Co si chlapi už přiznávají?

Následující rozhovor vyšel před čtrnácti dny v příloze Lidových Novin „Pátek“ pod titulkem Co si chlapi nepřiznají? Přináším jeho rozšířenou a mnou komentovanou verzi.

S redaktorkou LN Martinou Kopeckou jsem se sešel v kavárně Kaaba v Mánesově ulici cirka tři týdny před jeho publikováním a hned od počátku mi byla sympatická. Bavili jsme se víc než dvě hodiny o všem možném (s akcentem na moji práci v mužských skupinách) a nakonec jsem se ještě optal, jaký rozsah že bude rozhovor asi mít.
„Tak dvacet tisíc znaků, na osm stránek“, odpověděla a já teprve v tomto okamžiku pochopil, že se jedná o opravdový průnik mých zcela jistě ne mainstreamových pohledů na svět do média, o kterém bych asi nečekal, že vůbec otiskne slovo „konstelace“: Jenže, svět se mění a co by těžko bylo možné včera, je dneska samozřejmostí. A to jsem opravdu vůbec netušil, že až si 26. června půjdu koupit Lidovky, najdu se na titulní straně! Můj pocit, když jsem se do trafiky vrátil z ulice a poprosil o „ehm, můžete mi prodat ještě pět dalších?“ byl opravdu zvláštní (paní trafikantka si samozřejmě nevšimla, že jsem to JÁ, díky bohu :-).

Nicméně, ačkoliv jsou mé odpovědi částečně hodně zkrácené, byl jsem překvapen, jak dobře vystihla paní Kopecká to, o čem jsme se bavili. Takže mých komentářů k rozhovoru není mnoho. Díky bohu a Babišovým novinám, které jsou mi, na rozdíl od jejich majitele, velmi sympatické :-).

PS.: Rozhovor přináším v mé poslední, ještě needitorované verzi, takže tu a tam najdete nějakou tu stylistickou či dokonce pravopisnou chybku. Můj komentář k odpovědím je kurzívou.

Úvod (M. Kopecká):
Sociologové tvrdí, že muži ztratili svou sociální roli a zažívají největší krizi. Naproti tomu stojí tací, kteří mají často pocit, že se nic neděje, že mají situaci pevně pod kontrolou a vlastně netuší, o čem to všichni mluví. Trochu to připomíná pána, jemuž se v autě rozbila navigace, on do ní zuřivě mlátí, ale než by se někoho zeptal na cestu, ujede zbytečně desítky kilometrů. Právě až kvůli bolesti si podle poradce a lektora Jana Bílého muži připustí, že se ve svém životě ztratili a že se sebou musí něco udělat.

Přiznám se, že mi začíná být mužů skoro líto.
To je milé, ale nám chlapům to moc nepomůže. Když se kritické, možná někdy nespokojené ženy dívají na muže, mají dva hlavní postoje: Za prvé je začnou po svých zkušenostech přehlížet, možná dokonce jimi pohrdat. Začnou jim předhazovat, že na sobě nepracují, že se „nesnaží“. Některé se dokonce ptají: A proč ty muže vlastně máme? Dnešní žena je totiž schopná řídit letadlo, vést firmu, někdy dokonce lépe než muž, na což začíná Západ přicházet. Tyhle ženy říkají: S chlapama to je hezké, když tady jsou a když vydrží být, ale většinou tu nějak nejsou a nevydrží. A druhá pozice je, že ženy muže litují a říkají si: Chudáci, ty to mají fakticky těžké, a jak já bych jim mohla pomoci. Jenže oba postoje nejsou produktivní. Máte děti?

Ano.
A máte syna?

Mám.
Tak určitě víte, že když jsou kluci mezi čtyřmi a sedmi lety, potřebují tátu nebo jiného muže, který je uvede do toho velkého, mužského světa. Tohle když muži svým synům nedávají, protože jsou hodně zaměstnaní nebo v rodině nejsou, tak ženy začnou ty svoje chlapečky do mužského světa popostrkovat. Jenomže to nefunguje. Čím víc ale ta žena toho kluka strká, tím víc se on brání. Kluk musí jít sám, on musí být přitahován mužským světem. A nikoli postrkovaný ženou.

Jenže ono je těžké nic nedělat, když chlapce obklopují ženy od rána do večera a pak možná večer uvidí tátu. Co tedy potřebují malí chlapci?
Vzor. Malý kluk musí vidět tátu, jak třeba štípe dříví a něco v něm si musí říct: Jo, takhle chci vypadat taky! Ale když táta sedí stále před počítačem, tak si kluk řekne také: Jo, to chci. Jenže to je katastrofa. Je také velmi důležité, aby žena otce před dětmi nepomlouvala a aby řekla: Tohle je váš táta, toho si važte. Protože v okamžiku, kdy si žena neváží muže, tak k němu nemají respekt ani děti. A to znamená jediné, nebudou přitahováni mužským vzorem. Takový kluk se pak neodpoutá od mámy a zůstane někde na půl cesty. Chytne se třeba počítače, který je krásným příkladem mužského principu a postaví ho na místo otce. Proto vždy říkám ženám: Vůči chlapům buďte tvrdé, ale vůči dětem vystupujte, že je to jediný správný táta. Víc žena nemůže udělat. V tomto muže nenahradí.

Co by měli tátové říkat svým synům?
Že jsou na ně hrdí. Pomalu přibývá chlapů, kteří si uvědomují, že jim samotným to chybělo. Když dělám mužské semináře, tak osmdesát procent problémů, které muži mají, se v konečném důsledku vždy týká vztahu s otcem. A jádro těchto problémů je, že právě tuto větu málokterý muž od svého táty slyšel.

Na druhou stranu se dnes muži snaží věnovat dětem víc, než kdykoli předtím. To je pozitivní, nemyslíte?
Je pozitivní, že o tom muži a ženy začínají přemýšlet. Italský psycholog Luigi Zoja napsal výbornou knihu Soumrak otců. A píše v ní o krizi otcovství od počátku křesťanství, kdy byl na místo otce, jako nejvyšší autority, postaven Bůh. Otec byl vyšoupnutý. A to je podle Zoji začátek krize mužů. Dříve měl chlap společenské uznání skrze své otcovství. A to je něco, co se z naší společnosti vytratilo. Otcové zmizeli v továrnách a kancelářích a syn už není syn zemědělce nebo řemeslníka, od kterého by se naučil řemeslo a otec ho tak mohl uvést do svého světa. (K tomu viz www.janbily.cz/knihy.html)

Otec přestal být pro chlapce průvodcem?
Ano, přestal.  A to je velmi důležitý problém.  Někteří dnešní muži si to nahrazují tím, že by se rádi stali tzv. spolumatkou. Vzpomeňte si, jak před deseti až dvaceti lety vrcholila vlna fotografií polonahých mužů, jak drží dítě, skoro až u prsu. To opravdu není úloha otců. Otec nemůže mít takové tělesné spojení se synem jako má matka.
(Tohle je téma, které se chytlo nejen pár kritiků (kritiček), ale které bylo zvýrazněno i na webu Lidovek. Kritika „Spolumatek“ (noviny milují novotvary!) nespočívá v tom, že by třeba muži neměli pomáhat v domácnosti, luxovat atd. Jde mi o to, že muži-otcové mají jiný čistě tělesný pocit k dítěti (a naopak – dítě k tátovi), neboť dítě se vyvíjí devět měsíců v mámě/ženě, ta ho nosí, kojí atd. Lujgi Zoja zcela oprávněně poukazuje na fakt, že se ti muži, kteří jsou kritičtí ke svým otcům a k mužské roli všeobecně, snaží „zženštit“ a jaksi tělesně se připodobnit k matkám.)

Dnes vidíme hodně mužů, kteří nosí na břichu svoje dítě, chodí na pískoviště, starají se, vlastně stejně dobře jako my ženy.
Jenže to vůbec není sexy! Totiž opravdu sexy na otcích je, když vezmou svého syna nebo i dceru za ruku a ukážou jim svět a také jeho hranice. To není tělesná věc, to je věc poznání, věc ducha. (Viz předchozí poznámku.)

A nepomohly mužům k té roli spolumatek ženy? Tím, že nemají v okolí jiné ženy, které by jim pomohly, a tak zbývají jen muži?
Možná, ale důležité je, že matka a otec mají jiné úlohy a tato různorodost je pro dítě důležitá. I když si prohodí role, například tím, že žena pracuje a muž se stará o domácnost, je to nakonec muž, ve kterém děti budou vidět vzor pro svůj mužský princip a žena, na kterou se budou orientovat při vytváření jejich ženského principu.

Jenže, kde je ideální poloha pro muže? Jak vůbec mají vědět, co mají dělat, aby zůstali muži?
To vám nikdo neřekne, to je to, co všichni muži, kteří jsou trochu inteligentní, hledají, každý pro sebe. To, co já učím na seminářích, nejsou odpovědi, ale správné kladení otázek. Problém totiž je, že muži se neptají. Ptát se pro ně znamená jediné:  Jsem nejistý a nevím. Což je pro chlapa velký problém si přiznat. (Ano, žijeme ve velice zajímavé přelomové éře, kdy otázky mají větší smysl než odpovědi. Proto na některé otázky (ještě) nejsou odpovědi. A těchto otázek stále přibývá.)
 

Proč?
Protože jsme od malička vychováváni v tom, že musíme znát odpovědi. Podívejte se na náš školský systém. Děti jsou vedeny striktně v logickém a racionálním systému. Dívky jsou tak vedené také, ale ony se pak vracejí do své emocionality. A všimněte si, jakou tady máme selekci. Ženám je výlet do mužského principu povolen, ale mužům do ženského světa ne. Když tedy chce holčička Mladého chemika, není problém, ale když by chtěl kluk taneční boty, tak už se tatínek rve za vlasy, že bude gay. (Naše školství je fascinováno „mužskou“ vědou a definovatelností. Od malička jsou děti (snad s výjimkou alternativních škol typu Montessori nebo Waldorf) drilovány ve „dvě a dvě jsou vždy a přesně jen čtyři!!“ a teprve až když se dostanou na Matfyz nebo začnou studovat subatomární částice, tak se jim poodhalí, že to OBČAS neplatí :-))
 

Bylo tomu tak vždy?
Já mám pocit, že tomu tak nebylo, dokud ženy nezačaly před sto lety s emancipací. Což je úžasná a nutná věc a dnes žádná žena nebude ochotná vracet vysokoškolský diplom nebo řidičák a stát se ženuškou, která se jen stará o rodinu. Ale když se žena naučí mužský princip, tak stále zůstává ženou. Problém je, že mužům nedošlo, že musejí objevit svůj ženský princip, ale zůstat přitom muži. (O nutném pohybu mezi oběma principy jsem napsal bezpočet článků a dvě knihy, takže to zde snad nemusím rozvádět.)

Co znamená ženský princip v podání muže?
To je například schopnost vciťovat se do druhého. Když přijde žena unavená domu, má slzy na krajíčku a muž si všimne, že je unavená a zeptá se: Co se děje? A ona řekne: Ale, v práci to byla katastrofa. A co udělá muž? Začne ji radit. A co udělá žena? Rozbrečí se úplně a uteče. Muž je v tu chvíli úplně bezradný, protože nepochopil, že jeho žena nepotřebuje radit. Nevcítil se.

Proč je až teď takový problém, že muži nejsou empatičtí?
Protože doteď to fungovalo. Chlapi se nepotřebovali vciťovat. Jenže to se změnilo.

Myslíte patriarchát, kdy žena musela snášet od muže všechno?
Já bych vůbec nechodil do tak hluboké historie.  Ještě dnes se většina mužů nemusí vciťovat do své partnerky, protože svoji potřebu pocitů žijí právě přes ní. To znamená, že očekávají od ženy, že ona je tu přes pocity, které mu pak může vysvětlit.  Žena toho je schopná, dokáže přeběhnout do mužského světa a „vysvětlit“, tedy podat racionální výklad. Ale to ji neuspokojuje, neboť se stále musí pohybovat od ženského pólu k mužskému, zatímco muž tohle nemusí. Tedy – nemusel. Právě toto se mění.
(V tištěné verzi vynecháno.)

Jak ale naučit muže větší empatii?
Pokud se ptáte jako žena, která by chtěla naučit toho „svého“ muže větší empatii, řeknu na rovinu: Jestliže chcete jiného chlapa, musíte zariskovat. Ženy totiž mají s muži jeden problém. Když ho budou kritizovat hodně, podstupují riziko, že uteče. Když ho ale nebudou kritizovat vůbec, tak se nic nezmění.

A není to tak, že se ženy snaží většinou opravdu hodně a dlouho? Ale s muži nic nehne? Teprve, až když je žena opustí, začnou přemýšlet.
Úplně přesně. Ženy trpí ve vztahu, muži po vztahu. Měl jsem kamaráda a kamarádku, oba jsem znal velmi důvěrně. Když jsem byl s ní, tak si stěžovala, že už to nemůže vydržet a chce se rozejít. A když jsem se ptal jeho na vztah, tak říkal:  Super, dobrý. (A pak mi, jedné noci kolem třetí ráno volal, že ho opustila. A z muže, který má „vše pod kontrolou“ se stal malý brečící kluk. Jinak řečeno: Někdy vychovávají ženy svým odchodem muže – ale až pro tu příští ženu.)
 

Proč muži tak lžou?
Pozor, oni nelžou, oni to necítí! Protože chlapy nikdo skrze socializaci nenaučil prožívat svoje pocity. Klukům se říká, nebreč, nebuď srab, tohle snad vydržíš. A co udělá kluk? Odstřihne své pocity. Když dělám mužské skupiny, polovina chlapů je úplně vykolejená, když má něco cítit. Nevědí jak. Ale začíná se to velmi měnit. Chodím přednášet do firem a do velkých korporací. Ti úplně nahoře vědí, že dnes už dávno neprodávají fakta, ale pocity. A začínají  si emoční inteligence všímat.

Takže nakonec byznys naučí muže lepší empatii?
Je to jedna možnost. Kvůli ženě by toho byl muž také schopný, ale musela by ho k tomu donutit.

Jak?
Docela jednoduše. V podstatě říci: Jestli se sebou něco neuděláš, odejdu. Ne tak přímo, protože vyhrožování nemá smysl, ale na druhou stranu, chlap musí jasně cítit, že to myslíte vážně. Musíte to dělat chytře! Pokud chcete, aby si muž přečetl nějakou dobrou knihu, nechte ji někde jen tak položenou.  Ale radit chlapovi, co má dělat? To nemůžete. To nejhorší je, když se muž ptá ženy: Prosím tě, co mám dělat? Tím ztrácí veškerý svůj kredit. Ona mu to samozřejmě řekne, protože je psychologicky zdatná, ale zároveň ho opustí s učitelem tenisu. Víte, když se bavím s chlapama, tak mi říkají: Ona něco chce, ale já nepoznám co. Neřekne mi to a já to nevím. To není o tom, že by muži byli zlí nebo nevšímaví.

Museli mít muži někdy v historii rozvinutou emoční inteligenci?
Myslím, že to je právě to nové. To, v čem spočívá současná změna ve světě. Ženy jsou schopné ovládat mužský princip a zároveň zůstat ženami.  V byznysu jsou sice některé ženy hodně mužské, ale jinak žena už ví, že dokáže být krásně ženská a zároveň řídit auto. Ale touží po polaritě a vyrovnanosti. To znamená, že ženy, které používají také mužský princip, potřebují muže, kteří používají i ženský princip, tedy dokážou se vcítit. A zároveň dovedou být celými chlapy! (Tedy – ne úplně zároveň, ale tehdy, když potřebují být zase na té mužské části hřiště, tak se tam dovedou s prezencí a vyzařováním pohybovat. Musí se naučit, se přizpůsobovat, se měnit.)

Jak jsou na tom čeští muži s emoční inteligencí ?
Ohledně emoční inteligence je mnoho mužů na začátku. Víte proč? Protože jsou zdejší muži hodně nejistí; možná je to historicky dáno, neboť jsme byli často pod cizí nadvládou. Jak říká Václav Bělohradský, jsme tak trochu nesamozřejmý národ. A tato nejistota způsobuje, že se muži drží racionality a bojí se ukázat pocity. Ale díky bohu se objevují mužské skupiny, ve kterých se muži mohou otevřít a mluvit i o věcech, o kterých v hospodě a na fotbale nemluví. Je to proces, který je srovnatelný s emancipačním procesem, před padesáti až sedmdesáti lety.

Dobře, proč se tedy stává, že ženy opouštějí ty empatické muže?
Protože ti muži v procesu objevování svých pocitů a hloubky často nejprve rozměknou. Vzpomenete si na anglické sufražetky, které se pustily do emancipace, ostříhaly si vlasy a byly, aspoň z hlediska tehdejších mužů, naprosto asexuální? Teď jsem vedl v Glastonbury v Anglii seminář.  To je hodně ženské místo. A muži tam byli takoví dlouhovlasí, zastydlí hipíci. Jejich sexuální atraktivita na ženy? Téměř nulová. To se stane, když se chlap při hledání ženského principu stane příliš ženou. Pak ta žena raději uteče k tomu machovi, než tohle.

Teď si možná spousta mužů řekne: Nesmím moc, nesmím málo. Co mám tedy dělat?
To je klasická otázka mužů a také současného světa. Každý chce návody, ale ty ještě nejsou. Máme ekonomickou krizi, což je vlastně krize mužského principu, protože už zkrátka není kam expandovat, kam růst. A každý ekonom má jinou odpověď. Když to člověk čte, tak může propadnout zoufalství, protože začíná chápat, že správné odpovědi zkrátka nejsou. (V tištěné verzi vynecháno.)

Zmínil jste se, že přednášíte velkým firmám. Co jim radíte?
Hodně mluvím o ženských kvalitách jako je uvolnění, plynutí, cykličnost. Firmy dnes stále žijí pod diktátem: Buď rosteš, nebo zahyneš. Ale nic v přírodě není tak postavené. Žádná jabloň stále neroste, protože by se po dvaceti metrech zlomila. Existuje období růstu, pak období expanze a pak fáze, kdy se energie obrací dovnitř. Velkým firmám radím, aby se podívaly na ženy. Na cyklus přírody. Nebo na ženský cyklus. Mnohdy je to právě návod, jak řídit firmu. (Firmy mají těžkost pochopit, že i ony podléhají fázím, periodám, že může mít i firma cosi jako „premenstruační syndrom“ nebo být ve fázi podzimu či zimy.) Ale samozřejmě slovo menstruace je ve firemním prostředí tabu.  

Jak reagují top manažeři, když začnete mluvit o menstruaci?
No, to si dovedete představit. (směje se) Jenže, některé firmy jsou s klasickými růstovými recepty opravdu v koncích. Chápou, že se dostaly někam na podzim a mají paniku, protože nevědí, co s tím. A cokoli dělají, nefunguje. Jenomže cyklus je neúprosný. Dnes chodím do firem, které pochopily, že ženský princip není o kytičkách za okny nebo hezkých záclonkách, ale o tom, že chlapi pochopí, jak funguje cyklus. Když to nepochopí, tak v létě neudělají zásoby a na podzim mají pocit, že by mělo přijít jaro, jenže ono nepřijde, takže v zimě jsou mrtví. Tenhle svět extrémně preferuje jaro a léto a bojí se podzimu a zimy. Proto umíráme tak nepřipravení, protože od 35 let začneme panikařit a snažíme se dělat všechno možné, abychom zůstali mladí. A tím ignorujeme přirozený cyklus života a výhody stáří.

Je tedy žena a její ženský princip lékem na současnou situaci?
Muži se mohou na ženském principu naučit něco, co nutně potřebují. Tenhle svět potřebuje v ekonomice a v politice ženský princip. Mužského principu je strašně moc.

Jenže nebojí se muži tak velkého vlivu žen?
Samozřejmě, že se bojí, protože cítí, že se ty ženské kvality musejí naučit. A ženy byly do současné doby spíše znevýhodňovány a teď rozkvétají. Muže teprve čeká veliká transformace. Je to stejný strach, jako když vylezete na desetimetrový skokanský můstek a váháte. A vaše podvědomí začne dělat všechno pro to, abyste mohla zase slézt dolů. (Začne vám namlouvat, že skákání je opravdu blbá činnost. Začne vás přesvědčovat, že slézt z můstku je ta pravá odvaha.) Jenže tudy cesta pro nás muže nevede. My musíme do té vody skočit!

A co tedy muži teď potřebují?
To, co muži potřebují, nazývám prezencí. Chlap musí být přítomen, být tady a teď, musí mít poslání, vědět, kam směřuje. Musí být pravdivý, to je u chlapa velmi důležité. Můj dědeček, který žil na vesnici říkal: My jsme vůbec nepotřebovali notáře. My jsme si plácli a ten chlap, který by to nedodržel, by si ani neškrtnul. A teď se podívejte na naše politiky a podnikatele. A je to také určitá spiritualita, cosi jako víra, kterou by muž měl mít v srdci. To ho dělá nevychýlitelným, silným. Ženy často do mužů různě šťourají, aby zjistily jediné: Jestli to vydrží, jestli se nevychýlí, nezklamou. Testují naši sílu a pevnost. Když pak žena cítí, že chlap tuto svojí sílu ztrácí, převezme meč. A chlap ji na jistém stupni rád ten meč nechá, protože neví, je bezradný. Jenomže žena s tím mečem není spokojená. (Ale když už ho má v ruce, tak s ním také začne mávat. A chlap si začne stěžovat.)

Jak má muž, který má hypotéku, živí rodinu, nebo má strach o svoji práci začít hledat svoje poslání a nějaký smysl?
Když někdo vyskočí z letadla a pochopí v polovině letu, že si nevzal padák, ale batoh, tak mu můžete těžko pomoct. Někdy je potřeba nejdřív konsolidovat svůj život a napravit ty chyby, které jsme udělali, a teprve pak začít meditovat (směje se). Ale ten padák znamená uvědomit si své pocity a bolesti ještě dříve, než se stanou nesnesitelnými, tedy než se muž dostane do krize. Uvědomit si, že žena a partnerka není zodpovědná za moje emoce, že je musím žít sám. A to jsou padáky, které nás můžou zachránit. Jenže, bohužel, zrovna teď jsou ve vzduchu někteří chlapi s batohem na zádech. Já nejsem pesimista, myslím si, že každému se dá pomoct. Ale musí chtít.

Co k vám přivede muže a přiměje ho na sobě pracovat?
Právě krize a bolest. Muž totiž potřebuje v jistém slova smyslu tlak. A ta krize je nejčastěji způsobená rozpadem vztahu, kariéry nebo špatným zdravím. A takový muž se pak dostává do existenciální nejistoty, nemá věci pod kontrolou a není si jistý, co se kolem něho a v něm samém děje. A pak například potkám muže ve vysoké funkci, který mi říká: No, já nic necítím, nejsem empatický. A já přitom vidím, že to je hluboce citlivý muž, ale že o tom neví. Protože byl přesvědčován svým okolím o opaku. (Jak říkám o nutném tlaku na muže: Ženy jsou termoplastické, my muži jsme duroplastičtí.)

Jak s takovým mužem pracujete?
Jednoduše, nejprve ho vyvedu z jeho omylu, že nic necítí. A to je začátek. Pak jdeme dál a on si začne všímat svých hlubších a víc skrytých pocitů. Zpočátku muži sedí jako u zubaře a já vidím, jak jsou v úplné panice: Pomoc, co mám cítit a jak to mám dělat, abych cítil? To se párkrát opakuje, ale postupně se muž uvolní a začne si všímat, že má nejen hlavu, která myslí, ale i srdce. A z toho bývají muži hodně překvapení.

Co říkáte na názory, že kdyby se žena neemancipovala, muži by byli v pohodě a žádnou krizi neměli?
To je bohužel absolutní blábol mnoha mužů a také žen, kteří touží po tom status quo před sedmdesáti lety. Ale tam se nevrátíme! Protože ženy nejsou ochotné se vrátit.

A myslíte si, že čeští muži touží po tom, aby se vrátily?
Někteří ano, protože touží po časech, kdy to bylo jednodušší. A mimochodem, některé ženy po tom také touží, protože je vysiluje to neustále „chození“ mezi ženským a mužským principem a přejí si muže, který zaopatří rodinu, který řekne: Nech to na mě, drahoušku, já to zařídím. Ale zároveň nechtějí vrátit výhody, které jim plynou z emancipace. Na druhou stranu na tom právě čeští muži nejsou až tak zle, neboť si uchovali jistou divokost a svobodu, když to například srovnáme s muži v Německu. Čím dále na východ jdete, tím více chlapů najdete, kteří v sobě mají ještě takovou tu zdravou anarchii. (V tištěné verzi zkráceno.)

Je touha po jednoduchosti důvod, proč řada lidí odchází z města?
Ano, určitě. A znám také případy lidí, co odešli do Kanady, kde chlap ještě může být tím původním chlapem a žena tou původní ženou. Ale představte si, že se všichni odstěhujeme do Kanady, to nejde. My to bohužel musíme vyřešit tady a teprve pak můžeme vybudovat něco, co bude více vyhovovat našim potřebám. Nás je příliš mnoho na to, abychom se mohli vrátit do lesů a polí. To je utopie. A to i přes to, že právě kontakt s přírodou, s divočinou, speciálně nám chlapům nesmírně pomáhá v tom hledání toho, kdo jsme. Pochopíme, že příroda je větší než naše civilizace. Ale měnit musíme sebe uprostřed civilizace, ne ji opouštět.

Řekněte, mluví vlastně o krizi mužů více ženy nebo muži?
Ženy jsou naštvané a říkají, že muži by měli se sebou něco dělat. Chybí jim muži, kteří by byli ve své síle.

A myslíte si, že dosáhla ta krize svého vrcholu?
Myslím, že to teprve přijde. Bolest a krize je stále něco, co chlapům pomáhá. Když se podíváte na přechodové rituály pro muže, tak jsou vždy spojeny s bolestí a odříkáním. Bolest vede chlapa, aby se setkal se smrtí, se svou hranicí. Pro muže je hrozně důležité, aby dokázali rozlišit mezi trojí tváří ženy: matky, ženy-partnerky a smrti. Protože, když se to nenaučí rozlišovat, tak vidí všechny tři ve své partnerce, a ta to neunese. (Když už mluvíme o krizi a o smrti – začíná se rýsovat, že matka příroda a táta Univerzum se postará o vyvážení nerovnováhy – válkou. Podívejme se okolo, ve světě to začíná bublat a vřít. Pokud se nestane zázrak a do vědomí mužů se nedostane nějakou skokovou cestou kus ženské harmonie a plynutí a tím i tolerance, zanedlouho si všichni začneme rozbíjet hlavy ve jménu nějaké PRAVDY. Zase jednou, v historii...)

Měla povinná vojna smysl právě v přechodu chlapců k mužům? Tedy i od matek k partnerkám?
Bohužel ano. Byl to poslední iniciační rituál, který byl všeobecně rozšířen. Kluk se tím stával bojovníkem. Skrze bolest a setkání se smrtí, se stával mužem. Vždyť se podívejte, proč dnes utíkají mladí kluci k Islámskému státu? Proč v Německu naskakovali kluci na jedoucí vlaky? Tohle jsou všechno podvědomé touhy setkat se se smrtí během dospívání. Občas mám otce v seminářích a ti říkají: Já vím, že bych se měl se svým klukem vydat někam do hor a zažít nějakou bouřku. Ale já vím, že když by se mu tam něco stalo, tak mě nikdo nepochopí a všichni odsoudí. Dneska jsme všude připoutaní, kolem sebe máme obaly, aby se nám nic nestalo. A tak vychováváme děti. Když se budeme dívat jen na to bezpečí, jen na jistotu, přijdeme o divokost. A ta nemůže být nikdy posichrovaná bezpečnostními pásy nebo pojištěním.

A čeho se tak moc bojíme?
My jsme si zvykli, že je všechno kontrolovatelné. A pomaloučku nám tenhle svět ukazuje, že jsme se kolosálně mýlili. My to ještě nevíme, ale ta nekontrolovatelnost přijde. My si myslíme, že jsme nadřazení přírodě, a to staří Řekové nazývali hybris, zpupností.

Pojďme ještě zpátky k rolím. Žena dříve muže potřebovala k tomu, aby lovil, muž ženu, aby se starala o děti a oheň. Není to dnes tak, že žena loví, ničeho se nebojí a opraví si vše sama?
Jenomže pak z toho bude unavená. Ženy potřebují muže a naopak, i když ženy možná umí to, co muži, také. To původní striktní rozdělení na mužskou a ženskou doménu je prostě pryč, nedá se nic dělat. K tomu ohni a lovu se už nikdy nedostaneme, ledaže by celá tato civilizace zkrachovala. Dneska máte místo ohně elektrický sporák a místo lovu počítač. Ale naše šance je, naučit se pohybovat mezi oběma póly, ženským a mužským, a když je potřeba, tak se stát silným mužem, který ale neodřízl své pocity, nebo krásnou ženou, která nezahodí své vědomosti.

Jenže tím se vracíme na začátek. Dnes je dost žen, které tvrdí, že muže vlastně nepotřebují…
…to je ta katastrofa.

V čem se tyto ženy mýlí?
Ta otázka pramení ze zoufalství. A možná, že bych odpověděl, že potřebují muže k tomu, aby nebyly zoufalé.

Děsí se muži toho, že je svět už nepotřebuje?
Ano, znám muže, kteří to tak prožívají, to je ta stále omílaná krize mužského principu. Nejhorší pro muže je bezradnost a pocit, že ho nikdo nepotřebuje. A ženy jim to dávají najevo.

Jak vnímají muži, že jimi ženy opovrhují?
Možná o tom nemluví, ale vnímají to a jsou na ženu naštvaní. Mimochodem, mužská zbraň proti ženě je fyzické násilí. Ženskou zbraní bylo, je a bude, opovrhování. To je velmi starý vzorec. Tudíž muž na opovrhování reaguje velmi špatně, žena ho tím kastruje. A i když muž nosí peníze, může jim žena opovrhovat. Protože ona potřebuje něco jiného. Být uchvácená. Čím? Jeho pevností.

Položím provokativní otázku, máme muže za co obdivovat?
(dlouze přemýšlí) Mám pocit, že by ženy mohly ocenit, když na sobě chlap maká. A že to makání může ještě pár let vypadat jako hledání se. My muži začínáme chápat, že už to nemůžeme dělat tak, jako doposud. Pokud v tom budeme pokračovat, tak tenhle svět skončí. Za padesát, sedmdesát let. Možná za pět let. Výzva pro mužský princip, který je zkoumající a expandující, je ve větším uvědomění si a učení se, že potřebujeme zásadní změnu. Jinak zničíme sami sebe.

Jaká byla vaše cesta ke změně?
Jsou tři události v mém životě, které pro mě byly důležité. Ta první byla moje emigrace, kdy jsem odešel z Česka a poznal jsem něco jiného. Ta druhá věc byla, že jsem se dostal ke svému indickému učiteli, k Oshovi. A začal jsem poznávat spiritualitu, vědomí. Spiritualita není o nějaké meditaci, ale o tom uvědomit si, co se se mnou děje, uvědomit si své pocity, svůj vztek, který potlačuju a uvědomit si svůj smutek. A dát možnost mému ženskému principu, aby se mohl projevit. Mým dalším učitelem byl rakouský druid, který mi pomohl, setkal se s přírodou a pochopit, že příroda je opravdu větší než my.

Proč jste přestal dělat mužské kruhy?
Dělám je pořád, jen ne tou formou, že jdeme do lesa a uděláme můstek přes říčku. Takové kurzy jsou, ale mě přijdou moc primitivní. Takový chlap přijede zpátky a nic tím nevyřešil. Já zrovna objevuji, jak je hodně důležité pracovat s muži a ženami v jedné skupině. Ženy se sice chvíli potutelně smějí mužům, ale pak to muži chytnou a rozvine se dialog. A to je velmi důležité!

Myslíte si, že ženy nezažívají krizi?
Krize ženského světa spočívá možná právě v tom, že ženy rezignují a řeknou: My ty chlapy nepotřebujeme. Ženský svět je zprostředkovaně v krizi skrze globální konflikt kultury versus přírody. Naše kultura začíná řezat právě tu větev, na které sedí. A to ženy velice dobře vnímají a očekávají od chlapů, že něco udělají a řeknou: Drahoušku, venku jsou vlci, zůstaň doma, já to vyřeším. Jenže na ten veliký úkol, který stojí před námi, se muži a ženy musí dát dohromady. To je naše šance.

Rozhovor vedla Martina Kopecká
Copyright (tištěné verze) LN/Mafra a.s.
Web: http://www.lidovky.cz/patek-ln-z-otcu-se-staly-spolumatky-musi-znovu-najit-muzsky-princip-1ia-/lide.aspx?c=A150625_171509_lide_ELE

Čeho se bojím

Nedávno jsem v konstelacích řešili poněkud spletitý případ. Můj klient, říkejme mu Petr, pracuje ve firmě A. Je to česká pobočka světového koncernu, který na českém trhu „přikoupil“ firmu B a začlenil ji do firmy A. Jak už to nejen v historii bývá, barbaři, kteří vtrhnou do cizí země, ji sice ovládnou mocensky, ale pokud je zde odlišná kultura, přejmou ji, což často vede k jejich vnitřnímu rozkladu.* Tak například byl Sovětský svaz nucen po okupaci 1968 rychle vyměnit posádky, neboť chudáci Kazaši byli během několika měsíců z českých civilizovaných poměrů lidově řečeno na větvi. Podobně výsledek fůze shora zmíněných dvou firem byl, že agresoři (koncern vlastnící firmu A) ovládli firmu B sice mocensky, v nové spojené firmě (A+B) však firma B dominuje jak personálně, tak i „kulturou“ – tedy strukturně. To se mimochodem v podobných případech stává pravidelně. Nicméně se interní „vítězství“ firmy B, jak si člověk dovede lehce překvapit, velice nelíbilo lidem z původní A-firmy. I začali na firmu B nevražit.

V konstelaci se názorně ukázalo to, co se velice často děje ve světě kolem nás. Lidi z A byli nesmírně naštváni na lidi z B, aniž by si povšimli, že obě části fúzované firmy jsou na stejné straně barikády. Koncern coby „big brother“ totiž odčerpává zisky jak A-firmy, tak i přikoupené B-firmy hezky do zahraničí. Podobné konflikty páriů mezi sebou se však dějí nejen ve firemním světě. Máme-li například ve státě jistou znevýhodněnou vrstvu (říkejme jí třeba „obyčejní lidé“), stačí jejich pozornost zaměřit na jinou, nejlépe ještě více znevýhodněnou vrstvu (říkejme jí třeba „Romové“) a můžete si být jisti, že veškerá nenávist „obyčejných lidí“ se bude vybíjet na „Romech“, namísto aby se obrátila na ty, kteří jimi manipulují.

Tyto mechanismy lze velice názorně a rychle rozklíčovat v systemických konstelacích. Tím nás všechny konstelace učí chápat skryté souvislosti a transformují konflikty mezi rozdílnými skupinami znevýhodněných do síly, za pomoci které lze pak znevýhodnění ukončit. Na to, aby se tento transformační a z mého pohledu jediný skutečně revoluční proces udál, je však potřeba jisté vstupní úrovně inteligence. Je zapotřebí schopnost nenechat se polapit jednoduše znějícími „pravdami“ tak zvaného zdravého rozumu. Bohužel tato inteligence se mnoha lidem globálně, ale také speciálně v naší české kotlince, nedostává.

Netřeba zdůrazňovat, že jeden takovýto proces nenávisti jedněch páriů vůči jiným právě běží. Mluvím o současné české hysterii proti africkým a blízkovýchodním emigrantům. Problém je, že 90% veškeré (alespoň mnou sledované) diskuze o migrantech se ubírá naprosto nedůležitým a zástupným směrem, totiž otázkou „chceme tu uprchlíky nebo ne?“. Tím tyto diskuze – přesněji řečeno monology – odvádějí pozornost od té opravdu důležité otázky, totiž kdo uprchlickou vlnu způsobil a komu slouží. Pokud totiž tuto otázku nezodpovíme a neučiníme patřičná opatření proti příčinám masového exodu, žádné uzavření hranic, žádné ploty a ani žádná armáda, pálící na uprchlické lodě problém nevyřeší.

Zbývá se ještě zamyslet nad tím, co způsobuje nedostatek oné „vstupní“ inteligence, jenž vede tolik zdánlivě chytrých lidí k horlivému zastávání názorů, které vůbec nic neřeší. Zde nabízím úvahu o tom, že naše informační kultura se v posledních několika desítkách let zvrhla spíš v kulturu demagogie. Snadno přístupných, ale zcela neověřených informací je totiž už tolik, že každý si z informačního moře lehce vybere ty, které se mu takříkajíc hodí do krámu. V informačním guláši se nám vede podobně, jako mně samému, když jsem před mnoha lety z tehdejšího normalizovaného Československa emigroval a šel si koupit do jakéhosi mega-nákupního centra tabulku čokolády. Stál jsem před regálem, nabízejícím cirka dvě stě druhů čokolád a byl jsem tak zmaten, že jsem odešel s prázdnou. Připomínám tehdejší socialistický výběr: Kofila, Orion mléčná, Orion hořká.

My jsme totiž sebe i naše děti zcela zapomněli učit, že v prvé řadě nejde o poskytnutí informací, ale o schopnost jejich třídění a zpracování a především do dávání přijatých informací do souvislosti s osobní zkušeností. A tak se stalo, že se velká část našich spoluobčanů propadá do zcela virtuálního světa, vytvořeného tisíci informacemi, které ale všechny potvrzují tu či onu „realitu“, kjež tvoří neochvějné přesvědčení, že ta či ona internetová hra, jíž se účastníme, je naprosto pravdivá. Se záplavou mnohačetných informací jsme zapomněli na to, že i pravda je vždy mnohačetná, pokud se zakládá na něčem tak virtuálním, jako jsou média. Již samo slovo „media“ signalizuje, že je to cosi, co stojí mezi skutečností a námi. Věříme těm svým, vcelku jednoduchým, leč zcela virtuálním pravdám, v jejichž jménu jsme připraveni, možná opět, pálit knihy, zavírat jiné lidi do koncentráků a nechávat vymírat celé národy.

Qui bono, zní stará latinská otázka – komu to prospěje? Obávám se, že původní euforie nad volným přístupem k informacím a naděje, že se tímto skokově zvýší informovanost, a tím snad i moudrost nás všech, se obrací naruby. V dnešním přeinformovaném, přebilboardovaném a over-medializovaném světě se dezinformace stala dětsky jednoduchou. Dnes stačí nabídnout lidu jednoduchá řešení – argumenty a důkazy pro jejich správnost si už „useři“ najdou sami. Zatímco nacistické Německo ještě potřebovalo na zmanipulování mas emocemi nabité pochodňové slety a strhující rétoriku Vůdce, v dnešní orwellovské době stačí počítač a přípojka k internetu. S tím nic neuděláme. A toho se, abych se dostal k titulku tohoto článku, bojím.

-----------
*Toto se děje kvůli systemické vyváženosti – ten, jehož práva jsou omezena (firma B, okupovaná země atd.) se stává morálně silnější a ten, kdo toto činí (koncern A, agresor atd.), je ohrožen vnitřním oslabením, které se nejprve projevuje na poněkud zastřeném poli struktury a v mezilidských vztazích. Revoluce, podobně jako jakákoliv jiná agrese, tak vždy začne požírat své děti.

Návrat pravého muže.

„Cesta pravého muže“ je český titul knihy amerického „gurua“ mužství Davida Deidy, která se prý výborně prodává. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že většina kupujících jsou ženy, které ji pak svému muži podstrčí někam k počítači a když se „horší“ polovička zeptá: „Miláčku, co je tohle?“, žena ledabyle odpoví: „Lásko, to není pro tebe. Tomu bys nerozuměl“, čímž prý zaručeně přivede muže k četbě. Je to s naším mužstvím už opravdu tak zlé, že potřebujeme návody, jak se stát výbornými, pravými či levými muži?

V minulých článcích jsem rozebíral současné vztahy mezi muži a ženami, zcela si vědom, že vztahů je tolik, kolik je párů, a že o nich jen těžko lze mluvit souhrnně. Vzhledem k mé profesi kouče a poradce se ovšem setkávám s trendy a problémy, které by se při troše benevolence daly označit jako zástupné pro mnoho mužů. Článek jsem skončil mužské sebevědomí drásajícím tvrzením o energetické převaze žen – alespoň co se týká osobního rozvoje. Ženy nejen že navštěvují podstatně hojněji než muži všelijaké kurzy osobního rozvoje, ale mají, když jsou spolu, jednoznačně větší pohodu, harmonii a chuť se zabývat tím, co je trápí a vzájemně si pomáhat ve svém vývoji. Tomu tak bylo už asi odjakživa – my chlapi si jdeme spíš zahrát fotbal (tělesný rozvoj) nebo do hospody (spirituální rozvoj), než abychom chodili někam na rodinné konstelace, kde pak stejně sedíme v kruhu několika dam pozdějšího věku jako kůl v plotě s pocitem člověka, jenž se ocitnul v čekárně u zubaře. Problém ovšem vězí v něčem, co by se dalo nazvat „ulítnutím včel“. Typicky mužské kvality „máknutí“ či teoretického uchopení ontologie bytí (to ať si čtenář najde na Wikipedii) okolní svět prostě přestávají zajímat. V dobách, kdy jakýkoliv produkt je prodáván skrze emoce, jsou nám naše teorie houby platné. Chce to city a ty nejsou úplně naše parketa.

Už několik set let nám mužům říkají už od první třídy základky, že indiáni nebrečí, že pocity jsou pro ženský a že vše má své zcela logické řešení. To by ale ještě nebylo tak zlé. Horší je, že jsme spolu s údajně nespolehlivými emocemi hodili přes palubu i všechno, co nepasuje do racionálního a vysvětleného světa, tedy všechny mýty, jež dřívější muži vyprávěli chlapcům u táborových ohňů, veškerou iracionalitu nebezpečného lovu a nejisté mořeplavby, kompletní touhu po hloubce hvězdného nebe. To už stejně v důsledku přesvětlení noční oblohy nevidíme. Vydáváme se do přírody na hi-tech kolech zcela ohelmováni a navlečeni do směšnou reklamou potisknutými umělohmotnými dresy. Vše divoké prožíváme chráněni celotělovými prezervativy nebo přigurtováni státní technickou kontrolou schválenými popruhy. A protože ani to není zcela bezpečné, nejlépe se cítíme ve virtuálním světě, kde si hrajeme na lásku, válku a smrt, aniž bychom museli tyto tři pro muže tak důležité bohyně zažít na vlastní kůži. No risk today.

Ve virtuálním prostoru také není žádné místo pro naše otce – mužské předky, kteří ale stejně už dávno nejsou to, co by měli být – našimi učiteli a průvodci neznámým světem. Nezasvětili nás do savých povolání, protože prostě nejsou povolaní; jsou pouze zaměstnanci anonymních korporací, příliš zaměstnáni, než aby si všimli, že jim zcela chybí to, co dřívější muži nazývali posláním. Namísto nich nás od mládí až do období, kdy bychom se měli stát bojovníky, učí ve státních institucích hodné paní učitelky předmětům, při kterých se náš probouzející se mužský duch tak nudí, že buď docela zdechne, nebo se stane hyperaktivním, v důsledku čehož nám školní psychiatr předepíše uklidňující prášky. Opravdu se někdo diví, že mladí muži dnes přestávají mít chuť na flirt a sex, tedy na ten skutečný, zpocený a vonící, že se zabývají raději svým inteligentním mobilem než spolužákyněmi, nebo že se hromadně utíkají do pití do němoty či drog?

Pokud tedy přijmeme pro chlapy téměř nepřijatelnou tezi, že mužství se na začátku třetího tisíciletí nachází v krizi, nevyhneme se otázce, jak bychom se z ní mohli dostat ven. Jedna cesta je určitě v tom, tak trochu kopírovat v úvodu článku zmíněné ženy. Mužské kruhy, v nichž spolu chlapi hovoří zcela upřímně a aniž by zůstávali u „bezpečných“ témat (tj. auto, sport, politika, nebo co kdo řekl a neudělal), v nichž se – ó hrůzo – mohou podělit i o tabu-témata (např. selhání, deprese, mlha, strach a bezradnost), takové kruhy jsou nečekanou a výtečnou pomocí pro muže v krizi. Především pro ty, kteří se ještě nedovtípili, že v ní jsou. Nedávno, na jednom z mých mužských seminářů, prohlásil jeden účastník: „Tedy kdyby mi někdo před dvěma dny řekl, že tady budu sedět s třiceti chlapy a sdílet to, co sdílíme, měl bych ho za magora. A vás taky. Ale musím přiznat, že se tu cítím výborně.“

Mužské kruhy opravdu fungují (ale prosím ne přes internet); je mi však jasné, že to není cesta pro každého. Možná ale, že by se každý z nás mohl zamyslet nad tím, jak se stát opět divokým, pravým mužem. Jak přijmout svůj strach ze selhání, z chybných rozhodnutí, strach, nebýt milován a uznáván, a vykročit skrze něj a za něj. Jak se stát autentickým. Jak nelhat. Jak být otcem, který ukazuje svým synům svět a synem, který chápe, že bez svého táty by tu nebyl. Prostě jak se vrátit tam, kde je naše síla. 

Návrat? Možná, že je to ono kouzelné slovo. Klíč. Zatímco nám všichni sugerují, že musíme dál, výš, rychleji a především kamsi, kde jsme ještě nebyli, zdá se být návrat k jednoduchosti a pravdivosti muže zcela ignorován globálním marketingem. Možná je to proto, že se z návratu jen těžko dá vytřískat kapitál. A přesto je návrat muže z dálky, návrat k ženě, k dětem, návrat domů přesně to, co nás před miliony let z kočovných lidoopů udělalo muži, otci, králi. Vracíme se bohatí o zkušenosti a o setkání s našimi hranicemi. A vracíme se především k sobě. Jedině tak jsme praví.

(Článek pro časopis FORMEN červen 2015) 

O malé české nesnášenlivosti

Dlouhou dobu jsem sem nic nenapsal...

... to bylo především tím, že jsem psal jinam. Od ledna 2015 jsem zveřejnil 15 článků v ZENu, FORMENu, JÓZE DNES, REGENERACI, a teď ještě vyjde velký rozhovor v PÁTKU (LN). To nepíšu, abych se chlubil, nýbrž spíš naopak, tak trochu ve smyslu Hamletova "Co to čtete, princi?" "Slova, slova, slova!". Čeho je moc, toho je moc.

Když jsem viděl několik fotografií pro připravovaný Pátek (měl by vyjít 26.6.), docela jsem se zhrozil - vypadám, jako by mi bylo osmdesát. A tak mě napadlo, zdali přílišné vysedávání u počítače, nadužívání chytrých mobilů a zabývání se slovy, slovy, slovy, nás všechny neruinuje. I vyšel jsem do přírody, jal jsem se okopávat mé záhonky s bylinkami (mám výtečnou mátu!) a kositi trávník na zahradě - a dostal jsem příšernou alergii. Zdá se tedy, že si člověk prostě nevybere; pozitivní myšlení sem nebo tam.

Takže, jak doufám, napíšu čas od času opět něco na tento blog, například o malé české nesnášenlivosti:

O malé české nesnášenlivosti (bez zamýšlených souvislostí s mojí alergií :)
 
Současná hysterie kolem - nezakrývám že opravdu vážného - problému s uprchlíky/migranty je opět typicky "česká". Namísto abychom se cítili součástí něčeho většího (Evropské unie), a to samozřejmě i tehdy, když z EU přicházejí (jako z každé instituce) často nesmyslná rozhodnutí, hrajeme si opět a dětsky tvrdohlavě na svém vlastním písečku. To děláme už dlouho. Někdy trucujeme, jindy hystericky šíříme tendenčně cinknuté zprávy. Kolik radikálních muslimů, v hijábech zahalených žen či násilných černochů za poslední týden potkali ti, kterí halasně křičí "Zastavte příliv uprchlíků, jenž zničí naši kulturu"? 

Nejde mi vůbec o fakt, že problém s běženci se opravdu vymyká kontrole. Je mi jasné, že řešení současné krize nemůže ležet v nekonečném přijímání všech těch, kteří buď skutečně mají důvod si útěkem zachránit život, nebo jen chtějí žít někde, kde jsou podmínky pro jejich život poněkud snesitelnější. To mimochodem chceme všichni. Jde mi zde opravdu pouze o z mého pohledu nechutný rys nás Čechů (Moravany a Slezany asi nevyjímaje) mít panický strach před vším neznámým a označovat to za smrtelně nebezpečné. 

Nikdo z nás samozřejmě netuší, co současná vlna migrantů způsobí. Ale tvrdím, že vlna běženců je jen jeden malý dílek puzzle, které jako celek hrozí rozmetat naše představy o tom, co je dobré a co zlé, co správné a špatné. Svět se řítí do hlubokých globálních změn ale Češi se starají jen o jedno - aby jim nikdo nesnědl jejich vepřoknedlo. To tedy, dovolte mi hloupý vtip, opravdu u migrantů ze zemí islámu nehrozí. :-) Starost o tisíce, možná dokonce statisíce utečenců bych přenechal Němcům, Francouzům a Angličanům - kteří s problémem zacházejí podstatně méně hystericky.

Ty skutečné problémy jsou jinde a příliv zoufalých uprchlíků je pouze jejich výraz, nikoliv problém sám o sobě, který bychom mohli vyřešit jednoduchým zavřením hranic, vystoupením z EU a obehnáním Česka ostnatým drátem. Vždy, když tyto nesmyslné návrhy idiotů (nebo populistů) slyším, chtěl bych jim připomenout, že toto jsme tu už jednou měli a nikomu se to moc nelíbilo. 

Ty skutečné problémy vězí v námi samými vytvořené "bezvýchodné" situace*. Když jsem byl minulé léto v Egyptě (ne, nikoliv u moře, kam jezdí patrně ti, kteří se nyní ohrazují proti migrantům, ale v Kairu, Gize, Luxoru a v poušti), setkal jsem se se sympatickými, ale ve zcela bezvýchodné situaci žijícími muži. Ti, kteří nebyli sympatičtí, neboť mě agresivně pronásledovali svými nabídkami služeb, to určitě nedělali ze zlé vůle, ale rovněž, neboť jim nic jiného nezbývalo. Desetiletí jezdili západní turisté ("sahibové") do Egypta utrácet za radovánky své peníze. Přiváželi tam svoji - tedy naší kulturu, kulturu konzumu, expanze, nevázanosti na (místních) pravidlech a zvycích, kulturu bezmezného individualismu. Egypťané, dříve poměrně stabilní agrární společnost, od nás mnohé převzali. A vedlo se jim - tak jako nám - jistý čas dobře. Pak ale nastal zlom, přišlo "arabské jaro", nad kterým jsme se radovali. Konečně budou mít také demokracii!, mysleli jsme si. Ale příliv turistů poté, co se námi iniciovaná a importovaná demokracie začala hroutit, ustal. A tím skončila i možnost obživy pro odhadem třetinu egyptské populace. To je bratru pětadvacet milionů duší.

Když jsem pozoroval lidi na předměstích Kaira, uvědomil jsem si, že tito lidé, předtím, než zemřou hlady (to opravdu nežertuji) se pokusí dostat se tam, odkud dříve jezdili na jejich poměry nesmírně bohatí, šťastní a tlustí turisti. A protože ti nejtučnější a nejbohatší (a také nejopilejší a nejvíc hluční) jsou z Anglie a Německa, chce se mnoho uprchlíků dostat právě tam. Žádný ostnatý drát jim v tom nezabrání, neboť oni nemají co ztratit, psal jsem. 

Pozdě tedy bycha honiti? Situace s uprchlíky ovšem není jen jediná situace, do které jsme se dostali skrze naší vlastní neschopnost myslet strategicky, s ohledem na CELEK. Takovýchto situací bez řešení je mnoho a stále přibývají. Tak například Fukušima, katastrofa, jejíž důsledky se stále ještě tají. Atomová energie prostě není bezpečná, ať si 80% Čechů myslí, co chce. Do dneška nevíme, co s radioaktivním odpadem, který září statisíce let. A to nemluvím o problémech, které nastanou při havarii elektrárny. Ještě si pamatuji - před Černobylem se tvrdilo, že statisticky může exploze reaktoru a protavení spečeného jáddra nastat jednou za milion let. Po Černobylu se říkalo - no dobrá, ale toto byla ruská elektrárna, to je výjimka... A po Fukušimě? To se už mlčí. 

Skutečný problém tedy nejsou uprchlíci, ale fakt, že stojíme na konci dlouhého vývoje, jehož paradigma se tak hluboce zažralo pod naší kůži, že si ho už ani nevšímáme. Stojíme na konci naší vlastní materiální expanze. Stojíme na konci kultury, které propadla pýše - Řekové na to měli slovo hybris - bludu, že je nezávislá a větší než příroda. Stojíme na konci rozletu bezohledného individualismu. Tohoto by si pánové Konvička, Okamura (jak české to jméno!) a jiní, kteří volají po uzavření hranic, měli všimnout. Problém totiž není VNĚ nás, ten vězí uvnitř.

To co bude nyní desetiletí a možná i staletí následovat, bude chaos, pokud se nestane zázrak (na který už ani já, který jsem docela optimista, nevěřím) a v nás samých, ve všech včetně pana Konvičky, se něco neprobudí. To "něco" není jen Kristova láska k lidem, solidarita, vnímavost pro nesnáze druhých a vědomí celku (a nikoliv vnímavost jen naší malé české kotlinky), to něco je i pochopení, že pokud chceme přežít, jde to ode dneška jen v souladu s přírodou, nikoliv na její účet. Chaos je to, z čeho jsme se narodili (nejen hvězdy), a chaos je všelék na výkyvy v přirozené rovnováze. Když vidíme jen migranty a chceme se před nimi uzavřít, je to jako když pštros strčí hlavu do písku před blížící se pískovou bouří. Na chvíli to uklidní...

Hezké dny vám přeje
Jan Bílý
----------
Prastarý lék na řešení bezvýchodných situací jsou mýty. Případně pohádky. O tom viz můj článek o mytologickém vnímání reality zde.

Největší dobrodružství chlapů

„Na udržitelný rozvoj je příliš pozdě. Co potřebujeme, je udržitelný ústup.“ (James Lovelock)

Muži a s nimi i mužský princip jsou v krizi. Je to krize schizofrenní, zákeřná, ve většině případů nerozpoznaná a tím ještě neléčená. Na jednu stranu je to, co muže dělá mužem a mužský princip principem, jeho dopředná síla. K ní patří i jistá porce zdravé agresivity, nebo, chcete-li, schopnost prosadit se v boji, spárovaná se sebevědomím a chlapskou nevychýlitelností. Jedině jako aktivní, kreativní a silní zůstáváme my muži atraktivní pro ženy, které nás inspirují a to i v případě, že jdeme do boje.

Na druhé straně – a právě ta je příčinou oné rozpolcenosti – začínáme tušit, že naše zbraně, které jsme si před tisíci lety vytvořili pro přežití a úspěch, totiž naše civilizace a kultura, se staly tak mocné, že ohrožují nejen ostatní druhy na této naší společné planetě, ale v konečném důsledku i nás samé. Gaia, jak Lovelock nazývá „organismus Země“ se začíná bránit. Nejsou to jen zátopy a zemětřesení, tání polárního zalednění a rozšiřování pouští, nejsou to jen ke konci se chýlící zdroje fosilní energie nebo vyčerpání zemědělských půd, je to také drastický nárůst ne-mocí našeho vlastního těla i ducha. Alergie a autoimunní choroby, deprese a psychózy, autismus našich dětí a neplodnost žen i mužů nám ukazují, že naše cesta, jakkoliv dříve úspěšná, nyní selhává.

James Lovelock je starý muž a tím se zdá být náchylný pro pesimismus a otevřený vizím o zániku a smrti. I já stárnu a pozoruji, jak cosi ve mně, říkejme tomu podzim, spouští zpomalovací a útlumové procesy, které jsem dříve neznal. Ale je to právě toto zpomalování, které nám všem umožňuje vhled do hloubky věcí a rozpoznání souvislostí. A moje práce s muži, s jejich (tedy našimi) problémy, nejistotami a mlhou mě utvrzuje v tom, že my muži potřebujeme vyřešit téměř neřešitelné: Jak sloučit vítězení s ústupem. Jak nepřestat být úžasným mužem a zároveň s úspěchem ukončit kariéru nadmíru úspěšného, leč sebevražedného idiota, který touží po pohodlí a konzumu, jenž ho zároveň zabíjí.

Píšu záměrně o „téměř neřešitelném“, neboť mám nesmírnou důvěru v schopnosti mužského principu, řešit i to, co vypadá beznadějně. Ale vím, že budoucí úkol přesměrování dopředné a konstruktivní síly, kterou doposud používáme proti přírodě a Zemi, do oblasti, ve které ji nasadíme v souladu s tím, co je větší než my a na čem je naše lidská existence pořád ještě závislá, nezvládneme bez pomoci ženského principu. Pokud rozpoznáme Zemi jako matku, ze které jsme se narodili a která nás stále živí, pochopíme nejen důležitost ženské energie v procesu usmíření pubertujícího lidstva s rodiči, ale i naši klukovskou touhu po nezávislosti, po odtržení se, a zároveň nemožnost téhož. „Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde se Zemí spjati“ píše Neruda (dovolil jsem si malou korekturu – doplnil jsem „se“).

Ženy nás muže vždy inspirovaly v našem poslání a „braly vítěze“*. Takže ona téměř beznadějná bitva, kterou nakonec přeci jen hravě vyhrajeme (i když to ještě pár roků bude trvat a nemálo z nás při tom padne), není jen o mužích a mužském principu. Není to jen o pozitivním a aktivním nicnedělání, které neznamená ani lenost, pasivitu nebo útlum, ale které nám umožňuje naslouchat – větru, stromům, moři a hvězdám. Není to jen o proměně naší závislosti na materiální spotřebě ve spiritualitu, nadšení ducha, lásku a rozvíjení pravdivých vztahů. A není to jen o naší mužské důvěře v ženy a jejich schopnost cítit a zrcadlit. Je to také o důvěře žen, krásných a spojených s Bohyní, že my muži „to dáme“. Že nejen najdeme onen „razor edge***“, ale že přes něj i poměrně zachovalí přejdeme.

Může tedy být hledání cesty ústupu úspěšným a sexy posláním? Může muž na ústupu přitahovat ženy a mít požehnání svého Otce-Stvořitele? Věřím, že pokud tím lidem pomůže z pasti sebezničení, zcela jistě ano.

---------
*V jedné docela drastické globální konstelaci, kterou jsme provedli na mužském semináři stály tři řady vždy pěti lidí: Nejprve pět žen, před nimi zády k nim pět mužů a čelem k nim pět nepřátel. Zkoumali jsme, jak a zdali vůbec žena posílá muže do bitvy. Výsledek (ano, posílá, když to musí být a propůjčuje mu v ní i sílu) byl zastíněn ještě drastičtějším poznáním: Počká, kdo zvítězí. A odejde s vítězem.
**“The razor edge“ je název románu od W. Somerseta Maughama, ve kterém popisuje osudy Larry Darrella, traumatizovaného válečného pilota, který se vydává hledat transcendentní smysl svého života. Název knihy je odvozen od verše z Katha-Upanišád: „The sharp edge of a razor is difficult to pass over; thus the wise say the path to Salvation is hard“. (Je těžké se dostat přes ostří břitvy; proto moudří říkají, že cesta k osvícení je tvrdá.)

Pět nových příčin krizí

V současné době dochází v mnoha pracovních týmech a větších firmách ke stagnaci a krizím, jejichž příčiny nejsou zcela jasné. Z mé zkušenosti z holistického poradenství a seminářů systemických konstelací bych rád popsal několik nových příčin těchto krizí, které se mi zdají často opomíjené nebo kterým není věnována dostatečná pozornost.

1. „Královská“ krize.
Ačkoliv ne-hierarchické formy řízení se stávají stále populárnějšími, je většina firem stále ještě postavena na hierarchii. Archetyp krále je natolik hluboký a účinný, že právě v nejistých dobách je pro každou firmu životně důležité, pochopit funkci a význam krále/královny*. Král zde není od toho, aby byl z celé firmy nejzaměstnanější, měl naprosto napěchovaný termínový kalendář a kvůli permanentnímu stresu nic nestíhal. Jeho funkce spočívá především v klidném bytí, skrze které vyzařuje jistotu, pevnost a sílu naděje, že věci se v dobré obrátí. Na to potřebuje samozřejmě být především sám ve své síle, a pak cosi, co nazýváme „prezenci“** – tedy schopnost být ostatními emočně vnímán jako přítomný. Je tu zásadně pro všechny, tj. musí v sobě slučovat jak mužský, tak i ženský princip a zastupovat zájmy jak pánů, tak i kmánů. Jenomže z králů se v naší moderní době stali buď manažeři, jež chtějí vše vést a kontrolovat (nejlépe sami a osobně), nebo diktátoři bez poradců.
Klíčová otázka pro tento druh krize je:
Kdo je větší, než král a o koho (nebo o co) se král může opřít?

2. Strukturní krize
Ve snaze demokratizovat vedení firmy a pod vlivem různých moderních teorií o vědomém byznysu nebo svobodné firmě se často setkáváme s nejasnými kompetencemi, neohraničenými „hřišti“ jednotlivých oddělení a mlhavou či zmatenou strukturou ve firmě. Tak například může sice nadějný, ale v konečném výsledku nezdařený pokus o přenesení zodpovědnosti na zaměstnance vést k tomu, že lidé nevědí, co přesně jsou jejich úkoly a co se od nich očekává. Jedno oddělení tak může být v části své práce nadřazeno jinému oddělení a zároveň od něj dostávat v jiné záležitosti direktivy. Nejasnost ve struktuře a v tom, kdo je “větší“ a kdo „menší“ pak demotivuje lidi a zvyšuje vnitrofiremní zmatení.
Klíčová otázka pro řešení je zde:
Kdo pro koho pracuje, co za to od něho dostává a dělá to vůbec vědomě a rád?

3. Systemická krize.
Slovo „systemický“ je novotvar – popisuje jevy, které vnikají v lidmi tvořených systémech především skrze porušení tří hlavních systemických zákonů – zákonu o právo na příslušnost, o posloupnosti a o vyrovnaném dávání a přijímání. Prohřešky proti těmto zákonům – například neuctění přínosu a práce toho, kdo byl z firmy propuštěn – se dají odhalit většinou pouze pomocí speciální metody na zkoumání skrytých vztahů v celých systémech (např. v rodině nebo ve firmě), kterou nazýváme systemické konstelace.
Klíčových otázek při řešení tohoto druhu krizí je mnoho, například:
Kdo je/byl ze systému (firmy) vyloučen?
Kdo je/byl přeskočen v povýšení?
Koho práce je/byla nedoceněna/přeceněna?

4. Cyklická krize
Vše v přírodě (do níž spadáme jako živoucí tvorové samozřejmě i my) probíhá v cyklech. Ve firmě existuje mnoho paralelně probíhajících cyklů z nichž některé mohou být velice dominantní a kolidovat s jinými cykly. Pravděpodobně v každé firmě existuje cosi jako makrocyklus (jaro-léto-podzim-zima a opět jaro atd.). Potíž je v tom, že nikdo nechce připustit, že se firma nachází zrovna ve stádiu podzimu nebo zimy, a to i tehdy, jsme-li si vědomi, že každé nové jaro předchozí podzim a zimu prostě potřebuje. A tak se snažíme o neustálý růst (jaro) nebo o setrvání na samém vrcholu (léto) aniž bychom dělali zásoby na zimu a hlavně aniž bychom se, podzimem počínaje, stáhli z expanze do introspekce. Také je-li celková firma například ve stádiu podzimu, bude svá oddělení a divize, které mají právě jaro, brzdit, a mezi oběma složkami se budou tvořit konflikty pramenící z nepochopení toho druhého. Totéž platí často i v případě konfliktů mezi vedením (případně ředitelem, CEO, boardem atd.) a zbytkem firmy. Motivace mladých a dravých, „jarních“ pracovníků staršími vedoucími, kteří nechápou svůj „podzim“ se tak míjí účinkem. A naopak, motivace starších podřízených mladými dravci je též beznadějná.
Řešením je zde pochopit opravdu do hloubky nejen neúprosnost, ale i šanci cyklického času, akceptovat ho a především naučit se přirozenou cykličnost využívat.

5. Existencialistická krize
Tento druh krize lze pojmenovat také jako krize smyslu dělání. Přibývá lidí, kteří ať už vědomě, nebo ve svém podvědomí cítí, že se naše civilizace blíží bodu radikální změny paradigmatu. Civilizace a její technologie přerostla přírodu, ačkoliv je příroda „to velké“, bez které „to malé“ – tedy my jako živoucí tvorové a potažmo i celá naše civilizace – nemůže existovat. Kdykoliv se něco, co je menší, stane větším než to velké, začne se chovat sebedestruktivně. Právě proto začíná náš moderní svět požírat sám sebe, a my si začínáme uvědomujemovat nutnost „zmenšení“ se. To koliduje se světem byznysu, který je stále ještě téměř stoprocentně postaven na neustálém růstu. Cokoliv děláme, jakékoliv zvyšování efektivity, rychlosti, účinnosti, obratu či zisku v nás budí nejen pocit úspěchu, ale také a zároveň zvětšuje náš povětšinou neuvědomělý odpor k jakékoliv činnosti. Výsledkem tohoto rozporu jsou deprese, paralýzy, stagnace.
Tato krize je nejtěžší, neboť jejím řešením může být jen nalezení zcela nového typu „podnikání“ – totiž skrze zpomalení, zvnitřnění, skrze pohyb do hloubky a uznání primátu přírody. Klíčovou otázkou k překonání této krize se mi jevý zenový koan, tedy neřešitelná hádanka, která slouží k náhlému prozření žáka a k jeho překonání duality myšlení:
Jak osvobodit housátko, které jsme vpravili do lahve s úzkým hrdlem, zde je krmili tak dlouho, až dorostlo v tučnou velkou husu, a to aniž bychom husu zabili nebo rozbili láhev?

Hodně úspěchu v překonávání krizí přeje
Jan.

* Každý král musí mít buď v sobě nebo vedle sebe královnu a naopak. To znamená, že kdokoliv vede cokoliv, musí toto dělat s vědomím obou principů – ženského i mužského, přijímajícího a empatického na jedné straně a dávajícího a expanzního na straně druhé. V dalším textu používám kvůli zjednodušení pouze výrazu „král“. To ale neznamená, že mluvím jen o mužském králi nebo o králi, který zná a „umí“ jen jednu polovinu celistvosti.
** Ve svých knihách definuji „prezenci“ jako souhrn pětice „pé“: Pozornost, Přítomnost, Průchodnost, Pravdivost a Poslání . Král pozorně naslouchá všem, aby mohl vynést spravedlivý soud, je emočně přítomen (každý ví, že je „s námi“), nechává skrze sebe proudit do systému „vyšší“ řízení (tj. cosi jako hlas boží), je věrný (pravdivý) svému srdci a zná své poslání.

Janovo skeptické dopoledne

Jeden den před začátkem semináře „Pokračování cesty“ pro muže, kteří se buď zúčastnili jarního konstelačního semináře, nebo mají jiné zkušenosti s mužskými semináři a osobnostním rozvojem sedím v pražské kavárně „Sicilly“ (jsem tedy kavárenský povaleč?) a nějak to ve mě vře. A když se něco vaří, tak aby to nepřekypělo, je nutno sundat pokličku. Což tímto „papírem pro pokročilé muže“ dělám. Připomínám, že vše, co zde napíšu, není tvrzení, (i když to tak může vypadat); daleko spíš je to sled otázek, jež si kladu vlastně sám sobě.

Moje kypění dnes ráno způsobily hned čtyři „maličkosti“. Nejprve jsem se v internetovém vydání Lidovek dočetl, že „Česká republika znovu klesla v žebříčku hodnocení rovnoprávnosti žen ve společnosti a v pořadí 142 zemí obsadila podprůměrnou 96. příčku. Vyplývá to ze zprávy Global Gender Gap Report 2014, kterou v úterý zveřejnilo Světové ekonomické fórum. ... Česko se na žebříčku rok od roku propadá. Zatímco v roce 2006 bylo 53., předloni už 73., loni 83. a letos si pohoršilo o dalších 13 míst. Situace v ČR je v podstatě stále stejná, ostatní země se ale výrazně zlepšují. V Evropě je na tom hůře už jen Malta a Turecko.“*

Dozajista nejsou za tento trend zodpovědní pouze muži. Ale samozřejmě také. A já mám zrovna takový divný pocit, že zatímco ještě před třemi lety se na české mužské scéně děly velké kroky, nacházíme se my chlapi zrovna v jakémsi období stagnace.

S tím souvisí i druhá „maličkost“. Na posledním večeru přednášek a konstelací v pražské Maitrei, který měl aspoň z mého pohledu hodně hluboké a důležité téma „Mytologické vnímání, mýty a pohádky, rozvoj intuice a cítění“**, se dostavilo dvacet šest žen a pouze tři muži.

Nejsem o sobě přesvědčený do té míry, abych se neptal, čím já sám způsobuji odliv mužů z mých akcí. (Zatím odpověď nenacházím.) Na večeru však byla paní, která pronesla přibližně toto: „Můj manžel se zajímá o duchovno a konstelace, čte knížky, ale když vyprávím dětem pohádky, tak to nevydrží a dělá stále opičky, zesměšňuje to a nakonec odejde. Nechápu, proč vlastně.“ Tak jsem to trochu zkoumali a já vznesl domněnku, že se skutečné archetypální hloubky (která se nikdy nedá kontrolovat, neboť nás přesahuje) vlastně bojí. Účastnice pak také potvrdila, že manžel bere vše „hlavou“.

Jako třetí taková maličkost se vyklubal mail, který jsem dostal od jakéhosi Jirky (jméno změněno), ve kterém mi píše, že „...je mi 38 let, jsem muž, který byl do nedávna rád středem pozornosti a myslel si o sobě, že je v pohodě. Okolí je stále přesvědčené, že jsem inteligentní, úspěšný a bez problémů. Po několika letech jsem skončil s kouřením marihuany, pitím alkoholu (zde až na malé výjimky) a přestal i s cigaretami. Abstinence od drog mi však spustila silné psychické potíže. Dostal jsem se do naprosté dezorientace sám v sobě. Zkoušel jsem psychiatrickou pomoc, ale antidepresiva, která mi byla předepsána, mě spíš tlumila než aby mi pomohla. Mým velikým problémem je, že se nemohu najít, vše mi připadá provizorní, nic mne nedokáže nadchnout. V práci jsem často demotivován, nevím, co mám dělat a hodně času ztratím prokrastinací, což si pak vyčítám.“

Jirkova zpověď je zcela vzorová pro mnoho mužů, se kterými se profesně potkávám. Úspěšných, krásných, inteligentních mužů, kteří mají jen jeden maličký, leč podstatný nedostatek: Nikdo je nenaučil používat srdce. Nebo jim řekli, že srdce a byznys/úspěch/sex/kamarádi se vylučují a oni tomu uvěřili. Jenže – jak je možné někoho používání svého srdce „naučit“?

Čtvrtou maličkost mi vyprávěl včera na telefonu můj německý kamarád, žijící již roky v Brně. Jeho dobrá známá – říkejme jí Irena – se zamilovala do staršího muže, jenž je ovšem zároveň manželem. Svoji ženu prý nemiluje, rozvést se ale nehodlá a o svém mileneckém vztahu své ženě také nevyprávěl. Zato však je nesmírně žárlivý, když se Irena chce s mým kamarádem potkat na kafe nebo nedej bože jít s ním do kina. Na mé zaražené mlčení, naznačující mé naprosté nepochopení, proč tedy přítelova známá věc neřeší rozchodem, použil německé přísloví, znějící v překladu: „Kam uhodí láska, tam tráva neroste.“
„Ale jak může inteligentní žena snést, že její milenec své ženě lže, ale od ní vyžaduje poslušnost a chce ji kontrolovat?“ zeptal jsem se.
„No, to próto, že tšeský šenský tohle se sebou dělat nechaj a tšésky chlapi toho vyušít uměj,“ byla jeho lámanou češtinou pronesená odpověď.
„Fakt?!?“ pomyslel jsem si. Je to opravdu takto? Nepotřebujeme my, „tšésky chlapi“, přes pr*el? A nebo – spíš ty ženský??

V knize, kterou právě začínám číst (a ze které, aspoň po přečtení prvních pár stránek jsem nadšen), ve „Skryté spiritualitě muže“ od Matthew Foxe, vysvětluje autor v předmluvě, proč je mužská spiritualita skryta. Uvádí dvacet čtyři důvodů, mimo jiné:

▪ Protože v západní kultuře dosud panuje dualistický patriarchát, který si cení více myšlení než cítění, více materiálního bohatství než bohatství duchovního, více vědeckých fakt než intuitivní moudrosti, více mužů než žen a více heterosexuálů než homosexuálů.

▪ Protože muži skrývají své rány uvnitř a chtějí na ně zapomenout, raději si jich vůbec nevšímají, než by si dovolili se k nim přiznat.

▪ Protože moderní náboženství ztratilo kontakt se svou mystickou tradicí, která nám svým jazykem a pojmy pomáhá vyrovnávat se s našimi nejhlubšími prožitky, s „temnou nocí duše".

▪ Protože naše antropocentrická kultura si více cení lidského života, potřeb a pravidel než pokorného spojení s nesmírným kosmem.

A to jsou jen čtyři důvody z mnoha. A tak mne napadá, zdali namísto „vědomého byznysu“ bychom se neměli spíš zaobírat „vědomím chlapa“ A jeho spiritualitou, což se docela překrývá.

Zítra odjedu na zmíněný víkend, kam se mi přihlásilo tentokrát jen deset mužů, takže uvidíme, jak je to s tím naším vědomím. Dneska u kafe ale zpytuji své svědomí, co jsme udělal špatně, že z počátečních padesáti účastníků mých „mužských kruhů“ jich zbyla hrstka. Občas, když nemohu spát, si kladu otázku, zdali jsem se neztratil ve své vlastní aroganci, nesrozumitelnosti, zdali jsem nezabloudil na té cestě k opravdovému muži, jehož si ale nepředstavuji jako Bivoje, nýbrž daleko víc jako Herma Trismegista, moudrého šamana, který v sobě slučuje protiklady „nahoře“ a „dole“, rozuměj nebe i zemi, muže i ženu. Jenže pak čtu dál toho svého Foxe, jsem nadšen tím, že píše o tomtéž a je mi jasné, že moje cesta je prostě moje cesta, i kdyby na mé semináře měl jistou dobu chodit jen jeden člověk, já sám.

Na jaře, po tom prvním semináři, který ještě nebyl pro pokročilé, jsem hned večer posledního dne poslal kamarádovi tuto esemesku: „Ahoj, po tom, co tady proběhlo, mám snad poprvé pocit, že se opravdu něco mění a posouvá. Udála se nějaká syntéza mezi mužským a ženským principem v nás, při současném plném zachování mužské prezence a jasnosti a lásky a otevřenosti k ženám. Nespadli jsme ani do obvyklé krátkodobé „extáze“ machrování a hrdosti, která se tak často v mužských kruzích objevuje, ani jsme se neztráceli v mlze, provázející cestu do emocí. Prostě nádhera...“

Dneska nevím, zdali jsem se poněkud neunáhlil. Ale možná že mám jen takové faunovo skeptické, pozdní dopoledne v jedné pražské kavárně. Platím a vycházím do krásně deštivého dne a těším se na zítřek.

Hezký zbytek dne vám přeje
Jan

-------
* Zdroj: http://www.lidovky.cz/cesko-kleslo-v-zebricku-rovnopravnosti-zen-po-nem-jsou-rozvojove-zeme-13i-/zpravy-domov.aspx?c=A141029_114057_ln_domov_ele
** Viz několik článků na toto téma na mém blogu a dvě knihy: „Růže pro Plúta“ a „Co se stalo s Popelkou po svatbě“.

Krátké zamyšlení nad uřezáváním hlav

Ono je to možná trochu přitažené za vlasy.

Ale včera jsem četl, že spousta chytrých lidí na "Západě"* je zděšena, kolik mladých "džihadistů" odchází z jejich víceméně poklidných končin londýnských a pařížských předměstí či německého venkova do tzv. Islámského státu, uřezávat hlavy mužům a znásilňovat ženy.

A vzhledem k tomu, že dneska plánuji v Maitrei večer o "mytologickém vnímání reality", především tedy o jeho chybění na školách, univerzitách a v médiích, napadlo mne, jestli tohle není odpověď na jednu z největších chyb, kterou podle mne udělal (a stále dělá) Západ. Totiž na nahrazení víry v Boha vírou v Konzum. Přesně řečeno, pro tyto mladé lidi z předměstí vírou v Nedosažitelný Konzum.

IS totiž jeví všechny známky středověké "noci rozumu" (jen si vzpomeňme na upalování "čarodějnic") a to, že je mezi některými mladými frustrovanými Angličany, Francouzy či Dány tak "in" znamená, že jim v dnešní době "vrcholného rozumu", tedy vědecko-logického pojímání reality, možná něco zásadního chybí. A tak se, pomýlení a svedení, vydávají na bohužel zcela opačnou cestu, než by bylo třeba - namísto rozšíření rozumu o srdce (a tím o spiritualitu) k uřezávání hlav, což je, (a toho si dosud nikdo nevšiml) velice výmluvný symbol revolty proti nadvládě této části těla nad zbytkem.

Takže vám pro dnešní den přeji integraci hlavy a srdce, nikoliv jejich dezintegraci.
Váš Jan.

-----------
*Kulturně historické označení "Západ" používám stále ještě i pro naši malou, zaostávající zemičku, i když mě například nedávné výroky jejího prezidenta nechávají stále víc na pochybách o oprávněnosti mého optimistického názoru.

S.M.R.T

SMRT. Tabu slovo. Dneska se smrt stala něčím téměř obscénním. Umře-li někdo na ulici, pospíší si záchranná služba hodit na tělo bez ducha hadr. Zapouzdří nás do černého plastikového pytle, bez chvíle ticha, zamyšlení, rozloučení. Pokud nabídnu přednášku či seminář na téma smrt, umírání, snad i stáří, nepřijde nikdo. Nebo snad ano? A přesto se s Ní setkáváme stokrát za večer v televizi, koluje milionkrát na internetu, hrají si na Ni docela malé děti, když kosí protivníky ve svých videohrách. Sladká, Milostivá, Radikální, Temná.

Na začátku třetího tisíciletí vnímáme smrt jako to, co na nás číhá na konci našeho bytí. Tedy jako to, co je opakem života, jeho protikladem, ukončením a často selháním, ať už selháním naší snahy ji odsunout na neurčito, nebo selháním život prodlužující elektroniky na jednotce intenzivní péče. A tak, nastane-li, pátráme, zdali a kde se stala chyba, pokoušíme se najít viníka, zodpovědného za konec, neboť pak bychom mohli opět uvěřit v to, že smrt se dá ovládnout, tak jako vše, nad čím již vykonáváme kontrolu.

A ovšem že se jí bojíme, ačkoliv mnoho z nás tento primární, podlý, hluboce položený strach nechce vidět a tak říkají (jako moje maminka, které je osmdesát šest): „Smrti se nebojím, ale umírání“. A druhým dechem, když se jí já, téměř-šedesátník, ptám na smysl stáří, říká: „Přežít“. Protože žijeme tak, jako kdyby byla smrt na druhé straně břehu, cizí a nepřátelská k našim láskám, touhám i chamtivosti po životě. A tak se ji snažíme vygumovat ze života, zapomenout tím, že se s ní setkáváme výlučně na obrazovkách, kde přece jde jen o letmé stopy elektronů či svítící mikrodiody. Tak jako sex jsme zvirtualizovali i smrt.

To je možná důsledek našeho odtržení se od cyklického času, Kairosu, času přírody, Země, Luny a lůna. Neboť ti, kdo žijí ještě podle přírody, ví celým svým tělem dvě zásadní věci. Ke smrti neputujeme na přímce od narození někam do dáli, kde padneme staří, zklamaní a vyčerpaní, ke smrti se vracíme, tak jako se v kruhu vracíme k začátku. Z čehož vyplývá i druhá věc – smrt (coby začátek i konec) je imanentní celému kruhu. Nebo jinak: Smrt je rozprostřená skrze náš celý život.

Smrt patří do triády žen, které se každý muž musí naučit rozlišovat, pokud nechce, aby se jeho partnerství či manželství proměnilo v peklo. Tou první ženou je Matka. Je bránou do tohoto světa, ale také ta, která budoucího muže vychovává, manipuluje a nepouští. Dospívající chlapec se od ní musí odtrhnout, vydat se do širého světa, tak jako pohádkový Hloupý Honza nebo jeho chytřejší brácha Jiřík. Na této cestě musí překonat draka, což je jakýsi obraz Matky Země a zároveň představuje setkání s děsivým podsvětím (draci bydlí v podzemních slujích). V tomto setkání a následujícím boji poznává poprvé Smrt, druhou důležitou ženu v jeho životě. Té ovšem, pokud má jako Jiřík za ušima či v roli Honzy trochu štěstí, nepodlehne. Jen mu dýchne do tváře, na které mu poté vyraší vous. Teprve pak ho čeká třetí žena, jeho Princezna, Milenka a Partnerka. Pokud se mezi těmito třemi nenaučí rozlišovat, bude ve své Ženě vidět co chvíli Matku a cítit se manipulován, jindy zase Smrt, která ho bude dusit.

Zdá se, že hodně dávno, když jsme ještě nevysedávali každovečerně před televizí, ale u ohňů a pod hvězdami, měla smrt ještě jinou, magickou dimenzi. Tenkrát nebyl materiální svět ten primární a „onen“ svět nebyl konečná stanice, kde se donekonečna opíjeli mrtví hrdinové či kam putovali vyčerpaní důchodci. Duat, egyptský svět ne-materiální existence, byl ten větší, pestřejší, vícepatrový z obou, a „náš“, svět materie a reálu byl od něj odvozen. Jako kdyby se z nekonečného oceánu Bohů ten náš, malý a skrze fyzikální zákony determinovaný světík vynořil, aby našim oduševnělým tělům, skrze které jsme zde vázáni, nabídl cosi jako tělocvičnu, výběh a laboratoř.

Ze staroegyptské kultury na nás dýchá schopnost tehdejších lidí překračovat daleko lehčeji než my onu hranici, jež pro nás představuje smrt, a to již za života. Tak jako šaman se musí naučit chodit „tam a zpátky“, tak i dřívější králové, kněží, a snad i někteří „prostí leč nadaní“ ovládali magii, kterou propůjčuje znalost obou světů, toho velkého i toho našeho, menšího.

Stojíme-li dnes před tím, co dřívější Egypťané prý jejich primitivními měděnými a bronzovými dlátky a kamennými buchary dokázali vytvořit, nedovedeme si to vysvětlit. Nevěřícně nasloucháme řečem egyptologů o technikách z doby kamenné, kterými prý byly vylamovány obelisky o váze tisíce tun a následně upraveny do perfektního tvaru, do jejich vyleštěného žulového povrchu vytesány perfektní hieroglyfy a postaveny na místo, kde se tyčí navzdory všem zemětřesením dodnes. A pro sebe si mumláme cosi o pomoci mimozemšťanů.

Možná, že jednodušší vysvětlení než to ufónské vězí v pochopení naší současné svázanosti materiálním světem. Pokud ale je materie opravdu jen výraz „toho jiného“, pokud bozi jsou a jejich svět je lůno toho našeho a pokud jsme my, kteří se třeseme před koncem, pouze zapomněli, jak se mezi světy putuje, pak, kdybychom se rozpomenuli, by jisté věci byly docela lehké: „Kadeš se usmál a položil ruku na kamenný kvádr, který nám sahal do pasu a musel vážit desítky tun. ‚Opravdu si myslíš, že tenhle kámen je skutečný?‘ ‚Jistě,‘ odpověděl jsem, ‚přímo cítím jeho váhu, vidím ho, hmatám ho, a když do něj kopnu, tak si zlomím palec.‘ ‚Příliš si věříš,‘ řekl a udělal malý pohyb rukou. A to, co jsem kdesi v hloubi duše čekal a čeho jsem se zároveň obával se stalo – kvádr, jenž na tomto místě ležel určitě stovky, ne-li tisíce let se opravdu asi o dvacet centimetrů pohnul. ‚Tak co teď?‘ mrknul na mě tím jeho pronikavým pohledem hlubokých, lišácky černých očí, vyndal z kapsy košile své RayBeny, nasadil si je na nos a obrátil se k východu.“

Krásný život a smíření se smrtí
vám přeje Jan.

Islám a náš svět. Aneb o nemožnosti zvítězit.

Kdysi jsem měl dobrého přítele, který se nakonec zemřel v důsledku toho, že se zlomilo křídlo jeho ultralehkého, samodělaného letadélka a on ze stometrové výšky spadl . Ale o tom nechci vyprávět. Jednou za mnou přijel do Německa s tím, že musíme vylézt na Matterhorn. Vyjeli jsme tedy, dorazili do Zermattu, vydali se na cestu a vystoupali skutečně přibližně do poloviny. Bylo již odpoledně, krom toho se v dálce připravovala bouřka. A Jeff, jak jsem ho ještě v dobách společného gymnázia přejmenoval z Jardy, měl polobotky. A tak jsem zavelel k ústupu. Jeff se nejdřív strašně naštval a nadával mi, že jsem pesimista, zbabělec a že nevěřím, že nás bozi mají rádi. Nakonec jsme slezli a kdo ví, zdali jsem tím jemu i sobě nezachránil život. Škoda jen, že později, když začal létat na ultralehkých prototypech, neboť chtěl být blíže Slunci, jsem už u toho nebyl...

Vrátil jsem se z Egypta a mám podobný pocit, jako tenkrát na té krásné, romantické hoře. Mí více esoteričtí kamarádi mi po přečtení tohoto článku budou asi také předhazovat, že jsem pesimista a škarohlíd. Jenže já si nemohu pomoct. Jeden z hlavních dojmů ze slumů Káhiry a okolí, z všudypřítomného agresivního Islámu a zuboženého třetího světa, který jsem si přivezl domů do Prahy zní: Tak, jak to doposud děláme, nemáme šanci přežít. A to nejlepší, co můžeme udělat, je začít vymýšlet ústupové strategie.

Vysvětlím to na příkladu egyptského Luxoru. Kdysi luxusní letovisko anglických, francouzských a italských koloniálních cestovatelů prožilo od osmdesátých let minulého století nebývalý rozkvět. Všude se stavěly hotely, turistické atrakce a obchůdky rostly jako houby po dešti a většina obyvatel se tak či onak orientovala na cestovní ruch. Pak přišlo „islámské jaro“, revoluce v Káhiře, během které všichni po desetiletích Mubarakovy diktatury mávali nadšeně vlajkami a cítili se nádherně. I já jsem z dálky sympatizoval. Jenže demokracie se musí dlouho učit a procvičovat. Takže to skončilo Mursím a muslimským bratrstvem, kteří se k moci dostali po demokratických volbách. Zrovna tak, jako kdysi v Německu Hitler.

Bohatší a vzdělanější část Egypťanů se bránila islamizaci, ale mob vyhrával. Začaly další krvavé nepokoje, vypalování křesťanských vesnic, začaly vraždy. Od roku 2011 přestali turisti Egypt téměř úplně navštěvovat. V důsledku toho se ocitla velká část populace ve zcela drastické existenční krizi. Potkal jsem bývalého vlastníka feluky – tradiční nilské plachetnice, který svůj člun před rokem musel prodat, neboť nebyl schopen uživit rodinu. Zbyl mu malý motorový člun, na který se pokouší lákat těch pár turistů, kteří zbyli. „Neměl jsem žádné úspory,“ vypráví anglicky a francouzsky mluvící otec čtyř dětí, „rok jsem to dával, ten druhý už byl kritický a minulý rok jsem se chtěl zabít.“ A ukázal mi svoji celou hotovost, všechny peníze, které vlastní – dvacet pět egyptských liber, tedy sedmdesát pět korun.

Captain Hamada, jak si říká, ovšem není sám. Vyjdete-li z hotelu, vrhne se na vás houf člunařů, droškařů, taxikářů, prodavačů zdařilých i méně zdařilých kopií antických sošek, prodavačů vody, triček, kašmírových šál ze silonu, koberců... Někteří z nich, tak jako mnoho Egypťanů, jsou přesvědčeni, že turisti mají jakousi povinnost je živit. Pokud je nejprve mírně, po padesátém tahání za ruku již briskně odmítnete, můžete se setkat s náhle propukající agresivitou, kterou sice lze psychologicky pochopit, ale která vás zažene zpátky do hotelu.

Můj hotel v Luxoru byl postaven roku 1886, jmenuje se Winter Palace a je opravdu luxusní. Stále ještě, neboť přežívá z anglických, francouzských a německých důchodců, kteří v bezpečném prostředí nádherné zahrady a dvou božských bazénů srkají tu grenadinu, tu šampaňské. A to na evropské poměry neskutečně levně – bydlel jsem za šedesát dolarů v pokoji, který před krizí stál pět set.

I na druhé straně Nilu se bydlí levně, ale tady jste uprostřed egyptské reality. Silnice jsou prašné, na okrajích kanálů doutnají zapálené hromady odpadků a pokud poodjedete ze středu města na jeho hranici, tam , kde začínají opravdové slumy, překvapí vás třeba i mrtvola koně, ležící u cesty. Majitel malého hotýlku, kde jsem bydlel, má na střeše satelitní anténu a tak jsem napočítal na pět set arabských televizních stanic. Ty, pokud nevysílají kázání imámů, ukazují evropsky čisté domácnosti, kde šťastná islámská rodina pere v nové pračce, na zavlažované zahradě pobíhá labrador a dětičky si hrají s Barbínou. K pochopení, jak mimo realitu jsou tyto obrázky, stačí vyhlédnout z okna. Nevím, jak tuto schizofrenii mezi implantovanými tužbami a tvrdou realitou zpracovává mozek průměrného Egypťana. Nedivil bych se, kdyby se jeho srdce sice pozvolna, ale stále víc zatvrzovalo a jeho hlava se začínala přiklánět názoru imámů, že tento, pro drtivou většinu obyvatel naprosto nedostupný západní způsob života je vynález ďábla. A ačkoliv je pro normálního turistu v Egyptě opět bezpečno, je velikou otázkou, jak bezpečné to zůstane, když se velká část lidí neuživí.

A tady začíná moje bezútěšnost, kterou jsem si bohužel přivezl zpátky do Prahy. Západní svět nemá šanci. Neboť islám nabízí něco, co žádná finanční pomoc, žádný hodný turista nebo obětavá učitelka angličtiny nemůže poskytnout. Svým neustále přibývajícím přívržencům nabízí náhradu za neuskutečnitelný konzum: Víru. A zároveň je skrytě obrací proti těm, kdo vzývají právě to, co je pro většinu chudých muslimů naprosto mimo dosah – ledničku, televizi, bazén, cestu k pyramidám, zlatého retrívra pobíhajícího po vlastním trávníku. Islám je víra, která aspoň v současném okamžiku kvete na troskách naší evro-americké ideje o nadřazenosti našeho způsobu života.

Ta rozkvetla během Napoleonova tažení do Egypta na začátku devatenáctého století, pokračovala začleněním Egypta do britského impéria a končí koloniálně zkamenělými turisty ve Winter Palace Hotelu. Jistě, hrobky faraonů začaly být vykrádány už ve starověku. Ovšem teprve evropský kolonialismus se začal na celou tisíciletí trvající historii Egypta dívat pohledem vědce, jenž se zaujetím zkoumá na pitevním stole cukající se žábu. Mumie egyptských králů byly hromadně vyváženy do Anglie a Ameriky, kde se stávaly předmětem tzv. „mummy unwrapping parties“, během kterých se viktoriánská společnost nechávala šokovat jejich „rozbalováním“ a pohledem na vysušená mrtvá těla. Prášku z mumie se přisuzovaly zázračně-léčivé účinky a tak se stal obchodním předmětem. Mumiemi bylo dokonce topeno pod kotli amerických lokomotiv, neboť prosycené pryskyřicemi dobře hořely. Úcta k mrtvým předkům? A tak je docela možné, že si nakonec ten hněv mladých, ekonomicky neúspěšných, ale velice vitálních mužů zasloužíme, kteří na nás stále ještě a s vlastně obdivuhodnou egyptskou trpělivostí volají : „Excuse me, my freind, do you want my boat?“. Kousek dál, v Syrii a Iráku, tento hněv již vypadá docela jinak...

Možná bychom měli pochopit, že lezeme na Matterhorn v polobotkách za blížící se bouřky. A možná, že bychom měli začít uvažovat, jak se z poloviny hory dostaneme dolů, nikoliv jak vítězně zdoláme vrchol. Nejsem a nebudu ani křesťan, ani vyznavač Alláha. Jenže, poté, co jsem se vrátil, mi stále ještě v uších zní každé ráno ve čtvrt na šest začínající volání (z naplno vytočených reproduktorů): „Allahu Akbar“ – Bůh je velký. Bůh je obyčejně tam velký, kde jsme my lidé malí. Ale existují dva druhy, velice rozdílné, jak se stát malým. Ten první způsob je cesta pokory a pochopení. Zcela jiná „malost“ nastupuje, pokud vás někdo nebo něco malým udělá. To je cesta, kterou lemuje zlost, nenávist a násilí.

Tenkrát byl pro Jeffa a mne příliš velký Matterhorn. Dnes je to pro naši kulturu islám, jehož potenciální vyznavače jsme před mnoha lety udělali malými. Jejich bůh se nyní nespokojí ani s vývojovou pomocí, ani s bakšišem od anglických či německých turistů. Nechce být tolerován a přijat do Organizace spojených národů. Nikterak nestojí o partnerství s papežem a už vůbec ne s Židy. Nenakloníme si ho ani přijetím, ale ani vylučováním v něj věřících. A nikdy, nikdy si ho nepodřídíme bombardováním těch, kteří v jeho jménu páchají zvěrstva. Islám se totiž stal duchem a duší těch, kteří jsou na této planetě znevýhodněni, zatlačeni ke zdi, kteří nemají šanci. A to je jeho velká šance, a my to stále ještě nechápeme. Protože žijeme v hotelu se zahradou, bazénem a zavlažovaným trávníkem, jehož dveře hlídá pár postaviček s pistolkami u pasu. Bohužel jsou jak oni, tak a především i my zcela mimo realitu.

Hezké sny přeje a v probuzení doufá
Jan.

Starší muži, mladé milenky a děs

„Jen bych rád věděl, co se skrývá za trendem, který vidím všude kolem mne – totiž mé vrstevníky, kteří houfně utíkají od svých manželek a rodin a blázní s o jednu nebo dokonce o dvě generace mladšími milenkami.“ To mi nedávno napsal můj bývalý spolužák z gymnázia, přítel Karel. A ačkoliv si nemyslím, že jde o nějaký opravdu světobolný problém, mám i já ve svém okolí pár takovýchto případů, a jako konstelář, kterého vždy zajímaly skryté souvislosti, bych se na „věc“ rád podíval důkladněji.

Hned na začátku vidím jednu souvislost. Když jsem vypsal zbrusu nový seminář pro starší lidi „Padesát plus“, podivovali jsme se s mojí organizátorkou Alenou nad rychlostí, s jakou byla kvóta pro ženy vyčerpána. Na seminářích si vždy držíme ca. 30% volných míst pro muže, kteří se většinou hlásí až na poslední chvíli. Tentokrát to však bylo ještě drastičtější: Během dvou týdnů se nahlásilo dvakrát více žen, než jsme měli míst a NULA mužů*. Jako kdyby muži nestárli. A to přesto, že jsem v popisu semináře kladl důraz na hledání a nacházení síly a moudrosti v procesu stárnutí a neoperoval třeba řešením problémů s prostatou.

Ta souvislost mezi nechutí zabývat se svým stárnutím s trendem k mladým milenkám je nasnadě: Taková milenka dovoluje nám starším chlapům přeskočit stárnutí – onen proces hledání a nacházení hloubky a tím i stávání se moudrým. Poněkud sarkasticky řečeno představuje mladá milenka bezbolestnou zkratku z playboye do demence, přičemž ten první stupeň stojí vývojově ještě před zodpovědným otcem a manželem. Takže pro potentní staříky znamená taková MM fungující způsob, jak vyvléknout svůj krk ze smyčky, jež se už už začíná stahovat, a to tím, že o několik vývojových etap couvnou.

Jenže, pokud ve společnosti začnou chybět staří moudří muži, nemůžeme se divit, že se společnost stává docela infantilní. Že na nás z každého rohu křičí reklamy, za jejichž hloupost by se nemuseli stydět ani dřívější komunističtí propagátoři, ale našim mladým a dynamickým spoluobčanům to nevadí, především, protože nikdo už stejně nekouká po okolí, ale pouze a jen do svého smartfonu. Že nám vládne kasta zcela neschopných politiků, které ale s tvrdohlavostí malého dítěte (či snad dementního důchodce?) stále a stále volíme. A že namísto abychom řešili to, co je opravdu důležité, zabýváme se konzumováním ať už materiálních statků či virtuální reality.

Jsou tedy mladé ženy příčinou nedostatečné dospělosti starších mužů řekněme mezi padesátkou a sedmdesátkou? Právě té generace, jež by měla na svá bedra vzít správu res publica – věcí veřejných?

Tak nejprve – kdo jsem já, abych soudil. Sám jsem měl vždy mladší, posledních deset let o hodně mladší partnerky. Na moji omluvu budiž řečeno, že jsem nikdy neutíkal od ženy a dětí, ale to asi neplatí. Za druhé, milenkám nelze dávat vinu, neboť „deal“ je pro ně v mnohém výhodný. Starší muž je většinou již stabilní, materiálně zabezpečený a jeho děti představují jistou záruku možnosti dalších dětí. Také často nahrazuje roli přijímajícího otce, u kterého si mladá žena může vyřešit zraněné ženství, jehož příčinou byl její skutečný otec, nebo dokonce u něj ochutnává tak trochu „zakázané ovoce“, tedy jisté dobrodružství plynoucí ze společensky poněkud chytlavé role. A do třetice prostě některé MM dobře vědí, že fakt, že stárnoucí muž se za své vrásky, bříško a možná i slabší erekci ve skrytu duše poněkud stydí, pro ně představuje velikou výhodu v onom nonverbálním obchodním jednání o botičkách, kabelce a malém rychlém autíčku.

Ale ani muže nelze vinit. Nic na světě ho totiž nemotivuje, od své stárnoucí ženy a případné rodiny neutíkat. Náboženské normy jsou fuč, etika jakbysmet, naopak atraktivní MM po jeho boku ukazuje celému světu, že „na to má“. A pra-pra-základ každého mužského mýtu je znovuzrození. Což bezchybné bříško třicetileté určitě lépe slibuje, než pohled do zrcadla. Jenže – pouze zdánlivě.

Neboť ten opravdový mužský mýtus jde jinak. Osiris, egyptský vzor transformujícího se muže, byl roztrhán na kousky svým vlastním stínem – bratrem Setem. Poté ho jeho žena (mimochodem – vlastní, nikoliv MM) dala za pomoci magie dohromady. Jen jeho penis se nenašel, tento důležitý kousek totiž spolkla jakási ryba v Nilu. Kdyby se to nestalo, mohla Isis počít jejich společného syna Hóra zcela normálně. Pak by stárnoucí Osiris měl dítě, možná i vícero dětí, tak jako miliony jiných otců. Třeba by i on pak utíkal k mladším milenkám, kdo ví. Koneckonců jeho mpozdější božský kolega, Zeus, se tím proslavil.

Ale hlubší smysl Osiridova mýtu spočívá v tom, že jeho žena musela použít umělý falus, zhotovený z ryzího zlata. Dlouho jsem si lámal hlavu, co to znamená. A dnes bych tvrdil, že nám to ukazuje, jak je znovuzrození muže spjato s jeho transformací, nejen té spirituální, ale i proměny jeho sexuality. U muže se jeho „obnova“ neděje tak jako u panenské Artemis omlazením. Muž prostě nemůže vstoupit do kouzelné lázně a vystoupit z ní jako pana, tedy pardon, jako mladý playboy, a zrovna tak se nemůže znovuzrodit skrze erekci, vyvolanou mladou a atraktivní milenku. Neboť takový krok znamená jeho couvnutí před děsem stárnutí a smrti a především před strachem ze ztráty potence, couvnutí do pozice malého kluka, jenž se bojí být v noci sám, a tak, s přibývající temnotou, si píská a pouští kreslené grotesky. Muž musí jít dopředu.

Mýtus o znovuzrození vypráví nejen o setkání s vlastním stínem, tedy se strachem, zoufalstvím, bezradností a bolestí, ale také o projití prahem smrti a transformaci obyčejného ve zlaté. Jedině tak může vzniknout jakési vyšší mužovo dítě – on sám v zářící podobě boha Hóra, tedy vítězícího světla. Právě fakt ztráty falu**, celé mužovy chlouby, hrdosti a pohlavní moci je zde klíčový. Je to přesně to, čeho se my muži bojíme ještě více, než smrti: Naší ne-schopnosti.

Představuji si tu scénu, kdy milující Isis dává dohromady svého muže. Osiris je už (téměř) kompletní, ožívá, otevírá oči a vidí svoji (nádhernou) bohyni. Velkou lásku. A ta se jemně dotýká jeho čela a říká: „Víš, něco ti musím říci. Dělali jsme co jsme mohli, ale tvůj, ehm, no, ten nejlepší kousek jsme nenašli. Je mi to fakt líto.“ V tomto okamžiku se před (každým) mužem otevře propast a on má jen dvě volby: buď zůstane ve své depresi, nebo tou propastí projde. Obojí nás děsí, ale to první nás nikam nepřivede. Obojí znamená také jistý druh celibátu, duchovní instituce, jež v poslední době byla téměř zapomenuta.

A tak doufám, že mužů, kteří mají odvahu se zabývat svým stárnutím, bude přibývat. Ne snad kvůli obsazenosti mých seminářů – o tu se nebojím. Daleko spíš bych chtěl žít v zemi, která oplývá nejen medem a strdím, ale i staršími muži (a ženami), jimž jejich stárnutí sílu dává a nikoliv bere. Kteří, tak jako prastaří moudří Egypťané, věří, že stářím se vracíme k prameni magie, kterou můžeme akumulovat a skrze kterou se dostáváme tam, kam se obyčejný „mladík“ (chci říci smrtelník) ještě dostat nemůže. Totiž ke hvězdám.

Hezký večer přeje
Jan.

------------
*Nyní je již situace příznivější, nicméně stále je ještě několik volných míst pro muže. Pro zájemce: Informace o semináři zde.
**Pro pokročilé: Mužova schopnost plození patří (zrovna tak jako ženina) do druhého kvadrantu, do tzv. kmenové duše. Zde se nachází vrchol „pozemskosti“ a tak je s překročením hranice do třetího kvadrantu, kde vládne tzv. esenciální duše, oběť mužova falu (byť symbolická) smysluplná.

Obrázek:
Probuzení Osirise.
Zleva: Isis, Osiris, Hórus. Reliéf v Osiridově chrámu v Abydos, horní Egypt.

Egyptská cesta o síle a stárnutí

Pro inspiraci na seminář o stárnutí jsem si zajel na západní břeh Nilu, přímo pod pyramidy, tedy tam, kde se podle starých Egypťanů rozkládala říše „mrtvých“. Ta je ovšem nyní hustě obydlena zombíky – turisty a domácími „vysavači“ turistů, kteréžto obě skupiny sice jeví známky života jako jimi jsou pohyb, přijímání potravy a komunikace, ale nezdá se, že by dosahovali nějakého vyššího stupně vědomí. Oni totiž, jako celá naše kultura, se na svět dívají zvenku a je nasnadě, že takto se těžko dá dosáhnout nějaké hloubky. A pokud stárnutí o něčem je, tak je to o pronikání do hloubky, o cestě k esenci, do nitra věcí a života samého. Neboť život a smrt nejsou dvě stanice, které následují po sobě, nýbrž jsou tak nerozlučně propleteny, že nelze jedno rozdělit od druhého. Jak už ostatně ví každý šaman. A jak, ve slumech Gízy, přímo pod tisíciletí starými pyramidami, v hromadách doutnajících odpadků a občasné zdechliny koně, lemující příjezdové cesty, musí toho, kdo nepřijel air-klimatizovaným autobusem, okamžitě napadnout.

Staroegyptská kultura má s šamanismem skutečně víc společného, než se zdá. Na první pohled, tak, jak nám to klasická egyptologie vysvětluje, byli Egypťané přímo posedlí smrtí a posmrtným životem. Podíváme-li se na vskutku primitivní, měděná a bronzová dlátka a kamenné koule, sloužící k opracovávání velice tvrdých materiálů soch a celých monumentálních staveb (žula, diorit, kvarcit), zdá se nám, že na artefaktech, garantujících spojení s bohy a především úspěch v zásvětí, pracovali čtyřiadvacet hodin denně, do úmoru, nepříčetně. Při vší úctě k starostem o posmrtný život je nám těžko pochopitelné, proč to vlastně dělali.

Egyptologové ovšem nejsou žádní esoterici a ze svého přístupu vyloučili jakékoliv mystické prožitky. Tím si, až na výjimky*, nemohli povšimnout toho, co celou staroegyptskou kulturu prostupuje – totiž právě onoho propletení života a smrti. To dávalo nejen faraonovi, vysoké šlechtě a kněžstvu, ale v jisté míře každému členu společnosti možnost překračování oné zdánlivé hranice mezi životem a smrtí již během života. Představme si tedy staroegyptskou společnost jako dům, plný šamanů, kteří své cesty „tam a zpátky“ mohli podnikat společně. Okamžitě nás napadne, jak to muselo být krásné a spojující, setkávat se ve snovém, šamanském světě nebo, jinými slovy, ve psychospirituálním prostoru nikoliv jen s vlastními sny, vizemi či s bohy, ale také s mojí ženou, s mým kamarádem, se sousedy. Pokud sdílíme spirituální svět s naším okolím, propůjčuje nám to nejen radost a sílu v reálném světě, ale především nás to zbavuje obav z toho, co přijde, až zemřeme. Svět mrtvých a živých se promísí, a péče o oba světy se stane naplňující a smysl dávající samozřejmostí.

Jedna z hlavních překážek současné doby na cestě k úspěšnému, moudrému a hlavně celé společnosti prospěšnému stárnutí leží v našem odmítání stáří. Jako kultura, která je snad nejvíc v celé historii orientována na fyzický výkon, na naplňování jedněch materiálních tužeb a vytváření jiných, prostě na kariéru „tohoto“ světa, jsme zcela zaostali ve zkoumání kvalit „onoho“ světa. Egypťané mu říkali Duat, což nelze přeložit slovem podsvětí. Duat byl pro ně svět fyzické ne-existence, a jako takový našemu materiálně se manifestujícím světu nadřazen. Byl to náš svět, který vyvěral z Duatu; ten druhý, duchovní svět nebyl, jak to vnímáme dnes, jakýmsi odkladištěm toho, co v našem reálném světě dosloužilo. Oba světy také nebyly spojeny časovou posloupností, onen svět nenásledoval náš, nýbrž náš byl v onom obsažen. To je nesmírně důležité, pokud se zabýváme současnou slabostí stáří. Neboť odmítání stáří má svůj nejsilnější kořen v panickém strachu ze smrti. V důsledku radikálního vyloučení smrti ze života jeví dnes už dvacetiletí podprahové příznaky hrůzy ze stárnutí. Tím ovšem přestávají žít, protože žít naplno znamená žít vědomě život, který zítra (nebo během příštích deseti minut) může skončit. Smí skončit.

Šamanský přístup k realitě a to, co nám ukazuje staroegyptská nauka o cestách do a skrze „onen svět“, Duat, nám může otevřít oči pro zcela jiný, nesmírně vitální a obohacující přístup ke stárnutí. A ačkoliv je můj seminář, nazvaný „Padesát plus“ (www.konstelace.info/info-padesat-plus.html), určen pro ty, kteří již padesátku překročili, zdá se mi seznámení se s Duatem nesmírně prospěšné i pro mladší generaci.

V současné krizi smyslu bytí, v uvědomění si velkého a nevyhnutelného vymírání nejprve nám „podřízených“ živočichů a rostlin na Zemi a později zákonitě i nás samých, vězí velké nebezpečí nesnesitelné psychické zátěže. Ta se už začíná projevovat depresemi, jež se stávají jedním z globálně nejvíce narůstajících onemocnění, nesmyslným ničením a plutónskou, proti všemu živému namířenou agresivitou (viz islámské ISIS-milice), nebo uzavřením se do privátního světa konzumu a marného naplňování egocentrických tužeb. Naše ne-mocná psýché, které jsme amputovali jednu z dvou k přežití nezbytných částí – tu údajně temnou, morbidní a spojenou se smrtí – se začíná bránit právě únikem do této zanedbané oblasti. Tak jako vždy se ovšem to, co jsme vyloučili, vrací v podivné, často pervertované podobě, působí utrpení, disharmonii, rozvrat.

A tak se, krátce před svými šedesátými narozeninami, vracím z Egypta, jemuž jsem vděčný za sedmnáctidenní putování na rozhraní světů. Světa pouště, zmaru a chaosu, reprezentovaným bohem Setem a světem každého dne se znovu rodícího životadárného Slunce, boha Re a jeho symbolu na Zemi, sokola Hóra. Je to svět egyptských bohyň, pramatky Mut, Nut – bohyně hvězdného nebe, a milující Isis, a zároveň svět, ve kterém ženský princip stojí stále ještě (nebo dokonce čím dál více) na okraji společnosti, je zahalován, schováván a vlastněn. Ale především je to svět, jenž mě po dva týdny prováděl životem a smrtí, rájem a peklem, aby mi posléze ukázal, že ráj i peklo jsou pouze naše definice Úžasna, jež je námi neuchopitelné.

Nechal jsem si narůst bílý plnovous, na důkaz mé kompetence vést seminář o stáří :-) a zároveň se cítím velice mladý, téměř znovu-zrozený. Přeplavil jsem se přes Nil, řeku všech řek, ze západu na východ, na stranu nového života, odkud zítra odletím tam, kde jsem zrovna doma. Pokud ovšem ten kovově stříbrný pták, kterým my, vzdálení potomci Egypťanů, cestujeme, přistane v tom materiálním světě. Neboť – kdo ví. Inshallah.

Hezké stárnutí přeje
Jan.

Obrázky:
1. Bohyně Mut poskytuje právě iniciovanému králi "eternal milk".
2. Stárnoucí leč vitální Jan v růžovém tričku made in Egypt.

*Jedním z velkých výjimek je anglický autor Jeremy Naydler, jehož výborná kniha „Chrám kosmu“ vyšla v českém překladu.

Zpráva o hledání pravdy, té mužské a té ženské

9. září proběhl další večer nazvaný „Cesta moudrého muže“ v Maitrei, tentokrát s tématem „Muž a pravda“. Už tradičně jsme se nejprve sešli v čistě mužském obsazení, abychom po první hodině „mužského kruhu“ mezi sebou přivítali pětici pozvaných žen, které kruh doplnily o zrcadlení a ženskou „tečku“ v mužském poli. Což, už tradičně, nebylo pro přítomné muže zrovna lehké – je podstatně jednodušší (a asi pro muže, kteří se právě vydali na cestu i srozumitelnější), když se mužský kruh uděje celý bez přítomnosti žen. O tomto zvláštním formátu večerních setkání a o tom, proč ho osobně považuji pro pokročilé chlapy za velice přínosný jsem psal TADY. V tomto článku bych chtěl popsat velice zajímavou konstelaci na téma „Mužská pravda kontra ženská pravda“, která včera proběhla.

Téma pravdy (té mé, její, naší, dokazatelné, cítěné atd.) považuji za jedno z nejdůležitějších současných témat – vždyť všechny konflikty, od malé partnerské hádky, přes bitky, agrese, genocidy, až po velkou válku, která by mohla být pro druh Homo sapiens ta poslední, se zakládají na přesvědčení o vlastní pravdivosti a neschopnosti tolerance pravd „těch druhých“. Mnoho druhů pravdy tak spadá do říše tak zvané kmenové duše, kde jednotlivé soupeřící kmeny – ať už rozhádané manželé, nevraživí sousedi, sociální skupiny, národy či náboženství – jsou stmelovány právě přesvědčením, že pravda a právo je na jejich straně. Teprve když se z této kmenové duše, jež nám poskytuje oporu a sílu pocitu „patřit někam“, dostaneme do dalšího stupně vývoje, totiž k esenciální duši, můžeme z těchto žabomyších válek o svatou věc vylézt. Pak se nám zdají dílčí pravdy opravdu směšné. Jenže, tak daleko ještě nejsme.

A tak nás v Maitrei na úvod zaujalo pár otázek:
● Jaký druh pravdy se rodí v srdci, pokud ho vůbec poslechneme?
● Co když někdo jiný (například partnerka) má jinou „pravdu srdce“?
● Jak je možné spojit sílu, kterou nám ta „naše“ pravda dává s tolerancí jiných pravd, aniž bychom riskovali oslabení?
● Jak rozeznat pravdu od přesvědčení?
● Je dobré, pro pravdu umřít?
● Protože se děti nerodí s pocitem, že „mají“ pravdu, kdy se v průběhu dospívání tento pocit objevuje?
● Je pravda žen (tedy pravda cítěná) rozdílná od pravdy mužů (logicky dokazatelné)?

Především poslední otázka byla pro nás východiskem pro postavení globální konstelace, ve které zpočátku figurovali čtyři zástupci: Muž, Žena, Mužova pravda (MP), Ženina pravda (ŽP). Posuďte sami:

Již výchozí postavení (zástupci si měli nalézt své místo v kruhu) ukazuje, že MP a ŽP stojí poněkud stranou, MP se dívá sveřepě a cílevědomě kamsi do dálky, zatímco ŽP stojí vedle něj a pokouší se ho okouzlit. Ženě (také opodál) chybí pozornost Muže. Muž se dívá na svoji pravdu, ale nevyvíjí žádné úsilí se jí přiblížit. Po celou dobu konstelace je Muž poněkud pasivní; jeho pasivita jde až tak daleko, že sama Žena někdy v průběhu konstelace navrhne, aby si Muž do konstelace postavil svou „Rozhodnost“, což on samozřejmě nejen neudělá, ale už i samotný návrh od Ženy působí zoufale. Výchozí postavení je na prvém obrázku.

K tomu ještě výchozí pocity zástupců:
Muž: „Nějak se mi rozutekly ovečky.“
Žena: „Muž mi připadá takový vtipný.“ Po mém dotazu, co tím myslí: „No, spíš směšný.“
Mužská pravda (MP): „Já se cítím hodně silný, ale trochu nejistý. Hodně vnímám Ženskou pravdu, ale nechci se na ni podívat, aby mě nesvedla z cesty.“ (Všeobecný smích)
Ženská pravda (ŽP): „A to je přesně to, co mám v úmyslu! Já bych se na to i svlékla!“ (Veselí v publiku.) „Já vím, že by mě měla nějak zajímat Žena, ale mě zajímá on (MP). Chtěla bych, aby si mne všimnul. A když mluvil muž, tak jsem cítila ohrožení.“

Po jisté chvíli Muž vysloví požadavek, postavit do konstelaci Tátu. Ten přijde, ale Muži to moc nepomáhá. Naopak Žena se ještě víc odvrátí od Muže, který se nyní zabývá svým vztahem s Tátou.
Žena: „Když přišel jeho Táta, tak ještě víc cítím bolest na srdci.“
ŽP: „Když přišel otec, znásobilo se mé ohrožení Mužem, ale zároveň se na mě podíval MP, což mi bylo příjemné.“
MP: „Pro mě bylo důležité, se nepodívat na Ženskou pravdu, abych nebyl odveden od cesty. Ale nějak cítím, že ten kontakt k ní je důležitý.“
MP a ŽP se otočí k sobě zády, opřou se o sebe a MP se nyní daří velice dobře. Muž přijde k němu a dívá se „své“ pravdě do očí. Tato situace je na první fotografii.

MP: „Mám takový ambivalentní pocit, protože bez Ženské pravdy to bylo snazší, ale toto je příjemnější.“
ŽP: „Ale já tu nemohu zůstat dlouho, protože nyní mám spojení jen s Mužskou pravdou a já potřebuji spojení s mnoha, pohyb, změnu.“
Na to se ŽP postaví vedle MP.
Muž: „Já jsem z toho nějak smutný.“
Jan: Zkus definovat, z čeho jsi smutný.“
Muž: „Je to nějaká prázdnota, opuštění.“
Jan: „Kdo nebo co tě opustilo?“
Muž: „Já nevím. Snad je to Táta, kterého ale zároveň odmítám... Ale také je možné, že jsem smutný z toho, že mě moje pravda nějak nebere.“

Ženě se nedaří moc dobře. Má slzy na krajíčku a chtěla by do konstelace pozvat někoho, kdo by o ní projevoval zájem. Nějakého „jeskynního muže“ (Caveman). Vybírá si tedy Cavemana, který se na ni okamžitě vrhá a pokouší se ji obejmout. To je však pro Ženu příliš. Couvá a „najednou“ je jí původní Muž, váhavý a poněkud ztracený ve svých pochybnostech, sympatický. Říká, že by nejraději chtěla oba. Tím ovšem myslí jejich syntézu, nikoliv oba jako dva muže.

Po delších peripetiích, kdy Muž stále a stále „nekoná“, váhá, ztrácí se ve své nejistotě a hledá sebe (potažmo svoji pravdu), kdy se pokouší imitovat Cavemana, ovšem s malým úspěchem, neboť jeho Pravda ho okamžitě upozorní na to, že se jedná o imitaci, končíme konstelaci tak, že do ni postavíme Smrt. Okamžitě se celá konstelace jakoby propadá do hloubky a pravdy (tentokrát s malým „pé“). Poslední, velice silný obraz je zachycen na druhé fotografii. Muž, jenž se nedovedl rozhodnout mezi Ženou (jež ho přitahuje) a svojí Pravdou (která je nutná pro jeho sílu), je najednou konfrontován nejen se Smrtí, ale i s tím, že si obě dvě Pravdy okamžitě sednou „jako děti“ k nohám Smrti. Toto je silný okamžik. Zde konstelaci ukončuji.

Poté se rozvinula zajímavá diskuze, přesněji řečeno jakési hledání závěrů z toho, co jsme zde viděli. Rád bych zde na závěr uvedl několik vhledů, které účastníci po konstelaci sdíleli:

● „Muž se často rozhoduje mezi pravdou a ženou.“

● „Ženě sice chyběla animalita, ale pouze s animalitou už také nemohla být. Je animalitou a silnou pravdou Cavemana přitahována, ale k tomu, aby s ním mohla být, ji chybí jemnost, citlivost a možná i možnost, ho trochu kontrolovat.“

● „Nerozhodnost muže tedy nemusí být nutně výsledek jen jeho vlastního tápání a hledání sebe sama, ale i důsledek očekávání ze strany žen, že muž nebude už žádný „lidoop“, ale citlivý a vnímavý partner.“

● (Zástupce za MP): „Já vidím posun mezi zmateným mužem teď a zmateným mužem v dřívějších (podobných) konstelacích. Dříve byl úplně ztracený, ale dneska už věděl, co chce, už hledal tu svoji pravdu. Sice vůbec netušil, jak se k ní má dostat, vždycky když šel k Ženě, nebo chtěl do konstelace postavit Život, nebo imitoval Cavemana, tak se od ní vzdaloval, ale už ví, že hledá svou pravdu a hledá ji. A v tom je jeho posun a byl mě, jeho Pravdě, sympatický.“ (Miroslav Krása, stál v pozici Pravdy muže)

● (Zástupce za Cavemana): „Já jsem celou dobu (z pozice diváka) vnímal Ženu. A nějak jsem cítil, že ona potřebuje obejmout, nebo pohladit. Když si mě pak vybrala do pozice Cavemana, tak jsem šel a chtěl jsem ji uchvátit, ji zachránit. Akorát jsem pak zpozoroval, že to není úplně to, co ona potřebovala. Pak přišel Muž, Žena znejistěla a mně, jako Cavemanovi, najednou byla jedno.“

● „Zjevně jsme se už dostali za fázi původní jednoduchosti, jak ženy, tak i muži. Ale ten vtip je v tom, že nás ta jednoduchost stále ještě láká, protože je snadná. Ale už nefunguje, aspoň ne trvale. Ten Caveman před třiceti lety by tu ženo vzal, a ona by se možná chvíli bránila, ale pak by se nechala vzít. Ale dnešní ženě chybí dlouhodobě jeho jemnost a hlavně porozumění.“

● (Žena): „Ke konci, jak jsi tam postavil tu Smrt, tak se Muž otočil ke mě, jako by hledal pomoc. To bylo těžké. Ale pak se otočil ke Smrti, a mě se strašně ulevilo. Protože když se v okamžiku smrti otočí k ženě, tak se neotáčí k ní, ale ke své matce. A to jsem nebyla a nechtěla být.“

● „Pro muže je důležité, podívat se na pravdu ženy. Nemusí ji následovat, ale musí ji vnímat.“

Poslední čtyři vhledy jsou už „vyšší dívčí“:

● „Pravda ženy je tekutá, pohyblivá a měnící se. Na začátku „konfrontace“ se snaží zaujmout a možná i ovlivnit pravdu muže, ale zrovna tak je ochotná, pravdu muže následovat. Možná, že do pravdy muže šťouchá, aby zjistila, zdali je pevná. Flirtuje s jeho pravdou a přitahuje jí k sobě. Ale běda, když muž ji nevidí. Pak přitáhne mužovu pravdu k sobě a muž je najednou sám, bez své pravdy. Zatímco když muž si ponechá svoji pravdu, věnuje se jí, ale zároveň si všímá a třeba i obdivuje pravdu ženy, pak přijde pravda ženy k muži (a k jeho pravdě) a je s tím v pohodě.“
Jedna žena z pozvaných to vyjádřila takto: „Pokud cítím, že ta pravda muže je pravdivá, tak já dokážu svoji pravdu pozměnit.“
Výraz „dokážu svoji pravdu pozměnit“ vzbudil mezi muži pochopitelně veliké veselí. Nicméně v tomto výroku leží celá tvárnost ženské pravdy. Tvárnost ovšem neznamená, že by ji muž měl přehlížet jako ne-pravdu.

● „V okamžiku, kdy se ovšem muž a žena rozchází (nebo mají třeba jen hluboký konflikt) PŘESTÁVÁ být ženina pravda tvárná, což muže, který byl ZVYKLÝ na to, že její pravda je tvárná, zaskočí.“
(V pojetí mnoha mužů je „tvárnost“ ženské pravdy synonymem pro její slabost, což je osudový omyl!!)

● Korunu všemu nasadil ještě Mirek: „Možná ale, že to, že muž a žena mají hluboký konflikt, nebo dokonce že se rozcházejí, je VÝSLEDKEM toho, že jeho pravda zkostnatěla a odmítá vidět její pravdu. Pak její pravda přestane být tvárná a také „ztvrdne“. Stane se totiž na chvíli pravdou (jejího vnitřního) muže.“

● A Lenka a Lída to dokončili jakousi „ženskou korunou“ poté, co zazněl výraz o „účelovosti ženské pravdy“:
„Já bych ale neřekla, že ženská pravda je účelová. Ta je jako voda, ta se prostě vytvaruje podle té nádoby.“
„A je tam ještě ten aspekt, že ženská pravda se umí spojit s mužskou pravdou. Ale pak muž už nevidí tu ženskou pravdu, a může si myslet, že obé, tedy ta jeho pravda, ale i ta tekutá-ženská pravda je jen JEHO pravda. A zde začíná ten konflikt nebo rozchod, a v něm se jakoby najednou zase objeví ta do té doby skrytá, protože propojená ženská pravda.“

A to byl fakt vrchol. Možná, že tento text je trochu „mimo“, že není lehce srozumitelný. Možná, že to bude chvíli trvat, než proniknete do jeho tajů. Ale pro několik lidí včera večer mělo to, co jsme objevovali, hloubku a krásu – především krásu toho, že najednou nám jisté věci „došly“. A to je vždy začátek ... začátek něčeho nového, úžasného. Za to děkuji všem přítomným mužům a pětici úžasných pozvaných žen.

Jan.

Alchymie - druhý díl

Jak žít v partnerství bez očekávání – to byla otázka, kterou jsme zkoumali příští dny semináře. Ale, co je to přesně „očekávání“? A jak se odlišuje od legitimních potřeb?

V konstelacích se ukazuje, že když jde o potřebu (jídlo, voda, vzduch, pohyb, ale i sex, doteky, pozornost...), působí naše energie, za pomocí které se ji snažíme uspokojit, podstatně víc „do šířky“. Budu-li mít hlad, vyhledám obchod, ve kterém si mohu něco koupit k jídlu, ale nebudu očekávat od specifické části ulice, že tento obchod zde bude. Prostě se po něm porozhlédnu – protože kdybych to neudělal, brzy bych asi umřel.

Naproti tomu je očekávání namířeno na jednu určitou osobu, od které – jak to zní ve slově – něco chci, na což také čekám. Čekání ovšem má jednu velikou nevýhodu. Energeticky mě to vyčerpává. Druidi u Antona (mého učitele) říkali, že pokud má nadšení hodnotu plus dvacet a smrt minus dvacet, je čekání na minus osmnáct. (To je také důvod, proč bychom neměli nikdy nikoho nechat čekat!) Zajímavé je také to, že pokud se čerstvě zamilujeme, nemáme velké očekávání – spíš jsme zvědaví na to, co přijde. Zatímco s trváním partnerství naše očekávání rostou až do okamžiku, kdy na ně resignujeme, což také často znamená, že naše partnerství je u konce.

Konstelační terapie očekávání je jednoduchá. Ale samozřejmě bolestná. Očekávání totiž patří jedině k nám samým. S tím druhým nemá vlastně co dělat. Takže je nutné se konfrontovat se svým očekáváním, obejmout ho a přijmout v něm tu část v nás, která je bez sebe, protože očekává, že ten specifický partner či ta specifická partnerka naplní onu díru, která vznikla kdysi dávno tím, že nebyla naplněna naše legitimní potřeba. Ta díra – to je černá díra ve vesmíru, která spolkne všechno, co se jí přiblíží, neboť nevznikla teď, ale kdysi, a tak ani její naplnění nelze zařídit dnes... Otázka je, zdali je vůbec léčitelná, nebo zdali není nezbytné ji jednou pro vždy akceptovat, tak jako fakt, že měříme jen metr sedmdesát, že jsme smrtelní, nebo že ke stáru šedivíme. Já vím, je to hrozné. Ale hodně to v partnerství pomůže.

No a teď ještě dvě velevýznamné konstelace o nevěře.

Nejprve nevěra muže. Stavíme jednoduchou konstelaci: On, ona, milenka (přesněji vzato prostitutka v nevěstinci).
Muž: „Já k ní (k milence) mám nakročeno. Ale je mi to nepříjemné, že to manželka vidí.“
Jan: „A co tě k ní táhne?“
Muž: „S ní si můžu dovolit být takový, jaký s manželkou ne.“
Jan: „Aha. Tak ti tam postavíme toho, kdo si to může dovolit.“
Stavíme do konstelace „Stín muže“. Ten se okamžitě a naplno otáčí k milence.
Stín: „Ta mě baví!“ Chvíli se na sebe dívají. Pak se stín otočí k manželce: „Ta taky!“
Manželka: „Mě se ten jeho stín líbí. Zajímá mě.“
Muž je chvíli zmatený. To netušil. To, co před ženou skrýval, ji zajímá a přitahuje.
Otáčí se ke svému stínu a říká mu: „Patříš ke mně.“
„Jasně,“ říká stín.
„Hmmm, hezké,“ říká manželka.
„Tak a teď jsem nezaměstnaná, to mi bere práci,“ říká prostitutka/milenka.

To snad ani není potřeba komentovat.

Druhou konstelaci stavíme na nevěru ženy. Jako milence ji stavíme mladšího „zajdu“, kterého okamžitě upoutá. I žena se k němu cítí mocně přitahovaná, říká ale, že se nemůže pohnout z místa.
„Něco mě blokuje,“ tvrdí.
„Jasně, třeba vaše děti,“ říkám a stavím jí do konstelace dvě.
Na to se muž otočí víc na děti a ty na něj. Žena je ale ještě víc svázaná. Delší dobu se nic neděje, neboť je jasné, že mladý milenec nebude dělat žádné velké kroky k ženě – ta by musela přijít k němu a otevřít se mu.

Barbora staví za ženu jinou ženu, která představuje „ty (ženy) které to znají“.
To radikálně mění situaci. Žena vyroste a zkrásní, neboť už nemá strach. Stává se z ní kněžka lásky, jejíž úkol je zasvětit „mladého“. Ten k ní teď může přijít, jako ten, kdo hledá zasvěcení. Její muž se na ni obdivně (!) dívá, neboť zkrásněla i pro něho. On je její muž a tím nyní může zůstat. Dítě-kluk se dívá na tátu, dítě-dívka na mámu. Všichni jsou velice spokojeni.

Zdá se vám to nemorální? Jistě to neodpovídá 99% současných nevěr. Muže v jeho naučené roli „vlastníka“ ženy to pobuřuje, ženu, jež si to, co jsme v konstelaci viděli, nedovolí, asi také. A přesto – po konstelaci zavládlo téměř posvátné ticho. A pak už jsme museli na oběd... a odpoledne jsme se rozjeli domů. Ale žítkovské bohyně (Bohyně?) nám snad mávaly. Určitě ví, jak mnohé z toho, co jsme v „Alchymii“ prožili, bolí. A ještě bude bolet, léta, možná desetiletí. Ale vývoj a s ním i naše proměna z nenažraných rozpačitých housenek v krásné motýly se nedá zastavit. Tak (si) držme palce.

Krásné dny se stínem i s bohyněmi přeje
Jan