pátek 13. března 2020

Virus, demokracie a nekonečný boj

Nemaje nic na práci (mé semináře jsem zodpovědně pozastavil a mou příští knihu dopsal) pročítám FB, Twitter a podobné posty a reakce na ně - nyní pochopitelně z 90% o koroně. A docela mě děsí, jak se většina z nich dělí na dvě poměrně extrémní pozice. Ve stručnosti jsou to buď „AB a vláda jsou skuteční lídři, zavřít hranice je OK, boj s virem je důležitější než demokracie, Češi jsou nezodpovědní a proto jim nutno nařizovat a zakazovat...“. Tu druhou skupinu tvoří opačný extrém: „Pandemie je panika, testy nic nedokazují, AB likviduje nepohodlné skupiny (např. divadla nebo pražskou kavárnu), vláda jen zakrývá své selhání...“. A tyto dvě skupiny, tak jako vždy, vedou mezi sebou částečně urážející a osočující boj. Je přitom jasné, že každá z těchto dvou stran (zapomněl jsem ještě na třetí – konspiračně teoretickou skupinu) nacházejí pro svá přesvědčení dostatek „faktů“ – internet je totiž, jako vždy, plný částečně hrubě si odporujících leč odborně se tvářících článků.

A tak si vzpomínám na jeden nedávný večer ještě před „koronou“, kdy jsem v pražském centru osobnostního rozvoje, v Maitrei vedl konstelace na téma „Proč pořád musíme s něčím/někým bojovat“. Jo, proč vlastně? Proč je to tak těžké, především na té argumentativní, politické, vědecké či vojenské úrovni říci: „Já (my) prostě nevím/nevíme, možná že máš/máte pravdu, možná také že ne, ale se to ukáže až někdy v budoucnosti, do té doby pojďme uzavřít mír, pojďme si sednou dohromady a SPOJIT síly.“ Ten večer jsem přišel k závěru, že je to především kvůli tomu, že jsme se dostali strašně do hlavy a nějak zapomínáme na srdce. Nebo, když si uvědomím ten výčet úrovní, na kterých bojujeme, že jsme prostě příliš v MUŽSKÉM principu a málo v ŽENSKÉM. Většina těch lidí, co se spolu hádají a někdy i perou, jsou taky muži.

A zatím nám příroda (do které patříme nejen my, ale i „zlý“ korona-virus) ukazuje, co znamená NE-JISTOTA. A vrhá nás, kteří jsme zhýčkaní civilizací a zdravotním pojištěním, kteří jsme již sedmdesát let neprožili válku a jsme přesvědčeni, že máme NÁROK na to se dožít požehnaného věku, náhle a bez varování, rovnýma nohama do NE-BEZPEČÍ. Náhle to vypadá, že nejen že nejsme pány (!) situace, ale že jsme jaksi pozapomněli, že nejsme ani vládci tvorstva. Že za to, co přírodě děláme, také někdy musíme zaplatit, i když jsme měli z nějakého rozmaru odročené splátky.

Ne, nejsem fatalista a nevítám virus jako „boží trest“. Jen, alespoň co se mne samotného týká, se nějak nedovedu nadchnout pro tu nyní naplno propuknuvší snahou o super-akce. Jsem přesvědčen, že omezením svobod a uzavřením hranic (nota bene pro ty, kteří chtějí VYCESTOVAT!) se koronu nepodaří zkrotit. Možná, že Merkelová má pravdu v tom, že pandemie pomine, až sedmdesát procent lidí projde (ve většině případů doufejme lehkou) nákazou. Výjimečný stav, zákaz vycházení, drakonické tresty – to vše jsme už zažili a ještě nikdy to moc neprospělo, dokonce ani těm vládnoucím, kteří skrze podobné nařízení chtěli něčemu zabránit, nebo něco jiné (možná potajmu) prosadit. Jsem prostě fanda UMÍRNĚNOSTI. Lidskosti a zdravého, táta říkal „selského rozumu“.

Ve svých konstelacích se setkávám s neduhy, nemocemi a někdy i vážnými ohroženími. Vždy se ukazuje být důležité, se symptomem na chvíli přestat válčit, přestat se zuřivě bránit nebo se nechat spláchnout panickým strachem, a PODÍVAT se na to, co nám to které ohrožení vlastně ukazuje. Teprve potom můžeme rozpoznat, proč nás to či ono potkalo. Protože jinak se budeme potácet stále od zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého a nic, absolutně nic nepochopíme. Nějaký expert (!) napsal před dvěma týdny, že COVID prostě nepřemůžeme. Že se s ním (nebo je to snad „ona“?:) prostě budeme muset naučit žít. Dodal bych – tak jako se vším. Jen, a v tom částečně souhlasím s těmi, kdo nyní bojují, na to potřebujeme čas. A ten přeji nám všem.

pondělí 9. března 2020

Muž, žena, dítě, zvíře a bůh

Minulou sobotu a neděli jsem vedl zbrusu nový konstelační seminář, nazvaný „Muž, žena, dítě, zvíře a bůh“*. V tomto článku bych se chtěl podělit o několik jak doufám zajímavých vhledů, které jsme během workshopu získali.

Jak už název napovídá, jednalo se o konstelační, systemickou práci, která se zabývala našimi vnitřními archetypy, „pra-vzory“, nebo také vnitřními hlasy, které se tak často v nás sváří. Hned zpočátku jsme postavili tak zvanou globální konstelaci (tj. konstelaci, která nemá individuální zakázku jednoho klienta, nýbrž pracuje s moudrostí celého kruhu), ve které hrálo svou roli těchto pět archetypů a jako dodatečný element jsme ještě přidali „svět“. Zde stál Muž nejprve víceméně bez zájmu („Dívám se na to všechno jako na televizi“), Žena byla aktivnější, ale protože se moc nezajímala o Dítě, tak toto vyrostlo a přesahovalo (a také ovládalo) všechny ostatní. (Dítě: „Když jsem zjistil, že ani Muž ani Žena se o mě moc nezajímají, tak jsem vstal a vidím, že irituji Svět, což mě moc baví. Baví mě, že můžu mít vliv, když jsem řekl, tak Žena ke mě téměř přišla. A teď, když se to, že jsem velký, nelíbí Bohu, tak mi to přijde jako skvělá hra.“) Teprve až se Muž přiblížil ke Zvířeti (tj nalezl svoji dlouho opomíjenou sílu), mohl se dostat až k Ženě, která jím přestala opovrhovat.

Seminář vesele pokračoval dál a protože to byl experimentální seminář, dostávali jsme se teprve v jeho průběhu k tomu, co vlastně je specifikum této formy konstelací. Již po půl dni ovšem bylo patrné, že možná nedůležitější archetyp – a zároveň ten, od něhož jsme se jako současní lidé nejvíce vzdálili – je Zvíře. Zástupci za něj v konstelacích často vůbec nebyli schopni mluvit, tedy srozumitelně a racionálně popsat, jak se jim daří. Vlastně bylo Zvíře němé, případně bychom mohli také říci, že mu v dnešním světě chybí hlas. A přesto to bylo právě Zvíře, které často pomáhalo konstelacím se posunout dál. Mnohdy zosobňovalo onu základní sílu první čakry, ze které se ostatní archetypy teprve odvíjejí (snad s výjimkou Boha).

To hlavní a nejdůležitější se mi ovšem zdá být jev, který provázel téměř všechny konstelace. Pokud se postaví do konstelací těch pět archetypů a k tomu ještě jeden zástupce za klienta, jenž představuje cosi jako „generálního ředitele“, má tento často tendenci vše pozorovat a nechat se jednotlivé „hlasy“ mezi sebou hádat. V praxi to znamená, že namísto abychom jednotlivé hlasy používali, necháváme se jimi ovládat. Ono je to také docela těžké je používat – k tomu potřebujeme poměrně pokročilé vědomí. Je nutné si nejen uvědomit jednotlivé v různých situacích se vynořující části naší psýché, ale i se naučit s nimi zacházet a nenechat se jimi opanovat.

S tímto jevem souvisí pak další věc, která se v konstelacích začala masivně ukazovat, když jsme pochopili, co vlastně tyto vnitřní archetypy mohou pro nás znamenat. V okamžiku, kdy si nejsem vědom té které části (například svého vnitřního dítěte), začnu tuto svou neuvědomělou a mnohdy i nežitou energii externalizovat – prostě si najdu někoho, ke komu se mohu jako k dítěti chovat. Jinak řečeno, pokud neintegruji do své psýché nějaký důležitý archetyp (hlas), začnu ho hledat VNĚ mě. Naleznu dítě (děti) a začnu být na něj (na ně) řvát a štěkat, neboť jak mé vlastní Dítě, tak i mé vlastní Zvíře neznám, potlačuji či odmítám integrovat do vlastní psýché. Začnu věřit v externího boha, neboť můj vlastní vnitřní Bůh je vytěsněný, nepřijatý nebo odmítnutý. Hledám (marně) Ženu v mé ženě a mám s ní neustále konflikty, neboť to, co nacházím, nikdy nemůže vyhovovat mým představám, neboť tyto se týkají mé vnitřní Ženy.**

Po dvou dnech semináře jsem pochopil, že tento druh práce je opravdovou alternativou k „normálním“ konstelacím (pokud vůbec něco takového existuje). Stavíme-li takto vnitřní části naší psýché, pak vůbec nepátráme po příčinách klientova problému v minulosti, ale důsledně pracujeme „tady a teď“. Klient má možnost nejen spatřit a prožít vnitřní konflikty mezi jednotlivými částmi, ale i naučit se je používat tam, kde je to pro něho (a vyřešení jeho problému) výhodné. Jeho pozornost se tak možná přepne z pozornosti na to, co je venku, co zdánlivě zapříčiňuje jeho problém, na to, nad čím může získat kontrolu – na jeho vnitřní aspekty. Uvědomí si, že to není manželka, která způsobuje neustálé hádky, ale jeho vlastní projekce, očekávání a nároky na ni.

-------------
* „Muž, žena, dítě, zvíře a bůh“ - Konstelace pěti důležitých částí naší psýché podle Artho Wittemanna a Voice Dialogue manželů Stoneových. 7. a 8. března 2020 v Praze.
**Byť je naše vnitřní Žena je často vytvářena na pozadí obrazu matky.

pondělí 2. března 2020

Virus a Velekněžka

Všichni mluví o koronaviru. Já také, i když doufám, že trochu jinak. Po dlouhé době jsem si zase jednou vytáhl tarotovou kartu. Moje otázka byla prostá – co to má znamenat. Nebo, co nám tím vším chce Univerzum, ono „Velké Neznámé“, říci. A objevila se – Velekněžka.


K tarotu mám prazvláštní vztah. Takřka jsem se jím živil – takřka, neboť kdysi dávno v Pooně, u Osha, jsem dva měsíce prodával v zahradě ašrámu foodpasy – tedy cosi jako interní stravenky, neboť peníze z hygienických důvodů nebyly v jídelnách povoleny. Měl jsem malý stolek pod kvetoucím bodhi-tree, na stolku stravenky a kasičku a vedle ní položeny tarotové karty. A každému, kdo chtěl, jsem vyložil jednu kartu.

Samozřejmě zadarmo, což nebylo moc pochuti oficiálnímu resortu „card readings“, kde za totéž chtěli sto dvacet rupees. Znamenalo to za den tak padesát až sto mini-sezení. Tam, v Indii, jsem se s kartami spřátelil. A když se teď každý den začaly objevovat nové virozvěsti, virozprávy a virofejky, zeptal jsem se ve vší pokoře i mých „taroků“. Koneckonců karty na rozdíl od politiků prý nelžou.

Podobně jako konstelace vám samozřejmě ani tarot neodhalí budoucnost a neřekne, co je fakt a co je iluze. Ještě žádné kartářce (natož konsteláři) se nepodařilo předpovědět čísla ve sportce, ani příští zemětřesení. Ale zrovna jako ta „moje“ metoda (konstelace), mohou i karty ukázat to, co v tom našem ohromném, úžasném a mnohotvárném světě nevidíme. Co přehlížíme, co uniká naší pozornosti – prostě jiný level naší multi-reality.

Hm – takže Velekněžka. Musím ovšem hned teď přiznat, že mě to moc nepřekvapilo. Vlastně jsem něco takového čekal.

Velekněžka je druhá karta Velké arkány, série dvaceti jednoho „trumfu“ plus pohyblivého „žolíka“, Blázna s číslem nula. Následuje po Mágovi, který představuje prvotní tvořivou a do jisté míry i mužskou sílu. Na obrázku vidíte, že sedí mezi dvěma sloupy (ty se jmenují Jakín a Boáz). Jeden je černý, druhý bílý. Podle svobodných zednářů symbolizují základní principy kosmu, cosi jako jin a jang. Mezi nimi, za Velekněžkou, je natažen závěs, jež je pokryt symboly granátových jablek. Ty byly zasvěceny Persefoně, vládkyni podsvětí a manželce Háda, ale také představují jablko, jímž svedla Eva Adama. A samozřejmě i „zlaté jablko sváru“, jež hodila Eris, bohyně specializující se na neshody a hádky, mezi Afrodítu, Athénu a Héru. Sama Velekněžka sedí v blankytném rouchu nad srpkem Luny. Na hlavě má korunu představující tři měsíční fáze. To vše (a mnoho jiných detailů) symbolizuje tedy mocnou „ženskou sílu“ spojenou s Bohyní, ženský aspekt spirituality*.

Čím se vyznačuje tato „ženská spiritualita“? Především svou nevyzpytatelností. Je nemožné ji kontrolovat. Může být zrovna tak milostivá, jako smrtelná. Dává život na jedné straně a na druhé ho zase bere. Muži z ní dostávají paniku, neboť ji nerozumí – a také ji rozumět nemohou, neboť se nachází mimo racionální, logický, rozumem uchopitelný svět. Opona se symboly přírody, jakkoliv na první pohled hezká, zahaluje a znemožňuje jasný pohled do dálky či do budoucnosti. Tušíme sice, že se za jejími zády nachází jezero či oceán, ale nevíme, co nám přinese. Idylu nebo bouři? Plavbu do večerních červánků nebo zmar a děs?

Pokud moderní člověk něco neví, pokud ho něco zneklidňuje, zeptá se Googlu. Nebo zapne televizi – tam už budou nějací experti, kteří vědět budou. Případně se svolá krizový štáb. Co když ale ani Google, ani Wikipedie nepomohou? Co když se ukáže, že krizový štáb je stejně bezradný, jako sousedka odvedle? Co když fotečka křenícího se premiéra navlečeného do bílého pláště a se stetoskopem kolem krku (!) nejen že neuklidní, ale spíš naštve? Zde nastupuje Velekněžka, která – mlčí. A pokud si nějací ezoterici myslí, že „ji chápou“, že ví, co má za lubem, tak se brzy a krutě přesvědčí o omylu. Hlava jako orgán porozumění i ručičky jako prostředek uchopení jsou zde totiž úplně „mimo“.

V mnoha řeckých tragediích jde o potrestání docela nevinných. Oidipus opravdu netušil, že zabil svého otce a vzal si svou matku za ženu. Řecké drama totiž ještě vycházelo ze zcela jiné premisy, než naše moderní společnost. Bozi a Bohyně nebyli dobrotiví stařečkové, naplněni láskou a navštěvující festival „Miluj svůj život“. Nedrželi nám palce a neobětovali se za naše hříchy. Byli – to někdy zažíváme v konstelacích – skutečně velcí, větší, než co si člověk dovede představit. A pokud se živáček pokoušel postavit se jim jako rovný, smetli jeho, jeho syny a dcery, vnuky a vnučky do pátého kolena. Ve starověké Evropě fungovala karma jako generační osud. Což se nám, dnešním racionálním individualistům (a hédonistům) zdá docela nespravedlivé.

Podobně v římské legii, pokud se vojáci ukázali být zbabělí, líní, pokud nebojovali tak, jak měli („jak zákony kázaly nám“**), tak dotyčný útvar musel nastoupit a každý desátý voják v řadě byl popraven. Dodnes se uchoval pojem někoho „zdecimovat“. To vnímáme jako absurdní, nelidské; především skrze tu náhodnost, jež je v takovém trestu obsažena. Ale právě v této iracionalitě vězí ten temný, nás děsící aspekt Velekněžky. A také té malé mršky, která nás právě děsí, a která se jmenuje COVID-19.

Co je ale ta rada, kterou nám tato karta dává? Přeci nebude Velekněžka jen temná, vraždící, vymknutá jakékoliv kontrole, mstící se za staletí mužských papežů a vládců všehomíra?

Samozřejmě, že i Kálí má své důležité poslání, natož Velekněžka „božského“ tarotu. Je to vlastně docela jednoduché. Přijmout ji. Přijmout nejistotu, změnu, nevědění, přijmout to, že stále je něco, co je větší než my, co nelze ovládnout, jehož geny nejde sekvencovat, neboť to žádné geny nemá. Dát ne-kontrole místo vedle naší přebujelé kontroly. Pozvat Bohyni (a ženský princip) do našeho života i tam, kde doposud vládl výlučně mužský princip.

To samozřejmě NEZNAMENÁ, ten mužský zavrhnout. To by byl nesmysl. Věda je fajn, pokud nechá místo nejistotě, zdali je Schrödingerova kočka živá nebo mrtvá. Pokud i Schrödinger připustí, že příští týden může být živý, ale i mrtvý. To totiž zvyšuje jeho živoucnost tady a teď. A docela možná i jeho jemný, někdy i šibeniční humor šibala.

Zítra chci do kina. To může být plné kašlajících Číňanů, Íránců a Italů, nebo také úplně prázdné. A protože opravdu nevím, co bude, mám aspoň v plánu, si ten film – Králíček Jojo – užít. V tom mi dopomáhej Velekněžka. Amen.

-----------------------
* Druhá karta velké arkány byla dlouhou dobu nazývána také "Päpstin" - tedy ženským papežem (čeština pro to nemá slovo - snad papežka?) To vycházelo z ve středověku úporně se držícího mýtu o ženském papežovi Johaně, která, nepoznána jako žena, usedla na Petrovu stolici.
** Část známého nápisu, jenž nechali vytesat Spartští bojovníci na skálu poblíž soutěsky Thermopyly, kde bráníce Řecko do jednoho padli. Celý nápis zní: "Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám." Jo, to byly časy...

pátek 28. února 2020

Panika, mystika a populismus

Už dvacet let pilně propaguji tak zvané mytologické vnímání. Tvrdím, že racionalita, logika, věda a strohá fakta jsou jen jedna „noha“, s pomocí které jsme sice urazili úžasnou cestu od středověkého modelu věřícího světa do moderního novověku, ale že to je právě jen jedna noha. A tím, že osvícenectví tu druhou nohu, nohu symbolů, intuice, mystiky a spirituality ponechalo daleko za sebou, nám k další cestě tato noha chybí. Protože – tak argumentuji – k úspěšné další cestě a tím i k pocitu smyslu, jistoty a štěstí patří nohy obě.

Jenže...

Samozřejmě že jako vždy se do hry dostávají komplikace. Takové to „jenže“. Středověk byl ukončen nejen objevením Ameriky, ale i masivní likvidací tak zvaných čarodějnic a samozřejmě i mužských kacířů, i když na hranicích sedmnáctého a osmnáctého století umíralo podstatně víc žen. Pochopení toho, co se tenkrát dělo, není zrovna jednoduché. Jakkoliv byly procesy vedeny fanatickými a z dnešního hlediska tmářskými inkvizitory, je možné v nich vidět jakousi očistu společnosti od „ženské“ pověrčivosti. Za ní se ovšem skrývala s přírodou a tělesností spojená, žensky intuitivní, soucitná a hluboce lidská magie. Světlý mužský duch víry a později i racionálního osvícenství zde definitivně zúčtoval s temnou, chaotickou, nekontrolovatelnou ženskou energií. A krátce poté začala věda svoje vítězné tažení nad chaosem. Což, jak nutno přiznat, několik století fungovalo výborně.*

Jenže na jedné noze se člověk nedostane daleko. A tak paralelně k rozmachu vědy se začaly ozývat hlasy o důležitosti té druhé nohy. Tyto hlasy poslední desetiletí masivně sílí, o čemž svědčí nebývalý rozmach esoteriky nejen v západních společnostech. O této druhé, podle mě nepostradatelné noze „mytologického vnímání“ píšu již dvacet let články a její znovuobjevení učím své studenty. Jak také jinak – zabývám se systemikou, která nás nutí se vždy dívat na celek. Jenže zatímco do mých kurzů chodí lidé, kteří hledají propojení levé a pravé hemisféry, harmonickou souhru obou nohou, vyvážení jin a jang-principů, rozmohlo se nám ve většinové společnosti úplně jiné „mystické myšlení“. Toto do velké míry strachem ovládané myšlení hledá „velkého vůdce“.

Zachránce

Velký vůdce, král či spasitel je vždy mytologická postava. Mýtus nám totiž neumožňuje jen přístup k oné zčásti zapomenuté, mýto-tvorné, kreativní, snové a poetické části našeho vědomí, ale poskytuje i jednoduché recepty a pro „lid“ srozumitelnou sadu příkazů a zákazů, které každému určují jeho místo. Mýtus tak používá každá účinná reklama, zná ho Holly- i Bollywwod, vědomě či nevědomky ho vytváří každý populista. A proti mýtu se nedá argumentovat racionálně.

Za pomoci mytologického vnímání můžeme sice rozvinout naši spiritualitu a zažít když ne osvícení, tak alespoň záblesk jednoty s univerzem, ale zrovna tak je možné si vypěstovat nezviklatelnou víru v bludy. Záleží pouze na tom, jak a kdo toto mytologické vnímání praktikuje. A zdali obě nohy – racionální a mytologickou – bude používat v harmonii, nebo v panice a strachu.

Mýtus nám tak umožňuje buď hluboký vhled do smyslu světa, nebo (a mnohdy zároveň) nás nechá uvěřit v nadpřirozené, iracionální vlastnosti zachránců a spasitelů, v konspirační teorie, v sílu, jež se skrývá v dogmatu. Chybně pochopený mýtus tak do jisté míry může sehrát roli nejen protihráče, ale především protivníka vědy. Je to tím, že jak věda, tak i mýtus touží po čistotě a absolutním přijetí, jenže oba stojí na opačném břehu. Případně, pokud je pochopíme do hloubky, vytvářejí pravou a levou nohu, které můžou sloužit pohybu vpřed, které se ale také mohou vzájemně nenávidět a stát si v cestě.

Kmen a esence

Úhelný kámen celého sporu „duše s duchem“ je způsob, jakým mýtus vnímáme. Pokud vězíme v kmenové duši**, budeme mýtu rozumět především jako zdroji kmenové, sjednocující ideologie. Je to mýtus, který kmenové duši dává pocit nadřazenosti, správnosti a pravdy. Mýtus vítězství socialismu nad kapitalismem, mýtus volného a ničím neregulovaného trhu, mýtus nadřazenosti jedné rasy nad druhou; všechny mýty mohou být vykládány jako stvrzení onoho „MY“ a sloužit jeho posílení. Pak NAŠE pravda vítězí nad jejich lží a nenávistí a k tomu nám dopomáhá NÁŠ bůh.

Mýtus ovšem může být vnímán i skrze hlubokou mystiku. Zde je třeba rozlišovat mezi mytickým a mystickým přístupem k věci. Mystik nikdy nebude hlásat dogma, protože ví (anebo by aspoň vědět měl), že jeho mystický zážitek, unio mystica, spojení se s tím, co ho přesahuje, co je větší a nekonečné, je čistě jen a jen jeho zážitek. Jakkoliv je toto jeho osvícení absolutní, je nepřenositelné skrze ideu a slovo-logos. „Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao; jméno, které lze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno“, praví Lao-Tse. To by ovšem v žádném případě nemělo znamenat devalvaci slova, logosu nebo logiky.

Pokud se dostáváme do esenciální duše, otevře se nám hlubší význam mýtu, než je jen jeho kmenová funkce. Esenciální duše nás totiž vede právě k nadhledu nad „my“, k jasnému pohledu na všechny ty spolu bojující kmenové duše. Prohlédneme tak nejen mechanismus rozcházejících se rodičů, kteří se hádají o své děti až ke zničení těchto, pochopíme neustálé boje a války spolků, stran, církví i národů, jež se nám z tohoto pohledu mohou sice jevit jako nesmyslné, jejichž existenci si kmenová duše ovšem nutně žádá. Ale teprve skrze tento nadhled si můžeme uvědomit, že je to právě mýtus, který nás z kmenové duše může vést dál. Nikoliv ovšem směrem do šířky („my, kteří jsme jím spojeni“), ale do hloubky prožití („já, obsažen ve všem“).

A v neposlední řadě je to právě mytický zážitek, jenž je nejlepším lékem na strach a paniku. To jsou dvě největší překážky na cestě dál, na cestě k větší celistvosti a osvícení a především na cestě k překonání omezenosti kmenové duše. A strach a panika se vždy nakonec vztahují ke smrti. Zatímco pravý a funkční mýtus nás vždy spojuje s tím, co smrt překračuje.


(Grafika: Daniel Hopfer 1470 - 1536: Žena se společníkem překvapena smrtí, lept.) ------------
*Pokud tedy pod pojem „výborné fungování“ jsme ochotni zahrnout i první a druhou světovou válku, mašinerii vyhlazovacích táborů a gulagů, globalizaci na úkor kultur „třetího světa“ a vyplundrování přírody.
** Co je kmenová a esenciální duše vysvětluji například zde.

středa 26. února 2020

Několik poznámek ke koronaviru

Přiznejme si upřímně – přeci jsme „to“ nějak čekali. Jen je v lidské přirozenosti, že „to“ neočekává dnes, ani zítra, ale až „někdy“. No – a máme „to“ tady. Není „to“ poprvé. Ale – co je „to“ vlastně?

Nekontrolovatelnost


Nejprve tedy, co nás na rozbíhající se pandemii tak neobyčejně děsí – ačkoliv ve srovnání s „obyčejnou“ chřipkou není koronavirus v zásadě o mnoho nebezpečnější. (Zde nutno dodat prozatím.) Jsem přesvědčen, že hlavní příčinou rozmáhající se paniky je to, že cosi, co se jeví jako nebezpečné (v tomto případě nový virus s označením COVID 19), se vymyká kontrole. Je to cosi, co neznáme a na co jsem si nezvykli. Cosi, před čím nás neochrání velký vůdce Si, ani báťuška Vladimir Vladimirovič, ani taťka Andrej, žádná z těch otcovských figur, do kterých se populisté tak rádi stylizují. Co zjevně proniká skrze roušky, dere se oknem či klimatizací do příbytků a ulpívá na klikách. Co se přenáší z osoby na osobu ještě před tím, než se projeví příznaky onemocnění (a u některých přenašečů úplně bez symptomů), takže nerozpoznáme bezpečnou od nebezpečné osoby. Což je, mimochodem, pro náš komplexní a komplikovaný svět docela příznačné.

Korona představuje ztělesnění (byť mikroskopické) něčeho, před čím jsme se chlácholili skrze pojištění a zdravou životosprávu, před čím nás údajně chránily bezpečnostní pásy a helmy, s čím nám pomáhaly bylinky, vitamíny či antibiotika. Malinký proto-organismus s jednoduchou RNA nás tak drasticky upomíná na něco, co nechceme vidět, a tak jsme to odsunujeme na uzavřená oddělení JIPek. Totiž na nevyhnutelnost smrti. A tím i na panický strach, který je se smrtí spojen – tedy s tím, co je možná poslední skutečně nevyhnutelná a nekontrolovatelná součást našeho života. Nejprimitivnější forma života tak docela úspěšně sesazuje (byť na chvíli) nás, nejvyspělejší formu, z trůnu pána tvorstva, na kterém jsme usnuli a na kterém se nám zdají sladké sny o 100% jistotě.

Strach


Jak víme, strach je dobrý přítel každého bojovníka, neboť bez něho by byl poměrně rychle mrtvý. Je to jeden ze základních pocitů člověka a tím nejen docela přirozený, ale, vzhledem k jeho ochranné funkci, i opravdový „kámoš“. A to i tehdy, když nám vadí a když (jako většina lidí) s ním bojujeme. Strach se ovšem rychle mění na paniku, když nás ochromí a převezme nadvládu. Lidé pak nakupují jak šílení, vykoupí (víceméně neúčinné) roušky nebo jsou dokonce schopni propichovat pneumatiky autobusům, kteří přivezou do místní nemocnice „osoby v karanténně“. Čeho všeho jsou lidé ve strachu schopni, to víme z nedávné české hysterie s „uprchlíky“. Strachem pak nespíme, nejíme, a tím se ještě víc oslabujeme. Strach máme především z osob, věcí, procesů a změn, které neznáme. Jenže v našem stále rychleji se měnícím světě je právě „to neznámé, nové“ přesně to, čeho neustále přibývá. Není divu, že se pak společnost začne dělit na neo-fóbní část (odhadem 80%) a neo-filní, tedy tu část, která si uvědomuje, že změny prostě přicházejí a že je opravdu nemáme (a nebudeme mít) pod kontrolou. Alespoň ty závažné.

Na světě zahynulo za minulý rok 1.230.000 osob při dopravních nehodách. V ČR jich bylo 547*. Přesto drtivá většina z nás nemá strach, když si sedne do auta. Počet mrtvých při pádu letadla v roce 2019 byl ve světě pouze 257. Ale mnoho lidí má podstatně větší strach létat než jet autem. Je to tím, že v kabině letadla jsme naprosto vydáni napospas umu kapitána? Nebo tím, že auto je nám docela „známé“, letadlo ještě stále ne? Je to tím, že při havárii auta máme větší pravděpodobnost přežití, než při havárii letadla? A jak je to s bouřkou? Máte strach před bleskem? Já, přiznám se, docela ano. To mám asi po babičce, která při každé bouřce (tenkrát jsme trávili horká a bouřlivá léta na chatě) zapalovala hromničku. Takže co dělat, když pak ten strach z nového-neznámého-ohrožujícího na člověka prostě skočí?

Terapie


Kdykoliv konstelačně pracujeme se strachem, máme dvě možnosti. Vlastně tři. Tu jednu jsem již popsal – strach se nás zmocní. Ale tato možnost není konstelační. V konstelaci se buď střetávám se strachem jako s protivníkem, nebo ho vezmu k sobě jako „kámoše“. Je to podobné, jako práce s nějakým symptomem, kterého se mermomocí chci zbavit. Pokud s ním bojuji, posiluji ho, neboť patří ke mě a tím, že ho nechci, že ho vylučuji ze hry, se stále a stále vrací.


Strach tedy nutno přijmout, ale nepropadat mu. Protože teprve, když ho přijmeme, může nás zavést tam, kde „to“ skutečně je. Vzpomínáte si na úvod tohoto článku? V naší přirozenosti je, že víme, že se něco musí radikálně změnit. Doufáme jen, že to nebude dnes, ale „někdy“. A že to nebudeme muset být my, kteří projdou touto radikální změnou, ale svět, společnost, okolí, prostě „oni“. Jenomže to je klam. Ty dveře, kterými musíme projít, aby se „to“ změnilo, jsou postaveny jen pro nás. Nikdo jiný jimi neprojde – každý jiný má svoje vlastní dveře. Můj strach je jen a jen můj. A na konci našeho putování je moje smrt.

Mého indického mistra Osha se jeho žáci často ptali, zdali věří na reinkarnaci. Nebo – co bude po smrti. Osho vždy odpovídal: „Žij. Buď tady a teď. Úplně naplno. Protože smrt je v každém výdechu, tak jako život je v každém nádechu. Nech těch myšlenek, co bude až... Buď totálně přítomný.“ Pokud tak žijeme, může být každý okamžik pro nás naprosto nový. Zcela nečekaný. Úplně mimo naší kontrolu. Jestli ho pak nazveme „úžasným“ nebo „úděsným“ záleží jen na nás.

------------
* Údaje: Wikipedie

středa 12. února 2020

Astrofyzika a egyptská mytologie

Kdysi dávno, když mi bylo patnáct let, se okolnímu světu jevila má životní kariéra zcela jasně. Ačkoliv jsem nenosil brýle a nebyl obtloustlejší, bylo všem jasné, že po gymnáziu nastoupím na pražský Matfyz a stane se ze mě patrně světoznámý vědec. Tomu nasvědčoval nejen můj zápal pro astronomii (stal jsem se v patnácti mimořádným členem Československé astronomické společnosti), ale i fakt, že jsem místo za holkama chodil na hvězdárnu. Namísto aby se mnou lomcovala puberta jsem v Planetáriu po večerech brousil optická zrcadla do dalekohledu a našeho pana učitele fyziky přiváděl k nepříčetnosti poznámkami ke gravitaci a obecné teorii relativity. Leč – nestalo se tak. Skončil jsme u mystiků.

Nekonečno k zoufání
Bůh je vlastně docela častá úchylka vyskytující se u subatomárních fyziků a kosmologů. Obě species zkoumají nekonečno – ti jedni směrem dovnitř, ke stále menším mikro-částečkám, ti druzí směrem ven, do nekonečného vesmíru. A z obou skupin se čas od času rekrutují vědečtí mystikové. A není divu. Zkuste si představit nekonečno – je jedno, zdali mikro nebo makro. Pokud máte dar imaginace, tak se vám brzy zatmí před očima a buď následně zažijete, co to znamená Unio Mystica, nebo si budete muset dát velmi rychle dvojitého panáka. Což vlastně přijde tak nějak nastejno.

Mikro-prostoru kraluje kvantová mechanika a speciální teorie relativity, zatímco makro-prostor ovládá ta obecná. Obě jsou naprosto správné, jenže ouha – již přes sto let se vědci marně snaží, je přivést do souladu. To, že existují vedle sebe, by vlastně nikomu nevadilo – ani vy nečekáte, že chování vašeho auta vysvětlí teorie o páření motýlů. Pouze pro jeden, nicméně hodně závažný jev, je nesoulad obou teorií velmi mrzutý. Totiž pro takovou malou otázečku, nemlich jak ten vesmír, ve kterém žijeme, vlastně vznikl.

Smrt
Možná že se teď ptáte, proč je důležité vědět, jak vesmír vznikl. A raději se staráte o to, co bude dnes k večeři, řešíte Babiše a cenu piva, nebo se obáváte nevěry vaší ženy. To, proč jsme tady, jak jsme se sem dostali a co bylo na počátku všeho, to jsou ovšem otázky, jimiž se zabývaly všechny civilizace a kultury. Není to totiž jen nějaká mytologicky-teoretická otázka. Souvisí přímo s tím, před čím máme největší strach, byť často nepřiznaný. Se smrtí.

Na počátku bylo nic. Je to naprosto stejné nic, jež nás děsí, představíme-li si, že jednoho dne zemřeme. A tak si vymýšlíme různé ráje, očistce a (pro naše protivníky) pekla, reinkarnace, nekonečný život a podobné útěchy. Jenže někde v hloubi duše tušíme, že v okamžiku smrti přestane fungovat čas, staneme se bez-prostorovými a naše vědomí se nějak rozpustí v moři čehosi, co nejen že nelze kontrolovat, ale ani definovat. A to je docela dobrý popis stavu, ve kterém byl vesmír před svým zrozením. A zrovna tak přiléhavý obraz toho, kde se nacházelo vaše „já“ před narozením.

Inflace
Je známým faktem (aspoň se tu učí již na základce), že se kosmos neustále rozpíná. Představte si takový nafukovací balónek, na kterém uděláte pár teček. Pokud do něj nyní začnete hustit vzduch, bude se každá tečka od každé vzdalovat. Přesně to se děje s galaxiemi. Tyto se od sebe neustále vzdalují, dokonce čím jsou vzdálenější, tím „utíkají“ rychleji. Pokud tento pohyb začněme sledovat pozpátku, dostaneme se do okamžiku, kdy bylo všechno jaksi pohromadě. Astrofyzici tento počátek nazývají „Big bang“ – tedy velkým třeskem – a datují ho nějakých čtrnáct miliard let nazpátek. Existuje spousta důkazů, že se skutečně udál, jenže – jak už jsme napsal, pro jeho samý začátek, tedy vznik všeho z ničeho, obě Einsteinovy teorie kolidují. Ti z vědců, jimž ještě zbyli nějaké vlasy na hlavě, si je rvou, neboť těch několik sekund na počátku našeho světa se jim prostě už sto let nedaří vysvětlit.

Tak například je rozloha toho „našeho“ univerza přibližně devadesát miliard světelných let. Jak už jsme psal, je jeho stáří čtrnáct miliard let. Každý způli nadaný primán pochopí, že zde něco nehraje. Protože aby se za čtrnáct miliard let vesmír rozletěl (na každou stranu) do čtyřiceti pěti miliard světelných let, musel by se pohybovat aspoň zčásti nadsvětelnou rychlostí. A to, jak víme, fyzika neumožňuje. Jiný takový neřešitelný oříšek představuje nutnost singularity. To je prostě nulový prostor, prostor bez rozměru. Tu speciální teorie relativity sice umožňuje, ale nikoliv už s hmotou celého vesmíru. Tolik energie/hmoty se do „nulového“ prostoru prostě nevejde. A tak dále, a tak dále. Prostě k zoufání.

Nun a Atum
Starověcí Egypťané ovšem nejen že dovedli stavět impozantní a matematicky úchvatné pyramidy, nejen že byli schopni, jak tedy aspoň tvrdí archeologové, za pomoci měděných dlátek a primitivních kamenných koulí vytesat z ultra-tvrdého dioritu kolosální sochy se symetrií desetin milimetru, ale měli i velice propracované mýty, jimiž popisovali vznik světa. Asi vás nepřekvapí, že ultramoderní fyzika se pomalu ale jistě těmto mýtům přibližuje.

Podle jednoho z nich, vzniklého v Heliopoli, byl na počátku jakýsi temný oceán, zvaný Nun. Egypťané si ho představovali jako potenciál, jako ještě nikterak neprojevenou, nekonečnou a bezrozměrnou MOŽNOST. Nun jakoby z oka vypadl novodobému pohledu dnešní fyziky na vakuum – tedy na „nic“. Moderní fyzika ovšem tvrdí, že i v naprostém vakuu neustále probíhají nepatrné fluktuace, které se zjevují a ihned opět zanikají. Vakuum tedy není prázdné, ale přeplněné potenciálními možnostmi, které bychom mohli také pojmout jako jakési stacionární (tedy neprojevující se) vlnění. Zde bychom tedy mohli nalézt první shodu astrofyziky s Egyptem.

Nyní se chvilku musíme zabývat prostorem a časem. Máme-li v laboratoři takové malé sympatické vakuum, které zkoumáme, je důležité si uvědomit, že se na něj díváme zvenčí. Měříme ho tedy naším časem a naším prostorem. Co ale, když žádné „zvenčí“ není? V tom okamžiku zjistíme, že není ani žádný čas nebo prostor. Jak prostor, tak i čas (popřípadě jejich měření, tj., vjem) je cosi, co se vztahuje na existenci něčeho. Není-li nic, neexistují ani prostor, ani čas, nebo, chcete-li, je prostor a čas zároveň všude. A přesně to je Nun.

Kolaps
Právě z tohoto „moře možností“ se oddělil Atum, prvotní princip-bůh, jakési „něco“. Je ovšem ošemetné, používat pojem „oddělil se“, neboť to v nás vzbuzuje představu jistého okamžiku. Ale protože čas ani prostor (ještě) není, nutno říci, že Atum je neustále v Nunu obsažen. Byl, je a bude, pořád. Ani „všude“ nemá smysl, protože v bezprostornosti je „kdekoliv“ zároveň „kdekoliv jinde“.

Teď si představte, že tato bezprostornost je doslova natřískána potenciálem, možnostmi. A že něco (Atum) z těchto nekonečných možností „povstane“. (Tedy opět – spíš povstává). Pokud by astrofyzika byla jen o malinko spirituální a dovolila si pracovat s pojmem „bůh“, měla by vyřešeno. A já (a Egypťané in memoriam) bychom mohli dostat Nobelovku za kosmologii. Ale pojďme ještě o kousek dál.

Na některých papyrech je Atum zobrazen, jak je „zavinut“ do hadích smyček Nunu. Na jiných zase tohoto hada přetíná nožem. Nuže – pokud by někdo ve starověku chtěl mluvit o vlnové funkci, pravděpodobně by použil obraz oceánu (neustálé vlnění) a také hada (jednotlivá vlna, nebo také „string“). Atum se tedy manifestuje tím, že „přetne“ (tj. zkolabuje) vlnění. Čím? Svým záměrem, nebo, chcete-li jinak, aktem sebe-určení. Srovnejte prosím biblické „na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u boha, a to slovo bylo bůh“. A neříká náhodou subatomární fyzika, že teprve existence pozorovatele (tj. boha) zapříčiní kolaps vlnové funkce a z oné pověstné Schrödingerovy položivé-polomrtvé kočky se stane něco definitivního?

Z nekonečných, bezrozměrných a bez-výrazných vod Nunu se tedy oddělí Atum tím, že nechá zkolabovat nějakou vlnu. „Vynoří se“ z potenciality. V oceánu bezbřehovosti (a tedy i bezrozměrnosti a samozřejmě i bezčasovosti) se objeví „chyba“. Jak to ale pokračuje? Skrze princip Chephera (podle posvátného skarabea, jenž pro Egypťany představoval princip sebe-stvoření) se Atum stane Reem. Bohem Slunce. Nebo je Re spíš oním prvotním „Big Bangem“, tou mega-explosí, jež stála na počátku vesmíru, prvním projevením světa z nicoty? V tom případě nutno chápat Atuma jako vůli k existenci, jež způsobí (Chepher) kolaps potenciálního ale neprojeveného pole.

Polarita
Mimo jiné je Re chápán i jako světlo. Z astrofyziky víme, že začínající vesmír nebyl od samého začátku „průhledný“ – že tedy v něm neexistovalo světlo jako možnost vysílání (a v případě nějakého hypotetického oka i přijímání) fotonů. Teprve po jisté době se světlo mohlo začít v „novém“ vesmíru šířit. Přesně totéž vypráví egyptský mýtus, když říká, že „pták světla (Re) se usadil na prvotním vrcholku vynořivšího se světa“. I zde tedy máme paralelu mezi astrofyzikou a mýtem.

Později (nyní už existuje čas) ze sebe Atum vytvoří dvojčata Šua a Tefnut. Šu je prostor, ovšem ne na ten způsob, jakým prostor vnímáme dnes. Podstatně více je to jakési místo, kde můžou vznikat různé formy. Jméno bohyně Tefnut je překládáno jako „vláha“, nebo také vlhkost ženské pochvy či dělohy. Ze spojení Tefnut a Šua se nakonec narodí dvojice Nut (nebe) a Geb (země). Z nepolárního „tvořitele“ Atuma se tak zrodí prvotní polarita. V okamžiku jejich stvoření jsou Geb a Nut spojeni, ale záhy Geb „spadne“ (nebo spíš „vypadne“) z Nut a stane se těžkou, nepohyblivou zení – hmotou. A Nut se nad ním rozprostře coby (hvězdné) nebe. Vznik vesmíru je dokončen.

Kdyby tedy vážení astrofyzici malinko popustili uzdu své představivosti, kdyby si odskočili z Cernu, kde je postaven obří kruhový urychlovač částic do Gízy, kde stojí tři proslulé pyramidy, možná že by se dostali o kousíček dál. Nechci si hrát na chytrého, ale z konstelací (a i ze svého „ostatního“ života) vím, že ne vše se dá dokázat čistě vědeckou metodou. Racionální poznání včetně královny věd – matematiky – je jen jedna, byť veledůležitá noha, na které stojí náš svět. Na tu druhou, zrovna tak důležitou, v posledních stoletích poněkud zapomínáme. Je to noha mytologického poznání, imaginace, lásky, noha kam patří mystický prožitek i osvícení. Teprve kombinací obou noh se dostaneme spolehlivě z místa.

---------
PS.: 31. 3. 2020 (úterý) pořádám spolu s Mgr. Lenkou Konečnou (religionistka) v Náprstkově muzeu od 18:00 večer konstelací egyptské mytologie. Je to první díl čtyřdílného cyklu, kdy se budeme zabývat mýty a báji z různých kultur světa. Večer stojí 300,- Kč a platí se na místě. Rezervace je nutná – mailem na info@lenka-konecna.cz. Přijďte!
PS2.: V textu jsem použil informace z velice úžasné knihy Jeremy Nydlera "Chrám kosmu", která vyšla v nakladatelství Volvox Globáto v roce 1999.


Foto: Autor

neděle 19. ledna 2020

Návod jak nespáchat sebevraždu

„Před námi leží období obrovských změn. Tak proč se nepustit do možná posledního velkého dobrodružství: Vydat se na cestu dovnitř.“

To je úvodní slogan mých webovek. Ale někdy mám pocit, že ty „obrovské změny“ jsou opravdu ... no, řekněme na hraně k vydržení. Jsem po tatínkovi docela politický člověk, takže mi to nedá a sleduji zprávy jak české, tak i německé, čtu noviny (kromě Babišových) a předplatil jsme si dokonce i Respekt. Když řídím, mám obyčejně puštěný ČR plus. Takže tak nějak vím, o co kráčí. Poslední dobou ovšem potkávám lidi, povětšinou jsou to ženy, které už dávno přestaly sledovat aktuální dění ve světě, neboť, jak jedna řekla, „bych se musela zbláznit nebo zastřelit.“ Co ale dělat, když člověk dění sleduje? Když se prostě setkává s desítkami hlavních a stovkami vedlejších katastrof, těžko řešitelných problémů a děs nahánějících úkolů, které se vynořují na obzoru nebi už stojí před námi? Jak vydržet tuhle dobu změn?

Dvacet let téměř neustálého stavění konstelací a s tím spojeného nutkavého „dívání se na celek“ ze mne udělalo tvora, který je posedlý zkoumáním na první pohled ne zcela patrných souvislostí. Takže když si kamarád bydlící na Praze 1 (ano, ještě stále tam bydlí několik desítek opravdových Pražanů) stěžoval na neustálý hluk a doufal v politické řešení, okamžitě se před mým zrakem rozprostřel celý problém „skanzenizace“ turisticky hodnotných měst. Florencie, Benátky, Praha, Paříž i Český Krumlov trpí nikoliv turisty, ale explosivní směsí dvou „zlatých telat“ současné doby: Vírou v kapitalismus – tedy v posvátnost zisku – a nárokem na zábavu.

Posvátnost a nedotknutelnost individuálního zisku způsobuje, že pokud majitelé domů mají možnost, proměňovat nájemné byty v AirB&B hotely, jež jim vynášejí násobek „normálního“ mýtného, budou to samozřejmě dělat. Pokud nějaká firma rube uhlí, těžko jí někdo vysvětlí, že poměrně brzy musíme (coby celek) s rubáním přestat, jinak v nedaleké budoucnosti bude pár set milionů lidí stát po kolena ve vodě. Kolaterální (vedlejší) škody nikdy nebyly v kapitalismu problémem podnikatelů, ale vždy někoho jiného – státu, národů, daňových poplatníků či prostě matičky Země. Takže pokud se najdou zájemci o cokoliv (ať už jde o ubytování na jedničce nebo třeba o nášlapné miny), najdou se vždy i poskytovatelé.

Ten druhý problém je vlastně velice podobný. Je jím nárokovost. Pokud si něco mohu dovolit (zábavu, velké SUV, létání po celém světě), tak si to také dovolit smím, a běda tomu, kdo by mi můj nárok na to chtěl zakázat. Viz mediální sebevražda zeleného Stropnického, když kdesi hlasitě uvažoval o omezení létání. Konec konců naše demokraticky zvolená většinová vláda právě odhlasovala, že se pražské letiště zvětší na dvojnásobnou kapacitu. Hurá, budou prachy. Koho už zajímá pár tvrdohlavě ve skanzenu přetrvávajících nájemníků.

Když si to člověk přebere, tak šance, že alespoň část těch problémů, které se na nás valí, bude vyřešena, je dost malá. Někteří ještě lépe informovaní tvrdí, že zcela mizivá. A tady se konečně dostávám k názvu této nepříliš pozitivní statě. Jak se nezbláznit a především jak se nermoutit z toho všeho tak, aby člověk nezašel na úbytě. Možností je hned několik: 1. Naděje. 2. Víra. 3. Greta Thunberg. 4. Jít do politiky. 5. Jít do hor. 6. Jít do sebe.
Rozeberu popořadě a pak už dám pokoj.

1. Naděje. Znal jsem člověka, který tvrdil, že věda brzy objeví něco, co nám umožní udělat obrovský skok kupředu. Něco jako onen pověstný karburátor z Čapkovy Továrny na absolutno. Jiní, mezi nimi i můj dobrý kamarád novinář, zastávají názor, že současné problémy vidíme příliš jednostranně a že vše je k něčemu jinému dobré. Změna globálního vědomí povede k tomu, že přestaneme jíst maso (věděli jste, že ohledně uhlíkové stopy je steak z Argentiny něco jako zbraň hromadného ničení?), případně začneme více souložit (doma) a méně hledat zábavu v cizině. Nebo přestaneme jezdit autem po přeplněných dálnicích. Jde o naději, že nejsme tak blbí, jak vypadáme.

2. Víra. Řešení velice podobné předchozímu bodu. Jen trochu duchovnější. Pokud jste věřící, jste na tom docela dobře, neboť můžete v tom, co se děje, spatřovat Jeho záměr. Nakonec jsme těch konců už zažili hodně. Včetně potopy. Zajímavá myšlenka mě napadla při sledování von Trierovy Melancholie. V tomto (taktéž katastrofickém) filmu se srazí Země s obří planetou. Konec všeho. Střídavě na golfovém hřišti souložící, depresivní či nahatá Justine (Kirsten Dunst) v něm prohlásí: „Život je jen na Zemi. A brzy skončí.“ Pokud bychom opravdu zhuntovali naše „vesmírnou loď“, odstěhoval by se Bůh někam jinam? Je na Marsu, jenž nápadně připomíná Austrálii po několika letech požárů, méně Boha než na Zemi? Podivné myšlenky.

3. Greta aneb boj. A snad i spravedlivé nasrání. Což se asi nedá říci slušněji. Mám kamaráda, který je válečník. A ti musí, opravdu musí vidět svět polárně. Rozdělovat na dobré a na špatné, na přátele a nepřátele. Protože jinak by nemohli bojovat. Toto posvátné nasrání jsme mnohokrát pocítil i já, když jsem si dovolil vidět věci nejen z té jedné, ale i z té druhé strany. Když jsem psal o noze levé, nezmiňujíc, že i pro nohu pravou mám místo v srdci. Problém boje je, že zatvrzuje. To vidíme třeba i na politicích, jakkoliv zpočátku laskavých. Nebo na lékařích, jež bojují s „velkými“ chorobami. Bojem se stáváme jednostrannými, což není vždy na škodu. Pouze, že se boj ve skutečnosti vede vždy proti „něčemu“.

4. Politika. Minář z Milionu chvilek chce, abychom všichni vstoupili do politiky. To není špatný nápad brát politiku jako metodu osobnostního rozvoje. Prostě převzít zodpovědnost a změnit to, co se mi nelíbí, zevnitř. Vnést do politiky srandu, kreativitu, život, nápady, radost. Kdysi, v Německu tak před čtyřiceti lety, jsem vstoupil do strany. K Zeleným. Jenže pak se z klubka lidí, kteří se bavili, stali lidé, kteří jednali. Bohužel jen v zasedačkách. Tak jsem zase vystoupil. Ale – kdo ví, možná, že jsem měl zůstat. Řešení, z něhož by měl můj táta radost. Ačkoliv – i on skončil jako topenář a pochvaloval si, že každý večer vidí za sebou něco reálného. Rouru, kotel nebo celé topení, jež funguje.

5. Les. V nějaké pohádce jsme napsal, že náboženství vlků je les. A ti se dnes, byť poskrovnu, opět vracejí tam, kde není moc lidí. Les, příroda, hvězdné nebe; to je i mé náboženství. Krétské hory, přímo spadající do Krétského moře. Jen mi „útěk do lesa“, pro který se rozhodlo dalších pár kámošů, připomíná závěr z Čapkovy Války s mloky. Tam sedí pan Povondra a čte v novinách, jak se odbourávají kontinenty. Což (zatím) může dělat, neboť je Praha daleko od moří. Jenže pak vykoukne z Vltavy podivná mokrá a slizká hlava...

6. A tak se nakonec vrátím na začátek, k mému citátu z webovek. Někdy, ne často, ale přeci jen čas od času si uvědomím, spíše tedy zažiji, že to, co hledáme v dalekém kosmu, po čem (marně) pátráme radioteleskopy, není v nějaké hodně vzdálené galaxii „far far away“, ale v nás. Hledáme život a inteligenci „venku“, ale obé je na dně nás samých, tam, kde se otevřou dveře, když na chvíli zanecháme našeho neustálého obracení se do světa. Prý je v kosmu mnoho černých a červích děr, které propojují světy. Může být. Jsem si však naprosto jistý, že jedna červí díra je na dně každé individuální duše, a skrze tento tunel jsme spojeni se vším. Jde jen o to ji objevit. A protože se tímto objevem ještě nevypaříme z našeho světa, ale začneme teprve žít opravdu vlastní život, mohou se začít dít zázraky. Tak třeba pak bude možné propojit řešení jedna až šest. Což může být fakt „trhák“. Takové super-anti-depresivum. Nejlepší medicína na depku. Což vám i sobě ze srdce přeji.

---------------
(Tip pro novodobé "tuneláře": 26. - 28. 6. 2020, konstelační seminář v Praze nazvaný "Hravost a smysl života". Info je tady.)

čtvrtek 12. prosince 2019

Podivná konstelace na národ a Babiše

Nedávno jsem měl konstelační večer na téma „Proč stále s něčím bojujeme?“ Byl to zajímavý předvánoční večer, ve kterém jsme zkoumali téma „Boj“, jeho nutnost a/nebo zbytečnost, zjišťovali jsme, s kým vším bojujeme a jak je to s naší „marsickou“ energií a nutnou obranou.

Na konci večera se objevilo od jedné účastnice přání „postavit Babiše“. Nejprve jsem to odmítl – stavit konstelace se dá jen na systémy, jejímiž jsme členové, do kterých „patříme“. Pak jsem si ovšem řekl – koneckonců patříme všichni do systému „Český stát“ a Babiš je zrovna jeho předseda vlády, tak proč ne. Jen jsem podotkl, že je v té konstelaci půjde spíš o postoj té účastnice, než právě o Babiše a spol. Navrhl jsem, že postavíme čtyři zástupce – Babiše, Zemana (coby čelní představitele státu), Stát a Klientku (=účastnici). Tak se stalo a konstelaci vidíte na prvním obrázku.


V konstelaci byli Babiš, Zeman a Stát více-méně v klidu, jen Klientka hlásila: „Mě to úplně táhne od toho dozadu. Je to hnus!“ a odstupovala, kam se až dalo. Jenže já měl celou dobu pocit, že něco nebo někdo stojí za tou trojicí. Že především Babiš a Zeman jsou pouze jakési projekční plochy, na které si Klientka (a s ní polovina národa) promítá svůj odpor. Nakonec jsem za tu „hradbu“, tvořenou onou trojicí skutečně někoho postavil, v průběhu večera jsme ale už neměli čas, to prozkoumat.

Přitom se již roky snažím dopídit toho, proč si my Češi (včetně Moravanů a Slezanů) neustále volíme přesně ty představitele, na které pak můžeme nadávat, byť možná vcelku právem. Proč nejsme jako Finové, kteří (alespoň se to zdá) mají výborné školství, dobře fungující státní správu a nyní si zvolili za premiérku mladou dynamickou ženu. Nebo aspoň jako Němci, kteří mají už poněkolikáté v řadě úctyhodného presidenta, jenž národ nerozděluje, nýbrž svou autoritou a umírněností spojuje. Proč v uznání a přijetí Evropské Unie figurujeme na chvostu všech jejích členů. A proč nám nevadí premiér, který bere stát jako svou privátní firmu. Co je to, co stojí za našimi politiky, co je podstatou naší státnosti? Co je tak význačným rysem našeho jinak skvělého národa, že si tento neustále sám hází klacky pod nohy? Nesamozřejmost – jak tvrdí Bělohradský? Zloba, závist a svár, jak zpívala Kubišová? Lež a zlodějna, před kterou varoval Masaryk?

A pak mě, dneska ráno ve vaně (kam chodím meditovat), napadlo pokračování té konstelace. Jakési podivné rozuzlení, které vám zde nabízím, ale s kterým samozřejmě nemusíte souhlasit. Před mým „duchovním konstelačním okem“ se sestavila následující konstelace:


Z psychologie i konstelací známe neblahý trojúhelník „Pachatel-Oběť-Zachránce“. Představuje nevědomou souhru tří „účastníků hry“, kteří jsou na sobě vzájemně závislí. Není oběti bez pachatele a naopak a oba potřebují zdánlivě nezávislého pomahače, který se postaví na stranu oběti a tím rozhodne, kdo ve hře je „ten dobrý“ a kdo „ten špatný“, aniž by si povšimnul, že roli toho „nejvíc dobrého“ vzal na sebe. Každý z nich může v této hře získat pro sebe body – Pachatel se cítí v právu, neboť druhá strana je v přesile, Oběť se cítí v právu, neboť jí bylo ublíženo a Zachránce, jak už jsme řekli, je ten nejvyšší Dobrý, který nezištně pomáhá.

To zajímavé na mé „duchovní“ konstelaci ve vaně je fakt, že u Občana dochází k rozdvojení na „já“ a „my“. „Já“ je ten dotyčný člověk v roli jakéhosi mimo stojícího pozorovatele. Dění v oblasti „my“ pouze komentuje (například v hospodě nebo na sociálních sítích, popřípadě na demonstracích). Stát (ono „my“) vnímá v roli oběti (ať už oběť Rakouska-Uherska, Němců, Rusů, Evropské unie, nebo třeba „hnusných politiků“), nicméně se s ním neidentifikuje. Proto nazývám Občana v této konstelaci Kecalem. Nechápe, že stát je tvořen množinou „já“. To je třeba důvod, proč je schopno se sejít víc než čtvrt milionu protestujících na Letné, ale do politiky se nikomu nechce. (Abych byl upřímný, v tomto ohledu jsem také Občanem)

Zdá se, že my nutně potřebujeme do role oběti ono „my“ (Evropská unie není pro „nás“ výhodná, vnucuje „nám“ svou vůli), zároveň ale stavíme „já“ jaksi mimo hru („já s tím ale nic neudělám“). Politici, kteří toto rozdělení podporují, tedy ti, kteří onomu „já“ v nás sugerují obraz „my = oběť“, a zároveň umí svést svoji neschopnost na vhodného „pachatele“, požívají vysoké popularity. Zároveň toto nastavení omlouvá každého „já“ před případným obviněním z pasivity – „mě“ se to totiž v této konstelaci vlastně netýká. „Já“ jsem pouze arbitr, soudce, kdo je zde dobrý a kdo špatný.

O konsekvencích z této konstelace by se dalo asi ještě hodně říci. Záměrně nechávám tuto konstelaci-analýzu ve stádiu konceptu a těším se na vaše připomínky, názory a další myšlenky k tomu, co se skrývá za naší „národní“ schopností/talentem/vlastností volit si do čela ty, na které se půlka národa zlobí jako na pachatele, které ovšem druhá půlka národa vnímá jako ty, kteří na „skutečné“ pachatele ukazují.

pondělí 28. října 2019

Místo (naší) duše

(Večer v pražské Maitrei, říjen 2019)
-------------
„Tam, kde jsme, a tím, kým jsme, nejsme náhodou. Zaujmeme-li toto místo zcela vědomě, dostaneme se do zvláštního stavu klidu a vyrovnanosti, který někteří nazývají osvícením.“

Co je to vlastně „duše“?

Když jsem byl malý, zabíjel a kuchal dědeček (který výborně vařil) na Vánoce kapra a ukazoval mi jeho jednu a půl duše. Byl jsem jako u vytržení, hlavně když jsem pak mohl vyschlou kapří duši „bouchnout“ – tedy na ní dupnout. Od té doby se mi tento nepříliš esoterický obraz vynoří vždy, když přijde řeč na duši. Někdo jiný zase používá slovo duše ve smyslu jakési vyšší instance, která sice k nám patří, ale jejíž vůle je nám občas zahalena tajemstvím. Jiní říkají, že je to princip života (duše je od duch/dech), což je trochu divné, protože se zároveň věří, že duše je nesmrtelná. A třetí zase tvrdí, že duše je pouze jiné slovo pro „psýché“, tedy pro naše psychicko-spirituálně-emoční procesy.

„Systemická“ duše

Coby zapřisáhlý „konstelář“ nabízím jinou definici. Duše je naše spojení s tím, čehož jsme součástí a co je větší. Konstelačně řečeno s nějakým systémem, jehož se staneme členy. Takových systémů zažijeme během našeho života vícero. Tak nejprve se narodíme do zcela specifické rodiny – té „naší“. A i když třeba není zrovna kompletní (například v ní může od začátku chybět otec), tak z konstelací víme, že nám ji doživotně nikdo neodpáře. Že rodiče a celý ten zástup předků, který stojí za nimi, k nám bude patřit „nafurt“.

Později, s dospíváním a stárnutím, k této prvotní „duši“ přibudou ještě další – tak zvané kmenové duše. Začíná to partou kluků nebo holek na základce, pokračuje „mým“ fotbalovým klubem nebo kroužkem baletu, jde to přes politiku, firmu, členstvím v různých organizacích až po nejmenší možnou kmenovou duši – partnerství a manželství. A posléze se dostaneme ke třetí a nejindividuálnější „duši“ – ke své esenci. To je to, čím opravdu jsme. I zde jsme vedení něčím větším. Někteří tomu říkají bůh, jiní prozřetelnost a třetí zase „vyšší já“. Naší smrtí pak přecházíme do čtvrté duše, sídlící podle šamanské tradice na severu – rozpouštíme se ve velké duši.

Ale co znamená „místo“?

Bill Plotkin v knize Soulcraft – síla duše (Maitrea 2012) vnímá duši nejen v této „šamanských“ dimenzi jako určité vývojové stádium, ale jako zasazení do místa; nejen geograficky, ale i ve smyslu nalezení „našeho“ místa v Univerzu. To dává smysl, neboť vždy, když jsme součástí něčeho většího, tak se nám dostává vedení „shůry“, které nám pomůže být tam, kde máme být.

Geograficky je místo určováno skrze dvě souřadnice. (GPS). V prostoru potřebujeme už tři. Pokud vycházíme z výše zmíněného konceptu čtyř duší, tak naše „psychické“ místo, tedy to, kde jsme a co jsme, je určováno ještě dalšími souřadnicemi, nebo lépe řečeno stavy. Tři z nich se nacházejí v reálném, prostorovém, tělesném světě a čtvrtý stav je nehmotný, univerzální, transcendentální. Jak už bylo řečeno, ty tři první jsou rodina, kmen (přesněji různé kmeny) a moje vlastní „esence“. Ta čtvrtá je to, z čeho se rodíme a v čem se po smrti opět rozpouštíme – chcete-li Bůh, Univerzum, Akáša.

Růst těla

Tyto dodatečné stavy, tedy ony šamanské „čtyři duše“ nejsou od narození pevně dané, nýbrž se vyvíjejí a proměňují s věkem. Nejprve se tedy rodíme do materiálního, tělesného světa, kde naše základní potřeby jsou poměrně jednoduché: Vzduch, teplo, výživa, bezpečí, emoce. Hlavní atribut tohoto prvního stádia – rodinné duše – je závislost. Jsme závislí na tom, že se o nás někdo postará. Mimochodem, kdykoliv se ve vašem životě objeví problém se závislostí, leží jeho řešení v této životní periodě, tedy především v dětství. Na cyklickém šamanském kruhu je „rodinná duše“ symbolizována východem a žlutým kvadrantem.

Dále zde existuje několik dalších zvláštností, se kterými pracují m.j. rodinné konstelace. Jedna veledůležitá věc je, že zde nabýváme těla, inkarnujeme se. Rosteme materiálně, nejprve v bříšku mámy, později samostatně. Materie (od mater = matka) se na nás „nabaluje“ vstřebáváním živin. Posléze dosáhneme optimální velikosti (v přírodě neexistuje neomezený trvalý růst!) a vejdeme do puberty, což je jakési osamostatnění se od rodiny. Rodinou duši tím samozřejmě neopouštíme, pouze jdeme dál.

Růst ega

Mnoho esoterních škol usiluje o rozpuštění, destrukci ega. Ovšem například Osho říká, že ego a jeho upevnění je veledůležitá etapa v duchovním růstu, neboť teprve dobře fungující, tedy uspokojené ego může člověk transcendovat, tj. jít za něj. O jeho zničení, rozpuštění nebo jiném „vymazání“ nemluví. V druhém kvadrantu, ve kmenové duši se zabýváme nejen růstem ega, ale i upevňováním naší pozemské existence, kariérou, růstem „do šíře“ (což se může projevit tloustnutí, nebo třeba založením rodiny a snahou o zalidnění České či jiné kotlinky). Bohatneme a především vyvíjíme „tu naší“ tj. kmenovou pravdu, které často fanaticky věříme. I zde existují atributy spojené s kmenovou duší, kterým nutno rozumět. Především je to pocit „my“ versus „ti druzí“, „oni“. Výsledkem jsou války, nesmiřitelné konflikty, rozvodová dramata a mnoho dalších bojů.

Krize a oběť

Téma oběti je v současné době jedno z nejméně pochopených témat našeho světa. Proč bychom se proboha měli něčeho vzdávat? Naopak – současná společnost se vyznačuje především nároky. Jen zkuste někomu říci (jak to kdysi udělali místní Zelení) že by měl omezit létání letadlem, když na to má. My přeci máme nárok na luxus (nebo alespoň na víc čehokoliv), nárok na podporu státem, nárok na slevy na jízdném, na nejlepší lékařskou péči, na otěhotnění, na domácího mazlíčka a na dalších deset tisíc věcí. A zároveň chápeme, že pokud by současných sedm miliard lidí uplatnilo „náš“ nárok, příští den by tato planeta zkolabovala.

Jenže – jako společnost se pomalu, ale jistě dostáváme na samou hranici materiálního růstu. Tím jsme zároveň na hranici kmenové duše. Na kruhu života následuje přechod, který se nazývá „krize“, podobně jako mezi rodinnou a kmenovou duší leží „puberta“. Protože nás jakákoliv krize straší, tomuto přechodu se zuby nehty bráníme.

Aby se tento přechod zdařil, potřebujeme se vzdát veškerého balastu. To samozřejmě neznamená, že je nutné opustit manželku a děti, podpálit vilku a zkrachovat svou firmu. Jen musíme přestat ulpívat. A také si musíme naklonit bohy. Od toho je oběť. Na jednom z diagramů čtyř duší nazývám první fázi „černého“ sektoru, tedy té esenciální duše, „Orfeovou cestou“. Je to cesta do podsvětí a podvědomí, cesta dolů. Teprve nyní, po vybudování světské části naší existence a po vykonání oběti (vzdání se), se stáváme duchovními.

Soulad a mír

Pokud překonáme tuto propast mezi kmenovou a esenciální fází našeho vývoje, nalezneme zde bezvýhradné přitakání tomu, jací jsme. Ale nejen to. Teprve zde lze vyřešit nejpalčivější problém současnosti – připuštění a toleranci „jiného“. Teprve zde porozumíme naprosto a do hloubky tomu největšímu paradoxu – současné existenci „mnohačetné pravdy“ a „jediné pravdy“. A především zde pochopíme nevyhnutelnosti rodiny, kmene a s těmito dvěma dušemi spojeného utrpení. V tom je síla podzimu, stáří a této, esenciální duše.

Pokud čtyři duše chápeme jako čtyři druhy spojení s tím, co je větší než my, tak je esenciální duše spojení s odleskem boha v nás. V jistém smyslu je to osvícení nebo to, co kabalistická mystika nazývá Šechina – „místo“, kde je odhaleno vyšší světlo. Teprve nyní můžeme spokojeně a v klidu zemřít, nebo také projít cyklickou zimou, spojením s nemateriální říší předků, archetypů a mýtů. Můžeme se rozpustit, abychom se na jaře (přesně řečeno na Imbolc) coby jiskřička života opět „počali“ a nastoupili další cestu nekonečnou spirálou vývoje.

A ještě malý společensky relevantní dodatek. V současných západních společnostech je nápadné, jak se téměř každá dělí na (většinou dva přibližně stejně velké) nesmiřitelné tábory. To má určitě mnoho příčin. Jedna z nich, která souvisí s tím, co bylo řečeno, je možná to, že část společnosti jde dál, a jiná část se této další cesty, která je spojená s radikálními změnami ve vnímání širších souvislostí, bojí. V konceptu čtyř duší by to znamenalo, že se společensky viděno nacházíme na kritickém přechodu mezi kmenovou duší (jakési období navzájem rivalizujících skupin) a esenciální duší, tedy globálním vědomím a zodpovědností za budoucnost ve větším časovém horizontu, než je jedno nebo dvě volební období. Doufejme jen, že onen strach "mlčící většiny" nás nevezme zpátky do fáze silné hierarchie, nacionalismu a s tím spojené diktatury. (Rusko, Čína, Turecko a další podobně se vyvíjející státy.)

středa 16. října 2019

Středověk a strach ze změny

Aneb: Co se děje ve společnosti, která se nalézá ve fázi přechodu?

„Znásilněná a ukamenována: Osud kurdské političky se stal symbolem krutosti tureckého tažení...“ (1)

(Hevrin Chalaf, 35 let, zemřela 13. 10. 2019)


Již několikrát jsem psal o změně, kterou, jak jsem přesvědčen, prochází náš svět. Je to přechod z jedné vývojové fáze do druhé – z období, které nazývám „kmenovým“ (fáze „my proti těm druhým“) do doby tak zvané esenciální, nebo individuální duše (fáze nalézání mé individuální podstaty, toho, co jsem „opravdu“ já).(2)

Kdykoliv jdeme dál, kdykoliv jedinec či skupina lidí dělá závažný krok kupředu, objeví se strach. To je naprosto normální proces spojený s „územím nikoho“, tedy s fází nestability. Je to okamžik, kdy se člověk už nenachází tam, kde delší dobu pobýval, ale ani ještě není v tom novém, tedy tam, kam směřuje. Mnoho tak zvaných přechodových rituálů je speciálně vytvořených tak, aby tento strach buď pomáhaly zvládat, nebo aby jej dokonce vyvolaly; to právě z důvodu, aby si ten, kdo přechod podstupuje, uvědomil závažnost svého kroku.

Pokud se v „přechodu“ nachází celá společnost, má tento strach ze změny zvláštní podobu. Pocit, že se něco zásadního mění, je sice v každém jednotlivci, společnost se ovšem začne dělit na ty, kteří jsou vůči změnám otevření, a na ty, kteří na sebe vezmou roli odmítačů změny.

Tomuto nutno porozumět. Člověk totiž těžko může žít s permanentním rozporem v duši. To pak často vede k závažnému onemocnění. A tak se vnitřně přikloní k jedné své části a druhou „vyexpeduje“ ve formě odmítnutí. V praxi to pak znamená, že takový člověk bude hledat spojence pro posílení té jedné části a zároveň si najde nepřátele, kteří zosobní tu jeho druhou část, kterou ale on sám nechce vidět.

Na společenské úrovni je přesně toto důvod vytváření sociálních, facebookových a podobných „bublin“, které posilují sebe sama a zároveň potřebují ke své existenci „ty odlišné“, ty druhé, ty bytostně „cizí“. V naší společnosti jsou to například zemanovci, kteří potřebují tak zvanou „pražskou kavárnu“ a naopak. Jakákoliv domluva zde není z výše uvedeného psychologického důvodu možná – protože se nejedná o logický dialog, ale o psychologicky hluboko v podvědomí zakořeněný proces obrany a ochrany.

Co ale, když se tento proces změny děje ve velkém měřítku, co když se neudržitelnost stávajícího a nutnost proměny stane (globálním) podvědomím? Jak bude reagovat náš velice nesourodý svět, ve kterém žijí různě „vyvinuté“(3) společnosti? Jak budou na nutnost hluboké transformace myšlení reagovat tak různé národy, jako jimi jsou například Norové a Turci potažmo post-křesťanská a islámská společnost?

Kdykoliv se objeví brutalita podobná té, kterou uvádím na začátku článku, uvědomíme si nejen rozdílnost kultur, ale i nesmírnou obtížnost jakéhokoliv mezikulturního dialogu, který je právě ještě ztížen současnou „nestabilní“, tedy v přechodu a změně se nacházející dobou. Vynoří se pocit, že „ti žijí ještě v úplném středověku“, spojený s velmi silným rozhořčením a mnohdy i nenávistí. Zároveň začne u mnohých fungovat onen vnitřní cenzor, který nám káže toleranci a pochopení pro odlišné. A celý proces vnitřního rozpolcení se rozjede nanovo.

O co jednodušší to mají právě lidé a kultury, jež ještě zcela vězí v oné kmenové duši: „My jsme ti (jediní) správní, všichni nepřátelé ať zhynou (bídnou) smrtí.“ Mimochodem právě toto je jádro jakéhokoliv populismu, nikoliv nějaké lhaní, ale apel na to z nás, co má ze změn hrůzu. Populismus pracuje s hrůzou před nemožností rozlišit mezi „námi – těmi dobrými“ a „nepřáteli“.

Právě tato nemožnost projekce navenek je jednou z charakteristik oné „esenciální duše“, kam snad jako lidstvo míříme. V esenciální duši si totiž uvědomíme, že naši nepřátelé nejsou ti druzí, ti „venku“, ale to, co se nachází uvnitř každého z nás, co nechceme vidět, co jsme odštěpili, na co jsme zuřivě a nenávistně naštvaní. Stačí si jen představit, jak bychom zacházeli s těmi, kdo znásilnili a pak brutálně ukamenovali sympatickou kurdskou političku – kdybychom měli „volnou ruku“, kdyby nás chránila nějaká „kmenová duše spravedlivých“.

Je docela možné, že se velké části společností, které ještě nejsou rozmělněny individualismem a „západní“ jemností, navrátí do „brutálního“ středověku. Tento návrat se děje ze strachu z velkých změn, které na nás, na každého z nás a na celý svět, nevyhnutelně čekají. Vědomí o těchto změnách se dnes šíří skrze masmedia a internet skutečně globálně a zasahuje i společnosti, které ještě plně vězí ve fázi kmenové duše. Pro tyto společnosti je pevná až fanatická víra a přesvědčení o vlastní pravdě charakteristické. Právě tyto společnosti budou mít v nastávajícím chaosu ten nejtěžší úkol a možná i úděl. Malou útěchou je, že pokrok (ve smyslu cyklického vývoje) nezastaví nikdo. Ani brutální turecká armáda.

---------------------
(1) Zdroj zde: https://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/clanek/znasilnena-a-ukamenovana-osud-kurdske-politicky-se-stal-symbolem-krutosti-tureckeho-tazeni-40299762
(2) Viz například zde: https://janbily.blogspot.com/2018/07/o-kmenove-dusi.html nebo zde: https://www.konstelace.info/experiment/koncept-ctyr-dusi/
(3) Slovo „vyvinuté“ zde samozřejmě nepoužívám v hodnotícím smyslu.

čtvrtek 10. října 2019

O schopnosti vystavit se

„A kvůli tomuhle jsem dvacet let nenáviděl svého tátu???“ (Věta z tak zvaných „ristretto-konstelací“.)

Ristretta dělám už dva roky, dělám je moc rád, vlastně je přímo miluji, ale ... moc lidí je nechápe. Takže zkusím o tomto způsobu mé práce něco napsat.

Funguje to asi takto: Přijdu do firmy. Pozval mě pan ředitel, který kdysi byl na konstelačním semináři, kde si „vyřešil“ manželku a slyšel, že konstelacemi se dá řešit ledacos. Firma je už trochu při letech, takže je v té legrační fázi, které se říká „stagnace na vysoké úrovni“, což ve skutečnosti znamená zbytnění byrokracie, plánování, excelových grafů a ztrátu vitality. Mimochodem – tím se podobá naší západní společnosti.

Konstelace je krátká a ukazuje (ústy zástupce za firmu): „Přestaňte usilovat. Přijměte to a nechte věci plynout“. Z toho je samozřejmě jak pan ředitel, tak i jeho board trochu perplex: „Jak jako přestat? To máme zastavit výrobu?“ Na to odpovídám: „Ne. Zastavit něco je dělání. Ta konstelace chce po vás přestat cokoliv řídit. Především přestat usilovat o řešení. Prostě se tomu vystavte.

To je ovšem tů mač. Nejen pro ředitele – celý board potřebuje a dožaduje se vysvětlení. Něco uviděli, dokonce bych dal ruku do ohně, že to na ně docela zapůsobilo. Vypadají otřeseně. Ale nepojímají to, co viděli, rozumem. Ne-rozum-í tomu. A tak stojím před dilematem. Buď začnu konstelaci vysvětlovat a tím rozmělním to, co zažili, nebo využiji svého postavení jako „guru“ a shodně s panem Hellingerem pravím: „Ne, o tom nesmíme mluvit. Je to posvátné.“ A rychle zmizím. Zaplaceno mám předem.

„Vystavení se“ je nejen základní pojem fenomenologie, ale i důležitý pilíř religionistiky. A klíč k spirituálnímu růstu, možná dokonce k onomu stavu, který Osho a před ním zenoví mistři a mystici nazývali osvícením. Neboli definitivní ztrátou existenciálního strachu. Neboli nalezením jednoty s Universem. Ale je to těžké. Protože, jak Tomáš Halík píše: „Kdo z nás má odvahu vystavit se Bohu, který ustavičně překračuje představy, které jsme si o něm udělali, a tím nás nutí znovu a znovu přehodnocovat i naše mínění o světě a o sobě samých?“

Problém tkví v tom, že v dobách informace, racionalizace (pochází od „ratio“ = rozum) a digitalizace všeho se už jen velmi těžko umíme něčemu „vystavit“. A jen tak to nechat být. Nesouhlasit ani neodporovat a především nehodnotit to. Ne náhodou je digitální metoda zpracování informací (tedy ano či ne, jednička nebo nula) typický pro mužský princip hodnoty. Buď a nebo – rozhodni se, najdi to jediné správné řešení problému, přitakej, nebo to zavrhni. Promysli si to a pochop to. Ale kde pak zůstane prožití a přijetí? A kde zůstává hravost?

Bert Hellinger kdysi řekl, že jsme-li vystaveni něčemu, co je větší než my, z celého slovníku zbudou jen tři použitelná slova: Prosím, děkuji a ano. Jenže my své problémy příliš milujeme, než abychom je tak rychle „odbyli“. A především jim chceme porozumět. Takže se hodiny, týdny a roky rýpeme v minulosti a milujeme, když nám někdo vysvětlí, proč nás tatínek nemiloval. A proč ho za to nenávidíme. Jenže – přijmeme ho pak jako takového, jakým je? Jako někoho, kdo nám (spolu s mámou) dal život a basta?

V konstelačních ristrettech se učíme to, čemu jsme vystaveni, přijmout. To neznamená s tím souhlasit, nebo nesouhlasit. Jen – nechat to působit. A to je docela mazec. Takový, že jsem se rozhodl, této metodě věnovat celý víkendový seminář. Z jednoduchého důvodu – na posledních takových krátkých konstelacích v pražské Maitrei jsem viděl, jak hluboce mohou zapůsobit. A pouštět lidi po večerním vystavení se do ulic plných přiožralých turistů se mi moc nechtělo. Přeci jen, je to něco, na co nejsme zvyklí. Takže je lepší, když si zvykáme pomalu, když trochu toho vysvětlení dostaneme, a když přitom něco nosíme na hlavě.*

-----------------
*„A nos něco na hlavě!“ pochází od mé maminky a znamená cosi jako „Opatruj se.“
Ps.: Informace o semináři "Konstelační ristretta s Janem" jsou zde.

pátek 23. srpna 2019

O tom, jak (ne)být malý

Syn (nebo dcera), kolem čtyřicítky: „Tati, byl jsem na konstelacích, a tam jsem pochopil, že ... no, že já jsem menší a ty jsi velký a ... že jste mi s mámou dali život a že za to mohu být jen vděčný, protože ... no protože vám ho nemůžu vrátit, abychom si byli kvit. Tak bych vám chtěl říci, že – no že vás, tedy tebe a mámu ... ehm, ctím.“
Otec (nebo matka), kolem sedmdesátky: „Co to sakra zase meleš za pitomosti???“


Konstelace „řádí“ v naší kotlince již přes dvacet let. Jistou zásluhu na tom mám i já – od mého prvního výcvikového ročníku v roce 2004 mi prošlo „pod rukama“ víc než 500 studentů a přibližně desetkrát tolik účastníků seminářů. Porozumění rodinným zápletkám a systemickým zákonitostem se pomalu ale jistě dostávají do vědomí širší veřejnosti. Proto bych v tomto článku chtěl korigovat jisté – řekněme – iluze, na které stále a stále narážím. Jde o vztah mezi rodiči a dětmi. Tedy, neboť pracuji především s dospělými, hlavně o vztah k našim rodičům. Z konstelačního hlediska vidím tři základní „stupně“.

1. stupeň: Když jsme se „jim“ narodili (ať už tu byli oba dva, jen jeden – tedy většinou jen máma, nebo žádný, a my jsme se ocitli v baby-boxu), byli jsme zcela závislí na někom, kdo se o nás postaral. Lidské mládě je nejméně samostatné mládě mezi všemi tvory – to vděčíme jednak naší velké hlavě, jednak tím, že člověk běhá po dvou a tak je lidská pánev a s ní i ona brána do světa docela malá. Rodíme se tedy s poměrně nevyspělým tělíčkem a na rozdíl od třeba hříbátek se naučíme utíkat před nebezpečím až hodně pozdě.

Jakákoliv delší závislost má za následek dvě věci – přilnutí a odpor. Tady je nutné pochopit jednu základní poučku, na kterou stále a stále v konstelacích narážíme: Vědomá jednostrannost v nás vždy vytváří nevědomou (nebo skrytou) OPAČNOU jednostrannost. Tak například, pokud po rozvodu zůstanu u maminky a ona bude špatně mluvit o tatínkovi, asi jí na vědomé úrovni přitakám. Koneckonců jako dítě nemám jinou možnost. Mé nevědomí (přesněji řečeno mé vědomí celku) však způsobí, že budu dělat vše, abych se tatínkovi vyrovnal („on chlastal a opustil nás“). Nebo jiný příklad: Pokud se budu příliš snažit „jít onou správnou a světlou cestou“ – což je problém mnoha esoteriků, bude moje podvědomí produkovat temnou energii, ať už v mé fantasii, ve snech nebo skrze manipulaci, nemoc či sebepoškozování.

První stupeň našeho vztahu k rodičům je tedy bipolární - cítíme bezvýhradnou lásku a zároveň nějak i nenávist. A to i tehdy, pokud na vědomé úrovni žijeme jen jedno z toho. Častěji se ovšem plácáme někde mezi těmito dvěma extrémy: „Ano, mám ji (ho) moc rád(a), ale taky mě strašně štve.“ To, co nás „štve“ především, je fakt, že jsou „větší“ – tedy jak Hellinger říká, vždy se na nás dívají jako na „děti“. A těmi vůči jim také jsme, bez uvozovek.

2. stupeň: Do druhého stupně vztahu vstupujeme, když se například v konstelacích setkáme s hlubokým pochopením výše uvedené závislosti a především jakési „ontologické nerovnosti“ – my jim vděčíme za život, oni nám ne. Jistě, oni vděčí za jejich život svým rodičům, vůči nim jsou pak v pozici „menšího“ a ty zase jejich rodičům a tak dále. Ale my jsme tu z jejich (byť ne vždy vědomého) rozhodnutí.

Pokud se nám tento fakt podaří opravdu prožít (a nejen pochopit hlavou), udělali jsme ve vztahu k nim obrovský pokrok. Už se s nimi nemusíme hádat, nemusíme do nekonečna a marně bojovat za to, že „já jsem sakra už dospělá a tak mi prosímtě nekecej pořád do života“.
Pochopíme, že toto „přijetí“ rodičů NEZNAMENÁ se jim vydat všanc, podřídit se na život a na smrt a nechat jimi kazit naše děti. Zároveň ovšem prostě nemáme a nikdy nebudeme mít reálnou šanci jim VYSVĚTLIT, že pravdu máme my. Protože – ji samozřejmě máme jen z našeho pohledu a oni ví, bytostně to cítí, že jsme dětmi.
Toto naše pochopení šetří nervy v předtím nikdy netušené míře.

Záludnost a nebezpečí tohoto stupně vztahu k rodičům spočívá v tom, že nějak začneme doufat, že když je takto „systemicky“ přijmeme, tak si vzájemně porozumíme. Protože v to doufáme kdesi hluboko v naší duši od malička: Budeme kamarádi. Právě zde dělá mnoho konstelářů „mladistvou“ chybu a nějak v této víře klienty nechává. Vždyť je to tak hezké, mít maminku/tatínka za opravdového spojence, není-liž pravda?

3. stupeň: Třetí a řekněme prozatím nejvyšší stupeň vztahu k rodičům znamená smíření se s faktem, že oni jsou opravdu větší. Bydlí v paneláku NAD námi a my POD nimi, takže někdy slyšíme shora hlasy, kroky, někdy i křik či hrobové ticho, ale nikdy se na to jejich patro nedostaneme. I když to třeba často tak bude vypadat, protože jak stárneme (a třeba máme sami děti), začneme mnohé z toho, nad čím jsme dříve kroutili hlavou či lomili rukama, chápat. Možná dokonce, že se S NIMI budeme rozumět, ale nikdy nebudeme rozumět JIM. Tak, jako je nemožné porozumět bohům. Tak, jako mravenci nemohou rozumět nám.

Vím, že to, co teď píšu, v mnoha mých čtenářů/řek vyvolá nesouhlas o to větší, oč větší je jejich (tedy – vaše) potřeba harmonie. Jenomže pokud zůstaneme „vězet“ u druhého stupně, tedy u onoho jako rovný vztah tvářícího se přátelství s rodiči, tak si sami budujeme na naší spirituální cestě velkou překážku. Existují vertikální struktury a existují horizontální struktury. Obě mají své výhody i nevýhody. Skutečná, pravá komunikace může probíhat ovšem jen v horizontální struktuře (tedy v síti), neboť ve vertikálním systému se „dole“ dívá vždy na „nahoře“ skrze filtr, který tvoří ona nedosažitelnost.

Speciálně my Češi máme vrozený despekt vůči těm „nahoře“, ať už to jsou rodiče, nadřízení, politici, Císařpán nebo Bůh. To je mimochodem i důvod, proč jsme největší ateisti, ale proč zároveň cítíme obrovskou, mystickou spiritualitu. Pokud totiž neuznáváme konkrétního krále a konkrétního boha, nezbývá nám než si vytvořit vlastní panteon či privátní víru. Věříme pak jen naší FB-bublině a na fakta „shůry“, tj. od autorit či od nějakých medií pak kašleme. Vesele a anarchisticky „fuckujeme“ všechny vertikální struktury. Naše podvědomí by na tuto „kamarádskou“ úroveň rádo stáhlo i rodiče. Jenže tím nám hrozí, že zůstaneme neustále dětmi.

Pokud totiž chceme vyrůst, nezbývá nám, než uznat, že jsou věci, které nás přesahují. A není to jen Univerzum, nebo nějaký Guru v daleké Indii. Na jisté úrovni, o které zde píšu, to jsou i rodiče. A to, že jsou „větší“ znamená, že „k nim“ nikdy nedojdeme. Tím zůstáváme sami, v jistém smyslu. I když ne úplně, neboť oni jsou jako hvězda, která na nás z nočního nebe mrká. Tam se taky, většinou před námi, odeberou. Ale hovořit s nimi se tedy ve skutečnosti nedá. maximálně hovořit k nim. A i to málo. Protože, jak krásně pravil Hellinger, v komunikaci s tím, co je větší, nám z celého slovníku zbývají jen tři slova: „Prosím“, „Děkuji“ a „Ano.“

---------------
(Zájem o konstelační výcvik? www.konstelace.info/vycvik - již teď se můžete přihlásit.)

pátek 9. srpna 2019

Jednoduchá příhoda: Tři kroky ven

Před několika dny jsem zde na svém blogu publikoval článek nazvaný „Jednoduchá příhoda“. Tento článek vzbudil obrovskou odezvu; na FB měl přes 70 sdílení a já dostal mnoho dotazů. Článek pojednával o tom, jak si vzájemně v partnerství „dáváme“ nejen to pozitivní, ale jak jsme přímo závislí i na oněch negativních pocitech, které si vzájemně „nadělujeme“. Je to tím – psal jsem v článku – že jsme si jako malé děti zvykly na bolest, pokud jsme neměly možnost dosáhnout slasti. Odvolával jsme se na studie, které dokládají, že dítě mezi narozením a ca. sedmi lety nutně potřebuje jakékoliv pocity (později samozřejmě také, ale v této primární fázi se pocity kotví), a když tedy není k mání nějaký pozitivní pocit (například pochvala), přivykne pocitu negativnímu (např. odmítnutí). V průběhu dalšího života pak tento pocit, byť nevědomky, vyhledává.

Po zveřejnění článku se mi několik lidí ptalo, jak z tohoto bludného kruhu závislosti na negativních pocitech ven. Psali, že pouze uvědomit si tento mechanismus jim trvalo třeba i třicet let. Jenže při každé další, nové interakce s partnerem/partnerkou spadají do pocitu ublížení, zlosti, stažení se, smutku či nedostatku lásky znovu a znovu. V tomto krátkém článku bych se tedy chtěl podívat na to, zdali existuje nějaká metoda, jak se zbavit této přitažlivosti bolesti. Připomínám, že je to pouze můj osobní pohled na věc, který je možná ovlivněn tím, že je mi přes šedesát, a tak již na partnerském vztahu nelpím v té míře, jako jsem to dělal dřív. Nicméně doufám, že to, co píši, někomu v hledání onoho „vztahu III. stupně“ – tedy jak hloubky tak i nezávislosti a harmonie – pomůže.

První krok

Nejprve je nutné si do hloubky duše uvědomit, že partnera či partnerku jsme si hledali a našli nejen skrze naše vědomí („to je ale fešák/šťabajzna“), ale že při výběru bylo přítomno v nemalé míře i naše nevědomí. To vybíralo partnera podle podobnosti s tím, co jsme zažili v dětství. Dříve jsem byl přesvědčen, že si partnery vybíráme s nadějí, že nám zaplní přesně onen deficit, který jsme zažili jako malé děti. Například, že si vybereme někoho, kdo se podobá mamince, od které jsme nedostali pozornost, a přitom doufáme, že od této osoby pozornost dostaneme. Že tedy naši partneři mají zaplnit přesně ten deficit, který zůstal například po jednom z rodičů.

Pokud ovšem zvážíme to, co jsem psal výše o možném tíhnutí k negativním pocitům, je také docela možné, že naše podvědomí už při výběru partnera zcela cíleně sahá po tom (nebo po té) , u koho tuší, že se bude chovat podobně – tedy který nám ty pozitivní pocity bude odpírat stejně, jako to dělala naše kritizující matka.

V prvním kroku je třeba si neustále a tak dlouho, až nám to přejde do krve, opakovat, že partner nebo partnerka, se kterým se zrovna hádám, je přesně ten nebo ta, kterého jsme si vybral. Kterého jsem si (byť nevědomky) zvolil právě za účelem nejen splnění si snů, ale i dodání těch negativních pocitů, na které jsem zvyklý . Je to 100% přijetí zodpovědnosti za to, co mám. Není jiné „viny“, než mé vlastní.

Tento krok je sám o sobě již velice namáhavý. Znamená totiž, že v konfliktu s partnerem zanecháme našeho nejoblíbenějšího mechanismu – obviňování někoho jiného. Zároveň se ovšem musíme vyhnout jedné velké pasti, která zde číhá – spadnutí do role oběti: „Ano, jsem to , který za to může.“ Řečeno slovy samuraje: Vzít odpovědnost za výběr partnera znamená, že zůstaneme na ostří meče a nespadneme ani na stranu osočování druhého („za to můžeš ty!“), ani na stranu sebe-osočování („já jsem špatný“). Prostě a jen: „Já jsem si tě vybral takového, jaký jsi“. A to i tehdy, když nám něco říká „ale tenkrát, když jsme se seznamovali, jsi byl jiný“.

Druhý krok

Teprve když převezmeme za výběr partnera zodpovědnost (a to i do hloubky duše), můžeme přejít ke druhému kroku. I ten stojí docela za to. V okamžiku zranění, hádky, emočního konfliktu a podobných krizových situací je nutné si říci: „Ano, on/ona mi právě nyní dává to, co podvědomě chci. Po čem moje nevědomí touží.“

Proč by tomu tak mělo být? Je to jednoduché – pokud jsme si partnera vybrali takového, jaký je (ne tedy, jaký se jevil našemu vědomí v okamžiku prvotního okouzlení, ale jaký je po celou dobu), je to, co dostáváme (tedy například ten negativní pocit) přesně to, na co je naše hluboké já zvyklé. Co tedy, v jistém smyslu slova, „potřebujeme“. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom se již dávno rozešli, případně bychom naše jednání upravili do té míry, že bychom to, co opravdu nechceme, v partnerovi nevyvolávali.

Dám příklad: Pokud skrze nějaké partnerovo jednání (či naopak skrze nepřítomnost jistého jednání) stále a stále dostávám pocit, že mě nemiluje, je nutné pochopit, že to s ním NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO. Není to on/ona, který/á mi to „dělá“, jsem to já, kdo to přitahuje, vyvolává, kdo to chce. Pouze si toho nejsem vědom.

Ale co tímto krokem dosáhnu? Tímto veledůležitým krokem odtahuji moji „bojovou pozornost“ od partnera. Přestanu s ním válčit, cítit se skrze něho zraněný, přestanu ho vinit z toho, že „to s ním není k vydržení“. Všimnu si, že ačkoliv tento pocit mám často, vydržel jsem to s ním celých dvacet let. Zvláštní, ne? Tímto druhým krokem se tedy přestaneme zabývat tím druhým a můžeme se v dalším kroku obrátit směrem k nám samým. Protože - jedině tam je řešení.

Třetí krok

Pokud jste dospěli až sem, je třetí krok hračkou. I když je to možná právě ten nejtěžší krok, ale alespoň už neplýtváme naší energií zcela bezvýchodným a nesmyslným směrem – tedy směrem „ven“, ke změně našeho partnera, našeho okolí, k tomu, aby „ostatní konečně něco se sebou udělali“ (znáte to??).

Třetí krok spočívá v tom, zjistit, proč potřebuji právě tento negativní pocit, který od partnera tak často dostávám. Odpověď nikdy neleží v naší přítomnosti, nýbrž je ukrytá v našem dětství. Zde je zřídlo nejen pozitivních pocitů a vlastností – kreativita, hravost, talent pro to či ono – ale zde leží příčina našeho celoživotního vyhledávání zcela specifických negativních pocitů – studu, hněvu, zklamání, pocitu nedostatečnosti, nelásky, nedocenění, odmítnutí, přehlížení a mnoha jiných.

Za naši zpočátku zcela nevědomou touhu po těchto pocitech nikdo nemůže. Nemá nejmenší smysl z toho vinit naše rodiče a – samozřejmě – o to méně naše partnery. Je to podobné, jako s barvou očí – prostě máme hnědé a nikoliv modré oči. Prostě jsme si v jistých oblastech našeho bytí zvykli na negativní pocity a vyhledáváme je, namísto abychom si zvykli na pozitivní pocity. Ty totiž tenkrát nebyly „na trhu“. A tak dodnes vyhledáváme to, na co jsem si zvykli. A vůbec si nevšimneme, že se „trh“ změnil.

Jak pozitivní, tak i ty negativní pocity patří k nám a jen k nám. Život, zrovna tak jako celé univerzum, je složen ze slasti i z bolesti, ze světla i ze tmy, z jin i jang-principu. Tím, že jsme v tomto světě, žijeme v dualitě a preferujeme vždy to jedno a zavrhujeme to druhé. Tvrdíme, že to jedno je to správné a to druhé to špatné. Ale dualita je – snad s výjimkou několika málo osvícených – podstata naší pozemské existence. Takže nezbývá, než ji přijmout takovou, jaká je. Teprve PAK ji lze změnit.

Naši partneři nám někdy dodávají pozitivní pocity a někdy negativní. To samozřejmě neznamená, že se s tím musíme vždy smířit. Ale je obrovský pokrok si uvědomit, že něco v nás to tak chce. To je velký kus cesty k nezávislému a přesto hlubokému partnerství, které nebude vznášet nárok na toho druhého, že by měl uspokojit a naplnit něco, co uspokojit a naplnit nemůže, neboť to nepatří do „teď“, nýbrž to vzniklo „tenkrát“. K partnerství, jež se tak může stát úžasným a především vědomým tancem Šivy a Šakti, boha a bohyně.

---------
A pokud byste o tomto nechtěli jen číst, ale to i zažít, mám pro vás seminář:
Vztahy třetího stupně - víkendový konstelační seminář s Janem Bílým. Informace zde.

úterý 6. srpna 2019

Jednoduchá příhoda

Muž se vrací domů. Včera se trochu pohádal se ženou a tak, aby ji usmířil, ji koupil kytku. Žluté tulipány. Přijde domů a ženě kytku dá. Ta ale neprojevuje příliš velkou radost. Hned ji napadne, že by její muž měl vědět, že tulipány moc nemiluje a žlutou barvu přímo nesnáší. A tak řekne polohlasem: „No, to je hezké. ... Ale lepší by bylo, kdybys mně pomohl s luxováním. Mám toho až nad hlavu.“ To muže neobyčejně zabolí. Je velice citlivý na jakoukoliv nespravedlnost a toto je nespravedlnost volající přímo do nebe. Cítí se jako malý kluk, který už zase udělal něco, co myslel dobře, ale setkal se s nevděkem. Stáhne se do své pracovny a za sebou ještě třískne dveřmi. (Případně odejde do hospody – horší varianta.) Konec jednoduché příhody.

Pojďme se nyní na tuto příhodu podívat nejprve psychologicky. Žena byla celý den doma, starala se o děti, uklízela a je unavená. Přála by si pozornost. Třeba, aby ji muž vzal do náručí, aby ji řekl něco hezkého, ale především, aby vycítil, co jí chybí. Žluté tulipány to nejsou. Je jím deprimována a neudrží se, aby mu to neřekla. Na chvíli se postaví do pozice kárající maminky, která svému synu vyčítá, že se o ni nestará tak, jak by si to přála – že ji neuspokojil.

Muž přichází domů s latentně špatným svědomím kvůli včerejší neshodě. Je soustředěný na odčinění – je tedy zaměřen především na své vlastní pocity. V tomto rozpoložení si ani nevzpomene, že jeho žena nesnáší žluté tulipány. Když se ovšem jeho pokus o odčinění (který by vlastně vůbec neměl mít, neboť se hádali oba, a tento jeho pocit ho a priori staví do pozice dítěte) nesetká s uznáním, onen malý chlapec v něm propukne naplno. Je mu vlastně do pláče. Namísto toho (muži nebrečí) se uzavře. Vlastně trucuje, tohoto pocitu si ale nevšimne, protože ho dusí ona „nespravedlnost“. Namísto toho za sebou práskne dveřmi.

Uděláme nyní krok hlouběji. Podle rodinných konstelací je partnerský vztah založen na tom, že oba partneři si navzájem „dávají“, a toto dávání oplácejí ještě větším dáváním. Už zde je zajímavé, že v češtině je používáno slovo „dávat“ ve dvojím smyslu – „dám ti dárek“ ale také v negativním smyslu „ty mi ale dáváš!“ Muž tedy chce dát své ženě žluté tulipány, ale jeho žena tento dar nemůže přijmout, protože očekává něco jiného. Její muž ovšem má nárok na oplatu tohoto dávání. Jenomže žena nemá z čeho dát. Nejen že je unavena, ale jeho tulipány ani nevnímá jako něco, co by měla (například sexem) oplatit. Vzniká tedy nerovnováha. Je to ovšem nerovnováha pouze zdánlivá. Protože ona mu něco dala. A on jí svojí reakcí (prásknutím dveřmi) také.

To je totiž už třetí úroveň, na kterou se dostáváme. Muž je od malička zvyklý na „nevděk“. Proto je tak fixován na (ne)spravedlnost. Když byl malý chlapec (řekněme dvouletý), chtěl být za to, co dělal, chválen. Jeho rodiče ale sami nebyli chváleni a tak svého synka také nechválili. Protože ale děti potřebují pocity, a když nedostanou pozitivní, tak se spokojí i s negativními – zvykl si na to, že za to, co dělá, nesklidí pozitivní pocit vděku, ale negativní pocit odmítnutí. Nahrazení (chybějících) pozitivních pocitů negativními je známý jev. Dítě, které by nedostalo vůbec žádné pocity, by nepřežilo. Tak se spokojí alespoň s negativními – smutek, vztek, bolest.

Jeho žena mu tedy jeho (nepodařené) dávání oplatila (byť zcela nevědomky) přesně tak, jak to jeho malé vnitřní dítě chtělo – nevděkem. Lze říci, že na hluboké a v naprosté většině případů nevědomé úrovni on dostal přesně to, co chtěl. Možná, že jeho podvědomí ho dokonce neomylně vedlo ke koupi žlutých tulipánů, protože vědělo (podvědomí má skvělou paměť), že jeho žena tulipány nemá ráda. Recipročně tím, že práskl dveřmi potvrdil její negativní pocity a tak ji také něco „daroval“. Ona totiž vyrůstala s násilným otcem, který po hádkách vždy práskal dveřmi.

Všimněme si, že tento manželský pár si tedy touto malou příhodou splnil oboustranně svá hluboká očekávání. Zvenčí se může stát, že pokud se toto bude dít často (a ono se to děje často), nepochopí jejich přátelé, proč se nerozejdou. Zevnitř je však zcela jasné (a třeba konstelace to ukazují), že jakkoliv vypadá jejich manželství únavně až strašně, neexistuje možnost rozchodu, neboť si oba (často) dávají to, co potřebují – potvrzení jejich očekávaných negativních pocitů.

Do té doby, než oba pochopí tyto mechanismy, budou si navzájem dělat život peklem, ale zůstanou spolu.
--------------------

Za několik dní bych zde rád napsal další malý článek o tom, "jak z toho ven".
A pokud byste měli chuť na seminář, tak mrkněte na www.konstelace.info - 6. - 8. září máme na programu vztahy!!!

úterý 16. července 2019

Prodaná nevěsta aneb sex ve vesnici

Toto je zápis téměř neuvěřitelné konstelace opery „Prodaná nevěsta“ jež – jak ctihodný čtenář jistě ví – pochází z pera Bedřicha Smetany podle libreta Karla Sabiny. Už několikrát jsem zažil, že při konstelaci známého literárního nebo hudebního díla se ukazují zápletky a skryté souvislosti, které ex post vysvětlují jisté kontroverzní či poněkud záhadné prvky díla. Co jsme ovšem zažili při „Prodané nevěstě“, předčilo všechna očekávání.

Pro osvěžení paměti: Patrně nejznámější česká opera pojednává o lásce Jeníka a Mařenky. Poslední jmenovaná je však nucena do sňatku s Vaškem, synem bohatého sedláka Míchy ze sousední vesnice. Zdá se, že sňatek byl předem domluven; v opeře padne zmínka o tom, že otec Mařenky Krušina se u Míchy nějak zadlužil a Mařenku jeho synovi přislíbil. Do hry vstupuje dohazovač Kecal, který Jeníkovi vypráví o bohaté dívce, skrze kterou, když si ji vezme, tak nejen že vyžení věno, ale dostane od Kecala ještě i tři sta dukátů. Na tuto nabídku Jeník přistoupí s tím, že s Kecalem uzavře písemnou smlouvu, ve které je uvedeno, že Mařenku dostane prvorozený syn Míchy. Mícha ovšem měl syny dva, z nichž ten první byl zavržen a – jak se ukáže – jím je Jeník. Nakonec se tedy všichni (až na Kecala) radují, že „dobrá věc se podařila“ a jdou domů. Tolik oficiální verze.

Jak konstelace ovšem odhaluje, za touto prostinkou zpěvohrou se skrývá téměř neuvěřitelný propletenec skandálních poměrů v navenek počestně se tvářící jihočeské vesnici.

Konstelace – první akt

Začínáme s téměř plným obsazením. V konstelaci stojí zástupci za Jeníka a Mařenku, Kecala, Míchu, rodiče Mařenky Krutinou a jeho ženou Ludmilu, Vaška a krásnou komediantkou Esmeraldou. Pro zajímavost uvádím rozestavení osob krátce po zahájení konstelace (obr. 1) a jejich počáteční pocity.


Mařenka: „Mě tu zajímají hlavně ženy. Ale nevidím na ně. A dívám se tady úplně ven, jako bych chtěla pryč.“
Jeník: „Mě není jasné, kdo je kdo. A tak se soustřeďuji na otce (Míchu) a když se pohnu, tak mám pocit, že otáčím a hýbám celým prostorem, všemi přítomnými. Jako kdyby se to celé točilo kolem mě.“
Kecal: „Zajímá mě Mařenka a je mi tu moc dobře. Se těším, že se tady něco uštrikuje, ale ještě jsou všichni takoví ... v záběhu.“
Vašek: „Mě to vytlačilo sem na okraj a zajímá mě Esmeralda.“
Mícha: „Já tu jsem jako na obrtlíku – zajímá mě Mařenka přede mnou, ale cítím, že za mnou ještě někdo je, který – nebo která – mi dýchá na krk.“
Jan, který konstelaci vede: „Je to muž nebo žena?“
Mícha: „Asi žena, jo, je to žena.“
Ludmila (matka Mařenky): „Chci být ve středu dění, ale motá se mi z toho hlava a přijdu si jako na kolotoči.“
Krušina (Otec Mařenky): „Nó ... mě se líbí Mařenka.“ (Smích – Jan poznamenává, že to asi nebude mládeži přístupné.)
Esmeralda: „Mě se líbí oba muži tady – Vašek a Jeník. S Vaškem tak nějak koketuji a Jeníka bych si chtěla vzít a usadit se s ním. A pak jsem měla ještě jednu představu – že toto je otáčivé jeviště a já se všema chlapama se točím kolem těch žen, které stojí ve prostředku.“

Jan: „Tak, teď potřebujeme pro tu ženu, kterou Mícha zmínil, že stojí za ním. Ještě nevíme, kdo by to mohl být, ale někoho tam postavíme.“ (Do konstelace vstupuje Žena, nevíme ovšem, zdali se jedná o tu první zapuzenou ženu Míchy, v opeře nezmiňovanou, nebo o jeho druhou ženu Hátu, či o někoho úplně jiného.)
Kecal si mne ruce a očividně se raduje. Na otázku, co se u něj děje, říká: „Já totiž tady jako jediný vím, o co jde.“
Mícha (po příchodu Ženy, která si stoupne za něj a na kterou se otočí, takže nyní stojí zády ke všem ostatním): „Já jsme tak nějak rozpolcený. Když se dívám na ni (myslí tím Ženu), tak jako bych se zároveň měl dívat na to, co je za mnou (zbytek vesnice), a když se dívám na ten zbytek, tak bych se měl dívat na ni. To jsou dva světy a jeden nemá vědět o druhém, ale já je spojuji.“

Během toho se všichni zbývající (vesnice) otočí na mluvícího Míchu a sledují ho.
Žena: „Já si nejsem jistá, jestli jsem jeho manželka. Spíš se cítím jako děvečka, se kterou on... A nikdo to nemá vědět, má to každopádně zůstat tajemstvím.“
Kecal se usmívá: „Ale já to vím. A tady se celý ten průser začíná hezky ukazovat.“
Během toho se Mařenka postaví před Jeníka, který ji chytne za ramena. Na na otázku, co se děje, říká: „Jo, já k němu pozadu zacouvala a je mi tu hezky, ale nemůžeme být úplně spolu. Jako kdybychom byli spíš sourozenci než milenci.“ (Tato situace je na druhém obrázku.)


Nyní promluví Krušina, který ukazuje na Ženu: „To totiž je její máma. Máma Mařenky. To každý vidí, protože tu krásu má Mařenka od ní a ne od mé ženy Ludmily.“

Hluboké ticho

Nastává hluboké ticho, ve kterém přemýšlíme, co to znamená, když by Ludmila nebyla matka Mařenky.

Jan (k Ludmile): „To ale na tebe vrhá trochu divné světlo...“
Ludmila (přidušeným hlasem): „Já jsem potřebovala na tu ženu vidět (ukazuje na Ženu), ale pořád mám závrať.“
Krušina: „Ludmila nemohla mít děti. A tak jsme se dohodli, že já s tou ženou ... no a hned po porodu jsme ji vzali k nám.“
Kecal si v pozadí mne ruce a tváří se, jako by se radoval, že to konečně vychází na světlo.
Nastane opět velké ticho.

Jeník (ukazuje na Ženu): „Já to trochu rozčísnu. Tohle je totiž i moje máma.“
(Všichni jsou z toho v šoku.)
Mařenka: „To tedy sedí. Když jsme tu začínali, tak jsem si říkala: ‚To by byla prča, kdybychom byli sourozenci.‘“
Jan (Obrací se k Vaškovi): „Tím pádem máš šanci. Protože tihle dva se nemůžou vzít.“
Krušina: „A to je taky ten starý dluh, který tam byl.“
Ludmila: „Jak jsi to řekl, tak se mi hodně ulevilo. Ta závrať přestala.“
Kecal (záhadně, jako kdyby znal odpověď): „No ale když ona (ukazuje na Ženu) je jejich dvou matka, tak kdo je pak jejich otec?“

Jan: „Ano, ta otázka dává smysl. Protože kdyby otec všech těch třech, tedy Vaška, Jeníka a Mařenky byl Mícha, tak by nedávalo smysl, že chce provdat Mařenku za Vaška.“
Krušina: „Otec Mařenky jsem jasně já.“
Esmeralda: „Tedy, jestli dovolíte, já jsme matka Vaška. Proto s ním od začátku laškuji a teď si uvědomuji, že v tom není nic sexuálního. Spíš takový nepřiznaný mateřský pocit.“ (Nyní propuká všeobecné veselí.)
Vašek: „Jo, to sedí. Já bych nejraději s Esmeraldou zmizel z vesnice, někam daleko. Protože to tu všichni vědí.“
Kecal (k Vaškovi): „To ale stejně neuděláš.“
Vašek: „Ne, ale chtěl bych.“
Jan: „A kdo říká, že ne. Ona ho už dostala do té medvědí kůže, možná že je to začátek.“
Žena: „Ale já nejsem jeho (Míchova) žena. Já jsem fakt jen děvečka. A matka těch dvou. Ale to se nesmělo vědět.“
Jan: „Pak tady ale chybí jeho žena, Háta.“ (Přivádí ji na scénu.)
Háta (si stoupá k Vaškovi a stává se stále hysteričtější): „To sice není můj biologický syn, jeho porodila Esmeralda, ale já ho vzala za svého. A oni pak z vesnice odjeli. Ale to už je dávno. A já ho celou dobu hýčkala jako svého. A teď jsou zase tady. (Křičí) A všechno to svinstvo vyjde najevo. A já budu vypadat jako blbá nána, která má za manžela kurevníka!“
Mícha (lakonicky): „Já jsem totiž asi vojel celou vesnici. A komedianty k tomu.“
Kecal se začne smát: „To je dobrý, že to říká, to je moc dobrý.“
Jan: „A proč vlastně?“
Všichni: „Proč? No přece - proč bychom se netěšili!“

Překvápko

Jan (k Ludmile): „Takže pojďme to shrnout. Ty jsi nemohla mít děti. A Mícha měl děvečku, která byla ochotná, ti to dítě – Mařenku – porodit. Za to se vaše rodina Míchovi zadlužila. Ačkoliv to vlastně nebyla Míchova zásluha, ale spíš té děvečky, protože tamhle starý Krušina byl otec Mařenky a věděl o celém dealu.“
Mícha: „No, ale já si myslel... Já myslel, že jsem to byl já... (dívá se vyčítavě na Ženu-děvečku.)“
Kecal: „Překvápko. Ona to ví. (Ukazuje na Ženu-děvečku.) Ona to celé navlékla.“
Žena: „Mlč!“
Kecal: „Ten deal vypadal totiž původně jinak. Mícha si myslel, že ta děvečka otěhotněla s ním. A plácl si s Krušinou, že Krušinovi vezmou to dítě k sobě a budou ho mít za své. Ale Krušina dobře věděl, že je otec Mařenky, protože ... no protože to věděl. Protože s ní spal.“
Jan: „Jasně, to dává smysl. Kecal tedy věděl, že Jeník a Mařenka mají stejnou matku. A tak chtěl za všechny prachy přemluvit Jeníka, aby si Mařenku nebral. Ale nemohl mu to říci na rovinu, protože to bylo vesnické tajemství. Apropos za všechny prachy – odkud vlastně měl těch tři sta zlatých? Docela velká suma na tehdejší časy.“
Mícha: „Ode mne. Já mu je dal, aby zabránil skandálu. Protože já tu spal s téměř každou a vzešly z toho tři děti a možná i další... a to sice všichni věděli, ale kdyby si vzal můj syn moji dceru, tak to by už asi nedávali... I když teď moje děvečka tvrdí, že to moje dcera nebyla.“
Mařenka: „Tak já začínám být pomalu nasraná. Protože jestli jsem tu se všema sourozenkyně, tak to se mi teda vůbec nelíbí.“ (Všichni řvou smíchy.)

Jan: „Ale co Jeník? Teď už víme, že jeho máma je taky ta děvečka, a proto ho Mícha jako prvorozeného zapudil.“
Kecal (bručí pod fousy): „A to nemusel dělat.“
Jan: „Proč ne?“
Kecal (ukazuje na Ženu-děvečku): „Ona to ví. A mně to řekla. Vždyť vám říkám, že to tu všechno navlékla.“

Nyní se Mícha hlásí o slovo: „Tak já tedy, nezlobte se, ale ... musím zrovna úplně nutně na záchod. Takže z té konstelace na chvíli odejdu. Nevím, jestli to k tomu patří, ale prostě to nemůžu vydržet. Z role nevystupuji, ale na chvíli odcházím.“ (Odejde a zanechá Ženu-děvečku společně s Kecalem v konstelaci.)

Vašek: „Jé, mě se ulevilo. Jak je pryč, tak jakoby ze mne spadla ta tíha.“
Jan: „No protože to vypadá, že nikdo tu není ten pravý rodič, ale Mícha držel to tajemství. Ale vraťme se k Jeníkovi, když tu Mícha na chvíli není. Proč tedy říká Kecal, že ho Mícha nemusel zapudit?“
Jeník: „Protože oni jsou mí rodiče. Kecal je můj táta a děvečka je moje máma.“
Jan: „Takže Jeník a Mařenka jsou sourozenci přes matku. Přes tu děvečku tady.“
Kecal: „No jasně, ale ona to ví, samozřejmě. Ale ona, na rozdíl ode mě, nekecá, ale drží jazyk za zuby. Ale jestli se to dozví Mícha, tak mě zabije, protože jsem ho připravil o tři sta dukátů.“

Jan: „A Vašek? O tom jsme se tedy dozvěděli, že je syn Esmaraldy, když byli komedianti před lety ve vesnici poprvé. Esmeralda se spustila s Míchou a otěhotněla a zůstala tu tajně do porodu a pak odjela, takže to vypadalo, že to dítě je Háty.“
Kecal (po straně): „A nikoho ani nenapadlo počítat měsíce.“
Jan: „Co prosím?“
Esmeralda: „To je dobré, že tu Mícha není. Já totiž, když jsme přijeli do vesnice, už těhotná byla.“
Jan: „A Mícha si myslí, jaký je to kanec, a vlastně žádné z těch dětí, které se tu tak rodily, nebylo jeho. To mě tedy podrž. On je neplodný. ... (Otáčí se na Esmeraldu) A kdo je tedy Vaškův otec?“
Esmeralda: „Indián.“
Jan: „Ten, co se opil tak, že nemohl sehrát představení, takže tys přemluvila Vaška, aby si oblékl tu medvědí kůži?“
Esmeralda: „Jo. On to nedal, vidět po tak dlouhé době svého syna ... v takové podobě. Jemu strašně vadilo, že koktá, protože doufal, že z něho bude taky umělec.“
Jan: „Ježíšmajrá.“

(Otevřou se dveře a vstoupí Mícha.)
Mícha: „Já se strašně omlouvám, ale já musím domu. Já se musím převléknout. Já se .... posral.“

Z tlampačů zazní „Proč bychom se netěšili“, vesničané radostně tancují na návsi a oslavují lásku, která vždy vítězí nad lží a nenávistí.
A to je ... Konec.

(Poznámka pro budoucí režiséry/producenty: Možná by stálo zato, zinscenovat tuto konstelaci jako divadelní představení: Ochotnický spolek zkouší Prodanou nevěstu jako činohru, a vezme si na pomoc nějakého konsteláře. V průběhu tohoto experimentu, skrze který zamýšleli pouze vyjasnit některé menší nejasnosti – například proč byl Jeník zapuzen – se vyvine v konstelaci popsané celo-vesnické drama.)