Krize záměru

Toto je moje řeč, přednesená na konferenci "Leadership for life" která se konala 4.6.2014 v Břevnovském klášteře v Praze.

Vážené dámy, vážení pánové,
nejprve mi dovolte poděkovat organizaci „Leadership for life“ za pozvání. Ve své práci jako holistický a systemický poradce nemám často tak skvělou příležitost, přednášet mé poněkud nezvyklé teze a sdílet mé mnohdy podivné poznatky před tolika lídry. Jsem především vděčný tandemu Martina Dokoupila a Barbory Krásné, že mi nadělili i docela geniální název mého příspěvku – Krize záměru. Především Martin zná moji práci, a tak když jsem od něho obdržel tento výstižně krátký titulek, jsem měl pocit, že už k tomu vlastně nic nemusím dodávat. Řekl jsem si – prima, sedneme si na chvíli do ticha a necháme tato dvě slova na nás působit. Krize záměru. Pak ale zvítězil můj vnitřní konsultant a tak se pokusím přeci jen k těmto dvěma slovům něco dodat.

Tak například krize. Mnoho z nás se tohoto slova bojí, neboť jsme se naučili tvářit se, že všechno je a bude stále lepší. Já nikoliv. Krize je pro mě cosi jako podzim a zima, která periodicky následuje po euforii jara a léta (ekonomové tomu říkají konjunktura). Bez krize mrazu by na jaře nevyrašily sněženky a v létě by nám nechutnaly jahody. Takže krize patří k životním cyklům jako noc ke dni. To, že dneska už lze koupit jahody v lednu, považuji za veliký omyl, za ztrátu smyslu pro nutné a vše oživující cykly. Totéž by se dalo říci pro naši horečnou snahu se krizím vyhnout. Je to jako s dovozem jahod v zimě – leden se jahodám vysmívá a ty nám pak nějak nechutnají.

S krizí se to má docela zajímavě. V jedné ze svých knih líčím medvěda, který, podobně jako my lidé, se snaží vyhnout krizi podzimu. Běhá po lese, měří na různých místech klesající teplotu a svolává porady lesních zvířat, na kterých se hlasuje o protikrizových opatřeních. Je jasné, že takový medvěd by nepřežil zimu. Namísto toho se každý pořádný medvěd v létě dosyta nažere malin, borůvek a na Slovensku prý i turistů a na podzim se těší na zimní spánek. Podzimní krizi aktivity chápe jako konjunkturu spánku. Takže vidíme, že každá krize je zároveň konjunkturou něčeho jiného.

To druhé slovo v názvu mého malého příspěvku je „záměr“. Tady bych rád prodlel trochu déle. Mám dobrou kamarádku, která je matkou autistického syna. Když o něm mluví, když vypráví o naprosto převratném způsobu práce s ním, mám slzy v očích. A o jednu takovou příhodu s tím malým andílkem se s vámi chci podělit. Jednoho dne s ním zašla do poradny, kam vždy po jisté době zajdou. A paní v poradně si kluka vzala na klín a vedena touhou mu pomoci se s láskou chopila jeho ručiček a povídá: „Tak a teď namalujeme panáčka“. Jenomže anděl se na ní naprosto udiveně podíval, utekl z jejího sevření a na důkaz své nevole vysypal krabici s hračkami. A ačkoliv záměr té hodné paní byl pomoci, byl to špatný záměr, neboť ten jeho směr, směr jejího záměru šel od ní k dítěti. To ona chtěla namalovat panáčka.

Moje kamarádka a další pomocníci pracují s malým chlapcem pomocí jedné neobvyklé metody, která se nazývá Sun Rice, úplně opačně. „To nejdůležitější“, říká, „je dívat se mu do očí. Prostě aby viděl, že se na něj díváš a že se chceš dovtípit toho, co on tobě ukazuje. Že jsi tady pro něj, ať si dělá, co chce. Že bereš to, co chce nebo nechce, ať už je to cokoliv, jako to, co je správné, na co má právo. A teprve potom, po dlouhé době, co jsi ho vnímal, můžeš navrhnout něco, co tě napadne, co byste společně třeba mohli udělat. Ale vždy musí být to, co uděláš, v souladu s ním.“

Když mi tohle vyprávěla, byl jsem šťastný, protože jsem pochopil, že je to přesně to, co zde chci říci. On je totiž záměr a záměr. Ten první druh záměru, ten neobyčejně rozšířený, obvyklý, je můj záměr. Já a cíl jsme rozdílní, často je mezi námi velká vzdálenost. Mířím, tedy zaměřuji se na něco, co je mimo mne – asi tak jako lovec míří kopím na mamuta. Pro tento druh záměru potřebuji moc a prostředky, asertivitu, často i schopnost manipulace, musím být velký, silný a schopný a vědět, jak svůj záměr prosadím. Někteří mě budou uctívat (například mí spolu-lovci) a jiní nenávidět (v mém příkladu všichni mamuti) a nakonec, budu-li úspěšný, se mě všichni budou tak trochu bát. Já tomu říkám lídr prvního stupně. Typickým mytologickým příkladem je hrdina z pohádek a mýtů nebo svatý Jiří, který přemůže draka.

Ten druhý záměr je strhnout. I to je „můj“ záměr, ale už trochu pokročilý. Je to druh záměru, který učí úžasní kouči a úspěšní star-spíkři a který byl posledních dvacet, třicet let docela v módě. Lídr druhého, tedy tohoto stupně, je uznávaný a mnohdy dokonce oblíbený. Je hvězdou. Oslňuje tak, že vedle něho přestávají zářit menší hvězdy, o ztraceném kouzlu mléčné dráhy ani nemluvě. Je to lídr, který říká: „Vím, a tak mě následujte!“

Tento lídr má přívržence a následovníky. A právě zde se objevuje jistá nevýhoda i tohoto, pokročilejšího druhu záměru. Následovníci totiž mají tendenci, stávat se kopiemi (ale pouze kopiemi) toho, koho následují. Neboť je strhává, oni ho obdivují a chtějí se mu vyrovnat. Pokud se ovšem chci stát něčí kopií, přestávám být sám sebou. Zanedbávám tím svoji individuální, esenciální duši ve prospěch kmenové duše. A ta se už postará, abych nevybočoval z šiku, abych nebyl kmenu nevěrný tím, že budu příliš „svůj“. Z mé práce v seminářích a workshopech mám ovšem velice silný dojem, že éra mocných kmenů a s ní i éra tohoto typu lídrů se pomalu dostává za svůj zenit. Nám všem totiž začíná svítat, že kmeny spolu nakonec téměř vždy válčí – o území, o ženy, o mamuty, o zdroje nebo, stále častěji, o tu „svoji“ pravdu, o kmenovou ideologii. A samozřejmě o úspěch a o zisk. V každé válce však jedni vítězí a druzí umírají a něco v hloubi naší duše se nás ptá, zdali je to, co chceme... A tady se dostáváme k záměru a lídrům třetího stupně.

Lídr třetího stupně jedná, jako kdyby tady nebyl. To je mimochodem stará konfuciánská vlastnost „osvíceného císaře“ – že totiž panuje tak, že si toho nikdo nevšimne. To samozřejmě nepasuje tak docela do naší individualistické, kariéristické doby. Tento lídr postupuje přesně tak, jako moje drahá kamarádka se svým synem: Dlouho se dívá, neboť se chce dopídit toho, co to vlastně před ním je. Co se od něj žádá, co může udělat pro toho druhého nebo pro svět, co ho jeho okolí učí. Nevlastní žádnou PRAVDU, která by byla všeobecná a která by platila pro všechny, ale zajímají ho všechny ty malé, dílčí pravdy lidí, zvířat a věcí v jeho okolí a nachází se v permanentním údivu a úžasu nad jejich rozmanitostí. A po dlouhé době pozorování, dívání se do očí těm druhým, udělá svůj krok. A okamžitě se stáhne, aby zjistil, zdali se tento jeho malý záměr setká s přijetím ze strany Univerza. Jestli svět kolem něho řekne: „Děkuju“.

Pokud se tento jeho malý záměr setká s přijetím, považuje to za milost.

Jak vidíte, používám mnoho pojmů ze slovníku náboženství. To není tím, že bych byl křesťan nebo buddhista nebo muslim. Je to tím, že naše velké, nafouknuté, individualistické a často egoistické záměry jsou už delší dobu v krizi, neboť se odtrhly od toho, co je větší. Ale co je větší? Co je to, co nás všechny přesahuje a co by mělo vést naše kroky, určovat naše záměry a poskytovat nám nejen zisk a slávu, peníze a moc, ale také pocit, že jsme v souladu, sami se sebou a také se Zemí, na které a ze které všichni žijeme? Na tuto, možná nejdůležitější otázku vám nedám žádnou odpověď, neboť je to otázka, kterou si musí zodpovědět každý sám. Já jen vím, že naše zaměření na optimalizaci a efektivitu, na zisk a expanzi mě osobně už neuspokojuje. Tyto naše záměry jsou, aspoň pro mne, skutečně v krizi. Možná, že přijde někdy zase jejich čas a oni vyraší jako sněženky. Ale po dvaceti letech práce s lidmi jsem přesvědčen, že záměry, které nyní, na podzim a v zimě potřebujeme, nejsou jahody v lednu a fialky v únoru, jak tomu bylo v té známé pohádce o dvanácti měsíčkách. Nejsou a nemůžou to být záměry, které znásilňují přírodu, vysmívají se ročním obdobím, ignorují přirozené cykly světa a ani ty, které řídí a podrobují si naše spolulidi, zaměstnance, klienty. Jedním z nejdůležitějších záměrů, které v krizi NEJSOU, je naslouchání druhým a schopnost se ptát. A dívat se při tom hezky, ale s pokorou do očí všem těm, od kterých se můžeme učit. Nikoliv skrze jejich moudra a už vůbec ne skrze jejich záměr nás učit, ale skrze jejich naprosto úžasné a mnohdy nepochopitelné bytí.

Děkuji za pozornost.

-------------
A zde ještě dva dodatky z diskuze, která se rozproudila poté:
1. Ačkoliv ideální král/lídr moc není vidět, přeci jen svoji "říši" reprezentuje. Tj., není nepřítomný, pouze se neplete do toho, co mohou vykonat jeho „rytíři“. Královna/She-leader by měla zářit, být jako Luna na nočním nebi (může se také zrovna tak stále proměňovat). Nemusí se tedy skrývat, být nenápadná, ale může plně využít svůj ženský princip, který chce být viděn a obdivován...
2. Pokud je lídr omezován nevhodnými či nesmyslnými direktivami shora, smí se proti nim ohradit za pomoci tzv. „Láskyplné neposlušnosti“. Ta se liší od v Česku velice rozšířené „naštvané neposlušnosti“ především pokorou, úctou a pozitivní energií, se kterou se neposlušnost praktikuje.

Jak nalézt své poslání

O poslání jsem psal už častěji, naposled zde. David Deida míní, že největší bolest muže (potažmo tedy mužského principu jak u mužů, tak i u žen) je, pokud nezná své poslání. Tímto svým výrokem spustil tento bestseller-autor vlnu hledání poslání, ke které bych chtěl přidat pár poznámek z konstelačního workshopu „Zaměstnání, povolání, poslání“, který proběhl o víkendu.¨

„Před tímhle seminářem jsem se bála, že to bude nudné a suchopárné. Ale nebylo – naopak, už dlouho jsem se tak nebavila“ – to jsou slova jedné z úžasných žen, které se (samozřejmě krom úžasných mužů) semináře zúčastnily. „Zaměstnání je to, co nás natolik zaměstnává, že si nevšimneme, že to, co děláme, vůbec nemá smysl“, to je zase můj osobní bonmot. Jenže kovářova kobyla... a tak, coby nový vlastník Ajfounu musím sebekriticky přiznat, že jsem zrovna dokonale zaměstnán blbinami, definujícími se z přechodu od Samsunga k Appelu. Ach jo, své peklo si vždy děláme sami...

Zdá se mi, že jeden z hlavních omylů při hledání poslání vězí v naší utkvělé představě, že se naše poslání nachází kdesi v dálce, mimo „Tady a Teď“. Je to jako ono pověstné hledání jehly sufijsou mystičkou Rabií před jejím domem. Poté, co se ji lidé, kteří ji delší dobu pomáhali hledat, zeptali, kde přesně jehlu ztratila, odvětila „v domě“. „A proč ji tedy hledáš tady venku?“ zněla jejich otázka. „Protože tady venku je aspoň o trošku víc světla; v mém domě je tma“, odvětila Rabia. Samozřejmě, že si lidé začali klepat na čelo a s poznámkou, že se asi zbláznila, pomalu odcházeli. „Počkejte, já dělám přesně totéž, co vy“, pokračovala mystička, „i vy hledáte tam, kde to není - vně vás, v dálce, ve světě, namísto abyste hledali uvnitř vás. Tam je totiž tma!“
A tak si po tomto semináři myslím, že to, co Deida nazývá „posláním“ je cosi jiného a nalézá se poněkud jinde, než jak si většina z nás představuje.

V jedné překrásné konstelaci se ukázalo, že to, co je jinde než já, co mě láká a přitahuje, je povolání, nikoliv poslání. Ono to také vyplívá už z toho slova – povolání je něco, co mě volá, co tam, kam půjdu, už je. Přitahuje mne to, neboť toužím po tom, ho vyplnit a udělat tak zadostiučinění ať už mým genům (pekařův syn se stane opět pekařem), nebo představám, tužbám a cílům, které jsem si vytvořil třeba v mládí nebo časem posbíral od učitelů, kamarádů či milenek. Povolání je spojené s výroky „takový bych chtěl být“ a „konečně jsem povolán k tomu správnému“.

Oproti tomu jsem přesvědčen, že s posláním se to má úplně opačně. Poslání je cosi, co je docela blízko mne (například moje žena), ale co mě vysílá na cestu někam, kde ještě nikdo nebyl, kde je to nebezpečné nebo kde musím splnit nějaký úkol. Zatímco pokud najdu povolání, už se „na základnu“ nevrátím (jsem nyní povolán cosi dělat a mám k tomu povolení), jsou „základna“ a „poslání“ v jádru identické. Vysvětlím to na dvou konstelačních příkladech. Na prvním obrázku vidíme klienta a jeho povolání, které ovšem ještě nenašel, nenaplnil ho životem. Přitahuje ho, láká ho a on se k němu (pokud není zrovna zaměstnán Ajfounem:) může přiblížit.

Na druhém obrázku je situace jiná. Kdosi (nebo cosi), co je blízko mne (nebo ve sídlí dokonce mně) mě vysílá na „misi“. Tato mise je často nebezpečná a ten/ta, která mě vysílá, neví, zdali se vrátím, zdali budu úspěšný. Na rozdíl ode mne je totiž to, co mě vysílá, nesmrtelné (ženský princip, idea, společnost...). Poslání tedy není nikdy tam, kam jdeme, tam je úkol – nebo smrt. S tou se také muž musí při výkonu svého poslání setkat, ať už v jakékoliv formě.

Nevědět tedy, co je mé poslání, by znamenalo, neslyšet hlas oné „bohyně“, která stojí vedle mne a říká: „Jedině, když opustíš teplo domova, mou náruč, pohodlí a nejen své zaměstnání, ale i povolání, můžeš vykonat poslání, které ti já dávám za úkol. Možná, že se nevrátíš. Pak je ti místo v mé hale slávy, ve Valhale, jisté. Ale pokud se vrátíš, jsem tvá.“ A tak se muž vydává na cestu, na moře, do divočiny či pouště, aby se mohl vrátit k tomu, co ho poslalo, k ženě, domů, do života. Nikoliv však, aby nalezl své poslání, neboť to nelze nalézt, to lze pouze dostat, možná darem, tím nejcennějším. Na své cestě ho již musí mít, jinak zabloudí v mlhách Avalonu či se utopí v Močále smutku.

A tak se ukazuje, že k nalezení svého poslání potřebujeme naslouchat třem hlasům, které, překvapivě, patří třem „důležitým ženám“ v životě muže: Matce („Zůstaň doma, nikam nechoď!“) Milence/Ženě („Ačkoliv mě to bolí, musíš se vydat na cestu!“) a Smrti („Nakonec se vždy vrátíš“). Opět se ukazuje, že žena (nebo ženský princip) představuje pro muže (nebo mužský princip) skvělou inspiraci, případně že funguje jako docela nemilosrdné zrcadlo, a že je třeba si toho všimnout.

Hezkou cestu přeje
Jan

Láska, vztah, boj - a záchrana muže?

Toto je poslední díl volné trilogie poněkud kontroverzně napsaných článků o vztazích mezi muži a ženami. Je mi zcela jasné, že s některými tvrzeními zde nebude mnoho lidí souhlasit. To je ovšem přímo můj záměr – neboť jak to často opakuji na svých přednáškách a v seminářích, stále více věřím, že na jisté otázky (dosud?) neexistují „správné“ odpovědi. A ačkoliv po odpovědích coby návodech na to, „co tedy dělat?“ toužíme, nezbude nám, než neexistenci návodů přijmout a zůstat u otázky. Vydržet se ptát, aniž bychom dostávali odpověď. To je pro mne v současné době vlastně ten největší motor na naší cestě za rozvojem a uvědoměním si, o co jde. Každým okamžikem.

Poslední, druhý článek jsem uzavřel pesimistickým tvrzením, že my muži onen „boj“ s ženami prohráváme. Co jsem tím myslel? A pokud by tomu tak skutečně bylo, dá se tento vývoj zvrátit – třeba ve smyslu těch několika úžasných globálních konstelací, které jsem v poslední době vedl a ve kterých se muži, byť po jistých peripetiích a intenzivního hledání svého místa dostali například z agrese do síly?

Pokud například stojíte před Maitreou (pražským centrem osobního rozvoje) a zrovna končí nějaký ten ženský večer, ženský seminář či podobná „ženy-pro-ženy“ akce, budete mít jako muž patrně následující dva dojmy:
1. Ven proudící ženy jsou nádherné a (nebo také „ale“)
2. vás jako muže zrovna moc nepotřebují.
Druhý dojem může být zmírněn skutečností, že zrovna čekáte na tu „vaši“ ženu, která je do vás neskutečně zamilovaná a která chce ostatním ženám ukázat, jak je šťastná. Nicméně trochu víc nezávislý pozorovatel bude pravděpodobně mít dojem, že současné pokročilé ženy jsou na mužích (byť také pokročilých) více nezávislé, než tito na nich.

Nyní ovšem mnoho žen namítne, že jsou to právě ony, které jsou závislé na (mnohdy chybějících) mužích, že hledají ty muže, kteří vydrží (u nich) a vydrží (s nimi) cestu do hloubky vztahu. Jistě, pokud žena chce mít děti, potřebuje muže, který je po jistou dobu ochoten „hlídat jeskyni“, venku, v dešti a nepohodě. A muže, který je dobrým lovcem mamutů. Jenže to není ta závislost, kterou mám na mysli. Zatímco muži venku před jeskyní jsou většinou sami (maximálně jdou s několika kolegy na fotbal či do hospody), naučily se ženy uvnitř jeskyně (dovolte mi zůstat v těchto barvitých obrazech) nejen rodit, ale i praktikovat jógu-mohendžodáro, společně vařit, hádat si z ruky či sdílet vzájemné masáže. Mají, tvrdím, energeticky navrch.

V mnohém to připomíná v předchozím článku zmíněnou situaci přibližně před třemi a půl tisíci lety – vzpomínáte si? Tehdy se rozpadala Minoa a s ní poslední žensky dominovaná kultura v evropském prostoru. A tehdy to byli muži, kteří, podobně jako dnes ženy, „přicházeli“, jejichž pospolitost sílila, a to nejen onou zmíněnou homosexualitou (pederastií), která ženám signalizovala „my vás nepotřebujeme“, ale i mužskými spolky, válkami, hrdinstvím, nástupem filosofie, výkonnostním sportu, nebo exaktně zaznamenávaných historických událostí. A aby svůj nárok na moc dovršili, převzali muži od žen ve spirituální oblasti jejich symboly (kalich) a oblečení (např. do dneška nošené tradiční „sukně“ a sutany kněží).

V mužských seminářích (ale nejen tam) se dnes a denně setkávám s utlumenou mužskou energií, a to hned z několika důvodů:
1. Nedůvěra k otcům a mužským předkům,
2. nedůvěra až naštvání kvůli všudypřítomné dominanci mužské energie v politice, byznysu, vědě a celé „vnější“ společnosti,
3. jakýsi podprahový pocit viny, že za ničení životního prostředí, devastování matky Země a drancování jejího bohatství může (mužská) expanze,
4. a v neposlední řadě také kvůli sebevědomí žen coby (zcela nepochybně legitimní) odpovědi na dřívější znevýhodnění až útlak ze strany mužů.
Jak to nedávno řekl jeden muž na večerním kruhu: „Když já na ni půjdu s nožem, tak jdu sedět, zatímco když ona na mě vytáhla nůž, tak to bylo v jejím spravedlivém hněvu na všechno to násilí, které se jí a jejím předkyním přihodilo“.

Ještě než mi začnete vyčítat, že muže líčím jako chudáky-oběti kvetoucí ženskosti, chtěl bych sám přibrzdit a přiznat, že to, co píšu je pouze jeden aspekt veliké mozaiky žensko-mužských vztahů. Nicméně, pokud si neuvědomíme, co se děje a proč se to děje, bude se to dít čím dál víc. A tak mi dovolte, navrhnout několik „protiopatření“. Nebo spíš „pro-opatření“, totiž kroků, jak se nevzdávat mužské síly a energie ale nespadat do agrese nebo rezignace. Tady je pár z nich:

1. Návrat k otcům a mužským předkům, aniž bychom ale pžehlíželi jejich chyby a omyly. Prostě je musíme vzít takové, jací byli (neuměli to lépe), uctít je, a pokračovat dál na cestě mužského vývoje.
2. Plné přijetí naší „vnitřní ženy“ a uznání její důležitosti – tak například v poslední globální konstelaci (obrázek závěrečné scény je na mém FB) se muž dostal „k sobě“ (a tím změnil svoji agresi v sílu) tím, že se spojil se (svojí vnitřní) bohyní.
3. Zároveň si ale musíme uvědomit, že emoce, intuici, kolísavost, cit a soucit nemůžeme praktikovat bez mužské pevnosti a jasnosti. Tedy – obě nohy, ta jangově mužská i ta jinově ženská jsou zapotřebí, abychom stáli pevně. Je to v jistém slova smyslu pochud po ostří meče.
4. Zatímco ženy rozkvétají před očima a přitom šíří vůni parfémů, přivádějí stromy k rozpuku a nás k šílenství, je úloha nás „nových“ mužů být, nikoliv řešit. Zatímco Šeherezáda tančí, Sultán sedí na trůnu a láskyplně (ale nikoliv závislostně) ji pozoruje. Ženy se mění, muži JSOU.
5. Čím víc ženy víří ve svých kruzích, tím více se my muži musíme zbavovat vrozené nedůvěry až podezíravosti vůči spolu-mužům. To se děje do jisté míry v mužských kruzích, ale u separace to nesmí zůstat. To bychom se opět vraceli tam, odkud jsme vyšli. Největší krása totiž vypukne při (opatrném) propojení ženského a mužského kruhu. A tím i jinu a jangu.

Tak ať se vám daří...
Jan.

Láska, vztah a boj - pokračování

Volné pokračování předchozího článku "Láska a vztah". Toto je druhá část třídílného (a kontroverzně pojatého) zamyšlení nad současnými (a dávno minulými) vztahy a také jakési pokračování (pro pokročilé:-) mé právě vyšlé knížky "Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni".

Proč jsou dnes vztahy mezi muži a ženami tak důležité a zároveň nám všem připravují takové problémy? Protože se v partnerských vztazích úplně nejvíc snoubí přitahování (sex, láska, závislost) a boj (konflikt, nedorozumění, zranění, zrada). Zatímco pokud někoho nemáme rádi a máme s ním konflikt, lze tento konflikt rychle ukončit (například jeho zabitím ve válce), jsme s partnerem nebo partnerkou právě kvůli pozitivní vazbě na něj/ni nuceni jít do poněkud hlubších a pracnějších řešení.

Vzhledem k intenzitě a četnosti partnerských konfliktů a nedorozumění se tedy zdá, že Univerzum by rádo, abychom konečně vyřešili jeden ze základních lidských problémů – konflikt mezi jin a jang, mezi muži a ženami – a pokročili tak do další, byť za současného stavu věcí stále ještě utopicky vypadající etapy. K tomu nám příroda otevřela jedinečné okno příležitosti – darovala nám na čas energetickou hojnost. Tím, že lidstvu nadělila možnost využít miliony let nahromaděných zásob levné fosilní energie, dovolila „Matka Země“ prakticky každému z nás na chvíli* žít v takové jistotě a komfortu, že se plně můžeme věnovat otázkám, které nesouvisí s obživou a bojem o přežití – například tedy řešit konflikty v partnerkém vztahu.

Co je tedy onen pra-problém mezi muži a ženami, potažmo celého lidstva? Podle jednoho z mých tří hlavních učitelů, Osha, je to „mind“, tedy ta naše složka inteligence, která nežije „tady a teď“ ale neustále „vymýšlí“ strategie přežití a ovládnutí okolí. Rozum, jak se mind překládá nepříliš dobře do češtiny, (spíš je to něco mezi intelektem, záměrem a míněním), je to, co nám brání v osvícení, totiž v uvědomění si vlastní jednoty se světem při plném zachování individuální esence a svobody. Mind neustále bojuje o to, zachovat sám sebe. Proto se tak urputně brání sebe-rozpuštění v nirváně. Ale to není vše, co má na starosti. Je také bytostně spjatý s mocí, s ovládnutím toho druhého, našeho okolí či celé přírody.

A zde se dostáváme k boji pohlaví. Po stovkách vztahových problémů, s nimiž jsem se u sebe a ve své konstelační praxi setkal, si odvážím tvrdit, že na dně prakticky všech partnerských rozporů, hádek a rozvratů leží prastará otázka, která zní: „Kdo z koho?“ Nebo také: Kdo koho ovládá, kdo plní čí očekávání, kdo má „navrch“, kdo definuje, jak má vypadat partnerství. Je ovšem velice těžké se k této prvotní otázce dostat, neboť je většinou zakryta vrstvou sentimentů, očekávání, nároků, zranění, dětských traumat a dalšími nánosy našeho „mínění“ o tom, jak má vztah vypadat. Nicméně si trvám na docela neromantickém tvrzení, že vztah je (samozřejmě krom lásky, vzájemné podpory a možnosti růstu) v jádru boj o moc. Ostatně si myslím, že tomuto tvrzení přitaká mnoho manželů a manželek, kteří již ztratili své zamilované představy o společném soužití.

Podívejme se teď na věc poněkud jinudy. Kdy vůbec začal mind? Poměrně neznámá americká spisovatelky Judy Grahn ve své knize „Blood, bread and Roses** v souladu s mnoha antropology říká, že na prvopočátku lidského vědomí stálo oddělení pojmů „já“, „my“ a „to“, které umožnilo sebereflexi. V dalším tvrdí poměrně odvážně, že onen most k překročení propasti mezi zvířecím spontánním bytím „tady a teď“ a lidskou sebe-reflexí vytvořilo uvědomění žen, že menstruují v časovém souladu s Lunou a s druhými ženami. Právě pochopením spojitosti mezi těmito třemi synchronními jevy, totiž světlem Luny (to), jinými ženami (my) a vlastní menstruací (já) se ženy dostaly přes hranici, kterou nutno překročit, abychom vnímali věci, jevy či okolnosti z pozice externího pozorovatele. Grahn toto tvrzení rozvání v první třetině knihy velice dopodrobna (a vcelku vědecky fundovaně), nebudu se tedy zde snažit o totéž. Pro účely tohoto textu stačí, že to byly ženy, které, skrze menstruační rituály, začaly ještě před pojmenováním věcí a jevů oddělovat světlo od tmy, zemi od vod a chaos od řádu. Zrodil se onen první ze dvou časů – ženský, cyklický. (K tomuto tématu viz moji knížku „Živoucí kruh“).

Tím ovšem na sebe ženy strhly moc. Neboť – moc má ten, kdo dává jména, kdo pojmenovává svět. To je staré, všeobecně známé magické pravidlo. Ne náhodou se dává v mnoha tradicích dětem nebo zasvěcencům „tajné“ jméno, které nesmí být prozrazeno, neboť jinak by získal ten, kdo ho zná, nad jeho nositelem moc. A moc má také ten, kdo učí druhé, ať už jde o menstruační rituály, spojené se separací (oddělením) menstruující ženy od okolí a od světla (základ mnoha dodnes dochovaných ritů po celém světě), nebo je učí úplně novému, reflektujícímu způsobu vnímání světa. Výsledek této moci se před statisíci lety objevil v rituálním uctívání žen-bohyň, které najdeme ve všech prvotních kulturách.

Svoji moc a s ní i prioritu ženského principu si bohyně podržely po celou tu epochu vývoje lidstva, ve které vládl cyklický čas, tedy až do nástupu patriarchálních kultur. Jeden takový přechod mezi matriarchální, cyklickou kulturou a patriarchálním, lineárním vnímáním světa jsem popsal v poslední kapitole „Růžích pro Plúta“ (vyšlo 2011). Na základě mých snových vzpomínek, pokradmých indicií, nesystematických znalostí archeologie a snad i mé práce konsteláře, který se neustále zabývá hlubšímy a skrytými souvislostmi, jsem v knize vylíčil, jak nutně potřebovali muži na konci minojské říše skoncovat s neustále se opakující cykličností a začít žít nový, expandující, racionální a dopředný čas. Muži tenkrát odstartovali rebelii proti vládnoucí cyklické společnosti dominované ženami a založené na neustálém opakování téhož (tj. cyklu). V takové společnosti se změna děje v rámci kruhu a pro mužský princip, pro po objevování nového, po růstu, hromadění a dobývání, tedy po naplnění mužského principu zde nebylo mnoho prostoru. Muži v tomto systému měli poněkud nudnou funkci ne nepodobnou trubcům, sloužícím ženám-královnám.

To přibližně tři a půl tisíc let nazpátek začalo mužům vadit. Tou dobou už vývoj civilizace coby „množství pojmenovaných věcí“ a tím samozřejmě i růst ega a moci jednotlivce přesáhl hranici, pod kterou muži byli ještě ochotni držet se prastarého, ženského řádu. Začali hledat cestu, jak vzít ženám magickou moc pojmenovávání světa z rukou. Jednou takovou cestou byl sex. Ačkoliv v každé, i přírodní společnosti se vyskytuje jisté procento homosexuálních jedinců, rozšířila se mužská homosexualita jako výraz sexuální nezávislosti na ženách. Vlastně to byl logický důsledek toho, že muži začali žít v mužských skupinách – ať už během nekonečných válečných tažení, nebo během přípravy na kariéru bojovníka či filosofa v gymnasionech***. Vrchol tohoto trendu můžeme pozorovat v první středomořské kultuře po pádu minojské říše – u starověkých Řeků.

Homosexualitou (případně pederastií) signalizovali muži ženám, že je vlastně nepotřebují. Druhá možnost převzetí vlády od žen se stalo preferování přímého, lineárního a exaktního času, zosobněného mužským bohem Chrónem. Objevilo se zaznanamenávání historie a jako prostředek k tomu bylo vynalezeno písmo. Muži mohli nyní dokázat ženám, že jejich emoční, cyklické vzpomínky („Nikdy jsem tě nemilovala!“) jsou z mužského pohledu objektivně falešné („Ne, drahoušku, milovala, podívej, zde máme o tom záznam!“).

Boj mezi ženami (cyklický čas a emocionální přístup ke světu) a muži (lineární čas a racionální přístup) se rozhořel naplno. Pověsti typu „Dívčí válka“ představují vzdálené vzpomínky na tyto doby. Muži začali vyhrávat – dařilo se jim totiž, především díky písemným záznamům, pojmenovávat (tj. definovat) stále více věcí, jevů a dějů. A tento proces trvá do dneška, i když se v posledních desetiletích opět dostáváme do přelomu. Tentokrát se ovšem kyvadlo pohybuje opačným směrem. Po tisíciletích nadvlády mužského principu se ženy s jejich emočně-cyklickým vnímáním dostávají opět do popředí.

Zajímavé je, že se v současných pokročilých vztazích mezi muži a ženami začínají ukazovat podobné konflikty, jaké doprovázely přelom matriarchátu v patriarchální uspořádání před tisíciletími. Jde opět o moc, o sex, o určování hodnotových preferencí ve vztahu a o potřebnost či nepotřebnost mužů. A my, moderní a „pokročilí“ muži, tento boj pomalu ale jistě prohráváme. Proč se tak děje a co proti tomu lze dělat bude téma třetí části seriálu.

--------
*Přibližně sto let energetického „boomu“ je z hlediska historie života na zemi pouhým momentem.
** Krev, chléb a růže, česky nevyšlo, v američtině online zde: bailiwick.lib.uiowa.edu/wstudies/grahn/
*** Gymnasion (starořecky: γυμνάσιον, ze základu gymnós = „nahý“) byla původně starořecká instituce, ve které se neodění jinoši a muži zdokonalovali v nejrůznějších tělesných cvičeních lehké atletiky a připravovali se na četné starověké sportovní hry včetně olympijských. Později zde přednášeli filozofové a stále více se prosazovala myšlenka kalokagathie - dosažení harmonie tělesných a duchovních hodnot. (Wikipedie.cz)

Komentáře, kritiku, pochvaly :-) a poznámky ke článku prosím na mém FB (Jan Bílý) nebo mailem na info(uzenáč)janbily.cz

Láska a vztah

Možná že jedna z nejdůležitějších příčin nedorozumění, vzájemných zranění a vůbec většiny problémů mezi partnery leží v nepochopení rozdílu mezi láskou a vztahem. Tyto dva pojmy často spojujeme, jsme přesvědčeni, že jeden bez druhého, především tedy vztah bez lásky není možný, ale nevšímáme si, jak velice se odlišují.

Láska, jak už jsem ve své poslední knížce rozvedl, se podobá gravitaci. Přitahuje nás k sobě, poutá nás, abychom neuletěli do mrazivých hlubin vesmíru, ale především nemá žádný opak, neexistuje žádná anti-láska. Nenávist není její protiklad, neboť nenávist je pocit, což láska není. Možná, že to někoho překvapí, ale já mám za to, že láska je všeobecná vlastnost, nesmírně rozšířená v Univerzu, která neustále trvá, a která nepodléhá přechodným změnám nálad. Na začátku nádherného filmu „Love actually“ (česky „Láska nebeská“) se praví, že „Love is everywhere“ (Láska je všude) a tak tomu skutečně je.

Naše schopnost vnímat a vyzařovat lásku záleží jen a pouze na stupni otevření srdeční čakry; pokud je tato zcela otevřená, jsme schopni milovat úplně všechny a vše, pokud je zavřená, nebudeme milovat ani sebe. Srdeční čakra se otevírá pomalu a to hlavní, co ji v tom brání, jsou naše zranění* – především ta z dětství a mnohdy i z minulých životů. Potkáme-li někoho, kdo tato zranění poněkud mírní (například muže nebo ženu, ale i dítě, psa, atd.), neboť nám dodává opak toho, co toto zranění způsobilo, pootevře se naše srdeční čakra a my pocítíme „více“ lásky. To ale neznamená, že bychom lásku vytvořili, že by najednou v nás nebo v tom druhém vznikla – pouze jí více vnímáme, neboť naše zablokování se, často pouze na jistý čas, zmenšilo. To zná každý – jsme-li zamilovaní, milujeme celý svět a on nás. Šedivé mraky zrůžoví, krajina zkrásní a tramvaje se naplní překvapivě sympatickými lidmi.

Láska je tedy, coby síla, která vše prostupuje, bezpodmínečná. Nezná očekávání, požadavky ani oprávněné nároky. Tyto se nám ovšem v každém partnerském vztahu začnou velice rychle objevovat a s nimi přichází zcela logicky a automaticky zklamání. Cítíme se nemilováni, což ovšem s láskou nemá nic společného. Psychologicky viděno je proces, který vede k závislosti**, velice jednoduchý – právě ten partner, který v nás otevírá schopnost vnímat lásku je, jak už jsem řekl, ten, který „tak trochu“ zmírňuje, alespoň zpočátku vztahu, naše zranění. Protože ale toto zranění pochází z minulosti, není žádný současný partner schopen, ho trvale vyléčit. A tak má takový partner/partnerka podobnou funkci, jako inzulín v „léčbě“ cukrovky – dodává stále a stále to, co chybí a běda, když s tím přestane.

Vztah je oproti lásce postaven na vzájemném vyrovnání dávání a braní. V češtině slyšíme v tomto slově „tah“, a opravdu, ve vztahu se partneři jakoby přetahují (byť, doufejme, láskyplně :) o to, kdo zrovna dává a kdo bere. Pokud je vztah zdravý, každý z partnerů dává rád (a mnohdy raději, než bere), pokud vztah churaví a chřadne, je relace mezi dáváním a braním trvale nevyrovnaná. To se mimochodem často děje v případě, kdy jsme si už od malička zvykli, si lásku rodičů „kupovat“. Z předchozího vyplívá, že i tehdy jsme se mýlili – to, co jsme si kupovali, nebyla láska, ale pozornost, uznání, nebo třeba jen absenci trestu. Ten opravdu důležitý rozdíl mezi láskou a vztahem je v tom, že na lásku se kdekoliv, kdykoliv a především sami můžeme napojit. Lásku tedy můžeme praktikovat (spíše tedy vnímat a šířit), aniž bychom byli tím druhým „živeni“, aniž by ji nám oplácel/a. Naproti tomu ke vztahu jsou nejen nezbytní oba dva (popřípadě vícero subjektů), ale především a hlavně jejich oboustranná ochota, do vztahu jít a dbát na vzájemné vyrovnání. Vztah tedy potřebuje aktivní spoluúčast, angažovanost, a také v neposlední řadě jakýsi bilanční vhled, zatímco láska je „zdarma“, dovolíte-li mi tento trochu podivný obraz.

Partnerský vztah je přirozeně na lásce postaven, takže se bez ní neobejde, byť by tvořila jen malý podíl vedle převažující závislosti. Co ale vztah potřebuje především, je schopnost dělat kompromisy, ochotu naslouchat tomu druhému a pak také odvahu, podívat se zblízka právě na to, co negativního ve mně partner vzbuzuje a ustát to. Všechny tyto problémy u lásky (pokud se jí otevřeme a pokud ji nezaměňujeme se závislostí) odpadají. Pokud tedy partner/ka tomu druhému vytýká: „nemiluješ mě“, mýlí se. Velice často tím myslí: „Necítím se milována“, což ale není záležitost lásky, nýbrž souvisí s mnoha jinými jevy a okolnostmi, především tedy s našimi nároky, potřebami a představami.

O nárocích ve vztahu a jejich opodstatnění či zbytečnosti by se dala napsat tlustá kniha – zde na to samozřejmě není prostor. Nicméně bych chtěl tento malý článek uzavřít aspoň jednou jedinou „radou“, která je ovšem pouze mnou vypozorovaný a patrně ne pro každého možný krok. Pokud se ve vztahu objeví nerovnováha, nároky, či se vztah vůbec nedaří nastartovat, pokud trpíme a cítíme, že bychom chtěli víc (lásky:-), pokud nás vztah děsí, omezuje nebo nutí dělat cokoliv, co dělat nechceme, pokud začínají s přibývající hloubkou a intimitou vylézat strašidla, je můj návod docela prostý: Udělat ve vztahu malý krůček zpět a stáhnout se opět více na lásku. Na tu skutečnou, zářící a všudypřítomnou, na tu, která proudí každou řekou a tyčí se do oblak každou horou, která nechává stromy růst a kvést a včely bzučet, na lásku, která přichází od hvězd, Slunce a Luny, na laskání větru a dešťových kapek, i na lásku cesty ke krajině, kterou vede. Možná, že se pak našim problémům ve vztahu masivně uleví.

Hezký den plný lásky přeje
Jan.

*Případně panický strach se jich dotýkat.
** Opět se často a nepřesně říká „závislostní láska“, což je ovšem totéž, jako říci „mokrý oheň“.

Sultán, Šeherezáda a Jiříkovo vidění

Byl jednou jeden mocný sultán a jedna krásná a inteligentní žena, jménem Šeherezáda. Nejen že Šeherezáda uměla vyprávět pohádky, ale také to docela dobře uměla se sultánem (a on s ní), a tak se oba dva měli jistý čas velice dobře. Pak ale dorazila zpráva z odlehlé, pohraniční oblasti říše o nájezdech barbarů, plenění vesnic, znásilňování žen a zabíjení mužů sousedními, nepříliš civilizovanými kmeny. I rozloučil se sultán se Šeherezádou, neboť jako moudrý a spravedlivý panovník věděl, co je jeho povinnost. Odjel do války a jakoby se zem po něm slehla.

Šeherezáda si krátila čas koupelemi ve vonných lázních, konverzací s eunuchy a konzumací vína a lahůdek, ale sultán ji přirozeně chyběl. Také se kolem ní začali točit nápadníci, kteří tvrdili, že sultán zahynul s celou jeho malou armádou v bojích, nebo že se kdesi v dáli oženil s nějakou cizí a exotickou královnou. Tomu Šeherezáda sice nevěřila, nicméně nuda jí připadala nesnesitelná. Po devíti měsících, když už nabídky nápadníků začaly přesahovat únosnou míru, vyslala za sultánem nejprve poštovního holuba, poté magickou sovu a nakonec i rychlého sokola s následující zprávou: „Drahý sultáne, už mě prosím prosím tady nenechávej samotnou. Stop. Nutně tě potřebuji, neboť se horkotěžko mohu ubránit nabídkám bohatých a mocných mužů, kteří – a to přiznávám – nejsou až tak odporní. Stop. Jenže, já stále doufám, že se ozveš, neboť si myslím, že vedení nějakých válek notabene v pohraničí je zábava pro malé kluky. Stop. Fakt tě tu postrádám. Stop. Stále ještě tvá Šeherezáda. Stop.“
Jenže do pohraničí to bylo přes devatery hory a devatery řeky a tak holubice zmrzla ve vánici, sova se utopila v rozbouřené řece a do sokola udeřil blesk.

Po roce a po dni si Šehrezáda vzala jednoho vezíra, který měl jachtu, konto u švýcarské banky a byl, až na ošklivou jizvu po bitce v hospodě, jinak docela pohledný. Po roce a třinácti dnech se sultán, sám a na pokraji smrti, vrátil z válečné výpravy. Ačkoliv barbarské kmeny porazil a v pohraničních vesničkách opět zavládl mír a sela se kukuřice, všichni jeho vojáci byli buď zabiti nebo vzali za své v epidemii spalniček, jež vypukla během návratu.
„Zklamal jsi mě,“ pravila Šeherezáda, „je mi to líto, ale už jsem vdaná. Je pozdě!“
„Jak jsi mi to mohla udělat,“ pravil sultán, „a proč jsi nic nenapsala?“
„Napsala, třikrát!“
„Ale já nic nedostal,“ zařval bolestí bez sebe sultán, vytasil meč a Šeherezádu, jejího vezíra a namanuvšího se palácového zřízence proťal od hlavy až k patě. Pak se, s vědomím, že na sebe minimálně smrtí nevinného zaměstnance naložil strašnou karmickou vinu, vrhl z hradeb.

Přešla staletí a přišla doba, kdy se lidé začali pomalu probouzet z oné slepoty, která na nás padá vždy při smrti a znovuzrození a která nám znemožňuje vidět souvislosti, jež nás provázejí skrze naše životy. Kdesi v jedné metropoli žil dobrý a počestný muž jménem Jiřík. Jeho povolání či poslání bylo léčit lidi a jeho velká láska se jmenovala Jana. Jana byla překladatelka, konferenciérka a také uměla dobře vyprávět pohádky; rozuměla si výborně s mnoha muži, ale Jiříka měla nejraději. Jenže vždy, když byl Jiřík volán k nějakému nemocnému, zraněnému či umírajícímu, cítila se Jana sama doma a častěji to Jiříkovi vyčítala.
„Ty se o mě nestaráš,“ stěžovala si.
„Starám, Janičko, ale povinnost mě volá často, a já musím léčit a někdy také držet ruku, když lidé odcházejí.“
„Nemusíš, chceš,“ opravovala ho Jana.
„To je, když máš poslání, totéž,“ hájil se Jiřík. „A nezapomínej, že i ty jsi často celé dny pryč, na kongresech, konferencích a zájezdech.“
„To je ale něco docela jiného,“ odporovala Jana, „nebo chceš mít za ženu puťku domácí, kterou bys uvěznil na doživotí?“

Jednoho dopoledne musel Jiřík vyrazit k výjimečně těžkému případu – jakýsi muž byl na třikrát přejet trakařem. Bohužel již od rána byla Jana zaměstnána moderací významné konference zástupců uzeninového průmyslu, kteří se do metropole sjeli z celého světa. Na konferenci se to hemžilo dobře živenými podnikateli, kteří referovali o jitrnicích, jelitách či uheráku a o hezkou Janu projevovali neobyčejný zájem.
„Pomoc!“, volala a nakonec i esemeskovala Jana Jiříkovi, „potřebuji tě, neboť jsem pozvaná na večeři asi deseti buřty, jejichž nabídka se neodmítá. Potřebuji tě, abys na mě dával pozor, vždyť mě znáš!“
Jenomže Jiřík byl zrovna zaměstnán amputací několika končetin nebohé oběti trakařového incidentu a tak měl vypnutý mobil. Později, když se vracel unavený a až po lokty zakrvácený domů, všiml si, že má deset nepřijatých hovorů a dvě esemesky. Ta poslední zněla: „Pozdě!“

V půl třetí ráno, když se Jana stále neozývala, měl Jiřík konečně vidění. Lépe řečeno hned dvě. V tom jednom viděl Janu v cizím hotelovém pokoji s cizím mužem, který ji hostil párky, turistickým salámem a klobásami, připaloval tlusté doutníky a naléval jí neustále víno. V té druhé se mu pak konečně zjevila příčina toho všeho a on se rozpomněl na svůj život sultána a Janin coby Šeherezády před staletími. Jako kdyby se roztrhla oblaka a skrze náhle se objevivší díru v mlhách prosvitl silný proud světla, Jiřík rázem pochopil, že příčina jejich hádek a utrpení nevězí v tom druhém, v její (nebo jeho) podlosti, ignoranci či necitlivosti, jak se oba vždy domnívali, ale ve věcech a událostech dávno minulých, které ovšem podvědomí každého z nich vytvářelo vždy znovu a znovu. Jiřík uzřel kolo karmy.

Protože byl Jiřík léčitel, vykasal si rukávy a pravil k sobě, že to teď, jednou pro vždy, vyléčí. Věděl také jak – potřeboval k tomu své dva nejúčinnější pomocníky, které používal jen ve výjimečně těžkých případech; mrtvou a živou vodu. Věděl, že mrtvou vodou musí nejprve pokropit sultána v sobě, aby tento konečně mohl odejít. A pak, velice rychle, musí použít vodu živou, neboť jeho vlastní, Jiříkův život, byl v ohrožení. Otevřel starobylou skříň, kde uchovával ve dvou sklenicích, zářivě bílé a neprůhledně černé, drahocenné tekutiny a – zhrozil se. Obě dvě nádoby ležely rozbité na dně skříně. Dvě půlky červotočivé poličky, na které nádoby původně stály, a která se prolomila, ležely mezi střepy.

Jiřík si bezmocně sedl před skříň a před jeho vnitřním zrakem se mu vybavil obraz z tisíc let staré zen buddhistické historky. Vyprávěla o mistrovi, který měl ve zvyku, kdykoliv se ho někdo zeptal na osvícení, vztyčit ukazovák. Jeden jeho žák se naučil to dělat po něm a kdykoliv mezi sebou mladí mnichové diskutovali o spirituálnu, učení či nirváně, vztyčil prst – tak jako jeho učitel. Jednoho dne šel právě v tomto okamžiku mistr kolem a rychlostí blesku usekl svým nožem žákův vztyčený prst. Když se bolestí křičící mnich obrátil ke svému učiteli, vztyčil tento bez jediného slova ukazovák, tak jako to vždy dělal. V tom okamžiku byl žák osvícen.

Dlouho seděl Jiřík před skříní s rozbitou živou a mrtvou vodou. Pak vstal, oblékl se, vyšel z bytu, pečlivě za sebou zavřel dveře a už ho, alespoň v dotyčné metropoli, nikdo nikdy nespatřil.

Hezký den všem přeje
Jan.

Jak přežít změnu paradigmatu

Nejsou to jen krize, konflikty a prudké zvraty, které nás již řadu let upozorňují na fakt, že se něco základního v naší společnosti mění. Jistě – Egypt, Sýrie, Thajsko jsou daleko. Ovšem události, jako je současné dění na Ukrajině, která leží překvapivě o sto padesát kilometrů blíže, než dřívější rozpadající se Jugoslávie, nás vytrhávají z naší středoevropské, česko-knedlíkové letargie. Uvědomujeme si, že i v poměrně stabilním prostředí existuje potenciál, který může velice rychle fungovat jako sirka v nádrži na benzín.

Mnoho z nás má pocit, že se jedna epocha – ta bezuzdného využívání a zneužívání zdrojů matky Země – chýlí ke konci. A i když se mnoho z nás stěhuje z expanze a konkurenčního prostředí kmenových duší* do moudrosti a vhledu esenciální, individuální duše, vypadá to často, jakoby říše soupeřících kmenů (lze také říci ideologií či pravd) slavila nyní – už za svým zenitem – ještě poslední velký mejdan/Majdan, který nás bytostně ohrožuje. A tak se vynořuje napínavá a docela existenciální otázka – jak v tom šílenství vzájemně se vraždících přívrženců té či oné pravdy přežít.

Jeden z hlavních klíčů pro ty, kteří se „již“ nacházejí v třetím kvadrantu, a jsou tedy schopní vnímat celky a chápat skryté souvislosti mnohačetných pravd, vězí v onom prostém dialogu mezi „Carlitem“ Castanedou a jeho magickým učitelem donem Juanem Matesem, který najdeme, nepletu-li se, hned v první knize. Castaneda: „A co když čaroděj (sorcerer) pojede někam, kde na něj bude za kamenem číhat chlap s puškou?“ Don Juan (směje se, až se za břicho popadá): „Tys zase vůbec nic nepochopil. Ten tam vůbec nepojede!“

Války kmenových duší se vyznačují především tím, že v nás vzbuzují emocionální reakce. Tak tomu bylo vždy – pokud jde vaše dcera na pokojnou demonstraci kdesi v Doněcku a demonstrace je napadena maskovanými gaunery s železnými tyčemi, kteří vaši dceru zmlátí, je velice těžké se nepřipojit k příští, už trochu „ozbrojenější“ demonstraci. A přesně toto kmenová duše chce – spravedlivé rozhořčení. Všechny konflikty, války, genocidy, veškeré násilí je pácháno s pocitem pravdy na naší straně, s pocitem oprávněné agrese. Nebo, řekněme, téměř všechno – existuje totiž velice malá skupinka lidí, kteří jsou skutečně zlí a k tomu chladně vypočítaví. Ti by ovšem sami o sobě neměli šanci.

V dřívějším Německu, kde existovala možnost odmítnutí vojenské služby, se každý „pacifista“ musel podrobit jakémusi testu své mírumilovnosti. Oblíbenou otázkou komise bylo zeptat se, co by dotyčný dělal, kdyby šel v noci se svojí milovanou dívenkou parkem a z křoví by vyskočili dva – řekněme američtí GI – a začali dívku znásilňovat. Zdali by „pacificky“ přihlížel. Adept byl v pasti. Protože se jednalo o spíše odvážné mladé muže (vybočit ze stáda vždy vyžaduje odvahu), neznělo by jeho tvrzení, že by násilí na milované ženě nečinně přihlížel, příliš věrohodně. Pokud by ovšem prohlásil, že by ji bránil („představte si, že jeden z GI’s upustí pistoli...“), byl by to pro komisi důkaz, že to se svojí mírumilovností nemyslí tak úplně vážně.

Přesně takto chytá kmenová duše své členy. Jenomže příklad s parkem a dívenkou je samozřejmě „cinknutý“, jedná se o sofistiku v jejím ryze negativním významu. Individuální postoj adepta je stahován do oblasti kmenové duše, do říše všeobecně platného dobra a zla. Jak tedy přežít v násilném prostředí a nenechat se zaplést do válek (dovolte mi nemožný plurál) „dober a zel“?

Zatímco Millmanův „pokojný bojovník“ je stále ještě hrdina, působící „dobro“, nachází se sorcerer Castanedy již skutečně na jiné úrovni, než kmenová duše, a je jí tedy nepostihnutelný. Prostě tam, kde je konflikt, který není „jeho“ a kterému tedy nemůže adekvátně čelit, nebude. To mi tak trochu připomíná bezvýchodnost zachraňování rodičů skrze dítě, což, jak víme z konstelací, je velice rozšířený fenomén s exaktně nulovou úspěšností. Zrovna tak, jako malé dítě nemůže zachránit velké rodiče, nemůže adept esenciální duše působit na úrovni duše kmenové, aniž by se nezapletl do jedné ze soupeřících pravd. Úspěšnost výletu čaroděje do reálné vřavy je bez pláště neviditelnosti (viz Siegfriedova „Tarnkappe“) beznadějná. Z tohoto úhlu pohledu pak snáze pochopíme Buddhu a jiné „mimoně“, kteří mluví o naprosté iluzornosti naší všednodenní reality a o nutnosti, tuto iluzi prohlédnout.

Zdá se mi tedy, že cesta nevede přes otupění emocí (ve výše uvedeném příkladu demonstrace v Doněcku bylo by snadné zůstat chladný, pokud bychom vynulovali naši zodpovědnost za dceru a jakékoliv jiné emoce), ale přes nesmírně těžké prolezení oněch malých vrátek do třetího kvadrantu individuální duše, skrze které neprojde naše doposud automatická tendence stavět se na tu správnou stranu. Naprosté uvědomění si, nebo ještě lépe řečeno přijetí faktu, že z pohledu esenciální duše neexistuje žádná správná (kmenová) pravda, je k tomu nezbytné.

Sorcerer, nacházející se v NAGUALU, tedy v magickém, logicky nepopsatelném prostoru, ovšem neneguje TONAL, svět normálního výkladu světa, svět soupeřících pravd a v našem pojetí bychom mohli říci i svět soupeřících kmenových duší. Neneguje, ctí jej. Blíží-li se svou obyčejnou Oktávkou ke křižovatce, kde svítí červená, zabrzdí. Jak to říká zenový mistr: Ani neignoruje, ani nespadá. Okolní svět ho vnímá coby normálního, ukázněného účastníka silničního provozu. A zajímavé – nachází se vždy na hony vzdálen bouračkám, opilým řidičům či oblastem, postiženým přírodními či jinými katastrofami.

Hezké dny v tonalu i nagualu přeje
Jan

--------
*Viz Jan Bílý: Živoucí kruh, Synergie 2013 nebo zde: http://konstelace.info/media-regena4duse.html

Přichází exkluzivní klub: Padesát plus

Jeden z hlavních problémů naší kultury/civilizace je rozšířené vnímání stáří jako slabost, nemoc (ne-moc) a úpadek. Již delší dobu vládnoucí triumvirát negativních aspektů Marsu (expanze, boj, hrubá síla) Pluta (peníze, moc, závislost a destrukce) a Merkuru (politika, šmelení a mindfuck) zcela vytlačil moudrost, která znamená především nadhled, pochopení souvislostí a jistou pokoru vůči přírodě coby nadřazenému systému. Absence žen-bohyň ve zmíněném spolku mocichtivých má pak ještě za následek, že nám chybí vnímání zákonitosti a blahodárnosti cyklů, takže v mužsky-lineárním čase se všichni snažíme uniknout stáří a smrti, lpíme do posledního dechu na byť nedůstojném životě a nechápeme jeho cyklickou povahu. Není pak divu, že se stáří stává synonymem prohry.

Naše permanentní expanze navenek, která je poháněná touhou po stále větší akumulaci (nejen kapitálu), a která při tom zneužívá přirozené dravosti mládí, tak převálcovala veškeré hodnoty stáří, které ovšem současná společnost potřebuje jako sůl nejen k přežití, ale i jako profylaxi sebezničení. Je to totiž právě naše od přírody a pocitu sounáležitosti odtržená egoistická dravost, která nás všechny, ne nepodobné obřímu Titaniku, nechává řítit se na ledovec zániku toho, co společnost dělá hodnotnou a život v ní stojící za to, ho žít. A právě moudrost stáří se mi zdá být jedním z hlavních antidotů této suicidální síly, ne-li dokonce tím jediným.

Na tomto vývoji nejsou dnešní staří zcela bez viny. Lze jim totiž vyčíst, že se nechali převálcovat, že si nechali dobrovolně vytrhat zuby a obrousit drápy, neboť si nevšimli (jak už pravil Voskovec a Werich v „Katu a Bláznovi“), že se stárne kompromisy a nikoliv lety. Že se blbne postupně v blbém prostředí.

Dnešní potenciální stařešinové a moudré babičky, namísto aby učili, vysedávají před televizí, živoří z mizivého důchodu a jsou povětšinou devastovaní desetiletími nesmyslné a ducha zabíjející práce a přijetím názoru, že už k ničemu nejsou. Každý debilní reklamník vám také řekne, že pro skupinu padesát plus se už nevyplatí dělat reklamu, neboť už prostě na nic nemají. Mám pocit, že tomu mnoho starých a převážná většina mladých uvěřila.

Toto pojetí je naprosto zvrhlé. Ale současné návody na řešení - tak zvané recepty na „aktivní stáří“ - jakoby z oka vypadly vytváření rezervací, kde ve chráněném prostředí přežívá několik species jinak nepotřebných zviřátek a kytiček, jež všude jinde stojí v cestě stavbám dálnic, rubání uhlí či projektům technologických center. Státní či komunální vize aktivního stáří totiž neznamenají nic jiného, než vytvoření náhradních aktivit, tedy zabavení (= zábavu) těch, pro které společnost již nemá upotřebení. Asi aby si nevšimli smutného faktu, že nejen jejich názor je k ničemu.

To, co je nutné, je návrat starých lvů/králů do království, tedy do společnosti. Jenže ti starší a staří pánové, kteří jsou „nahoře“, kteří nám skrze banky, dozorčí rady a v omezené míře i skrze politiku vládnou, nejsou lvi, ale bůh-ví-proč mocní, leč skrz naskrz zkorumpovaní pseudovládci, kteří postrádají tu nejdůležitější vlastnost pro vládnutí, totiž moudrost. Ne, oni se nenacházejí v tom třetím, černém kvadrantu vývoje duše*, kdy po obětování dosaženého začneme mezi padesáti a sedmdesáti nacházet svoji spirituální esenci. Nejsou ani moudří, ani osvícení, nedostali se po fázi milování, plození a budování pozemských statků do hloubky poznání, nejsou nad věcí a neslouží celku, ale pouze své vlastní touze po ještě víc, po další akumulaci moci či kapitálu, jako by je toto mohlo zachránit před smrtí. Nejsou to mistři, ale oligarchové, kteří každým svým činem a každým dalším milionem pouze přehlušují strach z tělesného a duševního úpadku. Většina z nich je už dávno mrtvá, ačkoliv se stále ještě pohybují, kecají a manipulují.

A tak nezbývá, než že se již téměř vyhubení lvi a tygři, šedí vlci, mazaní staří lišáci, prastaré želvy, stoleté sůvy, dědečkové-kouzelníci a babičky-čarodějnice, prostě všichni potenciálně moudří, byvše vyhnáni ze společnosti dveřmi, do ní navrátí komínem.

Jak pomalu a krásně stárnu (tento rok mi bude šedesát), začínám svoji práci zaměřovat i tímto směrem. A tak bych vás, kteří jste padesát plus a nehodláte za deset či patnáct let patřit k ne-mocným důchodcům, chtěl pozvat na prazvláštní konstelační seminář** o stárnutí do síly a moudrosti. Seminář o tom, jak návrat šedých vlků a moudrých starých sov urychlit. Jak ze slabosti stáří vyjít do moudrosti a autority starého vládce. Jaké „pilulky“ k tomu potřebujeme, jaké vitamíny musíme najít a spolknout, jaké nástrahy a léčky mladých myslivců nám hrozí, jaké Karkulky a polomrtvé důchodkyně v nás samých třeba sežrat. Nikdo jiný nám v tom nepomůže, jen my sami.

Hezký den vám přeje
Jan

------------------
* Viz "Koncept čtyř duší"
**A zde je odkaz na plánovaný seminář.
------------------



Psáno na Krétě:
Autor coby padesát devět plus :-)

Tantra a konstelace

Zamyšlení u příležitosti Janova vystoupení na Tantra-Festivalu 2014

Dva pojmy, které jako by spolu nesouvisely. Tantra je prastará východní nauka o dosažení osvícení skrze meditaci, symboly, obřady a rituální sexuální spojení, tedy propojení mužské (jang) a ženské (jin) energie. Naproti tomu se – aspoň na první pohled – konstelace jeví jako terapeutická metoda k urovnání a harmonizaci vztahových záležitostí uvnitř „systému“, kterým rozumíme například rodinu, firmu nebo organizaci.

ALE: Dva z mých tří nejdůležitějších učitelů jsou Osho a Hellinger; tedy indický mystik (a pro tehdejší bulvár „sex guru“) a ten druhý původně katolický misionář. Zdá se tedy, že spojování zdánlivě neslučitelného je asi mým údělem. Pokusím se tedy vysvětlit, co pro mne tvoří onen most mezi tantrou a konstelacemi. Budu používat definice, se kterými možná nebude každý souhlasit. To mě ale coby zastánci a propagátorovi „mnohačetné pravdy“ vůbec nevadí, neboť právě to, co nezapadá do našich předem připravených definicí, je to, co rozšiřuje naše obzory.

Tak nejprve tantra – v Česku (a nejen zde) poněkud zprofanované slovo. Se sexem nemá mnoho společného, ani s jakýmsi „lepším“ sexem. Cíl tantry je podobně jako u meditace osvícení, to znamená hluboké a trvalé zažití jednoty s univerzem. Nebo uvědomění si své esence. Či prozření. Definicí osvícení je nekonečně mnoho, protože každá definice se zakládá na slovech a těmi nelze hluboké zážitky popsat. Takže cíl je pro tantru i meditaci stejný – rozdíl je pouze v tom, jak se na ten vrcholek osvícené velehory dostaneme.

Zdá se, že nahoru vedou především dvě cesty – ženská a mužská. A tantra, alespoň pro mne, je spojena především s ženským principem, zatímco (například zenová) meditace s mužským. Jak to přijde? Meditátor, aniž by odmítal svět nebo z něho utíkal, vnímá prázdnotu. Jeho prvotní postoj je tedy „ne“, i když je tato negace pozitivní a láskyplná. Naproti tomu tantrik říká „ano“ a to bez rozdílu ke všemu, co přichází. Základ tantry je tedy plnost, což se oproti meditaci jeví jako zásadní rozdíl. Ale nezapomínejme, že zásadní rozdíly se sobě přibližují a opaky přitahují.

Tantrická cesta vypadá na první pohled jednodušeji, více „juicy“, šťavnatě. Není divu, že je tantra na západě, s jeho orientací na konzum, zábavu a sex (a to speciálně mezi mladými lidmi), docela „in“. Jenomže ve skutečnosti neznamená tantra ani zdaleka „juicy sex“, ale přitakání k úplně všemu, nečinění rozdílu mezi „ano“ a „ne“, mezi správným a špatným, vhodným i nevhodným, mezi krásným a ošklivým. Což, česky řečeno, může být docela hustý.

Takový malý příklad: Jeden z proslulých žáků Osha, Swami Veeresh, svého času provozoval v Holandsku meditační centrum, pokud se tak dá říkat místu, kde se docela často „chlastalo, hulilo a šukalo“. Veeresh byl, pokud jste četli ""Wild Nights" od Davida Deidy (česky Cesta vášně) takový předobraz Deidova učitele Mykonose. Jedním z nejproslulejších, ale i nejnáročnějších jeho workshopů byl jakýsi „Tantra-Intensiv-Maraton“, týdenní prakticky nepřetržitý experiment pro dvanáct mužů a dvanáct žen, v jehož průběhu každý muž MUSEL mít sex s každou ženou (samozřejmě i naopak :D). Podle svědectví kamaráda, který se semináře zúčastnil, nesmírně hluboká a transformační zkušenost, která s nějakým „divokým sexem“ neměla nic společného.

I takto může vypadat drastický způsob neodmítání čehokoliv, totiž neříci k nikomu a ničemu „ne“. Abychom se ovšem mohli vydat na tuto cestu, je třeba si NEJDŘÍVE vyřešit ještě základnější traumata, naučit se hlídat si hranice a dovolit si říci „ne“ kdykoliv a kdekoliv. Ale pokud se bavíme o tantře, neměli bychom se chytat slova „sex“. To opravdu není to primární. To důležité je přitakání všemu, co je, třeba i včetně toho, že moje partnerka dnes večer randí s někým jiným. A pozor – přitakání neznamená ani souhlas, ale ani otupění a nějakou ezoterickou všeobjímající mlhu!

A tady se dostávám k mému pojetí konstelací. Ty pro mě už dávno přestaly být jen terapeutickou metodou. Řeknu-li to na rovinu, řešení (mimochodem stále se opakujících) rodinných a vztahových problémů mě totiž už moc nebaví. Konstelace mají podstatně hlubší rozměr, než vyřešení tchyně či zdivočelého šéfa. Jejich hloubka se ukáže ovšem především tehdy, zabýváme-li se jimi trochu déle. Každý z mého konstelačního výcviku to zná. Během roku, který výcvik trvá, procházejí účastníci hlubokým procesem, který startuje téměř vždy směrem dolů. To je tím, že konstelace neobyčejně rozšiřují spektrum našeho vnímání a to první, co uvidíme, je to, co jsme do té doby vidět nechtěli...

Když totiž pracujeme s celým systémem (a to konstelace dělají neustále), začneme dříve nebo později také i „celkově“ vnímat. Začneme cítit, jak i toto patří ke mně, i tamhleto se nedá vyloučit, i tohle má právo na to, přináležet. A najednou jsme u tantry. Ono „ne“ je totiž po jisté době provozování konstelací velice těžké. Nejprve zjistíme, že nejen brácha, táta a babička mají právo na jejich způsob vidění světa, na svoji pravdu, ale nedej bože i moje manželka, a to třeba právě v okamžiku, kdy se s ní hádám a chtěl bych ji nejraději zabít. Co s tím?

Zde už není cesta k návratu do té původní, solidní a neotřesitelné „já-pravdy“. Pomalu se začneme učit přitakávat; špatnému počasí (pro dešťovky výborné), špatné náladě (přivádí nás k úsilí a pokroku), bolesti (upozorňuje nás na to, co zanedbáváme) a dokonce i špatným politickým stranám (někdo to prostě musí dělat ;-). Začneme nějak souhlasit s krizí, aniž bychom ji vyhledávali, přestaneme bojovat se strachem a smrtí, aniž bychom se stali morbidními. Tímto způsobem se pomaloučku ale jistě staneme více průchozí, tolerantní, méně strnulí. A to vše, aniž bychom ztráceli schopnost se v konkrétní situaci rozhodnout. A najednou uvidíme, kolik lidí si stále ještě navzájem ubližuje ve jménu pravdy, lásky či víry. A – i to je pak v pořádku.

To je, aspoň pro mě, výsledek konstelací a začátek tantry. Opravdové tantry, nikoliv toho, co najdeme na webu jako rychlokurz, nebo o čem píše bulvár jako posledním výkřiku erotiky.

Hezký den vám přeje
Jan.

Úspěch

Jedna z nejúspěšnějších žen světa je zcela jistě Sheryl Sandberg, po Marku Zuckerbergovi dvojka ve stále se rozrůstajícím FaceBooku. Kvůli její aktivitě za ženská práva a kampani proti označování úspěšných a asertivních mladých žen na školách slovem „bossy“ (znamená cosi jako „panovačná holka“) je pokládána za moderní feministku, společně s dalšími globálně úspěšnými ženami. Sandberg je také zodpovědná za přebudování FB na jednu z nejvýdělečnějších a snad i nejdravějších společností světa. Jen tak na okraj – právě tato transformace oblíbené sociální sítě vede stále více lidí, které znám, včetně mě samého k odchodu z FaceBooku. Což této společnosti samozřejmě může být zcela ukradené. Sandberg vlastní osobní majetek v řádu desítek miliard korun, mluví a píše se o ní ve všech předních mediích a spekuluje se, že by mohla jít do politiky a snad se i stát příští prezidentkou USA. Je prostě báječným příkladem všeho toho, čemu se ve světě říká úspěch.

Znám mnoho úspěšných žen a ještě mnohem víc úspěšných mužů. Ale poslední dobou, v průběhu jakési těžko definovatelné vnitřní změny, si stále častěji uvědomuji, jak pro náš další vývoj je naprosto nutné přezkoumat definici několika pojmů, které používáme k označení toho, po čem toužíme a co je pro nás to správné. V předchozím článku na tomto blogu jsem se trochu rozepsal o nejasnosti při používání slov „zaměstnání – povolání – poslání“. Jiný, rekordně navštěvovaný článek o definici peněz a bohatství je už staršího data. Dnes bych se chtěl věnovat „úspěchu“.

Ve svých úvahách často vycházím nejprve z toho, co se ukazuje, co tedy vnímáme jako fenomén, jev. Teprve poté, co zažijeme a procítíme to, co se před námi vynořuje a stává se existujícím, se můžeme zamyslet nad tím, co to vlastně znamená. Tento přístup je označován jako fenomenologický a je základem systemických konstelací. Právě proto nemohu přehlédnout, že se poslední dobou stávám alergický na slovo „úspěch“, především spojený s pojmy „výjimečný“, „peníze“, „sláva“ nebo „leadership“. Domnívám se totiž, že stojíme na přelomu vnímání a především žití hodnot, jaký jsme za poslední tři tisíce, ale dost možná i za poslední tři miliony let nezažili.

V konceptu vývoje vnímání světa, který nazývám „Cyklickou duší“, se ukazuje, že se právě dostáváme na hranici mezi „kmenové“ a „esenciální“ období, tedy řečeno jinými slovy, že překonáváme fázi navzájem mezi sebou a především proti okolní přírodě bojujících kmenů a dostáváme se do fáze zvýšeného vnímání a naslouchání světu, co po nás chce a jak se může naše „cyklická duše“ zapojit do celku. Můj přítel Martin Dokoupil toto popsal krásným obrazem: Cestujeme po moři, připlouváme do rozličných přístavů a přivážíme s sebou to, co v dotyčné zemi chybí. Co je žádáno.

Kritériem dřívějšího úspěchu bylo prosadit se vůči povětšinou nepřátelsky vnímanému okolí. Na nižším stupni vývoje to znamenalo vzestup a moc coby individuum, na vyšších stupních pak prosazení se společně s mým kmenem vůči jiným kmenům. O kmenech-firmách a především o kmenových, tedy firemních lídrech pojednává zcela mimořádná kniha „Zrození kmenového vůdce“*. Princip „já (případně my) proti světu“ se na první pohled zdá být naprosto biologickým a přirozeným. Vyjdeme-li na jaře do lesa, najdeme všude klíčící semenáčky, které se snaží seč můžou (a v 99,99% bez úspěchu) vyrůst tak rychle a tak vysoko, aby si zajistily dostatek světla k přežití. Důkazem, že „to dali“ je pro ně přežití. Pro nás, zjemnělé tvory moderní doby, pak bohatství, luxus, dostatek sexuálních kontaktů (tj. biologicky důležité možnosti rozmnožit svůj vlastní gen), auto, lepší auto, dům, dva domy, jachta, mrakodrap v NY, nebo vláda nad celou zemí.

Problém vězí ovšem v tom, že všechny tyto důkazy našeho úspěchu míří proti něčemu, ať už je to příroda, druhová rozmanitost, divočina, nebo okolní lidé, jiné firmy či sousední státy. Miliony let se úspěch definoval v relaci s něčím, co nejsem já/my, tedy jako konkurence, za pomoci srovnání „úspěšnější než...“. Naše inteligence a s její pomocí vyvinuté technologie nám ovšem už zhruba dvě stě let dávají možnost totální nadvlády. Zatímco klíčící semenáček nikdy neměl možnost ovládnout celý les a v lese pobíhající vlk byl ve svém snažení se o přežití vždy omezován svými biologickými možnostmi, vymkla se lidská rasa těmto omezením a je nyní schopna, skrze to, co nazývá civilizací/kulturou, svůj úspěch udělat totálním.

Jenže... takto nepřežijeme. To pomalu ale jistě dochází nám všem. Proto v budoucnosti nevystačíme s tím, co se doposud za úspěch všeobecně považovalo. Pokud máme možností, jaké máme, vede náš úspěch zároveň k našemu sebezničení. V tom jsem si velice podobní s drožďovými kvasinkami, jež se v sladkém a teplém těstu úspěšně množí a které se po jisté chvíli otráví svým vlastním vedlejším produktem úspěchu, totiž kysličníkem uhličitým. Také my si musíme dávat čím dál větší pozor, aby náš úspěch nevedl pouze k rychlejšímu konci. Proto jsem přesvědčen, že společenský diskurs na téma „Jaký vlastně úspěch?“ patří do současné diskuze o krizi a – jak doufám i obnově – mužského principu. Neboť výše uvedená paní Sandberg, jakkoliv pohledně zmakeupovaná, je vlastně pouze veleúspěšným mužem. Což, psychologicky viděno, kompenzuje svojí agendou za ženská práva.

Holedbá-li se tedy někdo, jak vydělal miliony, je nutné mu nebo ji položit otázku: „Na čem?/Na kom?“ nebo „A co na to tvé okolí/příroda/bůh?“ Případně, „Komu, kromě tebe (a tvého kmene), to poslouží?“ Předjede-li můj kamarád úžasným a příšerně drahým autem, je třeba si připomenout, kolik přírodních zdrojů jeho touha po luxusu zničila. Kolik vlků, tygrů či delfínů, abychom použili mediálně působivé obrazy. A samozřejmě, pokud já sám za několik dní si odletím „odpočinout“ do Řecka, musím se velice nepohodlně ptát, zdali je to výraz mého úspěchu, nebo útěk před mojí vlastní neschopností redefinovat to, co za něj považuji.

Tyto moje úvahy mohou někomu připadat jako škarohlídství, falešná skromnost nebo třeba i výraz závisti. To mi nebude moc vadit; na to, že mé články nejsou vždy „mainstreamové“, jsem si už dávno zvykl. Nechci tím také říci, že úspěch, ten původní, by nebyl sexy. Jak už jsem řekl, zaručuje, aspoň ještě na chvíli, schopnost se úspěšně rozmnožovat. Daleko víc je to, co píšu, výrazem mého tázání se po skrytém významu věcí, přesněji řečeno po proměně významu v měnícím se světě. A jako tak často, na tu hlavní zde položenou otázku, totiž „Co tedy může být úspěchem v dnešním světě?“, nemám patřičnou, guruovskou odpověď. Snad jen „Nevím, pojďme to nalézt, společně.“

Hezký, no a snad i úspěšný den přeje
Jan.
---
*Dave Logan, John King a Halee Fischer-Wright: Zrození kmenového vůdce, Synergie 2014

Salamandr aneb svátek ticha

„Ve jménu posvátného sokola úsvitu, jenž se vznáší v čistém a jasném vzduchu...“, začínám vzývání čtyř elementů, čtyř světových stran. Oheň, který jsem před chvílí zapálil, praská v kruhu tvořeném navezenými oblázky, vysílá reje světlušek-jisker do černé tmy a nechává stíny stromů a keřů se přeludně pohybovat kolem rituálního místa. Vzpomínám si, jak těch oblázků bylo na patnáct koleček, když jsem před třemi lety předělával ohniště. Jsem na své zahradě nedaleko Rudné u Prahy, tedy přesně na té polovině zahrady, která mi zbyla poté, co její druhou polovinu brácha včetně domku po rodičích prodal. Zahradu a domek koupil táta ve stejném roce, ve kterém jsem odešel do Německa. To už je tak dávno...

Obracím se k jihu: „Ve jménu posvátného jelena v žáru lovu...“ Ale to, co vypadá jako úžasný šamanský obřad, vůbec není snadné. Dá se dělat rituál Equinoxu, česky tedy jarní rovnodennosti, na Václaváku? Nevím, jisté je, že do malé vesničky, na jejíž hranici leží moje zahrada, se před lety nastěhovala spediční firma, která roste a roste. A tak přes pole zní do noci řev motorů a řev řidičů, kteří dirigují kolegy: „Pojeď, Tondo, máš ještě tři metry!“ Česká realita. Obzvláště nedělní večery i noci jsou rušné – kamion za kamionem vyráží na cestu, neboť ve 22 hodin končí zákaz jízdy kamionů. To, co je pro normální svět smysluplné (jinak by firmy nedostali „in time“ suroviny a součástky v pondělí ráno), znamená pro malou českou vesnici burácení tiráků přes půlnoc. Kdo to tu sakra povolil? Kdo ví.

„Ve jménu posvátného lososa, jenž přebývá v čiré a stále se měnící vodě...“ Na západě, za hradbou z křoví, lísek a zplaněných mišpulí, kterou pečlivě udržuji téměř neprůchodnou, neboť starý plot ještě po zakladateli zahrady se již dávno zhroutil a nový nechci stavět, svítí do noci pět pronikavých světel. Dlouho jsem nemohl přijít na to, co to je. Teprve nedávno jsem si všiml, že za pastvinou a silnicí, která leží vzdušnou čárou od zahrady čtvrt kilometru, si na malé boční cestě pořídil kdosi pět silných zářivek pouličního osvětlení. Snad tam bydlí nějaký víajpí-člověk, který sedí v obecní radě a bojí se tmy, a tak mu obec udělala radost. Kde jsou ty doby, kdy v noci byla tma, pokud nesvítil měsíc.

Nakonec prosím o podporu ze severu: „Ve jménu posvátné velké medvědice, jež krouží na hvězdném nebi, a matky Země, která nás živí...“ Hvězdy dneska opravdu krásně září, Orion na jihu, nad ním Jupiter a vedle něho Capella ve Vozkovi. Téměř by byly vidět smetanové chuchvalce Mléčné dráhy, tak jako na samém jihu Kréty, kam si jezdím odpočinout od hluku, světla a reklam, ale jsme ve střední Evropě, nedaleko Prahy, a přesvícení udělá to své. Tak už jen v planetáriu, nebo někde na Šumavě. A ačkoliv je dálnice Praha – Plzeň za kopcem, je ji slyšet až sem. A občas přeletí přes hlavu startující letadlo z Ruzyně. Co jsem to za srandovního šamana...

Po rituálu ještě dlouho sedím u ohně, okolí se trochu zklidňuje, do noci křičí už jen bažant. Zvykl jsem si, že zahradu vyhledávají nejen žížaly (těch tu mám v zemi opravdu hodně), ale i zbytek divokých zvířat, který to v ubývající přírodě kolem ní ještě vydržel. Minulou zimu u mě bydlel srneček, běžně nacházím zbytky myší a někdy i koroptví, které zanechal sokol, někdy doufám i v lišku. Jen vlci mi tu schází. Půjdu spát do zahradního domečku, ve kterém svítím petrolejkou a zuby si čistím přivezenou minerálkou.

Na druhý den mi kamarádka vypráví o svátku hinduistického nového roku, který se na Bali slaví úžasným způsobem – tichem. Ten den nejezdí auta, nelétají letadla, nikdo nemluví hlasitě a nevyřvává ani rádio, ani televize. Jinak by zlí démoni poznali, kde se mají uhnízdit. Některé národy mají prostě štěstí – nebo jejich moudří a prozíraví šamani pustili mezi prostý lid ty správné pověry. Vzpomínám si, že i v Irsku a Skotsku existuje pověra, že zlé víly zapálí dům tomu, kdo zničí jejich kameny – tedy menhiry a dolmeny. V důsledku toho přetrvaly megality v těchto zemích tisíciletí, zatímco v severním Německu, kde je nechránil žádný mýtus, z nich cestáři v osmnáctém a devatenáctém století vyrobili cesty a domkaři podezdívky.

Ale nakonec se dočkám. Druhý den navečer přijde vytoužené pohlazení mé mytologické duše, taková malá šamanova odměna. Když kopíruji těch pár fotek, které jsem včera udělal u ohně, zjišťuji, že na jedné je téměř dokonalý portrét Salamandra, tedy elementárního ducha ohně. Takového, jako jsem si ho jako malý kluk představoval. Tenkrát jsem vyrůstal do jara do podzimu na chatě u Slapského jezera. Nebyla ještě zavedena elektřina, takže jsme svítili petrolejkami a pan Buriánek, starousedlík a sedlák, kosil kosou a oral koňmi. Opravdu jsem to zažil? Skoro k nevíře.

Hezké jaro přeje
Jan

Malá úvaha o digitálnu

Před mnoha a mnoha lety (já byl ještě docela mladý :-) jsem byl zapleten do jedné téměř pěstí vedené diskuze o výhodách či nevýhodách cédéček, respektive hudby na nich. Tenkrát se zrovna začínal digitální záznam prosazovat oproti analogovému. Můj kamarád vinyl-freak (tenkrát se to ještě tak neříkalo), milovník klasické hudby, tvrdil, že i na over-over-over-samplingovaném cédéčku „něco“ chybí. K ránu, po jedné klatovské noci, prochlastané a střídavě proposlouchané praskajícími elpéčky a krystalicky čistými cédéčky, jsme se opile shodli na tom, že těm druhým chybí duch.

Ať už pod pojmem „analogový duch“ rozumíme cokoliv, náš rozum pracuje především digitálně. Setkávám se s tím celkem často v konstelacích. Po hlubokém konstelačním rituálu, kdy každého jen zpola vnímavého účastníka střídavě mrazí či polévá horko, se s ohromující pravidelností ptají klienti: „A co to tedy znamená?!“ Nebo: „No a co mám teď dělat?“ A očekávají digitální, tedy na „ano nebo ne“ založený návod.

Marně říkám kudy chodím, že to mé mytologické vnímání reality (zadejte si to do Googlu a vyjedou stále ještě jen mé stránky) není a nemůže být digitální, ale „rozmázlé“, heisenbergerovsky neurčité. Na jeho základě nelze logicky odvodit, zdali je „to“ či „ono“ to pravé. Význam slova „analogový“ je „spojitý“ a analogový duch by se tedy dal popsat jako to, co spojuje, byť plynule, reálno s jeho výkladem, levo s pravem, ano s ne. Sama realita je neuchopitelná, mnohačetná, a pokaždé, když si zhotovíme její mapu, se vystavíme nebezpečí, že ji s touto mapou začneme zaměňovat. Je totiž jednodušší, dívat se do mapy, než vnímat něco, co nelze pojmout celé, co nelze logicky vysvětlit a co se nám plynule proměňuje před očima. Začneme se pak podobat Japoncům, kteří chodí po Praze, ale dívají se více do mapy či bedekru, než na tu krásu kolem. Realita se prostě vymyká popisu.

Jenže, pak přijde třeba nějaká ukrajinsko-krymská krize a národ se rozdělí na dvě stádečka, z nichž každé začne provolávat tu svoji pravdu, věřit těm svým důkazům a používat tu svoji mapu. Doleva či doprava, na západ či na východ. Ale je v reálném a mnohačetném světě možné určit, kdo má pravdu? Tak třeba v naší rodině: Táta? máma? já? brácha? pes Brok? želva Zadarka, která, tak jako mnoho našich rodinných zvířat, nepozorovaně zdechla a pak smrděla zpoza krunýře?

Digitálno je ovšem mocně na postupu, každou minutu nás stále víc ovládají počítače, internet, tablety, čtečky, digitální televize. A když nesedíme u těchto, tak aspoň neustále čumíme do našich všudypřítomných inteligentních mobilů. To zní jako výsměch, neboť inteligence samozřejmě nikdy není digitální. Ale nestává se i ta naše inteligence stále víc onou "Ano-Či-Ne" inteligencí?

A tu se začne vynořovat podezření, že digitalizování reality pomalu ale jistě vraždí toho analogového, tedy jemnohmotně neuchopitelného, proměnlivého, vše spojujícího ducha světa. Ničí svět nejednoznačných mýtů, pohádek a poezie, milostných dopisů – myslím tím těch psaných na papíře a eventuálně zkropených slzami. Rozkládá svět nedigitalizovatelné lásky, celistvého pochopení, jež se nazývá moudrostí, svět potkávání komplexního člověka a nejen jeho výcucu na facebooku.

Kdysi jsem zažil sice namáhavé a bolestné, ale vlastně i úžasné období: Asi půl roku po mém odchodu do Německa jsem pomaloučku začínal zapomínat češtinu, ale ještě jsem nebyl doma v němčině. A tu se začala dít zajímavá věc. Když jsem v parku potkal například strom, neobjevil se v mém mozku ani „strom“, ani „Baum“. Prostě „to“ stálo přede mnou bez jména, bez té vysvětlující nálepky, kterou stále lepíme přes realitu. Vyzařovalo to nepopsatelnou krásu, ale nedalo se s určitostí říci, zdali to byla krása světla nebo die Schönheit des Lichtes, způsobená hrou listí nebo durch das Spiel der Blätter. „To“ nelze digitalizovat a dokonce to nejde ani přeložit.

Za několik týdnů se opět na čas odeberu na mou milovanou Krétu. Budu tam sám a mimo digitálno, což sice není moc příjemné, ale má to, aspoň na mě, podobný efekt, jako ten čas na začátku mé emigrace. Vždy, když se vrátím, říkají ti, kteří mě dobře znají, že dělám obzvláště hluboké konstelace a vůbec jsem nějak „jiný“. Že by to bylo tím, že se mimo dosah digitálního světa dostáváme opět blíže ke své božské esenci? Možné to je. Už se zase těším.

Hezký analogový, tedy pomalu proměnující (nás i sebe) západ slunce přeje
Jan

Zaměstnání, povolání, poslání

Několik myšlenek k tomu, čemu věnujeme (kromě spaní) víc než 50% našeho času.

PRÁCE
Hned po partnerských vztazích, které nás uvádějí do ještě většího chaosu, trablů, problémů a bolesti, je druhá nejdůležitější „transformační“ oblast naše práce. Samozřejmě existují i výjimky. Jsou lidé, kteří chodí opravdu rádi do práce a pro jiné je jejich vztah úžasný, romantický nebo prostě jen v pořádku. Ale v období, kdy vymizely morové epidemie, války a hladomory, se vyvíjíme především skrze těžkosti a výzvy způsobené těmito dvěma oblastmi života. Protože, jak jeden mimozemšťan prohlásil, se vyvíjíme stále ještě skrze bolest. Takže se podívejme, proč pracujeme, když většinu z nás to nebaví.

PENÍZE
Odhaduji, že na devadesát procent lidí pracuje za účelem vydělávání peněz. Ty se dnes staly nejen měřítkem všeho, ale také pohonem a zároveň cílem veškeré naší činnosti. Řekněme, téměř veškeré. Tak například jsem před pár dny četl reklamní upoutáku jedné soukromé základní školy, která zněla přibližně takto: Jsme jediná škola, která nerozdává známky, ale peníze za dobré výsledky. Tak to je už úplně v háji, pomyslel jsem si, když už i děti se budou učit jen za prachy. Zdá se, že je vše na prodej a vše se také dá koupit. Pokud máme peníze. A protože jich je stále málo, musíme pracovat stále víc.

ZAMĚSTNÁNÍ
Odmalička si zvykáme na to, být zaměstnaní. Čeština, tak jako mnoho jazyků, je docela geniální. „Jsem zrovna zaměstnán!“ může znamenat, že jednoduše nemám čas. Na sebe i na tebe. A opravdu – čím víc nás všelijaké věci zaměstnávají (zdaleka nejen práce, ale i mobily, počítače, televize, tablety, facebook, twitter atd.), tím méně máme čas. Moje definice zaměstnání? „Zaměstnání je to, co nás natolik zaměstná, abychom si nemuseli uvědomit, že to, co děláme, nemá smysl.“ Nebo také, abychom zapomněli na to, že nevíme, co je naše poslání.

ZTRÁTA ZAMĚSTNÁNÍ
znamená nezaměstnanost. Tedy katastrofu, pokud nás něco zcela okrajového nezaměstná tak, že nám to bude jedno. Třeba sledování nesmyslných televizních seriálů. Nebo hulení trávy. Ztráta zaměstnání znamená ztrátu jistot. Ale také možnost, se zastavit. Nebo začít naslouchat. Možnost nalézt zcela novou orientaci. Pokud to tedy takový nezaměstnaný vůbec chce.

POVOLÁNÍ
Podle oficiální definice Wikipedie(cz) je „povolání pravidelně vykonávaná, standardizovaná pracovní činnost za mzdu nebo plat“. Který idiot vymyslel tuhle čirou hrůzu? Ani zmínka o „volání“, které se ve slově skrývá. O lákání, přitahování, vybídnutí nebo o touze, které povolání, tedy něco, k čemu se cítím povoláván, nabízí. Přitom dříve bylo povolání často spjato s jistým imperativem dělat to, co například dělal už i můj otec a děd. Nebo s tím, k čemu byl člověk, který se vydal na cestu za svým povoláním, neodolatelně přitahován. Jsem-li někam volán, je to volání toho (nebo těch), kdo mě potřebují. A jim pak mohu sloužit.

VDĚČNOST
Je to, co nám už delší dobu chybí, neboť jsme zapomněli, že jsme součástí něčeho většího, co nás potřebuje, ale co nám také dává sílu. Pokud jsme pravdiví, je naše duše tam, kde jsme i my. Tedy například v práci, je-li naším povoláním. Někteří moudří muži tvrdí, že je-li povolání vykonáváno s vděčností, může se změnit v poslání. Jiní zase, že aby bylo povolání povoláním, je třeba ho vykonávat naprosto pravdivě. Ale jde to dneska vůbec?

KORPORACE
V seminářích se setkávám s lidmi, kteří pracují ve velkých firmách nebo v korporacích a mají problém s pravdivostí. „Můj tým je prima,“ říkají, „ale naše vedení, ti nahoře nám všemi prostředky házejí klacky pod nohy. Jak můžu být pravdivý?“ Největší nepřítel pravdivosti je strach. Ti nahoře mají strach, a tak zavalují ty pod nimi nesmyslnými požadavky na vyplnění tabulek nebo prezentování nic neříkajících čísel a grafů, které ale sugerují, že růst roste. Náš strach se živí jejich strachem a naopak. Ale skutečný král nemůže mít strach, aniž by se stal diktátorem.

POSLÁNÍ
Rozdíl k povolání je v tom, že když mě někdo volá, už tam je. Zatímco když mě někam posílá, nemusí tam nikdo být – může se jednat o zcela nový a neznámý terén. Poslání je tedy pro průkopníky. Moje duše, rodina, vlast, bůh či bohyně mě vysílají na misi do neprobádané země. Na to nejsou žádné návody, tabulky a grafy. Je to cesta na moře, ke které potřebujeme tři věci – odvahu, štěstí a umět se modlit.

MOTLITBA
je způsob, jak promlouvat k tomu, co je větší. Z celého lidského slovníku jsou použitelná jen tři slova: „Prosím“, „děkuji“, a „ano“*.

PŘÍRODA
nebo také Universum, Gaia, Kosmos, a je-li vám to slovo milé, i Bůh/Bohyně jsou větší než my. Ale zároveň jsme jejich součástí. Protože se ovšem lidská kultura zrodila z přírody a ne naopak, je naše kultura menší, a tedy na přírodě závislá. To jsme v dobách, kdy Mléčná dráha zmizela v pouličním osvětlení a vlci za plotem rezervace, jaksi zapomněli. A tak hledáme poslání tam, kde už není – v našem sebestředném záměru, jenž je jako kopí, vržené do světa. Avšak jeho cíl je nakonec téměř vždy tělo přírody, kterou jsme se dlouhá tisíciletí učili dobývat a její tvory lovit. Ale zrovna tak, jako rodiče, které jsme zavrhli, nepřestanou být naše rodiče, ani příroda nepřestane být naší matkou. Jen je, na rozdíl od ní, nesmrtelná. A skutečně nesmírně velká.

NÁVRAT
Tak jako se muž, který vyjel na moře setkat se s nekonečnem, vrací k ženě, tak i my se vracíme k záměrům, které nejsou kopím, mačetou či kulkou, ale výsledkem naslouchání světu, co odpoví na naši ultimativní otázku. A ačkoliv jsem se téměř odnaučili ptát, ačkoliv pravé otázky mizí a falešných odpovědí přibývá, je tato naše poslední a nejdůležitější otázka jasná: Kde jsme skutečně doma? Koneckonců touto otázkou začíná i jedna krásná hymna. Ale zdá se mi, že ono nové poslání, tedy hledání našeho skutečného domova, se nevztahuje, na rozdíl od textu hymny, ani tak na „zemi Českou“, jako spíš na ty pasáže, které mluví o sadech, kvetoucích loukách a hlubokém lesu, o čistých řekách a dýchatelném vzduchu. K všemu tomu bychom se mohli, skrze naše nová poslání a záměry, pomalu vrátit.

-----------
(Konstelační seminář na téma „Zaměstnání - povolání - poslání“ 30.5. - 1. 6. v Praze, INFO ZDE.)
-----------
*Volně podle Berta Hellingera

Kořeny násilí

„Zloba, závist, zášť nechť ať pominou“ zpívala Marta Kubišová, když mašírovala vojska Varšavského paktu do srpnového Československa. Od těch dob se málo změnilo, jak vidíme na příkladu Ukrajiny, Sýrie, Egypta, Thajska a Venezuely, abychom jmenovali jen ta právě aktuální ohniska sváru. Ale i v zemích, kde je navenek klid, rostou a polarizují se síly, které bychom mohli nazvat přinejmenším nekompromisní, ne-li nesmířlivé. Čím to je? Je nás na Matce Zemi už tolik, že nás masově zachvacuje ponorková nemoc? Nebo nám opravdu docházejí zdroje a vypukající nepokoje jsou výrazem boje o to málo, co zbývá? Upřímně řečeno, myslím si, že kořeny současného násilí jsou poněkud jinde*. Hledám je – možná že vás to udiví – ve vývoji lidstva. Podívejme se na situaci pod úhlem tří spolupůsobících aspektů, které považuji v současné etapě vývoje za společensky nesmírně důležité, ačkoliv jsou málo (tedy vlastně nejsou vůbec) známé. Jsou to 1. Mnohačetná pravda 2. Přechod z kmenové do individuální duše a 3. Mytologizace společnosti.

1. Mnohačetná pravda
Každému je známo, že žijeme v informačním věku. Méně už nám dochází, že informace jako taková nemá nic společného s pravdou, tedy že se realita, popsaná nějakou informací, v ní (tedy v jejím výkladu) zcela rozpouští. Informace se má k realitě jako slovo k objektu, který označuje, nebo jako mapa ke krajině, kterou putujeme. Informace se dají výtečně manipulovat, respektive každý si z neustálého a nás naprosto zavalujícího toku informací vybírá právě jen ty, které se mu hodí, se kterými souzní. Nastává tedy paradoxní situace: Čím více máme k dispozici informací, tím méně známe pravdu.

To lze pozorovat například na plamenné polemice, kterou vedou dva diskutéři o současném stavu Ukrajiny na FaceBooku: Žádný z nich nemá informace z první ruky (a i kdyby je měl, nic by to na věci nezměnilo), ale pan A je pro Klička, opozici a protestující, paní B pro Janukoviče a „pořádek“ a oba mají dostatek informací, svoje skálopevné přesvědčení podpořit. Oba ví, že jsou v právu. Jejich situace připomíná to, co v konstelacích nazývám mnohačetnou pravdou: Každý člen společného systému (například rodiny) má svoji pravdu, odlišnou od pravd druhých. Otec vidí „věc“ zcela jinak, než syn, matka odlišně od dcery a to, že se takový systém nerozpadne, vděčí všichni zúčastnění pouze „rodinné“ duši, tedy soudržnosti a pocitu sounáležitosti (…„i když se pořád s tátou hádám, přeci jen jsme jedna rodina“).

Pravda celého systému se tedy skládá z mnoha různých dílčích pravd, které nutno uctít jako skutečné pravdy, a to i tehdy, odporují-li například logice či vědeckým poznatkům (víme, že i logika a věda jsou pouze aspekty pravdy, nikoliv pravda jako taková). Z takto uctěných pravd-mozaikových kaménků se pak skládá jakási větší pravda systému (například rodiny), která ale opět bude konkurovat jiným rodinným pravdám. Tak například bude mít romská rodina jinou pravdu než rodina bílá.

2. Přechod od kmenové duše k duši individuální
O konceptu čtyř duší jsem toho již poměrně mnoho napsal (viz například tento úvod zde). Zatímco do rodinné duše, tedy do naší konkrétní rodiny, jsme se narodili a až do smrti v ní zůstaneme (vlastně i po smrti, coby příslušníci a předci našich potomků), je kmenová duše volitelná. Ať už je to politický směr, jenž považujeme za správný, náboženství, které vzýváme, firma, které jsme „věrní“ nebo partner, kterého jsme si vybrali, kmenová duše nás utvrzuje v tom, že naše volba není volbou mezi různými, ekvivalentními nabídkami, ale tou jedinou správnou. Protože je každá kmenová duše ohrožena možným výstupem subjektu ze spolku (to rodinná není – tam biologicky zůstaneme na pořád), vybavuje nás neustále argumenty pro naše setrvávání. V období informačního přehlcení to nebude mít těžké s nacházením patřičných důvodů, proč jedině ona je ta správná.

Kmenové duše jsou příčinou všech válek, třídních a sociálních konfliktů, rvaček mezi znepřátelenými fanoušky a zběsilých soudních pří během rozvodu. Jediná možnost, jak se z eskalace zápasu kmenových duší vymaníme, vězí ve vstupu do další etapy vývoje, do individuální duše. Ta je naší esencí, představuje tedy to, čím skutečně, individuálně a na hluboké úrovni jsme. A právě sem nyní světový vývoj míří. Jenže – ještě tam zdaleka nejsme. Nicméně individuální možnosti, které každý z nás nyní má, jsou pro jakýsi masový vstup do této „moudré“ duše jedinečně příznivé.

Zároveň ale sílí – logicky – protipohyb všech těch, kteří se vstupu do individuální duše bojí. Jako každý přechod je i tento spojen s obětováním toho, co nám v předchozí, kmenové duši bylo nejcennější: Naší skupinové (lze říci také poněkud pejorativně „stádní“) jistoty a všeho toho, co jsem na žebříčku skupinových hodnot a během vzestupu v kariéře skupiny, ke které patříme, dosáhli. Ne náhodou jsou ti, kteří rozdmychávají nenávist a nesmiřitelnost nebo vyzývají k násilí, úspěšní příslušníci „kmenů“ – ať už politických stran a hnutí nebo fundamentalistických a fanatických náboženských či nacionalistických směrů.

3. Mytologizování společnosti
To je vlastně také přirozený vývoj. Po dosažení vrcholu vědeckého racionalismu a poté, co jsme si uvědomili, že logika nemá srdce a nedělá (povětšinou) šťastným, se obracíme od „studeného“ racionalismu k „vřelému“ pocitu. Intuice, víra, láska, inflační výskyt „pavěd“ a esoterních směrů, kruhy v obilí, UFO, Atlantida, minulé životy či nebývalý rozmach všech možných drog od „obyčejné“ marihuany až po „trendovní“ ayahuascu - to vše vypovídá o naší vzrůstající touze po onom „druhém břehu“ reality, po jejím mytologickém aspektu. Lze říci díky bohu (spíš tedy díky bohyni), neboť metafyzika prostě vždy byla, je a bude nedílnou součástí lidské duše a její negování má za následek v historii nikdy nezažitý nárůst duševních onemocnění. Jenže vše má i své stinné stránky.

Velikým nebezpečím opětné mytologizace je v ní obsažená víra. Ta spolu s bodem 1 a 2 nás může přivést na pokraj záhuby typu „všichni proti všem“, především protože každý z nás bude „cítit“ svoji jedinečnou a nezpochybnitelnou mytologickou pravdu a naše příslušná kmenová duše ji bude přiživovat těmi správnými informacemi. „Padnout za pravdu“ (případně zabít za pravdu) se tak rychle může stát akceptovatelným řešením na prahu individuální duše, tedy oné již zmíněné velké nejistoty. Víra v tu „naší“ pravdu se tváří v tvář hrozící existenciální nejistotě nabízí jako bolest tišící a omamující prostředek, který sice nepřináší léčbu, ale přeci jen pocit úlevy.

Antidot víry není, jak by se mohlo zdát, skepse, ale tolerance. Pokud se chceme vyvarovat drastických konfliktů, ještě podstatně horších než jsou ty v úvodu zmíněné, musíme se především naučit tolerovat odchylné (ať už rodinné, kmenové či individuální) pravdy. Nicméně tolerovat cizí pravdy neznamená nemít vlastní pravdu, není to propustka do esoterické mlhy a neurčitosti! Dále bude nutné si uvědomit nutné předpoklady ke vstupu do třetího typu duše, do dospělé moudrosti vlastní esence. Vstupní bránou do individuální duše není jen naše vědomí a uvědomování si souvislostí, ale také již zmíněná oběť – tedy vzdání se pohodlí, které nám umožňuje predátorský přístup ke všemu, co nepatří pod naši kmenovou duši. Tedy například i k přírodě. Oběť totiž neznamená obětovat to, bez čeho se obejdeme, ale to, co je nám drahé. Pochopit nutnost oběti a stát se opět malým vůči přírodě, na které jsme samozřejmě i nadále závislí, je zase možné jen tehdy, přidáme-li k naší racionální polovině existence onu druhou, mytologickou, metafyzickou, intuitivní půlku. Upřímně doufám, že se nám tohle všechno podaří. Nebo spíš – držím nám palce. A někdy se za to i modlím.

Váš Jan.
-----
To neznamená, že bych přehlížel nebo neuznával jiné příčiny mnoha současných konfliktů, ať už tyto leží v post-bipolárním hegemoniálním chaosu (USA - China - Rusko - EU - Islám atd.), v sociální nespravedlnosti, neustále vzrůstajících rozdílech mezi stále bohatšími bohatými a stále chudšími chudými a podobně. Nicméně píši o tom, o čem většina například na FaceBooku o současné situaci na Ukrajině zuřivě polemizujících spoluobčanů mlčí, neboť to zjevně nejsou schopni rozpoznat.

O malé lodičce a zaoceánském parníku

Tak mi pan PhDr. Liška včera poslal smutný mail, že se moje přednáška o konstelacích v Teplicích příští týden neuskuteční, neboť „zájem je minimální a já bych Vás nemohl zaplatit“. Což mi opět připomnělo, na jak malém a lokálním člunku se kolébám na tom obrovském oceánu zájmů, bavičů, celebrit, hvězd i podvodníků, o které je v globálním světě zájem, v jakém malém ghettu tu v Praze žiji, i přesto, že mám každý měsíc vyprodanou Maitreu a rozhovory nebo články všudemožně.

„Všudemožně? Janíčku“, mluví ke mně něžným hláskem mé rozumné a střízlivé já, „nepropadej sebeklamu. Máš občas nějaký článek v Pravém domácím magazínu nebo v Józe dnes, ale housky se pečou v Respektu, Týdnu a Blesku, tak neblbni a zůstaň hezky v realitě. Ať nám z toho malého člunku nevypadneš, až se bude kymácet na vlnách kolem projíždějícího zaoceánského parníku.“ Tolik ten něžný hlásek.

Panu Liškovi jsem slíbil, že zajedu do Teplic, protože mi napsal hezký mail a také – opravdu se omlouvám – protože mě, „šedivého vlka samotáře“ oslovilo jeho jméno. Řekl jsem si, že my šelmy psovité musíme držet spolu. Také mi popsal, jak tam na severu zná hodně psychologů, pedagogů a že je to bude zajímat, takže určitě přijdou. No, ale zatímco já si tu píšu o spirituálních trendech 2014, o myto-logickém vnímání, mnohačetné pravdě a podobných psinách, ten velký překrásně osvětlený zaoceánský parník se řítí kolem, line se z něho hlasitá hudba, podnapití lidé koukají do svých ajfónů či za výstřihy přítomných modelek, řeší Okamuru či šampaňské (případně tlačenku a dávky) a jejich cíl je zábava. Vlastně Amerika, ale to je totéž. No, jen aby nenajeli na nějakou tu kru. Docela prima, že teď už všechny ledovce roztály.

Jenže osvětlení není osvícení. Jak už psal pan Wolker, kterého si pamatuji ještě z čítanek (domnívám se, že z těch dnešních ho zase už vyndali), někde v kotelně toho parníku maká topič Antonín Zaoceánský, přikládá železnou lopatou světlo svých očí do kotle a pomalu ale jistě ho to začíná srát. Ano, tak se mluví dole u topičů. A poslední roky i ve Sněmovně.

Někdy si připadám jako ten Pí; pokud jste ten film neviděli, dá se ještě koupit jako dívídíčko. Pí (ve skutečnosti se jmenuje Piscine Molitor Patel a je z Indie) je jediný, který přežije ztroskotání lodi, vezoucí cirkus jeho táty z Indie do vysněné Kanady. Zachrání se spolu s přeživším, leč hladovým bengálským tygrem Richardem Parkerem na malém člunu a prožije neuvěřitelné, krásné a děsivé dobrodružství. Vlastně téměř nepřežije. A nakonec, když se zachrání, tedy spíš je Bohem zachráněn, tak mu to nikdo neuvěří. A tak „jim“ vypráví tu verzi, kterou chtějí slyšet, a která sice není poetická, ale zato nevybočuje z představivosti úředníků. Že bychom takto skončili i my?

Máme teď půl třetí, pomalu půjdu balit na víkendový seminář na téma rodinné konstelace. Tedy taková ta základní věc, kam chodí lidé, kteří si chtějí vyřešit rodinu, mámu, kterou chtěli pořád zachraňovat nebo tátu, od kterého nedostali uznání. Moc mě tento druh semináře už nebaví, raději bych byl někde uprostřed tichého Tichého pod hvězdným nebem. Vlk s tygrem, nic k řešení. Ale nejsem tam všichni?

Hezký víkend, třeba v cirkusu, vám přeje
Jan.

Cesta moudrého muže

Tento rok mi bude šedesát. Deset let pořádám v České republice semináře a cyklické večery pro muže. Mnoho mužů si odneslo silné zážitky, podněty pro další cestu, pochopení souvislostí nebo i první kroky k vyléčení vztahů - především s otcem, mužskými předky, ale také s matkou a ženami.

Poslední dobou se ale směr mé práce začal měnit. Je totiž poměrně snadné, dostat muže na jistou dobu do jeho síly. Vezmeme ho do mužského kolektivu, do "party", posadíme k ohni, konstelačně zařadíme mezi chlapské předky. Jenže tato silná energie, která se v něm probudí a která touží po výrazu navenek, mnohdy nevydrží. Buď ji my muži opět ztratíme, nebo ji egoisticky zneužijeme - někdy si dokonce ženy stěžovaly: "Cos mi to poslal domů za lidoopa."

Začínám chápat, že problém leží poněkud hlouběji. Po stoletích vnější expanze, po "dobytí" kontinentů, odkrytí a využití přírodních zdrojů, po prvních šlépějích mužů v prachu dříve bájné Luny, prostě nestačí, vrátit nás muže do síly. Ta je sice nutná a (ženám) imponující, sama o sobě však ještě neřeší náš největší problém. Tím je podle mne ztráta vnitřního prostoru v důsledku vnější expanze. Ztráta moudrých, s univerzem a přírodou propojených bohů v důsledku naší expanze do vědy, technologie a vnějších aktivit. Ztráta schopnosti vidět sebe jako součást celku v důsledku rozdrobení našeho zření na pouhé sledování mnoho malých (a stále menších) obrazovek televizí, počítačů či mobilů. Výměna našeho mytologicky vnímajícího srdce za logicky uvažující hlavu.

Rozhodl jsem se tedy po několika ročnících "kruhů mužů" nabídnout tentokrát setkání, ve kterých budeme společně formou konstelací, naslouchání a sdílení, za pomoci rituálů a meditací hledat mužskou moudrost a mužské poslání. Po nalezení a (doufejme) i pochopení "Cesty pravého muže", popsané v knize od Davida Deidy (Synergie Publishing, 2011), se chci spolu s účastníky vydat na "Cestu moudrého muže". Na cestu expanze a dobrodružného objevování nikoliv vně nás, ale dovnitř naší duše. Na cestu muže, který je skrze svoji duši spojen s duší celku, ženy, Země, hvězd a který těmto všem slouží.

A ještě malý dodatek, napsaný těsně před vypuknutím prvního setkání: Pozval jsem do "kruhu mužů" i několik žen. Nevím, zdali přijdou a nevím, zdali jejich přítomnost neodradí nás muže od toho, být otevření a upřímní. Je to experiment. Ale nějak cítím, že se na cestu moudrého muže nemůžeme vydat bez oné malé černé, "jinové" tečky v jinak bílém, "jangovém", mužském poli. Bez katalyzátoru skrze ženskou energii a přítomnost. I kdyby to měla být jen naše múza nebo inspirace.

Každý večer bude mít svůj tematický okruh.
Datum dalších večerů: 25.2., 26.3., 28.5., 17.6., 18.8., 9.9., 22. 10., 19.11. a 17.12.
Zde je přehled témat všech večerů

Na experiment se těší váš
Jan.