neděle 31. srpna 2014

Alchymie - druhý díl

Jak žít v partnerství bez očekávání – to byla otázka, kterou jsme zkoumali příští dny semináře. Ale, co je to přesně „očekávání“? A jak se odlišuje od legitimních potřeb?

V konstelacích se ukazuje, že když jde o potřebu (jídlo, voda, vzduch, pohyb, ale i sex, doteky, pozornost...), působí naše energie, za pomocí které se ji snažíme uspokojit, podstatně víc „do šířky“. Budu-li mít hlad, vyhledám obchod, ve kterém si mohu něco koupit k jídlu, ale nebudu očekávat od specifické části ulice, že tento obchod zde bude. Prostě se po něm porozhlédnu – protože kdybych to neudělal, brzy bych asi umřel.

Naproti tomu je očekávání namířeno na jednu určitou osobu, od které – jak to zní ve slově – něco chci, na což také čekám. Čekání ovšem má jednu velikou nevýhodu. Energeticky mě to vyčerpává. Druidi u Antona (mého učitele) říkali, že pokud má nadšení hodnotu plus dvacet a smrt minus dvacet, je čekání na minus osmnáct. (To je také důvod, proč bychom neměli nikdy nikoho nechat čekat!) Zajímavé je také to, že pokud se čerstvě zamilujeme, nemáme velké očekávání – spíš jsme zvědaví na to, co přijde. Zatímco s trváním partnerství naše očekávání rostou až do okamžiku, kdy na ně resignujeme, což také často znamená, že naše partnerství je u konce.


Konstelační terapie očekávání je jednoduchá. Ale samozřejmě bolestná. Očekávání totiž patří jedině k nám samým. S tím druhým nemá vlastně co dělat. Takže je nutné se konfrontovat se svým očekáváním, obejmout ho a přijmout v něm tu část v nás, která je bez sebe, protože očekává, že ten specifický partner či ta specifická partnerka naplní onu díru, která vznikla kdysi dávno tím, že nebyla naplněna naše legitimní potřeba. Ta díra – to je černá díra ve vesmíru, která spolkne všechno, co se jí přiblíží, neboť nevznikla teď, ale kdysi, a tak ani její naplnění nelze zařídit dnes... Otázka je, zdali je vůbec léčitelná, nebo zdali není nezbytné ji jednou pro vždy akceptovat, tak jako fakt, že měříme jen metr sedmdesát, že jsme smrtelní, nebo že ke stáru šedivíme. Já vím, je to hrozné. Ale hodně to v partnerství pomůže.


No a teď ještě dvě velevýznamné konstelace o nevěře.

Nejprve nevěra muže. Stavíme jednoduchou konstelaci: On, ona, milenka (přesněji vzato prostitutka v nevěstinci).
Muž: „Já k ní (k milence) mám nakročeno. Ale je mi to nepříjemné, že to manželka vidí.“
Jan: „A co tě k ní táhne?“
Muž: „S ní si můžu dovolit být takový, jaký s manželkou ne.“
Jan: „Aha. Tak ti tam postavíme toho, kdo si to může dovolit.“
Stavíme do konstelace „Stín muže“. Ten se okamžitě a naplno otáčí k milence.
Stín: „Ta mě baví!“ Chvíli se na sebe dívají. Pak se stín otočí k manželce: „Ta taky!“
Manželka: „Mě se ten jeho stín líbí. Zajímá mě.“
Muž je chvíli zmatený. To netušil. To, co před ženou skrýval, ji zajímá a přitahuje.
Otáčí se ke svému stínu a říká mu: „Patříš ke mně.“
„Jasně,“ říká stín.
„Hmmm, hezké,“ říká manželka.
„Tak a teď jsem nezaměstnaná, to mi bere práci,“ říká prostitutka/milenka.


To snad ani není potřeba komentovat.

Druhou konstelaci stavíme na nevěru ženy. Jako milence ji stavíme mladšího „zajdu“, kterého okamžitě upoutá. I žena se k němu cítí mocně přitahovaná, říká ale, že se nemůže pohnout z místa.
„Něco mě blokuje,“ tvrdí.
„Jasně, třeba vaše děti,“ říkám a stavím jí do konstelace dvě.
Na to se muž otočí víc na děti a ty na něj. Žena je ale ještě víc svázaná. Delší dobu se nic neděje, neboť je jasné, že mladý milenec nebude dělat žádné velké kroky k ženě – ta by musela přijít k němu a otevřít se mu.

Barbora staví za ženu jinou ženu, která představuje „ty (ženy) které to znají“.
To radikálně mění situaci. Žena vyroste a zkrásní, neboť už nemá strach. Stává se z ní kněžka lásky, jejíž úkol je zasvětit „mladého“. Ten k ní teď může přijít, jako ten, kdo hledá zasvěcení. Její muž se na ni obdivně (!) dívá, neboť zkrásněla i pro něho. On je její muž a tím nyní může zůstat. Dítě-kluk se dívá na tátu, dítě-dívka na mámu. Všichni jsou velice spokojeni.


Zdá se vám to nemorální? Jistě to neodpovídá 99% současných nevěr. Muže v jeho naučené roli „vlastníka“ ženy to pobuřuje, ženu, jež si to, co jsme v konstelaci viděli, nedovolí, asi také. A přesto – po konstelaci zavládlo téměř posvátné ticho. A pak už jsme museli na oběd... a odpoledne jsme se rozjeli domů. Ale žítkovské bohyně (Bohyně?) nám snad mávaly. Určitě ví, jak mnohé z toho, co jsme v „Alchymii“ prožili, bolí. A ještě bude bolet, léta, možná desetiletí. Ale vývoj a s ním i naše proměna z nenažraných rozpačitých housenek v krásné motýly se nedá zastavit. Tak (si) držme palce.

Krásné dny se stínem i s bohyněmi přeje
Jan