pondělí 22. srpna 2016

Co se (možná) skrývá za trémou

Trému zná téměř každý - a tak jsme, jako poslední konstelaci jednoho výcvikového semináře řešili zakázku jednoho ze studentů na toto téma.

Pavel (jméno změněno) vysvětloval: „Kdykoliv se nacházím ve skupině lidí, kdykoliv mám pocit, že po mě něco chtějí, že se něco očekává, vyleze zevnitř mě něco, co mi sevře krk, co mě zablokuje na hrudi a já pak nejsem sám sebou.“
Na dotaz ještě vypráví, jak se jeho rodiče rozvedli, když mu bylo pět, jak vyrůstal u mámy a jak má dodnes formální vztah k tátovi. „Mezi ním a mnou něco drhne,“ říká, „a totéž se teď děje mezi mnou a mým synem.“

Přeskočím další podrobnosti a půjdu hned ke konstelaci. Nejprve stavíme základní rodinný systém - táta, máma a klient. Hned od začátku konstelace se ukazuje, že nejhůře se daří matce klienta. S odstupem asi pěti metrů od ní stojí její muž (otec klienta), který ji pozoruje se založenýma rukama. „Co má?“ ptá se. „Proč je tak divná?
„Můj muž po mě něco chce. Nevím, co. Ale je mi to hrozně nepříjemné“, říká matka. Otáčí se od manžela pryč a je celá zaražená, stažená do sebe, jako kdyby se styděla.

Přidáváme do konstelace ještě trému a její rodiče, tady babičku a dědečka Pavla. Když vstoupí do konstelace tréma, situace se rázem změní. Zástupce Pavla se schovává za tátou, je vyděšený. Máma a tréma se dlouho dívají do očí, přičemž se máma stále více třese. Babička se dívá na dědečka (který od ní stojí ve stejném odstupu, jako manžel od mámy Pavla, podobně udivený nad tím, „co ty ženský maj...“. Babička na dotázání, jak se jí daří, říká šeptem: „Já se ho (ukazuje na dědečka) strašně bojím.“
„Ale vždyť já ti nic nedělám“, říká na to (bezradný) dědeček.

Tréma si stoupá za babičku. K ní se nyní blíží třesoucí se a plačící máma, její dcera. Po dlouhé době a pomalém pohybu centimetr za centimetrem se obě ženy nakonec obejmou. Babička říká své dceři: „Už nemusíš fungovat.“
Dlouhou chvíli se drží v objetí. Tréma pomalu ustupuje a může nyní vystoupit z konstelace. Obě ženy se podívají na klienta, který se zpoza otce dívá s velkým zájmem na to, co se před ním odehrává. „Už nemusíš fungovat“, říkají mu.
Konstelace končí.

Jak můžeme tomu, co se odehrálo, porozumět? Jakýsi návod jsem podal už v mé druhé knize „Láska, vztahy, konstelace“, kde se nachází kapitola, nazvaná „Nepřítel v mé posteli“. Zde líčím jev, se kterým se někdy setkáváme v partnerských vztazích. Jedná se o zdánlivě nevysvětlitelný „výbuch“ odporu ženy vůči jejímu muži, partnerovi, a to především na tělesné, sexuální úrovni. Taková žena jedná, jako kdyby se u ní projevovala vzpomínka na nějakou traumatickou událost (například zneužití), ale není si žádné podobné události ve své minulosti vědoma.

V knížce vysvětluji, že v podobných případech může jít (alespoň z pohledu systemických konstelací) o jakési vzpomínky „přes generace“, které se objevují až tehdy, je-li jejich samotné uvědomění, prožití a posléze i vyléčení možné. Tedy v generaci žen, které si už „ne“ vůči muži mohou dovolit, které mohou jejich (byť neoddůvodněný odpor) artikulovat. Jako kdyby dřívější generace žen, které ono „ne“ vyslovit nesměly, se skrze dnešní ženy domáhaly práva na to, být slyšeny, a to i tehdy, nejsou-li s dnešní ženou, která tímto syndromem trpí, přímo spojeny. Teprve skrze řadu podobných konstelací se tato domněnka objevila a vedla k pochopení a následnému odeznění symptomu.

S prožitky „přes generace“ se v konstelacích setkáváme častěji – a výše popsaná konstelace „trémy“ k nim zřejmě patří. V úvodu chce manžel od své ženy jediné – aby „normálně“ fungovala, jako jeho žena. Toho ona není schopná, brání ji právě jeho očekávání a to, že a jak se na ni dívá. To její manžel prostě nechápe – a ani nemůže, bez hlubokého vhledu do zranění (dřívějších) žen. Zde vidíme podobnost s trémou nejlépe. I „trémista“ je vystaven pohledům ostatních a má, tentokrát sám na sebe, značné očekávání. Nemůže-li se žena muži otevřít, nemůže ani projevit svoji esenciální lásku a její „výraz“, tedy emoční i verbální komunikace s mužem (nebo s okolím) bude trpět. Pokud oba, muž i žena, nepochopí hluboké souvislosti a význam stále se opakující situace, je jediné možné řešení rozchod. Žena bude tak dlouho „nefungovat“, až to muže omrzí a odejde. Ještě předtím se u ženy mohou v důsledku "neotevření se" projevit gynekologické problémy, které její „nefungování“ ještě zvětší. A zase – i zde můžeme přirovnat sevřené hrdlo trémisty k „neotevření se“ ženy během bolestného a násilného pohlavního styku. Pouze směr je jiný – nic nevyjde ven.

V naší konstelaci byla na tom podobně babička. Ta se svého muže bála. Nevíme proč, ale to, co ji v konstelaci pomohlo, bylo, že se tréma (coby „svědomí“ žen) postavila za ni, jako spojenkyně. Tak mohla vzít plačící dceru a říci hojivou větu: „Už nemusíš fungovat.“

Bez pochopení souvislostí, a především bez uznání a uctění traumat předchozích generací není skutečného vyléčení. Zůstane jen pochopitelné nepochopení na straně mužů a stejně nepochopitelný stud na straně žen, který se předává dál - snad i ve formě trémy. Naše konstelace to každopádně tak ukázala. Neříkám, že všechny případy trémy se dají vyřešit podobným způsobem. Chtěl bych jen upozornit na to, jak se v konstelacích objevují nečekané souvislosti a paralelní pocity rodinných příslušníků, navzájem generace vzdálených. Můžeme tak rituálně „rozpustit“ zdánlivě nepochopitelné problémy, které ve své hloubce vyjadřují to, čemu na první pohled vůbec nerozumíme.

A nakonec malý tip pro všechny, kteří trpí trémou, ale zrovna nemají čas a chuť si na to stavět konstelace. Zkuste, když vás opět přepadne, si představit vaše předky, možná že speciálně ty ženské. A řekněte jim onu „magickou“ větu, snad jen v trochu „ukecanější“ formě: „Milí předci (a předkyně), já už fungovat nemusím. A moje tréma je důkaz, že na vás myslím, že vás ctím a mám rád. A protože nyní poznávám, že moje tréma je váš a tím i můj spojenec, beru ji s láskou, nebojuju s ní a zůstávám takový, jaký jsem.“

----------------
Informace o nadcházejících konstelačních seminářích s Janem najdete na www.konstelace.info

sobota 20. srpna 2016

Proč nás nenavštíví ufóni

Jako malý kluk jsem miloval Sci-Fi. Válku světů, invazi Godzill a podobných, extragalaktických příšer, boj bezbranné (zato sexy) Sigourney Weaver, které hrozilo pozření slintajícím Alienem. Až na ten poslední případ jsem se podezřele často identifikoval spíš s mimozemšťany – to mi koneckonců zůstalo až do dneška. Vždy mě fascinovala otázka, proč s námi nenaváží kontakt, když jsou tak vyspělí a mocní. A především – proč nás už dlouho nekolonializovali? Později, když jsem se věnoval astronomii, jsem pochopil, že otázka, zdali jsme ve vesmíru sami, je nejen vědecky zajímavá, ale i filosoficky. Jde totiž o to, kam vlastně směřujeme.

Život se vyvíjí od svého prvopočátku jako boj. To, na které příčce potravinového řetězce se nacházíte, není jen teoretická otázka; ve většině případů jde o zcela konkrétní přežití při setkání s někým jiným. Vývoj živočichů na zemi udělal obrovský skok teprve relativně nedávno – na počátku tak zvané kambrijské exploze druhů. Ačkoliv první jednobuněčné organismy se objevily už před třemi a půl miliardy let, teprve před půl miliardou „vynalezli“ primitivní hlavonožci zrak. Od tohoto okamžiku mohli naši pra-pra-předci cokoliv uvidět a následně sežrat. To nesmírně popostrčilo jejich vývoj. Od té doby až do dneška znamená více potravy lepší život. Dneska bychom řekli více peněz. Takto se chová nejen našinec, ale každá rodina, firma, korporace, stát. A nyní k tomu, jak tohle všechno souvisí s mimozemšťany.

Vědci řeší různé scénáře existence inteligentních bytostí v kosmu, tedy spíše důvody pro výše uvedený problém – proč stále nechytáme nějakou TV-show ze sousední planety. V krátkém přehledu jsou to:
1. Ve vesmíru jsme jediní. To by bylo velice smutné, i když by to určitě potěšilo kreacionisty a jiné přívržence „Tatínka Boha“. Ale vzhledem k nepředstavitelnému počtu galaxií, hvězd a planet ve vesmíru je to nepravděpodobné.
2. Jsme první. I to je nepravděpodobné – vesmír existuje již dvanáct miliard let, mnohé sluneční systémy se Zemi podobnými planetami jsou mnohem starší.
3. Jsme na okraji Galaxie a vyspělé, predátorské civilizace, které už zničily veškerý jiný život, si nás ještě nevšimly. V tom případě máme obrovské štěstí a měli bychom okamžitě přestat s vysíláním čehokoliv. Vypněte si každopádně mobil a buďte docela zticha.
4. Na vývojové cestě života leží nějaká překážka, kterou se jen zřídka komu povede zdolat. Většina „slibných“ živočišných druhů tedy nedosáhne stádia skutečně vyspělé civilizace a kdesi během svého vývoje „vyhasne“.
Tento poslední bod je z mého pohledu neobyčejně zajímavý. Zatímco někteří vědci totiž hledají onen bod zlomu kdesi v dávné minulosti života na Zemi, já ho vidím přímo před námi. Vlastně ho live zažíváme.

Geneticky jsme, jak již jsem napsal, programováni na přežití víceméně za každou cenu. To nás nutí k expanzi i tehdy, když ji zrovna vůbec nepotřebujeme. Hromadíme tak nejen tukové polštářky na zimu, ale i nesmyslně velký majetek, neboť nám to dává hluboký pocit jistoty. Miliardáři si staví privátní atomové kryty, i když každý soudný člověk (včetně jich samotných) vizi přežívání kdesi pod zničenou zemí považuje za zcela absurdní. Jde prostě o pud sebezáchovy. Tento pud, vlastní všemu živému, a ženoucí organismy k egoismu a expanzi, byl doposud přírodou velice dobře regulován. Přemnoží-li se populace žab v rybníku, redukuje „velká máma“ příroda jejich počet za pomoci hladu či třeba parazitů. Teprve člověk vynalezl technologie, které mu dopomohly ke zrušení přirozeného výběru a odstranily mnoho v přírodě existujících překážek neomezeného růstu. Od té doby se raketově množíme a exponenciálně rosteme, bez velkých zábran - prostě a jednoduše, neboť je to možné. V jistém smyslu jsem se stali skutečně pány přírody.

Nechci tvrdit, že by technologie nebyly fantastická vymoženost. I já jezdím autem, baví mě můj inteligentní mobil a nerad bych postrádal svoji každodenní horkou sprchu po ránu. Problém je v tom, že všechny moderní vymoženosti používáme stále ještě ve stejném smyslu, jako kambrijští hlavonožci jejich právě vynalezený zrak, totiž zcela k účelům vlastní expanze. Jen jsme, na rozdíl od hlavonožců, přeci jen o kousek dál. V pravěkém moři totiž bojoval každý za sebe a všichni proti všem. My se ovšem už od raného stádia lidských dějin sdružujeme do tlup a kmenů, do obcí a států. Boj o úspěšnou expanzi se tak přesunul od individua do více či méně velké skupiny. Jinak řečeno jsme vynalezli „kmenovou duši“, tedy něco, co je větší než rodina (tu má každá labuť) a co nás coby kmen, stát, říše, kultura či církev vezme pod svá ochranná křídla. Tomu pak oddaně a vcelku bezmyšlenkovitě sloužíme – například beztrestným zabíjením příslušníků jiných kmenů ve válce. Jako rozhádané kmeny válčíme proti sobě a jako jeden kmen zvaný homo sapiens vedeme téměř vyhlazovací válku proti přírodě. Zatímco hlavonožci nevedli války, jen se navzájem požírali, my jsme už tisíciletí ve fázi bojujících říší.*

A teď si prosím na chvíli představte, že jste opravdu vysoce inteligentní mimozemšťan. Nikoliv jen o trochu víc inteligentnější, ale radikálně, řádově vyspělejší. Se svými spolu-mimozemšťany komunikujete pravděpodobně skrze nějaký nám lidem zcela neznámý systém (možná telepatii) a veškerou vaši energii zaměřujete namísto boje na spolupráci. Máte nikoliv dvouvláknovou DNA, ale řekněme dvanácti-vláknovou. Žijete mnohem déle něž pozemských sedmdesát let a skrze vaše rozvinuté smysly zažíváte nesmírné kaskády blaha. Dovedete putovat ve vašem vědomí skrze časové smyčky a mikroskopické černé díry z jednoho okraje vesmíru na druhý. A nyní se prosím podívejte na planetu, nazývanou Země.

Nejvyspělejší druh živočichů zde již přišel na to, jak využívat fosilní energii a nerostné bohatství planety. Také si úspěšně na téměř dvojnásobek prodloužili život, používají malé komunikační zařízení na bázi elektromagnetických vln, kterým říkají mobily a dokonce se může jistá menšina z nich každý den osprchovat teplou vodou. Vlny blaha prožívají především při jídle a pak občas při rozmnožování. Někteří z nich se věnují hudbě a píší básně. A velmi malá část se stará o rozvoj svého vědomí. To jsou positiva. Na druhé straně se sdružující do jakýchsi států, které mezi sebou nevybíravým způsobem soutěží o nadvládu. Tato soutěž se mnohdy vede brutální silou, takzvanými válkami, během kterých dochází k masovým úmrtím. Při upevňování osobní nebo státní moci vězní, mučí a zabíjejí ty, kteří zastávají jiné názory. Nejvyspělejší státy přecházejí poslední desetiletí k jemnějším formám násilí – například k ekonomickému ovládnutí a zbídačení jiných států nebo dokonce vlastních skupin obyvatel. Jejich chování je neustále ovládáno otázkou, kdo z příslušníků jejich vlastního druhu je „přítel“ a kdo je „nepřítel“. Protivníky pak touží eliminovat, zničit nebo převychovat. A kromě toho právě decimují přírodu kolem sebe rychlostí, která naznačuje, že pravděpodobně nepřežijí příštích sto let. Ruku na srdce – chtěli byste s tímto druhem tvorů spolupracovat? Našli byste jediný důvod pro "contact"? Já ne.

A tak, když vyjdou hvězdy a jsou vidět i skrze přesvětlenou noční oblohu, pozoruji je žasnoucím okem a představuji si, že tam, kdesi v hlubinách vesmíru, na nás čeká ta opravdová inteligence. Nebliká ani nevysílá žádné návody na stroje času, neposílá na nás ani Godzilly, ani jiné alieny, jen zcela relaxovaně čeká, zdali se nám podaří překročit tu nejdůležitější vývojovou etapu posledních řekněme půl miliardy let. Totiž dostat se ze zajetí vlastní nejistoty, strachu a jimi způsobeného predátorství. Pozměnit naší DNA, nikoliv ovšem ve smyslu současného genového inženýrství, ale tak, abychom vytvořili nový typ tvora, který už nebojuje o nadvládu, ale který spolupracuje. Nejen tedy se svým malým „kmenem“ – státem, korporací, skupinkou přátel, ale s celou planetou, s přírodou, se hvězdami. Vím, že jsem hrozně naivní. Vím, že naše šance, překročit tuto závoru, rozluštit ten velice rafinovaný kód zámku, který by nám otevřel cestu „k nim“, je velice malá. Ale nazvali jsme se kdysi docela hrdě „homo sapiens sapiens“, člověk dvakrát rozumný neboli moudrý. Jeden ten rozum jsme vyplýtvali na to, zajistit si přežití. Ten druhý, tedy tu moudrost, bychom mohli vynaložit na to, abychom (a nejen my) skutečně přežili.

----------
*Období bojujících říší nebo také období válčících států označuje úsek čínských dějin přibližně mezi lety 475 a 221 př. n. l. a je obvykle interpretováno jako doba nekonečných brutálních válek, které povstaly ze svárů mezi sedmi původními státy. Tento stav nemohl skončit jinak než vznikem jedné mocné říše. Tato interpretace je však pravděpodobně produktem propagandy o jedné Číně, neboť toto období bylo i časem velkého rozvoje věd a umění. V této době žili významní filosofové Mencius a Sün-c', byl vyvinut administrativní systém schopný spravovat i územně rozlehlé státní celky. Války mezi jednotlivými státy nebyly vedeny v rámci všeobecné anarchie, ale vedly je silnější státy proti slabším v touze po jejich ovládnutí. (Zdroj: Wikipedia.cz)

pondělí 8. srpna 2016

Eurydika

Už když jsem parkoval, měl jsem nedobrý pocit. Nová budova banky na jedné z hlavních křižovatek Stuttgartu, postavená teprve poté, co jsem z tohoto města odešel, mi připadala šedivá, kolosální a nějak bez duše. Jenže na jejím okraji bylo volno. Odstavil jsem tam svoji Oktávku s myšlenkou, že se stejně hned vrátím. Ještě jsem zaregistroval manévr jakési tmavé luxusní limuzíny, jejíž řidič se mi vyhnul, aby se dostal do vjezdu do útrob budovy, a vykročil do města, kde jsem prožil sedm let.

Někdy se stává, že vás svět pohltí natolik, že ztratíte smysl pro čas, pro tento zásadní klíč k reálnu. A když se do onoho všeobecného času vracíte, nedovedete říci, jak dlouho přesně jste byl „venku“. Vlastně si té časové smyčky, kterou projdeme, mnohdy ani nevšimneme; možná jen skrze malý náznak, tak jako ve filmu Matrix ona dvakrát proběhnuvší kočka. Náš bdělý čas a náš „snový“ čas se někdy nepozorovatelně mísí. Asi právě toto se mi stalo, neboť když jsem se navracel k autu, nebyl jsem s to říci, jak dlouho mi můj malý výlet po městě trval. Nicméně auto tam nebylo.

Když se nám stane taková věc, tak alespoň u mne se rozběhne několik paralelních reakcí. První je docela obyčejná: Zaparkoval jsem skutečně tady? A další, více děsivé, následují: Možná, že mám už výpadky paměti – nepřeparkoval jsem? Zavřel jsem auto? Ukradli mi ho? A poslední reakce, už zcela patologická, která mi občas bleskne hlavou poté, co jsem sledoval pořad o Alzheimerovi nemoci: Mám vůbec auto? Ano, auto mám, zavřel jsem ho (vzpomínám si), zaparkoval jsem ho – ehm (rozhlížím se) – opravdu tady, a nyní tu není. Asi mi ho odtáhli. Pomalu mně začaly docházet detaily. Můj mobil je v autě. Moje německá občanka také, i můj řidičák. U sebe mám peněženku, v ní dvě eura a mnoho, opravdu mnoho českých korun, které teď ale nikde nevyměním. Dvě kreditky. Legitimaci do univerzitní knihovny s mojí malou a starou fotografií. Uznají to na policii jako průkaz? Toť otázka...

Co nebyla otázka, ale drsná realita, byla značka zákazu zastavení, která stála dvacet metrů od místa, kde jsem zaparkoval. A pod ní cedulka „Ausser Film“, tedy mimo nějaké kretény, kteří si ausgerechnet v době, kdy se i já (další kretén) nacházím ve Stuttgartu, zde usmysleli točit film. A po nikom ani památky, jen ta značka se na mě usmívala. Věc tedy byla jasná. Odtažen. I můj problém byl jasně definovaný: Jak se bez mobilu, občanky a se dvěma Eury v kapse dovolám na nějaké mě neznámé oddělení dopravní policie, aby mě sdělili, kde se nachází moje auto, ke kterému nemám papíry. Poněkud bezradný jsem se vydal ke „Königstrasse“, zdejší centrální pěší zóny, dneska podivně prázdné. Napadla mě recepce nějakého hotelu – tam jsou na podobné zoufalce snad zvyklejší než v tureckém stánku na kebab – jenže kde v centru, oplývajícími obchodními domy, prodejnami smartfonů a již zmíněnými fastfoody sehnat hotel? A pak jsem ji uviděl.

Možná stejně vysoká jako já, budila na první pohled dojem někoho, komu se daří dobře. Zrzka, které její dlouhé a vlnité vlasy splývaly na draze vypadající kabátek, ne zrovna už nejmladší, se právě zastavila, jako kdyby i ona rozmýšlela, zdali doleva či doprava. Naše pohledy se potkaly. Udělal jsem pár kroků: „Nezlobte se,“ moje němčina mi zněla trochu neohrabaně a jako vždy, když se vracím do této země, kterou považuji za svůj druhý domov, zprvu cize, „Nezlobte se, nevíte, kde by tady byl nějaký hotel?“
Cítil jsem její zkoumavý pohled a také to, jak asi musím vypadat. Zjevně nerodilý Němec, s východním přízvukem, v kraťasech (ach můj bože!), šedesátník (možná trochu mlaději vypadající), bezradný.
„Možná,“ chvíli váhala, „tamhle za rohem by mohl být jeden,“ mávla dost neurčitě rukou a překvapivě se neotočila. Jako by čekala na nějaké další vysvětlení. Chvíli, opět takový nedefinovatelný časový okamžik, jsme se na sebe dívali. Jen tak.
„Víte...“ byl jsem fakt v rozpacích, „mě odtáhli auto.“
„A to potřebujete hotel?“ Nejen že byla krásná, ale i jí to rychle myslelo.
„No,“ (ježíšmajrá, jsem to ale trapák), „já v tom autě měl mobil a všechno. A tak bych si chtěl odněkud zavolat, ale mám u sebe jen kreditku a...“ Bože, musím vypadat jako jeden z těch profesionálních podfukářů, kteří vám nakredencují srdcelomnou story, která je ovšem většinou podstatně věrohodnější než ta má. Ještě jednou si mě změřila od hlavy k patě a nazpátek, tentokrát tak, abych si toho všiml. A všimla si, s nějakým zvláštním uspokojením, že jsem její pohled zachytil a pochopil. Beze slov.
„Pojďte, něco najdeme.“ Zoufalý bezdomovec – pardon, bezautovec – a kráska se vydali do městské džungle.

„Zkuste to tady, jestli dovolíte, tak půjdu s vámi,“ ukázala na fitness-studio na začátku pěší zóny.
Uvědomil jsem si, že moje zrzavá víla pochopila, že mi svojí přítomností může dodat trochu oné důvěryhodnosti, bez které, jak víme z různých videí na FaceBooku, po vás v cizím městě neštěkne ani pes. Podivné bylo, že ono fitko bylo plné nějakých žen, které vypadaly, jako kdyby přišly na kurz břišního tance. A za pultem, který sloužil jako recepce, stála malinkatá stařena s kloboukem na hlavě, ke které jsem se hluboce musel sklonit, abych jí uviděl do obličeje.
„Prosím vás, mohl bych od vás zavolat policii, mě odtáhli asi auto a já mám mobil v tom autě a...“ Bylo to vlastně od první vteřiny jasné.
„Ne, nemůžete“, zněla odpověď. A ačkoliv jsem očekával nějaké skuhrání, asi jako v pohádce o Babě Jaze, zněl její hlas odmítavě, ale měkce jako samet. „Tady máte“, a vtiskla mi, zcela překvapenému, jednoeurovou minci do ruky. „A teď jděte, sem nepatříte.“

Vyšel jsem poněkud malátně ven, doprovázen smějící se zrzkou. Nad námi se klenulo stále totéž, nad- nebo spíš ne-časové, šedivé nebe. Lidé na ulicích vypadali jako stíny. Jedině zrzka vypadala skutečně. A na chodníku se leskla další mince. Dvě Eura! Zvedl jsem ji a podíval se na moji průvodkyni: „Tak se mi podařilo během dvou minut zvětšit mé jmění ze dvou na pět Eur. Kromě těch milionů, které mám na kreditce, samozřejmě. Nosíte mi štěstí.“
„To tady člověk potřebuje.“
„Já vím, já tu žil dvacet sedm let.“
„Tady ne,“ řekla a mnou projela podivná vlna tělesného pocitu, který jsem zažíval předtím jen ve snech. A bývalo to už hodně dávno. Vlna, kterou mám spojenou s probuzením se během snění. Pocit, že se trhá opona, za kterou je skrytá skutečnost, ta, kterou vlastně nikdy nespatříme, alespoň ne během normálního, spořádaného a bdělého života. Chvíli jsme šli ulicí beze slov.

„Víte co,“ vytáhla s kapsy kabátku klíče, „zavoláte si ode mne.“ Zastavili jsem se u vchodu do prosklené přízemní kanceláře, snad nějaké agentury, u dveří, na kterých visela cedulka hlásající „zavřeno“. Zrzka odemkla a já ji následoval.
Už jsem se ani nedivil, když ze své kabelky vytáhla mobil, jaký jsme neviděl snad patnáct let. Pamatujete si na ony „psí kosti“, druhou generaci do ruky pasujících, tedy už nikoliv obřích telefonů, s vytahovací anténkou? Byly vidět v každém americkém filmu devadesátých let a ačkoliv to zní podivně, aspoň na mne působili neobyčejně sympatickým a uklidňujícím dojmem. Pamatuji se, jak jsem dost dlouho sháněl ke koupi právě takový model, ale na německém trhu byly už jen ty se zabudovaným čudlíkem – anténou, jež se nedala vytáhnout. Siemens S4 – můj ty bože, vzpomene si ještě někdo? Právě s takovým jsem nyní mohl mluvit s policií. Usedli jsme na dlouhou, pohodlnou pohovku, zrzka vytočila číslo a podala mi ten předpotopní přístroj.

Policista na druhém konci vedení zněl překvapivě přívětivě: „Co pro vás mohu udělat?“
„Víte, zaparkoval jsem v Ludwigstrasse padesát šest, tam u té banky, no a ... asi mi bylo odtaženo auto.“
„Já vím.“ Hlas zněl jako ten kouzelného dědečka.
„Já nedával pozor a nevšiml jsem si té značka, a že se tam má natáčet nějaký film, víte?“
„Já vím, to se občas cizincům tady u nás stává. Vaše auto je u nás.“
„No a víte ... já v něm mám i občanku. A řidičák. A já chápu, že ten odtah musím zaplatit, ale mohl bych platit také kreditkou? Doufám,“ pokusil jsem se znít stejně přívětivě, jako onen hlas na druhém konci, „že to nebude až tak drahé?“
„Ano, vy jste ten Čech, jestli se nepletu.“
„Ano, ale mám německé občanství a...“
„Já vím, našli jsme vaši občanku v autě. Prostě přijďte a uvidíme, co se dá dělat. Tak tragické to nebude.“ Nějak mi zvlhly oči – byl jsme opravdu dotčen, jak se věci dostávaly opět do harmonie. Ale co mě dostalo ještě podstatně víc, byl dotek. Její dotek.

Měl jsem během telefonování položenou ruku na opěradle pohovky. Zrzka seděla asi metr ode mne a naše ruce se skrze konečky prstů na opěradle setkaly. Velice, velice jemně a obezřetně. Pomalu a po milimetrech. Ale bylo to, jako by se mě dotkla věčnost. Jako kdyby se dvě galaxie právě spojily na podivném nočním nebi, a to i přesto, že víte, že takové spojení trvá miliardu let. Byl jsem doma. Byl jsem na konci cesty, dorazil jsme do cíle, s přívětivým stuttgartským policistou u ucha a zrzčiným dotekem dvou, třech prstů na opěradle rudé pohovky kdesi v její kanceláři. Nebylo to štěstí, byl to konec putování a hledání. A v ten moment jsem otevřel oči.

Ležel jsem ve své žižkovské posteli a světla noční Prahy kreslila na stropě známé kosodélníky. Vedle mne ležela právě dokončená, vyleštěná dřevěná koule z kmene šeříku, který jsem si odnesl, když káceli tento obrovský a prastarý keř u kostela, kam jsem jako malý kluk chodíval s babičkou. A vzpomněl jsem si, jak jsem před spaním požádal předky, aby mi poslali nějaký krásný, živý sen. Stalo se. Potkal jsem Eurydiku, na jejíž jméno jsem se zapomněl zeptat. Ztratil jsem auto ve snu, ale našel ji, abych vzápětí procitl ve světě, kde ona není. Nebo ano? Ne, nezahořknu, jako to udělal Orfeus, nezřeknu se lásky ke všem (zbývajícím) úžasným ženám, takže mě asi nepotká jeho konec. Neroztrhají mě Najády. Moje hlava nepoplave až na břehy Lésbosu, a nebudu zpívat žalem. A jistým kouskem mého normálního, nepoetického já jsem rád, že moje auto je zaparkované před domem. Jen vzpomínám na setkání galaxií, držím v ruce vyleštěnou, letokruhy protknutou magickou kouli a děkuji. Nejen stuttgartské policii.

čtvrtek 4. srpna 2016

Krimyš a špek v pastičce

Zamyšlení nad Konferencí „KRItické MYŠlení a objektivita“
(28. 7. 20016, Praha)

Kritické myšlení je prima věc. Zbavuje nás bludů a učí nás v dobách přehršle informací rozlišovat mezi tím, co je zjevný nesmysl a co (snad) nikoliv. Nalákán na tento „špek v pastičce na KriMyši“ jsem ve čtvrtek 28. července zavítal na výše zmíněnou konferenci do plně obsazeného kina Lucerna. O mém částečném konferenčním zklamání a právě i o stále se opakujících pastích, do kterých se chytáme, je tento článek.

Hned v úvodu: Jsem přesvědčen, že mluvíme-li v jednadvacátém století o kritickém myšlení, nevyhneme se pravděpodobně největšímu problému postmoderny – totiž otázce, co je to vlastně „objektivita“ a „pravda“. Vědecká éra, ze které pomalu, ale jistě vypadáváme, to v této otázce měla jednoduché. Pravda byla to, co se dalo matematicky, logicky a/nebo dvojím slepým pokusem dokázat. Co odpovídalo, abych se opřel o definici moudré Wikipedie, skutečnosti.

Asi není třeba se zabývat tou částí reality, na kterou lze tuto definici stále ještě s úspěchem použít. A nechci popírat, že tato část tvoří možná víc než 99% našeho každodenního života. Blížím-li se autem ke křižovatce a svítí-li červená, je pravda, že bych měl zastavit. Zpochybňování takovýchto pravd by mě velice rychle přivedlo ke korekci mého chování, byť bych byl sebevětší zastánce mnohačetné či subjektivní pravdy nebo „mlhavým esoterikem“. Pokud se nepletu, nazývá Darwin takto fungující korekci přirozeným výběrem.

Nedá se ovšem popřít, že existují jevy, procesy a celé oblastí poznání, kde s postupující složitostí a systémovou propojeností ztrácíme možnost, definovat pravdu sami. Zde se rodí naše závislost na definici jiných, tak zvaných expertů, případně na výběru více či méně „pravdivě“ vypadajícího zdroje informací. Ale nejen to. Jako člověk zabývající se poměrně často systémy – především tedy systémy tvořenými lidmi – vím, že například ve čtyřčlenné rodině (abychom vzali opravdu jednoduchý příklad) existují ohledně výkladu společně prožitých událostí nebo sporů hned čtyři pravdy, a je prakticky nemožné rozhodnout, kdo z táty, mámy, syna a dcery ji má, tu „pravdu“. V konstelacích to (dobrý) konstelář řeší tak, že se nepřikloní ani k jedné z nich, ale tomu či onomu členu rodiny ukáže prakticky vždy přítomný konflikt mezi nimi.

Dalo by se ovšem namítnout, že „pravdy“ rozkmotřených členů rodiny nejsou ve skutečnosti objektivní pravdy, ale pouze výklady subjektivně vnímané reality. Bohužel, náš skutečný život se mnohem častěji zabývá těmito vědecky neuchopitelnými výklady a nejen že je prohlašuje za pravdy, ale tak je i vnímá. Vzpomeňte si jen na vaši poslední hádku s partnerem/partnerkou, a vzpomeňte si na vaše přesvědčení o vlastní pravdě a nezvratné jistotě o nepravdě toho druhého.

Jiná námitka vůči mému zpochybňování „té jedné pravdy“ by mohla znít, že po jistém čase se pravda vytříbí a vyplave na povrch. Tak například byla až do konce středověku zcela neotřesitelná a všemi přijímaná pravda to, že Slunce krouží kolem Země. Čas ve spolupráci s Galileem, Koperníkem a dalšími však ukázal, že je tomu jinak. Nu dobrá, ale jak poznáme, že „čas té opravdové pravdy“ ještě nenadešel? Okolní svět nás neustále svádí věřit tomu, co nějaká důvěryhodná instance (dříve například církev, nyní je to pro mnohé věda) prohlásí za pravdu. A všimněte si prosím, že jaksi automaticky považujeme současný stav poznání (především vědy) za tu opravdu poslední a definitivní pravdu.

O tom všem ovšem na konferenci nepadlo mnoho slov. Celá konference se nesla v duchu teze: „Pečlivým zkoumáním faktů a kritickým zpochybňováním informací, se kterými se setkáváme, lze vyloučit bludy.“ Což je jistě – jak už jsem v úvodu napsal – pravda, pokud zůstaneme na poměrně „bazální“ úrovni myšlení (ať už kritického, kreativního či nějakého jinak osvíceného). Takto pojaté kritické myšlení lze opravdu učit na školách, kde by určitě prospělo rozvíjení sebereflexe učících se, když by byli konfrontováni s úskalími poznávání, selektivního, sebe-potvrzujícího výběru informací, s tím, že každý z nás považuje sebe sama za pravdivého (a tím i dobrého).

Jenže z mého pohledu by se konference o kritickém myšlení měla a mohla zabývat například i tím, proč se právě v současné době daří emotivním, hustě „nepravdivým“ lidem, zaujmout a fascinovat široké vrstvy spoluobčanů – z mnoha jmen lze uvést například Trumpa, Putina, Zemana a podobné, fakta ignorující populisty. Nebo otázkou, v čem vlastně vězí ona zjevná fascinace naprostými nesmysly, jež se ale šíří přes internet jako neštovice mezi Indiány? A proč tak mnoho současných demokratických rozhodování nebo voleb vytváří dva přibližně stejné tábory, které ale vyznávají poměrně nesmiřitelné, opačné „pravdy“? Případně jakým způsobem bychom měli komunikovat výsledky našeho kritického myšlení, abychom zůstali akceptovatelní (nebo alespoň dosažitelní) i pro ty, kteří se uzavřeli do gheta opačného názoru? To jsou jen některé otázky, které by z mého pohledu stálo za to kriticky prozkoumat.

Náznaky jakéhosi „kreativně-kritického“ myšlení v publiku, jež bylo tvořeno především mladšími lidmi (odhaduji průměrný věk na 30 let), byly. Nejvíce jsem je zaznamenal v reakcích na opravdu velmi podivné vystoupení Františka Koukolíka, který se podle mne zcela zmýlil ve stylu své přednášky. Ta byla nazvaná „esej o kritickém myšlení“, a hodila by se možná do auly nějaké univerzity, kde by mohla zapůsobit na pár nekriticky vnímajících, zato autoritou ohromených studentíků. Koukolík celebroval „nesporná fakta“ ve smršti dozajista pravdivých, avšak naprosto nedůvěryhodných výroků „ex katedra“. Což mi připomnělo, že důvěra nepotřebuje jen faktickou pravdivost, ale též srdce. Tedy jistou schopnost emočního vcítění se do publika a kontaktu s ním, čemuž bohužel nepomohl ani výčet odborných časopisů, jež přednášející na konci na svoji obranu přednesl.

Nejstarší referent konference, pan profesor Milan Hejný, se mi zdál nejen nejsrdečnější, ale i „nejhlubší“. Hned na začátku svého vystoupení o výuce matematiky na školách prohlásil: „Kritické myšlení není jen otázka kognitivního vnímání, kritické myšlení je o vnímání a odhalování souvislostí a kauzalit.“ Za toto připomenutí jsem mu byl vděčný. A jeho závěr o tom, že chceme-li vychovávat ke kritickému myšlení, je třeba především vychovávat k tomu, aby žáci měli radost z toho, když jiní mají radost, opravdu potěšil.

Co říci na konec? Konference byla, a měla být. Mohla být hlubší – prostě kritičtější. Publikum mělo snad ještě odvážněji reagovat v okamžicích, když referenti dělali právě opak toho, co konference chtěla osvětlit – totiž jak nemanipulovat s fakty. V tomto ohledu vynikla bohužel Ludmila Hamplová, která přednesla sice fakticky zcela určitě opodstatněný a také emotivně působící, ale bohužel naprosto jednostranný pohled na problematiku očkování dětí. Otázkou pro mne zůstalo, proč byl tento příspěvek do konference zařazen.

A nakonec bych i rád slyšel pár reakcí na moji otázku, kterou jsem měl možnost vznést: „Považujete za možné, že současné štěpení světa na „Trumpy“ a „Clintonové“ (nebo třeba „Brexity“ a „Remainy“) není až tak způsobeno chybějící výukou kritického myšlení na školách a univarzitách, ale naopak jednostranným preferováním kognitivního, racionálního přístupu ke světu a vytěsněním toho, co podle mne zrovna tak patří k lidské psýché – mytologického, magického, poetického myšlení?“ Na tuto otázku jsem – bohužel – nedostal odpověď. Sebekriticky přiznávám, že jsem ji položil poměrně dost sugestivně a že z ní moje osobní odpověď přímo kouká.
----------

A ještě malý dodatek – o pravdě (sice v businessu, ale i všeobecně) jsem mluvil například na „Fóru vědomého businessu“ – myslím, že video je stále aktuální. Odkaz: https://youtu.be/3hekNvVuvMU

úterý 26. července 2016

Bulvární psychologie?

Před mnoha lety byla jedna moje kamarádka „ostře sledována“ bulvárem, tedy tím opravdu bulvárním. Ti se nějak doslechli, že ke mně občas zajde na seminář rodinných konstelací. I zazvonil telefon a ozvala se jakási paní redaktorka, která tvrdila, že ji tato „moderní a zajímavá“ metoda fascinuje a že by o ni ráda napsala článek. Díky bohu jsem cosi tušil a rozhovor odmítl. Za pár dní vyšel ve zmíněném plátku článek, ve kterém pisatelka prakticky udělala rovnítko mezi rodinnými konstelacemi a terapií pevným objetím (TPO) německé psycholožky českého původu Jiriny Prekopové. Dále už se paní redaktorka bez jakýchkoliv skrupulí vrhla do líčení mé kamarádky, jak ohrožuje své dítě, neboť ho patrně chce udusit či hluboce traumatizovat hodinovým zalehnutím. Netřeba asi zmínit, že moje kamarádka neměla o TPO ani potuchy. A jak správně tušíte, článek byl doplněn fotografií jakéhosi boje tří lidí na zemi, jež opravdu navozoval hrůzný dojem. Nad bulvárním a senzacechtivým článkem jsem tenkrát mávl rukou a totéž jsem poradil mé kamarádce.

Těžko se mi ale nyní mává rukou nad poněkud podobným článkem*, který vyšel na poměrně seriózním, byť mnohdy odvážně alternativním serveru A2. Těžko, protože autorka článku Tereza Konrádová je psycholožka, ale z mého pohledu se dopouští stejného „triku“, jako onehdá bulvár – totiž hází TPO a systemické konstelace do jednoho pytle. Smutné je i to, že autorka, která zjevně paušálně odsuzuje netradiční metodu systemických konstelací, se povrchně seznámila s některými výroky Berta Hellingera a zjevně se rozhodla, tuto „pochybnou“ metodu (tj. konstelace) na základě omylů a neporozumění tomu, o čem Hellinger mluví, rozcupovat. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.

Nechci se příliš zmiňovat o TPO. Je pravda, že jak tato metoda, tak i Hellingerovy konstelace spatřily světlo světa přibližně ve stejný čas a ve stejné zemi – v Německu. A ačkoliv se oba zakladatelé znali a uznávali, není mi znám žádný případ, kdy by Bert propagoval metodu pevného objetí – alespoň během posledních patnácti let. Sám jsem osobně poznal paní Prekop na jedné z konferencí o systemické terapii jako velice silnou, srdečnou, ale i velmi razantní ženu. O TPO toho moc nevím, a tak bych se raději chtěl koncentrovat na konstelace.

Dovolím si tvrdit, že Hellinger je jeden z nejvíce chybně vnímaných terapeutů (a myslitelů) dvacátého století. Chybně vnímaný především levicově a emancipatorně smýšlejícími lidmi – proto asi vyšel článek právě na A2. Je to možná tím, že Bert používá velice archaicky znějící řeč, dále podezřívám i jeho kořeny (v první polovině svého života působil jako pastor v Jižní Africe). Především jsem ovšem přesvědčen, že nedorozumění vznikají na základě nepochopení rozdílu mezi individualistickým přístupem terapeuta (který samozřejmě používá i on) a pohledem na celek, například na celý rodinný systém, ve kterém lze nalézt zákonitosti, které slouží nikoliv individuu, ale zachování celku.

Právě to, co je (aspoň pro mě) na rodinných a systemických konstelacích tak fascinující, je znovuobjevení těchto procesů, jež probíhají pod povrchem viditelného, a které často negují naše individuální touhy, přání a představy. Tyto systemické zákony (lépe snad: zákonitosti) tvoří samozřejmě jen jednu půlku celého přístupu k člověku, ale je to právě ona půlka, kterou často nevidíme, kterou ignorujeme, neboť je nám a našemu vyhraněnému post-modernímu individualismu velice nepříjemná.

Pokud Hellinger mluví o lásce, která „se zdaří, když je systém správně nastaven“, nemyslí tím, že by láska, tak jak toto slovo vnímáme normálně, nebyla možná například v neúplné nebo chaotické rodině. Hellinger nepoužívá toto slovo ani ve smyslu „eros“, ale ani v onom křesťanském smyslu „agapé“. Láska je pro něj ona síla, která drží systém pohromadě – cosi jako gravitace. A to dělá stůj co stůj, někdy i za cenu utrpení jednotlivce. Důležité ovšem je, že láska je zde vždy, pouze je její tok často v důsledku kolize mezi individuem na jedné straně a systémem/celkem na straně druhé blokován. „Obnovení lásky“ tedy nevězí v nějakém násilném činu, nebo dokonce v nuceném přijetí terapeutovi intervence, jak to tak trochu sugeruje článek, ale naopak v pochopení systémových souvislostí a přijetí toho, co zjevně je.

Ale co to je, to „zjevné“? Tak především fakt, že bychom tu bez obou rodičů nebyli. A pokud vyrůstá dítě v neúplné rodině (a těch je čím dál více a dokonce bych tvrdil, že budoucnost rodiny leží mimo onu nyní stále ještě preferovanou mini-domácnost), je nesmírně důležité, že tento fakt, tedy primát svých biologických rodičů, dítě uctí. Proto je v konstelacích vždy důležitý onen „bio-otec“, jak mu říkám. A ano – na jisté úrovni je důležitější, než pěstoun. (To m.j. kritizuje autorka článku). To ale samozřejmě neznamená, že by Hellinger (a už vůbec ne já) trval na zachování nějaké „neporušené“ rodiny. Za Berta nemohu mluvit – ale já nejsem blázen, abych zavíral oči nad zjevným posunem směrem od tradice k „chaosu“, přičemž se netajím sympatiemi k tomu druhému. Uctění otce a matky se tedy děje jen a jen v důsledku jekési logicky-matematické (ne)rovnice, že totiž bez (bio)rodičů bychom tu nebyli, ale oni bez nás ano. A pokud vděčím svoji existenci někomu/něčemu mimo mě, tak jsem na tom zaprvé závislý a zadruhé je ten/ta/to prostě „větší“. Tento fakt nutno vzít na vědomí = uctít.

Výše řečené platí samozřejmě i pro babičky, dědečky, praprarodiče atd., což je vyjádřeno právě oním autorkou zjevně chybně interpretovaným „zákonem“ sounáležitosti – že totiž každý v systému má právo na svoje místo. Hellinger jako jeden z prvních zpozoroval, že pokud je ze systému rodiny někdo vyloučen, existuje zjevně mechanismus, který se stará o to, aby jeho místo bylo někým mladším zastoupeno. Právě zde se ukazuje, že systémy se chovají jako celek – podléhají tedy jakési systémové homeostazi, tedy „zachování optimální funkčnosti celku“. Pokud se jedna část stane nefunkční (je vyloučena), starají se jiné části celku o její nahrazení. Terapie je zde poměrně jednoduchá – udělat vyloučenému (například otci, který opustil rodinu krátce po porodu dítěte) opět místo. Nikoliv fyzicky, Hellinger říká „v našem srdci“. Samozřejmě to pro opuštěnou partnerku/matku neznamená, přestat být na muže naštvaná, nebo se k němu jaksi „nuceně vrátit“. Jde prostě o to, uznat chybějícího například „jako mýho tátu“. Basta.

Kdysi dávno, když se Bert zabýval specifickými projevy systemických zákonitostí, vyjádřil domněnku, že pokud například dívka (vnučka) zastupuje svého dědečka (o kterém se nemluví, neboť byl černá ovce rodiny), je možné, že se částečně bude cítit jako muž. Tehdy padlo ono slovo o možnosti vzniku homosexuální tendence. Od této teorie ovšem praxe rodinných konstelací už dávno odstoupila. Je tedy od autorky poměrně nefér, chudáky gaye a lesby tímto 2016 strašit.

Takto bych mohl pokračovat ve vyvracení jedné nepřesné a mimo jiné ani nedoložené citace Hellingera za druhou. Ale nebudu. Chci pouze poukázat na z mého pohledu manipulativní spojení TPO s násilím vůči dítěti, a dále na skrze celý článek se táhnoucí a ničím nepodložené směšování této metody s rodinnými konstelacemi, které má jediný účel – zdiskreditovat konstelace.

V originále se to pak čte například takto:
„Největším problémem pak zůstává základní idea terapie: z nejslabšího člena systému se na pozadí teorií attachmentu stává rukojmí terapeuta a také osoby, která by měla být objektem bazální důvěry, tzn. rodiče, obvykle matky. V neposlední řadě je pak TPO i zdraví nebezpečná. I tak se v jistých kruzích stále těší popularitě. (Pozn. JB: Všechno nedoložená, tendenční tvrzení – ale budiž. Následuje ovšem bez přechodu právě ono tendenční spojení TPO s konstelacemi:) Při znalosti postmoderních proudů v terapii, které reflektují současné vztahové systémy, se však ukazuje, že Hellingerova teorie a špatná práce v rámci rodinných konstelací je nejen neúnosně rigidní, ale má podobně nebezpečný potenciál jako TPO.“

Je mi prostě líto, že jinak zajímavý, „alternativní“ server A2 dává místo této jednostranné polemice. Protože - pokud Tereza Konrádová v závěru píše, že „TPO i rodinné konstelace však s vážně míněnou terapií souvisí asi jako soukromá Univerzita Jana Amose Komenského v Praze s Oxfordem“, pak musím doplnit, že i její článek má s novinářskou či odbornou neutralitou méně společného, než třeba udělování pověstného bludného balvanu spolkem Sysifos s vážně míněnou a doloženou kritikou.

*Posuďte sami – článek Terezy Konrádové naleznete zde: http://a2larm.cz/2016/07/o-terapii-pevnym-objetim-a-jinych-besech/

PS.: Autor NENÍ terapeut. Metodu konstelací používá již víc než patnáct let jako metodu osobního rozvoje a firemního poradenství a jako hlubokou a účinnou možnost pochopení toho, co se děje mezi lidmi. Jeho pojetí systemických konstelací najdete kromě jeho osmi knih také zde: www.konstelace.info

sobota 16. července 2016

Terorismus a suicidalita – současný svět systemickým pohledem

Kdykoliv se v poslední době odehraje ve světě nějaký teroristický útok, přepadne mě pocit, že následující diskuze postrádá několik z mého pohledu neobyčejně důležitých aspektů. Nevím, zdali si pouze namlouvám, že tyto aspekty vidím. Možná, že je to výsledek mého neustálého „dívání se na celek“, tedy na celý systém a jeho skryté souvislosti, které se stalo základem pro moji práci holistického poradce a „konsteláře“. Možná ovšem, že se zcela mýlím a to, co se domnívám vidět, je jen chiméra nebo zkreslený úsudek, který vede k mylným závěrům. Posuďte sami.

1. Teze: Terorismu se věnuje o řády větší pozornost, než jiným, podle mne stejně závažným událostem.

Řečeno s jistou nadsázkou – pokud chcete získat v druhém desetiletí jednadvacátého století pozornost medií, stačí kdekoliv v „západním světě“ vytáhnout na někoho nůž a křičet přitom „Allahu akbar“. Je téměř zaručeno, že se dostanete do hlavního vysílání televizních novin v polovině zemí Evropy. Kdysi dávno jsem na FaceBooku viděl animovanou grafiku, která pro USA vyčíslila počet vražd s teroristickou či islamistickou motivací a srovnávala je s „obyčejnými“ vraždami. Asi si dovedete představit, jak malý byl procentuální podíl terorismu. Ve Spojených státech bylo v roce 2013 zavražděno více než 12.253 lidí, v Brazílii 50.674 (rok 2014), v Rusku 13.681 a v České republice, která má jeden z nejnižších počtů vražd na tisíc obyvatel na světě, se jich 2014 událo 69. A jen tak na okraj – během jednoho roku zemře na následky dopravní nehody ve světě víc než jeden a půl milionu lidí.*

Proč nás tedy teroristické útoky tolik děsí? ? Proč se přítelkyně mého kamaráda bojí (v Praze!) jezdit metrem, neboť by zde „také mohli být nějací islamisti“? (V ČR je pravděpodobnost být zabit při teroristickém útoku ještě o mnoho menší, než být zabit bleskem!) Proč okupují zprávy o teroristech týdny po každém útoku naše masová media? Proč je ve Francii poprvé po druhé světové válce vyhlášen výjimečný stav a proč je tento okamžitě po právě spáchaném útoku (u kterého ještě není známo, zdali to nebyl čin jednotlivého pomatence, byť občana islámského Tunisu) prodloužen o tři měsíce? Je to vysvětlitelné pouze tím, že ohrožení a strach se „mocným“ tohoto světa výborně hodí? Ačkoliv bych na poslední otázku odpověděl: „Ano, také i proto“, nedomnívám se, že je to jediný důvod naší fascinace terorem.

Příčin bude jistě mnoho. Například náš pocit ohrožení v současnosti patrně nejagresivnějším náboženstvím, islámem. Na svých přednáškách a seminářích často hovořím o tom, že v naší postmoderní, jakoukoliv víru (kromě té ve "vědu") negující době nemá západní svět žádné „protilátky“ vůči fanatické víře islamistů. Právě protože jsme ztratili spojení s naší tak zvanou „mytologickou nohou“, tedy tou částí naší psýché, která právě NENÍ racionální, logická a „rozumná“, jsme podvědomě fascinováni a na vědomé úrovni hluboce znejistěni něčím, co onu náboženskou sílu (byť možná pouze na povrchu) ještě má. Ale to je určitě jen jedna z mnoha příčin. Pojďme se podívat na další, hlubší příčiny.

2. Teze: Terorismus představuje druh ohrožení, které nelze dostat pod kontrolu. A to naší kultuře, jež je přímo posedlá kontrolou všeho a všech, přináší pocit smrtelného nebezpečí.

S tím souvisí, že zatímco západní svět smrt ze společnosti úspěšně vytěsnil (umíráme neviditelní, „uklizeni“ kdesi na JIPce nebo přikryti plachtou při autonehodě, o stárnutí a smrti raději vůbec neuvažujeme), radikální Islám speciálně mučednickou smrt doslova zbožňuje. Ze systemických konstelací víme, že to, co nechceme vidět a přijmout, nás pokaždé dostihne v pokroucené, děsivé, pervertované podobě. Teroristické útoky také už dávno přestaly mířit na nějaké logické či ideologické nepřátele. Právě naprostá náhodnost příštího bombového útoku, nevypočitatelnost příštího masakru zcela nezúčastněných a nevinných lidí zvětšuje nereflektovanou fascinaci terorismu. Lidé jsou z čistě matematického hlediska zanedbatelným ohrožením (v ČR je o mnoho větší pravděpodobnost být zabit bleskem než teroristou) zcela pohlceni, televize, noviny a internet podprahově sugerují, že příště jsme možným cílem i my, cílem zákeřného a nepředvídatelného útoku, přičemž je ponecháno otevřené, kdy toto „příště“ přijde.

V této souvislosti je zajímavé, jak se obraz terorismu, který západní svět vnímá jako smrtelně ohrožující, a kvůli kterému je většina obyvatel vyspělých demokracií ochotna vzdát se základních občanských svobod, hodnot a práv, striktně omezuje na území západního světa. Jinak řečeno – vnímání teroristického útoku a jeho obětí je zcela odlišné, stane-li se tento útok ve Francii, nebo řekněme kdesi na východě. Kdo už má v paměti, že teprve 6. července tohoto roku přišlo v Bagdádu v důsledku odpálení nálože, ukryté v chladírenském autě o život na 250 obětí? Kdo se (ještě) pozastavuje nad úmrtí mnoha desítek, možná stovek tisíců civilistů v „teroristické“ válce v Sýrii? Zato několik zraněných po útoku muslimsky vypadajícího muže kdesi v Německu zaměstnává media dny až týdny. To ukazuje, že ve vnímání ohrožení nejde ani tak o objektivní nebezpečí, jako spíš o vpád vytěsněného a nekontrolovatelného do našeho vědomí, do onoho zdánlivě bezpečného domečku, který jsme si postavili.

Současný terorismus nás konfrontuje s něčím, co vězí podstatně hlouběji než skutečné ohrožení. Tím je také jisté, že ho nelze přemoci skrze stále se zvětšující počet policistů (a nyní již vojáků), kteří nás mají chránit, že není porazitelný skrze zpřísňování zákonů a odbourávání liberálních svobod. A už vůbec ne skrze uzavření hranic. Terorismus nás konfrontuje s námi samými a s oním posledním skutečným tabu našeho světa – se smrtí. A jakkoliv jsou resultáty této vnější konfrontace odsouzeníhodné, jakkoliv mám samozřejmě soucit s pozůstalými obětí, s mrtvými a zraněnými, jejichž jediná „vina“ byla, že se nacházeli ve špatný čas na špatném místě, domnívám se, že si na tento druh „náhodné smrti“ budeme muset zvyknout. A nejen to. Jsem přesvědčen, že jediná cesta přemožení terorismu, potažmo strachu z něho, je nikoliv uzavření se, ale otevření hranic - v první řadě našich vlastních, nacházejících se v našem (pod)vědomí. Hranic, které jsme postavili na obranu proti naší hrůze před neznámem, ne-kontrolovatelnou propastí jsoucna, jež jsme domněle ovládli skrze racionalitu a osvícenectví, skrze vypočitatelnost a vědu.

3. Teze: Současný terorismus používá islám jen jako nástroje/pláštíku. Ve skutečnosti je to výraz systemické suicidality (sebevražednosti) naší civilizace.

Žijeme v patrně nejvíce ohroženém světě od počátku existence člověka. Vynálezem technologie jsme jako lidstvo dostali do rukou moc, skrze kterou jsme schopni ovládnout téměř cokoliv. Píšu „téměř“, protože příroda, matka Země, nekontrolovatelný divoký život na této planetě nakonec vždy zvítězí. Příroda je totiž definitivně větší než my, neboť nás živí a my jsme její malou podmnožinou. My se ovšem tváříme jako pány tvorstva, potažmo právě přírody. Náš největší problém vězí v našem DNA, kterážto informace nás (tak jako všechny živé tvory) nutí k expanzi. Zatímco ale žabí populace, která se v rybníce přemnožila, se v důsledku nedostatku potravy velice rychle zredukuje na funkční a přirozený počet, dovoluje nám naše technologie se přírodě zcela „nepřirozeně“ bránit. To patrně budeme dělat tak dlouho, než zcela zničíme to, co nás živí. Všichni toto ohrožení tušíme, ačkoliv mnoho z nás by ho rádo ignorovalo. Pokud stále ještě máme (především skrze naše technologie) možnost se přímým důsledkům našeho sebevražedného počínání vyvarovat, je tato ignorace bez problémů možná.

Nyní si prosím všimněme, že jeden z hlavních problémů boje s terorismem je ochota teroristů při útoku zemřít. Dříve jsme si mysleli, že to dělají především z víry v islámské učení, jež praví, že se mučedníci dostanou okamžitě do nebe. Tam, jak víme, na ně čeká krom slávy i oněch 72 panen. Poslední dobou se ovšem ukazuje, že původci mnoha teroristických útoků nejsou až tak bigotně věřící. U mnohých islámské víra představuje pouze jakési latentní zmatení pojmů, hodnot a cílů. Co tedy žene většinou mladé muže do sebevražedného útoku, co je pohání v jejich nenávisti a dychtivosti, vzít co možná největší počet zcela nezúčastněných osob s sebou do smrti?

Mám velmi silné podezření, že je to jakási „lumíkovská“, neuvědomělá touha po kolektivní sebevraždě, která je důsledkem našeho celo-lidského, globálního vývoje do slepé uličky. Je docela možné, že vzrůstající počet sebevrahů, kteří nechtějí odejít ze světa sami, nýbrž touží po tom, vzít na poslední cestu pokud možno velký počet nezúčastněných a na jejich téměř vždy těžkém a tragickém životě se nepodílejících lidí, má cosi do činění se skrytou suicidalitou našeho bezvýchodně se tvářícího světa. Tak jako lumíci (prý) páchají kolektivní sebevraždu, pokud se jejich populace přemnoží, zrovna tak je možné, že narůstající počet sebevrahů, kteří jsou zároveň masovými vrahy, není ani nábožensky, ani politicky motivován, ale hlubinně-psychologicky.

Pokud tomu tak je, nezbývá nám, než se konfrontovat s naším vlastním stínem, postavit se tváří tvář naší vlastní bezmocnosti vůči (našemu) ničení životního prostředí a znásilňování velké matky Země. Nezbývá nám, než hledat a nakonec snad i nalézt cestu z naší expanzívnosti, z našeho vnitřního terorismu vůči přírodě. Nezbývá nám, než pochopit, že my, jakkoliv dospělí, jsem Její děti a nikoliv páni. Na této cestě nás bude doprovázet nejistota, strach a neschopnost kontrolovat náš stín – ať už rozpoznaný, či nerozpoznaný coby nás ohrožující terorismus. Zcela určitě nejde o to, onen „vnější“ terorismus přijmout jako něco neodvratitelného. Nejde o to, resignovat. Jde o to, pochopit, proč právě nás tak fascinuje a proč se ho tak hrozně bojíme.

--------------

*Zdroje Wikipedia:
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_traffic-related_death_rate

--------------
A ještě můj vlastní komentář z FB, který jsem tam umístil pár dní po zveřejnění tohoto článku:

Už to u máme znova: mladý Afghánec (který přišel do Německa před půl rokem) napadl v bavorském příměstském vlaku spolucestující sekerou a nožem. Jednadvacet lidí zranil, dvě osoby jsou v kritickém stavu. A ano - v jeho pokoji se našla vlajka Islámského státu a "prý zvolal 'bůh je velký'". Byl zastřelen policií.

Na svém blogu (http://janbily.blogspot.cz/) tento scénář přesně popisuji, i když to - přiznávám - poněkud zlehčuji. Problém vězí v tom, že podobné exesy a útoky, které podle mne mají především PSYCHOLOGICKÝ motiv, nelze omezit skrze nábor většího počtu policistů, skrze vyhlašování výjimečného stavu a skrze uzavření hranic, i když to ona většina, která touží po jednoduchých a přímočarých řešeních bude znovu a znovu požadovat.

Svět se - zcela podle předpovědí lidí, kteří vidí nebo intuitivně tuší skryté souvislosti - dostává do přechodného, transformačního stádia. To může trvat desetiletí, někteří moudří říkají spíš staletí. Je to stádium, které je velice kritické a já nevím, zdali ho jako civilizace, jako lidstvo přežijeme. Ale je to stádium, které je (o tom jsem přesvědčen) absolutně nutné. Svět po této transformaci nebude už vypadat jako před ní. Ale přiznávám, že nevím, jak bude vypadat, a jsem přesvědčen, že to neví nikdo, neboť to, co přichází, je opravdu zcela nové.

Jak píši v nejdůležitějším odstavci onoho výše zmíněného článku o terorismu, asi nejdůležitější změna člověka bude ta, která se týká změny způsobu a směru expanze, jež je nám doposud jako každému živému organismu vlastní. Josef Šmajs (doporučuji!) to nazývá "predátorský vztah k okolí". Jiný, rozšířenější označení je "maximalizace zisku". :-)

Tak to jen taková malá poznámka dneska ráno. Hezký, slunečný, možná i trochu hloubavý den přeje Jan.

čtvrtek 14. července 2016

Útok objímačů

Je léto, okurková sezóna, a tak čas od času vytáhnu ze šuplíku nějaký „hooodně starý“ článek a pobaveně si ho přečtu (v létě čtu zásadně jen své vlastní články, žejo). A tak bych vás nechtěl ochudit o tento skvost, mírně updatovaný, jenž jsem původně napsal před dvanácti lety do nyní už zaniklého „Osudu“. Kéž je mu mediální nebe osudově lehké.

Nastoupil-li člověk ráno do tramvaje, mohl si být až donedávna úplně jistý, že se shledá se známým obrazem. Dopravní prostředek býval bez vyjímky naplněn šedými lidmi, kteří, sedíce nebo visíce v držadlech, jeli patrně do šedého úřadu, šedé školy nebo bezbarvé dílny, každý zavinut do své privátní a trochu našedlé aury. Prostě běžné ráno v Praze. Tato jistota nerušeného nízkonáladového přesunu z domova do místa působení je nyní tatam. A totéž platí pro pracovní sféru. Prozatím neochvějný pilíř každého pracovního poměru v naší vlasti, že totiž práce není zábava a tudíž NEBAVÍ, vrávorá a hrozí zřícením. Kdo nebo co je toho příčinou? Jaro, máj, lásky čas? Zbavení se Britů včetně jejich neodolatelného humoru? Nárůst mezd a DPH? Samá voda. Jsou to objímači. Doposud neznámá sekta lidí se zářivě dobrou náladou a se sklonem k neustálému objímání. Prostě příšerné.

Přitom vše začalo docela nevinně. Moje přítelkyně Jana byla zajišťovat v Karlíně prostory na seminář Ošových meditací. Protože se při těchto meditacích dělá všechno jiné, než klidně sedí a spořádaně čeká, až vám od meditování usnou nohy, potřebovali jsme nějaké „živé“ místo bez přílišné ezoterické vznášenlivosti. Aikido Karlín se k tomu přímo nabízelo. Mladí i starší ročníky obého pohlaví se tam vzájemě a vervou hážou na zem, cvičí chvaty a obchvaty a zasazují si tvrdé rány. Slovo dalo slovo a Jana podepsala pronájem. V již uvolněné atmosféře ji několik Aikido-Junáků pozvalo na drink a při té příležitosti se ptali, co že to vlastně bude za seminář. Jana povídala něco o dynamické meditaci a Ošovi. „Ale vy nepatříte přeci k těm objímačům?“ byla odpověď. „K jakým objímačům?“ „No tady se scházejí takoví ti, co se stále objímají… My se na to občas chodíme dívat skrz to okno.“ Jana zapřela, že by měla kdy co společného s objímači a junáci ji vřele propustili.

Koho aikiďáci nazývali objímači, nebylo těžké dešifrovat. V Aikidu Karlín pořádal delší dobu můj přítel Bhagat Zeilhofer své večery rodinných konstelací. V těchto seminářích se skutečně často objímá. Je to docela přirozené. V systému rodiny (ale i ve všech možných ostatních systémech) se stává, že ona krásná, přímá energie – říkejme jí trochu pateticky láska – přestane v důsledku různých traumat, stresů a zápletek proudit. Že ono napojení se na ostatní, tedy to, co je pro nás, původně sociální tvory žijící ve skupinách, životně důležité, přestane fungovat. Při výletu do zoo se u pavilónu opic stále ještě můžeme přesvědčit, jak aspoň pro naše předky je životně důležité být ve spojení s ostatními. Angličané tomu říkají „to be in touch“ – být v kontaktu, v „doteku“. U opice, kterou izolujeme od ostatních, které vezmeme možnost tělesného kontaktu, se vyvine buď neuroza, nebo tělesně onemocní.

Když se v rodinných konstelacích systém rodiny posléze vrátí do původní rovnováhy, mají jeho členové spontání sklon k tomu, se obejmout. Obyčejně to trvá několik hodin od začátku semináře, než se k tomu mezi sebou odhodlají také muži, ale díky bohu trvají semináře většinou celý víkend, takže i k tomu dojde. Posléze se lidé doobjímají, po semináři se rozjedou do všech koutů republiky a je zase klid. Totiž byl. Až do semináře rodinných konstelací v Brejlově. Zde začali objímači své tažení.

Brejlov je krásné místo přímo nad sázavským jezem u Týnce, obklopené lesem s velikými žulovými kameny a i jinak úžasnou přírodou. Tří a půldenní seminář rodinných konstelací, který jsem o velikonocích védl, byl opravdu intenzívní. Objímalo se o sto šest, uzavírala se přátelství a pekli se špekáčky nad táborovým ohněm. Při jedné příležitosti jsem vyprávěl tu historku s nájmem Aikida Karlín a s dotazem na objímače. To byl ten okamžik, kdy virus objímačství spatřil světlo světa. Dostal tak své jméno, a to co je pojmenovatelné, lze šířit, to dostane formu, tvar a své vnitřní zákony. Hnutí se stává hnutím, až když se pro ně nalezne název. A svět po Brejlovu není už světem před Brejlovem. Již při odjezdu bylo patrné, že objímání přeskočilo rámec „normálně ezoterického“ semináře. Brejlovské objímání mělo něco smyslného a zároveň praktického, něco, co stálo oběma nohama na (tělesné) zemi a hlavou vysoko v jarním (spirituálním) nebi, co dělalo skutečný „fun“, radost, co prostě už nešlo s končícím seminářem opustit. Třicet jedna nakažených objímačů se tak vydalo do světa, částečně za hranice (totiž do Slovenska, kde podle svědectví tamějších žijí lidé, kteří si ještě zachovali větší náklonnost k objímání, než v našich skeptických nížinách). Epidemie se začala šířit.

Od té doby se setkávám v tramvaji, v autobuse, na ulici, dokonce i ve sterilních nákupních multicentrech se stále stejnou situací. Dva lidé, kteří se setkají, se prudce, vřele, srdečně obejmou. Kolem nich začně vibrovat něco jako pohoda, láska a dobrá nálada, vzduch se rozjasní a rozvýská, občas i vysvitne sluníčko. Je také možno vidět od nich se šířící vlnu, trochu jako v Matrixu, když se „realita“ začíná vymykat kontrole Smithů. Dráhy okolojdoucích se lehce zakřivují – jako kdyby byli ovlivňováni polem ne nepodobným gravitačnímu. I jejich koutky se zakřivují a na chvíli to vypadá, jakoby se tito nezůčastnění pasanti pousmívali. Někteří si něco bručí pod fousy, něco, co nezní nespokojeně. V okolí objímačů se dějí neuvěřitelné úkazy – například pustí někdo mladší někoho staršího sednout. Babičky se začínají usmívat. Rozeřvané, všechny ostatní nervující děti (typ „please use condoms“)se uklidní a jsou zticha. Ale nikdo z dotyčných kolemjdoucích a kolempostávajících netuší, že právě teď a právě na ně přeskakuje virus. Virus zákeřný a ohrožující ŽŠJ - životní šedou jistotu. Protože představte si toto: Jednoho dne nastoupíte do tramvaje a tam už budou všichni nakaženi objímačstvím. A vy nebudete mít nikoho, žádného jediného, na kterého budete moci věšet vaší špatnou náladu. Prostě horor.

Váš Jan.

úterý 28. června 2016

Děti, které přijdou na krátkou návštěvu

Dnes bych chtěl pár napsat řádků na těžké téma. Z pozice člověka, který se intenzivně zabývá rodinnými a systemickými konstelacemi bych se chtěl zamyslet nad osudem těch dětí, které zde na Zemi pobyly jen krátce; které zemřely hned po porodu, nebo se narodily mrtvé. A bude to také o dětech, které přišly s tak těžkým handicapem, že se rodiče rozhodli, je nechat v ústavu. Nebo to neustáli, si „je vzít“, takže děti zůstávají v „zemi nikoho“. Je to smutné téma o kterém málo kdo mluví. A hned na úvod: leží mi na srdci, nikomu za jeho jednání nedávat vinu.

Ačkoliv sám děti nemám, byl jsem u dvou porodů (mimochodem – byly to domácí, „alternativní“ porody a byly krásné). Nejen na základě těchto zkušeností jsem přesvědčen, že přicházející dítě už není „tam“, a ještě není úplně „tady“. Tedy, že již opuští onu „velkou duši“, nekonečný oceán vědomí, ze kterého se všichni rodíme a do kterého se naší smrtí všichni vracíme, ale ještě není zcela v oné „rodinné duši“, zakotveno v našem materiálním světě celého rodinného systému, mámy a táty. Pokud dítě zemře krátce po porodu (nebo se narodí mrtvé), odchází vlastně tam, odkud se ještě ne úplně oddělilo. Je i v takovém případě rozloučení (tedy rituál ať už pohřbu, nebo jiného „vyprovození“) nutné? Myslím, že ano.

Dítě, i to mrtvě narozené, je vždy výraz lásky dvou lidí. V konstelacích občas řešíme osudy (přeživších) dětí, jež se narodí například ze znásilnění. A zajímavé je, že i tehdy, přes vše, co se odehrálo na vědomé úrovni mezi matkou a „pachatelem“, mají tyto děti otce. Protože ke spojení spermie a vajíčka je vždy potřeba vzájemného přitahování. A i když se toto přitahování třeba nedá nazývat „láska“ – i když věřím, že na buněčné úrovni se spermie a vajíčko opravdu „milují“ – mají tyto děti vždy oba rodiče. A pokud se jim podaří, dívat se na ně (tedy i na otce-pachatele) z pozice opravdu malých, z pozice narozeného dítěte, které nic neví o násilí, můžou z takového pohledu na věc ohromě profitovat. Nezapletou se totiž do věcí rodičů, do vztahu Pachatel-Oběť. Zůstanou nevinné. Život je vždy úžasný dar, nezávisle na tom, od koho či skrze co tento dar přijmeme.

Lásku, která vede k početí dítěte, je potřeba uctít. A smutek, ať se tento projevuje v jakékoliv podobě, je také dobré uctít. Co to znamená uctít? Prostě dát tomu místo. Připustit to. Uznat, že to je, nebo že to tak bylo. To je to, co nám dá sílu, žít dál.

Někdy se stane, že rodiče smrt dítěte neunesou. Že ji musí vytěsnit, neboť jinak by si nezachovali svoji psychickou integritu. I tehdy by bylo dobré, se v podobě obřadu či privátního rituálu s mrtvým dítětem nějak rozloučit. Možná, že to za rodiče, pokud tito nemohou, udělají příbuzní. Každý život, i ten pouze počatý, (a to jak ve smyslu početí, tak ve smyslu začátku) je kruh, který nutno dokončit. Uzavřít. Jinak nás takový neuzavřený kruh může pronásledovat celý život.

A jak je to u dětí, kteří se narodí s takovou vadou, že to rodiče neunesou a dítě musí zůstat kdesi v ústavu? Můj osobní obraz (a omlouvám se u všech, kteří mají jiný obraz) je, že takové dítě zůstává jednou nohou pořád kdesi „ve hvězdách“. Proto rodiče postižených dětí mluví často o „požehnání“, neboť takové dítě jim otvírá úplně jinou dimenzi bytí. Prostory, které by oni, rodiče, bez dítěte nepoznali. Ale možná, že je to na rodiče příliš. Domnívám se ale, že i zde je důležité, své rozhodnutí „zvědomit“. A možná, že i zde je malý rituál možný. Rituál, v jehož průběhu zazní cosi jako: „Nemohli jsme tě vzít s sebou. Neunesli jsme to. A přesto, patříš k nám. Přišlo jsi, protože tě naše láska volala. Buď s bohem.“
Žít vědomý, cyklický život totiž vždy znamená, že přitakáme jak počátku, tak i jeho ukončení. A nikdo neví, kde má kruh začátek a kde vlastně končí.

pondělí 27. června 2016

Archetypy muže: „Král“

Toto je čtvrtý díl Archetypů muže - serie mých článků, jež vycházejí v časopise ForMen. Pokud se zajímáte o mužské kurzy a workshopy, můžete navštívit mé internetové stránky www.konstelace.info

V dalším, v pořadí už čtvrtém dílu cyklu o mužských pravzorech se konečně dostáváme na trůn. To je místo, kde každý malý kluk chce být, ale jen málokterý muž se udrží. Co ale dělá krále králem? A proč jsou pokusy dnešních pseudo-králů, prezidentů, ambiciózních politiků, generálních ředitelů a jiných veličin ze sebe udělat vládce čehokoliv tak zoufale nedostatečné? V tomto článku se na tyto otázky pokusím odpovědět za pomoci mých zkušeností (nejen) z mužských seminářů.

Hned v úvodu použiji jednu klíčovou vlastnost krále, totiž schopnost, přiznat chybu. Jak by asi vypadala naše politická krajina, kdyby naši „vládcové“ každé pochybení, jehož se dopustí, nezatloukali jako malí kluci. Jsem přesvědčen, že lidé dovedou svému králi odpustit omylnost, pokud jeho ego dětinsky netrvá na neomylnosti. Příkladů této infantilní neomylnosti na nejvyšších postech této zemičky by se dalo nalézt dost.
Takže – ano, udělal jsem v mém posledním textu chybu, když jsem čtenářům tohoto čísla slíbil článek o archetypu manžela a otce dětí. Nyní, sedíc u ranního vonícího kafe v zemi, jejíž naštvaní obyvatelé jako první v moderní Evropě svého krále veřejně popravili a vyhlásili republiku, si uvědomuji, že „král“ je vhodný společný jmenovatel nejen pro manžela, ale i pro otce. Je jedno, zdali otce dětí, firmy nebo vlasti. Výhoda archetypu krále oproti archetypu otce je, že mluvíme-li o prvním, můžeme se ponořit ještě hlouběji do mužské duše, neboť stát se králem lze i tehdy, když se člověk nikdy neoženil a zůstal bez potomků – jak se to koneckonců přihodilo i pisateli těchto řádků. Takže se pojďme podívat, jaký takový skutečný král musí být.

Na rozdíl od manažera, který má přeplněný kalendář, nestíhá, je ve stresu a na svou hyperaktivitu je ke všemu ještě pyšný, se král nehýbe. To je první a možná i nejdůležitější premisa, která na mých kurzech pro lidi z byznysu, nazvaných příznačně „Cesta krále“, účastníky vždy udiví. Když jsem byl malý kluk (první mužský archetyp), chodil jsem se svým moudrým dědečkem (o tomto archetypu se budeme bavit na konci serie) na Petřín a Pražský hrad. Tam mi děda ukazoval vlajku, která se třepotala v socialistickém větru a říkal: „Vidíš, tohle je prezidentská zástava, která, když je vytažena, tak je to znamení, že náš pan prezident je v zemi.“ Tehdejší prezident se jmenoval Antonín Novotný a ke králi měl určitě hodně daleko. To ale malému chlapci vůbec nevadilo; vnímal jsem blažený pocit, že král je doma. A to je přesně to, co je funkce krále: Být, nikoliv se honit, běhat sem a tam, řešit, nebo dokonce neustále a oportunisticky měnit názory a směr. A svým (pokud možno laskavým a spravedlivým) bytím, svou prezencí zaštítit království, jehož obyvatelé se pak mohou cítit jistěji. Přesně to odlišuje krále od diktátora.

David Deida, na těchto stránkách již několikrát citovaný americký „mužský guru“, mluví o nevychýlitelnosti muže. Tato mužova pevnost a cílevědomost se však nesmí zvrhnout v aroganci, neschopnost naslouchat a – jak už píši v úvodu – v zatloukání vlastních chyb a omylů. Pokud se manžel, otec či ředitel nachází v rozpoložení krále, nikdy nevylučuje ani své vlastní vnitřní a mnohdy protichůdné hlasy, ani hlasy svého okolí, svých podaných, zaměstnanců, dětí, nebo názor své manželky. Umí totiž naslouchat - další důležitá vlastnost. Pozorně vyslechne své poddané, zváží pro a proti, a učiní rozhodnutí, za kterým si pak stojí. Pokud se toto rozhodnutí ukáže jako mylné nebo, což se může stát, má osudové následky, nese král zodpovědnost. Nějaké „Ale já to tak nemyslel“ zde neplatí.

Jiná, důležitá vlastnost krále vězí v tom, že je králem všech. I to ho odlišuje od dnešního politika, který je členem jedné strany nebo dokonce pracuje jen pro svůj vlastní prospěch. Král tedy nerozděluje své ovečky na ty, jež stojí na jeho straně, a na ty, kteří se mu protiví, a které pak častuje podivnými jmény – například „pražská kavárna“.

V této souvislosti si vzpomínám na koučink v jednom větším podniku, jehož majitel byl přívržencem tak zvané svobodné firmy. Nadšeně požadoval, aby jeho zaměstnanci o všem rozhodovali, svobodně a zodpovědně, včetně svých platů. Ve firmě se ovšem vytvořily tři, všechny pokusy o smír přetrvávající frakce, jež jsme pojmenovali „nadšenci“, „vlažní“ a „odmítači“. V konstelaci, kterou jsme ve snaze rozpoznat příčinu zdánlivě nesmyslného odporu proti svobodě postavili, stál majitel vedle firmy a proti němu ony tři frakce. A zde se ukázala příčina rozbrojů: Ačkoliv se majitel nacházel v roli krále (tj. toho „nejvyššího“), byl současně členem jedné z třech skupin jeho „poddaných“ – patřil totiž do „nadšenců“. Pokud je ale král součást jedné skupiny národa a druhou, odlišnou, neuznává, nemůže úspěšně kralovat, neboť bude celek, jemuž vládne, rozdělovat. A ať už se jedná o rodinu, firmu, o kmen, národ či o stát – výsledkem tohoto trhání království na kusy bude občanská válka. Touto svojí činností nejen že cementuje již existující rozdělení, ale znepřátelené skupiny sám přímo vytváří.

Zatímco bojovník (druhý archetyp) je muž, jenž preferuje svůj mužský princip, a milovník, o kterém jsem psal v minulém čísle, se obrací zase k ženskému principu, je král pravzor muže, jehož oba vnitřní principy – ženský i mužský – jsou v rovnováze. Jinak by totiž nemohl kralovat říši, ve které se nacházejí jak muži, tak i ženy, jak jsem ostatně už vysvětlil. Na starých obrazech také vidíme krále, kteří sedí na trůnu (symbol jejich nevychýlitelnosti a pevnosti) s žezlem v pravé ruce (falický symbol muže) a jablkem v ruce levé (ženský symbol). Konkrétně to znamená, že se král nebojí svých emocí, neskrývá je, ale se v nich neutápí. Ve firmách však často nalézáme krále, kteří vládnou pouze hlavou. A ačkoliv pak všechna čísla ladí, každý pracuje na plné obrátky a všechny telefony neustále vyzvánějí, nikdo není šťastný. Takové království zaměnilo rovnováhu za expanzi a štěstí za maximalizaci zisku.

Jak již jsem řekl, král se nehýbe, nehoní a nenamáhá – prostě jen vládne. To je možná to nejtěžší, co dnešní manažeři, sužovaní stresem, musí (ale většinou nedovedou) pochopit. Jedině když se jeho království nalezne v ohrožení, když se objeví nepřátelská armáda, vyjede král na bílém oři a vede své rytíře do bitvy. A protože je skutečný král, a jako takový je nejen zodpovědný za svoji zem, ale za ni nasazuje na samé špičce bitevního šiku také svůj život, nepřátelské šípy se mu vyhýbají. Jeho rytíři ho následují a „prostý“ lid ho miluje. Na cokoliv sáhne, čemukoliv věnuje svoji pozornost, to vzkvétá a plodí.

A jak takový král končí? Když je moudrý, jednoho dne přenechá svůj trůn mladšímu, kterého zvolí, neboť u něho vidí výše uvedené vlastnosti, alespoň v náznaku. Nadále může fungovat jako poradce, mentor či dobrý duch říše. Protože ale už nesedí na trůnu, do řízení země se příliš nemíchá. Někdy je také svrhnut nějakým „mladým vlkem“, který je prostě silnější, a který cítí, že starý král je už daleko za zenitem a jeho charisma upadá. Pokud je popraven lůzou, nepochopil mechanismus kralování a vládl tak, že taková skupina vůbec mohla vzniknout. A pokud má opravdu hodně štěstí, jednoho dne se vytratí do divočiny, kde píše básně na hladinu tůní a šeptá kouzelná slova do větru. Opustí to, co vybudoval, aby se stal tím, kým hluboko uvnitř opravdu je. O těchto dvou posledních archetypech bude řeč příště.

čtvrtek 19. května 2016

Rodiče a děti – nekonečný příběh mezi důvěrou a kontrolou

Tento článek jsem původně napsal pro časopis „Jóga dnes“ v roce 2013.
Článek ovšem neztratil nic ze své aktuálnosti...

Jeden z centrálních problémů, který v rodinách máme je, že jsme tam, kde bychom měli být malí (např. ve vztahu k našim rodičům a předkům) velcí a tam, kde je dobré být velkými (ve vztahu k našim dětem) nemáme na velikost sílu.To je nejlépe vidět v systemických konstelacích.

Představte si následující situaci. Do semináře rodinných konstelací přijde maminka „problémového“ dítěte a vypráví o trápení se synkem. Prý mu již byl diagnostikován syndrom hyperaktivního dítěte, ve škole neposlouchá, je těžko zvladatelný, zlobí a nikdo si s ním už neví rady. Postavíme tedy podle jejího vyprávění konstelaci se všemi, kdo s dítětem přicházejí do styku. Mámu a tátu (ten je prý ale často spíš v práci), učitelku a ředitele školy, školní psycholožku, stojí tam i mírně anarchistický strejde (toho jediného má malý ještě nějak v úctě) a babička.

Dítě jako projekční plátno skrytých konfliktů

Synek (říkejme mu Péťa) stojí uprostřed, všichni zúčastnění kolem něj, dívají se na něj a neví si rady. Snaží se po dobrém i po zlém, ale na kluka nic nepomáhá. Dívá se k zemi a tak nějak se smaží v ohnisku péče všech přítomných. Když se ho zeptám, jak se mu daří, říká (dospělý) zástupce za dítě: „Hrozně“.

A po chvíli dodává s jistým vítězoslavným podtónem: „Ale mám jejich pozornost“. A teď uděláme jednoduchý trik – Péťu z kruhu vyjmeme a postavíme ho stranou. Kluk si samozřejmě oddychne. Zato rodičům se přitíží. Dívají se všichni na sebe a zjišťují, že když tady není „objekt“ jejich pozornosti, musí se konfrontovat s tím, co se děje mezi nimi. Jaký je například vztah mezi matkou a jejím švagrem – strejdou anarchistou? Jaký je postoj rodičů ke škole – uznávají její autoritu? Jaký je poměr školy, učitelky a ředitele k rodičům – akceptují, že jsou pro dítě rodiče, jakkoliv z pohledu školy možná „nevyhovující“, vždy na prvním místě? A to úplně nejdůležitější – jaký je vztah matky Petra k jeho otci? Uznává ho? Nebo jím skrytě pohrdá, je na něj naštvaná či jí prostě chybí?

Nyní vidíme, že problémy dětí mohou velice často pramenit v nevyjasněných vztazích dospělých kolem dítěte. Děti tak dokonale zrcadlí systém – rodinu nebo školu – ve kterém se nachází. Vzorce chování a nedostatky, které jsou ukryté v celém systému, u rodičů a dalších předků,nebo v systému školy a způsobu vyučování, vystupují u dětí na povrch ve vší zřetelnosti. Ať už jde o neuznávání autorit, o snahu na sebe upozornit stůj co stůj, nebo o neschopnost důvěřovat rodičům či učitelům, většina jejich problémů pramení z nejistoty, kdo je „větší“ a kdo „menší“. Což je problém, který nemohou vyřešit naše děti a často ani přivolaní odborníci, ale pouze naše vlastní uvědomení si toho, co děláme a jaký postoj máme my sami k těm, kteří jsou „větší“ pro nás. Zde je velice prospěšné otočit se o sto osmdesát stupňů a podívat se na vlastní vztah ke svým rodičům. Což může být docela nepohodlné.

Malí a velcí

Co to přesně znamená, být „menší“ nebo „větší“? Ve vztahu mezi rodiči a dětmi to lze vysvětlit následující, téměř matematickou rovnicí: Kdyby naši rodiče nebyli, nejsme tu ani my. Ale kdybychom zde nebyli my, existenci našich rodičů to neovlivní. Náš život je tedy závislý od jejich bytí, ale naopak to neplatí. Ať se nám to líbí nebo ne, jsou to právě naše rodiče, kteří nám umožnili vstup do života a tím se pro nás stali jednou pro vždy „většími“. Pokud je tedy kritizujeme, pokud se nad ně stavíme, soudíme je a vyčítáme jim, jak nás vychovávali, máme možná na čistě racionální úrovni pravdu, ale na hluboce archetypální úrovni, na které pracují konstelace a na které se odehrává cosi jako přirozená autorita, se proviňujeme proti řádu rodiny. Tento řád praví: Malí nemohou zachraňovat velké, nemohou jim ani účinně pomáhat (i když to velcí někdy chtějí), jsou prostě menší a na velkých do jisté míry závislí. Zato se mohou o velké opřít, mohou je akceptovat jako „veličiny“ a přijmout to, že onen dluh, který vznikl tím, že je rodiče stvořili, nikdy nemohou splatit. Právě tím, že uznají velké jako větší, se mohou dostat do své vlastní síly, která je „zezadu“, tedy od předků, neustále posilována.

To vše se lehčeji řekne, než udělá. My bychom totiž tento dluh vůči svým rodičům rádi splatili. Už nechceme být malými, bezmocnými a podřízenými, ale silnými a především nezávislými. A tak vyrůstáme a toužíme po tom, zmíněnou rovnici obrátit. Začneme proti rodičům protestovat nebo dokonce se o ně starat z pozice, že „to“ víme lépe. Nutno poznamenat, že v období puberty je jistý odpor a revolta vůči rodičům dokonce i nutná. Problém začíná, podržíme-li si tento odpor po zbytek života. Nebo, a to se stává ještě častěji, když už jako děti jsme okolnostmi donuceni, být „větší“ než rodiče. Například přebírat za ně nebo za jejich chování zodpovědnost. Takovému dítku se daří velice špatně. Ačkoliv působí navenek „dospěle“, nemá se o koho opřít. Pokud se staráme (ať už dobrovolně nebo z donucení) o to, co je větší než my, ztrácíme sílu, stabilitu a energii. Teprve když pochopíme, co jsem dlouhou dobu, někdy i celý život, dělali a předáme těm, kteří jsou větší, to, co za ně neseme, můžeme si odechnout. A s námi si odechnou i rodiče, nadřízení, učitelé – prostě všichni „velcí“.

Ztracený ráj

A nyní se podívejme na náš příklad „zlobivého“ (dneska se říká hyperaktivního) Petra. Možná, že se mnou nyní někteří pedagogové nebudou souhlasit, ale v rodinných konstelacích se opakovaně ukazuje, že v mnoha případech „zlobení“ se jedná o snahu dítěte, vyprovokovat rodiče k tomu, aby mu konečně dokázali, že jsou větší a že stojí při sově, alespoň ohledně dítěte. Tím, že je provokuje, se je snaží přimět, aby svoji autoritu prostě dokázali. Chce mít silné rodiče, o které se může opřít a ne rodiče, kteří sami neuznávají to, co je větší než oni. Je už jasné, že v tomto případě nepomůže žádná školní psycholožka ani bohužel se velice rozmáhající medikace dítěte?

Na začátku svého vývoje touží každé dítě po rodiče, na které se může spolehnout. Ty mu pak pomáhají, zvládnout vše to, co ho fascinuje, naplňuje úžasem a někdy i děsí a čemu nerozumí. Silní rodiče, kteří se před dítětem či o dítě nepřou, kteří mu signalizují, že ten druhý rodič, jeho táta nebo máma, jsou ti jediní správní, kteří ale ani nezametají své konflikty pod koberec, nýbrž jasně řeknou dítěti: „Tohle se tě netýká, to je naše věc, ty jsi naše společné dítě, a tak to zůstane navždy“, takoví rodiče můžou znamenat pro dítě skutečný ráj na zemi. Je ovšem jasné, že jejich „síla“ nespočívá v násilí – rodiče, kteří své dítě opětovně bijí tím jen dokazují svoji slabost a zoufalost – ale ve vnitřní síle a v tom, že se nenechají ovlivnit a vychýlit rozmary dítěte nebo okolí.

Svět byl, když jsem byli dětmi, plný nepochopitelných, podivuhodných zázraků, na které jsme se každodenně těšili a které jsme vstřebávali každičkou buňkou našeho (malého) těla. Někdy jsme se ovšem také setkávali s nebezpečím a nespravedlností. Děsila nás tma v noci, znepokojovala naše neschopnost se bránit, bolely nás zranění ze strany rodičů a učitelů. Místo pomoci jsme však příliš často slýchali: „Ty jsi ještě malý, to bys nepochopil“, „počkej si, až vyrosteš“ nebo „to nezvládneš“. Není tedy divu, že jsme se rychle chtěli stát dospělými, vyrůst a přestat být malým. Pro mnohé z nás to znamenalo, začít svět kolem nás kontrolovat. Tím jsme získali zdánlivou jistotu; někteří se stali úspěšnými a chytrými, někteří si udělali ze svého odporu a nedostatku, z toho velikého „ne“ ke světu, poměrně stabilní domeček.

V obou případech jsem rychle a násilně zpřetrhali pouta k onomu „božímu“, nevinnému a otevřenému dítěti uvnitř nás. Sílu a jistotu jsme tím ovšem nezískali; spíš jsme se dostali do ještě většího stresu a zápasu o naše postavení a kontrolu našeho okolí. A navíc jsme se tak zbavili přirozené kreativity dítěte a jeho schopnosti, vidět a vnímat svět srdcem. Až teprve později, poté, co pochopíme, jak důležité je naše nezraněné „vnitřní dítě“, můžeme skrze pochopení, prožitky a osobní rozvoj opět k němu nalézt cestu. Cestu do ztraceného ráje, tentokrát ale už ne jako bezmocné děti, nýbrž jako moudří a silní dospělí.

Hezké dny s dětmi (i bez nich) přeje
Jan.

pondělí 9. května 2016

Zaměstnání, povolání, poslání

Toto je koncept několika mých přednášek, které se konaly v Domě osobního rozvoje Maitrea v letech 2013-16. Protože se jedná o koncept, nerozvádím mé teze do detailu. Nadhazuji zde témata a zbytek jsem buď ponechal mé inspiraci během večera, nebo, ponechávám nyní na kreativní inteligenci a intuici čtenáře.

ÚVOD
Předevčírem jsem se vrátil z třetího trojdenního bloku mužského semináře „Návrat moudrého muže“. A na cestě domů jsem si uvědomil, jak je tato přednáška pro mě a pro to, co dělám, důležitá. Nebude to totiž pouze o zaměstnání coby té „správné“ práci, o etickém vydělávání peněz, nebo o nalezení nějakého poslání. Ani jen o Deidově „Deepest purpose“, což je výraz z jeho knih, který označuje to, proč muž – nebo vnitřní mužský princip – zde na Zemi vůbec je. V průběhu večera mi půjde především o něco, co bych označil jako největší revoluci v dějinách člověka. O revoltě proti našemu vlastnímu genomu, jenž nás nutí expandovat, stůj co stůj. Nevím, zdali uvědomění naší vnější expanze a hledání (a doufejme i nalezení) alternativy k ní může být naše poslání. Vůbec je pro mne zrovna „nevím“ důležité slovo. Ale je to určitě obrovský úkol. Ale začněme popořadě.

ZAMĚSTNÁNÍ
Zvykli jsme si na to, být „zaměstnáni“. Čeština je jako mnoho jiných řečí velice geniální ve svých skrytých významech: „Jsem (zrovna) zaměstnán“ může také znamenat, že prostě nemám čas. Moje definice „zaměstnání“ je, že je to činnost, která odvádí naši pozornost od faktu, že děláme něco, co nemá smysl. Že tedy nemáme žádné poslání. Na jistý čas je zaměstnání ok. Být v kokonu, nevědět, být někde zalezlý. Zaměstnání nás upozorňuje na nutnost zásob, na potřebu zdrojů, než vyrazíme na cestu.

ZTRÁTA ZAMĚSTNÁNÍ
Znamená nezaměstnanost. Katastrofu. Společenský propad. Ztrátu jistot. Ale také možnost, se zastavit. Naslouchat. Vystavit se nejistotě. Možnost zcela nové orientace. Možnost důležitý čas v mém životě nic nedělat. Nicnedělání.

NON-DOING, NIC-NEDĚLÁNÍ
Citát Osho: „A toho dne, kdy hledání skončilo, toho dne, když už jsem nic nehledal, toho dne, kdy už jsem neočekával, že by se něco mohlo stát – se to začalo dít. Vyvstala nová energie – odnikud. Nepřicházela z žádného zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla ve stromech a ve skálách a na obloze a ve slunci a ve vzduchu – byla všude. A přitom já jsem po ní tak namáhavě pátral, myslel si, že je velmi daleko. A ona byla tak blízko, blizoučko. Jen proto, že jsem hledal, jsem nebyl schopen vidět blízké.“ (Překlad Vojta Franče)
Několikrát jsem v konstelaci viděl poměrně šokující výsledek klientovy zakázky, která zněla: Jak vyřešit ekonomické, ekologické a existenciální problémy firmy nebo dokonce i celé Země. To řešení, jež konstelace ukazovala, bylo: Nic nedělat. Jenomže „to nejde“. Z nicnedělání máme hrůzu. Hrůza (Deimos) je také jméno jednoho ze dvou měsíců Marsu. Ten druhý je Phobos, strach. Jsou to mytologičtí synové boha války Árese a bohyně lásky Afrodíty. Jak podivné.

POVOLÁNÍ
je (podle Wikipedie) „pravidelně vykonávaná, standardizovaná pracovní činnost za mzdu nebo plat.“ Čirá hrůza!!! Ani zmínka o „volání“ – lákání, přitahování, vybídnutí, o touze. Přitom dříve bylo povolání velice úzce spjato s vyzváním, mnohdy téměř s imperativem dělat to, co například dělal otec. Nebo k čemu ten, kdo se vydal na svoji cestu za povoláním, byl neodolatelně přitahován.
Jsem-li někam volán, jsem-li volán něčím, co mě potřebuje, je otázka, zdali je to menší nebo větší než já. Pokud je to něco většího, nějaká velká věc, jež potřebuje moji sílu a nadání, je nutné tomu sloužit. Jsme tedy voláni do služby. Po jisté době, strávené v kokonu, by tedy mělo přijít VOLÁNÍ, které by mě mělo vést k realizaci mého potenciálu, k naplnění mého talentu. Ten, kdo je tam, odkud mě volá, mně chce něco předat, mě něco naučit. Je to takový malý přechod od mámy k tátovi, přechod ze světa hájení a tepla domova do velikého a širokého světa úžasu, učení se a služby.

VDĚČNOST A AKCEPTANCE, PRAVDIVOST
je to, co nám často chybí, neboť v důsledku nesmírného individualismu zapomínáme, že jsme VŽDY částí něčeho většího. Někteří muži tvrdí, že pokud vykonávám své povolání s vděčností, může se změnit v poslání. Jde o akceptaci toho, co je. Jde o nalezení místa mé duše. Tam, kam jsem došel, jsem správně. Což může být velice bolestné. Jiní říkají, že aby bylo povolání posláním, je nutné ho vykonávat naprosto pravdivě. Ale jde to dneska vůbec? :-)

KORPORACE
V seminářích za mnou často chodí lidé s velikým problémem: V práci (často jde o korporace nebo veliké firmy) je okruh jejich spolupracovníků fajn, ale vedení, „ti nahoře“, jim otravují život a ničí jejich úsilí o smysluplný výkon či úspěch. Takoví klienti říkají: "Ze shora přicházejí jen blbosti. Nesmyslné struktury, formuláře, nařízení. Většinou se toto děje ze STRACHU. Co teď?" Podle pravidel v hierarchických strukturách mají tito lidé jen dvě možnosti - podřídit se, nebo odejít. Ale zdá se, že existuje i třetí cesta. Láskyplně trvat na tom, že ten nade mnou, jenž se mi zdá slabý, potřebuje podporu. Moji. Jakkoliv to zní pateticky, bez lásky nelze provést změnu zevnitř systému.

ROZDÍL POVOLÁNÍ – POSLÁNÍ
Volání: Tam, odkud přichází (po)volání, už někdo/něco je.
Poslání: Tam, kam míří mé poslání, to může být „Terra inkognita“. Tedy něco ZDE (má duše, rodina, vlast, příroda, Země...) mě vysílá na misi TAM. Může být nebezpečná, smrtelná. Zatímco povolání musím (vy)slyšet, k poslání potřebuji samostatnost a odhodlání jít do „prázdna“.

PŘECHODOVÝ RITUÁL POSLÁNÍ
V jazyce přechodových rituálů přichází poslání až po dosažení dvou met. Tou první je „bojovník“ (tj. nalezení maximální vzdálenosti od mámy na mužsko-ženské polaritě a přijetí do mužské komunity skrze vystavení se nebezpečí a bolesti). Druhé meta je „hieros gamos“ (posvátná svatba) – tedy opětovné otočení se k ženskému principu/ženě a spojení se ní. Přechodový rituál „poslání“ znamená tedy, že muž nyní opět vyráží na „moře či do divočiny“ a setkává se s úkolem, který musí splnit - nebo zemřít. Jedině tak se může vrátit k ženě, manželce, k rodině. Pro ženy/ženský princip to znamená bolest. Čekání, zdali se muž vrátí. Zároveň je to právě žena/ženský princip, jež muže inspiruje. K čemu? K tomu vydržet nevědění, vydržet neznámo, vydržet setkání se smrtí. Při hledání poslání hrají roli i pojmy jako vášeň, láska, touha. Výtečná otázka pro všechny, kteří hledají poslání, je určitě: „Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?“ A pak i otázka, kolik má takový hledač poslání odvahy.

PENÍZE
Protože poslání nemá s vyděláváním peněz nic společného (člověk ve výkonu poslání může zbohatnout, ale také úplně zchudnout nebo zemřít), je výhodné, být zaopatřen. Můj druidský učitel Anton tvrdil, že mág musí být „krytý“, tj. musí mít schopnost nepoutat na sebe skrze chudobu či jiné exentrické chování pozornost. Možná, že to platí nejen pro mága, ale i pro toho, kdo vyráží na moře za posláním. Prostě na to musí mít prostředky. Nebo sponzora. Nicméně otázka peněz je pro poslání DRUHOŘADÁ. A už zcela nepatřičná je formulace: „Když naleznu své poslání, budu konečně BOHATÝ???“

KRIZE A BOLEST
V mnoha případech je nalezení poslání provázeno (či předcházeno) prožitím krize. Je bolest nutná? Bolesti se čím dál úspěšněji vyhýbáme. Máme své jistoty, pojištění, analgetika. A přesto cítíme, jak je důležité, pochopit smysl oběti. Oběť je „cena“ za dar poslání. Rozumní neutíkají, když se objeví drak nebo exekutor.

KRIZE JAKO KATALYZÁTOR – POCHOPENÍ KRIZE
Cykličnost ve výskytu krizí. Čeho se vlastně současná krize týká? Na povrchu je to hypoteční a dluhová krize. Pod povrchem je to krize expanze a růstu. Ještě hlouběji krize našeho způsobu života, chamtivosti, egoismu, ničení životního prostředí, našeho života v umělých krabicích, jimž říkáme bytové jednotky. Krize morálky, etiky, krize celé KULTURY. Co je to kultura? Je to struktura (=informace) (vy)tvořená člověkem za účelem lepšího uchopení (tj. kontroly) světa. Jde tedy o stále lepší (pohodlnější) život. Pěstujeme své pohodlí (lat. cultura z colere, pěstovat, tj. to, co je pěstováno) na úkor toho, co naše kultura není. Například na úkor třetího světa (nyní se na nás valí "jejich" lavina). Například na úkor přírody.

KULTURA KONTRA PŘÍRODA?
Člověk a kultura jsou konečné cíle přírody. (Říká Kant). Čirá blbost, že?!
Člověk se musí prosadit v a proti přírodě, zrovna tak jako mezi jinými lidmi. (Albert Schweizer) Taky na hlavu padlé? A to od hlubokého myslitele!
Shrnuji: Kultura (člověk) vede boj proti přírodě, kultura je vnímána jako protiklad přírody. To, co nás dělá ve srovnání s všemi ostatními živoucími tvory tak výjimečnými, je právě kultura!

PROCITNUTÍ: KULTURA JE NA PŘÍRODĚ ZÁVISLÁ
Jenže nadřazenost kultury a tím i člověka nad přírodou je systemicky nesprávná. Jelikož je člověk součástí přírody, je i jeho kultura jaksi implementovaná do širší a větší přírody, je jí podřazená. Bez přírody člověk nemůže přežít. Tím i jeho kultura zaniká nejpozději se zánikem přírody. (Dítě by zde nebylo bez rodičů). Příroda je tedy větší, vždy. Boj kultury s přírodou končí nutně smrtí kultury, nejpozději se zdechnutím přírody.

KRIZE MUŽSKÉHO PRINCIPU
A jsem u podstaty těžkosti nalezení poslání. Jak už jsme řekli, poslání má mnoho společného s mužským principem. Ten nám v poslední době ovšem velmi připomíná onen predátorský, kořistnický genom v našich žilách. Touhu po boji, po kontrole, po expanzi. Po nadvládě nad přírodou. Poručíme větru dešti. A tak dále...
Lovelock: „Už je pozdě na trvale udržitelný rozvoj, my potřebujeme trvale udržitelný ústup.“
Předpoklad, že si můžeme brát struktury přírody (les, zvířata, ropu, půdu, místo) bez „placení“ se nyní ukazuje jako mylný. Předpoklad kapitalismu, že přírodní zdroje si lze přivlastnit, pokud jsou ještě volné, se ukazuje jako cesta do záhuby. Materiální a vnější expanze je tedy coby krystalický mužský princip stále víc odmítána. Zároveň ale hledáme „obnovu muže“, tedy toho muže, který to bude dělat jinak. Tušíme totiž, že na další expanzi a agresi (jmenovitě vůči přírodě) už není místo, chceme-li jako druh přežít.
„Proto také přechod od dnešního pojetí přírody jako předmětu lidského vlastnictví k pokorné spolupráci kultury se Zemí bude odvážnou vzpourou proti celé dosavadní tradici.“ (Josef Šmajs)

POSLÁNÍ?
Poslání, to velké, budoucí, které my všichni nějak (byť podvědomě) hledáme, není tedy „optimalizace lidského“ (tuto formulaci jsem pochytil od firmy Ben & Jerry), ale souznění lidského s přírodním.
Bude to pokus, vytvořit „nový“ mužský princip, bez kořistnického, nadřazeného přístupu k přírodě. Při tom bude třeba postavit na hlavu celou dnešní, nám všem pod kůži zažranou kulturu. To bude nesmírně obtížné, neboť nejen že se o tomto směru ještě vůbec nevede žádná diskuze, ale sama naše „přirozenost“ nám brání uvidět celou důležitost této mise.

HAIKU
Na stěžni plachta
jakoby se strachy třásla
vyráží moje loď na moře.
Ach, to bude nádherná cesta.
Podívej tamhle – to čisté nebe

A nakonec: MALÉ DEVATERO MUŽŮ
1. Aktivně mlčet.
2. Vytvářet příležitosti pro setkávání mužů, ale neřídit je.
3. Méně chtít a více přijímat to, co je.
4. Vypořádat se s pocitem viny.
5. Mít odvahu cítit a následovat své srdce.
6. Nechat se víc vést láskou, srdcem, ženou.
7. Mít sílu na to, nevědět.
8. Integrovat opačné principy.
9. Určit si jasný cíl.

Děkuji za pozornost.

neděle 1. května 2016

Archetypy muže: Lover

Toto je třetí díl Archetypů muže - serie mých článků, jež vycházejí v časopise ForMen. Pokud se zajímáte o mužské kurzy a workshopy, můžete navštívit mé internetové stránky www.konstelace.info

Abychom se stali báječným partnerem našich žen, musíme porozumět několika důležitým souvislostem a jevům v naší psychice. Především u tohoto vývojového stádia muže musíme pochopit, jak „fungují“ a co potřebují ženy. Na to není potřeba onen pověstný stotisícistránkový manuál, ani zvláštní talent. Stačí ochota připustit, že svět, tak jak ho vidí muž, je od světa žen mnohdy na hony vzdálen. A podívat se na své vlastní pocity, které v nás ženy vyvolávají, a to i tehdy, když zrovna nejsou ty nejpříjemnější.

Pokud kluk odejde zpoza křídel chránící matky-kvočny, když se vytrhne z jejího objetí a jde hledat otce, často ho přepadne pocit viny. Zdá se mu někdy, že mámu opustil, že ji zklamal a nechal samotnou. Bohužel jsou ženy-matky, které tento pocit ve svých synech posilují. „Táta nás nechal“, „tvůj otec je nezodpovědný alkoholik“ nebo „nikdy se nestaň takový, jako byl on“, jsou hlášky, které téměř znemožňují mladému klukovi přejít na tu „druhou“ stranu bez viny. Vina, především ta podvědomá a zapomenutá, je ovšem těžká zátěž. Tento pocit totiž nezůstane spojen jen s mámou, ale přenáší se na každou ženu, kterou takový muž později potká a speciálně na ty, jež mu říkají „zůstaň, nikam nechoď!“ Je to právě tato neuvědomělá vina, kvůli které nechávají někteří muži jejich vztah „vyhnít“ – tedy nejsou schopni ani odejít, ani skutečně zůstat. Setrvávají v neuspokojivém vztahu, berou si milenky, utíkají do práce nebo do alkoholu, ale problém neřeší. A jejich žena to vycítí a muže, podobně jako jeho máma, pevně drží.

To je tedy první velké nebezpečí na cestě k „milovníku“. Další úskalí tvoří přílišná dominance druhého mužského archetypu, jež se projevuje v podobě fanatického, krutého, agresivního a necitlivého bojovníka. Když se muž dostane na druhou stranu, k tátovi a k mužům, může se stát, že svůj pocit viny vůči mámě kompenzuje nenávistí vůči všemu ženskému nebo přinejmenším záměrným nepochopením a odmítáním druhého pohlaví. Takový chlap je pak přímo předurčen, stát se násilníkem, ať už ve skutečnosti, nebo ve virtuálním světě jeho fantazie. Proto je důležité, obrátit mladého adepta po jeho přechodu k mužům opět k ženám a skrze moudré muže-učitele mu ukázat, že nikdy neexistuje jen jedna pravda, jen jedno, a sice to mužské vnímání světa. Zde se mimochodem dopouštějí velká patriarchální náboženství skutečného zločinu – sugerují mladým bojovníkům, že bůh je jen jeden správný, totiž ten „náš“, a že je nadřazen bohyni, pokud tato v panteonu vůbec existuje.

Především je ovšem pro milovníka nutné pochopit zákon polarity. Jak už mnoho mužů ví, každý člověk se skládá z vlastností, které jsou spíš mužské – například schopnost se prosadit, racionalita, touha věci vysvětlit a strukturovat, výkonnost a soutěživost. Na druhé straně stojí vlastnosti, které přiřazujeme k ženské polaritě – empatie, proměnlivost, emocionalita, touha po harmonii, kooperace. Tyto dvě vnitřní části naší psýché nazýváme mužský a ženský princip.

Dnešní ženy se mezi oběma principy dovedou čile pohybovat. Pokud například potřebují dovézt děti do školky, sednou do auta a „zařídí“, pokud chtějí svého muže okouzlit, dovedou se udělat žensky krásnými. A ačkoliv si přejí opravdové a stabilní muže, na které je spoleh, už se nespokojí s chlapem, který je „jen“ chlap a není, tak jako ony, schopen čas od času přejít na onu ženskou stranu a být empatický. Zde se ukazuje rozdíl mezi bojovníkem a milovníkem. Zatímco chlap ve válce mnoho ženských vlastností nepotřebuje, snad kromě intuice, jak se vyhnout smrti, Amor, Lancelot, Romeo nebo Casanova bez nich neuspěje. Vcítění se do potřeb žen, jistá jemnost a tajemnost, nevyzpytatelnost, ovládnutí poezie, tance, hudby a jiných umění (například dovednosti vyseknout rapírem „Z“ na tváři padoucha) nebo třeba vnímání rozdílu mezi kytkou růží a tulipánů patří k jeho základní výbavě.

Ale pozor. Pokud se muž stane pouze jemným, pokud se ve svém objevování ztratí v ženské neurčitosti a mlze, jestliže tedy ztratí přístup ke svému vnitřnímu chlapu, nemůže jako milenec uspět. Zákon polarity totiž praví, že opačné póly se přitahují, zatímco mezi podobnými póly existuje možná porozumění, ale určitě to nebude jiskřit. Ideální milovník se tedy umí – zrovna tak jako mnoho dnešních žen – pohybovat mezi mužským a ženským pólem. To v praxi znamená, že se svých „soft skills“, jemných vlastností nebojí, že ženským principem neopovrhuje, a že je zároveň schopen se kdykoliv dostat do své mužské jasnosti a síly, že tedy zůstává sám sebou a nezrazuje svůj vlastní mužský princip.

Nebezpečí ztráty sebe sama se platí smrtí nebo jistým druhem šílenství, jak vidíme například na postavách Narcise, Romea či Tristana. Takový muž pak bloudí životem a je buď zahleděn sám do sebe (Narcis), nebo ho stihne tragický osud všech těch, kteří se stali na lásce příliš závislí. Pamatuji se na otřený případ muže, který přišel na jeden z mých mužských seminářů, tehdy ještě v Německu. Na pohled sympatický starší „vlk“ však celý mužský kruh nudil nekonečným sebeobviňováním. Mužům vyprávěl, jak si vyčítá, že ve svém životě ženy opouštěl, nechoval se k nim korektně, že neví, kam se má dát a co udělat a že chce zpytovat své (samozřejmě temné) svědomí. Prostě hrůza. Korunu tomu všemu nasadil u večerního rituálního ohně, do kterého měli muži vhodit ve formě malé otýpky vše to, co již nepotřebují. „Předávám ohni svoji divokost a agresivitu“ prohlásil s vážnou tváří a opravdu vhodil svoji „obětinku“ do plamenů. Téměř jsem se vrhnul do plamenů, abych jeho otýpku z ohně ještě vytáhnul a nechal ho to vše si ještě jednou dobře rozmyslet.

Nutnost vyváženosti obou složek – síly i jemnosti – pro úspěšnou kariéru milence i manžela ukazuje i fakt, že nejznámější bůh lásky, Éros (Římané ho přejmenovali na Amora) je dítě silného a často i agresivního boha války Árese (Mars) a velice ženské bohyně krásy, lásky i úrody Afrodíté (Venuše). Jak je vidět, je erotika prostě přitahování opačných pólů. A tak si musíme zvyknout na to, že ženám netřeba rozumět, abychom je mohli milovat. Pochopíme, že žena, podobně jako jitřenka či večernice, chce být zářivá hvězda, jež nás někdy uvádí do snů a jindy nás naopak z nich probouzí. A především nám dojde, že pokud ženu obdivujeme, uznáváme a dáváme ji alespoň hodinu denně celou naši pozornost, odmění se láskou, a my se můžeme zbývajících dvacet tři hodin věnovat čemukoliv jinému, aniž by nám naše Venuše dělala scény a házela po nás nikoliv obdivnými pohledy, ale nádobím.

A tady ještě jako dodatek „Stručná a přehledná :-))) mapa cesty muže“ z mé knížky "Kruh mužů - přechodové rituály pro muže":