Muži na rozcestí

Když jsem v roce 2002 začal v Praze dělat konstelační semináře, tak se mezi třicítkou žen nacházeli maximálně dva až tři muži. Zato bylo hodně těch, které „si přišly vyřešit manžela“ – tedy jakýmsi „konstelačním zázrakem“ ho přimět k pokroku nejen při vydělávání peněz, ale i rozvoje jeho osobnosti. Od té doby se toho hodně událo a my muži jsme ušli pořádný kus cesty. A přesto – jsme stále na rozcestí. Nebo snad ne?

Už v dubnu 2003 jsem začal se semináři pouze pro muže. Rozpoznal jsem totiž, že my chlapi jen velice neradi přiznáváme to, co nás tíží nebo trápí, pokud je přítomna byť jedna jediná žena. Jsme už odmalička vychováváni nejen k „nebreč!“, „nebuď jako baba!“ a „vstávej!“, ale i k tomu, muset neustále a za jakýchkoliv okolností mít řešení. Nebo alespoň ho udatně jít hledat. To, čeho se pravý muž bojí nejvíce, totiž není hrdinská smrt kdesi v divočině, ale „cvokař“, jehož případná návštěva se rovná přiznání, že to nedáváme.

Během dlouhých let pořádání mužských seminářů jsem zažil krásné historky a pohnuté chvíle. Sdíleli jsme své příběhy u obligatorního ohně, učil jsem přechodové rituály mezi malým „máminým“ klukem a podporu poskytujícím kmenem otců, dědů a pradědů, zažil jsem, jak parta chlapů, poslaná do lesa na dříví, jedinou sekerou porazila strom a posléze, mravencům podobná, celý strom přinesla na ramenou k táboráku. Ale četl jsem i některé maily žen, které návratem svých mužů k mužské síle nebyly až tak nadšeny. „Cos mi to poslal domů za lidoopa?“ psala jedna, která to vyjádřila ve zkratce. Zcela určitě jsou mužské kruhy, sdílení a rituály, dokonce i lesníkem díky bohu nepovšimnuté kácení stromu jedinou sekerou pro spoustu mužů nesmírně prospěšné.

Mužské outdoorové semináře jsou dozajista prospěšné pro každého, jenž byl vývojem společnosti posazen za volant auta namísto aby držel opratě koní, či sám usedl před obrazovku počítače namísto aby vyplul na skutečné, širé a nebezpečné moře. Mnoho mužů tímto vývojem ztrácí sílu svých paží a odvahu přijmout riziko. Za to, co jsme ztratili, nám společnost neustále nabízí náhražky. Běháme a cvičíme ve fitku, plaveme v chlorovaném bazénu sem a tam, pálíme ostošest na virtuální nepřátele v Counter Strike. V dalekém Japonsku už prý zcela přesedlali od skutečného sexu k tomu digitálnímu. Takže návrat k skutečným činům je důležitý. Stačí ale uvědomění mužské síly, dostačuje se stát opět „chlapákem“, bojovníkem, válečníkem a tak trochu lidoopem? Je mužský víkend, během kterého se rozpomenu na dávnou sílu ve svých pažích a kouzlo táborového ohně dostatečné na to, abychom vyřešili to, co nás pálí možná nejvíce - totiž že jsme se dostali s naším „mužským“ dobýváním světa na jeho i naše vlastní hranice?

A tak jsem začal přemýšlet nad tím, jak dál. Přestal jsem k zklamání mnoha chlapů dělat outdoory, chodit s nimi do lesa a kácet soušky. A přestal jsem hledat onu nespoutanou a dravou mužskou sílu „venku“, v novém učení, úžasných kurzech, báječných workshopech. Už před několika lety ve mě začal klíčit pocit, který se artikuloval teprve nedávno, když jsem zhlédl právě mnoha muži obdivovaný film Revenant. V něm již poněkud zestárlý DiCaprio vstává celých 156 minut pořád a pořád z mrtvých – téměř sežrán grizzlym, zamrznut v ledové řece a vyhladověn bezkalorickým lišejníkem – aby dokonal to, po čem touží, totiž pomstu. Vyšel jsem z kina do reality zábavně-nákupního centra, rozhlédl jsem se po onom ohňostroji zcela zbytečného konzumu a uvědomil si, že Amerika nám opět předkládá sice úžasně natočené, ale stále jen šidítko. Hezký sen, který nás nebolí, ale který nám zcela mylně říká, že se stačí (občas a ještě v bezpečí kina) vrátit do doby lidoopů. Porazit strom, utéct grizzlymu a zabít padoucha.

Možná že se nyní ptáte, jaká že tedy je ta cesta „mého“, ať už pravého, levého, horního nebo dolního muže? To samozřejmě nevím, přiznávám. Přiznávám to na rozdíl a natruc všeobecnému trendu inflace správných cest a zaručených diet, přehršle poradců a koučů (koneckonců jsem stále jedním z nich), přiznávám to ve svých třiašedesáti letech, kdy bych už měl být moudrý a nejméně způli osvícený. Ale také tvrdím, že moje „nevím“ není to bezradné, defétistické, mlhavě couvající z odpovědnosti, kterou každý za sebe neseme. Je to „nevím“, které je otevřené a klade otázky, které zpochybňuje trendy a módy, které se obrací dovnitř mé psýchy a tím se dostává mimo každou kmenovou duši a každé módní hnutí. Možná, že je to „nevím“ motýla, který se zrovna klube z kukly. Nebo, když budu střízlivější, nevědění té žluté kašičky uvnitř kukly, která je výsledkem rozpuštění nažrané housenky v příslib něčeho zcela jiného. Jen tak na okraj – právě transformace housenky je z našeho dnešního mužského hlediska fascinující. V oné žluté, svou beztvarostí každého muže děsící kašičce se nachází pár buněk, kolem kterých se jakoby zázrakem začne formovat zcela nová struktura tvorečka s barevnými křídly.

Možná že to, co dnešní muž potřebuje, není jedna cesta, ale vlastně tři. Ta první vede k poznání naší vlastní, vnitřní ženské stránky. To neznamená, že by se muži měli vzdát své polarity a síly. Naopak – teprve když se dovedeme pohybovat mezi svými vlastními póly – mezi jang (mužským) a jin (ženským) principem, můžeme se tehdy, když je to žádané, postavit do „celého“ muže. A v případech, kdy je zapotřebí naší emocionality, intuice nebo citu pro nuance, nemusíme tyto vlastnosti požadovat a očekávat od partnerek, ale naopak je najdeme v nás samých, a tím se vymaníme ze závislosti. A nadto ženy, se kterými žijeme, ty externí, úžasné bohyně, podpoříme.

Ta druhá cesta je obtížnější. I zde ovšem jde o spojení dvou zdánlivě protichůdných kvalit v novém muži – té malého dítěte a moudrosti zralého muže. Malé dítě je otevřené všemu i zcela novému. Ptá se na mnohdy i nesmyslné otázky. Je schopno se divit a žasnout. Věří na zázraky, které – logicky – se pak i dějí. Nestydí se za to, že ještě něco neumí, ale učí se to. A často při tom padá na nos. To sice bolí, ale dítě se dívá vpřed, nikoliv na to, čeho už dosáhlo nebo co se mu nepovedlo. Mnohý z mužů je ovšem nesmírně rád, že tuto etapu má za sebou. Má pocit, že nyní už svůj život kontroluje. Což je fatální omyl, jak ukáže příští krize nebo nakonec i smrt. Proto potřebujeme flexibilitu a zvědavost malého dítěte. A moudrý muž? Ten se dostal ze své víry v tu jednu, jedinou, tu „jeho“ pravdu do vhledu, že existuje pravd mnoho*. A ačkoliv se vždy pro jednu z nich rozhodne, neboť jinak by zůstal na místě a neudělal ani krok, toleruje pravdy jiných. A nevychýlitelně se k tomu usmívá.

Třetí cesta je ovšem ta nejtěžší. Neboť zde stojíme na zcela existenciálním rozcestí. Tisíce, možná miliony let jsme se v mužské expanzi orientovali na vnější svět. V naší buněčné paměti je uložen kód nejen objevování, ale i dobití, zabrání, vykácení, zúrodnění a zmocnění se všeho, co bylo „vně“ – tvorů, krajiny, kontinentů, přírodního bohatství celé Země a nakonec i Vesmíru. Ale čím více dobýváme, tím víc ubývá, nejen druhů, rozmanitosti, pestrosti, ale i míst na mapě, kterých se ještě můžeme zmocnit. Ta třetí cesta tedy leží v obrácení mužské expanze směrem dovnitř. Létáme na Měsíc, ale svět naší psýché neznáme. Spirituální dobrodružství nezačínají ani v peruánském pralese s ayahuascou, ani v Himálaji s guruem, ale uvnitř nás. Nebo možná v lese za řekou, tou českou.

Nedávno jsem četl cosi o údivu vědců, že se ještě nepodařilo objevit signály mimozemských civilizací. Autor se zamýšlel nad otázkou, zdali jsme ve vesmíru sami. Já mám pro mlčení ufónských civilizací svoji vlastní, privátní teorii. Od jistého stupně vývoje technologie, od určitého stádia ovládnutí okolního životního prostředí stojí takto se vyvíjející civilizace na rozcestí. Ta jedna cesta, kterou bych nazval predátorskou, vede k sebezničení v důsledku vyčerpání toho, co okolní svět může nebo i musí poskytovat. Neboť každá expanze má své přirozené hranice. Ta druhá cesta je vývojový skok. Znamená obrácení se ke svému nitru, k vnitřnímu bohatství, ke kořenům. Je to vlastně nesmírně jednoduché. V ročním cyklu jara, léta, podzimu a zimy to dělá každý rozumný tvor, každá rostlina. Jen my ne. Jen my chceme neustálé léto, růst, conquistu. Civilizace, kterým se tento skok „do nitra“ povede, asi nebudou ostošest vysílat do vesmíru své televizní pořady. Možná, že budou mít úžasnou a hlubokou spiritualitu, že budou komunikovat telepatií, že se budou navštěvovat ve snech. Kdo ví. A kdo ví, kterou cestou se dáme my.

-------------------
*Protože ale žijeme ve věku, kdy mnoho lidí zaštiťuje svoje účelové lži tak zvanými alternativními pravdami - budiž jasně řečeno, že pravda faktická je pouze jedna. To, co je mnohačetné, jsou výklady faktů, tedy ony subjektivní pravdy každého z nás.

Článek vyšel v časopise Joga dnes
Informace o seminářích s Janem najdete na www.konstelace.info