pondělí 28. října 2019

Místo (naší) duše

(Večer v pražské Maitrei, říjen 2019)
-------------
„Tam, kde jsme, a tím, kým jsme, nejsme náhodou. Zaujmeme-li toto místo zcela vědomě, dostaneme se do zvláštního stavu klidu a vyrovnanosti, který někteří nazývají osvícením.“

Co je to vlastně „duše“?

Když jsem byl malý, zabíjel a kuchal dědeček (který výborně vařil) na Vánoce kapra a ukazoval mi jeho jednu a půl duše. Byl jsem jako u vytržení, hlavně když jsem pak mohl vyschlou kapří duši „bouchnout“ – tedy na ní dupnout. Od té doby se mi tento nepříliš esoterický obraz vynoří vždy, když přijde řeč na duši. Někdo jiný zase používá slovo duše ve smyslu jakési vyšší instance, která sice k nám patří, ale jejíž vůle je nám občas zahalena tajemstvím. Jiní říkají, že je to princip života (duše je od duch/dech), což je trochu divné, protože se zároveň věří, že duše je nesmrtelná. A třetí zase tvrdí, že duše je pouze jiné slovo pro „psýché“, tedy pro naše psychicko-spirituálně-emoční procesy.

„Systemická“ duše

Coby zapřisáhlý „konstelář“ nabízím jinou definici. Duše je naše spojení s tím, čehož jsme součástí a co je větší. Konstelačně řečeno s nějakým systémem, jehož se staneme členy. Takových systémů zažijeme během našeho života vícero. Tak nejprve se narodíme do zcela specifické rodiny – té „naší“. A i když třeba není zrovna kompletní (například v ní může od začátku chybět otec), tak z konstelací víme, že nám ji doživotně nikdo neodpáře. Že rodiče a celý ten zástup předků, který stojí za nimi, k nám bude patřit „nafurt“.

Později, s dospíváním a stárnutím, k této prvotní „duši“ přibudou ještě další – tak zvané kmenové duše. Začíná to partou kluků nebo holek na základce, pokračuje „mým“ fotbalovým klubem nebo kroužkem baletu, jde to přes politiku, firmu, členstvím v různých organizacích až po nejmenší možnou kmenovou duši – partnerství a manželství. A posléze se dostaneme ke třetí a nejindividuálnější „duši“ – ke své esenci. To je to, čím opravdu jsme. I zde jsme vedení něčím větším. Někteří tomu říkají bůh, jiní prozřetelnost a třetí zase „vyšší já“. Naší smrtí pak přecházíme do čtvrté duše, sídlící podle šamanské tradice na severu – rozpouštíme se ve velké duši.

Ale co znamená „místo“?

Bill Plotkin v knize Soulcraft – síla duše (Maitrea 2012) vnímá duši nejen v této „šamanských“ dimenzi jako určité vývojové stádium, ale jako zasazení do místa; nejen geograficky, ale i ve smyslu nalezení „našeho“ místa v Univerzu. To dává smysl, neboť vždy, když jsme součástí něčeho většího, tak se nám dostává vedení „shůry“, které nám pomůže být tam, kde máme být.

Geograficky je místo určováno skrze dvě souřadnice. (GPS). V prostoru potřebujeme už tři. Pokud vycházíme z výše zmíněného konceptu čtyř duší, tak naše „psychické“ místo, tedy to, kde jsme a co jsme, je určováno ještě dalšími souřadnicemi, nebo lépe řečeno stavy. Tři z nich se nacházejí v reálném, prostorovém, tělesném světě a čtvrtý stav je nehmotný, univerzální, transcendentální. Jak už bylo řečeno, ty tři první jsou rodina, kmen (přesněji různé kmeny) a moje vlastní „esence“. Ta čtvrtá je to, z čeho se rodíme a v čem se po smrti opět rozpouštíme – chcete-li Bůh, Univerzum, Akáša.

Růst těla

Tyto dodatečné stavy, tedy ony šamanské „čtyři duše“ nejsou od narození pevně dané, nýbrž se vyvíjejí a proměňují s věkem. Nejprve se tedy rodíme do materiálního, tělesného světa, kde naše základní potřeby jsou poměrně jednoduché: Vzduch, teplo, výživa, bezpečí, emoce. Hlavní atribut tohoto prvního stádia – rodinné duše – je závislost. Jsme závislí na tom, že se o nás někdo postará. Mimochodem, kdykoliv se ve vašem životě objeví problém se závislostí, leží jeho řešení v této životní periodě, tedy především v dětství. Na cyklickém šamanském kruhu je „rodinná duše“ symbolizována východem a žlutým kvadrantem.

Dále zde existuje několik dalších zvláštností, se kterými pracují m.j. rodinné konstelace. Jedna veledůležitá věc je, že zde nabýváme těla, inkarnujeme se. Rosteme materiálně, nejprve v bříšku mámy, později samostatně. Materie (od mater = matka) se na nás „nabaluje“ vstřebáváním živin. Posléze dosáhneme optimální velikosti (v přírodě neexistuje neomezený trvalý růst!) a vejdeme do puberty, což je jakési osamostatnění se od rodiny. Rodinou duši tím samozřejmě neopouštíme, pouze jdeme dál.

Růst ega

Mnoho esoterních škol usiluje o rozpuštění, destrukci ega. Ovšem například Osho říká, že ego a jeho upevnění je veledůležitá etapa v duchovním růstu, neboť teprve dobře fungující, tedy uspokojené ego může člověk transcendovat, tj. jít za něj. O jeho zničení, rozpuštění nebo jiném „vymazání“ nemluví. V druhém kvadrantu, ve kmenové duši se zabýváme nejen růstem ega, ale i upevňováním naší pozemské existence, kariérou, růstem „do šíře“ (což se může projevit tloustnutí, nebo třeba založením rodiny a snahou o zalidnění České či jiné kotlinky). Bohatneme a především vyvíjíme „tu naší“ tj. kmenovou pravdu, které často fanaticky věříme. I zde existují atributy spojené s kmenovou duší, kterým nutno rozumět. Především je to pocit „my“ versus „ti druzí“, „oni“. Výsledkem jsou války, nesmiřitelné konflikty, rozvodová dramata a mnoho dalších bojů.

Krize a oběť

Téma oběti je v současné době jedno z nejméně pochopených témat našeho světa. Proč bychom se proboha měli něčeho vzdávat? Naopak – současná společnost se vyznačuje především nároky. Jen zkuste někomu říci (jak to kdysi udělali místní Zelení) že by měl omezit létání letadlem, když na to má. My přeci máme nárok na luxus (nebo alespoň na víc čehokoliv), nárok na podporu státem, nárok na slevy na jízdném, na nejlepší lékařskou péči, na otěhotnění, na domácího mazlíčka a na dalších deset tisíc věcí. A zároveň chápeme, že pokud by současných sedm miliard lidí uplatnilo „náš“ nárok, příští den by tato planeta zkolabovala.

Jenže – jako společnost se pomalu, ale jistě dostáváme na samou hranici materiálního růstu. Tím jsme zároveň na hranici kmenové duše. Na kruhu života následuje přechod, který se nazývá „krize“, podobně jako mezi rodinnou a kmenovou duší leží „puberta“. Protože nás jakákoliv krize straší, tomuto přechodu se zuby nehty bráníme.

Aby se tento přechod zdařil, potřebujeme se vzdát veškerého balastu. To samozřejmě neznamená, že je nutné opustit manželku a děti, podpálit vilku a zkrachovat svou firmu. Jen musíme přestat ulpívat. A také si musíme naklonit bohy. Od toho je oběť. Na jednom z diagramů čtyř duší nazývám první fázi „černého“ sektoru, tedy té esenciální duše, „Orfeovou cestou“. Je to cesta do podsvětí a podvědomí, cesta dolů. Teprve nyní, po vybudování světské části naší existence a po vykonání oběti (vzdání se), se stáváme duchovními.

Soulad a mír

Pokud překonáme tuto propast mezi kmenovou a esenciální fází našeho vývoje, nalezneme zde bezvýhradné přitakání tomu, jací jsme. Ale nejen to. Teprve zde lze vyřešit nejpalčivější problém současnosti – připuštění a toleranci „jiného“. Teprve zde porozumíme naprosto a do hloubky tomu největšímu paradoxu – současné existenci „mnohačetné pravdy“ a „jediné pravdy“. A především zde pochopíme nevyhnutelnosti rodiny, kmene a s těmito dvěma dušemi spojeného utrpení. V tom je síla podzimu, stáří a této, esenciální duše.

Pokud čtyři duše chápeme jako čtyři druhy spojení s tím, co je větší než my, tak je esenciální duše spojení s odleskem boha v nás. V jistém smyslu je to osvícení nebo to, co kabalistická mystika nazývá Šechina – „místo“, kde je odhaleno vyšší světlo. Teprve nyní můžeme spokojeně a v klidu zemřít, nebo také projít cyklickou zimou, spojením s nemateriální říší předků, archetypů a mýtů. Můžeme se rozpustit, abychom se na jaře (přesně řečeno na Imbolc) coby jiskřička života opět „počali“ a nastoupili další cestu nekonečnou spirálou vývoje.

A ještě malý společensky relevantní dodatek. V současných západních společnostech je nápadné, jak se téměř každá dělí na (většinou dva přibližně stejně velké) nesmiřitelné tábory. To má určitě mnoho příčin. Jedna z nich, která souvisí s tím, co bylo řečeno, je možná to, že část společnosti jde dál, a jiná část se této další cesty, která je spojená s radikálními změnami ve vnímání širších souvislostí, bojí. V konceptu čtyř duší by to znamenalo, že se společensky viděno nacházíme na kritickém přechodu mezi kmenovou duší (jakési období navzájem rivalizujících skupin) a esenciální duší, tedy globálním vědomím a zodpovědností za budoucnost ve větším časovém horizontu, než je jedno nebo dvě volební období. Doufejme jen, že onen strach "mlčící většiny" nás nevezme zpátky do fáze silné hierarchie, nacionalismu a s tím spojené diktatury. (Rusko, Čína, Turecko a další podobně se vyvíjející státy.)

středa 16. října 2019

Středověk a strach ze změny

Aneb: Co se děje ve společnosti, která se nalézá ve fázi přechodu?

„Znásilněná a ukamenována: Osud kurdské političky se stal symbolem krutosti tureckého tažení...“ (1)

(Hevrin Chalaf, 35 let, zemřela 13. 10. 2019)


Již několikrát jsem psal o změně, kterou, jak jsem přesvědčen, prochází náš svět. Je to přechod z jedné vývojové fáze do druhé – z období, které nazývám „kmenovým“ (fáze „my proti těm druhým“) do doby tak zvané esenciální, nebo individuální duše (fáze nalézání mé individuální podstaty, toho, co jsem „opravdu“ já).(2)

Kdykoliv jdeme dál, kdykoliv jedinec či skupina lidí dělá závažný krok kupředu, objeví se strach. To je naprosto normální proces spojený s „územím nikoho“, tedy s fází nestability. Je to okamžik, kdy se člověk už nenachází tam, kde delší dobu pobýval, ale ani ještě není v tom novém, tedy tam, kam směřuje. Mnoho tak zvaných přechodových rituálů je speciálně vytvořených tak, aby tento strach buď pomáhaly zvládat, nebo aby jej dokonce vyvolaly; to právě z důvodu, aby si ten, kdo přechod podstupuje, uvědomil závažnost svého kroku.

Pokud se v „přechodu“ nachází celá společnost, má tento strach ze změny zvláštní podobu. Pocit, že se něco zásadního mění, je sice v každém jednotlivci, společnost se ovšem začne dělit na ty, kteří jsou vůči změnám otevření, a na ty, kteří na sebe vezmou roli odmítačů změny.

Tomuto nutno porozumět. Člověk totiž těžko může žít s permanentním rozporem v duši. To pak často vede k závažnému onemocnění. A tak se vnitřně přikloní k jedné své části a druhou „vyexpeduje“ ve formě odmítnutí. V praxi to pak znamená, že takový člověk bude hledat spojence pro posílení té jedné části a zároveň si najde nepřátele, kteří zosobní tu jeho druhou část, kterou ale on sám nechce vidět.

Na společenské úrovni je přesně toto důvod vytváření sociálních, facebookových a podobných „bublin“, které posilují sebe sama a zároveň potřebují ke své existenci „ty odlišné“, ty druhé, ty bytostně „cizí“. V naší společnosti jsou to například zemanovci, kteří potřebují tak zvanou „pražskou kavárnu“ a naopak. Jakákoliv domluva zde není z výše uvedeného psychologického důvodu možná – protože se nejedná o logický dialog, ale o psychologicky hluboko v podvědomí zakořeněný proces obrany a ochrany.

Co ale, když se tento proces změny děje ve velkém měřítku, co když se neudržitelnost stávajícího a nutnost proměny stane (globálním) podvědomím? Jak bude reagovat náš velice nesourodý svět, ve kterém žijí různě „vyvinuté“(3) společnosti? Jak budou na nutnost hluboké transformace myšlení reagovat tak různé národy, jako jimi jsou například Norové a Turci potažmo post-křesťanská a islámská společnost?

Kdykoliv se objeví brutalita podobná té, kterou uvádím na začátku článku, uvědomíme si nejen rozdílnost kultur, ale i nesmírnou obtížnost jakéhokoliv mezikulturního dialogu, který je právě ještě ztížen současnou „nestabilní“, tedy v přechodu a změně se nacházející dobou. Vynoří se pocit, že „ti žijí ještě v úplném středověku“, spojený s velmi silným rozhořčením a mnohdy i nenávistí. Zároveň začne u mnohých fungovat onen vnitřní cenzor, který nám káže toleranci a pochopení pro odlišné. A celý proces vnitřního rozpolcení se rozjede nanovo.

O co jednodušší to mají právě lidé a kultury, jež ještě zcela vězí v oné kmenové duši: „My jsme ti (jediní) správní, všichni nepřátelé ať zhynou (bídnou) smrtí.“ Mimochodem právě toto je jádro jakéhokoliv populismu, nikoliv nějaké lhaní, ale apel na to z nás, co má ze změn hrůzu. Populismus pracuje s hrůzou před nemožností rozlišit mezi „námi – těmi dobrými“ a „nepřáteli“.

Právě tato nemožnost projekce navenek je jednou z charakteristik oné „esenciální duše“, kam snad jako lidstvo míříme. V esenciální duši si totiž uvědomíme, že naši nepřátelé nejsou ti druzí, ti „venku“, ale to, co se nachází uvnitř každého z nás, co nechceme vidět, co jsme odštěpili, na co jsme zuřivě a nenávistně naštvaní. Stačí si jen představit, jak bychom zacházeli s těmi, kdo znásilnili a pak brutálně ukamenovali sympatickou kurdskou političku – kdybychom měli „volnou ruku“, kdyby nás chránila nějaká „kmenová duše spravedlivých“.

Je docela možné, že se velké části společností, které ještě nejsou rozmělněny individualismem a „západní“ jemností, navrátí do „brutálního“ středověku. Tento návrat se děje ze strachu z velkých změn, které na nás, na každého z nás a na celý svět, nevyhnutelně čekají. Vědomí o těchto změnách se dnes šíří skrze masmedia a internet skutečně globálně a zasahuje i společnosti, které ještě plně vězí ve fázi kmenové duše. Pro tyto společnosti je pevná až fanatická víra a přesvědčení o vlastní pravdě charakteristické. Právě tyto společnosti budou mít v nastávajícím chaosu ten nejtěžší úkol a možná i úděl. Malou útěchou je, že pokrok (ve smyslu cyklického vývoje) nezastaví nikdo. Ani brutální turecká armáda.

---------------------
(1) Zdroj zde: https://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/clanek/znasilnena-a-ukamenovana-osud-kurdske-politicky-se-stal-symbolem-krutosti-tureckeho-tazeni-40299762
(2) Viz například zde: https://janbily.blogspot.com/2018/07/o-kmenove-dusi.html nebo zde: https://www.konstelace.info/experiment/koncept-ctyr-dusi/
(3) Slovo „vyvinuté“ zde samozřejmě nepoužívám v hodnotícím smyslu.

čtvrtek 10. října 2019

O schopnosti vystavit se

„A kvůli tomuhle jsem dvacet let nenáviděl svého tátu???“ (Věta z tak zvaných „ristretto-konstelací“.)

Ristretta dělám už dva roky, dělám je moc rád, vlastně je přímo miluji, ale ... moc lidí je nechápe. Takže zkusím o tomto způsobu mé práce něco napsat.

Funguje to asi takto: Přijdu do firmy. Pozval mě pan ředitel, který kdysi byl na konstelačním semináři, kde si „vyřešil“ manželku a slyšel, že konstelacemi se dá řešit ledacos. Firma je už trochu při letech, takže je v té legrační fázi, které se říká „stagnace na vysoké úrovni“, což ve skutečnosti znamená zbytnění byrokracie, plánování, excelových grafů a ztrátu vitality. Mimochodem – tím se podobá naší západní společnosti.

Konstelace je krátká a ukazuje (ústy zástupce za firmu): „Přestaňte usilovat. Přijměte to a nechte věci plynout“. Z toho je samozřejmě jak pan ředitel, tak i jeho board trochu perplex: „Jak jako přestat? To máme zastavit výrobu?“ Na to odpovídám: „Ne. Zastavit něco je dělání. Ta konstelace chce po vás přestat cokoliv řídit. Především přestat usilovat o řešení. Prostě se tomu vystavte.

To je ovšem tů mač. Nejen pro ředitele – celý board potřebuje a dožaduje se vysvětlení. Něco uviděli, dokonce bych dal ruku do ohně, že to na ně docela zapůsobilo. Vypadají otřeseně. Ale nepojímají to, co viděli, rozumem. Ne-rozum-í tomu. A tak stojím před dilematem. Buď začnu konstelaci vysvětlovat a tím rozmělním to, co zažili, nebo využiji svého postavení jako „guru“ a shodně s panem Hellingerem pravím: „Ne, o tom nesmíme mluvit. Je to posvátné.“ A rychle zmizím. Zaplaceno mám předem.

„Vystavení se“ je nejen základní pojem fenomenologie, ale i důležitý pilíř religionistiky. A klíč k spirituálnímu růstu, možná dokonce k onomu stavu, který Osho a před ním zenoví mistři a mystici nazývali osvícením. Neboli definitivní ztrátou existenciálního strachu. Neboli nalezením jednoty s Universem. Ale je to těžké. Protože, jak Tomáš Halík píše: „Kdo z nás má odvahu vystavit se Bohu, který ustavičně překračuje představy, které jsme si o něm udělali, a tím nás nutí znovu a znovu přehodnocovat i naše mínění o světě a o sobě samých?“

Problém tkví v tom, že v dobách informace, racionalizace (pochází od „ratio“ = rozum) a digitalizace všeho se už jen velmi těžko umíme něčemu „vystavit“. A jen tak to nechat být. Nesouhlasit ani neodporovat a především nehodnotit to. Ne náhodou je digitální metoda zpracování informací (tedy ano či ne, jednička nebo nula) typický pro mužský princip hodnoty. Buď a nebo – rozhodni se, najdi to jediné správné řešení problému, přitakej, nebo to zavrhni. Promysli si to a pochop to. Ale kde pak zůstane prožití a přijetí? A kde zůstává hravost?

Bert Hellinger kdysi řekl, že jsme-li vystaveni něčemu, co je větší než my, z celého slovníku zbudou jen tři použitelná slova: Prosím, děkuji a ano. Jenže my své problémy příliš milujeme, než abychom je tak rychle „odbyli“. A především jim chceme porozumět. Takže se hodiny, týdny a roky rýpeme v minulosti a milujeme, když nám někdo vysvětlí, proč nás tatínek nemiloval. A proč ho za to nenávidíme. Jenže – přijmeme ho pak jako takového, jakým je? Jako někoho, kdo nám (spolu s mámou) dal život a basta?

V konstelačních ristrettech se učíme to, čemu jsme vystaveni, přijmout. To neznamená s tím souhlasit, nebo nesouhlasit. Jen – nechat to působit. A to je docela mazec. Takový, že jsem se rozhodl, této metodě věnovat celý víkendový seminář. Z jednoduchého důvodu – na posledních takových krátkých konstelacích v pražské Maitrei jsem viděl, jak hluboce mohou zapůsobit. A pouštět lidi po večerním vystavení se do ulic plných přiožralých turistů se mi moc nechtělo. Přeci jen, je to něco, na co nejsme zvyklí. Takže je lepší, když si zvykáme pomalu, když trochu toho vysvětlení dostaneme, a když přitom něco nosíme na hlavě.*

-----------------
*„A nos něco na hlavě!“ pochází od mé maminky a znamená cosi jako „Opatruj se.“
Ps.: Informace o semináři "Konstelační ristretta s Janem" jsou zde.

pátek 23. srpna 2019

O tom, jak (ne)být malý

Syn (nebo dcera), kolem čtyřicítky: „Tati, byl jsem na konstelacích, a tam jsem pochopil, že ... no, že já jsem menší a ty jsi velký a ... že jste mi s mámou dali život a že za to mohu být jen vděčný, protože ... no protože vám ho nemůžu vrátit, abychom si byli kvit. Tak bych vám chtěl říci, že – no že vás, tedy tebe a mámu ... ehm, ctím.“
Otec (nebo matka), kolem sedmdesátky: „Co to sakra zase meleš za pitomosti???“


Konstelace „řádí“ v naší kotlince již přes dvacet let. Jistou zásluhu na tom mám i já – od mého prvního výcvikového ročníku v roce 2004 mi prošlo „pod rukama“ víc než 500 studentů a přibližně desetkrát tolik účastníků seminářů. Porozumění rodinným zápletkám a systemickým zákonitostem se pomalu ale jistě dostávají do vědomí širší veřejnosti. Proto bych v tomto článku chtěl korigovat jisté – řekněme – iluze, na které stále a stále narážím. Jde o vztah mezi rodiči a dětmi. Tedy, neboť pracuji především s dospělými, hlavně o vztah k našim rodičům. Z konstelačního hlediska vidím tři základní „stupně“.

1. stupeň: Když jsme se „jim“ narodili (ať už tu byli oba dva, jen jeden – tedy většinou jen máma, nebo žádný, a my jsme se ocitli v baby-boxu), byli jsme zcela závislí na někom, kdo se o nás postaral. Lidské mládě je nejméně samostatné mládě mezi všemi tvory – to vděčíme jednak naší velké hlavě, jednak tím, že člověk běhá po dvou a tak je lidská pánev a s ní i ona brána do světa docela malá. Rodíme se tedy s poměrně nevyspělým tělíčkem a na rozdíl od třeba hříbátek se naučíme utíkat před nebezpečím až hodně pozdě.

Jakákoliv delší závislost má za následek dvě věci – přilnutí a odpor. Tady je nutné pochopit jednu základní poučku, na kterou stále a stále v konstelacích narážíme: Vědomá jednostrannost v nás vždy vytváří nevědomou (nebo skrytou) OPAČNOU jednostrannost. Tak například, pokud po rozvodu zůstanu u maminky a ona bude špatně mluvit o tatínkovi, asi jí na vědomé úrovni přitakám. Koneckonců jako dítě nemám jinou možnost. Mé nevědomí (přesněji řečeno mé vědomí celku) však způsobí, že budu dělat vše, abych se tatínkovi vyrovnal („on chlastal a opustil nás“). Nebo jiný příklad: Pokud se budu příliš snažit „jít onou správnou a světlou cestou“ – což je problém mnoha esoteriků, bude moje podvědomí produkovat temnou energii, ať už v mé fantasii, ve snech nebo skrze manipulaci, nemoc či sebepoškozování.

První stupeň našeho vztahu k rodičům je tedy bipolární - cítíme bezvýhradnou lásku a zároveň nějak i nenávist. A to i tehdy, pokud na vědomé úrovni žijeme jen jedno z toho. Častěji se ovšem plácáme někde mezi těmito dvěma extrémy: „Ano, mám ji (ho) moc rád(a), ale taky mě strašně štve.“ To, co nás „štve“ především, je fakt, že jsou „větší“ – tedy jak Hellinger říká, vždy se na nás dívají jako na „děti“. A těmi vůči jim také jsme, bez uvozovek.

2. stupeň: Do druhého stupně vztahu vstupujeme, když se například v konstelacích setkáme s hlubokým pochopením výše uvedené závislosti a především jakési „ontologické nerovnosti“ – my jim vděčíme za život, oni nám ne. Jistě, oni vděčí za jejich život svým rodičům, vůči nim jsou pak v pozici „menšího“ a ty zase jejich rodičům a tak dále. Ale my jsme tu z jejich (byť ne vždy vědomého) rozhodnutí.

Pokud se nám tento fakt podaří opravdu prožít (a nejen pochopit hlavou), udělali jsme ve vztahu k nim obrovský pokrok. Už se s nimi nemusíme hádat, nemusíme do nekonečna a marně bojovat za to, že „já jsem sakra už dospělá a tak mi prosímtě nekecej pořád do života“.
Pochopíme, že toto „přijetí“ rodičů NEZNAMENÁ se jim vydat všanc, podřídit se na život a na smrt a nechat jimi kazit naše děti. Zároveň ovšem prostě nemáme a nikdy nebudeme mít reálnou šanci jim VYSVĚTLIT, že pravdu máme my. Protože – ji samozřejmě máme jen z našeho pohledu a oni ví, bytostně to cítí, že jsme dětmi.
Toto naše pochopení šetří nervy v předtím nikdy netušené míře.

Záludnost a nebezpečí tohoto stupně vztahu k rodičům spočívá v tom, že nějak začneme doufat, že když je takto „systemicky“ přijmeme, tak si vzájemně porozumíme. Protože v to doufáme kdesi hluboko v naší duši od malička: Budeme kamarádi. Právě zde dělá mnoho konstelářů „mladistvou“ chybu a nějak v této víře klienty nechává. Vždyť je to tak hezké, mít maminku/tatínka za opravdového spojence, není-liž pravda?

3. stupeň: Třetí a řekněme prozatím nejvyšší stupeň vztahu k rodičům znamená smíření se s faktem, že oni jsou opravdu větší. Bydlí v paneláku NAD námi a my POD nimi, takže někdy slyšíme shora hlasy, kroky, někdy i křik či hrobové ticho, ale nikdy se na to jejich patro nedostaneme. I když to třeba často tak bude vypadat, protože jak stárneme (a třeba máme sami děti), začneme mnohé z toho, nad čím jsme dříve kroutili hlavou či lomili rukama, chápat. Možná dokonce, že se S NIMI budeme rozumět, ale nikdy nebudeme rozumět JIM. Tak, jako je nemožné porozumět bohům. Tak, jako mravenci nemohou rozumět nám.

Vím, že to, co teď píšu, v mnoha mých čtenářů/řek vyvolá nesouhlas o to větší, oč větší je jejich (tedy – vaše) potřeba harmonie. Jenomže pokud zůstaneme „vězet“ u druhého stupně, tedy u onoho jako rovný vztah tvářícího se přátelství s rodiči, tak si sami budujeme na naší spirituální cestě velkou překážku. Existují vertikální struktury a existují horizontální struktury. Obě mají své výhody i nevýhody. Skutečná, pravá komunikace může probíhat ovšem jen v horizontální struktuře (tedy v síti), neboť ve vertikálním systému se „dole“ dívá vždy na „nahoře“ skrze filtr, který tvoří ona nedosažitelnost.

Speciálně my Češi máme vrozený despekt vůči těm „nahoře“, ať už to jsou rodiče, nadřízení, politici, Císařpán nebo Bůh. To je mimochodem i důvod, proč jsme největší ateisti, ale proč zároveň cítíme obrovskou, mystickou spiritualitu. Pokud totiž neuznáváme konkrétního krále a konkrétního boha, nezbývá nám než si vytvořit vlastní panteon či privátní víru. Věříme pak jen naší FB-bublině a na fakta „shůry“, tj. od autorit či od nějakých medií pak kašleme. Vesele a anarchisticky „fuckujeme“ všechny vertikální struktury. Naše podvědomí by na tuto „kamarádskou“ úroveň rádo stáhlo i rodiče. Jenže tím nám hrozí, že zůstaneme neustále dětmi.

Pokud totiž chceme vyrůst, nezbývá nám, než uznat, že jsou věci, které nás přesahují. A není to jen Univerzum, nebo nějaký Guru v daleké Indii. Na jisté úrovni, o které zde píšu, to jsou i rodiče. A to, že jsou „větší“ znamená, že „k nim“ nikdy nedojdeme. Tím zůstáváme sami, v jistém smyslu. I když ne úplně, neboť oni jsou jako hvězda, která na nás z nočního nebe mrká. Tam se taky, většinou před námi, odeberou. Ale hovořit s nimi se tedy ve skutečnosti nedá. maximálně hovořit k nim. A i to málo. Protože, jak krásně pravil Hellinger, v komunikaci s tím, co je větší, nám z celého slovníku zbývají jen tři slova: „Prosím“, „Děkuji“ a „Ano.“

---------------
(Zájem o konstelační výcvik? www.konstelace.info/vycvik - již teď se můžete přihlásit.)

pátek 9. srpna 2019

Jednoduchá příhoda: Tři kroky ven

Před několika dny jsem zde na svém blogu publikoval článek nazvaný „Jednoduchá příhoda“. Tento článek vzbudil obrovskou odezvu; na FB měl přes 70 sdílení a já dostal mnoho dotazů. Článek pojednával o tom, jak si vzájemně v partnerství „dáváme“ nejen to pozitivní, ale jak jsme přímo závislí i na oněch negativních pocitech, které si vzájemně „nadělujeme“. Je to tím – psal jsem v článku – že jsme si jako malé děti zvykly na bolest, pokud jsme neměly možnost dosáhnout slasti. Odvolával jsme se na studie, které dokládají, že dítě mezi narozením a ca. sedmi lety nutně potřebuje jakékoliv pocity (později samozřejmě také, ale v této primární fázi se pocity kotví), a když tedy není k mání nějaký pozitivní pocit (například pochvala), přivykne pocitu negativnímu (např. odmítnutí). V průběhu dalšího života pak tento pocit, byť nevědomky, vyhledává.

Po zveřejnění článku se mi několik lidí ptalo, jak z tohoto bludného kruhu závislosti na negativních pocitech ven. Psali, že pouze uvědomit si tento mechanismus jim trvalo třeba i třicet let. Jenže při každé další, nové interakce s partnerem/partnerkou spadají do pocitu ublížení, zlosti, stažení se, smutku či nedostatku lásky znovu a znovu. V tomto krátkém článku bych se tedy chtěl podívat na to, zdali existuje nějaká metoda, jak se zbavit této přitažlivosti bolesti. Připomínám, že je to pouze můj osobní pohled na věc, který je možná ovlivněn tím, že je mi přes šedesát, a tak již na partnerském vztahu nelpím v té míře, jako jsem to dělal dřív. Nicméně doufám, že to, co píši, někomu v hledání onoho „vztahu III. stupně“ – tedy jak hloubky tak i nezávislosti a harmonie – pomůže.

První krok

Nejprve je nutné si do hloubky duše uvědomit, že partnera či partnerku jsme si hledali a našli nejen skrze naše vědomí („to je ale fešák/šťabajzna“), ale že při výběru bylo přítomno v nemalé míře i naše nevědomí. To vybíralo partnera podle podobnosti s tím, co jsme zažili v dětství. Dříve jsem byl přesvědčen, že si partnery vybíráme s nadějí, že nám zaplní přesně onen deficit, který jsme zažili jako malé děti. Například, že si vybereme někoho, kdo se podobá mamince, od které jsme nedostali pozornost, a přitom doufáme, že od této osoby pozornost dostaneme. Že tedy naši partneři mají zaplnit přesně ten deficit, který zůstal například po jednom z rodičů.

Pokud ovšem zvážíme to, co jsem psal výše o možném tíhnutí k negativním pocitům, je také docela možné, že naše podvědomí už při výběru partnera zcela cíleně sahá po tom (nebo po té) , u koho tuší, že se bude chovat podobně – tedy který nám ty pozitivní pocity bude odpírat stejně, jako to dělala naše kritizující matka.

V prvním kroku je třeba si neustále a tak dlouho, až nám to přejde do krve, opakovat, že partner nebo partnerka, se kterým se zrovna hádám, je přesně ten nebo ta, kterého jsme si vybral. Kterého jsem si (byť nevědomky) zvolil právě za účelem nejen splnění si snů, ale i dodání těch negativních pocitů, na které jsem zvyklý . Je to 100% přijetí zodpovědnosti za to, co mám. Není jiné „viny“, než mé vlastní.

Tento krok je sám o sobě již velice namáhavý. Znamená totiž, že v konfliktu s partnerem zanecháme našeho nejoblíbenějšího mechanismu – obviňování někoho jiného. Zároveň se ovšem musíme vyhnout jedné velké pasti, která zde číhá – spadnutí do role oběti: „Ano, jsem to , který za to může.“ Řečeno slovy samuraje: Vzít odpovědnost za výběr partnera znamená, že zůstaneme na ostří meče a nespadneme ani na stranu osočování druhého („za to můžeš ty!“), ani na stranu sebe-osočování („já jsem špatný“). Prostě a jen: „Já jsem si tě vybral takového, jaký jsi“. A to i tehdy, když nám něco říká „ale tenkrát, když jsme se seznamovali, jsi byl jiný“.

Druhý krok

Teprve když převezmeme za výběr partnera zodpovědnost (a to i do hloubky duše), můžeme přejít ke druhému kroku. I ten stojí docela za to. V okamžiku zranění, hádky, emočního konfliktu a podobných krizových situací je nutné si říci: „Ano, on/ona mi právě nyní dává to, co podvědomě chci. Po čem moje nevědomí touží.“

Proč by tomu tak mělo být? Je to jednoduché – pokud jsme si partnera vybrali takového, jaký je (ne tedy, jaký se jevil našemu vědomí v okamžiku prvotního okouzlení, ale jaký je po celou dobu), je to, co dostáváme (tedy například ten negativní pocit) přesně to, na co je naše hluboké já zvyklé. Co tedy, v jistém smyslu slova, „potřebujeme“. Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom se již dávno rozešli, případně bychom naše jednání upravili do té míry, že bychom to, co opravdu nechceme, v partnerovi nevyvolávali.

Dám příklad: Pokud skrze nějaké partnerovo jednání (či naopak skrze nepřítomnost jistého jednání) stále a stále dostávám pocit, že mě nemiluje, je nutné pochopit, že to s ním NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO. Není to on/ona, který/á mi to „dělá“, jsem to já, kdo to přitahuje, vyvolává, kdo to chce. Pouze si toho nejsem vědom.

Ale co tímto krokem dosáhnu? Tímto veledůležitým krokem odtahuji moji „bojovou pozornost“ od partnera. Přestanu s ním válčit, cítit se skrze něho zraněný, přestanu ho vinit z toho, že „to s ním není k vydržení“. Všimnu si, že ačkoliv tento pocit mám často, vydržel jsem to s ním celých dvacet let. Zvláštní, ne? Tímto druhým krokem se tedy přestaneme zabývat tím druhým a můžeme se v dalším kroku obrátit směrem k nám samým. Protože - jedině tam je řešení.

Třetí krok

Pokud jste dospěli až sem, je třetí krok hračkou. I když je to možná právě ten nejtěžší krok, ale alespoň už neplýtváme naší energií zcela bezvýchodným a nesmyslným směrem – tedy směrem „ven“, ke změně našeho partnera, našeho okolí, k tomu, aby „ostatní konečně něco se sebou udělali“ (znáte to??).

Třetí krok spočívá v tom, zjistit, proč potřebuji právě tento negativní pocit, který od partnera tak často dostávám. Odpověď nikdy neleží v naší přítomnosti, nýbrž je ukrytá v našem dětství. Zde je zřídlo nejen pozitivních pocitů a vlastností – kreativita, hravost, talent pro to či ono – ale zde leží příčina našeho celoživotního vyhledávání zcela specifických negativních pocitů – studu, hněvu, zklamání, pocitu nedostatečnosti, nelásky, nedocenění, odmítnutí, přehlížení a mnoha jiných.

Za naši zpočátku zcela nevědomou touhu po těchto pocitech nikdo nemůže. Nemá nejmenší smysl z toho vinit naše rodiče a – samozřejmě – o to méně naše partnery. Je to podobné, jako s barvou očí – prostě máme hnědé a nikoliv modré oči. Prostě jsme si v jistých oblastech našeho bytí zvykli na negativní pocity a vyhledáváme je, namísto abychom si zvykli na pozitivní pocity. Ty totiž tenkrát nebyly „na trhu“. A tak dodnes vyhledáváme to, na co jsem si zvykli. A vůbec si nevšimneme, že se „trh“ změnil.

Jak pozitivní, tak i ty negativní pocity patří k nám a jen k nám. Život, zrovna tak jako celé univerzum, je složen ze slasti i z bolesti, ze světla i ze tmy, z jin i jang-principu. Tím, že jsme v tomto světě, žijeme v dualitě a preferujeme vždy to jedno a zavrhujeme to druhé. Tvrdíme, že to jedno je to správné a to druhé to špatné. Ale dualita je – snad s výjimkou několika málo osvícených – podstata naší pozemské existence. Takže nezbývá, než ji přijmout takovou, jaká je. Teprve PAK ji lze změnit.

Naši partneři nám někdy dodávají pozitivní pocity a někdy negativní. To samozřejmě neznamená, že se s tím musíme vždy smířit. Ale je obrovský pokrok si uvědomit, že něco v nás to tak chce. To je velký kus cesty k nezávislému a přesto hlubokému partnerství, které nebude vznášet nárok na toho druhého, že by měl uspokojit a naplnit něco, co uspokojit a naplnit nemůže, neboť to nepatří do „teď“, nýbrž to vzniklo „tenkrát“. K partnerství, jež se tak může stát úžasným a především vědomým tancem Šivy a Šakti, boha a bohyně.

---------
A pokud byste o tomto nechtěli jen číst, ale to i zažít, mám pro vás seminář:
Vztahy třetího stupně - víkendový konstelační seminář s Janem Bílým. Informace zde.

úterý 6. srpna 2019

Jednoduchá příhoda

Muž se vrací domů. Včera se trochu pohádal se ženou a tak, aby ji usmířil, ji koupil kytku. Žluté tulipány. Přijde domů a ženě kytku dá. Ta ale neprojevuje příliš velkou radost. Hned ji napadne, že by její muž měl vědět, že tulipány moc nemiluje a žlutou barvu přímo nesnáší. A tak řekne polohlasem: „No, to je hezké. ... Ale lepší by bylo, kdybys mně pomohl s luxováním. Mám toho až nad hlavu.“ To muže neobyčejně zabolí. Je velice citlivý na jakoukoliv nespravedlnost a toto je nespravedlnost volající přímo do nebe. Cítí se jako malý kluk, který už zase udělal něco, co myslel dobře, ale setkal se s nevděkem. Stáhne se do své pracovny a za sebou ještě třískne dveřmi. (Případně odejde do hospody – horší varianta.) Konec jednoduché příhody.

Pojďme se nyní na tuto příhodu podívat nejprve psychologicky. Žena byla celý den doma, starala se o děti, uklízela a je unavená. Přála by si pozornost. Třeba, aby ji muž vzal do náručí, aby ji řekl něco hezkého, ale především, aby vycítil, co jí chybí. Žluté tulipány to nejsou. Je jím deprimována a neudrží se, aby mu to neřekla. Na chvíli se postaví do pozice kárající maminky, která svému synu vyčítá, že se o ni nestará tak, jak by si to přála – že ji neuspokojil.

Muž přichází domů s latentně špatným svědomím kvůli včerejší neshodě. Je soustředěný na odčinění – je tedy zaměřen především na své vlastní pocity. V tomto rozpoložení si ani nevzpomene, že jeho žena nesnáší žluté tulipány. Když se ovšem jeho pokus o odčinění (který by vlastně vůbec neměl mít, neboť se hádali oba, a tento jeho pocit ho a priori staví do pozice dítěte) nesetká s uznáním, onen malý chlapec v něm propukne naplno. Je mu vlastně do pláče. Namísto toho (muži nebrečí) se uzavře. Vlastně trucuje, tohoto pocitu si ale nevšimne, protože ho dusí ona „nespravedlnost“. Namísto toho za sebou práskne dveřmi.

Uděláme nyní krok hlouběji. Podle rodinných konstelací je partnerský vztah založen na tom, že oba partneři si navzájem „dávají“, a toto dávání oplácejí ještě větším dáváním. Už zde je zajímavé, že v češtině je používáno slovo „dávat“ ve dvojím smyslu – „dám ti dárek“ ale také v negativním smyslu „ty mi ale dáváš!“ Muž tedy chce dát své ženě žluté tulipány, ale jeho žena tento dar nemůže přijmout, protože očekává něco jiného. Její muž ovšem má nárok na oplatu tohoto dávání. Jenomže žena nemá z čeho dát. Nejen že je unavena, ale jeho tulipány ani nevnímá jako něco, co by měla (například sexem) oplatit. Vzniká tedy nerovnováha. Je to ovšem nerovnováha pouze zdánlivá. Protože ona mu něco dala. A on jí svojí reakcí (prásknutím dveřmi) také.

To je totiž už třetí úroveň, na kterou se dostáváme. Muž je od malička zvyklý na „nevděk“. Proto je tak fixován na (ne)spravedlnost. Když byl malý chlapec (řekněme dvouletý), chtěl být za to, co dělal, chválen. Jeho rodiče ale sami nebyli chváleni a tak svého synka také nechválili. Protože ale děti potřebují pocity, a když nedostanou pozitivní, tak se spokojí i s negativními – zvykl si na to, že za to, co dělá, nesklidí pozitivní pocit vděku, ale negativní pocit odmítnutí. Nahrazení (chybějících) pozitivních pocitů negativními je známý jev. Dítě, které by nedostalo vůbec žádné pocity, by nepřežilo. Tak se spokojí alespoň s negativními – smutek, vztek, bolest.

Jeho žena mu tedy jeho (nepodařené) dávání oplatila (byť zcela nevědomky) přesně tak, jak to jeho malé vnitřní dítě chtělo – nevděkem. Lze říci, že na hluboké a v naprosté většině případů nevědomé úrovni on dostal přesně to, co chtěl. Možná, že jeho podvědomí ho dokonce neomylně vedlo ke koupi žlutých tulipánů, protože vědělo (podvědomí má skvělou paměť), že jeho žena tulipány nemá ráda. Recipročně tím, že práskl dveřmi potvrdil její negativní pocity a tak ji také něco „daroval“. Ona totiž vyrůstala s násilným otcem, který po hádkách vždy práskal dveřmi.

Všimněme si, že tento manželský pár si tedy touto malou příhodou splnil oboustranně svá hluboká očekávání. Zvenčí se může stát, že pokud se toto bude dít často (a ono se to děje často), nepochopí jejich přátelé, proč se nerozejdou. Zevnitř je však zcela jasné (a třeba konstelace to ukazují), že jakkoliv vypadá jejich manželství únavně až strašně, neexistuje možnost rozchodu, neboť si oba (často) dávají to, co potřebují – potvrzení jejich očekávaných negativních pocitů.

Do té doby, než oba pochopí tyto mechanismy, budou si navzájem dělat život peklem, ale zůstanou spolu.
--------------------

Za několik dní bych zde rád napsal další malý článek o tom, "jak z toho ven".
A pokud byste měli chuť na seminář, tak mrkněte na www.konstelace.info - 6. - 8. září máme na programu vztahy!!!

úterý 16. července 2019

Prodaná nevěsta aneb sex ve vesnici

Toto je zápis téměř neuvěřitelné konstelace opery „Prodaná nevěsta“ jež – jak ctihodný čtenář jistě ví – pochází z pera Bedřicha Smetany podle libreta Karla Sabiny. Už několikrát jsem zažil, že při konstelaci známého literárního nebo hudebního díla se ukazují zápletky a skryté souvislosti, které ex post vysvětlují jisté kontroverzní či poněkud záhadné prvky díla. Co jsme ovšem zažili při „Prodané nevěstě“, předčilo všechna očekávání.

Pro osvěžení paměti: Patrně nejznámější česká opera pojednává o lásce Jeníka a Mařenky. Poslední jmenovaná je však nucena do sňatku s Vaškem, synem bohatého sedláka Míchy ze sousední vesnice. Zdá se, že sňatek byl předem domluven; v opeře padne zmínka o tom, že otec Mařenky Krušina se u Míchy nějak zadlužil a Mařenku jeho synovi přislíbil. Do hry vstupuje dohazovač Kecal, který Jeníkovi vypráví o bohaté dívce, skrze kterou, když si ji vezme, tak nejen že vyžení věno, ale dostane od Kecala ještě i tři sta dukátů. Na tuto nabídku Jeník přistoupí s tím, že s Kecalem uzavře písemnou smlouvu, ve které je uvedeno, že Mařenku dostane prvorozený syn Míchy. Mícha ovšem měl syny dva, z nichž ten první byl zavržen a – jak se ukáže – jím je Jeník. Nakonec se tedy všichni (až na Kecala) radují, že „dobrá věc se podařila“ a jdou domů. Tolik oficiální verze.

Jak konstelace ovšem odhaluje, za touto prostinkou zpěvohrou se skrývá téměř neuvěřitelný propletenec skandálních poměrů v navenek počestně se tvářící jihočeské vesnici.

Konstelace – první akt

Začínáme s téměř plným obsazením. V konstelaci stojí zástupci za Jeníka a Mařenku, Kecala, Míchu, rodiče Mařenky Krutinou a jeho ženou Ludmilu, Vaška a krásnou komediantkou Esmeraldou. Pro zajímavost uvádím rozestavení osob krátce po zahájení konstelace (obr. 1) a jejich počáteční pocity.


Mařenka: „Mě tu zajímají hlavně ženy. Ale nevidím na ně. A dívám se tady úplně ven, jako bych chtěla pryč.“
Jeník: „Mě není jasné, kdo je kdo. A tak se soustřeďuji na otce (Míchu) a když se pohnu, tak mám pocit, že otáčím a hýbám celým prostorem, všemi přítomnými. Jako kdyby se to celé točilo kolem mě.“
Kecal: „Zajímá mě Mařenka a je mi tu moc dobře. Se těším, že se tady něco uštrikuje, ale ještě jsou všichni takoví ... v záběhu.“
Vašek: „Mě to vytlačilo sem na okraj a zajímá mě Esmeralda.“
Mícha: „Já tu jsem jako na obrtlíku – zajímá mě Mařenka přede mnou, ale cítím, že za mnou ještě někdo je, který – nebo která – mi dýchá na krk.“
Jan, který konstelaci vede: „Je to muž nebo žena?“
Mícha: „Asi žena, jo, je to žena.“
Ludmila (matka Mařenky): „Chci být ve středu dění, ale motá se mi z toho hlava a přijdu si jako na kolotoči.“
Krušina (Otec Mařenky): „Nó ... mě se líbí Mařenka.“ (Smích – Jan poznamenává, že to asi nebude mládeži přístupné.)
Esmeralda: „Mě se líbí oba muži tady – Vašek a Jeník. S Vaškem tak nějak koketuji a Jeníka bych si chtěla vzít a usadit se s ním. A pak jsem měla ještě jednu představu – že toto je otáčivé jeviště a já se všema chlapama se točím kolem těch žen, které stojí ve prostředku.“

Jan: „Tak, teď potřebujeme pro tu ženu, kterou Mícha zmínil, že stojí za ním. Ještě nevíme, kdo by to mohl být, ale někoho tam postavíme.“ (Do konstelace vstupuje Žena, nevíme ovšem, zdali se jedná o tu první zapuzenou ženu Míchy, v opeře nezmiňovanou, nebo o jeho druhou ženu Hátu, či o někoho úplně jiného.)
Kecal si mne ruce a očividně se raduje. Na otázku, co se u něj děje, říká: „Já totiž tady jako jediný vím, o co jde.“
Mícha (po příchodu Ženy, která si stoupne za něj a na kterou se otočí, takže nyní stojí zády ke všem ostatním): „Já jsme tak nějak rozpolcený. Když se dívám na ni (myslí tím Ženu), tak jako bych se zároveň měl dívat na to, co je za mnou (zbytek vesnice), a když se dívám na ten zbytek, tak bych se měl dívat na ni. To jsou dva světy a jeden nemá vědět o druhém, ale já je spojuji.“

Během toho se všichni zbývající (vesnice) otočí na mluvícího Míchu a sledují ho.
Žena: „Já si nejsem jistá, jestli jsem jeho manželka. Spíš se cítím jako děvečka, se kterou on... A nikdo to nemá vědět, má to každopádně zůstat tajemstvím.“
Kecal se usmívá: „Ale já to vím. A tady se celý ten průser začíná hezky ukazovat.“
Během toho se Mařenka postaví před Jeníka, který ji chytne za ramena. Na na otázku, co se děje, říká: „Jo, já k němu pozadu zacouvala a je mi tu hezky, ale nemůžeme být úplně spolu. Jako kdybychom byli spíš sourozenci než milenci.“ (Tato situace je na druhém obrázku.)


Nyní promluví Krušina, který ukazuje na Ženu: „To totiž je její máma. Máma Mařenky. To každý vidí, protože tu krásu má Mařenka od ní a ne od mé ženy Ludmily.“

Hluboké ticho

Nastává hluboké ticho, ve kterém přemýšlíme, co to znamená, když by Ludmila nebyla matka Mařenky.

Jan (k Ludmile): „To ale na tebe vrhá trochu divné světlo...“
Ludmila (přidušeným hlasem): „Já jsem potřebovala na tu ženu vidět (ukazuje na Ženu), ale pořád mám závrať.“
Krušina: „Ludmila nemohla mít děti. A tak jsme se dohodli, že já s tou ženou ... no a hned po porodu jsme ji vzali k nám.“
Kecal si v pozadí mne ruce a tváří se, jako by se radoval, že to konečně vychází na světlo.
Nastane opět velké ticho.

Jeník (ukazuje na Ženu): „Já to trochu rozčísnu. Tohle je totiž i moje máma.“
(Všichni jsou z toho v šoku.)
Mařenka: „To tedy sedí. Když jsme tu začínali, tak jsem si říkala: ‚To by byla prča, kdybychom byli sourozenci.‘“
Jan (Obrací se k Vaškovi): „Tím pádem máš šanci. Protože tihle dva se nemůžou vzít.“
Krušina: „A to je taky ten starý dluh, který tam byl.“
Ludmila: „Jak jsi to řekl, tak se mi hodně ulevilo. Ta závrať přestala.“
Kecal (záhadně, jako kdyby znal odpověď): „No ale když ona (ukazuje na Ženu) je jejich dvou matka, tak kdo je pak jejich otec?“

Jan: „Ano, ta otázka dává smysl. Protože kdyby otec všech těch třech, tedy Vaška, Jeníka a Mařenky byl Mícha, tak by nedávalo smysl, že chce provdat Mařenku za Vaška.“
Krušina: „Otec Mařenky jsem jasně já.“
Esmeralda: „Tedy, jestli dovolíte, já jsme matka Vaška. Proto s ním od začátku laškuji a teď si uvědomuji, že v tom není nic sexuálního. Spíš takový nepřiznaný mateřský pocit.“ (Nyní propuká všeobecné veselí.)
Vašek: „Jo, to sedí. Já bych nejraději s Esmeraldou zmizel z vesnice, někam daleko. Protože to tu všichni vědí.“
Kecal (k Vaškovi): „To ale stejně neuděláš.“
Vašek: „Ne, ale chtěl bych.“
Jan: „A kdo říká, že ne. Ona ho už dostala do té medvědí kůže, možná že je to začátek.“
Žena: „Ale já nejsem jeho (Míchova) žena. Já jsem fakt jen děvečka. A matka těch dvou. Ale to se nesmělo vědět.“
Jan: „Pak tady ale chybí jeho žena, Háta.“ (Přivádí ji na scénu.)
Háta (si stoupá k Vaškovi a stává se stále hysteričtější): „To sice není můj biologický syn, jeho porodila Esmeralda, ale já ho vzala za svého. A oni pak z vesnice odjeli. Ale to už je dávno. A já ho celou dobu hýčkala jako svého. A teď jsou zase tady. (Křičí) A všechno to svinstvo vyjde najevo. A já budu vypadat jako blbá nána, která má za manžela kurevníka!“
Mícha (lakonicky): „Já jsem totiž asi vojel celou vesnici. A komedianty k tomu.“
Kecal se začne smát: „To je dobrý, že to říká, to je moc dobrý.“
Jan: „A proč vlastně?“
Všichni: „Proč? No přece - proč bychom se netěšili!“

Překvápko

Jan (k Ludmile): „Takže pojďme to shrnout. Ty jsi nemohla mít děti. A Mícha měl děvečku, která byla ochotná, ti to dítě – Mařenku – porodit. Za to se vaše rodina Míchovi zadlužila. Ačkoliv to vlastně nebyla Míchova zásluha, ale spíš té děvečky, protože tamhle starý Krušina byl otec Mařenky a věděl o celém dealu.“
Mícha: „No, ale já si myslel... Já myslel, že jsem to byl já... (dívá se vyčítavě na Ženu-děvečku.)“
Kecal: „Překvápko. Ona to ví. (Ukazuje na Ženu-děvečku.) Ona to celé navlékla.“
Žena: „Mlč!“
Kecal: „Ten deal vypadal totiž původně jinak. Mícha si myslel, že ta děvečka otěhotněla s ním. A plácl si s Krušinou, že Krušinovi vezmou to dítě k sobě a budou ho mít za své. Ale Krušina dobře věděl, že je otec Mařenky, protože ... no protože to věděl. Protože s ní spal.“
Jan: „Jasně, to dává smysl. Kecal tedy věděl, že Jeník a Mařenka mají stejnou matku. A tak chtěl za všechny prachy přemluvit Jeníka, aby si Mařenku nebral. Ale nemohl mu to říci na rovinu, protože to bylo vesnické tajemství. Apropos za všechny prachy – odkud vlastně měl těch tři sta zlatých? Docela velká suma na tehdejší časy.“
Mícha: „Ode mne. Já mu je dal, aby zabránil skandálu. Protože já tu spal s téměř každou a vzešly z toho tři děti a možná i další... a to sice všichni věděli, ale kdyby si vzal můj syn moji dceru, tak to by už asi nedávali... I když teď moje děvečka tvrdí, že to moje dcera nebyla.“
Mařenka: „Tak já začínám být pomalu nasraná. Protože jestli jsem tu se všema sourozenkyně, tak to se mi teda vůbec nelíbí.“ (Všichni řvou smíchy.)

Jan: „Ale co Jeník? Teď už víme, že jeho máma je taky ta děvečka, a proto ho Mícha jako prvorozeného zapudil.“
Kecal (bručí pod fousy): „A to nemusel dělat.“
Jan: „Proč ne?“
Kecal (ukazuje na Ženu-děvečku): „Ona to ví. A mně to řekla. Vždyť vám říkám, že to tu všechno navlékla.“

Nyní se Mícha hlásí o slovo: „Tak já tedy, nezlobte se, ale ... musím zrovna úplně nutně na záchod. Takže z té konstelace na chvíli odejdu. Nevím, jestli to k tomu patří, ale prostě to nemůžu vydržet. Z role nevystupuji, ale na chvíli odcházím.“ (Odejde a zanechá Ženu-děvečku společně s Kecalem v konstelaci.)

Vašek: „Jé, mě se ulevilo. Jak je pryč, tak jakoby ze mne spadla ta tíha.“
Jan: „No protože to vypadá, že nikdo tu není ten pravý rodič, ale Mícha držel to tajemství. Ale vraťme se k Jeníkovi, když tu Mícha na chvíli není. Proč tedy říká Kecal, že ho Mícha nemusel zapudit?“
Jeník: „Protože oni jsou mí rodiče. Kecal je můj táta a děvečka je moje máma.“
Jan: „Takže Jeník a Mařenka jsou sourozenci přes matku. Přes tu děvečku tady.“
Kecal: „No jasně, ale ona to ví, samozřejmě. Ale ona, na rozdíl ode mě, nekecá, ale drží jazyk za zuby. Ale jestli se to dozví Mícha, tak mě zabije, protože jsem ho připravil o tři sta dukátů.“

Jan: „A Vašek? O tom jsme se tedy dozvěděli, že je syn Esmaraldy, když byli komedianti před lety ve vesnici poprvé. Esmeralda se spustila s Míchou a otěhotněla a zůstala tu tajně do porodu a pak odjela, takže to vypadalo, že to dítě je Háty.“
Kecal (po straně): „A nikoho ani nenapadlo počítat měsíce.“
Jan: „Co prosím?“
Esmeralda: „To je dobré, že tu Mícha není. Já totiž, když jsme přijeli do vesnice, už těhotná byla.“
Jan: „A Mícha si myslí, jaký je to kanec, a vlastně žádné z těch dětí, které se tu tak rodily, nebylo jeho. To mě tedy podrž. On je neplodný. ... (Otáčí se na Esmeraldu) A kdo je tedy Vaškův otec?“
Esmeralda: „Indián.“
Jan: „Ten, co se opil tak, že nemohl sehrát představení, takže tys přemluvila Vaška, aby si oblékl tu medvědí kůži?“
Esmeralda: „Jo. On to nedal, vidět po tak dlouhé době svého syna ... v takové podobě. Jemu strašně vadilo, že koktá, protože doufal, že z něho bude taky umělec.“
Jan: „Ježíšmajrá.“

(Otevřou se dveře a vstoupí Mícha.)
Mícha: „Já se strašně omlouvám, ale já musím domu. Já se musím převléknout. Já se .... posral.“

Z tlampačů zazní „Proč bychom se netěšili“, vesničané radostně tancují na návsi a oslavují lásku, která vždy vítězí nad lží a nenávistí.
A to je ... Konec.

(Poznámka pro budoucí režiséry/producenty: Možná by stálo zato, zinscenovat tuto konstelaci jako divadelní představení: Ochotnický spolek zkouší Prodanou nevěstu jako činohru, a vezme si na pomoc nějakého konsteláře. V průběhu tohoto experimentu, skrze který zamýšleli pouze vyjasnit některé menší nejasnosti – například proč byl Jeník zapuzen – se vyvine v konstelaci popsané celo-vesnické drama.)

neděle 30. června 2019

Čas změn. Hustých.

Možná, že patříte k lidem, kteří, aby se nezbláznili, jednoduše přestali sledovat zprávy. Možná se vám zdá, že „vymknuta z kloubů, doba šílí.“ To ovšem psal Shakespeare už před třemi sty lety. Ale také dost možná, že jste to ještě nevzdali a kladete si onu Gauguinovskou otázku „Odkud přicházíme? Kdo jsme? A především: Kam jdeme?“ V tomto případě by se vám mohl hodit tento článek, který se pouští do popisu hlubokých psychologických a snad ještě hlubších systemických souvislostí současného „času změn“.

Pár faktů

Na začátku jednadvacátého století se setkáváme nejen s velmi rozsáhlými globálními změnami (klima, vymírání druhů, znečištění moří plasty, přesycení informacemi), ale i se změnami v sociologii a psychologii velkých skupin lidí. Po období liberalismu, které by se snad (a nepřesně) dalo shrnout do vět „Pro každého je tu místo“ a „Každý názor platí“, se v mnoha zemích začíná většina voličů přiklánět k pocitu, že „my“ – tedy jejich stát, národnost či jen třeba sociální skupina – má jakýsi přednostní nárok.

To má za důsledek nejen nárůst populismu, tedy strmý vzestup těch politiků, kteří lidem tento nárok potvrzují, ale i selekci informací, které nám sugerují, že ty „naše“ zájmy jsou opodstatněné. Na druhé straně jsou hlasy, jež toto zpochybňují, označovány jako nepřátelské a potlačovány. Byznys s fake-news kvete především z důvodu zvýšené touhy po potvrzení skupinové identity.

Digitalizace

Ukazuje se, že po letech míru a optimistického budování kapitalismu roste ve velké části populace nesnášenlivost. Stavíme-li konstelace na tento fenomén (viz např. můj seminář „Od násilí k síle“)1, ukazuje se překvapivá souvislost mezi neschopností tolerovat jiný názor a digitalizací. Veškerá digitální technologie (počítače, mobily, media a nyní už i „inteligentní“ pračka, lednička či vysavač) je totiž postavena na zcela striktní „mužské“ vyhraněnosti – na jedničce či nule, na ano či ne. Mezistupně a „ženská“2 analogová plynulost a „měkkost“ se nekoná.

Zatímco muži a potažmo mužský princip zápasí v dnešním post-industriálním světě s různými ohroženími či kritikou (např. úbytek spermií, kritika neomezeného růstu, pronikání žen do mužských domén, potlačování přirozené agresivity kluků ve škole atd.), zažívá v oblasti komunikace obrovský rozmach. Analogová realita, jež znamená „od tohoto trochu a od tamtoho také trochu“ se pomalu ale jistě proměňuje ve virtuální buď-a-nebo přesvědčení o pravdivosti (samozřejmě toho mého) pohledu na věc. Jsme tedy svědky opětného návratu víry v tu „naši“ pravdu, případně v pravdu toho, kdo nás vede. V dobách nejistoty se tak opět přimykáme ke kmenové duši.

Vůdci

Na nedávném summitu G20 v japonské Ósace jsme byli svědky podivného souznění tří lídrů současných velmocí – USA, Číny a Ruska. Vladimír Putin tomu propůjčil výraz když prohlásil, že „liberalismus je překonaný.“3 A i když Putin svůj výrok směroval hlavně na problematiku otevřených hranic a migrace, je jeho prohlášení typické pro vzrůstající podporu autoritativních vůdců a jejich akceptování na mezinárodním parketu. S diktátory, autokraty a se silnými, byť demokraticky zvolenými muži (Kim Čong Un, Assad v Syrii, Lukašenko, Maduro ve Venezuele, čínský Si-Ťin Pching, Putin, Erdogan v Turecku, Orbán, Babiš, Bolsonaro v Brazílii, Trump atd.)4 se v posledních letech roztrhl pytel. Liberalismus, zdá se, opravdu není „in“.

Co to ale je, co vede většinovou část voličů k tomu, aby se – alespoň tam, kde volby opravdu probíhají – přiklonili k někomu, kdo je usvědčený lhář, machista, kdo je nebo byl trestně stíhaný, kdo zastrašuje své protivníky a potlačuje pluralitní přístup k informacím, pravdě, k faktům? Proč lidem, kteří podporují například Zemana (jenž se těší téměř neustálé podpoře kolem 50% dotazovaných) nevadí, že ohýbá či dokonce přímo devastuje ústavu ČR? Proč ti, kteří jinak akceptují tresty za porušování pravidel (například platí pokuty), tolerují porušování pravidel ve velkém u svých vůdců. Proč volíme padouchy?

Ignorance elit

Všeobecně přijímané vysvětlení tohoto jevu je zklamání, poté naštvání a nakonec pocit pomsty těch lidí, kteří byli dlouhou dobu státem a především elitami ignorováni. Tvrdí se, že si ona zklamaná část voličů uvědomila sílu svého „ne“ a že, namísto aby k volbám nešli, volí nesystémové „zloduchy“. Že se tedy (byť možná ne zcela vědomě) svojí volbou nestaví za populistu, ale proti tomu, koho by volila elita.

V nedávno vysílaném, velice populárním seriálu „Most“ se Tondova matka obává, že její zjevně talentovaný syn bude okolí pro smích, pokud bude chodit na gymnázium a ne do učňáku. To je realita „nižších“ vrstev společnosti 2019! Volíme Zemana či Babiše, protože ho nevolí vzdělané elity!5

Labilita „půl na půl“

Jsem ovšem přesvědčen, že existuje ještě jiná, hlubší příčina rozdělení voličů či celých národů na přibližně dvě stejně silné skupiny. Tato „vyrovnanost“ je opravdu velice podivná – možná, že jste si už všimli, že mnoho voleb končí v rozmezí 45% - 55%, a že v současnosti právě oněch 50,5 – 55% připadá často právě na onu populistickou, proti-systémovou a anti-elitní volbu.

Již zpočátku jsem napsal, že se nacházíme v dobách změny. Každým předpokladem změny je jistá labilita systému, ve kterém má ke změně dojít. Představte si nyní váhy. Pokud na jedné misce bude kilové závaží a na druhé jen pár deka, asi bychom neoznačili stav váhy za „labilní“. Labilní bude jen v případě, kdy obě dvě misky budou téměř vyvážené. Ale, pokud tedy má labilita nějaký smysl, tak jaký vlastně?

Za tím vším, za labilitou, populismem, za zvýšeným výskytem báťušků-vůdců, kteří chtějí udělat Ameriku opět velkou, jezdí na ruském medvědu nebo slibují ochránit Česko, se skrývá naše touha a zároveň i děs z něčeho, co označuji slovem „megazměna“, případně to vnímám jako největší dobrodružství lidstva. Jde o proměnu našeho genetického kódu, který nás (tak jako všechny živé organismy) nutí k expanzi a množení, dokud okolí, predátoři, nebo nedostatek zdrojů tomuto rozpínání neudělá konec. Případně dokud si my sami nepodřežeme větev, na které sedíme. Tato nadcházející super-změna působí na každého z nás jak nadějí, tak i panickým strachem. Asi tak půl na půl. A protože je společnost velmi citlivý systém, který navenek vyjadřuje to, co se děje v každém z nás, máme onu 50 - 50 labilitu. Nebo také, jak se hojně říká, polarizaci.

Hybris

Jak to přišlo? Vynálezem technologií jsme do rukou dostali nástroj, který zbytek přírody nemá. Umožnilo nám to revoluci, vývojový skok, skrze který jsme si zajistili bezpečí, nadvládu nad přirozenými nepřáteli a nikdy předtím nezažitou hojnost všeho. Zároveň jsme ovšem podlehli iluzi, že „poručíme větru a dešti“, tedy že příroda je nám podřízena. To je nejlépe patrné na oblíbeném a zavádějícím slovním spojení „ochrana přírody“. Ze systemického přístupu víme, že chránit lze jen to, co je menší. Slovy antické tragedie jsme se stali zpupnými, podlehli jsme tomu, co Řekové nazývali hybris.

To, co se musí změnit, nechceme-li jako species skončit (a sebou vzít ještě polovinu biodiverzity), je náš vztah k tomu, co je větší a jehož jsme celkem. To „větší“ není naše dítě – technologie, ale naše matka, příroda. Nutnost této velké změny začínáme cítit všichni. Část v nás po ní touží, část se jí bojí. Ale ještě žádný z nás si ji nedovede představit, neboť je to změna našeho genetického predátorství.

A tak se dělíme na dvě velké, v mnoha případech docela vyvážené a tedy labilní skupiny. Ta jedna chce zpátky do starých dobrých časů. Do doby, kdy jsme měli jistoty a docela jsme si jich i dovedli užívat. Do doby otců zakladatelů, kteří nejen že byli ještě celými chlapy, ale ke kterým jsme mohli vzhlížet. Ta druhá skupina by ráda dál. Jenže neví ještě, kam přesně. A tak protestuje proti té první skupině a chce „změnu“. Ta přichází. Na horizontu se už kupí hory mračen. Držte si klobouky, bude veselo.

-----------------
1 Viz www.konstelace.info/seminare
2 O mužském a ženském principu a jejich projevech viz článek zde.
3 Zdroj citátu je zde.
4 Výčet je neúplný, nicméně snažil jsem se o posloupnost od diktátora k více-méně demokratům.
5 Intence tohoto článku není kritika elit, takže netřeba zmiňovat, že o tuto nenávist se elity zasloužily z velké části sami – právě ignorováním potřeb či poučováním té části národa, kterou elity považují za více-méně zaostalou.

pondělí 20. května 2019

Kmenové duše, náboženství a ufón

Přepis globální konstelace na konci konference „Konstelace a společnost“.

Na úvod: Konstelace navazovala na můj referát o možnostech konstelační metody ve společenském kontextu a především o nutnosti radikální změny našeho myšlení a chování. Mé úvahy o tomto tématu naleznete v předchozím článku na tomto blogu. V konstelaci stáli: Tři největší monoteistická patriarchální náboženství a jejich zakladatelé – proroci. Tedy Mojžíš a Judaismus, Ježíš a Křesťanství a Mohamed a Islám*. Kromě toho ještě Země (Gaia) a návštěvník z daleké galaxie a daleko vyspělejší kultury – Ufón. Uprostřed kongresové haly stála váza pestrých květin, kterou jsem tam z nějakého popudu nechal stát.

Počáteční situace: Po chvíli hledání svých míst se ustanovili tři skupinky – poměrně daleko od sebe stáli vždy zakladatelé – proroci a „jejich“ náboženství. Ufón nejprve velkým obloukem obešel všechny tři skupinky aby se nakonec zastavil ve středu před kyticí, naproti Gaie. (Viz diagram)


Po úvodních pohybech se nyní ptám na pocity jednotlivých reprezentantů.
Mojžíš: „Mě fascinuje Ufón, nedokážu se od něj odpoutat. Za sebou potřebuji mít Judaismus. Ale nepotřebuji ho vidět.“
Judaismus: „Cítím přísnost a exklusivitu. Když kolem prošel Ufón, tak mě to moc rušilo.“
Ježíš: „Mně je dobře, zajímavá je ta kytka ve středu, a taky Gaia.“
Křesťanství: „Držím Ježíše za cop a nejraději bych ho odtáhla od všech těch co tu jsou pryč. A nikdo z nich se mi nelíbí a dívám se na ně s velkou ostražitostí až nepřátelstvím.“
Mohamed: „Já jsem zamilovaný. Úplně, totálně zamilovaný. Nic jiného než ona (ukazuje na Islám) mě nezajímá. A když tam mluvili Ježíš a Křesťanství, tak mě to upozornilo na to, že tady budu muset něco bránit, že tam je něco ohrožujícího.“
Islám: „Pro mě nic jiného než on neexistuje, míchá se ve mě bláznovství, láska a jsem taky hodně mimo. Půjdu za ním, kamkoliv on půjde.“


Jan: „Nechme to na sebe chvíli působit...
(Po chvíli): Chápete teď, proč se mladí muži a mladé ženy opásají výbušninou a vyhodí se někde, kde si myslí, že je hodně nepřátel, do vzduchu? A proč je nemožné, je racionálně přesvědčit o nesmyslnosti takového jednání?“ (Pauza)
„A jak se daří Zemi – Gaie?“
Gaia: „Mně se daří dobře. Ale vnímám tady tu agresi (ukazuje vpravo na Křesťanství). Tady (vlevo – Islám a Judaismus) to není tak silné.“

Jan: „Tohle je také něco, co potřebujeme strávit. Neboť my patříme do jedné z těchto skupin. Historicky, tradičně, našimi kořeny, naší kulturou. A asi musíme strávit, když Gaia říká, že my, aspoň vůči ní, jsme nejvíc agresivní. Když si všimla toho, že to, co ji nejvíc ohrožuje, v současné době pramení odsud.“ (Ukazuji na Křesťanství). „Že to bylo křesťanství a především protestantismus, který nejprve v Evropě a pak v celém světě teprve umožnil rozvoj té vědecko-racionálně-technologické a nesmírně expanzivní civilizace**, ve které dnes žijeme.“ (Pauza)


Jan: „A last not least – jak se daří Ufónovi?“
Ufón: „Já jsme byla nejdřív u Ježíše, pak u Mohameda a nakonec u Mojžíše. Vždycky jsem šla k zakladateli. A vždycky se tam něco stalo, proběhlo nějaké předání nebo požehnání, které chtěli. A teď mě velmi fascinuje ta kytka, ta přitahuje i tu karmu a v tom jsou všichni napojení. Ta kytka je vysílačka.“

Jan (po chvíli mlčení, k Ufónovi): „Můžeš jim říci ‚Vy tady máte krásné kytky. ... Ještě.‘“
(Ufón to dělá.)
V sále panuje hluboké ticho.
(Po chvíli) Jan: „Děkuji, vystupte z rolí.“


Závěrečná poznámka:
Konstelace by určitě mohla pokračovat ještě dál. Možná, že by se ukázalo, že islám se svou „plamenou“ (sebe)láskou je jen o pět set let pozadu za křesťanstvím, možná, že by agrese a expanze, která byla cítit z křesťanství, byla redukována a proměnila se v pochopení a nabídku spoluprce, tak jak to některé současné křesťanské směry dělají. Možná že bychom též pochopili, že nehledě na Mojžíšovu inspiraci ufónem (koneckonců Erich von Däniken v tomto směru nabízel sice mnohdy fantastické, nicméně zajímavé teorie) je dřívější i současný judaismus naprosto dokázán na „přísné zákony“, neboť jen tyto zaručují obrovskou soudržnost židů, kteří byli po tisíciletí pronásledováni. Pokud jste totiž obklopeni nepřáteli, kteří vám jdou po krku, idea vyvoleného národa velice pomáhá.

Ale já ve vedení konstelace pokračovat nemohl. Nemohl jsem pokračovat, neboť jsem se „sám dostal do konstelace.“ Stal jsem se součástí systému a to je, jak víme, naprosto nepřekonatelná překážka pro konsteláře. Zcela mě odrovnala věta, která ke mě přišla odněkud a kterou jsem pak dal do úst Ufónovi: „Máte tu (ještě) krásné kytky.“ Myslím, že v této větě vězí hluboký smysl této, pro mě nesmírně závažné, konstelace. Děkuji za to, že jsem se jí mohl zúčastnit, chvíli ji vést a pak se jí vystavit.

----------
* Označení a jména všech zástupců stojících v rolích píšu s velkým počátečním písmenem.
** Možná, že současná expanze Islámu je pouze jakousi odpovědí na expanzi právě této protestantské, racionální a vědecko-technologické expanze Západu.

Konstelace pro novou společnost

Papír na úvod workshopu "New polis" Jana Bílého na konferenci ČASKu, neděle, 19. 5. 2019

Po dvaceti letech konstelací jsem přesvědčen, že pro cestu k nějakému novému, udržitelnému vztahu s planetou Země je nutné nejen vnímání souvislostí, ale také radikální změna vědomí. Jedině tak se můžeme vymanit ze zajetí kmenové duše a dostat se postupně, nejen jako jednotlivci, ale i jako celá společnost, k moudrosti a vnějšímu i vnitřnímu míru.


Tak vzhledem k tomu, že mluvím na konstelační konferenci, tak zde nebudu vysvětlovat, co jsou konstelace. Možná se zmíním jen o jednom jejich aspektu, který, jak se uvidí, bude pro můj příspěvek ten nejdůležitější. Konstelace jsou dle mých zkušeností ten nejvíce konsekventní pohled na celek. Už z definice konstelací coby práce se systémem jsme nuceni mít na zřeteli, že pokud se v průběhu přikloníme k té či oné straně, k tomu či onomu členu rodiny, partnerovi, části firmy nebo i jedné skupině ve společnosti, ona pověstná „duše systému“ se nám zcela uzavře a přestane nám dodávat informace. Pravá komunikace je totiž vždy založena na úctě a respektu a nesnáší stranění a manipulaci.

Pokud se dostatečně dlouho zabýváte konstelační prací – ať už jako konstelář nebo třeba „jen“ jako účastník seminářů, nevyvarujete se plíživé intoxikaci vašeho pohledu na svět, intoxikaci, která ovšem není smrtelná, spíš naopak. Otevře vám oči. Mým studentům také na začátku výcviku říkám, aby počítali s tím, že po výcviku budou vidět svět a jeho souvislosti prostě jinak. Také jim opakuji, že toto „jinak“ zdaleka není příjemné, že to nenapomáhá kariéře, nevede ke šťastnému konzumu předkládaných pokrmů, ať už těmito míníme materiální věci, informace nebo třeba i duchovní učení.

Konstelace tedy mění náš obraz světa, na tom se myslím zde můžeme shodnout. Pojďme se podívat na to, jak přesně. Již jsem zmiňoval „duši systému“. Co to vlastně je, taková systémová duše? Je to síla, která se stará, aby se ten který systém nerozpadl na nesourodé a vzájemně se nepodporující části. Hellinger mluví o svědomí systému, které nás nutí, chovat se v souladu s tím, co je dobré pro celek. To znamená, že podle oněch třech systemických zákonů, které byste měli znát :-), pokud můj dědeček propil statek, z čehož důvodu se o něm nesmí mluvit, tak je velká pravděpodobnost, že já, jeho vnuk, se stanu třeba závislým na pervitinu, neboť moje závislost je vedlejším produktem mého zastupování dědečka v našem rodinném systému. Jednoduše se starám o jeho památku, byť to dělám nevědomky a sebedestruktivně. Systému je to putna, stačí, že bude zase kompletní.

Podobně je to s firmami, spolky, stranami a v neposlední řadě i s manželstvím. Tyto systémy patří do druhé kategorie – do takzvaných kmenových systémů. Rozdíl mezi „kmenem“ a rodinou je ten, že mých předků se nikdy nezbavím a z mé rodiny tak nikdy nemohu úplně vystoupit, svůj kmen ale čas od času změnit mohu. Ze slávisty se mohu stát sparťanem, z fašisty komunistou, z Bavora islamistou a dokonce si mohu najít i novou manželku.

Jak rodina, tak i kmen se cítí celiství tehdy, když každý jejich příslušník má své místo. Rodina ovšem má jednu velikou výhodu – jak již jsme pravil, z rodiny se těžko mohu dostat ven. To, že se moje děti ke mě nehlásí, nebo dokonce že se se mnou soudí, ještě neznamená, že přestávají být mými dětmi. A totéž platí o rodičích a dalších příbuzných. U kmene je to jinak, a tak si kmen jistí své ovečky tím, že jim nabízí exklusivní ideologii, proč je členství výhodné. Každý kmen se zakládá na výhodách tohoto členství a čím méně jsou tyto výhody patrné, tím více operuje kmen s pojmy jako hrdost, vyvolenost bohem, právo utlačovaných, národ, krev, čest, historický odkaz, svoboda.


Asi už vidíte, kam mířím. Minulou neděli jsem po probuzení zůstal líně v posteli a pustil si mé oblíbené rádio, ČR plus. Během půl hodinky jsem vyslechl dva drastické příklady kmenové duše – nejprve pořad o Vladimíru Gilu-Rodionovi, záhadné postavě druhé světové války, který padl do německého zajetí, poté se stal velitelem bojového oddílu Rusů, kteří bojovali na straně Němců a dokonce příslušníkem elitní jednotky SS, aby se pak opět přidal k ruským partyzánům. Jen připomenu, že během druhé světové války vraždili Němci Rusy, ať už zajaté vojáky nebo civilní obyvatelstvo, stejně nemilosrdně, jako předtím v občanské válce bolševici své odpůrce.

Druhý pořad byl o irácko-kurdské komunitě Jezídů, kteří byli během nedávného rozmachu Islámského státu terčem neobyčejně krutého pronásledování. Mnoho jezídských žen bylo islamisty znásilněno a prodáno do sexuálního otroctví, což samozřejmě vzbudilo vlnu solidarity na západě. Teprve nedávno proběhla medii zpráva, že jejich komunita odmítá přijmout děti znásilněných matek. Ty jsou tak nuceni dávat své děti k adopci (zdroj). To opět vzbuzuje naši nevoli, tentokrát proti Jezídům. Přitom si nevšímáme, že jedna kmenová duše, totiž ta naše, odsuzuje jinou kmenovou duši, jezídskou, když se chová tak, že my to nedovedeme dát do souladu se souborem našich vnitřních pravidel a etických zásad. A to poté, co jsme se právě této kmenové duše zastali, když byla vyvražďována třetí, ještě méně pochopitelnou kmenovou duší, islámem. Takže jsme – zklamaní.

Jak jsem už mnohokrát psal a v přednáškách opakoval, téměř všechno násilí, všechny války, pogromy, genocidy a potažmo většina konfliktů pramení ze skupinové dynamiky – především z oné kmenové příslušnosti. V rodině sice také často otec, matka či další příbuzní páchají násilí na dětech, toto si ale co do počtu obětí nezadá s násilím, které pácháme ve jménu té či oné kmenové duše. „My“ se prostě cítíme být v právu, když „jim“ ukážeme, zač je toho loket.

Poslední dobou stavím do konstelací, které mají co do činění s kmenovou duší, zajímavý prvek. Budete se usmívat – zatímco Bert Hellinger stavěl do konstelací starých, ale rozhádaných manželů smrt, já stavím do konstelací ufóna. Představte si například dvě firmy, které vedou nelítostný konkurenční boj. A teď tam přijde návštěvník z vesmíru, z nějaké podstatně vyvinutější civilizace. A diví se.

My se totiž globálně viděno nacházíme přesně v tomtéž stádiu vývoje, které je v mytologické historii Číny nazýváno obdobím válčících států. To skončilo v roce 221 př. n. l., kdy vládce státu Čchin Š'-chuang-ti dobyl poslední ze zbývajících států a poprvé v dějinách tak sjednotil celou Čínu. Což je bohužel v našem věku, v situaci, kdy téměř deset států disponuje nukleárním arzenálem schopným několikrát zničit Zemi, jen těžko proveditelné.


Na rozdíl od starověké Číny si ovšem válčící státy nemůžeme dovolit. Z jednoho prostého důvodu – stojíme před tak drastickými a dalekosáhlými změnami, že bude nutné, veškerý kreativní potenciál lidstva upřít na vyřešení toho největšího problému – infekce Země lidmi. Vím, že to zní drasticky, ale za pomocí naší nejsilnější zbraně – technologie – jsme schopni vyhrát definitivně válku s naším okolím, totiž s přírodou. Nějak si ovšem stále ještě neuvědomujeme, že právě na ní jsme, coby její děti, zcela závislí.

A tady nastupují konstelace. Jak všichni víme, v konstelacích hledáme způsob, jak uvést všechny členy systému do souladu a optimální funkčnosti. To, co mnoho lidí stále ještě nevidí, je fakt, že ten „náš“ systém není jen naše rodina, facebooková bublina nebo třeba Česká republika, kterou chceme chránit před hordami uprchlíků. On ten náš systém není ani jen Evropa a dokonce se ten celek, se kterým jsme osudově svázáni, nejmenuje „lidstvo“, ale matka Gaia. Živoucí systém Země, ve kterém my v současnosti působíme coby virus, který svým rozmnožováním hrozí zabít celý hostitelský organismus.

Co je tedy potřeba, je radikální změna vědomí. Mám za to, že části společnosti toto už vnímají, velká část ovšem ještě nikoliv. Majoritní společnost setrvává v bojích, které provázejí existenci oněch dvou duší, o kterých jsme mluvil a které představují dva počáteční stupně vývoje – tedy závislostní rodinná duše a expanzivní kmenová duše. A jen malá část lidí už směřuje do dalšího stádia, do tak zvané esenciální duše, do období, které je mimo existenciální závislost na rodině a také mimo závislost na uspokojení (spíš se mi zde hodí termín upokojení) svého ega a nutkavé potřeby být členem pokud možno silného stáda.

Od konstelací, ve kterých stavíme členy rodiny a od jiných konstelacích, ve kterých řešíme konflikty na kmenové úrovni (například konstelace pro firmy, spolky a páry), se tak dostáváme ke konstelacím, které budou řešit naši spoluúčast ve Velkém celku, které se budou zabývat naší participací na životě na Zemi. Pokud jste viděli film Avatar, tak snad víte, o čem mluvím.


Všichni inteligentní a soudní lidé, které jsme potkal, byli zajedno v tom, že pokud se nám tato radikální změna vědomí nepodaří, budeme následovat osud dinosaurů, kteří, jakkoliv vše-mocní, omnipotentní, nepřežili katastrofu, kterou ani, na rozdíl od nás, sami nezavinili – srážku Země s malým asteroidem. Jak se historie opakuje – i tato katastrofa měla před osmdesáti miliony let za následek drastickou změnu klimatu. Přežili – mrňaví hlodavci.

Naše genetické vybavení nám v procesu transformace směrem k naší esenci a tím do souladu s přírodou nepomůže. Naše geny totiž velí preferovat sebe sama nad ostatními, ať už jedinci, nebo druhem. Naštěstí jsme vybaveni vědomím a schopností, spatřit, byť na chvíli, tak jako se to v konstelacích děje, ten celek zvenčí. Tak trochu jako ten ufón, co přistane na Zemi a teď zde vidí tu paseku, kterou tu my produkujeme. Ale i tu krásu, která to doprovází. A diví se a žasne. A odletí, ale bude se opět vracet. Pokud jste viděli indický film P.K., tak víte, o čem je řeč. Naše geny jsou – to říká nejen Richard Dawkins – sobecký. My též. Konstelace nás mohou naučit, stát se nikoliv stádem, ale vědomými individui. Umožňují nám nalézt to, co je větší než my sami. A to aniž bychom pro to museli hrdinsky padnout nebo kvůli tomu hulit matroš.

Děkuji za pozornost.



Fotografie z konference © 2019 Kateřina Grofová 2019

středa 24. dubna 2019

Kdy méně je lépe (a déle vydrží)

Úvod k workshopu na konferenci „What is good enough“, duben 2019 budova Microsoftu, Praha


Dobrý den,
nejprve bych se tak trochu chtěl ospravedlnit, že se budu častěji dívat do mého připraveného papíru – nedělám to na svých akcích často, protože podstatně raději mluvím spatra – i když pak mnohem víc chaotičtěji, přeskakuji z téma na téma, košatím a zadrhávám. Ale moje zkušenost je taková, že spontánní projev mnohem víc upoutává, než když se něco víceméně čte z papíru, jako to dělám teď.

Má to ovšem jeden jednoduchý důvod – přiletěl jsem dneska v půl druhé v noci z Málagy, kde jsem byl se svou mnohem mladší a mnohem krásnější partnerkou, takže nyní se nacházím ještě tak trochu mezi nebem, transem, spánkem, Španělskem a tímto místem. Proto tento papír.

A to bychom byli už u tématu. Protože se naskýtá otázka, proč jsem zpátky neletěl o jeden den dříve, abych se náležitě vyspal a abych tady byl zcela při smyslech. A odpověď je jednoduchá a úplně zapadá do naší doby. Chtěl jsem (nebo tedy spíš chtěli jsme) prostě víc. Víc zažít, delší volno, víc toho stihnout. Možná, že to znáte.

Náboženství „VÍC“

Pokud se nezaujatě podíváme na současnou společnost, tedy na společnost posledních několika století, tak rozpoznáme jakési podprahové, ne zcela uvědomělé náboženství, které je vlastní všem vyznáním, církvím, sektám, ale i vědě, medicíně a samozřejmě i veškerému podnikání.

Je to touha po víc. Víc věřících, víc informací, víc peněz a víc konzumu, víc dotací z Evropské Unie, více zdraví, více obratu a zisku, více volného času. Což, mimochodem, je paradox – víc času na co? Víc času na utrácení těch více vydělaných peněz za více zábavy? Abychom pak museli opět víc pracovat?

V důsledku toho máme víc technologie, víc mobilů, víc aut, víc zastavěných ploch, víc povodní a víc sucha a také stále víc CO2 ve vzduchu. Prostě růst, kam až se podíváš. A to ještě většinou kvantitativní růst, nikoliv kvalitativní, a to i tehdy, když nám reklama namlouvá, že nový mobil je lepší než starý. Ne, není. On toho dovede pouze trochu víc, má víc funkcí a větší rozlišení. Mezi lepším a sofistikovanějším je rozdíl, na který často zapomínáme.

Pouze přírody kolem nás nějak ubývá. Méně motýlů, méně mokřadel, méně divočiny, méně diverzity. A prý ubývá i pocit štěstí, neboť ačkoliv většina z nás má životní úroveň, o které se nějakému dřívějšímu králi ani nesnilo, lidé nevypadají o moc šťastnější. A podle posledních voleb jsou všude, nejen v Evropě, zcela jednoznačně víc naštvanější.

Pojďme se tedy podívat na to, čím to může být. Neříkám že to tak je, protože z mé práce konsteláře, tedy člověka, který pracuje převážně s metodou systemických konstelací (možná odbočka – vysvětlení), vím, že v dynamických systémech, jako je rodina nebo společnost, neexistuje absolutní pravda, ale jen různé aspekty pravdy, které nutno zahrnout do svého chápání světa.

Jedině tak se pak můžeme dopídit toho, co je skryté, čemu zpočátku nerozumíme, neboť se na svět díváme pohledem „buď-a-nebo“. Buď-a-nebo je naprosto přesný výraz digitálního prostředí. Buď-a-nebo je přímka, osa, na které jsme na jednom z obou pólů. Jenomže realita se neodvíjí na přímce. Realita je „jak-i-tak-i“.


Kruh

Tohle, co zde vidíte, je základní geometrický prvek vesmíru, kruh. Pokud se vyznáte v astronomii, tak byste mohli doplnit, že z kruhu jsou odvozeny dva další hodně rozšířené obrazce, spirála a sinusoida, tedy vlna. Mimochodem – dnes už víme, že ve vesmíru je nekonečně mnoho kruhů, koulí, spirál a vln. I světlo, které jsme si dříve představovali jako paprsek, jenž lze nakreslit jako přímku, se ukázalo být vlněním.


Kruh je proto zásadní, neboť podobně jako bytí nemá začátku a konce. Druhá jeho důležitá vlastnost je, že nejlépe znázorňuje cyklus, neustálé střídání dne a noci, měsíčních fází, ročních období. Vše ve vesmíru podléhá cyklickému vývoji, vše se rodí a zaniká v cyklech, v kruzích.

To je věc, kterou dobře znali naši předci, kteří nebydleli – jako my – v plně klimatizovaných bytech, a tak zažívali tyto přírodní cykly, kruh roku, zimu, jaro, léto, podzim, zimu a zase jaro. Takže si nemohli dopřát v lednu jahody, které my dostaneme hned za rohem u Vietnamce, a to aniž bychom se jako Maruška v pohádce museli doprošovat milosti dvanácti měsíčků.

Naši předci také měli ke stáru pocit, že se někam vracejí, odkud narozením vzešli, zatímco nám se zdá, že se zuby nehty musíme držet našeho mládí, protože to je to jediné, co se počítá. Co má cenu. Takový důchodce už vlastně žádnou cenu nemá, naopak nás stojí prachy.

Pokud vyjdete z bytu nebo z kanceláře a postavíte se někam do volné krajiny, tak se setkáte s dalším kruhem. Tvoří ho obzor, kruh horizontu. Abychom se v životě úplně neztratili, potřebujeme orientaci – jak už to jméno naznačuje, potřebujeme vědět, kde Slunce vychází, to znamená, kde leží orient neboli východ, kde zapadá, kde na jihu vrcholí a kde na severu není vidět, neboť tam je je nejníže pod obzorem. Severoameričtí Indiáni, kteří byli zcela jistě podstatně lépe spojeni s přírodou, od tohoto kruhu odvodili tak zvaný léčivý kruh, medicin circle, který používali ve svých rituálech.

Pokud tento kruh sloučíme s cykly, které velice dobře známe, dostaneme takový podivný obrazec, který já nazývám kruh čtyř duší, a který vidíte na tomto obrázku.


Smrt

Možná vás udiví, že na tomto kruhu nejsou vyznačené jen ty cykly, které nacházíme v přírodě – tedy den, měsíční cyklus a rok, ale i životní cyklus – početí, narození, dospívání, puberta, založení vlastní rodiny nebo vrchol kariéry, krize, stáří a moudrost a smrt. Je to tím, že i náš život bychom mohli považovat za jeden velký cyklus.

Problém vězí v tom, že my život nevidíme jako kruh, ale jako vývoj na přímce. Ztratili jsme totiž ono napojení na Boha, nebo na něco většího, než jsme my, na něco, co nám dává pocit smysluplnosti stáří a jakéhosi „návratu ke hvězdám“. To je příčina, proč se děsíme smrti.


A tady také vězí jeden z důvodů, proč chceme „stále víc“, proč nám „pořád stejně“ připadá nudné a „méně“ nás ohrožuje. Jsme totiž přesvědčeni, že pohyb na této přímce nezadržitelně vede k úpadku, stárnutí a ke smrti. A protože to nemůžeme změnit, nechceme se tím zabývat.

Vše, co se nám jeví jako stagnace, jako obrat růstu v úbytek, kontrakci nebo zmenšení, nás konfrontuje s tím, co nejen že nemáme vyřešené, ale co se v lineárním chápání času, bez pochopení cykličnosti a kruhovitého nebo spirálovitého vývoje ani vyřešit nedá. Pokud se tedy chceme dostat z onoho křeččího kolečka neustálého růstu, zrychlování a expanze, musíme se podívat právě na tento náš strach. Strach z méně.

To je ale velice nepopulární téma. A nejen nepopulární, ale pro mnohé i ohrožující. Raději zavřeme oči a setrváme – ve firmě či v korporaci, ve vztahu, který se zakládá na náhražkách skutečné komunikace (televize, sport, konzum, cestování, zábava), ve světě, který nás chlácholí, že to všechno půjde přesně tak dál, jako doposud.

Tento náš strach je částečně pochopitelný – je to onen horor vacui, strach z prázdnoty, který raně novověká věda ještě postulovala jako jeden ze základních principů přírody. Tento strach je nám ovšem také neustále namlouván okolní.

Proč to ale ta společnost dělá?

Vraťme se na chvíli k onomu šamanskému kruhu čtyř kvadrantů. Odpoledne, ve svém workshopu se budeme detailně zabývat cyklickým vývojem, který platí nejen pro roční období, ale například i pro život firmy. Nyní chci jen naťuknout onu moudrost, který tento kruh poskytuje.

Koncept čtyř duší


Ty čtyři kvadranty, které zde vidíte, můžeme přiřadit také k jednotlivým fázím života. Ten první, žlutý je naše dětství. Dětství znamená pro většinu z nás rodinu, mámu a tátu, které jsme si nevybrali a na kterých jsme závislí.

Přibližně kolem puberty vstupujeme do druhé části, která se všeobecně označuje jako dospělost. My jí zde říkáme kmenová duše, neboť po opuštění rodiny, poté, co jsme se na rodičích stali nezávislými, si hledáme kmen spřízněných lidí – ať už je to fotbalový klub, náboženská skupina nebo firma, do které vstoupíme nebo kterou možná vybudujeme. Zde, v kmenové duši, máme jasně daný cíl – vyhrát ligu nebo ovládnout trh. Všechny války a velké spory vycházejí z kmenové duše, neboť ta nám dává důležitý pocit: „My kontra Oni.“

Zajímavé na tom je, že současná společnost trvá na tom, že kmenová duše je vrchol, vše, co po ní následuje, je už sestup ke smrti. Je to z toho důvodu, že sama společnost je ovládána kmenovou duší – kdo neskáče, není Čech, Deutschland über alles, America first atd. Pro společnost je tedy důležité, aby lidé nešli dál, aby se nestali silnými individualitami, moudrými a starými jedinci, kteří se samozřejmě nedají ovládat. Takže nám chce namluvit, že kmenová duše je vrchol a po ní následuje úpadek, kterého je třeba se vyvarovat stůj co stůj.


Udržet se nahoře Na horním obrázku vidíte tak zvanou Gaussovu křivku, která se používá nejen ve statistice, ale hodí se i pro znázornění, jak si vlastně takový náš život představujeme. Začínáme jako malí, závislí, bez-mocní, poté se dopracujeme k postavení, moci, vlivu a posléze pak upadáme, byť se tomu zuby nehty bráníme. Další zajímavá věc je, že se onen vrchol přesouvá do stále mladších let. To je ta červená křivka. Společnost nám namlouvá, že na vrcholu sil, na vrcholu štěstí, zdraví a úspěchu se nacházíme (nebo bychom to měli dělat) ve stále mladším věku. Takže pokud dosáhneme vrcholu, je jasné, že se zde chceme stůj co stůj co nejdéle udržet. To je ale těžko možné.

Jiná možnost je, že si namlouváme, že jsme toho vrcholu stále ještě nedosáhli. V tomhle ohledu působí reklama divy. Máte auto? Tak vám chybí bazén. Máte bazén? Tož vám chybí jachta. Máte i jachtu? Chybí vám vila někde u moře. A pokud máte už opravdu vše, tak se chcete stát například premiérem a mermomocí se v této funkci udržet.

Tím se ale nedostaneme skutečně dál – do esenciální duše. Do moudrosti, do pocitu nadbytku, hojnosti, klidu a především se nestaneme šťastnějšími.

Pojďme se nyní podívat na přechody mezi jednotlivými kvadranty. Ty jsou vždy kritické, ale pro náš vývoj nesmírně důležité. První přechod, který zažijeme, i když si na něj ne vždy vzpomínáme, je narození. To je přechod z té velké duše, kdy „bloudíme po hvězdách“ do našeho těla. Další přechod nás čeká, když se začneme odpoutávat od své rodiny a jdeme do světa. To se děje někdy kolem puberty, někdy ale také podstatně později.


Svoboda esenciální duše

Tak jako je puberta přechod z rodinné duše do kmenové, tak je životní krize, ona pověstná midlife crizis, přechod z kmenové duše do té individuální, do posledního stádia vývoje před smrtí. Právě zde můžeme získat obrovskou svobodu, která je mimo jiné způsobena i tím, že zde ztrácíme strach před smrtí. Ta je, v tomto cyklickém vývoji, vlastně návrat do stavu před narozením.

Přechod z kmenové duše do esenciální, do toho individuálního stádia vývoje, kdy přijímáme život tak, jak je, nemusí být ovšem vždy provázen krizí. Není nutné, abychom dostalo kolem padesátky ze samého stresu infarkt, nemusí nás opustit manželka, nemusí zkrachovat naše firma. Musíme se jen naučit, na tom, co jsme vybudovali a nastřádali během pobytu v kmenové duši, nelpět.

Krize se totiž dostavuje jen tehdy, pokud nenásledujeme přirozené impulzy. Pokud něco nenecháme plynout, pokud se bráníme silou tomu, co je a co musí být, pokud postavíme proudící řece do toku překážky, následuje katastrofa, povodeň, sucho, tajfun. V starořeckém dramatu je katastrofé to, co znovunastoluje rovnováhu. Řešení přechodu mezi kmenovou a esenciální duší je tedy neulpívání.

Následujeme-li cyklický čas a tím jaksi surfujeme na vlně přírody, je po jisté chvíli vzestupu nutný sestup. Je to nezbytné k tomu, abychom se nevysílili, abychom mohli po jistém čase vylézt na další horu, abychom mohli jako lidstvo jít dál. Několikrát jsem zmínil řecké drama. Po katastrofě zde následuje tak zvaná metanoia, změna myšlení, vnímání. Křesťanská nauka z toho udělala pokání, ale to není docela přesné. Je to spíš změna paradigmatu, tedy způsobu, jak se nejen díváme na svět, ale i a především, jak žijeme naše životy. Je to vhled, že méně někdy znamená více.

Více moudrosti, více štěstí, více času na věci, které jsou pro nás a okolní svět opravdu důležité.

Nakonec bych vás ještě chtěl pozvat na jednodenní seminář pro podnikatele a vrcholové manažery/ky, který jsem nazval „Královská cesta“. Tady se podíváme v malém kruhu lidí, kteří mají podobné zájmy a orientují se na podobné hodnoty na to, jak se změnit ze stresovaného manažera nebo vlastníka firem na krále a královny. Pokud jsme na královské cestě, vím, že král či královna neběhají z jedné schůzky na druhou, nemají přeplněný kalendář, neřeší zmateně a nebojují s neustále přicházejícími problémy, ale JSOU. Jsou prostě tady, jsou prezentní, jsou tu pro každého, nerozdělují společnost na ty dobré a ty špatné. A ještě něco – nemusí vždy vědět. Mohou nechat plynout. To je zcela výjimečná kvalita, kterou třeba nejprve do hloubky pochopit.

Děkuji vám za váš čas i pozornost.


Pro ty, které téma zajímá:
Královská cesta. Vědomé podnikání budoucnosti.

Jednodenní konstelační seminář pro manažery a podnikatele
Vedení: Jan Bílý a tým
Místo konání: Coworking centrum Sněmovní 7, Praha 1
Cena: 4500,- (včetně DPH), maximální počet účastníků je 10
Čas: 9:30 - 18:00, prosíme o dochvilnost
Další informace a přihlášky: www.konstelace.info/info-cesta.html

pondělí 4. března 2019

Getsemany

Seděl pod tou „svou“ olivou.

Kam přišli, pokaždé si našel nějaký svůj oblíbený strom, pod kterým pak sedával; lidé říkali, že s ním, když okolo nikdo není, rozpráví. Jak ale mohou lidé vědět, co dělá někdo, když ho nikdo nevidí? Jako malá, když byla sama, tak ji bavilo si povídat s jejími vzdušnými bytostmi – ale o těch se nikdo nedozvěděl, protože u toho také nikdo nebyl.

Cikády řvaly všude vůkol a nad západem, na jinak uhlově černém nebi plném hvězd, dával úzký proužek nejprve temně modré, pak zelenavé, a nakonec vybledle oranžové barvy tušit, že tu kdysi zapadlo Slunce.
Šla potichu, ale on ji přesto slyšel.

„Myriam?“
„Mistře.“
„Neříkej mi tak, kolikrát ti to mám opakovat.“ Přisedla si k němu. „Podívej se na ty miliony hvězd, kdo ví, kolik je tam mistrů a bytostí, které se na nás tady na Zemi s úsměvem dívají. A pro ně jsme možná jak malé děti.“
„Říkám ti tak, když tě potřebuji.“
„Ne, říkáš mi tak, když ke mně chceš vzhlížet.“
„Nepotřebujeme občas někoho většího, Ješu?“
„Nestačí ti tohle?“ udělal stéblem, které měl mezi prsty, pohyb směrem ke hvězdám. Kdesi zabekala neklidná ovečka a ze vzdáleného údolí se ozval pes.

„Čas se krátí, Ješu.“
„Já vím. Ale...“ vzal jednou rukou její husté, vlnité vlasy a omotal si je kolem obličeje. „Ale... já tam zítra nepůjdu.“
Napřímila se: „Ale ty musíš.“
„Ne, nemusím. Já chci chodit po tomhle úžasném světě, milovat se s tebou, počítat hvězdy a pít víno a jejich náboženské spory a celá jejich apokalypsa je mi ukradená. Římany my Židi tak jako tak nesvrhneme, svět hned tak neskončí, tak proč, řekni mi proč tohle usilování, proč ta zášť, ty sváry a rozkoly, proč všechny ty spory rabínů, zélóti, farizejové, samaritání, johaniti, mě už to leze krkem, Myriam.“

Nebyla si jistá, zdali to bylo tím, že ke konci zvýšil hlas – to jí, Myriam, vždy stydla krev v žilách, nebo zdali to bylo tím, co říkal. Ačkoliv byla téměř naprostá tma, podívala se mu do tváře.
„Ty jsi se zbláznil. Ty tam půjdeš.“
„Ne. Zítra odjíždíme na Kypr. A pak do Francie. S Jakubem Arimatejským. Ten má ještě rozum. Zjevně jako jeden z mála, tady.“
„To jim nemůžeš udělat, Ješu.“
„A zabít, kvůli nim se nechat zabít, to jim můžu udělat?“
„Oni v tebe věří.“
„Já vím, ale víra je ... jinde než láska, nikdy nikdo, kdo věří, nedosáhne poznání, protože víra je mířená na něco, co nejsem já. Víra je slepá, to přísloví je špatně, láska vidí a víra je slepá, je zaslepená. Proto je každá válka kvůli nějaké víře. Ale vždyť ty to víš, tolikrát jsme o tom přece...“
V jeho hlase bylo cosi zoufale vysvětlujícího. Snad i prosba. Vzala jeho hlavu do náručí. Cítila jeho dech na svých ňadrech a do očí se jí dostaly slzy. Jako kdyby matka konejšila syna a ne o tolik let mladší žena svého muže, za kterého by dala život. Vlastně je to totéž, blesklo jí hlavou.

Počkala, až se jeho dech utišil. Na východě se objevila teď ještě nízko nad obzorem měděně potemnělá tvář Luny, její patronky. Dejte mi, matky, babičky, mé předkyně, moudré ženy, dejte mi prosím sílu, ať tohle dokážu, poprosila. Cítila, jak se v ní plod, o kterém již pár dní věděla, pohnul. Najednou si uvědomila krásu okolního světa a neskonalý mír, který zde, v olivovém háji vládl, vůně noci, zpěv cikád, šelesty neviditelných zvířat a dokonce jako by zaslechla i tenké hlásky jejích „vzdušných přátel“.
„Já to vím, Ješu, já ano. Ale oni ještě nejsou tak daleko. Oni tu lásku, kterou ty znáš, ještě nenašli. A k tomu, aby ji našli, na tu cestu k ní, tak tam potřebují symbol, ve který věří. Jim zbývá jen ta víra.“
A po chvíli dodala, do ticha: „V tebe, můj milý.“

Lehl si vedle ní, do voňavě přeschlé trávy, pár suchých oliv ho jemně tlačilo do zad. Věděl, že má oči otevřené a tak se díval do stejného místa na nebi jako ona. Dvě jasné a třpytící se hvězdy. Matka a Otec, Syn a Dcera. Muž a Žena. Stále se přitahující protiklady, které si nikdy docela neporozumí, ale které se do nekonečna budou přitahovat, aby ... aby život šel dál. Jak prosté. Jednota, dualita a zase jednota. A kolik komplikací jsme z toho udělali my, lidé. Přitáhl ji k sobě a odhrnul ji pár vlnek vlasů z obličeje. Nyní, s přibývajícím světlem Luny jí už mohl lépe vidět a tak mu neušlo, že plakala. Láska je vidoucí, říkal si v duchu, když se milovali. Vidím tě, moje milá, milovaná. Teď tě vidím. Vidím tě, dívám se na tebe, piju tě očima, každým okamžikem, teď, teď. A jsi krásná.

A pak se něco změnilo. A ačkoliv ta žena, kterou držel v náručí, byla stále ona krásná, voňavá, jasná i temná, svůdná i něžná Myriam, stala se z ní Žena. Ta, která je jen jediná. A všechny jeho předchozí lásky, hluboké i povrchní, krásné i méně krásné, Palestinky, Judeiky, Arameiky i Indky, se slily do jediné Ženy, která, jak také jinak, byla Bohyně. A to mu zlomilo vaz, pokud můžeme tento výraz použít pro někoho, komu se zrovna všechny kůstky, šlachy, cévy a veškeré další zákruty v těle i na duchu narovnaly. Ve chvíli této nevýslovné lásky uviděl i smysl toho všeho, od prvopočátků a prapředků až k tomu, čemu říkáme „teď“, a co toužíme pozdržet, ačkoliv to hned zmizí, vystřídáno dalším „teď“. A spatřil i to, co je ještě před námi; uviděl všechnu marnost a zkázy, naděje a vítězství, bitvy a utrpení, uviděl veškerou něhu a radost, bolest a slast, vše malé i velké a především lásku. A nic z toho se od ničeho jiného nedalo oddělit, protože to bylo součástí Jí.

I on byl součást Jí.
A proto zítra vkročí do Jeruzaléma.
Byť jen Ona bude vědět, proč.

Na konec jí políbil doprostřed obočí, tam, kde Indové říkají, že dřímá třetí oko, to vidoucí, které potřeba otevřít.
Dlouho tak leželi pod pomalu stoupajícím Měsícem.
Některé věci nebylo třeba vyslovovat; mezi nimi už dlouho ne. A tak věděl, že věděla.

Ale když se k ránu zvedala, vzal ji za ruku.
„Kdyby se to... kdybych nezměnil ... se, kdybych trval na tom, že zítra odjedeme, co bys udělala, Myriam?“ „Nechala bych tě zatknout.“
A po chvíli dodala: „Už jsem řekla Judovi.“
Zdálo se mu, že ještě nikdy neslyšel tolik lásky v jejím hlase.
Sklonila se k němu a dlouze ho políbila na ústa. Pak odešla do ranního oparu.