousil ke studiu zenu. Pak jsem především skrze pár opravdu blbých učitelů toho sice opět nechal, ale když jsem na konci osmdesátých let přišel k Oshovi, rychle jsem pochopil, že učí především zen. Láskyplně nám každý večer v darshanu (večerní přednášce) vysvětloval, že to podstatné nevězí v těch mnoha slovech, které plynou z jeho ofousených úst, nýbrž v oněch mezerách ticha mezi nimi. Že být tady a teď, se vším, co právě teď jsem, včetně mých nedokonalostí, problémů, mind-fucku a právě i těch „příšerných příbuzných“ je právě to, co mě může probudit. „You can get enlightend even on bicycle on MG-Road“ (přibližně: Osvícení můžeš chytit i v průvanu na Václaváku).

Již roky pozoruji, jak konstelace mění lidi – v první řadě samozřejmě mě samého. Nejprve člověka chytnou a pročistí ony hluboké emoce. Pak přijde fáze, kdy začnete vidět souvislosti, docela všude, což nemusí být vždy příjemné. Je to takový „Kasandřin symptom“ – člověk začne chápat „to zatím“, ale ostatní mu nevěří (mírný stupeň), smějí se mu (střední stupeň), nebo se s ním přímo rozejdou (hard-core). No a nakonec, může-li vůbec nějaký konec být, nahlédne do obýváku, ložnice, pracovny nebo kde se zrovna nacházíš, taková podivná postava, napůl Osho, napůl Hellinger a napůl Bodhidharma a praví: Je to tak, jak to je. A bude, jak bude.

Od této chvíle to prvotní nadšení z rodinných konstelací terapeutického ražení nějak zmizí. Začnete dělat konstelační vylomeniny (pohádky a mýty, globální konstelace, finanční přesvědčení, vnitřní dítě, osobní mýtus), začnete pracovat na různých silných místech s geniem loci, vést konstelační espressa a ristretta, ale především směřuje vaše práce na to výše zmíněné tady a teď. Může se vám sice stát, že uslyšíte nechtěně a nepozorován rozhovor o vás: „U Bílýho si člověk pořádně už nezabrečí“, ale nějak je vám to jedno (i když se pak hned v té příští konstelaci snažíte tam trochu té katarze dostat).

A tak ohlašuji, veřejně a bez pokání, že už rodinné konstelace nedělám, byť připouštím pár výjimek. A přemýšlím, zdali to, co dělám, lze nazvat ještě konstelacemi. Ale ano, jen s jakýmsi přívlastkem. Možná transpersonální konstelace – kdy jde o to, co je zřetelně větší než my. Například o smrt, ale ne tu individuální, ale tu opravdu „velkou“. Cosi jako Pratchettův Smrťák. Příkladem by mohla být druhá konstelace v mém článku „Dvě nevinné konstelace pohádek“*. Možná že by se to mohlo jmenovat zenové konstelace – neboť se v mnohých krásně ukazuje jakýsi konstelační koan, tedy neřešitelná paradoxní hádanka. Například když se v konstelaci jedné velké firmy zjeví jako jediné řešení: Nedělejte nic! Případně to začnu nazývat symbolické konstelace, protože to, co se na „place“ děje, má nespočet symbolických rovin, které se nám rozevírají a nabízejí jako klín bohyně lásky.

A tak jsem zvědavý, zdali to lidi ještě bude bavit. Mě tedy ano, čím dál víc. Protože vidím, jak každého z nás tento způsob vnímání toho, co jsme, našeho světa, oněch úžasných zamotanin, ve kterých se plácáme jako kapr v předvánoční kádi, posouvá k tomu velkému přijetí všeho. Nakonec snad i toho Zemana. Tak ať se daří a noste něco na hlavě. Bude to fičák. Ne – je to fičák.

*Zde na mém blogu