Alchymie - druhý díl

Jak žít v partnerství bez očekávání – to byla otázka, kterou jsme zkoumali příští dny semináře. Ale, co je to přesně „očekávání“? A jak se odlišuje od legitimních potřeb?

V konstelacích se ukazuje, že když jde o potřebu (jídlo, voda, vzduch, pohyb, ale i sex, doteky, pozornost...), působí naše energie, za pomocí které se ji snažíme uspokojit, podstatně víc „do šířky“. Budu-li mít hlad, vyhledám obchod, ve kterém si mohu něco koupit k jídlu, ale nebudu očekávat od specifické části ulice, že tento obchod zde bude. Prostě se po něm porozhlédnu – protože kdybych to neudělal, brzy bych asi umřel.

Naproti tomu je očekávání namířeno na jednu určitou osobu, od které – jak to zní ve slově – něco chci, na což také čekám. Čekání ovšem má jednu velikou nevýhodu. Energeticky mě to vyčerpává. Druidi u Antona (mého učitele) říkali, že pokud má nadšení hodnotu plus dvacet a smrt minus dvacet, je čekání na minus osmnáct. (To je také důvod, proč bychom neměli nikdy nikoho nechat čekat!) Zajímavé je také to, že pokud se čerstvě zamilujeme, nemáme velké očekávání – spíš jsme zvědaví na to, co přijde. Zatímco s trváním partnerství naše očekávání rostou až do okamžiku, kdy na ně resignujeme, což také často znamená, že naše partnerství je u konce.

Konstelační terapie očekávání je jednoduchá. Ale samozřejmě bolestná. Očekávání totiž patří jedině k nám samým. S tím druhým nemá vlastně co dělat. Takže je nutné se konfrontovat se svým očekáváním, obejmout ho a přijmout v něm tu část v nás, která je bez sebe, protože očekává, že ten specifický partner či ta specifická partnerka naplní onu díru, která vznikla kdysi dávno tím, že nebyla naplněna naše legitimní potřeba. Ta díra – to je černá díra ve vesmíru, která spolkne všechno, co se jí přiblíží, neboť nevznikla teď, ale kdysi, a tak ani její naplnění nelze zařídit dnes... Otázka je, zdali je vůbec léčitelná, nebo zdali není nezbytné ji jednou pro vždy akceptovat, tak jako fakt, že měříme jen metr sedmdesát, že jsme smrtelní, nebo že ke stáru šedivíme. Já vím, je to hrozné. Ale hodně to v partnerství pomůže.

No a teď ještě dvě velevýznamné konstelace o nevěře.

Nejprve nevěra muže. Stavíme jednoduchou konstelaci: On, ona, milenka (přesněji vzato prostitutka v nevěstinci).
Muž: „Já k ní (k milence) mám nakročeno. Ale je mi to nepříjemné, že to manželka vidí.“
Jan: „A co tě k ní táhne?“
Muž: „S ní si můžu dovolit být takový, jaký s manželkou ne.“
Jan: „Aha. Tak ti tam postavíme toho, kdo si to může dovolit.“
Stavíme do konstelace „Stín muže“. Ten se okamžitě a naplno otáčí k milence.
Stín: „Ta mě baví!“ Chvíli se na sebe dívají. Pak se stín otočí k manželce: „Ta taky!“
Manželka: „Mě se ten jeho stín líbí. Zajímá mě.“
Muž je chvíli zmatený. To netušil. To, co před ženou skrýval, ji zajímá a přitahuje.
Otáčí se ke svému stínu a říká mu: „Patříš ke mně.“
„Jasně,“ říká stín.
„Hmmm, hezké,“ říká manželka.
„Tak a teď jsem nezaměstnaná, to mi bere práci,“ říká prostitutka/milenka.

To snad ani není potřeba komentovat.

Druhou konstelaci stavíme na nevěru ženy. Jako milence ji stavíme mladšího „zajdu“, kterého okamžitě upoutá. I žena se k němu cítí mocně přitahovaná, říká ale, že se nemůže pohnout z místa.
„Něco mě blokuje,“ tvrdí.
„Jasně, třeba vaše děti,“ říkám a stavím jí do konstelace dvě.
Na to se muž otočí víc na děti a ty na něj. Žena je ale ještě víc svázaná. Delší dobu se nic neděje, neboť je jasné, že mladý milenec nebude dělat žádné velké kroky k ženě – ta by musela přijít k němu a otevřít se mu.

Barbora staví za ženu jinou ženu, která představuje „ty (ženy) které to znají“.
To radikálně mění situaci. Žena vyroste a zkrásní, neboť už nemá strach. Stává se z ní kněžka lásky, jejíž úkol je zasvětit „mladého“. Ten k ní teď může přijít, jako ten, kdo hledá zasvěcení. Její muž se na ni obdivně (!) dívá, neboť zkrásněla i pro něho. On je její muž a tím nyní může zůstat. Dítě-kluk se dívá na tátu, dítě-dívka na mámu. Všichni jsou velice spokojeni.

Zdá se vám to nemorální? Jistě to neodpovídá 99% současných nevěr. Muže v jeho naučené roli „vlastníka“ ženy to pobuřuje, ženu, jež si to, co jsme v konstelaci viděli, nedovolí, asi také. A přesto – po konstelaci zavládlo téměř posvátné ticho. A pak už jsme museli na oběd... a odpoledne jsme se rozjeli domů. Ale žítkovské bohyně (Bohyně?) nám snad mávaly. Určitě ví, jak mnohé z toho, co jsme v „Alchymii“ prožili, bolí. A ještě bude bolet, léta, možná desetiletí. Ale vývoj a s ním i naše proměna z nenažraných rozpačitých housenek v krásné motýly se nedá zastavit. Tak (si) držme palce.

Krásné dny se stínem i s bohyněmi přeje
Jan

Alchymie vztahů v Žítkové (První část)

Minulý týden se uskutečnil v pořadí už čtvrtý seminář o nových cestách v partnerských vztazích, společně vedený Barborou Nádvorníkovou a mnou. Poprvé jsme rezidovali s třicítkou účastníků v krásném prostředí Bílých Karpat v hotelu Kopanice v Žítkové, tedy v kraji žen-léčitelek (případně také trochu čarodějek), tak zvaných žítkovských bohyň. A poprvé jsme také vedli seminář jako bývalí, nyní už dva roky rozešlí partneři, v přítomnosti a za úžasné pomoci Honzy, současného partnera Barbory a mého přítele. Takže se naši drazí účastníci mohli „live“ účastnit našeho zpracovávání partnerských a post-partnerských situací. Jak a zdali se nám to podařilo, nechť posoudí bozi (a místní bohyně :-); zde bych chtěl popsat některé důležité vhledy ze semináře a z konstelací, které jsme na semináři viděli.

Začali jsme ve čtvrtek odpoledne hledáním vztahových témat, které námi hýbají. Jsem přesvědčen, že poměrně přesné formulování otázek, které se sebou sice cítěné, ale nevyřčené nosíme, nám může pomoci si jich vůbec všimnout a vyslovit je. Nejen na nějakém workshopu, ale možná dokonce i před partnerem nebo partnerkou. Hledání témat jsme prováděli v menších mužských a ženských skupinkách, takže u následujících výsledků poznamenávám, zdali šlo o „mužskou“ nebo „ženskou“ otázku, i když je jasné, že mnoho z nich jsou aktuální jak pro muže, tak i pro opačné pohlaví:

● Jak milovat bez očekávání? (Otázka mužů)
● Jak rozpoznat své potřeby (a mimo jiné také rozeznat, zdali jde o legitimní potřebu nebo pouze o očekávání) a nebát se, se o ně přihlásit? (Otázka mužů)
● Jak je to s nevěrou ve vztahu a je rozdíl mezi nevěrou muže a ženy? (Otázka žen)
● Do jaké míry je správné, (stále) partnerovi ustupovat? (Také otázka žen)
● Jak uspořádat vztah k matce a jak se tento plete do vztahu k ženě? (Muži)
● Jak umožnit muži, aby už konečně byl muž? (Otázka žen, to „už konečně“ sice nezaznělo, ale já ho tam slyše)
A s tou předchozí souvisí i podobná otázka: Jak zůstat v ženské roli a nepřebírat partnerovi jeho vnitřního „muže“?
● Jak se otevřít muži, aby se toho nelekl a neutekl? (To je jasné, od koho!)
● Jak zajistit nebo dokonce znovu obnovit jiskření v dlouhodobém vztahu? (Muži)
● Jak rozpoznat, že je vztah už ale opravdu u konce, mrtvý, „over“? (Muži!)
A ještě hrstka dalších otázek...

Už několik let zastávám názor, že se jako společnost (alespoň ti lidé, které znám a se kterými i pracuji na seminářích) nacházíme v čase změn a přechodu z jednoho paradigmatu, totiž z toho patriarchálního, do druhého, kterým doufejme nebude opět nějaký matriarchát, ale éra slučování vyhraněných protikladů při současném zachování polarit. Proto nelze dávat na otázky všeobecně platné odpovědi. A to ani na stejné otázky, položené rozličnými lidmi v rozličnou dobu. Uvědomujeme si, že „realita“ je cosi jako štos palačinek, kde každá z nich představuje jistou její úroveň, ve které platí v mnohém odlišné pravdy. Takže, budu-li nyní některé z otázek komentovat (netroufám si říci „odpovídat“), budu to dělat při vědomí neúplnosti a nevýlučnosti a hlavně v toleranci k zcela opačným názorům.

Začněme jednou docela archetypální konstelací na téma konfliktů mezi matkou a manželkou jednoho účastníka. Konstelace nám ukázala pro někoho docela překvapivé řešení: Smrt. Ale netřeba se obávat, nejde o smrt jedné z žen :-). Jde o setkání muže se smrtí a jeho schopnost, naučit se rozlišovat mezi třemi, pro něho nesmírně důležitými ženami, kterými v pořadí objevení se na scéně mužova života jsou Matka, Milenka a Smrt. Přičemž z milenky se, pokud bude mít s mužem děti, stává opět matka (a v tom vězí další problém). Dovolím si citovat sebe sama z právě začaté knihy o potřebě nového mužského mýtu:
Pokud se muž nenaučí rozlišovat mezi těmito třemi ženami (matka, milenka/manželka a smrt), koleduje si o vážné problémy ve vztahu, a to nejen ke své partnerce, ale k ženám všeobecně. Ke všem třem má totiž sice podobný ambivalentní vztah, ale ke každé z nich v detailu jiný: Matku miluje jako syn a má z ní hrůzu, neboť ho, aspoň v raném dětství, ovládá. Milenku miluje sexuálně zabarvenou vášní, má z ní ale hrůzu, neboť ho vysiluje. Smrt ho přitahuje – muž touží po rozpuštění se, po absolutnu či nirváně, má z ní ale hrůzu, neboť ho zároveň zabíjí. Pokud tedy neví, kdo je kdo, bude se mu strach z ovládání a strach z konce plést do partnerství, což ho oslabí natolik, že nebude s to čelit tomu, o co v partnerství a sexu jde – totiž nenechat se vyčerpat.

A opravdu, pokud muž, jehož matka a milenka/manželka se hádají, se bude, ať už střídavě či trvale, stavět na tu či onu stranu, a pokud nebude ve své síle a středu, bude trpět, neboť nebude stát pevně. Budou v něm hlodat výčitky vždy té druhé strany. Teprve muž, který se naučí „vyjíždět na moře“, tj. setkávat se se smrtí, tedy se svojí „třetí ženou“, získá pevnost a nevychýlitelnost, jež mu umožní, rozlišit, která práva náleží jeho manželce a která matce.

Tady uděláme pro dnešek konec (tak jako v Žítkové); na dalších pár otázek se podíváme v druhé části za několik dní.

Hezké dny vám přeje
Jan.

Deset důvodů, proč potřebujeme „mužskou mytologii“

Minimálně od nástupu racionalismu (osvícenectví) je mytologický přístup ke světu vnímán jako dětinský a nevědecký; mýty a bohy nelze logicky dokázat a exaktně vyměřit a tudíž se této oblasti lidské psýché upírá důležitost. Mytologie a náboženství jsou vnímány jako to, co kdosi dávno vymyslel, aby mohl snáze uplatňovat svoji moc a vodit za nos druhé. Tak nám to alespoň bylo vštěpováno nejen socialistickými, ale především vědecky orientovanými otci a učiteli. To však zcela odporuje naší přirozené potřebě, mít možnost se vztahovat k něčemu většímu, co je zakotveno v archetypech a kolektivním (ne)vědomí. Život, na jehož konci stojí sice nevyhnutelná, ale bez mýtů a smysluplného poslání nesmyslná, „mechanická“ smrt, je podstatně hůř snesitelný, než život, ve kterém nám mýty a vzory ukazují vyšší smysl a cestu k jeho naplnění. Jak už C. G. Jung rozpoznal, jsou mýty, hrdinové a bozi výrazem bytostné potřeby naší psýché, vztahovat se nejen k něčemu, co ji a náš individuální život přesahuje, ale co je také v souladu s prastarou strukturou lidské duše, s tím, co lze nazvat kolektivní pod- nebo nevědomí. Proto jsem náhodně sebral deset konkrétních důvodů, proč se mi zdá návrat k mytologii mytologie nesmírně důležitý, především znovuobjevení specificky mužské, tj. „hrdinské“ mytologie. To vše samozřejmě aniž bychom negovali racionální a vědecky fundovaný přístup ke světu. Výčet si nečiní nároky na úplnost či řazení podle důležitosti.

1. Důvěra
Můj dědeček vyprávěl, že se za jeho mládí na vesnici ještě stvrzovaly všechny smlouvy stiskem ruky („plácnutím“), a papírového vyhotovení nebylo třeba. Právníci tak byli zcela zbyteční. Ráj na zemi? „Ti chlapi,“ říkal, „by si nedovolili před společným Bohem lhát.“ My muži nutně potřebujeme to, co nás všechny spojuje a co je větší, než my sami. K tomu pak máme důvěru a ta se odráží v důvěře i mezi muži.

2. Cítění
U C. G. Junga je „numen“ výraz, označující prožitek božstva, onu neosobní (nebo nadosobní) magickou sílu, jejíž přítomnost nám ježí chloupky v zátylku a naplňuje nás posvátným pocitem. Tento prožitek otevírá duši muže pro hlubší pocity, než jsou ty „obyčejné“, každodenní emoce. Je jako dýchací přístroj, umožňující muži-potápěči cestu dolů, do neznámého světa své duše, k intuici a podvědomí.

3. Smrt
„Smrti se nebojím, jen umírání“, říkají muži často. Jenže z hospiců a nemocnic zní, jak těžce se muži vyrovnávají se smrtí. Možná, že jeden z důvodů vězí v tom, že smrt a ne-bytí jsou tak „velké“, že se nedají logicky obsáhnout a racionálně pochopit. Nezralí muži to, co se nedá popsat, vytěsňují, a tak se potkávají se smrtí naprosto nepřipraveni. Teprve setkání s mýtem – tedy s tím, co je tak velké, že se to vymyká logickému uchopení, nás učí akceptovat „to velké“ aniž bychom tomu „rozuměli“ a tím nám ulehčuje přijetí (nikoliv porozumění!) smrti.

4. Smysl
Prakticky každá mužská mytologie se zabývá vztahem k ženě a k lidstvu/dětem. Určuje smysl bytí muže v relaci k těmto „jiným“. Mužská mytologie tedy nejen že zjemňuje muže, ale poskytuje mu i odpovědi na otázku „Proč jsem tady?“ a „Jak mám žít v souladu s celkem?“.

5. Vzor
Během krize důvěry k otcům (tato krize je v pubertě a s ní spojené fázi zpochybňování všeho nevyhnutelná) jsou „hrdinské“ tj. mužské mýty to, co nás nenechá zanevřít na muže. Archetypálně „správné“ mytologické vzory působí jako účinný protijed proti „módním“, pokřiveným vzorům (např. z pop-kultury).

6. Stáří
Mytologické postavy působí nejen svojí silou a hrdinstvím, ale také svou moudrostí a stářím. Spojení stáří (přičemž toto netřeba vždy chápat jako vysoký věk, ale i jako vyspělost a vědomé přijetí cyklického času) a moudrosti se s vynálezem instituce důchodu zhroutilo. Odsun z vykonávaného zaměstnání/povolání do ostatními spoluobčany nuceně financovaného „nicnedělání“ má za následek, že staří lidé se pro okolní společnost stávají zátěží, nikoliv užitkem. Mytologie nás učí, že stáří nemusí znamenat bezmoc a zmar. Tím dostává i pro mladší muže stárnutí a stáří pozitivní charakter.

7. Bolest
Každý mužský mýtus je spojen s obětí a bolestí. Tato je však, na rozdíl od „normálního“, neuvědomělého utrpení, prožívána jako smysluplná a přinášející odměnu. Krize, bolest, neúspěch či dokonce (zdánlivá) porážka pro mytologicky žijícího muže pak neznamenají takovou katastrofu, jako pro někoho, kdo své mýty nezná.

8. Láska
Mužské mýty učí rozlišovat muže mezi třemi nejdůležitějšími ženami v jeho životě, jež zároveň představují tři podoby Velké Bohyně: mezi Matkou, Milenkou a Smrtí (ta poslední je návrat k jiné podobě Matky – k té, která život nedává, ale bere). Tím se muž dostává do kontaktu se svojí vnitřní „Bohyní“ – s vlastním ženským principem, a to aniž by se stal zženštilým. Takový muž má větší šanci milovat bez závislosti na některém z těchto třech aspektů (tj. na náklonnosti/péči, na tělesnosti/sexu nebo na destrukci/negaci).

9. Síla
„Víra hory přenáší“, říká se. Jenže nový muž už nechce věřit, ale vědět, cítit, prožít. Chce zkušenost, nikoliv teorii. Prožitek archetypicky správného mýtu, spojeného ještě navíc s přírodou, s ostatními muži, se Sluncem, Měsícem a hvězdami, s lesem a řekou, mořem a bouří ho naplňuje onou zvláštní, mytickou a nezvratitelnou jistotou, která rozptyluje jeho existenciální pochybnosti a tím mu dává neobyčejnou sílu.

10. Ženy
Ženy už desetiletí velice vědomě pracují na své vlastní, ženské mytologii. Obracejí se k Bohyni, naslouchají mýtům o Inanně, Kálí, Máří Magdaléně, podnikají cesty do bájného Avalonu či na Krétu s jejími minojskými chrámy. Uvědomují si chybění menstruačních rituálů a vyprávění matek dcerám o ženách-bohyních. V mytologickém směru jsou čím dál aktivnější, což jim dává stále větší magickou převahu nad muži. Nebylo by na čase, podobně jak to udělal Toman a Lesní panna, „vyrovnávat v plavném skoku“? A to, tentokrát, bez strachu z podobného konce, který postihl zhrzeného Tomana?

Hezký mytologicky naplněný den s mnoha zázraky vám přeje
Jan

"Náš dnešní problém spočívá v tom, že ve jménu "objektivity" zacházíme se smysly pozorovatelnými jevy odděleně od jejich mytologické složky, kterou považujeme za čistě subjektivní. Tím skutečnosti vytrháváme její živé srdce a spokojujeme se s prázdnou slupkou, která nám zbyde poté, co vyloučíme ze svého experimentálního světa božstva." Jeremy Naydler, Chrám kosmu, Volvox Globator 1999. Výborná kniha přibližující nejen staroegyptskou mytologii...

--------------
3. a 4. ledna 2015 se uskuteční konstelačně-mytologický dvoudenní seminář vedený Janem na téma "Mytologie muže". Informace a přihlášky na www.konstelace.info/info-mytomuzi.html

Vystup z příběhu a vstup do rituálního divadla?

Recenze divadelně-tanečního projektu „VYSTUP Z PŘÍBĚHU“ Evy Bergerové & co.

Když jsem byl čtyři dny před premiérou pozván, abych se podíval do Strašnického divadla na zkoušku, musel jsem na onu kardinální otázku „Tak co?“ po víc než hodině „dívání se“ začít: „No, zajímavé…“ Což bylo kvitováno poznámkou jednoho člena skupiny: „Tak tohle říkám vždy, když se mi to nelíbí…“ Přiznám se, že jsem se cítil tak trochu odhalen – z tohoto „rituálně-tanečního divadla“ jsem byl v úterý opravdu na rozpacích. Jenže mezitím, jako obvykle, se na poslední chvíli ještě „máklo“, a v pátek při premiéře bylo vše jinak. Ta věc funguje!

VYSTUP Z PŘÍBĚHU je cosi mezi tancem pěti rytmů, divadlem, bojovým uměním, rituální podívanou a v neposlední řadě pokusem o zatažení diváků do „nepříběhu“. Pokus byl úspěšný – téměř všech padesát pozvaných návštěvníků spontánně a ještě hodinu po „konci“ tancovalo jak zběsilí. Ale vezměme to popořadě.

„Já už nemám chuť inscenovat příběhy“, říká Eva Bergerová (dříve ředitelka Strašnického divadla a nyní jednou nohou v Divadle Komedie a druhou v Holandsku). Tomu rozumím. I já jsem se za poslední dva roky setkal s několika divadelními projekty, které všechny spojovala nechuť na klasický „špektákl“, kde herci cosi předvádějí a diváci totéž s větším či menším nadšením konzumují. Dřívější, tedy hooodně dřívější divadlo bylo vždy spojeno s třemi, pro naší psyché nesmírně důležitými pojmy: S mystériem, katarzí a metanoiou, tedy se změnou smýšlení skrze hluboký, empatický vhled. Prožitek těchto třech stavů nejen že léčí psýchu a tělo, ale také, aspoň podle Aristotela, je nesmírně společensky důležitý, neboť propojuje diváky s tím, co je větší. Tím se v polis (obci) koriguje přílišná individualita a nedostatek pocitu odpovědnosti za věci veřejné, tedy za celek. Přesně totéž se děje v systemických konstelacích.

Jenže divadlo není seminář osobního rozvoje a tak na cestě k účinnému rituálu na prknech znamenajících svět existuje pár překážek.

Ta první z nich vězí v pasivitě diváků. Zdá se, že pokud „štyk“ nepracuje od začátku na průběžném propojování diváků a herců, už není možné ke konci „představení“ diváky do dění zatáhnout tak, aby se udál společný rituál. Vždyť jsme to viděli v našem projektu „Škoda 1981“, kde jsme po hodině divadla chtěli, vcelku logicky, divadelně neřešitelné otázky vyřešit pomocí rituálu konstelačního. Ten však narazil na nesmírnou pohodlnost a zdrženlivost většiny dnešních diváků. „Normální“ člověk, pokud je mu umožněno vklouznout v přítmí hlediště do pasivity, už z ní nerad vychází. Je sice „korektní“ – nehází rajčaty po hercích, nepíská a nebučí a vlastně se snaží plnit očekávání herců a pěkně jim na konci zatleskat, ale na účast v rituálu není, až na výjimky, připraven. Ukazuje se, že je nutné ho od začátku jemně sice, nicméně promyšleně a důsledně zatahovat do rituálního prostoru jeviště, a to tak, že se nevyleká. Což určitě není lehké.

Druhý obtíž „rituálního divadla“ spočívá v tom, že každý rituál musí mít účel. Tento, jak je lehce pochopitelné, nemůže spočívat jen v zábavě, neboť pak se nám nepodaří spojit se s tím, co za rituálem stojí a k čemu rituál promlouvá – a tím je „to větší“. Z toho vyplývá, že rituál nikdy nemůže být samoúčelem, „l’art pour l’art“, a dokonce, že ani pochopení čehosi nemůže být jeho jediným cílem. To větší se totiž právě našemu pochopení vzpírá. V rituálním divadle je tedy mindfuck, abych zde použil výraz mého indického spirituálního mistra, zcela mimo.

Tento problém vyřešil tým kolem Evy elegantně – až na tři (důležité a hluboké!) textíky se vše odehrávalo nonverbálně. Po páteční premiéře pro mě ovšem zůstává otázkou, zdali je možné spojit tucty malých rituálů do jednoho „vystoupení z příběhu“. Je na uváženou, zdali jistá roztříštěnost celku, tedy jednoho mega-rituálu, na řadu mini-rituálů netorpeduje deklarovaný záměr zatažení diváků do dění. Jinak řečeno: Do kterého z těch malých příběhů má být divák zatažen? V této souvislosti by večeru možná prospěla i větší choreografická koncentrovanost na jedno místo v jednom okamžiku. Mé rituální srdce si v těch dlouhých chvílích, kdy se všech šest protagonistů pohybovalo současně (ale ne synchronně), usilovně přálo, aby tento pohyb, pokud se vůbec děje, podporoval centrum dění. A totéž platí o stále neměnném světle. I s ním lze rituálně pracovat.

Třetí kámen úrazu v podobných projektech bývá jakási ikonoklastická, tedy destruktivní tendence autorů, rozbít nenáviděnou „story“. K tomu mi vždy v mysli vytane můj profesor výtvarného umění Georg Baselitz, u něhož jsem měl možnost čtyři semestry studovat. „Nenávidím příběh v obraze,“ vykládal nám, „neboť pozorovatel je jím uchvácen a odvlečen do jeho výkladu, tedy pryč od obrazu samého. Na druhé straně,“ pokračoval, „nemá abstrakce typu Pollocka žádnou přirozenou strukturu. Ta je samozřejmě důležitá, protože svět není rozplizlý, bez struktury. Tvary jsou specifické tvary a to nikoliv libovolné.“ Jeho „geniální“ řešení tohoto dilematu spočívalo v tom, že maloval figurálně, ale vzhůru nohama. Jenže výsledkem bylo, že na jeho výstavě se lidé na jeho obrazy… dívali tak, že kroutili hlavu, až je viděli „správně“.

Tím chci říci, že výstup z příběhu, jeho de-strukturování, se může podařit jen do určité míry. Naše mysl se chce orientovat dokonce i na cestě do mystéria. A kontroly se chceme vzdávat kontrolovaně, jinak nám hrozí psychospirituální krize nebo, v lepším případě, projevíme nezájem. Je-li totiž nepochopitelna příliš mnoho, začne se nedostávat pocitové identifikace. Mezi rozbitím příběhu a jeho (nutnou) srozumitelností je třeba zachovat velice křehkou rovnováhu. Zde se myslím povedl Evě a spol. malý zázrak. Zatímco první třetina působila ještě poněkud „esotericky-protancovaně“, s pokračujícím časem nabýval večer spádu a smyslnosti, a závěrečná taneční oslava života a radosti, celebrovaná téměř všemi přítomnými, dokazovala, že experiment zůstal srozumitelný.

Je až s podivem, do jak zajímavých končin se dostane šest lidí, z nichž jen dvě ženy (Eva Bergerová a Lada Jelínková) jsou na divadelních prknech profesionálky, když si umanou, že půjdou jinými cestami, než dnešní, na zábavu koncentrované divadlo. Moje úplně propocené tričko, bušící, šťastné srdce a krásně prázdná hlava toho v pátek byly důkazem. A premiérové publikum? Včera jsem si uvědomil, že rituály lze nejlépe dělat s diváky, kteří jsou ochotni cítit, kteří se nebojí se ukázat, vystavit se a se kterými je potěšení, jít až na (nebo dokonce za?) hranu. Klobouk dolů!

Hezké dny přeje
Jan.

---------
VYSTUP Z PŘÍBĚHU. STOP OUR STORIES. Strašnické divadlo 4. 7., velký sál v 19:30. S Evou Bergerovou, Kačkou Kemelovou, Ladou Jelínkovou, Mildou Peškem, Caseym Mahonym, Láďou Vávrou, Paulinou Dobosz a Saryem van Lakerveldem. Plánovaná další představení na podzim 2014. Fotky: Jan

Vnitřní dítě - aneb: Jak vyléčit svého dospělého

Několik dní po semináři „Vnitřní dítě v konstelacích“ jsem se rozhodl sepsat pár poznatků, které se častěji v podobných seminářích ukazují. Doufám, že toto shrnutí bude někomu prospěšné, už jen, protože skvělá knížka Johna Bradshawa „Návrat domů“, ve které líčí detailně cesty komunikace a uzdravení vnitřního dítěte, je už dlouho rozebraná.* Nuže tedy – o čem je řeč, bavíme-li se o „vnitřním dítěti“?

Boží dítě

Když jsme se narodili, přišla většina z nás na svět jako zářící, malá a zcela nepopsaná bytůstka, jako tak zvané „boží dítě“. Bohužel hned po porodu (u některých už v prenatální fázi) na nás začalo útočit nepřátelské či pouze necitlivé okolí, třeba v osobě porodníka, který nás zvedl za nožičky a plácl po prdelce, aby se naším řevem „plíce pěkně rozvinuly“. Pak nás hned měřili a vážili – jako kdyby to nemohlo chvíli počkat. Následovala celá řada podobných šoků. V důsledku toho jsme si vytvořili různé obranné mechanismy, ať už se jim odborně říká disociace (odštěpení), vytěsnění, regrese nebo konverze-somatizace (převedení psychického napětí do těla) a další a další psychické strategie, které sloužily k tomu, abychom přežili. V průběhu „braní rozumu“ jsme také často slýchali věty typu: „tomu ještě nerozumíš“, „na to jsi ještě malý“ nebo „já mám teď důležitější věci na práci, než tvé pitomé otázky“, takže jsme se rozhodli, že nejlepší bude, stát se dospělým tak rychle, jak to jen jde.

V tomto procesu dospívání jsme většinu kvalit našeho vnitřního božského dítěte buď zapomněli, nebo jsme je museli opustit, neboť nepasovaly do obrazu rozumného, své okolí více-méně úspěšně kontrolujícího dospělého. Rád bych uvedl pár příkladů těchto úžasných „dětských“ vlastností, na které si stále ještě můžeme vzpomenout:
▪ Hravost
▪ Zvídavost, údiv, úžas
▪ Schopnost učit se tak, že nás to nesmírně bavilo
▪ Magické schopnosti a mytologické vnímání světa (např. skrze pohádky!)
▪ Kreativita, ničím necenzurovaná tvořivá síla a vynalézavost
▪ Pružnost. Ty pády!!! ... a usnuli jsme kdekoliv, i v pozici, ze které bychom dnes už nevstali!
▪ Jedinečnost, za kterou jsme se nestyděli...
atd.

Zraněné dítě

Nejen již zmíněný Bradshaw, ale i další psychologové vycházejí z toho, že v průběhu dětství se „boží“ dítě traumatizovalo a proměnilo se ve „zraněné dítě“. (Viz horní obrázek)
Jeho projevy jsou například:
▪ Závislost (ať už na osobách – často na partnerech, nebo na látkách či činnostech)
▪ Narcismus, egoismus, chamtivost, touha se stále předvádět a získávat pozornost
▪ Nedůvěra, podezíravost a z ní plynoucí touha po kontrole okolí
▪ Vytváření a stálé opakování negativních pocitů a situací včetně sebedestruktivního jednání
▪ Poruchy intimity, sexuální poruchy, chorobný stud
▪ Odmítání autorit a neschopnost nechat se vést
▪ Prázdnota, deprese, apatie...

Právě tuto část své psýchy může dospělý klient vyléčit tím, že se jejím potřebám, tedy potřebám svého vnitřního, zraněného dítěte začne věnovat. Na to existuje několik účinných metod a technik – Bradshaw doporučuje jakýsi dialog mezi „všemocným dospělým“ a zraněným dítětem. Nejprve je ovšem nutné, se k zapomenutým a vytěsněným zážitkům z dětství vůbec dostat. Postupujeme-li po časové ose zpátky do doby, kdy jsme byli malí a sledujeme-li bedlivě všechny pocity a obrazy, které se vynořují, dospějeme k neuspokojeným potřebám a dávno zapomenutým strachům našeho zraněného dítěte, které je možné z pozice silného a stabilního dospělého vyléčit. Našemu vnitřnímu zraněnému a „zamrzlému“ dítěti bychom měli slíbit, že teď už na něj budeme dávat pozor, že budeme dbát na jeho legitimní potřeby, a že může relaxovat, protože nebezpečí pominulo.

Tato cesta má ovšem mnohá úskalí. Pokud vyjdeme z modelu, ve kterém je boží dítě ukryto kdesi v našem nitru pod obranným krunýřem, vytvořeným skrze všechny ty šoky a rány, je jasné, že se můžeme opět a velice bolestně setkat s tím, co nás ohrožovalo a zraňovalo. Proto nejen Bradshaw doporučuje jít tuto cestu s terapeutickým doprovodem – hrozí totiž nebezpečí opětovné retraumatizace, tedy náhlého vynoření zapomenutých nebo nezpracovaných traumat. (Viz obr.)

V systemických konstelacích se ovšem často ukazuje poněkud jiná situace. (Viz dolejší obr.) Postavíme-li pro (dospělého) klienta, který si přijde vyléčit své „zraněné dítě“, konstelaci v níž stojí on a jeho (ať už jakékoliv) vnitřní dítě, ukáže se, že nikoliv dospělý by měl léčit dítě, ale že je tomu naopak. Dítě se často velice pobaveně dívá na dospělého a diví se, proč se tak mračí. Vůbec nechápe, že se dospělému nedaří si hrát, užívat si svého života a být veselý. Chtělo by dospělému ukázat, co všechno lze dělat, jen kdyby si ho dospělý všiml. Vypadá to opravdu tak, že jsme to my, tedy ten dospělý v nás, který je zraněný, zatímco vnitřní dítě přímo čeká na to, až mu bude smět pomoci. Třeba tím, že ho naučí, jak nebrat věci smrtelně vážně a jak si v deset hodin rozbít koleno (strašné) a už v jedenáct na to úplně zapomenout při cukrové vatě (krásně lepkavé).

Kam se tedy v takové konstelaci podělo ono „zraněné dítě“? Nevím, ale v mnoha případech (existují určitě také výjimky...) se zdá konstelační proces jaksi „bezpečnější“, neboť se vůbec nestará o traumatizovanou část, ale spojuje přímo boží dítě s poněkud škarohlídským dospělým, jehož jediný opravdu rozumný krok by byl, nechat se svým vnitřním dítětem vést. Nechat se jím pozvat na výlet, udělat s ním nějakou pitomost (z dospěláckého hlediska), riskovat sladkostmi zkažený žaludek a nechat všechny myšlenky typu: „To se nedělá“ nebo „Co by řekli lidé“ stranou. Naopak se podívat, jak často děláme věci jen proto, protože jsme přesvědčeni, že „To holt musíme“. Každopádně jsme na semináři takto docílili několika srdce otevírajících výsledků...

Hezký a úplně boží den vám přeje
Jan

------------
*Ale prý je někde na webu ke stažení...

Pět nových předmětů, které by se měly vyučovat

Nedávno jsem četl na německém serveru článek, nadepsaný: „Proč potřebuje Rusko nepřátele?“*. Jeho autor, korespondent v Moskvě, se zamýšlel nad jednostrannou a na šíření nenávisti vůči západu zaměřenou státní propagandu, které už zjevně spousta lidí věří. Přitom by právě Rusové, v neblahé paměti komunistické státní propagandy, měli být vůči hlásání pravdy, té jediné, podezřívavější. Očekával jsem, že článek odpoví na v úvodu položenou otázku, už proto, že líčení ruské mediální situace mi nějak připomnělo agresivní náladu Němců během éry nacionálního socialismu. Jenže – odpověď nepřišla. Namísto toho autor pouze popsal fenomén zkreslování a falšování reality skrze ruská media a jakoby bezradně skončil uprostřed myšlenky.

Přitom s trochou psychologie a systemického vzdělání lze na výše uvedenou otázku dát celkem logickou odpověď. Jeden z klíčů k pochopení předválečného Německa, USA od éry Nixona, nebo současného Putinova Ruska (a mnoha dalších zemí) leží v psychologii národů. To už ukázal Bert Hellinger ve velice působivém vystoupení u příležitosti své druhé návštěvy v Praze. Nesmírně emotivní konstelace s mnoha národy Evropy skončila překvapením – Bert postavil Rusko na vyvýšené místo a nechal všechny ostatní uznat jeho roli a především jeho 23 milionů válečných obětí (Německo 7,5 milionu).

Takže odpověď na zmíněnou otázku je nasnadě – kdykoliv je národ nebo stát neuznaný, přehlídnutý, vyloučený nebo ponížený, je jeho reakce – podobně jako je tomu u jednotlivců – agresivní, nenávistná a zlovolná. Vynalezne (jedno kde) protivníky, vytvoří nepřátele, a jde, jako celek, do zástupné války. To vše zcela obdobně, jako se „pomstí“ z rodinné paměti vymazaný dědeček-alkoholik, neuznaná dementní prababička nebo při porodu zemřelý a zamlčovaný bráška. Neboť „každý, kdo patří k systému, musí být uznán“ – to platí i na mezistátní úrovni. Pokud se tak nestane, hrozí katastrofa.

Tak to bylo s Německem po prohrané první světové válce, následované nesplatitelnými a ponižujícími reparacemi, nebo s USA po prohraná válce ve Vietnamu, která odstartovala proměnu této velké a původně demokratické země ve „světového policistu“. A Rusko? Rozpad SSSR a následné arogantní vítězství globálního kapitalismu představuje v psychice Rusů takové trauma, že bychom se měli modlit, aby toto ponížení a vyloučení nedovedlo Rusko do války „se všemi“. Bohužel ani Amerika, ani Evropa stále ještě neuvažuje psychologicky a systemicky, vhledy podobného charakteru nenajdete ani na školách, ani na univerzitách, a tak můžeme očekávat další a další katastrofy. Lze se jich vyvarovat? Nevím, snad ano.

Pokud chceme v našem zbraněmi, penězi a lidmi přecpaném světě jednadvacátého století přežít, potřebovali bychom už na základní škole pár předmětů, které v osnovách chybí. Klidně bych kvůli nim obětoval i nějakého toho biflovaného Havlíčka či Archiméda. Byly by to takové nějaké Předměty Záchrany Lidstva (PéZetEl). Už vidím pana ředitele, jak mluví do školního rozhlasu: Milá dítka, angličtina je dobrá, matyka taky, ale pokud se nenaučíte TOTO, tak jsme všichni v pr... Počítám s vámi!

Takže bych si dovolil pár těchto záchranných předmětů navrhnout:

1. Psychologie systémů. Viz výše. Tento předmět zahrnuje systemické zákonitosti rodiny, společnosti, státu a společenství států. Cíl je, naučit se každého, kdo k tomu patří, uctít a nevylučovat (viz např. cikány).

2. Praktická spiritualita. Předmět věnující se tomu, co nás přesahuje (duše). Dále otázkám, jak se tato duše potkává s Univerzem (či s Velkou duší), jak se to v dennodenním životě projevuje (intuice, hlasy, vedení, osvícení), a jak je možno duši rozvíjet a udržet zdravou (meditace, kontemplace, naučit se jí rozumět atd.). Neboť – ve zdravé duši zdravé tělo! Vsadím se, že by toto byla nejúčinnější drogová profylaxe.

3. Celostní ekologie. Veledůležitý předmět, ve kterém by se učilo, že jsme nikoliv vládci přírody, ale její součást. V první dvouhodině by se promítl „Avatar“. V dalších hodinách by poté byla dítka vedena k poznání, že příroda je větší, proto ji nelze „zachraňovat“, ale pouze uctívat. Současné excesy rabování jejích darů by asi brzo přestaly...

4. Mytologické vnímání. To je, jak mnoho mých čtenářů ví, můj oblíbený předmět. Mytologické vnímání však musí být učeno jako partner a doplněk logického vnímání, jinak se dostaneme opět do tmářství a středověku. Naproti tomu, učíme-li pouze logické (tedy vědecké) vnímání tak jako teď, zmizí nakonec jakákoliv etika a my se opět dostaneme... ano, do tmářství a středověku. To bohužel klucí ze „Sysyfa“ nechápou (a nepochopí).

5. A nakonec – to vůbec nevím, jak nazvat. Možná podle Ovida „Umění milovat“, tedy „rady pro muže a ženy, jak najít lásku a jak si ji udržet“. Bylo by to o mužském a ženském principu. O nástrahách v hraní „rolí“ a nebezpečí vzájemného nepochopení. O sexu, ale ne o tom z internetu. O kráse těla. A samozřejmě o lásce, která je všude, ve všem, v každém.

Ach jo, jsem asi utopista. Ale také člověk, jehož naděje neumírá ... „I have a dream“. Takže ... nemá někdo náhodou číslo na ministra školství?

Hezký den přeje
Jan.

----------
*http://www.deutschlandfunk.de/zwischenruf-aus-moskau-warum-braucht-das-freie-russland.1818.de.html?dram:article_id=289012

P.S.: Čím více o tom přemýšlím, tím více "předmětů" mi napadá: Tak třeba cosi, co by se mohlo po staru jmenovat "Civilní obrana" a kde by se děti učily, jak odolávat manipulaci reklamy.

Proč mě nevěsty neberou

Fake znamená česky podvod, ovšem takový jemnější. Fake je spíš „vylepšení reality falšováním“. O tom jsem se nedávno bavil s Alešem na FB. Pod videem, na kterém byly noční a zrychlené záběry Říma (krásné), ale s uměle přidělanou hvězdnou oblohou (také krásná), jsem lakonicky a v pozdních nočních hodinách (a samozřejmě vysedávajíc před počítačem) napsal:
„Bohužel trik. Ty hvězdy na noční obloze jsou tam přimontovány, nikde už v našich velkoměstech takto nejsou vidět a už vůbec ne tak nízko nad obzorem. Ale toho si generace, která noci prožívá před počítačem, už nevšimne. Takže sice hezký, ale fake.“

Příští ráno jsem se dočkal odpovědi:
„Jane, a krásně nalíčená mladá žena od vizážisty není podvod? A jak můžete házet do jednoho pytle celou jednu generaci? Proč jste tak zapšklý?“
A mám to. Jsem zapšklý dědek, který jen kritizuje vše, co je krásné?

No, ne tak úplně. Ano, vizážisty a -tky moc nemusím. Zato miluji nenalíčené ženy, ty krásné i ty, jež jsou podle našich podivných, billboardových kritérií údajně méně krásné. Ty jsou o to osobitější... No dobře, slevím, snad trochu rtěnky, jemně růže na ty delikátní prohlubně pod lícními kostmi a malinko kajál na očíčka nebude na škodu. Ale víc být opravdu nemusí, sorry, mé drahé ženy.

Vzpomínám si na příhodu, kdy jsem jednou tak rozplakal moji (tehdejší)* krásnou Řekyni z Freiburgu, když jsem ji poslal do koupelny, aby se řádně umyla. Chtěli jsme jít do lesa dělat rituál podzimní rovnodennosti a ona se objevila nejen hustě nalíčená, ale i politá nějakým určitě drahým, leč zcela umělým parfémem: „Takhle se tě lesní bytosti leknou, drahoušku!“ To bylo na ni moc, zamkla se plačíc v koupelně a bylo po rituálu.

A to je ten důvod, proč nemám rád svatby. Nebo, proč většinu z nich prostě nechápu. Na jeden den se i docela hezká žena promění v naprosto umělou a umělohmotnou věc, narvanou do zcela mimoňské róby (kterou pak už na sebe nikdy nevezme), skryta pod půlcentimetrovou vrstvou jakési mému nosu páchnoucí pasty, jež se tváří jako přírodně broskvová pleť pětiletého děcka, a s účesem, který je tak synteticky strojený, že s „nezkrotnými kadeřemi, pádící jako stádo divokých koní po tvých ramenou, ó má půvabná krásko“, jak praví básník, nemá pranic společného.

Nechápu muže, který si v nejdůležitější den svého vztahu bere raději něco zcela odlišného, jakousi plastovou figurínu, než s čím / s kým pak stráví zbytek manželství. Nechápu ženu, která se během svého nejdůležitějšího dne raději schová za masku někoho úplně jiného. Ale zcela chápu průmysl, který na tom dobře vydělá.

Takže jsem mému ještě-příteli Alešovi hned zrána napsal pod jeho vzkaz takovým mišmašem z češtiny a mé chatrné angličtiny:
„Mám rád real starry nights, not the faked. Positive thinking is only as far good as it doesn't fake the real world. Takže, Aleši, proč jste tak na povrchu věcí?“

Ale záhy, co jsem kliknul na „Přidat komentář“, jsem pochopil, že zrovna tak, jako se ženy rády líčí do něčeho, co nejsou, přesně tak já používám angličtinu, kousky nasbíraných či dokonce ukradených vědomostí, citáty (u kterých si bohužel díky mé chatrné paměti nepamatuji autora) a podobný, tentokrát mužský make-up. Ach jo.

A poučný závěr tohoto malého článku? Nelíčit se? Nesnažit se být hezčí, chytřejší, vzdělanější? Bylo by to upřímné, bylo by to krásné, ale asi se to příčí našemu naturelu. Takže snad – všeho s mírou. Rozpoznat naši tak rozšířenou touhu po vylepšování skutečna, po údajně hezkém povrchu, zakrývajícím náš velice nesmyslný, leč reálný pocit, že reálno není krásné. Je. A pokud se mnou půjdete do lesíčka, mé krásné, úžasné, přirozené ženy, please :-), bez make-upu.

Hezký přírodní den, možná dokonce bez zbytečných anglicismů, vám přeje
Jan.

-------
* To 'tehdejší' se vztahuje na 'moji', nikoliv na 'krásnou'.

Krize záměru

Toto je moje řeč, přednesená na konferenci "Leadership for life" která se konala 4.6.2014 v Břevnovském klášteře v Praze.

Vážené dámy, vážení pánové,
nejprve mi dovolte poděkovat organizaci „Leadership for life“ za pozvání. Ve své práci jako holistický a systemický poradce nemám často tak skvělou příležitost, přednášet mé poněkud nezvyklé teze a sdílet mé mnohdy podivné poznatky před tolika lídry. Jsem především vděčný tandemu Martina Dokoupila a Barbory Krásné, že mi nadělili i docela geniální název mého příspěvku – Krize záměru. Především Martin zná moji práci, a tak když jsem od něho obdržel tento výstižně krátký titulek, jsem měl pocit, že už k tomu vlastně nic nemusím dodávat. Řekl jsem si – prima, sedneme si na chvíli do ticha a necháme tato dvě slova na nás působit. Krize záměru. Pak ale zvítězil můj vnitřní konsultant a tak se pokusím přeci jen k těmto dvěma slovům něco dodat.

Tak například krize. Mnoho z nás se tohoto slova bojí, neboť jsme se naučili tvářit se, že všechno je a bude stále lepší. Já nikoliv. Krize je pro mě cosi jako podzim a zima, která periodicky následuje po euforii jara a léta (ekonomové tomu říkají konjunktura). Bez krize mrazu by na jaře nevyrašily sněženky a v létě by nám nechutnaly jahody. Takže krize patří k životním cyklům jako noc ke dni. To, že dneska už lze koupit jahody v lednu, považuji za veliký omyl, za ztrátu smyslu pro nutné a vše oživující cykly. Totéž by se dalo říci pro naši horečnou snahu se krizím vyhnout. Je to jako s dovozem jahod v zimě – leden se jahodám vysmívá a ty nám pak nějak nechutnají.

S krizí se to má docela zajímavě. V jedné ze svých knih líčím medvěda, který, podobně jako my lidé, se snaží vyhnout krizi podzimu. Běhá po lese, měří na různých místech klesající teplotu a svolává porady lesních zvířat, na kterých se hlasuje o protikrizových opatřeních. Je jasné, že takový medvěd by nepřežil zimu. Namísto toho se každý pořádný medvěd v létě dosyta nažere malin, borůvek a na Slovensku prý i turistů a na podzim se těší na zimní spánek. Podzimní krizi aktivity chápe jako konjunkturu spánku. Takže vidíme, že každá krize je zároveň konjunkturou něčeho jiného.

To druhé slovo v názvu mého malého příspěvku je „záměr“. Tady bych rád prodlel trochu déle. Mám dobrou kamarádku, která je matkou autistického syna. Když o něm mluví, když vypráví o naprosto převratném způsobu práce s ním, mám slzy v očích. A o jednu takovou příhodu s tím malým andílkem se s vámi chci podělit. Jednoho dne s ním zašla do poradny, kam vždy po jisté době zajdou. A paní v poradně si kluka vzala na klín a vedena touhou mu pomoci se s láskou chopila jeho ručiček a povídá: „Tak a teď namalujeme panáčka“. Jenomže anděl se na ní naprosto udiveně podíval, utekl z jejího sevření a na důkaz své nevole vysypal krabici s hračkami. A ačkoliv záměr té hodné paní byl pomoci, byl to špatný záměr, neboť ten jeho směr, směr jejího záměru šel od ní k dítěti. To ona chtěla namalovat panáčka.

Moje kamarádka a další pomocníci pracují s malým chlapcem pomocí jedné neobvyklé metody, která se nazývá Sun Rice, úplně opačně. „To nejdůležitější“, říká, „je dívat se mu do očí. Prostě aby viděl, že se na něj díváš a že se chceš dovtípit toho, co on tobě ukazuje. Že jsi tady pro něj, ať si dělá, co chce. Že bereš to, co chce nebo nechce, ať už je to cokoliv, jako to, co je správné, na co má právo. A teprve potom, po dlouhé době, co jsi ho vnímal, můžeš navrhnout něco, co tě napadne, co byste společně třeba mohli udělat. Ale vždy musí být to, co uděláš, v souladu s ním.“

Když mi tohle vyprávěla, byl jsem šťastný, protože jsem pochopil, že je to přesně to, co zde chci říci. On je totiž záměr a záměr. Ten první druh záměru, ten neobyčejně rozšířený, obvyklý, je můj záměr. Já a cíl jsme rozdílní, často je mezi námi velká vzdálenost. Mířím, tedy zaměřuji se na něco, co je mimo mne – asi tak jako lovec míří kopím na mamuta. Pro tento druh záměru potřebuji moc a prostředky, asertivitu, často i schopnost manipulace, musím být velký, silný a schopný a vědět, jak svůj záměr prosadím. Někteří mě budou uctívat (například mí spolu-lovci) a jiní nenávidět (v mém příkladu všichni mamuti) a nakonec, budu-li úspěšný, se mě všichni budou tak trochu bát. Já tomu říkám lídr prvního stupně. Typickým mytologickým příkladem je hrdina z pohádek a mýtů nebo svatý Jiří, který přemůže draka.

Ten druhý záměr je strhnout. I to je „můj“ záměr, ale už trochu pokročilý. Je to druh záměru, který učí úžasní kouči a úspěšní star-spíkři a který byl posledních dvacet, třicet let docela v módě. Lídr druhého, tedy tohoto stupně, je uznávaný a mnohdy dokonce oblíbený. Je hvězdou. Oslňuje tak, že vedle něho přestávají zářit menší hvězdy, o ztraceném kouzlu mléčné dráhy ani nemluvě. Je to lídr, který říká: „Vím, a tak mě následujte!“

Tento lídr má přívržence a následovníky. A právě zde se objevuje jistá nevýhoda i tohoto, pokročilejšího druhu záměru. Následovníci totiž mají tendenci, stávat se kopiemi (ale pouze kopiemi) toho, koho následují. Neboť je strhává, oni ho obdivují a chtějí se mu vyrovnat. Pokud se ovšem chci stát něčí kopií, přestávám být sám sebou. Zanedbávám tím svoji individuální, esenciální duši ve prospěch kmenové duše. A ta se už postará, abych nevybočoval z šiku, abych nebyl kmenu nevěrný tím, že budu příliš „svůj“. Z mé práce v seminářích a workshopech mám ovšem velice silný dojem, že éra mocných kmenů a s ní i éra tohoto typu lídrů se pomalu dostává za svůj zenit. Nám všem totiž začíná svítat, že kmeny spolu nakonec téměř vždy válčí – o území, o ženy, o mamuty, o zdroje nebo, stále častěji, o tu „svoji“ pravdu, o kmenovou ideologii. A samozřejmě o úspěch a o zisk. V každé válce však jedni vítězí a druzí umírají a něco v hloubi naší duše se nás ptá, zdali je to, co chceme... A tady se dostáváme k záměru a lídrům třetího stupně.

Lídr třetího stupně jedná, jako kdyby tady nebyl. To je mimochodem stará konfuciánská vlastnost „osvíceného císaře“ – že totiž panuje tak, že si toho nikdo nevšimne. To samozřejmě nepasuje tak docela do naší individualistické, kariéristické doby. Tento lídr postupuje přesně tak, jako moje drahá kamarádka se svým synem: Dlouho se dívá, neboť se chce dopídit toho, co to vlastně před ním je. Co se od něj žádá, co může udělat pro toho druhého nebo pro svět, co ho jeho okolí učí. Nevlastní žádnou PRAVDU, která by byla všeobecná a která by platila pro všechny, ale zajímají ho všechny ty malé, dílčí pravdy lidí, zvířat a věcí v jeho okolí a nachází se v permanentním údivu a úžasu nad jejich rozmanitostí. A po dlouhé době pozorování, dívání se do očí těm druhým, udělá svůj krok. A okamžitě se stáhne, aby zjistil, zdali se tento jeho malý záměr setká s přijetím ze strany Univerza. Jestli svět kolem něho řekne: „Děkuju“.

Pokud se tento jeho malý záměr setká s přijetím, považuje to za milost.

Jak vidíte, používám mnoho pojmů ze slovníku náboženství. To není tím, že bych byl křesťan nebo buddhista nebo muslim. Je to tím, že naše velké, nafouknuté, individualistické a často egoistické záměry jsou už delší dobu v krizi, neboť se odtrhly od toho, co je větší. Ale co je větší? Co je to, co nás všechny přesahuje a co by mělo vést naše kroky, určovat naše záměry a poskytovat nám nejen zisk a slávu, peníze a moc, ale také pocit, že jsme v souladu, sami se sebou a také se Zemí, na které a ze které všichni žijeme? Na tuto, možná nejdůležitější otázku vám nedám žádnou odpověď, neboť je to otázka, kterou si musí zodpovědět každý sám. Já jen vím, že naše zaměření na optimalizaci a efektivitu, na zisk a expanzi mě osobně už neuspokojuje. Tyto naše záměry jsou, aspoň pro mne, skutečně v krizi. Možná, že přijde někdy zase jejich čas a oni vyraší jako sněženky. Ale po dvaceti letech práce s lidmi jsem přesvědčen, že záměry, které nyní, na podzim a v zimě potřebujeme, nejsou jahody v lednu a fialky v únoru, jak tomu bylo v té známé pohádce o dvanácti měsíčkách. Nejsou a nemůžou to být záměry, které znásilňují přírodu, vysmívají se ročním obdobím, ignorují přirozené cykly světa a ani ty, které řídí a podrobují si naše spolulidi, zaměstnance, klienty. Jedním z nejdůležitějších záměrů, které v krizi NEJSOU, je naslouchání druhým a schopnost se ptát. A dívat se při tom hezky, ale s pokorou do očí všem těm, od kterých se můžeme učit. Nikoliv skrze jejich moudra a už vůbec ne skrze jejich záměr nás učit, ale skrze jejich naprosto úžasné a mnohdy nepochopitelné bytí.

Děkuji za pozornost.

-------------
A zde ještě dva dodatky z diskuze, která se rozproudila poté:
1. Ačkoliv ideální král/lídr moc není vidět, přeci jen svoji "říši" reprezentuje. Tj., není nepřítomný, pouze se neplete do toho, co mohou vykonat jeho „rytíři“. Královna/She-leader by měla zářit, být jako Luna na nočním nebi (může se také zrovna tak stále proměňovat). Nemusí se tedy skrývat, být nenápadná, ale může plně využít svůj ženský princip, který chce být viděn a obdivován...
2. Pokud je lídr omezován nevhodnými či nesmyslnými direktivami shora, smí se proti nim ohradit za pomoci tzv. „Láskyplné neposlušnosti“. Ta se liší od v Česku velice rozšířené „naštvané neposlušnosti“ především pokorou, úctou a pozitivní energií, se kterou se neposlušnost praktikuje.

Jak nalézt své poslání

O poslání jsem psal už častěji, naposled zde. David Deida míní, že největší bolest muže (potažmo tedy mužského principu jak u mužů, tak i u žen) je, pokud nezná své poslání. Tímto svým výrokem spustil tento bestseller-autor vlnu hledání poslání, ke které bych chtěl přidat pár poznámek z konstelačního workshopu „Zaměstnání, povolání, poslání“, který proběhl o víkendu.¨

„Před tímhle seminářem jsem se bála, že to bude nudné a suchopárné. Ale nebylo – naopak, už dlouho jsem se tak nebavila“ – to jsou slova jedné z úžasných žen, které se (samozřejmě krom úžasných mužů) semináře zúčastnily. „Zaměstnání je to, co nás natolik zaměstnává, že si nevšimneme, že to, co děláme, vůbec nemá smysl“, to je zase můj osobní bonmot. Jenže kovářova kobyla... a tak, coby nový vlastník Ajfounu musím sebekriticky přiznat, že jsem zrovna dokonale zaměstnán blbinami, definujícími se z přechodu od Samsunga k Appelu. Ach jo, své peklo si vždy děláme sami...

Zdá se mi, že jeden z hlavních omylů při hledání poslání vězí v naší utkvělé představě, že se naše poslání nachází kdesi v dálce, mimo „Tady a Teď“. Je to jako ono pověstné hledání jehly sufijsou mystičkou Rabií před jejím domem. Poté, co se ji lidé, kteří ji delší dobu pomáhali hledat, zeptali, kde přesně jehlu ztratila, odvětila „v domě“. „A proč ji tedy hledáš tady venku?“ zněla jejich otázka. „Protože tady venku je aspoň o trošku víc světla; v mém domě je tma“, odvětila Rabia. Samozřejmě, že si lidé začali klepat na čelo a s poznámkou, že se asi zbláznila, pomalu odcházeli. „Počkejte, já dělám přesně totéž, co vy“, pokračovala mystička, „i vy hledáte tam, kde to není - vně vás, v dálce, ve světě, namísto abyste hledali uvnitř vás. Tam je totiž tma!“
A tak si po tomto semináři myslím, že to, co Deida nazývá „posláním“ je cosi jiného a nalézá se poněkud jinde, než jak si většina z nás představuje.

V jedné překrásné konstelaci se ukázalo, že to, co je jinde než já, co mě láká a přitahuje, je povolání, nikoliv poslání. Ono to také vyplívá už z toho slova – povolání je něco, co mě volá, co tam, kam půjdu, už je. Přitahuje mne to, neboť toužím po tom, ho vyplnit a udělat tak zadostiučinění ať už mým genům (pekařův syn se stane opět pekařem), nebo představám, tužbám a cílům, které jsem si vytvořil třeba v mládí nebo časem posbíral od učitelů, kamarádů či milenek. Povolání je spojené s výroky „takový bych chtěl být“ a „konečně jsem povolán k tomu správnému“.

Oproti tomu jsem přesvědčen, že s posláním se to má úplně opačně. Poslání je cosi, co je docela blízko mne (například moje žena), ale co mě vysílá na cestu někam, kde ještě nikdo nebyl, kde je to nebezpečné nebo kde musím splnit nějaký úkol. Zatímco pokud najdu povolání, už se „na základnu“ nevrátím (jsem nyní povolán cosi dělat a mám k tomu povolení), jsou „základna“ a „poslání“ v jádru identické. Vysvětlím to na dvou konstelačních příkladech. Na prvním obrázku vidíme klienta a jeho povolání, které ovšem ještě nenašel, nenaplnil ho životem. Přitahuje ho, láká ho a on se k němu (pokud není zrovna zaměstnán Ajfounem:) může přiblížit.

Na druhém obrázku je situace jiná. Kdosi (nebo cosi), co je blízko mne (nebo ve sídlí dokonce mně) mě vysílá na „misi“. Tato mise je často nebezpečná a ten/ta, která mě vysílá, neví, zdali se vrátím, zdali budu úspěšný. Na rozdíl ode mne je totiž to, co mě vysílá, nesmrtelné (ženský princip, idea, společnost...). Poslání tedy není nikdy tam, kam jdeme, tam je úkol – nebo smrt. S tou se také muž musí při výkonu svého poslání setkat, ať už v jakékoliv formě.

Nevědět tedy, co je mé poslání, by znamenalo, neslyšet hlas oné „bohyně“, která stojí vedle mne a říká: „Jedině, když opustíš teplo domova, mou náruč, pohodlí a nejen své zaměstnání, ale i povolání, můžeš vykonat poslání, které ti já dávám za úkol. Možná, že se nevrátíš. Pak je ti místo v mé hale slávy, ve Valhale, jisté. Ale pokud se vrátíš, jsem tvá.“ A tak se muž vydává na cestu, na moře, do divočiny či pouště, aby se mohl vrátit k tomu, co ho poslalo, k ženě, domů, do života. Nikoliv však, aby nalezl své poslání, neboť to nelze nalézt, to lze pouze dostat, možná darem, tím nejcennějším. Na své cestě ho již musí mít, jinak zabloudí v mlhách Avalonu či se utopí v Močále smutku.

A tak se ukazuje, že k nalezení svého poslání potřebujeme naslouchat třem hlasům, které, překvapivě, patří třem „důležitým ženám“ v životě muže: Matce („Zůstaň doma, nikam nechoď!“) Milence/Ženě („Ačkoliv mě to bolí, musíš se vydat na cestu!“) a Smrti („Nakonec se vždy vrátíš“). Opět se ukazuje, že žena (nebo ženský princip) představuje pro muže (nebo mužský princip) skvělou inspiraci, případně že funguje jako docela nemilosrdné zrcadlo, a že je třeba si toho všimnout.

Hezkou cestu přeje
Jan

Láska, vztah, boj - a záchrana muže?

Toto je poslední díl volné trilogie poněkud kontroverzně napsaných článků o vztazích mezi muži a ženami. Je mi zcela jasné, že s některými tvrzeními zde nebude mnoho lidí souhlasit. To je ovšem přímo můj záměr – neboť jak to často opakuji na svých přednáškách a v seminářích, stále více věřím, že na jisté otázky (dosud?) neexistují „správné“ odpovědi. A ačkoliv po odpovědích coby návodech na to, „co tedy dělat?“ toužíme, nezbude nám, než neexistenci návodů přijmout a zůstat u otázky. Vydržet se ptát, aniž bychom dostávali odpověď. To je pro mne v současné době vlastně ten největší motor na naší cestě za rozvojem a uvědoměním si, o co jde. Každým okamžikem.

Poslední, druhý článek jsem uzavřel pesimistickým tvrzením, že my muži onen „boj“ s ženami prohráváme. Co jsem tím myslel? A pokud by tomu tak skutečně bylo, dá se tento vývoj zvrátit – třeba ve smyslu těch několika úžasných globálních konstelací, které jsem v poslední době vedl a ve kterých se muži, byť po jistých peripetiích a intenzivního hledání svého místa dostali například z agrese do síly?

Pokud například stojíte před Maitreou (pražským centrem osobního rozvoje) a zrovna končí nějaký ten ženský večer, ženský seminář či podobná „ženy-pro-ženy“ akce, budete mít jako muž patrně následující dva dojmy:
1. Ven proudící ženy jsou nádherné a (nebo také „ale“)
2. vás jako muže zrovna moc nepotřebují.
Druhý dojem může být zmírněn skutečností, že zrovna čekáte na tu „vaši“ ženu, která je do vás neskutečně zamilovaná a která chce ostatním ženám ukázat, jak je šťastná. Nicméně trochu víc nezávislý pozorovatel bude pravděpodobně mít dojem, že současné pokročilé ženy jsou na mužích (byť také pokročilých) více nezávislé, než tito na nich.

Nyní ovšem mnoho žen namítne, že jsou to právě ony, které jsou závislé na (mnohdy chybějících) mužích, že hledají ty muže, kteří vydrží (u nich) a vydrží (s nimi) cestu do hloubky vztahu. Jistě, pokud žena chce mít děti, potřebuje muže, který je po jistou dobu ochoten „hlídat jeskyni“, venku, v dešti a nepohodě. A muže, který je dobrým lovcem mamutů. Jenže to není ta závislost, kterou mám na mysli. Zatímco muži venku před jeskyní jsou většinou sami (maximálně jdou s několika kolegy na fotbal či do hospody), naučily se ženy uvnitř jeskyně (dovolte mi zůstat v těchto barvitých obrazech) nejen rodit, ale i praktikovat jógu-mohendžodáro, společně vařit, hádat si z ruky či sdílet vzájemné masáže. Mají, tvrdím, energeticky navrch.

V mnohém to připomíná v předchozím článku zmíněnou situaci přibližně před třemi a půl tisíci lety – vzpomínáte si? Tehdy se rozpadala Minoa a s ní poslední žensky dominovaná kultura v evropském prostoru. A tehdy to byli muži, kteří, podobně jako dnes ženy, „přicházeli“, jejichž pospolitost sílila, a to nejen onou zmíněnou homosexualitou (pederastií), která ženám signalizovala „my vás nepotřebujeme“, ale i mužskými spolky, válkami, hrdinstvím, nástupem filosofie, výkonnostním sportu, nebo exaktně zaznamenávaných historických událostí. A aby svůj nárok na moc dovršili, převzali muži od žen ve spirituální oblasti jejich symboly (kalich) a oblečení (např. do dneška nošené tradiční „sukně“ a sutany kněží).

V mužských seminářích (ale nejen tam) se dnes a denně setkávám s utlumenou mužskou energií, a to hned z několika důvodů:
1. Nedůvěra k otcům a mužským předkům,
2. nedůvěra až naštvání kvůli všudypřítomné dominanci mužské energie v politice, byznysu, vědě a celé „vnější“ společnosti,
3. jakýsi podprahový pocit viny, že za ničení životního prostředí, devastování matky Země a drancování jejího bohatství může (mužská) expanze,
4. a v neposlední řadě také kvůli sebevědomí žen coby (zcela nepochybně legitimní) odpovědi na dřívější znevýhodnění až útlak ze strany mužů.
Jak to nedávno řekl jeden muž na večerním kruhu: „Když já na ni půjdu s nožem, tak jdu sedět, zatímco když ona na mě vytáhla nůž, tak to bylo v jejím spravedlivém hněvu na všechno to násilí, které se jí a jejím předkyním přihodilo“.

Ještě než mi začnete vyčítat, že muže líčím jako chudáky-oběti kvetoucí ženskosti, chtěl bych sám přibrzdit a přiznat, že to, co píšu je pouze jeden aspekt veliké mozaiky žensko-mužských vztahů. Nicméně, pokud si neuvědomíme, co se děje a proč se to děje, bude se to dít čím dál víc. A tak mi dovolte, navrhnout několik „protiopatření“. Nebo spíš „pro-opatření“, totiž kroků, jak se nevzdávat mužské síly a energie ale nespadat do agrese nebo rezignace. Tady je pár z nich:

1. Návrat k otcům a mužským předkům, aniž bychom ale pžehlíželi jejich chyby a omyly. Prostě je musíme vzít takové, jací byli (neuměli to lépe), uctít je, a pokračovat dál na cestě mužského vývoje.
2. Plné přijetí naší „vnitřní ženy“ a uznání její důležitosti – tak například v poslední globální konstelaci (obrázek závěrečné scény je na mém FB) se muž dostal „k sobě“ (a tím změnil svoji agresi v sílu) tím, že se spojil se (svojí vnitřní) bohyní.
3. Zároveň si ale musíme uvědomit, že emoce, intuici, kolísavost, cit a soucit nemůžeme praktikovat bez mužské pevnosti a jasnosti. Tedy – obě nohy, ta jangově mužská i ta jinově ženská jsou zapotřebí, abychom stáli pevně. Je to v jistém slova smyslu pochud po ostří meče.
4. Zatímco ženy rozkvétají před očima a přitom šíří vůni parfémů, přivádějí stromy k rozpuku a nás k šílenství, je úloha nás „nových“ mužů být, nikoliv řešit. Zatímco Šeherezáda tančí, Sultán sedí na trůnu a láskyplně (ale nikoliv závislostně) ji pozoruje. Ženy se mění, muži JSOU.
5. Čím víc ženy víří ve svých kruzích, tím více se my muži musíme zbavovat vrozené nedůvěry až podezíravosti vůči spolu-mužům. To se děje do jisté míry v mužských kruzích, ale u separace to nesmí zůstat. To bychom se opět vraceli tam, odkud jsme vyšli. Největší krása totiž vypukne při (opatrném) propojení ženského a mužského kruhu. A tím i jinu a jangu.

Tak ať se vám daří...
Jan.

Láska, vztah a boj - pokračování

Volné pokračování předchozího článku "Láska a vztah". Toto je druhá část třídílného (a kontroverzně pojatého) zamyšlení nad současnými (a dávno minulými) vztahy a také jakési pokračování (pro pokročilé:-) mé právě vyšlé knížky "Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni".

Proč jsou dnes vztahy mezi muži a ženami tak důležité a zároveň nám všem připravují takové problémy? Protože se v partnerských vztazích úplně nejvíc snoubí přitahování (sex, láska, závislost) a boj (konflikt, nedorozumění, zranění, zrada). Zatímco pokud někoho nemáme rádi a máme s ním konflikt, lze tento konflikt rychle ukončit (například jeho zabitím ve válce), jsme s partnerem nebo partnerkou právě kvůli pozitivní vazbě na něj/ni nuceni jít do poněkud hlubších a pracnějších řešení.

Vzhledem k intenzitě a četnosti partnerských konfliktů a nedorozumění se tedy zdá, že Univerzum by rádo, abychom konečně vyřešili jeden ze základních lidských problémů – konflikt mezi jin a jang, mezi muži a ženami – a pokročili tak do další, byť za současného stavu věcí stále ještě utopicky vypadající etapy. K tomu nám příroda otevřela jedinečné okno příležitosti – darovala nám na čas energetickou hojnost. Tím, že lidstvu nadělila možnost využít miliony let nahromaděných zásob levné fosilní energie, dovolila „Matka Země“ prakticky každému z nás na chvíli* žít v takové jistotě a komfortu, že se plně můžeme věnovat otázkám, které nesouvisí s obživou a bojem o přežití – například tedy řešit konflikty v partnerkém vztahu.

Co je tedy onen pra-problém mezi muži a ženami, potažmo celého lidstva? Podle jednoho z mých tří hlavních učitelů, Osha, je to „mind“, tedy ta naše složka inteligence, která nežije „tady a teď“ ale neustále „vymýšlí“ strategie přežití a ovládnutí okolí. Rozum, jak se mind překládá nepříliš dobře do češtiny, (spíš je to něco mezi intelektem, záměrem a míněním), je to, co nám brání v osvícení, totiž v uvědomění si vlastní jednoty se světem při plném zachování individuální esence a svobody. Mind neustále bojuje o to, zachovat sám sebe. Proto se tak urputně brání sebe-rozpuštění v nirváně. Ale to není vše, co má na starosti. Je také bytostně spjatý s mocí, s ovládnutím toho druhého, našeho okolí či celé přírody.

A zde se dostáváme k boji pohlaví. Po stovkách vztahových problémů, s nimiž jsem se u sebe a ve své konstelační praxi setkal, si odvážím tvrdit, že na dně prakticky všech partnerských rozporů, hádek a rozvratů leží prastará otázka, která zní: „Kdo z koho?“ Nebo také: Kdo koho ovládá, kdo plní čí očekávání, kdo má „navrch“, kdo definuje, jak má vypadat partnerství. Je ovšem velice těžké se k této prvotní otázce dostat, neboť je většinou zakryta vrstvou sentimentů, očekávání, nároků, zranění, dětských traumat a dalšími nánosy našeho „mínění“ o tom, jak má vztah vypadat. Nicméně si trvám na docela neromantickém tvrzení, že vztah je (samozřejmě krom lásky, vzájemné podpory a možnosti růstu) v jádru boj o moc. Ostatně si myslím, že tomuto tvrzení přitaká mnoho manželů a manželek, kteří již ztratili své zamilované představy o společném soužití.

Podívejme se teď na věc poněkud jinudy. Kdy vůbec začal mind? Poměrně neznámá americká spisovatelky Judy Grahn ve své knize „Blood, bread and Roses** v souladu s mnoha antropology říká, že na prvopočátku lidského vědomí stálo oddělení pojmů „já“, „my“ a „to“, které umožnilo sebereflexi. V dalším tvrdí poměrně odvážně, že onen most k překročení propasti mezi zvířecím spontánním bytím „tady a teď“ a lidskou sebe-reflexí vytvořilo uvědomění žen, že menstruují v časovém souladu s Lunou a s druhými ženami. Právě pochopením spojitosti mezi těmito třemi synchronními jevy, totiž světlem Luny (to), jinými ženami (my) a vlastní menstruací (já) se ženy dostaly přes hranici, kterou nutno překročit, abychom vnímali věci, jevy či okolnosti z pozice externího pozorovatele. Grahn toto tvrzení rozvání v první třetině knihy velice dopodrobna (a vcelku vědecky fundovaně), nebudu se tedy zde snažit o totéž. Pro účely tohoto textu stačí, že to byly ženy, které, skrze menstruační rituály, začaly ještě před pojmenováním věcí a jevů oddělovat světlo od tmy, zemi od vod a chaos od řádu. Zrodil se onen první ze dvou časů – ženský, cyklický. (K tomuto tématu viz moji knížku „Živoucí kruh“).

Tím ovšem na sebe ženy strhly moc. Neboť – moc má ten, kdo dává jména, kdo pojmenovává svět. To je staré, všeobecně známé magické pravidlo. Ne náhodou se dává v mnoha tradicích dětem nebo zasvěcencům „tajné“ jméno, které nesmí být prozrazeno, neboť jinak by získal ten, kdo ho zná, nad jeho nositelem moc. A moc má také ten, kdo učí druhé, ať už jde o menstruační rituály, spojené se separací (oddělením) menstruující ženy od okolí a od světla (základ mnoha dodnes dochovaných ritů po celém světě), nebo je učí úplně novému, reflektujícímu způsobu vnímání světa. Výsledek této moci se před statisíci lety objevil v rituálním uctívání žen-bohyň, které najdeme ve všech prvotních kulturách.

Svoji moc a s ní i prioritu ženského principu si bohyně podržely po celou tu epochu vývoje lidstva, ve které vládl cyklický čas, tedy až do nástupu patriarchálních kultur. Jeden takový přechod mezi matriarchální, cyklickou kulturou a patriarchálním, lineárním vnímáním světa jsem popsal v poslední kapitole „Růžích pro Plúta“ (vyšlo 2011). Na základě mých snových vzpomínek, pokradmých indicií, nesystematických znalostí archeologie a snad i mé práce konsteláře, který se neustále zabývá hlubšímy a skrytými souvislostmi, jsem v knize vylíčil, jak nutně potřebovali muži na konci minojské říše skoncovat s neustále se opakující cykličností a začít žít nový, expandující, racionální a dopředný čas. Muži tenkrát odstartovali rebelii proti vládnoucí cyklické společnosti dominované ženami a založené na neustálém opakování téhož (tj. cyklu). V takové společnosti se změna děje v rámci kruhu a pro mužský princip, pro po objevování nového, po růstu, hromadění a dobývání, tedy po naplnění mužského principu zde nebylo mnoho prostoru. Muži v tomto systému měli poněkud nudnou funkci ne nepodobnou trubcům, sloužícím ženám-královnám.

To přibližně tři a půl tisíc let nazpátek začalo mužům vadit. Tou dobou už vývoj civilizace coby „množství pojmenovaných věcí“ a tím samozřejmě i růst ega a moci jednotlivce přesáhl hranici, pod kterou muži byli ještě ochotni držet se prastarého, ženského řádu. Začali hledat cestu, jak vzít ženám magickou moc pojmenovávání světa z rukou. Jednou takovou cestou byl sex. Ačkoliv v každé, i přírodní společnosti se vyskytuje jisté procento homosexuálních jedinců, rozšířila se mužská homosexualita jako výraz sexuální nezávislosti na ženách. Vlastně to byl logický důsledek toho, že muži začali žít v mužských skupinách – ať už během nekonečných válečných tažení, nebo během přípravy na kariéru bojovníka či filosofa v gymnasionech***. Vrchol tohoto trendu můžeme pozorovat v první středomořské kultuře po pádu minojské říše – u starověkých Řeků.

Homosexualitou (případně pederastií) signalizovali muži ženám, že je vlastně nepotřebují. Druhá možnost převzetí vlády od žen se stalo preferování přímého, lineárního a exaktního času, zosobněného mužským bohem Chrónem. Objevilo se zaznanamenávání historie a jako prostředek k tomu bylo vynalezeno písmo. Muži mohli nyní dokázat ženám, že jejich emoční, cyklické vzpomínky („Nikdy jsem tě nemilovala!“) jsou z mužského pohledu objektivně falešné („Ne, drahoušku, milovala, podívej, zde máme o tom záznam!“).

Boj mezi ženami (cyklický čas a emocionální přístup ke světu) a muži (lineární čas a racionální přístup) se rozhořel naplno. Pověsti typu „Dívčí válka“ představují vzdálené vzpomínky na tyto doby. Muži začali vyhrávat – dařilo se jim totiž, především díky písemným záznamům, pojmenovávat (tj. definovat) stále více věcí, jevů a dějů. A tento proces trvá do dneška, i když se v posledních desetiletích opět dostáváme do přelomu. Tentokrát se ovšem kyvadlo pohybuje opačným směrem. Po tisíciletích nadvlády mužského principu se ženy s jejich emočně-cyklickým vnímáním dostávají opět do popředí.

Zajímavé je, že se v současných pokročilých vztazích mezi muži a ženami začínají ukazovat podobné konflikty, jaké doprovázely přelom matriarchátu v patriarchální uspořádání před tisíciletími. Jde opět o moc, o sex, o určování hodnotových preferencí ve vztahu a o potřebnost či nepotřebnost mužů. A my, moderní a „pokročilí“ muži, tento boj pomalu ale jistě prohráváme. Proč se tak děje a co proti tomu lze dělat bude téma třetí části seriálu.

--------
*Přibližně sto let energetického „boomu“ je z hlediska historie života na zemi pouhým momentem.
** Krev, chléb a růže, česky nevyšlo, v američtině online zde: bailiwick.lib.uiowa.edu/wstudies/grahn/
*** Gymnasion (starořecky: γυμνάσιον, ze základu gymnós = „nahý“) byla původně starořecká instituce, ve které se neodění jinoši a muži zdokonalovali v nejrůznějších tělesných cvičeních lehké atletiky a připravovali se na četné starověké sportovní hry včetně olympijských. Později zde přednášeli filozofové a stále více se prosazovala myšlenka kalokagathie - dosažení harmonie tělesných a duchovních hodnot. (Wikipedie.cz)

Komentáře, kritiku, pochvaly :-) a poznámky ke článku prosím na mém FB (Jan Bílý) nebo mailem na info(uzenáč)janbily.cz

Láska a vztah

Možná že jedna z nejdůležitějších příčin nedorozumění, vzájemných zranění a vůbec většiny problémů mezi partnery leží v nepochopení rozdílu mezi láskou a vztahem. Tyto dva pojmy často spojujeme, jsme přesvědčeni, že jeden bez druhého, především tedy vztah bez lásky není možný, ale nevšímáme si, jak velice se odlišují.

Láska, jak už jsem ve své poslední knížce rozvedl, se podobá gravitaci. Přitahuje nás k sobě, poutá nás, abychom neuletěli do mrazivých hlubin vesmíru, ale především nemá žádný opak, neexistuje žádná anti-láska. Nenávist není její protiklad, neboť nenávist je pocit, což láska není. Možná, že to někoho překvapí, ale já mám za to, že láska je všeobecná vlastnost, nesmírně rozšířená v Univerzu, která neustále trvá, a která nepodléhá přechodným změnám nálad. Na začátku nádherného filmu „Love actually“ (česky „Láska nebeská“) se praví, že „Love is everywhere“ (Láska je všude) a tak tomu skutečně je.

Naše schopnost vnímat a vyzařovat lásku záleží jen a pouze na stupni otevření srdeční čakry; pokud je tato zcela otevřená, jsme schopni milovat úplně všechny a vše, pokud je zavřená, nebudeme milovat ani sebe. Srdeční čakra se otevírá pomalu a to hlavní, co ji v tom brání, jsou naše zranění* – především ta z dětství a mnohdy i z minulých životů. Potkáme-li někoho, kdo tato zranění poněkud mírní (například muže nebo ženu, ale i dítě, psa, atd.), neboť nám dodává opak toho, co toto zranění způsobilo, pootevře se naše srdeční čakra a my pocítíme „více“ lásky. To ale neznamená, že bychom lásku vytvořili, že by najednou v nás nebo v tom druhém vznikla – pouze jí více vnímáme, neboť naše zablokování se, často pouze na jistý čas, zmenšilo. To zná každý – jsme-li zamilovaní, milujeme celý svět a on nás. Šedivé mraky zrůžoví, krajina zkrásní a tramvaje se naplní překvapivě sympatickými lidmi.

Láska je tedy, coby síla, která vše prostupuje, bezpodmínečná. Nezná očekávání, požadavky ani oprávněné nároky. Tyto se nám ovšem v každém partnerském vztahu začnou velice rychle objevovat a s nimi přichází zcela logicky a automaticky zklamání. Cítíme se nemilováni, což ovšem s láskou nemá nic společného. Psychologicky viděno je proces, který vede k závislosti**, velice jednoduchý – právě ten partner, který v nás otevírá schopnost vnímat lásku je, jak už jsem řekl, ten, který „tak trochu“ zmírňuje, alespoň zpočátku vztahu, naše zranění. Protože ale toto zranění pochází z minulosti, není žádný současný partner schopen, ho trvale vyléčit. A tak má takový partner/partnerka podobnou funkci, jako inzulín v „léčbě“ cukrovky – dodává stále a stále to, co chybí a běda, když s tím přestane.

Vztah je oproti lásce postaven na vzájemném vyrovnání dávání a braní. V češtině slyšíme v tomto slově „tah“, a opravdu, ve vztahu se partneři jakoby přetahují (byť, doufejme, láskyplně :) o to, kdo zrovna dává a kdo bere. Pokud je vztah zdravý, každý z partnerů dává rád (a mnohdy raději, než bere), pokud vztah churaví a chřadne, je relace mezi dáváním a braním trvale nevyrovnaná. To se mimochodem často děje v případě, kdy jsme si už od malička zvykli, si lásku rodičů „kupovat“. Z předchozího vyplívá, že i tehdy jsme se mýlili – to, co jsme si kupovali, nebyla láska, ale pozornost, uznání, nebo třeba jen absenci trestu. Ten opravdu důležitý rozdíl mezi láskou a vztahem je v tom, že na lásku se kdekoliv, kdykoliv a především sami můžeme napojit. Lásku tedy můžeme praktikovat (spíše tedy vnímat a šířit), aniž bychom byli tím druhým „živeni“, aniž by ji nám oplácel/a. Naproti tomu ke vztahu jsou nejen nezbytní oba dva (popřípadě vícero subjektů), ale především a hlavně jejich oboustranná ochota, do vztahu jít a dbát na vzájemné vyrovnání. Vztah tedy potřebuje aktivní spoluúčast, angažovanost, a také v neposlední řadě jakýsi bilanční vhled, zatímco láska je „zdarma“, dovolíte-li mi tento trochu podivný obraz.

Partnerský vztah je přirozeně na lásce postaven, takže se bez ní neobejde, byť by tvořila jen malý podíl vedle převažující závislosti. Co ale vztah potřebuje především, je schopnost dělat kompromisy, ochotu naslouchat tomu druhému a pak také odvahu, podívat se zblízka právě na to, co negativního ve mně partner vzbuzuje a ustát to. Všechny tyto problémy u lásky (pokud se jí otevřeme a pokud ji nezaměňujeme se závislostí) odpadají. Pokud tedy partner/ka tomu druhému vytýká: „nemiluješ mě“, mýlí se. Velice často tím myslí: „Necítím se milována“, což ale není záležitost lásky, nýbrž souvisí s mnoha jinými jevy a okolnostmi, především tedy s našimi nároky, potřebami a představami.

O nárocích ve vztahu a jejich opodstatnění či zbytečnosti by se dala napsat tlustá kniha – zde na to samozřejmě není prostor. Nicméně bych chtěl tento malý článek uzavřít aspoň jednou jedinou „radou“, která je ovšem pouze mnou vypozorovaný a patrně ne pro každého možný krok. Pokud se ve vztahu objeví nerovnováha, nároky, či se vztah vůbec nedaří nastartovat, pokud trpíme a cítíme, že bychom chtěli víc (lásky:-), pokud nás vztah děsí, omezuje nebo nutí dělat cokoliv, co dělat nechceme, pokud začínají s přibývající hloubkou a intimitou vylézat strašidla, je můj návod docela prostý: Udělat ve vztahu malý krůček zpět a stáhnout se opět více na lásku. Na tu skutečnou, zářící a všudypřítomnou, na tu, která proudí každou řekou a tyčí se do oblak každou horou, která nechává stromy růst a kvést a včely bzučet, na lásku, která přichází od hvězd, Slunce a Luny, na laskání větru a dešťových kapek, i na lásku cesty ke krajině, kterou vede. Možná, že se pak našim problémům ve vztahu masivně uleví.

Hezký den plný lásky přeje
Jan.

*Případně panický strach se jich dotýkat.
** Opět se často a nepřesně říká „závislostní láska“, což je ovšem totéž, jako říci „mokrý oheň“.

Sultán, Šeherezáda a Jiříkovo vidění

Byl jednou jeden mocný sultán a jedna krásná a inteligentní žena, jménem Šeherezáda. Nejen že Šeherezáda uměla vyprávět pohádky, ale také to docela dobře uměla se sultánem (a on s ní), a tak se oba dva měli jistý čas velice dobře. Pak ale dorazila zpráva z odlehlé, pohraniční oblasti říše o nájezdech barbarů, plenění vesnic, znásilňování žen a zabíjení mužů sousedními, nepříliš civilizovanými kmeny. I rozloučil se sultán se Šeherezádou, neboť jako moudrý a spravedlivý panovník věděl, co je jeho povinnost. Odjel do války a jakoby se zem po něm slehla.

Šeherezáda si krátila čas koupelemi ve vonných lázních, konverzací s eunuchy a konzumací vína a lahůdek, ale sultán ji přirozeně chyběl. Také se kolem ní začali točit nápadníci, kteří tvrdili, že sultán zahynul s celou jeho malou armádou v bojích, nebo že se kdesi v dáli oženil s nějakou cizí a exotickou královnou. Tomu Šeherezáda sice nevěřila, nicméně nuda jí připadala nesnesitelná. Po devíti měsících, když už nabídky nápadníků začaly přesahovat únosnou míru, vyslala za sultánem nejprve poštovního holuba, poté magickou sovu a nakonec i rychlého sokola s následující zprávou: „Drahý sultáne, už mě prosím prosím tady nenechávej samotnou. Stop. Nutně tě potřebuji, neboť se horkotěžko mohu ubránit nabídkám bohatých a mocných mužů, kteří – a to přiznávám – nejsou až tak odporní. Stop. Jenže, já stále doufám, že se ozveš, neboť si myslím, že vedení nějakých válek notabene v pohraničí je zábava pro malé kluky. Stop. Fakt tě tu postrádám. Stop. Stále ještě tvá Šeherezáda. Stop.“
Jenže do pohraničí to bylo přes devatery hory a devatery řeky a tak holubice zmrzla ve vánici, sova se utopila v rozbouřené řece a do sokola udeřil blesk.

Po roce a po dni si Šehrezáda vzala jednoho vezíra, který měl jachtu, konto u švýcarské banky a byl, až na ošklivou jizvu po bitce v hospodě, jinak docela pohledný. Po roce a třinácti dnech se sultán, sám a na pokraji smrti, vrátil z válečné výpravy. Ačkoliv barbarské kmeny porazil a v pohraničních vesničkách opět zavládl mír a sela se kukuřice, všichni jeho vojáci byli buď zabiti nebo vzali za své v epidemii spalniček, jež vypukla během návratu.
„Zklamal jsi mě,“ pravila Šeherezáda, „je mi to líto, ale už jsem vdaná. Je pozdě!“
„Jak jsi mi to mohla udělat,“ pravil sultán, „a proč jsi nic nenapsala?“
„Napsala, třikrát!“
„Ale já nic nedostal,“ zařval bolestí bez sebe sultán, vytasil meč a Šeherezádu, jejího vezíra a namanuvšího se palácového zřízence proťal od hlavy až k patě. Pak se, s vědomím, že na sebe minimálně smrtí nevinného zaměstnance naložil strašnou karmickou vinu, vrhl z hradeb.

Přešla staletí a přišla doba, kdy se lidé začali pomalu probouzet z oné slepoty, která na nás padá vždy při smrti a znovuzrození a která nám znemožňuje vidět souvislosti, jež nás provázejí skrze naše životy. Kdesi v jedné metropoli žil dobrý a počestný muž jménem Jiřík. Jeho povolání či poslání bylo léčit lidi a jeho velká láska se jmenovala Jana. Jana byla překladatelka, konferenciérka a také uměla dobře vyprávět pohádky; rozuměla si výborně s mnoha muži, ale Jiříka měla nejraději. Jenže vždy, když byl Jiřík volán k nějakému nemocnému, zraněnému či umírajícímu, cítila se Jana sama doma a častěji to Jiříkovi vyčítala.
„Ty se o mě nestaráš,“ stěžovala si.
„Starám, Janičko, ale povinnost mě volá často, a já musím léčit a někdy také držet ruku, když lidé odcházejí.“
„Nemusíš, chceš,“ opravovala ho Jana.
„To je, když máš poslání, totéž,“ hájil se Jiřík. „A nezapomínej, že i ty jsi často celé dny pryč, na kongresech, konferencích a zájezdech.“
„To je ale něco docela jiného,“ odporovala Jana, „nebo chceš mít za ženu puťku domácí, kterou bys uvěznil na doživotí?“

Jednoho dopoledne musel Jiřík vyrazit k výjimečně těžkému případu – jakýsi muž byl na třikrát přejet trakařem. Bohužel již od rána byla Jana zaměstnána moderací významné konference zástupců uzeninového průmyslu, kteří se do metropole sjeli z celého světa. Na konferenci se to hemžilo dobře živenými podnikateli, kteří referovali o jitrnicích, jelitách či uheráku a o hezkou Janu projevovali neobyčejný zájem.
„Pomoc!“, volala a nakonec i esemeskovala Jana Jiříkovi, „potřebuji tě, neboť jsem pozvaná na večeři asi deseti buřty, jejichž nabídka se neodmítá. Potřebuji tě, abys na mě dával pozor, vždyť mě znáš!“
Jenomže Jiřík byl zrovna zaměstnán amputací několika končetin nebohé oběti trakařového incidentu a tak měl vypnutý mobil. Později, když se vracel unavený a až po lokty zakrvácený domů, všiml si, že má deset nepřijatých hovorů a dvě esemesky. Ta poslední zněla: „Pozdě!“

V půl třetí ráno, když se Jana stále neozývala, měl Jiřík konečně vidění. Lépe řečeno hned dvě. V tom jednom viděl Janu v cizím hotelovém pokoji s cizím mužem, který ji hostil párky, turistickým salámem a klobásami, připaloval tlusté doutníky a naléval jí neustále víno. V té druhé se mu pak konečně zjevila příčina toho všeho a on se rozpomněl na svůj život sultána a Janin coby Šeherezády před staletími. Jako kdyby se roztrhla oblaka a skrze náhle se objevivší díru v mlhách prosvitl silný proud světla, Jiřík rázem pochopil, že příčina jejich hádek a utrpení nevězí v tom druhém, v její (nebo jeho) podlosti, ignoranci či necitlivosti, jak se oba vždy domnívali, ale ve věcech a událostech dávno minulých, které ovšem podvědomí každého z nich vytvářelo vždy znovu a znovu. Jiřík uzřel kolo karmy.

Protože byl Jiřík léčitel, vykasal si rukávy a pravil k sobě, že to teď, jednou pro vždy, vyléčí. Věděl také jak – potřeboval k tomu své dva nejúčinnější pomocníky, které používal jen ve výjimečně těžkých případech; mrtvou a živou vodu. Věděl, že mrtvou vodou musí nejprve pokropit sultána v sobě, aby tento konečně mohl odejít. A pak, velice rychle, musí použít vodu živou, neboť jeho vlastní, Jiříkův život, byl v ohrožení. Otevřel starobylou skříň, kde uchovával ve dvou sklenicích, zářivě bílé a neprůhledně černé, drahocenné tekutiny a – zhrozil se. Obě dvě nádoby ležely rozbité na dně skříně. Dvě půlky červotočivé poličky, na které nádoby původně stály, a která se prolomila, ležely mezi střepy.

Jiřík si bezmocně sedl před skříň a před jeho vnitřním zrakem se mu vybavil obraz z tisíc let staré zen buddhistické historky. Vyprávěla o mistrovi, který měl ve zvyku, kdykoliv se ho někdo zeptal na osvícení, vztyčit ukazovák. Jeden jeho žák se naučil to dělat po něm a kdykoliv mezi sebou mladí mnichové diskutovali o spirituálnu, učení či nirváně, vztyčil prst – tak jako jeho učitel. Jednoho dne šel právě v tomto okamžiku mistr kolem a rychlostí blesku usekl svým nožem žákův vztyčený prst. Když se bolestí křičící mnich obrátil ke svému učiteli, vztyčil tento bez jediného slova ukazovák, tak jako to vždy dělal. V tom okamžiku byl žák osvícen.

Dlouho seděl Jiřík před skříní s rozbitou živou a mrtvou vodou. Pak vstal, oblékl se, vyšel z bytu, pečlivě za sebou zavřel dveře a už ho, alespoň v dotyčné metropoli, nikdo nikdy nespatřil.

Hezký den všem přeje
Jan.

Jak přežít změnu paradigmatu

Nejsou to jen krize, konflikty a prudké zvraty, které nás již řadu let upozorňují na fakt, že se něco základního v naší společnosti mění. Jistě – Egypt, Sýrie, Thajsko jsou daleko. Ovšem události, jako je současné dění na Ukrajině, která leží překvapivě o sto padesát kilometrů blíže, než dřívější rozpadající se Jugoslávie, nás vytrhávají z naší středoevropské, česko-knedlíkové letargie. Uvědomujeme si, že i v poměrně stabilním prostředí existuje potenciál, který může velice rychle fungovat jako sirka v nádrži na benzín.

Mnoho z nás má pocit, že se jedna epocha – ta bezuzdného využívání a zneužívání zdrojů matky Země – chýlí ke konci. A i když se mnoho z nás stěhuje z expanze a konkurenčního prostředí kmenových duší* do moudrosti a vhledu esenciální, individuální duše, vypadá to často, jakoby říše soupeřících kmenů (lze také říci ideologií či pravd) slavila nyní – už za svým zenitem – ještě poslední velký mejdan/Majdan, který nás bytostně ohrožuje. A tak se vynořuje napínavá a docela existenciální otázka – jak v tom šílenství vzájemně se vraždících přívrženců té či oné pravdy přežít.

Jeden z hlavních klíčů pro ty, kteří se „již“ nacházejí v třetím kvadrantu, a jsou tedy schopní vnímat celky a chápat skryté souvislosti mnohačetných pravd, vězí v onom prostém dialogu mezi „Carlitem“ Castanedou a jeho magickým učitelem donem Juanem Matesem, který najdeme, nepletu-li se, hned v první knize. Castaneda: „A co když čaroděj (sorcerer) pojede někam, kde na něj bude za kamenem číhat chlap s puškou?“ Don Juan (směje se, až se za břicho popadá): „Tys zase vůbec nic nepochopil. Ten tam vůbec nepojede!“

Války kmenových duší se vyznačují především tím, že v nás vzbuzují emocionální reakce. Tak tomu bylo vždy – pokud jde vaše dcera na pokojnou demonstraci kdesi v Doněcku a demonstrace je napadena maskovanými gaunery s železnými tyčemi, kteří vaši dceru zmlátí, je velice těžké se nepřipojit k příští, už trochu „ozbrojenější“ demonstraci. A přesně toto kmenová duše chce – spravedlivé rozhořčení. Všechny konflikty, války, genocidy, veškeré násilí je pácháno s pocitem pravdy na naší straně, s pocitem oprávněné agrese. Nebo, řekněme, téměř všechno – existuje totiž velice malá skupinka lidí, kteří jsou skutečně zlí a k tomu chladně vypočítaví. Ti by ovšem sami o sobě neměli šanci.

V dřívějším Německu, kde existovala možnost odmítnutí vojenské služby, se každý „pacifista“ musel podrobit jakémusi testu své mírumilovnosti. Oblíbenou otázkou komise bylo zeptat se, co by dotyčný dělal, kdyby šel v noci se svojí milovanou dívenkou parkem a z křoví by vyskočili dva – řekněme američtí GI – a začali dívku znásilňovat. Zdali by „pacificky“ přihlížel. Adept byl v pasti. Protože se jednalo o spíše odvážné mladé muže (vybočit ze stáda vždy vyžaduje odvahu), neznělo by jeho tvrzení, že by násilí na milované ženě nečinně přihlížel, příliš věrohodně. Pokud by ovšem prohlásil, že by ji bránil („představte si, že jeden z GI’s upustí pistoli...“), byl by to pro komisi důkaz, že to se svojí mírumilovností nemyslí tak úplně vážně.

Přesně takto chytá kmenová duše své členy. Jenomže příklad s parkem a dívenkou je samozřejmě „cinknutý“, jedná se o sofistiku v jejím ryze negativním významu. Individuální postoj adepta je stahován do oblasti kmenové duše, do říše všeobecně platného dobra a zla. Jak tedy přežít v násilném prostředí a nenechat se zaplést do válek (dovolte mi nemožný plurál) „dober a zel“?

Zatímco Millmanův „pokojný bojovník“ je stále ještě hrdina, působící „dobro“, nachází se sorcerer Castanedy již skutečně na jiné úrovni, než kmenová duše, a je jí tedy nepostihnutelný. Prostě tam, kde je konflikt, který není „jeho“ a kterému tedy nemůže adekvátně čelit, nebude. To mi tak trochu připomíná bezvýchodnost zachraňování rodičů skrze dítě, což, jak víme z konstelací, je velice rozšířený fenomén s exaktně nulovou úspěšností. Zrovna tak, jako malé dítě nemůže zachránit velké rodiče, nemůže adept esenciální duše působit na úrovni duše kmenové, aniž by se nezapletl do jedné ze soupeřících pravd. Úspěšnost výletu čaroděje do reálné vřavy je bez pláště neviditelnosti (viz Siegfriedova „Tarnkappe“) beznadějná. Z tohoto úhlu pohledu pak snáze pochopíme Buddhu a jiné „mimoně“, kteří mluví o naprosté iluzornosti naší všednodenní reality a o nutnosti, tuto iluzi prohlédnout.

Zdá se mi tedy, že cesta nevede přes otupění emocí (ve výše uvedeném příkladu demonstrace v Doněcku bylo by snadné zůstat chladný, pokud bychom vynulovali naši zodpovědnost za dceru a jakékoliv jiné emoce), ale přes nesmírně těžké prolezení oněch malých vrátek do třetího kvadrantu individuální duše, skrze které neprojde naše doposud automatická tendence stavět se na tu správnou stranu. Naprosté uvědomění si, nebo ještě lépe řečeno přijetí faktu, že z pohledu esenciální duše neexistuje žádná správná (kmenová) pravda, je k tomu nezbytné.

Sorcerer, nacházející se v NAGUALU, tedy v magickém, logicky nepopsatelném prostoru, ovšem neneguje TONAL, svět normálního výkladu světa, svět soupeřících pravd a v našem pojetí bychom mohli říci i svět soupeřících kmenových duší. Neneguje, ctí jej. Blíží-li se svou obyčejnou Oktávkou ke křižovatce, kde svítí červená, zabrzdí. Jak to říká zenový mistr: Ani neignoruje, ani nespadá. Okolní svět ho vnímá coby normálního, ukázněného účastníka silničního provozu. A zajímavé – nachází se vždy na hony vzdálen bouračkám, opilým řidičům či oblastem, postiženým přírodními či jinými katastrofami.

Hezké dny v tonalu i nagualu přeje
Jan

--------
*Viz Jan Bílý: Živoucí kruh, Synergie 2013 nebo zde: http://konstelace.info/media-regena4duse.html

Přichází exkluzivní klub: Padesát plus

Jeden z hlavních problémů naší kultury/civilizace je rozšířené vnímání stáří jako slabost, nemoc (ne-moc) a úpadek. Již delší dobu vládnoucí triumvirát negativních aspektů Marsu (expanze, boj, hrubá síla) Pluta (peníze, moc, závislost a destrukce) a Merkuru (politika, šmelení a mindfuck) zcela vytlačil moudrost, která znamená především nadhled, pochopení souvislostí a jistou pokoru vůči přírodě coby nadřazenému systému. Absence žen-bohyň ve zmíněném spolku mocichtivých má pak ještě za následek, že nám chybí vnímání zákonitosti a blahodárnosti cyklů, takže v mužsky-lineárním čase se všichni snažíme uniknout stáří a smrti, lpíme do posledního dechu na byť nedůstojném životě a nechápeme jeho cyklickou povahu. Není pak divu, že se stáří stává synonymem prohry.

Naše permanentní expanze navenek, která je poháněná touhou po stále větší akumulaci (nejen kapitálu), a která při tom zneužívá přirozené dravosti mládí, tak převálcovala veškeré hodnoty stáří, které ovšem současná společnost potřebuje jako sůl nejen k přežití, ale i jako profylaxi sebezničení. Je to totiž právě naše od přírody a pocitu sounáležitosti odtržená egoistická dravost, která nás všechny, ne nepodobné obřímu Titaniku, nechává řítit se na ledovec zániku toho, co společnost dělá hodnotnou a život v ní stojící za to, ho žít. A právě moudrost stáří se mi zdá být jedním z hlavních antidotů této suicidální síly, ne-li dokonce tím jediným.

Na tomto vývoji nejsou dnešní staří zcela bez viny. Lze jim totiž vyčíst, že se nechali převálcovat, že si nechali dobrovolně vytrhat zuby a obrousit drápy, neboť si nevšimli (jak už pravil Voskovec a Werich v „Katu a Bláznovi“), že se stárne kompromisy a nikoliv lety. Že se blbne postupně v blbém prostředí.

Dnešní potenciální stařešinové a moudré babičky, namísto aby učili, vysedávají před televizí, živoří z mizivého důchodu a jsou povětšinou devastovaní desetiletími nesmyslné a ducha zabíjející práce a přijetím názoru, že už k ničemu nejsou. Každý debilní reklamník vám také řekne, že pro skupinu padesát plus se už nevyplatí dělat reklamu, neboť už prostě na nic nemají. Mám pocit, že tomu mnoho starých a převážná většina mladých uvěřila.

Toto pojetí je naprosto zvrhlé. Ale současné návody na řešení - tak zvané recepty na „aktivní stáří“ - jakoby z oka vypadly vytváření rezervací, kde ve chráněném prostředí přežívá několik species jinak nepotřebných zviřátek a kytiček, jež všude jinde stojí v cestě stavbám dálnic, rubání uhlí či projektům technologických center. Státní či komunální vize aktivního stáří totiž neznamenají nic jiného, než vytvoření náhradních aktivit, tedy zabavení (= zábavu) těch, pro které společnost již nemá upotřebení. Asi aby si nevšimli smutného faktu, že nejen jejich názor je k ničemu.

To, co je nutné, je návrat starých lvů/králů do království, tedy do společnosti. Jenže ti starší a staří pánové, kteří jsou „nahoře“, kteří nám skrze banky, dozorčí rady a v omezené míře i skrze politiku vládnou, nejsou lvi, ale bůh-ví-proč mocní, leč skrz naskrz zkorumpovaní pseudovládci, kteří postrádají tu nejdůležitější vlastnost pro vládnutí, totiž moudrost. Ne, oni se nenacházejí v tom třetím, černém kvadrantu vývoje duše*, kdy po obětování dosaženého začneme mezi padesáti a sedmdesáti nacházet svoji spirituální esenci. Nejsou ani moudří, ani osvícení, nedostali se po fázi milování, plození a budování pozemských statků do hloubky poznání, nejsou nad věcí a neslouží celku, ale pouze své vlastní touze po ještě víc, po další akumulaci moci či kapitálu, jako by je toto mohlo zachránit před smrtí. Nejsou to mistři, ale oligarchové, kteří každým svým činem a každým dalším milionem pouze přehlušují strach z tělesného a duševního úpadku. Většina z nich je už dávno mrtvá, ačkoliv se stále ještě pohybují, kecají a manipulují.

A tak nezbývá, než že se již téměř vyhubení lvi a tygři, šedí vlci, mazaní staří lišáci, prastaré želvy, stoleté sůvy, dědečkové-kouzelníci a babičky-čarodějnice, prostě všichni potenciálně moudří, byvše vyhnáni ze společnosti dveřmi, do ní navrátí komínem.

Jak pomalu a krásně stárnu (tento rok mi bude šedesát), začínám svoji práci zaměřovat i tímto směrem. A tak bych vás, kteří jste padesát plus a nehodláte za deset či patnáct let patřit k ne-mocným důchodcům, chtěl pozvat na prazvláštní konstelační seminář** o stárnutí do síly a moudrosti. Seminář o tom, jak návrat šedých vlků a moudrých starých sov urychlit. Jak ze slabosti stáří vyjít do moudrosti a autority starého vládce. Jaké „pilulky“ k tomu potřebujeme, jaké vitamíny musíme najít a spolknout, jaké nástrahy a léčky mladých myslivců nám hrozí, jaké Karkulky a polomrtvé důchodkyně v nás samých třeba sežrat. Nikdo jiný nám v tom nepomůže, jen my sami.

Hezký den vám přeje
Jan

------------------
* Viz "Koncept čtyř duší"
**A zde je odkaz na plánovaný seminář.
------------------



Psáno na Krétě:
Autor coby padesát devět plus :-)