čtvrtek 19. května 2016

Rodiče a děti – nekonečný příběh mezi důvěrou a kontrolou

Tento článek jsem původně napsal pro časopis „Jóga dnes“ v roce 2013.
Článek ovšem neztratil nic ze své aktuálnosti...

Jeden z centrálních problémů, který v rodinách máme je, že jsme tam, kde bychom měli být malí (např. ve vztahu k našim rodičům a předkům) velcí a tam, kde je dobré být velkými (ve vztahu k našim dětem) nemáme na velikost sílu.To je nejlépe vidět v systemických konstelacích.

Představte si následující situaci. Do semináře rodinných konstelací přijde maminka „problémového“ dítěte a vypráví o trápení se synkem. Prý mu již byl diagnostikován syndrom hyperaktivního dítěte, ve škole neposlouchá, je těžko zvladatelný, zlobí a nikdo si s ním už neví rady. Postavíme tedy podle jejího vyprávění konstelaci se všemi, kdo s dítětem přicházejí do styku. Mámu a tátu (ten je prý ale často spíš v práci), učitelku a ředitele školy, školní psycholožku, stojí tam i mírně anarchistický strejde (toho jediného má malý ještě nějak v úctě) a babička.

Dítě jako projekční plátno skrytých konfliktů

Synek (říkejme mu Péťa) stojí uprostřed, všichni zúčastnění kolem něj, dívají se na něj a neví si rady. Snaží se po dobrém i po zlém, ale na kluka nic nepomáhá. Dívá se k zemi a tak nějak se smaží v ohnisku péče všech přítomných. Když se ho zeptám, jak se mu daří, říká (dospělý) zástupce za dítě: „Hrozně“.

A po chvíli dodává s jistým vítězoslavným podtónem: „Ale mám jejich pozornost“. A teď uděláme jednoduchý trik – Péťu z kruhu vyjmeme a postavíme ho stranou. Kluk si samozřejmě oddychne. Zato rodičům se přitíží. Dívají se všichni na sebe a zjišťují, že když tady není „objekt“ jejich pozornosti, musí se konfrontovat s tím, co se děje mezi nimi. Jaký je například vztah mezi matkou a jejím švagrem – strejdou anarchistou? Jaký je postoj rodičů ke škole – uznávají její autoritu? Jaký je poměr školy, učitelky a ředitele k rodičům – akceptují, že jsou pro dítě rodiče, jakkoliv z pohledu školy možná „nevyhovující“, vždy na prvním místě? A to úplně nejdůležitější – jaký je vztah matky Petra k jeho otci? Uznává ho? Nebo jím skrytě pohrdá, je na něj naštvaná či jí prostě chybí?

Nyní vidíme, že problémy dětí mohou velice často pramenit v nevyjasněných vztazích dospělých kolem dítěte. Děti tak dokonale zrcadlí systém – rodinu nebo školu – ve kterém se nachází. Vzorce chování a nedostatky, které jsou ukryté v celém systému, u rodičů a dalších předků,nebo v systému školy a způsobu vyučování, vystupují u dětí na povrch ve vší zřetelnosti. Ať už jde o neuznávání autorit, o snahu na sebe upozornit stůj co stůj, nebo o neschopnost důvěřovat rodičům či učitelům, většina jejich problémů pramení z nejistoty, kdo je „větší“ a kdo „menší“. Což je problém, který nemohou vyřešit naše děti a často ani přivolaní odborníci, ale pouze naše vlastní uvědomení si toho, co děláme a jaký postoj máme my sami k těm, kteří jsou „větší“ pro nás. Zde je velice prospěšné otočit se o sto osmdesát stupňů a podívat se na vlastní vztah ke svým rodičům. Což může být docela nepohodlné.

Malí a velcí

Co to přesně znamená, být „menší“ nebo „větší“? Ve vztahu mezi rodiči a dětmi to lze vysvětlit následující, téměř matematickou rovnicí: Kdyby naši rodiče nebyli, nejsme tu ani my. Ale kdybychom zde nebyli my, existenci našich rodičů to neovlivní. Náš život je tedy závislý od jejich bytí, ale naopak to neplatí. Ať se nám to líbí nebo ne, jsou to právě naše rodiče, kteří nám umožnili vstup do života a tím se pro nás stali jednou pro vždy „většími“. Pokud je tedy kritizujeme, pokud se nad ně stavíme, soudíme je a vyčítáme jim, jak nás vychovávali, máme možná na čistě racionální úrovni pravdu, ale na hluboce archetypální úrovni, na které pracují konstelace a na které se odehrává cosi jako přirozená autorita, se proviňujeme proti řádu rodiny. Tento řád praví: Malí nemohou zachraňovat velké, nemohou jim ani účinně pomáhat (i když to velcí někdy chtějí), jsou prostě menší a na velkých do jisté míry závislí. Zato se mohou o velké opřít, mohou je akceptovat jako „veličiny“ a přijmout to, že onen dluh, který vznikl tím, že je rodiče stvořili, nikdy nemohou splatit. Právě tím, že uznají velké jako větší, se mohou dostat do své vlastní síly, která je „zezadu“, tedy od předků, neustále posilována.

To vše se lehčeji řekne, než udělá. My bychom totiž tento dluh vůči svým rodičům rádi splatili. Už nechceme být malými, bezmocnými a podřízenými, ale silnými a především nezávislými. A tak vyrůstáme a toužíme po tom, zmíněnou rovnici obrátit. Začneme proti rodičům protestovat nebo dokonce se o ně starat z pozice, že „to“ víme lépe. Nutno poznamenat, že v období puberty je jistý odpor a revolta vůči rodičům dokonce i nutná. Problém začíná, podržíme-li si tento odpor po zbytek života. Nebo, a to se stává ještě častěji, když už jako děti jsme okolnostmi donuceni, být „větší“ než rodiče. Například přebírat za ně nebo za jejich chování zodpovědnost. Takovému dítku se daří velice špatně. Ačkoliv působí navenek „dospěle“, nemá se o koho opřít. Pokud se staráme (ať už dobrovolně nebo z donucení) o to, co je větší než my, ztrácíme sílu, stabilitu a energii. Teprve když pochopíme, co jsem dlouhou dobu, někdy i celý život, dělali a předáme těm, kteří jsou větší, to, co za ně neseme, můžeme si odechnout. A s námi si odechnou i rodiče, nadřízení, učitelé – prostě všichni „velcí“.

Ztracený ráj

A nyní se podívejme na náš příklad „zlobivého“ (dneska se říká hyperaktivního) Petra. Možná, že se mnou nyní někteří pedagogové nebudou souhlasit, ale v rodinných konstelacích se opakovaně ukazuje, že v mnoha případech „zlobení“ se jedná o snahu dítěte, vyprovokovat rodiče k tomu, aby mu konečně dokázali, že jsou větší a že stojí při sově, alespoň ohledně dítěte. Tím, že je provokuje, se je snaží přimět, aby svoji autoritu prostě dokázali. Chce mít silné rodiče, o které se může opřít a ne rodiče, kteří sami neuznávají to, co je větší než oni. Je už jasné, že v tomto případě nepomůže žádná školní psycholožka ani bohužel se velice rozmáhající medikace dítěte?

Na začátku svého vývoje touží každé dítě po rodiče, na které se může spolehnout. Ty mu pak pomáhají, zvládnout vše to, co ho fascinuje, naplňuje úžasem a někdy i děsí a čemu nerozumí. Silní rodiče, kteří se před dítětem či o dítě nepřou, kteří mu signalizují, že ten druhý rodič, jeho táta nebo máma, jsou ti jediní správní, kteří ale ani nezametají své konflikty pod koberec, nýbrž jasně řeknou dítěti: „Tohle se tě netýká, to je naše věc, ty jsi naše společné dítě, a tak to zůstane navždy“, takoví rodiče můžou znamenat pro dítě skutečný ráj na zemi. Je ovšem jasné, že jejich „síla“ nespočívá v násilí – rodiče, kteří své dítě opětovně bijí tím jen dokazují svoji slabost a zoufalost – ale ve vnitřní síle a v tom, že se nenechají ovlivnit a vychýlit rozmary dítěte nebo okolí.

Svět byl, když jsem byli dětmi, plný nepochopitelných, podivuhodných zázraků, na které jsme se každodenně těšili a které jsme vstřebávali každičkou buňkou našeho (malého) těla. Někdy jsme se ovšem také setkávali s nebezpečím a nespravedlností. Děsila nás tma v noci, znepokojovala naše neschopnost se bránit, bolely nás zranění ze strany rodičů a učitelů. Místo pomoci jsme však příliš často slýchali: „Ty jsi ještě malý, to bys nepochopil“, „počkej si, až vyrosteš“ nebo „to nezvládneš“. Není tedy divu, že jsme se rychle chtěli stát dospělými, vyrůst a přestat být malým. Pro mnohé z nás to znamenalo, začít svět kolem nás kontrolovat. Tím jsme získali zdánlivou jistotu; někteří se stali úspěšnými a chytrými, někteří si udělali ze svého odporu a nedostatku, z toho velikého „ne“ ke světu, poměrně stabilní domeček.

V obou případech jsem rychle a násilně zpřetrhali pouta k onomu „božímu“, nevinnému a otevřenému dítěti uvnitř nás. Sílu a jistotu jsme tím ovšem nezískali; spíš jsme se dostali do ještě většího stresu a zápasu o naše postavení a kontrolu našeho okolí. A navíc jsme se tak zbavili přirozené kreativity dítěte a jeho schopnosti, vidět a vnímat svět srdcem. Až teprve později, poté, co pochopíme, jak důležité je naše nezraněné „vnitřní dítě“, můžeme skrze pochopení, prožitky a osobní rozvoj opět k němu nalézt cestu. Cestu do ztraceného ráje, tentokrát ale už ne jako bezmocné děti, nýbrž jako moudří a silní dospělí.

Hezké dny s dětmi (i bez nich) přeje
Jan.

pondělí 9. května 2016

Zaměstnání, povolání, poslání

Toto je koncept několika mých přednášek, které se konaly v Domě osobního rozvoje Maitrea v letech 2013-16. Protože se jedná o koncept, nerozvádím mé teze do detailu. Nadhazuji zde témata a zbytek jsem buď ponechal mé inspiraci během večera, nebo, ponechávám nyní na kreativní inteligenci a intuici čtenáře.

ÚVOD
Předevčírem jsem se vrátil z třetího trojdenního bloku mužského semináře „Návrat moudrého muže“. A na cestě domů jsem si uvědomil, jak je tato přednáška pro mě a pro to, co dělám, důležitá. Nebude to totiž pouze o zaměstnání coby té „správné“ práci, o etickém vydělávání peněz, nebo o nalezení nějakého poslání. Ani jen o Deidově „Deepest purpose“, což je výraz z jeho knih, který označuje to, proč muž – nebo vnitřní mužský princip – zde na Zemi vůbec je. V průběhu večera mi půjde především o něco, co bych označil jako největší revoluci v dějinách člověka. O revoltě proti našemu vlastnímu genomu, jenž nás nutí expandovat, stůj co stůj. Nevím, zdali uvědomění naší vnější expanze a hledání (a doufejme i nalezení) alternativy k ní může být naše poslání. Vůbec je pro mne zrovna „nevím“ důležité slovo. Ale je to určitě obrovský úkol. Ale začněme popořadě.

ZAMĚSTNÁNÍ
Zvykli jsme si na to, být „zaměstnáni“. Čeština je jako mnoho jiných řečí velice geniální ve svých skrytých významech: „Jsem (zrovna) zaměstnán“ může také znamenat, že prostě nemám čas. Moje definice „zaměstnání“ je, že je to činnost, která odvádí naši pozornost od faktu, že děláme něco, co nemá smysl. Že tedy nemáme žádné poslání. Na jistý čas je zaměstnání ok. Být v kokonu, nevědět, být někde zalezlý. Zaměstnání nás upozorňuje na nutnost zásob, na potřebu zdrojů, než vyrazíme na cestu.

ZTRÁTA ZAMĚSTNÁNÍ
Znamená nezaměstnanost. Katastrofu. Společenský propad. Ztrátu jistot. Ale také možnost, se zastavit. Naslouchat. Vystavit se nejistotě. Možnost zcela nové orientace. Možnost důležitý čas v mém životě nic nedělat. Nicnedělání.

NON-DOING, NIC-NEDĚLÁNÍ
Citát Osho: „A toho dne, kdy hledání skončilo, toho dne, když už jsem nic nehledal, toho dne, kdy už jsem neočekával, že by se něco mohlo stát – se to začalo dít. Vyvstala nová energie – odnikud. Nepřicházela z žádného zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla ve stromech a ve skálách a na obloze a ve slunci a ve vzduchu – byla všude. A přitom já jsem po ní tak namáhavě pátral, myslel si, že je velmi daleko. A ona byla tak blízko, blizoučko. Jen proto, že jsem hledal, jsem nebyl schopen vidět blízké.“ (Překlad Vojta Franče)
Několikrát jsem v konstelaci viděl poměrně šokující výsledek klientovy zakázky, která zněla: Jak vyřešit ekonomické, ekologické a existenciální problémy firmy nebo dokonce i celé Země. To řešení, jež konstelace ukazovala, bylo: Nic nedělat. Jenomže „to nejde“. Z nicnedělání máme hrůzu. Hrůza (Deimos) je také jméno jednoho ze dvou měsíců Marsu. Ten druhý je Phobos, strach. Jsou to mytologičtí synové boha války Árese a bohyně lásky Afrodíty. Jak podivné.

POVOLÁNÍ
je (podle Wikipedie) „pravidelně vykonávaná, standardizovaná pracovní činnost za mzdu nebo plat.“ Čirá hrůza!!! Ani zmínka o „volání“ – lákání, přitahování, vybídnutí, o touze. Přitom dříve bylo povolání velice úzce spjato s vyzváním, mnohdy téměř s imperativem dělat to, co například dělal otec. Nebo k čemu ten, kdo se vydal na svoji cestu za povoláním, byl neodolatelně přitahován.
Jsem-li někam volán, jsem-li volán něčím, co mě potřebuje, je otázka, zdali je to menší nebo větší než já. Pokud je to něco většího, nějaká velká věc, jež potřebuje moji sílu a nadání, je nutné tomu sloužit. Jsme tedy voláni do služby. Po jisté době, strávené v kokonu, by tedy mělo přijít VOLÁNÍ, které by mě mělo vést k realizaci mého potenciálu, k naplnění mého talentu. Ten, kdo je tam, odkud mě volá, mně chce něco předat, mě něco naučit. Je to takový malý přechod od mámy k tátovi, přechod ze světa hájení a tepla domova do velikého a širokého světa úžasu, učení se a služby.

VDĚČNOST A AKCEPTANCE, PRAVDIVOST
je to, co nám často chybí, neboť v důsledku nesmírného individualismu zapomínáme, že jsme VŽDY částí něčeho většího. Někteří muži tvrdí, že pokud vykonávám své povolání s vděčností, může se změnit v poslání. Jde o akceptaci toho, co je. Jde o nalezení místa mé duše. Tam, kam jsem došel, jsem správně. Což může být velice bolestné. Jiní říkají, že aby bylo povolání posláním, je nutné ho vykonávat naprosto pravdivě. Ale jde to dneska vůbec? :-)

KORPORACE
V seminářích za mnou často chodí lidé s velikým problémem: V práci (často jde o korporace nebo veliké firmy) je okruh jejich spolupracovníků fajn, ale vedení, „ti nahoře“, jim otravují život a ničí jejich úsilí o smysluplný výkon či úspěch. Takoví klienti říkají: "Ze shora přicházejí jen blbosti. Nesmyslné struktury, formuláře, nařízení. Většinou se toto děje ze STRACHU. Co teď?" Podle pravidel v hierarchických strukturách mají tito lidé jen dvě možnosti - podřídit se, nebo odejít. Ale zdá se, že existuje i třetí cesta. Láskyplně trvat na tom, že ten nade mnou, jenž se mi zdá slabý, potřebuje podporu. Moji. Jakkoliv to zní pateticky, bez lásky nelze provést změnu zevnitř systému.

ROZDÍL POVOLÁNÍ – POSLÁNÍ
Volání: Tam, odkud přichází (po)volání, už někdo/něco je.
Poslání: Tam, kam míří mé poslání, to může být „Terra inkognita“. Tedy něco ZDE (má duše, rodina, vlast, příroda, Země...) mě vysílá na misi TAM. Může být nebezpečná, smrtelná. Zatímco povolání musím (vy)slyšet, k poslání potřebuji samostatnost a odhodlání jít do „prázdna“.

PŘECHODOVÝ RITUÁL POSLÁNÍ
V jazyce přechodových rituálů přichází poslání až po dosažení dvou met. Tou první je „bojovník“ (tj. nalezení maximální vzdálenosti od mámy na mužsko-ženské polaritě a přijetí do mužské komunity skrze vystavení se nebezpečí a bolesti). Druhé meta je „hieros gamos“ (posvátná svatba) – tedy opětovné otočení se k ženskému principu/ženě a spojení se ní. Přechodový rituál „poslání“ znamená tedy, že muž nyní opět vyráží na „moře či do divočiny“ a setkává se s úkolem, který musí splnit - nebo zemřít. Jedině tak se může vrátit k ženě, manželce, k rodině. Pro ženy/ženský princip to znamená bolest. Čekání, zdali se muž vrátí. Zároveň je to právě žena/ženský princip, jež muže inspiruje. K čemu? K tomu vydržet nevědění, vydržet neznámo, vydržet setkání se smrtí. Při hledání poslání hrají roli i pojmy jako vášeň, láska, touha. Výtečná otázka pro všechny, kteří hledají poslání, je určitě: „Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?“ A pak i otázka, kolik má takový hledač poslání odvahy.

PENÍZE
Protože poslání nemá s vyděláváním peněz nic společného (člověk ve výkonu poslání může zbohatnout, ale také úplně zchudnout nebo zemřít), je výhodné, být zaopatřen. Můj druidský učitel Anton tvrdil, že mág musí být „krytý“, tj. musí mít schopnost nepoutat na sebe skrze chudobu či jiné exentrické chování pozornost. Možná, že to platí nejen pro mága, ale i pro toho, kdo vyráží na moře za posláním. Prostě na to musí mít prostředky. Nebo sponzora. Nicméně otázka peněz je pro poslání DRUHOŘADÁ. A už zcela nepatřičná je formulace: „Když naleznu své poslání, budu konečně BOHATÝ???“

KRIZE A BOLEST
V mnoha případech je nalezení poslání provázeno (či předcházeno) prožitím krize. Je bolest nutná? Bolesti se čím dál úspěšněji vyhýbáme. Máme své jistoty, pojištění, analgetika. A přesto cítíme, jak je důležité, pochopit smysl oběti. Oběť je „cena“ za dar poslání. Rozumní neutíkají, když se objeví drak nebo exekutor.

KRIZE JAKO KATALYZÁTOR – POCHOPENÍ KRIZE
Cykličnost ve výskytu krizí. Čeho se vlastně současná krize týká? Na povrchu je to hypoteční a dluhová krize. Pod povrchem je to krize expanze a růstu. Ještě hlouběji krize našeho způsobu života, chamtivosti, egoismu, ničení životního prostředí, našeho života v umělých krabicích, jimž říkáme bytové jednotky. Krize morálky, etiky, krize celé KULTURY. Co je to kultura? Je to struktura (=informace) (vy)tvořená člověkem za účelem lepšího uchopení (tj. kontroly) světa. Jde tedy o stále lepší (pohodlnější) život. Pěstujeme své pohodlí (lat. cultura z colere, pěstovat, tj. to, co je pěstováno) na úkor toho, co naše kultura není. Například na úkor třetího světa (nyní se na nás valí "jejich" lavina). Například na úkor přírody.

KULTURA KONTRA PŘÍRODA?
Člověk a kultura jsou konečné cíle přírody. (Říká Kant). Čirá blbost, že?!
Člověk se musí prosadit v a proti přírodě, zrovna tak jako mezi jinými lidmi. (Albert Schweizer) Taky na hlavu padlé? A to od hlubokého myslitele!
Shrnuji: Kultura (člověk) vede boj proti přírodě, kultura je vnímána jako protiklad přírody. To, co nás dělá ve srovnání s všemi ostatními živoucími tvory tak výjimečnými, je právě kultura!

PROCITNUTÍ: KULTURA JE NA PŘÍRODĚ ZÁVISLÁ
Jenže nadřazenost kultury a tím i člověka nad přírodou je systemicky nesprávná. Jelikož je člověk součástí přírody, je i jeho kultura jaksi implementovaná do širší a větší přírody, je jí podřazená. Bez přírody člověk nemůže přežít. Tím i jeho kultura zaniká nejpozději se zánikem přírody. (Dítě by zde nebylo bez rodičů). Příroda je tedy větší, vždy. Boj kultury s přírodou končí nutně smrtí kultury, nejpozději se zdechnutím přírody.

KRIZE MUŽSKÉHO PRINCIPU
A jsem u podstaty těžkosti nalezení poslání. Jak už jsme řekli, poslání má mnoho společného s mužským principem. Ten nám v poslední době ovšem velmi připomíná onen predátorský, kořistnický genom v našich žilách. Touhu po boji, po kontrole, po expanzi. Po nadvládě nad přírodou. Poručíme větru dešti. A tak dále...
Lovelock: „Už je pozdě na trvale udržitelný rozvoj, my potřebujeme trvale udržitelný ústup.“
Předpoklad, že si můžeme brát struktury přírody (les, zvířata, ropu, půdu, místo) bez „placení“ se nyní ukazuje jako mylný. Předpoklad kapitalismu, že přírodní zdroje si lze přivlastnit, pokud jsou ještě volné, se ukazuje jako cesta do záhuby. Materiální a vnější expanze je tedy coby krystalický mužský princip stále víc odmítána. Zároveň ale hledáme „obnovu muže“, tedy toho muže, který to bude dělat jinak. Tušíme totiž, že na další expanzi a agresi (jmenovitě vůči přírodě) už není místo, chceme-li jako druh přežít.
„Proto také přechod od dnešního pojetí přírody jako předmětu lidského vlastnictví k pokorné spolupráci kultury se Zemí bude odvážnou vzpourou proti celé dosavadní tradici.“ (Josef Šmajs)

POSLÁNÍ?
Poslání, to velké, budoucí, které my všichni nějak (byť podvědomě) hledáme, není tedy „optimalizace lidského“ (tuto formulaci jsem pochytil od firmy Ben & Jerry), ale souznění lidského s přírodním.
Bude to pokus, vytvořit „nový“ mužský princip, bez kořistnického, nadřazeného přístupu k přírodě. Při tom bude třeba postavit na hlavu celou dnešní, nám všem pod kůži zažranou kulturu. To bude nesmírně obtížné, neboť nejen že se o tomto směru ještě vůbec nevede žádná diskuze, ale sama naše „přirozenost“ nám brání uvidět celou důležitost této mise.

HAIKU
Na stěžni plachta
jakoby se strachy třásla
vyráží moje loď na moře.
Ach, to bude nádherná cesta.
Podívej tamhle – to čisté nebe

A nakonec: MALÉ DEVATERO MUŽŮ
1. Aktivně mlčet.
2. Vytvářet příležitosti pro setkávání mužů, ale neřídit je.
3. Méně chtít a více přijímat to, co je.
4. Vypořádat se s pocitem viny.
5. Mít odvahu cítit a následovat své srdce.
6. Nechat se víc vést láskou, srdcem, ženou.
7. Mít sílu na to, nevědět.
8. Integrovat opačné principy.
9. Určit si jasný cíl.

Děkuji za pozornost.

neděle 1. května 2016

Archetypy muže: Lover

Toto je třetí díl Archetypů muže - serie mých článků, jež vycházejí v časopise ForMen. Pokud se zajímáte o mužské kurzy a workshopy, můžete navštívit mé internetové stránky www.konstelace.info

Abychom se stali báječným partnerem našich žen, musíme porozumět několika důležitým souvislostem a jevům v naší psychice. Především u tohoto vývojového stádia muže musíme pochopit, jak „fungují“ a co potřebují ženy. Na to není potřeba onen pověstný stotisícistránkový manuál, ani zvláštní talent. Stačí ochota připustit, že svět, tak jak ho vidí muž, je od světa žen mnohdy na hony vzdálen. A podívat se na své vlastní pocity, které v nás ženy vyvolávají, a to i tehdy, když zrovna nejsou ty nejpříjemnější.

Pokud kluk odejde zpoza křídel chránící matky-kvočny, když se vytrhne z jejího objetí a jde hledat otce, často ho přepadne pocit viny. Zdá se mu někdy, že mámu opustil, že ji zklamal a nechal samotnou. Bohužel jsou ženy-matky, které tento pocit ve svých synech posilují. „Táta nás nechal“, „tvůj otec je nezodpovědný alkoholik“ nebo „nikdy se nestaň takový, jako byl on“, jsou hlášky, které téměř znemožňují mladému klukovi přejít na tu „druhou“ stranu bez viny. Vina, především ta podvědomá a zapomenutá, je ovšem těžká zátěž. Tento pocit totiž nezůstane spojen jen s mámou, ale přenáší se na každou ženu, kterou takový muž později potká a speciálně na ty, jež mu říkají „zůstaň, nikam nechoď!“ Je to právě tato neuvědomělá vina, kvůli které nechávají někteří muži jejich vztah „vyhnít“ – tedy nejsou schopni ani odejít, ani skutečně zůstat. Setrvávají v neuspokojivém vztahu, berou si milenky, utíkají do práce nebo do alkoholu, ale problém neřeší. A jejich žena to vycítí a muže, podobně jako jeho máma, pevně drží.

To je tedy první velké nebezpečí na cestě k „milovníku“. Další úskalí tvoří přílišná dominance druhého mužského archetypu, jež se projevuje v podobě fanatického, krutého, agresivního a necitlivého bojovníka. Když se muž dostane na druhou stranu, k tátovi a k mužům, může se stát, že svůj pocit viny vůči mámě kompenzuje nenávistí vůči všemu ženskému nebo přinejmenším záměrným nepochopením a odmítáním druhého pohlaví. Takový chlap je pak přímo předurčen, stát se násilníkem, ať už ve skutečnosti, nebo ve virtuálním světě jeho fantazie. Proto je důležité, obrátit mladého adepta po jeho přechodu k mužům opět k ženám a skrze moudré muže-učitele mu ukázat, že nikdy neexistuje jen jedna pravda, jen jedno, a sice to mužské vnímání světa. Zde se mimochodem dopouštějí velká patriarchální náboženství skutečného zločinu – sugerují mladým bojovníkům, že bůh je jen jeden správný, totiž ten „náš“, a že je nadřazen bohyni, pokud tato v panteonu vůbec existuje.

Především je ovšem pro milovníka nutné pochopit zákon polarity. Jak už mnoho mužů ví, každý člověk se skládá z vlastností, které jsou spíš mužské – například schopnost se prosadit, racionalita, touha věci vysvětlit a strukturovat, výkonnost a soutěživost. Na druhé straně stojí vlastnosti, které přiřazujeme k ženské polaritě – empatie, proměnlivost, emocionalita, touha po harmonii, kooperace. Tyto dvě vnitřní části naší psýché nazýváme mužský a ženský princip.

Dnešní ženy se mezi oběma principy dovedou čile pohybovat. Pokud například potřebují dovézt děti do školky, sednou do auta a „zařídí“, pokud chtějí svého muže okouzlit, dovedou se udělat žensky krásnými. A ačkoliv si přejí opravdové a stabilní muže, na které je spoleh, už se nespokojí s chlapem, který je „jen“ chlap a není, tak jako ony, schopen čas od času přejít na onu ženskou stranu a být empatický. Zde se ukazuje rozdíl mezi bojovníkem a milovníkem. Zatímco chlap ve válce mnoho ženských vlastností nepotřebuje, snad kromě intuice, jak se vyhnout smrti, Amor, Lancelot, Romeo nebo Casanova bez nich neuspěje. Vcítění se do potřeb žen, jistá jemnost a tajemnost, nevyzpytatelnost, ovládnutí poezie, tance, hudby a jiných umění (například dovednosti vyseknout rapírem „Z“ na tváři padoucha) nebo třeba vnímání rozdílu mezi kytkou růží a tulipánů patří k jeho základní výbavě.

Ale pozor. Pokud se muž stane pouze jemným, pokud se ve svém objevování ztratí v ženské neurčitosti a mlze, jestliže tedy ztratí přístup ke svému vnitřnímu chlapu, nemůže jako milenec uspět. Zákon polarity totiž praví, že opačné póly se přitahují, zatímco mezi podobnými póly existuje možná porozumění, ale určitě to nebude jiskřit. Ideální milovník se tedy umí – zrovna tak jako mnoho dnešních žen – pohybovat mezi mužským a ženským pólem. To v praxi znamená, že se svých „soft skills“, jemných vlastností nebojí, že ženským principem neopovrhuje, a že je zároveň schopen se kdykoliv dostat do své mužské jasnosti a síly, že tedy zůstává sám sebou a nezrazuje svůj vlastní mužský princip.

Nebezpečí ztráty sebe sama se platí smrtí nebo jistým druhem šílenství, jak vidíme například na postavách Narcise, Romea či Tristana. Takový muž pak bloudí životem a je buď zahleděn sám do sebe (Narcis), nebo ho stihne tragický osud všech těch, kteří se stali na lásce příliš závislí. Pamatuji se na otřený případ muže, který přišel na jeden z mých mužských seminářů, tehdy ještě v Německu. Na pohled sympatický starší „vlk“ však celý mužský kruh nudil nekonečným sebeobviňováním. Mužům vyprávěl, jak si vyčítá, že ve svém životě ženy opouštěl, nechoval se k nim korektně, že neví, kam se má dát a co udělat a že chce zpytovat své (samozřejmě temné) svědomí. Prostě hrůza. Korunu tomu všemu nasadil u večerního rituálního ohně, do kterého měli muži vhodit ve formě malé otýpky vše to, co již nepotřebují. „Předávám ohni svoji divokost a agresivitu“ prohlásil s vážnou tváří a opravdu vhodil svoji „obětinku“ do plamenů. Téměř jsem se vrhnul do plamenů, abych jeho otýpku z ohně ještě vytáhnul a nechal ho to vše si ještě jednou dobře rozmyslet.

Nutnost vyváženosti obou složek – síly i jemnosti – pro úspěšnou kariéru milence i manžela ukazuje i fakt, že nejznámější bůh lásky, Éros (Římané ho přejmenovali na Amora) je dítě silného a často i agresivního boha války Árese (Mars) a velice ženské bohyně krásy, lásky i úrody Afrodíté (Venuše). Jak je vidět, je erotika prostě přitahování opačných pólů. A tak si musíme zvyknout na to, že ženám netřeba rozumět, abychom je mohli milovat. Pochopíme, že žena, podobně jako jitřenka či večernice, chce být zářivá hvězda, jež nás někdy uvádí do snů a jindy nás naopak z nich probouzí. A především nám dojde, že pokud ženu obdivujeme, uznáváme a dáváme ji alespoň hodinu denně celou naši pozornost, odmění se láskou, a my se můžeme zbývajících dvacet tři hodin věnovat čemukoliv jinému, aniž by nám naše Venuše dělala scény a házela po nás nikoliv obdivnými pohledy, ale nádobím.

A tady ještě jako dodatek „Stručná a přehledná :-))) mapa cesty muže“ z mé knížky "Kruh mužů - přechodové rituály pro muže":