pondělí 9. května 2016

Zaměstnání, povolání, poslání

Toto je koncept několika mých přednášek, které se konaly v Domě osobního rozvoje Maitrea v letech 2013-16. Protože se jedná o koncept, nerozvádím mé teze do detailu. Nadhazuji zde témata a zbytek jsem buď ponechal mé inspiraci během večera, nebo, ponechávám nyní na kreativní inteligenci a intuici čtenáře.

ÚVOD
Předevčírem jsem se vrátil z třetího trojdenního bloku mužského semináře „Návrat moudrého muže“. A na cestě domů jsem si uvědomil, jak je tato přednáška pro mě a pro to, co dělám, důležitá. Nebude to totiž pouze o zaměstnání coby té „správné“ práci, o etickém vydělávání peněz, nebo o nalezení nějakého poslání. Ani jen o Deidově „Deepest purpose“, což je výraz z jeho knih, který označuje to, proč muž – nebo vnitřní mužský princip – zde na Zemi vůbec je. V průběhu večera mi půjde především o něco, co bych označil jako největší revoluci v dějinách člověka. O revoltě proti našemu vlastnímu genomu, jenž nás nutí expandovat, stůj co stůj. Nevím, zdali uvědomění naší vnější expanze a hledání (a doufejme i nalezení) alternativy k ní může být naše poslání. Vůbec je pro mne zrovna „nevím“ důležité slovo. Ale je to určitě obrovský úkol. Ale začněme popořadě.

ZAMĚSTNÁNÍ
Zvykli jsme si na to, být „zaměstnáni“. Čeština je jako mnoho jiných řečí velice geniální ve svých skrytých významech: „Jsem (zrovna) zaměstnán“ může také znamenat, že prostě nemám čas. Moje definice „zaměstnání“ je, že je to činnost, která odvádí naši pozornost od faktu, že děláme něco, co nemá smysl. Že tedy nemáme žádné poslání. Na jistý čas je zaměstnání ok. Být v kokonu, nevědět, být někde zalezlý. Zaměstnání nás upozorňuje na nutnost zásob, na potřebu zdrojů, než vyrazíme na cestu.

ZTRÁTA ZAMĚSTNÁNÍ
Znamená nezaměstnanost. Katastrofu. Společenský propad. Ztrátu jistot. Ale také možnost, se zastavit. Naslouchat. Vystavit se nejistotě. Možnost zcela nové orientace. Možnost důležitý čas v mém životě nic nedělat. Nicnedělání.

NON-DOING, NIC-NEDĚLÁNÍ
Citát Osho: „A toho dne, kdy hledání skončilo, toho dne, když už jsem nic nehledal, toho dne, kdy už jsem neočekával, že by se něco mohlo stát – se to začalo dít. Vyvstala nová energie – odnikud. Nepřicházela z žádného zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla ve stromech a ve skálách a na obloze a ve slunci a ve vzduchu – byla všude. A přitom já jsem po ní tak namáhavě pátral, myslel si, že je velmi daleko. A ona byla tak blízko, blizoučko. Jen proto, že jsem hledal, jsem nebyl schopen vidět blízké.“ (Překlad Vojta Franče)
Několikrát jsem v konstelaci viděl poměrně šokující výsledek klientovy zakázky, která zněla: Jak vyřešit ekonomické, ekologické a existenciální problémy firmy nebo dokonce i celé Země. To řešení, jež konstelace ukazovala, bylo: Nic nedělat. Jenomže „to nejde“. Z nicnedělání máme hrůzu. Hrůza (Deimos) je také jméno jednoho ze dvou měsíců Marsu. Ten druhý je Phobos, strach. Jsou to mytologičtí synové boha války Árese a bohyně lásky Afrodíty. Jak podivné.

POVOLÁNÍ
je (podle Wikipedie) „pravidelně vykonávaná, standardizovaná pracovní činnost za mzdu nebo plat.“ Čirá hrůza!!! Ani zmínka o „volání“ – lákání, přitahování, vybídnutí, o touze. Přitom dříve bylo povolání velice úzce spjato s vyzváním, mnohdy téměř s imperativem dělat to, co například dělal otec. Nebo k čemu ten, kdo se vydal na svoji cestu za povoláním, byl neodolatelně přitahován.
Jsem-li někam volán, jsem-li volán něčím, co mě potřebuje, je otázka, zdali je to menší nebo větší než já. Pokud je to něco většího, nějaká velká věc, jež potřebuje moji sílu a nadání, je nutné tomu sloužit. Jsme tedy voláni do služby. Po jisté době, strávené v kokonu, by tedy mělo přijít VOLÁNÍ, které by mě mělo vést k realizaci mého potenciálu, k naplnění mého talentu. Ten, kdo je tam, odkud mě volá, mně chce něco předat, mě něco naučit. Je to takový malý přechod od mámy k tátovi, přechod ze světa hájení a tepla domova do velikého a širokého světa úžasu, učení se a služby.

VDĚČNOST A AKCEPTANCE, PRAVDIVOST
je to, co nám často chybí, neboť v důsledku nesmírného individualismu zapomínáme, že jsme VŽDY částí něčeho většího. Někteří muži tvrdí, že pokud vykonávám své povolání s vděčností, může se změnit v poslání. Jde o akceptaci toho, co je. Jde o nalezení místa mé duše. Tam, kam jsem došel, jsem správně. Což může být velice bolestné. Jiní říkají, že aby bylo povolání posláním, je nutné ho vykonávat naprosto pravdivě. Ale jde to dneska vůbec? :-)

KORPORACE
V seminářích za mnou často chodí lidé s velikým problémem: V práci (často jde o korporace nebo veliké firmy) je okruh jejich spolupracovníků fajn, ale vedení, „ti nahoře“, jim otravují život a ničí jejich úsilí o smysluplný výkon či úspěch. Takoví klienti říkají: "Ze shora přicházejí jen blbosti. Nesmyslné struktury, formuláře, nařízení. Většinou se toto děje ze STRACHU. Co teď?" Podle pravidel v hierarchických strukturách mají tito lidé jen dvě možnosti - podřídit se, nebo odejít. Ale zdá se, že existuje i třetí cesta. Láskyplně trvat na tom, že ten nade mnou, jenž se mi zdá slabý, potřebuje podporu. Moji. Jakkoliv to zní pateticky, bez lásky nelze provést změnu zevnitř systému.

ROZDÍL POVOLÁNÍ – POSLÁNÍ
Volání: Tam, odkud přichází (po)volání, už někdo/něco je.
Poslání: Tam, kam míří mé poslání, to může být „Terra inkognita“. Tedy něco ZDE (má duše, rodina, vlast, příroda, Země...) mě vysílá na misi TAM. Může být nebezpečná, smrtelná. Zatímco povolání musím (vy)slyšet, k poslání potřebuji samostatnost a odhodlání jít do „prázdna“.

PŘECHODOVÝ RITUÁL POSLÁNÍ
V jazyce přechodových rituálů přichází poslání až po dosažení dvou met. Tou první je „bojovník“ (tj. nalezení maximální vzdálenosti od mámy na mužsko-ženské polaritě a přijetí do mužské komunity skrze vystavení se nebezpečí a bolesti). Druhé meta je „hieros gamos“ (posvátná svatba) – tedy opětovné otočení se k ženskému principu/ženě a spojení se ní. Přechodový rituál „poslání“ znamená tedy, že muž nyní opět vyráží na „moře či do divočiny“ a setkává se s úkolem, který musí splnit - nebo zemřít. Jedině tak se může vrátit k ženě, manželce, k rodině. Pro ženy/ženský princip to znamená bolest. Čekání, zdali se muž vrátí. Zároveň je to právě žena/ženský princip, jež muže inspiruje. K čemu? K tomu vydržet nevědění, vydržet neznámo, vydržet setkání se smrtí. Při hledání poslání hrají roli i pojmy jako vášeň, láska, touha. Výtečná otázka pro všechny, kteří hledají poslání, je určitě: „Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?“ A pak i otázka, kolik má takový hledač poslání odvahy.

PENÍZE
Protože poslání nemá s vyděláváním peněz nic společného (člověk ve výkonu poslání může zbohatnout, ale také úplně zchudnout nebo zemřít), je výhodné, být zaopatřen. Můj druidský učitel Anton tvrdil, že mág musí být „krytý“, tj. musí mít schopnost nepoutat na sebe skrze chudobu či jiné exentrické chování pozornost. Možná, že to platí nejen pro mága, ale i pro toho, kdo vyráží na moře za posláním. Prostě na to musí mít prostředky. Nebo sponzora. Nicméně otázka peněz je pro poslání DRUHOŘADÁ. A už zcela nepatřičná je formulace: „Když naleznu své poslání, budu konečně BOHATÝ???“

KRIZE A BOLEST
V mnoha případech je nalezení poslání provázeno (či předcházeno) prožitím krize. Je bolest nutná? Bolesti se čím dál úspěšněji vyhýbáme. Máme své jistoty, pojištění, analgetika. A přesto cítíme, jak je důležité, pochopit smysl oběti. Oběť je „cena“ za dar poslání. Rozumní neutíkají, když se objeví drak nebo exekutor.

KRIZE JAKO KATALYZÁTOR – POCHOPENÍ KRIZE
Cykličnost ve výskytu krizí. Čeho se vlastně současná krize týká? Na povrchu je to hypoteční a dluhová krize. Pod povrchem je to krize expanze a růstu. Ještě hlouběji krize našeho způsobu života, chamtivosti, egoismu, ničení životního prostředí, našeho života v umělých krabicích, jimž říkáme bytové jednotky. Krize morálky, etiky, krize celé KULTURY. Co je to kultura? Je to struktura (=informace) (vy)tvořená člověkem za účelem lepšího uchopení (tj. kontroly) světa. Jde tedy o stále lepší (pohodlnější) život. Pěstujeme své pohodlí (lat. cultura z colere, pěstovat, tj. to, co je pěstováno) na úkor toho, co naše kultura není. Například na úkor třetího světa (nyní se na nás valí "jejich" lavina). Například na úkor přírody.

KULTURA KONTRA PŘÍRODA?
Člověk a kultura jsou konečné cíle přírody. (Říká Kant). Čirá blbost, že?!
Člověk se musí prosadit v a proti přírodě, zrovna tak jako mezi jinými lidmi. (Albert Schweizer) Taky na hlavu padlé? A to od hlubokého myslitele!
Shrnuji: Kultura (člověk) vede boj proti přírodě, kultura je vnímána jako protiklad přírody. To, co nás dělá ve srovnání s všemi ostatními živoucími tvory tak výjimečnými, je právě kultura!

PROCITNUTÍ: KULTURA JE NA PŘÍRODĚ ZÁVISLÁ
Jenže nadřazenost kultury a tím i člověka nad přírodou je systemicky nesprávná. Jelikož je člověk součástí přírody, je i jeho kultura jaksi implementovaná do širší a větší přírody, je jí podřazená. Bez přírody člověk nemůže přežít. Tím i jeho kultura zaniká nejpozději se zánikem přírody. (Dítě by zde nebylo bez rodičů). Příroda je tedy větší, vždy. Boj kultury s přírodou končí nutně smrtí kultury, nejpozději se zdechnutím přírody.

KRIZE MUŽSKÉHO PRINCIPU
A jsem u podstaty těžkosti nalezení poslání. Jak už jsme řekli, poslání má mnoho společného s mužským principem. Ten nám v poslední době ovšem velmi připomíná onen predátorský, kořistnický genom v našich žilách. Touhu po boji, po kontrole, po expanzi. Po nadvládě nad přírodou. Poručíme větru dešti. A tak dále...
Lovelock: „Už je pozdě na trvale udržitelný rozvoj, my potřebujeme trvale udržitelný ústup.“
Předpoklad, že si můžeme brát struktury přírody (les, zvířata, ropu, půdu, místo) bez „placení“ se nyní ukazuje jako mylný. Předpoklad kapitalismu, že přírodní zdroje si lze přivlastnit, pokud jsou ještě volné, se ukazuje jako cesta do záhuby. Materiální a vnější expanze je tedy coby krystalický mužský princip stále víc odmítána. Zároveň ale hledáme „obnovu muže“, tedy toho muže, který to bude dělat jinak. Tušíme totiž, že na další expanzi a agresi (jmenovitě vůči přírodě) už není místo, chceme-li jako druh přežít.
„Proto také přechod od dnešního pojetí přírody jako předmětu lidského vlastnictví k pokorné spolupráci kultury se Zemí bude odvážnou vzpourou proti celé dosavadní tradici.“ (Josef Šmajs)

POSLÁNÍ?
Poslání, to velké, budoucí, které my všichni nějak (byť podvědomě) hledáme, není tedy „optimalizace lidského“ (tuto formulaci jsem pochytil od firmy Ben & Jerry), ale souznění lidského s přírodním.
Bude to pokus, vytvořit „nový“ mužský princip, bez kořistnického, nadřazeného přístupu k přírodě. Při tom bude třeba postavit na hlavu celou dnešní, nám všem pod kůži zažranou kulturu. To bude nesmírně obtížné, neboť nejen že se o tomto směru ještě vůbec nevede žádná diskuze, ale sama naše „přirozenost“ nám brání uvidět celou důležitost této mise.

HAIKU
Na stěžni plachta
jakoby se strachy třásla
vyráží moje loď na moře.
Ach, to bude nádherná cesta.
Podívej tamhle – to čisté nebe

A nakonec: MALÉ DEVATERO MUŽŮ
1. Aktivně mlčet.
2. Vytvářet příležitosti pro setkávání mužů, ale neřídit je.
3. Méně chtít a více přijímat to, co je.
4. Vypořádat se s pocitem viny.
5. Mít odvahu cítit a následovat své srdce.
6. Nechat se víc vést láskou, srdcem, ženou.
7. Mít sílu na to, nevědět.
8. Integrovat opačné principy.
9. Určit si jasný cíl.

Děkuji za pozornost.

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

"Tušíme totiž, že na další expanzi a agresi (jmenovitě vůči přírodě) už není místo, chceme-li jako druh přežít."

Na Zemi nejspíš ne, ale ve Sluneční soustavě je spousta prostoru a zdrojů. S nadšením sleduji, jak se lidstvo znovu opřelo do dobývání vesmíru, v čele s Elonem Muskem a SpaceX. To je naše (jediná?) šance.

David

Robin Sekanina řekl(a)...

Diky za inspiraci. Moje myslenky k bodu 4.vyrovnat se s pocitem viny... mam navrh spis mluvit o pocitu dluhu. Tim, ze je treba opravdu trvale udrzitelne ustoupit, jit do vedome skromnosti, pochopit ze agresivni muzstvi minulosti privedlo lidstvo k dluhu - nerovnovaze a ta priroda potrebuje dluh harmonizovat. Pokud to prijmeme, muzeme pracovat pokorne na malych smysluplnych vecech s pocitem velkeho poslani navraceni se k rustu s prirodou... Vina je spis spojena s chybou a s krestanskou sebedestrukci. Dluh je spojen s pokornym prijetkm postupneho splaceni za predky... a za sebe a vyhody ktere mi predci umoznili. Myslim ted na :"Muz, ktery sazel stromy..."

Nela Hasakova řekl(a)...

Ahoj Jane, ráda jsem si početla na tak hluboké a zajímavé téma, které se dotýká snad každého.
Ráda bych za se be zmínila... k odstavci ´poslání?´: "..souznění lidského s přírodním....To bude nesmírně obtížné, neboť nejen že se o tomto směru ještě vůbec nevede žádná diskuze, ale sama naše „přirozenost“ nám brání uvidět celou důležitost této mise."
Chtěla bych přidat můj názor, jistý úhel pohledu, o tom, že Dub také nevyroste z ´žádná´, ve smyslu tak jako důležitost mise a hovory na téma nejsou navenek viditelná, věřím že jsou dávno rašícími semínky (rozhodně ne jedním!) a mnohá z nich již odolávají prvnímu dešti i slunci. Není to již řádka let, co jsi Ty sám zmiňoval tzv. Nového člověka? (pardon, nevím teĎ zpaměti jak jsi jej doslova nazýval, ale je to jedno:) zmínil jej i Osho, a v tom vidím propojení nejen s hloublou a důležitostí této ´mise´, ale především s její přirozeností.

A tím se dostávám ještě k jedné části Tvého blogu, která mi zajiskřila plamínkem, z ´ÚVODU´ : "...V průběhu večera mi půjde především o něco, co bych označil jako největší revoluci v dějinách člověka. O revoltě proti našemu vlastnímu genomu, jenž nás nutí expandovat, stůj co stůj. Nevím, zdali uvědomění naší vnější expanze a hledání (a doufejme i nalezení) alternativy k ní může být naše poslání."

Uvědomuji si, že v tom odstavečku slyším, něco jiného. Něco co tam CHCI slyšet. Domnívám se, že možná(?)zde míníš tu kulturu vs. něco většího, to souznění lidského s přírodním a nová zodpovědnost při expandování, nový ´mužský princip´..? Přidávám k tomuto konceptu důležitou část, tu co tam slyším já v mém přítomném čase...

Naše poslání je z mé zkušenosti vedlejší efekt dokonalé touhy Přírody, člověka, Vesmíru po expandování stůj co stůj, expanze v pohybu se stává evolucí, a to že platí Pantha Rei, tedy "Nikdy nemůžeme být méně, než už jsme vlastní zkušeností prošli, ta řeka prostě teče. (ABE) ", to vnímám právě tvou větou/otázkou, zda

"...uvědomění naší vnější expanze a hledání (a doufejme i nalezení) alternativy k ní může být naše poslání."
¨
Ano může... uvědomění si, že nás evoluce a expanze neodbytně vede ku Lásce a Svobodě, byť to navenek bolí jako krize a bolest sama, uvnitř v Zemi i v nás ta Semínka klíčí a odolávají prvním dešťům...pak vyjde Slunce a nachvíli, na krátky moment se rozlije teplo ´důvěry v proces´.

Jak říkají naši nefyzičtí přátelé.. " ta životní síla, co udržuje Zemi na oběžné dráze a otáčí s ní, ta samá síla se postará o nás o harmonii, rovnováhu...", ...nebo-li Janovými slovy: "Souznění lidského s přírodním" Děkuji, děkuji, děkuji <3

Jan Bily řekl(a)...

Tak tady taková souhrnná odpověď:
- Na Davida: Jojo, ve Sluneční soustavě. Keep dreaming. Jako bývalý astronom, potažmo tedy vědec o tom něco vím a nedělám si iluze, že naše expanze jen tak lehce může pokračovat "ad astra" tedy ke hvězdám. Na to je bohužel příliš brzy. Prostě nemáme ty technologie, zdroje atd., takže doporučuji NEKOUKAT tak často StarWary a StarTrecky a zůstat hezky na Zemi.
- Na Robina: Souhlasím. Jen maličkost: Dluh a Vina jsou (téměř) jako jednovaječná dvojčata. V Němčině (např.) Schulden (dluhy) a Schuld (vina). A v konstelacích k nerozlišení :D
- Jo. V podstatě jsem optimista :D

Anonymní řekl(a)...

"StarWary a StarTrecky" - klasické sci-fi mi moc neříká, charaktery černobílé a celkově moc sterilní. Když už, tak kyberpunk (W. Gibson, B. Sterling). Možná jsem velký (mladý) optimista, ale věřím, že se dožiju trvalé civilní kolonie. I kdyby to bylo nejdřív jen malé Las Vegas na orbitu Země.
I když se rád dívám "ke hvězdám", tak pracuju "na Zemi" na věcech jako optimální využívání energie. To je win-win pro lidi i přírodu a podíl obnovitelných zdrojů roste.

David

Anonymní řekl(a)...

Děkuji, Jane...děkuji (nejen) za tento článek. Vzdávám se (teď) dalšího komentáře a jen děkuji. Michal Štursa