Téma pravdy (té mé, její, naší, dokazatelné, cítěné atd.) považuji za jedno z nejdůležitějších současných témat – vždyť všechny konflikty, od malé partnerské hádky, přes bitky, agrese, genocidy, až po velkou válku, která by mohla být pro druh Homo sapiens ta poslední, se zakládají na přesvědčení o vlastní pravdivosti a neschopnosti tolerance pravd „těch druhých“. Mnoho druhů pravdy tak spadá do říše tak zvané kmenové duše, kde jednotlivé soupeřící kmeny – ať už rozhádané manželé, nevraživí sousedi, sociální skupiny, národy či náboženství – jsou stmelovány právě přesvědčením, že pravda a právo je na jejich straně. Teprve když se z této kmenové duše, jež nám poskytuje oporu a sílu pocitu „patřit někam“, dostaneme do dalšího stupně vývoje, totiž k esenciální duši, můžeme z těchto žabomyších válek o svatou věc vylézt. Pak se nám zdají dílčí pravdy opravdu směšné. Jenže, tak daleko ještě nejsme.
A tak nás v Maitrei na úvod zaujalo pár otázek:
● Jaký druh pravdy se rodí v srdci, pokud ho vůbec poslechneme?
● Co když někdo jiný (například partnerka) má jinou „pravdu srdce“?
● Jak je možné spojit sílu, kterou nám ta „naše“ pravda dává s tolerancí jiných pravd, aniž bychom riskovali oslabení?
● Jak rozeznat pravdu od přesvědčení?
● Je dobré, pro pravdu umřít?
● Protože se děti nerodí s pocitem, že „mají“ pravdu, kdy se v průběhu dospívání tento pocit objevuje?
● Je pravda žen (tedy pravda cítěná) rozdílná od pravdy mužů (logicky dokazatelné)?
Především poslední otázka byla pro nás východiskem pro postavení globální konstelace, ve které zpočátku figurovali čtyři zástupci: Muž, Žena, Mužova pravda (MP), Ženina pravda (ŽP). Posuďte sami:
Již výchozí postavení (zástupci si měli nalézt své místo v kruhu) ukazuje, že MP a ŽP stojí poněkud stranou, MP se dívá sveřepě a cílevědomě kamsi do dálky, zatímco ŽP stojí vedle něj a pokouší se ho okouzlit. Ženě (také opodál) chybí pozornost Muže. Muž se dívá na svoji pravdu, ale nevyvíjí žádné úsilí se jí přiblížit. Po celou dobu konstelace je Muž poněkud pasivní; jeho pasivita jde až tak daleko, že sama Žena někdy v průběhu konstelace navrhne, aby si Muž do konstelace postavil svou „Rozhodnost“, což on samozřejmě nejen neudělá, ale už i samotný návrh od Ženy působí zoufale. Výchozí postavení je na prvém obrázku.
K tomu ještě výchozí pocity zástupců:
Muž: „Nějak se mi rozutekly ovečky.“
Žena: „Muž mi připadá takový vtipný.“ Po mém dotazu, co tím myslí: „No, spíš směšný.“
Mužská pravda (MP): „Já se cítím hodně silný, ale trochu nejistý. Hodně vnímám Ženskou pravdu, ale nechci se na ni podívat, aby mě nesvedla z cesty.“ (Všeobecný smích)
Ženská pravda (ŽP): „A to je přesně to, co mám v úmyslu! Já bych se na to i svlékla!“ (Veselí v publiku.) „Já vím, že by mě měla nějak zajímat Žena, ale mě zajímá on (MP). Chtěla bych, aby si mne všimnul. A když mluvil muž, tak jsem cítila ohrožení.“
Po jisté chvíli Muž vysloví požadavek, postavit do konstelaci Tátu. Ten přijde, ale Muži to moc nepomáhá. Naopak Žena se ještě víc odvrátí od Muže, který se nyní zabývá svým vztahem s Tátou.
Žena: „Když přišel jeho Táta, tak ještě víc cítím bolest na srdci.“
ŽP: „Když přišel otec, znásobilo se mé ohrožení Mužem, ale zároveň se na mě podíval MP, což mi bylo příjemné.“
MP: „Pro mě bylo důležité, se nepodívat na Ženskou pravdu, abych nebyl odveden od cesty. Ale nějak cítím, že ten kontakt k ní je důležitý.“
MP a ŽP se otočí k sobě zády, opřou se o sebe a MP se nyní daří velice dobře. Muž přijde k němu a dívá se „své“ pravdě do očí. Tato situace je na první fotografii.
MP: „Mám takový ambivalentní pocit, protože bez Ženské pravdy to bylo snazší, ale toto je příjemnější.“
ŽP: „Ale já tu nemohu zůstat dlouho, protože nyní mám spojení jen s Mužskou pravdou a já potřebuji spojení s mnoha, pohyb, změnu.“
Na to se ŽP postaví vedle MP.
Muž: „Já jsem z toho nějak smutný.“
Jan: Zkus definovat, z čeho jsi smutný.“
Muž: „Je to nějaká prázdnota, opuštění.“
Jan: „Kdo nebo co tě opustilo?“
Muž: „Já nevím. Snad je to Táta, kterého ale zároveň odmítám... Ale také je možné, že jsem smutný z toho, že mě moje pravda nějak nebere.“
Ženě se nedaří moc dobře. Má slzy na krajíčku a chtěla by do konstelace pozvat někoho, kdo by o ní projevoval zájem. Nějakého „jeskynního muže“ (Caveman). Vybírá si tedy Cavemana, který se na ni okamžitě vrhá a pokouší se ji obejmout. To je však pro Ženu příliš. Couvá a „najednou“ je jí původní Muž, váhavý a poněkud ztracený ve svých pochybnostech, sympatický. Říká, že by nejraději chtěla oba. Tím ovšem myslí jejich syntézu, nikoliv oba jako dva muže.
Po delších peripetiích, kdy Muž stále a stále „nekoná“, váhá, ztrácí se ve své nejistotě a hledá sebe (potažmo svoji pravdu), kdy se pokouší imitovat Cavemana, ovšem s malým úspěchem, neboť jeho Pravda ho okamžitě upozorní na to, že se jedná o imitaci, končíme konstelaci tak, že do ni postavíme Smrt. Okamžitě se celá konstelace jakoby propadá do hloubky a pravdy (tentokrát s malým „pé“). Poslední, velice silný obraz je zachycen na druhé fotografii. Muž, jenž se nedovedl rozhodnout mezi Ženou (jež ho přitahuje) a svojí Pravdou (která je nutná pro jeho sílu), je najednou konfrontován nejen se Smrtí, ale i s tím, že si obě dvě Pravdy okamžitě sednou „jako děti“ k nohám Smrti. Toto je silný okamžik. Zde konstelaci ukončuji.
Poté se rozvinula zajímavá diskuze, přesněji řečeno jakési hledání závěrů z toho, co jsme zde viděli. Rád bych zde na závěr uvedl několik vhledů, které účastníci po konstelaci sdíleli:
● „Muž se často rozhoduje mezi pravdou a ženou.“
● „Ženě sice chyběla animalita, ale pouze s animalitou už také nemohla být. Je animalitou a silnou pravdou Cavemana přitahována, ale k tomu, aby s ním mohla být, ji chybí jemnost, citlivost a možná i možnost, ho trochu kontrolovat.“
● „Nerozhodnost muže tedy nemusí být nutně výsledek jen jeho vlastního tápání a hledání sebe sama, ale i důsledek očekávání ze strany žen, že muž nebude už žádný „lidoop“, ale citlivý a vnímavý partner.“
● (Zástupce za MP): „Já vidím posun mezi zmateným mužem teď a zmateným mužem v dřívějších (podobných) konstelacích. Dříve byl úplně ztracený, ale dneska už věděl, co chce, už hledal tu svoji pravdu. Sice vůbec netušil, jak se k ní má dostat, vždycky když šel k Ženě, nebo chtěl do konstelace postavit Život, nebo imitoval Cavemana, tak se od ní vzdaloval, ale už ví, že hledá svou pravdu a hledá ji. A v tom je jeho posun a byl mě, jeho Pravdě, sympatický.“ (Miroslav Krása, stál v pozici Pravdy muže)
● (Zástupce za Cavemana): „Já jsem celou dobu (z pozice diváka) vnímal Ženu. A nějak jsem cítil, že ona potřebuje obejmout, nebo pohladit. Když si mě pak vybrala do pozice Cavemana, tak jsem šel a chtěl jsem ji uchvátit, ji zachránit. Akorát jsem pak zpozoroval, že to není úplně to, co ona potřebovala. Pak přišel Muž, Žena znejistěla a mně, jako Cavemanovi, najednou byla jedno.“
● „Zjevně jsme se už dostali za fázi původní jednoduchosti, jak ženy, tak i muži. Ale ten vtip je v tom, že nás ta jednoduchost stále ještě láká, protože je snadná. Ale už nefunguje, aspoň ne trvale. Ten Caveman před třiceti lety by tu ženo vzal, a ona by se možná chvíli bránila, ale pak by se nechala vzít. Ale dnešní ženě chybí dlouhodobě jeho jemnost a hlavně porozumění.“
● (Žena): „Ke konci, jak jsi tam postavil tu Smrt, tak se Muž otočil ke mě, jako by hledal pomoc. To bylo těžké. Ale pak se otočil ke Smrti, a mě se strašně ulevilo. Protože když se v okamžiku smrti otočí k ženě, tak se neotáčí k ní, ale ke své matce. A to jsem nebyla a nechtěla být.“
● „Pro muže je důležité, podívat se na pravdu ženy. Nemusí ji následovat, ale musí ji vnímat.“
Poslední čtyři vhledy jsou už „vyšší dívčí“:
● „Pravda ženy je tekutá, pohyblivá a měnící se. Na začátku „konfrontace“ se snaží zaujmout a možná i ovlivnit pravdu muže, ale zrovna tak je ochotná, pravdu muže následovat. Možná, že do pravdy muže šťouchá, aby zjistila, zdali je pevná. Flirtuje s jeho pravdou a přitahuje jí k sobě. Ale běda, když muž ji nevidí. Pak přitáhne mužovu pravdu k sobě a muž je najednou sám, bez své pravdy. Zatímco když muž si ponechá svoji pravdu, věnuje se jí, ale zároveň si všímá a třeba i obdivuje pravdu ženy, pak přijde pravda ženy k muži (a k jeho pravdě) a je s tím v pohodě.“
Jedna žena z pozvaných to vyjádřila takto: „Pokud cítím, že ta pravda muže je pravdivá, tak já dokážu svoji pravdu pozměnit.“
Výraz „dokážu svoji pravdu pozměnit“ vzbudil mezi muži pochopitelně veliké veselí. Nicméně v tomto výroku leží celá tvárnost ženské pravdy. Tvárnost ovšem neznamená, že by ji muž měl přehlížet jako ne-pravdu.
● „V okamžiku, kdy se ovšem muž a žena rozchází (nebo mají třeba jen hluboký konflikt) PŘESTÁVÁ být ženina pravda tvárná, což muže, který byl ZVYKLÝ na to, že její pravda je tvárná, zaskočí.“
(V pojetí mnoha mužů je „tvárnost“ ženské pravdy synonymem pro její slabost, což je osudový omyl!!)
● Korunu všemu nasadil ještě Mirek: „Možná ale, že to, že muž a žena mají hluboký konflikt, nebo dokonce že se rozcházejí, je VÝSLEDKEM toho, že jeho pravda zkostnatěla a odmítá vidět její pravdu. Pak její pravda přestane být tvárná a také „ztvrdne“. Stane se totiž na chvíli pravdou (jejího vnitřního) muže.“
● A Lenka a Lída to dokončili jakousi „ženskou korunou“ poté, co zazněl výraz o „účelovosti ženské pravdy“:
„Já bych ale neřekla, že ženská pravda je účelová. Ta je jako voda, ta se prostě vytvaruje podle té nádoby.“
„A je tam ještě ten aspekt, že ženská pravda se umí spojit s mužskou pravdou. Ale pak muž už nevidí tu ženskou pravdu, a může si myslet, že obé, tedy ta jeho pravda, ale i ta tekutá-ženská pravda je jen JEHO pravda. A zde začíná ten konflikt nebo rozchod, a v něm se jakoby najednou zase objeví ta do té doby skrytá, protože propojená ženská pravda.“
A to byl fakt vrchol. Možná, že tento text je trochu „mimo“, že není lehce srozumitelný. Možná, že to bude chvíli trvat, než proniknete do jeho tajů. Ale pro několik lidí včera večer mělo to, co jsme objevovali, hloubku a krásu – především krásu toho, že najednou nám jisté věci „došly“. A to je vždy začátek ... začátek něčeho nového, úžasného. Za to děkuji všem přítomným mužům a pětici úžasných pozvaných žen.
Jan.
