středa 19. září 2018

Praotec, dnešní muži a velký táta stát?

Byl to krásný a hluboký, tento rok už pátý mužský kruh v Maitrei. Kromě obligatorního sdílení jsme se společně podívali na takové „malé a nevinné“ téma: Otcové. Protože k tomu, aby muž přešel do esenciální duše*, musí splnit jeden závazek vůči kmenové duši – stát se otcem. To samozřejmě neznamená, že se musí stát biologickým otcem (i když to pro většinu mužů stále ještě je jedna z cest), stačí, když se stane otcem ve smyslu zakladatelem firmy, autorem uměleckého díla, učitelem, guruem :-) nebo terapeutem...

Stavěli jsem dvě velice komplexní a složité konstelace. Ta první, globální**, byla s Praotcem Čechem a Českou Zemí, se současnými Otci a současnými Matkami a do třetice se Svobodnými (tj. bezdětnými) Muži a Svobodnými Ženami. Později do konstelace přišla ještě Pramáti Češka a Děti. Bylo vidět, jak Praotec je patriarchou se vším všudy. To, co se mu zdálo správné, to také chtěl prosadit, a to velice energeticky. Pramáti stála vedle něho a „nechala ho rozhodovat“, alespoň zdánlivě. S tímto patriarchálním Praotcem ovšem měla velký problém současná Matka. Téměř ji děsil. Přesto ale hledala ochranu docela tradičně u svého muže, současného Otce.

Nejdrastičtější pohled byl na Svobodného Muže a Svobodnou Ženu. Muž v panice prchal jak jen mohl a naprosto odmítal byť jen zvážit, že by se mohl přidat na stranu Praotce a Otce. Ale především se děsil Svobodné Ženy, která na něho měla chvílemi nárok („já ale potřebuji chlapa!“), chvílemi ji svou nepřítomností a útěkem ze zodpovědnosti vytáčel až k nepříčetnosti. V tomto svém zoufalství nad nepřítomností Svobodného Muže dokonce házela očko na Praotce. Do jisté míry měli tyto dvě „nejmladší“ postavy v konstelaci prohozené role – každopádně byla Svobodná Žena spíš v mužské energii. Nejstabilnější byla Česká Zem. Stála uprostřed a lidé ji moc nezajímali. Chtěla do konstelace Děti (tedy, než jsme je tam postavili, považovala za dítě mladého Muže). Závěrečný obraz konstelace je na prvním obrázku.


Z poznámek a pocitů postav vyplynul tento (můj) závěr: Praotec byl zvyklý rozhodovat a Pramatka mlčet. A ačkoliv byl tím velice ve své mužské roli (mimochodem právě tím přitahoval Svobodnou Ženu), nastolili tím zároveň na dva tisíce let „režim“, jehož se dnešní matky děsí, neboť chtějí žít v partnerství. To nachází, poté co přijde dítě, ve vztahu ke svým mužům. Zemi se to velice líbí – má „své“ děti. Problém je u mladých (svobodných) žen a mužů, neboť ženy jsou zřetelně dominantnější, což muže děsí. Možná je to ovšem také tím, že si nyní, poprvé po tisíciletích, mohou dovolit nejen artikulovat nespokojenost a v jistém smyslu i vztek na předchozí dominanci patriarchálních mužů, ale i jisté pohrdání slabšími muži (například těmi, kteří se poněkud ztratí v sebezkoumání a sebe-hledání). Je ale nesmírně důležité, v této komplexní konstelaci nepřiřazovat nikomu jednostrannou vinu – každý pocit a každý postoj jsou důsledkem celkové situace a historického vývoje.

Druhá konstelace se vyvinula z diskuze, ve které jsme konstatovali, že roli otce již dlouho zastává stát: Vyučuje děti, pečuje o ně (především, když otec zmizí), seznamuje je se společenskými zvyky a pravidly. To vše byla dříve nejen úloha, ale též privilej otce. Ale jak na tento vlom státu do domény otců reagovat? Při hledání odpovědi jsme postavili existující systém jednoho z účastníků večera, který má manželku a dvě dospělé děti – dceru a syna. V jistém smyslu to tedy byla obdoba předchozí konstelace: Stáli zde Otec, Matka, svobodný mladý muž (Syn) a svobodná mladá žena (Dcera). A samozřejmě, že jsme do konstelace postavili též Stát. Počáteční obraz je na druhé ilustraci.


Nejprve si prosím všimněte pohybu Otce, jemuž Stát vpravo za jeho zády velice vadil. Ovšem tím, že se postavil přímo před něj (neboť se snažil chránit svoji rodinu před jeho přílišným vlivem) pouze způsobil, že Stát nyní stál na pozici jeho vlastního otce (potažmo předků)***. Vznikla tím tedy paradoxní situace, která však přesně popisuje současný stav – že totiž Otec zároveň stát neuznává a s ním bojuje, zároveň ho ale tímto bojem staví (zástupně) do pozice svého vlastního otce (i s ním pak má nevyřízený účet). Druhý pohyb v konstelaci byl docela jednoduchý - jednalo se o revoltu Syna, který přešel na druhou stranu, protože ho naštvalo, kam byl svým Otcem postaven. Dceři byly tyto „hry“ víceméně jedno: Stát ji moc nezajímal; pokud vůbec, tak jen jako přispěvatel pro případ, že zůstane svobodnou matkou.

Nyní jsem do konstelace postavili otce klienta (Děd). Ten chvíli váhal a hledal své místo, ale pak se postavil mezi Stát a Otce (tj. jeho vlastního syna). Stát přitom neuhnul ani o centimetr: „Toto je moje místo a zde zůstanu!“ Do třetice jsme ještě přidali Praděda (otec otce otce), který se také vklínil mezi Stát a svého syna. Protože Stát se odmítal pohnout, musela se celá řada mužů mírně posunout vpřed a udělat tak předkům místo. A najednou začalo být všem dobře. (Tuto situaci vidíte na třetí ilustraci). Nejen Otec se cítil komfortně, ale i jeho Syn začal být najednou přitahován řadou mužů se Státem na konci. Matka společně s Dcerou mírně poodstoupili, neboť ačkoliv se ulevilo i jim, toto, jak už bylo řečeno, nebyla „jejich hra“.


Co s toho plyne za ponaučení?
Tak zaprvé nám to otevírá radikálně jiný pohled na stát: Nemusí to být vždy jen nepřítel, nýbrž výraz konstituující síly předků.
Zadruhé to znamená, že pokud se státem bojujeme (například skrz revoluce atd.) oslabujeme tím zároveň roli otců. Revoluce vede lid, jenž se vnímá jako "bratři" proti státu, ve kterém spatřuje jakéhosi nad-otce. To samozřejmě neznamená, že by stát měl nahrazovat otce, ale je nutno jej (stát) uznat a vidět v něm dílo našich (především mužských) předků.
Zatřetí konstelace ukazuje, že problém ze státem mají především muži – neboť se cítí být jím okradeni o roli přímého vychovatele svých dětí (především synů) a nenávidí jeho vměšování do rodinných záležitostí.
To tedy znamená (začtvrté), že stát by měl mít pouze jakousi archetypální roli, jež by se dala nejlépe vyjádřit jako „To, co vytvořili naši předci a co jsem od nich a skrze ně zdědili“. A jako naši předci by nás, ať už otce nebo ne-otce, matky nebo svobodné ženy, měl podporovat pouze z dálky, a nikoliv tím, že nahradí ať už přísného nebo vychovávajícího otce.

Což byl pro většinu přítomných mužů docela hluboký poznatek. Takže se těšíme na další pokračování mužského kruhu 27. listopadu. Přijďte se podívat! Informace na www.konstelace.info, přihlášky přímo přes Maitreu.

----------------
Všeobecná poznámka k přepisu konstelací: Pokud mluvím o tom, co postavy v konstelacích dělaly nebo řekly, používám u nich velké začáteční písmeno (Otec). Pokud mám na mysli například skutečné otce, používám malé písmeno (otec).
* O konceptu čtyř duší viz zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html
** Globální konstelace jsou konstelace na všeobecné téma, které nemají jednoho zadavatele (klienta), ale které řeší společný pohled celého semináře (kruhu) na dané téma.
*** Pozice rodičů či předků je v konstelacích vždy přímo za zády dotyčného.

středa 12. září 2018

Osho, Hellinger a Bodhidharma v konstelacích.

Paní: „Vy už ale vůbec neděláte rodinné konstelace!?“
Já: „Ne.“


Což samozřejmě takto není pravda. Rodinné konstelace pořád ještě dělám, občas, především ve svých výcvicích, když ukazuji studentům, že mají začínat takříkajíc od píky. Což samozřejmě znamená, naučit se dobře pracovat s původním rodinným systémem, neboť zde je nezbytné se proklubat třemi haldami problémů a těžkostí, které byly vytvořeny ignorováním těch pra-základních zákonitostí, které řídí každý systém: Příslušností, posloupností a vyrovnaným dáváním a braním. Hellingerovská klasika, patřící do každého basic-kurzu.

Jenomže – koho by to bavilo, vrtat se pořád a stále v nepřijetí rodičů, řešit vyloučení dědečků alkoholiků, zneužití prababiček, neuctění padlých či odmítání pachatelů. Vrhat se po hlavě do traumat, které se najdou v hojné míře v každém systému; nutno jen malinko poodhrnout závoj zapomenutí. S tímto typem „katarzních“ konstelací je to jako s Oshovou dynamičkou: Člověk si zvykne na „emotional release“, na (téměř) každodenní pročištění, na onen dozajista osvobozující pocit, jež se dostaví po projití hlubokou regresí a následným zjištěním, že jsme to všechno přežili. Nic proti tomu. Ale to je právě ten bod zlomu v mé práci.

Minulost je totiž za námi a my ji už nezměníme. Co v konstelacích měníme, je náš obraz o ni, naše hodnocení a onen sebe-devastující pocit, že to, co jsme prožili (případně co nám způsobili ostatní, karma, těžký osud či převzatá zátěž) nám nyní brání v rozletu. Samozřejmě vím, že když v konstelaci rozpoznáme a především zažijeme, že náš táta nás nemiloval nikoliv proto, protože jsme se mu nějak nepovedli, ale protože prožil válku v lágru, a v dalekém Rajchu zůstal kus jeho duše, tak nám to pomůže. To vůbec nechci zpochybňovat. Jenže pak můžeme pokračovat s maminkou, dědečkem, pratetou, polovičním synovcem tátovi třetí sestry a tak dál. Konstelářova peněženka si mne ruce (dá se to tak říci?), neboť klient se pomalu ale jistě stal závislý na katarzi. Tak jako klasická psychoanalýza, i „zkonstelování“ celého systému může trvat desetiletí.

Po mém útěku z normalizačního Československa jsem na několik let zabrousil ke studiu zenu. Pak jsem především skrze pár opravdu blbých učitelů toho sice opět nechal, ale když jsem na konci osmdesátých let přišel k Oshovi, rychle jsem pochopil, že učí především zen. Láskyplně nám každý večer v darshanu (večerní přednášce) vysvětloval, že to podstatné nevězí v těch mnoha slovech, které plynou z jeho ofousených úst, nýbrž v oněch mezerách ticha mezi nimi. Že být tady a teď, se vším, co právě teď jsem, včetně mých nedokonalostí, problémů, mind-fucku a právě i těch „příšerných příbuzných“ je právě to, co mě může probudit. „You can get enlightend even on bicycle on MG-Road“ (přibližně: Osvícení můžeš chytit i v průvanu na Václaváku).

Již roky pozoruji, jak konstelace mění lidi – v první řadě samozřejmě mě samého. Nejprve člověka chytnou a pročistí ony hluboké emoce. Pak přijde fáze, kdy začnete vidět souvislosti, docela všude, což nemusí být vždy příjemné. Je to takový „Kasandřin symptom“ – člověk začne chápat „to zatím“, ale ostatní mu nevěří (mírný stupeň), smějí se mu (střední stupeň), nebo se s ním přímo rozejdou (hard-core). No a nakonec, může-li vůbec nějaký konec být, nahlédne do obýváku, ložnice, pracovny nebo kde se zrovna nacházíš, taková podivná postava, napůl Osho, napůl Hellinger a napůl Bodhidharma a praví: Je to tak, jak to je. A bude, jak bude.

Od této chvíle to prvotní nadšení z rodinných konstelací terapeutického ražení nějak zmizí. Začnete dělat konstelační vylomeniny (pohádky a mýty, globální konstelace, finanční přesvědčení, vnitřní dítě, osobní mýtus), začnete pracovat na různých silných místech s geniem loci, vést konstelační espressa a ristretta, ale především směřuje vaše práce na to výše zmíněné tady a teď. Může se vám sice stát, že uslyšíte nechtěně a nepozorován rozhovor o vás: „U Bílýho si člověk pořádně už nezabrečí“, ale nějak je vám to jedno (i když se pak hned v té příští konstelaci snažíte tam trochu té katarze dostat).

A tak ohlašuji, veřejně a bez pokání, že už rodinné konstelace nedělám, byť připouštím pár výjimek. A přemýšlím, zdali to, co dělám, lze nazvat ještě konstelacemi. Ale ano, jen s jakýmsi přívlastkem. Možná transpersonální konstelace – kdy jde o to, co je zřetelně větší než my. Například o smrt, ale ne tu individuální, ale tu opravdu „velkou“. Cosi jako Pratchettův Smrťák. Příkladem by mohla být druhá konstelace v mém článku „Dvě nevinné konstelace pohádek“*. Možná že by se to mohlo jmenovat zenové konstelace – neboť se v mnohých krásně ukazuje jakýsi konstelační koan, tedy neřešitelná paradoxní hádanka. Například když se v konstelaci jedné velké firmy zjeví jako jediné řešení: Nedělejte nic! Případně to začnu nazývat symbolické konstelace, protože to, co se na „place“ děje, má nespočet symbolických rovin, které se nám rozevírají a nabízejí jako klín bohyně lásky.

A tak jsem zvědavý, zdali to lidi ještě bude bavit. Mě tedy ano, čím dál víc. Protože vidím, jak každého z nás tento způsob vnímání toho, co jsme, našeho světa, oněch úžasných zamotanin, ve kterých se plácáme jako kapr v předvánoční kádi, posouvá k tomu velkému přijetí všeho. Nakonec snad i toho Zemana. Tak ať se daří a noste něco na hlavě. Bude to fičák. Ne – je to fičák.

*Zde na mém blogu

pondělí 27. srpna 2018

Dvě nevinné pohádkové konstelace

...které se udály na konci pětidenního letního bloku výcviku „Konstelace, rituál a drama 2018“ vedeného Janem Bílým.

1. O Koblížkovi
Účastník: „Já mám pohádku o Koblížkovi.“
Jan: „Tak nám ji krátce vyprávěj.“
Účastník: „No, dědeček chtěl koblížek. Tak babička vymetla celou kuchyni a všechny regály a spíž a troubu a tak, aby sebrala ještě zbyteček mouky. A z něho upekla dědečkovi koblížek. A nechala ho na okně vychladnout, jenže koblížek se skutálel dolů a jak se tak kutálí světem, tak potkává různá zvířátka, které ho chtějí sníst, ale on jim vždy zazpívá, jak utekl dědečkovi, i babičce a všem předchozím – a uteče i jim. Až nakonec potká lstivou lišku, a ta mu lichotí, jak dobře umí zpívat, ale protože nedoslýchá, měl by si koblížek sednout lišce přímo na čumáček. Což on udělá a liška ho sní. No a já nějak této pohádce nerozumím. Například proč babička neupeče dva koblížky, pro sebe i pro dědu. Proč vymetá kuchyň, jen aby udělala dědečkovi radost?“
Jan: „Tak to postavíme a možná se něco dozvíme. Vyber si zástupce za Babičku, za Dědečka, za Koblížek a za Lišku a postav je do konstelace.“ Což se také děje. Výchozí situace je znázorněná na prvním obrázku.

Dědeček na dotázání říká, že je docela spokojený, neboť „vše je v pořádku“. Hledí při tom do dálky a Babičku vidí jen periferně. Když mu dovolíme se otočit, zajímá ho nejvíc Liška.
Babičce se ale daří špatně. Podlamují se jí kolena a je na konci se silami. Hledí za Koblížkem a teprve, když Dědečka otočíme přímo na ni, tak se sice rozpláče, ale přestane se hroutit. Během toho jde Koblížek pryč. Nejprve i jeho zaujme Liška, ale nakonec ji mine a i ona přestane mít o kohokoliv zájem a prakticky vystoupí z konstelace. Velice pomalu se Dědeček a Babička (která se vyplakala) sblíží. V dálce se Koblížek otočí a oba staří manželé, nyní už v obětí, na něj láskyplně zamávají. Konečný obraz vidíme na druhé ilustraci.


Jan: „Tak protože máme výcvik, tak jsem zvědav, kdo je schopný podat nějaké hlubší vysvětlení téhle jednoduché pohádky.“
Účastníci: „Tak možná že se jedná o ztrátu syna. Nebo poslali Koblížka jako své dítě do světa. Nebo...“ Padají ještě různé další návrhy.
Jan: „Asi je všechno to, co v tom vidíte, také v konstelaci obsaženo. Ale hlavně jde o proces stárnutí. Přesně řečeno o přechod z toho červeného jižního kvadrantu kmenové duše* do toho dalšího, černého, západního, který nazýváme esenciální duší. A v tom mají ženy velikou výhodu, která je zároveň nevýhodou. U nich je totiž skrz fyziologický proces – skrz klimakterium, což je z řečtiny a znamená kritický bod v životě člověka – tento přechod jasně definován. Po „přechodu“ už žena nemůže mít dítě, a tak již spolu s mužem není schopná vyhovět tomu, co od ní kmenová duše chce – založit nebo ještě posílit kmen, tedy v tomto případě rodinu. To může být velice bolestivé, ale zároveň jí to dává možnost, jít dál, nezůstat „viset“ ve vizi, že vše je v pořádku, jak v konstelaci řekl na začátku dědeček.
Zatímco muž si může myslet, že žádná nutnost stárnutí neexistuje. Prostě si vezme mladou ženu (lišku) a vše se otočí ještě jednou dokola. Případně podstoupí, jako Kája Gottů, v sedmdesáti tajně nějaké ty liftingy, botoxy a lasery a udělá si takového malého koblížka. V té naší pohádce ale vidíme, že je to jen iluze. A moudrý muž to ví, nebo si to, jako Dědeček v konstelaci, nakonec uvědomí. Protože čím dříve pochopíme zákonitosti času a tím i fáze života, tím lépe je můžeme přijmout a pak se z nich i radovat.“

2. Císařovi nové šaty
Účastnice: „Já mám „Císařovi nové šaty“. V té pohádce přijdou do království dva tuláci, kteří vzbudí pozornost císařova poradce, jenž pro svého pána hledá nové, zcela nevídané šaty pro příští slavnostní parádu. Tuláci svým podivným vzezřením vyvolají dojem, že se řídí nějakou cizí, úžasnou módou a tak je poradce pověří ušít císaři nový šat. Oni si do jejich dílny nechají nanosit vše, čeho si hrdlo žádá, peníze, exotické látky a při první příležitosti prohlásí, že šaty jsou bohužel neviditelné pro ty, kteří nejsou způsobilí k výkonu své funkce. Nato poradce samozřejmě „neviditelné“ šaty vychválí a celá senzace se roznese po království. Na parádě potom promenuje císař ve svých úžasných šatech, které všichni chválí – až jedno dítko zvolá, že císař je nahý. No a mě by zajímalo mimo jiné i to, co se stalo pak – zdali císař přehlídku dokončil, zdali byli podvodníci potrestáni a co bylo s dítětem.“ Jan: „Uvidíme. Vyber si zástupce pro císaře, ty tuláky – tady stačí jen jeden zástupce, dále pro císařova poradce a pro to děcko. A snad ještě pro lid, který nadšeně provolává císaři slávu.“
Počáteční situaci vidíme na prvním obrázku.


Konstelace se vyvine neobyčejně jasně a vcelku rychle. Nejprve se Tulák vzdálí od Císaře a spojí se s Dítětem. Oba se dívají na Císaře na smějí se jak malé děti – vlastně velice nevinně a bez zlého úmyslu. Jenže jejich smích nikdo nesdílí. Lid je zaražen, ustoupí pár kroků, ale zachová „dekorum“. Rádce také ustupuje a říká, že Císaře opravdu miluje, a že mu vlastně nemůže radit, neboť je také bezradný. Dívá se na Císaře s nějakou oddaností, téměř neschopný vlastního úsudku, který možná ani nechce mít. Císař tak stojí zcela osamocen uprostřed prostoru, strnulý a vznešený, a říká, že se nemůže pohnout. Že nemůže nic dělat, jen tam stát, navzdory smíchu Dítěte a Tuláka, navzdory nepochopení Lidu, navzdory bezradnosti Rádce. Ale je na přehlídce a musí kráčet dál. I když se nemůže pohnout. Daleko před něj, do prostoru, jenž uvolnil Tulák, mu stavím Cíl. Je jasné, že je to Smrt, neboť Císařova pouť, tak jako pouť každého z nás, k Ní směřuje. A Císař se opravdu dá do pohybu. Kráčí sluncem ozářeným prostorem sálu, v němž konstelace stavíme, krok za krokem, velice pomalu a se skutečnou vznešeností toho, kdo míří ke svému konci. V sále nikdo ani nedutá, neboť jsme všichni naprosto unešeni tíhou a pravdivostí jeho odchodu. Už ani Dítě a Tulák se nesmějí. Konečně, po době, jež se zdála být celým dopolednem, stane před Smrtí. Ale ta se na něj nedívá. Císař stojí před Smrtí a říká: „Prosím“.
Ale Smrt neodpovídá.
Po několika minutách Smrti napovídám: „Podívej se na něj a řekni mu ‚vítej‘.“
Ale ani tehdy Smrt nic neříká. Jen stojí, nyní Císaři již hledí do očí, a mlčí.
Ještě jednou prosí Císař Smrt o slitování. Prosí, aby z něho sejmula tíhu jeho činů, tíhu provinění, tíhu arogance moci. Ale Smrt mlčí. V sále by bylo slyšet jehlu padající na zem jako úder zvonu.

Po minutách, jež se vlečou skrz ticho a zapadajícím sluncem ozářený prostor, Smrt řekne: „Ještě párkrát si to musíš zopakovat.“
A Císař, po chvíli a se slzami v očích, říká: „Já vím.“


A to je konec této konstelace a také i konec letního bloku konstelačního výcviku. Představitelé vystupují z rolí, loučíme se a odjíždíme domů. A já, v nedělní zácpě na hradecké dálnici, kdy se lidé vracejí z prázdnin, přemýšlím o tragédii moci, o všech těch Putinech a Trumpech, Erdoganech a Orbánech a také o našem premiérovi, kterému prý nějaká paní staví konstelace. A přeji té paní, aby mu postavila přesně tuto konstelaci, ale vím, že je to nemožné, neboť jednak nelze postavit stejnou konstelaci dvakrát, zadruhé ona paní určitě nemá tak citlivé a do hloubky věci jdoucí účastníky a za třetí by pan Babiš asi ničemu neporozuměl. Škoda.

pátek 20. července 2018

Muži na rozcestí

Když jsem v roce 2002 začal v Praze dělat konstelační semináře, tak se mezi třicítkou žen nacházeli maximálně dva až tři muži. Zato bylo hodně těch, které „si přišly vyřešit manžela“ – tedy jakýmsi „konstelačním zázrakem“ ho přimět k pokroku nejen při vydělávání peněz, ale i rozvoje jeho osobnosti. Od té doby se toho hodně událo a my muži jsme ušli pořádný kus cesty. A přesto – jsme stále na rozcestí. Nebo snad ne?

Už v dubnu 2003 jsem začal se semináři pouze pro muže. Rozpoznal jsem totiž, že my chlapi jen velice neradi přiznáváme to, co nás tíží nebo trápí, pokud je přítomna byť jedna jediná žena. Jsme už odmalička vychováváni nejen k „nebreč!“, „nebuď jako baba!“ a „vstávej!“, ale i k tomu, muset neustále a za jakýchkoliv okolností mít řešení. Nebo alespoň ho udatně jít hledat. To, čeho se pravý muž bojí nejvíce, totiž není hrdinská smrt kdesi v divočině, ale „cvokař“, jehož případná návštěva se rovná přiznání, že to nedáváme.

Během dlouhých let pořádání mužských seminářů jsem zažil krásné historky a pohnuté chvíle. Sdíleli jsme své příběhy u obligatorního ohně, učil jsem přechodové rituály mezi malým „máminým“ klukem a podporu poskytujícím kmenem otců, dědů a pradědů, zažil jsem, jak parta chlapů, poslaná do lesa na dříví, jedinou sekerou porazila strom a posléze, mravencům podobná, celý strom přinesla na ramenou k táboráku. Ale četl jsem i některé maily žen, které návratem svých mužů k mužské síle nebyly až tak nadšeny. „Cos mi to poslal domů za lidoopa?“ psala jedna, která to vyjádřila ve zkratce. Zcela určitě jsou mužské kruhy, sdílení a rituály, dokonce i lesníkem díky bohu nepovšimnuté kácení stromu jedinou sekerou pro spoustu mužů nesmírně prospěšné.

Mužské outdoorové semináře jsou dozajista prospěšné pro každého, jenž byl vývojem společnosti posazen za volant auta namísto aby držel opratě koní, či sám usedl před obrazovku počítače namísto aby vyplul na skutečné, širé a nebezpečné moře. Mnoho mužů tímto vývojem ztrácí sílu svých paží a odvahu přijmout riziko. Za to, co jsme ztratili, nám společnost neustále nabízí náhražky. Běháme a cvičíme ve fitku, plaveme v chlorovaném bazénu sem a tam, pálíme ostošest na virtuální nepřátele v Counter Strike. V dalekém Japonsku už prý zcela přesedlali od skutečného sexu k tomu digitálnímu. Takže návrat k skutečným činům je důležitý. Stačí ale uvědomění mužské síly, dostačuje se stát opět „chlapákem“, bojovníkem, válečníkem a tak trochu lidoopem? Je mužský víkend, během kterého se rozpomenu na dávnou sílu ve svých pažích a kouzlo táborového ohně dostatečné na to, abychom vyřešili to, co nás pálí možná nejvíce - totiž že jsme se dostali s naším „mužským“ dobýváním světa na jeho i naše vlastní hranice?

A tak jsem začal přemýšlet nad tím, jak dál. Přestal jsem k zklamání mnoha chlapů dělat outdoory, chodit s nimi do lesa a kácet soušky. A přestal jsem hledat onu nespoutanou a dravou mužskou sílu „venku“, v novém učení, úžasných kurzech, báječných workshopech. Už před několika lety ve mě začal klíčit pocit, který se artikuloval teprve nedávno, když jsem zhlédl právě mnoha muži obdivovaný film Revenant. V něm již poněkud zestárlý DiCaprio vstává celých 156 minut pořád a pořád z mrtvých – téměř sežrán grizzlym, zamrznut v ledové řece a vyhladověn bezkalorickým lišejníkem – aby dokonal to, po čem touží, totiž pomstu. Vyšel jsem z kina do reality zábavně-nákupního centra, rozhlédl jsem se po onom ohňostroji zcela zbytečného konzumu a uvědomil si, že Amerika nám opět předkládá sice úžasně natočené, ale stále jen šidítko. Hezký sen, který nás nebolí, ale který nám zcela mylně říká, že se stačí (občas a ještě v bezpečí kina) vrátit do doby lidoopů. Porazit strom, utéct grizzlymu a zabít padoucha.

Možná že se nyní ptáte, jaká že tedy je ta cesta „mého“, ať už pravého, levého, horního nebo dolního muže? To samozřejmě nevím, přiznávám. Přiznávám to na rozdíl a natruc všeobecnému trendu inflace správných cest a zaručených diet, přehršle poradců a koučů (koneckonců jsem stále jedním z nich), přiznávám to ve svých třiašedesáti letech, kdy bych už měl být moudrý a nejméně způli osvícený. Ale také tvrdím, že moje „nevím“ není to bezradné, defétistické, mlhavě couvající z odpovědnosti, kterou každý za sebe neseme. Je to „nevím“, které je otevřené a klade otázky, které zpochybňuje trendy a módy, které se obrací dovnitř mé psýchy a tím se dostává mimo každou kmenovou duši a každé módní hnutí. Možná, že je to „nevím“ motýla, který se zrovna klube z kukly. Nebo, když budu střízlivější, nevědění té žluté kašičky uvnitř kukly, která je výsledkem rozpuštění nažrané housenky v příslib něčeho zcela jiného. Jen tak na okraj – právě transformace housenky je z našeho dnešního mužského hlediska fascinující. V oné žluté, svou beztvarostí každého muže děsící kašičce se nachází pár buněk, kolem kterých se jakoby zázrakem začne formovat zcela nová struktura tvorečka s barevnými křídly.

Možná že to, co dnešní muž potřebuje, není jedna cesta, ale vlastně tři. Ta první vede k poznání naší vlastní, vnitřní ženské stránky. To neznamená, že by se muži měli vzdát své polarity a síly. Naopak – teprve když se dovedeme pohybovat mezi svými vlastními póly – mezi jang (mužským) a jin (ženským) principem, můžeme se tehdy, když je to žádané, postavit do „celého“ muže. A v případech, kdy je zapotřebí naší emocionality, intuice nebo citu pro nuance, nemusíme tyto vlastnosti požadovat a očekávat od partnerek, ale naopak je najdeme v nás samých, a tím se vymaníme ze závislosti. A nadto ženy, se kterými žijeme, ty externí, úžasné bohyně, podpoříme.

Ta druhá cesta je obtížnější. I zde ovšem jde o spojení dvou zdánlivě protichůdných kvalit v novém muži – té malého dítěte a moudrosti zralého muže. Malé dítě je otevřené všemu i zcela novému. Ptá se na mnohdy i nesmyslné otázky. Je schopno se divit a žasnout. Věří na zázraky, které – logicky – se pak i dějí. Nestydí se za to, že ještě něco neumí, ale učí se to. A často při tom padá na nos. To sice bolí, ale dítě se dívá vpřed, nikoliv na to, čeho už dosáhlo nebo co se mu nepovedlo. Mnohý z mužů je ovšem nesmírně rád, že tuto etapu má za sebou. Má pocit, že nyní už svůj život kontroluje. Což je fatální omyl, jak ukáže příští krize nebo nakonec i smrt. Proto potřebujeme flexibilitu a zvědavost malého dítěte. A moudrý muž? Ten se dostal ze své víry v tu jednu, jedinou, tu „jeho“ pravdu do vhledu, že existuje pravd mnoho*. A ačkoliv se vždy pro jednu z nich rozhodne, neboť jinak by zůstal na místě a neudělal ani krok, toleruje pravdy jiných. A nevychýlitelně se k tomu usmívá.

Třetí cesta je ovšem ta nejtěžší. Neboť zde stojíme na zcela existenciálním rozcestí. Tisíce, možná miliony let jsme se v mužské expanzi orientovali na vnější svět. V naší buněčné paměti je uložen kód nejen objevování, ale i dobití, zabrání, vykácení, zúrodnění a zmocnění se všeho, co bylo „vně“ – tvorů, krajiny, kontinentů, přírodního bohatství celé Země a nakonec i Vesmíru. Ale čím více dobýváme, tím víc ubývá, nejen druhů, rozmanitosti, pestrosti, ale i míst na mapě, kterých se ještě můžeme zmocnit. Ta třetí cesta tedy leží v obrácení mužské expanze směrem dovnitř. Létáme na Měsíc, ale svět naší psýché neznáme. Spirituální dobrodružství nezačínají ani v peruánském pralese s ayahuascou, ani v Himálaji s guruem, ale uvnitř nás. Nebo možná v lese za řekou, tou českou.

Nedávno jsem četl cosi o údivu vědců, že se ještě nepodařilo objevit signály mimozemských civilizací. Autor se zamýšlel nad otázkou, zdali jsme ve vesmíru sami. Já mám pro mlčení ufónských civilizací svoji vlastní, privátní teorii. Od jistého stupně vývoje technologie, od určitého stádia ovládnutí okolního životního prostředí stojí takto se vyvíjející civilizace na rozcestí. Ta jedna cesta, kterou bych nazval predátorskou, vede k sebezničení v důsledku vyčerpání toho, co okolní svět může nebo i musí poskytovat. Neboť každá expanze má své přirozené hranice. Ta druhá cesta je vývojový skok. Znamená obrácení se ke svému nitru, k vnitřnímu bohatství, ke kořenům. Je to vlastně nesmírně jednoduché. V ročním cyklu jara, léta, podzimu a zimy to dělá každý rozumný tvor, každá rostlina. Jen my ne. Jen my chceme neustálé léto, růst, conquistu. Civilizace, kterým se tento skok „do nitra“ povede, asi nebudou ostošest vysílat do vesmíru své televizní pořady. Možná, že budou mít úžasnou a hlubokou spiritualitu, že budou komunikovat telepatií, že se budou navštěvovat ve snech. Kdo ví. A kdo ví, kterou cestou se dáme my.

-------------------
*Protože ale žijeme ve věku, kdy mnoho lidí zaštiťuje svoje účelové lži tak zvanými alternativními pravdami - budiž jasně řečeno, že pravda faktická je pouze jedna. To, co je mnohačetné, jsou výklady faktů, tedy ony subjektivní pravdy každého z nás.

Článek vyšel v časopise Joga dnes
Informace o seminářích s Janem najdete na www.konstelace.info

pondělí 9. července 2018

O kmenové duši

„Kmenová duše“ je pojem, který v souvislosti s konstelacemi poprvé používal jeden z mých učitelů, holandský šaman Daan van Kampenhout, a jehož hluboké pochopení má, jak jsem přesvědčen, opravdu zásadní význam pro dnešní svět. Jak každý může lehce pozorovat, „kmenová duše“ a s ní spojené cítění „my (správní) versus oni (špatní)“ v dnešní době opět sílí. Děje se to po desetiletích, možná dokonce po staletích narůstajícího individualismu a liberalismu, jako odpověď na globalizaci, je to samozřejmě i reakce na myšlenku multikulturalismu, kterou nyní většina v důsledku nestability a migrace pociťuje jako ohrožení. Především ale, jak se v tomto zamyšlení pokusím ukázat, se tak děje ze strachu před oním velkým krokem, který po vývojovém stádiu „kmenové duše“ musí nevyhnutelně následovat – totiž před skutečným dospěním a převzetím zodpovědnosti za své činy.

Podle šamanského učení prožíváme skrz naše reinkarnace vždy čtyři stádia – tři z nich v našem těle a jedno mimotělně. Toto čtvrté, nemateriální stádium nazýváme „velkou duší“. Je to onen duchovní bez-časový ne-prostor, ze kterého se na tento svět rodíme a do kterého se po naší smrti opět rozpouštíme. Tato čtvrtá fáze vývoje zůstává mysteriem, neboť ačkoliv existuje mnoho teorií a popisů zasvěcených, co se zde děje, jako fyzické bytosti si ve většině případů prostě bezčasovost a netělesnost nedovedeme představit.

Naším narozením (popřípadě již početím) se z tohoto mysteriózního ne-prostoru dostáváme do konkrétní fyzické existence a tím i do genetického pole naší (původní) rodiny. Jinak řečeno – stáváme se dětmi našich rodičů a potomky našich předků. Zde pak více či méně úspěšně vyrůstáme coby děti a adolescenti. Přebíráme nejen genetickou výbavu našich příbuzných, ale i jejich zvyklosti, přesvědčení a mnohdy i jejich nedokončená, neuzavřená traumata. A samozřejmě prožíváme i své vlastní radostné, bolestné či dokonce traumatické zkušenosti. Tuto vývojovou fázi nazýváme „rodinnou duší“ a především o ní jsou rodinné konstelace v užším smyslu. O mechanismech této rodinné duše bylo napsáno (především skrz dílo Berta Hellingera) mnoho užitečných knih. Základním problémem je zde přijetí našich rodičů a starších předků – přijetí do jistého stupně bezpodmínečné, neboť oni jsou „velcí“ (bez nich bychom tu my „malí“ nebyli) a zůstávají „tací, jací jsou“.

Již během dospívání dítěte, ale především po pubertě se v nás vytváří další kotva, která působí mnohdy jako protiklad prvotní rodinné duše. Hledáme si skupinu, ke které chceme patřit, na rozdíl od rodiny, do které, i když nechceme, tak prostě patříme. Často také do této nové, „naší“ skupiny utíkáme, neboť potřebujeme protiváhu k nevyřešeným záležitostem a přebraným zátěžím naší původní rodiny. Budujeme si příslušnost ke „kmeni“, tedy ke skupině (nebo v krajním případě, jak uvidíme, i k jednomu člověku), která nám dá pocit sounáležitosti, identity a doufejme i jistého bezpečí. Přecházíme tak do fáze „kmenové duše“, a to samozřejmě aniž bychom ztráceli příslušnost k našim předkům, tedy k oné rodinné duši.

Naším „kmenem“ může být parta kamarádů, mohou to být spolužáci nebo studijní spolek (krásným příklad je zde pověstný Skull and bones), může to být náboženská či spirituální skupina, církev, politická strana, spolek chovatelů drobného zvířectva, motorkářský gang, firma, které jsem tak trochu poskytli naší duši, může to být etnická skupina či národ. Někteří se stanou členem skupiny lidí, kteří nejsou nikde členem. A nejmenší kmenová duše vzniká, když si nalezneme partnera nebo partnerku, především pokud cítíme, že s ním nebo s ní chceme založit rodinu – náš vlastní „kmínek“.

Možná že se ptáte, co znamená ono slovo „duše“ v obou pojmech – v rodinně i v této nové, kmenové skupině. Kromě toho, že jde o tradiční překlad z angličtiny a němčiny, to opravdu vypadá, jako by měla každá rodina či kmen cosi jako společnou duši – tedy jakousi nematerielní sílu, která se snaží držet skupinu pohromadě, která jí dává sílu a stará se o pocit příslušnosti. Pokud jednáme v souladu s touto silou, pociťujeme blaho, pokud jsme s ní v rozporu, máme výčitky svědomí, obavy, cítíme se osamělými.

Protože se ale do rodiny narodíme a až do naší smrti (případně in memoriam i poté) ji už nemůžeme opustit, jsou některé zákonitosti a mechanismy rodinné duše odlišné od těch, jež používá duše kmenová. Především jde o příslušnost. O tu se rodinná duše prostě nemusí obávat. Jak již jsem řekl, otec, matka a naši předci nám prostě zůstanou, ať se nám to líbí, nebo ne. U kmenové duše je to ovšem jinak. My se sice členy jistého kmene stát můžeme, ale také z něho můžeme odejít. Proto ona síla, která se snaží udržet kmenovou skupinu lidí pohromadě, je nucena používat podstatně silnější nástroje, aby nás udržela. Těmito nástroji jsou pocit nadřazenosti (nebo, jinak řečeno, pocit správnosti), vytváření skupinové či kmenoví ideologie, a pro ty, kdo by skupinu chtěli opustit, hrozba, že se stanou zrádci. Což je z pohledu kmenové duše horší, než být nepřítel.

Podobně jako v rodině, i v kmenové duši vzniká tlak na její příslušníky, chovat se v souladu s potřebami (případně s „přikázáními“) skupiny. Pokud toto člověk dělá, posiluje tak svůj pocit sounáležitosti a od skupiny je odměňován, například beztrestností. Uvedu příklad: Zatímco zabíjení jiných lidí je všeobecně bráno jako zločin, zabíjení „těch druhých“, tedy nepřátel ve (kmenové) válce je hrdinský čin. A čím více semknutá je skupina (kmen), tím více se bude snažit eliminovat, popřípadě exemplárně potrestat své „zrádce“, tedy ty, kteří ji opustili a přeběhli k „nim“. Jak vidíme, vytváří kmenová duše podstatně silnější pocit „my versus oni“, než je tomu u rodiny. Typickým heslem je zde ono Gottwaldovské „Kdo není s námi, je proti nám“. Veškeré války se vedly, vedou a budou vést pod vlajkou „nás správných“ proti nim – pohanům, bezvěrcům, kapitalistům, komunistům, kolonialistům, židům, arabům, sparťanům, slávistům, sluníčkářům atd.

Proč to ale kmenová duše dělá? Už z říše zvířat víme, že smečka, hejno, roj, stádo nebo tlupa své členy chrání a dává jim podstatně větší možnosti, než jaké by měli jako jednotlivci-samotáři. Bez kmenové duše bychom zůstali na úrovni drobných hlodavců, kteří mohou spoléhat jedině na své (individuální) rychlé nohy. A je to právě kmenová duše, která umožnila vybudování civilizací, kultur a blahobytu. Nemá tedy smysl kmenovou duši, ono „stádní chování“ zatracovat. Je ale nutné ji pochopit.

Tak například existuje velice zajímavý případ, kdy se nejmenší myslitelná kmenová duše – partnerství nebo manželství – hroutí a rozděluje. Zatímco u velkých kmenů (vezměme například fotbalový gang) je v případě odchodu („zrady“) jednoho člena poměr sil naprosto jednoznačný ve prospěch gangu, u manželství je to 50-50. To ale znamená, že oba partneři budou přesvědčeni, že chyba (tj. „zrada“) leží u toho druhého. A kmenová duše zařídí, že každý z nich bude pro tu svou verzi mít neochvějné „důkazy“. Budou se také snažit přetáhnout případné děti jako spojence na jejich stranu – nikoliv ze zlého úmyslu, ale jednoduše proto, neboť jsou přesvědčeni, že oni mají pravdu. Budou se snažit, nejprve po dobrém, poté za pomoci příbuzných, právníků a soudu vysvětlit tomu druhému, že je to on (ona), kdo se mýlí. To ovšem jejich děti nikdy nemohou pochopit, neboť pro ně jsou rodiče nikoliv hroutícím se kmenem, ale rodinnou duší, jejíchž členy samozřejmě zůstávají navždy.

Ačkoliv je tedy kmenová duše důležitým vývojovým stádiem, není to poslední etapa cesty naším životem, a to i přes to, že do této poslední „pozemské“ etapy se většina lidí dostane až na poslední chvíli, krátce před smrtí. Touto třetí etapou je skutečná spirituální dospělost, kterou nazýváme „esenciální duše“. Zatímco během dětství jsme na rodičích a příbuzných závislí a v etapě kmenové duše jsme závislí na pocitu sounáležitosti a skupinové identity, ve třetí etapě přestáváme být závislí na vnějších okolnostech zcela. Stáváme se skutečně tím, kdo jsme, my a jen my sami, zcela svobodní.

Skutečně nezávislí jedinci se však nedají ovládat, neboť nepodléhají ani rodinnému svědomí, ani žádné skupinové ideologii. Proto se téměř každá kmenová duše snaží, své členy od přestupu do esenciální duše odradit. Rigidnější „kmeny“ to dělají skrze zákazy a ostrakizaci „podivínů“, kteří nikam nepatří, méně rigidní, ale v naší době právě tím úspěšnější kmeny, skrz přísliby a pobídky, za pomoci neustálého zvyšování nabídky konzumu, skrz pojištění, důchody a další výhody pro své členy.

Ale nejen to. Tak jako je puberta poměrně obtížný přechod do dětství do (relativní) dospělosti, tak je i přechod z kmenové duše do té esenciální spojen s mnohdy těžkou a namáhavou krizí. Ten, který opouští kmenovou duši se totiž musí vzdát ulpívání na všech výhodách, jež tato nabízí – lpění na postavení, majetku, jistotě, vlastní firmě, „podařených dětech“, na té „mé“ manželce „mém“ manželu, na domku, zlatém retrieveru či jachtě. Nemusí samozřejmě toto všechno odvrhnout, podpálit barák, zruinovat firmu, opustit partnera. Ale musí je přestat „držet“. A to je velice, velice těžké.

Nakonec ještě pár slov k tomu, co bylo naznačeno na začátku tohoto článku – ke společenské situaci. Jsem pevně přesvědčen, že alespoň ona „západní“ kultura, k níž přes všechny pochybnosti stále ještě počítám i moji vlast, se pomalu ale jistě blíží jako celek k přechodu z kmenové do esenciální duše. Stav naší planety je na pováženou. Z velké části je to tím, že lidstvo (a především právě ona západní kultura) jako „kmen“, tedy ten „náš“ druh homo sapiens occidentalis, je neobyčejně úspěšný a to na úkor všech ostatních kultur a především i jiných živočišných a rostlinných druhů. Skrz vynález a překotný rozvoj technologie se nacházíme ve stavu, onu větev, na které sedíme, totiž přírodu, zdecimovat a podříznout. Jak už český filosof Josef Šmajz konstatoval, zde nepomůže žádná ochrana životního prostředí (příroda je totiž„větší“ než my a tím ji nemůžeme chránit), třídění odpadků či zákaz plastikových tašek.

To jedniné, co nás může z této krize vyvést, je radikální změna vědomí, přerod od kmenového myšlení k integrálnímu, planetárnímu vědomí, v němž si uvědomíme jak naši individualitu, onu „božskou“ jiskru v každém z nás, tak i naši zodpovědnost za celek – za planetu/organismus, který nazýváme Gaiou. Všichni tento hluboký přerod cítíme, ale většina z nás se ho bojí. Přechod do esenciální duše je totiž vždy spojen s nejistotou, s odevzdáním kontroly nad tím, co ve skutečnosti nemůžeme kontrolovat, s uvědoměním si dočasnosti života a jeho neustálých proměn. Toto většinu lidí děsí, byť si toho nejsou zcela vědomi. Podle mého názoru je to právě tento podvědomí děs, který v současnosti žene velké skupiny lidí do náruče těch, kteří slibují posílení kmene, ať už jsou to „silní vůdci“ typu Trumpa, Putina, Erdogana, Orbána a podobní, nebo různé sekty, spolky a virtuální komunity sociálních sítí.

Právě z důvodů oslabení starých kmenů – národů, etnik a církví – vznikají nové kmeny, jež vytvářejí své vlastní výklady reality, své často zcela nereálné „pravdy“. Divíme-li se oné lehkosti, se kterou přejímají naši přátelé a spoluobčané naprosté nesmysly jako pravdivou skutečnost, musíme si uvědomit, že v období přechodu se ti, kteří jsou vývojem znejistěni, ochotně chytají každé „silné“ ideologie či možná jen silně vypadajícího tvrzení, které jim dává, byť mnohdy pouze na krátký čas, pocit sounáležitosti a jistoty. Hledáme jednoduché, jasné, lehce uchopitelné kmenové duše, abychom mohli ještě chvilku pobýt v té jistotě, kterou náš kmen poskytuje. Hledáme souznění, protože se děsíme stát se dospělými. A hledáme ideologie a návody přicházející „zvenčí“, neboť je pro nás velice těžké, stát se sami sebou.

Děkuji za hodnocení i komentáře.
J. Bílý

úterý 22. května 2018

Aparigraha aneb: O pouštění

V životě jsem měl štěstí na geniální ženy. A bez nich bych asi dneska nebyl tam, kde jsem.

Začalo to mojí první velkou láskou (v Německu), Iris. Po půl roce krásného vztahu mi jednoho rána povídá: „Pojedu navštívit Hanse“.
Což u mne způsobilo takový ten komický pocit kdesi kolem třetí čakry, jemuž boxeři říkají rána na solar. Protože Hans byl její ex.
„A kde ... ehm ... tam budeš bydlet?“
„No u něj. Tedy u nich, on bydlí s lidmi na statku.“
„A kde ... ehm ... budeš spát?“ (To už Iris mírně zbystřila.)
„Nevím. Proč?“
„No jestli ... co jako spolu máte?“
Tu se na mě Iris podívala, velice velice láskyplně. A zcela klidně, zpříma a bez oklik pravila: „Milý Jane, s Hansem jsem před tebou byla čtyři roky. A rozešli jsme se hezky a máme se doteď rádi. S tebou mám úžasný vztah, ale jestli si myslíš, že kvůli tobě přestanu vídat lidi, které mám ráda, tak to se mýlíš. Pokud jsi žárlivý, tak se prosím podívej na to, odkud to pochází. Se mnou to totiž nemá co dělat.“ A odjela.

V indické filosofii a především v józe znamená aparigraha „neulpívání“ Původně myšleno jako ne-vlastnění, ne-toužení a ne-závislost patří aparigráha mezi ty vlastnosti (jogínsky řečeno „ctnosti“), které já osobně v posledních letech víc a víc považuji za klíčové k našemu dalšímu rozvoji. Tenkrát, před mnoha a mnoha lety, zasadila Iris svojí přímostí a zároveň laskavostí první seménko k tomu, co sice do dneška řeším, ale v čem, jak doufám, už patřím k těm mírně pokročilým.

Osho, můj první „guru“, nám opakoval stále dokola: Spiritualita není ani o dogmatech, ani o přikázáních, není o dodržování příkazů a zákazů, není o disciplíně. Spiritualita, kterou vás učím, je o svobodě. Jenže my, jeho sannyasíni (tedy „žáci“, nebo, slovy jiného mistra, Ježíše, „učedlníci“), jsme zpočátku jeho slova chápali jako především vlastní, idnividuální osvobození se od všech těch ze společnosti a její morálky pramenících omezení. Svoboda, o které Osho ovšem mluvil, byla o něčem zcela jiném. Měl totiž na mysli radikální neulpívání, nejen na „pozemských statcích“ (těch většina z nás opravdu neměla mnoho) ale především na našich představách, že něco má být tak, jak bychom to rádi měli. O neulpívání na „naší“ pravdě a „naší“ lásce, na „našem“ spirituálním pokroku.

Známá je historka o jednom zenovém mnichovi, který celý šťastný svému mistrovi hlásil, že kdykoliv se v poslední době dostane do opravdu hluboké meditace, zjevuje se mu zářící Buddha.
„Hm, tak přidej k meditaci taky dechové cvičení, a ono to za pár dní přejde,“ odpověděl mu učitel.
Když se tak dívám, co se děje v spirituální scéně kolem mne (kde zrovna frčí „žába štěstí“), často si na tuto historku vzpomenu. Jenže – neulpívat na spirituálním pokroku je pořád ještě snazší, než neulpívat na někom, koho milujeme. Ať už je to partner, manželka, milenec nebo naše děti. A asi to nejtěžší je neulpívat na tom svém pohledu na svět. Tím nemyslím nějaký názor, který si rádi necháme vyvrátit, neboť přeci patříme k té inteligentní, učenlivé půlce světa. Myslím tím naše vnitřní a hluboké přesvědčení, že my jsme ti na té „dobré“ straně, že zelená je zelená a ne červená a ráno moudřejší večera.

Když mého úžasného mistra „postihlo“ osvícení, spadl ze švestky. Nebo z nějakého jiného stromu, to podle různých pramenů. A já mám občas neobyčejně silný pocit, že se některým z nás právě děje totéž – že padáme ze švestky našich přesvědčení a padáme a padáme, a že během toho pádu si uvědomujeme, často s hrůzou, že opravdu není nic, čeho bychom se mohli držet. A že jediná možnost, jak tohle přežít, aniž bychom se zbláznili nebo se nakonec chytili něčeho, co nám okolní svět neustále nabízí – něčeho docela mociplného, nějakého přesvědčení, ideologie nebo třeba jen naší sociální bubliny na FaceBooku – je právě výše zmíněná aparigraha. Totální a naprosté neulpívání. If you love somebody, set them free. S trochou obměny: Pokud opravu miluješ, sebe, jeho, ji, nebo nějaké „to“, tak to prostě pusť.

Jeden jiný mistr zenu pravil na otázku, jaké má člověk, který dělá spoustu dobra, zásluhy: Žádné.“ A na doplňující otázku, co tedy je smysl zbožného života poznamenal: „Prázdné nebe, žádná zbožnost.“

pátek 13. dubna 2018

Náboženství vlků

Konstelační divadlo pro podivné děti
Jan Bílý ©2014


Uprostřed malé chaloupky kdesi v lese sedí u stolečku Babička a Karkulka. Myslivec, který je osvobodil, před chvílí odešel. Zbyly po něm jen blátivé šlápoty na dřevěné podlaze. Je už téměř tma, místnost osvětluje svíčka na stole, na kterém je bábovka, otevřená láhev portského a tři skleničky. Jedna z nich – ze které pil myslivec – je prázdná. Je ticho, přerušované pouze sípavým dechem umírajícího vlka.

Karkulka (ukáže na láhev): „Dáš si ještě?“
Babička: „Ještě kapku, Karkulko. Nalij si taky. Na život.“
Karkulka (nalévá Babičce a sobě): „Škoda, že tu není máma, ta by ale koukala.“
Babička: „Jestli by ji to nepovalilo. Bylo to docela o fous.“
Karkulka: „Jo. To tedy bylo. A já už se chvíli bála, že to prokoukne.“
Babička: „Ale kdepák. On je prosťáček. Hodný, ale hloupý.“
Karkulka: „Ale s flintou.“
Babička (přikyvuje): „Jo jo, jako všichni.“
Babička s Karkulkou si připíjejí: „Tak na plán.“ „Jo, na vítězství.“ „Ať žijeme.“

Vlk odněkud zasténá.

Karkulka: „Je spoutanej?“
Babička: „Jasně, neboj se.“
Karkulka: „No, babi, já jsem tady asi ta poslední, která by se ho bála. Já jen aby tady ještě nepobíhal a nepokrvácel to tady všechno.“
Babička: „Vlastně je mi ho teď tak trochu líto.“
Karkulka: „Nebuď sentimentální, babi. Sama jsi mi dala čapku. Jak říkal táta, když se kácí les, lítaj třísky.“ Zasměje se.

Babička: „Jak jsou daleko?“
Karkulka: „S kácením?“
Babička: „S projektem.“
Karkulka: „Začali, ale teď, co je vlk mrtvej, se to zpomalí.“
Babička: „Ježíš, snad zastaví?“
Karkulka: „To je fáze dvě. Vlastně tři. Nejdřív jim to vezme sílu. To je zpomalí. Pak přijde rozvrat, začnou si sami házet klacky pod nohy. Tedy – spíš se s nima mydlit po hlavě.“ (Směje se.) „A pak už to snad brzy skončí. Ty bagry tam zrezivěj, výkopy zarostou, a za pár let, nebo nejvýš za pár desetiletí tu máš už zase všude přírodu.“
Babička: „No, víš, já jsem přeci jen spíš pro ty jemnější metody. Magii.“
Karkulka: „Magie je dobrá tam, kam se hodí, babi. Chlapa musíš občas praštit něčím pádnějším. Ale lepší, když se praští sám.“
Babička: „To máš Karkulko recht. Teď už určitě sedí v hospodě a fabuluje nějakého vlkodlaka.“

Karkulka: „Jak jste na to vlastně s mámou přišly?“
Babička: „To je od prabáby. Ona vždycky říkala, že chlap má jednoho hodně důležitého spojence. Totiž vlka. To je jeho síla, a když se tý síly lekne a toho vlka zabije, tak už to potom s ním jde z kopce. Ale musí ho zabít sám, to nejde z venku, nemůže to udělat žádná žena, nikdo kromě jeho samotného. Chlap a vlk jsou jako strom a člověk, takový dva bráchové, víš, jako blíženci, ale každý trochu opačný. Podívej – my lidé se pořád hýbeme, zatímco stromy jsou přirostlý. My potřebujeme kyslík, oni ho produkují. A stromy dýchají to, co my vydechujeme, jak se to jmenuje.“
Karkulka: „Kysličník uhličitý, babi.“
Babička: „Jo. Stromy koření v zemi a my máme kořeny ve hvězdách. A tak. Kdybychom je zničili, zničíme sami sebe. A podobně je to s mužem a s vlkem.“
Karkulka: „To chápu. Já znala nějakého Tondu, ten za mnou furt běhal. Takovej hokejista, prostej, ale ramena, že se nevešel do dveří. A pořád se chvástal, jak všechno ví a co všechno už dokázal a že je strašně silnej a vědomej a tak, vždyť to znáš. Tak jsem mu řekla, že si ho vezmu, ale že se ho trochu bojím. Té jeho temné tváře, té z lesů, jsem mu řekla. A on pak udělal takovej rituál, a tam ji tu svojí temnou stránku spálil. Zabil svýho vlka.“
Babička: „A tím zabil sebe.“
Karkulka: „Tak.“

Vlk opět odněkud zasténá.

Babička: „Dej mu napít.“
Karkulka: „To ho ale asi zabije docela, má rozpárané břicho.“
Babička: „Trochu vína, ať se tak netrárpí.“

Karkulka nalije do sklenky po myslivci víno a jde do rohu světničky. Vezme hlavu vlka do rukou a dává mu pít. Je slyšet chlemstání a pak tiché vytí.

Vlk: „Vuííí. Buííí. Úííí.“
Karkulka: „Nebreč, napij se ještě.“

Vlk chlemstá Portské. Karkulka ho zvedne do náruče a přinese ho ke stolu.

Karkulka: „Ježíšmajrá, je ale těžkej.“

Vlk vydává zvuky, které se podobají šeptání.

Karkulka: „Jakoby chtěl něco říct.“
Babička (přistrkuje širokou lavici): „Polož ho sem, Karkulko.“
Vlk (šeptá): „Prooošš?“
Karkulka: „Co?“ (K Babičce): „Hele, on chce něco říct.“

Babička přistoupí a položí vlku ruku na hlavu.

Vlk: „Proč já?“
Karkulka: „Protože to jinak nešlo. Sakra – mě se to taky moc nelíbilo, vlku. Ale jsi symbol.“
Vlk: „Symbol?“
Babička: „Ano, protože kdybys neumřel, kdyby tě myslivec nezastřelil, tak vykácejí les. A postaví ten projekt. Tak budou stavět a kopat a hrabat a ničit zem a nezastaví se, až už bude pozdě.“
Karkulka: „Prostě jsme tě obětovaly. Takhle se střelili právě do té jejich nohy, která šlape po lese. Která si ho neváží. A to se vymstí. Ztratí pod tou nohou nejprve les, pak zemi. A pak spadnou, protože na jedné noze se neudrží. A budou muset přestat.“
Babička: „Ztratí půdu pod nohama, tak to my lidi říkáme.“
Karkulka: „Nebudou na koni.“
Babička: „Budou v troubě.“
Karkulka: „V háji.“
Vlk (šeptá): „Háj.“
Karkulka: „Jo, o ten jde taky. Jejich háj. Jejich vlastní, posvátnej háj. Idioti. Ten vykáceli hned na začátku.“
Babička: „A tak jsme si řekly, takhle to už dál nejde. A protože nás vůbec neslyšeli, tak jsme použily malou lest. Tak trochu divadlo, ohrožení, chudák Karkulka, chudák babička, obě pohlceny divočinou. Takže divočinu nutno zkrotit. Organizuje se trestná výprava. S flintou. Proti jejich vlastnímu vlkovi. Ustřelili si pinďoura, hihi.“
Karkulka: „Udělali z tebe teroristu.“
Babička: „Z té vlčí části v nich samých. Zabili vlastní moudrost.“
Karkulka: „A svou divokost.“
Babička: „A za to zaplatí. A nám, za ta léta. Za to příkoří. Za ty čarodějnice tenkrát. Za ten les teď.“
Vlk (sípe): „Můj les.“
Karkulka: „Les divých žen.“
Vlk: „Můj les.“ (Dlouhé ticho.)

Karkulka: „Víš, vlku, my jsme to chtěly po dobrém. My jsme jim říkaly, ať se podívaj na to, že jsou stále ještě děti. Děti země, přírody, děti lesa. Že jsou malí a že nevyrostou než skrze uznání toho, že jsou malí. Ale oni byli jak posedlí. Ten vlk, kterýho maj v duši, ten se nějak zvrhnul. Ten chtěl všechno sežrat. Slunce, Lunu, už začal požírat hvězdy. Mléčnou dráhu. Světlušky. Chrousty. Včely. Polární medvědy. A tak jsme si řekly, že je musíme dostat k tomu, aby ho zastavili. Aby se střelili do nohy. Aby se praštili tou jejich dřevorubeckou sekerou jednou pořádně do hlavy. A ty jsi jejich symbol. Toho divokýho v nich, toho krásnýho, ale taky toho, co se zvrhlo. Takže jsem tě svedla. To zas až tak těžký nebylo, nezlob se. Jsi starej, šedivej, takže mi to fakt nedalo moc práce. Skoro jsi slintal. A pak jsem poslala vzkaz tomu troubovi myslivci: ‚Pomoc, jsme v ohrožení života. Stop. Babička pokousána. Stop. Prosím zachraňte nevinné dítě. Stop.‘ Dítě – no, jak se to vezme, patnáct je vlastně ještě docela málo. Takže až tak jsem ani nemusela lhát. A on se samozřejmě dostavil. Ještě že nevzal kamarády z hospody. A když na tebe mířil, tak vůbec nevěděl, že právě střílí na sebe. Na kus sebe, bez kterýho nemůže přežít. Prásk. Děkuji, chrabrý zachránče. On tam stál, jako kdyby rozluštil právě tu nejtěžší hádanku sfingy. Tu o těch čtyřech, dvou a třech nohou. Opíral se o svou pušku, a aby se nezhroutil, tak mě začal poučovat, abych na sebe dávala víc pozor. A ani to na mě nezkusil. Koneckonců jsem ještě pod zákonem, žejo. Z toho by mohl být v hájovně docela průser. Ztráta místečka. Stop v kariéře. Takže se sebral a odešel, bez princezny. Taky nezabil žádnýho draka, ale právě sám sebe. A jejich temnýho vlka, kterýho tak dlouho ignorovali, až jim začal požírat nebe. Vlka Fenrira. Chápeš?“
Vlk: „Les.“

Líže Babičce ruku, která ho hladí.

Babička: „Možná, že přežije.“
Karkulka: „Kdo? Vlk? Mě mrazí.“
Babička: „Možná, že jsme udělaly chybu.“
Karkulka: „Jakou, sakra!?“
Babička: „Možná, že jsme na něco zapomněly.“
Karkulka: „Na co, probůh?“
Babička: „Na tvého tátu.“
Karkulka: „A co je s ním?“
Babička: „Je to chlap.“
Karkulka: „Není, babi. Je to dřevorubec. A vůl. A mlátil mámu.“
Babička: „Protože byl zoufalý. Protože mu to nedocházelo. Protože ho to v té hospodě, kam chodil, nikdo nenaučil. Protože mu to nikdo neřekl, to s tím vlkem.“
Karkulka (křičí): „Jasně, chudák chlap. Chudáček, protože nemá vzdělání. Asi se mu prostě nedostalo příležitosti. Dítě ze sociálně slabé rodiny. A tak musel začít chlastat. A mlátit mámu. Bejt hnusnej. A zdrhnout. Takže za všechno může osud, nebo co?! Jeho rodiče, jo? Chybějící sociální dávky? Už je zase máme omlouvat? A čekat? A říkat ano? Když definitivně řežou tu větev, na který sedíme my všichni? Doprdele, to fakt chceš?!“

Babička: „Ne.“
Vlk (sténá): „Les.“

Karkulka (k Babičce, zaraženě): „Promiň.“
Babička: „To nic. Já vím. Já to taky znám, Karkulko. Ale jak mají začít, když jim sebereme vlka?“
Karkulka: „Co začít?“
Babička: „Žít. Uctívat les. Chodit ke stromům. Dívat se do hvězd. Povídat si s Lunou.“
Karkulka: „A to si myslíš, že oni dokážou?“
Babička: „Já nevím. Ale jak se tady na toho jejich vlka dívám, tak se začínám ptát, jestli jsme netrefily toho nepravého.“ (Vlk jí líže ruku.) „Já jen nevím, jestli bychom ho neměly zašít. Když už ho myslivec rozpáral, tak bychom ho mohly zašít, co myslíš?“
Karkulka: „Já nevím, babi. Neztratí se to kouzlo?“
Babička: „Myslíš, jestli nezačnou zase kácet les?“
Karkulka: „Jo, a jestli vlka nestrčí do zoologický a nebudou na něj vodit svý děti, aby se na něj podívaly, jak je nebezpečnej.“
Babička: „To nevím, Karkulko. Ale my bychom neměly brát život, ale zachraňovat ho.“
Karkulka: „Myslíš: 'Kde voda zahnívá, tam protrhnu hráze...'“
Babička: „'...ale s láskou to udělám.' Já tu modlitbu znám taky, Karkulko.“
Karkulka: „A když zase začnou kácet?“
Babička: „Třeba musí. Třeba na to opravdu musí přijít sami.“

Vlk (slábnoucím hlasem): „Les.“

Babička: „Přines jehlu a niť. A ještě pár svíček. A umyj si ruce. A pomodli se.“
Karkulka: „Tak jo. Ale ke komu se mám modlit? K NÍ?“
Babička: „K nim. K NĚMU. A k vlkům.“
Karkulka: „Ale, co je náboženství vlků?“

Vlk (šeptá): „Les.“

neděle 18. března 2018

Dva chrámy

Po jisté „karenční“ lhůtě přináším zde na svém blogu přepis článku, jenž byl otištěn v časopise "Jóga dnes" v září 2017. Užijte si to... :)

Sedím kdesi na jižním pobřeží Kréty – přesně řečeno nad ním, na úbočí „Bílých hor“, které se pode mnou svažují ještě tak tři sta metrů, než se obejmou s hladinou moře, která ve světle úplňku vypadá jako roztavené stříbro. Tři ze čtyř elementů jsou tedy téměř na dotek – kamenitá, trsy žluté trávy pokrytá země, neustále se měnící voda a večerní vánek vzduchu. A ten čtvrtý element, oheň, je i po západu božského Hélia přítomný v příjemném teple okolních skal. Nade mnou je nebe poseto hvězdami, které nad jihem tvoří souhvězdí Štíra a „mého“ Střelce a přímo nad hlavou mi bliká zářící Vega v Lyře. A na mysl se mi derou vzpomínky na dobu, kdy byl můj hlavní učitel Anton, rakouský podivín-druid, který měl nedaleko kláštera Melk svoji „pohanskou“ usedlost, a který nám, mladým „druidlínům“ kladl na srdce, že nejlépe je učit (a provádět rituální práci, což je mnohdy jedno a totéž) nejen v nebeském chrámu, ale i v nebeském rouchu. Nebeským chrámem se rozumí být venku, v přírodě, pod vysokým, nekonečným nebem. A nebeské roucho je nahota.


Jak filosof Josef Šmajs dokládá, v průběhu posledních pár století jsme zapomněli na jeden nesmírně důležitý fakt. V souboji přírody a kultury, tedy v pomalém, ale neustálém procesu proměny „divočiny“ v kulturní krajinu, ve města, silnice, splavné řeky, kultivované lesy, parky a „přírodní“ rezervace jsme si nevšimli, že příroda je lidské kultuře bytostně nadřazena, že totiž vztah civilizace k matce Gaii je ještě víc závislostní, než vztah dítěte k rodiči. Dítě jednoho dne dospěje a vydá se do světa, přičemž přestane být na rodičích závislé. My a naše kultura, tedy to, co jsme kolem sebe postavili jako ochranu před vším nekontrolovatelně divokým, se ovšem v dohledné době naší závislosti na přírodě nezbavíme. Mars je neobyvatelný, Venuše příliš horká a ostatní hvězdy s jejich planetami jsou nesmírně daleko. Pokud nás nenavštíví ufóni, jsme ve vesmíru opravdu sami – a ještě dlouho zůstaneme. Zbývá nám jen to, co máme, naše modrozelené planeta. Ale tu čím dál rychleji ničíme.

Mnohdy si toho ovšem vůbec nemusíme všimnout. Především žijeme-li ve městech, v domech a kancelářích, kde od rána do večera sedíme před počítačem a od večera do noci před televizí, s ledničkou, pračkou a mikrovlnkou, s automobilem v garáži a hromosvodem na střeše, s klimatizací, topením, odvozem našich odpadků a přísunem živin ze supermarketů. Hvězdy? Ty ale nejsou skrz přesvícené nebe vidět. Luna? Ano, někde tam občas bývá, ale neptejte se mě, kde. Voda? Z kohoutku. Tráva? No, víte, já totiž hraji golf, a ten se přeci na trávníku hraje, nebo? A les? Brrr, tam si člověk jen chytí nějaké nebezpečné klíště. A tak, protože jsem zapomněli na ten velký chrám, věnujeme se tomu malému. Našemu tělu.


Což ovšem děláme mnohdy docela podivně. Nebo, mohu-li se vztáhnout na mé předchozí řádky o ignorování přírody, ne-přirozeně. Určitě znáte ten pohled, když navečer jdete kolem ozářeného fitka. Nám, městským lidem, to připadá zcela normální. Jak by ale takové fitko viděl ufón, neznalý situace v jednadvacátém století? Lidé, zavření v krabici, zde vykonávají nesmyslné pohyby, jež slouží jen k tomu, aby si nahradili krutou nepohyblivost přes den. Běhají na jednom místě. „Jedou“ na kole, ale nikam nemíří. Dřou, ale nic nebudují. Zvedají závaží, aby je vzápětí zase položili. Namáhají se s jediným cílem, a tím je uklidnění pocitu viny vůči tomu malému, osobnímu chrámu, vůči jejich tělu.

Ale jako téměř vše v našem náhražkovém světě, i toto je pouhá náhražka. Pokud totiž máme své tělo opravdu rádi, měli bychom spíš než toužit po výkonu, rychlosti či prvenství, se zaposlouchat do jeho šepotu, do oněch bolístek a malých (n)emocí, jimiž nám dává najevo svou touhu po přírodě, po vzduchu, vodě a přirozeném pohybu, po smyslu jeho existence. Ale to je nebezpečné, neboť pak by se mohlo stát, že během toho naslouchání spadneme do obrovského smutku, možná dokonce hrůzy, která se skrývá kdesi hluboko na dně. Je to smutek ze ztráty toho velkého chrámu, z vyhnání z přírodního ráje do nezdravého prostředí kulturní (jaký to výsměch tomuto slovu), průmyslové či technologické aglomerace. A hrůza z poznání, že ten, kdo nás vyhnal a stále to ještě tak činí, jsme my sami.

Sedím na břehu Středozemního, nyní už zcela bez-žralokového moře a vzpomínám. Ještě před třiceti lety, kdy jsem s mojí první velkou láskou Iris tři měsíce putoval horem dolem Řeckem, se vody v každém malém přístavu každého malého i velkého ostrova hemžily rybami. Vzpomínám, jak ke mně, který na břehu zůstal u našich svršků, přiběhla místní babička a rukama nohama se mi pokoušela vysvětlit, abych okamžitě přivolal moji partnerku, jež se tou dobou jevila coby docela malá tečka v azuru moře, neboť jinak – a to jsme z jejího jinak nesrozumitelného brebentění pochopil – bude sežrána žralokem. Vzpomínám, jak jsme několikrát viděli delfíny, z našeho pomalého, staromódního trajektu či přímo ze břehu. Ryby se tenkrát ještě lovily a ne pěstovaly v mořských sádkách. A hlavně – téměř všude, kde nebylo příliš domorodých pravoslavných a tím i zahalených Řeků, jsme se koupali nazí. Takový malý návrat do ráje.


Od té doby ryby ubývají stejným tempem, s jakým roste délka nohavic pánských plavek. Nedávno, v sauně, kde dokonce i v Americe odmítám nosit plavky, jsem zachraňoval jakéhosi mládence, jenž se patrně za svůj chrám těla nesmírně styděl. I omotal kolem sebe pevně prostěradlo, které hodlal odložit až na úplně poslední okamžik před vstupem do chladicí kádě. Při balancování na malém žebříčku a odmotávání prostěradla ztratil rovnováhu a do kádě se zřítil po hlavě. A tak se ptám – máme ten svůj malý chrám opravdu rádi? Není naše touha po dokonalosti těla a zároveň zoufalství z nemožnosti naplnit tato naše očekávání jen pokusem o kompenzaci ztráty toho velkého chrámu? Neztratili jsme snad nebe nad hlavou? A pokud ano, lze ho získat zpět?

V mnoha mužských i smíšených seminářích se dotýkáme otázky, jak dál. Těch cest je několik. Jedna z podivných, mně osobně dost nebezpečně se jevících, je další pokračování ve směru, v jakém mašírujeme už staletí, možná tisíciletí. Cesta technologie, růstu a expanze, cesta umělé inteligence, jež se (ovšem jen zdánlivě) osvobozuje od nadvlády přírody. Pozor – neosvobozuje nás, neboť naše těla jsou organická a stárnou, jsou a stále budou závislá na přísunu biologických živin, vzduchu, vody. Počítač a ona umělá inteligence to nejsou – potřebují jen sít, elektřinu, program a případně i trochu hmoty pro tvoření nové, sofistikovanější struktury. V tom nám jsou vlastně velice podobné, až na to, že se vymykají biologickému růstu. Vytváří nový druh pestrosti, nové království boží, ve kterém my, lidé, figurujeme zpočátku jako tvůrci-bozi, kteří ovšem, tak jako naši dávní bozi, jednoho dne z toho nového světa mohou zcela zmizet.

Jiná, pro mě lákavější, ale nesmírně náročná a těžká cesta vězí v otočení směru růstu. Doposud jsme rostli směrem navenek. Dobývali jsme cizí kontinenty, podrobili si oceány i vzduch, razíme cestu do vesmíru. Možná, že je načase pochopit velikost onoho vnějšího chrámu a prokázat mu úctu. A obrátit pozornost na harmonii mezi vnitřkem a vnějškem, mezi tělem a přírodou. Začít obé nejen mít rád, ale i se k nim chovat, jako by to byly opravdové chrámy, ve kterých je našemu duchu dovoleno pobývat. Začít naslouchat, co potřebují. A co nám chtějí dát. Možná že je na čase, zastrčit meč, kterým máváme zběsile kolem sebe, neboť se stále ještě bojíme hadů, ještěrů, tygrů a žraloků, vlků, malinkých klíšťat a ještě menších mikrobů, ale především našich nepřátel, kteří vzývají jiné bohy. Je vtipné, že to dělají ve stejném chrámu jako my. Možná přišel čas, si sednout nad moře na úpatí Bílých hor (řecky Lefka Ori), a nad tou stříbrnou večerní krásu si párkrát zopakovat afirmaci, kterou jsem nedávno dostal na zmírnění mé alergie: „The world is safe and friendly. I am safe. I am at peace with life.“ Tedy: Svět je bezpečný a přátelský. Jsem v bezpečí. Jsem v míru s životem.

sobota 10. března 2018

Ariadna na Naxu

A když dopluli na Naxos a ubytovali se v malém hotýlku, jehož majitele jako obvykle Theseus před tím zabil, promluvila Ariadna k Theseovi takto:

„Víš, můj milý, tady já končím. Asi to byla chyba, od začátku, ale já se do tebe prostě zamilovala. Když jsi přišel na Krétu, tak jsem si řekla – konečně chlap. Jak si se objevil v Minoi, v té naleštěné přilbici, tak jsem dostala takové to šimráni v podbřišku, prostě nádhera. Takový nový život. Oni ty krétský chlapi moc chlapi nebyli, víš? To asi tím, že tam tak dlouho vládly ženy. A to klubko jsem ti dala, abys tuhle starou, zamotanou věc konečně rozmotal. Aby jsi se nechal vést tím červeným vláknem do hloubky věcí a tam poznal, o co tu jde. A dopomohl nám k změně.


„Ale namísto toho ty zabiješ toho posvátného býka. Jako nějaký kretén. To jsem si ještě říkala, no, nějak mu to ujelo, něco nedal, dáme mu druhou šanci. Jenže, můj milý, ty máš sice opravdu velký kyj, ale docela ti chybí mozek. Vždyť ty umíš jen zabíjet. Sám jsi mi to vyprávěl, jak mi bylo blbě na lodi, z těch vln, abys mě rozveselil. Periftes v Epidauru. Ten byl asi tvůj první, že prý zlý lupič, no jo... Sínis, jehož dceru jsi následně oblažil, jak jsi to pojmenoval. Aby prý nebyla smutná. Pak ta divoká bachyně Faia, která byla zasvěcena Bohyni. Skyron, Kerkyron, Prokrustes. A to všechno jen na tvé první cestě do Atén.


„Vždyť vy Dórové kam přijdete, tam naděláte spoušť. A to ve jménu nějakých bohů, kteří jako by vám z oka vypadli. Samé války, vraždy, boje, násilí, jen aby jste pak mohli vyprávět za večerů po hospodách o svých hrdinských činech. Ale, můj milý, to není hrdinství. To je prostě blbost malých kluků. Kluků, kteří mají strach ze tmy, a tak si pořád pískají, vyprávějí hloupé vtipy o ženách, perou se a pak se opijí tak, že upadnou a ztratí vědomí. To aby se té vlastní tmy v jejich duších nelekli.


„A já, hloupá husa, na to skočím. Jasně, měla jsem zprvu pocit, že mě ochráníš, až to budu potřebovat. Až ti třeba budu rodit dítě. U těch našich chlapů jsem si nebyla jistá. Oni raději pásli kozy a počítali hvězdy, hulili trávu a byli – nějak moc milí. Spíš na domluvu než na ránu. Trochu jsem se tam nudila, přiznávám. Minoa, to byl takový úl. Královna a trubci. A spousta pilných včeliček, které stále dokola, už dva tisíce let, sbírají tentýž med. Takže se něco muselo změnit. A tu se – trará trará – objevil můj hrdina. S kyjem, ale bez mozku. A jako na potvoru, zemětřesení. Já si fakt myslela, že je to znamení od Bohyně, že se věci musí rozsypat, aby se znovu složily, jinak, správněji. A ono to možná tak bylo, ale to já teď tady, s tebou, nedohlížím. To asi bude na dlouho. A tak tě opouštím.


„Já vím, že to takhle nenecháš na sobě sedět. Nemůžeš. A tak se bude vyprávět, že ty jsi opustil mne, protože u vás to musíte být vždy vy muži, kteří jednají. To bys nedal, přiznat před svými kumpány, že jsem to byla já, která tě nechala, protože vy ze severu nás vidíte jako pasivní káčy, které umí jen brečet a rodit děti. Ale to mi je jedno. Jdu za Dionýsem. Je úplně jiný než ty. Nemá žádný obrovský kyj, občas holduje vínu a taky prý se už miloval s klukama. Ale, můj milý, je to bůh a myslí mu to. A cítí.
Cítí, že žena jako já – víš, bývala jsem princezna – nepotřebuje jen chlapa v posteli, ale taky partnera. Někoho, se kterým může mluvit a koukat do hvězd a chodit do divadla, kde on je schopný to, co se hraje, pochopit, a který nezmlátí toho herce, který hraje lotra. Který má radost z toho, že je to jeho žena, jež si vybírá muže a ne naopak, který není chorobně žárlivý a zároveň chorobně nevěrný.
Byly chvíle, kdy jsem tě opravdu měla ráda. Měli jsem krásné momenty. Za ty ti děkuji. A přeju ti… přeju ti, ať zmoudříš. Ať dospěješ a najdeš nějakou ženu, která ti ukáže cestu. Budiž ti Ona milosrdná. Pa.


A takto mluvíc k Theseovi, jenž si občas pochrupnul ze spánku, sbalila si Ariadna svůj malý kufřík, políbila Thesea na opocené čelo, snažíce se při tom nevdechovat jeho alkoholový odér, a vytratila se z pokoje. Na břehu jemně se vlnícího Egejského moře, jež tou dobou bylo ještě plné delfínů, ryb a chobotnic, pak udělala magické znamení a zmizela.

------------------------
Zdroje obrázků (images from):
Ariadna and Theseus, http://www.kellscraft.com/GoldenFleece/GoldenFleeceCh24.html
Theseus Defeats the Centaur by Antonio Canova (1804–1819), Kunsthistorisches Museum
Ariadne und Theseus by Johann Ulrich Kraus, 1690
Dionysos, his Satyr Maron and Ariadne Řecko-Románská mozaika 3. st. n.l
Bacchus and Ariadne, Jonas Åkerström (1759–1795)

čtvrtek 8. března 2018

Mnoho tváří lásky

Láska je jako gravitace. Nemá žádný opak – nenávist, zloba, strach a lhostejnost jsou emoce, které ji občas, především v období roztržek a rozchodů, překrývají. Ale když se po desetiletích bývalí partneři opět potkají, když vlny agrese a neporozumění opadnou, cítí, že se milovali. A tento pocit je opět – láska. Láska, která dvě bytosti přitahuje k sobě, zrovna tak jako to gravitace dělá s hmotou. S tím se setkáváme v rodinných konstelacích a to zažíváme naplno, když se dostaneme o trochu dál, když, možná že s blížící se smrtí, poznáme pomíjivost všeho negativního.

Již mnoho let pracuji s šamanským konceptem čtyř duší, který jsem původně převzal od holandského šamana Daana van Kampenhouta. O tomto způsobu vnímání vývoje v cyklickém čase jsem napsal mnoho článků a vedl mnoho přednášek. Pokud byste měli chuť se dozvědět víc, je zde celý koncept představen. Dnes ale bych chtěl popsat různé druhy lásky, tak, jak se mi jeví v průběhu našeho vývoje a v souladu se střídáním čtyř hlavních fází kruhu: Jaro (počátek), léto (expanze, vrchol), podzim (sklizeň, kontrakce) a zima (období klidu, fyzické ne-existence).


Začněme našim počátkem – početím. Z konstelací vím, že i když se rodiče dítěte v okamžiku jeho stvoření nemilují, dokonce i když je matka znásilněna otcem, má v sobě dítě onu „božskou jiskřičku“ lásky, která byla početí přítomna. Tato láska existuje na nejnižší, buněčné úrovni – když mužova spermie je přitahována a později splyne s ženiným vajíčkem. Proto říkám, že i ty děti, jejichž rodiče žili ve vědomém nesouladu, někdy i přímo v násilí, jsou děti lásky a mohou se na tento počáteční zázrak splynutí dvou buněk vztahovat.

Následuje růst plodu uvnitř matky, která, podle okolností, k dítěti cítí tu velkou, tu menší náklonnost. Důležité je si zde uvědomit, že v prvních letech po početí a porodu je dítě na rodičích (případně na jiných osobách, které se o ně starají) zcela závislé. Proto nazývám tento druh dětské lásky k rodičům „závislostní“. A když pak slyším od dospělých partnerů, že jeden bez druhého nemůže žít, vybaví se mi vždy obraz malého dítěte, které ví, že bez rodičů nepřežije. Zatímco u dětí je tato závislostní láska, kvůli které je dítě schopné zapřít své vlastní potřeby a naložit si nesplnitelné úkoly z rodinného systému opodstatněná, u dospělých stojí vědomému partnerství samozřejmě v cestě.

Jak dítě vyrůstá, blíží se jeho přechod z rodinné „duše“ (tedy z té části vývoje, která je determinovaná jeho „vrozením se“ do konkrétní rodiny) do další vývojové etapy, do tak zvané „kmenové duše“. Kolem tohoto přechodu se vyskytuje láska romantická. Jsem si jistý, že většině mých čtenářů nemusím tento druh lásky detailně popisovat. Jako vše, co je spojeno s přechody mezi oněmi čtyřmi kvadranty – narozením, pubertou, krizí a smrtí – je romantická láska intenzivní a hluboká. Koneckonců i období přechodu mezi rodinnou a kmenovou duší spadá přesně do nejromantičtějšího období roku – na první máj, na svátek Beltane.


Zatímco během vlahých májových nocí nám ještě stačí se držet s milovanou osobou za ruku a počítat hvězdy, na území kmenové duše už toužíme po něčem jiném. Chtěli bychom založit mini-kmen (tomu říkáme rodina), postavit dům, vybudovat firmu, prožít krásný a materiálně zabezpečený život. Proto je láska, který spojuje manžele či partnery, jež se nacházejí v této vývojové fázi, vždy orientovaná na jistý cíl. Tím nemusí být vždy výchova dětí, nýbrž třeba i perfektní uspokojení sexuálních tužeb. A právě toto očekávání, které hodně s „láskou za účelem“ souvisí, nás vede k neustálému pocitu, že „cosi chybí“. A k regresi do romantické lásky (milenec nebo milenka) případně do závislostní lásky (která nás pak drtí fyzicky). Je třeba poznamenat, že většina lidí zůstane až do vysokého věku chycena v této smyčce závislostní, romantické a účelové lásky. Je to především tím, že naše současná společnost dělá vše pro to, abychom zůstali v kmenové duši, neboť zde jsem snadno skrz různé ideologie kontrolovatelní.

Na přechodu mezi kmenovou a esenciální duší se objevuje někdy láska karmická. Děje se to tehdy, když se pomalu rozpomínáme na jednotlivé epizody našich minulých životů a spatřujeme v lidech, které potkáváme, ty, se kterými máme karmicky neuzavřené účty nebo se kterými jsme prožili intenzivní a často velice bolestné vztahy. Pokud si uvědomíme, o co šlo a pokud i náš partner je schopen toto vnímat, lze právě skrze takovou karmickou lásku dokončit a uzavřít to, co je otevřené. Lze se (nejlépe společně) vrátit k dotyčnému páru „tenkrát“ a v jistém slova smyslu „jim“ sdělit, že není všeho konec a že se ještě jednou (možná i mnohokrát) setkají. Takové sdělení skrze životy působí zázraky.

Tématem, jež prostupuje celou „esenciální“ duši je pak skutečně svobodná a nezávislá láska. Je to láska, která ačkoliv neneguje nejhlubší duchovní a tělesné spojení, nechává partnera nebo partnerku zcela svobodnými, bez našich očekávání a manipulací. Zde není žárlivost, neboť zde není žádné vlastnění. Pokud jde můj partner nebo partnerka s někým do divadla (nebo do postele) a dělá ji/mu to dobře, dělá to do jisté míry i mně dobře – protože mě těší, co ji/ho těší. Zní to fantasticky, nepravděpodobně, těžko představitelně, ale to jen kvůli tomu, že si lásku bez posesivity prostě neumíme představit.

Cíl esenciální duše je splynutí s bohem (bohyní). Pokud se tomuto cíli blížíme, začínáme vnímat „božskou“ lásku – lásku v jednotě a k jednotě. Jakousi ochutnávku této lásky jsem někdy schopni zažít během hluboké meditace, ve výjimečných okamžicích satori nebo jiného transformačního zážitku či pod vlivem jistých vědomí rozšiřujících látek. Tyto zážitky by nás měly připravit na po narození nejdůležitější okamžik našeho života – na smrt. Je to právě „božská láska“, která tvoří bránu smrti, skrz kterou se dostáváme do čtvrté fáze naší existence – do materiálního nebytí.

neděle 25. února 2018

Konstelace jako divadlo

Vysvětlovat, co jsou konstelace, je asi jako pokoušet se objasnit kouzlo divadelního představení někomu, kdo ještě nikdy nebyl v divadle. Existuje totiž nepřeberné množství různých typů divadla, komedie, tragedie, máme moderní divadlo, taneční, autorské divadlo, operu... A k tomu ještě působí divadlo na různých úrovních – pro někoho je to zábava, pro někoho hluboký umělecký zážitek a někdo může odejít z divadla i docela „rozhozený“. Zrovna tak existuje i mnoho forem a způsobů vedení konstelací. Jsem ovšem přesvědčen, že všechny různé formy konstelací mají něco společného – totiž rituálně-teatrální charakter. V tomto článku bych se chtěl podívat na příbuznost, ale i na odlišnosti mezi konstelacemi a divadlem. Přitom vycházím z mého zcela osobního pojetí konstelační práce, která vypadá tak trochu jako antické řecké divadlo, ovšem spojené s aktivní diváckou spoluúčastí.


Pravidla (konstelačního) rituálu

Existují tři základní formy prostorového uspořádání divadla (případně „špektáklu“). Původní řecký způsob byl téměř půlkruhové hlediště (theatrón), shlížející na kruhovou hrací plochu (orchestra), za níž stála dřevěná a později i kamenná kulisa v podobě domu, jež se nazývala skené. V starověkém Římě se prosadil jiný typ – kruhovitý amfiteátr, někdy zvaný též circus, kde publikum již obklíčilo* hrací plochu, která sloužila především k předvádění zápasů gladiátorů mezi sebou nebo s divokými šelmami. Dnešní divadlo pak konfrontuje diváky (sedící v přítmí) s herci na jevišti. Tyto dva prostory jsou striktně odděleny (například v Národním divadle příkopem pro orchestr) a jsou postaveny přímo proti sobě. Konstelace pak pracují s rituálním prostorem, který je vymezen v kruhu sedícími účastníky.


Podobně jako v římském amfiteátru i na konstelacích jsou ti, kteří sedí v kruhu (a tím energeticky obkličují místo, kde se konstelace odehrávají), v jistém smyslu v bezpečí. Jsou to více-méně pasivní účastníci konstelačního rituálu, kteří ovšem, na rozdíl od dnešních diváků, na konstelace nepřišli většinou kvůli zábavě, ale protože chtějí prožít něco hlubokého a případně si tím vyřešit své osobní problémy. Po úvodu nastává čas jednotlivých konstelací. Většina z přítomných si přinesla vlastní náměty na hru – takzvané zakázky z rodinného, firemního, či jiného prostředí. Zakázky účastníků se musí dotýkat jich samých, to znamená, že účastník musí být začleněn do systému, který budeme v konstelaci stavět. Někdy se stává, že klient chce postavit cizí systém, což není možné. Manželka například nemůže postavit původní systém manžela, neboť není jeho součástí. Manžel, kterého si vzala, je pouze součástí jejich společného současného rodinného systému (pokud mají děti) nebo vztahového systému (pokud žijí jako pár), nepatří ale k manželčině původní rodině. To má jeden malý důsledek – konstelací tak není možné "vyřešit partnera" (tj. ho nebo ji změnit), lze vyřešit pouze klientův vztah k tomu druhému.

Tak jako na divadle, i zde existuje režisér – konstelář, tedy ten, kdo konstelace vede. On není ten, kdo hru napsal, ani ten, kdo v ní hraje. Jeho úkol spočívá v tom, umožnit hře se dostat do veliké hloubky a vnitřní, systémové pravdivosti. Jinak řečeno se stará o „magičnost hry“, o to, aby hra/konstelace ukázala, co skryté má být vyjeveno, a aby aktéři uznali to, čemu uznání chybí. Konstelář tedy dbá na přítomnost toho, co je důležité, případně to přivádí do hry. Otevírá tak tomu, co se v rituálním prostoru děje, dveře k srdcím všech zúčastněných.

Klient, který staví konstelaci, rozdá „masky“. To znamená, že si zvolí hráče (konstelačně je nazýváme zástupci), kteří budou představovat důležité postavy, hrající roli v jeho zakázce a patřící k jeho systému. To dělá většinou v souladu se svým podvědomým, které automaticky vybírá lidi, kteří s jeho problémem (nebo s rolí, kterou mají ztvárnit) rezonují. Tak se stává, že konstelace není určena jen pro klienta, který konstelaci staví, ale i pro řadu ostatních lidí, kteří v konstelaci nehrají. Někdy za klienta rozdává (v napojení na něj) masky-role i vedoucí konstelace.

Hloubka hry

Čím důležitější je námět (zakázka), tím více může jít konstelace do hloubky . Hloubka i síla působení konstelace tedy nezávisí jen od jejího vedení, ale především od opravdovosti a naléhavosti zakázky. Konstelace, která chce vyřešit malichernou, nahodilou nebo mělkou zakázku se těžko může rozvinout do velké hloubky. Řečeno výrazy antického divadla: Velikost katastrophy (tedy původní ničivé či traumatizující události) určuje intenzitu prožití.

Po postavení zvolených zástupců do jejich rolí sleduje klient rozehrání své osobní situace. To důležité na jeho pohledu je, že tento pohled přichází během konstelace zvenčí. Vidí tak aktéry (včetně sebe) z pozice, ze které možná tuto svoji „hru“ ještě nikdy nevnímal. Všímá si, že jeho zástupce v konstelaci vnímá to, co se děje, pod určitým úhlem – prostě ze své pozice. Zároveň chápe, že to ale není ten jediný správný pohled. Každý člen systému se totiž dívá na realitu z jiného úhlu a každý má na ten svůj pohled, a tím i na své pocity, nezadatelné právo. Potíže nastávají, když někdo tento svůj pohled deklaruje jako jediný správný a začne ho v systému mocensky prosazovat. Suma všech dílčích pohledů na realitu tvoří cosi jako „celkovou pravdu“ systému. Konstelačně to nazýváme duší systému.

Ve hře, pokud je pravdivá a hluboká, prožijí všichni zúčastnění okamžiky mrazení a hlubokých emocí. V antickém divadle to staří Řekové nazývali katarzí, tedy očistou. Aristoteles například vyzdvihuje katharsis a připisuje jí blahodárný psychologický účinek. Tvrdí, že je to právě ona, co dělá z lidí lepší občany, neboť je na hluboké úrovni spojuje a tím v nich posiluje smysl pro věci obce (polis). I moje zkušenost v seminářích je taková, že jsem nezažil žádnou jinou formu skupinové práce, jež by spojovala různorodé lidi tak rychle, jako právě konstelace.

Léčení skrze setkání se s větším

Smysl divadla (a konstelací) však nekončí pouze u psychologického aspektu. Antické divadlo, jak víme, se vyvinulo z mysterií boha Dionýsa, tedy ze zpěvu a hry mystů, zasvěcenců do kultu. V mém pojetí mají konstelace skutečně blíže kultu mysterií (případně umění v jeho magické definici) než například psychoanalytickému sezení.


Mysterium je totiž setkání s něčím, co je větší, než my, co nás všechny přesahuje – a právě o toto v konstelacích jde. Je to právě toto „nepochopitelné“, co sice cítíme, ale co se vzpírá naší definici, vědeckému poznání, co z konstelací dělá hlubokou zážitkovou věc a co zároveň odrazuje a bude odrazovat ty, kteří se ke konstelacím chtějí přiblížit pouze racionálně a vědecky. A je docela možné, že právě tato část konstelací je dělá tak populárními. Je totiž už jen málo věcí mezi nebem a zemí, které jsme ještě nesesadili z trůnu „většího“, které jsme nerozdrobili na jejich prvočásti pod našimi mikroskopy a nepolapili do osidel našich analýz.

Antická mystéria nikdy nebyla podobná tomu, co pozdější velké monoteistické církve vydávaly za náboženství, za spiritualitu. Nešlo zde o víru, ale o prožitek, o zkušenost boha. Mysterion znamenal religiózní konání za účelem bezprostředního splynutí s božstvem, mystové dosahovali pocitu jednoty skrz splynutí s božstvem, nikoliv skrz jeho pochopení.

A tak je docela možné, že v třetím tisíciletí po Kristu, v dobách velkých změn, se čím dál více lidí vydává cestou bezprostředního kontaktu s tím, co je přesahuje, co je „větší“. Bez ochrany a bez průvodců, ať už se tito nazývají kněžími, vědci nebo psychoterapeuty. Není to bezpečná cesta a není ani lehká. Nevíme, kam jde. Ale mnohdy to vypadá, že k ní není alternativa. Prostě ji musíme jít.

Dodatek: Mytologické vnímání**

Ve své knize „The Spell of The Sensuous“ se David Abram*** zabývá otázkou, co nás lidi odtrhlo do té míry od přírody, jejíž jsme nespornou součástí, že ji nyní ve velkém devastujeme a ničíme. Abram dochází k překvapivému závěru – totiž že je to především naše (na jednu stranu velice užitečná) schopnost abstrakce, tedy „odtržení“ řeči od konkrétního, smysly postižitelného světa zvířat, stromů, řek, kamenů, hvězd - prostě přírody v nejširším smyslu slova. Vynálezem písmen, tedy ne-konkrétních symbolů, které umožňují transkripci původně konkrétních „obrázků“ (hieroglyfy, písmo indiánů atd.) do abstraktní literatury a zároveň dovolují tomu, kdo je používá, se dívat na svá na papír zachycená slova a vést s nimi reflexivní diskurs, se lidstvo oddělilo od přímého, „magického“ prožívání skutečnosti.

To, co Abram říká, je podle mého mínění velice podobné mému konceptu mytologického vnímání reality. To je to, co se masivně děje v konstelacích (a samozřejmě nejen zde) a o čem píšu ve svých knihách a článcích jako o nezbytné, ale zanedbané součásti naší psýché. Je to ta část, která nás vede do kontaktu a prožitku našich hranic, našeho zařazení se do světa a tím i do harmonie s ním. Je to ona “levá noha“, jež ve spolupráci (a nikoliv v konkurenci) s naší „pravou nohou“ – tedy s racionálním a logickým poznáváním světa – nám umožní se dostat opět pár kroků dopředu.

---------------
* Německý filosof Wolfgang Giegerich tvrdí, že původně byl člověk neustále vystaven působení "většího", tj. nekontrolovatelného světa. Uvádí, že symbolem pro toto úděs způsobující "numinosum", tedy pro působení nevyzpytatelných Bohů, bylo právě antické divadlo. Skrz naší touhu po kontrole jsem později realitu "obklíčili" a začali ji tak říkajíc zkoumat v laboratoři či na pitevním stole. Giegerich používá pro toto obklíčení reality obraz římského Kolosea, kde diváci již nebyli přímo konfrontování s něčím nekontrolovatelným (jako se to ještě dělo v antických tragediích), ale seděli v bezpečí hlediště, které nyní obkličovalo realitu divokých šelem.
** Mytologické vnímání popisuji trochu detailněji zde: http://www.konstelace.info/doplnky-mytologicke-vnimani.html
*** Od tohoto autora vyšly v češtině dvě výborné knihy "Kouzlo smyslů" a "Procitnutí do živé země". Moji krátkou recenzi najdete zde: http://www.janbily.cz/knihy2.html

středa 14. února 2018

Báječní muži aneb poslání za všechny prachy

(Toto jsou mé poznámky ke konstelačnímu večeru v pražské Maitrei 13. února 2018. Jednotlivé body nejsou příliš rozpracované – jsou tedy spíš jakýmsi návodem na vlastní přemýšlení a diskuzi než „radami“.)

1. Proč je toto téma zrovna nyní tak důležité?

Protože právě nyní prožíváme drastické změny společnosti, které jsou diktovány především strachem. Strach je tu z mnoha příčin: Změna klimatu, ztráta biodiverzity, úbytek rezerv, nárůst populace a s ním i skokové zvětšení environmentálních problémů (např. plastik v oceánech a potravě, pesticidy a hormony ve vodě), nestabilita mnoha geopolitických oblastí a s ní související stěhování národů, polarizace společnosti, příjmová nerovnost (1% vlastní 50% bohatství) a mnoho dalších, navzájem propojených problémů.
Tento strach vede k zkratkovému, emočnímu, agresivnímu jednání. Dosud stabilně vypadající demokracie se propadají do víru populismu, propagandy a lží, které ještě více znejišťují lidi. Do popředí se tak dostávají konflikty, zloba a zášť, agrese, války a další marsické negativní vlastnosti, vlastnosti, které jsou spojovány především s agresivním Mužským Principem (MP). (Mars = mužský bůh války, jehož dva měsíce se jmenují Phobos (děs) a Deimos (hrůza)). Je tedy nejvyšší čas se zabývat proměnou MP.

2. Definice Mužského Principu

Taková základní definice podle Deidy je: Pokud si sedneme a zavřeme oči a pozorujeme, co se uvnitř děje, narazíme na dvě hlavní složky: Neustálá změna (myšlenky, pocity, tělesné funkce atd.) což je ŽP, a kontinuita bytí/vědomí, což je MP. Jinak je také MP definován jako struktura, řád, plán a cíl, rozhodnost a síla, pevnost a stabilita, nadhled času, chronos a chronologie, expanze v prostoru (dobývání, průnik), boj, konkurence, hranice a limity, analýza a smysl (proč to, co je, je?).
Důležitý pojem pro MP je také PREZENCE, což je definováno skrz „čtyři pé“:
Přítomnost (být tady a teď),
Pravdivost (být věrný svému srdci a nelhat sobě ani druhým),
Prostupnost (být kanálem božské (Šivovy) energie a konání) a
Poslání (znát svůj úkol).

3. Současné typy krizí Mužského Principu

▪ Krize mužů: Protože muži (ať už vědomě, nebo podprahově) vnímají, že „takhle to už dál nejde“ (jak už jsem psal výše, souvisí mnoho problémů současného světa s neproměněným MP), vynořují se v jejich reakcích ony pověstné „tři ef“: fight, flight or freeze (boj, útěk nebo zamrznutí). Buď tedy muži „zamrznou“ ve vývoji a nechtějí se hýbat, nebo utíkají k činnostem, jež je „zaměstnají“ do té míry, že se nemusí konfrontovat s problémy, nebo se stanou agresivními a bojují, většinou ovšem proti chimérám a zástupným, uměle vytvořeným hrozbám (například migranti v Česku).
▪ Ztráta externího prostoru: „Venku už není co dobývat“: Období expanze, kdy kmenová duše dovolovala „bílému muži“ si podrobit národy „divochů“, je pryč. Dnes se naopak „bílý muž“ jakoby stával kořistí různých žlutých, černých a jiných mužů.
▪ Ztráta svobody: V dnešní na nejvyšší míru regulované společnosti je jen velmi těžké (a mnohdy v rozporu se zákony) „si dělat, co chci“. Muž naráží na všudypřítomné hranice.
▪ Ztráta dominantního postavení: Ženy dnes ovládají velice dobře MP-vlastnosti a kromě toho dovedou být krásnými a „fungujícími“ ženami. Tím vytlačují muže z jejich postavení (byznys). Mnoho žen dnes také uplatňuje nároky na muže, neboť jim muži, jací jsou, nestačí.
▪ Ztráta mužnosti: Ubývání fertility, počtu spermií, hormonální změny (viz „Hormonální akvárium“ Terezy Tary). To vše nás děsí a „zahání do kouta“, dokud pak startujeme s naší (vrozenou) agresivitou nebo propadáme depresi.
▪ Ztráta otců: Ve své knize „Soumrak otců“ líčí italský psychoanalytik Luigi Zoja kontinuální ubývání prestiže otců od dob starověkého Říma (pozdvihnutí syna) do dneška (slums v Brazílii, kde se otcové vlastně již nevyskytují).
▪ Ztráta klasických „mužských“ hodnot: Patriotismus ... Víra v boha-otce ... Domobrana & vojna ... Sport (který se stal komercí) ... Obsazení „bílých míst“ na mapě (Antarktida - Amundsen, Mt. Everest - Hillary) ... Hrdinství atd.
▪ Problém nedostatečného přechodu kluků k mužům: Nedostatek vzorů.Tím, že většina mužů ve vyspělých společnostech dnes už nepracuje manuálně, nemohou si kluci na to, co jejich otcové dělají, „sáhnout“. Pro mladé kluky tak jejich otcové přestávají být pochopitelným a uchopitelným vzorem, na jejich místo se dostávají „mrtvé“ digitální „devices“ (počítače a mobily) nebo virtuální reality, YouTubeři a „hvězdy popu“. Ve společnosti, která preferuje mládí namísto stáří, také chybí „moudří mágové“ (Gandalf je nahrazován Sauronem).
▪ Význam bolesti a zranění: Mnoho mužů neudělá první krok bez hlubokého zranění. Někdy musí toto zranění přijít dokonce od té ženy, která ho miluje. Do této kategorie „krizí“ spadají náhle se vynořující zdravotní problémy (infarkt kolem 50), ztráty rodinného zázemí a jistoty (rozvod), ztráta zaměstnání, psychospirituální krize a podobné bolestné události.

4. Východiska

Východiska musí být pokud možno konkrétní, převeditelná do každodenního života mužů (i žen, pokud tyto pracují se svým MP). Nestačí tedy „rady“ typu: Nalézt sílu.
▪ Vědomí: Je nutné skrze uvědomění hranic růstu a expanze začít proměňovat DNA-diktát (který nám vnucuje setrvávání v „přirozeném predátorství“).
▪ Spiritualita: Zatímco monoteistická náboženství judaismus, křesťanství a islám potlačují ŽP a tím „přetěžují“ MP, je nutné nalézt sjednocující novou spiritualitu muže. Orientací by mohl být Zen, Osho, kašmírský šivaismus (Daniel Odier), Jóga (např. škola Rezonance), „pohanské“ směry (Wicca, druidi) a pod.. Je nutná nová mytologie muže (spojení s kořeny a esencí, protijed k „toxické“ konzumní a politické propagandě).
▪ Meditace: Meditace je ideální nástroj pro MP, jak přijít „k sobě“. Speciálně pro muže v krizi je to způsob, jak se zpomalit, dostat do hloubky a zároveň najít další orientaci a dotknout se svého poslání a smyslu života. Doporučuji nejlépe 1 hodinu denně a to PŘEDEVŠÍM tehdy, když člověk „vůbec nemá čas“! ▪ Tělo: Tělo (matérie, ŽP) a duch (spiritus, MP) je nutno spojit recipročně k vývoji současných žen, jež se otevírají intelektu, studiu, „hlavovým - mužským“ disciplínám. Muži se musí začít starat o své tělo nejen výkonostně, ale celostně, harmonicky. To zahrnuje lásku k tělu, estetiku, atd. Nejde o zženštění muže, ale o zkoumání a přitakání zákonitostem a potřebám těla.
▪ Mužské kruhy: Suplují nedostatek mužských vzorů a „moudrých stařešinů“. Umožňují hluboké sdílení, jež se neděje v hospodě nebo na pracovišti.
▪ Pochopení celku: Různé techniky (meditace, konstelace, mystické zážitky v přírodě) nám umožňují pochopit iluzi oddělenosti a zároveň úctu k „matce přírodě“.
▪ Vědomý přechod do esenciální duše: Vztahy 3. stupně, nová forma neexpandujícího byznysu, Orfeova cesta do vlastního nitra (podsvětí), archetyp krále, který v sobě spojuje jednotlivé dílčí aspekty „člověka“.
▪ Nový vztah p přírodě: Příroda jako učitelka, jako to, čemu musíme naslouchat namísto abychom tomu vládli. Příroda jako „to velké“, jehož jsme malou součástí. Gaia-vědomí.
----------------

Děkuji za sdílení a diskuzní příspěvky.
Jan Bílý