čtvrtek 20. dubna 2017

Tma

(Přináším opět jeden článek, který byl otištěn v "Joga dnes")

Jógu cvičím již přes třicet let, ale přiznám se, že donedávna hlavně tehdy, když se mně nedařilo moc dobře. Což zase nebylo až tak zřídka, v této transformační a náročné době. Mám takovou základní sestavičku přibližně na tři čtvrtě hodiny, kterou jsem kdysi ještě na začátku mé německé emigrace vylovil z nějakého esoterního časopisu a která mi plně vyhovuje. Pokaždé totiž, když cvičím, si říkám: „To je tak dobré, že bych měl cvičit víc a pravidelně“. Pak se můj stav zlepší a já zase na jógu chvíli zapomenu. Možná že to znáte.

Asi víte, že mojí doménou jsou rodinné a stále víc i byznysové, finanční, globální i jiné konstelace. Jenže ačkoliv na metodu nedám dopustit, přeci jen se u konstelací moc nezapotíte; tělo především stojí, někdy sedí na zemi, někdy leží (když hrajete někoho mrtvého a zapomenutého), takže všem mým studentům i klientům doporučuji ještě nějakou jinou, na tělo zaměřenou metodu vnitřního růstu na doplnění. Jóga je určitě prima volba, ale i tanec, bioenergie, Oshovy meditace nebo Reich...

Když jsem se rozhodl jít na deset dní do tmy a isolace, ani jsem nepomyslel na to, že by pro mne mohla být jóga pomocníkem, téměř zachráncem. Měl jsem trochu trému a nebojím se říci i strach – vím, jak jsem orientovaný na kontrolu, na optické vjemy a jak dovedu být občas netrpělivý. Deset dní v naprosté tmě a tichu, bez kontaktu s terapeutem (tak jsem si to vybral) – to nebude lehké. A měl jsem pravdu.

První den jsem relaxoval v nesmírně pohodlné vodní posteli, koukal jsem do tmy a užíval si nicnedělání a neustále se měnících fraktálních obrazců, které asi každý zná, když si mne oči nebo delší dobu zírá do temna. Abych se nenudil, začal jsem dvakrát denně cvičit moji sestavu a také dva tucty pozdravů Slunce, a říkal si, že to tak těžké zase nebude. Jídlo, které mi bylo kladeno v tašce a mezi dvojité dveře vždy na celý den (a v chytře nepravidelných intervalech, abych se nemohl časově moc orientovat) chutnalo ve tmě úžasně, můj rozum se zabýval pokusy vzpomenout si na jméno toho či onoho herce, egyptského boha či zážitek z dětství a den uběhl krásně. Noc s nádherným snem následovala.

Jenže pak, během dalších tří dnů, začalo jít do tuhého. Můj neustále cosi produkující rozum a především vizuálně rojící se miliardy obrazců, tvarů, přeludů a jemných vzorečků mě přestávaly bavit. Začínal jsem chápat, že mozek „vyšiluje“, když nemá, čeho by se chytil. A začalo mi svítat, odkud se ono téměř psychedelické pološílenství mého „mindu“, tedy rozumu a představivosti, bere. Z dob dítěte, kdy se malý Honzík bál všeho možného do té míry, že se začal učit, jak vnější realitu ovládat, „chápat“, vysvětlovat a tím kontrolovat. Možná dokonce, že se bál především tmy, a tak trval na světélku v ložnici. Ale nyní žádná uchopitelná vnější realita nebyla. Prostě jen tma, které se dospělý Jan sice nebál, ve které se ale jeho rozum (lze také říci „ego“) prostě ztrácelo. A to bylo docela děsící. br>
Připadal jsem si jako Buddha (čtenář promine ten bombastický příměr), jehož ďábel Mára pokouší: Zasypává ho démony, pokušeními, obrazy (nahé ženy sice chyběly, zato jsem neustále viděl kameny, lebky, ufony a tvary ze zaručeně jiných galaxií) a trvá na tom, aby Buddha přestal meditovat. I já měl tisíc chutí „toho“ nechat.

V tomto procesu se osvědčila jóga, moje druidské meditace s holí (viz www.konstelace.info/muzi-stocksitzen.html) a šamanské rituální vzývání Slunce, Luny a čtyř elementů, které jsem také dvakrát denně dělal, jako úžasná podpora. Nejpozději teď, ve tmě, přestala být jóga fitness-metodou, mající za cíl především lepší zdraví či sexy postavu, ale stala se spirituální pomocí. Cestou do třetího kvadrantu, do mé esenciální duše, mířící k onomu „kdo jsi, ve skutečnosti, opravdu?“ Nicméně bylo zajímavé pozorovat, jak se asány ve tmě korigovaly naprosto samy. Jak se tělo, pokud jsem ho nechal, dostalo zcela samovolně do pozice, kterou potřebovalo. Jak fyzická natažení, torze či kontrakce působila jako zklidnění myšlenek, které nadto bylo zcela „viditelné“, neboť rušivé optické vjemy ustaly. Neustále brebentící rozum, těch devět desetin mozku, které prý nevyužíváme, ale jejichž velká část – to jsem si jistý – produkuje v pozadí permanentní proud vizí, se na chvíli ztišil. A nastal klid. A ten je úžasný.

Párkrát ovšem nepomáhala ani jóga. Pak moje poslední zbraň bylo, se onomu „Márovi“, což samozřejmě není nikdo jiný, než náš vlastní, kontrolující mind, smát do obličeje: „A to je všechno, co dovedeš?“, „Vymysli toho dvakrát, třikrát víc!“ nebo: „Tak to mě budeš muset zabít, ale já se nepohnu ani o píď.“

Vždy jsem tvrdil, že nelze s ničím bojovat a vlastně, na jisté úrovni, nelze ani nic léčit. „Léčit“ zde myslím ve smyslu opravovat, korigovat. Věci, náš osud, vše to, co se nám přihodilo v dětství, a především to hrozné, bolestné, traumatizující, lze jen přijmout, akceptovat. Brát to jako dar, neboť bez toho bychom nebyli tam, kde jsme. Jak můj učitel Osho říkával: „The gras grows by itself, birds are flying and your help is not needed“. (Tráva roste sama, ptáci si létají a tvá pomoc netřeba.) Řekl bych, že se mě to za těch deset dní párkrát a na malou chvíli podařilo. Takže když se mě nyní někdo ptá, jaká byla „tma“, a já vidím, že chce jednoduchou odpověď (vyprávět by se dalo hodiny), tak říkám: „Taková Bardo Thödol, ale ještě zaživa“. Tedy Tibetská kniha mrtvých, která se čte zemřelým, aby se nebáli na ně dotírajících démonů a šli přímou cestou do osvícení, do jasného, zářivého světla.

Ne, osvícen jsme ve tmě nebyl. Zato se mi udělalo jasno, jak strašně ničíme naším spěchem, vzruchem, senzacemi, neustálým růstem, výklady, teoriemi, hlukem, reklamami, počítači a mobily nejen Matku Zemi, ale možná především nás samé. A jak vše jmenované a tisíce dalších věcí děláme jen a jen kvůli naší neustálé potřebě kontroly, jistoty. Tato jistota je ovšem jen iluze, neboť veškerá naše životní akumulace vědění (která samozřejmě není moudrost), kapitálu (jenž není štěstí) a vjemů (nevedoucích k uspokojení) je vždy korunována smrtí, tedy něčím, nad čím nezvítězíme. Někdy mě připadá, že smrt je to poslední, co se mocně vzpírá naší snaze o kontrolu. A ačkoliv jsme ji vyloučili z života, neboť umíráme na jipkách, pečlivě odděleni od světa živých, ačkoliv je smrt a eutanazie stále ještě tabu a nechat smrtelně nemocného zemřít třeba doma může být trestným činem, je smrt stále ještě mimo sféru naší moci. A i v budoucnu zůstane. A to je moc dobře, neboť tím aspoň něco zůstává větší než my, když už si naivně myslíme, že příroda to není, neboť jsme si ji podmanili.

Takže budete-li mít možnost si na týden (to je asi skutečně minimální doba) či na delší dobu zajít zacvičit jógu do tmy, posedět, naučit se v naprosté tmě chodit po „vězení“ a nebo si jen tak, zcela nevinně, posedět s vašimi démony, udělejte to. Když budete mít štěstí jako já, tak vyjdete do světa, ve kterém zrovna zapadá Slunce, večerní srpnový před-podzimní vánek vás pohladí po kůži a pročechrá vám vlasy (to vyváží jakoukoliv zběsilou jízdu luxusním kabrioletem) a vy si všimnete, jak úžasně nádherný je náš svět. Stromy, posečené pole, modré, mírně zaobláčkované nebe. Rudé jeřabiny mezi sytě zelenými listy. Ticho šumavského lesa. Voda ze studánky. Kdo by chtěl víc...

-----------
Kontakt na tmu, ve které jsem byl já: http://pobyt-ve-tme-terapie-budoucnosti.cz

pondělí 17. dubna 2017

Matérie, duch a Jeff. Aneb: Resurrection for every day.

Se svým nejlepším přítelem jsem se setkal teprve na gymnasiu. Říkal jsem mu Jeff a tato přezdívka se brzy ujala i mezi spolužáky. Kdyby se jich někdo zeptal, jak by Jeffa charakterizovali, asi by použili dvě slova: Malíř a blázen. Tím se nápadně podobal Vincentu van Goghovi – a i když si neuřízl žádné ucho, jeho obrazy se svou urputností a zauzlením Goghovým plátnům opravdu v něčem podobaly. Čtyři roky gymnasia a následný pátý rok coby kulisák v Národním divadle jsem s Jeffem prožil šermováním ostrými šavlemi na hradbách Klatov, lezením po horách, zastavováním lokálních vláčků v podnapilém stavu kdesi u Zbraslavi, několikerým „zatčením“ skrze příslušníky SNB a podobnými , typicky pubertálními vylomeninami. Jeff byl také jediný člověk, kterému jsem prozradil, že pokud se mi povede s Národním divadlem vycestovat do Německa, zůstanu na Západě. A tak se i stalo.

Náš poslední rozhovor jsme vedli na dvoře univerzitní knihovny v Klementinu, který je dnes bohužel už zavřený. Tam jsem už v dobách gymnasia proseděli spoustu hodin, vedouc hlubokomyslné i nahlavupadlé filosofické rozhovory, pozorujíc révu, která celý barokní dvůr pomalu ale jistě dostávala pod svou kontrolu a mávaje občasným rackům, kteří sem od blízké Vltavy zabloudili a teď nad pozlacenými věžičkami kroužili v blankytu nebe.
„Jeffe, já se nevrátím,“ sdělil jsem mu své plány.
„Blbost“, na to Jeff, „vše se neustále vrací.“
„Ale ne do stejné řeky,“ pokusil jsem se dovolat Herakleita.
„Je jen jedna.“
A tím to uzavřel.

Po mém odchodu z republiky Jeff začal konstruovat a létat nejprve s rogalem, tedy závěsným kluzákem, později s ultralehkými letadélky. Možná, že jeho skrytá touha byla se s takovým létacím přístrojkem dostat přes socialisticky střežené hranice, možná že chtěl ve svém nezměrném romantismu pouze „létat“. Kdo ví. Každopádně se o emigraci nikdy vážně nepokusil. A tak jsem si jen psali. Dlouhé a pro všudypřítomnou cenzuru asi nepochopitelné dopisy. A dneska, v den zmrtvýchvstání, mně na mysli vytanul jeden z nich. Tedy jeho kousek, který se mi vryl do paměti.

„Jistěže existuje matérie, a jistěže existuje duch. Obé se neustále mísí, protože tak, jako se žena a muž přitahují, táhne i je k sobě nezastavitelná a nekonečná láska. Duch vstupuje do matérie a matérie se nechává pronikat duchem, aby vytvořili hru vědomí. Šiva se miluje s Šakti a vzniká jejich dítě – Univerzum. Všechny naše touhy, radosti i strasti pocházejí z toho, že je neobyčejně těžké tuto hru přijmout tak, jak je – půl na půl. Vždy tíhneme spíš buď k matérii a stáváme se hamižnými požitkáři, nebo k duchu a zapíráme svá těla, vysycháme. A tak jako Ikarus, buď jsme blízko Slunce, takže shoříme, nebo padáme do vod Oceánu, kde se utopíme v emocích.“

Jednou jedinkrát za mnou Jeff přijel. Věrni našemu dřívějšímu romantismu jsme se pokusili vylézt na Matterhorn. Teprve kousek za poslední výspou civilizace – za Hörnliho chatou, která stojí ve výšce 3260 metrech, jsem si všiml, že Jeff jde v polobotkách. Tam už začínalo opravdové lezení, všude byly jazyky sněhu a tak jsem (jako „zkušenější“ horolezec) zavelel k návratu. To Jeffa nesmírně naštvalo.
„My tam vylezem!“
„Ne, Jeffe, nevylezem. To si musíme přiznat. Je to škoda, ale nechci, abychom se zabili.“
„Srabe.“
„Blbe.“

V roce 1995 se Jeffovi, jenž zalétával jím nově zkonstruovaný model ultralehkého letadla, ulomilo křídlo a on spadl z výšky sta metrů do pole. Od té doby byl ochromen od pasu dolů a čím dál zahořklejší. Když jsem kolem roku 2000 začal opět jezdit do Česka, bylo to s Jeffem už velmi těžké. Žil v zatemnělém bytě rodinného domku v Klatovech a nadával na všechno. Na stát, na komunisty, na Havla, na osud. A na své přátele.
„Tak ses přeci jen vrátil, Jene.“
„Ale ne do stejné řeky, Jeffe.“
„Seru na všechny řeky, seru na ně.“
„Je jen jedna.“
V říjnu roku 2004 Jeff po předávkování morfiem zemřel. Jistěže existuje duch a jistěže existuje matérie. A je to láska, která je, tak jako muže a ženu, táhne neodolatelně k sobě. Aby tančili. Aby se milovali.
Ale, je to tak těžké.
Je?

středa 22. března 2017

Erlkönig aneb problém paralelních světů

Vlastně jsem mého tátu nikdy neviděl skutečně brečet. Jen se mu asi třikrát za jeho život v očích zaleskly slzy. Poprvé to bylo, když mi bylo přibližně deset let, a táta vyprávěl o německé baladě, nazvané Erlkönig, česky tedy „Elfí král“*. V ní jede otec spolu se svým nemocným synem nocí na koni, kolem běsní bouře, a syn se stále a stále ptá, zdali otec také vidí krále duchů. Bojí se, prosí tátu, aby ho ochránil, cítí, jak po něm král natahuje ruku, jak ho chce vzít do své říše, neboť v něm našel zalíbení. Jeho otec však vše, co syn vidí, vysvětluje racionálně – jako mlhu, listí, stín staré vrby. Nakonec, krátce než dorazí domů, syn v otcově náruči umírá.

Táta to neměl lehké. Nejprve, když byl ještě dítě, mu zemřela jeho sestřička – docela prostě na bídu. Lidově se tomu tehdy říkalo psotník, odborný název je dětská eklampsie, nebo také konvulse. Tátovy rodiče patřili k obětem hospodářské krize třicátých let a roky kolem jeho narození neměli doslova co do úst, natož peníze na záchranu dítěte. Pak byl totálně nasazen v „Reichu“, jak říkal Německu. Tam téměř zemřel, takže nebylo divu, že když se vrátil, vyhladovělý a zbídačený, se hned připojil ke komunistům. Nicméně „Erlköniga“ citovat uměl a při jedné příležitosti jsem si všiml jeho vlhkých očí.

To vše mi vytanulo v mysli, když se na pohádkových konstelacích v minulém roce přihlásila Ute (původem z Německa) se záměrem postavit si konstelaci na tuto „pohádku“. A tak jsem ji nechal vybrat zástupce za hlavní postavy – za Tatínka, za Syna, za Krále elfů a po dohodě s Utou také za Dceru Krále, neboť té chce Král dát Syna za manžela (a proto si ho žádá do své říše). Uta staví konstelaci a příběh se začíná odvíjet… Nebudu vás unavovat detailním popisem konstelace. Jako vždy je zážitek neopakovatelný a hloubku pocitů lze jen těžko popsat. Uvedu zde snad jen počáteční rozestavení osob a jejich první „výpověď“.


Otec: „Mě mrazí a jsem hodně oslabený. Přes syna vidím jen koutkem oka toho velkého krále a jeho království. A cítím, jak nade mnou sice nemají moc, ale skrze syna vlastně ano. A syn – ten ať nikam neleze. Ať zůstane hezky tady.“ (Postaví se před syna.)
Král: „Potřebuji se otočit. Takhle jen tuším, co se děje za mnou.“
Syn: „Já se třesu. Bojím se a tady (ukazuje napravo od sebe) je strašně moc místa. Nevím, co tam je, je tam … prázdno. A zároveň, jako kdyby mě to lákalo, tam zmizet. Rozplynout se.“
Dcera: „Mě je krásně.“
Do konstelace stavíme ještě matky – tedy ženy jak Otce, tak i Krále, které jsou matkami jejich dětí. Jako téměř v každé konstelaci, i zde se to, co se ukazuje, nás všechny strhává: Konstelace se sama od sebe přeskupí do střetu dvou světů, jenž je representován setkáním dvou mužů – Otce a Krále elfů. Na druhé ilustraci je tato situace, která vydrží až do samého konce, vyobrazena.


Ať už se v konstelaci děje cokoliv, ať už Otec chce chránit svého Syna všemi prostředky, hranice mezi těmito dvěma světy přetrvává. S ní také zůstává nepochopení, a to především na straně Otce: „Uvědomuji si, že Syna neubráním a to mnou otřásá, otřásá to především mým odhodláním něco udělat, cokoliv, co by změnilo situaci. A přesto – jako bych v ruce držel meč. Nebo aspoň klacek. Jen nevím, kdo nebo co je ten, na kom bych ho měl zkusit.“
Na to říká Syn: „Když se vedle mne postavila máma, tak jsem měl pocit, že ona jediná mne může zachránit. Ale ona se teď přesunula za mě, takže mám spíš pocit, že mě Králi přímo nabízí.“
Král: „Já chci udělat radost mé dceři. Ona se dívá na Syna, tak jí ho chci dát.“

Tady nás napadá jistá pověst, která vypráví, jak elfové, jejichž říše nenávratně mizí, potřebují muže (případně lidské děti), aby se mohli rozmnožovat. Jenže – proč mizí elfská říše? Proč jeden svět vytlačuje druhý, nikoliv tím, že nad ním vítězí v boji, ale tím, že na něj zapomíná? V „Marťanské kronice“ od Ray Bradburyho je podobná situace. Lidé, jež ovládli Mars, jedou vozítkem na jistou slavnost. Cesta je vede skrze hory a přes sedlo, kde, uprostřed noci, potkají jiný, velice podivný vůz. V něm sedí Marťané, kteří tvrdí, že i oni spěchají k jisté slavnosti: „Nevidíte? Tamhle v údolí, záplava světel, a když budete pozorně naslouchat, uslyšíte i větrem sem zaváté tóny hudby, možná i cinkání sklenek, jimiž si hosté připíjejí.“
Na to lidé: „Ale vždyť tam, kam ukazujete, nic není. Jen poušť. Ano, kdysi tam stávalo marťanské město, ale to už je sto let nazpátek a město a všichni jeho obyvatelé se obrátili v prach. Zato my – podívejte, v tom druhém údolí, tam žijí lidé a svítí se a tančí…“

V Marťanské kronice se původní obyvatelé s přistěhovanými lidmi míjejí v čase. Ale co je čas? Povětšinou vnímáme čas coby stále dopředu utíkající bod, který nazýváme „teď“. Toto „teď“ tvoří linku, na které jsou události navlečené jako na šňůře. Na minulost se pak z našeho „teď“ díváme s odstupem, který nám umožňuje paměť, písmo, záznamy. Dříve ovšem byl čas vnímán jinak, cyklicky, možná bychom mohli říci více „žensky“. Starověcí Řekové měli pro tento „jiný“ čas dokonce jméno: „Kairos“, čas příhodného okamžiku. Pokud jsme ovšem zajatci našeho lineárního času, budeme „příhodný okamžik“ vnímat jako něco, na co je potřeba si počkat, až to nastane. Ale z pozice cyklického času je příhodný okamžik stále zde – ta jediná a důležitá otázka je, k čemu je tento okamžik příhodný.

Z pozice ženského, cyklického času je možné, se v různých časech setkat. Tak jako dvě nad sebou umístěná ramena spirály k sobě mohou mít velice blízko, tak i cyklický čas umožňuje výlety do paralelních světů. Jediný předpoklad těchto výletů je naše otevřenost a schopnost, se aspoň na chvíli vzdát naší představy o lineárním, nenávratném, stále vpřed se řítícím čase. Jinak řečeno – musíme se vzdát onoho meče, klacku nebo (mytologicky nejlépe) kopí, jenž držíme v ruce. Kopí, které je nejpřiléhavějším symbolem našeho lineárního času i mužského světa.

V naší konstelaci se Otec-člověk s Erlkönigem nedomluví. Syn se přimyká ke své matce, protože podvědomě ví, že ona je více schopna pochopit, co je (nebo co by byla) jeho jediná záchrana před smrtí: Přijetí cyklů. Ale jeho táta drží v ruce meč, kterým chce zuby nehty bránit své vnímání reality a času. Logické reality („to je jen mlha a stíny vrby“) a dopředného, lineárního času (nikam nechoď, zůstaň tady!). Jeho meč se jmenuje meč poznání, meč pravdy, meč moci. Jenže právě tento meč mu elfí král vyráží z ruky smrtí jeho syna.

Dcera elfího Krále říká: „Můj táta je úplně super, protože ví, co má dělat. A moje máma mu dává sílu. A když se dívám na Otce, tak mám pocit, že mu to jednou dojde. Ale asi mu to bude muset dojít skrze jeho syna. Skrze to, že ho to bude moc bolet.“
Na to Otec: „Já ale ten meč nepustím. A udělám to. Z pomsty, kvůli jejich, (ukazuje na Krále a Dceru) jejich hrátkám.“
Jan: „Uděláš co?“
Otec (po chvíli a do hrobového ticha): „Zabiji syna.“

Kdykoliv stavíme konstelace v mužských kruzích a seminářích, ukazuje se potřeba bolesti. Zní to poněkud masochisticky, ale tak to není míněno. Bolest, setkání se smrtí, pochopení neodvratnosti – to vše posouvá dnešní muže dál. Možná, že tomu bylo tak vždy. Proto muži vyjížděli na moře, podnikali výpravy do pralesů, pouští a za horizont známého světa, proto se dnešní kluci věnují nebezpečným sportům. Bolest a smrt je to, co muže seznamuje s jeho hranicemi. Co ho učí, že kopí, meč či klacek někdy, vlastně často, nestačí. Že je třeba cítit, naslouchat, vnímat paralelní, „ženský“ svět – ne nadarmo je „ta“ bolest a „ta“ smrt. Jedině tak můžeme pochopit – nebo lépe ucítit – co ten druhý, marťanský či elfí svět, potřebuje. Co po nás chce. A co pro nás má připraveno jako úžasný jako dar.

Konstelace ještě chvíli pokračovala, ale Otec zůstal neoblomný: „Já mu ho nedám!“.
A tak Syn musel zemřít. Jeho matka se na konci otočila na svého muže a pravila jedno slovo: „Debile.“
Možná, že to myslela tak, že její muž selhal, neboť Syna neubránil. Možná ale, že ji osvítil duch cyklického času a ona pochopila, že muž nic nepochopil. Škoda, vlastně.
Nedávno jsem byl pozván na jakousi byznysovou konferenci, jejímž jedním mottem bylo: Nikdy se nevzdej. V malém příspěvku, který jsem před konferencí natočil, jsem řekl, že toto motto považuji za trochu divné. Neboť nás – a speciálně nás muže – to udržuje ve stavu permanentního boje. A kdybychom se čas od času vzdali, nebo lépe „dali“, kdybychom se na chvilku zastavili a začali namísto boje naslouchat, možná že bychom pak uviděli, že naše ještě vnímavé děti (a manželky) vidí to, co my (už) nevidíme, neboť to považujeme za pověry, pavědecké bláboly, pohádky. Možná, že bychom pak lépe pochopili, co se po nás chce. Být silný totiž neznamená vítězit a zabíjet.

--------
* Název této Goethe-balady se chybně překládá jako „král duchů“, „Erlkönig“ je však německá zkomolenina dánského Ellerkonge, což je zase málo používaná forma od Elverkonge, tedy „Král elfů“.

neděle 19. března 2017

Islám, křesťanství, demokracie

Ach to bývaly časy – vzpomínám si, jak před deseti lety, když se ještě vážně uvažovalo o vstupu Turecka do EU, jsem četl optimisticky laděný článek, ve kterém autor jásal nad Tureckem coby jedinou islámskou zemí, ve které se daří demokracii. Nejpozději poté, co „taťka“ Erdoğan vyhlásí samovládu – tedy pardon, presidiální systém – se poslední islámská demokracie rozplyne ve vážný problém nejen pro Evropu, ale vzhledem k ještě-členství Turecka v Nato pro celý západní svět.* Ale nechme politiku stranou – v tomto článku bych se chtěl podívat na vztah monoteistických náboženství, speciálně oněch třech velkých, vzešlých z Blízkého východu, k demokracii.

Můj druidský učitel Anton - budiž mu pohanské nebe lehké – několikrát upozornil na to, že místo zrodu třech největších monoteistických náboženství, totiž judaismu, křesťanství a islámu byla poušť. Tvrdil, že na podvědomé, archetypální úrovni směřují tato náboženství k tomu, proměnit zelenou Zemi v poušť, jednoduše proto, neboť to odpovídá jejich skrytému poslání, jímž je jednota. V poušti totiž jednota vládne. Zrnko jako zrnko, žádná proměnlivá voda (ženský princip), žádné diverzita (ženský princip), žádné mlhy, kořínky, žížaly, humus (všechno, snad až na ty žížaly, opět ženský princip). Nic, co by bylo mnohačetné a nedokonalé – prostě co by žilo. Anton dovozoval, že cílem těchto náboženství je jasná a nesmlouvavá čistota jednoho boha, neposkvrněná čirost duše a absolutní jas.

Znalci kabaly, křesťanství i islámu na tomto místě možná namítnou, že to, co považuji za atributy těchto velkých patriarchálních náboženství je spíš negativní stránka jejich ortodoxních, možná dokonce fundamentalistických směrů, a že monoteismus jako takový znamená víru v boha, který je všude, nejen v zrnkách pouštního písku a spalujícím svitu slunce. Sám Ježíš, budou argumentovat, byl původně reformátor strnulé židovské víry, který se neustále obrací k životu, k přírodě, k matce a který učí lásku nejen k lidem, ale právě k veškeré existenci, ať už té „čisté“ či nikoliv. Nemám problém jim dát za pravdu. Problém je totiž jinde. Je docela možné, že zakladatelé monoteistických náboženství byli mystici, jež boha/bohyni spatřovali opravdu všude, a kteří milovali život, včetně jeho chaoticky-temné, „vlhké“ stránky. Potíž vězí nikoliv v původním, mystickém prožitku proroka, ale v tom, že následovatelé žáci osvícených mistrů prakticky nikdy nedosahují jejich kvalit. A tak se z mystického prožitku Mojžíše, Ježíše či Mohameda stal vše ostatní vylučující patriarchální monoteismus, jehož učení se dá shrnout do výroku: „Není boha krom toho našeho“.

Tato jednoduchá věta, která stojí vepsána velkými písmeny na začátku každé ideologie nebo víry všech kmenových duší** se pro masy věřících, pracujících a někdy i vraždících následovníků každé víry dá přeložit do srozumitelného jazyka takto: „Naše pravda je lepší než vaše.“ Nebo dokonce: „Naše pravda je jediná možná“. A protože má své zakořenění ve víře a nikoliv v nějakých logických či jiných důkazech, nedá se s ní polemizovat. Ten, kdo nejde s námi, jde prostě proti nám. A toho, kdo s námi nesouhlasí, vyloučíme – z přátel na FB, ze zaměstnání, případně ze života.

Lidská mysl funguje povětšinou docela jednoduše. Jaksi „privátně“ si většina prostších lidí představuje boha do jisté míry antropomorfně, tedy „podle obrazu svého“. Pokud tedy je bůh jeden, musí být tak trochu jako já, jako ty, jako my všichni – tedy ti „my“, kteří nám jsou blízcí, a kteří k nám patří, jedině tak ho totiž lze přijmout a vzývat. Proto zastává jeden bůh také jednu pravdu, kterou projevuje ústy svého proroka a která je pak zaznamenána v nějaké základní listině, ať už se tato jmenuje Tóra, Starý a Nový zákon nebo Korán. Naši poněkud mlhavou a abstraktní víru v boha pak přenášíme na jednotlivá přikázání, na sutry, verše a výroky, a věříme v ně. Většinou opět doslovně. Stojí to tam přeci černé na bílém! A protože je jasné, že Bůh se nemění, nemůže se měnit ani význam takovýchto přikázání. Nikdy. Prosím o povšimnutí, jak monoteismus přitahuje absolutna.

Samozřejmě, i demokracie má svoji bibli, ta, jak známo, se jmenuje ústava. Problém demokracie ovšem vězí v tom, že k jejímu udržení není potřebná jen víra v ústavu, ale i aktivní tolerance jiného mínění, jiné ideologie, jiných „bohů“. Prostě diverzita společnosti, jež je všeobecně ctěna a uznávána. Bez této diverzity degeneruje každá, byť původně demokratická společnost na jakýsi vojenský útvar, mašírující stejným směrem a v útvaru. Což je pro ty, kteří se děsí nejistoty, pochyb a tápání, dozajista lákavý obraz. Tento obraz ale vždy vede k válce – ať už té vnitřní, občanské, tedy k válce s těmi, kdo se zdráhají mašírovat v šiku, nebo té s vnějšími nepřáteli.

Ve mnoha současných společnostech dochází právě nyní k rozdělování na dvě, často početně přibližně stejně silné skupiny. V jiných článcích jsem tyto dvě skupiny pojmenoval „neofilní“ a neofobní“. Neofilové doufají ve změny, zatímco neofobové se jich obávají. Nejde ovšem jen o změny, které na nás čekají. I již probíhající změny, nebo ty, jež jsou už nenávratně za námi, nás mohou děsit. Jedna z nejdůležitějších změn, která postihla západní civilizaci, byla ztráta boha. Nemluvím nyní o nějakém privátním, spirituálně-vnitřním božstvu postmoderních lidí. Mluvím o onom silném, patriarchálním Bohu, který se hněvá, který nestrpí odmluvy, který má vždy pravdu, a který se hodně podobá dřívějším otcům – ještě před nahlodáním instituce otcovství skrze sebe-pochyby a politickou korektnost. Dnešní otcové již (díkybohu, dá se poněkud ironicky poznamenat) netrestají svá neposlušná dítka, nebijí své odmlouvající manželky a v té naší společnosti jim už neprochází jejich autoritativní hřímání. Tedy, přesně řečeno jen v té u části společnosti, která se vydala na cestu liberálního vysvobození ze zajetí kmenových duší. Ta druhá část, jež tuto změnu nikdy nepřijala, nyní hledá za zrušený patriarchát náhradu.

A tak demokracie, jejíž základní předpoklad je tolerance plurality, stojí a padá s poměrem sil mezi těmito dvěma skupinami lidí. Skupina neofobů potřebuje autority, vedení a silnou víru ve „správného“ boha nebo ideologii. Tato skupina je (ještě) zakotvena ve kmenové duši, v rozdělování na „my, kteří jsme ti dobří“ a na „zbytek světa“. A protože jedna z nejdůležitějších charakteristik kmenové duše je její sebe-potvrzující pravda, je nesmírně těžké, přesvědčit skrze jakékoliv argumenty tuto skupinu o tom, že se možná v ledasčem mýlí. Druhá skupina je tvořena lidmi, kteří „si nejsou až tak jisti“. A je jedno v čem – nejistota totiž není nic jiného, než schopnost vydržet ztrátu boha – opět mluvím o tom přikazujícím a jediném správném, autoritativně-otcovském obrazu boha.

V nejistých časech tak šmahem přibývá těch, kteří se tomuto „druhu“ boha obrací. Kteří se instinktivně přimykají k společnostem, jež takové silné, otcovsky vypadající bohy ještě vyznává. A pokud není bohů, hledají tito lidé vůdce. Autority. Diktátory-taťky-báťušky. Pro dnešní západní společnost je životně důležité rozpoznat, že tito bozi/vůdcové nikdy ani náznakem nebrali demokracii vážně. Že je nikdy nezajímala tolerance a láska. Že ve skutečnosti usilují o zavedení pouštní jednoty. Vše jiné, včetně úcty k ženskému principu mnohačetnosti (potažmo k ženám), úcty k životu, k pluralitě, k pestrosti světa totiž odporuje jejich bytostnému přesvědčení o jedné, totiž té jejich pravdě. Bytostně doufám, že tito bozi/vůdci se už nevrátí. Ale vím, že doufat nestačí.

-------
*Nedávno se v okruhu mých známých řešila tato vcelku vtipná otázka: Pokud Erdoğan napadne drzé Rakousko, neboť toto mu zakázalo jeho propagandistický výstup, budeme muset coby člen NATO bojovat na straně Turecka?
**Kmenová duše je výraz označující sílu, která drží pohromadě více-méně uzavřené skupiny lidí (kmeny, etniky, státy, náboženství, firmy, korporace atd.) a je přiřazena druhé vývojové fázi člověka. Viz „Koncept čtyř duší“ Jana Bílého, např. zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html

pondělí 27. února 2017

Budoucnost lásky

Ve dvou předchozích článcích jsem se zabýval závislostí a „majetnictvím“ v partnerství a nastínil koncept tří druhů vztahů – podle toho, v jakém stádiu vývoje se nacházíme. Především druhý článek měl obrovský úspěch – za tři dny zaznamenal víc než deset tisíc návštěv. Je vidět, že právě v partnerských vztazích prožíváme velkou část našeho osobnostního růstu, hledání nových cest a pokusů o řešení palčivých problémů. V tomto třetím článku se vědomě vydávám do končin, které se nám zdají být ještě utopické. Budu mluvit o zcela volném a svobodném partnerství, o vedoucí úloze žen, o nutnosti hluboké proměny biologického programu mužů. Možná, že tím narazím na nepochopení a odmítnutí, ale to mě nemusí bolet, neboť zcela záměrně píšu o tom, co se sice tímto směrem může ubírat, ale co také může jít zcela odlišným směrem. Kdo ví.

Ve výborné knize Daniela Odiera „Touhy, vášně a spiritualita“ (vyšla v nakladatelství Maitrea) nás autor seznamuje s kašmírským tantrismem, posvátným učením tantry-jógy, ve kterém hrají ženy zcela výjimečnou roli. Vlastně vůbec ne výjimečnou – jsou totiž uznávány jako zcela rovnoprávné mistryně a zasvěcovatelky do spirituálního učení, což je ovšem v současných světových náboženstvích zcela ojedinělé. Já sám jsem se celý život setkával s ženami, které pro mne byly nejen partnerkami, ale i úžasnými učitelkami, a bez kterých bych se zcela určitě nedostal tam, kde dnes jsem. V mých seminářích a workshopech se stále a stále ukazuje, jak je právě dnes důležité, aby se muži nechali vést a učit ženami – což samozřejmě neznamená, že by se jimi měli nechat ovládat. Jenže muži mají často strach stát se „měkkými“, naslouchat ženě a zpochybnit svá dlouholetá přesvědčení, přestat s tím, že správný muž musí vše řešit a neustále vítězit. Ženy se naopak bojí být nekompromisní a důsledně trvat na nutné změně, neboť se obávají, že muž to pak s nimi nevydrží a odejde. Tisícileté vzorce, které nutí ženu k akceptování muže takového, jakým je, z obavy, že žena by jinak zůstala sama, stále ještě fungují.

Odier hned zpočátku své knihy líčí jeden prastarý mýtus o Velké bohyni: „Síla ženy nachází svůj původ v legendárních příbězích, kde se praví, že bohové měli problémy s objevením se gigantického falu, jenž se pustil do ničení ráje. Tento černý kamenný lingam ničil lesy a paláce, prorážel jezera, drtil hory a kopce. Bohové proti němu vyslali své armády, žádná síla však nedokázala této situaci učinit přítrž. Pak si bezmocní bohové vzpomněli na Velkou bohyni, kterou z ješitnosti dosud opomíjeli. Šli a poklonili se před ní, odčinili své chování a jednomyslně uznali její nadřazenost – s prosbou, aby ukončila destruktivní působení lingamu. A tak se Velká bohyně projevila na nebesích, uchopila obří falus a vsunula ho do sebe, kde on prožil takovou rozkoš, že naprosto ukonejšila jeho ničivé šílenství.“ Když jsem nedávno četl tento text (ve vaně), musel jsem myslet na stav dnešního světa. Při vší kráse a úžasnosti je i náš současný svět ničen obřím lingamem – zcela z řetězu puštěným mužským principem, expanzivním, neustále se zrychlujícím růstem, agresivní a dobyvačnou válkou koncernů, korporací ale i států proti přírodě a za maximalizaci zisku či moci. Jak to říká Robert Graves – válečný Mars, mamonem posedlý Merkur a mocí šílený Pluto se dohodly na jakémsi neblahém triumvirátu nad dnešním světem.

Kde se ale nachází ona Velká bohyně, která ukonejší onen pokřivený mužský princip? Neboť pokud muž projde iniciací, pokud se dostane do své síly, pokud se stane nejen bojovníkem, ale ve svém nitru objeví i ony dva zbývající archetypy milovníka a mága-moudrého alchymisty, přestane být agresivní a stane se skutečným králem, tedy něčím, co v dnešní politice tak bolestně postrádáme. Silný muž po odchodu od matky a přijetí otce a otcem totiž ženy, život a přírodu neničí, nýbrž miluje. Nikdy by ho nenapadlo, si cokoliv podmaňovat a přivlastňovat, zabírat půdu a vybíjet stáda bizonů, trávit řeky a oceány chemií a plnit je plastikem nebo zahalovat „své“ ženy před zraky ostatních. Proč také.

Dnešní Velká bohyně se ukrývá právě v ženách. Jasně – nejen. Je všude, samozřejmě, v každé rostlině, v každém tvoru, v hloubce vesmíru. Ale právě vědomé ženy mají speciální, „bohyňskou“ úlohu: Nenechat nám mužům procházet naše „Ale vždyť nebude tak zle.“ Neustoupit, když muž tvrdí, že je vše v pořádku. Trvat na tom, že tak jako si dnešní ženy osvojily mužský princip, takže se mohou mezi emocemi a racionalitou volně pohybovat, tak si i muži musí osvojit ženský princip, intuici, empatii, pochopit zákony cyklického času a projevit úctu k životu i smrti. A to vše s láskou, samozřejmě - tak jako to učinila ona Velká bohyně.

My muži musíme, tak jako bozi v onom prastarém mýtu, sestoupit z trůnu ješitnosti a poklonit se bohyni s jejími třemi tvářemi panny, matky i moudré stařeny, kterou jsme po tisíciletí vyloučili z veřejného života. A to přirozeně aniž bychom se ztratili jako malí kluci v mlze, depresi nebo sebelítosti. Jak už jsem psal jinde*, nás muže a potažmo celý mužský princip čeká opravdu velké dobrodružství – vědomá změna našich predátorských genů.

Pokud se to nám mužům podaří a pokud ženy nespadnou do té velké číhající pasti, totiž do pohrdání** či pasivity a lhostejnosti, můžeme zažít nesmírnou svobodu „vztahu třetího stupně“, tedy vztahu, který je naplněn láskou, ale který je prost jakéhokoliv majetnictví, nároků a nevyřčených (a téměř vždy zklamaných) očekávání. Teprve odsud můžeme startovat (chceme-li vůbec) k mnohačetným vztahům, k polyamorii a jiným možným (nikoliv nutným) formám alternativního partnerství. Zde můžeme zažít lásku jako extázi každého okamžiku a nikoliv jako pokus zachytit to, co se nám líbí, a zakonzervovat to skrze doživotní smlouvy, sliby a zákazy. Odsud se pak můžeme usmívat nad ideologiemi a náboženstvími, jež nutí ženy i muže setrvávat v nefunkčních, snad jen na reprodukci orientovaných vztazích, nebo se utíkat do perverze produkujícího celibátu a odříkání.

Kdysi dávno, když jsem se ještě věnoval astronomii, jsem byl přítomen jakési přednášce v pražském planetáriu o hledání mimozemských civilizací. Po přednášce se přihlásil jeden starší pán a vyslovil spíš než otázku tento statement: „Při stavu dnešního světa, při těch všech válkách a nevraživostech, jež vedeme, proč si proboha myslíte, že by nějaké vyspělé civilizace měly stát o kontakt zrovna s námi?“ To bylo před padesáti lety a od té doby jsme na cestě k sebezničení udělali velký kus práce. Zjevně nám stále (možná stále víc) něco chybí – ke štěstí, k zastavení naší sebedestrukce, k zpomalení a zmoudření. Jsem přesvědčen, že to nejsou ani lepší poměry, více peněz, inteligentnější politici, důmyslnější vynálezy. A není to ani nějaký zázračný kontakt s mimozemšťany. Je to jedno jediné – láska. Osho tvrdil, že neumíme milovat a že je třeba lásku cvičit nejprve na vzdálených objektech, jež není možno vlastnit – na Slunci, Luně, hvězdách. Ale možná, že na cvičení je pozdě. Pojďme začít tím nejtěžším – milovat se navzájem.

------------------
* A sice v mém blogu „Největší dobrodružství chlapů“
** Pohrdání mužem je nejsilnější zbraň ženy, bohužel v posledních dobách nasazovaná tehdy, když žena nad mužem a jeho spirituálním vývojem udělá kříž.

čtvrtek 23. února 2017

Tři druhy partnerských vztahů

Podle šamansko-konstelační tradice existují čtyři druhy „duší“: rodinná, kmenová, esenciální a velká duše*.

Do té prvé se rodíme, v ní vyrůstáme, zde jsou naši rodiči a příbuzní a odtud přebíráme, většinou již jako malé děti, různé zátěže. Ta druhá je naše volitelná duše – tedy to, k čemu se rozhodneme patřit. Máme jich za život několik. Zaměstnání u nějaké firmy nebo v nějakém kolektivu, fotbalový klub, jemuž fandíme, víru, kterou vyznáváme, spolky a pidi-kmeny jako jimi jsou chovatelé drobného zvířectva či hráči počítačových her a také samozřejmě naše manželství nebo partnerství. Ta třetí je esenciální duše, tedy to, čím jsme jaksi „skutečně“, uvnitř nás samých. Sem se snažíme dostat skrze různé techniky osobního rozvoje, skrze moudření a zmoudření, nebo se sem propadáme jako důsledek životních krizí. Naše hlavní otázka je zde „Kdo vlastně jsem ve skutečnosti?“. Ta čtvrtá duše je Universum, ona záhadná nemateriální i materiální celistvost, odkud se do našeho individuálního života a kde se opět rozpustíme po naší smrti.

Ukazuje se, že tento koncept čtyř duší se dá velice dobře použít i na způsob, jakým prožíváme a utváříme naše partnerství – především první tři duše (nebo také stupně vývoje) určují, jak prožíváme zamilovanost, lásku, sex i dlouhodobý vztah. Je jisté, že každý náš partnerský vztah je směsicí všech třech typů. Přesto je užitečné, se podívat na základní typy vztahů, uvědomit si, který z popsaných typů je pro můj současný vztah dominantní a pochopit jeho výhody i nevýhody.


Poznámka k obrázku: Různé druhy či ještě lépe projevy lásky v nás existují paralelně vedle sebe. Láska jako taková je v mém pojetí síla podobná gravitaci. Jako gravitace i láska nemá opak - prostě je, i když je mnohdy překrytá zraněními, zlostí, smutkem či jinými emocemi. a Slunce a pádem na nos.
-------------------

Partnerství ovlivněné rodinnou duší
Tento druh vztahu je charakterizován tím, že v partnerovi/partnerce vidíme obraz otce, matky nebo někdy i vzdálenějšího příbuzného, se kterým jsme v rodinném systému „zapleteni“. Když říkám „vidíme“, neznamená to, že bychom si toho byli vědomi. Téměř vždy se jedná o podvědomé přitahování, o intuitivní výběr partnera, který (nebo která) dotyčnou osobu pak zastupuje.

Lidé, kteří v partnerovi mají jakousi náhražku jednoho z rodičů, používají často formulace typu „Ty jsi ten jediný (ta jediná)“ nebo „Bez tebe bych nemohl žít“. Tyto výroky značí, že ten, kdo takto smýšlí, do partnera projikuje toho, na jehož existenci byl jako malé dítě závislý – právě například jednoho z rodičů. Tito lidé mají pocit, že bez toho druhého nedává jejich život smysl, že bez partnera je jejich život nesnesitelný. Když je milovaná osoba kdesi v dálce a tím nedosažitelná, dostávají záchvaty úzkosti, či zažívají pocity opuštění nebo ohrožení. Toto upnutí se na partnera je po jisté době mnohdy vystřídáno náhlým odmítáním, jakýmsi „prozřením“, které může vést až k fyzickému odporu. V tomto druhu partnerství je buď jeden, nebo druhý partner (případně střídavě oba) často nedosažitelný, zadaný, neustále pryč atd., takže hluboká důvěra a otevřenost vůči němu je nemožná nebo realizovatelná pouze ve spojení s velkou bolestí.

Na druhé straně má tento druh vztahu i své výhody. Především je pevný – to v případě, že vzájemná závislost oběma partnerům vyhovuje. Dále může nahrazování nepřítomného otce či matky partnerkou nebo partnerem vést k přechodnému zlepšení zdravotní situace a zvýšení životní síly, což může být využito k uvědomění si prvotního traumatu (a druhotné závislosti) a nastartovat tím proces léčení. Partner, který nahrazuje to, co dříve chybělo, může přispět k uklidnění a posílení a tím i k stabilizaci neudržitelného stavu. Je ovšem jasné, že z vývojového hlediska je takováto situace v partnerství vždy nakonec neuspokojivá a často také končí osobní katastrofou nebo dlouhotrvajícím utrpením a frustrací, neboť závislá osoba nikdy nemůže trvale naplnit onu „černou díru“, která zůstala po tom, jehož rodičovská láska v dětství chyběla.

Partnerství ovlivněné kmenovou duší
Zde je důležité pochopit, co všechno se odehrává v oblasti kmenové duše. Tak především jde o naši volbu příslušnosti. Svůj „kmen“ vždy obhajujeme proti ostatním, soupeřícím kmenům – ať už je to firma, ve které pracujeme, klub či spolek, kterému věnujeme náš čas a pozornost, či partner/partnerka, kterého si vybereme a s kterým chceme založit rodinu. Jedním z charakteristik kmenové duše je tedy boj – ne náhodou vznikají všechny války právě zde.

Protože je kmenová duše nejvíce ze všech čtyř duší spojena s reálným, hierarchicky uspořádaným světem, hraje zde také velkou roli moc. Partneři, kteří jsou ovlivněni touto duší, budou spolu často zápasit. Budou se navzájem přesvědčovat o té své pravdě, soupeřit o správný způsob výchovy dětí a pokud se rozejdou, může vzniknout „válka Roseových“ – nelítostný boj o děti, majetek a výsadu, být viděn jako nevinná oběť toho druhého.

Samozřejmou výhodou a vlastně i cílem tohoto typu partnerství je růst a rozkvět vlastního, v případě úspěchu daleko za lokální hranice expandujícího kmene. To se brzy projeví v touze založit rodinu, postavit dům, mít lepší auto, lepší zahrádku a krásnější děti (případně zlatějšího retrívra) než „ti druzí“ – například sousedi.

Ženy ovlivněné kmenovou duší pudově vyhledávají pokud možno alfa-samce (v jakémkoliv ohledu), kteří zaručují, že se budou dobře starat o kmen (tj. rodinu) a úspěšně lovit mamuty (tj. vydělávat peníze). Muži preferují mladší, dobře vypadající a „voňavé“** ženy, které jim zajistí hojnost zdravých potomků.

Komplikace mohou nastat, pokud jeden z partnerů začne míchat do tohoto typu vztahu buď závislost z předchozího typu nebo svobodut a nezávaznost příštího druhu vztahu (viz níže). Protože prakticky všechny závislosti se vztahují na nějaká prožitá traumata v období našeho dětství, začne se na něj druhý partner dívat jako na dítě a zpravidla brzy přestane mít chuť na sex. Závislý partner se začne jevit jako nespolehlivý, slabý, neschopný uhájit společný kmen proti okolním nepřátelům, někdy dokonce bez-cenný. Nejedna manželská krize pramení právě z tohoto mechanismu.

Také přílišná nestálost a egoismus, tedy vlastnosti, které se hojně vyskytují u u osob, jež jsou přesvědčeny nebo předstírají, že se už dostaly do třetí, esenciální duše, nabourává společně postavenou konstrukci vlastního kmene. Pocity zklamání, výtky směřující na „zradu“ společného záměru a pocit křivdy jsou následky konfliktů mezi partnery ve druhém kvadrantu.

Partnerství ovlivněné esenciální duší
Nedůležitější charakteristikou tohoto typu partnerství je, že už neslouží k vybudování společného domova, ale ke vzájemnému růstu obou, na sobě nezávislých a přesto v hloubce spojených partnerů. Do esenciální duše se dostáváme přes přechodový rituál letnic, Lughnasadu (celý kruh čtyř duší a jeho projekce cyklus ročních období jsem podrobně popsal v mé knížce „Živoucí kruh“). Zde je náš úkol, přestat lpět na tom, čeho jsme dosud dosáhli (to ale neznamená to zničit!) a vzít s sebou pouze naši vlastní esenci, jádro, tedy to, co skutečně patří jen nám.

Prakticky jediná možnost vést tento typ partnerství vězí v tom, nic neočekávat, nic nevynucovat, nic neslibovat – prostě stoprocentně žít partnerství „tady a teď“. To je samozřejmě nesmírně těžká úloha, neboť čím hlouběji se dostáváme, tím intenzivnější prožitek spojení s partnerem máme a tím víc také toužíme po opakování těchto jedinečných momentů. Možná, že na cestě sem jsem již překonali žárlivost, tedy duši požírající pocit vlastní nedostatečnosti, který se ve svém důsledku projevuje touhou zajistit si partnerovu lásku jen pro sebe. Žárlivost patří většinou do prvního kvadrantu a dispozice k ní vzniká v důsledku nenasycení primárních potřeb dítěte skrze jeho rodiče. Jde o otočení výroku „Ty jsi ten jediný/ta jediná“ do podoby „Vyžaduji, že já jsem ten jediný/ta jediná“.

Ale i když nás žárlivost už netrápí (aspoň ne v její akutní podobě), zůstává stále ještě touha po pozitivních, duši laskajících prožitcích, naděje na cosi „ještě lepšího než teď“. Pokud poznáme někoho, s kým můžeme prozkoumávat hloubky skutečně nemajetnického, neinvazivního a nemanipulujícího vztahu, někoho, s kým si bytostně rozumíme i v oněch esenciálních věcech, skrze které se tento kvadrant vyznačuje, je nám strašně líto, nelpět právě na tomto výjimečném partnerovi/partnerce. Ale právě neulpívání je nejdůležitější výzva tohoto typu vztahu.

Partnerství tohoto třetího stupně ovšem ještě „neumíme“. Pokud se vůbec s podobným partnerem setkáme a zažijeme náznak totální svobody na jedné straně a zároveň dosud nezažitou hloubku, intenzitu a upřímnost na straně druhé, pak budeme stále a stále spadat do očekávání, nadějí, marného plánování, podprahových manipulací a následných zklamání, které tak dobře známe z předchozích kvadrantů. Budeme se muset vracet do kmenové a rodinné duše a s bolestí pracovat na zde nevyřešených problémech, abychom se zas a zase pokusili dostat se společně s partnerem do stavu naprosté přítomnosti, neočekávání a nelpění, byť na malý, zázračný, vše proměňující okamžik.

Přese všechnu nemožnost v těchto úžasných stavech vydržet se mi zdá, že právě tento druh partnerství je to, k čemu naším vývojem směřujeme. Je to, jako kdyby nás universum, bůh či Velká bohyně stále a stále postrkávali k tomuto druhu partnerství, a to i tehdy, když se zuby nehty bráníme. Možná že je to tím, že celá naše civilizace se zdá vstupovat do esenciální části vývoje – fixace na materiální růst a expanzi a tím i neustálé, vzájemné nepřátelství „kmenů“ se jeví stále víc lidem jako ohrožující a nesmyslné. Možná ale, že jsem to pouze já a lidé, kteří jsou mi blízcí, kteří se nacházíme ve fázi hledání naší esence, toho, co je ukryto v hloubce naší duše, a právě proto jsme podrobování zkouškám a vystaveni nemožnosti žít v posesivním a mocensky orientovaném partnerství. Kdo ví. Za zkoušku to určitě stojí.

Hezké dny s partnerem či partnerkou třetího stupně vám přeje
Jan.

--------
*Pojem „duše“ může být pro někoho zavádějící. Bert Hellinger, zakladatel systemických konstelací, zavedl tento pojem ve smyslu skupinového vědomí, které řídí rodinný, firemní nebo jakýkoliv jiný systém, složený s živých bytostí, a které se stará o to, aby tento systém přežil a úspěšně fungoval jako celek.
** Touha žen po okouzlující vůni, kvůli které kvetou parfumerie, je výsledek milionů let „primitivního“ výběru pokud možno zdravých a plodných partnerek. Před vynálezem preventivních zdravotních prohlídek byla čistá pleť a příjemná vůně ženy jediným dostupným indikátorem jejího zdraví a tím i schopnosti rodit děti.

úterý 21. února 2017

Závislost a lpění

Každý jsme na něčem závislí, což je bezesporu také zcela v pořádku. I v dobách šířícího se bretheriánství (tedy nezávislosti na potravě) stále ještě musíme dýchat, jsme také závislí na přísunu tekutin, gravitace nás nutí zůstat minimálně jednou nohou na zemi (jak v doslovném, tak i v přeneseném slova smyslu) a i beze světla bychom těžko vyšli. Mluvíme-li o závislostech, máme většinou na mysli touhu po jisté látce, ať už je to alkohol, nikotin, kofein či něco horšího. Z pozice jogína, ale i z mého pohledu konsteláře jsme však závislí na něčem, co se může stát zdrojem bolesti a trablů možná dokonce větších, než je ona jedna obligatorní lahvička vínečka u alkoholiků. Je to závislost na ulpívání. Pod tím si asi nedovedete nic konkrétního představit – pokusím se tedy v tomto článku na několika příkladech popsat, jak nám právě tento druh závislosti podle jógy stojí v cestě k rozvoji spirituality.

„Potkal jsem ji před několika měsíci“, vypráví s pláčem na krajíčku klient v semináři, „a nedovedu si představit, jak bych mohl bez ní žít. Je pro mě prostě ‚ta jediná‘.“ Z jeho slov je cítit, že obrat „ta jediná“ by měl být vysázen cicerem, dvoucicerem či jakýmkoliv typografickým šílenstvím, aby si svět všimnul, že to opravdu tak cítí. Bohužel, jak v dalším rozhovoru vyjde najevo, on pro ni zdaleka není „ten jediný“, ale muž s nějakým pořadovým číslem. A to opravdu bolí. Je jasné, že ta hromádka neštěstí, které budeme říkat Pepa, je závislá na Marušce, podobně jako jsou lidé závislí na pervitinu, jen s tím rozdílem, že perník lze koupit v poměrně neomezeném množství, Marušku ne. Kdybychom se zrovna mohli kouknout do Marušky, zjistili bychom, že je také závislá – pro změnu na své představě o ideální váze, takže i ona se trápí. Krom toho je závislá na svém sice již nominálně dospělém, ale na počítači závislém synovi z rozvedeného manželství, který je pro ni „všechno“. A tak dále.

Možná, že na čtenáře dýchá z předchozího odstavce jistá ironie. To může být tím, že i autor těchto řádků zápasí čas od času s oněmi příšernými bolestmi, jež závislosti vytváří, a které zná každý. Tak například mu po krásné přednášce o výhodách nezávislosti ve vztazích zmizí partnerka na dva měsíce kamsi do Indie a on, údajně téměř-osvícený, si pouští audiozáznam a poslouchá se, co že to vlastně pro tento případ radil. A jeho závislostní bolest je umocněna bezmezným sebe-vztekem, že i po letech spirituálního růstu stále ještě není povznesen nad svými emocemi. Ale pojďme raději ještě trochu hlouběji do příčin našeho strádání.

Pokud si na závislostní téma postavíme konstelaci, ukáže se, že objekt (tedy to, na čem jsem závislí) nemá s řešením situace pranic společného. Marušku tedy Pepova závislost nemusí nikterak trápit, není totiž ani její příčinou, ani jejím řešením. To, že si Pepa myslí a cítí, že se bez Marušky neobejde, je prostě jeho omyl. Je to přesně onen sen, o kterém jóga tvrdí, že ho sníme i během naší tak zvané bdělosti. Ve velice dobré knize (bohužel jako většina dobrých knih rozebrané) na toto téma, v „Tibetské józe snu a spánku“ píše Tenzin Wangyal o výhodách zabývání se spánkem takto: „Obvykle je sen považován za ‚neskutečný‘ v protikladu ke ‚skutečnému‘ životu, který žijeme, když nespíme. Neexistuje však nic skutečnějšího , než sen. Tento výrok dává smysl až v okamžiku, kdy pochopíme, že normální bdělý život je stejně neskutečný jako sen.“

To je pro naši společnost, která pevně věří v opravdovost skutečnosti, docela – dovolte mi tento výraz – hard-core postoj. Co tím Wangyal chce říci? Samozřejmě ani on v dalším pokračování knihy nepopírá fakt, že vyskočíme-li v reálném světě z okna, nezačneme létat (jako třeba ve snu), ale rozplácneme se na chodníku. Reálná svět se vyznačuje fyzikálními zákony, které nelze obejít. Ale jeho realita tvoří jen malý kousek našeho vnímání. Mnohem větší část toho, o čem jsme přesvědčeni, že to tak skutečně je, jsou pouze naše výklady reality a pak to, co bych nazval důsledky ulpívání nebo, konstelačně, důsledky naší závislosti a zapletení se do života druhých. Zatímco sen je sen, to víme. Ale právě to je důvod, proč Wangyal nazývá sen nejskutečnějším – zde totiž víme, že je neskutečný, zatímco o realitě jsme přesvědčeni, že je taková, jakou ji vnímáme.

Pepa byl jako malé dítě nepříliš milován svojí maminkou. A tátu prý „neměl“, což je samozřejmě nesmysl, neboť každý má tátu, ale on to tak vnímal, neboť táta odešel od rodiny když Pepovi bylo šest měsíců. Za to dávala maminka tak trochu vinu Pepovi („neměla jsem otěhotnět, pak by partner neutekl“) a i když to svému synovi nikdy neřekla, ten její odmítání přirozeně cítil. Z jejích odmítavých pocitů a ze své bolesti si udělal v průběhu dalšího života jakýsi domeček. Koneckonců neměl žádný jiný stavební materiál – ve vztahu k ženám (maminka byla ta první) se prostě nedostávalo mnoho pozitivních pocitů a tak použil pro vytvoření „reality“ ty negativní. Od té doby je, aniž by to tušil, závislý na odmítání. Což je také forma ulpívání, neboť podle tibetské tradice nelpíme jen na tom, co chceme, ale i na tom, co nám není příjemné.

Jaké má Pepa možnosti, se ze svého nezáviděníhodného stavu dostat? Tak především musí přestat vinit Marušku, že tu pro něj není. Musí si uvědomit, že příčina toho, že právě ona je pro něj ta jediná, vězí v někom, kdo byl skutečně „ten jediný“ – v jeho mámě, která mu chyběla a v jeho stejně nepřítomném otci. Chceme-li být drasticky upřímní, můžeme mu dokonce sdělit, že si Marušku vybral právě proto, že jeho podvědomí tušilo, že ani ona tu pro něj nebude. Stáhne-li svá očekávání a nároky na ni, může se dokonce stát, že nakonec přijde sama. Nic totiž nezabíjí partnerství tak rychle a dokonale, jako pocit viny, který jeden partner vzbuzuje v druhém.

Ale Pepa může jít dál. Může zkusit jedno prastaré tibetské cvičení – neustále si vybavovat pocit, že realita, tak jak ji vnímá, je jen sen. Toto cvičení je velice mocné, neboť umožňuje, aspoň na chvíli neulpívat. Bude-li se déle a soustavněji dívat na svůj pocit chybění Marušky jako na sen (případně tento pocit postaví vedle sebe v konstelaci), zjistí, že jeho sen/pocit nemá s Maruškou žádnou spojitost, že patří jen a jen k němu samému. Maruška je tedy pro jeho sen pouze projekční plátno. Z konstelací víme, že v okamžiku tohoto zjištění se uleví nejen Pepovi, ale i Marušce. Spadne z ní totiž tíha odpovědnosti za realizaci cizích představ, zmizí Pepovo ulpívání na ni, což ji (možná) přivede k poznatku, že sama ulpívá. Například na tom, nevázat se, utíkat a mizet. A mít při tom špatný pocit.

Nakonec zbývá otázka, jestli tedy vůbec můžeme mít jako tibetští jogíni či osvíceně zkonstelovaní evropané fungující vztah – bez ulpívání. Jsem přesvědčen, že ano. Ve své poslední knížce, která nese název „Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni“ popisuji pár předpokladů pro nezávislý, ale hluboký vztah. A i když se mě samotnému takový „vztah třetího stupně“ nedaří pořád, těch pár okamžiků bezpodmínečné lásky spojené se svobodou, které jsem (tak jako mnozí) už zažil, stojí za to. A kromě toho mi nedávno z Indie navrátivší se partnerka prozradila, že její jogínský mistr na otázku o ulpívání s úsměvem a pod fousy pravil: „Ono trošku ulpívání neuškodí“.

PS.: „Pepa“ a „Maruška“ samozřejmě nejsou nikdo jiný, než tak trochu my všichni.

******************
(Tento můj článek vyšel v časopise Jóga dnes v roce 2015)

neděle 22. ledna 2017

Svět podle Trumpa

Stávající 45. prezident Spojených států (bohužel) není nějaký podivín, který se jakýmsi nedopatřením ocitl v čele nejmocnější země této planety. Trump zosobňuje zcela výstižně vývoj našeho světa, s jehož důsledky – ať se nám to líbí nebo ne – se budeme muset nějak popasovat. Po letech, kdy se zdálo, že vývoj je jen jeden a ti, kteří jdou „pomaleji“ se prostě pohybují ve šlépějích těch „rychlejších“ se nyní svět rozděluje na dva nestejné skupiny.

Možná že to, co píšu, bude znít elitářsky, arogantně. Ujišťuji, že to tak není míněné – pouze patřím do té menší skupiny, která si dlouhou dobu myslela, že je „vpředu“. Asi to znáte: Osobní rozvoj, schopnost pohledu na celek, vnímání souvislostí, pocit spoluzodpovědnosti za to, čemu někteří z nás říkají „Matka Gaia“. Nyní vidím, že nejsme vpředu či vzadu, ale jaksi „mimo“. Tam, kde jsme, nás totiž většina odmítá následovat. A výčitky, nespokojenost, agrese – to vše nedává smysl, protože to nikomu, ani té malé skupince, ani oné větší nepomůže. Jak víme, je demokracie (poněkud zjednodušeně) vláda většiny. Tečka.

Ve své geniální knize „Zvedá se severní vítr“ popisuje Robert Graves „novokrétskou“ společnost, ve které se lidé pohybují pěšky nebo na koních, ve které vládne systém trochu víc matriarchální než patriarchální, kde je technologie striktně omezena na nezbytné minimum a magie a věda jsou sestry, nikoliv nepřátelé. Graves nepopisuje detailně, jak by tato v budoucnosti sídlící společnost měla vzniknout – jen naznačuje, že představuje jakýsi ostrov moudrých, který je obklopen světem, ve kterém vládne (ještě?) starý pořádek se všemi neduhy a problémy, který zná i náš současný svět. Obyvatelé tohoto „starého světa“ nechávají novokrétskou společnost na pokoji, protože je ničím nepřitahuje. Poměry na Nové Krétě nejsou ideální, nicméně ve srovnání s tím, co známe my, jsou Novokréťané podstatně dál, neboť neřeže onu příslovečnou větev, na které sedí. To my děláme, a dokonce s gustem.

Gravesovu knihu zmiňuji z jednoho jediného důvodu. Je čím dál jasnější, že ta „naše“ představa o vývoji společnosti není a nebude sdílena většinou. A že je také nemožné, se stáhnout na nějaký „ostrov“, kde bychom onu představu – o udržitelnosti a laskavosti, o porozumění mezi mužským a ženským principem, o konci drancování Země – mohli realizovat. Všude ve světě vyskakují Trumpové, Putinové, Erdoganové, Orbánové, Duartové či Zemanové jak houby po dešti. Všimněte si, že jsou to většinou muži. A ačkoliv zcela jasně nehájí zájmy většiny – pouze to tvrdí – jsou právě onou většinou nadšeně přijímáni, neboť slibují návrat ke starému pořádku. A protože většina lidí se změn, nejistoty a neznáma bojí, volí a podporuje je.

Možná, že tento strach, který v současnosti stále narůstá – ať už jako strach z uprchlíků, teroristů, krize, homosexuálů, sluníčkářů, feministických gender-jihádistek nebo docela obyčejný strach z budoucnosti, která už nebude tak růžová, jakou nám ji slibovali, byl v lidech vytvořen uměle. Je ovšem též možné, že tento strach, který je nám (těm v menšině) cizí, je zcela přirozený. Je to úplně jedno, neboť je to právě tento strach, který já nazývám strachem před opuštěním kmenové duše*, před krokem do neznáma, který vynáší do prezidentských úřadů „silné“ vůdce. Dávám slovo „silné“ do uvozovek, protože sílu vnímám zcela jinak. Tito vůdci – a to je jejich další charakteristika – se strachem operují, šíří ho a spoléhají na jeho účinek, neboť právě strach je dostal tam, kde nyní jsou.

Po opuštění kmenové duše a po projití onou krizí, která se na konci kmenové duše vždy nachází, se dostaneme do esenciální duše. Zde nefungují kmenové – nebo chcete-li stádní – mechanismy. Zde se nelze opřít o ideologii, o „naši“ pravdu, o silné vůdce. Zde selhávají tvrzení, že z holek mají být maminky a z kluků kosmonauti nebo prezidenti. To neznamená, že by nemohli. Ale nemusejí. Zde, protože esenciální duše je už docela blízko smrti, přestává strach z ní strašit lidi. Ne že by se zde chtělo umírat. Právě zde je život nejkrásnější. Ale už tu není tak důležité, přežít za každou cenu. Jistoty zde mizí. A to vydrží málokdo.

Zmíněná propast mezi kmenovou a esenciální duší – nazývejme ji kabalisticky Abyss – děsí. Je to jakési síto, které propustí jen ty, kteří přestanou lpět. V klasické józe se neulpívání nazývá aparigraha, kterýžto výraz je někdy překládám také jako „nehrabivost“. Tato propast logicky odrazuje především ty, kteří jsou přesvědčeni, že mají co ztratit. Ty, kteří jsou v jistém smyslu hrabiví. Proto se také za ni lehčeji dostávají těžce nemocní, manažeři po infarktu, chudí duchem a blázni, lesbičky a gayové po „comming out-u“, někdy také uprchlíci a emigranti, kteří už jednu velikou ztrátu mají za sebou. Nebo také – o tom vím své – staří lidé, pokud se nedrží svých zdánlivých jistot jako záchranného kruhu. Často i ženy, neboť ty ví, co je to cyklický čas, a také měsíc co měsíc překračují svůj „Rubikon“. Všimněte si, že jsou to ti, kteří se den po inauguraci Trumpa seběhli ve velikém počtu, aby řekli své „ne“.

Toto „ne“ ovšem, jakkoliv sympatické a mocné, nebude ke zvrácení běhu času stačit. Toto „ne“ nevytvoří žádný nový ostrov, na který bychom odjeli budovat novokrétskou společnost, s našimi koňmi, psy a dětmi. Je to prosté – po opuštění kmenové duše nevznikne žádný nový kmen odpůrců kmenových duší. A ani nemůže, neboť za Abyssem je pouze esence, jsem tam já a ty, on a ona, spojeni a přesto sami za sebe. Žádné hnutí, žádný stát, žádná spirituální komunita s guruem v čele. Díky bohu ne, neboť to by znamenalo setrvávání ve starém, které by bylo pouze přelakováno na nové. A snad i díky bohu za Trumpy, neboť ti na sebe váží pozornost kmenů lidí, žijících ve strachu v takové míře, že si té malé, podivné hrstce těch, co přecházejí přes propasti, nikdo nevšímá.

----------------
*Šamansko-konstelační koncept čtyř duší je zhruba vysvětlen zde.

pondělí 16. ledna 2017

O pravdivosti

Pokud se brzy něco nezmění ve vývoji vnímání pravdy, skončíme válkou. Možná tou poslední v historii lidstva. Protože pravda, nejen vlivem sociálních „kmenových“ medií a post-pravdivé doby ztrácí svoji normativní, o fakta opřenou funkci. To, co je pravdivé, stále více určují zájmové skupiny, které pak svým vnitřním, „kmenovým“ pravdám pevně věří. Tyto skupiny, části společnosti nebo i celé národy jsou se svými „pravdami“ pak velice emotivně spojeny, neboť se v rámci svého kmene o nich nejen navzájem ujišťují, ale i posilují v nutnosti, je hájit. Což je stav, který vždy vedl a i v současnosti pravděpodobně povede k válce. K válce, která se všem zúčastněným bude zdát spravedlivá (i v tomto slově je obsažen kmen „pravý = pravdivý“). Bůh je totiž vždy jen jeden – ten, jehož máme „my“ na vlajkách a korouhvích.

Tento článek není o pravdě – to bychom se museli do hloubky zabývat tím, co vlastně pravda je. Raději budu používat slovo „pravdivost“, kterým označuji stav upřímnosti k sobě samému. Stav, kdy jsem přesvědčen, že pravda je na mé straně, neboť to „prostě tak cítím“.

Prestižní slovník Oxford Dictionary označil přídavné jméno „post-pravdivý“ (post-truth) za slovo roku 2016. Vyjadřuje tím posun v globálním vnímání reality, kdy fakta nehrají až takovou roli. Důležitější jsou emoce, víra, přesvědčení. Politikům je tolerováno lhaní, volby se vyhrávají na základě nepravdivých a někdy dokonce zcela lživých tvrzení, každá malá facebooková skupinka pěstuje svoji „pravdu“ bez ohledu na to, zdali je v souladu se známými fakty. V post-pravdivé době existuje totiž tolik v zásadě neověřitelných informací, že je stále jednodušší, si pro tu svou pravdu nalézt přesvědčivé důkazy. Je tedy nejvyšší čas podívat se na to, proč k tomuto vývoji dochází, jak zacházíme s odlišnými pravdami a jak můžeme předejít konfliktům, které se zakládají na současně existujících ale neslučitelných pravdivostech. Pokud vůbec už není pozdě.

Podívejme se nejprve na „Spiral dynamics“, koncept vývoje vnímání světa, vyvinutý americkými teoretiky Donem Beckem a Christopherem Cowanem. Tento model vychází z různých stupňů lidské sociální inteligence (nikoliv tedy z pouhého „počítání bodů“ IQ nebo EQ), jež vedou k různému vnímání světa, hodnot a způsobu komunikace a řešení problémů. Ve stručnosti* existuje osm stupňů vývoje rozdělených do dvou úrovní. První stupeň je instinktivní, jenž se vyvinul před sto tisíci lety, a ve kterém jsou hlavními prioritami přežití a zajištění základních potřeb – jídla, pití, úkrytu, rozmnožování. Druhý stupeň, animistický, se objevil před ca. 50.000 lety a jeho účel je zajistit bezpečí. Tento stupeň je spojen s vírou v bohy a se snahou, si skrze magické jednání zajistit jejich přízeň. Třetí stupeň, impulzivní, se začal uplatňovat před ca. deseti tisíci lety a je spojován se vznikem říší, kultem hrdinů, nájezdníků a okouzlením vlastní hrubou sílou. Čtvrtý stupeň, pyramidální, pak vytváří mocenská pravidla soužití, slouží k upevnění vlády, vytváří prostor pro absolutistické vládce a diktátory podporované či tolerované poslušným lidem. Pátý stupeň se nazývá kapitalisticky-demokratický a je charakterizován příklonem k materialistickým a kariérním hodnotám jako jimi jsou úspěch, bohatství, dosažení individuálních cílů, konzumerismus, vytěžení bohatství Země atd. Poslední, šestý stupeň první úrovně se nazývá sociálně-demokratický, rovnostářský. Hlavním cílem je zde zajištění blahobytu pokud možno širokých vrstev obyvatelstva, vcítění se do ostatních, sdílení zdrojů, pochopení různých „jiných“ pravd a tolerance odlišných názorů. Na další dva vývojové stupně (na druhé úrovni) dosáhne v současnosti pouze několik málo individuí, neboť tyto leží za „velkou změnou“, byť je tato, chce-li lidstvo přežít, nevyhnutelná. Jde o sedmý stupeň „globálního vědomí“, ve které se začneme starat nikoliv o to, co je dobré pro nás jako individua nebo jako kmeny, národy či státy, ale o to, co je nezbytné a dobré pro celý svět. Na posledním, osmém stupni pak panuje pochopení a žití „holistické“ , celostní skutečnosti, tedy cosi jako osvícení či jednota s celkem.

Podle autorů se drtivá většina dospělé světové populace nachází ve stádiích tři až šest. Problém ovšem vězí ve vzájemné komunikaci (tedy spíš v neporozumění) mezi jednotlivými stupni. Tak například kriminálník či mafián, který se nachází na třetím vývojovém stupni prostě neporozumí argumentům kouče, který je zvyklý pracovat s klienty pátého vývojového stupně, a který mu bude vysvětlovat, že podstatně vhodnější metodou úspěchu (v kapitalistické společnosti) je nezabíjet protivníky, ale obchodovat s nimi. Zrovna tak se státník-diktátor, který je u moci, neboť většina „jeho“ občanů potřebuje silnou ruku (nachází se tedy na stupních tři až pět), nedomluví se státníkem-demokratem, který vládne v zemi s většinou obyvatel na šestém stupni.

Ale nejen to. I když tento koncept poněkud sugeruje, že „vyšší“ vývojové stupně jsou „lepší“, je důležité pochopit, že se jedná o stádia vývoje společnosti, kde každé stádium je „správné“, tedy nezpochybnitelné. Zde již vidíme pravý zdroj různých, částečně protichůdných pravd. Onen státník na „pětce“ (např. Putin nebo turecký Erdoğan) bude přesvědčen, nejen že účel světí prostředky, ale že stabilita země má větší cenu než například občanská práva, liberální svobody a podobné „nesmysle“. A na své úrovni (4-5) bude mít pravdu. Z hlediska úrovně 6-7 se bude jednat o kriminálního tyrana.

Pokud tedy chceme přežít bez atomové katastrofy, bylo by záhodno učit již děti na základních školách, že jednotlivé stupně rozumí a uznávají pouze ty pravdy, jež se nachází na stejném stupni. Jedna z nejvíce osudových chyb západu posledních padesáti let bylo vnášení a podpora demokratických ideálů do mnohdy ještě „kmenových“ společností blízkého a středního východu. Vznik „divokého východu“, humanistické katastrofy typu Aleppa, vznik fanatického ISIS-hnutí a všeobecný rozvrat a chaos jsou jen ty nejviditelnější důsledky tohoto (našeho) lpění na tom „správném“ vidění světa. Jiný podle mého názoru velmi užitečný koncept k pochopení různých pravd při zachování subjektivní pravdivosti je koncept čtyř duší, který už léta propaguji a vyučuji**. Jedná se o tři na sebe navazující stádia individuace, po kterých následuje fáze fyzické existence či klidu. Tento cyklický koncept vznikl sloučením prastarého šamanského učení o kruhu čtyř směrů a konstelačních poznatků o „duších“, které řídí celé systémy – tedy například rodiny, firmy, spolky, národy nebo také naší individuální psýchu spolu s rozličnými „hlasy“, jež se v každém z nás nacházejí (příklad: Kritik, nadšenec, malý kluk, pomahač atd.). Velká výhoda tohoto konceptu je jeho kruhovitost, tedy neustálé střídání jeho fází (často i jejich souběžná koexistence), která nesugeruje tak silně, že „vyšší“ vývojová stádia jsou hodnotnější nebo v nějakém smyslu lepší.

V tomto konceptu se většina produktivního světa pohybuje v tak zvané kmenové duši (spolky, církve, sdružení, firmy, obce, národy, státy, ale například i manželství), byť jsme zde všichni silně ovlivňováni tím, s čím jsme se setkali a co jsme se naučili v předchozí fázi našeho dětství – v rodinné duši. Jedna ze základních vlastností kmenové duše je přesvědčení o vlastní pravdě. Toto se děje zcela nezávisle na nějakých objektivních faktech či důkazech. Každá, byť sebemenší kmenová duše totiž vytváří kmen udržující kmenovou ideologii***, která členy zásobuje důkazy o vlastní pravdivosti. Tito pak budou skálopevně přesvědčeni, že mají „pravdu“. Dokud se tedy nacházíme ve stadiu kmenové duše, nelze se s členy jiných kmenů pocitově „shodnout“, především tedy ne na něčem, co je pro zachování životaschopnosti a růstu kmene zcela zásadní, ale v rozporu s požadavky jiného kmene. Pokud tyto skupiny lidí mají zkušenost a ochotu uzavírat kompromisy, nebudou konflikty tak zjevné. Bez hlubokého pochopení mechanizmů kmenové duše a bez vhledu do neslučitelnosti kmenových pravd však zůstanou uzavřené kompromisy pro obě strany neuspokojivé a při nejbližší krizi se konflikt opět obnoví.

Víra je další důležitá součást kmenové duše. Proto jsou různé konfese či příslušnost k odlišným církvím či sektám jedna z největších překážek míru – viz třicetiletá válka mezi křesťany a současný konflikt mezi Sunnity a Šíity. Zatímco totiž spory mezi kmenem řekněme biologů a astrofyziků lze urovnat více-méně racionálně, je nesmyslnost racionálních argumentů, týkajících se víry v boha zjevná. Iracionalita pak vede k válkám. Jakékoliv ekumenické snahy o soužití různých vyznání fungují jen tehdy, nachází-li se společnost v blahobytu a víra v ten který výklad „písma“ je otázkou patřící k nadstavbě. Ve chvíli, kdy tato víra začne hrát roli v boji o přežití, jde tolerance k čertu.

Jak tedy vidíme, měla by být nauka o vzniku a řešení různých pravd součástí základního vzdělání. Což se bohužel v dohledné době nestane, neboť drtivá většina společnosti se nachází ve stádiu kmenové duše a je tedy přesvědčena o existenci „té jedné“ pravdy (ať už pod tím rozumíme pravdu vědeckou, náboženskou, individuálně-mystickou či jednoduše žensky-emoční: „Já to tak ale cítím“). Po staletích racionalismu, který masivně začal s osvícenectvím a Descartem, a který v současné západní nekritické víře ve vědu vrcholí, se kyvadlo ve společnosti opět pohybuje směrem emočním, intuitivním, magickým. To je zcela nutný a tím i pozitivní vývoj. Já sám jsme jedním z těch, kteří tento vývoj prorokují již třicet let a podporují svojí prací. Nevýhoda, jež začíná být patrná teprve nyní, vězí v tom, že pokud se skutečně dostaneme do emocí/intuice/inspirace, máme VŽDY pravdu, navzdory faktům nebo třeba protestům spolku skeptiků Sysifos. Proto už deset let píšu o tom, že cítit je jen do té míry dobré, do jaké nezapomeneme tu druhou, dříve tak dominantní nohu racionálního, „chladného“ vědění. V záplavě informací se ovšem právě toto děje.

Příští roky ukážou, zdali naše úsilí etablovat ve společenském diskursu takové pojmy, jako jimi jsou intuice, mytologické vnímání, emoce, či „zázrak“ nakonec nepřivedou tento svět ke globálnímu infernu. Ke konci, který spustí ti, jež sedí na pověstných „red buttons“, červených spouštěčích armageddonu, a kteří jsou přesvědčeni, že oni a jen oni prostě pravdu, tu jedinou a velkou, vlastní.

-------------
Poznámky a odkazy:
1 Detailnější rozpracování jejich vývojové teorie je zde (v angličtině): http://www.spiraldynamics.com/book/SDreview_Dinan.htm Velmi zdařené úvodní-video do teorie spirální dynamiky naleznete také zde: https://www.youtube.com/watch?v=7oEa9GN0T34

2 Koncept čtyř duší je popsán v několika mých článcích a knihách, na úvod snad nejlépe zde: http://www.konstelace.info/doplnky-4duse.html

3 Ideologii v širším slova smyslu, tedy například i náboženství, rituály, přesvědčení o vlastní vyvolenosti atd.

pátek 13. ledna 2017

Vnímání rodinných problémů – čtyři stupně vědomí

Již mnoho let stavím rodinné konstelace. Za tu dobu prošlo mými semináři na pět tisíc klientů, takže jsme měl možnost nahlédnout do nespočet rodinných systémů. Mohu říci, že vnímání rodinných problémů, tedy těžkostí ve vztazích s rodiči a prarodiči, jež jsou „větší“, se sourozenci a partnery/partnerkami, jež jsou více-méně na stejné úrovni a s dětmi případně vnoučaty, kteří jsou vůči nám „menší“ lze rozdělit do čtyř skupin, které se liší hloubkou pohledu. V tomto článku bych se chtěl podívat na jednotlivé skupiny a stručně je charakterizovat.

První, patrně největší skupinu tvoří lidé, kteří si systemické zákonitosti, panující v rodinách, vlastně vůbec neuvědomují. Po více či méně úspěšném dospění se oddělí od rodičů (pokud to už neudělali dříve) a zaujmou vůči nim typicky „dospělý“ postoj – postoj někoho, kdo se dostal do sféry vlivu tak zvané kmenové duše*. Jedním z hlavních projevů kmenové duše je postoj „já (případně my) to vím (víme) lépe.“ Každý, byť sebemenší kmen si vytváří svoji vlastní kmenovou pravdu či ideologii, která upevňuje kmenové (sebe)vědomí a pro kterou hledáme a nacházíme tak zvané „neotřesitelné důkazy“.

V případě rodinných neshod pak samozřejmě vznikají často i masivní konflikty, neboť každý zde hájí svoji pravdu a zpochybňuje nebo dokonce i znevažuje pohled na věc toho druhého. Často se pak tvoří aliance mezi jednotlivými členy rodinného systému či mezi generacemi. Vnoučata si často rozumějí víc s prarodiči – jednoduše podle pravidla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, neboť naši rodiče mají konflikt se svými rodiči zrovna tak, jako my s nimi. Jakákoliv snaha být zcela jiný/jiná než mí rodiče (a speciálně stejnopohlavní rodič) nese s sebou nakonec ještě větší, byť často nerozpoznané kopírování většinou negativních vlastností toho, koho jako dítě odmítám. Je to jednoduše vysvětlitelné – nejen tím, že „jablko nikdy nepadne daleko od stromu“ – ať už geneticky nebo skrze vlivy našeho vyrůstání s rodiči. Ta druhá, systemicky milionkrát dokázaná příčina stávání se podobným našim rodičům vězí v důsledku prvního a nejdůležitějšího systemického zákona, totiž že vše, co náleží k našemu systému musí být uznáno. Pokud rodiče odmítáme, jsme přímo předurčeni, jít jejich cestou. Na vzniku konfliktů v rámci rodiny se samozřejmě podílejí i čistě rodinné záležitosti – podprahové a neuvědomělé pocity viny, zrady, neúcty, zklamání, výčitek, očekávání, nadějí. Ty interagují s kmenovými pocity jako jimi jsou již zmíněná věrnost kmenové ideologii, morálka, náboženské cítění, kměnově-generační propast mezi „starým“ a „novým“ atd.

Druhou skupinu tvoří ti, kteří se dovtípí, že rodinné konflikty patří typicky ke druhu sporů, ve kterých nelze jednoznačně nalézt toho, kdo má pravdu a toho, kdo se mýlí. V okamžiku, kdy připustíme existenci tak zvané mnohačetné pravdy, tedy oprávněnosti různých, mnohdy se dokonce vylučujících způsobů vnímání reality, se dostáváme – byť možná jen na chvíli – ze sféry kmenové duše a zažíváme výlet do esenciální, „moudré“ duše. Konstelace podporují nejen pohled na celek, ale i naše seznamování se právě s touto třetí fází lidského vývoje. Zde opouštíme pozici, že něco „takto musí být, protože to tak je“ a dostáváme se do role onoho moudrého rabína, který oběma rozhádaným bratrům přiznal jejich pravdu a poté, co se oba ozvali, že to ale není možné, pokýval hlavou a pravil: „Ano, máte pravdu.“ Jedině tehdy ovšem jsme schopni opravdu nahlédnout celek a jeho fungování jako skupinu různých částí.

Ve druhé skupině v tomto poznání ovšem nezůstaneme. Chytneme se většinou toho, co jsme například v semináři konstelací zažili a co „guru“, tedy vedoucí konstelací k tomu či onomu pravil. Pochopíme, že vůči rodičům musíme být „malí“ a „ctít je“, neboť pokud to nebudeme dělat, hrozí nám peklu podobné následování jejich chyb. Zděsíme se spatřené možnosti zapletení se do osidel předávání zátěží a rozhodneme se se z nich vyvázat cestou „přijetí rodičů“. To má na nás i na celý systém zčásti velmi pozitivní účinek. Blahodárný vliv opětného „dání místa těm, kteří toto místo tak jako tak mají“, tedy přiznání si, že naše rodiče jsou větší a že bez nich bychom nejen že nepřežili, ale především vůbec nevznikly, tento pozitivní vliv na celý systém zde nechci snižovat. Bohužel si často nevšimneme, že jsme jedno přesvědčení pouze nahradili přesvědčením jiným. Z „já (my) mám/máme pravdu“ vzniklo „konstelace (případně jejich vedoucí) mají/má pravdu.“ A z našeho výletu do esenciální duše, které se také říká duše individuální, toho moc nezbylo.

Klíčová otázka této druhé skupiny lidí tedy může znít takto: „Jakým způsobem přijmu své rodiče (či jiné členy rodiny), když mi vlastně pijí krev?“ Nebo, drastičtěji, jak snést někoho, koho nesnáším. Zdali ho/ji nesnáším někdy, často nebo pořád, to vcelku nehraje žádnou roli. Rozhodující je zde ono skryté „musím“. Musím uznat..., musím přijmout..., musím se poklonit..., musím konečně dosáhnout toho, aby....

Třetí, už velice málo početná skupina se povznese nad ono musím. Jeden z krásných příkladů člověka v této skupině byl „stoletý stařík, jež vylezl z okna a zmizel“. Pokud jste film ještě neviděli, určitě si ho opatřete. Oblíbený bonmot staříka byl: „Všechno je tak, jak to je a bude, jak to bude.“ Ano, zajisté jsme děti našich rodičů a tak mnoho jejich i nepěkných vlastností se přeneslo na nás. Někdy je nám možné, je coby větší uznat a přijmout, mnohdy, především žijí-li ještě nebo dokonce žijí-li s námi, to možné není. Zde pochopíme výhodu našich výletů do té třetí sféry kruhu, do esenciální duše, do přijetí protikladů a rozporů včetně našeho vlastního odmítání tohoto přijetí. Zde se naučíme také naši ještě-neosvícenost tolerovat, aniž bychom složili ruce do klína. Uznáme, že ani my nejsme perfektní matka či otec a že je tomu tak dobře. Že naše děti potřebují naše chyby, omyly a nedostatky ke své individuaci.

Pokud se naším vstupem do druhé skupiny začne měnit systém (a to někdy docela drasticky, neboť se rozkolísají zaběhnuté návyky), pokud nás naši příbuzní v naší touze „vše opravit“ budou vnímat jako potrhlé podivíny, kteří se pravděpodobně dostali do spárů nějaké (konstelační) sekty, vstupem do třetí skupiny se začneme měnit my sami. Ano, teprve zde. To, co nás mění, totiž není až tak naše úsilí se změnit, jako naše přijetí „věcí, jak jsou“. Převažující pocit ve třetí skupině je úleva. Někdy „radím“ lidem, kteří přijdou na seminář s tím, že „už mnoho let na sobě pracují“, aby si vzali dovolenou. Udělali prázdniny. Je ovšem důležité pochopit, že do třetí skupiny se můžeme dostat pouze skrz druhou skupinu, nikoliv nějakou zkratkou. Prostě prázdniny mohou přijít až poté, co jsem makal. Ale teprve během prázdnin si všimnu, jak mé „makání“ byla pouze příprava.

To jsou tedy tři hlavní skupiny lidí, kteří se (ne)setkají s rodinnými konstelacemi a podobným pohledem na systémy. A ta čtvrtá, ptáte se?

Mistr Ping-pong byl jednou dotázán po významu buddhismu v Číně. „O tom mnoho nevím, ale mohu vám povědět o koních. Ta první skupina se hodí jen do salámu. Jsou to prostě lenoši. Ta druhá skupina se dává do trysku už když vidí stín biče. Třetí skupina koní je jakoby zahleděná do slunce. Jsou jako vítr a oblaka a není překážky, která by je mohla zastavit. Nejdokonalejší koně jsou ovšem ti, jejichž mysl není od mysli jezdce rozlišitelná. Oba dva, kůň i jezdec se pak mohou rozpustit ve velké prázdnotě. Ale tito koně již prý vymřeli.“

Tak vám přeji hezký den, a pokud byste zatoužili po větším vhledu do problematiky rodinných systémů, v úterý 17. ledna 2017 mám o tom přednášku v pražské Maitrei. Info a přihlášky zde: http://seminare.maitrea.cz/jan-bily

------
*Viz můj koncept čtyř duší, například zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html

pondělí 9. ledna 2017

Neodolatelná přitažlivost války

Je sedmého ledna a já jsem na své zasněžené, do hlubokého mrazu zachumlané zahradě. V kamínkách v mém zahradním domku praská oheň a já právě docvičil jógu. Venku se už setmělo. Zrovna usedám k čaji, když se zvenku, kdesi zpovzdálí, ozve kulometná palba. Po chvíli začne střílet dělostřelstvo. A co nevidět vzlétne k nebi rudá světlice, která zahájí útok. Především tedy útok na mé nervy.

Před sedmi dny byl Silvestr. Pro mě nejpitomější svátek vůbec. Kromě nutnosti zvyknout si na psaní nového data pro mne na Nový rok nic nového nezačíná, a tak vždy doufám v tento den nalézt na planetě místo, kde se přiopilé hordy nesnaží vyvolat dojem války. Ale už mnoho let si musím zvykat na to, že plašení zvěře a rušení ticha nekončí prvního ledna, ale až tehdy, když idiotům dojdou rachejtle a dělbuchy. A tak sedím v teple a myslím na vyděšené srnky a koroptve venku. A napadá mi, jak moc potřebujeme válku. Byť jen zdánlivou.

V kamnech žhne zbytek pátého dílu Zaklínače. Šestý jsem už spálil a ty čtyři první budou následovat. Nevěřili byste, jak dlouho taková kniha vydrží při patřičném přísunu vzduchu vydávat teplo. Knihy obyčejně nepálím, protože si jich vážím. Koneckonců sám nějaké píšu a asi bych byl poněkud roztrpčen, kdyby je kdosi pálil. Tak proč to proboha dělám?

Před několika dny jsem ležel ve vaně a četl právě již pátý díl. Prvním mě nakazila moje kamarádka, která se před měsícem udiveně zeptala: „Tys nečetl Zaklínače?“ tónem výslovného zděšení. A tak jsem zároveň s vypuknutím mých lektorských prázdnin přes svátky nejprve objednal a pak i začal hltat díl po dílu. Ve stejné době, maje zrovna bez partnerky a bez rodiny mnoho času, jsem se po nocích nechal unášet podobnou ságou, tentokrát ovšem nikoliv v knižní podobě – koupil jsem si prvních dvacet pokračování „Hry o trůny“. Pár prvních dílů této historicko-fantastické produkce HBO jsem zhlédl před roky, když jsme ještě vlastnil televizi, a v mých vzpomínkách to byl výjimečný, byť krvavý seriál. Také, myslím, dokonce jeden z nejúspěšnějších.

Můj čas mezi dvacátým prosincem a nyní, začátkem ledna, byl tedy docela vyplněný. Jenže u obojího – u knihy zrovna tak jako u seriálu – jsem došel do okamžiku jakéhosi zvratu. Při četbě a dívání se na nekonečné popisy války a ji provázející všemožné hrůzy, na neustálý krvavý boj, vraždy, znásilňování, vypalování vesnic a maření životů jsem si uvědomil, že to, co čtu a na co se koukám skrz obrazovku, je naše realita. Byť ve střední Evropě již dlouhá desetiletí nežitá. V mnohém se kapitoly knih a epizody seriálu ve své hloubce, v tom skrytém smyslu zabaleném do poutavého vyprávění, nelišily od toho, co se děje v Sýrii, Iráku, Jemenu, nebo v Africe, či s čím se setkávají obyvatelé řeckých a italských ostrovů, k jejichž pobřeží doplouvají utečenci. Z hodiny na hodinu jsem už "nějak nemohl". Zaklínač i Boj o trůny ztratil kouzlo. A zároveň ve mně vyvstala otázka, co nás na válce tak přitahuje.

Před mnoha lety, když jsem se nacházel ještě ve výcviku systemických konstelací a navštěvoval jednotlivé lektory, abych se seznámil s jejich způsobem práce, jsem v jakési konstelaci stál v podivné roli. Nikoliv jako tatínek, strýc či bratr, ale jako válka. Válka je prý „pouze pokračování politiky jinými prostředky“ – takto to formuloval pruský generál a stratég Carl von Clausewitz. Já ovšem v oné konstelaci cítil něco úplně jiného. Nebyl jsme žádné pokračování míru, ale ani jeho nepřítomnost – asi tak, jako je tma nepřítomnost světla. Představoval jsem sílu, které je třeba, když se svět vychýlí z rovnováhy. Cítil jsme se jako agens, jež je tehdy povolán, když ho cosi v hlubinách lidské psýché potřebuje, a který odchází, když se to, co bylo pokřivené, opět narovnalo. Věděl jsem, že poté, co odejdu, neboť moje funkce je splněna, přijde opět mír. Já však nezmizím ze světa, ale stáhnu se do pozadí duší, neboť – pro tuto chvíli a na jistou dobu – už nebudu zapotřebí. Byl to podivný, i když velice hluboký a nějak i povznášející pocit. A já pochopil, že jsou doby, kdy lidé válku chtějí.

A tak teď sedím ve svém zasněženém domečku a pálím Zaklínače. Jaksi rituálně, protože před pár dny, ve vaně, mi došlo, jak my všichni chceme válku. A naše každodenní chování, od odpalování petard až po fascinaci „Bojem o trůny“ či mnoha díly Zaklínače, naše vyvražďování desetitisíců drůbeže kvůli ptačí chřipce (které je jen předčasné, neboť stejně bychom je vyvraždili, pouze o pár dní později za účelem jejich konzumace), náš neustálý boj s přírodou, to vše je válka. Kterou, zdá se, potřebujeme. Která, jak to vypadá, nás neobyčejně fascinuje. Bez které, zjevně, nemůžeme žít.

V té mé horké, voňavé a léčivé vaně, ne nepodobné děloze mámy, jsem se rozhodl pro experiment. Je to pokus s naprosto mizivou šancí na úspěch. Ale přesně to je to, co na mužském principu mám rád. Takové převrácené hrdinství, kdy muž ví, že asi neuspějě, ale přesto to zkusí. Jde o to, přestat bojovat jen s vnějškem, ale postavit se především vnitřku. Našemu nutkání si na válku hrát. Té její všudypřítomné fascinaci. Ne, nehodlám se stát sluníčkářem. Pár mužských seminářů mám už za sebou a pár jsem jich dokonce vedl, takže vím, že agresivita, vrčení, boj, cenění zubů, nevzdávání se a dokonce i to uchvacování žen, které se nechají uchvátit, to vše k nám patří a je to naše důležitá součást. A kdyby se nyní, když tu sedím, objevil na mé zahradě onen odpalovač post-silvestrovské pyrotechniky, byl bych schopný, mu dát pěstí, i když asi jen tehdy, pokud by nebyl o dvě hlavy větší. Nejde mi o to, vzdát se boje, ale oné neodolatelné přitažlivosti válkou.

Vzdát se této přitažlivosti znamená pochopit svoji závislost na ní. A kdykoliv jsme na něčem závislí, znamená to, že cosi hlubšího a důležitějšího v nás není v rovnováze. Jen tehdy nás přitahuje tabák, alkohol a pervitin, pouze tehdy se stáváme neodolatelně přitahováni našimi chytrými telefony, hracími automaty nebo i sexem, pokud tyto náhražky zakrývají to, co skutečně potřebujeme. Neuspokojení čehosi veledůležitého má za následek neodolatelnou fascinaci tím, co to nahrazuje. Co, tak jako válka, to vyrovnává. A cesta z každé závislosti je abstinence. Nebo aspoň takový „metadonový“ první krok. Dočasná substituce substitutu. Teprve tehdy může člověk pochopit, co je to, co mu jeho závislost zakrývá. Nyní je tedy můj metadon – pro někoho určitě nepochopitelný, pro jiného směšný – mé násilí na nevinných knížkách. Jsou to přeci jen písmenka, říká ten rozumný ve mně. Ne, odporuje moje mytologické já. Je to symbol.

Koukám do ohně, kde žhne Zaklínač. Venku skončil útok a nad zimní krajinou jiskří hvězdy z vesmírných hloubek. Někde tam určitě existuje civilizace, které překonaly to neodolatelné přitahování válkou. Protože jinak by nepřežily. Asi nám drží palce.

pondělí 19. prosince 2016

Archetypy muže: Buddha

A tady je poslední z šesti archetypů muže, článek psaný stejně jako předchozí pro mužský magazin ForMen.

V popisu mužských pravzorů se dostáváme konečně na konec. Po návštěvách u malého kluka, válečníka, vášnivého milence, nevychýlitelného a spravedlivého krále a temného šaška-Jokera se blížíme konečně k cíli, ve kterém by chtěl spočinout snad každý muž – nebo snad ne? Není „nalezení smyslu života“ lákavé? Není to něco opravdu exklusivního? Koneckonců o tom, jak se stát pravým mužem, správným chlapákem či charismatickým, veleúspěšným lídrem existuje už spousta knih a pořádají se drahé semináře. Víme ale, jak úspěšně zestárnout a stát se moudrým? Jak s konečnou platností ztratit strach před koncem? Existuje vůbec konec vývoje muže?
Pamatuji se, jak mě můj téměř-osvícený učitel lukostřelby vzal za mé, po první lekci už hodně namožené rameno a řekl: „Víš, to, že tvůj šíp trefí cíl, je jen nějaký konec, na kterém až tak nezáleží. To, co je opravdu důležité, je celá ta příprava.“ Podobně je tomu, když se setkáme se sochou prince Siddhárty, který podle legendy odešel v devětadvaceti od ženy, dítěte a královského přepychu hledat sebe a prozření. Když totiž pozorujeme již osvíceného v jeho klidu a sebe-spočinutí, vidíme také už jen šíp, který vězí uprostřed terče, v „desítce“. A protože je to bezesporu krásný pohled, který nás motivuje k dosažení téhož, usedáme do více-méně zdařilé pozice lotosu, zkřížíme pod sebou nohy a zavíráme oči, a pokoušíme se meditovat, ať už pod tím rozumíme relaxaci, vyprázdnění hlavy, zastavení myšlenkového trysku, klid a mír, či co jsme si v nějaké té knížce přečetli. Ale už za několik minut nás nevydržitelně začnou bolet kolena, obtěžovat mouchy a také zjistíme, že „nemyslet“ je pro chlapa těžší, než objevit teorii relativity nebo vyřešit manželku. Nakonec to většina z nás vzdá a přesune se třeba do hospody.

Bavíme-li se o osvícení nebo třeba jen o moudrosti či charisma přirozeného vůdce, vnímáme často cíl, ale už méně cestu k němu. V minulém díle jsme se zabývali snad nejsložitějším pravzorem-archetypem muže, který jsme nazval „Joker“. Psal jsem o tom, že tento podivný komiksový hrdina v mládí spadl do sudu s kyselinou, v čehož následku pak vypadal a konal souladu se svým těžkým (o)sudem. A ačkoliv mnohé příručky pro muže-hledače sugerují opak, bez předchozího pádu do sudu (ať už je v něm cokoliv nehezkého), pádu ze stromu nebo pádu na nos se žádné osvícení nekoná. A ani nemůže, protože je-li k dosažení vyrovnání nutno propojit protiklady, znamená-li osvícení přitakání ke všemu, tak jak to je, nemůžeme se před jeho dosažením vyhnout tomu tmavému, negativnímu, tomu, co opravdu, ale vážně nechceme.

Možná, že to je ten největší kámen úrazu, ona příčina dnešního zoufalého nedostatku moudrých, snad i osvícených mužů-učitelů: My bychom rádi měli vše hned, instantně a především bez bolesti. Ale mezi králem, který trůní na vrcholu svého společenského úspěchu a kariéry, a moudrým mužem či dokonce Buddhou se vždy nachází postava nějakého Jokera, právě vylézajícího ze sudu, kde se mu rozpustilo jeho královské roucho (jeho venkovní fasáda úspěchu) a zle poleptala kůže (jeho slupka, chránící jeho nitro).

Vypráví se, že sám císař se doslechl o osvíceném Bodhidharmovi, zakladateli tradice zenu v Číně, a o jeho učení, jak vést lid a říši, a jak být v souladu s nebem a dospět k míru. Nejprve tedy vyslal posla, který měl Mistra přivést. Posel se však vrátil s nepořízenou: „Veličenstvo, on vzkazuje, že pokud od něj něco chcete, máte přijít k němu.“ To císaře poněkud roztrpčilo, nicméně, neboť zisk se zdál být velký, se vydal na cestu. Po mnoha mílích a měsících hledání ho konečně kdesi v horách nalezl, jak ve své jednoduché chýši cosi píše. Nechal tedy svůj doprovod, ozbrojence, lokaje, konkubíny a vozky stát opodál a sám se poněkud hromotlucky postavil před sedícího Bodhidharmu: „Já jsem císař říše! A chci vědět, jak se dostat do nebe a jak se vyvarovat pekla!“ Bodhidharma vzhlédl od své činnosti a pravil: „Jaká to může být říše, když má v čele takového ignoranta.“ Načež se věnoval dál svému psaní. Jak si lze představit, rozzuřený císař vytasil meč a hodlal učiteli setnout hlavu, když ale Bodhidharma ukázal na meč a dodal: „Chvilku zadrž. Tohle je peklo.“ To císaře opravdu zarazilo. A také klid, který z tohoto malého muže vyzařoval. A tak zaváhal – a zasunul meč zpátky do pochvy. „A toto,“ podotkl Bodhidharma, „Je nebe.“ A pokračoval ve psaní. Říká se, že se císař poté stal jeho dlouholetým žákem.

Zdá se mi ovšem, že tato historka, vyprávěná v různých variacích, je často chápána poněkud neúplně. Všeobecný tenor výkladu se koncentruje na druhou polovinu – zasunutí meče do pochvy a „uklidnění se“ je určitě ta správná cesta, pokud se setkáme s duchovními učiteli. A mír je prostě lepší než válka. Mně se ale zdá, že ještě větší význam je skryt v těch úplně prvních dvou větách. Jak pozná Bodhidharma, že se jedná o „ignoranta“, tedy člověka, jenž něco nevidí? Císař chce dosáhnout jednoho a vyvarovat se druhému. A tady leží jeho neschopnost, jeho, mimochodem typicky královské, rozdělování světa na to, co je dobré, a co je špatné. Co císař nevidí, je že existence „toho jednoho“ vždy a nevyhnutelně „to druhé“ spoluvytváří. Boj proti zlu dělá zlo neporazitelným, vzývání světla nás ponechává ve tmě, zavírání odpůrců čehokoliv živí další odpor, protiteroristické zákony nahrávají teroristům. Což samozřejmě neznamená, že bychom to neměli dělat – jak už Werich jednou poznamenal, boj proti lidské hlouposti se nedá vyhrát, ale kdybychom s ní nebojovali, tak nám hrozí, že se v ní utopíme. Jen si musíme uvědomit, že pokud rozlišujeme a hodnotíme, pokud sbíráme hezká jablíčka do košíčku a ta červivá házíme na kompost, můžeme tak úspěšně řídit rodinu, firmu či stát, můžeme být dobrými správci, snad i císaři, ale k moudrosti a osvícení to nestačí. K tomu se totiž alespoň na chvíli potřebujeme zbavit duality. A to je pro nás muže asi to nejtěžší.

Ne snad, že by se ženy stávaly lehčeji osvícenými. Možná dokonce naopak – ženský princip není o jednotě, ale o mnohočetnosti, o (a to říkám výhradně jen mezi námi chlapy) chaosu. Ženy opravdu mohou dělat několik věcí zároveň, neboť jejich operační systém není binární. Muž – na cestě k jednotě – zjednodušil svět na „ano“ a „ne“, chcete-li na jedničky a nuly. Proto jsou věty typu „Rozhodni se!“, nebo „Tak mi konečně řekni, co vlastně chceš“, pro mužsko-ženské konflikty tak příznačné. Ale je to právě tato velká touha muže po jednoznačnosti, která mu stojí v cestě k poslední metě. Neboť jakékoliv „ano“ má v sobě skryté vždy nějaké „ne“. A kdykoliv se muž pro něco rozhodně, je v tom již obsaženo i rozhodnutí proti něčemu. Zde spatřuji úspěch knížek jako „Cesta pravého muže“ – kdo by už chtěl být nějakým nepravým, snad dokonce levým mužem. O této pouti nám vyprávěly předchozí díly tohoto seriálu. Nakonec se ale všeho, co jsme pochopili, co jsme se naučili, v čem jsem „fakt dobří“ musíme tváří v tvář sedícímu Buddhovi vzdát. Možná že právě v tom vězí smysl stárnutí, které odmítáme a nenávidíme, neboť nás ohrožuje svoji zdánlivou, na venek se tak tvářící nečinností, nerozhodností a nevýkonností.

Buddha a všichni moudří muži sedí tam, kde už se nedělíme na „my“ a „oni“. Tedy na místě, kde už neplatí zákony kmenů, států, církví a kultur. Zde pomalu, po špičkách mizí rozdíl mezi „já“ a „ne-já“, mezi mnou, mým egem, tím, co je dobré pro mne, a tím druhým. Když se tento rozdíl začne vytrácet, je to, jako by se člověk vracel domů. To je tam, kde už pořád byl, je a bude, odkud ale dlouhé roky snil svůj sen o dobytí světa, zabití draka a o krásné princezně. O kariéře, jachtě a duchovním pokroku. Skutečné „doma“ totiž může být jen onen ne-duální svět, ještě před rozdělením na dobro a zlo, na světlo a stín, svět, ze kterého jsme se skrze naše narození vynořili a ve kterém se po naší smrti – nebo po našem osvícení – opět rozpustíme.

***********************
A pokud se vám serie mužských archetypů líbila - autor v příštím roce 2017 pořádá spolu s pražským centrem Maitrea cyklus čtyř večerů s mužskými archetypy, na které se lze (ještě :)) přihlásit.

pondělí 12. prosince 2016

Archetypy muže: Joker

Předposlední, pátý díl seriálu o mužských pravzorech, který jsem napsal pro časopis ForMen, bude asi ten nejobtížnější a nejméně pochopitelný. Co už také může být po dosažení trůnu (viz archetyp „Krále“, o kterém jsem mluvili v minulé části) ještě pro muže důležité, lákající, smysluplné? Jenže, než se dostaneme k moudrosti a osvícení, je nutno projít peklem tmy. Jak se toho nejlépe zhostit prozrazuje Jan Bílý, který je nejen holistickým poradcem, ale i znalcem právě oněch černých koutů mužské duše.

Dlouho jsem rozmýšlel, jak tuto pátou zastávku v životě chlapa a zároveň i pátý archetyp (pravzor) nazvat a především jakou mytologickou postavu použít coby „patrona“. V úvahu přicházel Seth, temná postava z pantheonu staroegyptských bohů, jenž podobně jako biblický Kain zabíjí svého světlého a dobročinného bratra Osirise. Nebo také nordický lstivý bůh Loki, jedna z nejmnohoznačnějších postav severské mytologie, bůh, který stejným dílem pomáhá i škodí a jehož nejdůležitějším atributem je schopnost měnit tvář i postavu. Nakonec jsem se rozhodl pro „moderní“ figuru Jokera, komiksového anti-hrdiny, který se poprvé objevil v sešítku Batman # 1 na jaře roku 1940 a který dostal jméno podle známé karty žolíka.

Tato karta, která se vyskytuje pouze ve tzv. francouzské sadě, a v kanastě, pokeru či některých jiných hrách může zastoupit jakoukoliv jinou kartu, má původ ve starobylých tarotových kartách, kde se nazývá „Blázen“, nese číslo 0 a je mimo jakékoliv zařazení. I komiksový Joker je napůl géniem, napůl šílencem, jemuž se v mládí přihodila nehoda – spadl do sudu s kyselinou, což mu vyneslo nejen jeho pronikavě zelené vlasy a ironický úšklebek, ale i trvalou jinakost, jež se mu nedaří schovat. V mnoha verzích jeho původu také přichází o rodinu, milovanou ženu a děti.

Vidíme, že jedním z hlavních poznávacích znaků tohoto archetypu – nebo, chcete-li, stádia vývoje muže – je jeho pozice mimo společenské struktury, které král vytváříe a bojovník chrání. To mu na jedné straně dává obrovskou svobodu – stačí si uvědomit, že šašek, šprýmař, kejklíř, nebo králův dvorní blázen je prakticky jedinou osobou, které je dovoleno říci králi cokoliv, tedy i krutou pravdu o něm samým. Na druhé straně ho jeho „mimoňství“ činí nesmírně osamělým, někdy i ztraceným a téměř vždy ostatními nepochopeným. Protože ale už nemá co ztratit, nachází, pod vrstvou bolesti a negativity, sám sebe.

Mnoho úspěšných mužů dostihne na vrcholu jejich kariéry, na trůnu jejich moci, náhlá krize. Obrazně řečeno spadnou do kádě s kyselinou, která je změní k nepoznání. Manželka, zvyklá na přísun peněz a společenský třpyt je v šoku, dítka pláčou nad nevrlým tatínkem a pes Rek na páníčka začne vrčet nebo se mu dokonce vyčurá na nohavici. Muži v této fázi se dostávají do nemocnice, do mlhy deprese, do péče psychoterapeuta, nebo někdy i za mříže. Jejich vnitřní Joker se po „královském období“ náhle přihlásil o moc, bohužel aniž by muž pochopil, o co se jedná. Jak je známo, nestojí zvládání krizových období ve vyučovacích plánech ani těch opravdu elitních univerzit, bohužel.

Před lety jsem na jednom kongresu s tématem nového a vědomého byznysu měl výhodu posledního příspěvku. Přede mnou vystupovalo několik trenérů, koučů, poradců a jiných pomahačů, kteří všichni hledali a nabízeli to dobré, světlé a krásné, hovořili o charismatickém leadershipu a osobním rozvoji, o štěstí a bohatství. A tak jsem opustil svou připravenou řeč a „na place“ vytvořil takovou malou, podlou konstelaci. Nejprve jsem doprostřed sálu postavil zástupce za „to světlé“. Poté jsem na okraj sálu postavil někoho, kdo představoval „to tmavé“. Nyní jsme vyzval pár účastníků, aby si našli své místo. Jak asi tušíte, všichni se postavili velice těsně kolem „toho světlého“. Tomu se dařilo velice dobře, měl kolem sebe své vzývače a fanoušky a byl středem pozornosti. Pak jsem se ale jeho opaku, jenž stál sám na hranici volné plochy, zeptal, jak že se daří jemu. „Špatně,“ řekl do ticha, které nikdy nezapomenu, „ale já vám to jednou spočítám.“

Kdykoliv se příliš upneme na úspěch, slávu, moc, světlo, dobro, popularitu či krásu, riskujeme, že to, co nechceme vidět, opak onoho „dobrého“, nás zavalí. Že nám se to jednoho dne ukáže, jak pronesl onen zástupce toho, co z našeho života vylučujeme. Uvědomit si svou vlastní, tmavou stránku, všimnout si toho šklebícího se Jokera v nás samých, je především tehdy nutné, staneme-li se v některé oblasti králem. Což se nepozná ani tak podle koruny na hlavě, jako spíš podle toho, že jsme si jisti. Že nám padne oblek, daří se v práci, že máme hodně milých přátel a jednu krásnou ženu (nebo i vícero), že nás pes poslouchá a děti jsou roztomilé a že golfujeme s nízkým handicapem. Jinak řečeno, že máme svůj život pod kontrolou. Život je totiž tak veliký a mocný, a spolupracuje se smrtí tak úzce, že se jakékoliv kontrole chechtá a šklebí, zrovna tak, jako komiksový Joker.

Tento předposlední archetyp je spojen s podivným svátkem pohanů, ze kterého nám zbyly jen dožínky. Lughnasad (čti lůnasad) slavili staří Keltové samém na vrcholu léta, totiž v noci mezi 31. červnem a 1. srpnem obětováním světlého krále a předáním moci jeho protihráči, králi tmavému. Tato dříve prý krvavá oběť je pro nás dnes nepochopitelná. Proč bychom měli na vrcholu pohody, kdy je všeho dostatek, kdy se koupeme kdesi v Řecku nebo na Seychelách, cokoliv obětovat? Proč, pokud vůbec, nepočkat, až se věci pokazí, rozsypou, až se dostaneme do úzkých? Odpověď je nasnadě – protože pak už je obyčejně pozdě. Pokud na vrcholu světla nerozpoznáme tmu, její neustálou a neodvratitelnou přítomnost v nás, nedostaneme se z tohoto vrcholu jinak, než pádem. Abychom předešli úrazům či i zřícení při sestupu, je nutné se už nahoře seznámit s Kainem a Sethem, s tím tmavým, dravým, divokým, mnohdy i zlým, záludným, nečestným, korumpovaným, ale vždy zcela autentickým Jokerem v nás samých.

Přiznávám, že to není nic příjemného, neboť to odporuje všemu, co jsme si do té doby o sobě mysleli a na čem jsme vybudovali náš zářící, královský obraz. A také je mi jasné, že existuje velké nebezpečí, že chlap, pokud jednou onoho Jokera v sobě objevil, zůstane v jeho zajetí. Nejen že se setká se svojí tmavou stránkou, ale že ji začne poté náležitě pěstovat a že se mu zalíbí, páchat skutečné zlo, navenek. Jen jsem přesvědčen, že toto hrozí především tehdy, když svůj vlastní stín nepřijmeme, když ho, tak jako na onom kongresu, odsuneme až někam na okraj, kde není vidět a odkud nám to pak, na korunu přesně, spočítá.

***********