čtvrtek 7. ledna 2021

O přílišné lásce k pocitům

 „Již rok se modlíme za Trumpa, protože jedině on se postavil tomu světovému spiknutí bohatých a mocných. A prosím, přečti si tedy článek, v něm se dozvíš, jak je geniální, protože to, jak se chová, je jen zástěrka. On tím chce vyprovokovat ty mocné, aby se odhalili.“
(Volný citát jednoho člověka, jehož si jinak vážím.)

Ptám se, proč lidé (a speciálně v esoterní scéně jich není málo) věří konspiračním teoriím, věří zjevným psychopatům, věří, že skrze PCR test nám někdo strčí čip do mozku… Nejde mi ani tak o to, že by to nebylo možné. Také jsem měl při pádu dvojiček své pochybnosti a také se jen velice nerad nechám očkovat neznámou a rychle vyrobenou RNA-vakcínou, která, jak píše Hnízdil1 je v této podobě nová. Jde mi spíš o to „věření“, neboť víra je vždy slepá, zakládá se na pocitu, a nikoliv na faktech, a může nás vést k děsivým činům. Samozřejmě existuje i víra v pozitivní věci, která nám naopak může propůjčit křídla.

Drastickou se jakákoliv víra stává, když vede k násilí. Například když strhne lidi, tedy spíše lůzu než cokoliv jiného, k útokům na americký Kapitol, ve kterém se zrovna jedná o uznání volby nového presidenta. Pro ty lidi, kteří se probojovali přes (byť velmi laxní a nepřipravenou) policejní ochranu, aby ničili a rabovali, sice není omluvou, že je k tomu navedl odvolený president, nicméně jejich chování je psychologicky vysvětlitelné právě skrze slepou víru, že jim někdo ukradl volby.

O to hůře pak stojí president, který se tímto sice v očích velké většiny světa zdiskreditoval, ale který je stále ještě v pozici nejmocnějšího člověka na světě. Koneckonců s sebou nosí onen „atomární kufřík“ s tlačítkem, na kterém je napsáno „armageddon“. Ale i on, jako všichni psychopaté, věří v to, že on a jedině on má pravdu.

Pojďme se tedy podívat na to, proč se současný svět tak často dělí na nesmiřitelné tábory „věřících“, tedy lidí, kteří jsou přesvědčení, že jejich pohled na svět je jediný správný a stojí za to, aby v jeho jménu dali těm druhým přinejmenším přes ústa. A proč je výskyt sice méně násilných, nicméně stejně pevně věřících lidí v esoterních kruzích – alespoň z mého pohledu – docela častý. Proč právě lidé, kteří by měli mít rozhled, toleranci a moudrost, propadají konspiracím a vidí všude mezinárodní spiknutí Iluminátů.

Pamatuji se, jak Osho jednou dostal následující otázku: „Čím víc medituji, tím víc se mi zdá, že jsem jaksi mimo. Mimo svět, mimo lidi v práci, mimo to, o čem se píše a co vidím v televizi. Na kterou se mimochodem už nemohu dívat. Je to známka duchovního pokroku?“
Na to Osho NEodpověděl: „Ne. Je to známka zblbnutí. Svědčí to o tom, že se z jednoho idiota stává jiný idiot.“ To by byla spíš moje odpověď, neboť já zaprvé nejsem osvícený, za druhé rád zjednodušuji a zatřetí, přiznám se, tento pocit mát občas také. Nicméně se jeho odpovědi (podobné otázky dostával často) mému neosvícenému sebekritickému výkřiku docela blížily.  

Mluvil totiž mnohokrát o vlastnostech mindu, tedy toho rozumu, který vytváří ego, a který chce za všech okolností vládnout, neboť před koncem své vlády má příšerný strach. Asi tak jako jistí politici. Tento rozum skrze informace, vědomosti či domněnky (což je pro Osha v podstatě totéž) neustále konstruuje realitu, které pak náruživě věří. Z této reality pak vyrůstá naše ego, které není postavené na prožívání tady a teď, ale na minulosti, zásluhách, plánech, titulu, kariéře či dosažení nějakých cílů.

Ale pozor – tato část rozumu k nám patří zrovna tak, jako dýchání nebo tlukot srdce – to znamená, že není špatná ani nepotřebná; je zcela v pořádku, když ji používáme, když má v našem životě své místo. Nesmí ale přebujet. Často je ale právě tento rozum od malička trénovaný na to, aby převzal vládu nad tím, co zen-buddhismus nazývá „pravá tvář Buddhy“. Tedy tou částí naší duše, jež je ve spojení s celkem, s universem, nebo, chcete-li, s Bohem.

Pokud ovšem začneme meditovat nebo praktikovat nějakou esoterní techniku, pokud začneme intenzivně hledat to, co by nás posulo „dál“, pak se lehce může stát, že začneme právě tento mind zpochybňovat. Začneme se na to racionální, co se dříve drželo všeobecně uznávaných pravd a společností přijímaných konvencí, dívat s nedůvěrou. Začneme odmítat fakta a věřit pocitům.

To zpočátku má opravdu skvělý efekt. Probojujeme se ke svým dlouho potlačovaným emocím, objevíme v sobě schopnost porozumět složitějším souvislostem intuitivně, začneme žít trochu vědoměji a možná i s méně starostmi. Někteří dokonce začnou vidět auru či komunikovat s vyšší inteligencí. Jenže náš mind, náš neustále činorodý rozum nespí. Zničit ho totiž nemůžeme, to bychom zničili sebe sama a po zešílení bychom rychle z tohoto světa odešli.

Mind z toho, co se nám po zpochybnění racionality děje, udělá pouze další, byť docela odlišný „mind-set“, tedy jako pravdu se jevící konstrukt. Prostě přejde z jedné konstruované reality na jinou. 

Nyní už víme, že máme sedm čaker (a ne třeba dvacet dva), neboť jsme to „ucítili“. Také jsme uviděli obrazy našich minulých reinkarnací. Pokud někdy něco ve stavu změněného vnímání zaslechneme, víme, že to je přímo z Hvězd, a že řečené má význam nejen pro nás, ale pro celé lidstvo. A pochopíme, že Trump prostě vyhrát musí. Protože kdyby ne, tak by to byla strašná katastrofa a svět by se dostal do rukou Iluminátů. Koneckonců to řekl náš guru.

Když toto píši, tak je pro mne velice důležité neodsuzovat to, co popisuji a co se nám – tedy i mě – děje. Zásadně důležité pro mne ovšem je, abychom během objevování „toho jiného světa“ neztratili ten racionální, každodenní a velice pestrobarevný svět ze zřetele. Abychom poté, co radostně zjistíme, že existuje také intuice, jasnozření, úžasná mystická jednota nebo přímé a nevyvratitelné poznání (gnose), kteréžto zjištění nás naplňuje radostí a silou, si neamputovali tu „obyčejnou“ nohu vědy a logických důkazů. Abychom kvůli pocitu nevyhodili fakta oknem.

Můj šamanský učitel Anton, který ovšem také šířil jednu konspirační teorii za druhou2 , tvrdil, že pravý šaman má umět žít v onom „normálním“ světě, aniž by byl příliš nápadný. Má zcela obyčejně jíst, pít, spát, má se normálně oblékat a má mít normální práci. A především se má vyvarovat pocitu, že je něco lepšího a že „ví“.

Mimochodem – i Osho často říkal některé věci, kterým jsem nevěřil, a dokonce i u Hellingera jsem měl občas pochyby. Ale všichni tři trvali na tom, že my, jejich žáci, jim nemáme věřit. Anton říkal: „Zjisti si to sám“, Osho opakoval: „Vnímej ty pauzy mezi mými slovy, ne ta slova“ a Hellinger byl úžasný laskavý starý pán, který nás obracel k srdci a v jehož přítomnosti se každá víra rozplynula – například ta, že naši rodiče nás neměli rádi.

A tak bych každého, kdo něčemu věří, požádal, aby tomu klidně i nadále ve své duši věřil (když už něčemu musí věřit), ale aby ze své víry nikdy, never-ever, nikagdá nedělal DOGMA. A nikdy nenutil nikoho tu jeho víru sdílet či následovat. A už vůbec nikdy by neměl svou víru prosazovat jakýmkoliv násilím. Jistě, úplně nejlepší by bylo, kdybychom všichni přestali věřit (neboť to je upínání na něco, co existuje jen v našich představách), ale žili a milovali tady-a-teď. Ale to si přeji patrně příliš.

---------
Poznámky:
1 Hnízdilův článek, který mohu téměř doslova podepsat, vyšel (bohužel) na serveru, jehož si moc nevážím. Ale co dělat, když člověk píše proti proudu. Jeho článek o covidu najdete zde.
2 To učitelé s oblibou dělají, aby podtrhli koberec „logického výkladu“ pod nohami svých žáků. Také je užitečné je zpočátku trochu vystrašit, aby víc meditovali (či praktikovali něco jiného). Člověk jim to ale po jisté době musí přestat žrát. 

čtvrtek 19. listopadu 2020

2020 slov

Myslím, že je načase, toto říci. I když to možná nebude přesně těch dva tisíce dvacet slov. A protože tuším, že mnohé z toho, co zde píšu, vyvolá bouřlivou nebo i kriticky odmítavou reakci, nejprve jedno zcela osobní prohlášení:

V prosinci tohoto roku mi bude šedesát šest let, patřím tedy do takzvané „skupiny ohrožených“. V případě, že bych onemocněl infekcí covid-19 prohlašuji, že si NEPŘEJI být převezen do nemocnice a/nebo umístěn na jednotku intenzivní péče, NEPŘEJI si být připojen na ventilátor a NEPŘEJI si, aby s mým tělem bylo bez mého vědomí nakládáno jakkoliv ve smyslu technického prodloužení nebo záchrany života. Pokud nemoc nepřežiji, jsem zcela srozuměn s tím, že můj život byl naplněn, a cokoliv se nyní se mnou bude dít, je v souladu s přírodou, univerzem a mojí duší. V tyto tři jmenované instance mám stoprocentní důvěru.

A nyní k věci: O co mi jde

Stavím již dvacet let konstelace, ve kterých jde vždy o blaho celého systému, radím rozhádaným lidem a těm v nesnázích, snažím se pro ty, kteří si nerozumí, nalézt společnou řeč. Stavím prostě mosty. Dělám to (asi jako většina terapeutů) z toho důvodu, že i já jsem vnitřně roztržený. Jedna moje část je šaman, mystik, ten, který ví, že vše je tak, jak má být. Že si naši realitu vytváříme sami. Že si svět, příroda, matka Země či univerzum poradí se vším. I s námi.

Ta druhá část mého já je po tátovi. Je to část politická a angažovaná, část, které není jedno, zdali žijeme v demokracii, nebo v nějaké podivné formě diktatury. Například v diktatuře čísel, které nám nakazují, kdy smíme ven, nebo kdy musíme být zavřeni doma, hůř než za totáče.

A tato moje druhá část je v poslední době stále víc zneklidněna. Když toto píšu, je zrovna 17. listopad dva tisíce dvacet. Když se psal manifest Dva tisíce slov, byl jsem v Německu a o Česku jsem už nechtěl ani slyšet. V devětaosmdesátém roce jsem sledoval (německou) televizi, která ukazovala, jak většinou mladí lidé nejen v mé vlasti s odvahu mění jejich svět. Před dvaceti lety jsem se vrátil do Prahy – občankou Němec, srdcem, jak také jinak, stále Čech. Na hradě svítilo srdíčko a já měl naději, že se tato zemička v srdci Evropy konečně probudila. Ale nyní se o ni začínám bát.

Bolí mne nedorozumění mezi částmi národa. Bolí mne naše rostoucí neschopnost spolu mluvit, a ještě větší neschopnost si vzájemně naslouchat. Nelíbí se mi současné neustálé dirigování stále nových tak zvaných „opatření“, jež nedávají mnoho smyslu. Děsí mne rýsující se nekonečnost „stavu nouze“. A začínám mít obavy o psychické zdraví nás všech.   

Past, do které jsme spadli

Především se však obávám toho, že nevidíme, kam nás naše současné obavy a naše vystrašenost vede. Jsem totiž přesvědčen, že současná situace není až tak zaviněná nějakým virem, ale podstatně více ztrátou vitality. Je to ztráta životní síly celého našeho „západního“ světa, který se stal vzorem pro celo u planetu. Přičemž ten „východní“ svět – například Rusko a Čína – je spíš ještě horší.

Vytvořili jsme si past, do které jsme spadli, a kterou nám pandemie korona-viru pouze zpřítomňuje. Tuto past bych nazval konflikt mezi tím, co je možné a tím, co je zdravé1. Nebo, chcete-li, past plíživé ztráty odvahy a strachu z rizika, které k životu patří.

Dovolím si citovat psychologa Radka Ptáčka2 z článku v deníku N:
„…na druhou stranu ani nevíme, co by se dělo, kdyby žádná opatření nebyla. Představte si, že jsme v roce 1920, proběhne tato epidemie, která hodně lidí potrápí, ale většina si ani nevšimne, že jí něco je. A určité procento lidí to nepřežije. Možná bychom pak na to vzpomínali jako na zimu, kdy zemřelo o dost víc starých lidí než běžně, ale na chod společnosti to nemělo vliv.“

Na tento možná nejvíc radikální výrok v článku reaguje redaktorka zcela v souladu s většinově rozšířeným míněním takto:
„Ale nejsme v roce 1920 a neumírají jen senioři. A máme možnosti, jak zachránit život a zdraví oslabených nebo starých lidí, jestliže se včas dostanou k náležité péči. Když je zcela evidentní, že nekontrolovaná epidemie přeplní nemocnice, nemůžeme ji nechat jen tak proběhnout, byť naprosté většině z nás neublíží.“

Právě ve slovech „máme možnosti“ vidím tu past. Pokud totiž máme možnosti, například každého nemocného zachránit, domníváme se, že na tuto záchranu máme my sami také nárok.  

Co znamená vitalita?

Pojďme se ale ještě o kousek vrátit. Řekl jsem, že za současnou krizí vidím ztrátu vitality. Co ale znamená tato „vitalita“? Z mého pohledu je to schopnost žít v souladu s přírodou, v souladu sám se sebou a se svým okolím, žít šťastně a plnohodnotně a být schopen přitakat jak životu, tak i smrti, která je organickou součástí všeho živého. K tomu ovšem potřebujeme odvahu žít v pravdě a snést pravdu, odvahu naslouchat svému srdci a odvahu odejít, když je něco u konce. Můj „zenový“ učitel Osho tomu říká „být tady a teď“.

Tato vitalita nás může zbavit nadměrných obav a strachu a má za výsledek, že se propojujeme se světem, že se dostáváme do „flow“, jež možno přeložit jako „úžasný proud života“. Je krásné, mít kolem sebe dostatek vitálních přátel a bylo by velice žádoucí, žít ve státě, který řídí „vitální“ vláda. Takové vládě je totiž možno důvěřovat. Pokud namítnete, že jsem snílek, a že taková vláda neexistuje, mohu z historie ale i ze současnosti uvést některé země, které takové štěstí mají3. Vitální vláda ty, kterým vládne, chápe, nerozděluje je na konformní část a na kriminální rebely a vede „svůj lid“ směrem k naději, že hromadící se problémy a velké změny, které na nás čekají, společně zvládneme.

Bohužel vláda, kterou má současné Česko, dělá v mnohém ohledu pravý opak, jakkoliv si myslím, že to nedělá záměrně. Spíš se to děje z důvodu nekompetence, nedospělosti, malé odvahy, panikaření, osobního egoismu, a především neschopnosti vidět celek a sloužit mu.

Stát jako chybějící otec

Několikrát jsem již psal, že naše společnost už kdysi dávno ztratila otce. Ti odešli do „zaměstnání“, takže synové již nemohou být svědky toho, čím se otec zabývá. Nevidí ho jako kováře, zemědělce nebo chlapa, který je schopen svýma rukama opravit auto.

Tím se synové vzdálili otcům a vyrostli z nich muži, kteří jsou zmatení, dezorientovaní, a především kteří se bojí. Kteří považují stát buď za „velkého otce“, který je ochrání, nebo za „dojnou krávu“, která je nakrmí. A to je špatně, protože v okamžiku nebezpečí se tito muži raději schovají, než aby něco riskovali. Například život. Nebo jen být pravdivý a věřit více svému srdci než číslům a tabulkám.

Neudržitelnost našich nároků

Ale podívejme se na obor, který nám je v této chvíli nejvíce na očích. Zdravotnictví západního světa je na vysoké technické úrovni. Zároveň však není orientováno na prevenci, ale na odstraňování následků – nejen nemocí, ale i nesprávní životosprávy nebo následků stresu a psychického vyčerpání. Toto „opravující“ zdravotnictví je čím dál nákladnější a odtrženější od lidské „přirozenosti“. O neudržitelnosti tohoto typu zdravotnictví toho bylo již mnoho napsáno. Přesto převládající názor ve společnosti stále vychází z toho, že každý z nás má NÁROK na nejlepší možnou péči, pokud mu jde o život.

Tento nárok může (snad) být splněn za standardních podmínek. Dojde-li ovšem k situaci, která se v minulosti již mnohokrát objevila – totiž k výskytu neznámého patogenu, ať už viru či bakterie, na který jsme si jako civilizace „ještě nezvykli“ – pak toto vysoce technizované a finančně nesmírně náročné zdravotnictví zákonitě kolabuje. Na rozdíl do minulosti totiž máme k dispozici rozsáhlý (a drahý) technický aparát, který může zachránit život. Náročnost těchto záchranných postupů ovšem v případě skokového nárustu onemocnění pohltí lékaře, sestry, nemocnice, a nakonec celou společnost. To se ovšem nikdo neodvažuje občanům říci.

Vyvolalo by to totiž sociální bouři v našem na „nárok“ orientovaném obyvatelstvu. Politik, který by prohlásil, že tři procenta obyvatelstva po výskytu nového viru prostě zemřou, a že to tak bylo vždy (mnohokrát i hůře), by nejen že neměl šanci na znovuzvolení, takový politik by byl pravděpodobně ukamenován. Takže dnešní politik raději předstírá, že drastickým omezením chodu společnosti, tím, že se „schováme“, můžeme nad virem zvítězit.

V současné chvíli to ovšem vypadá tak, že abychom nad virem „zvítězili“, položíme na roky celou společnost, ochromíme její kapacitu řešit také jiné problémy a k tomu ještě zadlužíme na celý život naše děti.

Omezujeme život místo abychom si ho užívali?

A tak, ve jménu zachování života, děláme vše, abychom ho omezili. Ale omezený život je velice sporný život. Je sporné, zdali senioři chtějí být izolováni, aby se nenakazili. Je sporné, zdali dětem, u kterých se roky snažíme, aby raději chodily do přírody, prospívá, když sedí více než čtvrtinu dne před počítačem. Je sporné, co s naším imunním systémem dlouhodobě udělá úzkostlivá hygiena a nošení roušek. Je sporné, jak se na duševní zdraví mnoha z nás otiskne pokračující nejistota, zákazy vycházení (které v nás budí zasuté vzpomínky na válku) nebo neschopnost odhadnout, kdy „tohle všechno skončí“. A je otázkou, kolik nešťastných existencí, kolik po krk zadlužených lidí a nakonec naše opatření na záchranu společnosti nepřežije.

O odvaze

A tak, ze starosti o budoucnost této země, se ptám: Kde zůstala naše odvaha přijmout riziko života? Kde je ona příslovečná spiritualita Čechů, Moravanů a Slezanů, všech nás, o kterých se říká, že jsme sice nejvíce kacířský, ale také nejvíce duchovní národ? Kdykoliv jsem se setkal s nějakým šamanem nebo duchovním učitelem, který přicestoval do naší kotlinky, pokaždé jsem slyšel: „Vy tady máte ukrytý poklad. A ten můžete dát celému světu, pokud si ho uvědomíte a pokud budete mít odvahu, se k němu přihlásit.“

Jenomže tato „šamanská“ odvaha nespočívá v drzosti, ukrást dotace, ale v ochotě, riskovat kejhák, když o něco jde. Například když jde o svobodu. Nebo – a to je jedna z těch velice sporných odvah – když jsem přesvědčen, že to, co mi „tatíček stát“ nařizuje, není správné. Ano, v tom nejkrajnějším případu mohu tuto odvahu zaplatit i životem. To totiž k tomu patří.

A zde se dostávám k dilematu. Kdy chránit život a kdy je lepší, ho riskovat. Možná namítnete, že současná opatření tu nejsou proto, abych chránil SVŮJ život, ale život těch druhých. Kterých druhých? No přece starých a slabých. Ale zeptal se jich někdo, zdali chtějí být chráněni? Nebo to jen předpokládáme? A není to spíš zástěrka, rouška, abychom neviděli náš vlastní strach?

Mimochodem se stále mluví jen o ochraně života lidí. Ale máme právo na to, vybít osmnáct milionů norků, abychom zabránili šíření mutace nového viru, který by možná ohrozil účinnost vakcíny, jak se to před několika dny stalo v Dánsku? A máme právo je vůbec chovat, tato zvířata, jejichž přirozené chování vyžaduje velký prostor a svobodný pohyb, chovat je v úděsných podmínkách malých klecí, jen aby si někteří mohli dopřát pravý norkový kožich za statisíce? Není pandemie, která nás tak trápí, jen účet matky přírody za to, jak my trápíme jiná stvoření?

Tady a teď jako nejlepší terapie

Tento manifest dopisuji na své zahradě, je večer a nad západem zbylo po listopadovém Slunci oranžové nebe. Srpek Měsíce se na jihu téměř dotýká zářícího Jupitera a horizont je lemován několika bizardními mráčky. Pes, kterého si občas na svou zahradu půjčuji, zápasí s dlouhým klackem, který někde našel a větří vůni ohně ze spadaného listí. A mně se tají dech nad krásou toho všeho.

Esme (tak se ta fenka jmenuje) je stoprocentně „tady a teď“ a nejeví pražádné příznaky obav. Nemá strach ze smrti, jsou ji lhostejná rostoucí či klesající čísla. Na druhé straně se neumí nadchnout tou boží nádherou. My lidé jsme pravděpodobně jediní tvorové na této Zemi, kteří vnímají, že je něco „nad námi“, cosi velkého, co nás naprosto přesahuje, ale co nám také dává naději. Ale zároveň se bojíme, že naše malá ega jednoho dne přestanou existovat, že se rozpustí.

Můj mystický učitel Osho na otázku, zdali je posmrtný život, vždy odpovídal: „Není důležité, co je po smrti. Je důležité, abyste ten život, který nyní máte, žili úplně naplno. Protože pak nemusíte čekat na nějaký ráj, který si možná zasloužíte, možná taky ne. Pak ho budete mít přímo tady.“

Jan Bílý, listopad 2020

----------

Poznámky pod čarou:

1 Za „zdravé“ si můžete dosadit též „přirozené“ nebo „prospěšné celku“.

2 Článek (placený) je zde: https://denikn.cz/494071/nesmime-se-propadnout-do-baziny-beznadeje-uz-se-trapi-i-nejvetsi-drzaci-rika-psycholog/?ref=tit

3 Například Nový Zéland premiérky

pondělí 8. června 2020

Korona, mužský a ženský princip a my

Globální konstelace provedená v neděli, 7. 6. 2020, během druhého dne semináře „Konstelace zdravotních symptomů“ v Poděbradech.

Globální konstelace jsou takové, které nestaví jednotliví účastníci semináře na své specifické zakázky, ale které stavíme všichni společně na společné téma. Taková konstelace samozřejmě nedává nějaké všeobecně platné a „pravdivé“ výsledky – to koneckonců nedělá žádná konstelace – ale poskytuje nám jakousi hlubší skupinovou moudrost, jež vychází z celého kruhu účastníků.

V níže popsané konstelace stáli na počátku tři „protagonisti“ – Korona-virus, Muži a Ženy a postupem času se přidávaly další elementy. Připadá mi velmi důležité předeslat dvě věci. Zaprvé se jednalo o téměř výlučný ženský kruh (mezi účastníky bylo 20 žen a 2 muži, mne nepočítaje), takže tato konstelace se někomu může zdát pro „Muže“ hodně nepříznivá a vůči nim nespravedlivá. K tomu viz můj připojený komentář. Ta druhá věc, na kterou chci poukázat, je to, že ačkoliv jsme do konstelace postavili „Muže“ a „Ženy“, (v konstelaci je označuji jako Muže a Ženu - v jednotném čísle) jedná se dle mého úsudku spíš o mužský a ženský PRINCIP, které, jak čtenář(ka) určitě ví, existují OBA v každém z nás. Takže pokud se někdo (možná právě muž) bude cítit dotčen tím, co se v konstelaci ukazovalo, nechť si uvědomí, že ony kritické momenty nejsou namířeny proti mužům, ale že jde o obraz té dominantní části v našem světě, který je spjata s logikou, racionalitou, lineárním časem, binárními systémy (počítače, buď-a-nebo řešení), preferováním hlavy před tělem a techniky před přírodou.

Nyní následuje zkrácený přepis konstelace.

Na začátku stojí na „place“, tedy v kruhu zbývajících účastníků Virus, Muž a Žena. Virus stojí na samém kraji kruhu a dívá se z kruhu ven. Muž stojí několik kroků za ním a dívá se mu na záda. Žena stojí několik kroků od muže (je od Viru vzdálena víc než Muž) a dívá se na Muže.

Virus: „Mně je dobře a to, co je za mnou, mě nezajímá.“
Muž: „Chci se dívat na záda Viru, ale nechci blíž. Žena mě vůbec nezajímá.“
Žena: „Chtěla bych, aby Muž něco udělal. Nějakou akci.“

Po chvíli se Virus obrátí směrem do středu kruhu. Protože stojí na samém okraji kruhu, má teď celý kruh ve svém zorném poli.
Nato se Muž otočí tak, aby Virus neviděl: „Když se na mě dívá, je mi to nepříjemné.“
Žena se otáčí na Virus: „Když Muž nic neudělá, tak mě začíná zajímat ten Virus. Ale nebojím se ho, prostě mě zajímá.“
Muž: „Já se nějak kácím.“ (Sedne si na zem.)
Virus: „A mě zajímají tady ty nohy.“ Ukazuje na nohy jedné z účastnic, která sedí v kruhu a nahými chodidly se dotýká dřevěné podlahy.
Nyní se chvíli nic neděje.

Jan: „Já bych vás tři poprosil, abyste si uvědomili, co by vás podpořilo. Co do té konstelace potřebujete.“
Virus: „Tak v této fázi já bych chtěl, aby zde byla ta nemoc. Covid-19.“ (Vyhlíží si zástupkyni za nemoc a ta se staví do konstelace.)
Muž: „Já se cítím tak slabý, že bych potřeboval maminku.“ (Nalézá zástupkyni v kruhu účastníků a ta si stoupá do konstelace.)
Žena:
„Potřebuji podporu, ale přesně nevím, co by to mělo být. Ale když se dívám na Virus, tak za ní vykukuje tamhle ta žena. Tak tu bych potřebovala do konstelace.“

Nyní si tři zvolené podpory hledají místo. Maminka přijde k na zemi sedícímu Muži, který ji chytí za nohu.
Muž (sedí na zemi): „Já mám rozporuplné pocity. Na jedné strany bych chtěl být někde úplně pod zemí, pryč, mimo, a nechat se objímat od té maminky. A na druhou stranu mě to strašně frustruje – že já jsem tady dole, ta maminka nahoře a teď jde někam pryč, jako by šla bojovat místo mě. A nejvíc mě štve ta opora. Ta mě úplně vytáčí. Takže frustrace, ale zároveň se nedovedu představit, že bych se odsud pohnul, že bych vstal a šel tam. To bych se pozvracel.“

Podpora Ženy je starší, jmenuje se Květa a je nějak hodně „babičkovsky přirozená.“
Přejde k stojící Ženě a obě se vezmou za ramena.
Po chvíli dovysvětlí Žena: „Ta moje podpora přišla skrze Virus. Nejdříve byla za ním schovaná, ale pak jsem ji zahlédla. Ale nevím přesně, zdali je to Příroda nebo Hodnota. Hrozně si to užívám a nějaký Virus mě vůbec nezajímá.“

Covid-19 stojí asi dva metry od Viru a upřeně zírá na nohy jedné z účastnic, která sedí v kruhu.
Covid-19: „Já teď úplně chápu, jak to Virus myslel s těma nohama. Mě úplně fascinuje, jak ty nohy jsou propojené s tou dřevěnou podlahou. Vlastně mě zajímá všechno, co je na zemi. To propojení se Zemí.“
Na to dodává Žena: „Mě úplně prokořeňují nohy do té podlahy, cítím kořeny a to mi dává obrovskou sílu, která mě zvedá.“
Její Podpora (Příroda) ji přizvukuje a říká, že má úplně identické povznášející pocity.
Maminka: „Ano, podlaha je příjemná, a mnou procházely taové ty zimomrauky, když o tom mluvily. A můj sny – no, já jsem ho tak nějak obešla, bleskla mi k němu taková něha ale pak jsem si řekla, že už u něho nemusím být, že už je velký, že mohu pryč.“

Jan k Muži: „Jsi velký?“
Muž: „Nevím, ale mě to tady strašně štve, to o čem se tady ty ženský bavěj. Jako že příjemná podlaha, ale vždyť z toho jde zima. A já nikoho nezajímám. Já bych skoro brečel nebo křičel, protože se tady rozplýváte nad nějakou podlahou, já si zavolám maminku a ona si jde okolo a zajímají ji ženský a podlaha.“
Jan: „No, možná že ta maminka nebyla to, co potřebuješ. Zrovna ona spíš posiluje ten tvůj dětský aspekt, než něco jiného. Možná že potřebuješ spíš Rozum, nebo Ducha, nebo Otce, nebo Vědu, nebo něco takového.“
Muž: „No. Možná že spíš potřebuji pochopení. Někoho, kdo bude se mnou. A kdo bude za mnou.“
Někdo se hlásí z kruhu: „Mě napadlo, jestli bych tam neměla jít jako Zdravý Selský Rozum.“
Muž váhá a pak říká : „No, to nějak také není ono.“ A po chvíli dodává: „Já bych tu chtěl Logiku.“
Stavíme tedy do konstelace Logiku, ke které sedící Muž doleze po čtyřech a schová se za ni.

Jan: „Takže tu máme nový element. Podívejte se, zdali je u vás nějaká změna.“
Muž: „Mě se to strašně líbí. Mě se líbí k ní vzhlížet. Protože je taková důstojná, takový rytíř.“
Žena: „Mě ten Vir zajímá, daleko víc, než tenhle muž. A připadá mi úplně samozřejmý.“
Virus: „Teď jsme dostal zlost. Ze začátku jsem cítil velkou lásku, ale ta je pryč, teď jak přišla ta logiky. A teď vymýšlím, co bych kde udělal.“
Covid-19: „Já nemám žádný jasný cíl nebo směr. Já jsem prostě nástroj.“
Podpora Ženy/Příroda: „Když Vir řekl, že přestává být hodný a začíná být zlý, tak jsme se začala cítit v ohrožení.“
Maminka: „Mě to už nikterak nezaměstnává. Jako kdybych se odstěhovala na venkou a přestala sledovat zprávy. Dokonce už ani ten syn mě nevadí.“
Logika (drží se v zátylku a dívá se mírně vzhůru, jako kdyby ji bolela hlava): „Mě není dobře. Nemůžu se hýbat, mám pocit, že bych něco měla dělat, ale nevím, co. A mám pocit, že se Muž za mnou schovává – nechci tu být ale nemohu pryč.“

Muž: „Ale já mám takovou dětskou radost, že tam je (Logika), teď se to konečně zamíchalo, konečně je tu něco, co jsem jako udělal já. Prsknul jsem jim tam tu Logiku a mám tak trochu pocit jako takový kazisvět. Prostě jsem zamíchal kartami. A také mě baví, že se na mě koukla ta Máma.“
Žena: „Mě se ten Vir opravu už netýká. Já se jen koukám na chlapa, a čekám, kdy vstane.“
Muž (se směje): „Ale proč bych vstával. Já tu mám Logiku. Ta to dělá za mne.“
Jan: „Ok. Já vám děkuji a vystupte z rolí.“

-----------
Dovětek Jana ke konstelaci (přepis):

„Když pracuji se ženami, tak si jich spousta přeje, aby ten jejich muž nebo potažmo všichni muži byli nějak trochu víc dospělejší, akční. To je dost rozšířený postoj aspoň těch vědomějších žen, které chodí třeba na konstelace. Když ovšem pracuji s chlapama, tak my muži se v současné době nacházíme v docela nezáviděníhodné pozici. To je z toho důvodu, protože všechno nebo téměř všechno, co venku vidíte, kanalizace, vodovody, domy, auta, letadla, silnice, elektřina – je výsledek působení mužského principu. Nejen samozřejmě, ale z velké části. Ne výsledek mužů, ale výsledek mužského principu, té spořádající a strukturující síly v nás všech. Logika, věda, klasická medicína, matematika a tak dále. Když totiž chcete vyslat raketu do vesmíru, tak všechny její součástky musí správně a striktně logicky fungovat. Ale, ta raketa nežije.

„A samozřejmě i celý ten digitální, počítačový svět. Kdysi jsem trochu programoval a tak vím, že pokud to nefungovalo, tak jsme já, člověk to omylný, udělal v tom obrovském sloupci abstraktních značek někde nějakou nelogickou chybu. Protože ten počítač v tomhle ohledu chybu nedělá. Takže tohle vše je výsledek mužského principu, který je v současnosti velice dominantní. A my pomaloučku zjišťujeme, že ten mužský princip v téhle dominanci nám nestačí. To není o tom, že by byl špatný. Ale vede nás někam, do nějaké jednostrannosti, která není dobrá. Kde život začíná být, alespoň v jistých aspektech, ohrožen.

„A to je ta nezáviděníhodná pozice mužů, protože my najednou zjišťujeme, že jsem v jistých směrech v koncích, ne jako muži, ale ohledně expanze, logiky a racionality, že nám tyto směry prostě už nepomáhají, nebo nepomáhají VŽDY. A tady nemluvím jen o mužích, mluvím i o ženách v mužském principu. Některé věci prostě jen tou logikou nedáme.

„No a najednou se objeví virus, který je ve všech konstelacích, které jsem stavěl, takový rozesmátý. A který, jak jsme právě viděli, říká: ‚Buď tady a teď a buď ve spojení se Zemí.‘ Jenže my jsme generace, která je za ty miliony let úplně nejméně ve spojení se Zemí, s přírodou. My ji nejvíc od počátku ničíme. A my ji ničíme právě tím přebujelým mužským principem. Takže pro ty chlapy, když já s nimi pracuji, je docela těžké, se vyrovnat s tím, že jsem chlap, že ta logika je pro mne důležitá, ale zároveň nevím, co s tím, nevím, jak dál. Protože ten virus se zjevně skrze logiku nedá ovládnout. Nemáme vakcínu, stále je nám nejasné, koho zabije a koho ne, někde jsou velké ztráty a někde téměř žádní nakažení. Takže ten virus nějak útočí na naši logiku – proto se také té logice v konstelaci nedařilo vůbec dobře.

„A teď ten ženský princip, potažmo vy ženy se na ty chlapy díváte tak trochu jako že jsou to malí kluci. Máte očekávání, že ti muži s tím konečně něco udělají, že se postaví do své síly, že se zase o ně budete moci opřít. Ale v tom ženském očekávání je už to zklamání nějak, možná docela podvědomě, zabudované. A to je pro mnoho mužů kámen úrazu. No ale jak dál.

„A aniž bych teď chtěl nás muže obhajovat, tak občas mám takový dojem, že jakkoliv jsme někdy docela v mlze a v „nevím“, což samozřejmě není příliš atraktivní, tak vy ženy byste tomu všemu mohly pomoci, totiž tím, že se na ten mužský princip nebo i na ty chlapy budete dívat s trochou víc uznání. Protože bez mužského principu bychom byli ještě v stádiu měňavky. Teď jde jen o to uvědomění si všeho a nalezení východisek a uplatnění toho pravého, ne vyděšeného a ani ne dětinského mužského principu a jeho spolupráce s tím ženským principem. Takže, to bude ta příští konstelace.

-------------
Další informace o konstelačních seminářích: www.konstelace.info