Takový jeden mužský večer

Krátce před šestou se scházíme v pražské Maitrei. Čtyřicet chlapů, od dvaceti až po sedmdesátníka; já se svými šedesáti dvěma lety patřím do té poslední desetiny. V předsálí osmdesát „mužských“ bot, především sandály – venku je opravdové horko. Většina chlapů v kraťasech a naboso. Téma večera: Archetyp milovníka.

Je to druhý ze čtyř večerů, které tento rok mám „jen pro muže“. Jen čtyři – to je příšerně málo, potřebovalo by to víc práce, možná každý měsíc, ale mám „sabbatical year“ a tak (většinou) moc nepracuji; po patnácti letech konstelování víceméně bez přestávky se připravuji na změnu. A těším se. I na tento večer. A mám, jako vždy, tak trochu trému, protože se ve své práci nechávám unášet proudem energie a improvizuji, a tak se musím spolehnout na svoji intuici.

Začneme malým opakováním. Minule byl na pořadu večera první ze čtyř základních mužských archetypů – bojovník. Poté, co se kluk-dítě narodí z mámy a ta ho vezme obrazně řečeno do náruče, musí se ve věku tří až sedmi let od ní dostat na druhou stranu – k tátovi, k mužům. To se podaří jen tehdy, má-li kluk na té druhé, mužské straně někoho, kdo ho přitahuje, láká. Odpoutává se od matky, která ho nechce pustit (a to i tehdy, když je přesvědčena o opaku), která mu celým svým podvědomým mateřským pudem říká: „Zůstaň u mne, neodcházej, tady jsi v bezpečí.“ Kluk se jí musí vytrhnout a to bolí, oba. Přechází k tátovi nebo k jiným mužům, je jimi vítán. A pak se obrací k mámě a zdálky jí říká: „Mámo, sem já patřím. A za svůj odchod od tebe, který tě bolí, za něj beru odpovědnost. Ale ne za tvoji bolest.“ A máma, je-li rozumná, mu odpovídá: „Je hezké tě tam vidět. U táty. Toho si važ. Je to ten jediný, ten správný táta. Mne můžeš navštívit. Ale patříš tam.“

Nebezpečí bojovníka je, že se zatvrdí. Že mu ztvrdne srdce, že ze samé hrůzy, aby nespadl opět do máminy omnipotentní náruče, aby nevyměkl, aby se mu kluci nesmáli, že je bábovka, mamánek nebo teplouš, zanevře na svůj vnitřní ženský princip a tím potažmo na všechny ženy. Takový bojovník se rychle může stát zabijákem. Jako ti kluci, kteří u tak zvaného islámského státu (ale i jinde) hledají tvrdost, řád, víru a pomstu a přitom ztrácejí sebe samé. Ti všichni zbožňují a zároveň nenávidí své matky. A mstí se na ženách a na „zženštilém“ západu.

Proto je obrat k druhému archetypu tak důležitý. K tomu, co v angličtině má jednoduché jméno – „lover“, ale do češtiny se těžko překládá jako milovník, milenec, láskyplný manžel, kreativní umělec, intuicí a srdcem vedený muž. Je lehké muže přivést k bojovníkovi. Stačí nějaký ten mužský kruh, sdílení, uvědomění si síly, sounáležitosti; necháte chlapy sehnat dříví a oni porazí jednou sekyrou pár soušek, dovlečou je k ohništi, rozdají se buřty, otevře se pivo a objeví se kytary. Jenomže pak se chlapi vrátí domů a mě přijde esemeska od jejich žen: „Cos mi to poslal domů za lidoopa?“ Je těžké muže seznámit s loverem, protože máme strach, že se (opět) dotkneme toho, co bolí. Našich pocitů, které jsem odřízli, když nám řekli, že indiáni nebrečí.

Večer začneme hledáním témat. Rozděluji muže do skupin po pěti a dávám jim úkol, nalézt tři nebo čtyři „palčivé otázky“. To je to, o čem chlapi mezi sebou většinou nemluví, neboť my přeci nemáme žádné problémy. My řešíme problémy druhých.
Chlapi ve skupinkách makají a jsou skvělí. Otevírá se nám hloubka mužské duše. Tady je pár příkladů toho, co se tento večer objeví:
- Žena něco říká, muž slyší něco jiného. Jak ji mám správně vnímat?
- Kde je pro oba fungující hranice mezi tím, být „externí“ (venku v práci) a „interní“ (být doma, u ženy a dětí)?
- Žena se zmíní o něčem, co se mě dotkne. Je to její věc nebo moje?
- Jak vůbec spojit citlivého milovníka se zdravě agresivním bojovníkem?
- Jak se vyvarovat ohledů na to, že se ženě něčím znelíbím?
- Nevděk za „mamuty“: Když muž pracuje a tím živí rodinu (loví mamuty) a večer přijde domů a žena mu neprojeví vděčnost – co s tím? - Jak se vyrovnat s tím, že nás ženy neustále srovnávají s někým jiným? (Dělají to opravdu jen ženy?:))
- Co se sakra stalo s mojí ženou po porodu?
- Jak ustát to, že s ženou máme na výchovu dětí rozdílné názory – a oba jsme přesvědčeni, že jen takhle vyroste z dětí „něco kloudného“?
- Co dělat, když moje žena drží mého syna a nechce ho pustit?
A tak dál…

V druhé půlce večera přijdou na řadu konstelace. Ve čtyřech nebo pěti individuálních příbězích se vlastně všichni poznáváme. Není to příjemné – prakticky všechny konstelace ukazují naše chyby. Jednou se muž pohybuje za ženou, je na ní závislý, nespouští z ní oči a žena jím opovrhuje. Jindy se jeho „vnitřní bojovník“ hádá s „vnitřním milovníkem“, muž si neví rady, ztrácí se v otaznících a … žena se nudí, odvrací, stává se podrážděnou, agresivní, odchází. A potřetí zase přináší muž domů mamuta (někdo opravdu stál v roli tlustokožce!) a ukazuje ho ženě: „To jsem dneska ulovil.“ Ale žena nechce mamuta, chce pozornost. Má zájem na přítomném, silném muži a ne na jeho úlovku. A konstelace jdou dál ... a večer je najednou za námi.

Poslední kolečko. Ano, nebyl to ani pohodlný, ani jednoduchý večer. Výborně jsme se bavili a přesto – pod povrchem častého veselí zůstává náš úkol, ta cesta „opravdového“ muže, který cítí své srdce, ale neopouští a nezahazuje svoji mysl. Který si přiznává, že občas neví, aniž by se ztratil v mlze, která je samozřejmě výsledkem jeho vlastního házení dýmovnic kolem sebe. Neklepeme si ani na rameno, ani nepropadáme esoterické neurčitosti. Rozcházíme se, možná domů, možná ještě na jedno pivo, každý napěchovaný myšlenkami, poznatky, pocity. A ačkoliv nám nikdo nedával nějaké zaručené rady, nejsme bez-radní. Hezký večer.

Omlouvám se: Za Zemana a Trumpa můžu totiž já

Když jsem počínaje rokem 2002 začal jezdit s konstelacemi do Prahy, napadlo mě velice brzy, že tato metoda docela geniálně vystihuje ducha doby. Slučuje totiž poměrně racionální, řekl bych možná terapeutický přístup k systému; stavíme zde strukturu rodiny nebo firmy, díváme se na vztahy a zůstáváme do jisté míry na „pevné zemi faktů“. Zároveň ovšem působí na každého, kdo se jí vystaví, i tajemně, magicky, esotericky-nevysvětlitelně. Zástupci, kteří stojí v rolích osob, které klient zná, se chovají, jako tyto osoby ačkoliv se s nimi v životě nesetkali. V konstelacích pak pronášejí výroky, které klienta naprosto udivují: „No, to je ale celý tatínek…“ nebo: „Jak je to možné, že takhle přesně mluví můj šéf?“ Nebudu se teď snažit vysvětlit, proč se tak děje a jak je to možné. Já sám a se mnou i další lidé, kteří s konstelacemi pracují, tento fakt přijímáme a stačí nám, že se s tím dá výborně pracovat. O co mi zde jde, je syntéza obou „nohou“, jak jsem si tomu zvykl říkat: Oné racionální, logické a té druhé, kterou nazývám ve svých knihách a článcích „mytologické (nebo také meta-logické) vnímání“.

Poměrně brzy po mém vnoření se do světa konstelací mi začalo být jasno, jak velice náš současný svět onu druhou nohu potřebuje. S nástupem racionalismu a rozvojem vědy jsme totiž na naši bytostnou potřebu onoho „mimo-logického“ vnímání, kam patří mýty, báje a pohádky, ale také silné spirituální zážitky, zcela zapomněli. Tento svět byl dříve v područí náboženství, těžily z něho církve a také ovládal zvyky, přechodové rituály a každodenní „privátní“ víru člověka, jeho modlitby a pověry. Tento svět samozřejmě nezmizel – chopili se ho jiní, kteří na něm začali vydělávat. Například Hollywood a reklama. Nicméně, zatímco dříve byl tento způsob přístupu k realitě všeobecně uznáván a tím vědomý, zanořil se s nástupem racionalismu do nevědomí. Jak reklama tak i filmové trháky na nás působí hlavně přes naše podvědomí. Zeptáte-li se teenagerů, proč jdou po desáté na Pána prstenů (za mých časů to byl Titanic), neodpoví vám, že z filmu čerpají víru a inspiraci nebo že se na plátně setkávají se svou touhou po magičnu, ale že je to prostě „super“. Což ovšem nevysvětlí slzy v jejich očích a pohnutí v srdci.

Jakkoliv původně vědecky založen, začal jsem propagovat a rozvíjet oba přístupy. Jsem velikým odpůrcem „čisté esoteriky“, tedy víry (například v nadpřirozeno, ilumináty, anděly atd.) bez současného zakotvení v reálnu. Pokud se chceme dostat dopředu, jsou k tomu potřeba obě nohy, jak ona pravá, vědecky-materialistická, tak i ta levá, meta- nebo mytologická. Na této spolupráci obou přístupů jsem postavil svoji konstelační práci, své semináře osobnostního rozvoje, ale i práci ve firmách a organizacích. A byl jsem nadšen, neboť čím dál více inteligentních a vzdělaných lidí sdílelo i ten druhý pohled na svět – aniž by negovali Koperníka, Descarta nebo subatomární fyziku*. Předpokládal jsem, že svět po několika staletích výchylky k racionálnu opět nalezne cestu k harmonii mezi oběma přístupy. „Jak-i-tak-i“ moudré Horákyně se stalo i pro mne mnohoslibnou cestou.

Jenomže jsem se mýlil. Trend jsem sice rozpoznal správně: Stále víc lidí si bude uvědomovat jednostrannost logiky, racionality a stroze vědecké řeči faktů. Stále víc lidí bude hledat to, co uspokojí nejen onu levou mozkovou hemisféru, která funguje – dovolte mi poněkud nepřesné přirovnání – „mužsky“, ale i potravu pro pravou, tedy „ženskou“ hemisféru, jež se raduje nad pocity, intuicí, empatií, snad i mystickými zážitky, pocitem jednoty s celkem. Na tento trend jsem vsadil, tento trend jsem podporoval a přiznávám, že skrze své semináře z něho i docela dobře žiji. Přitom jsem tvrdil, že jediná alternativa k vědomému připuštění důležitosti této mytologické složky naší psýché jsou drogy. Jinak řečeno – extrémní nárůst zneužívání vědomí měnících substancí, ať už je to alkohol, marihuana nebo jiné drogy, souvisí s vymizením víry, mýtů a magie z našeho racionálního a logického světa.

Co jsem nerozpoznal, že existuje ještě jiná, třetí cesta uspokojení „mytologického vnímání“. Jsou to emoční přesvědčení, které se nezakládají na racionalitě. A tady se dostáváme k současným jevům, nad kterými kroutí mnoho vzdělaných (logicky myslících) lidí hlavou. K Zemanovi a Trumpovi, k nástupu oněch vládců a kandidátů na vládce, které vůbec nezajímají logické argumenty a důkazy. A k jejich početným voličům, kteří věří lžím, neboť je nějaká fakta vůbec nezajímají. Ještě před dvěma či třemi desítky let by současný president Spojených států čelil nejen drastickému poklesu popularity (jako svého času Robert Nixon), ale pravděpodobně již probíhajícímu impeachmentu, tedy procesu odvolání z funkce. A četná tvrzení našeho současného prezidenta, která také zcela odporují pravdě, by přiměly občany, vytáhnout do ulic a třeba opět zvonit klíči. To, že se tak neděje, je výsledkem právě onoho trendu, který mně samému dopomohl k jisté popularitě, a pro který (stále ještě) horuji. Trendu emočního vnímání, které stojí mimo logiku a racionálnost. Většina voličů těchto dvou osobností (a mnohých dalších, ať už Le Penové, Urbána, Erdogana atd.) je totiž přesycena onou racionální, vyargumentovanou pravdou. Co je naplňuje nadšením, je právě zavilý odpor jejich idolů vůči establishmentu, logice, vědeckým poznatkům, jejich vysmívání se těm, kteří operují nezvratnými důkazy, kteří vystudovali a naučili se „správně“ chovat a jednat, kteří tvoří jakousi intelektuální třídu.

To jediné, co tyto lidi od „mých“ účastníků seminářů odlišuje, je to, že kdo se vydá cestou rozvoje osobnosti, je si většinou vědom nutnosti obou přístupů a hledá mezi nimi harmonické spojení. Zatímco normální (promiňte mi tuto aroganci) volič Zemana nebo Trumpa je sice také přesycen jednostrannou logikou a racionalitou, je mu na zvracení od samé korektnosti a lpění na správných, ve škole naučených pravdách, má už dost společenského „common sense“ a panující ideologie (totiž vědy), ale není si vědom, že propadl víře a uzavřel se do ghetta sebe-potvrzujících přesvědčení. Mimochodem se velice podobá těm, které znám z různých sekt: Nic, ale opravdu nic není s to zvrátit jejich víru v gurua, boží přikázání nebo svatá písma.

Takže, drazí, za Zemana a Trumpa beru vinu na sebe. Samozřejmě jen malou část viny – tu, která pramení z mého nepochopení toho, že pokud se kyvadlo začne pohybovat na opačnou stranu, a pokud to člověka baví a naplňuje nadšením, není radno toto kyvadlo příliš postrkovat. Může se totiž stát, že se na ono kyvadlo nalepí něco, co se rádo sveze, ale co má zcela jiné úmysly. Může se stát, že namísto do nového věku harmonie mezi oběma nohama se dostaneme tak trochu zpátky do středověku. A to jsem opravdu nechtěl. Sorry, jako.

----------
*Mimochodem právě subatomární fyzika a kosmologie jsou dva obory, které z celé vědy mají k akceptaci obou přístupů patrně nejblíže.