Eurydika

Už když jsem parkoval, měl jsem nedobrý pocit. Nová budova banky na jedné z hlavních křižovatek Stuttgartu, postavená teprve poté, co jsem z tohoto města odešel, mi připadala šedivá, kolosální a nějak bez duše. Jenže na jejím okraji bylo volno. Odstavil jsem tam svoji Oktávku s myšlenkou, že se stejně hned vrátím. Ještě jsem zaregistroval manévr jakési tmavé luxusní limuzíny, jejíž řidič se mi vyhnul, aby se dostal do vjezdu do útrob budovy, a vykročil do města, kde jsem prožil sedm let.

Někdy se stává, že vás svět pohltí natolik, že ztratíte smysl pro čas, pro tento zásadní klíč k reálnu. A když se do onoho všeobecného času vracíte, nedovedete říci, jak dlouho přesně jste byl „venku“. Vlastně si té časové smyčky, kterou projdeme, mnohdy ani nevšimneme; možná jen skrze malý náznak, tak jako ve filmu Matrix ona dvakrát proběhnuvší kočka. Náš bdělý čas a náš „snový“ čas se někdy nepozorovatelně mísí. Asi právě toto se mi stalo, neboť když jsem se navracel k autu, nebyl jsem s to říci, jak dlouho mi můj malý výlet po městě trval. Nicméně auto tam nebylo.

Když se nám stane taková věc, tak alespoň u mne se rozběhne několik paralelních reakcí. První je docela obyčejná: Zaparkoval jsem skutečně tady? A další, více děsivé, následují: Možná, že mám už výpadky paměti – nepřeparkoval jsem? Zavřel jsem auto? Ukradli mi ho? A poslední reakce, už zcela patologická, která mi občas bleskne hlavou poté, co jsem sledoval pořad o Alzheimerovi nemoci: Mám vůbec auto? Ano, auto mám, zavřel jsem ho (vzpomínám si), zaparkoval jsem ho – ehm (rozhlížím se) – opravdu tady, a nyní tu není. Asi mi ho odtáhli. Pomalu mně začaly docházet detaily. Můj mobil je v autě. Moje německá občanka také, i můj řidičák. U sebe mám peněženku, v ní dvě eura a mnoho, opravdu mnoho českých korun, které teď ale nikde nevyměním. Dvě kreditky. Legitimaci do univerzitní knihovny s mojí malou a starou fotografií. Uznají to na policii jako průkaz? Toť otázka...

Co nebyla otázka, ale drsná realita, byla značka zákazu zastavení, která stála dvacet metrů od místa, kde jsem zaparkoval. A pod ní cedulka „Ausser Film“, tedy mimo nějaké kretény, kteří si ausgerechnet v době, kdy se i já (další kretén) nacházím ve Stuttgartu, zde usmysleli točit film. A po nikom ani památky, jen ta značka se na mě usmívala. Věc tedy byla jasná. Odtažen. I můj problém byl jasně definovaný: Jak se bez mobilu, občanky a se dvěma Eury v kapse dovolám na nějaké mě neznámé oddělení dopravní policie, aby mě sdělili, kde se nachází moje auto, ke kterému nemám papíry. Poněkud bezradný jsem se vydal ke „Königstrasse“, zdejší centrální pěší zóny, dneska podivně prázdné. Napadla mě recepce nějakého hotelu – tam jsou na podobné zoufalce snad zvyklejší než v tureckém stánku na kebab – jenže kde v centru, oplývajícími obchodními domy, prodejnami smartfonů a již zmíněnými fastfoody sehnat hotel? A pak jsem ji uviděl.

Možná stejně vysoká jako já, budila na první pohled dojem někoho, komu se daří dobře. Zrzka, které její dlouhé a vlnité vlasy splývaly na draze vypadající kabátek, ne zrovna už nejmladší, se právě zastavila, jako kdyby i ona rozmýšlela, zdali doleva či doprava. Naše pohledy se potkaly. Udělal jsem pár kroků: „Nezlobte se,“ moje němčina mi zněla trochu neohrabaně a jako vždy, když se vracím do této země, kterou považuji za svůj druhý domov, zprvu cize, „Nezlobte se, nevíte, kde by tady byl nějaký hotel?“
Cítil jsem její zkoumavý pohled a také to, jak asi musím vypadat. Zjevně nerodilý Němec, s východním přízvukem, v kraťasech (ach můj bože!), šedesátník (možná trochu mlaději vypadající), bezradný.
„Možná,“ chvíli váhala, „tamhle za rohem by mohl být jeden,“ mávla dost neurčitě rukou a překvapivě se neotočila. Jako by čekala na nějaké další vysvětlení. Chvíli, opět takový nedefinovatelný časový okamžik, jsme se na sebe dívali. Jen tak.
„Víte...“ byl jsem fakt v rozpacích, „mě odtáhli auto.“
„A to potřebujete hotel?“ Nejen že byla krásná, ale i jí to rychle myslelo.
„No,“ (ježíšmajrá, jsem to ale trapák), „já v tom autě měl mobil a všechno. A tak bych si chtěl odněkud zavolat, ale mám u sebe jen kreditku a...“ Bože, musím vypadat jako jeden z těch profesionálních podfukářů, kteří vám nakredencují srdcelomnou story, která je ovšem většinou podstatně věrohodnější než ta má. Ještě jednou si mě změřila od hlavy k patě a nazpátek, tentokrát tak, abych si toho všiml. A všimla si, s nějakým zvláštním uspokojením, že jsem její pohled zachytil a pochopil. Beze slov.
„Pojďte, něco najdeme.“ Zoufalý bezdomovec – pardon, bezautovec – a kráska se vydali do městské džungle.

„Zkuste to tady, jestli dovolíte, tak půjdu s vámi,“ ukázala na fitness-studio na začátku pěší zóny.
Uvědomil jsem si, že moje zrzavá víla pochopila, že mi svojí přítomností může dodat trochu oné důvěryhodnosti, bez které, jak víme z různých videí na FaceBooku, po vás v cizím městě neštěkne ani pes. Podivné bylo, že ono fitko bylo plné nějakých žen, které vypadaly, jako kdyby přišly na kurz břišního tance. A za pultem, který sloužil jako recepce, stála malinkatá stařena s kloboukem na hlavě, ke které jsem se hluboce musel sklonit, abych jí uviděl do obličeje.
„Prosím vás, mohl bych od vás zavolat policii, mě odtáhli asi auto a já mám mobil v tom autě a...“ Bylo to vlastně od první vteřiny jasné.
„Ne, nemůžete“, zněla odpověď. A ačkoliv jsem očekával nějaké skuhrání, asi jako v pohádce o Babě Jaze, zněl její hlas odmítavě, ale měkce jako samet. „Tady máte“, a vtiskla mi, zcela překvapenému, jednoeurovou minci do ruky. „A teď jděte, sem nepatříte.“

Vyšel jsem poněkud malátně ven, doprovázen smějící se zrzkou. Nad námi se klenulo stále totéž, nad- nebo spíš ne-časové, šedivé nebe. Lidé na ulicích vypadali jako stíny. Jedině zrzka vypadala skutečně. A na chodníku se leskla další mince. Dvě Eura! Zvedl jsem ji a podíval se na moji průvodkyni: „Tak se mi podařilo během dvou minut zvětšit mé jmění ze dvou na pět Eur. Kromě těch milionů, které mám na kreditce, samozřejmě. Nosíte mi štěstí.“
„To tady člověk potřebuje.“
„Já vím, já tu žil dvacet sedm let.“
„Tady ne,“ řekla a mnou projela podivná vlna tělesného pocitu, který jsem zažíval předtím jen ve snech. A bývalo to už hodně dávno. Vlna, kterou mám spojenou s probuzením se během snění. Pocit, že se trhá opona, za kterou je skrytá skutečnost, ta, kterou vlastně nikdy nespatříme, alespoň ne během normálního, spořádaného a bdělého života. Chvíli jsme šli ulicí beze slov.

„Víte co,“ vytáhla s kapsy kabátku klíče, „zavoláte si ode mne.“ Zastavili jsem se u vchodu do prosklené přízemní kanceláře, snad nějaké agentury, u dveří, na kterých visela cedulka hlásající „zavřeno“. Zrzka odemkla a já ji následoval.
Už jsem se ani nedivil, když ze své kabelky vytáhla mobil, jaký jsme neviděl snad patnáct let. Pamatujete si na ony „psí kosti“, druhou generaci do ruky pasujících, tedy už nikoliv obřích telefonů, s vytahovací anténkou? Byly vidět v každém americkém filmu devadesátých let a ačkoliv to zní podivně, aspoň na mne působili neobyčejně sympatickým a uklidňujícím dojmem. Pamatuji se, jak jsem dost dlouho sháněl ke koupi právě takový model, ale na německém trhu byly už jen ty se zabudovaným čudlíkem – anténou, jež se nedala vytáhnout. Siemens S4 – můj ty bože, vzpomene si ještě někdo? Právě s takovým jsem nyní mohl mluvit s policií. Usedli jsme na dlouhou, pohodlnou pohovku, zrzka vytočila číslo a podala mi ten předpotopní přístroj.

Policista na druhém konci vedení zněl překvapivě přívětivě: „Co pro vás mohu udělat?“
„Víte, zaparkoval jsem v Ludwigstrasse padesát šest, tam u té banky, no a ... asi mi bylo odtaženo auto.“
„Já vím.“ Hlas zněl jako ten kouzelného dědečka.
„Já nedával pozor a nevšiml jsem si té značka, a že se tam má natáčet nějaký film, víte?“
„Já vím, to se občas cizincům tady u nás stává. Vaše auto je u nás.“
„No a víte ... já v něm mám i občanku. A řidičák. A já chápu, že ten odtah musím zaplatit, ale mohl bych platit také kreditkou? Doufám,“ pokusil jsem se znít stejně přívětivě, jako onen hlas na druhém konci, „že to nebude až tak drahé?“
„Ano, vy jste ten Čech, jestli se nepletu.“
„Ano, ale mám německé občanství a...“
„Já vím, našli jsme vaši občanku v autě. Prostě přijďte a uvidíme, co se dá dělat. Tak tragické to nebude.“ Nějak mi zvlhly oči – byl jsme opravdu dotčen, jak se věci dostávaly opět do harmonie. Ale co mě dostalo ještě podstatně víc, byl dotek. Její dotek.

Měl jsem během telefonování položenou ruku na opěradle pohovky. Zrzka seděla asi metr ode mne a naše ruce se skrze konečky prstů na opěradle setkaly. Velice, velice jemně a obezřetně. Pomalu a po milimetrech. Ale bylo to, jako by se mě dotkla věčnost. Jako kdyby se dvě galaxie právě spojily na podivném nočním nebi, a to i přesto, že víte, že takové spojení trvá miliardu let. Byl jsem doma. Byl jsem na konci cesty, dorazil jsme do cíle, s přívětivým stuttgartským policistou u ucha a zrzčiným dotekem dvou, třech prstů na opěradle rudé pohovky kdesi v její kanceláři. Nebylo to štěstí, byl to konec putování a hledání. A v ten moment jsem otevřel oči.

Ležel jsem ve své žižkovské posteli a světla noční Prahy kreslila na stropě známé kosodélníky. Vedle mne ležela právě dokončená, vyleštěná dřevěná koule z kmene šeříku, který jsem si odnesl, když káceli tento obrovský a prastarý keř u kostela, kam jsem jako malý kluk chodíval s babičkou. A vzpomněl jsem si, jak jsem před spaním požádal předky, aby mi poslali nějaký krásný, živý sen. Stalo se. Potkal jsem Eurydiku, na jejíž jméno jsem se zapomněl zeptat. Ztratil jsem auto ve snu, ale našel ji, abych vzápětí procitl ve světě, kde ona není. Nebo ano? Ne, nezahořknu, jako to udělal Orfeus, nezřeknu se lásky ke všem (zbývajícím) úžasným ženám, takže mě asi nepotká jeho konec. Neroztrhají mě Najády. Moje hlava nepoplave až na břehy Lésbosu, a nebudu zpívat žalem. A jistým kouskem mého normálního, nepoetického já jsem rád, že moje auto je zaparkované před domem. Jen vzpomínám na setkání galaxií, držím v ruce vyleštěnou, letokruhy protknutou magickou kouli a děkuji. Nejen stuttgartské policii.