„Pirát z D1“ Trpišovský spěchal za nemocnou matkou, Rath o milionech v škatuli pranic nevěděl, Kocourek pouze „odkláněl“ peníze od manželky a Gross to tenkrát (pamatujete se – už je to dávno) myslel opravdu upřímně. Nezdá se vám také, že se naše „elita“, přistižena při činu, chová stejně jako onen kluk, který si po blbnutí v osmém patře břeclavského paneláku a následném pádu „vymyslel“ útok cikánů, protože se bál mámy? Stali jsme se snad národem křiváků?
Nikoliv. Trend k „zatloukání“ (což je pouze jiné slovo pro lež) se šíří jako infekce nejen mezi Čechy, ale celou globální populací, především u těch mocnějších. Pravdivost v politice? V businessu? Ale prosím vás, nebuďte směšný…! A přitom s každou lží, s každým vykroucením se z odpovědnosti, po částech a nezadržitelně umírá „mužské“ srdce. Nejen v mužích – i v ženách. Co se to děje?
Můj dědeček vyprávěl, že dříve, na vesnici, kde se narodil, se smlouvy mezi muži dělaly zásadně jen „plácnutím si“. Nikdo z vesnické komunity by si nedovolil, nedodržet slovo, lhát a vykrucovat se, protože by ho ostatní chlapi už nikdy nevzali vážně. Čest tehdy ještě nebyl abstraktní pojem, ztráta cti se nepovažovala za vedlejší a prakticky nezbytný efekt zbohatnutí nebo kariéry. Muži byli ještě muži a ne malými kluky.
Jenomže pak přišel čas, kdy jsme začali uvažovat v kategoriích krátkodobého zisku, kdy se náš osobní prospěch a blahobyt stali tak lákavými a dosažitelnými, že málokdo tomuto lákání odolal. Z mužů, kteří se dříve v průběhu dospívání setkávali se smrtí, kteří procházeli „iniciací bojovníka“, čímž jejich život ve společnosti ostatních dostal širší a hlubší význam, se stali muži, kteří se v rozhodujícím okamžiku bojí být pravdiví. Namísto „vzetí do služby“ žije mnoho dnešních mužů v nároku na okolní společnost, ovládá je zvrácená sebestřednost nedospělého „já“. Z chlapů se stali obchodníci, kteří onen Deidův* „deepest purpose“, tedy hluboký účel své existence vyšmelili za pár korupčních miliónů z osobních výhod.
Ale naděje, jako vždy, neumírá. Nedávno jsem totiž slyšel jednoho manažera, kterak vyprávěl, že po pochopení (a zavedení) principu radikální pravdivosti se mu změnil život. K lepšímu, rozumí se. Zmizely deprese a mlha. Změnil se i jeho partnerský vztah – jeho žena si ho váží, obdivuje ho a to má přímý efekt na jejich společnou sexualitu, jeho potenci a vášni. Přestal pít, protože už nepotřebuje milosrdnou clonu alkoholu. Občas se ve svém businessu cítí jako Marťan, ale zároveň zažívá i jistý obdiv svých kolegů. Tak trochu se stal „jejich králem“. A to i přes to, že často o sobě slyší, že je naivní idealista.
Návrat k pravdivosti ovšem s idealismem nemá nic společného. Je to nezbytná součást „záchranného“ procesu pro mužský princip, který se v současném světě nachází v hluboké krizi. Domnívám se, že tato krize je způsobena staletí trvající nerovnováhou mužského a ženského principu. V ideálním případě se oba principy ctí, uznávají se, přitahují se, i když si možná někdy nerozumí. V okamžiku, kdy se jeden princip dívá na druhý s despektem – což se ve společnosti, politice a byznysu dělo s ženským principem – přestává fungovat vzájemná energetická podpora. Dominantní princip (tedy mužský) přestane být „živen“, inspirován a posilován skrze princip, který přestal být uznáván, který je vytlačován.
To se děje přirozeně nejen „vně“ naší psýché, ale především „uvnitř“. Kdo v byznysu si už váží zvláštností, které s sebou přináší ženský princip? Kdo se nepousměje, když v politice nebo ekonomii mluvíme o lásce, plynutí, harmonii, něze, o vztahu k přírodě, omezení neustálého růstu, periodicitě, nebo dokonce o lelkování, nepřesnosti či nemožnosti plánování? A přesto jsou to důležité „veličiny“, pouze jsou těžko měřitelné vědecky exaktními nástroji.
Nedávno jsem byl pozván do jakéhosi „byznys-klubu“. Během mého přeskakování z tématu na téma, během „meandrů“ v toku mého povídání si devět přítomných mužů pilně dělalo poznámky – které, jak se na konci mé přednášky shodli, jim nebyly vůbec k ničemu. Očekávali totiž „mužský“ návod, kde já jim dodával performance: hru mé vnitřní ženy s mým vnitřním mužem. Chtěli body, kde bylo moře s vesele plující lodičkou.
Jak tedy řešit krizi mužského principu? Plivnutím si do rukou a „makáním“? Ano i ne. Musíme na sobě „máknout“ ohledně posílení mužské PREZENCE. Tento český novotvar pro mě znamená spojení mých oblíbených čtyř Pé: Pravdivosti – jsem v souladu se svým srdcem. Přítomnosti – jsem tady a teď. Propustnosti – nelpím a neblokuji to, co se skrze mne chce dostat do světa. A nakonec Poslání – vím, proč tu jsem.
Na druhou stranu se musíme naučit, „nemakat“, když jde o pouhý akcionismus, o výraz našeho strachu před zastavením se a nasloucháním. Král (a pravý muž) nestresují, nezavalují se prací, neběhají sem a tam, neřeší desítky úkolů. Kvalita lídra totiž nespočívá v neustálém dělání, ale především v bytí, v akceptaci „správného okamžiku“. Je totiž docela normální, že po explosivním jaru a vášnivém létu nastává čas hloubavého podzimu a zimního spánku. Jedině tak může příští jaro zase něco vykvést.
Hezký den vám přeje
Jan.
*David Deida: Cesta pravého muže, Synergie Publishing SE, Praha, 2012
PS.: Tak jsem zde přeci jenom pro oněch devět manažerů sepsal cosi jako "návod". Ať se daří!
úterý, 29. května 2012
středa, 16. května 2012
Co dělat, když firma ztratí smysl?
(Tento článek vznikl jednak jako reakce na workshop s výše uvedeným názvem, jednak na na navazující workshop s názvem „Partyzánština se srdcem v korporacích“, pořádaným v rámci Fóra vědomého businessu v květnu 2012. Za jeho vznik vděčím především moderátorce prvního workshopu a spoluzakladatelce „Fóra“ Tereze Kalinové a všem účastníkům obou workshopů.)
Tak nejprve – co je vlastně „smysl“ firmy? Jistě, víme, že každý člověk, speciálně jeho „mužský“ princip potřebuje smysl existence – tedy onen Deidův „deepest purpose“. (David Deida, „Cesta pravého muže“, Synergie 2011). Jenomže – je smysl firmy totéž, co smysl člověka?
Firma bývá založena především ze dvou důvodů, někdy převládá jeden, jindy druhý, ale oba jsou důležité. Ten první je „zisk“ a ten druhý (už hůře pojmenovatelný) budu nazývat „vize“. To je něco, co uspokojuje naši potřebu po čemsi správném, blahodárném, vzletném, prospěšném, po něčem, po čem budou ostatní lidé toužit, co spojí firmu se zákazníky např. prodejem produktu, komunikací, službou atd. Zisk je spojen se zemí (matérie) a vize s nebem (duch, spirit). Dalo by se tedy říci, že zisk je matka (živící dítě mlékem) a vize představuje otce, který uvádí dítě do světa a ukazuje mu, co zde má dělat. Oba „rodiče“ firmy nutno uctít, nelze mít firmu, která negeneruje zisk, ale také pokud není firma spojena s vizí, bude její prosperita ohrožena. Pokud uznáme toto spojení rodičů (jakýsi akt početí) za smysl firmy, je zřejmé, že zakladatelé (tvůrci) firmy jsou pro její smysl „geneticky“ směrodatní.
Jak zisk, tak i vize jsou ovšem generovány v interakci s okolním světem (především tedy se zákazníky, ale skrze budování brandu i s ostatními lidmi, kteří nepatří nutně mezi zákazníky/klienty). Není tedy možné odtrhnout „smysl firmy“ od okolního světa. (Příkladem je zde např. Kofola, která postavila svůj úspěch na vlně nadšení a pozitivní nostalgie české mladé generace a tuto energii také úspěšně využila v dřívějším marketingu. Zároveň i sami majitelé Kofoly ztělesňovali toto nadšení.)
Zatímco jedinec jde hledat svůj „deepest purpose“ do samoty na „vision quest“, firma hledá svůj „smysl“ (tedy oba své rodiče, vizi a zisk) ve spojení se světem. Co je společné smyslu lidské existenci a smyslu existenci firmy je, že obsahuje jistý mytologický, emočně nabitý prvek. Není smyslu bez emoce a také nefunguje, když člověk/firma svůj smysl pouze zná ale necíti. Tedy – pouhé napsání smyslu firmy na kus papíru nestačí, smysl nutno cítit, zažít. Zisk je vidět v číslech a cítit v prosperitě, přítomnost vize (tedy to, co vizí nazývám) je také pociťována, většinou nejen majitelem, ale i managementem a zaměstnanci, a to ve formě čehosi „vzletného“, nadnášejícího.
Problém korporací, akciovek atd. je, že v nich je majitel, který by se měl starat o rovnováhu mezi ziskem a vizí a zařídit prosakování smyslu směrem od špičky firmy dolů, neviditelný a neuchopitelný. V okamžiku, kdy vlastnictví firmy přejde z fyzického majitele na akcionáře (či holding, trusty atd.), ztratí se to, co generuje smysl firmy, „v mracích“. Není náhoda, že slovo „generovat“ pochází od „gens“, rodina, rod a najedeme ho i ve slově gen, je spojené tedy s oběma rodiči – se ziskem a s vizí. Touhle dobou obvykle do firmy přicházejí „námezdní manažeři“, kteří se chovají jako žoldnéři. Systémově viděno nejsou "geneticky" až tak spojeni s firmou, do které přicházejí, ale tvoří svoji vlastní kastu, jejíž zájem je jim bližší, než zájem firmy. Tito manažeři začnou spatřovat smysl své práce (a tím potažmo i firmy) pouze v zisku, především ve vlastním zisku. Firma se pak rychle ocitá v pozici dítěte s pouze jedním z rodičů (zisk), tedy v pozici sirotka. U takové firmy se pak typicky setkáváme s tím, že její zaměstnanci na otázku: „Proč pracujete pro firmu?“ nedovedou dát žádnou jinou odpověď kromě „Pro peníze“.
Co dělat, když ve firmě nastane tato situace?
Odborně řečeno je potřeba změnit transakční business na relationship-business. Tedy se začít namísto o produkt a jeho marketing zajímat o vztahy (s okolím, s klienty ale také a možná hlavně mezi zaměstnanci). Je potřeba se obrátit od hlavy k srdci a to nejen v „esoterickém“ významu (srdeční čakra), ale i ve významu od hlavy (tj. vedení, které je někde v nedohlednu či osobní mlze) k „srdci“, tj. zaměstnancům na střední úrovni. K těm, co do firmy pumpují krev a nikoliv jen myšlenky. Operovat víc s láskou (otázka: „Kdo miluje vaši firmu?“) a méně s fakty (čísly atd.).
U firem, které „ztratily smysl“, se setkáváme s typickými reakcemi zaměstnanců:
„Děláme zde věci, o nichž víme, že jsou nesmyslné.“
„Účel toho, co nám oni shora posílají, se nám úplně ztratil, my postupujeme pouze podle externích a nepochopitelných pravidel.“
„Nemáme se o koho opřít, tam „nahoře“ jako by nikdo nebyl.“
„Můj tým je v pořádku, ale pracujeme ve vzduchoprázdnu, které nás vysává“.
„Neustále nás otravují čísly, vyžadují stále větší výkony, jdou přes mrtvoly.“
Jedna z účastnic uvedla příklad, který mi připadá nesmírně symbolický: „Na střeše jsme měli zahradu, kde rostly dokonce stromy. To bylo v létě nesmírně příjemné, sedět v pauzách v jejich stínu. Jednoho dne se objevili lidé v montérkách a všechny stromy proměnili v kopec dřevěné drtě. Prý jejich kořeny prorůstaly isolací střechy. Lidi byli zdrcení, ale nikdo nám nevysvětlil, proč se tak stalo a kdo k tomu dal příkaz. Asi „oni“.
Po postavení konstelace na toto téma se ovšem naskýtá jiný pohled na věc: „Oni“ (tedy vysoké vedení firmy) jsou „nevinní“, protože věc se stromy, které byli pro lidi v konkrétní pobočce velice důležité je hluboko pod jejich rozlišovací schopností. Regionální manažer, který pravděpodobně mohl (nebo dokonce měl) kácení a shrederování stromů přinejmenším projednat se zaměstnanci, je příliš vzdálený vedení a příliš vystaven stresu plnění norem a výsledků, než aby mu došel dosah incidentu. Nemá sílu - není zde pro něj nikdo, kdo by byl větší a o koho by se on mohl opřít. Také je jediný „živý“ nadřízený (vedení je v mracích, nedostupné) a tak do něj zaměstnanci projikují příliš mnoho očekávání, takže i z tohoto důvodu se hroutí.
Obraz stromů, jejichž kořeny nekontrolovatelně prorůstají izolací (totiž odříznutím vedení, tedy „hlavy“ do řadových zaměstnanců, tedy „srdce“) je typický pro odcizení majitelů a vysokého managementu od zbytku firmy v korporaci.
Kromě toho většina korporací přechází na model vyčleňování správy (a vlastnictví) budov, ve kterém zaměstnancí pracují do tzv. real estate firem, které jsou samostatnými právními subjekty. V praxi to znamená, že zaměstnanci pak „pracují v kurnících, které ani firmě nepatří“ (jak to jeden z účastníků workshopu poznamenal) a že tedy genius loci (duch místa) už není schopen spolupracovat s těmi, kdo se na místě zdržují. Místo a lidé jsou tak rozděleni, odtrženi do sebe.
„Všechny tyto věci jsou obrana „jich nahoře“, poznamenává nakonec další účastník „proti tomu, aby někdo rušil jejich kruhy.“ Egregor*, jakýsi duch firmy se odtrhává, osamostatňuje od smyslu a vydává se, tak jako Golem zbavený pána, na svoji neblahou cestu. Jak ho lze zastavit? V současnosti opravdu nevím. Možná že srdcem, pocity, pravdivým a odvážným sdílením ve firmě, partizánštinou se srdcem... Nevím a budu dál bádat. A přijímám s díky každý návrh...
*Egregor firmy – pojem je vysvětlen v mém článku zde: http://janbily.blogspot.com/2012/05/korporatni-egregor-nejvetsi-nebezpeci.html
Tak nejprve – co je vlastně „smysl“ firmy? Jistě, víme, že každý člověk, speciálně jeho „mužský“ princip potřebuje smysl existence – tedy onen Deidův „deepest purpose“. (David Deida, „Cesta pravého muže“, Synergie 2011). Jenomže – je smysl firmy totéž, co smysl člověka?
Firma bývá založena především ze dvou důvodů, někdy převládá jeden, jindy druhý, ale oba jsou důležité. Ten první je „zisk“ a ten druhý (už hůře pojmenovatelný) budu nazývat „vize“. To je něco, co uspokojuje naši potřebu po čemsi správném, blahodárném, vzletném, prospěšném, po něčem, po čem budou ostatní lidé toužit, co spojí firmu se zákazníky např. prodejem produktu, komunikací, službou atd. Zisk je spojen se zemí (matérie) a vize s nebem (duch, spirit). Dalo by se tedy říci, že zisk je matka (živící dítě mlékem) a vize představuje otce, který uvádí dítě do světa a ukazuje mu, co zde má dělat. Oba „rodiče“ firmy nutno uctít, nelze mít firmu, která negeneruje zisk, ale také pokud není firma spojena s vizí, bude její prosperita ohrožena. Pokud uznáme toto spojení rodičů (jakýsi akt početí) za smysl firmy, je zřejmé, že zakladatelé (tvůrci) firmy jsou pro její smysl „geneticky“ směrodatní.
Jak zisk, tak i vize jsou ovšem generovány v interakci s okolním světem (především tedy se zákazníky, ale skrze budování brandu i s ostatními lidmi, kteří nepatří nutně mezi zákazníky/klienty). Není tedy možné odtrhnout „smysl firmy“ od okolního světa. (Příkladem je zde např. Kofola, která postavila svůj úspěch na vlně nadšení a pozitivní nostalgie české mladé generace a tuto energii také úspěšně využila v dřívějším marketingu. Zároveň i sami majitelé Kofoly ztělesňovali toto nadšení.)
Zatímco jedinec jde hledat svůj „deepest purpose“ do samoty na „vision quest“, firma hledá svůj „smysl“ (tedy oba své rodiče, vizi a zisk) ve spojení se světem. Co je společné smyslu lidské existenci a smyslu existenci firmy je, že obsahuje jistý mytologický, emočně nabitý prvek. Není smyslu bez emoce a také nefunguje, když člověk/firma svůj smysl pouze zná ale necíti. Tedy – pouhé napsání smyslu firmy na kus papíru nestačí, smysl nutno cítit, zažít. Zisk je vidět v číslech a cítit v prosperitě, přítomnost vize (tedy to, co vizí nazývám) je také pociťována, většinou nejen majitelem, ale i managementem a zaměstnanci, a to ve formě čehosi „vzletného“, nadnášejícího.
Problém korporací, akciovek atd. je, že v nich je majitel, který by se měl starat o rovnováhu mezi ziskem a vizí a zařídit prosakování smyslu směrem od špičky firmy dolů, neviditelný a neuchopitelný. V okamžiku, kdy vlastnictví firmy přejde z fyzického majitele na akcionáře (či holding, trusty atd.), ztratí se to, co generuje smysl firmy, „v mracích“. Není náhoda, že slovo „generovat“ pochází od „gens“, rodina, rod a najedeme ho i ve slově gen, je spojené tedy s oběma rodiči – se ziskem a s vizí. Touhle dobou obvykle do firmy přicházejí „námezdní manažeři“, kteří se chovají jako žoldnéři. Systémově viděno nejsou "geneticky" až tak spojeni s firmou, do které přicházejí, ale tvoří svoji vlastní kastu, jejíž zájem je jim bližší, než zájem firmy. Tito manažeři začnou spatřovat smysl své práce (a tím potažmo i firmy) pouze v zisku, především ve vlastním zisku. Firma se pak rychle ocitá v pozici dítěte s pouze jedním z rodičů (zisk), tedy v pozici sirotka. U takové firmy se pak typicky setkáváme s tím, že její zaměstnanci na otázku: „Proč pracujete pro firmu?“ nedovedou dát žádnou jinou odpověď kromě „Pro peníze“.
Co dělat, když ve firmě nastane tato situace?
Odborně řečeno je potřeba změnit transakční business na relationship-business. Tedy se začít namísto o produkt a jeho marketing zajímat o vztahy (s okolím, s klienty ale také a možná hlavně mezi zaměstnanci). Je potřeba se obrátit od hlavy k srdci a to nejen v „esoterickém“ významu (srdeční čakra), ale i ve významu od hlavy (tj. vedení, které je někde v nedohlednu či osobní mlze) k „srdci“, tj. zaměstnancům na střední úrovni. K těm, co do firmy pumpují krev a nikoliv jen myšlenky. Operovat víc s láskou (otázka: „Kdo miluje vaši firmu?“) a méně s fakty (čísly atd.).
U firem, které „ztratily smysl“, se setkáváme s typickými reakcemi zaměstnanců:
„Děláme zde věci, o nichž víme, že jsou nesmyslné.“
„Účel toho, co nám oni shora posílají, se nám úplně ztratil, my postupujeme pouze podle externích a nepochopitelných pravidel.“
„Nemáme se o koho opřít, tam „nahoře“ jako by nikdo nebyl.“
„Můj tým je v pořádku, ale pracujeme ve vzduchoprázdnu, které nás vysává“.
„Neustále nás otravují čísly, vyžadují stále větší výkony, jdou přes mrtvoly.“
Jedna z účastnic uvedla příklad, který mi připadá nesmírně symbolický: „Na střeše jsme měli zahradu, kde rostly dokonce stromy. To bylo v létě nesmírně příjemné, sedět v pauzách v jejich stínu. Jednoho dne se objevili lidé v montérkách a všechny stromy proměnili v kopec dřevěné drtě. Prý jejich kořeny prorůstaly isolací střechy. Lidi byli zdrcení, ale nikdo nám nevysvětlil, proč se tak stalo a kdo k tomu dal příkaz. Asi „oni“.
Po postavení konstelace na toto téma se ovšem naskýtá jiný pohled na věc: „Oni“ (tedy vysoké vedení firmy) jsou „nevinní“, protože věc se stromy, které byli pro lidi v konkrétní pobočce velice důležité je hluboko pod jejich rozlišovací schopností. Regionální manažer, který pravděpodobně mohl (nebo dokonce měl) kácení a shrederování stromů přinejmenším projednat se zaměstnanci, je příliš vzdálený vedení a příliš vystaven stresu plnění norem a výsledků, než aby mu došel dosah incidentu. Nemá sílu - není zde pro něj nikdo, kdo by byl větší a o koho by se on mohl opřít. Také je jediný „živý“ nadřízený (vedení je v mracích, nedostupné) a tak do něj zaměstnanci projikují příliš mnoho očekávání, takže i z tohoto důvodu se hroutí.
Obraz stromů, jejichž kořeny nekontrolovatelně prorůstají izolací (totiž odříznutím vedení, tedy „hlavy“ do řadových zaměstnanců, tedy „srdce“) je typický pro odcizení majitelů a vysokého managementu od zbytku firmy v korporaci.
Kromě toho většina korporací přechází na model vyčleňování správy (a vlastnictví) budov, ve kterém zaměstnancí pracují do tzv. real estate firem, které jsou samostatnými právními subjekty. V praxi to znamená, že zaměstnanci pak „pracují v kurnících, které ani firmě nepatří“ (jak to jeden z účastníků workshopu poznamenal) a že tedy genius loci (duch místa) už není schopen spolupracovat s těmi, kdo se na místě zdržují. Místo a lidé jsou tak rozděleni, odtrženi do sebe.
„Všechny tyto věci jsou obrana „jich nahoře“, poznamenává nakonec další účastník „proti tomu, aby někdo rušil jejich kruhy.“ Egregor*, jakýsi duch firmy se odtrhává, osamostatňuje od smyslu a vydává se, tak jako Golem zbavený pána, na svoji neblahou cestu. Jak ho lze zastavit? V současnosti opravdu nevím. Možná že srdcem, pocity, pravdivým a odvážným sdílením ve firmě, partizánštinou se srdcem... Nevím a budu dál bádat. A přijímám s díky každý návrh...
*Egregor firmy – pojem je vysvětlen v mém článku zde: http://janbily.blogspot.com/2012/05/korporatni-egregor-nejvetsi-nebezpeci.html
pondělí, 14. května 2012
O pravdě, pravdivosti a zážitku autentičnosti
Pro všechny, kteří jste "nemohli být u toho" - toto je moje úvodní slovo k „Fóru vědomého businessu“, 15. a 16. 5. 2012.
Když jsem včera jel autem ze své zahrady domů, poslouchal jsem přednášku Václava Bělohradského o postsekulární společnosti (10.2.2011, Filosofický ústav SAV, Bratislava). Na jistém místě vyslovil něco, co mě tak zaměstnalo, že jsem minul odbočku z Pražského okruhu. Ta pasáž zněla doslovně:
„Mezi metodou a pravdou je rozpor. Co je pravdivé, nemůže být metodou a co je metodické, nemůže být nikdy pravdou. Proč? Protože metoda je cestou, kterou můžeme stále a stále projít. Kdežto pravda je něco, co se nám stane jednou, co se nám přihodí a co už se nikdy nevrátí a nebude se opakovat. Pravda je zkušenost, opravdová zkušenost, tedy když někomu řeknete: ‚to byla pro mě úžasná zkušenost… to jsem nikdy v životě nezažil, a to mě změnilo…’ Takže pravda je to, co nás změní, co se nemůže znovu opakovat, co se nemůže ani reprezentovat, co je zkušenost, co se dá vyjádřit třeba uměním. Takže pravda je v umění a ne ve vědě, neboť ta pracuje s metodami.“
Dneska se scházíme, abychom dva dny diskutovali o pravdě či pravdivosti v businessu, a nejen tam. A tak mi dovolte na zahájení přednést několik nepříliš souvisejících myšlenek, které nás možná na tyto dva dny naladí.
Tak zaprvé, jsem přesvědčen, že pravda a pravdivost jsou dva různé pojmy. To se domnívám na rozdíl od české Wikipedie, která tyto pojmy hází do jednoho pytle, pravíce, že „Pravda či pravdivost je shoda tvrzení se skutečností“. Co je ale skutečnost? Znamená skutečnost pro nás dnešní, moderní lidi, jen to, co se dá objektivně měřit, vážit, vyčíslit, dostat do grafů a Excel-tabulek?
Aristoteles říká, že pravda je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není. A Tomáš Aquinský dodává, že „Veritas est adaequatio rei et intellectus“, což Wiki zcela chybně překládá jako „shoda skutečnosti a poznání. Jenomže „res“ znamená věc, „to, co je“, německy „Gegenstand“, tedy to, co stojí před námi. A intellectus není poznání, ale chápání, vnímání. Takže vlastně je pravda jen vnímat věci takové, jaké jsou. Jak vidíme, ona vědecká „skutečnost“ se začíná vytrácet.
Ještě víc se vytrácí, když stavíme konstelace. Což je, jak každý ví, moje oblíbená zábava. Zde vidíme, že každý, kdo v takové konstelaci stojí, má svoji vlastní pravdu, prakticky vždy odlišnou od pravdy jiných, ostatních členů systému, rodiny, firmy. V konstelacích (a nejen zde) jsme konfrontování se skutečností mnohačetné pravdy. Což se velice příčí naší touze po nějaké „věčné a pro všechny závazné pravdě“. Proto se lidé po konstelacích ptají: A jak to tedy vlastně je?“ Na tuto otázku odpovídám stále častěji „Já nevím. Nejsem diktátor.“ To ovšem zcela určitě nezvyšuje můj příjem.
Na druhou stranu se právě v konstelacích setkáváme s oním neopakovatelným, nás proměňujícím zážitkem „okamžiku pravdy“. To například, když klient-syn, který se celý život pral s tátou, řekne do absolutního ticha: „Táto, chyběl jsi mi“. Nebo když se dva partneři, kteří se rozcházejí a byli na sebe zlí, poprvé podívají do očí a jeden druhému řekne: „Škoda“. Tehdy každý cítí onu mytologickou, neboli chcete-li mystickou dimenzi pravdy. Tady a teď.
Přejděme ale k pravdivosti. Moje definice pravdivosti je, že je to stav, ve kterém jsem v souladu se svou duší. Nedávno jsem se setkal s definicí duše, která mě povalila. A sice u Billa Plotkina, amerického terapeuta a autora knih, česky vyšla „Soulcraft – Síla duše“ u Maitrei. On tam říká, že duše je „optimální místo“. Místem ovšem nemyslí jen nějakou geografickou polohu, ale naše „zasazení do všehomíra“, tedy místo v kosmu. Tak jako zenový lučištník zaujme v okamžiku výstřelu to jediné možní místo, které mu Univerzum přenechá, a tak jeho šíp nemůže minout cíl, tak i my, jsme-li v souladu se svou duší, jsme tam, kde máme být. Pokud se toto děje, pokud jsme na místě naší duše, nebo se mu našimi výroky nebo naším konáním blížíme, jsme tedy pravdiví.
To ovšem znamená, že nejen že je pravdivost docela náročná disciplína, vyžadující píli a cvik, ale i že je nutné, abychom se vystavili tomu, co od nás Univerzum chce. Abychom s jistou pokorou zaujali ono místo, které nám přenechalo, když jsme se do něj narodili. K pravdivosti patří odvaha, cítit co je, nikoliv (jen) vědět. Nebo ještě lépe: Odvážit se cítit sám sebe.
Pokud se toto stane, pokud tento krok uděláme, zažijeme chvíli autentičnosti. Což je taková malá vnitřní atomová elektrárna, ovšem bez zářícího odpadu. Ono záření tu sice je, ale není nebezpečné. Spíš strhává lidi kolem. A začnou se dít zázraky, zaručeně. Najednou se lidé, o kterých jste byli přesvědčení, že pravdu neunesou nebo nesnášejí, úplně promění. Ne, ve většině případů vás z firmy nevyhodí. Mnohdy vám dokonce zvýší plat.
Pravdivost pro mě má spirituální, tedy duchovní rozměr. Tak jako, mimochodem, celá práce. Dříve to lidé ještě věděli. Povolání je spjato se slovem volat, povolat někoho, a od povolání v tomto smyslu je jen malý krůček k „poslání“. Poslání se k pravdivosti má jako voda k rybě. Jen naše pravdivost, a to ta definitivní, úplná a absolutní, nás může dovést k poznání toho, co je naše poslání. Hezkou cestu.
Váš Jan Bílý
Když jsem včera jel autem ze své zahrady domů, poslouchal jsem přednášku Václava Bělohradského o postsekulární společnosti (10.2.2011, Filosofický ústav SAV, Bratislava). Na jistém místě vyslovil něco, co mě tak zaměstnalo, že jsem minul odbočku z Pražského okruhu. Ta pasáž zněla doslovně:
„Mezi metodou a pravdou je rozpor. Co je pravdivé, nemůže být metodou a co je metodické, nemůže být nikdy pravdou. Proč? Protože metoda je cestou, kterou můžeme stále a stále projít. Kdežto pravda je něco, co se nám stane jednou, co se nám přihodí a co už se nikdy nevrátí a nebude se opakovat. Pravda je zkušenost, opravdová zkušenost, tedy když někomu řeknete: ‚to byla pro mě úžasná zkušenost… to jsem nikdy v životě nezažil, a to mě změnilo…’ Takže pravda je to, co nás změní, co se nemůže znovu opakovat, co se nemůže ani reprezentovat, co je zkušenost, co se dá vyjádřit třeba uměním. Takže pravda je v umění a ne ve vědě, neboť ta pracuje s metodami.“
Dneska se scházíme, abychom dva dny diskutovali o pravdě či pravdivosti v businessu, a nejen tam. A tak mi dovolte na zahájení přednést několik nepříliš souvisejících myšlenek, které nás možná na tyto dva dny naladí.
Tak zaprvé, jsem přesvědčen, že pravda a pravdivost jsou dva různé pojmy. To se domnívám na rozdíl od české Wikipedie, která tyto pojmy hází do jednoho pytle, pravíce, že „Pravda či pravdivost je shoda tvrzení se skutečností“. Co je ale skutečnost? Znamená skutečnost pro nás dnešní, moderní lidi, jen to, co se dá objektivně měřit, vážit, vyčíslit, dostat do grafů a Excel-tabulek?
Aristoteles říká, že pravda je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není. A Tomáš Aquinský dodává, že „Veritas est adaequatio rei et intellectus“, což Wiki zcela chybně překládá jako „shoda skutečnosti a poznání. Jenomže „res“ znamená věc, „to, co je“, německy „Gegenstand“, tedy to, co stojí před námi. A intellectus není poznání, ale chápání, vnímání. Takže vlastně je pravda jen vnímat věci takové, jaké jsou. Jak vidíme, ona vědecká „skutečnost“ se začíná vytrácet.
Ještě víc se vytrácí, když stavíme konstelace. Což je, jak každý ví, moje oblíbená zábava. Zde vidíme, že každý, kdo v takové konstelaci stojí, má svoji vlastní pravdu, prakticky vždy odlišnou od pravdy jiných, ostatních členů systému, rodiny, firmy. V konstelacích (a nejen zde) jsme konfrontování se skutečností mnohačetné pravdy. Což se velice příčí naší touze po nějaké „věčné a pro všechny závazné pravdě“. Proto se lidé po konstelacích ptají: A jak to tedy vlastně je?“ Na tuto otázku odpovídám stále častěji „Já nevím. Nejsem diktátor.“ To ovšem zcela určitě nezvyšuje můj příjem.
Na druhou stranu se právě v konstelacích setkáváme s oním neopakovatelným, nás proměňujícím zážitkem „okamžiku pravdy“. To například, když klient-syn, který se celý život pral s tátou, řekne do absolutního ticha: „Táto, chyběl jsi mi“. Nebo když se dva partneři, kteří se rozcházejí a byli na sebe zlí, poprvé podívají do očí a jeden druhému řekne: „Škoda“. Tehdy každý cítí onu mytologickou, neboli chcete-li mystickou dimenzi pravdy. Tady a teď.
Přejděme ale k pravdivosti. Moje definice pravdivosti je, že je to stav, ve kterém jsem v souladu se svou duší. Nedávno jsem se setkal s definicí duše, která mě povalila. A sice u Billa Plotkina, amerického terapeuta a autora knih, česky vyšla „Soulcraft – Síla duše“ u Maitrei. On tam říká, že duše je „optimální místo“. Místem ovšem nemyslí jen nějakou geografickou polohu, ale naše „zasazení do všehomíra“, tedy místo v kosmu. Tak jako zenový lučištník zaujme v okamžiku výstřelu to jediné možní místo, které mu Univerzum přenechá, a tak jeho šíp nemůže minout cíl, tak i my, jsme-li v souladu se svou duší, jsme tam, kde máme být. Pokud se toto děje, pokud jsme na místě naší duše, nebo se mu našimi výroky nebo naším konáním blížíme, jsme tedy pravdiví.
To ovšem znamená, že nejen že je pravdivost docela náročná disciplína, vyžadující píli a cvik, ale i že je nutné, abychom se vystavili tomu, co od nás Univerzum chce. Abychom s jistou pokorou zaujali ono místo, které nám přenechalo, když jsme se do něj narodili. K pravdivosti patří odvaha, cítit co je, nikoliv (jen) vědět. Nebo ještě lépe: Odvážit se cítit sám sebe.
Pokud se toto stane, pokud tento krok uděláme, zažijeme chvíli autentičnosti. Což je taková malá vnitřní atomová elektrárna, ovšem bez zářícího odpadu. Ono záření tu sice je, ale není nebezpečné. Spíš strhává lidi kolem. A začnou se dít zázraky, zaručeně. Najednou se lidé, o kterých jste byli přesvědčení, že pravdu neunesou nebo nesnášejí, úplně promění. Ne, ve většině případů vás z firmy nevyhodí. Mnohdy vám dokonce zvýší plat.
Pravdivost pro mě má spirituální, tedy duchovní rozměr. Tak jako, mimochodem, celá práce. Dříve to lidé ještě věděli. Povolání je spjato se slovem volat, povolat někoho, a od povolání v tomto smyslu je jen malý krůček k „poslání“. Poslání se k pravdivosti má jako voda k rybě. Jen naše pravdivost, a to ta definitivní, úplná a absolutní, nás může dovést k poznání toho, co je naše poslání. Hezkou cestu.
Váš Jan Bílý
neděle, 6. května 2012
Korporátní egregor - největší nebezpečí současnosti?
Tato práce odhaluje vzájemné propojení pouze 1318 korporací (z 43 tisíc zkoumaných), které se přes jimi vlastněné firmy podílejí celými 60% na globálních výnosech. Když tým analytiků pokračoval v rozmotávání propojených struktur těchto firem, dovedlo je to až k jádru 147 vzájemně nejpropojenějších nadnárodních společností (40% světových výnosů) - k samému srdci světové ekonomické moci. Netřeba zdůrazňovat, že většinu z nich tvoří finanční instituce. Není náhodou, že toto číslo je řadově podobné počtu států na světě (195 podle Wikipedie).
O to znepokojivější je jev, který se již několik let ukazuje, stavíme-li konstelace velkých firem a korporací. Mnoho klientů, kteří přichází do seminářů, je v korporacích zaměstnáno na střední a vyšší úrovni managementu a má problém s tím, že „tam nahoře jakoby nikdo nebyl“, jak to vyjádřila jedna klientka. Ne že by nedostávali instrukce, směrnice nebo příkazy. Ale „nedává to moc smyslu“, říkají, případně „necítím nikoho, o koho bych se mohl/mohla opřít jako o člověka.“ „Všechno se točí jen kolem zisku, čísel, výkonnosti a vytváří tak příšerný časový pres“, znějí hlasy zaměstnanců korporací či velkých firem, kteří v rozhovoru často používají pro vedení neosobní výraz „oni“, nebo „ti nahoře“.
Přímo v konstelaci se pak ukazuje, že existuje cosi jako „korporátní duch“, který ovládá lidi – a to patrně nejen na nízké a střední zaměstnanecké úrovni, ale až do nejvyšších správních a vlastnických struktur. Co je to, tento „duch korporace“? Proč má zjevně stále více zaměstnanců v některých velkých firmách pocit, že firma jde přes mrtvoly a postrádá etickou a emoční dimenzi, že v ní prostě chybí ono „vlhké a teplé prostředí lidskosti“? Proč se ženy na vedoucích místech v korporacích stávají buď mužsky (tedy logicky) fungujícími nástroji moci, nebo tento tlak k efektivitě nevydrží a odcházejí?
Možná, že vše to, o čem mluvíme, je výsledek vytvoření jakéhosi korporátního „egregora“. Tento výraz jste pravděpodobně ještě neslyšeli, ačkoliv mezi okultisty je poměrně známý. Ti definují egregor jako psychoenergetickou (tedy nemateriální) entitu, která vzniká, když skupina lidí vzývá stejnou ideu, má stejné přání, cíl nebo záměr. V jistém smyslu tedy představuje egregor Jungovo kolektivní nevědomí, až na důležitou maličkost – okultisté tvrdí, že jednou vytvořený egregor se osamostatňuje od svých tvůrců, a ačkoliv jim v jejich záměru pomáhá, zároveň od nich čerpá energii. Toto může v důsledku vést až ke zničení celé skupiny, která si společného egregora vytvořila. Tak například měla Třetí Říše údajně velmi silného, ale destruktivně působícího egregora, který byl vědomě vytvořen, aby nacistickým špičkám pomohl ovládnout svět, ale vymkl se z rukou.
Většina korporací byla založena za účelem zisku. To samo o sobě by ještě nebyl problém. Pokud ale lidé ve firmě svým mentálním úsilím o větší zisk vytvoří jakýsi „korporátní“ egregor, existuje možnost, že se tento osamostatní. Tato možnost je o to větší, oč nevědoměji je egregor stvořen. Okultisté a mágové tvrdí, že egregor je bytost, která existuje na nízké duchovní úrovni – nemá tedy pocity, nezná etické zábrany a není nikterak omezena svým „lidstvím“. Připomíná tak Golema. Působení takového „zvlčilého“ egregora by pak mohlo mít přesně ty následky, která jsem výše popisoval: „Tam nahoře“ nebude žádný člověk, celé to bude „nelidské“ a firma půjde, přesně jak to její zaměstnanci říkají, přes mrtvoly.
Pokud připustíme existenci korporátních egregorů, naskýtá se otázka, jak se máme chovat, abychom jimi nebyli „vysáti“, tak jako to v Harry Potterovi dělají dementoři (v překladu mozkomor). Zde mohu poskytnout pouze domněnky. Podle systemického chápání celků (na kterém se zakládají konstelace) existuje pro zaměstnance v korporacích, kteří se s korporátním egregorem necítí komfortně, pouze dvě řešení – podvolit se, nebo z firmy odejít. To je ovšem velice neuspokojivé. Hledáme tedy třetí cestu, tedy cestu, jak zůstat ve firmě a přesto nepodlehnout egregoru.
V prvních konstelacích, postavených na toto téma, se ukazuje, že nejúčinnější strategie je „otevřené srdce spojené s mírnou hysterií“. Jako protijed při „otravě“ skrze různé mozkomory, egregory či jiné duchovní zombíky působí láska. Jistě – je těžké mít rád firmu, která mě energeticky vysává a kde v hloubi své duše nevěřím na smysluplnost toho, co zde (jen pro peníze) dělám. V takovém případě asi není pomoci. Pokud se nám ovšem podaří, vnést do firemního shonu trochu víc smyslu a lidskosti (i když to bude třeba na úkor vyplňování exel-tabulek či zvyšování efektivity prodeje), může se nám naše „partyzánština“ proti korporátnímu egregoru podařit. Co se v mém dalším konstelačním výzkumu strategií na uchování si srdce v korporacích ještě ukáže, o tom vás budu informovat.
Váš Jan Bílý
-----------
Dodatek, napsaný po uskutečnění semináře „Cesta krále/královny v korporacích“, 13. 12. 2011, seminář bude na podzim 2012 opakován. (www.janbily.cz)
Tento seminář byl zacílen na klienty pracující přímo v korporacích. Sešlo se nás přibližně deset a postavili jsme na téma také tolik konstelací. Do tří konstelací jsem stavěl přímo „egregor“ coby jednoho z konstelačních hráčů. Můj dojem z tohoto semináře poněkud zrelativizoval pojetí firemního egregora coby pouze negativní entity. V jednom případě firemní duch přímo toužil po lásce, po energii srdce a byl navýsost spokojen, když se se „Srdcem“ (které bylo také postaveno do konstelace) mohl obejmout. V druhém případě působil egregor skutečně naprosto bez emocí (nikoliv však destruktivně), jediné, co ho zajímalo, byly peníze. Třetí případ byl někde mezi oběma krajnostmi.
Z toho bych opatrně vyvozoval, že se v každém případě vyplatí, pokusit se ve firmě vytvořit bublinu lásky a lidskosti. A to i tehdy, máme-li za to, že to nebude vedením firmy přijato - zázraky se totiž dějí, jde jen o naši odvahu, si je přát (a něco pro to také udělat). Může být, že je to právě to, co by ve firmě mohlo vést k veliké obrodě a tím i k „rejuvenilizaci“ firmy, vlastně tedy nejen k jejímu omlazení, ale přímo oživení. Tak trochu o tom mluví knížka „Štěstí v práci“ (vydal kamarád Tomáš Hajzler) a hodně enfant terribleamerické ekonomiky Umair Haque.
pátek, 27. dubna 2012
Jak se dostat do ráje
Poslední týden mých „prázdnin“ na Krétě jako kdybych se dostal ke své duši – tedy, jak Bill Plotkin říká, do onoho definitivního místa ve Všehomíru, které náleží jen nám a které nám nikdo nemůže vzít*. To má za následek, že všechno je tak, jak to má být. Vím, zní to neuvěřitelně rajsky, ale já tím neříkám, že je vše dobré. Třídění věcí na dobré, horší a špatné totiž v ráji (nebo na onom „definitivním místě“ Plotkina) nemá smysl. V ráji, aspoň v mé představě o něm, je všechno prostě a jednoduše na svém správném místě. Zdali je to bouře nebo pěkné počasí, úžasná večeře nebo předražená dvouvajíčková omeleta, prostě to je ono.
Ačkoliv mě každou chvíli přepadají pochybnosti, zdali „to“ vydrží, jestli a čím jsem si „to“ zasloužil nebo zdali si vlastně všechno nenamlouvám, chci teď na chvíli připustit, že jsem se opravdu dostal do ráje a pokusit se zjistit, jak a proč se tak stalo. Jednak, pokud bych našel nějaký recept či návod, který by se nevztahoval pouze na mě, vzbudil bych tím určitě zájem čtenářstva, a jednak to dělám z egoistického důvodu – vím, že z ráje zase „vypadnu“ a rád bych si pak přečetl popis cesty zpátky.
Pocit, že jsem v ráji, nemám poprvé. Dostavuje se v posledních letech poměrně pravidelně, vždy po přibližně čtrnácti dnech mých toulek světem, poté, co vypadnu z „industriálního matrixu“ a z tlaků a povinností, které jsem sám sobě vytvořil. Těch čtrnáct dní je jakási doba přechodu, ve které zápasím s počasím, s „protivnými“ okolnostmi, sám se sebou a velice často také se záhadnými „nemocemi“ – bolístky, malými úrazy, nepochopitelnými tělesnými neduhy. Pak něco ve mně tohle všechno vzdá. Přestane bojovat, zanechá nesouhlasení. Jako kdyby se vnitřní stěžovatel unavil. To je první předpoklad cesty do ráje.
Za druhý předpoklad – zkušenostně – považuji neustálé vnitřní modlení** se k přírodním jevům kolem mne. Všiml jsem si, že krátce před a během mého „dostávání se do ráje“ jsem v permanentním úžasu nad Sluncem, Lunou, hvězdami, stromy, rozličnými kytičkami, rackem, mraky, přívalovým lijákem, jeskyní, do které se spustím, mravenčí silnicí, táhnoucí se odněkud někam. Během tohoto úžasu začnu s těmito tvory a úkazy mluvit. Nejprve se nic moc neděje, žádná „rozumná“ odpověď se nekoná. Pak ale jako by mě tento okolní svět „pustil dovnitř“ (jiný výraz mě pro to nenapadá). Pták, letící kolem a „registrovaný“ mojí vděčnou pozorností jakoby vyslal signál: „Vím, že mě vidíš.“ A něco v jeho letu, ve způsobu, jakým přistane na vlně v moři, se usměje. (Vím, že to, co píšu, působí možná naivně, ale nemohu si pomoct.)
Třetí předpoklad ráje je rovnováha mezi mým vnitřním mužským principem (aktivní konání, plánování, struktura) a mým vnitřním ženským principem (nechat se unášet, plynout, tvořit a vymýšlet bez nároku na realizaci, lelkovat). Přesněji řečeno, „cestou do ráje“ se zvýší podíl „ženskosti“ na mém konání. Možná, že i mé vnitřní dítě, které si neustále hraje, se zaktivuje a je více přítomné. To se například projevuje „blbnutím“ – stavení kamenů na sebe do nepravděpodobně vybalancovaných poloh, tancováním v pokoji (sám), mluvením gibberish***, děláním grimas.
Čtvrtý krok do ráje je vnitřní povolení zla****. To je velice zajímavá a zároveň delikátně choulostivá věc. Pokud chci tento text zveřejnit, nechci zde samozřejmě v popisu mého vlastního, vnitřního „zla“ zacházet do detailů. Také je to postup, který je v příkrém rozporu s většinou esoterických představ o překonání či vymýcení zla nebo o jeho gloriosní proměně v dobro. I celá společnost kolem mne neustále zápasí se zlem, bohužel výlučně s tím, které je „v těch druhých“. Ale v tom to právě bude: protože své vlastní zlo neustále potlačujeme (a když přichází, vzbuzuje v nás pocity viny a očekávání trestu), musíme ho projektovat do okolí. Tam se s ním pak pasívně setkáváme coby oběti, nebo s ním aktivně bojujeme coby zachránci. Ale pokaždé vnímáme zlo jako něco vně nás, co k nám nepatří. A tady je možná onen hluboký smysl „přijetí zla“: Protože je mé „zlo“ povoleno, nemusí se konat.
Pátý a poslední „klíč k ráji“ je už vlastně možná výsledek pobytu a nikoliv předpoklad. Každopádně jde ruku v ruce s „dosažením“. Nazval bych to přechodem do „tady a teď“ způsobu bytí. Tím jakoby zmizelo očekávání (čehokoliv). Snad nejlépe to mohu přiblížit na způsobu fotografování: Fotografuji rád a často. Pouze pokud funguji v modu „jednoho dne a někde jinde“, fotografuji proto, abych to, co vidím, zachytil pro nějaký pozdější okamžik.
Domnívám se, že takto fotografuje většina lidí, speciálně asiati. Pamatuji se, jak jsem před lety seděl někde na skále a díval se, jak zapadá Slunce. Pak přišla skupina Japonců, kteří začali jak o závod fotografovat. Nechci jim křivdit – ale připadalo mi, že kvůli fotografování „na potom“ neviděli západ „teď“. Paradoxně se později na tyto fotografie „na potom“ nikdo nedívá (opět jedno z mých nedokazatelných tvrzení, omlouvám se, pokud se pletu).
Když fotografuji „tady a teď“, dělám to z radosti na zobrazení, na vytvoření něčeho, co je paralelní k tomu, co mám před čočkou a co (možná) vyvolává stejné, podobné či úplně jiné pocity, než „skutečnost“. Jistě – později se na fotografii mohu podívat a možná, že se dostaví vzpomínka. Ale to je pro okamžik vytvoření fotografie nedůležité.
Způsob fotografování je ovšem pouze velice plochý aspekt bytí v „tady a teď“. Být skutečně v přítomnosti se sebou nese i přitakání všemu, co příští okamžik může (ale také nemusí) přinést. Nedaleko mého posledního „místa v ráji“, na nejvýchodnějším cípu Kréty, u ústí veliké soutěsky, bylo až do předvčerejška jezírko, tvořené jarní vodou. V noci zde skřehotaly žáby a ve dne se v zelenavé vodě proháněly stovky pulců. Včera voda vyschla a pulčí život přestal existovat. I to k tomu patří.
„Tady a teď“ je způsob, jakým fungují malé děti, kteří „ještě nevědí“ a také – opět podle Plotkina – i bozi, kteří vědí všechno. No – a tím bychom byli, konec konců, v ráji. Tak ať se vám zde daří.
Hezký den někde v ráji přeje
Jan.
*Bill Plotkin: „Nature and the Human Soul“ nebo v Němčině: „Natur und Menschenseele“. Velice zajímavý koncept duše jako „Ultimate Place“ (definitivního místa), nejen v geografickém smyslu, ale také ve smyslu, „kde je tvoje místo v životě?“
**Výraz „modlit se“ používám ve smyslu vědomé komunikace s mystériem odlišného, většího, nebo racionálně neuchopitelného („meta-fyzického“).
***Gibberish je řeč, které nikdo nerozumí, včetně toho, kdo ji používá. Dá se také popsat „božským žvatláním“.
****Tady jsem dlouho uvažoval, zdali mám použít pojem „zlo“ a ne například „negativní myšlenky“ nebo podobný, ne tak vyhraněný a polarizující výraz. No – nakonec se ten „zlý“ Jan ve mě rozhodl nedělat kompromisy :-)
Ačkoliv mě každou chvíli přepadají pochybnosti, zdali „to“ vydrží, jestli a čím jsem si „to“ zasloužil nebo zdali si vlastně všechno nenamlouvám, chci teď na chvíli připustit, že jsem se opravdu dostal do ráje a pokusit se zjistit, jak a proč se tak stalo. Jednak, pokud bych našel nějaký recept či návod, který by se nevztahoval pouze na mě, vzbudil bych tím určitě zájem čtenářstva, a jednak to dělám z egoistického důvodu – vím, že z ráje zase „vypadnu“ a rád bych si pak přečetl popis cesty zpátky.
Pocit, že jsem v ráji, nemám poprvé. Dostavuje se v posledních letech poměrně pravidelně, vždy po přibližně čtrnácti dnech mých toulek světem, poté, co vypadnu z „industriálního matrixu“ a z tlaků a povinností, které jsem sám sobě vytvořil. Těch čtrnáct dní je jakási doba přechodu, ve které zápasím s počasím, s „protivnými“ okolnostmi, sám se sebou a velice často také se záhadnými „nemocemi“ – bolístky, malými úrazy, nepochopitelnými tělesnými neduhy. Pak něco ve mně tohle všechno vzdá. Přestane bojovat, zanechá nesouhlasení. Jako kdyby se vnitřní stěžovatel unavil. To je první předpoklad cesty do ráje.
Za druhý předpoklad – zkušenostně – považuji neustálé vnitřní modlení** se k přírodním jevům kolem mne. Všiml jsem si, že krátce před a během mého „dostávání se do ráje“ jsem v permanentním úžasu nad Sluncem, Lunou, hvězdami, stromy, rozličnými kytičkami, rackem, mraky, přívalovým lijákem, jeskyní, do které se spustím, mravenčí silnicí, táhnoucí se odněkud někam. Během tohoto úžasu začnu s těmito tvory a úkazy mluvit. Nejprve se nic moc neděje, žádná „rozumná“ odpověď se nekoná. Pak ale jako by mě tento okolní svět „pustil dovnitř“ (jiný výraz mě pro to nenapadá). Pták, letící kolem a „registrovaný“ mojí vděčnou pozorností jakoby vyslal signál: „Vím, že mě vidíš.“ A něco v jeho letu, ve způsobu, jakým přistane na vlně v moři, se usměje. (Vím, že to, co píšu, působí možná naivně, ale nemohu si pomoct.)
Třetí předpoklad ráje je rovnováha mezi mým vnitřním mužským principem (aktivní konání, plánování, struktura) a mým vnitřním ženským principem (nechat se unášet, plynout, tvořit a vymýšlet bez nároku na realizaci, lelkovat). Přesněji řečeno, „cestou do ráje“ se zvýší podíl „ženskosti“ na mém konání. Možná, že i mé vnitřní dítě, které si neustále hraje, se zaktivuje a je více přítomné. To se například projevuje „blbnutím“ – stavení kamenů na sebe do nepravděpodobně vybalancovaných poloh, tancováním v pokoji (sám), mluvením gibberish***, děláním grimas.
Čtvrtý krok do ráje je vnitřní povolení zla****. To je velice zajímavá a zároveň delikátně choulostivá věc. Pokud chci tento text zveřejnit, nechci zde samozřejmě v popisu mého vlastního, vnitřního „zla“ zacházet do detailů. Také je to postup, který je v příkrém rozporu s většinou esoterických představ o překonání či vymýcení zla nebo o jeho gloriosní proměně v dobro. I celá společnost kolem mne neustále zápasí se zlem, bohužel výlučně s tím, které je „v těch druhých“. Ale v tom to právě bude: protože své vlastní zlo neustále potlačujeme (a když přichází, vzbuzuje v nás pocity viny a očekávání trestu), musíme ho projektovat do okolí. Tam se s ním pak pasívně setkáváme coby oběti, nebo s ním aktivně bojujeme coby zachránci. Ale pokaždé vnímáme zlo jako něco vně nás, co k nám nepatří. A tady je možná onen hluboký smysl „přijetí zla“: Protože je mé „zlo“ povoleno, nemusí se konat.
Pátý a poslední „klíč k ráji“ je už vlastně možná výsledek pobytu a nikoliv předpoklad. Každopádně jde ruku v ruce s „dosažením“. Nazval bych to přechodem do „tady a teď“ způsobu bytí. Tím jakoby zmizelo očekávání (čehokoliv). Snad nejlépe to mohu přiblížit na způsobu fotografování: Fotografuji rád a často. Pouze pokud funguji v modu „jednoho dne a někde jinde“, fotografuji proto, abych to, co vidím, zachytil pro nějaký pozdější okamžik.
Domnívám se, že takto fotografuje většina lidí, speciálně asiati. Pamatuji se, jak jsem před lety seděl někde na skále a díval se, jak zapadá Slunce. Pak přišla skupina Japonců, kteří začali jak o závod fotografovat. Nechci jim křivdit – ale připadalo mi, že kvůli fotografování „na potom“ neviděli západ „teď“. Paradoxně se později na tyto fotografie „na potom“ nikdo nedívá (opět jedno z mých nedokazatelných tvrzení, omlouvám se, pokud se pletu).
Když fotografuji „tady a teď“, dělám to z radosti na zobrazení, na vytvoření něčeho, co je paralelní k tomu, co mám před čočkou a co (možná) vyvolává stejné, podobné či úplně jiné pocity, než „skutečnost“. Jistě – později se na fotografii mohu podívat a možná, že se dostaví vzpomínka. Ale to je pro okamžik vytvoření fotografie nedůležité.
Způsob fotografování je ovšem pouze velice plochý aspekt bytí v „tady a teď“. Být skutečně v přítomnosti se sebou nese i přitakání všemu, co příští okamžik může (ale také nemusí) přinést. Nedaleko mého posledního „místa v ráji“, na nejvýchodnějším cípu Kréty, u ústí veliké soutěsky, bylo až do předvčerejška jezírko, tvořené jarní vodou. V noci zde skřehotaly žáby a ve dne se v zelenavé vodě proháněly stovky pulců. Včera voda vyschla a pulčí život přestal existovat. I to k tomu patří.
„Tady a teď“ je způsob, jakým fungují malé děti, kteří „ještě nevědí“ a také – opět podle Plotkina – i bozi, kteří vědí všechno. No – a tím bychom byli, konec konců, v ráji. Tak ať se vám zde daří.
Hezký den někde v ráji přeje
Jan.
*Bill Plotkin: „Nature and the Human Soul“ nebo v Němčině: „Natur und Menschenseele“. Velice zajímavý koncept duše jako „Ultimate Place“ (definitivního místa), nejen v geografickém smyslu, ale také ve smyslu, „kde je tvoje místo v životě?“
**Výraz „modlit se“ používám ve smyslu vědomé komunikace s mystériem odlišného, většího, nebo racionálně neuchopitelného („meta-fyzického“).
***Gibberish je řeč, které nikdo nerozumí, včetně toho, kdo ji používá. Dá se také popsat „božským žvatláním“.
****Tady jsem dlouho uvažoval, zdali mám použít pojem „zlo“ a ne například „negativní myšlenky“ nebo podobný, ne tak vyhraněný a polarizující výraz. No – nakonec se ten „zlý“ Jan ve mě rozhodl nedělat kompromisy :-)
neděle, 22. dubna 2012
Hledá se: Dospělý lid a moudří vůdci
V současném diskursu o společenské mizérii (nejen) v Česku mi chybí jakási hluboká, možná psychologická, možná že lépe „mytologická“ úroveň. Co je to, co je shnilého „ve státě Dánském“? (Řečeno s Hamletem, který si zoufal už tenkrát...) A především – co chybí, abychom na dodání téhož mohli zapracovat a věci veřejné (prosím s malými vé!) se konečně mohly trochu navrátit do normálního fungování?
Z mého „systémového“ pohledu to jsou především dvě kvality: Dospělý lid a moudří „stařešinové“, tedy ti, které by lid mohl pověřit stát a společnost vést a spravovat. Rád bych zde vysvětlil, co pod slovy „dospělý“ a „moudrý“ rozumím.
Dospělým se člověk (bohužel) nestane dovršením plnoletosti, ani tím, že začne vydělávat, ožení se či zplodí potomky. V dnešních, poměrně dost infantilních časech většina „dospělých“ nedospěje dokonce vůbec. Zůstáváme ve stavu permanentní puberty, kdy je pro adolescenty mnohem důležitější image než obsah. Zrovna tak, jako se náctiletí koncentrují na ten „správný“ účes, „správné“ tenisky a opisují vzhled a chování jeden od druhého (což je v tomto věku normální!), zůstává většina lidí až do smrti u honění se za správnou kariérou, penězi, autem, vilkou, výhodami a společenským postavením.
To je pro fungování společnosti veliká katastrofa. Jak už slovo napovídá, je společnost založena na spolku, na „polis“ (obec - odtud politika), tedy na celku, kde si je každý vědom své zodpovědnosti a především svého zařazení se, tedy své společenské příslušnosti a úlohy. Bohužel čtyřicet let trvající karikatura komunismu (od slova komuna, tedy také druh „společné věci“) v nás způsobila, že se nám už při samotném slovu „zařazení se“ či výrazu „společenská zodpovědnost“ dělá špatně. Jenomže na ego-orientovaných jedincích fungující společnost nepostavíš…
Přechod od adolescentů k dospělým „bojovníkům kmene“ se v každé společnosti děje vždy na základě fungujícího mýtu. Pokud totiž nějakému řekněme dvacetiletému budeme vyprávět, že MUSÍ převzít zodpovědnost, bude nás považovat přinejmenším za nudné blbce. Proč by proboha měl??? Vždyť nezodpovědnost je krásná. Jedině emočně silný mýtus přiměje lidi k nepohodlnému přechodu z jedné fáze života do druhé.
Mýty jsme však ztratili, a především je hlavní mýtus dnešní doby, věda, ZATRATILA. Fungující mýty byly vědeckým racionalismem odsunuty do říše pohádek pro malé děti. A tak nemají dnešní polo-dospělí žádný „mytologický“ smysl života. Zbývá tedy (ne)smyslný konzum jako zaplňování díry, která po smyslu zůstala. (Jak je ta čeština krásná, žejo…)
K přechodovému rituálu dospělosti patří vždy setkání se smrtí a s „temnou“ stránkou naší duše všeobecně. To už věděl princ Siddharta, budoucí Buddha, který v osmnácti na vyjížďce z paláce potkal chudého, nemocného a pohřeb. Bill Plotkin (kniha: Soulkraft, nakl. Maitrea) nazývá tento přechod „Iniciace duše“. Jedině smrt, konkrétně zažitá a v rámci fungujícího mýtu použitá coby katalyzátor dospění nás promění v ty, kteří bytostně pochopí „rámec“ své existence. Tedy - proč tu jsme. Určitě ne, abychom se (jen) bavili, (jen) obohacovali na úkor druhých nebo skončili z nudy a nenaplnění na drogách. Jedině se skutečně dospělými se dá dělat společnost.
Nyní k druhému pojmu – k „moudrým stařešinům“ (a samozřejmě i stařešinám, moudrým ženám). Namísto nich máme na „důležitých místech“ zjedy (výraz převzat od Karla Janečka), tedy egomany, nenažrance a korupčníky. A v lidu – důchodce.
Co dělá moudrého moudrým? Nikoliv informace a nikoliv věk. Je to nejprve pochopení souvislostí. Vhled do onoho jemného přediva, z něhož je utkána nejen lidská společnost, ale celé Univerzum. Pochopení, že my lidé tvoříme pouze malinkatou část Přírody, bez které se neobejdeme, která ale se (v horším případě) brzy obejde bez nás. K moudrosti je nutné pochopení lidských hranic. Protože pokud se domníváme, že poručíme větru dešti, tak nás velice brzy může bouře nevídaného rozsahu smést z povrchu. Staří Řekové pro to měli dokonce přiléhavý název - Hybris, zpupnost, troufalost.
Moudří vůdcové vedou společnost do souladu s přírodou, nikoliv do protikladu. Nevnímají tedy lidstvo, společnost a pokrok jako boj s divočinou, nedávají lidem vládu nad ostatními tvory, nýbrž maximálně správu, což je obrovský rozdíl. Mají tedy jakýsi nad-společenský přesah, musí žít jednou nohou ve společnosti, druhou v „divokém lese“. Je nezbytně nutné, aby uměli hovořit se zvířaty, se stromy, rozuměli hvězdám a galaxiím, věštili z letu ptáků a naslouchali mořským vlnám. Moudří vůdcové rozumějí mýtům a dbají na jejich správné vyprávění. Jejich nejdůležitější vlastnost najdeme u všech šamanů a také u české „chytré horákyně“: jsou ani-ani, nebo ještě lépe „jak i tak i“. Jedině pod vedením moudrých stařešin a stařešinů je společnost schopna trvalého přežití.
Tak – a teď si uvědomme, kdo ze současných kandidátů na prezidenta odpovídá těmto kritériím. (To byl vtip na konec).
Dobrou noc vám přeje
Jan.
Z mého „systémového“ pohledu to jsou především dvě kvality: Dospělý lid a moudří „stařešinové“, tedy ti, které by lid mohl pověřit stát a společnost vést a spravovat. Rád bych zde vysvětlil, co pod slovy „dospělý“ a „moudrý“ rozumím.
Dospělým se člověk (bohužel) nestane dovršením plnoletosti, ani tím, že začne vydělávat, ožení se či zplodí potomky. V dnešních, poměrně dost infantilních časech většina „dospělých“ nedospěje dokonce vůbec. Zůstáváme ve stavu permanentní puberty, kdy je pro adolescenty mnohem důležitější image než obsah. Zrovna tak, jako se náctiletí koncentrují na ten „správný“ účes, „správné“ tenisky a opisují vzhled a chování jeden od druhého (což je v tomto věku normální!), zůstává většina lidí až do smrti u honění se za správnou kariérou, penězi, autem, vilkou, výhodami a společenským postavením.
To je pro fungování společnosti veliká katastrofa. Jak už slovo napovídá, je společnost založena na spolku, na „polis“ (obec - odtud politika), tedy na celku, kde si je každý vědom své zodpovědnosti a především svého zařazení se, tedy své společenské příslušnosti a úlohy. Bohužel čtyřicet let trvající karikatura komunismu (od slova komuna, tedy také druh „společné věci“) v nás způsobila, že se nám už při samotném slovu „zařazení se“ či výrazu „společenská zodpovědnost“ dělá špatně. Jenomže na ego-orientovaných jedincích fungující společnost nepostavíš…
Přechod od adolescentů k dospělým „bojovníkům kmene“ se v každé společnosti děje vždy na základě fungujícího mýtu. Pokud totiž nějakému řekněme dvacetiletému budeme vyprávět, že MUSÍ převzít zodpovědnost, bude nás považovat přinejmenším za nudné blbce. Proč by proboha měl??? Vždyť nezodpovědnost je krásná. Jedině emočně silný mýtus přiměje lidi k nepohodlnému přechodu z jedné fáze života do druhé.
Mýty jsme však ztratili, a především je hlavní mýtus dnešní doby, věda, ZATRATILA. Fungující mýty byly vědeckým racionalismem odsunuty do říše pohádek pro malé děti. A tak nemají dnešní polo-dospělí žádný „mytologický“ smysl života. Zbývá tedy (ne)smyslný konzum jako zaplňování díry, která po smyslu zůstala. (Jak je ta čeština krásná, žejo…)
K přechodovému rituálu dospělosti patří vždy setkání se smrtí a s „temnou“ stránkou naší duše všeobecně. To už věděl princ Siddharta, budoucí Buddha, který v osmnácti na vyjížďce z paláce potkal chudého, nemocného a pohřeb. Bill Plotkin (kniha: Soulkraft, nakl. Maitrea) nazývá tento přechod „Iniciace duše“. Jedině smrt, konkrétně zažitá a v rámci fungujícího mýtu použitá coby katalyzátor dospění nás promění v ty, kteří bytostně pochopí „rámec“ své existence. Tedy - proč tu jsme. Určitě ne, abychom se (jen) bavili, (jen) obohacovali na úkor druhých nebo skončili z nudy a nenaplnění na drogách. Jedině se skutečně dospělými se dá dělat společnost.
Nyní k druhému pojmu – k „moudrým stařešinům“ (a samozřejmě i stařešinám, moudrým ženám). Namísto nich máme na „důležitých místech“ zjedy (výraz převzat od Karla Janečka), tedy egomany, nenažrance a korupčníky. A v lidu – důchodce.
Co dělá moudrého moudrým? Nikoliv informace a nikoliv věk. Je to nejprve pochopení souvislostí. Vhled do onoho jemného přediva, z něhož je utkána nejen lidská společnost, ale celé Univerzum. Pochopení, že my lidé tvoříme pouze malinkatou část Přírody, bez které se neobejdeme, která ale se (v horším případě) brzy obejde bez nás. K moudrosti je nutné pochopení lidských hranic. Protože pokud se domníváme, že poručíme větru dešti, tak nás velice brzy může bouře nevídaného rozsahu smést z povrchu. Staří Řekové pro to měli dokonce přiléhavý název - Hybris, zpupnost, troufalost.
Moudří vůdcové vedou společnost do souladu s přírodou, nikoliv do protikladu. Nevnímají tedy lidstvo, společnost a pokrok jako boj s divočinou, nedávají lidem vládu nad ostatními tvory, nýbrž maximálně správu, což je obrovský rozdíl. Mají tedy jakýsi nad-společenský přesah, musí žít jednou nohou ve společnosti, druhou v „divokém lese“. Je nezbytně nutné, aby uměli hovořit se zvířaty, se stromy, rozuměli hvězdám a galaxiím, věštili z letu ptáků a naslouchali mořským vlnám. Moudří vůdcové rozumějí mýtům a dbají na jejich správné vyprávění. Jejich nejdůležitější vlastnost najdeme u všech šamanů a také u české „chytré horákyně“: jsou ani-ani, nebo ještě lépe „jak i tak i“. Jedině pod vedením moudrých stařešin a stařešinů je společnost schopna trvalého přežití.
Tak – a teď si uvědomme, kdo ze současných kandidátů na prezidenta odpovídá těmto kritériím. (To byl vtip na konec).
Dobrou noc vám přeje
Jan.
sobota, 14. dubna 2012
Motlitba k Artemidě
Když jsem se už za stmívání blížil k ruinám staré Falasarny a samém západním cípu Kréty, modlil jsem se k Artemidě takto:
„Ó Artemis Diktynno*, jejíž zbytky chrámu jsou prý na tamhle té skále, která se tyčí nad tou troškou rozvalin prastarého přístavu a kam určitě nevylezu, neboť bych si za tmy zajisté polámal všechny hnáty, vyslyš mne.
Jdu se ti poklonit, Vládkyně přírody, a budu se ti klanět na místě, kde podle plánku stála dřívější strážná věž opevnění, což, prosím, neber nevlídně; neb zdá se mi místo toto, stojíce nad Tvým mořem a byvše odvráceno všem těm plastovým skleníkům, ve kterých nebozí zemědělci pěstují nešťastná rajčata (jež neovívá Tvůj vánek a neskrápí Tvůj déšť), vhodné být pro vzývání Tebe, ó Bohyně.
Hleď, přináším ti snítku olivy (neboť neroste tu Tvůj strom datlovník) a sedm mušlí z moře, jež omývá Tvůj ostrov, Krétu, na kterém jsi dříve byla uctívána jako Panna divokých včel, jako nejmladší část Velké trojjediné bohyně, a kladu je na Tvůj oltář, tedy na kámen, který leží ve směru, odkud Faetónův vůz každé ráno vyjíždí, a který by dobře mohl být i oltářem.
Shlédni především milostivě na ty Řeky kolem, kteří jsou vzdálenými potomky těch, kteří vystavěli Tvůj chrám. Dej, ó Paní, ať si opět začnou vážit Tvých stvoření, zvířat, která se pro ně stala jen věcmi, uvázanými na provaze, zavřenými v klecích, nemilosrdně vražděnými jejich auty. Po všech těch invazích Římanů, Benátčanů, Turků, Němců a turistů zapomněli na Tebe a stali se malými dětmi, kteří nechápou, že jsou také součástí Tvé přírody a že s Tvými jeleny, které tu už dávno vystříleli, zabili část své vlastní duše. Uč je a veď je, nechť prozřou.
Dále oroduji za nás za všechny, kteří jsme už dávno nahradili Tebe a další Tvé spolu-bohy jediným Bohem. Na místo Panny a Pana, matky Démétery a dcery Kóré, na místo kováře Hephaista a metače blesků Dia, vládce moří Poseidona a bohyně krásy a lásky Afrodíté a na místo dalších mnoha bohů a bohyň, bůžků, najád, satyrů, nymf a moudrých kentaurů jsme dosadili ve své nevědomosti a zaslepení jednoho jediného, trpícího, rozhněvaného a žárlivého Boha. A tím, drahá Artemido, jsme zařízli rozmanitost a otevřeli brány abstraktní poušti. Odpusť nám.
A nakonec, ó Panno stříbrného luku, bohyně nové a naději přinášející Luny, která nám bez umdlení každých dvacet devět dní dává další a další šanci nového začátku, prosím Tě také za sebe a za ty, kteří jsou mi blízcí a které mám rád. Jsme tak trochu Marťani, na Tvé překrásné zemi. Hledáme cesty, o nichž nevíme, zdali vůbec jsou, natož kam vedou. Mluvíme a nevíme, zdali nám někdo rozumí, píšeme a nevíme, komu. Často ani nechápeme sami sebe. Upadáme pravidelně do temnot, jako je ta, která se během této mé motlitby snesla na krajinu kolem. A cesta v noci není vidět. Veď nás tedy, ó Bohyně, sviť nám a přiveď nás, nakonec, domů.
Tak budiž, Artemis Diktynno, vládkyně všeho divokého.“
---------
*Artemis má mnoho jmen a "příjmení". Diktynna pochází jednak od řeckého "diktuon", síť a jednak od její částečné identifikace s krétskou bohyní Diktinnou, dcerou lovce, do které se zamiloval krétský král Minos. Ve svém chtíči ji pronásledoval devět měsíců přes celý ostrov. Nakonec, krátce před tím, než se jí zmocnil, se Diktynna raději vrhla z vysokého útesu do moře. Artemis však poslala rybáře, kteří ji zachytili do sítě a Artemis ji pak udělala bohyní moře.
„Ó Artemis Diktynno*, jejíž zbytky chrámu jsou prý na tamhle té skále, která se tyčí nad tou troškou rozvalin prastarého přístavu a kam určitě nevylezu, neboť bych si za tmy zajisté polámal všechny hnáty, vyslyš mne.
Jdu se ti poklonit, Vládkyně přírody, a budu se ti klanět na místě, kde podle plánku stála dřívější strážná věž opevnění, což, prosím, neber nevlídně; neb zdá se mi místo toto, stojíce nad Tvým mořem a byvše odvráceno všem těm plastovým skleníkům, ve kterých nebozí zemědělci pěstují nešťastná rajčata (jež neovívá Tvůj vánek a neskrápí Tvůj déšť), vhodné být pro vzývání Tebe, ó Bohyně.
Hleď, přináším ti snítku olivy (neboť neroste tu Tvůj strom datlovník) a sedm mušlí z moře, jež omývá Tvůj ostrov, Krétu, na kterém jsi dříve byla uctívána jako Panna divokých včel, jako nejmladší část Velké trojjediné bohyně, a kladu je na Tvůj oltář, tedy na kámen, který leží ve směru, odkud Faetónův vůz každé ráno vyjíždí, a který by dobře mohl být i oltářem.
Shlédni především milostivě na ty Řeky kolem, kteří jsou vzdálenými potomky těch, kteří vystavěli Tvůj chrám. Dej, ó Paní, ať si opět začnou vážit Tvých stvoření, zvířat, která se pro ně stala jen věcmi, uvázanými na provaze, zavřenými v klecích, nemilosrdně vražděnými jejich auty. Po všech těch invazích Římanů, Benátčanů, Turků, Němců a turistů zapomněli na Tebe a stali se malými dětmi, kteří nechápou, že jsou také součástí Tvé přírody a že s Tvými jeleny, které tu už dávno vystříleli, zabili část své vlastní duše. Uč je a veď je, nechť prozřou.
Dále oroduji za nás za všechny, kteří jsme už dávno nahradili Tebe a další Tvé spolu-bohy jediným Bohem. Na místo Panny a Pana, matky Démétery a dcery Kóré, na místo kováře Hephaista a metače blesků Dia, vládce moří Poseidona a bohyně krásy a lásky Afrodíté a na místo dalších mnoha bohů a bohyň, bůžků, najád, satyrů, nymf a moudrých kentaurů jsme dosadili ve své nevědomosti a zaslepení jednoho jediného, trpícího, rozhněvaného a žárlivého Boha. A tím, drahá Artemido, jsme zařízli rozmanitost a otevřeli brány abstraktní poušti. Odpusť nám.
A nakonec, ó Panno stříbrného luku, bohyně nové a naději přinášející Luny, která nám bez umdlení každých dvacet devět dní dává další a další šanci nového začátku, prosím Tě také za sebe a za ty, kteří jsou mi blízcí a které mám rád. Jsme tak trochu Marťani, na Tvé překrásné zemi. Hledáme cesty, o nichž nevíme, zdali vůbec jsou, natož kam vedou. Mluvíme a nevíme, zdali nám někdo rozumí, píšeme a nevíme, komu. Často ani nechápeme sami sebe. Upadáme pravidelně do temnot, jako je ta, která se během této mé motlitby snesla na krajinu kolem. A cesta v noci není vidět. Veď nás tedy, ó Bohyně, sviť nám a přiveď nás, nakonec, domů.
Tak budiž, Artemis Diktynno, vládkyně všeho divokého.“
---------
*Artemis má mnoho jmen a "příjmení". Diktynna pochází jednak od řeckého "diktuon", síť a jednak od její částečné identifikace s krétskou bohyní Diktinnou, dcerou lovce, do které se zamiloval krétský král Minos. Ve svém chtíči ji pronásledoval devět měsíců přes celý ostrov. Nakonec, krátce před tím, než se jí zmocnil, se Diktynna raději vrhla z vysokého útesu do moře. Artemis však poslala rybáře, kteří ji zachytili do sítě a Artemis ji pak udělala bohyní moře.
středa, 11. dubna 2012
Jistěže existuje materie a jistěže existuje duch …
Věta, která mně i po třiceti letech zní v uších, když nyní sedím na břehu jemně nazelenalého moře na večerním pobřeží jižní Kréty. Věta z dopisu dnes již mrtvého přítele „Jeffa“, jak jsme mu na gymnáziu říkali, romantika, vynálezce, malíře a vášnivého letce na rogalech, kterému se jednoho dne zlomilo křídlo…
Jeho jednoduchá řádka v dávno minulém dopise se stala základem mé životní filosofie, která je ovšem spíš jakýmsi vhledem do věcí, než „láskou k pravdě“. Protože – po pravdě – co je pravda, opravdu nevím. Takže to, co následuje, je jen moje zkušenost, nečinící si nárok na „tak to je“. Bude-li se hodit, jsem rád.
Nevím, zdali na začátku bylo Slovo (to se mi zdá velice mužský a „ukecaný“ názor) nebo matriarchát. Co pozoruji je dichotomie reality – jako kdyby vše bylo složeno ze dvou komponent. Z toho, co se mění a podléhá změně a z toho, co je neměnné, co představuje řád. Nebo, chcete-li, z neustálého rození a zanikání (kreace) na jedné straně a ze struktury na straně druhé. Klidně si dosaďte můj oblíbený ženský a mužský princip. Nebo také materii (ve smyslu Velké Matky, Mater Magna) a ducha. Mám psát Ducha? Nechce se mi, v Řecku plném divných Svatých.
Proč se tyto dvě složky, tyto polární principy mísí? Asi proto, že jedině v jejich směsi existuje reflexe. Ani materie, ale ani duch se nemohou sami v sobě zrcadlit. Nemohou se „prožít“, to jde jedině v jejich spojení. Hezky to popisuje pelasgický mýtus stvoření starých Řeků – na počátku byl Chaos (nerozdělený) ze kterého vystoupila Bohyně. Protože neměla nic pod nohama, stvořila Oceán, na jehož vlnách tančila. To je krásný obraz, Bohyně, aby tančila, potřebuje podlahu. Duch, aby se zrcadlil (tančil), potřebuje Máter(ii), matérie, aby se vnímala, potřebuje ducha. Podobné najdeme u Šivy a Šakti a v mnoha jiných původních náboženstvích.
Tato úžasná směs ducha (struktury) a kreativní, změně podléhající substance (materie) je v každém atomu, každé molekule, každém rostoucím krystalu a především v každém živém organismu. Kdykoliv vzýváme ducha či hledáme strukturu bez toho, abychom uctili substanci, ve které se „materializuje“, zůstáváme na půli cesty. Kdykoliv pitváme život, aniž bychom se poklonili duchu, který je obsažen v celku, také.
Zajímavé je, že čím více se naše kultura obrací k mužskému principu ducha (všechna „mužská“, monoteistická náboženství to dělají a řádem a strukturou ovládaná věda také), tím více jsme posedlí „materiálnem“. Je to proto, že svět musí jako celek zůstat v rovnováze? Existuje pravidlo, že společnosti, kde dominuje mužský princip, se stávají materialistickými, zatímco společnosti, ve kterých je preferován ženský princip, jsou duchovní? Nevím, jednak v důsledku nedostatku žensky dominovaných společností, jednak – protože opravdu nevím. Ale znám jednu firmu, ve které je ženský princip velice aktivní. A všichni tam věří na anděly…
Duch ovšem sestupuje (aktivně) do materie jedině tehdy, když ho materie pozve. Znásilnění neexistuje, neboť předpoklad znásilnění je síla na jedné a slabost na druhé straně. Vniknutí jednoho je vždy podmíněno otevřením se druhého. Šiva a Šakti tančí tango v perfektním souladu. Jak rozlišné od některých náboženských představ a jaký to rozdíl k našemu, z rovnováhy vyšinutému světu. A tak sedím v kafenionu a pozoruji (už se setmělo) jaksi spolu voda moře a oblázky pláže hrají. Jak nevýslovně barevné nebe někde na horizontu téměř neznatelně přechází v zemi. A téměř nedýchám úžasem.
A přemýšlím o Jeffovi, který je už deset let „rozpuštěn“ ve své části, který se, coby můj přítel, rozpojil do jistěže existující materie a jistěže existujícího ducha. Možná, že kousek jeho matérie je v ještěrce, kterou jsem v poledním horku na blízké skále vylekal, možná, že část jeho ducha je v onom světle večerního nebe nad mořem. Kdo ví.
Hezký příští den vám přeje
Jan.
Jeho jednoduchá řádka v dávno minulém dopise se stala základem mé životní filosofie, která je ovšem spíš jakýmsi vhledem do věcí, než „láskou k pravdě“. Protože – po pravdě – co je pravda, opravdu nevím. Takže to, co následuje, je jen moje zkušenost, nečinící si nárok na „tak to je“. Bude-li se hodit, jsem rád.
Nevím, zdali na začátku bylo Slovo (to se mi zdá velice mužský a „ukecaný“ názor) nebo matriarchát. Co pozoruji je dichotomie reality – jako kdyby vše bylo složeno ze dvou komponent. Z toho, co se mění a podléhá změně a z toho, co je neměnné, co představuje řád. Nebo, chcete-li, z neustálého rození a zanikání (kreace) na jedné straně a ze struktury na straně druhé. Klidně si dosaďte můj oblíbený ženský a mužský princip. Nebo také materii (ve smyslu Velké Matky, Mater Magna) a ducha. Mám psát Ducha? Nechce se mi, v Řecku plném divných Svatých.
Proč se tyto dvě složky, tyto polární principy mísí? Asi proto, že jedině v jejich směsi existuje reflexe. Ani materie, ale ani duch se nemohou sami v sobě zrcadlit. Nemohou se „prožít“, to jde jedině v jejich spojení. Hezky to popisuje pelasgický mýtus stvoření starých Řeků – na počátku byl Chaos (nerozdělený) ze kterého vystoupila Bohyně. Protože neměla nic pod nohama, stvořila Oceán, na jehož vlnách tančila. To je krásný obraz, Bohyně, aby tančila, potřebuje podlahu. Duch, aby se zrcadlil (tančil), potřebuje Máter(ii), matérie, aby se vnímala, potřebuje ducha. Podobné najdeme u Šivy a Šakti a v mnoha jiných původních náboženstvích.
Tato úžasná směs ducha (struktury) a kreativní, změně podléhající substance (materie) je v každém atomu, každé molekule, každém rostoucím krystalu a především v každém živém organismu. Kdykoliv vzýváme ducha či hledáme strukturu bez toho, abychom uctili substanci, ve které se „materializuje“, zůstáváme na půli cesty. Kdykoliv pitváme život, aniž bychom se poklonili duchu, který je obsažen v celku, také.
Zajímavé je, že čím více se naše kultura obrací k mužskému principu ducha (všechna „mužská“, monoteistická náboženství to dělají a řádem a strukturou ovládaná věda také), tím více jsme posedlí „materiálnem“. Je to proto, že svět musí jako celek zůstat v rovnováze? Existuje pravidlo, že společnosti, kde dominuje mužský princip, se stávají materialistickými, zatímco společnosti, ve kterých je preferován ženský princip, jsou duchovní? Nevím, jednak v důsledku nedostatku žensky dominovaných společností, jednak – protože opravdu nevím. Ale znám jednu firmu, ve které je ženský princip velice aktivní. A všichni tam věří na anděly…
Duch ovšem sestupuje (aktivně) do materie jedině tehdy, když ho materie pozve. Znásilnění neexistuje, neboť předpoklad znásilnění je síla na jedné a slabost na druhé straně. Vniknutí jednoho je vždy podmíněno otevřením se druhého. Šiva a Šakti tančí tango v perfektním souladu. Jak rozlišné od některých náboženských představ a jaký to rozdíl k našemu, z rovnováhy vyšinutému světu. A tak sedím v kafenionu a pozoruji (už se setmělo) jaksi spolu voda moře a oblázky pláže hrají. Jak nevýslovně barevné nebe někde na horizontu téměř neznatelně přechází v zemi. A téměř nedýchám úžasem.
A přemýšlím o Jeffovi, který je už deset let „rozpuštěn“ ve své části, který se, coby můj přítel, rozpojil do jistěže existující materie a jistěže existujícího ducha. Možná, že kousek jeho matérie je v ještěrce, kterou jsem v poledním horku na blízké skále vylekal, možná, že část jeho ducha je v onom světle večerního nebe nad mořem. Kdo ví.
Hezký příští den vám přeje
Jan.
neděle, 8. dubna 2012
Co člověk opravdu potřebuje? (Díl 2)
V předchozím dílu jsem psal, že jedno z toho, co je "opravdu důležité", je láska. Co ale potřebujeme ještě, co je to, co když se nám nedostává, jsme nuceni se po hlavě vrhat do náhražkových činností, do konzumu, povrchního zaměstnávání smyslů, do bezduché práce nebo se dostáváme do hluboké deprese a prázdnoty?
Pojmenovat tento druhý pilíř naší existence bude těžší. Kdyby za námi neležely stovky let západní vědy, která zkoumá svět a "věci" v něm metodou anatomického pitvání původně živá žáby, a která se považuje když ne za "vševědoucí", tak alespoň za všeho schopna, řekl bych jednoduše, že to DRUHÉ, co potřebujeme, je poznání. Jenomže - my se právě nacházíme v kritickém bodě "poznávající" vědy, která dosud fungovala jako přímá pokračovatelka mužského, monoteistického náboženství (viz níže), a tak to, co chybí, nazvu spíš "živou spiritualitou". Co to znamená?
David Abram ve své pozoruhodné knize "Ther Spell of the Sensuous" píše o našem (západním) stále ještě přetrvávajícím nepochopení šamanů a přírodních léčitelů. Poté, co jsme již uznali jejich význam pro společnost a začínáme se učit blahodárnosti jejich rituálů, stále ještě nechápeme, že jejich "duchové" a "pomocníci", potažmo jejich celý "spirituální svět" není "nadpřirozený", ale zakládá se na komunikaci s přírodou, s jinými tvory, které nás obklopují a které jsme ve svém zaslepení přerostli. Na které se díváme coby na "nižší", zatímco duchy a spirituální pomocníky považujeme za hodny naší komunikace. Abram správně upozorňuje, že šamanská cesta nesměřuje mimo svět, který nás obklopuje, ale prostě jen k sousedům - do světa zvířete, stromu, rostliny, minerálu.
Toto šamanské poznání, tato spiritualita kontaktu k živému a vědomím nadanému sousedu není tedy cestou k upevnění své vlastní nadřazenosti, ale pravou komunikací, rozhovorem, kde se učíme, že ačkoliv zde nejsme sami, vnímali jsme svět doposud z poměrně úzkého a výlučného úhlu pohledu. A tady jsem u toho, proč tento druh poznání potřebujeme. Podobně jako láska nám totiž toto živé, spirituální poznání přináší nesmírné blaho, poskytuje pocit zapojení se do celku, dává smysl existence a prožitek hlubokého štěstí. Na rozdíl od lásky, která patří spíše pod ženský princip, je poznání ve výše míněném smyslu spíše záležitost mužského principu* a není divu, že mnoho indigenních šamanů a léčitelů jsou muži (jenž ovšem působí velice "měkce").
O tomto všem nemá současná mainstreamová věda ani potuchy - jak by také mohla, když se stále ještě dívá na svět kolem nás jako na mechanicky vysvětlitelnou kolekci objektů či jevů, které, i když jim možná ještě nerozumí docela, už má více-méně pod kontrolou. Je to bohužel právě tato věda, která, jak už jsem v úvodu poznamenal, je pokračovatelka špatně pochopeného "mužského" principu, totiž víry v nadřazenost a z ní se odvozující nutnost expanze a poučování, který před jejím nástupem již po dvě tisíciletí vyjadřují "velká" monoteistická náboženství. Ne náhodou pocházejí hned tři nejnásilnější a nejexpanzivnější - judaismus, křesťanství a islám - z životu nepříznivé pouště a ne náhodou obracejí tyto tři, poslední tři století ruku v ruce s "neživým poznáním" vědy, náš svět pomalu ale jistě opět v poušť.
Jsem ale přesvědčen, že právě teď prožíváme velikou změnu, změnu spočívající právě v re-definici "důležitého". Krize, deprese, téměř nadlidské zátěže a úkoly, chybění lásky, zdánlivý nedostatek smysluplné práce, zoufalé hledání spojenců a hluboká bolest, kterou cítíme, když si uvědomujeme, jak drasticky ničíme vše živé kolem nás, to vše nás vede k přehodnocení našich priorit. Naše pozornost se obrací pryč nedůležitého - od prostoduchého bavičství medií, od trapných politických pranic a konfliktů, od nenasytného hromadění majetku, od mesmyslného vykonávání příkazů nadřízených. Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří se obracejí k věcem důležitějším a tím mění svět. To, co opravdu je, co je důležité, totiž není definováno ani zákony, ani tradicí, a ani několika mocnými, ale naší pozorností. A ta se právě velice rychle mění. Tak - držím palce.
Hezký den přeje
Jan.
* O mužském a ženském principu jsem psal v několika minulých článcích. Další vysvětlení najdete ZDE a ZDE
Pojmenovat tento druhý pilíř naší existence bude těžší. Kdyby za námi neležely stovky let západní vědy, která zkoumá svět a "věci" v něm metodou anatomického pitvání původně živá žáby, a která se považuje když ne za "vševědoucí", tak alespoň za všeho schopna, řekl bych jednoduše, že to DRUHÉ, co potřebujeme, je poznání. Jenomže - my se právě nacházíme v kritickém bodě "poznávající" vědy, která dosud fungovala jako přímá pokračovatelka mužského, monoteistického náboženství (viz níže), a tak to, co chybí, nazvu spíš "živou spiritualitou". Co to znamená?
David Abram ve své pozoruhodné knize "Ther Spell of the Sensuous" píše o našem (západním) stále ještě přetrvávajícím nepochopení šamanů a přírodních léčitelů. Poté, co jsme již uznali jejich význam pro společnost a začínáme se učit blahodárnosti jejich rituálů, stále ještě nechápeme, že jejich "duchové" a "pomocníci", potažmo jejich celý "spirituální svět" není "nadpřirozený", ale zakládá se na komunikaci s přírodou, s jinými tvory, které nás obklopují a které jsme ve svém zaslepení přerostli. Na které se díváme coby na "nižší", zatímco duchy a spirituální pomocníky považujeme za hodny naší komunikace. Abram správně upozorňuje, že šamanská cesta nesměřuje mimo svět, který nás obklopuje, ale prostě jen k sousedům - do světa zvířete, stromu, rostliny, minerálu.
Toto šamanské poznání, tato spiritualita kontaktu k živému a vědomím nadanému sousedu není tedy cestou k upevnění své vlastní nadřazenosti, ale pravou komunikací, rozhovorem, kde se učíme, že ačkoliv zde nejsme sami, vnímali jsme svět doposud z poměrně úzkého a výlučného úhlu pohledu. A tady jsem u toho, proč tento druh poznání potřebujeme. Podobně jako láska nám totiž toto živé, spirituální poznání přináší nesmírné blaho, poskytuje pocit zapojení se do celku, dává smysl existence a prožitek hlubokého štěstí. Na rozdíl od lásky, která patří spíše pod ženský princip, je poznání ve výše míněném smyslu spíše záležitost mužského principu* a není divu, že mnoho indigenních šamanů a léčitelů jsou muži (jenž ovšem působí velice "měkce").
O tomto všem nemá současná mainstreamová věda ani potuchy - jak by také mohla, když se stále ještě dívá na svět kolem nás jako na mechanicky vysvětlitelnou kolekci objektů či jevů, které, i když jim možná ještě nerozumí docela, už má více-méně pod kontrolou. Je to bohužel právě tato věda, která, jak už jsem v úvodu poznamenal, je pokračovatelka špatně pochopeného "mužského" principu, totiž víry v nadřazenost a z ní se odvozující nutnost expanze a poučování, který před jejím nástupem již po dvě tisíciletí vyjadřují "velká" monoteistická náboženství. Ne náhodou pocházejí hned tři nejnásilnější a nejexpanzivnější - judaismus, křesťanství a islám - z životu nepříznivé pouště a ne náhodou obracejí tyto tři, poslední tři století ruku v ruce s "neživým poznáním" vědy, náš svět pomalu ale jistě opět v poušť.
Jsem ale přesvědčen, že právě teď prožíváme velikou změnu, změnu spočívající právě v re-definici "důležitého". Krize, deprese, téměř nadlidské zátěže a úkoly, chybění lásky, zdánlivý nedostatek smysluplné práce, zoufalé hledání spojenců a hluboká bolest, kterou cítíme, když si uvědomujeme, jak drasticky ničíme vše živé kolem nás, to vše nás vede k přehodnocení našich priorit. Naše pozornost se obrací pryč nedůležitého - od prostoduchého bavičství medií, od trapných politických pranic a konfliktů, od nenasytného hromadění majetku, od mesmyslného vykonávání příkazů nadřízených. Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří se obracejí k věcem důležitějším a tím mění svět. To, co opravdu je, co je důležité, totiž není definováno ani zákony, ani tradicí, a ani několika mocnými, ale naší pozorností. A ta se právě velice rychle mění. Tak - držím palce.
Hezký den přeje
Jan.
* O mužském a ženském principu jsem psal v několika minulých článcích. Další vysvětlení najdete ZDE a ZDE
sobota, 7. dubna 2012
Co člověk opravdu potřebuje? (Díl 1)
Když máme to, co skutečně potřebujeme, tak najednou odpadne spousta toho, co nepotřebujeme, ale co nám nahrazovalo to, co nám chybělo. Aniž bychom věděli, že nám to chybí. Nesmyslný konzum, touha po moci, po jistotách, zábava a rozptýlení jako i stres a spěch, spojený s nutkáním si tyto náhražky opatřit (protože jinak bychom se museli konfrontovat s tím, že něco důležitého chybí) to vše následuje osud toho, co ztratí nás zájem a použitelnost. Pomalu to odumře.
Co tedy OPRAVDU potřebujeme?
Možná že na prvním místě stojí láska.
Láska je u většiny z nás vnímána dvojí - ta, co dáváme a ta, které se nám dostává. A ačkoliv všichni "víme", že dávání a braní jdou ruku v ruce (a krom toho je pro většinu z nás dávání snažší), počkejte, co se bude dít, až vám partner/partnerka oznámí, že kromě vás miluje také Frantu/Marii. Najednou je naší všeobjímající lásky konec. Láska je totiž prakticky vždy spojena se závislostí. S tím, že jsme jako malé děti něco nedostali a nyní si to chceme zoufale vynahradit. "Miluj mne!" Ale to není láska.
Osho říkal, že láska není jako koláč u kterého platí, že dáme-li jeho půlku někomu, už nám půlka chybí. U lásky je tomu naopak, čím víc ji rozdáváme, tím víc ji máme. Ale vyprávějte to Oldovi, kterému zrovna utekla Anča s Pepou. Olda se totiž zrovna propadl do doby, kdy byl mimino a chce jen tu jednu - Mámu! A když říká, že Anča je jediná, kterou miluje a že bez ni nemůže žít a že chce nejdříve zabít Pepu, pak Anču a pak sebe - no, je tohle láska? To je trapas.
V životě se mnohokrát stane, že se cítíme bez lásky. Ale to je asi tak, jako kdyby ryba umírala žízní. Láska je všude (doporučuji ten krásný film "Láska nebeská" - Love is everywhere). Každá molekula je držena dohromady láskou, každá vlna je láska moře a vzduchu, když zapadá Slunce (nebo, pro vstávače, vychází), tak miluje horizont a ten je.
Takže, pokud se cítíte zrovna nebýt milováni, zkuste to s milováním vzdálených objektů, které se ne úplně podobají tomu muži nebo té ženě, co vám zrovna "chybí": Slunce, Venuše, Mars (zrovna aktuálně v noci nad obzorem), hvězdy všeobecně, Luna (ta je k milování jako stvořená), hory, řeky (ty už samou láskou tečou), stromy a květiny. Horizont mezi mořem a tím jemným "ničím" nad ním. Zvolna, velice zvolna přejděte ke zvířatům ale vyhýbejte se "domácím mazlíčkům", abyste si lásku opět nepletli se závislostí.
Důležité je nejprve aktivně cítit vaši lásku - teprve poté přijde uvolnění a dostaví se pocit zanoření se do té "velké" lásky. A i když s mořem nebo horou nelze dělat totéž, co s partnerem, (na to je už potřeba být pokročilým tantrikem :-) právě "vztah" s mořem či horou nás lásce může naučit víc, než vztah s Pepou.
Najednou se začnou dít zázraky. Všimnete si, jak je vycházející Luna laskaná stromy, skrze které prosvítá. Jak stíny mají rády zemi, to místo, na které dopadají a které pomalu, s putujícím Sluncem či Měsícem, mění. Jak olivy (tady v Řecku, jinde jiné prastaré stromy), když jdete v noci kolem nich, vám laskavě sdělují své tisícileté moudrosti. Všimnete si želvy na úpatí Akropole, zajíce v Měsíci a mravence na ubrusu. Dokonce i vaše auto vás má rádo!
Tak... ať se vám krásně miluje. Hezký den přeje
Jan
(A v druhém dílu půjde o další "věc", kterou skutečně potřebujeme - o vědomí.)
Co tedy OPRAVDU potřebujeme?
Možná že na prvním místě stojí láska.
Láska je u většiny z nás vnímána dvojí - ta, co dáváme a ta, které se nám dostává. A ačkoliv všichni "víme", že dávání a braní jdou ruku v ruce (a krom toho je pro většinu z nás dávání snažší), počkejte, co se bude dít, až vám partner/partnerka oznámí, že kromě vás miluje také Frantu/Marii. Najednou je naší všeobjímající lásky konec. Láska je totiž prakticky vždy spojena se závislostí. S tím, že jsme jako malé děti něco nedostali a nyní si to chceme zoufale vynahradit. "Miluj mne!" Ale to není láska.
Osho říkal, že láska není jako koláč u kterého platí, že dáme-li jeho půlku někomu, už nám půlka chybí. U lásky je tomu naopak, čím víc ji rozdáváme, tím víc ji máme. Ale vyprávějte to Oldovi, kterému zrovna utekla Anča s Pepou. Olda se totiž zrovna propadl do doby, kdy byl mimino a chce jen tu jednu - Mámu! A když říká, že Anča je jediná, kterou miluje a že bez ni nemůže žít a že chce nejdříve zabít Pepu, pak Anču a pak sebe - no, je tohle láska? To je trapas.
V životě se mnohokrát stane, že se cítíme bez lásky. Ale to je asi tak, jako kdyby ryba umírala žízní. Láska je všude (doporučuji ten krásný film "Láska nebeská" - Love is everywhere). Každá molekula je držena dohromady láskou, každá vlna je láska moře a vzduchu, když zapadá Slunce (nebo, pro vstávače, vychází), tak miluje horizont a ten je.
Takže, pokud se cítíte zrovna nebýt milováni, zkuste to s milováním vzdálených objektů, které se ne úplně podobají tomu muži nebo té ženě, co vám zrovna "chybí": Slunce, Venuše, Mars (zrovna aktuálně v noci nad obzorem), hvězdy všeobecně, Luna (ta je k milování jako stvořená), hory, řeky (ty už samou láskou tečou), stromy a květiny. Horizont mezi mořem a tím jemným "ničím" nad ním. Zvolna, velice zvolna přejděte ke zvířatům ale vyhýbejte se "domácím mazlíčkům", abyste si lásku opět nepletli se závislostí.
Důležité je nejprve aktivně cítit vaši lásku - teprve poté přijde uvolnění a dostaví se pocit zanoření se do té "velké" lásky. A i když s mořem nebo horou nelze dělat totéž, co s partnerem, (na to je už potřeba být pokročilým tantrikem :-) právě "vztah" s mořem či horou nás lásce může naučit víc, než vztah s Pepou.
Najednou se začnou dít zázraky. Všimnete si, jak je vycházející Luna laskaná stromy, skrze které prosvítá. Jak stíny mají rády zemi, to místo, na které dopadají a které pomalu, s putujícím Sluncem či Měsícem, mění. Jak olivy (tady v Řecku, jinde jiné prastaré stromy), když jdete v noci kolem nich, vám laskavě sdělují své tisícileté moudrosti. Všimnete si želvy na úpatí Akropole, zajíce v Měsíci a mravence na ubrusu. Dokonce i vaše auto vás má rádo!
Tak... ať se vám krásně miluje. Hezký den přeje
Jan
(A v druhém dílu půjde o další "věc", kterou skutečně potřebujeme - o vědomí.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)