Krátce před šestou se scházíme v pražské Maitrei. Čtyřicet chlapů, od dvaceti až po sedmdesátníka; já se svými šedesáti dvěma lety patřím do té poslední desetiny. V předsálí osmdesát „mužských“ bot, především sandály – venku je opravdové horko. Většina chlapů v kraťasech a naboso. Téma večera: Archetyp milovníka.
Je to druhý ze čtyř večerů, které tento rok mám „jen pro muže“. Jen čtyři – to je příšerně málo, potřebovalo by to víc práce, možná každý měsíc, ale mám „sabbatical year“ a tak (většinou) moc nepracuji; po patnácti letech konstelování víceméně bez přestávky se připravuji na změnu. A těším se. I na tento večer. A mám, jako vždy, tak trochu trému, protože se ve své práci nechávám unášet proudem energie a improvizuji, a tak se musím spolehnout na svoji intuici.
Začneme malým opakováním. Minule byl na pořadu večera první ze čtyř základních mužských archetypů – bojovník. Poté, co se kluk-dítě narodí z mámy a ta ho vezme obrazně řečeno do náruče, musí se ve věku tří až sedmi let od ní dostat na druhou stranu – k tátovi, k mužům. To se podaří jen tehdy, má-li kluk na té druhé, mužské straně někoho, kdo ho přitahuje, láká. Odpoutává se od matky, která ho nechce pustit (a to i tehdy, když je přesvědčena o opaku), která mu celým svým podvědomým mateřským pudem říká: „Zůstaň u mne, neodcházej, tady jsi v bezpečí.“ Kluk se jí musí vytrhnout a to bolí, oba. Přechází k tátovi nebo k jiným mužům, je jimi vítán. A pak se obrací k mámě a zdálky jí říká: „Mámo, sem já patřím. A za svůj odchod od tebe, který tě bolí, za něj beru odpovědnost. Ale ne za tvoji bolest.“ A máma, je-li rozumná, mu odpovídá: „Je hezké tě tam vidět. U táty. Toho si važ. Je to ten jediný, ten správný táta. Mne můžeš navštívit. Ale patříš tam.“
Nebezpečí bojovníka je, že se zatvrdí. Že mu ztvrdne srdce, že ze samé hrůzy, aby nespadl opět do máminy omnipotentní náruče, aby nevyměkl, aby se mu kluci nesmáli, že je bábovka, mamánek nebo teplouš, zanevře na svůj vnitřní ženský princip a tím potažmo na všechny ženy. Takový bojovník se rychle může stát zabijákem. Jako ti kluci, kteří u tak zvaného islámského státu (ale i jinde) hledají tvrdost, řád, víru a pomstu a přitom ztrácejí sebe samé. Ti všichni zbožňují a zároveň nenávidí své matky. A mstí se na ženách a na „zženštilém“ západu.
Proto je obrat k druhému archetypu tak důležitý. K tomu, co v angličtině má jednoduché jméno – „lover“, ale do češtiny se těžko překládá jako milovník, milenec, láskyplný manžel, kreativní umělec, intuicí a srdcem vedený muž. Je lehké muže přivést k bojovníkovi. Stačí nějaký ten mužský kruh, sdílení, uvědomění si síly, sounáležitosti; necháte chlapy sehnat dříví a oni porazí jednou sekyrou pár soušek, dovlečou je k ohništi, rozdají se buřty, otevře se pivo a objeví se kytary. Jenomže pak se chlapi vrátí domů a mě přijde esemeska od jejich žen: „Cos mi to poslal domů za lidoopa?“ Je těžké muže seznámit s loverem, protože máme strach, že se (opět) dotkneme toho, co bolí. Našich pocitů, které jsem odřízli, když nám řekli, že indiáni nebrečí.
Večer začneme hledáním témat. Rozděluji muže do skupin po pěti a dávám jim úkol, nalézt tři nebo čtyři „palčivé otázky“. To je to, o čem chlapi mezi sebou většinou nemluví, neboť my přeci nemáme žádné problémy. My řešíme problémy druhých.
Chlapi ve skupinkách makají a jsou skvělí. Otevírá se nám hloubka mužské duše. Tady je pár příkladů toho, co se tento večer objeví:
- Žena něco říká, muž slyší něco jiného. Jak ji mám správně vnímat?
- Kde je pro oba fungující hranice mezi tím, být „externí“ (venku v práci) a „interní“ (být doma, u ženy a dětí)?
- Žena se zmíní o něčem, co se mě dotkne. Je to její věc nebo moje?
- Jak vůbec spojit citlivého milovníka se zdravě agresivním bojovníkem?
- Jak se vyvarovat ohledů na to, že se ženě něčím znelíbím?
- Nevděk za „mamuty“: Když muž pracuje a tím živí rodinu (loví mamuty) a večer přijde domů a žena mu neprojeví vděčnost – co s tím?
- Jak se vyrovnat s tím, že nás ženy neustále srovnávají s někým jiným? (Dělají to opravdu jen ženy?:))
- Co se sakra stalo s mojí ženou po porodu?
- Jak ustát to, že s ženou máme na výchovu dětí rozdílné názory – a oba jsme přesvědčeni, že jen takhle vyroste z dětí „něco kloudného“?
- Co dělat, když moje žena drží mého syna a nechce ho pustit?
A tak dál…
V druhé půlce večera přijdou na řadu konstelace. Ve čtyřech nebo pěti individuálních příbězích se vlastně všichni poznáváme. Není to příjemné – prakticky všechny konstelace ukazují naše chyby. Jednou se muž pohybuje za ženou, je na ní závislý, nespouští z ní oči a žena jím opovrhuje. Jindy se jeho „vnitřní bojovník“ hádá s „vnitřním milovníkem“, muž si neví rady, ztrácí se v otaznících a … žena se nudí, odvrací, stává se podrážděnou, agresivní, odchází. A potřetí zase přináší muž domů mamuta (někdo opravdu stál v roli tlustokožce!) a ukazuje ho ženě: „To jsem dneska ulovil.“ Ale žena nechce mamuta, chce pozornost. Má zájem na přítomném, silném muži a ne na jeho úlovku. A konstelace jdou dál ... a večer je najednou za námi.
Poslední kolečko. Ano, nebyl to ani pohodlný, ani jednoduchý večer. Výborně jsme se bavili a přesto – pod povrchem častého veselí zůstává náš úkol, ta cesta „opravdového“ muže, který cítí své srdce, ale neopouští a nezahazuje svoji mysl. Který si přiznává, že občas neví, aniž by se ztratil v mlze, která je samozřejmě výsledkem jeho vlastního házení dýmovnic kolem sebe. Neklepeme si ani na rameno, ani nepropadáme esoterické neurčitosti. Rozcházíme se, možná domů, možná ještě na jedno pivo, každý napěchovaný myšlenkami, poznatky, pocity. A ačkoliv nám nikdo nedával nějaké zaručené rady, nejsme bez-radní. Hezký večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat