pondělí 20. května 2019

Kmenové duše, náboženství a ufón

Přepis globální konstelace na konci konference „Konstelace a společnost“.

Na úvod: Konstelace navazovala na můj referát o možnostech konstelační metody ve společenském kontextu a především o nutnosti radikální změny našeho myšlení a chování. Mé úvahy o tomto tématu naleznete v předchozím článku na tomto blogu. V konstelaci stáli: Tři největší monoteistická patriarchální náboženství a jejich zakladatelé – proroci. Tedy Mojžíš a Judaismus, Ježíš a Křesťanství a Mohamed a Islám*. Kromě toho ještě Země (Gaia) a návštěvník z daleké galaxie a daleko vyspělejší kultury – Ufón. Uprostřed kongresové haly stála váza pestrých květin, kterou jsem tam z nějakého popudu nechal stát.

Počáteční situace: Po chvíli hledání svých míst se ustanovili tři skupinky – poměrně daleko od sebe stáli vždy zakladatelé – proroci a „jejich“ náboženství. Ufón nejprve velkým obloukem obešel všechny tři skupinky aby se nakonec zastavil ve středu před kyticí, naproti Gaie. (Viz diagram)


Po úvodních pohybech se nyní ptám na pocity jednotlivých reprezentantů.
Mojžíš: „Mě fascinuje Ufón, nedokážu se od něj odpoutat. Za sebou potřebuji mít Judaismus. Ale nepotřebuji ho vidět.“
Judaismus: „Cítím přísnost a exklusivitu. Když kolem prošel Ufón, tak mě to moc rušilo.“
Ježíš: „Mně je dobře, zajímavá je ta kytka ve středu, a taky Gaia.“
Křesťanství: „Držím Ježíše za cop a nejraději bych ho odtáhla od všech těch co tu jsou pryč. A nikdo z nich se mi nelíbí a dívám se na ně s velkou ostražitostí až nepřátelstvím.“
Mohamed: „Já jsem zamilovaný. Úplně, totálně zamilovaný. Nic jiného než ona (ukazuje na Islám) mě nezajímá. A když tam mluvili Ježíš a Křesťanství, tak mě to upozornilo na to, že tady budu muset něco bránit, že tam je něco ohrožujícího.“
Islám: „Pro mě nic jiného než on neexistuje, míchá se ve mě bláznovství, láska a jsem taky hodně mimo. Půjdu za ním, kamkoliv on půjde.“


Jan: „Nechme to na sebe chvíli působit...
(Po chvíli): Chápete teď, proč se mladí muži a mladé ženy opásají výbušninou a vyhodí se někde, kde si myslí, že je hodně nepřátel, do vzduchu? A proč je nemožné, je racionálně přesvědčit o nesmyslnosti takového jednání?“ (Pauza)
„A jak se daří Zemi – Gaie?“
Gaia: „Mně se daří dobře. Ale vnímám tady tu agresi (ukazuje vpravo na Křesťanství). Tady (vlevo – Islám a Judaismus) to není tak silné.“

Jan: „Tohle je také něco, co potřebujeme strávit. Neboť my patříme do jedné z těchto skupin. Historicky, tradičně, našimi kořeny, naší kulturou. A asi musíme strávit, když Gaia říká, že my, aspoň vůči ní, jsme nejvíc agresivní. Když si všimla toho, že to, co ji nejvíc ohrožuje, v současné době pramení odsud.“ (Ukazuji na Křesťanství). „Že to bylo křesťanství a především protestantismus, který nejprve v Evropě a pak v celém světě teprve umožnil rozvoj té vědecko-racionálně-technologické a nesmírně expanzivní civilizace**, ve které dnes žijeme.“ (Pauza)


Jan: „A last not least – jak se daří Ufónovi?“
Ufón: „Já jsme byla nejdřív u Ježíše, pak u Mohameda a nakonec u Mojžíše. Vždycky jsem šla k zakladateli. A vždycky se tam něco stalo, proběhlo nějaké předání nebo požehnání, které chtěli. A teď mě velmi fascinuje ta kytka, ta přitahuje i tu karmu a v tom jsou všichni napojení. Ta kytka je vysílačka.“

Jan (po chvíli mlčení, k Ufónovi): „Můžeš jim říci ‚Vy tady máte krásné kytky. ... Ještě.‘“
(Ufón to dělá.)
V sále panuje hluboké ticho.
(Po chvíli) Jan: „Děkuji, vystupte z rolí.“


Závěrečná poznámka:
Konstelace by určitě mohla pokračovat ještě dál. Možná, že by se ukázalo, že islám se svou „plamenou“ (sebe)láskou je jen o pět set let pozadu za křesťanstvím, možná, že by agrese a expanze, která byla cítit z křesťanství, byla redukována a proměnila se v pochopení a nabídku spoluprce, tak jak to některé současné křesťanské směry dělají. Možná že bychom též pochopili, že nehledě na Mojžíšovu inspiraci ufónem (koneckonců Erich von Däniken v tomto směru nabízel sice mnohdy fantastické, nicméně zajímavé teorie) je dřívější i současný judaismus naprosto dokázán na „přísné zákony“, neboť jen tyto zaručují obrovskou soudržnost židů, kteří byli po tisíciletí pronásledováni. Pokud jste totiž obklopeni nepřáteli, kteří vám jdou po krku, idea vyvoleného národa velice pomáhá.

Ale já ve vedení konstelace pokračovat nemohl. Nemohl jsem pokračovat, neboť jsem se „sám dostal do konstelace.“ Stal jsem se součástí systému a to je, jak víme, naprosto nepřekonatelná překážka pro konsteláře. Zcela mě odrovnala věta, která ke mě přišla odněkud a kterou jsem pak dal do úst Ufónovi: „Máte tu (ještě) krásné kytky.“ Myslím, že v této větě vězí hluboký smysl této, pro mě nesmírně závažné, konstelace. Děkuji za to, že jsem se jí mohl zúčastnit, chvíli ji vést a pak se jí vystavit.

----------
* Označení a jména všech zástupců stojících v rolích píšu s velkým počátečním písmenem.
** Možná, že současná expanze Islámu je pouze jakousi odpovědí na expanzi právě této protestantské, racionální a vědecko-technologické expanze Západu.

Konstelace pro novou společnost

Papír na úvod workshopu "New polis" Jana Bílého na konferenci ČASKu, neděle, 19. 5. 2019

Po dvaceti letech konstelací jsem přesvědčen, že pro cestu k nějakému novému, udržitelnému vztahu s planetou Země je nutné nejen vnímání souvislostí, ale také radikální změna vědomí. Jedině tak se můžeme vymanit ze zajetí kmenové duše a dostat se postupně, nejen jako jednotlivci, ale i jako celá společnost, k moudrosti a vnějšímu i vnitřnímu míru.


Tak vzhledem k tomu, že mluvím na konstelační konferenci, tak zde nebudu vysvětlovat, co jsou konstelace. Možná se zmíním jen o jednom jejich aspektu, který, jak se uvidí, bude pro můj příspěvek ten nejdůležitější. Konstelace jsou dle mých zkušeností ten nejvíce konsekventní pohled na celek. Už z definice konstelací coby práce se systémem jsme nuceni mít na zřeteli, že pokud se v průběhu přikloníme k té či oné straně, k tomu či onomu členu rodiny, partnerovi, části firmy nebo i jedné skupině ve společnosti, ona pověstná „duše systému“ se nám zcela uzavře a přestane nám dodávat informace. Pravá komunikace je totiž vždy založena na úctě a respektu a nesnáší stranění a manipulaci.

Pokud se dostatečně dlouho zabýváte konstelační prací – ať už jako konstelář nebo třeba „jen“ jako účastník seminářů, nevyvarujete se plíživé intoxikaci vašeho pohledu na svět, intoxikaci, která ovšem není smrtelná, spíš naopak. Otevře vám oči. Mým studentům také na začátku výcviku říkám, aby počítali s tím, že po výcviku budou vidět svět a jeho souvislosti prostě jinak. Také jim opakuji, že toto „jinak“ zdaleka není příjemné, že to nenapomáhá kariéře, nevede ke šťastnému konzumu předkládaných pokrmů, ať už těmito míníme materiální věci, informace nebo třeba i duchovní učení.

Konstelace tedy mění náš obraz světa, na tom se myslím zde můžeme shodnout. Pojďme se podívat na to, jak přesně. Již jsem zmiňoval „duši systému“. Co to vlastně je, taková systémová duše? Je to síla, která se stará, aby se ten který systém nerozpadl na nesourodé a vzájemně se nepodporující části. Hellinger mluví o svědomí systému, které nás nutí, chovat se v souladu s tím, co je dobré pro celek. To znamená, že podle oněch třech systemických zákonů, které byste měli znát :-), pokud můj dědeček propil statek, z čehož důvodu se o něm nesmí mluvit, tak je velká pravděpodobnost, že já, jeho vnuk, se stanu třeba závislým na pervitinu, neboť moje závislost je vedlejším produktem mého zastupování dědečka v našem rodinném systému. Jednoduše se starám o jeho památku, byť to dělám nevědomky a sebedestruktivně. Systému je to putna, stačí, že bude zase kompletní.

Podobně je to s firmami, spolky, stranami a v neposlední řadě i s manželstvím. Tyto systémy patří do druhé kategorie – do takzvaných kmenových systémů. Rozdíl mezi „kmenem“ a rodinou je ten, že mých předků se nikdy nezbavím a z mé rodiny tak nikdy nemohu úplně vystoupit, svůj kmen ale čas od času změnit mohu. Ze slávisty se mohu stát sparťanem, z fašisty komunistou, z Bavora islamistou a dokonce si mohu najít i novou manželku.

Jak rodina, tak i kmen se cítí celiství tehdy, když každý jejich příslušník má své místo. Rodina ovšem má jednu velikou výhodu – jak již jsme pravil, z rodiny se těžko mohu dostat ven. To, že se moje děti ke mě nehlásí, nebo dokonce že se se mnou soudí, ještě neznamená, že přestávají být mými dětmi. A totéž platí o rodičích a dalších příbuzných. U kmene je to jinak, a tak si kmen jistí své ovečky tím, že jim nabízí exklusivní ideologii, proč je členství výhodné. Každý kmen se zakládá na výhodách tohoto členství a čím méně jsou tyto výhody patrné, tím více operuje kmen s pojmy jako hrdost, vyvolenost bohem, právo utlačovaných, národ, krev, čest, historický odkaz, svoboda.


Asi už vidíte, kam mířím. Minulou neděli jsem po probuzení zůstal líně v posteli a pustil si mé oblíbené rádio, ČR plus. Během půl hodinky jsem vyslechl dva drastické příklady kmenové duše – nejprve pořad o Vladimíru Gilu-Rodionovi, záhadné postavě druhé světové války, který padl do německého zajetí, poté se stal velitelem bojového oddílu Rusů, kteří bojovali na straně Němců a dokonce příslušníkem elitní jednotky SS, aby se pak opět přidal k ruským partyzánům. Jen připomenu, že během druhé světové války vraždili Němci Rusy, ať už zajaté vojáky nebo civilní obyvatelstvo, stejně nemilosrdně, jako předtím v občanské válce bolševici své odpůrce.

Druhý pořad byl o irácko-kurdské komunitě Jezídů, kteří byli během nedávného rozmachu Islámského státu terčem neobyčejně krutého pronásledování. Mnoho jezídských žen bylo islamisty znásilněno a prodáno do sexuálního otroctví, což samozřejmě vzbudilo vlnu solidarity na západě. Teprve nedávno proběhla medii zpráva, že jejich komunita odmítá přijmout děti znásilněných matek. Ty jsou tak nuceni dávat své děti k adopci (zdroj). To opět vzbuzuje naši nevoli, tentokrát proti Jezídům. Přitom si nevšímáme, že jedna kmenová duše, totiž ta naše, odsuzuje jinou kmenovou duši, jezídskou, když se chová tak, že my to nedovedeme dát do souladu se souborem našich vnitřních pravidel a etických zásad. A to poté, co jsme se právě této kmenové duše zastali, když byla vyvražďována třetí, ještě méně pochopitelnou kmenovou duší, islámem. Takže jsme – zklamaní.

Jak jsem už mnohokrát psal a v přednáškách opakoval, téměř všechno násilí, všechny války, pogromy, genocidy a potažmo většina konfliktů pramení ze skupinové dynamiky – především z oné kmenové příslušnosti. V rodině sice také často otec, matka či další příbuzní páchají násilí na dětech, toto si ale co do počtu obětí nezadá s násilím, které pácháme ve jménu té či oné kmenové duše. „My“ se prostě cítíme být v právu, když „jim“ ukážeme, zač je toho loket.

Poslední dobou stavím do konstelací, které mají co do činění s kmenovou duší, zajímavý prvek. Budete se usmívat – zatímco Bert Hellinger stavěl do konstelací starých, ale rozhádaných manželů smrt, já stavím do konstelací ufóna. Představte si například dvě firmy, které vedou nelítostný konkurenční boj. A teď tam přijde návštěvník z vesmíru, z nějaké podstatně vyvinutější civilizace. A diví se.

My se totiž globálně viděno nacházíme přesně v tomtéž stádiu vývoje, které je v mytologické historii Číny nazýváno obdobím válčících států. To skončilo v roce 221 př. n. l., kdy vládce státu Čchin Š'-chuang-ti dobyl poslední ze zbývajících států a poprvé v dějinách tak sjednotil celou Čínu. Což je bohužel v našem věku, v situaci, kdy téměř deset států disponuje nukleárním arzenálem schopným několikrát zničit Zemi, jen těžko proveditelné.


Na rozdíl od starověké Číny si ovšem válčící státy nemůžeme dovolit. Z jednoho prostého důvodu – stojíme před tak drastickými a dalekosáhlými změnami, že bude nutné, veškerý kreativní potenciál lidstva upřít na vyřešení toho největšího problému – infekce Země lidmi. Vím, že to zní drasticky, ale za pomocí naší nejsilnější zbraně – technologie – jsme schopni vyhrát definitivně válku s naším okolím, totiž s přírodou. Nějak si ovšem stále ještě neuvědomujeme, že právě na ní jsme, coby její děti, zcela závislí.

A tady nastupují konstelace. Jak všichni víme, v konstelacích hledáme způsob, jak uvést všechny členy systému do souladu a optimální funkčnosti. To, co mnoho lidí stále ještě nevidí, je fakt, že ten „náš“ systém není jen naše rodina, facebooková bublina nebo třeba Česká republika, kterou chceme chránit před hordami uprchlíků. On ten náš systém není ani jen Evropa a dokonce se ten celek, se kterým jsme osudově svázáni, nejmenuje „lidstvo“, ale matka Gaia. Živoucí systém Země, ve kterém my v současnosti působíme coby virus, který svým rozmnožováním hrozí zabít celý hostitelský organismus.

Co je tedy potřeba, je radikální změna vědomí. Mám za to, že části společnosti toto už vnímají, velká část ovšem ještě nikoliv. Majoritní společnost setrvává v bojích, které provázejí existenci oněch dvou duší, o kterých jsme mluvil a které představují dva počáteční stupně vývoje – tedy závislostní rodinná duše a expanzivní kmenová duše. A jen malá část lidí už směřuje do dalšího stádia, do tak zvané esenciální duše, do období, které je mimo existenciální závislost na rodině a také mimo závislost na uspokojení (spíš se mi zde hodí termín upokojení) svého ega a nutkavé potřeby být členem pokud možno silného stáda.

Od konstelací, ve kterých stavíme členy rodiny a od jiných konstelacích, ve kterých řešíme konflikty na kmenové úrovni (například konstelace pro firmy, spolky a páry), se tak dostáváme ke konstelacím, které budou řešit naši spoluúčast ve Velkém celku, které se budou zabývat naší participací na životě na Zemi. Pokud jste viděli film Avatar, tak snad víte, o čem mluvím.


Všichni inteligentní a soudní lidé, které jsme potkal, byli zajedno v tom, že pokud se nám tato radikální změna vědomí nepodaří, budeme následovat osud dinosaurů, kteří, jakkoliv vše-mocní, omnipotentní, nepřežili katastrofu, kterou ani, na rozdíl od nás, sami nezavinili – srážku Země s malým asteroidem. Jak se historie opakuje – i tato katastrofa měla před osmdesáti miliony let za následek drastickou změnu klimatu. Přežili – mrňaví hlodavci.

Naše genetické vybavení nám v procesu transformace směrem k naší esenci a tím do souladu s přírodou nepomůže. Naše geny totiž velí preferovat sebe sama nad ostatními, ať už jedinci, nebo druhem. Naštěstí jsme vybaveni vědomím a schopností, spatřit, byť na chvíli, tak jako se to v konstelacích děje, ten celek zvenčí. Tak trochu jako ten ufón, co přistane na Zemi a teď zde vidí tu paseku, kterou tu my produkujeme. Ale i tu krásu, která to doprovází. A diví se a žasne. A odletí, ale bude se opět vracet. Pokud jste viděli indický film P.K., tak víte, o čem je řeč. Naše geny jsou – to říká nejen Richard Dawkins – sobecký. My též. Konstelace nás mohou naučit, stát se nikoliv stádem, ale vědomými individui. Umožňují nám nalézt to, co je větší než my sami. A to aniž bychom pro to museli hrdinsky padnout nebo kvůli tomu hulit matroš.

Děkuji za pozornost.



Fotografie z konference © 2019 Kateřina Grofová 2019

středa 24. dubna 2019

Kdy méně je lépe (a déle vydrží)

Úvod k workshopu na konferenci „What is good enough“, duben 2019 budova Microsoftu, Praha


Dobrý den,
nejprve bych se tak trochu chtěl ospravedlnit, že se budu častěji dívat do mého připraveného papíru – nedělám to na svých akcích často, protože podstatně raději mluvím spatra – i když pak mnohem víc chaotičtěji, přeskakuji z téma na téma, košatím a zadrhávám. Ale moje zkušenost je taková, že spontánní projev mnohem víc upoutává, než když se něco víceméně čte z papíru, jako to dělám teď.

Má to ovšem jeden jednoduchý důvod – přiletěl jsem dneska v půl druhé v noci z Málagy, kde jsem byl se svou mnohem mladší a mnohem krásnější partnerkou, takže nyní se nacházím ještě tak trochu mezi nebem, transem, spánkem, Španělskem a tímto místem. Proto tento papír.

A to bychom byli už u tématu. Protože se naskýtá otázka, proč jsem zpátky neletěl o jeden den dříve, abych se náležitě vyspal a abych tady byl zcela při smyslech. A odpověď je jednoduchá a úplně zapadá do naší doby. Chtěl jsem (nebo tedy spíš chtěli jsme) prostě víc. Víc zažít, delší volno, víc toho stihnout. Možná, že to znáte.

Náboženství „VÍC“

Pokud se nezaujatě podíváme na současnou společnost, tedy na společnost posledních několika století, tak rozpoznáme jakési podprahové, ne zcela uvědomělé náboženství, které je vlastní všem vyznáním, církvím, sektám, ale i vědě, medicíně a samozřejmě i veškerému podnikání.

Je to touha po víc. Víc věřících, víc informací, víc peněz a víc konzumu, víc dotací z Evropské Unie, více zdraví, více obratu a zisku, více volného času. Což, mimochodem, je paradox – víc času na co? Víc času na utrácení těch více vydělaných peněz za více zábavy? Abychom pak museli opět víc pracovat?

V důsledku toho máme víc technologie, víc mobilů, víc aut, víc zastavěných ploch, víc povodní a víc sucha a také stále víc CO2 ve vzduchu. Prostě růst, kam až se podíváš. A to ještě většinou kvantitativní růst, nikoliv kvalitativní, a to i tehdy, když nám reklama namlouvá, že nový mobil je lepší než starý. Ne, není. On toho dovede pouze trochu víc, má víc funkcí a větší rozlišení. Mezi lepším a sofistikovanějším je rozdíl, na který často zapomínáme.

Pouze přírody kolem nás nějak ubývá. Méně motýlů, méně mokřadel, méně divočiny, méně diverzity. A prý ubývá i pocit štěstí, neboť ačkoliv většina z nás má životní úroveň, o které se nějakému dřívějšímu králi ani nesnilo, lidé nevypadají o moc šťastnější. A podle posledních voleb jsou všude, nejen v Evropě, zcela jednoznačně víc naštvanější.

Pojďme se tedy podívat na to, čím to může být. Neříkám že to tak je, protože z mé práce konsteláře, tedy člověka, který pracuje převážně s metodou systemických konstelací (možná odbočka – vysvětlení), vím, že v dynamických systémech, jako je rodina nebo společnost, neexistuje absolutní pravda, ale jen různé aspekty pravdy, které nutno zahrnout do svého chápání světa.

Jedině tak se pak můžeme dopídit toho, co je skryté, čemu zpočátku nerozumíme, neboť se na svět díváme pohledem „buď-a-nebo“. Buď-a-nebo je naprosto přesný výraz digitálního prostředí. Buď-a-nebo je přímka, osa, na které jsme na jednom z obou pólů. Jenomže realita se neodvíjí na přímce. Realita je „jak-i-tak-i“.


Kruh

Tohle, co zde vidíte, je základní geometrický prvek vesmíru, kruh. Pokud se vyznáte v astronomii, tak byste mohli doplnit, že z kruhu jsou odvozeny dva další hodně rozšířené obrazce, spirála a sinusoida, tedy vlna. Mimochodem – dnes už víme, že ve vesmíru je nekonečně mnoho kruhů, koulí, spirál a vln. I světlo, které jsme si dříve představovali jako paprsek, jenž lze nakreslit jako přímku, se ukázalo být vlněním.


Kruh je proto zásadní, neboť podobně jako bytí nemá začátku a konce. Druhá jeho důležitá vlastnost je, že nejlépe znázorňuje cyklus, neustálé střídání dne a noci, měsíčních fází, ročních období. Vše ve vesmíru podléhá cyklickému vývoji, vše se rodí a zaniká v cyklech, v kruzích.

To je věc, kterou dobře znali naši předci, kteří nebydleli – jako my – v plně klimatizovaných bytech, a tak zažívali tyto přírodní cykly, kruh roku, zimu, jaro, léto, podzim, zimu a zase jaro. Takže si nemohli dopřát v lednu jahody, které my dostaneme hned za rohem u Vietnamce, a to aniž bychom se jako Maruška v pohádce museli doprošovat milosti dvanácti měsíčků.

Naši předci také měli ke stáru pocit, že se někam vracejí, odkud narozením vzešli, zatímco nám se zdá, že se zuby nehty musíme držet našeho mládí, protože to je to jediné, co se počítá. Co má cenu. Takový důchodce už vlastně žádnou cenu nemá, naopak nás stojí prachy.

Pokud vyjdete z bytu nebo z kanceláře a postavíte se někam do volné krajiny, tak se setkáte s dalším kruhem. Tvoří ho obzor, kruh horizontu. Abychom se v životě úplně neztratili, potřebujeme orientaci – jak už to jméno naznačuje, potřebujeme vědět, kde Slunce vychází, to znamená, kde leží orient neboli východ, kde zapadá, kde na jihu vrcholí a kde na severu není vidět, neboť tam je je nejníže pod obzorem. Severoameričtí Indiáni, kteří byli zcela jistě podstatně lépe spojeni s přírodou, od tohoto kruhu odvodili tak zvaný léčivý kruh, medicin circle, který používali ve svých rituálech.

Pokud tento kruh sloučíme s cykly, které velice dobře známe, dostaneme takový podivný obrazec, který já nazývám kruh čtyř duší, a který vidíte na tomto obrázku.


Smrt

Možná vás udiví, že na tomto kruhu nejsou vyznačené jen ty cykly, které nacházíme v přírodě – tedy den, měsíční cyklus a rok, ale i životní cyklus – početí, narození, dospívání, puberta, založení vlastní rodiny nebo vrchol kariéry, krize, stáří a moudrost a smrt. Je to tím, že i náš život bychom mohli považovat za jeden velký cyklus.

Problém vězí v tom, že my život nevidíme jako kruh, ale jako vývoj na přímce. Ztratili jsme totiž ono napojení na Boha, nebo na něco většího, než jsme my, na něco, co nám dává pocit smysluplnosti stáří a jakéhosi „návratu ke hvězdám“. To je příčina, proč se děsíme smrti.


A tady také vězí jeden z důvodů, proč chceme „stále víc“, proč nám „pořád stejně“ připadá nudné a „méně“ nás ohrožuje. Jsme totiž přesvědčeni, že pohyb na této přímce nezadržitelně vede k úpadku, stárnutí a ke smrti. A protože to nemůžeme změnit, nechceme se tím zabývat.

Vše, co se nám jeví jako stagnace, jako obrat růstu v úbytek, kontrakci nebo zmenšení, nás konfrontuje s tím, co nejen že nemáme vyřešené, ale co se v lineárním chápání času, bez pochopení cykličnosti a kruhovitého nebo spirálovitého vývoje ani vyřešit nedá. Pokud se tedy chceme dostat z onoho křeččího kolečka neustálého růstu, zrychlování a expanze, musíme se podívat právě na tento náš strach. Strach z méně.

To je ale velice nepopulární téma. A nejen nepopulární, ale pro mnohé i ohrožující. Raději zavřeme oči a setrváme – ve firmě či v korporaci, ve vztahu, který se zakládá na náhražkách skutečné komunikace (televize, sport, konzum, cestování, zábava), ve světě, který nás chlácholí, že to všechno půjde přesně tak dál, jako doposud.

Tento náš strach je částečně pochopitelný – je to onen horor vacui, strach z prázdnoty, který raně novověká věda ještě postulovala jako jeden ze základních principů přírody. Tento strach je nám ovšem také neustále namlouván okolní.

Proč to ale ta společnost dělá?

Vraťme se na chvíli k onomu šamanskému kruhu čtyř kvadrantů. Odpoledne, ve svém workshopu se budeme detailně zabývat cyklickým vývojem, který platí nejen pro roční období, ale například i pro život firmy. Nyní chci jen naťuknout onu moudrost, který tento kruh poskytuje.

Koncept čtyř duší


Ty čtyři kvadranty, které zde vidíte, můžeme přiřadit také k jednotlivým fázím života. Ten první, žlutý je naše dětství. Dětství znamená pro většinu z nás rodinu, mámu a tátu, které jsme si nevybrali a na kterých jsme závislí.

Přibližně kolem puberty vstupujeme do druhé části, která se všeobecně označuje jako dospělost. My jí zde říkáme kmenová duše, neboť po opuštění rodiny, poté, co jsme se na rodičích stali nezávislými, si hledáme kmen spřízněných lidí – ať už je to fotbalový klub, náboženská skupina nebo firma, do které vstoupíme nebo kterou možná vybudujeme. Zde, v kmenové duši, máme jasně daný cíl – vyhrát ligu nebo ovládnout trh. Všechny války a velké spory vycházejí z kmenové duše, neboť ta nám dává důležitý pocit: „My kontra Oni.“

Zajímavé na tom je, že současná společnost trvá na tom, že kmenová duše je vrchol, vše, co po ní následuje, je už sestup ke smrti. Je to z toho důvodu, že sama společnost je ovládána kmenovou duší – kdo neskáče, není Čech, Deutschland über alles, America first atd. Pro společnost je tedy důležité, aby lidé nešli dál, aby se nestali silnými individualitami, moudrými a starými jedinci, kteří se samozřejmě nedají ovládat. Takže nám chce namluvit, že kmenová duše je vrchol a po ní následuje úpadek, kterého je třeba se vyvarovat stůj co stůj.


Udržet se nahoře Na horním obrázku vidíte tak zvanou Gaussovu křivku, která se používá nejen ve statistice, ale hodí se i pro znázornění, jak si vlastně takový náš život představujeme. Začínáme jako malí, závislí, bez-mocní, poté se dopracujeme k postavení, moci, vlivu a posléze pak upadáme, byť se tomu zuby nehty bráníme. Další zajímavá věc je, že se onen vrchol přesouvá do stále mladších let. To je ta červená křivka. Společnost nám namlouvá, že na vrcholu sil, na vrcholu štěstí, zdraví a úspěchu se nacházíme (nebo bychom to měli dělat) ve stále mladším věku. Takže pokud dosáhneme vrcholu, je jasné, že se zde chceme stůj co stůj co nejdéle udržet. To je ale těžko možné.

Jiná možnost je, že si namlouváme, že jsme toho vrcholu stále ještě nedosáhli. V tomhle ohledu působí reklama divy. Máte auto? Tak vám chybí bazén. Máte bazén? Tož vám chybí jachta. Máte i jachtu? Chybí vám vila někde u moře. A pokud máte už opravdu vše, tak se chcete stát například premiérem a mermomocí se v této funkci udržet.

Tím se ale nedostaneme skutečně dál – do esenciální duše. Do moudrosti, do pocitu nadbytku, hojnosti, klidu a především se nestaneme šťastnějšími.

Pojďme se nyní podívat na přechody mezi jednotlivými kvadranty. Ty jsou vždy kritické, ale pro náš vývoj nesmírně důležité. První přechod, který zažijeme, i když si na něj ne vždy vzpomínáme, je narození. To je přechod z té velké duše, kdy „bloudíme po hvězdách“ do našeho těla. Další přechod nás čeká, když se začneme odpoutávat od své rodiny a jdeme do světa. To se děje někdy kolem puberty, někdy ale také podstatně později.


Svoboda esenciální duše

Tak jako je puberta přechod z rodinné duše do kmenové, tak je životní krize, ona pověstná midlife crizis, přechod z kmenové duše do té individuální, do posledního stádia vývoje před smrtí. Právě zde můžeme získat obrovskou svobodu, která je mimo jiné způsobena i tím, že zde ztrácíme strach před smrtí. Ta je, v tomto cyklickém vývoji, vlastně návrat do stavu před narozením.

Přechod z kmenové duše do esenciální, do toho individuálního stádia vývoje, kdy přijímáme život tak, jak je, nemusí být ovšem vždy provázen krizí. Není nutné, abychom dostalo kolem padesátky ze samého stresu infarkt, nemusí nás opustit manželka, nemusí zkrachovat naše firma. Musíme se jen naučit, na tom, co jsme vybudovali a nastřádali během pobytu v kmenové duši, nelpět.

Krize se totiž dostavuje jen tehdy, pokud nenásledujeme přirozené impulzy. Pokud něco nenecháme plynout, pokud se bráníme silou tomu, co je a co musí být, pokud postavíme proudící řece do toku překážky, následuje katastrofa, povodeň, sucho, tajfun. V starořeckém dramatu je katastrofé to, co znovunastoluje rovnováhu. Řešení přechodu mezi kmenovou a esenciální duší je tedy neulpívání.

Následujeme-li cyklický čas a tím jaksi surfujeme na vlně přírody, je po jisté chvíli vzestupu nutný sestup. Je to nezbytné k tomu, abychom se nevysílili, abychom mohli po jistém čase vylézt na další horu, abychom mohli jako lidstvo jít dál. Několikrát jsem zmínil řecké drama. Po katastrofě zde následuje tak zvaná metanoia, změna myšlení, vnímání. Křesťanská nauka z toho udělala pokání, ale to není docela přesné. Je to spíš změna paradigmatu, tedy způsobu, jak se nejen díváme na svět, ale i a především, jak žijeme naše životy. Je to vhled, že méně někdy znamená více.

Více moudrosti, více štěstí, více času na věci, které jsou pro nás a okolní svět opravdu důležité.

Nakonec bych vás ještě chtěl pozvat na jednodenní seminář pro podnikatele a vrcholové manažery/ky, který jsem nazval „Královská cesta“. Tady se podíváme v malém kruhu lidí, kteří mají podobné zájmy a orientují se na podobné hodnoty na to, jak se změnit ze stresovaného manažera nebo vlastníka firem na krále a královny. Pokud jsme na královské cestě, vím, že král či královna neběhají z jedné schůzky na druhou, nemají přeplněný kalendář, neřeší zmateně a nebojují s neustále přicházejícími problémy, ale JSOU. Jsou prostě tady, jsou prezentní, jsou tu pro každého, nerozdělují společnost na ty dobré a ty špatné. A ještě něco – nemusí vždy vědět. Mohou nechat plynout. To je zcela výjimečná kvalita, kterou třeba nejprve do hloubky pochopit.

Děkuji vám za váš čas i pozornost.


Pro ty, které téma zajímá:
Královská cesta. Vědomé podnikání budoucnosti.

Jednodenní konstelační seminář pro manažery a podnikatele
Vedení: Jan Bílý a tým
Místo konání: Coworking centrum Sněmovní 7, Praha 1
Cena: 4500,- (včetně DPH), maximální počet účastníků je 10
Čas: 9:30 - 18:00, prosíme o dochvilnost
Další informace a přihlášky: www.konstelace.info/info-cesta.html

pondělí 4. března 2019

Getsemany

Seděl pod tou „svou“ olivou.

Kam přišli, pokaždé si našel nějaký svůj oblíbený strom, pod kterým pak sedával; lidé říkali, že s ním, když okolo nikdo není, rozpráví. Jak ale mohou lidé vědět, co dělá někdo, když ho nikdo nevidí? Jako malá, když byla sama, tak ji bavilo si povídat s jejími vzdušnými bytostmi – ale o těch se nikdo nedozvěděl, protože u toho také nikdo nebyl.

Cikády řvaly všude vůkol a nad západem, na jinak uhlově černém nebi plném hvězd, dával úzký proužek nejprve temně modré, pak zelenavé, a nakonec vybledle oranžové barvy tušit, že tu kdysi zapadlo Slunce.
Šla potichu, ale on ji přesto slyšel.

„Myriam?“
„Mistře.“
„Neříkej mi tak, kolikrát ti to mám opakovat.“ Přisedla si k němu. „Podívej se na ty miliony hvězd, kdo ví, kolik je tam mistrů a bytostí, které se na nás tady na Zemi s úsměvem dívají. A pro ně jsme možná jak malé děti.“
„Říkám ti tak, když tě potřebuji.“
„Ne, říkáš mi tak, když ke mně chceš vzhlížet.“
„Nepotřebujeme občas někoho většího, Ješu?“
„Nestačí ti tohle?“ udělal stéblem, které měl mezi prsty, pohyb směrem ke hvězdám. Kdesi zabekala neklidná ovečka a ze vzdáleného údolí se ozval pes.

„Čas se krátí, Ješu.“
„Já vím. Ale...“ vzal jednou rukou její husté, vlnité vlasy a omotal si je kolem obličeje. „Ale... já tam zítra nepůjdu.“
Napřímila se: „Ale ty musíš.“
„Ne, nemusím. Já chci chodit po tomhle úžasném světě, milovat se s tebou, počítat hvězdy a pít víno a jejich náboženské spory a celá jejich apokalypsa je mi ukradená. Římany my Židi tak jako tak nesvrhneme, svět hned tak neskončí, tak proč, řekni mi proč tohle usilování, proč ta zášť, ty sváry a rozkoly, proč všechny ty spory rabínů, zélóti, farizejové, samaritání, johaniti, mě už to leze krkem, Myriam.“

Nebyla si jistá, zdali to bylo tím, že ke konci zvýšil hlas – to jí, Myriam, vždy stydla krev v žilách, nebo zdali to bylo tím, co říkal. Ačkoliv byla téměř naprostá tma, podívala se mu do tváře.
„Ty jsi se zbláznil. Ty tam půjdeš.“
„Ne. Zítra odjíždíme na Kypr. A pak do Francie. S Jakubem Arimatejským. Ten má ještě rozum. Zjevně jako jeden z mála, tady.“
„To jim nemůžeš udělat, Ješu.“
„A zabít, kvůli nim se nechat zabít, to jim můžu udělat?“
„Oni v tebe věří.“
„Já vím, ale víra je ... jinde než láska, nikdy nikdo, kdo věří, nedosáhne poznání, protože víra je mířená na něco, co nejsem já. Víra je slepá, to přísloví je špatně, láska vidí a víra je slepá, je zaslepená. Proto je každá válka kvůli nějaké víře. Ale vždyť ty to víš, tolikrát jsme o tom přece...“
V jeho hlase bylo cosi zoufale vysvětlujícího. Snad i prosba. Vzala jeho hlavu do náručí. Cítila jeho dech na svých ňadrech a do očí se jí dostaly slzy. Jako kdyby matka konejšila syna a ne o tolik let mladší žena svého muže, za kterého by dala život. Vlastně je to totéž, blesklo jí hlavou.

Počkala, až se jeho dech utišil. Na východě se objevila teď ještě nízko nad obzorem měděně potemnělá tvář Luny, její patronky. Dejte mi, matky, babičky, mé předkyně, moudré ženy, dejte mi prosím sílu, ať tohle dokážu, poprosila. Cítila, jak se v ní plod, o kterém již pár dní věděla, pohnul. Najednou si uvědomila krásu okolního světa a neskonalý mír, který zde, v olivovém háji vládl, vůně noci, zpěv cikád, šelesty neviditelných zvířat a dokonce jako by zaslechla i tenké hlásky jejích „vzdušných přátel“.
„Já to vím, Ješu, já ano. Ale oni ještě nejsou tak daleko. Oni tu lásku, kterou ty znáš, ještě nenašli. A k tomu, aby ji našli, na tu cestu k ní, tak tam potřebují symbol, ve který věří. Jim zbývá jen ta víra.“
A po chvíli dodala, do ticha: „V tebe, můj milý.“

Lehl si vedle ní, do voňavě přeschlé trávy, pár suchých oliv ho jemně tlačilo do zad. Věděl, že má oči otevřené a tak se díval do stejného místa na nebi jako ona. Dvě jasné a třpytící se hvězdy. Matka a Otec, Syn a Dcera. Muž a Žena. Stále se přitahující protiklady, které si nikdy docela neporozumí, ale které se do nekonečna budou přitahovat, aby ... aby život šel dál. Jak prosté. Jednota, dualita a zase jednota. A kolik komplikací jsme z toho udělali my, lidé. Přitáhl ji k sobě a odhrnul ji pár vlnek vlasů z obličeje. Nyní, s přibývajícím světlem Luny jí už mohl lépe vidět a tak mu neušlo, že plakala. Láska je vidoucí, říkal si v duchu, když se milovali. Vidím tě, moje milá, milovaná. Teď tě vidím. Vidím tě, dívám se na tebe, piju tě očima, každým okamžikem, teď, teď. A jsi krásná.

A pak se něco změnilo. A ačkoliv ta žena, kterou držel v náručí, byla stále ona krásná, voňavá, jasná i temná, svůdná i něžná Myriam, stala se z ní Žena. Ta, která je jen jediná. A všechny jeho předchozí lásky, hluboké i povrchní, krásné i méně krásné, Palestinky, Judeiky, Arameiky i Indky, se slily do jediné Ženy, která, jak také jinak, byla Bohyně. A to mu zlomilo vaz, pokud můžeme tento výraz použít pro někoho, komu se zrovna všechny kůstky, šlachy, cévy a veškeré další zákruty v těle i na duchu narovnaly. Ve chvíli této nevýslovné lásky uviděl i smysl toho všeho, od prvopočátků a prapředků až k tomu, čemu říkáme „teď“, a co toužíme pozdržet, ačkoliv to hned zmizí, vystřídáno dalším „teď“. A spatřil i to, co je ještě před námi; uviděl všechnu marnost a zkázy, naděje a vítězství, bitvy a utrpení, uviděl veškerou něhu a radost, bolest a slast, vše malé i velké a především lásku. A nic z toho se od ničeho jiného nedalo oddělit, protože to bylo součástí Jí.

I on byl součást Jí.
A proto zítra vkročí do Jeruzaléma.
Byť jen Ona bude vědět, proč.

Na konec jí políbil doprostřed obočí, tam, kde Indové říkají, že dřímá třetí oko, to vidoucí, které potřeba otevřít.
Dlouho tak leželi pod pomalu stoupajícím Měsícem.
Některé věci nebylo třeba vyslovovat; mezi nimi už dlouho ne. A tak věděl, že věděla.

Ale když se k ránu zvedala, vzal ji za ruku.
„Kdyby se to... kdybych nezměnil ... se, kdybych trval na tom, že zítra odjedeme, co bys udělala, Myriam?“ „Nechala bych tě zatknout.“
A po chvíli dodala: „Už jsem řekla Judovi.“
Zdálo se mu, že ještě nikdy neslyšel tolik lásky v jejím hlase.
Sklonila se k němu a dlouze ho políbila na ústa. Pak odešla do ranního oparu.

pondělí 25. února 2019

Mé malé velké dilema

Dnes budu psát o něčem, co mě již delší dobou sužuje. A vlastně i zužuje. Zužuje a omezuje to mou „blíženeckou“ touhu po empatické komunikaci s pokud možno mnoha přáteli, i moji „střeleckou“ touhu po smysluplných a společensky geniálních řešení. O co jde?

Mám přátele, jichž si opravdu cením. Mám je prostě rád. Jenomže někteří z nich pracují ve firmách, korporacích či organizacích, které rád nemám, ba co víc, které považuji za společensky nepřijatelné, neřkuli přímo škodlivé. A moje dilema je, jak se k nim zachovám. Budu je upozorňovat na to, co vidím a co oni (možná) vidět nechtějí? Nebo si jakoukoliv kritiku zapovím ve vědomí, že i já sám se pro mnohého z nich mohu jevit jako člověk, který jedná podobně? Například jsem už slyšel výtku, že pořádám semináře v domě, který patří bývalému uhlobaronovi... Má člověk, jenž má sám nos od sazí, mlčet, když vidí svého taktéž umazaného kamaráda? Prostě dilema.

Z mé konstelační práce vím, že každý z nás má nejen své světlé stránky, ale i svůj stín, a že je nutno tento stín nejen rozpoznat, ale i do jisté míry akceptovat. Teprve to, co skutečně a do hloubky přijmu (například moji ne-moc), se nakonec může proměnit v něco integrovaného, co pozitivně působí na celek. Ze zkušenosti vím, jak je blahodárné, pokud máte řekněme dědečka, jemuž komunisti sebrali statek, uctít nejen jeho, ale právě i ty komunisty, protože podle jednoho veledůležitého systemického pravidla patří nejen oběti, ale i pachatelé, kteří profitovali z vašich předků, do vašeho „celkového“ systému – a je nezbytné, každému členu v něm přiznat jeho místo. A zároveň vím, jak je tento krok pro potomky obětí těžký.

Na druhé straně to ovšem neznamená, že budeme vše, co se děje, přijímat s tím, že „to prostě patří k celku“. To bychom se dostali do jakéhosi fatálního fatalismu (dovolte mi tuto děsivou češtinu), do bludného kruhu nezasahování, které se sice tváří, jako by bylo blízko osvícení a následnému vyvanutí, ve skutečnosti ovšem umožňuje zlu se plně rozvinout. Od počátku mého působení v Čechách a ve zdejší esoterní scéně připomínám, že možná právě mezi lidmi, kteří holdují osobnostnímu rozvoji, je nezbytné být navzájem kritický, neboť ona cukrová poleva lásky a harmonie, kterou rozlijeme po každém alternativním mastičkáři, může být nejen nepomáhající, nýbrž i přímo škodlivá. Milujme se, ctěme se, ale prosím, kritizujme se, říkám svým konstelačním studentům.

Snad už vidíte mé dilema, dilema staré jak lidstvo samé. „Nespadat ani neignorovat“ byl zenový koan japonských samurajů. Co to ale v konkrétním případě mého malého velkého dilematu znamená? Jsme schopni ustát kritiku – a nejen ustát, ale i opravdu se do jejího zrcadla podívat a případně z ní i vyvodit důsledky? Jsme schopni akceptovat, dokonce i nepřestat si vážit přátel, kteří namočí prst do našich nám ne vždy vědomých bolístek, a nejen namočí, ale i přitlačí? A v neposlední řadě – jsem schopni riskovat, že když sami nedáme pokoj a řekneme našim milovaným cosi „nehezkého“, že nás přestanou mít rádi? Ustojíme onen „horror vacui“, děs před prázdnotou, jenž se na mezilidské úrovni projevuje odtažením či dokonce ztrátou milované osoby?

Kdysi dávno jsem napsal ve své nejprodávanější knize „Láska, vztahy, konstelace“, že když se ráno probudíte vedle své milované ženy (či muže), a na chvíli se zděsíte, koho to vlastně tak milujete (ospálky, chrápáníčko, prdíček), tak pokud vaše kritické pocity budete pořád a pořád potlačovat, jednoho krásného dne může onen sud vaší nastřádané negativity přetéci, a vy si „odskočíte“ koupit cigarety, aby jste se už nikdy nevrátil(a). Nebo také – a to je podstatně častější případ – budete vaši velkou (leč poněkud vyvanutou) lásku podvádět s někým jiným, vedle kterého se neprobouzíte rozčarován. Řešení tohoto dilematu samozřejmě nevězí v probuzení rozespalé a vynadáním jí (či jemu). Ale i zde platí: Nespadat ani neignorovat. Což je velice těžké.

A tak mi, drazí moji přátelé, dovolte vás láskyplně kritizovat, ale též, pokud záhodno, chválit. Smíte se za to na mne naštvat, nebudu se na vás zlobit. Nebo možná i budu, ale jsem pevně odhodlán u své zloby nezůstávat příliš dlouho. Dovolte mi upozorňovat vás, že i když vás mám rád, nebo přesně řečeno právě protože vás mám rád, s pár věcmi nesouhlasím. Dovolte mi také vysvětlit, proč tak činím. Konsekvence nechávám na vás, samozřejmě. A nejen to, od vás očekávám zcela reciproční jednání.

Když jsem byl malý, miloval jsem matematiku, astronomii i logické hádanky. Jedna taková krásná byla o třech kamarádech, kteří usnuli, a kterým, během jejich spánku, napsal zlý šotek každému na čelo „blb“. Když se probudili, každý z nich se začal hihňat. Po chvilce ovšem ten nejinteligentnější posmutněl – došlo mu totiž, že i on musí mít „blba“ na čele. Nepříliš těžkou logickou operaci, jak na to přišel, přenechám čtenáři. Ale ten špás popichování si ujít nenechám, ovšem s plným vědomím svého vlastního počmáraného čela.

Přeji vám krásné, ale i kritické okamžiky.

pondělí 11. února 2019

Kdy přijde nový Ježíš?

„Blechy, vši a mravenci – Trumanovy spojenci“ rýmovaly v poblouzněně-komunistických padesátých letech budovatelské nálepky na krabičkách od zápalek. Píšeme rok 2019 (tak mnoho se vlastně nezměnilo – jako předsedu vlády máme bývalého agenta estébé a komunisty víceméně ve vládě) a ačkoliv stále neumíme „poručit větru dešti“, pomalu jsem dokázali vymýtit hmyz. V alarmující zprávě časopisu Biological Conservation, převzaté Guardianem se uvádí, že hmyz na planetě rychle směřuje k likvidaci. Každoroční úbytek 2,5 procent hmyzu za posledních 25-30 let je „šokující“, konstatuje Francisco Sánchez-Bayo z Univerzity of Sydney v Australie. „Za deset let budeme mít o čtvrtinu méně, za padesát let už jen polovinu a za 100 let nebudeme mít žádný hmyz.“ Drastický dopad na ekosystémy a tím i na člověka asi netřeba vysvětlovat.

V Palestině v dobách Ježíše očekávali židé příchod Mesiáše. Bylo to způsobeno především římskou okupací a útlakem „bohem vyvoleného národa“, stojícím krátce před – ve své historii další – katastrofou, kterou se stala první a druhá židovská válka v letech 66 – 70 a 132 – 135 a.d., jež skončila zničením Jeruzaléma. Ve své knize „Ježíš a mýtus o Kristovi“ popisuje její autor Otokar A. Funda tehdejší apokalyptickou náladu ve společnosti a klade učení Ježíše o přicházejícím království nebeském do souvislosti s tímto apokalyptickým očekáváním.

Nechci zde hrát na nějakou pesimistickou strunu o konci života na Zemi. Tento má opravdu tuhý kořínek a ani masivní dopady meteoritů v minulosti, které vedly k vyhynutí daleko více než poloviny druhů, mu nezlomily vaz. Co mě jako psychologicky interesovaného konsteláře zajímá, je podvědomý účinek na naši náladu, duši, vědomí a psýchu. Nejsou to totiž jen zprávy v ekologicky orientovaném Guardianu a podobných mediích. Je to to, co naše (pod)vědomí každodenně registruje. Z verandy mého zahradního domečku nedaleko Prahy jsem byl ještě před patnácti lety v letních vlahých večerech docela jednoduše „vyštípán“ komáry. Nad záhony a v houštinách mého malého privátního pralesa, kde roky nic nesekám a neklestím, se pohybovaly světlušky. A přes den se všude třepotali motýli. To vše nyní zmizelo. A i když to má své výhody – viz úvodní citát o blechách vších a podobném obtížném hmyzu – něco ve mně jímá hrůza.

A tak se ptám, zdali naše stále se prohlubující vědomí jakési apokalypsy, nebo, raději řekněme radikální změny, nakonec nejen neumožní, ale přímo nevynucuje příchod nějakého mesiáše. Jistě – doposud naše civilizace funguje jako ten příslovečný čistič oken, který v devadesátém patře mrakodrapu vypadne z okna a když prolétá kolem prvního patra, tak ho lidé slyší, jak si říká: „Doteď dobrý.“ Nám všem (s výjimkou hmyzu) se daří, řekněme, docela dobře. Alespoň tedy „nám“, kteří jsme privilegovaní, bílí, vzdělaní a jakžtakž zdraví. Ale co, až i toto se začne měnit?

Ptám se, jak tento mesiáš bude vypadat, co bude slibovat a zdali náhodou, pro jistý druh řekněme jednodušších lidí, tu už není. Zdali už nerozdává koblihy a příslibem, že „ano, bude lépe“, nebuduje ploty s ujištěním, že „my na prvním místě“, nebo neharaší panslovanskými raketami a neopíjí vodkou. A především se ptám, co by takový mesiáš mohl kázat nám, kteří jsme na tom nadprůměrně lépe, kteří bychom si mohli dovolit Teslu, i když z pohodlí a nostalgie stále lpíme na Oktávce TDI. Co by nás, jakousi střední třídu, „trklo“ tak, že bychom změnili – a to dobrovolně – způsob našeho, z pozice minulých časů nesmírně marnotratného života.

Anebo je to o tom, že ony dary, kterými jsme obdarováni, ta ranní horká vana, rozmanitá snídaně, vytápěný byt s výhledem, cestování a jóga-kurz na Bali, že tyto dary slouží k tomu, abychom se sakra ale rychle posunuli, abychom se konečně hergot osvítili nebo co vlastně, aby nás to nesmírně laskavé a zároveň nezúčastněné Univerzum kicklo na nějakou vyšší formu vědomí, odkud se myriády mrtvých včel a brouků, tisíce vyhladovělých ledních medvědů a nespočet vyhynulých species budou jevit jako nezbytný základ pyramidy, na jejíž vrchol jsme se dostali (nebo byli postaveni) my, my lidé, abychom...

Abychom co? Ví to někdo?



(Ilustrace převzata z webu manipulatori.cz)

středa 19. září 2018

Praotec, dnešní muži a velký táta stát?

Byl to krásný a hluboký, tento rok už pátý mužský kruh v Maitrei. Kromě obligatorního sdílení jsme se společně podívali na takové „malé a nevinné“ téma: Otcové. Protože k tomu, aby muž přešel do esenciální duše*, musí splnit jeden závazek vůči kmenové duši – stát se otcem. To samozřejmě neznamená, že se musí stát biologickým otcem (i když to pro většinu mužů stále ještě je jedna z cest), stačí, když se stane otcem ve smyslu zakladatelem firmy, autorem uměleckého díla, učitelem, guruem :-) nebo terapeutem...

Stavěli jsem dvě velice komplexní a složité konstelace. Ta první, globální**, byla s Praotcem Čechem a Českou Zemí, se současnými Otci a současnými Matkami a do třetice se Svobodnými (tj. bezdětnými) Muži a Svobodnými Ženami. Později do konstelace přišla ještě Pramáti Češka a Děti. Bylo vidět, jak Praotec je patriarchou se vším všudy. To, co se mu zdálo správné, to také chtěl prosadit, a to velice energeticky. Pramáti stála vedle něho a „nechala ho rozhodovat“, alespoň zdánlivě. S tímto patriarchálním Praotcem ovšem měla velký problém současná Matka. Téměř ji děsil. Přesto ale hledala ochranu docela tradičně u svého muže, současného Otce.

Nejdrastičtější pohled byl na Svobodného Muže a Svobodnou Ženu. Muž v panice prchal jak jen mohl a naprosto odmítal byť jen zvážit, že by se mohl přidat na stranu Praotce a Otce. Ale především se děsil Svobodné Ženy, která na něho měla chvílemi nárok („já ale potřebuji chlapa!“), chvílemi ji svou nepřítomností a útěkem ze zodpovědnosti vytáčel až k nepříčetnosti. V tomto svém zoufalství nad nepřítomností Svobodného Muže dokonce házela očko na Praotce. Do jisté míry měli tyto dvě „nejmladší“ postavy v konstelaci prohozené role – každopádně byla Svobodná Žena spíš v mužské energii. Nejstabilnější byla Česká Zem. Stála uprostřed a lidé ji moc nezajímali. Chtěla do konstelace Děti (tedy, než jsme je tam postavili, považovala za dítě mladého Muže). Závěrečný obraz konstelace je na prvním obrázku.


Z poznámek a pocitů postav vyplynul tento (můj) závěr: Praotec byl zvyklý rozhodovat a Pramatka mlčet. A ačkoliv byl tím velice ve své mužské roli (mimochodem právě tím přitahoval Svobodnou Ženu), nastolili tím zároveň na dva tisíce let „režim“, jehož se dnešní matky děsí, neboť chtějí žít v partnerství. To nachází, poté co přijde dítě, ve vztahu ke svým mužům. Zemi se to velice líbí – má „své“ děti. Problém je u mladých (svobodných) žen a mužů, neboť ženy jsou zřetelně dominantnější, což muže děsí. Možná je to ovšem také tím, že si nyní, poprvé po tisíciletích, mohou dovolit nejen artikulovat nespokojenost a v jistém smyslu i vztek na předchozí dominanci patriarchálních mužů, ale i jisté pohrdání slabšími muži (například těmi, kteří se poněkud ztratí v sebezkoumání a sebe-hledání). Je ale nesmírně důležité, v této komplexní konstelaci nepřiřazovat nikomu jednostrannou vinu – každý pocit a každý postoj jsou důsledkem celkové situace a historického vývoje.

Druhá konstelace se vyvinula z diskuze, ve které jsme konstatovali, že roli otce již dlouho zastává stát: Vyučuje děti, pečuje o ně (především, když otec zmizí), seznamuje je se společenskými zvyky a pravidly. To vše byla dříve nejen úloha, ale též privilej otce. Ale jak na tento vlom státu do domény otců reagovat? Při hledání odpovědi jsme postavili existující systém jednoho z účastníků večera, který má manželku a dvě dospělé děti – dceru a syna. V jistém smyslu to tedy byla obdoba předchozí konstelace: Stáli zde Otec, Matka, svobodný mladý muž (Syn) a svobodná mladá žena (Dcera). A samozřejmě, že jsme do konstelace postavili též Stát. Počáteční obraz je na druhé ilustraci.


Nejprve si prosím všimněte pohybu Otce, jemuž Stát vpravo za jeho zády velice vadil. Ovšem tím, že se postavil přímo před něj (neboť se snažil chránit svoji rodinu před jeho přílišným vlivem) pouze způsobil, že Stát nyní stál na pozici jeho vlastního otce (potažmo předků)***. Vznikla tím tedy paradoxní situace, která však přesně popisuje současný stav – že totiž Otec zároveň stát neuznává a s ním bojuje, zároveň ho ale tímto bojem staví (zástupně) do pozice svého vlastního otce (i s ním pak má nevyřízený účet). Druhý pohyb v konstelaci byl docela jednoduchý - jednalo se o revoltu Syna, který přešel na druhou stranu, protože ho naštvalo, kam byl svým Otcem postaven. Dceři byly tyto „hry“ víceméně jedno: Stát ji moc nezajímal; pokud vůbec, tak jen jako přispěvatel pro případ, že zůstane svobodnou matkou.

Nyní jsem do konstelace postavili otce klienta (Děd). Ten chvíli váhal a hledal své místo, ale pak se postavil mezi Stát a Otce (tj. jeho vlastního syna). Stát přitom neuhnul ani o centimetr: „Toto je moje místo a zde zůstanu!“ Do třetice jsme ještě přidali Praděda (otec otce otce), který se také vklínil mezi Stát a svého syna. Protože Stát se odmítal pohnout, musela se celá řada mužů mírně posunout vpřed a udělat tak předkům místo. A najednou začalo být všem dobře. (Tuto situaci vidíte na třetí ilustraci). Nejen Otec se cítil komfortně, ale i jeho Syn začal být najednou přitahován řadou mužů se Státem na konci. Matka společně s Dcerou mírně poodstoupili, neboť ačkoliv se ulevilo i jim, toto, jak už bylo řečeno, nebyla „jejich hra“.


Co s toho plyne za ponaučení?
Tak zaprvé nám to otevírá radikálně jiný pohled na stát: Nemusí to být vždy jen nepřítel, nýbrž výraz konstituující síly předků.
Zadruhé to znamená, že pokud se státem bojujeme (například skrz revoluce atd.) oslabujeme tím zároveň roli otců. Revoluce vede lid, jenž se vnímá jako "bratři" proti státu, ve kterém spatřuje jakéhosi nad-otce. To samozřejmě neznamená, že by stát měl nahrazovat otce, ale je nutno jej (stát) uznat a vidět v něm dílo našich (především mužských) předků.
Zatřetí konstelace ukazuje, že problém ze státem mají především muži – neboť se cítí být jím okradeni o roli přímého vychovatele svých dětí (především synů) a nenávidí jeho vměšování do rodinných záležitostí.
To tedy znamená (začtvrté), že stát by měl mít pouze jakousi archetypální roli, jež by se dala nejlépe vyjádřit jako „To, co vytvořili naši předci a co jsem od nich a skrze ně zdědili“. A jako naši předci by nás, ať už otce nebo ne-otce, matky nebo svobodné ženy, měl podporovat pouze z dálky, a nikoliv tím, že nahradí ať už přísného nebo vychovávajícího otce.

Což byl pro většinu přítomných mužů docela hluboký poznatek. Takže se těšíme na další pokračování mužského kruhu 27. listopadu. Přijďte se podívat! Informace na www.konstelace.info, přihlášky přímo přes Maitreu.

----------------
Všeobecná poznámka k přepisu konstelací: Pokud mluvím o tom, co postavy v konstelacích dělaly nebo řekly, používám u nich velké začáteční písmeno (Otec). Pokud mám na mysli například skutečné otce, používám malé písmeno (otec).
* O konceptu čtyř duší viz zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html
** Globální konstelace jsou konstelace na všeobecné téma, které nemají jednoho zadavatele (klienta), ale které řeší společný pohled celého semináře (kruhu) na dané téma.
*** Pozice rodičů či předků je v konstelacích vždy přímo za zády dotyčného.

středa 12. září 2018

Osho, Hellinger a Bodhidharma v konstelacích.

Paní: „Vy už ale vůbec neděláte rodinné konstelace!?“
Já: „Ne.“


Což samozřejmě takto není pravda. Rodinné konstelace pořád ještě dělám, občas, především ve svých výcvicích, když ukazuji studentům, že mají začínat takříkajíc od píky. Což samozřejmě znamená, naučit se dobře pracovat s původním rodinným systémem, neboť zde je nezbytné se proklubat třemi haldami problémů a těžkostí, které byly vytvořeny ignorováním těch pra-základních zákonitostí, které řídí každý systém: Příslušností, posloupností a vyrovnaným dáváním a braním. Hellingerovská klasika, patřící do každého basic-kurzu.

Jenomže – koho by to bavilo, vrtat se pořád a stále v nepřijetí rodičů, řešit vyloučení dědečků alkoholiků, zneužití prababiček, neuctění padlých či odmítání pachatelů. Vrhat se po hlavě do traumat, které se najdou v hojné míře v každém systému; nutno jen malinko poodhrnout závoj zapomenutí. S tímto typem „katarzních“ konstelací je to jako s Oshovou dynamičkou: Člověk si zvykne na „emotional release“, na (téměř) každodenní pročištění, na onen dozajista osvobozující pocit, jež se dostaví po projití hlubokou regresí a následným zjištěním, že jsme to všechno přežili. Nic proti tomu. Ale to je právě ten bod zlomu v mé práci.

Minulost je totiž za námi a my ji už nezměníme. Co v konstelacích měníme, je náš obraz o ni, naše hodnocení a onen sebe-devastující pocit, že to, co jsme prožili (případně co nám způsobili ostatní, karma, těžký osud či převzatá zátěž) nám nyní brání v rozletu. Samozřejmě vím, že když v konstelaci rozpoznáme a především zažijeme, že náš táta nás nemiloval nikoliv proto, protože jsme se mu nějak nepovedli, ale protože prožil válku v lágru, a v dalekém Rajchu zůstal kus jeho duše, tak nám to pomůže. To vůbec nechci zpochybňovat. Jenže pak můžeme pokračovat s maminkou, dědečkem, pratetou, polovičním synovcem tátovi třetí sestry a tak dál. Konstelářova peněženka si mne ruce (dá se to tak říci?), neboť klient se pomalu ale jistě stal závislý na katarzi. Tak jako klasická psychoanalýza, i „zkonstelování“ celého systému může trvat desetiletí.

Po mém útěku z normalizačního Československa jsem na několik let zabrousil ke studiu zenu. Pak jsem především skrze pár opravdu blbých učitelů toho sice opět nechal, ale když jsem na konci osmdesátých let přišel k Oshovi, rychle jsem pochopil, že učí především zen. Láskyplně nám každý večer v darshanu (večerní přednášce) vysvětloval, že to podstatné nevězí v těch mnoha slovech, které plynou z jeho ofousených úst, nýbrž v oněch mezerách ticha mezi nimi. Že být tady a teď, se vším, co právě teď jsem, včetně mých nedokonalostí, problémů, mind-fucku a právě i těch „příšerných příbuzných“ je právě to, co mě může probudit. „You can get enlightend even on bicycle on MG-Road“ (přibližně: Osvícení můžeš chytit i v průvanu na Václaváku).

Již roky pozoruji, jak konstelace mění lidi – v první řadě samozřejmě mě samého. Nejprve člověka chytnou a pročistí ony hluboké emoce. Pak přijde fáze, kdy začnete vidět souvislosti, docela všude, což nemusí být vždy příjemné. Je to takový „Kasandřin symptom“ – člověk začne chápat „to zatím“, ale ostatní mu nevěří (mírný stupeň), smějí se mu (střední stupeň), nebo se s ním přímo rozejdou (hard-core). No a nakonec, může-li vůbec nějaký konec být, nahlédne do obýváku, ložnice, pracovny nebo kde se zrovna nacházíš, taková podivná postava, napůl Osho, napůl Hellinger a napůl Bodhidharma a praví: Je to tak, jak to je. A bude, jak bude.

Od této chvíle to prvotní nadšení z rodinných konstelací terapeutického ražení nějak zmizí. Začnete dělat konstelační vylomeniny (pohádky a mýty, globální konstelace, finanční přesvědčení, vnitřní dítě, osobní mýtus), začnete pracovat na různých silných místech s geniem loci, vést konstelační espressa a ristretta, ale především směřuje vaše práce na to výše zmíněné tady a teď. Může se vám sice stát, že uslyšíte nechtěně a nepozorován rozhovor o vás: „U Bílýho si člověk pořádně už nezabrečí“, ale nějak je vám to jedno (i když se pak hned v té příští konstelaci snažíte tam trochu té katarze dostat).

A tak ohlašuji, veřejně a bez pokání, že už rodinné konstelace nedělám, byť připouštím pár výjimek. A přemýšlím, zdali to, co dělám, lze nazvat ještě konstelacemi. Ale ano, jen s jakýmsi přívlastkem. Možná transpersonální konstelace – kdy jde o to, co je zřetelně větší než my. Například o smrt, ale ne tu individuální, ale tu opravdu „velkou“. Cosi jako Pratchettův Smrťák. Příkladem by mohla být druhá konstelace v mém článku „Dvě nevinné konstelace pohádek“*. Možná že by se to mohlo jmenovat zenové konstelace – neboť se v mnohých krásně ukazuje jakýsi konstelační koan, tedy neřešitelná paradoxní hádanka. Například když se v konstelaci jedné velké firmy zjeví jako jediné řešení: Nedělejte nic! Případně to začnu nazývat symbolické konstelace, protože to, co se na „place“ děje, má nespočet symbolických rovin, které se nám rozevírají a nabízejí jako klín bohyně lásky.

A tak jsem zvědavý, zdali to lidi ještě bude bavit. Mě tedy ano, čím dál víc. Protože vidím, jak každého z nás tento způsob vnímání toho, co jsme, našeho světa, oněch úžasných zamotanin, ve kterých se plácáme jako kapr v předvánoční kádi, posouvá k tomu velkému přijetí všeho. Nakonec snad i toho Zemana. Tak ať se daří a noste něco na hlavě. Bude to fičák. Ne – je to fičák.

*Zde na mém blogu

pondělí 27. srpna 2018

Dvě nevinné pohádkové konstelace

...které se udály na konci pětidenního letního bloku výcviku „Konstelace, rituál a drama 2018“ vedeného Janem Bílým.

1. O Koblížkovi
Účastník: „Já mám pohádku o Koblížkovi.“
Jan: „Tak nám ji krátce vyprávěj.“
Účastník: „No, dědeček chtěl koblížek. Tak babička vymetla celou kuchyni a všechny regály a spíž a troubu a tak, aby sebrala ještě zbyteček mouky. A z něho upekla dědečkovi koblížek. A nechala ho na okně vychladnout, jenže koblížek se skutálel dolů a jak se tak kutálí světem, tak potkává různá zvířátka, které ho chtějí sníst, ale on jim vždy zazpívá, jak utekl dědečkovi, i babičce a všem předchozím – a uteče i jim. Až nakonec potká lstivou lišku, a ta mu lichotí, jak dobře umí zpívat, ale protože nedoslýchá, měl by si koblížek sednout lišce přímo na čumáček. Což on udělá a liška ho sní. No a já nějak této pohádce nerozumím. Například proč babička neupeče dva koblížky, pro sebe i pro dědu. Proč vymetá kuchyň, jen aby udělala dědečkovi radost?“
Jan: „Tak to postavíme a možná se něco dozvíme. Vyber si zástupce za Babičku, za Dědečka, za Koblížek a za Lišku a postav je do konstelace.“ Což se také děje. Výchozí situace je znázorněná na prvním obrázku.

Dědeček na dotázání říká, že je docela spokojený, neboť „vše je v pořádku“. Hledí při tom do dálky a Babičku vidí jen periferně. Když mu dovolíme se otočit, zajímá ho nejvíc Liška.
Babičce se ale daří špatně. Podlamují se jí kolena a je na konci se silami. Hledí za Koblížkem a teprve, když Dědečka otočíme přímo na ni, tak se sice rozpláče, ale přestane se hroutit. Během toho jde Koblížek pryč. Nejprve i jeho zaujme Liška, ale nakonec ji mine a i ona přestane mít o kohokoliv zájem a prakticky vystoupí z konstelace. Velice pomalu se Dědeček a Babička (která se vyplakala) sblíží. V dálce se Koblížek otočí a oba staří manželé, nyní už v obětí, na něj láskyplně zamávají. Konečný obraz vidíme na druhé ilustraci.


Jan: „Tak protože máme výcvik, tak jsem zvědav, kdo je schopný podat nějaké hlubší vysvětlení téhle jednoduché pohádky.“
Účastníci: „Tak možná že se jedná o ztrátu syna. Nebo poslali Koblížka jako své dítě do světa. Nebo...“ Padají ještě různé další návrhy.
Jan: „Asi je všechno to, co v tom vidíte, také v konstelaci obsaženo. Ale hlavně jde o proces stárnutí. Přesně řečeno o přechod z toho červeného jižního kvadrantu kmenové duše* do toho dalšího, černého, západního, který nazýváme esenciální duší. A v tom mají ženy velikou výhodu, která je zároveň nevýhodou. U nich je totiž skrz fyziologický proces – skrz klimakterium, což je z řečtiny a znamená kritický bod v životě člověka – tento přechod jasně definován. Po „přechodu“ už žena nemůže mít dítě, a tak již spolu s mužem není schopná vyhovět tomu, co od ní kmenová duše chce – založit nebo ještě posílit kmen, tedy v tomto případě rodinu. To může být velice bolestivé, ale zároveň jí to dává možnost, jít dál, nezůstat „viset“ ve vizi, že vše je v pořádku, jak v konstelaci řekl na začátku dědeček.
Zatímco muž si může myslet, že žádná nutnost stárnutí neexistuje. Prostě si vezme mladou ženu (lišku) a vše se otočí ještě jednou dokola. Případně podstoupí, jako Kája Gottů, v sedmdesáti tajně nějaké ty liftingy, botoxy a lasery a udělá si takového malého koblížka. V té naší pohádce ale vidíme, že je to jen iluze. A moudrý muž to ví, nebo si to, jako Dědeček v konstelaci, nakonec uvědomí. Protože čím dříve pochopíme zákonitosti času a tím i fáze života, tím lépe je můžeme přijmout a pak se z nich i radovat.“

2. Císařovi nové šaty
Účastnice: „Já mám „Císařovi nové šaty“. V té pohádce přijdou do království dva tuláci, kteří vzbudí pozornost císařova poradce, jenž pro svého pána hledá nové, zcela nevídané šaty pro příští slavnostní parádu. Tuláci svým podivným vzezřením vyvolají dojem, že se řídí nějakou cizí, úžasnou módou a tak je poradce pověří ušít císaři nový šat. Oni si do jejich dílny nechají nanosit vše, čeho si hrdlo žádá, peníze, exotické látky a při první příležitosti prohlásí, že šaty jsou bohužel neviditelné pro ty, kteří nejsou způsobilí k výkonu své funkce. Nato poradce samozřejmě „neviditelné“ šaty vychválí a celá senzace se roznese po království. Na parádě potom promenuje císař ve svých úžasných šatech, které všichni chválí – až jedno dítko zvolá, že císař je nahý. No a mě by zajímalo mimo jiné i to, co se stalo pak – zdali císař přehlídku dokončil, zdali byli podvodníci potrestáni a co bylo s dítětem.“ Jan: „Uvidíme. Vyber si zástupce pro císaře, ty tuláky – tady stačí jen jeden zástupce, dále pro císařova poradce a pro to děcko. A snad ještě pro lid, který nadšeně provolává císaři slávu.“
Počáteční situaci vidíme na prvním obrázku.


Konstelace se vyvine neobyčejně jasně a vcelku rychle. Nejprve se Tulák vzdálí od Císaře a spojí se s Dítětem. Oba se dívají na Císaře na smějí se jak malé děti – vlastně velice nevinně a bez zlého úmyslu. Jenže jejich smích nikdo nesdílí. Lid je zaražen, ustoupí pár kroků, ale zachová „dekorum“. Rádce také ustupuje a říká, že Císaře opravdu miluje, a že mu vlastně nemůže radit, neboť je také bezradný. Dívá se na Císaře s nějakou oddaností, téměř neschopný vlastního úsudku, který možná ani nechce mít. Císař tak stojí zcela osamocen uprostřed prostoru, strnulý a vznešený, a říká, že se nemůže pohnout. Že nemůže nic dělat, jen tam stát, navzdory smíchu Dítěte a Tuláka, navzdory nepochopení Lidu, navzdory bezradnosti Rádce. Ale je na přehlídce a musí kráčet dál. I když se nemůže pohnout. Daleko před něj, do prostoru, jenž uvolnil Tulák, mu stavím Cíl. Je jasné, že je to Smrt, neboť Císařova pouť, tak jako pouť každého z nás, k Ní směřuje. A Císař se opravdu dá do pohybu. Kráčí sluncem ozářeným prostorem sálu, v němž konstelace stavíme, krok za krokem, velice pomalu a se skutečnou vznešeností toho, kdo míří ke svému konci. V sále nikdo ani nedutá, neboť jsme všichni naprosto unešeni tíhou a pravdivostí jeho odchodu. Už ani Dítě a Tulák se nesmějí. Konečně, po době, jež se zdála být celým dopolednem, stane před Smrtí. Ale ta se na něj nedívá. Císař stojí před Smrtí a říká: „Prosím“.
Ale Smrt neodpovídá.
Po několika minutách Smrti napovídám: „Podívej se na něj a řekni mu ‚vítej‘.“
Ale ani tehdy Smrt nic neříká. Jen stojí, nyní Císaři již hledí do očí, a mlčí.
Ještě jednou prosí Císař Smrt o slitování. Prosí, aby z něho sejmula tíhu jeho činů, tíhu provinění, tíhu arogance moci. Ale Smrt mlčí. V sále by bylo slyšet jehlu padající na zem jako úder zvonu.

Po minutách, jež se vlečou skrz ticho a zapadajícím sluncem ozářený prostor, Smrt řekne: „Ještě párkrát si to musíš zopakovat.“
A Císař, po chvíli a se slzami v očích, říká: „Já vím.“


A to je konec této konstelace a také i konec letního bloku konstelačního výcviku. Představitelé vystupují z rolí, loučíme se a odjíždíme domů. A já, v nedělní zácpě na hradecké dálnici, kdy se lidé vracejí z prázdnin, přemýšlím o tragédii moci, o všech těch Putinech a Trumpech, Erdoganech a Orbánech a také o našem premiérovi, kterému prý nějaká paní staví konstelace. A přeji té paní, aby mu postavila přesně tuto konstelaci, ale vím, že je to nemožné, neboť jednak nelze postavit stejnou konstelaci dvakrát, zadruhé ona paní určitě nemá tak citlivé a do hloubky věci jdoucí účastníky a za třetí by pan Babiš asi ničemu neporozuměl. Škoda.

pátek 20. července 2018

Muži na rozcestí

Když jsem v roce 2002 začal v Praze dělat konstelační semináře, tak se mezi třicítkou žen nacházeli maximálně dva až tři muži. Zato bylo hodně těch, které „si přišly vyřešit manžela“ – tedy jakýmsi „konstelačním zázrakem“ ho přimět k pokroku nejen při vydělávání peněz, ale i rozvoje jeho osobnosti. Od té doby se toho hodně událo a my muži jsme ušli pořádný kus cesty. A přesto – jsme stále na rozcestí. Nebo snad ne?

Už v dubnu 2003 jsem začal se semináři pouze pro muže. Rozpoznal jsem totiž, že my chlapi jen velice neradi přiznáváme to, co nás tíží nebo trápí, pokud je přítomna byť jedna jediná žena. Jsme už odmalička vychováváni nejen k „nebreč!“, „nebuď jako baba!“ a „vstávej!“, ale i k tomu, muset neustále a za jakýchkoliv okolností mít řešení. Nebo alespoň ho udatně jít hledat. To, čeho se pravý muž bojí nejvíce, totiž není hrdinská smrt kdesi v divočině, ale „cvokař“, jehož případná návštěva se rovná přiznání, že to nedáváme.

Během dlouhých let pořádání mužských seminářů jsem zažil krásné historky a pohnuté chvíle. Sdíleli jsme své příběhy u obligatorního ohně, učil jsem přechodové rituály mezi malým „máminým“ klukem a podporu poskytujícím kmenem otců, dědů a pradědů, zažil jsem, jak parta chlapů, poslaná do lesa na dříví, jedinou sekerou porazila strom a posléze, mravencům podobná, celý strom přinesla na ramenou k táboráku. Ale četl jsem i některé maily žen, které návratem svých mužů k mužské síle nebyly až tak nadšeny. „Cos mi to poslal domů za lidoopa?“ psala jedna, která to vyjádřila ve zkratce. Zcela určitě jsou mužské kruhy, sdílení a rituály, dokonce i lesníkem díky bohu nepovšimnuté kácení stromu jedinou sekerou pro spoustu mužů nesmírně prospěšné.

Mužské outdoorové semináře jsou dozajista prospěšné pro každého, jenž byl vývojem společnosti posazen za volant auta namísto aby držel opratě koní, či sám usedl před obrazovku počítače namísto aby vyplul na skutečné, širé a nebezpečné moře. Mnoho mužů tímto vývojem ztrácí sílu svých paží a odvahu přijmout riziko. Za to, co jsme ztratili, nám společnost neustále nabízí náhražky. Běháme a cvičíme ve fitku, plaveme v chlorovaném bazénu sem a tam, pálíme ostošest na virtuální nepřátele v Counter Strike. V dalekém Japonsku už prý zcela přesedlali od skutečného sexu k tomu digitálnímu. Takže návrat k skutečným činům je důležitý. Stačí ale uvědomění mužské síly, dostačuje se stát opět „chlapákem“, bojovníkem, válečníkem a tak trochu lidoopem? Je mužský víkend, během kterého se rozpomenu na dávnou sílu ve svých pažích a kouzlo táborového ohně dostatečné na to, abychom vyřešili to, co nás pálí možná nejvíce - totiž že jsme se dostali s naším „mužským“ dobýváním světa na jeho i naše vlastní hranice?

A tak jsem začal přemýšlet nad tím, jak dál. Přestal jsem k zklamání mnoha chlapů dělat outdoory, chodit s nimi do lesa a kácet soušky. A přestal jsem hledat onu nespoutanou a dravou mužskou sílu „venku“, v novém učení, úžasných kurzech, báječných workshopech. Už před několika lety ve mě začal klíčit pocit, který se artikuloval teprve nedávno, když jsem zhlédl právě mnoha muži obdivovaný film Revenant. V něm již poněkud zestárlý DiCaprio vstává celých 156 minut pořád a pořád z mrtvých – téměř sežrán grizzlym, zamrznut v ledové řece a vyhladověn bezkalorickým lišejníkem – aby dokonal to, po čem touží, totiž pomstu. Vyšel jsem z kina do reality zábavně-nákupního centra, rozhlédl jsem se po onom ohňostroji zcela zbytečného konzumu a uvědomil si, že Amerika nám opět předkládá sice úžasně natočené, ale stále jen šidítko. Hezký sen, který nás nebolí, ale který nám zcela mylně říká, že se stačí (občas a ještě v bezpečí kina) vrátit do doby lidoopů. Porazit strom, utéct grizzlymu a zabít padoucha.

Možná že se nyní ptáte, jaká že tedy je ta cesta „mého“, ať už pravého, levého, horního nebo dolního muže? To samozřejmě nevím, přiznávám. Přiznávám to na rozdíl a natruc všeobecnému trendu inflace správných cest a zaručených diet, přehršle poradců a koučů (koneckonců jsem stále jedním z nich), přiznávám to ve svých třiašedesáti letech, kdy bych už měl být moudrý a nejméně způli osvícený. Ale také tvrdím, že moje „nevím“ není to bezradné, defétistické, mlhavě couvající z odpovědnosti, kterou každý za sebe neseme. Je to „nevím“, které je otevřené a klade otázky, které zpochybňuje trendy a módy, které se obrací dovnitř mé psýchy a tím se dostává mimo každou kmenovou duši a každé módní hnutí. Možná, že je to „nevím“ motýla, který se zrovna klube z kukly. Nebo, když budu střízlivější, nevědění té žluté kašičky uvnitř kukly, která je výsledkem rozpuštění nažrané housenky v příslib něčeho zcela jiného. Jen tak na okraj – právě transformace housenky je z našeho dnešního mužského hlediska fascinující. V oné žluté, svou beztvarostí každého muže děsící kašičce se nachází pár buněk, kolem kterých se jakoby zázrakem začne formovat zcela nová struktura tvorečka s barevnými křídly.

Možná že to, co dnešní muž potřebuje, není jedna cesta, ale vlastně tři. Ta první vede k poznání naší vlastní, vnitřní ženské stránky. To neznamená, že by se muži měli vzdát své polarity a síly. Naopak – teprve když se dovedeme pohybovat mezi svými vlastními póly – mezi jang (mužským) a jin (ženským) principem, můžeme se tehdy, když je to žádané, postavit do „celého“ muže. A v případech, kdy je zapotřebí naší emocionality, intuice nebo citu pro nuance, nemusíme tyto vlastnosti požadovat a očekávat od partnerek, ale naopak je najdeme v nás samých, a tím se vymaníme ze závislosti. A nadto ženy, se kterými žijeme, ty externí, úžasné bohyně, podpoříme.

Ta druhá cesta je obtížnější. I zde ovšem jde o spojení dvou zdánlivě protichůdných kvalit v novém muži – té malého dítěte a moudrosti zralého muže. Malé dítě je otevřené všemu i zcela novému. Ptá se na mnohdy i nesmyslné otázky. Je schopno se divit a žasnout. Věří na zázraky, které – logicky – se pak i dějí. Nestydí se za to, že ještě něco neumí, ale učí se to. A často při tom padá na nos. To sice bolí, ale dítě se dívá vpřed, nikoliv na to, čeho už dosáhlo nebo co se mu nepovedlo. Mnohý z mužů je ovšem nesmírně rád, že tuto etapu má za sebou. Má pocit, že nyní už svůj život kontroluje. Což je fatální omyl, jak ukáže příští krize nebo nakonec i smrt. Proto potřebujeme flexibilitu a zvědavost malého dítěte. A moudrý muž? Ten se dostal ze své víry v tu jednu, jedinou, tu „jeho“ pravdu do vhledu, že existuje pravd mnoho*. A ačkoliv se vždy pro jednu z nich rozhodne, neboť jinak by zůstal na místě a neudělal ani krok, toleruje pravdy jiných. A nevychýlitelně se k tomu usmívá.

Třetí cesta je ovšem ta nejtěžší. Neboť zde stojíme na zcela existenciálním rozcestí. Tisíce, možná miliony let jsme se v mužské expanzi orientovali na vnější svět. V naší buněčné paměti je uložen kód nejen objevování, ale i dobití, zabrání, vykácení, zúrodnění a zmocnění se všeho, co bylo „vně“ – tvorů, krajiny, kontinentů, přírodního bohatství celé Země a nakonec i Vesmíru. Ale čím více dobýváme, tím víc ubývá, nejen druhů, rozmanitosti, pestrosti, ale i míst na mapě, kterých se ještě můžeme zmocnit. Ta třetí cesta tedy leží v obrácení mužské expanze směrem dovnitř. Létáme na Měsíc, ale svět naší psýché neznáme. Spirituální dobrodružství nezačínají ani v peruánském pralese s ayahuascou, ani v Himálaji s guruem, ale uvnitř nás. Nebo možná v lese za řekou, tou českou.

Nedávno jsem četl cosi o údivu vědců, že se ještě nepodařilo objevit signály mimozemských civilizací. Autor se zamýšlel nad otázkou, zdali jsme ve vesmíru sami. Já mám pro mlčení ufónských civilizací svoji vlastní, privátní teorii. Od jistého stupně vývoje technologie, od určitého stádia ovládnutí okolního životního prostředí stojí takto se vyvíjející civilizace na rozcestí. Ta jedna cesta, kterou bych nazval predátorskou, vede k sebezničení v důsledku vyčerpání toho, co okolní svět může nebo i musí poskytovat. Neboť každá expanze má své přirozené hranice. Ta druhá cesta je vývojový skok. Znamená obrácení se ke svému nitru, k vnitřnímu bohatství, ke kořenům. Je to vlastně nesmírně jednoduché. V ročním cyklu jara, léta, podzimu a zimy to dělá každý rozumný tvor, každá rostlina. Jen my ne. Jen my chceme neustálé léto, růst, conquistu. Civilizace, kterým se tento skok „do nitra“ povede, asi nebudou ostošest vysílat do vesmíru své televizní pořady. Možná, že budou mít úžasnou a hlubokou spiritualitu, že budou komunikovat telepatií, že se budou navštěvovat ve snech. Kdo ví. A kdo ví, kterou cestou se dáme my.

-------------------
*Protože ale žijeme ve věku, kdy mnoho lidí zaštiťuje svoje účelové lži tak zvanými alternativními pravdami - budiž jasně řečeno, že pravda faktická je pouze jedna. To, co je mnohačetné, jsou výklady faktů, tedy ony subjektivní pravdy každého z nás.

Článek vyšel v časopise Joga dnes
Informace o seminářích s Janem najdete na www.konstelace.info

pondělí 9. července 2018

O kmenové duši

„Kmenová duše“ je pojem, který v souvislosti s konstelacemi poprvé používal jeden z mých učitelů, holandský šaman Daan van Kampenhout, a jehož hluboké pochopení má, jak jsem přesvědčen, opravdu zásadní význam pro dnešní svět. Jak každý může lehce pozorovat, „kmenová duše“ a s ní spojené cítění „my (správní) versus oni (špatní)“ v dnešní době opět sílí. Děje se to po desetiletích, možná dokonce po staletích narůstajícího individualismu a liberalismu, jako odpověď na globalizaci, je to samozřejmě i reakce na myšlenku multikulturalismu, kterou nyní většina v důsledku nestability a migrace pociťuje jako ohrožení. Především ale, jak se v tomto zamyšlení pokusím ukázat, se tak děje ze strachu před oním velkým krokem, který po vývojovém stádiu „kmenové duše“ musí nevyhnutelně následovat – totiž před skutečným dospěním a převzetím zodpovědnosti za své činy.

Podle šamanského učení prožíváme skrz naše reinkarnace vždy čtyři stádia – tři z nich v našem těle a jedno mimotělně. Toto čtvrté, nemateriální stádium nazýváme „velkou duší“. Je to onen duchovní bez-časový ne-prostor, ze kterého se na tento svět rodíme a do kterého se po naší smrti opět rozpouštíme. Tato čtvrtá fáze vývoje zůstává mysteriem, neboť ačkoliv existuje mnoho teorií a popisů zasvěcených, co se zde děje, jako fyzické bytosti si ve většině případů prostě bezčasovost a netělesnost nedovedeme představit.

Naším narozením (popřípadě již početím) se z tohoto mysteriózního ne-prostoru dostáváme do konkrétní fyzické existence a tím i do genetického pole naší (původní) rodiny. Jinak řečeno – stáváme se dětmi našich rodičů a potomky našich předků. Zde pak více či méně úspěšně vyrůstáme coby děti a adolescenti. Přebíráme nejen genetickou výbavu našich příbuzných, ale i jejich zvyklosti, přesvědčení a mnohdy i jejich nedokončená, neuzavřená traumata. A samozřejmě prožíváme i své vlastní radostné, bolestné či dokonce traumatické zkušenosti. Tuto vývojovou fázi nazýváme „rodinnou duší“ a především o ní jsou rodinné konstelace v užším smyslu. O mechanismech této rodinné duše bylo napsáno (především skrz dílo Berta Hellingera) mnoho užitečných knih. Základním problémem je zde přijetí našich rodičů a starších předků – přijetí do jistého stupně bezpodmínečné, neboť oni jsou „velcí“ (bez nich bychom tu my „malí“ nebyli) a zůstávají „tací, jací jsou“.

Již během dospívání dítěte, ale především po pubertě se v nás vytváří další kotva, která působí mnohdy jako protiklad prvotní rodinné duše. Hledáme si skupinu, ke které chceme patřit, na rozdíl od rodiny, do které, i když nechceme, tak prostě patříme. Často také do této nové, „naší“ skupiny utíkáme, neboť potřebujeme protiváhu k nevyřešeným záležitostem a přebraným zátěžím naší původní rodiny. Budujeme si příslušnost ke „kmeni“, tedy ke skupině (nebo v krajním případě, jak uvidíme, i k jednomu člověku), která nám dá pocit sounáležitosti, identity a doufejme i jistého bezpečí. Přecházíme tak do fáze „kmenové duše“, a to samozřejmě aniž bychom ztráceli příslušnost k našim předkům, tedy k oné rodinné duši.

Naším „kmenem“ může být parta kamarádů, mohou to být spolužáci nebo studijní spolek (krásným příklad je zde pověstný Skull and bones), může to být náboženská či spirituální skupina, církev, politická strana, spolek chovatelů drobného zvířectva, motorkářský gang, firma, které jsem tak trochu poskytli naší duši, může to být etnická skupina či národ. Někteří se stanou členem skupiny lidí, kteří nejsou nikde členem. A nejmenší kmenová duše vzniká, když si nalezneme partnera nebo partnerku, především pokud cítíme, že s ním nebo s ní chceme založit rodinu – náš vlastní „kmínek“.

Možná že se ptáte, co znamená ono slovo „duše“ v obou pojmech – v rodinně i v této nové, kmenové skupině. Kromě toho, že jde o tradiční překlad z angličtiny a němčiny, to opravdu vypadá, jako by měla každá rodina či kmen cosi jako společnou duši – tedy jakousi nematerielní sílu, která se snaží držet skupinu pohromadě, která jí dává sílu a stará se o pocit příslušnosti. Pokud jednáme v souladu s touto silou, pociťujeme blaho, pokud jsme s ní v rozporu, máme výčitky svědomí, obavy, cítíme se osamělými.

Protože se ale do rodiny narodíme a až do naší smrti (případně in memoriam i poté) ji už nemůžeme opustit, jsou některé zákonitosti a mechanismy rodinné duše odlišné od těch, jež používá duše kmenová. Především jde o příslušnost. O tu se rodinná duše prostě nemusí obávat. Jak již jsem řekl, otec, matka a naši předci nám prostě zůstanou, ať se nám to líbí, nebo ne. U kmenové duše je to ovšem jinak. My se sice členy jistého kmene stát můžeme, ale také z něho můžeme odejít. Proto ona síla, která se snaží udržet kmenovou skupinu lidí pohromadě, je nucena používat podstatně silnější nástroje, aby nás udržela. Těmito nástroji jsou pocit nadřazenosti (nebo, jinak řečeno, pocit správnosti), vytváření skupinové či kmenoví ideologie, a pro ty, kdo by skupinu chtěli opustit, hrozba, že se stanou zrádci. Což je z pohledu kmenové duše horší, než být nepřítel.

Podobně jako v rodině, i v kmenové duši vzniká tlak na její příslušníky, chovat se v souladu s potřebami (případně s „přikázáními“) skupiny. Pokud toto člověk dělá, posiluje tak svůj pocit sounáležitosti a od skupiny je odměňován, například beztrestností. Uvedu příklad: Zatímco zabíjení jiných lidí je všeobecně bráno jako zločin, zabíjení „těch druhých“, tedy nepřátel ve (kmenové) válce je hrdinský čin. A čím více semknutá je skupina (kmen), tím více se bude snažit eliminovat, popřípadě exemplárně potrestat své „zrádce“, tedy ty, kteří ji opustili a přeběhli k „nim“. Jak vidíme, vytváří kmenová duše podstatně silnější pocit „my versus oni“, než je tomu u rodiny. Typickým heslem je zde ono Gottwaldovské „Kdo není s námi, je proti nám“. Veškeré války se vedly, vedou a budou vést pod vlajkou „nás správných“ proti nim – pohanům, bezvěrcům, kapitalistům, komunistům, kolonialistům, židům, arabům, sparťanům, slávistům, sluníčkářům atd.

Proč to ale kmenová duše dělá? Už z říše zvířat víme, že smečka, hejno, roj, stádo nebo tlupa své členy chrání a dává jim podstatně větší možnosti, než jaké by měli jako jednotlivci-samotáři. Bez kmenové duše bychom zůstali na úrovni drobných hlodavců, kteří mohou spoléhat jedině na své (individuální) rychlé nohy. A je to právě kmenová duše, která umožnila vybudování civilizací, kultur a blahobytu. Nemá tedy smysl kmenovou duši, ono „stádní chování“ zatracovat. Je ale nutné ji pochopit.

Tak například existuje velice zajímavý případ, kdy se nejmenší myslitelná kmenová duše – partnerství nebo manželství – hroutí a rozděluje. Zatímco u velkých kmenů (vezměme například fotbalový gang) je v případě odchodu („zrady“) jednoho člena poměr sil naprosto jednoznačný ve prospěch gangu, u manželství je to 50-50. To ale znamená, že oba partneři budou přesvědčeni, že chyba (tj. „zrada“) leží u toho druhého. A kmenová duše zařídí, že každý z nich bude pro tu svou verzi mít neochvějné „důkazy“. Budou se také snažit přetáhnout případné děti jako spojence na jejich stranu – nikoliv ze zlého úmyslu, ale jednoduše proto, neboť jsou přesvědčeni, že oni mají pravdu. Budou se snažit, nejprve po dobrém, poté za pomoci příbuzných, právníků a soudu vysvětlit tomu druhému, že je to on (ona), kdo se mýlí. To ovšem jejich děti nikdy nemohou pochopit, neboť pro ně jsou rodiče nikoliv hroutícím se kmenem, ale rodinnou duší, jejíchž členy samozřejmě zůstávají navždy.

Ačkoliv je tedy kmenová duše důležitým vývojovým stádiem, není to poslední etapa cesty naším životem, a to i přes to, že do této poslední „pozemské“ etapy se většina lidí dostane až na poslední chvíli, krátce před smrtí. Touto třetí etapou je skutečná spirituální dospělost, kterou nazýváme „esenciální duše“. Zatímco během dětství jsme na rodičích a příbuzných závislí a v etapě kmenové duše jsme závislí na pocitu sounáležitosti a skupinové identity, ve třetí etapě přestáváme být závislí na vnějších okolnostech zcela. Stáváme se skutečně tím, kdo jsme, my a jen my sami, zcela svobodní.

Skutečně nezávislí jedinci se však nedají ovládat, neboť nepodléhají ani rodinnému svědomí, ani žádné skupinové ideologii. Proto se téměř každá kmenová duše snaží, své členy od přestupu do esenciální duše odradit. Rigidnější „kmeny“ to dělají skrze zákazy a ostrakizaci „podivínů“, kteří nikam nepatří, méně rigidní, ale v naší době právě tím úspěšnější kmeny, skrz přísliby a pobídky, za pomoci neustálého zvyšování nabídky konzumu, skrz pojištění, důchody a další výhody pro své členy.

Ale nejen to. Tak jako je puberta poměrně obtížný přechod do dětství do (relativní) dospělosti, tak je i přechod z kmenové duše do té esenciální spojen s mnohdy těžkou a namáhavou krizí. Ten, který opouští kmenovou duši se totiž musí vzdát ulpívání na všech výhodách, jež tato nabízí – lpění na postavení, majetku, jistotě, vlastní firmě, „podařených dětech“, na té „mé“ manželce „mém“ manželu, na domku, zlatém retrieveru či jachtě. Nemusí samozřejmě toto všechno odvrhnout, podpálit barák, zruinovat firmu, opustit partnera. Ale musí je přestat „držet“. A to je velice, velice těžké.

Nakonec ještě pár slov k tomu, co bylo naznačeno na začátku tohoto článku – ke společenské situaci. Jsem pevně přesvědčen, že alespoň ona „západní“ kultura, k níž přes všechny pochybnosti stále ještě počítám i moji vlast, se pomalu ale jistě blíží jako celek k přechodu z kmenové do esenciální duše. Stav naší planety je na pováženou. Z velké části je to tím, že lidstvo (a především právě ona západní kultura) jako „kmen“, tedy ten „náš“ druh homo sapiens occidentalis, je neobyčejně úspěšný a to na úkor všech ostatních kultur a především i jiných živočišných a rostlinných druhů. Skrz vynález a překotný rozvoj technologie se nacházíme ve stavu, onu větev, na které sedíme, totiž přírodu, zdecimovat a podříznout. Jak už český filosof Josef Šmajz konstatoval, zde nepomůže žádná ochrana životního prostředí (příroda je totiž„větší“ než my a tím ji nemůžeme chránit), třídění odpadků či zákaz plastikových tašek.

To jedniné, co nás může z této krize vyvést, je radikální změna vědomí, přerod od kmenového myšlení k integrálnímu, planetárnímu vědomí, v němž si uvědomíme jak naši individualitu, onu „božskou“ jiskru v každém z nás, tak i naši zodpovědnost za celek – za planetu/organismus, který nazýváme Gaiou. Všichni tento hluboký přerod cítíme, ale většina z nás se ho bojí. Přechod do esenciální duše je totiž vždy spojen s nejistotou, s odevzdáním kontroly nad tím, co ve skutečnosti nemůžeme kontrolovat, s uvědoměním si dočasnosti života a jeho neustálých proměn. Toto většinu lidí děsí, byť si toho nejsou zcela vědomi. Podle mého názoru je to právě tento podvědomí děs, který v současnosti žene velké skupiny lidí do náruče těch, kteří slibují posílení kmene, ať už jsou to „silní vůdci“ typu Trumpa, Putina, Erdogana, Orbána a podobní, nebo různé sekty, spolky a virtuální komunity sociálních sítí.

Právě z důvodů oslabení starých kmenů – národů, etnik a církví – vznikají nové kmeny, jež vytvářejí své vlastní výklady reality, své často zcela nereálné „pravdy“. Divíme-li se oné lehkosti, se kterou přejímají naši přátelé a spoluobčané naprosté nesmysly jako pravdivou skutečnost, musíme si uvědomit, že v období přechodu se ti, kteří jsou vývojem znejistěni, ochotně chytají každé „silné“ ideologie či možná jen silně vypadajícího tvrzení, které jim dává, byť mnohdy pouze na krátký čas, pocit sounáležitosti a jistoty. Hledáme jednoduché, jasné, lehce uchopitelné kmenové duše, abychom mohli ještě chvilku pobýt v té jistotě, kterou náš kmen poskytuje. Hledáme souznění, protože se děsíme stát se dospělými. A hledáme ideologie a návody přicházející „zvenčí“, neboť je pro nás velice těžké, stát se sami sebou.

Děkuji za hodnocení i komentáře.
J. Bílý

úterý 22. května 2018

Aparigraha aneb: O pouštění

V životě jsem měl štěstí na geniální ženy. A bez nich bych asi dneska nebyl tam, kde jsem.

Začalo to mojí první velkou láskou (v Německu), Iris. Po půl roce krásného vztahu mi jednoho rána povídá: „Pojedu navštívit Hanse“.
Což u mne způsobilo takový ten komický pocit kdesi kolem třetí čakry, jemuž boxeři říkají rána na solar. Protože Hans byl její ex.
„A kde ... ehm ... tam budeš bydlet?“
„No u něj. Tedy u nich, on bydlí s lidmi na statku.“
„A kde ... ehm ... budeš spát?“ (To už Iris mírně zbystřila.)
„Nevím. Proč?“
„No jestli ... co jako spolu máte?“
Tu se na mě Iris podívala, velice velice láskyplně. A zcela klidně, zpříma a bez oklik pravila: „Milý Jane, s Hansem jsem před tebou byla čtyři roky. A rozešli jsme se hezky a máme se doteď rádi. S tebou mám úžasný vztah, ale jestli si myslíš, že kvůli tobě přestanu vídat lidi, které mám ráda, tak to se mýlíš. Pokud jsi žárlivý, tak se prosím podívej na to, odkud to pochází. Se mnou to totiž nemá co dělat.“ A odjela.

V indické filosofii a především v józe znamená aparigraha „neulpívání“ Původně myšleno jako ne-vlastnění, ne-toužení a ne-závislost patří aparigráha mezi ty vlastnosti (jogínsky řečeno „ctnosti“), které já osobně v posledních letech víc a víc považuji za klíčové k našemu dalšímu rozvoji. Tenkrát, před mnoha a mnoha lety, zasadila Iris svojí přímostí a zároveň laskavostí první seménko k tomu, co sice do dneška řeším, ale v čem, jak doufám, už patřím k těm mírně pokročilým.

Osho, můj první „guru“, nám opakoval stále dokola: Spiritualita není ani o dogmatech, ani o přikázáních, není o dodržování příkazů a zákazů, není o disciplíně. Spiritualita, kterou vás učím, je o svobodě. Jenže my, jeho sannyasíni (tedy „žáci“, nebo, slovy jiného mistra, Ježíše, „učedlníci“), jsme zpočátku jeho slova chápali jako především vlastní, idnividuální osvobození se od všech těch ze společnosti a její morálky pramenících omezení. Svoboda, o které Osho ovšem mluvil, byla o něčem zcela jiném. Měl totiž na mysli radikální neulpívání, nejen na „pozemských statcích“ (těch většina z nás opravdu neměla mnoho) ale především na našich představách, že něco má být tak, jak bychom to rádi měli. O neulpívání na „naší“ pravdě a „naší“ lásce, na „našem“ spirituálním pokroku.

Známá je historka o jednom zenovém mnichovi, který celý šťastný svému mistrovi hlásil, že kdykoliv se v poslední době dostane do opravdu hluboké meditace, zjevuje se mu zářící Buddha.
„Hm, tak přidej k meditaci taky dechové cvičení, a ono to za pár dní přejde,“ odpověděl mu učitel.
Když se tak dívám, co se děje v spirituální scéně kolem mne (kde zrovna frčí „žába štěstí“), často si na tuto historku vzpomenu. Jenže – neulpívat na spirituálním pokroku je pořád ještě snazší, než neulpívat na někom, koho milujeme. Ať už je to partner, manželka, milenec nebo naše děti. A asi to nejtěžší je neulpívat na tom svém pohledu na svět. Tím nemyslím nějaký názor, který si rádi necháme vyvrátit, neboť přeci patříme k té inteligentní, učenlivé půlce světa. Myslím tím naše vnitřní a hluboké přesvědčení, že my jsme ti na té „dobré“ straně, že zelená je zelená a ne červená a ráno moudřejší večera.

Když mého úžasného mistra „postihlo“ osvícení, spadl ze švestky. Nebo z nějakého jiného stromu, to podle různých pramenů. A já mám občas neobyčejně silný pocit, že se některým z nás právě děje totéž – že padáme ze švestky našich přesvědčení a padáme a padáme, a že během toho pádu si uvědomujeme, často s hrůzou, že opravdu není nic, čeho bychom se mohli držet. A že jediná možnost, jak tohle přežít, aniž bychom se zbláznili nebo se nakonec chytili něčeho, co nám okolní svět neustále nabízí – něčeho docela mociplného, nějakého přesvědčení, ideologie nebo třeba jen naší sociální bubliny na FaceBooku – je právě výše zmíněná aparigraha. Totální a naprosté neulpívání. If you love somebody, set them free. S trochou obměny: Pokud opravu miluješ, sebe, jeho, ji, nebo nějaké „to“, tak to prostě pusť.

Jeden jiný mistr zenu pravil na otázku, jaké má člověk, který dělá spoustu dobra, zásluhy: Žádné.“ A na doplňující otázku, co tedy je smysl zbožného života poznamenal: „Prázdné nebe, žádná zbožnost.“