„Před tímhle seminářem jsem se bála, že to bude nudné a suchopárné. Ale nebylo – naopak, už dlouho jsem se tak nebavila“ – to jsou slova jedné z úžasných žen, které se (samozřejmě krom úžasných mužů) semináře zúčastnily. „Zaměstnání je to, co nás natolik zaměstnává, že si nevšimneme, že to, co děláme, vůbec nemá smysl“, to je zase můj osobní bonmot. Jenže kovářova kobyla... a tak, coby nový vlastník Ajfounu musím sebekriticky přiznat, že jsem zrovna dokonale zaměstnán blbinami, definujícími se z přechodu od Samsunga k Appelu. Ach jo, své peklo si vždy děláme sami...
Zdá se mi, že jeden z hlavních omylů při hledání poslání vězí v naší utkvělé představě, že se naše poslání nachází kdesi v dálce, mimo „Tady a Teď“. Je to jako ono pověstné hledání jehly sufijsou mystičkou Rabií před jejím domem. Poté, co se ji lidé, kteří ji delší dobu pomáhali hledat, zeptali, kde přesně jehlu ztratila, odvětila „v domě“. „A proč ji tedy hledáš tady venku?“ zněla jejich otázka. „Protože tady venku je aspoň o trošku víc světla; v mém domě je tma“, odvětila Rabia. Samozřejmě, že si lidé začali klepat na čelo a s poznámkou, že se asi zbláznila, pomalu odcházeli. „Počkejte, já dělám přesně totéž, co vy“, pokračovala mystička, „i vy hledáte tam, kde to není - vně vás, v dálce, ve světě, namísto abyste hledali uvnitř vás. Tam je totiž tma!“
A tak si po tomto semináři myslím, že to, co Deida nazývá „posláním“ je cosi jiného a nalézá se poněkud jinde, než jak si většina z nás představuje.
V jedné překrásné konstelaci se ukázalo, že to, co je jinde než já, co mě láká a přitahuje, je povolání, nikoliv poslání. Ono to také vyplívá už z toho slova – povolání je něco, co mě volá, co tam, kam půjdu, už je. Přitahuje mne to, neboť toužím po tom, ho vyplnit a udělat tak zadostiučinění ať už mým genům (pekařův syn se stane opět pekařem), nebo představám, tužbám a cílům, které jsem si vytvořil třeba v mládí nebo časem posbíral od učitelů, kamarádů či milenek. Povolání je spojené s výroky „takový bych chtěl být“ a „konečně jsem povolán k tomu správnému“.
Oproti tomu jsem přesvědčen, že s posláním se to má úplně opačně. Poslání je cosi, co je docela blízko mne (například moje žena), ale co mě vysílá na cestu někam, kde ještě nikdo nebyl, kde je to nebezpečné nebo kde musím splnit nějaký úkol. Zatímco pokud najdu povolání, už se „na základnu“ nevrátím (jsem nyní povolán cosi dělat a mám k tomu povolení), jsou „základna“ a „poslání“ v jádru identické. Vysvětlím to na dvou konstelačních příkladech. Na prvním obrázku vidíme klienta a jeho povolání, které ovšem ještě nenašel, nenaplnil ho životem. Přitahuje ho, láká ho a on se k němu (pokud není zrovna zaměstnán Ajfounem:) může přiblížit.
Na druhém obrázku je situace jiná. Kdosi (nebo cosi), co je blízko mne (nebo ve sídlí dokonce mně) mě vysílá na „misi“. Tato mise je často nebezpečná a ten/ta, která mě vysílá, neví, zdali se vrátím, zdali budu úspěšný. Na rozdíl ode mne je totiž to, co mě vysílá, nesmrtelné (ženský princip, idea, společnost...). Poslání tedy není nikdy tam, kam jdeme, tam je úkol – nebo smrt. S tou se také muž musí při výkonu svého poslání setkat, ať už v jakékoliv formě.
Nevědět tedy, co je mé poslání, by znamenalo, neslyšet hlas oné „bohyně“, která stojí vedle mne a říká: „Jedině, když opustíš teplo domova, mou náruč, pohodlí a nejen své zaměstnání, ale i povolání, můžeš vykonat poslání, které ti já dávám za úkol. Možná, že se nevrátíš. Pak je ti místo v mé hale slávy, ve Valhale, jisté. Ale pokud se vrátíš, jsem tvá.“ A tak se muž vydává na cestu, na moře, do divočiny či pouště, aby se mohl vrátit k tomu, co ho poslalo, k ženě, domů, do života. Nikoliv však, aby nalezl své poslání, neboť to nelze nalézt, to lze pouze dostat, možná darem, tím nejcennějším. Na své cestě ho již musí mít, jinak zabloudí v mlhách Avalonu či se utopí v Močále smutku.
A tak se ukazuje, že k nalezení svého poslání potřebujeme naslouchat třem hlasům, které, překvapivě, patří třem „důležitým ženám“ v životě muže: Matce („Zůstaň doma, nikam nechoď!“) Milence/Ženě („Ačkoliv mě to bolí, musíš se vydat na cestu!“) a Smrti („Nakonec se vždy vrátíš“). Opět se ukazuje, že žena (nebo ženský princip) představuje pro muže (nebo mužský princip) skvělou inspiraci, případně že funguje jako docela nemilosrdné zrcadlo, a že je třeba si toho všimnout.
Hezkou cestu přeje
Jan
