Jak možná víte, pořádáme* ve dnech 22. a 23. května opět "Fórum vědomého businessu", tentokrát s tématem „Proměna vztahů“. Po pěti ročnících (tedy přesně řečeno půlročnících) bychom se tentokrát chtěli vydat na ještě hlubší a odvážnější cestu – na zkoumání (nejen) mezilidských vztahů, které se mění v oblasti byznysu, ale i ve všech společenských a samozřejmě i privátních oblastech. Jako přípravu na mé úvodní vystoupení na Fóru jsem se pokusil v tomto článku navrhnout pět tematických okruhů, kterým se obvykle v podnikovém/pracovním prostředí, ať už na školeních, konferencích nebo prostě v rozhovorech na pracovišti vyhýbáme. Mylím si totiž, že důležitější, než rady a odpovědi, jsou otázky, které nikdo neklade (nebo jen málo kdo).
1. Mísení osobních a pracovních vztahů.
Když jsem začínal v Česku s konstelačními semináři, vznikla o mně, především mezi psychology, fáma, že spím s klientkami. Nebyla to úplně nepravda – z mých pěti vážných známostí, které jsem za posledních dvanáct let měl, jsem jich pět poznal původně skrze moji profesní činnost – tady na seminářích. Ale jak také jinak - protože jsem před tím žil přes dvacet let v Německu a po svém návratu do Prahy jsem se prakticky nevěnoval jiné činnosti než konstelacím a psaním knih a článků, pochází téměř 100% mých veškerých mezilidských kontaktů ze seminářů. Možná že je to cosi jako moje osobní katastrofa – ale téměř každého, koho v ČR znám, jsem poznal původně jako klienta. Co teď? Lze se vůbec vyhnout mísení privátních a profesních rolí? Máme se tvářit, že je nám náš šéf/nadřízená/zaměstnanec/klientka lhostejný/á, když tomu tak není?
2. Opakování privátních vztahových vzorců v podnikání.
V mé výuce konstelační práce opakuji svým studentům, že když staví konstelaci v pracovním prostředí (firemní, zaměstnanecké konstelace), tak pokud se v průběhu ukáže, že kořeny problému vězí v privátním životě klienta, je neetické, beze všeho z firemní sféry přejít do privátní. To je určitě správné – jenže pokud máte dobrou intuici a dostatečné zkušenosti, ukáže se, že téměř všechny podnikové/pracovní problémy mají co do činění s původní rodinou, s rodiči, sourozenci, že jsou ovlivněny způsobem, jakým jsme přišli na svět, našimi traumaty z dětství či socializací během adolescence. Co teď? Dělat, že naše vztahy s dodavateli, zákazníky-klienty, s konkurenčními firmami nemají velkou podobnost s našimi privátními vztahy, že nesouvisí s (mnohdy potlačenou) emocionalitou, iracionalitou, s našimi sny, přáními a tužbami? A pokud jste coach/poradce/konstelář – budete dělat, že to nevidíte?
3. Vztah mezi vynaloženou prací a odměnou.
Všeobecně bereme za samozřejmost, že ceny našich produktů či služeb jsou určovány vztahem mezi nabídkou a poptávkou, případně (naší) značkou. Značka ovšem není nic jiného, než jakási uměle zvýšená poptávka – sice nikoliv co do množství, zato ohledně (ne)dostupnosti/afinity/ceny. Je-li po mých produktech velká poptávka, mohu si dovolit být „drahý“. Jenomže trh už dávno nekontroluje relaci mezi (nezkreslenou) nabídkou a (nezmanipulovanou) poptávkou, takže ceny často nemají vůbec nic společného s vynaloženou prací a nůžky mezi bohatými a chudými, případně mezi těmi, kdo pracují za hodně a těmi, kdo toto štěstí nemají, se dál a dál rozevírají. Má provokativní otázka: Proč já jako poradce smím vydělat za den mé činnosti téměř stokrát víc než dělník ve fabrice? Jen proto, že „mám velkou cenu“? A malý příklad: Míče pro fotbalové mistrovství světa se šijí v Pakistánu. Na jednom značkovém míči (ručně šitém) vydělá ten, kdo ho ušije, 12 korun. Adidas zaplatí majiteli fabriky 117 korun, v německém obchodě stojí míč kolem 2000 korun a David Beckham, který (si) s ním hraje, vydělá za rok víc než půl miliardy. Je to (ještě) OK? Nemá to nějaký divný vliv na můj vztah k ne tak úspěšnému zbytku světa? Tedy – k 98% lidí?
4. Vztah podnikatele/manažera ke světu.
Jednou, ještě v „ekologickém“ Německu jsem zažil něco, co mnou hluboce otřáslo. Šlo o natočení pořadu pro německou televizi o vzácné flóře tam, kde měla být postavena přehrada. (Poznamenám, že režisér dokumentu a mnoho členů štábu bylo striktně proti stavbě přehrady.) Filmaři přijeli v terénních automobilech, louku pošlapali a rozjezdili, režisér nechal produkční asistentku nakoupit deset sprejů proti komárům, poházeli všude vajgly a plechovky od koly a piva, ale odjeli s vědomím, že udělali něco dobrého pro záchranu „našeho“ životního prostředí. Zasadili se za udržitelnost (sustainability) světa. Jistě – příklad to extrémní a drastický. Ale má čtvrtá provokativní otázka směřuje podobným směrem: V jedné konstelaci ke „vědomému podnikání“ se ukázalo, že to nejlepší řešení pro svět by bylo, nedělat vůbec nic. Jak se můžeme s tímto paradoxem vyrovnat? (Viz také můj předchozí článek zde na blogu.)
5. Vztah k růstu a jeho opaku
Všichni (a stále ještě) na podvědomé úrovni věříme v růst. A doufáme v něj, modlíme se za něj, vzýváme ho. I když v poslední době mluvíme o udržitelnosti, o krizi jako důležitém předpokladu růstu, případně o stagnaci coby jakéhosi protipólu růstu. Skutečný opak růstu ale není stagnace, nýbrž úpadek, zmenšování. V angličtině znamená opak růstu (grow) „decay“, což má další význam i jako „hnití, rozklad, tlení“. Představa růstu jako něčeho bezvýhradně pozitivního a jeho opaku jako negativního, špatného, jako něčeho, čemu nutno za každou cenu zamezit, je poměrně nová. Ještě ve středověké a renesanční alchymii byla fáze rozkladu (lat. putrefactio) nedílnou součástí čištění, předstupněm znovuzrození a nalezení „kamene mudrců“. Jenže po nástupu „mužského“ racionalismu a osvícenectví se vše rostoucí, světlé a směřující nahoru stalo synonymem pro dobro a vše opačné pro zlo – ačkoliv sama příroda představuje neustálý koloběh mezi růstem a úpadkem, zánikem. Proto má poslední, pátá provokativní otázka: Jaký je náš vztah k zániku, rozkladu, krizi a úpadku? Jak je to s přijetím „stínu“ v podnikání? Co je to, co v podnikání (a v privátním životě) nechceme vidět?
Oukej, to bylo mých pět provokativních otázek. Nyní může někdo říci, že jsem negativní. Někdo jiný by mě mohl obhajovat tím, že je třeba vidět a přiznat svůj stín, uznat „nigredo“, tj. alchymisticky to černé (ze kterého a jen ze kterého se zrodí zlato), a teprve potom to může být stabilní, dobré a půjde to do hloubky. Sám nevím, prostě jen mám asi talent na to, klást nepohodlné otázky. Ale co mě zajímá je, co budeme dělat, když se jim vystavíme. Dále pilně plnit denní úkoly, jako kdyby naše podnikání/zaměstnání existovalo ve vzduchoprázdném prostoru a nikoliv ve světě, který se ocitá ve víru možná největších změn, jaké kdy lidská civilizace zažila?
Hezký den přeje
Jan
-----
*Pořádáme = 22. a 23. 5. 20132 v Praze v Kaiserštejnském paláci na Malé straně. Více (pozitivních) podrobností na www.foveb.cz. Pořadatelé jsou Tereza Kalinová, Barbora Nádvorníková, Alena Hloušková, Martin Dokoupil a já.
čtvrtek, 16. května 2013
pondělí, 13. května 2013
O nicnedělání aneb výlet do důchodu
Po desíti letech docela intenzivní práce (téměř každý víkend jsem měl seminář, k tomu přednášky, psaní článků a knih, organizace konferencí atd.) jsem se v tomto roce rozhodl ... nedělat nic. Při vyslovení téhož mě stále ještě uchvacuje pocit viny, ale o tom později. Ke zklamání mnoha klientů i přátel jsem radikálně proškrtal svůj kalendář, ponechav si jen dva výcviky, které vedu, a něco málo přednášek a důležitých seminářů, a vypravil jsem se do volného prostoru. Něco jako „Rok ve zkušebním důchodu“. Koneckonců se blížím šedesátce ;-)
Mít „sabbatical year“, jak se volný rok označuje v anglosaském žargonu, samozřejmě neznamená, že člověk prospí nebo prolelkuje celý den (i když i to má své kouzlo). Nic nedělat znamená především nic nemuset dělat. Tak jako dnes ráno (je pondělí) – podíval jsem se do svého termínového kalendáře a až do pátku tam není NIC. Takže pokud pojedu na zahradu rýpat se v zemi a sázet květinky, nebo pokud začnu konečně překládat jednu ze svých knih do Němčiny, pokud se rozhodnu projet se na inlajnech nebo budu ťukat do klávesnic tento článek, je to jen a jen na mně.
Trvá to jistý čas, než se člověk s nicneděláním smíří. Ve virtuálním prostoru neviditelných „musíš“ a „měl bys“, která poletují všude kolem nás a především a hustě v západních společenstvích, kde řádí kapitalismus a výkon, je zpočátku těžké, nemít nic na práci – tedy především ve smyslu nemít povinnost, cokoliv konat. Po jisté době ovšem začne takový dobrovolný nezaměstnaný vidět věci, které předtím neviděl, aspoň ne tak zřetelně. Především ale je konfrontován se svými strachy, které vyvstávají tím, že se takový člověk najednou naprosto odlišuje od řekněme 99% ostatních – na ulici, mezi kamarády, ve společnosti. Jakoby zmizí – to se děje mimochodem mnoha důchodcům; najednou „nejsou“ vidět.
Dnešní společnost je víc než kterákoliv jiná založena na pokřiku. (Tak tomu ovšem bylo asi už od paviánů.) Kdo na sebe neupozorňuje (ať už neustálou prezencí, telefonáty, schůzkami, módou, smradem či parfémem, případně bombardováním světa reklamou či mediálními výstupy), ten přestává být vnímán. To leží samozřejmě i v naší smyslové otupělosti, kterou se zároveň chráníme před zešílením v našem informacemi a vjemy přecpaném světě. Už třeba když si vyrazíte do kina – před padesáti roky by naši předci (a to i ti v nejvýkonnějším věku) pravděpodobně padli do mdlob z té intensity, se kterou se na nás dnes vrhají z plátna filmy – ať už jde o hlasitost, efekty, nebo velice rychlý střih.
Ale ono „zmizení“ není jen o tom, že nicnedělání neprodukuje žádný hluk. Jde také o velice mocné přesvědčení, že existují pouze dvě možností – buď rosteme, nebo zanikáme. Takže pokud neprodukuji růst, pokud se nesnažím, nehoním, nevydělávám stále víc, pokud neplodím potomky a nevyčuhuji nad ostatní účastníky soutěže, dostávám se tím automaticky na seznam těch, kteří brzy zaniknou, kteří upadají a mizí. Tato formulace je ovšem nepřesná – takový seznam neexistuje. Být na jakémkoliv seznamu je samo o sobě už něco významného. Přesně tedy řečeno, dostávám se mimo všechny seznamy. Stávám se neviditelným.
Když jsem s mým šábesovým rokem (to je volný překlad do češtiny) začal, měl jsem samozřejmě strach především ze dvou věcí. Totiž že zchudnu a že se stanu líným. To druhé se potvrdí nebo vyvrátí teprve tehdy, až opět budu muset „pracovat“ v klasickém smyslu slova. Zatím to ale na velké zpohodlnění nevypadá: vstávám jako dřív a moje zahrada, byť propršeným jarem zabahněná, vypadá nejlépe, jak kdy vypadala. (Jistě – mám na ni čas :-) Moje první obava se ovšem také nenaplnila – stále mám dost peněz. To je totiž tak: skrze nicnedělání drasticky klesají naše výdaje. Dokonce by se dalo uvažovat nad tím, zdali by nebylo z globálně-ekonomického hlediska výhodnější, přestat cokoliv dělat. Minimálně bychom tím odvrátili mnoho nezadržitelně se blížících ekologických katastrof.
Mnoho našich konzumních nutností je výsledkem stresu. Je to klasický sebe-zrychlující se proces – víc muset znamená více si moci dovolit. Větší růst implikuje vyšší spotřebu*, jejíž náklady, od jistého bodu vývoje, převáží zisk z produkce, případně užitek celého růstu. Pokud ovšem nic neděláte**, vzroste nesmírně vaše schopnost být fascinován „neužitečnými“, „zbytečnými“ a „bezvýznamnými“ detaily, které jsou k tomu většinou zcela zdarma. Pozorování klíčících semínek je ve srovnání s Českou televizí podstatně jak zábavnější, tak i poučnější (předpokladem je, že máte čas) a krom toho se tím vyhnete jakýmkoliv poplatkům.
Poslední bod mé úvahy o prázdninách (nebyl to Jules Verne, který napsal „Dva roky prázdnin“?) souvisí se stářím. Jak jsem v úvodu poznamenal, blížím se šedesátce a to je věk, ve kterém se člověk už delší dobu zabývá svým stářím. Sice si nedovedu představit, že bych někdy měl jít do důchodu (vzhledem k téměř již zhroucenému systému důchodového pojištění to stejně není moc lákavé), avšak nejen v setkáních s mojí už hodně starou mámou (jí je 85), ale i pozorováním změn, které se dějí mně samotnému, vnímám proces stárnutí. Vždy jsem žil více-méně sám; můj sebe-obraz se podobá spíše šamanovi, který obývá svůj domeček na hranici mezi civilizací a pralesem, aby mohl lidem zprostředkovávat to, co přichází z „onoho světa“ a naopak rozmlouvat se zvířaty a duchy o záležitostech vesměs lidských. Každopádně mě nenajdete na návsi během veselice, vyjma v přestrojení :-) Mé stárnutí tento proces jakési individuace a separace učinilo ještě intenzivnějším a prázdninový rok a s ním spojené zmiznutí z veřejného prostoru o to víc.
A vida – najednou se mi stáří nezdá nikterak hrozné, ba snad ani nepříjemné. Jako kdyby mé nicnedělání podporovalo přitakání všemu, tak jak to přichází, takovému, jaké to je. Je to, jako když utichne rockový koncert a vy si náhle všimnete, že Slunce, Měsíc a hvězdy, které předtím skrz ten ohňostroj nebylo vidět, vyluzují svým putováním přes nebeskou klenbu jemnou a nesmírně příjemnou, hladící a léčivou hudbu. Uslyšíte bzučení (také zmizelých) včel. Uvědomíte si blahodárnost TICHA, které panovalo před vynálezem motorů, děl a reproduktorů. Dalo by se téměř biblicky říci, že z ticha jsme a do ticha se vrátíme. A náš současný řev je pouze nemístně artikulovaný strach ze smrti.
Nedělat nic a nebýt je sice docela rozdílné, ale má cosi společného – jakousi ontologickou pasivitu. Obé je spojeno s výdechem a jak víme, zatímco nádech nás spojuje s životem a akcí, s výdechem se dostáváme do kontaktu s Bohem. Nebo, říkejme tomu s Absolutnem. Což je, v našem relativním, relativistickým a relačním světě, jistý sice nutně potřebný, leč přeci jen vzácný luxus.
Krásný den bez čehokoliv nutného vám přeje
Jan
*A to na obou koncích procesu: Jak na začátku – tedy náklady na spotřebu surovin potřebných k procesu, tak i implikovanou spotřebu například ve formě luxusních nákupů, které činíme, abychom se odměnili za vynaloženou námahu a stres.
**Mluvím zde o vědomém a dobrovolném nicnedělání, nikoliv o nezaměstnanosti, která nespadá pod nicnedělání, ale naopak pod jednu z nejtěžších činností - totiž musett být nezaměstnaný.
Mít „sabbatical year“, jak se volný rok označuje v anglosaském žargonu, samozřejmě neznamená, že člověk prospí nebo prolelkuje celý den (i když i to má své kouzlo). Nic nedělat znamená především nic nemuset dělat. Tak jako dnes ráno (je pondělí) – podíval jsem se do svého termínového kalendáře a až do pátku tam není NIC. Takže pokud pojedu na zahradu rýpat se v zemi a sázet květinky, nebo pokud začnu konečně překládat jednu ze svých knih do Němčiny, pokud se rozhodnu projet se na inlajnech nebo budu ťukat do klávesnic tento článek, je to jen a jen na mně.
Trvá to jistý čas, než se člověk s nicneděláním smíří. Ve virtuálním prostoru neviditelných „musíš“ a „měl bys“, která poletují všude kolem nás a především a hustě v západních společenstvích, kde řádí kapitalismus a výkon, je zpočátku těžké, nemít nic na práci – tedy především ve smyslu nemít povinnost, cokoliv konat. Po jisté době ovšem začne takový dobrovolný nezaměstnaný vidět věci, které předtím neviděl, aspoň ne tak zřetelně. Především ale je konfrontován se svými strachy, které vyvstávají tím, že se takový člověk najednou naprosto odlišuje od řekněme 99% ostatních – na ulici, mezi kamarády, ve společnosti. Jakoby zmizí – to se děje mimochodem mnoha důchodcům; najednou „nejsou“ vidět.
Dnešní společnost je víc než kterákoliv jiná založena na pokřiku. (Tak tomu ovšem bylo asi už od paviánů.) Kdo na sebe neupozorňuje (ať už neustálou prezencí, telefonáty, schůzkami, módou, smradem či parfémem, případně bombardováním světa reklamou či mediálními výstupy), ten přestává být vnímán. To leží samozřejmě i v naší smyslové otupělosti, kterou se zároveň chráníme před zešílením v našem informacemi a vjemy přecpaném světě. Už třeba když si vyrazíte do kina – před padesáti roky by naši předci (a to i ti v nejvýkonnějším věku) pravděpodobně padli do mdlob z té intensity, se kterou se na nás dnes vrhají z plátna filmy – ať už jde o hlasitost, efekty, nebo velice rychlý střih.
Ale ono „zmizení“ není jen o tom, že nicnedělání neprodukuje žádný hluk. Jde také o velice mocné přesvědčení, že existují pouze dvě možností – buď rosteme, nebo zanikáme. Takže pokud neprodukuji růst, pokud se nesnažím, nehoním, nevydělávám stále víc, pokud neplodím potomky a nevyčuhuji nad ostatní účastníky soutěže, dostávám se tím automaticky na seznam těch, kteří brzy zaniknou, kteří upadají a mizí. Tato formulace je ovšem nepřesná – takový seznam neexistuje. Být na jakémkoliv seznamu je samo o sobě už něco významného. Přesně tedy řečeno, dostávám se mimo všechny seznamy. Stávám se neviditelným.
Když jsem s mým šábesovým rokem (to je volný překlad do češtiny) začal, měl jsem samozřejmě strach především ze dvou věcí. Totiž že zchudnu a že se stanu líným. To druhé se potvrdí nebo vyvrátí teprve tehdy, až opět budu muset „pracovat“ v klasickém smyslu slova. Zatím to ale na velké zpohodlnění nevypadá: vstávám jako dřív a moje zahrada, byť propršeným jarem zabahněná, vypadá nejlépe, jak kdy vypadala. (Jistě – mám na ni čas :-) Moje první obava se ovšem také nenaplnila – stále mám dost peněz. To je totiž tak: skrze nicnedělání drasticky klesají naše výdaje. Dokonce by se dalo uvažovat nad tím, zdali by nebylo z globálně-ekonomického hlediska výhodnější, přestat cokoliv dělat. Minimálně bychom tím odvrátili mnoho nezadržitelně se blížících ekologických katastrof.
Mnoho našich konzumních nutností je výsledkem stresu. Je to klasický sebe-zrychlující se proces – víc muset znamená více si moci dovolit. Větší růst implikuje vyšší spotřebu*, jejíž náklady, od jistého bodu vývoje, převáží zisk z produkce, případně užitek celého růstu. Pokud ovšem nic neděláte**, vzroste nesmírně vaše schopnost být fascinován „neužitečnými“, „zbytečnými“ a „bezvýznamnými“ detaily, které jsou k tomu většinou zcela zdarma. Pozorování klíčících semínek je ve srovnání s Českou televizí podstatně jak zábavnější, tak i poučnější (předpokladem je, že máte čas) a krom toho se tím vyhnete jakýmkoliv poplatkům.
Poslední bod mé úvahy o prázdninách (nebyl to Jules Verne, který napsal „Dva roky prázdnin“?) souvisí se stářím. Jak jsem v úvodu poznamenal, blížím se šedesátce a to je věk, ve kterém se člověk už delší dobu zabývá svým stářím. Sice si nedovedu představit, že bych někdy měl jít do důchodu (vzhledem k téměř již zhroucenému systému důchodového pojištění to stejně není moc lákavé), avšak nejen v setkáních s mojí už hodně starou mámou (jí je 85), ale i pozorováním změn, které se dějí mně samotnému, vnímám proces stárnutí. Vždy jsem žil více-méně sám; můj sebe-obraz se podobá spíše šamanovi, který obývá svůj domeček na hranici mezi civilizací a pralesem, aby mohl lidem zprostředkovávat to, co přichází z „onoho světa“ a naopak rozmlouvat se zvířaty a duchy o záležitostech vesměs lidských. Každopádně mě nenajdete na návsi během veselice, vyjma v přestrojení :-) Mé stárnutí tento proces jakési individuace a separace učinilo ještě intenzivnějším a prázdninový rok a s ním spojené zmiznutí z veřejného prostoru o to víc.
A vida – najednou se mi stáří nezdá nikterak hrozné, ba snad ani nepříjemné. Jako kdyby mé nicnedělání podporovalo přitakání všemu, tak jak to přichází, takovému, jaké to je. Je to, jako když utichne rockový koncert a vy si náhle všimnete, že Slunce, Měsíc a hvězdy, které předtím skrz ten ohňostroj nebylo vidět, vyluzují svým putováním přes nebeskou klenbu jemnou a nesmírně příjemnou, hladící a léčivou hudbu. Uslyšíte bzučení (také zmizelých) včel. Uvědomíte si blahodárnost TICHA, které panovalo před vynálezem motorů, děl a reproduktorů. Dalo by se téměř biblicky říci, že z ticha jsme a do ticha se vrátíme. A náš současný řev je pouze nemístně artikulovaný strach ze smrti.
Nedělat nic a nebýt je sice docela rozdílné, ale má cosi společného – jakousi ontologickou pasivitu. Obé je spojeno s výdechem a jak víme, zatímco nádech nás spojuje s životem a akcí, s výdechem se dostáváme do kontaktu s Bohem. Nebo, říkejme tomu s Absolutnem. Což je, v našem relativním, relativistickým a relačním světě, jistý sice nutně potřebný, leč přeci jen vzácný luxus.
Krásný den bez čehokoliv nutného vám přeje
Jan
*A to na obou koncích procesu: Jak na začátku – tedy náklady na spotřebu surovin potřebných k procesu, tak i implikovanou spotřebu například ve formě luxusních nákupů, které činíme, abychom se odměnili za vynaloženou námahu a stres.
**Mluvím zde o vědomém a dobrovolném nicnedělání, nikoliv o nezaměstnanosti, která nespadá pod nicnedělání, ale naopak pod jednu z nejtěžších činností - totiž musett být nezaměstnaný.
neděle, 5. května 2013
Co s Národním památníkem?
Předem se omlouvám všem, jejichž vlasteneckých citů se v tomto článku možná dotknu. Možná, že bych ho vůbec neměl psát – ve svých jednadvaceti jsem vzal nohy na ramena a zdrhnul z ČSSR, která mi připadala v roce 1976 neobyvatelná. Možná, že jsem měl zůstat a nechat se zavřít (jako někteří, kterých si vážím) nebo si na vojně, které jsem se tak vyhnul, nechat přetřít mozek na zeleno. Rozhodl jsem se však pro útěk a nyní mám německou občanku. Takže co mám já vlastně co kritizovat.
Nedávno jsem se přestěhoval z Podolí na Žižkov a tak jsem včera vykročil za hezkého májového počasí na horu Vítkov a navštívil (poprvé v životě) Národní památník. A jsem z toho do teďka otřesen. Ona nevzhledná žulová krabice, které vévodí panoramatu Prahy a před níž trčí jako jediná „ozdoba“ údajně na světě největší jezdecká socha Jana Žižky, je ve svém nitru ještě podstatně tristnější, než jsem (zvenčí) čekal. Ale vezmeme to popořadě.
Po zaplacení sto deseti korun vstupného (!) jsem byl (coby jediný návštěvník) popostrčen k výtahu, kterým jsem měl dojet nejprve do druhého patra a pak na vyhlídkovou platformu na střeše památníku. Odtud je opravdu hezký výhled na Prahu a speciálně na Žižkov. Jenže už asi po třech minutách se objevila paní, která svojí aurou připomínala zřízenkyni vězeňské služby, a která se mě briskně otázala, jak dlouho že tam ještě chci setrvat. „To nevím,“ řekl jsem, „tady je pobyt časově omezen?“
„No, když jste tu sám, tak já bych tu s váma měla bejt,“ odvětila. „Tak tu klidně buďte,“ svolil jsem, neboť jsem měl podezření, že pokud bych protestoval, měla by mě patrně za teroristu.
„Já eště přijdu,“ skončila paní poněkud výhružně naši konverzaci a zmizela. Radost z výhledu byla rázem tatam.
Nebudu vám vnitřek památníku líčit dopodrobna – opravdu doporučuji investovat těch sto deset korun českých a jít se té atmosféře vystavit. V jistém smyslu je památník povedený příklad současné a snad i minulé bezkoncepčnosti českého národa, především tedy českých vlád, neboť národ jistou koncepci má – viz dole pod Žižkou se nacházející velice živé hospody. Památník je jaksi obludně prázdný, ačkoliv zaplněn snahou působit velebně, důstojně a především nacionalisticky. Pardon, tedy státně. Jenže ve funkcionalistické krabici se jakákoliv zmínka o (ať už skutečném nebo domnělém) hrdinství českého národa (tedy počínaje vznikem Československa v roce 1918) utápí v patosu a studené pompě.
Do toho je v hlavní výstavní místnosti návštěvník neustále akusticky bombardován směsí jakéhosi vojenského marše a zpěvu Marty Kubišové: „Nechť se vůle tvá k tobě zas navrátí...“, stále a stále dokolečka. V několika vitrínách lze shlédnout uniformy legionářů, skautů a – coby důkazu nezlomnosti českého národa za normalizace, také kompletní vybavení trampů. Nechybí posmrtná maska Jana Palacha a video, ukazující ony dva boje o rozhlas v naší historii (současný boj o ovládnutí tohoto media není dokumentován). V přilehlém „kolumbáriu“ stojí tři obří rakve a na stěnách se střídavě rozsvěcují vitrínky s fotografiemi poměrně svévolně vybraných slavných osob české státnosti, především mužů. Fakt, že někteří z nich ještě nejsou mrtví (např. Václav Klaus), mě zde, v kolumbáriu, kde dříve ležely ostatky komunistických funkcionářů, značně překvapil.
Vrchol všemu nasazuje jiná přilehlá místnost, kde jsou dokumentovány počátky českého sportu. Zde ovšem výstavě vévodí veliká projekční plocha, na které je promítán jakýsi slapstik karikující snahu v obleku oděného měšťana na začátku dvacátého století provozovat sport. Postavička tak neustále padá z bicykletu, motá se do rány tenistům a škobrtá přes překážkovou trať. Jakékoliv vysvětlení, co toto vše má znamenat, mě opravdu nenapadá. Jenže zanechme popisu detailů. Problém vězí, jako vždy, v celku.
Totiž v jeho tragedii. Tato čiší jednak z konceptuální bezradnosti – zatímco uvnitř se vše omezuje striktně na období mezi 1918 a 1989, tedy opravdu na „československou státnost“, před památníkem stojí obří Žižka z Trocnova. Nebo: uvnitř jde o pražské povstání 1945 (ale už ne o osvobození Rudou armádou) a o okupaci 1968, zvenku ovšem si návštěvník všimne ještě „socialistických“ bronzových dveří, kde rudoarmějec hrdinně vyhání fašistu a československý dělník buduje vysokou pec.
Ještě větší tragedii ovšem vidím ve snaze, prezentovat českou státnost coby výsledek hrdinských, částečně ozbrojených činů. Absolutně nechci snižovat hloubku Palachova sebe-upálení nebo upřímnost odboje proti okupacím, ať už té německé nebo té ruské. Ale myslím si, že je velice důležité, abychom konečně procitli z našeho kolektivního snu o vlastní heroické velikosti. Naše skutečná zásluha leží v tom, že jsme dokázali coby malý národ uprostřed evropských velmocí od dob praotce Čecha více-méně přežít. Ne vždy se nám to úžasně dařilo, ale to, co nám v tom pomáhalo, nebylo naše hrdinství, ale naše schopnost přizpůsobit se. V jistém smyslu i naše mazanost – během okupací jsme dlouhá léta drželi hubu a krok (jistě, až na malé výjimky) a pak, když už okupant ležel na zemi, jsme šli na barikády nebo cinkat klíči. Možná že to byla právě tato liščí nátura, která nám zajistila existenci vlastního státu. Hrdinství to určitě nebylo.
Když píšu tyto (možná pro někoho zraňující) řádky, nemyslím si přitom, že bychom se měli za něco stydět. To není žádná výtka. To, jací jsme doopravdy, je naše přednost. Jenže pokud budeme stále a stále omílat naši kolektivní lež o heroismu národa (který ve skutečnosti byl hrdinstvím několika málo jedinců), zůstaneme jako děti, které odmítají opustil své malé pískoviště. A vše, naše historie, okupace, průvody i podvody se budou stále dokola opakovat. Tak jako ona hudební smyčka v památníku.
Bylo by krásné, kdybychom se probrali. Tak jako vždy, k probuzení je třeba uznat (každo)denní, mnohdy i nepříjemnou skutečnost a přestat snít. Tak bychom se možná mohli stát součástí Evropy a smět mluvit do jejího sjednocování, mohli bychom spolurozhodovat a nikoliv jen hrát onu omletou hru o nezávislosti, soběstačnosti a uraženém a ješitném odporu vůči všemu „cizímu“. Možná, že bychom pak byli i trochu víc slyšet, než se to v současnosti v Evropě děje. No a co s památníkem? Vyhodit do povětří jako sochu Stalina v roce 1962? (Tento povedený kus české historie byl postaven za tehdejších 140 milionů korun, odhalen 1. května 1955 a zbourán v listopadu 1962 za 4,5 milionu.) Udělat v něm multikino? Pronajmout ho KLDR? Nevím. Památník zůstane památníkem patrně na věčné časy. Jen bychom měli dobře zvážit, co do něho umístit. Prozatím je to otřes. Ale – když o tom tak uvažuji – není to vlastně přesně to pravé? Nestojí tak na Vítkově jakýsi památník naší „nic-moc“ státnosti?
Hezké májové dny vám přeje
Jan
Nedávno jsem se přestěhoval z Podolí na Žižkov a tak jsem včera vykročil za hezkého májového počasí na horu Vítkov a navštívil (poprvé v životě) Národní památník. A jsem z toho do teďka otřesen. Ona nevzhledná žulová krabice, které vévodí panoramatu Prahy a před níž trčí jako jediná „ozdoba“ údajně na světě největší jezdecká socha Jana Žižky, je ve svém nitru ještě podstatně tristnější, než jsem (zvenčí) čekal. Ale vezmeme to popořadě.
Po zaplacení sto deseti korun vstupného (!) jsem byl (coby jediný návštěvník) popostrčen k výtahu, kterým jsem měl dojet nejprve do druhého patra a pak na vyhlídkovou platformu na střeše památníku. Odtud je opravdu hezký výhled na Prahu a speciálně na Žižkov. Jenže už asi po třech minutách se objevila paní, která svojí aurou připomínala zřízenkyni vězeňské služby, a která se mě briskně otázala, jak dlouho že tam ještě chci setrvat. „To nevím,“ řekl jsem, „tady je pobyt časově omezen?“
„No, když jste tu sám, tak já bych tu s váma měla bejt,“ odvětila. „Tak tu klidně buďte,“ svolil jsem, neboť jsem měl podezření, že pokud bych protestoval, měla by mě patrně za teroristu.
„Já eště přijdu,“ skončila paní poněkud výhružně naši konverzaci a zmizela. Radost z výhledu byla rázem tatam.
Nebudu vám vnitřek památníku líčit dopodrobna – opravdu doporučuji investovat těch sto deset korun českých a jít se té atmosféře vystavit. V jistém smyslu je památník povedený příklad současné a snad i minulé bezkoncepčnosti českého národa, především tedy českých vlád, neboť národ jistou koncepci má – viz dole pod Žižkou se nacházející velice živé hospody. Památník je jaksi obludně prázdný, ačkoliv zaplněn snahou působit velebně, důstojně a především nacionalisticky. Pardon, tedy státně. Jenže ve funkcionalistické krabici se jakákoliv zmínka o (ať už skutečném nebo domnělém) hrdinství českého národa (tedy počínaje vznikem Československa v roce 1918) utápí v patosu a studené pompě.
Do toho je v hlavní výstavní místnosti návštěvník neustále akusticky bombardován směsí jakéhosi vojenského marše a zpěvu Marty Kubišové: „Nechť se vůle tvá k tobě zas navrátí...“, stále a stále dokolečka. V několika vitrínách lze shlédnout uniformy legionářů, skautů a – coby důkazu nezlomnosti českého národa za normalizace, také kompletní vybavení trampů. Nechybí posmrtná maska Jana Palacha a video, ukazující ony dva boje o rozhlas v naší historii (současný boj o ovládnutí tohoto media není dokumentován). V přilehlém „kolumbáriu“ stojí tři obří rakve a na stěnách se střídavě rozsvěcují vitrínky s fotografiemi poměrně svévolně vybraných slavných osob české státnosti, především mužů. Fakt, že někteří z nich ještě nejsou mrtví (např. Václav Klaus), mě zde, v kolumbáriu, kde dříve ležely ostatky komunistických funkcionářů, značně překvapil.
Vrchol všemu nasazuje jiná přilehlá místnost, kde jsou dokumentovány počátky českého sportu. Zde ovšem výstavě vévodí veliká projekční plocha, na které je promítán jakýsi slapstik karikující snahu v obleku oděného měšťana na začátku dvacátého století provozovat sport. Postavička tak neustále padá z bicykletu, motá se do rány tenistům a škobrtá přes překážkovou trať. Jakékoliv vysvětlení, co toto vše má znamenat, mě opravdu nenapadá. Jenže zanechme popisu detailů. Problém vězí, jako vždy, v celku.
Totiž v jeho tragedii. Tato čiší jednak z konceptuální bezradnosti – zatímco uvnitř se vše omezuje striktně na období mezi 1918 a 1989, tedy opravdu na „československou státnost“, před památníkem stojí obří Žižka z Trocnova. Nebo: uvnitř jde o pražské povstání 1945 (ale už ne o osvobození Rudou armádou) a o okupaci 1968, zvenku ovšem si návštěvník všimne ještě „socialistických“ bronzových dveří, kde rudoarmějec hrdinně vyhání fašistu a československý dělník buduje vysokou pec.
Ještě větší tragedii ovšem vidím ve snaze, prezentovat českou státnost coby výsledek hrdinských, částečně ozbrojených činů. Absolutně nechci snižovat hloubku Palachova sebe-upálení nebo upřímnost odboje proti okupacím, ať už té německé nebo té ruské. Ale myslím si, že je velice důležité, abychom konečně procitli z našeho kolektivního snu o vlastní heroické velikosti. Naše skutečná zásluha leží v tom, že jsme dokázali coby malý národ uprostřed evropských velmocí od dob praotce Čecha více-méně přežít. Ne vždy se nám to úžasně dařilo, ale to, co nám v tom pomáhalo, nebylo naše hrdinství, ale naše schopnost přizpůsobit se. V jistém smyslu i naše mazanost – během okupací jsme dlouhá léta drželi hubu a krok (jistě, až na malé výjimky) a pak, když už okupant ležel na zemi, jsme šli na barikády nebo cinkat klíči. Možná že to byla právě tato liščí nátura, která nám zajistila existenci vlastního státu. Hrdinství to určitě nebylo.
Když píšu tyto (možná pro někoho zraňující) řádky, nemyslím si přitom, že bychom se měli za něco stydět. To není žádná výtka. To, jací jsme doopravdy, je naše přednost. Jenže pokud budeme stále a stále omílat naši kolektivní lež o heroismu národa (který ve skutečnosti byl hrdinstvím několika málo jedinců), zůstaneme jako děti, které odmítají opustil své malé pískoviště. A vše, naše historie, okupace, průvody i podvody se budou stále dokola opakovat. Tak jako ona hudební smyčka v památníku.
Bylo by krásné, kdybychom se probrali. Tak jako vždy, k probuzení je třeba uznat (každo)denní, mnohdy i nepříjemnou skutečnost a přestat snít. Tak bychom se možná mohli stát součástí Evropy a smět mluvit do jejího sjednocování, mohli bychom spolurozhodovat a nikoliv jen hrát onu omletou hru o nezávislosti, soběstačnosti a uraženém a ješitném odporu vůči všemu „cizímu“. Možná, že bychom pak byli i trochu víc slyšet, než se to v současnosti v Evropě děje. No a co s památníkem? Vyhodit do povětří jako sochu Stalina v roce 1962? (Tento povedený kus české historie byl postaven za tehdejších 140 milionů korun, odhalen 1. května 1955 a zbourán v listopadu 1962 za 4,5 milionu.) Udělat v něm multikino? Pronajmout ho KLDR? Nevím. Památník zůstane památníkem patrně na věčné časy. Jen bychom měli dobře zvážit, co do něho umístit. Prozatím je to otřes. Ale – když o tom tak uvažuji – není to vlastně přesně to pravé? Nestojí tak na Vítkově jakýsi památník naší „nic-moc“ státnosti?
Hezké májové dny vám přeje
Jan
sobota, 4. května 2013
Malí a velcí aneb: Bozi v nás
Ve svém předchozím článku na tomto blogu „Konec dětství?“ jsem se vydal do lůna víceméně existencialistické filosofie, když jsem popisoval, jak vnímám svět po údajném konci „Mayského kalendáře“. Moje hlavní teze spočívala v líčení mého pocitu, že již nejsme pod vedením bohů, ale stáváme se nejen za své činy, ale i za naše mýty a ontologické významy naší existence sami zodpovědní. Zatímco dříve jsme se vznášeli v kokonu mytologií, významů a výkladů reality jako Ryby ve vodě, s přechodem do věku Vodnáře vylézáme ven a dokonce jsme schopni podobně jako Aquarius tuto vodu - medium našeho bytí – reflektovat zvenčí. Tím dospíváme, nevyhnutelně a takříkajíc zevnitř, podobně jako člověka v pubertě mění jeho vlastní hormony.
Friedrich Nietzsche prohlásil, že „Bůh je mrtev“ a Carl Gustav Jung (syn faráře!) k tomu dodal: „Už není bohů, které bychom mohli prosit o pomoc“. Já a několik mých přátel (díky za vaše ohlasy na můj předchozí článek) se domníváme, že bozi sice jsou, ale protože jsme vyrostli, už to nejsou „rodiče“, ale spíše „partneři“. Ještě nám sice bude trvat několik desetiletí, možná i déle, než se s nimi naučíme „partnersky komunikovat“, ale vzhledem k tomu, že i v našich skutečných partnerstvích to ještě neumíme – častěji spolu navzájem hovoříme jako s dětmi – máme na to dost času.
Tomuto mému aktuálnímu pocitu (já to, co jsem napsal, opravdu netvrdím, ale cítím) protiřečí dvě věci. Ta první spočívá v epidemii esoteriky a různých kvazi-náboženských hnutí, která se zdá být o to intenzivnější, oč je náš okolní svět racionálnější a techničtější. Počínaje rozkvětem v našich zeměpisných délkách cizího buddhismu či vpádem indiánských tradičních učení a obřadů do místních lesů luhů a hájů, přes pohanské směry jako jimi jsou Wicca nebo Druidi, až k obskurním Hare Krišna či Vesmírným lidem se to hemží bohy a bohyněmi; nadpřirozené bytosti prožívají přímo renesanci v bytí i rozmanitosti. Jsou-li bozi mrtvi, pak jsme kultura nekrofilů.
To druhé, co protiřečí mé tezi o konci bohů v jejich parentálním smyslu jsem já sám: Kudy chodím, tudy poslední roky hlásám důležitost „Mytologického vnímání světa“ coby léčivého doplnění našeho vědecko-racionálního pohledu na realitu a jejího výkladu. Jenomže, pokud již není „velkých“ (bohů) a „malých“ (lidí), odkud tedy má přijít ono „vystavení se většímu“, které se mi zdá být základním kamenem mytologického vnímání? Nebo jinak řečeno – pokud jsme se stali partnery bohů (a vyrostli jsme tak z role jejich dětí), pokud nyní bereme za náš život a okolnosti, ve kterých se nacházíme zodpovědnost, pokud se, slovy Wolfganga Giegericha, opravdu rodíme z uteru naučených idejí, významů a mýtů, kde jsme dosud plavali v teplé a výživné vodě, do světa dospělosti, kde od nynějška budeme muset luštit svět bez opory předem daných návodů, pokud toto všechno platí, tak odkud má ještě přijít to velké, co nás nechá sklonit se v tak potřebné pokoře a co způsobí čas od času husí kůži mystického zážitku?
Esoterická inflace je jednoduše vysvětlitelná a tím se dá můj první rozpor rychle sprovodit ze světa. Z velké části vděčíme zvýšenému přistávání malých i velkých bohů jednoduše našemu strachu. Něco v nás se obává, že bychom to také nemuseli vydržet, tak úplně sami bez bohů-rodičů v dalekém a poměrně temném univerzu, kde první bar s limonádou by se mohl nacházet až několik desítek ne-li stovek světelných let vzdálený. A tak, než abychom se zcvokli, běháme za každým šustnutím se divinity, jsme lačni i malých zázraků, srkáme odporně chutnající indiánské lektvary či hulíme domácí trávu. A... zase nic? To možná bude tím, že už opravdu nechceme a vlastně ani nemůžeme být malí. Ale rádi si na to ještě hrajeme.
S tím druhým rozporem mám větší problém. Ano, na jednu stranu mám opravdu pocit, že čas už nejen pro bohy, ale (ó nestraš!) i pro guruy nenávratně vypršel. Náboženští fanatikové, tedy ti, co opravdu věří, jsou k smíchu – pokud nám zrovna nejdou po krku. I můj milovaný Osho by dneska už nemohl oslovit tolik sanjasínů, jako před třiceti lety, a to se jedná o opravdového velikána mezi učiteli. K těm malým současným gurujkům už vzhlíží jen lidé, kteří zde často hledají pouze chybějící rodiče, kompenzují vlastní nedoatatek moci či léči si svoje ne-moc. Veškeré velké světové ideologie se drobí do individuálních bojůvek, které musí sahat k násilí, aby si udrželi ještě pár oveček pohromadě. I poslední velké náboženství – kapitalismus – už začíná nějak nepříjemně páchnout.
Na druhou stranu je čím dál tím jasnější, že to byli právě bozi a jejich ideologie, co nám poskytovalo řád, étos a co tmelilo společnost dohromady. Třeba se opravdu stáváme dospělými, možné je ovšem i to, že načas skončíme jako bezprizorné děti, ze kterých, bez rodičů, se rychle stanou deprivanti, jdoucí si navzájem a celému světu po krku. I ti, kdo jako malí vyrostli a stali se velkými, potřebují něco ještě většího... Pokud jsme se tedy stali rovnými s bohy, víceméně jejich „kámoši“, kdo nebo co je větší a tím schopen/schopno nás (tedy společně s bohy) živit? Nepředstavuje tato dospělost pro nás zároveň smrtelné nebezpečí?
Hledáme-li ono „velké“, které po smrti bohů zůstává, musíme nahlédnout do svého vlastního nitra. Odtud totiž bozi, bohyně a veškerá náboženství, včetně jejich řádů a přikázání, pochází. Bohové jsou to, co nás od jiných živých organismů odlišuje. A ne náhodou jsou bozi tak krásně antropomorfní (snad nejlépe je to vidět na neustále rozhádaném a podvádějícím řeckém pantheonu), neboť odpovídají našim potřebám, nikoliv naopak. Ano, pomalu chápeme, že bozi jsou výrazem naší hluboké, mystické duše a nikoliv my jejich stvořeními. A že naše mystická duše je výsledkem oddělení se od instinktů a vytvořením odstupu od nereflektovaného bytí ve světě, který (v mnohém ohledu šťastnější) zvířata zažívají přímo a bez výkladů.
Před několika desítkami tisíc let začal proces „rození“ se člověka, na jehož začátku stála patrně schopnost reflexe jeho vlastního bytí. Tato sebe-reflexe umožnila vývoj řeči, která přestala být artikulací stavů a pocitů „tady a teď“ (tak používají svůj hlas zvířata) a začala být mytologickým vyprávěním. Do takto vytvořeného světa idejí, mýtů a návodů se člověk začal halit jako do ochranného obalu. Právě tato „druhá plodová voda“ (citát W. Giegericha) mu umožnila vyrovnat nevýhodu jeho „nahoty“, s níž coby nedokonalé a „předčasně narozené“ lidské mládě přicházel na svět, postrádajíc ochranné srsti, vydaný roky napospas péči ostatních členů lidské společnosti. Do této vody, ve které se vznášel, projikoval „své“ bohy a bohyně, „své“ mýty, jako účinnou pomoc v učení se životu ve společnosti ostatních.
Tato projekce se ovšem neděla záměrně a vědomě. Spíše se jednalo o stejný proces, skrze jaký se „holátko“ právě narozeného ptáka opeří či štěněti narostou tesáky. A tak se člověk od začátku své člověčí existence setkával s bohy, plovoucími v jeho druhé plodové vodě – v reflektovaném světě, jenž ho obklopoval – ale připadalo mu, že bozi přicházejí zvenčí. Dlouho si nevšímal, že tito venkovní bozi jsou externalizovaným výrazem jeho vlastní božkosti, čímsi hlubokým, pocházejícím z jeho nitra. A ani dlouhé období válek, kde své jednoduché egoistické záměry maskoval tím, že je schovával za „vyšší vůli boha“ a cítil se povinován eliminovat všechny, kteří dělali totéž, jen ve jménu jiného, toho „jejich“ boha, ho nepřivedlo k probuzení a vhledu do své (a každého jiného) božské podstaty.
Jenže nic netrvá věčně, a tak i po našem člověčím dětství přichází dospělost, kdy se už nesetkáváme s rodiči a bohy, kteří se o nás starají a o které se můžeme opřít jako o sloup veřejného osvětlení. Je zajímavé, že ani v rodinných konstelacích se nesetkáváme se skutečnými rodiči a předky, ale s jejich vyprojikovaným obrazem – se zástupci v jejich rolích – před kterými se skláníme, které uznáváme a „bereme“ si k srdci. Pokud se v takových kurzech a seancích děje usmíření, není to usmíření primárně mezi klientem a jeho protějškem – ať už se jedná o předka, partnera či vnější okolnost – ale o usmíření mezi protiklady v jeho vlastním srdci.
To ale neznamená, že by „to velké“ přestalo existovat. Ne, pouze se to stěhuje do nás samých, do hloubi naší duše, kde to vždy bylo a odkud to pouze vysílalo projekce do vnějšího světa. V proslulé Platónově jeskyni hoří venku oheň a lidé pozorují na stěně stíny loutek, kterými hýbají neviditelní loutkáři kdesi u vchodu do jeskyně. Tak tomu bylo po tisíciletí, než jsme si povšimli, že oheň nehoří kdesi daleko mimo nás, ale v našem srdci. A že ti loutkáři, pohybující loutkami a vrhající stíny na projekci našeho rozumu jsme my sami – naše podvědomí. V Platónově podání jsme tak dlouho oběťmi, dokud neotočíme spoutanou hlavu a nepoznáme, odkud světlo přichází. To jsme ovšem poslední tři tisíciletí pilně dělali – hledali a pátrali, kde že ten oheň hoří. Ale stále jsme koukali ven.
To velké, celý kosmos, miliony galaxií, velký třesk, bozi a bohyně jsou ale především v nás samých. Ne náhodou praví Krišna v jedné ze svých Védách: „Když je pravda ohrožena ... vezmu na sebe podobu fyzické existence a zrodím se jako člověk, který skrze sebe uvede v pohnutí ostatní.“ Krišna, Ježíš, Buddha, ale i Velká Bohyně, Artemis, Héra i Kalí je v každém z nás a když je vzýváme „venku“, mluvíme jen k té části našeho já, která je, možná skrze nějakou moderní černou nebo červí dírou, spojena se zbytkem vesmíru. A proto je „mytologické vnímání světa“, které mi tak leží na srdci, především vnímání vlastních hloubek. Nebo, chcete-li, výšek.
Takže je možné, že když staří Mayové koncipovali svůj kalendář, cosi v jejich „božském“ nitru jim prozradilo, kdy tato Kali-Yuga, čas temnoty, bude moci pomalu ale jistě skončit (totiž kolem 12. prosince 2012 :-). Kdy si lidé všimnou, že to velké, boží, k nim nemluví ze vzdálených končin, z Olympu či někde zpoza mraků na nebi, že se Bůh neskrývá v hlubinách vesmíru a Bohyně kdesi v pralese, mořích či matce Zemi, ale že vše velké je především v jejich srdci a teprve pak „venku“. A že to jediné, co je nutno udělat, je, tomuto srdci pozorně naslouchat. A nenechat se přitom rušit ideologiemi, které tvrdí, že tomu je opačně.
Hezký víkend přeje
Jan
Friedrich Nietzsche prohlásil, že „Bůh je mrtev“ a Carl Gustav Jung (syn faráře!) k tomu dodal: „Už není bohů, které bychom mohli prosit o pomoc“. Já a několik mých přátel (díky za vaše ohlasy na můj předchozí článek) se domníváme, že bozi sice jsou, ale protože jsme vyrostli, už to nejsou „rodiče“, ale spíše „partneři“. Ještě nám sice bude trvat několik desetiletí, možná i déle, než se s nimi naučíme „partnersky komunikovat“, ale vzhledem k tomu, že i v našich skutečných partnerstvích to ještě neumíme – častěji spolu navzájem hovoříme jako s dětmi – máme na to dost času.
Tomuto mému aktuálnímu pocitu (já to, co jsem napsal, opravdu netvrdím, ale cítím) protiřečí dvě věci. Ta první spočívá v epidemii esoteriky a různých kvazi-náboženských hnutí, která se zdá být o to intenzivnější, oč je náš okolní svět racionálnější a techničtější. Počínaje rozkvětem v našich zeměpisných délkách cizího buddhismu či vpádem indiánských tradičních učení a obřadů do místních lesů luhů a hájů, přes pohanské směry jako jimi jsou Wicca nebo Druidi, až k obskurním Hare Krišna či Vesmírným lidem se to hemží bohy a bohyněmi; nadpřirozené bytosti prožívají přímo renesanci v bytí i rozmanitosti. Jsou-li bozi mrtvi, pak jsme kultura nekrofilů.
To druhé, co protiřečí mé tezi o konci bohů v jejich parentálním smyslu jsem já sám: Kudy chodím, tudy poslední roky hlásám důležitost „Mytologického vnímání světa“ coby léčivého doplnění našeho vědecko-racionálního pohledu na realitu a jejího výkladu. Jenomže, pokud již není „velkých“ (bohů) a „malých“ (lidí), odkud tedy má přijít ono „vystavení se většímu“, které se mi zdá být základním kamenem mytologického vnímání? Nebo jinak řečeno – pokud jsme se stali partnery bohů (a vyrostli jsme tak z role jejich dětí), pokud nyní bereme za náš život a okolnosti, ve kterých se nacházíme zodpovědnost, pokud se, slovy Wolfganga Giegericha, opravdu rodíme z uteru naučených idejí, významů a mýtů, kde jsme dosud plavali v teplé a výživné vodě, do světa dospělosti, kde od nynějška budeme muset luštit svět bez opory předem daných návodů, pokud toto všechno platí, tak odkud má ještě přijít to velké, co nás nechá sklonit se v tak potřebné pokoře a co způsobí čas od času husí kůži mystického zážitku?
Esoterická inflace je jednoduše vysvětlitelná a tím se dá můj první rozpor rychle sprovodit ze světa. Z velké části vděčíme zvýšenému přistávání malých i velkých bohů jednoduše našemu strachu. Něco v nás se obává, že bychom to také nemuseli vydržet, tak úplně sami bez bohů-rodičů v dalekém a poměrně temném univerzu, kde první bar s limonádou by se mohl nacházet až několik desítek ne-li stovek světelných let vzdálený. A tak, než abychom se zcvokli, běháme za každým šustnutím se divinity, jsme lačni i malých zázraků, srkáme odporně chutnající indiánské lektvary či hulíme domácí trávu. A... zase nic? To možná bude tím, že už opravdu nechceme a vlastně ani nemůžeme být malí. Ale rádi si na to ještě hrajeme.
S tím druhým rozporem mám větší problém. Ano, na jednu stranu mám opravdu pocit, že čas už nejen pro bohy, ale (ó nestraš!) i pro guruy nenávratně vypršel. Náboženští fanatikové, tedy ti, co opravdu věří, jsou k smíchu – pokud nám zrovna nejdou po krku. I můj milovaný Osho by dneska už nemohl oslovit tolik sanjasínů, jako před třiceti lety, a to se jedná o opravdového velikána mezi učiteli. K těm malým současným gurujkům už vzhlíží jen lidé, kteří zde často hledají pouze chybějící rodiče, kompenzují vlastní nedoatatek moci či léči si svoje ne-moc. Veškeré velké světové ideologie se drobí do individuálních bojůvek, které musí sahat k násilí, aby si udrželi ještě pár oveček pohromadě. I poslední velké náboženství – kapitalismus – už začíná nějak nepříjemně páchnout.
Na druhou stranu je čím dál tím jasnější, že to byli právě bozi a jejich ideologie, co nám poskytovalo řád, étos a co tmelilo společnost dohromady. Třeba se opravdu stáváme dospělými, možné je ovšem i to, že načas skončíme jako bezprizorné děti, ze kterých, bez rodičů, se rychle stanou deprivanti, jdoucí si navzájem a celému světu po krku. I ti, kdo jako malí vyrostli a stali se velkými, potřebují něco ještě většího... Pokud jsme se tedy stali rovnými s bohy, víceméně jejich „kámoši“, kdo nebo co je větší a tím schopen/schopno nás (tedy společně s bohy) živit? Nepředstavuje tato dospělost pro nás zároveň smrtelné nebezpečí?
Hledáme-li ono „velké“, které po smrti bohů zůstává, musíme nahlédnout do svého vlastního nitra. Odtud totiž bozi, bohyně a veškerá náboženství, včetně jejich řádů a přikázání, pochází. Bohové jsou to, co nás od jiných živých organismů odlišuje. A ne náhodou jsou bozi tak krásně antropomorfní (snad nejlépe je to vidět na neustále rozhádaném a podvádějícím řeckém pantheonu), neboť odpovídají našim potřebám, nikoliv naopak. Ano, pomalu chápeme, že bozi jsou výrazem naší hluboké, mystické duše a nikoliv my jejich stvořeními. A že naše mystická duše je výsledkem oddělení se od instinktů a vytvořením odstupu od nereflektovaného bytí ve světě, který (v mnohém ohledu šťastnější) zvířata zažívají přímo a bez výkladů.
Před několika desítkami tisíc let začal proces „rození“ se člověka, na jehož začátku stála patrně schopnost reflexe jeho vlastního bytí. Tato sebe-reflexe umožnila vývoj řeči, která přestala být artikulací stavů a pocitů „tady a teď“ (tak používají svůj hlas zvířata) a začala být mytologickým vyprávěním. Do takto vytvořeného světa idejí, mýtů a návodů se člověk začal halit jako do ochranného obalu. Právě tato „druhá plodová voda“ (citát W. Giegericha) mu umožnila vyrovnat nevýhodu jeho „nahoty“, s níž coby nedokonalé a „předčasně narozené“ lidské mládě přicházel na svět, postrádajíc ochranné srsti, vydaný roky napospas péči ostatních členů lidské společnosti. Do této vody, ve které se vznášel, projikoval „své“ bohy a bohyně, „své“ mýty, jako účinnou pomoc v učení se životu ve společnosti ostatních.
Tato projekce se ovšem neděla záměrně a vědomě. Spíše se jednalo o stejný proces, skrze jaký se „holátko“ právě narozeného ptáka opeří či štěněti narostou tesáky. A tak se člověk od začátku své člověčí existence setkával s bohy, plovoucími v jeho druhé plodové vodě – v reflektovaném světě, jenž ho obklopoval – ale připadalo mu, že bozi přicházejí zvenčí. Dlouho si nevšímal, že tito venkovní bozi jsou externalizovaným výrazem jeho vlastní božkosti, čímsi hlubokým, pocházejícím z jeho nitra. A ani dlouhé období válek, kde své jednoduché egoistické záměry maskoval tím, že je schovával za „vyšší vůli boha“ a cítil se povinován eliminovat všechny, kteří dělali totéž, jen ve jménu jiného, toho „jejich“ boha, ho nepřivedlo k probuzení a vhledu do své (a každého jiného) božské podstaty.
Jenže nic netrvá věčně, a tak i po našem člověčím dětství přichází dospělost, kdy se už nesetkáváme s rodiči a bohy, kteří se o nás starají a o které se můžeme opřít jako o sloup veřejného osvětlení. Je zajímavé, že ani v rodinných konstelacích se nesetkáváme se skutečnými rodiči a předky, ale s jejich vyprojikovaným obrazem – se zástupci v jejich rolích – před kterými se skláníme, které uznáváme a „bereme“ si k srdci. Pokud se v takových kurzech a seancích děje usmíření, není to usmíření primárně mezi klientem a jeho protějškem – ať už se jedná o předka, partnera či vnější okolnost – ale o usmíření mezi protiklady v jeho vlastním srdci.
To ale neznamená, že by „to velké“ přestalo existovat. Ne, pouze se to stěhuje do nás samých, do hloubi naší duše, kde to vždy bylo a odkud to pouze vysílalo projekce do vnějšího světa. V proslulé Platónově jeskyni hoří venku oheň a lidé pozorují na stěně stíny loutek, kterými hýbají neviditelní loutkáři kdesi u vchodu do jeskyně. Tak tomu bylo po tisíciletí, než jsme si povšimli, že oheň nehoří kdesi daleko mimo nás, ale v našem srdci. A že ti loutkáři, pohybující loutkami a vrhající stíny na projekci našeho rozumu jsme my sami – naše podvědomí. V Platónově podání jsme tak dlouho oběťmi, dokud neotočíme spoutanou hlavu a nepoznáme, odkud světlo přichází. To jsme ovšem poslední tři tisíciletí pilně dělali – hledali a pátrali, kde že ten oheň hoří. Ale stále jsme koukali ven.
To velké, celý kosmos, miliony galaxií, velký třesk, bozi a bohyně jsou ale především v nás samých. Ne náhodou praví Krišna v jedné ze svých Védách: „Když je pravda ohrožena ... vezmu na sebe podobu fyzické existence a zrodím se jako člověk, který skrze sebe uvede v pohnutí ostatní.“ Krišna, Ježíš, Buddha, ale i Velká Bohyně, Artemis, Héra i Kalí je v každém z nás a když je vzýváme „venku“, mluvíme jen k té části našeho já, která je, možná skrze nějakou moderní černou nebo červí dírou, spojena se zbytkem vesmíru. A proto je „mytologické vnímání světa“, které mi tak leží na srdci, především vnímání vlastních hloubek. Nebo, chcete-li, výšek.
Takže je možné, že když staří Mayové koncipovali svůj kalendář, cosi v jejich „božském“ nitru jim prozradilo, kdy tato Kali-Yuga, čas temnoty, bude moci pomalu ale jistě skončit (totiž kolem 12. prosince 2012 :-). Kdy si lidé všimnou, že to velké, boží, k nim nemluví ze vzdálených končin, z Olympu či někde zpoza mraků na nebi, že se Bůh neskrývá v hlubinách vesmíru a Bohyně kdesi v pralese, mořích či matce Zemi, ale že vše velké je především v jejich srdci a teprve pak „venku“. A že to jediné, co je nutno udělat, je, tomuto srdci pozorně naslouchat. A nenechat se přitom rušit ideologiemi, které tvrdí, že tomu je opačně.
Hezký víkend přeje
Jan
úterý, 30. dubna 2013
Konec dětství? (O změnách po konci světa)
Na začátku tohoto roku, krátce po nekonajícím se konci světa, jsem navštívil spolu se svým kamarádem jednoho slovutného léčitele. Robert (jméno změněno) mi byl prezentován coby člověk, nadán zázračnými vlastnostmi a neobyčejnou, téměř nadlidskou schopností vidět do lidí a globálních souvislostí. Ačkoliv jsem obyčejně k podobným „kouzelníkům“ krajně skeptický, jel jsem a neudělal jsem špatně. Robert mě opravdu zaujal, už jen třeba svou podobností s mým „magickým“ učitelem a rakouským druidem Antonem Rabornem. V rozhovoru nám Robert vysvětlil, jak vidí konec mayského kalendáře. Poskládáno z mých vzpomínek prohlásil, že se o nás o lidi od té doby bozi (a předpokládám také bohyně) přestali starat.
I já vnímám, že se od konce roku (tedy pro mě přesně od 12.12.2012) něco změnilo. Je to, jako kdyby se změnil vzduch, který dýchám. Nebo ještě lépe by se dala tato proměna popsat v rámci druidského učení, když už jsem přizval do tohoto článku Antona. Podle druidů existuje během roku pro každý měsíc jiný druh světla. Světlo se mění většinou za novu (někdy také za úplňku a výjimečně i někdy mezi) a změna se dá poznat nejlépe podobně, jak většina lidí „vidí“ auru: pocitem. Prostě vyjdete ven a „něco je jinak“. Všechny změny během roku v přírodě (a tím i změny ve světě lidí), střídání ročních období, žloutnutí listí na podzim i „ledová“ barva světa v lednu jsou důsledkem změny světla, nikoliv opačně. Protože jsem světelné bytosti*, je někdy těžké poznat kvalitu světla, neboť jsme „v něm“, případně uděláni „z něho“. Tak jako ryba, která je ve vodě, těžko reflektuje o vodě samé, tak i my máme problém s tím, podívat se na světlo a jeho kvalitu zvenčí.
Jak bychom tedy mohli charakterizovat to nové, do čehož jsme se patrně propadli od konce nějakého starodávného kalendáře?
V eseji „The End of Meaning and the Birth of Man“** líčí německý psychoterapeut a filosof Wolfgang Giegerich, jak je hledání smyslu, kterým je naše doba posedlá (a esoterici obzvláště), samo o sobě nesmyslné. Giegerich vychází z toho, že dříve se lidstvo nacházelo „v bytí“ (in-ness), tak jako právě je ryba ve vodě. Otázka po smyslu (např. existence, významu mýtů a božských přikázání atd.) se tedy vlastně nestavěla, aspoň ne tak jako dnes – kdy se na hledání smyslu našeho bytí díváme skrze brýle logického zdůvodnění. Smysl života (coby společného pojítka smyslu všech jednotlivostí) ležel tehdy podle Giegericha jaksi inherentně v existenci samé. Jinak řečeno – ryba ve vodě nemůže zpochybnit vodu samou, těžko může hledat smysl vody. Může pouze vzít existenci vody coby a priori daný fakt, který její, tedy rybí existenci předchází. (Konstelačně-systemicky viděno je voda „větší“ než ryba a tak jí ryba nemůže porozumět, nemůže ji pojmout.)
Voda je pro rybu tedy totéž, co pro nás byli, mytologicky viděno, bozi. Proto i mytologie byla dříve nikoliv hledáním smyslu či odůvodněním existence, ale výrazem toho, co prostě je, a co je v důsledku své danosti nezpochybnitelné. Tento dřívější, lidské existenci inherentní smysl zde byl prostě dříve, než člověk, jenž se definoval z božského, nikoliv naopak. Proto také neměli lidé s vírou ani s naslouchání mýtům problémy - ani ryba nepochybuje o vodě, ale je v ní. Giegerich vyvozuje, že teprve přesun našeho vnímání reality z pocitu být „ve“ světě do pohledu „na“ svět, kterou mimo jiné provází ztráta bohů a mýtů coby nezpochybnitelné danosti, umožnila ptát se po smyslu existence. Tuto otázku klademe, jako bychom už nebyli "v" existenci, ale dívali se na ni a na její fenomény z nadhledu. (Tento velice závažný rozdíl ve vnímání reality jsem rozvinul v několika článcích o konstelacích*** a jmenovitě pak ve svém konceptu „mytologického vnímání“ např. v knížce o konstelacích pohádek a mýtů).
Možná, že vám předchozí dva odstavce připadají příliš filosoficky odtažité od mé původní prosté otázky, co se změnilo v 2013. Podle mne ale obsahuje důležitou informaci – jde o rozdíl ve vnímání, tedy i ve vnímání změn. Vraťme se zase k naší rybě. Řekněme, že se v průběhu svého života dostane na různá místa. Jednou bude plavat nad písčitým dnem, poté nad podmořskými útesy posetými sasankami a pak se zase dostane do těsné blízkosti žraloků. Toto bude vnímat jako změnu vně sebe, a na fenomény, které potkává (nebo které potkávají ji) se bude dívat zvenčí, z jakéhosi exoterického hlediska. Tak či podobně jsme vnímali a vnímáme změny i my, lidé. Pak se ale dostane do vody, která má jiné složení, například do ústí řeky. Ryba bude cítit, že je něco jinak, ale to, co je jinak, nebude vně. (Ale nebude to také pouze uvnitř, jako například bolest, způsobená špatným trávením.) Bude to jakási konceptuální a poměrně těžko postihnutelná změna media, do kterého je její bytí zasazeno.
Přesně tak vnímám současnou změnu. Jde o konec „bytí v“ a možná o začátek „bytí mimo“. To, v čem jsme přestali být a na co se nyní můžeme, možná dokonce musíme podívat, jsou podle léčitele Roberta bozi. Já bych to definoval poněkud odlišněji: Přestali jsme být jako děti, které se narodí do rodiny, vyrůstají v ní a až do puberty ji nemohou zpochybnit, neboť jsou „v ní“. Jak Bert Hellinger správně připomíná, toto bytí „v“ je regulováno svědomím. Pokud jsem správně „v“ (tj. beru na sebe různé závazky a zátěže, aniž bych toto přebírání mohl zpochybnit), systém mě odměňuje pocitem sounáležitosti a „dobrým svědomím“. Pokud dělám něco špatně, systém ve mě indukuje špatné svědomí. V rodinných systémech toto „bytí v“ samozřejmě pokračuje i po pubertě, ta je jen jakýmsi formálním vzepřením se celku. Z rodiny nemůžu vypadnout, protože je definována mým narozením. To jediné, co mohu udělat, je založit vlastní rodinu a tím se částečně vymanit z nutnosti sloužit mé původní rodině. Ale existuje mnoho jiných systémů, jejichž můžu být součástí a přesto v nich mohu dospět - tedy stát se samo-statným.
Jeden z nejdůležitějších znaků dospělosti (ta sama je stále nesmírně vzácná) coby svobodné volby příslušnosti k systému je převzetí zodpovědnosti, pokud systémovou zátěž, tj. bytí „v“ odmítnu. Tím přestávám být v jistém smyslu v systému „malý“ – podobně, jako to udělali Adam a Eva poté, co snědli jablko poznání. Jejich vyhnání z ráje nebylo nic jiného, než přechod z bytí „v“ do bytí „mimo“. Je to totiž právě jistý nad-hled, tedy schopnost vidět věci zvenčí, co nám umožňuje reflexi. Zároveň tím ovšem nutně vypadáváme z lůna, ve kterém jsme se do té doby pohybovali jako ryba ve vodě.
Zdá se tedy, že od konce minulého roku nejsme už dětmi. Tomu nasvědčuje také to, že ptám-li se svých přátel a známých, jak se jim vede, dostávám velice často odpovědi typu: „No, nějak divně.“ „Dějí se samé drastické věci, ale mě to nějak neválcuje“. „Je to hustý, ale zároveň vím, že to tak má být.“ „Vnímám, že sice mám vedení shůry, ale úplně jinak, než jak jsem to cítil dříve“ atd. Samozřejmě že existuje spousta lidí, kteří i nadále holdují psychologii stěžování si. Opravdu netuším, zdali se na ně změna „vody“, ve které plovou, nevztahuje, nebo zdali ji ještě nepostřehli. V obou případech však jakoby zůstávají vězet v minulém mayském kalendáři. Budiž jim tam velký Kukulkan, mayský opeřený had-bůh, milostiv. My, kteří jsme dospěli, ať už to znamená cokoliv, bohužel nemáme ke komu se modlit. Zato s „nimi“ můžeme rozprávět jako rovný s rovným. I když to ještě dlouho bude trvat, než se to naučíme. Ale není tohle jakás-takás útěcha?
*Samozřejmě mluvím jak o „světle“ tak i o nás coby o světelných bytostech z esoterického hlediska, aniž bych vědě a exoterikům :-) popíral jejich pravdy o podstatě fyzického světla.
** http://www.cgjungpage.org/pdfdocuments/EndofMeaning.pdf
*** http://www.konstelace.info/konstelace-a-fenomenologicky-pristup.html
Hezký dospělý den vám přeje
Jan
I já vnímám, že se od konce roku (tedy pro mě přesně od 12.12.2012) něco změnilo. Je to, jako kdyby se změnil vzduch, který dýchám. Nebo ještě lépe by se dala tato proměna popsat v rámci druidského učení, když už jsem přizval do tohoto článku Antona. Podle druidů existuje během roku pro každý měsíc jiný druh světla. Světlo se mění většinou za novu (někdy také za úplňku a výjimečně i někdy mezi) a změna se dá poznat nejlépe podobně, jak většina lidí „vidí“ auru: pocitem. Prostě vyjdete ven a „něco je jinak“. Všechny změny během roku v přírodě (a tím i změny ve světě lidí), střídání ročních období, žloutnutí listí na podzim i „ledová“ barva světa v lednu jsou důsledkem změny světla, nikoliv opačně. Protože jsem světelné bytosti*, je někdy těžké poznat kvalitu světla, neboť jsme „v něm“, případně uděláni „z něho“. Tak jako ryba, která je ve vodě, těžko reflektuje o vodě samé, tak i my máme problém s tím, podívat se na světlo a jeho kvalitu zvenčí.
Jak bychom tedy mohli charakterizovat to nové, do čehož jsme se patrně propadli od konce nějakého starodávného kalendáře?
V eseji „The End of Meaning and the Birth of Man“** líčí německý psychoterapeut a filosof Wolfgang Giegerich, jak je hledání smyslu, kterým je naše doba posedlá (a esoterici obzvláště), samo o sobě nesmyslné. Giegerich vychází z toho, že dříve se lidstvo nacházelo „v bytí“ (in-ness), tak jako právě je ryba ve vodě. Otázka po smyslu (např. existence, významu mýtů a božských přikázání atd.) se tedy vlastně nestavěla, aspoň ne tak jako dnes – kdy se na hledání smyslu našeho bytí díváme skrze brýle logického zdůvodnění. Smysl života (coby společného pojítka smyslu všech jednotlivostí) ležel tehdy podle Giegericha jaksi inherentně v existenci samé. Jinak řečeno – ryba ve vodě nemůže zpochybnit vodu samou, těžko může hledat smysl vody. Může pouze vzít existenci vody coby a priori daný fakt, který její, tedy rybí existenci předchází. (Konstelačně-systemicky viděno je voda „větší“ než ryba a tak jí ryba nemůže porozumět, nemůže ji pojmout.)
Voda je pro rybu tedy totéž, co pro nás byli, mytologicky viděno, bozi. Proto i mytologie byla dříve nikoliv hledáním smyslu či odůvodněním existence, ale výrazem toho, co prostě je, a co je v důsledku své danosti nezpochybnitelné. Tento dřívější, lidské existenci inherentní smysl zde byl prostě dříve, než člověk, jenž se definoval z božského, nikoliv naopak. Proto také neměli lidé s vírou ani s naslouchání mýtům problémy - ani ryba nepochybuje o vodě, ale je v ní. Giegerich vyvozuje, že teprve přesun našeho vnímání reality z pocitu být „ve“ světě do pohledu „na“ svět, kterou mimo jiné provází ztráta bohů a mýtů coby nezpochybnitelné danosti, umožnila ptát se po smyslu existence. Tuto otázku klademe, jako bychom už nebyli "v" existenci, ale dívali se na ni a na její fenomény z nadhledu. (Tento velice závažný rozdíl ve vnímání reality jsem rozvinul v několika článcích o konstelacích*** a jmenovitě pak ve svém konceptu „mytologického vnímání“ např. v knížce o konstelacích pohádek a mýtů).
Možná, že vám předchozí dva odstavce připadají příliš filosoficky odtažité od mé původní prosté otázky, co se změnilo v 2013. Podle mne ale obsahuje důležitou informaci – jde o rozdíl ve vnímání, tedy i ve vnímání změn. Vraťme se zase k naší rybě. Řekněme, že se v průběhu svého života dostane na různá místa. Jednou bude plavat nad písčitým dnem, poté nad podmořskými útesy posetými sasankami a pak se zase dostane do těsné blízkosti žraloků. Toto bude vnímat jako změnu vně sebe, a na fenomény, které potkává (nebo které potkávají ji) se bude dívat zvenčí, z jakéhosi exoterického hlediska. Tak či podobně jsme vnímali a vnímáme změny i my, lidé. Pak se ale dostane do vody, která má jiné složení, například do ústí řeky. Ryba bude cítit, že je něco jinak, ale to, co je jinak, nebude vně. (Ale nebude to také pouze uvnitř, jako například bolest, způsobená špatným trávením.) Bude to jakási konceptuální a poměrně těžko postihnutelná změna media, do kterého je její bytí zasazeno.
Přesně tak vnímám současnou změnu. Jde o konec „bytí v“ a možná o začátek „bytí mimo“. To, v čem jsme přestali být a na co se nyní můžeme, možná dokonce musíme podívat, jsou podle léčitele Roberta bozi. Já bych to definoval poněkud odlišněji: Přestali jsme být jako děti, které se narodí do rodiny, vyrůstají v ní a až do puberty ji nemohou zpochybnit, neboť jsou „v ní“. Jak Bert Hellinger správně připomíná, toto bytí „v“ je regulováno svědomím. Pokud jsem správně „v“ (tj. beru na sebe různé závazky a zátěže, aniž bych toto přebírání mohl zpochybnit), systém mě odměňuje pocitem sounáležitosti a „dobrým svědomím“. Pokud dělám něco špatně, systém ve mě indukuje špatné svědomí. V rodinných systémech toto „bytí v“ samozřejmě pokračuje i po pubertě, ta je jen jakýmsi formálním vzepřením se celku. Z rodiny nemůžu vypadnout, protože je definována mým narozením. To jediné, co mohu udělat, je založit vlastní rodinu a tím se částečně vymanit z nutnosti sloužit mé původní rodině. Ale existuje mnoho jiných systémů, jejichž můžu být součástí a přesto v nich mohu dospět - tedy stát se samo-statným.
Jeden z nejdůležitějších znaků dospělosti (ta sama je stále nesmírně vzácná) coby svobodné volby příslušnosti k systému je převzetí zodpovědnosti, pokud systémovou zátěž, tj. bytí „v“ odmítnu. Tím přestávám být v jistém smyslu v systému „malý“ – podobně, jako to udělali Adam a Eva poté, co snědli jablko poznání. Jejich vyhnání z ráje nebylo nic jiného, než přechod z bytí „v“ do bytí „mimo“. Je to totiž právě jistý nad-hled, tedy schopnost vidět věci zvenčí, co nám umožňuje reflexi. Zároveň tím ovšem nutně vypadáváme z lůna, ve kterém jsme se do té doby pohybovali jako ryba ve vodě.
Zdá se tedy, že od konce minulého roku nejsme už dětmi. Tomu nasvědčuje také to, že ptám-li se svých přátel a známých, jak se jim vede, dostávám velice často odpovědi typu: „No, nějak divně.“ „Dějí se samé drastické věci, ale mě to nějak neválcuje“. „Je to hustý, ale zároveň vím, že to tak má být.“ „Vnímám, že sice mám vedení shůry, ale úplně jinak, než jak jsem to cítil dříve“ atd. Samozřejmě že existuje spousta lidí, kteří i nadále holdují psychologii stěžování si. Opravdu netuším, zdali se na ně změna „vody“, ve které plovou, nevztahuje, nebo zdali ji ještě nepostřehli. V obou případech však jakoby zůstávají vězet v minulém mayském kalendáři. Budiž jim tam velký Kukulkan, mayský opeřený had-bůh, milostiv. My, kteří jsme dospěli, ať už to znamená cokoliv, bohužel nemáme ke komu se modlit. Zato s „nimi“ můžeme rozprávět jako rovný s rovným. I když to ještě dlouho bude trvat, než se to naučíme. Ale není tohle jakás-takás útěcha?
*Samozřejmě mluvím jak o „světle“ tak i o nás coby o světelných bytostech z esoterického hlediska, aniž bych vědě a exoterikům :-) popíral jejich pravdy o podstatě fyzického světla.
** http://www.cgjungpage.org/pdfdocuments/EndofMeaning.pdf
*** http://www.konstelace.info/konstelace-a-fenomenologicky-pristup.html
Hezký dospělý den vám přeje
Jan
pátek, 26. dubna 2013
Německo, alfa-samci a stavění mostů.
Sedím u venkovního stolku jedné vyhlášené kavárny ve Freiburgu, je jaro a díkybohu už docela teplo, kolem mne po ulici chodí krásní i méně krásní Němci, kteří na přechodech vždy spořádaně čekají, až se rozsvítí zelená, ačkoli široko daleko žádné auto. A přemýšlím o německém pořádku a českém chaosu, o zdejší fungující občasné společnosti a české džungli, o struktuře a chaosu nebo také o mužském a ženském principu.
Tak nejprve to, co na první pohled padne do oka. Němci jsou vedeni už sedm let ženou a i když „Enží“, jak se Angele Merkelové říká, dovede také bouchnout do stolu a prosadit se, přeci jen své ženské já nezapře. Například umí dobře naslouchat a ptá se na názory druhých. Nedělá ji potíže přiznat, že se její názor (například na atomovou energii) změnil. Její touha po harmonii ve vyjednávání je mnohdy a především muži kritizována, neboť často vede k mlhavým a nejasným postojům a především k nepochopení, co vlastně kancléřka chce. Ale mnoho Němců (a především žen) ji má rádo právě proto, že je opakem alfa-samců, jako jimi byli minulí kancléři.
Vůbec – v Německu vycházejí alfa-samci z módy. Nebo, trochu více a do hloubky řečeno, ono se to „nabušené mužství“ jaksi přestěhovalo z Němců například na mladé Turky, které potkáte v sportovních tílkách, slunečních brýlích a většinou s nějakým tím tetováním o víkendech v pěších zónách německých měst a kteří vypadají, jako by právě vyšli z posilovny. Jen tak pro zajímavost - občanů tureckého původu žije v Německu přibližně tři miliony, tedy pět krát víc než je Vietnamců u nás. A čistě opticky jsou vidět asi tak desetkrát víc. Ovšem jako u mnoha národnostních menšin, které se více-méně odlišují od standardu, jejich testosteronové mužství německá společnost nejen že nekopíruje, ale spíš se nad ním usmívá. A to ačkoliv jsou Turci v Německu považováni za samozřejmou součást společnosti.
Další věc, kterou nepřehlédnete, je, jak zde (tedy v Německu) vyšlo kouření z módy. Nejen že v hospodách a restauracích si už nikde nezapálíte, ale mnozí z toho mála zbývajících kuřáků, kteří pak stojí déšť nedéšť s cigaretou před restaurací, jako by se omlouvali, že ještě holdují nějakému zlozvyku. Mezi mladými lidmi je kouření už delší dobu zcela „out“. Zato se rádi opíjejí do omdlení a čím dál tím raději kouří marihuanu, která se prý masově pašuje z Česka.
Moje maminka, když ještě s tátou jezdili za mnou do jižního Německa, si vždy pochvalovala, jak je to zde krásné. Ale ona „uklizenost“ není způsobena vyšším estetickým cítěním ani Bavoráků, ani Švábů. Je to proto, neboť v Německu patří veřejný prostor opravdu všem. Zde by si ho stěží dovolil někdo zneužívat – ať už ke svým privátním účelům (v té souvislosti mě napadají ty miliony billboardů a stupidních reklam, hyzdících naše města i krajinu podél dálnic), ale ani k odkladání nepořádku, smetí nebo i jen zanechání psích hovínek po svém miláčkovi. Zatímco můj český soused zamořuje přes zimu svým špatně spalujícím kotlem polovinu vesnice a poté, co ho upozorním na ty smrady, vycházející z jeho komína, mi v naprostém nepochopení věcí odvětí: „No vod toho snad ten komín na to je, nebo ne?“, německé kolektivní vědomí by ho na něco podobného ani podobného pomyslet. Ach jo.
Jenže každá věc má svoje výhody i nevýhody.
Německu se vede tak dobře, že začíná usínat. Pokud už nespí. Protože německé ekonomické návody stále ještě „fungují“ (aspoň ve střední části Evropy) a tím, prozatím, vedou k vysokému životnímu standardu, spokojenosti, relativně malé zadluženosti a jistému růstu dokonce i v čase všeobecné krize, je zdejší společnost jaksi ustrnulá. Alespoň mi to tak připadá, jako někomu, kdo žil dvacet šest let vNěmecku a pak se na deset let přestěhoval do „džungle“ Česka. Opravdu mám dojem jisté nasycenosti a ospalosti, a to i coby tenu, kdo v Česku nadává na šílenou korupci, rozkradené dotace, díry v silnicích, neefektivitu české politiky a především (a to je snad největší katastrofa) ztrátu prestiže v zahraničí (k tomu možná nejvíc přispěl náš předchozí kverulantský prezident). Zde ale, ve strukturovaném Německu postrádám ono vlhké a chaotické podhoubí pralesa, ze kterého pak vyrůstají podivné liány, pestré květy i nějaké ty „magic mashrooms“. Ne, v pralese se nežije bezpečně, nemáte nic pod kontrolou a jsou tam komáři. Na ty mají Němci repelenty. Žádný obtížný hmyz, ani kmotři, ale ani moc komunistů, fašistů či jen odpůrců EU. Prostě klid. Funkční klid, nutno podotknout.
VA právě v německém fungování také vidím největší nebezpečí pro našeho západního souseda v nadcházejícím čase – že se totiž Němci tím, jak je to u nich všechno „perfektní“, stanou opět nejméně oblíbeným národem v Evropě. Že zapomenou na nutný chaos, na nezbytnou lenost, že si neuvědomí, jak jsou dlouhé pauzy a občasná nepřesnost a neefektivita (jak to umí například Řekové) nutné pro život. Katastrofická chyba by byla, kdyby začali Němci s poukazem na své dobrá hospodářské výsledky, vnucovat své modely chování ostatním. To, co jde v Německu může totiž v jižní Evropě vést k občanské válce. Nebo k opětovnému výbuchu nepřátelství, které budí, nepochopeno, další zlou krev a v konečné podobě i násilí.
A tak mě napadá, jak by bylo dobré, kdyby naše děti musely strávit třeba dva roky v Německu. A na oplátku by německá mládež mohla přijet na podobnou dobu do Česka. A také, že může být i mým úkolem, stavět mezi dvěma tak podobnými a zároveň tak odlišnými národy, jako jimi jsou Češi a Němci, mosty. Vyvážet náš kreativní a sebe-rozvíjející chaos na západ a dovážet jejich strukturu, počestnost a smysl pro celek k nám. K tomu by ovšem obě dvě strany potřebovaly ztratit svůj strach. My Češi před otevřením se světu a do hloubky jdoucím přiznáním si své malosti (teprve potom můžeme pocítit naši sílu) a Němci před chaosem (který už jednou rozpoutali a z něhož mají podvědomě stále ještě hrůzu) a následnou ztrátou kontroly.
Hezký den vám přeje (einen schönen Tag wünscht)
Jan
----
PS.: Teď mě ještě napadá, že Němci dříve byli velice mystičtí (viz jejich filosofové, hudebníci i básníci, za všechny jmenujme jen Mistra Eckharta*, Wagnera a Goetheho). A že dneska jsou tak racionální, praktičtí a "uklizení" opravdu může být způsobeno jejich válečným traumatem a vinou, kterou si naložili. Jenže, jak víme - kdokoliv kdykoliv něco potlačí, někde to musí opět vytrysknout na povrch. A tak jsem zvědav, kde to v našich sousedech (tedy v mých v mém srdci se zabydlivších Němcích) opět vybublá.
*Dobře, Mistr Eckhart nebyl úplně filosof. Tak co takhle Jaspers, Nietzche, nebo Wolfgang Giegerich?
Tak nejprve to, co na první pohled padne do oka. Němci jsou vedeni už sedm let ženou a i když „Enží“, jak se Angele Merkelové říká, dovede také bouchnout do stolu a prosadit se, přeci jen své ženské já nezapře. Například umí dobře naslouchat a ptá se na názory druhých. Nedělá ji potíže přiznat, že se její názor (například na atomovou energii) změnil. Její touha po harmonii ve vyjednávání je mnohdy a především muži kritizována, neboť často vede k mlhavým a nejasným postojům a především k nepochopení, co vlastně kancléřka chce. Ale mnoho Němců (a především žen) ji má rádo právě proto, že je opakem alfa-samců, jako jimi byli minulí kancléři.
Vůbec – v Německu vycházejí alfa-samci z módy. Nebo, trochu více a do hloubky řečeno, ono se to „nabušené mužství“ jaksi přestěhovalo z Němců například na mladé Turky, které potkáte v sportovních tílkách, slunečních brýlích a většinou s nějakým tím tetováním o víkendech v pěších zónách německých měst a kteří vypadají, jako by právě vyšli z posilovny. Jen tak pro zajímavost - občanů tureckého původu žije v Německu přibližně tři miliony, tedy pět krát víc než je Vietnamců u nás. A čistě opticky jsou vidět asi tak desetkrát víc. Ovšem jako u mnoha národnostních menšin, které se více-méně odlišují od standardu, jejich testosteronové mužství německá společnost nejen že nekopíruje, ale spíš se nad ním usmívá. A to ačkoliv jsou Turci v Německu považováni za samozřejmou součást společnosti.
Další věc, kterou nepřehlédnete, je, jak zde (tedy v Německu) vyšlo kouření z módy. Nejen že v hospodách a restauracích si už nikde nezapálíte, ale mnozí z toho mála zbývajících kuřáků, kteří pak stojí déšť nedéšť s cigaretou před restaurací, jako by se omlouvali, že ještě holdují nějakému zlozvyku. Mezi mladými lidmi je kouření už delší dobu zcela „out“. Zato se rádi opíjejí do omdlení a čím dál tím raději kouří marihuanu, která se prý masově pašuje z Česka.
Moje maminka, když ještě s tátou jezdili za mnou do jižního Německa, si vždy pochvalovala, jak je to zde krásné. Ale ona „uklizenost“ není způsobena vyšším estetickým cítěním ani Bavoráků, ani Švábů. Je to proto, neboť v Německu patří veřejný prostor opravdu všem. Zde by si ho stěží dovolil někdo zneužívat – ať už ke svým privátním účelům (v té souvislosti mě napadají ty miliony billboardů a stupidních reklam, hyzdících naše města i krajinu podél dálnic), ale ani k odkladání nepořádku, smetí nebo i jen zanechání psích hovínek po svém miláčkovi. Zatímco můj český soused zamořuje přes zimu svým špatně spalujícím kotlem polovinu vesnice a poté, co ho upozorním na ty smrady, vycházející z jeho komína, mi v naprostém nepochopení věcí odvětí: „No vod toho snad ten komín na to je, nebo ne?“, německé kolektivní vědomí by ho na něco podobného ani podobného pomyslet. Ach jo.
Jenže každá věc má svoje výhody i nevýhody.
Německu se vede tak dobře, že začíná usínat. Pokud už nespí. Protože německé ekonomické návody stále ještě „fungují“ (aspoň ve střední části Evropy) a tím, prozatím, vedou k vysokému životnímu standardu, spokojenosti, relativně malé zadluženosti a jistému růstu dokonce i v čase všeobecné krize, je zdejší společnost jaksi ustrnulá. Alespoň mi to tak připadá, jako někomu, kdo žil dvacet šest let vNěmecku a pak se na deset let přestěhoval do „džungle“ Česka. Opravdu mám dojem jisté nasycenosti a ospalosti, a to i coby tenu, kdo v Česku nadává na šílenou korupci, rozkradené dotace, díry v silnicích, neefektivitu české politiky a především (a to je snad největší katastrofa) ztrátu prestiže v zahraničí (k tomu možná nejvíc přispěl náš předchozí kverulantský prezident). Zde ale, ve strukturovaném Německu postrádám ono vlhké a chaotické podhoubí pralesa, ze kterého pak vyrůstají podivné liány, pestré květy i nějaké ty „magic mashrooms“. Ne, v pralese se nežije bezpečně, nemáte nic pod kontrolou a jsou tam komáři. Na ty mají Němci repelenty. Žádný obtížný hmyz, ani kmotři, ale ani moc komunistů, fašistů či jen odpůrců EU. Prostě klid. Funkční klid, nutno podotknout.
VA právě v německém fungování také vidím největší nebezpečí pro našeho západního souseda v nadcházejícím čase – že se totiž Němci tím, jak je to u nich všechno „perfektní“, stanou opět nejméně oblíbeným národem v Evropě. Že zapomenou na nutný chaos, na nezbytnou lenost, že si neuvědomí, jak jsou dlouhé pauzy a občasná nepřesnost a neefektivita (jak to umí například Řekové) nutné pro život. Katastrofická chyba by byla, kdyby začali Němci s poukazem na své dobrá hospodářské výsledky, vnucovat své modely chování ostatním. To, co jde v Německu může totiž v jižní Evropě vést k občanské válce. Nebo k opětovnému výbuchu nepřátelství, které budí, nepochopeno, další zlou krev a v konečné podobě i násilí.
A tak mě napadá, jak by bylo dobré, kdyby naše děti musely strávit třeba dva roky v Německu. A na oplátku by německá mládež mohla přijet na podobnou dobu do Česka. A také, že může být i mým úkolem, stavět mezi dvěma tak podobnými a zároveň tak odlišnými národy, jako jimi jsou Češi a Němci, mosty. Vyvážet náš kreativní a sebe-rozvíjející chaos na západ a dovážet jejich strukturu, počestnost a smysl pro celek k nám. K tomu by ovšem obě dvě strany potřebovaly ztratit svůj strach. My Češi před otevřením se světu a do hloubky jdoucím přiznáním si své malosti (teprve potom můžeme pocítit naši sílu) a Němci před chaosem (který už jednou rozpoutali a z něhož mají podvědomě stále ještě hrůzu) a následnou ztrátou kontroly.
Hezký den vám přeje (einen schönen Tag wünscht)
Jan
----
PS.: Teď mě ještě napadá, že Němci dříve byli velice mystičtí (viz jejich filosofové, hudebníci i básníci, za všechny jmenujme jen Mistra Eckharta*, Wagnera a Goetheho). A že dneska jsou tak racionální, praktičtí a "uklizení" opravdu může být způsobeno jejich válečným traumatem a vinou, kterou si naložili. Jenže, jak víme - kdokoliv kdykoliv něco potlačí, někde to musí opět vytrysknout na povrch. A tak jsem zvědav, kde to v našich sousedech (tedy v mých v mém srdci se zabydlivších Němcích) opět vybublá.
*Dobře, Mistr Eckhart nebyl úplně filosof. Tak co takhle Jaspers, Nietzche, nebo Wolfgang Giegerich?
čtvrtek, 21. března 2013
Dilema mužů – těch vnímavějších
Sedím na jihu Kréty a připravuji „Návrat Krále“, jak jsem nazval zakrátko začínající výcvik pro muže v „rituálním leadershipu“. Barbora Nádvorníková startuje už za tři dny „Návrat Bohyně“, obdobný jednoroční cyklus pro ženy (oba výcviky jsou už obsazené, ale budou se opakovat; dole* najdete odkazy na stránky).
Zatímco o návratu ženského principu do společnosti jsem psal už před několika měsíci zde na blogu, psát o těžkostech mužů s mužským principem či dokonce o možných podobách nějakého mužského obrození je možná trochu složitější. Ale to je asi také proto, neboť jsem sám muž. Dovolím si tedy v tomto článku upozornit na některá dilemata, která my muži s návratem k vnitřnímu králi máme.
Inteligentnějším a vnímavějším mužům i ženám neunikne, že většina globálních problémů současného světa pochází ze staletí trvajícího nadužívání mužského principu a ještě déle trvajícím opomíjením důležitosti a rovnocennosti ženského principu**. Nechci na začátku třetího tisíciletí psát zrovna o patriarchátu a matriarchátu – mužský i ženský princip, jang i jin, máme oba každý z nás, ženy i muži – jako spíš o nadvládě expanzivní, invazivní, racionální, tvrdé, konkurenční a lineárně dopředné orientace nad plynoucí, otevřenou, měkkou, emoční, kooperační a cyklickou. Podíváme-li se na skupinu lidí, kteří řídí naši společnost (tedy na dnešní „krále“), najdeme zde výlučně muže a ženy s převládajícím (i když často pervertovaným) mužským principem a to ať už v politice, nebo ve velkém korporátním byznysu, který samozřejmě politiku řídí a ne naopak.
Jinak řečeno: Už dávno před Descartem začal duch vítězit nad duší, „horní“ svět nad „dolním“, růst nad pochopením důležitosti kořenů a nutnosti periodického stažení se dolů, do vlhkého a temného světa zvířat, rostlin, předků a snů. Tomuto „dolnímu“, přírodnímu světu animy jsme se naprosto odcizili. Ne náhodou rostou pouště a ubývá dešťových pralesů, ne náhodou pocházejí všechna tři velká a agresivní náboženství z horkých a suchých pouštních zemí a jsou vedena muži.
Toto vše nyní působí především na naše podvědomí, i když si mnozí z nás tyto souvislosti začínají uvědomovat. Protože ve světě neexistuje nic bez své protiváhy, je společenská orientace na ducha a na mužský princip vyvažována extrémním nárůstem materialismu, tedy závislostí na matérii (od slova „mater“ – matka) a na nedospívání mužů, tedy jejich vnitřním neodloučení se od matek (viz níže) v důsledku chybějící iniciace. O tom mimo jiné píše ve své doporučeníhodné knize „Síla duše“ americký terapeut Bill Plotkin. Já se chci zaměřit na poněkud jiný důsledek výše popsaného.
Pokud začneme chápat (nebo podvědomě cítit), že s rovnováhou mezi mužským a ženským principem je už delší dobu cosi v nepořádku, má to větší dopad na muže než na ženy. Zatímco ženy se mohou silněji koncentrovat na vlastní ženskou energii, a to aniž by negovali tu mužskou, ve které se v důsledku přibližně sto let trvající emancipace již dobře orientují, dostávají se muži do dilematu. Zároveň chápou potřebu „nového mužství“ a opravdové, do hloubky jdoucí mužské cesty, zároveň však pociťují vůči mužskému principu nedůvěru a podvědomě ho odmítají. Jejich duše cítí, že to byla a je právě mužská energie (byť špatně pochopená a použitá), které přivedla náš svět do současného stavu. Jako vždy v případech vnitřního konfliktu se i toto dilema projevuje na venek buď agresivitou, nebo sebedestrukcí.
Jinak řečeno: Buď jsme naštvaní na autority, vládu, prezidenta, na práci, „poměry“ a nezřídka i na partnerku a všeobecně na „ženský“, nebo se utápíme v mlze, depresi, zdravotních potížích, ztrácíme orientaci a stahujeme se z aktivit a vášní. V obou případech odmítáme na hluboké úrovni naše otce a mužské předky, neboť tušíme, že to nějak kardinálně pos..li. (Někdy z nich vybereme pár hrdinů, které pak postavíme na podest, což je stejně neprospěšné.)
Z tohoto vnitřního konfliktu není podle mého přesvědčení jednoduchá cesta ven. Především mám pocit, že pouhý návrat k táborovým ohňům, k outdorovým aktivitám (parta mužů dostane úkol postavit lanový most přes potok…), ke kurzům přežití v divočině a nepohodě***, ale ani pouze k mužským kruhům, jakkoliv jsou tyto nutné a pro naši vnitro-mužskou komunikaci přínosné, nestačí. Mužská přátelství, možnosti sdílení s muži (a jen s muži) jsou zcela určitě pro nás esenciální a nenahraditelná. Jenže opětovné rozdělení na muže a ženy postrádá tehdy smysl, nezačne-li v mužích fungovat vnitřní dialog mezi mužským a ženským principem. (Totéž samozřejmě platí i pro ženy a jejich současnou tendenci tvoření čistě ženských komunit). Jak muži, tak i ženy se velice pozorně musí zabývat i nejmenšími známkami vnitřního pohrdání „tím opačným“.
Proto se domnívám, že pro „Návrat Králů“, pro znovuzískání síly a smysluplnosti naší mužské existence jsou důležité zároveň dvě věci. To prvé je určitě zpracování a dokončení chybějících mužských iniciací a především rozhodné odloučení se od mámy. To druhé je návrat „vnitřní královny“ každého muže na její trůn.
To se zdá být protimluv – jak se mám spojit s vnitřním ženským principem, když se musím rozejít s mámou a přidat se na mužskou stranu, tedy především k tátovi? Vysvětlení je jednoduché – pokud zůstane dospívající muž u matky (ať už v důsledku nepřítomnosti otce, jeho odmítání nebo falešného působení okolí, které tvrdí „nevěř nikomu, komu je přes dvacet“) – začne podvědomě její, tedy onu ženskou stranu nenávidět. Tento efekt lze pozorovat ve všech konstelacích. Protože máme dva rodiče (a dva vnitřní principy, mužský a ženský), zůstaneme-li u jednoho, toužíme ve skrytu po druhém. A toho, u koho jsme zůstali, v hlouby duše viníme za naše „uvěznění“. Vykoná-li mladý muž přechod k mužům vědomě, může se pak z nové pozice obrátit k matce (ženám) a uklonit se jí (jim). Ví nyní, kam patří a tak se může mezi oběma principy volně pohybovat.
Teprve začneme-li vnímat náš vnitřní ženský princip jako rovnocenný s mužským, začneme-li i my muži hravě žonglovat mezi ženskou emocionalitou, nestálostí, nepředvídatelností a plynutím, tedy opakem kontroly, a mužskou strukturou, racionalitou, cílevědomostí a kontinuitou, máme šanci rozpoznat chyby minulosti, aniž bychom s těmi, kdo je udělali, bojovali. Teprve dáme-li své vnitřní Královně, tedy Bohyni, místo vedle našeho Krále, má náš ohrožený svět šanci na vývoj s námi. Jinak je jisté, že jak Gaia, tak i Vesmír, tedy Bohyně i Bůh, přežijí vcelku v pohodě – ovšem bez nás.
Hezké dny od jižního moře vám přeje
Jan.
----------------------------
* www.navratkrale.cz a http://www.barboranadvornikova.cz/navrat-bohyne
** O mužském a ženském principu (i v byznysu) zde: http://www.konstelace.info/zensky-a-muzsky-princip.html (Jsem docela hrdý na to, že zadáte-li m. a ž. princip do Googlu, vyjdou moje stránky na prvním místě.)
*** Zde samozřejmě lze namítnout, že kontakt mužů s přírodou a divočinou, coby ztělesněním ženského principu a opakem strohosti a racionality urbánní „pouště“ může nastartovat právě ono vyrovnávání mezi oběma principy. To je pravda, ale musí to být také uvědomeno a tematizováno.
Inteligentnějším a vnímavějším mužům i ženám neunikne, že většina globálních problémů současného světa pochází ze staletí trvajícího nadužívání mužského principu a ještě déle trvajícím opomíjením důležitosti a rovnocennosti ženského principu**. Nechci na začátku třetího tisíciletí psát zrovna o patriarchátu a matriarchátu – mužský i ženský princip, jang i jin, máme oba každý z nás, ženy i muži – jako spíš o nadvládě expanzivní, invazivní, racionální, tvrdé, konkurenční a lineárně dopředné orientace nad plynoucí, otevřenou, měkkou, emoční, kooperační a cyklickou. Podíváme-li se na skupinu lidí, kteří řídí naši společnost (tedy na dnešní „krále“), najdeme zde výlučně muže a ženy s převládajícím (i když často pervertovaným) mužským principem a to ať už v politice, nebo ve velkém korporátním byznysu, který samozřejmě politiku řídí a ne naopak.
Jinak řečeno: Už dávno před Descartem začal duch vítězit nad duší, „horní“ svět nad „dolním“, růst nad pochopením důležitosti kořenů a nutnosti periodického stažení se dolů, do vlhkého a temného světa zvířat, rostlin, předků a snů. Tomuto „dolnímu“, přírodnímu světu animy jsme se naprosto odcizili. Ne náhodou rostou pouště a ubývá dešťových pralesů, ne náhodou pocházejí všechna tři velká a agresivní náboženství z horkých a suchých pouštních zemí a jsou vedena muži.
Toto vše nyní působí především na naše podvědomí, i když si mnozí z nás tyto souvislosti začínají uvědomovat. Protože ve světě neexistuje nic bez své protiváhy, je společenská orientace na ducha a na mužský princip vyvažována extrémním nárůstem materialismu, tedy závislostí na matérii (od slova „mater“ – matka) a na nedospívání mužů, tedy jejich vnitřním neodloučení se od matek (viz níže) v důsledku chybějící iniciace. O tom mimo jiné píše ve své doporučeníhodné knize „Síla duše“ americký terapeut Bill Plotkin. Já se chci zaměřit na poněkud jiný důsledek výše popsaného.
Pokud začneme chápat (nebo podvědomě cítit), že s rovnováhou mezi mužským a ženským principem je už delší dobu cosi v nepořádku, má to větší dopad na muže než na ženy. Zatímco ženy se mohou silněji koncentrovat na vlastní ženskou energii, a to aniž by negovali tu mužskou, ve které se v důsledku přibližně sto let trvající emancipace již dobře orientují, dostávají se muži do dilematu. Zároveň chápou potřebu „nového mužství“ a opravdové, do hloubky jdoucí mužské cesty, zároveň však pociťují vůči mužskému principu nedůvěru a podvědomě ho odmítají. Jejich duše cítí, že to byla a je právě mužská energie (byť špatně pochopená a použitá), které přivedla náš svět do současného stavu. Jako vždy v případech vnitřního konfliktu se i toto dilema projevuje na venek buď agresivitou, nebo sebedestrukcí.
Jinak řečeno: Buď jsme naštvaní na autority, vládu, prezidenta, na práci, „poměry“ a nezřídka i na partnerku a všeobecně na „ženský“, nebo se utápíme v mlze, depresi, zdravotních potížích, ztrácíme orientaci a stahujeme se z aktivit a vášní. V obou případech odmítáme na hluboké úrovni naše otce a mužské předky, neboť tušíme, že to nějak kardinálně pos..li. (Někdy z nich vybereme pár hrdinů, které pak postavíme na podest, což je stejně neprospěšné.)
Z tohoto vnitřního konfliktu není podle mého přesvědčení jednoduchá cesta ven. Především mám pocit, že pouhý návrat k táborovým ohňům, k outdorovým aktivitám (parta mužů dostane úkol postavit lanový most přes potok…), ke kurzům přežití v divočině a nepohodě***, ale ani pouze k mužským kruhům, jakkoliv jsou tyto nutné a pro naši vnitro-mužskou komunikaci přínosné, nestačí. Mužská přátelství, možnosti sdílení s muži (a jen s muži) jsou zcela určitě pro nás esenciální a nenahraditelná. Jenže opětovné rozdělení na muže a ženy postrádá tehdy smysl, nezačne-li v mužích fungovat vnitřní dialog mezi mužským a ženským principem. (Totéž samozřejmě platí i pro ženy a jejich současnou tendenci tvoření čistě ženských komunit). Jak muži, tak i ženy se velice pozorně musí zabývat i nejmenšími známkami vnitřního pohrdání „tím opačným“.
Proto se domnívám, že pro „Návrat Králů“, pro znovuzískání síly a smysluplnosti naší mužské existence jsou důležité zároveň dvě věci. To prvé je určitě zpracování a dokončení chybějících mužských iniciací a především rozhodné odloučení se od mámy. To druhé je návrat „vnitřní královny“ každého muže na její trůn.
To se zdá být protimluv – jak se mám spojit s vnitřním ženským principem, když se musím rozejít s mámou a přidat se na mužskou stranu, tedy především k tátovi? Vysvětlení je jednoduché – pokud zůstane dospívající muž u matky (ať už v důsledku nepřítomnosti otce, jeho odmítání nebo falešného působení okolí, které tvrdí „nevěř nikomu, komu je přes dvacet“) – začne podvědomě její, tedy onu ženskou stranu nenávidět. Tento efekt lze pozorovat ve všech konstelacích. Protože máme dva rodiče (a dva vnitřní principy, mužský a ženský), zůstaneme-li u jednoho, toužíme ve skrytu po druhém. A toho, u koho jsme zůstali, v hlouby duše viníme za naše „uvěznění“. Vykoná-li mladý muž přechod k mužům vědomě, může se pak z nové pozice obrátit k matce (ženám) a uklonit se jí (jim). Ví nyní, kam patří a tak se může mezi oběma principy volně pohybovat.
Teprve začneme-li vnímat náš vnitřní ženský princip jako rovnocenný s mužským, začneme-li i my muži hravě žonglovat mezi ženskou emocionalitou, nestálostí, nepředvídatelností a plynutím, tedy opakem kontroly, a mužskou strukturou, racionalitou, cílevědomostí a kontinuitou, máme šanci rozpoznat chyby minulosti, aniž bychom s těmi, kdo je udělali, bojovali. Teprve dáme-li své vnitřní Královně, tedy Bohyni, místo vedle našeho Krále, má náš ohrožený svět šanci na vývoj s námi. Jinak je jisté, že jak Gaia, tak i Vesmír, tedy Bohyně i Bůh, přežijí vcelku v pohodě – ovšem bez nás.
Hezké dny od jižního moře vám přeje
Jan.
----------------------------
* www.navratkrale.cz a http://www.barboranadvornikova.cz/navrat-bohyne
** O mužském a ženském principu (i v byznysu) zde: http://www.konstelace.info/zensky-a-muzsky-princip.html (Jsem docela hrdý na to, že zadáte-li m. a ž. princip do Googlu, vyjdou moje stránky na prvním místě.)
*** Zde samozřejmě lze namítnout, že kontakt mužů s přírodou a divočinou, coby ztělesněním ženského principu a opakem strohosti a racionality urbánní „pouště“ může nastartovat právě ono vyrovnávání mezi oběma principy. To je pravda, ale musí to být také uvědomeno a tematizováno.
pátek, 8. března 2013
Jak jsem vyřkl slovo „menstruace“ na tiskové konferenci o ženském byznysu.
Vím, že si někteří lidé o mně myslí, že jsem provokatér. A omlouvám se těm, kteří mě dneska pozvali jako jediného muže na tiskovou konferenci konanou u příležitosti rozjezdu ženského portálu www.pracezeny.cz. Což je velice prospěšný portál, jehož cílem je zvyšovat počet žen, které mohou pracovat na částečný úvazek a tím spojit výchovu dětí s prací. Tiskovka se konala ve velice exklusivním prostředí pražského Buddha Baru a přišlo na ni – jak potěšující – tolik novinářek, že se nevešly do lobby. Mužů bylo pomálu.
Nevýhoda podobných tiskovek spočívá v tom, že jejich organizátoři jsou přesvědčeni, že žurnalisté nevydrží delší dobu poslouchat a že není čas jít do hloubky věci. Takže se mluví „hezky“, obecně a jaksi o ničem: padne pár čísel, pár všeobecně známých faktů a několik pochvalných a doporučujících slov. Je to známý fakt: Lidé v (a z) byznysu se domnívají, že o jistých tématech nelze hovořit (neřkuli je přivádět do praxe), neboť ostatní spoluzaměstnanci, management či klienti by toto nespolkli. Hovoříte-li jako poradce s těmi „ostatními“, slyšíte totéž, jen o „tamtěch“. Vznikají tak paradoxní situace, kdy tři čtvrtiny osazenstva chodí „privátně“ na konstelace, regrese, holotropní dýchání, ke kartářce či k astrologovi, ale jsou skálopevně přesvědčeni, že jsou ve firmě sami.
Na tiskovce bylo málo času na to, dostat se hlouběji k otázce, proč vlastně jsou ženy v byznysu (tak) důležité. Určitě ne, aby zalévaly květinky, jak se to před šesti lety domníval management jisté firmy, do které jsem byl pozván, abych „něco udělal s tím, že tady ve vedení chybí ženské“.
A tak jsem to před všemi hosty vzal zkratkou: Kromě mnoha jiného potřebujeme v pracovním prostředí ženský princip také proto, že je od přírody periodický a tak může ve firmách působit blahodárně v těch okamžicích, kdy se firmě nedaří zrovna úžasně (představa stálého a neomezeného růstu souvisí hodně s mužským principem), ale kdy přichází výkyv dolů. A ačkoliv víme, že abychom se dostali dál, musí po jaru a létu přijít podzim a zima, stále a stále děláme stejnou chybu: "dolů", "pasivně" a "labilně" asociujeme negativně, zatímco "nahoru", "aktivně" a "stabilně" je fajn. Jako by v byznysu bylo místo jen pro hezké blondýnky; Kálí je zde nevítaná. Mimo jiné máme také „ten“ růst, ale zoufáme si z „té“ krize. Ale to už jsem se řítil skrze tenký led do bahnitého rybníka: Nějak jsem ve svých úvahách došel až ke zmínce o premenstruační fázi ženy a o tom, že existuje způsob, jak „výkyvy“ ženy pozitivně využít (i) v pracovním životě. Koukali se na mě jako na Marťana.
Existuje úžasný film slovenské režisérky Diany Fabiánové, který se zabývá menstruací a oním tabu, které nad „ženskou indispozicí“ vyřkl mužský svět. Diana se v něm hned na začátku ptá mužů na ulici, co pro ně znamená „menstruace“. Je to opravdu komické: Většina mužů se lekne a prostě uteče před kamerou. Toto tabu je stále živé a já jsem asi měl brát ohledy na moji úžasnou hostitelku a „matku“ projektu pracezeny.cz. Na druhou stranu si říkám, kdo jiný, než (chrabrý) muž by měl najít odvahu vyslovit nevyslovitelné? Nebo že by to bylo mé malé a nevinné vnitřní dítě, které volalo, že císař je nahý? Možná, že si některé ženy myslí, nepleť se do našich záležitostí. My si to vyřídíme sami a v tempu, které uznáme za vhodné. Se změnou zavedených zvyklostí se musí pomalu a struktury se neboří bagrem, ale jemným působením vody – koneckonců ženského živlu.
A tak uvažuji o tom, že na příští konferenci (pokud mne ještě někdo vůbec pozve) moudře pomlčím o slovech, která jsou spojena se společenskými tabu. Ale vím, že v okamžiku, kdy kameramani namíří oslňující halogeny a zaostří (jak krásný to popis mužského principu!), kousne mě opět tarantule a já pronesu něco, za co se – snad kromě mě samého – budou všichni stydět. Někdo to dělat musí.
Krásný den (pokud „to“ zrovna nemáte) vám přeje
Jan
O fenoménu lidí, kteří jsou jinou cestou, ale myslí si, že jsou sami („Cultural creatives“): http://www.youtube.com/watch?v=6yICAe4Q-84
O filmu „Měsíc v nás“ Diany Fabiánové: http://eshop.mesicvnas.cz/katalog/autor/diana-fabianova/produkt/mesic-v-nas---film-diany-fabianove
O využití ženského cyklu v pracovním světě: http://www.osule.cz/dokumenty/jtaime_send.pdf
Nevýhoda podobných tiskovek spočívá v tom, že jejich organizátoři jsou přesvědčeni, že žurnalisté nevydrží delší dobu poslouchat a že není čas jít do hloubky věci. Takže se mluví „hezky“, obecně a jaksi o ničem: padne pár čísel, pár všeobecně známých faktů a několik pochvalných a doporučujících slov. Je to známý fakt: Lidé v (a z) byznysu se domnívají, že o jistých tématech nelze hovořit (neřkuli je přivádět do praxe), neboť ostatní spoluzaměstnanci, management či klienti by toto nespolkli. Hovoříte-li jako poradce s těmi „ostatními“, slyšíte totéž, jen o „tamtěch“. Vznikají tak paradoxní situace, kdy tři čtvrtiny osazenstva chodí „privátně“ na konstelace, regrese, holotropní dýchání, ke kartářce či k astrologovi, ale jsou skálopevně přesvědčeni, že jsou ve firmě sami.
Na tiskovce bylo málo času na to, dostat se hlouběji k otázce, proč vlastně jsou ženy v byznysu (tak) důležité. Určitě ne, aby zalévaly květinky, jak se to před šesti lety domníval management jisté firmy, do které jsem byl pozván, abych „něco udělal s tím, že tady ve vedení chybí ženské“.
A tak jsem to před všemi hosty vzal zkratkou: Kromě mnoha jiného potřebujeme v pracovním prostředí ženský princip také proto, že je od přírody periodický a tak může ve firmách působit blahodárně v těch okamžicích, kdy se firmě nedaří zrovna úžasně (představa stálého a neomezeného růstu souvisí hodně s mužským principem), ale kdy přichází výkyv dolů. A ačkoliv víme, že abychom se dostali dál, musí po jaru a létu přijít podzim a zima, stále a stále děláme stejnou chybu: "dolů", "pasivně" a "labilně" asociujeme negativně, zatímco "nahoru", "aktivně" a "stabilně" je fajn. Jako by v byznysu bylo místo jen pro hezké blondýnky; Kálí je zde nevítaná. Mimo jiné máme také „ten“ růst, ale zoufáme si z „té“ krize. Ale to už jsem se řítil skrze tenký led do bahnitého rybníka: Nějak jsem ve svých úvahách došel až ke zmínce o premenstruační fázi ženy a o tom, že existuje způsob, jak „výkyvy“ ženy pozitivně využít (i) v pracovním životě. Koukali se na mě jako na Marťana.
Existuje úžasný film slovenské režisérky Diany Fabiánové, který se zabývá menstruací a oním tabu, které nad „ženskou indispozicí“ vyřkl mužský svět. Diana se v něm hned na začátku ptá mužů na ulici, co pro ně znamená „menstruace“. Je to opravdu komické: Většina mužů se lekne a prostě uteče před kamerou. Toto tabu je stále živé a já jsem asi měl brát ohledy na moji úžasnou hostitelku a „matku“ projektu pracezeny.cz. Na druhou stranu si říkám, kdo jiný, než (chrabrý) muž by měl najít odvahu vyslovit nevyslovitelné? Nebo že by to bylo mé malé a nevinné vnitřní dítě, které volalo, že císař je nahý? Možná, že si některé ženy myslí, nepleť se do našich záležitostí. My si to vyřídíme sami a v tempu, které uznáme za vhodné. Se změnou zavedených zvyklostí se musí pomalu a struktury se neboří bagrem, ale jemným působením vody – koneckonců ženského živlu.
A tak uvažuji o tom, že na příští konferenci (pokud mne ještě někdo vůbec pozve) moudře pomlčím o slovech, která jsou spojena se společenskými tabu. Ale vím, že v okamžiku, kdy kameramani namíří oslňující halogeny a zaostří (jak krásný to popis mužského principu!), kousne mě opět tarantule a já pronesu něco, za co se – snad kromě mě samého – budou všichni stydět. Někdo to dělat musí.
Krásný den (pokud „to“ zrovna nemáte) vám přeje
Jan
O fenoménu lidí, kteří jsou jinou cestou, ale myslí si, že jsou sami („Cultural creatives“): http://www.youtube.com/watch?v=6yICAe4Q-84
O filmu „Měsíc v nás“ Diany Fabiánové: http://eshop.mesicvnas.cz/katalog/autor/diana-fabianova/produkt/mesic-v-nas---film-diany-fabianove
O využití ženského cyklu v pracovním světě: http://www.osule.cz/dokumenty/jtaime_send.pdf
úterý, 12. února 2013
Královna Mab tě tedy navštívila?
Tento článek navazuje na "Návrat bohyně", který jsem napsal v září minulého roku. Od té doby se toho hodně událo. Na jednom semináři začátkem října jsme stavěli hned několik konstelací na téma "Muži a ženy". A pro muže to tam nevypadalo - z ženského pohledu - moc růžově. Zatímco zrak žen byl upřen na "silné pohlaví" ("Co tedy ten chlap konečně udělá...?"), muži se opravdu neměli k tomu, být vůči "slabému pohlaví" prezentní, mužní či se vůbec o ně nějak (nad rámec takové té základní sexuální přitažlivosti) zajímat. Chtěli pryč, do divočiny, do ústraní, do důchodu nebo si jen tak sednout pod lampu (osvícení) a meditovat. "Tady je mi dobře", prohlásili. Nebylo těžké pochopit jistou naštvanost žen, která vyústila v rozhodnutí, odstěhovat se spolu s jinými ženami do "ženského hnízda", volně podle motta: Ženy ženám.
"Pokud se muži objeví, jsou vítáni. Pokud ne, uděláme si to sami." (Aby nedošlo k nedorozumění: Šlo o nasekání dříví, opravení plotu či rození dětí.)
Pak jsem se setkal s několika muži, kteří se nacházeli uprostřed krize. Možná, že i já jsem se na sklonku minulého a na začátku tohoto roku dostal do hlubin a do mlh. Jakási děsivá chřipka s vysokou horečkou a balancováním po hraně života a smrti tomu hodně napomohla. K právě vydané knížce "Kruh mužů" jsem se cítil být nucen zveřejnit jakýsi malý doprovodný návod pro muže v krizi: "Deset rad"- k přečtení zde. I já jsem opět začal pravidelně cvičit jógu, což dělám vždy tehdy, začne-li mě opravdu téct do bot. Našel jsem si (konečně) malý byt, který odpovídá mé touze po redukci na esenci, tedy na základní principy mé existence a pomalu jsem se uzdravil. Bylo a je to namáhavé - setkávat se stále a stále s tím malým odsunutým a opuštěným dítětem ve mně, které má ve svých buňkách zafixovanou nedůvěru a neschopnost říci si o pomoc.
Kromě toho se 21. 12. minulého roku nekonal ani avizovaný konec světa, ale ani žádná hluboká transformace, na kterou jsme tak toužebně čekali (viz můj článek zde). Prostě a jednoduše řečeno: Nikdo nás nezachránil - spíš naopak, máme prezidenta, kterého jsme si určitě nepřáli a naše malá zemička se ubírá klikatými a korupčními cestami někam na východ. Někteří mí přátelé začali uvažovat o emigraci a volali mi, vyhlášenému emigrantovi a re-emigrantovi, s prosbou o radu. Jenže v dobách světové recese je každá rada drahá. V Řecku (například na jižní Krétě) je nádherně, ale čím se tam má našinec živit? I když uznávám, že ve stanu se dá bydlet téměř bez peněz. Prostě návrat Bohyně je krásná vize, ale coby praktický návod na konkrétní kroky v reálném světě se pro nás chlapy moc nehodí.
A do této situace mi zavolal přítel, který inscenuje v jednom velkém divadle Romea a Julii. Vyprávěl mi, že je z nejhoršího venku (byl také v krizi) a že dokončil docela revoluční koncept Shakespearovi látky, který zde samozřejmě nebudu prozrazovat (počkejte si na premiéru na podzim), ale který je o - ženském a mužském principu. O královně Mab, která je chaotická a mocná, která dává i bere bez logiky, o životadárné, inspirující i smrtelné síle Bohyně (viz osud nejen Merkucia) a o páteru Lorenzovi, který se snaží ve jménu svého Boha dělat vše řádně a správně, který vymýšlí triky a "řešení" a který nakonec selhává a produkuje katastrofu cob ydůsledek svého snažení se o dobro. A propos - Shakespeare je nejen geniální, ale nějak stále aktuální a docela dobře si dovedu představit, jak se shůry na nás kouká a coby básník políbený můzou i chápe, co se to zrovna s námi děje.
Přítelův telefonát mě naplnil (aspoň na několik hodin) nejen radostí, ale i něčím podstatně cennějším: Důvěrou, že věci jdou pomalu a plíživě správným směrem. A to zrovna tehdy, když se nám to nezdá. Když jsme zklamáni zdánlivou tupostí nejen těch, kteří nás vedou (politici, úředníci, ministerstva) ale i okolním národem, který si zvolí za prezidenta populistu, který lže, jako když tiskne. Když ležíme v horečkách, když se dotýkáme smrti, když se válíme v depresích, když už nemůžeme a uvažujeme o vycestování či o řešeních ještě radikálnějších. Možná že právě tehdy nás královna Mab navštěvuje.
Setkání s ní většinou nevypadají nikterak úchvatně. Téměř vždy to bolí, často tak, že se to skoro nedá vydržet. Někdy nás to stojí život. Není divu, že my muži utíkáme do pouště, divočiny nebo někam na vysokou horu, kde jsme blíže Bohu, světlu a hlavně klidu. "Neruš mé kruhy!" křičíme na nějakého ozbrojeného debila, který nechápe, že jsme krátce před definitivním řešením. Jenže kolik jich už bylo, těch zdánlivě konečných řešení? Zatímco ONA se každý nový měsíc rodí znova, ze své (případně i z naší) krve, nekonečná, stále se měnící, neuchopitelná, zářící i temná. A bere si nás (nebo někoho jiného) za milence, kdy ona chce a nikoliv kdy chce ten máš malý klučina, toužící po sukni. Dá se to vůbec vydržet?
Nedávno jsem po dvou měsících potkal ženu, se kterou jsem se v průběhu minulého roku třikrát rozešel. Pokaždé, netřeba zdůrazňovat, navždy. Pokaždé jsem byl přesvědčen, že to s námi dvěma opravdu, ale OPRAVDU nejde. A přesto, „oni nahoře“ nás stále a stále přivádějí k sobě a uvádějí tak do dech beroucí hloubky. Ačkoliv se to logické úvaze a především našim oběma představám o „snu“, tj. o tom, jaký by ten druhý měl být, co by měl poskytovat, kolik dětí by ze svazku mělo nebo nemělo vzejít, čeho by se měl vyvarovat, příčí. Navzájem se milujeme, ale ani zdaleka si nesplňujeme ony „sny“. Jenomže svět není pouze logický, neobývají ho jen Lorenzové (ale také Merkuciové) a jak říkají Němci: "Kam padne láska, tam tráva neroste". Svět je plný rozporů, nesmyslů, logiku urážejících (a často k tragedii vedoucích) činů, které jsou všechny nedokonalé, nestabilní a ne-konečné. Tak jako je nekonečná i Mab. A její působení na nás na muže.
Proč mi tedy udělal telefonát přítele radost? Snad proto, neboť jsem pochopil, že rozdělovat svět na mužský a ženský princip, a diskutovat o tom, který z nich se zrovna "navrací" a který je v krizi, nemusí být vždy přínosné. Jistě - dává nám to jistou orientaci. Nějakou tu mapu do ruky. Je to takový ten písek, do kterého si můžeme narýsovat své kruhy. Krátce před tím, než ztratíme hlavu. V přeneseném nebo i třeba doslovném významu.
Jsem přesvědčen, že poté, co jsme oba principy pochopili, hezky si je rozdělili a vyhranili, nezbývá než je opět sloučit, protože jsou všude spolu, v každé molekule, atomu, kvarku, v každé něžné kapce rosy i ostrém meči římského žoldnéře, který Archimédovy kruhy definitivně zrušil. Všude spolu tančí Šiva a Šakti, všude se mísí Jin a Jang aby vznikal svět, který známe, úchvatný i obyčejný. Někdo z nás vidí víc tu jednu, jiný zase druhou stranu věci. Mab i Lorenzo zůstávají neslučitelnými protihráči produkujícími katastrofy jen tehdy, pokud se neuvidí, nepoznají a nesetkají. Pokud vím, Lorenzovi k tomu chyběla víra v samou existenci Mab. Přesně řečeno, jeho "strana" už patnáct set let nějaké noční královny zakazovala, takže se tyto staly neviditelnými. Škoda, mohlo to dopadnout radostněji. Romeo by si vzal Julii, udělal by jí pár dětí, oba by trochu přibrali, zestárli a umřeli ve vysokém věku třeba na dnu. Takový normální život. Nic teatrálního. Také vás to neuspokojuje?
Staří Řekové měli na rozdíl od Říma Theatrón. Římané, jak víme Koloseum. Rozdíl je veliký. V divadle se člověk setkává s nepochopitelným, větším, s tím, co přichází z prázdna údolí, které se v každém starořeckém divadle rozkládá za scénou. Herci nosili masky, skrze jejichž ústní otvor k publiku nemluvil nikdo jiný, než Bůh. (Ten, který je jen jeden, ještě nerozdělený v Mab a Lorenza). Zatímco Římané si seděli v Koloseu v bezpečí a pod nimi, jimi obklíčená se odehrávala bitva svalnatých zabijáků s divokými bestiemi. Jejich Thumb-up nebo Thumb-down rozhodoval o životu a smrti toho kterého pokusného králíka v aréně. Jaký to rozdíl. A tak se těším na královnu Mab a Lorenza na podzim. Vím, že mě bude běhat mráz po zádech a cosi, co je větší než já, se na ty dvě až tři hodiny zmocní mé duše. Svět kolem mne se stává čím dál tím větším mystériem. Občas se nám daří, občas ne. A dál?
Krásný den s Mab i Lorenzem vám přeje
Jan
"Pokud se muži objeví, jsou vítáni. Pokud ne, uděláme si to sami." (Aby nedošlo k nedorozumění: Šlo o nasekání dříví, opravení plotu či rození dětí.)
Pak jsem se setkal s několika muži, kteří se nacházeli uprostřed krize. Možná, že i já jsem se na sklonku minulého a na začátku tohoto roku dostal do hlubin a do mlh. Jakási děsivá chřipka s vysokou horečkou a balancováním po hraně života a smrti tomu hodně napomohla. K právě vydané knížce "Kruh mužů" jsem se cítil být nucen zveřejnit jakýsi malý doprovodný návod pro muže v krizi: "Deset rad"- k přečtení zde. I já jsem opět začal pravidelně cvičit jógu, což dělám vždy tehdy, začne-li mě opravdu téct do bot. Našel jsem si (konečně) malý byt, který odpovídá mé touze po redukci na esenci, tedy na základní principy mé existence a pomalu jsem se uzdravil. Bylo a je to namáhavé - setkávat se stále a stále s tím malým odsunutým a opuštěným dítětem ve mně, které má ve svých buňkách zafixovanou nedůvěru a neschopnost říci si o pomoc.
Kromě toho se 21. 12. minulého roku nekonal ani avizovaný konec světa, ale ani žádná hluboká transformace, na kterou jsme tak toužebně čekali (viz můj článek zde). Prostě a jednoduše řečeno: Nikdo nás nezachránil - spíš naopak, máme prezidenta, kterého jsme si určitě nepřáli a naše malá zemička se ubírá klikatými a korupčními cestami někam na východ. Někteří mí přátelé začali uvažovat o emigraci a volali mi, vyhlášenému emigrantovi a re-emigrantovi, s prosbou o radu. Jenže v dobách světové recese je každá rada drahá. V Řecku (například na jižní Krétě) je nádherně, ale čím se tam má našinec živit? I když uznávám, že ve stanu se dá bydlet téměř bez peněz. Prostě návrat Bohyně je krásná vize, ale coby praktický návod na konkrétní kroky v reálném světě se pro nás chlapy moc nehodí.
A do této situace mi zavolal přítel, který inscenuje v jednom velkém divadle Romea a Julii. Vyprávěl mi, že je z nejhoršího venku (byl také v krizi) a že dokončil docela revoluční koncept Shakespearovi látky, který zde samozřejmě nebudu prozrazovat (počkejte si na premiéru na podzim), ale který je o - ženském a mužském principu. O královně Mab, která je chaotická a mocná, která dává i bere bez logiky, o životadárné, inspirující i smrtelné síle Bohyně (viz osud nejen Merkucia) a o páteru Lorenzovi, který se snaží ve jménu svého Boha dělat vše řádně a správně, který vymýšlí triky a "řešení" a který nakonec selhává a produkuje katastrofu cob ydůsledek svého snažení se o dobro. A propos - Shakespeare je nejen geniální, ale nějak stále aktuální a docela dobře si dovedu představit, jak se shůry na nás kouká a coby básník políbený můzou i chápe, co se to zrovna s námi děje.
Přítelův telefonát mě naplnil (aspoň na několik hodin) nejen radostí, ale i něčím podstatně cennějším: Důvěrou, že věci jdou pomalu a plíživě správným směrem. A to zrovna tehdy, když se nám to nezdá. Když jsme zklamáni zdánlivou tupostí nejen těch, kteří nás vedou (politici, úředníci, ministerstva) ale i okolním národem, který si zvolí za prezidenta populistu, který lže, jako když tiskne. Když ležíme v horečkách, když se dotýkáme smrti, když se válíme v depresích, když už nemůžeme a uvažujeme o vycestování či o řešeních ještě radikálnějších. Možná že právě tehdy nás královna Mab navštěvuje.
Setkání s ní většinou nevypadají nikterak úchvatně. Téměř vždy to bolí, často tak, že se to skoro nedá vydržet. Někdy nás to stojí život. Není divu, že my muži utíkáme do pouště, divočiny nebo někam na vysokou horu, kde jsme blíže Bohu, světlu a hlavně klidu. "Neruš mé kruhy!" křičíme na nějakého ozbrojeného debila, který nechápe, že jsme krátce před definitivním řešením. Jenže kolik jich už bylo, těch zdánlivě konečných řešení? Zatímco ONA se každý nový měsíc rodí znova, ze své (případně i z naší) krve, nekonečná, stále se měnící, neuchopitelná, zářící i temná. A bere si nás (nebo někoho jiného) za milence, kdy ona chce a nikoliv kdy chce ten máš malý klučina, toužící po sukni. Dá se to vůbec vydržet?
Nedávno jsem po dvou měsících potkal ženu, se kterou jsem se v průběhu minulého roku třikrát rozešel. Pokaždé, netřeba zdůrazňovat, navždy. Pokaždé jsem byl přesvědčen, že to s námi dvěma opravdu, ale OPRAVDU nejde. A přesto, „oni nahoře“ nás stále a stále přivádějí k sobě a uvádějí tak do dech beroucí hloubky. Ačkoliv se to logické úvaze a především našim oběma představám o „snu“, tj. o tom, jaký by ten druhý měl být, co by měl poskytovat, kolik dětí by ze svazku mělo nebo nemělo vzejít, čeho by se měl vyvarovat, příčí. Navzájem se milujeme, ale ani zdaleka si nesplňujeme ony „sny“. Jenomže svět není pouze logický, neobývají ho jen Lorenzové (ale také Merkuciové) a jak říkají Němci: "Kam padne láska, tam tráva neroste". Svět je plný rozporů, nesmyslů, logiku urážejících (a často k tragedii vedoucích) činů, které jsou všechny nedokonalé, nestabilní a ne-konečné. Tak jako je nekonečná i Mab. A její působení na nás na muže.
Proč mi tedy udělal telefonát přítele radost? Snad proto, neboť jsem pochopil, že rozdělovat svět na mužský a ženský princip, a diskutovat o tom, který z nich se zrovna "navrací" a který je v krizi, nemusí být vždy přínosné. Jistě - dává nám to jistou orientaci. Nějakou tu mapu do ruky. Je to takový ten písek, do kterého si můžeme narýsovat své kruhy. Krátce před tím, než ztratíme hlavu. V přeneseném nebo i třeba doslovném významu.
Jsem přesvědčen, že poté, co jsme oba principy pochopili, hezky si je rozdělili a vyhranili, nezbývá než je opět sloučit, protože jsou všude spolu, v každé molekule, atomu, kvarku, v každé něžné kapce rosy i ostrém meči římského žoldnéře, který Archimédovy kruhy definitivně zrušil. Všude spolu tančí Šiva a Šakti, všude se mísí Jin a Jang aby vznikal svět, který známe, úchvatný i obyčejný. Někdo z nás vidí víc tu jednu, jiný zase druhou stranu věci. Mab i Lorenzo zůstávají neslučitelnými protihráči produkujícími katastrofy jen tehdy, pokud se neuvidí, nepoznají a nesetkají. Pokud vím, Lorenzovi k tomu chyběla víra v samou existenci Mab. Přesně řečeno, jeho "strana" už patnáct set let nějaké noční královny zakazovala, takže se tyto staly neviditelnými. Škoda, mohlo to dopadnout radostněji. Romeo by si vzal Julii, udělal by jí pár dětí, oba by trochu přibrali, zestárli a umřeli ve vysokém věku třeba na dnu. Takový normální život. Nic teatrálního. Také vás to neuspokojuje?
Staří Řekové měli na rozdíl od Říma Theatrón. Římané, jak víme Koloseum. Rozdíl je veliký. V divadle se člověk setkává s nepochopitelným, větším, s tím, co přichází z prázdna údolí, které se v každém starořeckém divadle rozkládá za scénou. Herci nosili masky, skrze jejichž ústní otvor k publiku nemluvil nikdo jiný, než Bůh. (Ten, který je jen jeden, ještě nerozdělený v Mab a Lorenza). Zatímco Římané si seděli v Koloseu v bezpečí a pod nimi, jimi obklíčená se odehrávala bitva svalnatých zabijáků s divokými bestiemi. Jejich Thumb-up nebo Thumb-down rozhodoval o životu a smrti toho kterého pokusného králíka v aréně. Jaký to rozdíl. A tak se těším na královnu Mab a Lorenza na podzim. Vím, že mě bude běhat mráz po zádech a cosi, co je větší než já, se na ty dvě až tři hodiny zmocní mé duše. Svět kolem mne se stává čím dál tím větším mystériem. Občas se nám daří, občas ne. A dál?
Krásný den s Mab i Lorenzem vám přeje
Jan
úterý, 8. ledna 2013
Nelez do politiky!
Nelez do politiky, říkala moje první velká láska (bylo to v
Německu), když jsem začal u tamních Zelených (Die Grünen). To bylo asi tak
před třiceti lety. Můj táta, který pocházel z proletářské rodiny (a později si
vzal jako na truc moji mámu, dceru dcery majitele prádelny a dědičku dvou
činžáků na Vinohradech), který byl od 1945 v KSČ a v šedesátém devátém z ní coby docela vysoký
politik vyhozen, by dneska asi řekl totéž.
Nedalo mě to - neposlechl jsem hlas lásky ani hlas předka, a
v posledních dvou měsících jsem zde a na mém Facebook-profilu komentoval z mého pohledu
dění kolem volby presidenta. Psal jsem o dvou rovinách - té srdeční a té
politické, o nutnosti se dohodnout, vést dialog nebo prostě si vyměňovat
názory. Mudroval jsem o možnosti, že několik kandidátů vystoupí a udělá nepředstavitelné - vzdá se kandidatury ve prospěch někoho jiného, který/která je ovšem přijatelnější, než někdo jiný. Zdá se ale, že jsem jaksi šlápl do ..., no, do toho, co smrdí. Nikdy
předtím jsem totiž na své příspěvky nedostal větší počet nepřátelských reakcí,
ještě nikdo předtím mě neoznačil za demagoga, za člověka v osobní krizi nebo za
malověrce. A tak jsem pochopil, že co nejde, to nejde.
Poslední dobou se mi děje docela zvláštní věc: Několikrát
denně jako kdybych "prohlédl" skrz to, co si o sobě a o světě myslím. Jako
kdybych se na chvíli dostal z onoho Castanedovského "tonalu", tj.
každodenního výkladu reality, který automaticky děláme, abychom neztratili k
normálnímu životu nutnou orientaci, a zjistil, že to, o čem si myslím, že tak je, může být i
úplně jinak. Možná že je to takový nový syndrom, vyskytující se po konci
kalendáře. Dost možné, že mi takto začíná nějaký "nový" svět po konci toho starého.
Bouřlivé a někdy až děsivé reakce mých FB-přátel mohou (ale i nemusí) spadat do stejné
kategorie: Možná, že se prostě kardinálně mýlím, a že mé články, často kontroverzní, o podpoře či
nepodpoře jistých kandidátů byly mimo. Nechci vyloučit, že pravda je jinde, tak jako v mém oblíbeném románu Milana Kundery je život jinde. Opravdu to nevím, neboť v té mnohačetné
"volební" pravdě, do které jsem se zamotal, se přestávám vyznávat.
Jisté jsou pro mě pouze dvě věci, dva poznatky. I ty jsou
paradoxně protichůdné. Ten jeden je, že prezidentské volby 2013 skutečně lidi
rozdělují. Na mém Facebooku jsem občas zažil atmosféru, se kterou jsem se naposled
setkal na iDnes-Blogu, než jsem ho před dvěma lety zrušil. Nemá moc daleko k
jistému fanatismu a zdá se, že jsem několik svých přátel ztratil. A to kvůli nějakému prezidentovi či prezidentce opravdu nechci. Proto jsem dnes všechny své FB-příspěvky
na téma "Volby" smazal. (Vím, že někde v lůně Big Brother Facebooku
jsou uchovány a jednou se zase někde objeví :-) Už nic a nikoho nedoporučuji,
koneckonců mám německý pas a volit nemůžu. Možná ani nechci.
Ten druhý poznatek je přímo opačný. Pár mých přátel mi
vyprávělo, jak na základě společných aktivit, při sbírání podpory pro jednotlivé
kandidáty (především tedy pro Táňu Fišerovou) a s tím spojených diskuzí vyrůstá něco jako opravdová
(tj. aktivní a živá) občanská společnost. A co je hlavní - její ostrůvky rostou a přerůstají podporu toho
"jejich" kandidáta či kandidátky. Přítel Martin nadšeně líčil, jak
několik lidí právě zorganizovalo v Brně happening, na kterém může každý říci,
proč a koho chce volit. Ti lidé původně sbírali podpisy "jen" pro
Táňu - ale několik z nich chce teď volit někoho jiného. A PŘESTO zůstali spolu.
Prostě jdou zítra do ulic a budou tam SPOLEČNĚ. To se mi zdá, ať už budeme mít
jakéhokoliv prezidenta, prostě báječné.
A tak, jako často, zůstávám současně na dvou rovinách.
Na té jedné se stahuji a mlčím. Na té druhé jsem nadšený a křičím: Jo, to je
vono!
Když jsem 20.12. na jakémsi sjezdu lidí, kteří pracují v oblasti rozvoje vědomí, měl na konci pro mě únavného dne vyslovit
svoji vizi, zmohl jsem se po všech těch super-pozitivních a prosvětlených
statementech sedmdesátky předřečníků jen na "Vidím, že to bude mela". Pokud by to, co se například kolem Martina v Brně děje, byla právě tato mela, pak jsem rád,
že jsem ji uviděl a že ji zažívám. A držím jí palce.
Krásnou volbu kohokoliv vám přeje
váš Jan Bílý
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)