O vnitřním dítěti

O čem je vlastně řeč, bavíme-li se o „vnitřním dítěti“? Protože se často hovoří o jeho léčení až vyléčení, dovoluji si zde (opakovaně*) podat několik mých zkušeností z konstelačních seminářů. Dělám to i proto, neboť ona výtečná kniha Johna Bradshawa "Návrat domů" o této tématice je již dlouho nejen rozebraná, ale i ze všech knihoven ukradená.

Boží dítě

Když jsme se narodili, přišla většina z nás na svět jako zářící, malá a zcela nepopsaná bytůstka, jako tak zvané „boží dítě“. Bohužel hned po porodu (u některých už v prenatální fázi) na nás začalo útočit nepřátelské či pouze necitlivé okolí, třeba v osobě porodníka, který nás zvedl za nožičky a plácl po prdelce, aby se naším řevem „plíce pěkně rozvinuly“. Pak nás hned měřili a vážili – jako kdyby to nemohlo chvíli počkat. Následovala celá řada podobných šoků.
V důsledku toho jsme si vytvořili různé obranné mechanismy, ať už se jim odborně říká disociace (odštěpení), vytěsnění, regrese nebo konverze-somatizace (převedení psychického napětí do těla) a další a další psychické strategie, které sloužily k tomu, abychom přežili. V průběhu „braní rozumu“ jsme také často slýchali věty typu: „tomu ještě nerozumíš“, „na to jsi ještě malý“ nebo „já mám teď důležitější věci na práci, než tvé pitomé otázky“, takže jsme se rozhodli, že nejlepší bude, stát se dospělým tak rychle, jak to jen jde.

V tomto procesu dospívání jsme většinu kvalit našeho vnitřního božského dítěte buď zapomněli, nebo jsme se jich rychle museli vzdát, neboť nepasovaly do obrazu rozumného, své okolí více-méně úspěšně kontrolujícího dospělého. Rád bych uvedl pár příkladů těchto úžasných „dětských“ vlastností, na které si stále ještě můžeme vzpomenout a které lze bez velkých potíží znovu do našeho života integrovat. Chce to jen trochu odvahy.
▪ Hravost
▪ Zvídavost, údiv, úžas
▪ Schopnost učit se tak, že nás to nesmírně bavilo
▪ Magické schopnosti a mytologické vnímání světa (např. skrze pohádky!)
▪ Kreativita, ničím necenzurovaná tvořivá síla a vynalézavost
▪ Pružnost. Ty pády!!! ... a usnuli jsme kdekoliv, i v pozici, ze které bychom dnes už nevstali! (To už dnes, jak si ve svých dvaašedesáti pomalu uvědomuji, opravdu není tak docela možné.)
▪ Jedinečnost, za kterou jsme se nestyděli...
atd.

Zraněné dítě

Nejen již zmíněný Bradshaw, ale i další psychologové vycházejí z toho, že v průběhu dětství se „boží“ dítě traumatizovalo a proměnilo se ve „zraněné dítě“. (Viz horní obrázek)
Jeho projevy jsou například:
▪ Závislost (ať už na osobách – často na partnerech, nebo na látkách či činnostech)
▪ Narcismus, egoismus, chamtivost, touha se stále předvádět a získávat pozornost
▪ Nedůvěra, podezíravost a z ní plynoucí touha po kontrole okolí
▪ Vytváření a stálé opakování negativních pocitů a situací včetně sebedestruktivního jednání
▪ Poruchy intimity, sexuální poruchy, chorobný stud
▪ Odmítání autorit a neschopnost nechat se vést
▪ Prázdnota, deprese, apatie...

Právě tuto část své psýchy může dospělý klient vyléčit tím, že se jejím potřebám, tedy potřebám svého vnitřního, zraněného dítěte začne věnovat. Na to existuje několik účinných metod a technik – Bradshaw doporučuje jakýsi dialog mezi „všemocným dospělým“ a zraněným dítětem. Nejprve je ovšem nutné, se k zapomenutým a vytěsněným zážitkům z dětství vůbec dostat. Postupujeme-li po časové ose zpátky do doby, kdy jsme byli malí a sledujeme-li bedlivě všechny pocity a obrazy, které se vynořují, dospějeme k neuspokojeným potřebám a dávno zapomenutým strachům našeho zraněného dítěte, které je možné z pozice silného a stabilního dospělého vyléčit. Našemu vnitřnímu zraněnému a „zamrzlému“ dítěti bychom měli slíbit, že teď už na něj budeme dávat pozor, že budeme dbát na jeho legitimní potřeby, a že může relaxovat, protože nebezpečí pominulo.

Tato cesta má ovšem mnohá úskalí. Pokud vyjdeme z modelu, ve kterém je boží dítě ukryto kdesi v našem nitru pod obranným krunýřem, vytvořeným skrze všechny ty šoky a rány, je jasné, že se můžeme opět a velice bolestně setkat s tím, co nás ohrožovalo a zraňovalo. Proto nejen Bradshaw doporučuje jít tuto cestu s terapeutickým doprovodem – hrozí totiž nebezpečí opětovné retraumatizace, tedy náhlého vynoření zapomenutých nebo nezpracovaných traumat. (Viz obr.)

Zamračený dospělý

Tolik klasický přístup. V systemických konstelacích se ovšem často ukazuje poněkud jiná situace. (Viz dolejší obr.) Postavíme-li pro (dospělého) klienta, který si přijde vyléčit své „zraněné dítě“, konstelaci, v níž stojí on a jeho (ať už jakékoliv) vnitřní dítě, ukáže se, že nikoliv dospělý by měl léčit dítě, ale že je tomu naopak. Dítě se často velice pobaveně dívá na dospělého a diví se, proč se tak mračí. Vůbec nechápe, že se dospělému nedaří si hrát, užívat si svého života a být veselý. Chtělo by dospělému ukázat, co všechno lze dělat, jen kdyby si ho dospělý všiml. Dospělý ale téměř vždy reaguje na takové dítě podrážděně s tím, že „na blbiny opravdu nemá čas“. Často dodává, že jeho dětství bylo totiž docela příšerné. (Na to už několikrát jeho vnitřní dítě propuklo ve smích.)

Vypadá to opravdu tak, že jsme to my, tedy ten dospělý v nás, který je zraněný. V hořejším obrázku patří ona postava (označena otazníkem), která je zraněná a smutná, daleko víc k dospělému než k dítěti. Mnohdy se stává, že na počátku konstelace se dospělý obrací na tuto část a tvoří s ní jakousi alianci proti dítěti, zatímco toto přímo čeká na to, až dospělému (pozor - nikoliv té osobě s otazníkem!) bude smět pomoci. Třeba tím, že ho naučí, jak nebrat věci smrtelně vážně a jak si v deset hodin rozbít koleno (strašné) a už v jedenáct na to úplně zapomenout při cukrové vatě (krásně lepkavé). Případně při nějaké činnosti, která udělá dobře nejen dítěti, ale i dospělému. Přiznám se, že u mě funguje troubení na pablby, kteří jedou (autem) přede mnou příliš pomalu. (Takže - pokud na vás budu troubit, neberte si to osobně. Léčím svého dospělého).

V mnoha případech (a je mi jasné, že existuje mnoho výjimek...) se zdá tento postup, tedy jakési vyhnutí se traumatům a špatným zkušenostem a přiklonění se k hravosti v konstelačním procesu jaksi „bezpečnější“, neboť se vůbec nestará o onu traumatizovanou část, ale spojuje přímo boží dítě s poněkud škarohlídským dospělým, jehož jediný opravdu rozumný krok by byl, nechat se svým vnitřním božím dítětem vést. Nechat se jím pozvat na výlet, udělat s ním nějakou pitomost (z dospěláckého hlediska), riskovat sladkostmi zkažený žaludek a nechat všechny myšlenky typu: „To se nedělá“ nebo „Co by řekli lidé“ stranou. Vzít ono mezidobí mezi božím a nynějším stavem, ve kterém jsem mnohdy skutečně byli vystaveni těžkým situacím, jako něco, co se stalo a co už nezměníme. Poklepat si na rameno, že jsme „to“ přežili. Každopádně jsme na semináři tímto způsobem docílili několika srdce otevírajících výsledků...

------------
*Článek byl již jednou před třemi roky publikován. Toto je aktualizovaná a doplněná verze.