Archetypy muže: Bůh-dítě

První díl šestidílného cyklu o mužských pravzorech-archetypech od Jana Bílého, mýtologa, pohádkologa a iniciátora mužských kruhů, který vyšel v lednovém čísle časopisu ForMen. 

„Za starých dávných časů...“

Tak začíná mnoho pověstí a mýtů, které kdysi muži slýchávali jako malé děti od svých otců, jako chlapci od učitelů, nebo jako mladí lovci a bojovníci u táborových ohňů. Každý nastávající muž byl tak už před vstupem do samostatného života vybaven sadou fungujících mýtů, po kterých mohl v těžkých či dokonce zdánlivě bezvýchodných situacích sáhnout, a které mu sloužily jako celoživotní pevná opora. A ačkoliv věda tvrdí opak, potřebuje každý z nás mýtus, tedy něco, čemu nejen věří, ale co mu i pomáhá, ho vede a dává mu sílu. Takto viděno tvoří současná věda sama jeden z posledních, velice silných mýtů.

Když tvor s hrdým, ale poněkud zavádějícím jménem „Homo sapiens sapiens“, tedy člověk rozumný, není od malička přikrmován dávkou těch „správných“ mýtů, začne jeho hlad přitahovat mýty falešné. Všudypřítomná reklama žije právě z tohoto hladu a krmí nás mýty, jež ovšem neslouží nám a ani přežití kmene, ale výlučně zisku inzerujících. Také filmový průmysl, především ten hollywoodský, tvoří neustále nové mýty, na kterých, jak víme, se dají vydělat miliardy. I politika a mnoho dalších odvětví lidské činnosti se vědomě či podvědomě obracejí na náš šestý smysl, na moderní medicínou ještě nerozpoznané centrum vnímání mýtů – tu úspěšněji, jindy zase průhledně, trapně a bez valného účinku. Pokud se chceme vyvarovat manipulace ze strany všech těchto o naši peněženku, náš hlas nebo jen o naše spojenectví usilujících „příživníků“, je dobré několik základních mýtů znát a mít je „v krvi“. Mohou nám posloužit jako výtečný protijed lžím a pokusům o ovlivňování, jsou dokonce schopné nám zajistit svobodu a onu mužskou nevychýlitelnost, která dělá chlapa silným, pravdivým, atraktivním.

Existují mýty všeobecné – například ty o stvoření světa, ale mnoho mýtů se vztahuje na specifické situace a role mužů nebo žen. Mužské mýty nás provázejí skrze důležité etapy našeho vývoje od kolébky až po posmrtnou pouť ke hvězdám (nebo znovuzrození) a seznamují nás s několika zásadními pravzory, s tak zvanými archetypy muže. Dnešní, první mýtus je o muži-dítěti.

Horus, Ježíšek a Anakin aneb když chybí táta

Každý muž se rodí z matky, tedy z těla ženy. To je sice banální fakt, ale s dalekosáhlými následky. Je to žena, ke které má muž na tělesné úrovní blíže, která je mu důvěrněji známá. Pokud tomuto skutečně do hloubky porozumíme, můžeme naráz pochopit určitě nejméně polovinu problémů v každém intimním vztahu mezi mužem a ženou. Zatímco muž je okamžitě ve spojení s tělem své partnerky (neboť si jeho podvědomí připomene matku), potřebuje každá žena delší čas na to, aby s „cizím“ tělem muže vybudovala dostatečně důvěrný kontakt – aby se mu otevřela. Ale obraťme se k mýtu o bohu-dítěti, tedy například ke zrození egyptského boha Slunce Hóra nebo křesťanského Ježíška.

Oba trpí typickým mužským problémem – nedosažitelností otce. Zatímco Osiris, otec Hóra, byl v okamžiku jeho početí prakticky mrtvý, má Ježíš svého otce buď kdesi na nebi, nebo je jím Josef, o kterém ale matka tvrdí, že otcem není. A matky by to měly vědět. I třetí ze skupiny bohů-dětí, řecký Plútos, bůh bohatství (nezaměňovat s římským Plutem, bohem podsvětí), měl podobný osud. Maminka Déméter se na jedné slavné svatbě starověku, když se ještě bozi a bohyně procházeli mezi smrtelníky, tak trochu opila, a s hezkým a mladým Iásionem (nezaměňovat s Jásonem, řeckým hrdinou) si odskočila na blízké pole, kde, romanticky pod hvězdnatým nebem, se jim povedl malý Plútónek. Jenže Déméteřin otec, všemocný Zeus, též host na svatbě, poznal podle od hlíny umazaného roucha své dcery, co se stalo, a milého zajdu, jenž hrozil stát se zetěm, na místě sežehl bleskem.

Nejen tito tři zástupci budoucích bohů-mužů mají v dětství podobný osud. Existují další a další mýty, které všechny vypráví o jednom ze základních pravzorů psychiky muže, o situaci, která nastává krátce po jeho zrození. Jejich „dětské trauma“ by se dalo vyjádřit jednoduchou otázkou: „Kde (nebo také kdo) je můj táta?“ To se ptají také oba hrdinové eposu Hvězdných válek. Malý Anakin Skywalker byl prý, podle toho, co jeho matka Schmi říká, počat stejně jako Ježíš, tedy „bez otce“. Není divu, že se jeden stal Kristem a druhý jeho pravým opakem, Darth Vadarem. A jeho syn Luke hledá svého tátu celý život, až ho najde a ... zabije.

A tak, pokud to všechno nesmeteme ze stolu coby staré pověry, pokud se na chvilku zamyslíme nad podivností těchto dětských osudů, se vynoří ona kardinální otázka, která se vždy objeví, když se setká racionální svět s mytickým: Proč? Proč tak mnoho oslnivě světlých či uhelně temných hrdinů neznalo ve svém dětství svého otce? A co nám to má říci?

Kam vede cesta od mámy?

Jeden z nejdůležitějších přechodových rituálů v životě muže na něj čeká v útlém věku mezi třemi a sedmi roky. Je jím vědomé vyproštění se z obětí matky, která mu špitá do ouška: „Zůstaň u mně, zůstaň v bezpečí, v mém teplém náručí...“ a přechod na stranu otce. Potíž vězí v tom, že ještě docela malý kluk musí být tou druhou, mužskou stranou nejen dostatečně přitahován (protože se jinak nevyprostí), ale i přijat, neboť bez náležitého přijetí bude mít po zbytek života výčitky, že mámu opustil, že ji například nechal napospas krutému a otrokářskému světu na planetě Tatooine, tak jako se to děje Anakinovi.

Tento přechod od žen k mužům lze uskutečnit, když se na té „druhé straně“ nachází táta, ke kterému má kluk důvěru. Ale co když, tak jako v mnoha novodobých rodinách, chybí? Co když se ukáže, že táta malého Hóra je mrtvý bůh podsvětí Osiris, táta Plúta byl zabit jeho dědečkem a otec Luka je temný Darth Vadar? Nebo je alkoholikem, mlátí matku, zmizel kamsi do dálky, případně sedí před televizí a je „mimo“? Pak dorůstajícímu klukovi nezbývá než zůstat u mámy (za pecí) nebo nastoupit cestu do nebe a stát se hrdinou. Pak kluk musí začít zářit jako Slunce nebo se stát černějším než Darth Vadar, každopádně se nemůže stát normálním chlapem. Je to dobře nebo špatně? To nám žádný mýtus neřekne, neboť žádný mýtus nám nedává logické rady. Pouze nám ukazuje nevyhnutelnost čehosi, pokud zvolíme tuto a ne jinou cestu.

Kdyby tenkrát Marie řekla malému synkovi: „Hele, tady Josef je už trošku postarší a je to jen chudý tesař, ale je to tvůj táta. Toho si važ, protože je to ten jediný a pravý,“ nebylo by křesťanství. A kdyby Anakinovi jeho maminka prozradila, že jeho otec je jeden z jejich „majitelů“, přišli bychom o stále nové díly boje Dobra se Zlem. Mámino odhalení by bylo pro oba bolestné, ale Anakin by se s tím mohl vyrovnat jinak, než aby se stal přesně tím, čím byl v jeho podvědomí jeho táta, totiž „černou dírou“, neustále vytěsňovaným zlem. Bylo by to dobře nebo špatně? To je otázka, která v sousedství mýtů nemá smysl.

Archetyp dítěte nás muže tedy nevede jen k otázce kdo, kde a jaký je náš táta, ale i k jeho řekněme bezpodmínečnému přijetí. Teprve když ho vezmeme do svého srdce, když si řekneme, že máme jen jednoho, a je jedno, kým nebo čím byl, nemusíme putovat za obzor, nemusíme zažehávat naše ego, aby nám svítilo na cestu, a především a hlavně už nemusíme svého otce následovat po jeho klikatých, často lidsky nedokonalých cestách. Přijetím táty se dostáváme na mužskou půlku hřiště, odkud se pak můžeme podívat na mámu a na ostatní ženy a říci jim, s mírem v duši: „Mámo, díky za všechno. Jsi úžasná. Ale já patřím sem, ke chlapům. Protože jsem jako oni, ani lepší, ani horší.“

Pokračování příště (koncem února): Archetyp kluka-bojovníka

Německo, uprchlíci a my

„K moudrému rabínovi přišli dva rozhádaní bratři. Když vylíčil svůj případ první z nich, řekl rabín: „Máš pravdu.“ Když pak přišel na řadu druhý z bratrů a vyložil svoji verzi, dostal i on odpověď: „Máš pravdu.“ „To ale nejde!“ vykřikli oba bratři. „No, to máte pravdu“, na to rabín.¹

Občas se mě někdo zeptá nebo mi napíše s prosbou komentáře událostí v Německu. To se děje nyní, po oné silvestrovské noci², častěji. Žil jsem v Německu dvacet sedm let a mám „je“ jednoduše rád, tak jako mám rád Česko. Před půl rokem jsem se zařekl, že už nebudu komentovat politiku a dění ve světě, neboť jsem si svými „jak-i-tak-i“ a „na druhé straně“ komentáři, podobně jako onen rabín, rozhněval všechny strany. A pravil jsem, že to nemám zapotřebí.

Jenže je sice hezké, zůstat uprostřed vřavy nevychýlený a nevychýlitelný a možná, že je to nejvíc „mužské“. Na druhou stranu (a máme to tady!!) to také může být typické strkání hlavy do písku. Jak víme, tato pštrosí (a někdy i spirituální) strategie se nevyplatí, pokud jsou kolem vás nějací predátoři. Prostě vám pr.el nakonec stejně ukousnou. Takže tímto zase tu hlavu z písku vyndávám.

Začněme u Němců. Jejich největší problém vidím ve stále ještě působící traumatizaci skrze to, co napáchali jejich předkové během éry nacionálního socialismu. Jak víme, pokud je někdo traumatizován, nejedná racionálně, nýbrž je ovlivněn hlubokými pocity, ať už je to strach a úzkost, pocit viny (viz zneužívané děti!) nebo touha po konečném uzdravení (jakýsi opak a zároveň pouze jiná podoba „konečného řešen퓳). Možná, že je to pro Evropu blahodárné, protože Německo je velice mocné a v historii bylo často „přirozeně“ rozpínavé, a tak je lepší, když ho jeho vnitřní trauma drží v jakémsi stavu anti-agrese. Němci si svoji politicko-vojenskou mírumilovnost ovšem vynahrazují ekonomickou silou. 

Toto psycho-sociální rozpoložení Německa vedlo a stále vede k tomu, že společenský diskurs je nejen umírněný (českou terminologií „sluníčkový“), ale jde častěji do hloubky, jako každý diskurs, který není veden vášní, ale touhou po porozumění, pochopení a sebezpytování. Němci skrze jmenované trauma tíhnou k neobyčejně silné politické korektnosti. To má své výhody a nevýhody. V českých internetových diskuzích běžné urážky, vzájemné nadávání si a hulvátství se v Německu prakticky nevyskytují. 

Průměrný Němec je také „genderově“ podstatně vyváženější, díky tomu je  v německé politice mnoho silných a inteligentních žen⁴. Ještě před deseti lety jsem měl pocit, že v téměř každém trochu vzdělanějším Němci je dobře schovaná část, která se „nějak“ stydí, být Němcem. To platí především pro „západní“ Němce; lidé z bývalé NDR odsunuli za pomoci komunistické propagandy vinu za válku úspěšně do tehdejší SRN. Toto tedy vedlo a stále ještě vede k tomu, že Německo má pro všechny, kteří prchají před útlakem, válkou a násilím, otevřenou náruč. Já sám jsem si tohoto jejich pohostinství od mé emigrace 1976 se vděčností užíval. Je to dobré, nebo špatné? Kdo ví.

Problém spočívá v tom, že v současném světě prostě nestačí, „chtít být dobrý“. Bohužel. Německo se nachází ve velice exponované pozici a je samozřejmě součástí mocenských „her“ vlivných skupin lidí, kteří využívají a zneužívají právě onu traumatizaci. Přesně to se stalo, když se (mimochodem „západem“ zaviněnou nestabilitou) daly v Sýrii, Afghánistánu a v severní Africe do pohybu masy zoufalých lidí, kterým jde jednoduše o přežití. Ještě před uprchlickou krizí jsem byl v Egyptě a ačkoliv Egypt⁵ nepatří (ještě!) k oněm nestabilním zemím, i tam jsem cítil zoufalství těch, kteří nemají z čeho žít. Že se s těmito proudy skutečných uprchlíků vždy sveze nemalé množství „vyžírek“, je zcela jasné. Jenže v Německu by už slovo „vyžírka“ neprošlo. Opět – je to tak dobře nebo ne?

Každopádně se stalo to, co se stalo, a Německo spolu s Maďarskem, Rakouskem, Dánskem a Švédskem zaplavila lavina lidí, kterou si rok před tím nikdo nedovedl představit. Následně na ni nebyl nikdo připraven. Ale zatímco Češi, Slováci, Maďaři či Poláci ohledně své skryté viny netrpí žádným traumatem, spíše naopak – jejich poválečná psýcha má tendenci se stavět na stranu ublížených a tím těch, kdo sami potřebují a vynucují pomoc, u Němců vlna utečenců vyvolala téměř mateřský instinkt. To se velice rychle dozvěděli ti, kdo ještě dleli v Turecku a jiných „nárazníkových“ zemích a vznikla tak fáma, že Německo je „zem zaslíbená“. Turci se přitom nejen že nesnažili tuto lavinu zbrzdit, ale (společně s Ruskem) velice rychle pochopili, že mají skrze uprchlíky v ruce neobyčejně silnou zbraň na prosazování svých zájmů. Turecko chce do EU a zároveň nechce, aby ho Němci kritizovali kvůli masivnímu porušování lidských práv nejen Kurdů a Rusko si mne ruce, neboť v důsledku uprchlické krize najednou Ukrajina a ruská expanzivní politika zmizela z titulků a tím i vědomí veřejnosti.

To, co se stalo na Silvestra v Kolíně (žil jsem tam šest let), se samozřejmě dříve nebo později stát muselo. Nejde ani o mačistickou agresi proti ženám (ta sama o sobě je děsivá), jako o pocit nepostižitelnosti těch, kteří se do země dostali z válečných oblastí a nejsou nikterak registrováni, nemají doklady, pasy atd. Zároveň jsou ve vysoké míře frustrováni, neboť „zemi zaslíbenou“ si představovali jinak. Osobně si myslím, že v této výbušné směsi příčin hraje Islám poměrně malou roli. 

Po Silvestru se Němci probudili do rána s kocovinou. Ale bude ještě nějaký čas trvat, než pochopí, že touha pomáhat je sice hezká, ale pokud jdu zachraňovat topícího se a neumím plavat, pokud chci hořící dům hasit láskou nebo nemocnému, jehož pokousal pes se vzteklinou, dávám (jen) reiki, riskuji nejen jeho, ale i svoji vlastní újmu. To je tragédie, která se rodí z traumatizace. Ta, jak víme, vede mimo jiné k neschopnosti uhlídat si své hranice. Hranice, za které nemohu jít, aniž bych ztratil svoji vlastní integritu.   

A nyní ještě pár slov k debatě o uprchlících u nás. 

Problém Česka je rozpad národa na několik skupin, které spolu přestaly mluvit a jen se častují nálepkami, urážkami a vzájemným radikálním nepochopením. Což není divu, neboť společenský diskurs, tedy onen indiánský „counsil“, kruh, ve kterém má každý právo být slyšen, ve kterém důvěřuji tomu druhému, že to, co říká, říká ze srdce – tento diskurs jsme se nikdy neučili. Protože sám s tímto kruhem různých přesvědčení, názorů či pocitů ve svých seminářích pracuji, vím , jak je to těžké slyšet něco, o čem jsem přesvědčen, že to tak není. Jak je těžké naslouchat někomu, kdo má na věc zcela jiný pohled, než já. Jen tak na okraj – v tomto se mi zdá být Německo o míle před námi.

Internet, Facebook a podobná media nám dnes umožňují, se uzavřít do kruhů, které mé přesvědčení sdílejí, kde se nemusím vystavovat něčemu novému, neznámému, zpočátku i mne ohrožujícímu. Zdá se, že „Česká kotlina“ má tendenci vytvářet mini-kotliny, ve kterých se ta která skupina pohodlně zabydlí ve svém pohledu na svět a začne tvrdit, že jejich pohled je PRAVDOU. Nebo, ještě hůře (tak jako to dělá náš president), že tento pohled je všem společný. To by ale znamenalo, že se vrátíme ke „kmenům“ a tím, jak víme⁶, ke konfliktům, k vzájemnému podřezávání si krků, k válce.

Události silvestrovské noci v Německu nám nedávají právo křičet „My jsem to věděli“, protože se prostě nestaly u nás. Je to dobře, že tomu tak je, ale nemůže za to žádná naše „chytrost“, ale pouze fakt, že jen minimální počet uprchlíků chce k nám. Máme štěstí – jejich proud se nám doposud vyhýbal. Máme i jiné štěstí, neboť skrze historické události prakticky neznáme komplex viny. Nebo, jako v případu týrání a odsunu mnohých nevinných a ničím se neprovinivších Němců po konci války, si vinu prostě nepřiznáváme. Pokud ale hoří sousedův dům, je divné křičet přes plot, jaké všechny chyby soused udělal. Je lepší se z jeho chyb poučit – a pak mu snad i jít pomoct hasit⁷. 

Když jsem se před několika dny vracel z lyžování v Rakousku, na české hranici nás zastavil policista, nahlédl do vozu a když viděl, že nepašujeme uprchlíky a ani my sami nevypadáme arabsky, přívětivě nás odmávl. Přiznám se, že jsem v té chvíli měl jakýsi pocit bezpečí a dokonce i vděčnosti. Někdo hlídá můj (současný) domov. A pak jsem se trochu zastyděl, neboť jsem si uvědomil, že i pan přívětivý policista je součást českého odmítání, prakticky kohokoliv přijmout. Dva protichůdné pocity. Který z nich byl dobrý, který špatný? Pokud dám přednost jednomu z nich a zavrhnu ten druhý, naleznu velice rychle kamarády. Najdu „ten svůj“ kmen, který mě bude podporovat v tom, že mám pravdu. Že my ji máme. Ale zároveň začne boj, nejprve ve mě samém a pak i vně. Boj je určitě prospěšný, když vede k vytříbení, k výsledkům, k pokroku. Pokud ale vede k zabití protivníka, rodí se z něho jen další a další boj. To je moje moudrost na sklonku éry válek a jak doufám na pomalém ale jistém začátku éry „indiánských counsilů“.

----------------

Poznámky:
 ¹ K tomu dva kontrérní blogy, které nádherně vyjadřují oba bratry v české diskuzi o uprchlících:
První bratr: houska.blog.idnes.cz/c/490774/slunecni-naivita.html
Druhý bratr: martinprochazka.blog.idnes.cz/c/490681/jsem-ten-hajzl-co-je-pro-uprchliky.html
² Pro ty, kteří nečtou zprávy: Na Silvestra se v Kolíně n. Rýnem a jiných německých městech shromáždily davy mladých opilých mužů, převážně cizinců ze severní Afriky, Sýrie a jiných „utečeneckých“ zemí. Přitom tito muži masivně obtěžovali ženy, osahávali je, došlo ke krádežím a prý i několika znásilnění. Německá média tuto událost dva dny zamlčovala. (Velice zjednodušeně vylíčeno.)    
³ „Konečné řešení“ je nacistický pojem pro vyhlazení židů.
⁴ Vím, že málokdo ze čtenářů má rád Angelu Merkelovou. Nicméně její schopnost dávat dohromady rozkmotřené a nepřátelské frakce nejen v její „domovské“ straně CDU je pověstná. Kromě ní je v německém parlamentu mnoho výtečných žen. (36% poslankyň oproti 22% v ČR). Na druhou stranu se genderová korektnost a vyváženost nesporně projevuje jakýmsi oslabením dravé mužské energie.
⁵ V důsledku výpadku turistů (oproti dřívějším rokům je nyní v Egyptě méně než 20% bývalého počtu turistů) přibývá v Egyptě těch, kteří prostě „nemají co do úst“. Další katastrofa na obzoru?
⁶ Viz mé články a úvahy o přechodu mezi „kmenovou duší“ a „esenciální duší“ například zde: www.youtube.com/watch?v=tNxCo2vOps4 nebo zde: janbily.blogspot.cz/2013/08/tajemstvi-tezkych-rozchodu-kmenova-duse.html
⁷ Tady mi možná opět anti-uprchlická frakce bude navrhovat, abych tedy „pomohl hasit“ tím, že si buď vezmu do svého bytu pár utečenců, nebo (kdybych byl ženou) že mám jet do Německa a nabízet jim své sexuální služby. (Jak to ostatně píše pan J.X.Doležal). To je přesně ten druh primitivismu a zjednodušování, který mi v českých mediích tak vadí.

Imigranti - katastrofa nebo šance?

Toto jsou poznámky k mému diskuznímu příspěvku příští středu, 11.11., kdy jsem pozván na tématický večer s několika hosty, na němž bude řeč o současné imigrantské lavině. Omlouvám se tedy za heslovitsot jednotlivých bodů a za to, že jsem myšlenky, které jsem nastínil, nikterak nerozpracoval. Koho to zajímá, může na večer přijít.
(12. listopad, 18-21h: Večerní diskuze na téma "Imigrace - ohrožení nebo příležitost", Creativ Gate, Jindřišská 5, vstupné dobrovolné.
Info zde: http://akademiesobestacnosti.cz/program/imigrace-ohrozeni-nebo-prilezitost)

******************
▪ Čísla: V tomto roce se očekává, že do Německa a dalších evropských zemí přijde ca. 1,5 - 2 miliony uprchlíků. (Wikipedie). 1,1 milionu v Německu už je (stav konec října). Zdaleka se však nejedná jen o uprchlíky z „kruto-islámských“ zemí zmítaných občanskou válkou (Sýrie, Afganistan, Irák), těch je pouze ca. 1/3! Další třetina přichází z relativně „jistých“ zemí jako jimi jsou Albánie, Macedonie, Kosovo a Srbsko. Poslední třetinu tvoří uprchlíci z Afriky, dále z Ukrajiny, Ruska a podobných zemí. Existují odhady, že do Evropy se chce dostat ještě minimálně 2-3 miliony dalších uprchlíků, kteří již opustili domov.

▪ Příčina: Jakousi souhrnnou příčinu extrémní vlny migrace 2014/15 vidím jednoduše v tom, že lidé v zemích, kde se jim vede špatně (a nyní stále hůř) prostě toho už mají dost. Od jistého stupně ohrožení (válka, hladomor, nedostatek vody, sucho, extrémní chudoba) se prostě lidé vydávají na cestu kvůli záchraně vlastního „holého“ života a NIKDO je nezastaví. Existuje poměrně solidní teorie o klimatických změnách jako příčině válek a hladomorů, jež fungují v pozadí společenského a ekonomického úpadku mnoha zemí, speciálně v pásmu Blízký a Střední východ, severní Afrika, jižní Evropa.

▪ Ještě hlubší příčina: Důvodem tohoto skokového, překotného stěhování národů je propukající nestabilita světa jako celku v důsledku neudržitelnosti růstu a s ním související katastrofální spotřeby zdrojů (fosilní paliva, vzduch (CO2), voda, půda, biodiverzita atd.) Tato nestabilita byla již před desetiletími předpovězena (např. Club of Rome, 1972 „Hranice růstu“), pouze jsme se domnívali, že to bude vypadat jinak – že například nám „zhasnou světla“, nikoliv Syřanům či Albáncům. Námi chtěná a zprvu také vítaná globalizace (Klaus, korporace, proměna CR v montovnu Německa, rozprodej českého majetku do zahraničí, ale i „malý český člověk“, který si chce svobodně jezdit po světě) tak propojila svět do té míry, že „oni tam“ (jak někdo na FB napsal „ve středověku“) velice dobře vědí, co je možno mít „tady“. A logicky to chtějí.
Minulý rok jsem byl v Egyptě. Tam jsem se setkal s extrémní chudobou (důsledek masivního úbytku turistů) a zároveň na všech TV-kanálech běžely reklamy na západní způsob života s ledničkou, zavlažovaným trávníkem a zlatým retrívrem poskakujícím kolem dětí. Netřeba zdůrazňovat, že to byly reklamy velkých nadnárodních korporací (např. Unilever).

▪ Pokud bych chtěl být cynický: Sklízíme nyní, co jsme zaseli.

▪ Současná společenská diskuze v ČR: Je katastrofická. Drtivá většina lidí se dělí na pouze dvě, velice polární a do jisté míry i extrémní skupiny: Na ty, kteří chtějí zavřít hranice (v ČR ca. 80%) a na ty, kteří z humánních důvodů mají k tomuto postupu výhrady (v ČR odhadem 20%, v Německu 40-50%).
Ti první argumentují zánikem národa či ztrátou národní identity, islamizací, vidí za proudem imigrantů různá spiknutí (např. Putinovo Rusko nebo/a USA – obé ve snaze zničit Evropu; světová oligarchie – kvůli levné pracovní síle a konzumentům; Pražská kavárna, sluníčkáři a intelektuálové, jež jsou prý suicidální a kulturně na konci atd.) Mnoho z kritiků humánního postoje vůči imigrantům je pouze ovládáno svými povětšině nereflektovanými strachy a nenávistí*.
Ti druzí se zprvu dostali do extrémní pozice Angely Merkelové v létě ("Německo přijme všechny uprchlíky ze Sýrie"), ze které nyní pomalu vycouvávají (včetně Angie), mnohdy pochybnými argumenty (např. německý svaz podnikatelů vydal zprávu, že Německo potřebuje levnou pracovní sílu. Z jiného, podobného soudku je tvrzení, že Německo nepřežije bez omlazení obyvatelstva.

▪ Málokdy je slyšet: že jsme (tj. my-západní svět) nejprve přímo intervenovali do Iráku a Libye a nepřímo prakticky kamkoliv jinam, z čehož povstal Islámský stát a mnoho dalších nepříjemností. Také se moc nemluví o tom, že nyní Rusové masivně bombardují Syrská města (např. Alepo), odkud utíká zbytek obyvatel, což činí ve snaze podpořit již téměř padlého diktátora Bašára al-Asada. Také se nemluví o tom, že jak USA, tak i Rusko, Čína, ale i Německo, a Česká Republika (a spousta jiných států) pilně vyrábějí a stejně pilně prodávají zbraně kamkoliv do světa, například i do krizových a krizí ohrožených končin.

▪ Souvislosti: Jsou mnohé a nejsou hned tak vidět. Tak třeba jsme si zrovna odhlasovali prolomení těžebních limitů hnědého uhlí, neboť pár horníků nechce ztratit práci a ČEZ potřebuje levné uhlí. Málokoho napadne ale souvislost s klimatickou katastrofou, přičemž v ČR stejně stále ještě panuje Klausův názor, že se žádná klima-změna nekoná. Jenže ve světě se už docela seriózně mluví o tom, že Arabské jaro (tím to vše tak trochu začalo) je důsledek několika let extrémního sucha. A právě nyní hoří zbytky pralesů v Indonésii, neboť jsou
1. vypalovány, aby se daly založit plantáže palmy olejnaté, jejíž olej se nejen zcela zbytečně přidává do všech možných potravin (je levný, neteče atd.), ale ho i tankujeme v podobě tzv. biopaliv (připomínám zde jen řepku, Babiše a spol.), a
2. v celé Indonésii panuje extrémní a nezvyklé sucho (sám jsem se o tom mohl přesvědčit na Bali). Prý je „el Nino“ tento rok neobyčejně silný (a ještě bude!).
Ale zatímco střední Evropa je to poslední, co bude esenciálně ohroženo změnou klimatu, země jako Egypt (82 milionů obyvatel), Súdán (30 milionů), Čad (10 milionů), Etiopie (82 milionů) jsou touto změnou ohroženy již nyní. A to nemluvím o nějaké Indii. Ta opravdová legrace vypukne, až se dají do pohybu tyto zeně!

▪ Řešení: Samozřejmě žádná jednoduchá řešení neexistují. Uveďme některá „pitomá“ řešení:
1. Zavřít hranice ČR (jak???) a vystavět plot z žiletkového drátu opravdu nepomůže, pokud někdo utíká v důsledku ohrožení života. To bychom měli po komunistických plotech a minových polích už vědět. Někomu (Zeman??) se zdá, že by „pomohlo“ odvelet zbytek bojeschopné armády do pohraničí a nechat je střílet na „narušitele výsostného území ČR“. Rád bych ale věděl, kolik z těch současných ca. 20 tisíc vojáků je skutečně schopných bojového nasazení. Ale i kdyby všichni, tak při délce hranice ČR 2200 km připadá jeden voják na 100 metrů, ve dne v noci, furt. Ještě dobře, že k nám fakt asi nikdo nechce.
2. Zavřít vnější hranice EU. Jenže jak? Byli jste na Lesbosu, Chíosu, Sámosu nebo Kósu (všechno řecké ostrovy, které dříve patřily Osmánské říši a přímo se lepí na Turecko)? Já ano, turecké pobřeží je na dosah a Turci samozřejmě chtějí, aby uprchlíci putovali dál. Možná, že by byli ochotnější je nepouštět, kdybychom je vzali (Turky) do EU. To by zrovna nyní bylo ještě pitomější řešení...
3. Zavřít uprchlíky do internačních táborů (opravdu jsem už o tom slyšel, člověku se tmí před očima). To snad opravdu netřeba komentovat.

▪ Bolestné řešení: Uvědomit si a smířit se s tím, že svět v oné podobě komparativně neobyčejného blahobytu, který vděčíme faktu, že už dlouho žijeme na „úvěr přírody“, končí. Dříve jsem na setkáních německé Greenpeace diskutoval o tom, jak krademe naším konzumem a exponenciálním růstem budoucnost dětem. Nyní je mi šedesát a začínám chápat, že onu budoucnost jsme neodcizili našim dětem, ale nám samým. Ne, světla ještě nezhasnou. Ale budeme se muset o ně dělit. Nebo to odmítneme a nastane válka, válka o ten zbytek blahobytu, který nám zůstává na sklonku epochy materiálního růstu. Tedy přesně řečeno: Poté, co jsme si úspěšně pod sebou podřízli větev, na které sedíme.

▪ Opravdu nutné řešení: Dát hlavy dohromady a vymyslet, jak pokud možno bez větších ztrát a katastrof přejdeme z oné etapy materiálního růstu, expanze a predátorství vůči matce přírodě do etapy růstu štěstí. Z HDP do JDŠ (jemné domácí štěstí). Bhútán na tom už maká. Pokud drasticky omezíme náš konzum, pokud se uskrovníme a zařadíme konzumní zpátečku, nakazíme tím možná ty davy, které k nám dneska proudí, neboť chtějí také pračku, ledničku, televizi, auto... Pokud jim nejen řekneme, ale i ukážeme, že nás to opravdu neudělalo šťastnějšími, ale že to, proč je hezké žít, je láska, přátelství, Éros, moudrost, spiritualita, tak možná že obrátí a vrhnou se třeba do Ruska. Nebo na Saudskou Arábii. Případně se u nás nakazí a vrátí se s tímto poselstvím zpátky. Země by mohla být krásná. A jednou zase určitě bude.

Hezké dny vám přeje
Jan

-------------
*K tomuto tématu viz Slavoj Žižek a Václav Bělohradský o tzv. tekutém hněvu. Ten je produkován extrémní ekonomickou nerovností naší (a nejen naší) společnosti a "přelévá se" tu na cikány, tu na uprchlíky a jiné skupiny, ale málokdy postihuje pravou příčinu nerovnosti.

Päng! Whaam! Třísk! Aneb: Transformace 2.0

Přiznávám, že jsme se v minulých třech měsících nechal poněkud strhnout jednou tváří skutečnosti. Ta je, jak víme, mnohačetná a pokud nás proud emocí uchvátí příliš, což se mimochodem děje častěji, než bychom si my rádoby-osvícení s přiznávali, pak po hlavě spadneme do jejího výkladu a pořežeme se o střepiny její jiné tváře.

Konkrétně řečeno jsem poněkud více než by bylo vhodné obdivoval schopnost Německa, nebát se (oni také nekradou, ale o tom jinde), a pozvat do své stabilní ekonomiky a téměř-stabilní společnosti stovky tisíc uprchlíků. Byly mi sympatické zástupy obyčejných Němců, kteří vítaly potleskem první desetitisíce válečných utečenců ze Sýrie a odjinud na nádražích, fandil jsem médiím, jež vsadily na zobrazování humanity a nebály se odsoudit nácky, xenofoby a v posledních dnech také Česko, Maďarsko a Polsko za odmítání pomoci lidem ve zjevné nouzi. Jak už jsem ale napsal, problém leží v těch mnoha facetách reality, jež nám nabízí tu jednu, podruhé jinou podobu. Situace, ve které Němci víc než naivně prohlásili: „Přijmeme všechny utíkající Syřany“ se nemohla nevymknout kontrole. Již pár dní po tomto vzedmutí starou vinou živené lidskosti zavírá Německo své hranice. Což, jak samozřejmě tušíme, nevyřeší vůbec nic.

Už mnoho let píšu čas od času články s tématikou transformace. V nich opakovaně tvrdím, že proměna se neděje jen tak, na nějakém esoterním dýchánku, kde přijmeme to pozitivní a odvrhneme to negativní. Z konstelací víme, že sama myšlenka rozdělení na dobro a zlo vede k nekončícímu boji, zklamání a nutné prohře toho, co jsme prohlásili za jediné správné – jednoduše protože zlo vždy patří „do party“, tedy k nim, k nám, ke mně samému. Tma a světlo jsou relativní veličiny, nezávislé na našem bažení po prvním a zavrhování druhého. Transformace je vždy provázena chaosem a bolestí, pouze na jejím začátku netušíme, odkud tento chaos přijde.

A tak jsem ještě před několika lety pozoroval do výše šplhající se ceny ropy a počítal s energetickým kolapsem společnosti. Ropa spadla na 45 dolarů za barel a zdá se, že ten první chaos, jenž dosud víceméně stabilní Evropu masivně zasáhne, bude spíš strukturního než energetického charakteru. Konflikty, které jsme – a zde si jsem zcela jistý – sami vyvolali exportem „našich západních hodnot“ a importem „jejich“ práce, ropy, nerostného i jiného bohatství, mají za následek rozvrácení dezorientovaných společností, ze kterých pak k nám (kam také jinam?) míří taková vlna uprchlíků, kterou naše společnost prostě nemůže integrovat. Zároveň – a to je naše past – nemůžeme uprchlíky odmítnout, aniž bychom se vzdali právě těch hodnot, na nichž je naše společnost vybudovaná. Dalo by se tedy říci, že současná situace pouze dokazuje zákon karmy – následky našich vlastních činů nás potkávají rychleji, než bychom chtěli.

V mnoha článcích, které jsem v minulých několika měsících četl, zkoumají moudří i méně moudří autoři příčiny současné nestability. A nacházejí je v mnoha dílčích aspektech: Ve vývozu zbraní, za mocenskými zájmy USA, Ruska, EU, Izraele nebo třeba i Číny, v agresivitě Islámu, v dekadenci a úpadku „starého světa“ či krizi kapitalismu. I zde je realita mnohačetná, multi-kauzální. Jedno vysvětlení současného vzrůstajícího chaosu mi ale chybí. A divím se, že ještě žádný autor na tento aspekt nekontrolovatelnosti a přílivu nového do našeho ach tak uspořádaného starého světa nepoukázal. Tato příčina se jmenuje „Grummet“. Ale čtenář patrně neví, o čem je řeč...

Grummet je podle bavorských Iluminátů* posledním stádiem cyklického vývoje každé společnosti, jenž ji navrací zpět do chaosu, z něhož povstala, a do kterého se nutně musí navrátit, než se může posunout do dalšího cyklu. První tři stádia tohoto cyklu vycházejí z hegelovské teze, antitéze a syntézy.

Ta první je nazývána Verwirrung, tedy Zmatení, prvotní pra-polívka, ve které plavou kvarky, atomy a molekuly zrovna tak jako jednotlivci, rody či kmeny... Svět ani společnost se ještě neustanovily.

Následuje Zwietracht, čili Rozkol, který se objevuje ruku v ruce s etablováním vládnoucí skupiny nebo třídy ve formující se společnosti. Tato skupina se stará o nastolení řádu, čímž proti sobě popudí ty, kteří nevládnou, neboť tito poznají, že řád vždy zvýhodňuje ty, kteří ho definují.

Boj vládnoucích s ovládanými má za následek objevení se třetí fáze vývoje, zvané Unordnung – Zmatek. Ten je důsledek pokusů o obnovení rovnováhy, pokusu o opravení přirozené (a přírodní) nerovnováhy skrze nepřirozené (a přírodě cizí) elementy a procesy. Příkladem zde budiž klasická medicína, dávky v nezaměstnanosti, dotace EU a podobné „vyrovnávací“ pokusy.


Čtvrtá fáze, Beamtenherrschaft (Byrokracie) představuje jakési prázdné čekání na změnu poté, co pokus o vyrovnání nevyrovnatelného ztroskotal. Je to klid před bouří, impotenci před smrtí, ona chvíle před objevením se šestnácté karty velké arkány tarotu – Věže.** Tato fáze je charakterizována naprostým nedostatkem vizí, nápadů a fantazie, není v ní chuť na nové, na dobrodružství, postrádá odvahu riskovat. Korupce bují a nikdo nepřechází ulici na červenou. V této fázi se celý západní svět a jmenovitě Evropská Unie nachází už delší dobu.

Poslední fáze nese nepřeložitelné jméno „Grummet“. Toto staroněmecké slovo původně označovalo druhou senoseč, otavu. V souvislosti s naším tématem bychom mohli použít anglického termínu „Final cut“, finální řez nebo zásek. Byrokracie se udusí ve svých papírech a proud chaotického, neuspořádaného života si prorazí cestu skrze všechny hranice, překážky a předpisy. Milionové davy překonají mořské úžiny na tisíci malých člunech, přelezou přes narychlo postavené žiletkové ploty, projdou neuhlídatelnými hranicemi a převalí se přes bavorské policisty, kteří jim zcela v souladu s politickou korektností chtějí pomoci s vyplněním žádosti o azyl. Tyto davy nečekají, až se panáček na přechodu pro chodce změní z červeného na zelený. Nemají papíry v pořádku. Nechovají se v souladu s bezpečnostními předpisy. Nejsou proočkovaáni. A neohlížejí se na politickou, náboženskou nebo sociální korektnost. A tím, drazí moji spoluobčané, mají nás, onu západní, byrokratickou a až na zanedbatelné výjimky spořádanou společnost, zcela v hrsti. Jen jsme netušili, že Grummet přijde tak brzo. Nebo snad ano?

Hezké dny chaosu vám přeje
Jan
--------
*Více Robert Shea a Robert Anton Wilson: Iluminatus 1-3, Maťa 2000.
** Tedy vlastně je tarotová karta pro Byrokracii „Ďábel“, což je krásně vidět na tom, jak sjou ti dva lidé připoutáni řetězem.

Utečenci v nás

Cokoliv se nám děje, je naše projekce toho, co nechceme na nás samých vidět, projekce směrem do okolního světa. Na nás dorážející problémy, nemoci či násilí pak chápeme jako externí, námi nezaviněné, a povětšinou s nimi velice zuřivě bojujeme. Netřeba dodávat, že boj s vlastním stínem je zoufale beznadějný. Pokud toto pochopíme, můžeme se dostat k celostnímu chápání světa, vyrazit cestou vhledu do nevyhnutelné provázanosti toho „dobrého“ s tím, co odsuzujeme a čemu se bráníme. Je to cesta k míru v sobě i vyrovnanosti s okolím.

To, co platí pro jednotlivé lidi, platí samozřejmě také pro celé národy. Před mnoha lety, když jsem se po své re-emigraci do Česka poprvé setkal se zdejší zakořeněnou nenávistí k Romům, jsem napsal – tenkrát ještě pro svůj iDnes blog – článek, ve kterém jsem vyslovil domněnku, že hluboko za odporem Čechů vůči „Cikánům“ je schován náš vlastní pohanský a s přírodou bytostně spjatý díl českého genomu. Koneckonců keltské geny jsou zde, hned po Irsku a Bretani, nejvíce rozšířené. To, co sami potlačujeme, co jsem v civilizačním procesu odvrhli, naši vlastní stínovou stránku pak nejvíce nenávidíme v těch, kteří nám to předvádějí před očima. Pokud bych chtěl být obzvláště jedovatý, tak bych dodal, že nejen že jsou Romové spirituálnější, více spjati s předky, přírodou* a krajinou, ale že se v rozšířeném přesvědčení Čechů o „kradoucích Romech“ odráží náš vlastní, velice uvolněný vztah k cizímu majetku.

Současná anti-uprchlická hysterie (jinak se totiž pozdvižení téměř všech v této malé, proudy uprchlíků opravdu vynechané zemičce nedá nazvat) mě přivádí na obdobnou myšlenku. Totiž, pokud by náš strach z uprchlíků měl cosi skrytého, co je nikoliv v „nich“, ale co se skrývá v nás samých, tak o co se jedná přesně?

Ještě před několika lety jsem si nutné změny, jimiž musí naše od přírody a tedy od naší vlastní pra-podstaty odtržená kultura projít, představoval jako zhroucení některých vnitřních struktur naší civilizace. Všeobecně jsem se přikláněl k názoru, že vývoj se bude ubírat zdražováním důležitých komodit (ropa, energie, zemědělské produkty atd.), na což bude následovat pozvolné chudnutí velké části obyvatelstva, nemožnost (zadlužených) států udržovat pořádek a pro funkci států nezbytné struktury, a stahování se těch, kteří pochopili směr vývoje, do více-méně autarkních komunit.

Dnes si ovšem myslím, že jsem ve svých endo-katastrofických scénářích hrubě podcenil schopnost naší západní kultury, zajišťovat pro sebe (a na úkor jiných kultur) materiální výhody nezbytné k udržení statu quo – stávajícího stavu. Je už jasné, že do anarchie hroutící se státy arabského světa, ale i jiné, mimo-atlantské země, například státy Afriky nebo latinské Ameriky, se nehroutí jaksi směrem k západní demokracii. Svět se nestává homogennějším, demokratičtějším. Je tomu přímo naopak – tyto země se hroutí kvůli tomu, že se jejich silné náboženství** dostává do konfliktu s naočkovanou konzumní „vírou“, kterou do těchto zemí vyvezl právě západ, a kterou zcela mylně nazývá demokratizací. Řeknu-li to jednodušeji – nehroutí se „k nám“, ale „od nás pryč“. O přímém profitu západu z těchto zemí (ropa, levná pracovní síla a odbytiště pro vývoz zbraní), který samozřejmě tamější chaos jen zvětšuje, ani nemluvě.

Výsledkem je to, co právě prožíváme – stále narůstající tsunami uprchlíků, kteří klepou na brány našeho světa a dožadují se vstupu. Mimochodem zcela právem – je to koneckonců právě naše post-koloniální kultura, která je vybudovaná na jejich zdrojích, byť přiznávám, že z větší části za pomoci „našich“ vynálezů. A jsou to naše individuální svobody, jichž se zbytek světa začíná radikálně dovolávat.

Všichni tušíme, že se této vlně nelze ubránit. Naivní a populistická hesla o uzavření hranic, o armádě, patrolující ve hvozdech Šumavy či skandální výroky typu „nikdo vás nezval, jděte domů“ mají na ty, kterým jde o přežití, podobný účinek, jako socialistické plky o družbě se SS na věčné časy na nás, tehdy.

Boj s utečencem je tedy předem prohraný, ledaže bychom chtěli základ naší kultury, tedy humanismus, vyhodit na smetiště dějin. Ale pokud se podíváme na moji vstupní domněnku, totiž že vše „vnější“ je výsledkem vnitřních procesů a projekcí – čeho přesně se bojíme?

Pokud si dovolím být poněkud „nehorázně esoterický“ (a z titulu lektora vědecky neuznávané metody osobního rozvoje si to prostě dovoluji rád), budu tvrdit, že ony „hordy“ uprchlíků představují ten díl nás, který prchá z neřešitelného dilema západního světa. Ono dilema se nazývá (slovy systemických konstelací): Opuštění (nebo také zatracení) rodičů. Jsme jako puberťáci, kteří utíkají z domova. Mimochodem zrovna jako nynější masy utečenců, kteří ve vratkých skořápkách připlouvají na břehy Evropy, doufajíc v zcela nový a úžasný život.

Naši rodiče však nejsou ani Aristoteles, Kristus či Descartes, nejsou to Marie Curie, Karel IV nebo TGM. Je to Velká matka Země, příroda, a na druhém pólu rodičovství ona cítěná spiritualita, která vás přepadne, když se podíváte na nebe plné hvězd. Což už prakticky není možné, pokud si nevyjedete do východoslovenských Karpat nebo na jižní Krétu.

Před mnoha lety, když jsem žil ještě v Německu, jsem spolu s mnoha jinými, podobnými lidmi hledal tyto dva rodiče v dalekých zemích, v Indii, Thajsku, na Sahaře či u pyramid mexického Yucatánu. A ještě stále, i v mých šedesáti, jezdím minimálně jednou za rok na Krétu, kde chodím po horách, plavu v moři a jsem téměř stoprocentně odříznutý od konzumu, reklamy, elektroniky.

Mohu si to, na rozdíl od „vnějších“ utečenců, dovolit. Ale hluboko v mé duši se nachází dobře ukrytá panika, kterou bych mohl nazvat pocitem puberťáka, který sice odešel od svých rodičů, ale nenašel – zcela logicky – žádný dostatečně pevný, nový domov. Nemůže nalézt, neboť to nejde. Po vybudování spousty náhradních domečků se nakonec každý putující musí vrátit tam, odkud odešel, a to i kdyby ho to mělo stát život.

Současní utečenci nám tak přesně zrcadlí naše vlastní dilema. Ztrátu původu, ztrátu toho, kde jsme skutečně doma, kde nemusíme usilovat o růst růstu, o peníze, kariéru, auto nebo ajfouna, kde lze relaxovat, rýpat se v zahrádce, pozorovat klíčící semínka a být sám zakořeněn. Je to ta složka v nás, která ví přesně, co staří Hopi-indiáni mysleli svým proroctvím o šílenosti bílého muže.*** Je to díl naší psýché, která ví, že to, co nás může zachránit, není útěk, ale jeho opak – radikální obrat, návrat. Samozřejmě právě tohoto dílu v nás se bojíme. Neboť ohrožuje naši milou představu o penzi, pivečku a tlačence. A tak se strachy hroutíme, když se v „nich“ setkáváme s něčím, co sami v sobě nechceme spatřit: Ahasvera, „věčného Žida“, který kvůli svému prohřešení se vůči Bohu musí až do konce věků bloudit světem, bez kořenů, bez domova. To nesneseme. Vždyť my jsme tenkrát, vedeni soudruhem Praotcem, našli konečně domov. Ale... na jak dlouho?

Hezké léto přeje
Jan

-------------
*Být spjat s přírodou zdaleka neznamená begónie za okny a čtvrté nejlepší zoo na světě.
**Náboženství nejen že je opium lidstva, ale také to, co nakonec všem neprivilegovaným a znevýhodněným zůstane. A čím hůře, tím lépe se mu daří.
***Proroctví indiánů kmene Hopi: „Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, přijdete na to, že se peníze nedají jíst.“

Přehřátá doba

Jasně, že je mi horko. Ačkoliv jsem „pitta“-typ, jak mi má jogovědná partnerka prozradila: Můj žaludek prý snese opravdu hodně, srdce mám silné a kůži hebkou, ale vyznačuji se tendencí být bezdůvodně podrážděn. Pitta je slovo ze Sanskritu, které znamená „oheň“. A toho máme zrovna opravdu hodně.

Kromě občasných výbuchů nevole – kdo by také zůstával klidný v tomhle státě – mě ale pravidelně přepadají i návaly údivu. Například vždy, když přijedu ze své rozpálené a na troud vyschlé zahrady a otočím vodovodním kohoutkem a teče studená, pitná (pittná?) voda. Poslední tři týdny si uvědomuji, jaký je to luxus. A že velice rychle, dříve než se nadějeme, můžeme o takové milodary přijít.

Celý život mě fascinují mraky, zajímá mě počasí, které, zrovna tak jako noční hluboké nebe, poseté miliony hvězd, mi připomíná moji maličkost a úžasnost toho, co neovlivníme, co nemáme pod kontrolou. A tak sleduji docela pravidelně meteo-radary. A hle: Jako naschvál se jakýkoliv déšť už týdny vyhýbá české kotlince. Že bychom na sebe přivolali nějaký ten trest boží? Koneckonců jsem národ bezvěrců...

Ale žerty stranou. Současné sucho, zrovna tak jako záplavy, ničivé vichry, zemětřesení a podobné žerty přírody jako kdyby nám chtěly připomenout, že nejen že neporoučíme větru dešti, ale že při vší sofistikovanosti naší civilizace jsme stále (a stále budeme) závislí na tom, co vlastně chceme chránit, samozřejmě až poté, co jsme to využili – na přírodě. Jsme jako děti, kteří chtějí pomáhat, vlastně i kontrolovat rodiče a neuvědomují si, že dokonce i čistě matematicky viděno, jsou menší. Kdyby totiž nebylo rodičů, nebude ani dětí. Ale kdyby nebylo dětí, rodiče by stále byli. I když by se tak nenazývali.

Ne, opravdu nejsme rádi závislí, neboť to znamená, že to, na čem jsme závislí, nemůžeme kontrolovat. A to nám dává pocit nejistoty; otřásá to totiž naším krásným domečkem se zahrádkou, splachovacím záchodem a venkovním bazénem, ve kterém se tak rádi šploucháme. A dlouho poté, co se ve zdánlivě pevných zdech domu začínají objevovat trhliny, co začíná padat omítka a nedovírají dveře, se stále ještě usmíváme a chceme věřit tomu, že jsou to všechno naprosto malé malichernosti. Jenže nejsou. Domeček jsme postavili na písku a pukliny se zvětšují.

Když chodím po firmách nebo vedu semináře, zjišťuji, že ti z nás, kteří mají odvahu cítit, kteří nezazdívají svoji intuici za zdmi televizní zábavy, bezhlavého konzumu či honby za povrchním požitkem, toto všechno vědí. A i když si to přímo nepřiznáváme, neboť nemáme odpověď na vynořivší se otázku „Co s tím?“, je náš hluboký životní pocit ovlivněn poznáním, že domeček už tak, jak byl vystaven, nelze zachránit. Tolik sádry na zalepení rozevírajících se prasklin prostě nemáme. Tak „co s tím?“ Přestěhovat se? Zbourat dům, vyhodit ho jedním rázem do povětří a vzít s sebou jen stan a spacák? Nebo nedělat nic a čekat, zdali se objeví někdo, kdo učiní zázrak?

Samozřejmě – ani já nevím. Jsem jen svědek, kronikář, který na podzim píše o velikém suchu, které sežehlo zem. O přehřáté době těch, kteří se domnívali, že vyzráli nad bohy. Řekové to nazývali „hybris“ a věděli, že se tato nikdy neobejde bez trestu. Ten se v tragediích jmenuje „karharsis“.

Naší katarzí by mohlo být poznání, že stačí opravdu jen málo, abychom byli šťastni. Třeba tekoucí voda z kohoutku, a ani jí nemusí být mnoho. V Řecku, když jsem do této mé druhé vlasti začal jezdit, bylo jen málo vody. Už odjakživa; teprve nedávno, pod tlakem stoupajícího množství turistů, se okolo letovisek navrtalo tolik pramenů, že okolní krajina usýchá. Tenkrát byla zem trošku zelenější, zato z kohoutku to teklo jen čúrkem. A tak jsem se naučil šetřit a vycházet s málem.

Zní to fakt banálně, ale myslím si, že jediná cesta, která nám zbývá, je právě toto: Naučit se, vycházet s málem. Dělit se. Se sousedy a přáteli, s cizími lidmi, možná dokonce i s utečenci, bezdomovci, s jinověrci. S „nepřítelem“. A především s přírodou, se zvířaty a s rostlinami, bez kterých bychom nebyli. Jistě – nejsem Ježíš a kromě toho se vyznačuji občasnou podrážděností až nesnášenlivostí. Takže to asi budu mít obzvlášť těžké. Ale – máme jinou volbu?

Krásné léto a trochu toho deště vám přeje
Jan.

Sluníčkáři vs. Armagedonovci

Sedím na zahradě a pozoruji přírodu. Tedy takovou tu poněkud ochočenou – staré ovocné stromy, sousedovy ovce, zpívající ptáky (ti jsou divocí) a kohouta, který od rána do teď (půl druhé odpoledne) vykřikuje, že je nejvyšší čas se probudit. Ráno zapršelo, takže po dlouhém suchu se trávník zase trošku zazelenal a vše vypadá mírumilovně a celkem v pořádku.

Sedím na zahradě a čtu přes připojený mobil různé poplašné zvěsti (mám-li jim vůbec věřit), které ovšem dobře zapadají do mého dojmu, že se nějaké důležité vývojové stádium světa chýlí ke konci a nastává čas poměrně radikálních změn. Globální, na dluhu postavená finanční systém přestává fungovat, příjmová i majetková nerovnost ve světě vzrůstá, živočišné i rostlinné druhy šmahem vymírají, klima se drasticky mění.

Všimněte si prosím dvou zcela odlišných dojmů z předchozích odstavců. Ačkoliv v mé paměti louky mého mládí vypadaly jinak – byly podstatně pestřejší divokými kvítky a nad nimi létalo podstatně víc motýlů – nic mému senzorickému aparátu neříká o ohrožení. Přesto většina informací, pokud se nespoléhám jen na Blesk a Vlastu, se v mé hlavě skládá do obrazu světa, jenž jsem mnohokrát ve svých článcích a knihách popsal – světa, který opouští své dosavadní jistoty a vydává se, tak jako okřídlení mravenci v mém předchozím blogu, na zcela neznámou, novou, možná i smrtelnou cestu. Co je „pravdivější“ – pocit klidu a bezpečí na mé zahradě, nebo pocit neklidu a ohrožení (tj. hrozících změn) v našich hlavách?

Protože dělám sám sobě rád kritika, namítl bych na tomto místě hned několik věcí:
1. Svět se na zcela neznámou cestu vydává každým okamžikem (tak jako létající mravenci), jen naše zvyková mysl by se, pokud by si to připustila, podělala strachy. A tak si vytváříme kontinuálně iluzi kontinuity a předvídatelnosti. Jinak řečeno: Jakákoliv jistota je vždy iluzí.
2. Neexistuje „nepravdivá“ verze vnímání a to ani tehdy ne, vnímáme-li současně dva protichůdné pocity – například jistotu a ohrožení. Cokoliv cítíme, to je nutno vzít jako opravdovost, jako existující pocit, o němž nelze diskutovat (to je taková základní poučka; když vám například vaše partnerka říká, že se cítí nemilovaná, tak nemá moc smyslu ji tvrdit „já tě ale miluji!“). Jinak řečeno: I protichůdné pocity smějí být, důležité je moje finální rozhodnutí, tedy co pak udělám.
3. I vnímání lze vůlí změnit. Věčná diskuze mezi objektivisty a subjektivisty se zabývá tím, zdali změnou naší percepce měníme objektivní realitu (kvantová fyzika už dochází k tomuto závěru) nebo pouze naši náladu. Jinak řečeno: Kdybych se koncentroval na svoji zahrádku, ohrožení by (aspoň dle esoterických subjektivistů) zmizelo. Toliko mé vlastní námitky.

Jenže, ty „dvě duše v mé hrudi“ abych to řekl s Faustem, působí hlouběji, než bych si to chtěl přiznat. Z konstelací je dobře znám tak zvaný rozvodový problém dětí, který se dá docela dobře zobecnit, jde-li o dvě neslučitelné, ale zároveň existující entity/jevy/osoby. Pokud se rodiče rozcházejí, tak dítko, které je produktem obou, většinu času zůstává u jednoho z nich. Jelikož se rozcházející partneři téměř vždy rozcházejí i skrze své názory a vnímání světa, přijme dítko na vědomé úrovni to, co hlásá ten, u kterého zůstává. Ale na podvědomé úrovni bude realizovat svět toho druhého. To děláme my všichni, abychom dostáli zákonu o vyvážení, o právu na existenci čehokoliv, co je vytěsněné. Bůh je totiž vždy VŠECHNO, světlo i stín, černá i bílá (i všechny barva mezi tím), to dobré i to špatné.

Pokud si toto uvědomím, dojdu k závěru, že když sedím na zahradě a užívám si míru, stačí připustit v mém podvědomí číhající myšlenku na nejistotu, zvrat, konec... Konstelačně ji postavit vedle sebe a říci ji, že zde může být. Vzít ji jako parťáka, bráchu, svůj stín, kterému nejen že nemohu utéci, ale už to ani nechci. A naopak – zabývám-li se obrazem o konci spořádaného světa, jsem-li zneklidněn vizemi zkázy a přemýšlím-li horečně o možných či nemožných řešeních, mohu vedle sebe postavit svou zahradu. Obé má zajímavý efekt –totiž v tom, že přestanu lpět na svém výkladu světa. Tím opadne mé vnitřní napětí, které bylo vyvoláváno příklonem k jedné z obou variant – ať už to byl mír na zahradě nebo ohrožení světa – a já si všimnu toho, jak moc toto napětí spotřebovávalo moji energii.

Takže takové radikální shrnutí: Esoterikům a sluníčkářům se moc nedaří, neboť potlačují stín – v jejich případě realitu nadcházejících drastických změn. Armagedonovcům, tedy těm, kteří se zabývají všemi možnými negativními jevy, kteří poukazují na scestný vývoj a horlí pro nápravu, se nedaří také, neboť potlačují zase ten jejich stín – to, že Slunce svítí, stromy se zelenají, tráva roste sama od sebe a lidi jsou v podstatě dobří.

No a na závěr ještě takový malý koan. Když žiju A a vytěsňuji B, uzdravím se přijetím B. Když žiji B a vytěsňuji A, tkví cesta k celistvosti v přijetí A. Co ale mi chybí, když (po napsání tohoto článku) jsem přijal jak A, tak i B?

Hezké prázdniny přeje
Jan.

Samečci, mizící v modrých výškách

Dneska bude krásný den, protože se rojí mravenci. Sedím na zahradě a dívám se, jak na jednom z třinácti špalků, které jsou rozmístěny jako sedačky kolem mého rituálního ohniště, je živo. Mravenci pobíhají sem a tam a z hloubi dřeva vylézají okřídlení samečci ? samičky? (nevím, musím vygůglit) a šmátrají poněkud nejistě kolem sebe. Někteří na chvíli zase zalezou, jako by se potřebovali v temnotě a hloubce opět najít, získat odvahu. A někteří již zkouší kratičký let. Jeden přistane po třech centimetrech na zádech na povrchu špalku. Další spadne do trávy (musí to být, jako spadnout z doverského útesu) a trvá mu to hodnou chvíli, než opět vyleze na domovskou rovinu ztmavlého dřeva. Ale po jisté době se každý z nich vznese do vzduchu a letí do výšky, kde se mi ztrácejí z dohledu.

Najednou jako kdyby se něco ve mně propojilo s těmito miniaturními letci. Cítím jejich ohromující odvahu, vnímám ten úžasný krok do naprostého neznáma jejich prvního a posledního letu. Zjevně je povel „rychle mávat křídly“ v jejich nemnoho neuronech spojen s podmínkou „když nemám půdu pod nohama“, neboť ti, kteří teprve dělají krátké letové skoky okamžitě přestanou, když dopadnou na plochu špalku. Zprvu to vypadá, jako by neměli žádnou výdrž a jejich křehká křidélka byla schopna se pohybovat jen krátce. Proto, když se konečně vznesou, mě překvapí, jak setrvale letí, než zmizí v průzračně modrém vzduchu. A část mého já letí s nimi, vidí zelenou plochu trávníků a obrovité stromy, jimž se vyhýbáme a které pomalu necháváme za sebou. Úchvatný pocit, který se nedá popsat. A tak mě napadá to staré japonské tanka od Kitahary Hakushû, které se jmenuje „Vyšší radost“:

„Na stěžni plachta
jakoby se třásla strachem
vyráží moje loď na moře.
Ach. To bude krásná cesta.
Podívej tamhle – to jasné nebe!“

Toto je esence mužství (tak asi to přeci jen budou samečci:-). A vlastně o tomto byl celý můj rozhovor v Lidovkách (viz předchozí článek na tomto blogu), i když jsme se bavili o všem možném, o spolumatkách, nebo zdali muži mají či nemají nosit malé děti na prsou. Nejsem si zcela jistý, jestli jsme byl reakcí na článek překvapen: Čekal jsem horší, vzhledem k tomu, že článek vyšel v „masovém“ médiu. Nicméně to překvapivé pro mě byla téměř stoprocentně pozitivní reakce od žen (a bylo jich mnoho) a téměř nulová reakce od mužů, byť s čestnými výjimkami – na půl kladnými, na půl zápornými.

„Kladní“ muži se většinou omezili na „výborný rozhovor“, tečka, hotovo. Asi také proč se dopodrobna šířit o něčem, s čím souzním. Jsem rád, že několik mých přátel, které v mé ať už skutečné nebo smyšlené namyšlenosti považuji za „nové muže“, to, co bylo řečeno (a v článku zkráceno na minimum), pochopili. Protože ale reagovalo jen nemnoho mužů, dostalo se mi pouze tří hustě záporných reakcí. Všechny tři spojuje jistá mně nepochopitelná „vážná racionalita“ argumentace – například mi vytýkají, že když mluvím o „mužích“, neuvádím, z jakých průzkumů vycházím. Ale také, že rozděluji svět zbytečně na mužský a ženský princip. Nebo, že otcové (oni) jsou hrdí na to, že se starají o své malé děti a že je za to nemám kritizovat (což jsem samozřejmě nedělal).

Nuž teda – v předposledním odstavci se pokusím propojit ony dvě myšlenky tohoto nepříliš povedeného příspěvku (moc jich tedy nebylo:-); totiž racionalitu mužů a létající mravence, do jakéhosi závěru: Racionalita je v době, kdy nevíme, kam nás vítr zanese, na prd. A argumentace se vyplatí pouze tehdy, je-li současně a vědomě hravá. Veškeré „teze“ mého výše zmíněného rozhovoru, pokud by někdo chtěl, na požádání odvolám. Neboť cokoliv kdykoliv píšu, dělám to s vědomím, že tím lze ukázat jednu malinkou facetu nekonečného světa, jednu z nekonečné mnohačetnosti pravd, že jde o jednoho, ve své odvaze a úžasnosti sice velkolepého mravenčího samečka, který ale, na rozdíl od nás, ví, že je hračkou větru a snadnou kořistí ptáků, číhajících ve vzduchu a pavouků či všelijaké havěti, která se těší na jeho přistání na zemi.

Pozoruji-li mravence, vznášející se do jasu nebe, vnímám zcela zároveň jejich jedinečný a heroický život a jsem jím dojat, zároveň však cítím jejich naprostou pomíjivost. A ačkoliv jsme ve srovnání s mravenci podstatně vyspělejší, neboť píšeme (a kritizujeme) blogy, stavíme jaderné elektrárny, chodíme na koncerty, stáváme se otci či řítíme se světem v nablýskaných audinách, ve skutečnosti jsme malí, na malou chvilku okřídlení samečci, kteří brzy zmizí v nekonečném modru. Skoro jsem se chtěl přepsat: v nekonečném moudru. Ale každému to jeho.

Hezké léto přeje
Jan.

Co si chlapi už přiznávají?

Následující rozhovor vyšel před čtrnácti dny v příloze Lidových Novin „Pátek“ pod titulkem Co si chlapi nepřiznají? Přináším jeho rozšířenou a mnou komentovanou verzi.

S redaktorkou LN Martinou Kopeckou jsem se sešel v kavárně Kaaba v Mánesově ulici cirka tři týdny před jeho publikováním a hned od počátku mi byla sympatická. Bavili jsme se víc než dvě hodiny o všem možném (s akcentem na moji práci v mužských skupinách) a nakonec jsem se ještě optal, jaký rozsah že bude rozhovor asi mít.
„Tak dvacet tisíc znaků, na osm stránek“, odpověděla a já teprve v tomto okamžiku pochopil, že se jedná o opravdový průnik mých zcela jistě ne mainstreamových pohledů na svět do média, o kterém bych asi nečekal, že vůbec otiskne slovo „konstelace“: Jenže, svět se mění a co by těžko bylo možné včera, je dneska samozřejmostí. A to jsem opravdu vůbec netušil, že až si 26. června půjdu koupit Lidovky, najdu se na titulní straně! Můj pocit, když jsem se do trafiky vrátil z ulice a poprosil o „ehm, můžete mi prodat ještě pět dalších?“ byl opravdu zvláštní (paní trafikantka si samozřejmě nevšimla, že jsem to JÁ, díky bohu :-).

Nicméně, ačkoliv jsou mé odpovědi částečně hodně zkrácené, byl jsem překvapen, jak dobře vystihla paní Kopecká to, o čem jsme se bavili. Takže mých komentářů k rozhovoru není mnoho. Díky bohu a Babišovým novinám, které jsou mi, na rozdíl od jejich majitele, velmi sympatické :-).

PS.: Rozhovor přináším v mé poslední, ještě needitorované verzi, takže tu a tam najdete nějakou tu stylistickou či dokonce pravopisnou chybku. Můj komentář k odpovědím je kurzívou.

Úvod (M. Kopecká):
Sociologové tvrdí, že muži ztratili svou sociální roli a zažívají největší krizi. Naproti tomu stojí tací, kteří mají často pocit, že se nic neděje, že mají situaci pevně pod kontrolou a vlastně netuší, o čem to všichni mluví. Trochu to připomíná pána, jemuž se v autě rozbila navigace, on do ní zuřivě mlátí, ale než by se někoho zeptal na cestu, ujede zbytečně desítky kilometrů. Právě až kvůli bolesti si podle poradce a lektora Jana Bílého muži připustí, že se ve svém životě ztratili a že se sebou musí něco udělat.

Přiznám se, že mi začíná být mužů skoro líto.
To je milé, ale nám chlapům to moc nepomůže. Když se kritické, možná někdy nespokojené ženy dívají na muže, mají dva hlavní postoje: Za prvé je začnou po svých zkušenostech přehlížet, možná dokonce jimi pohrdat. Začnou jim předhazovat, že na sobě nepracují, že se „nesnaží“. Některé se dokonce ptají: A proč ty muže vlastně máme? Dnešní žena je totiž schopná řídit letadlo, vést firmu, někdy dokonce lépe než muž, na což začíná Západ přicházet. Tyhle ženy říkají: S chlapama to je hezké, když tady jsou a když vydrží být, ale většinou tu nějak nejsou a nevydrží. A druhá pozice je, že ženy muže litují a říkají si: Chudáci, ty to mají fakticky těžké, a jak já bych jim mohla pomoci. Jenže oba postoje nejsou produktivní. Máte děti?

Ano.
A máte syna?

Mám.
Tak určitě víte, že když jsou kluci mezi čtyřmi a sedmi lety, potřebují tátu nebo jiného muže, který je uvede do toho velkého, mužského světa. Tohle když muži svým synům nedávají, protože jsou hodně zaměstnaní nebo v rodině nejsou, tak ženy začnou ty svoje chlapečky do mužského světa popostrkovat. Jenomže to nefunguje. Čím víc ale ta žena toho kluka strká, tím víc se on brání. Kluk musí jít sám, on musí být přitahován mužským světem. A nikoli postrkovaný ženou.

Jenže ono je těžké nic nedělat, když chlapce obklopují ženy od rána do večera a pak možná večer uvidí tátu. Co tedy potřebují malí chlapci?
Vzor. Malý kluk musí vidět tátu, jak třeba štípe dříví a něco v něm si musí říct: Jo, takhle chci vypadat taky! Ale když táta sedí stále před počítačem, tak si kluk řekne také: Jo, to chci. Jenže to je katastrofa. Je také velmi důležité, aby žena otce před dětmi nepomlouvala a aby řekla: Tohle je váš táta, toho si važte. Protože v okamžiku, kdy si žena neváží muže, tak k němu nemají respekt ani děti. A to znamená jediné, nebudou přitahováni mužským vzorem. Takový kluk se pak neodpoutá od mámy a zůstane někde na půl cesty. Chytne se třeba počítače, který je krásným příkladem mužského principu a postaví ho na místo otce. Proto vždy říkám ženám: Vůči chlapům buďte tvrdé, ale vůči dětem vystupujte, že je to jediný správný táta. Víc žena nemůže udělat. V tomto muže nenahradí.

Co by měli tátové říkat svým synům?
Že jsou na ně hrdí. Pomalu přibývá chlapů, kteří si uvědomují, že jim samotným to chybělo. Když dělám mužské semináře, tak osmdesát procent problémů, které muži mají, se v konečném důsledku vždy týká vztahu s otcem. A jádro těchto problémů je, že právě tuto větu málokterý muž od svého táty slyšel.

Na druhou stranu se dnes muži snaží věnovat dětem víc, než kdykoli předtím. To je pozitivní, nemyslíte?
Je pozitivní, že o tom muži a ženy začínají přemýšlet. Italský psycholog Luigi Zoja napsal výbornou knihu Soumrak otců. A píše v ní o krizi otcovství od počátku křesťanství, kdy byl na místo otce, jako nejvyšší autority, postaven Bůh. Otec byl vyšoupnutý. A to je podle Zoji začátek krize mužů. Dříve měl chlap společenské uznání skrze své otcovství. A to je něco, co se z naší společnosti vytratilo. Otcové zmizeli v továrnách a kancelářích a syn už není syn zemědělce nebo řemeslníka, od kterého by se naučil řemeslo a otec ho tak mohl uvést do svého světa. (K tomu viz www.janbily.cz/knihy.html)

Otec přestal být pro chlapce průvodcem?
Ano, přestal.  A to je velmi důležitý problém.  Někteří dnešní muži si to nahrazují tím, že by se rádi stali tzv. spolumatkou. Vzpomeňte si, jak před deseti až dvaceti lety vrcholila vlna fotografií polonahých mužů, jak drží dítě, skoro až u prsu. To opravdu není úloha otců. Otec nemůže mít takové tělesné spojení se synem jako má matka.
(Tohle je téma, které se chytlo nejen pár kritiků (kritiček), ale které bylo zvýrazněno i na webu Lidovek. Kritika „Spolumatek“ (noviny milují novotvary!) nespočívá v tom, že by třeba muži neměli pomáhat v domácnosti, luxovat atd. Jde mi o to, že muži-otcové mají jiný čistě tělesný pocit k dítěti (a naopak – dítě k tátovi), neboť dítě se vyvíjí devět měsíců v mámě/ženě, ta ho nosí, kojí atd. Lujgi Zoja zcela oprávněně poukazuje na fakt, že se ti muži, kteří jsou kritičtí ke svým otcům a k mužské roli všeobecně, snaží „zženštit“ a jaksi tělesně se připodobnit k matkám.)

Dnes vidíme hodně mužů, kteří nosí na břichu svoje dítě, chodí na pískoviště, starají se, vlastně stejně dobře jako my ženy.
Jenže to vůbec není sexy! Totiž opravdu sexy na otcích je, když vezmou svého syna nebo i dceru za ruku a ukážou jim svět a také jeho hranice. To není tělesná věc, to je věc poznání, věc ducha. (Viz předchozí poznámku.)

A nepomohly mužům k té roli spolumatek ženy? Tím, že nemají v okolí jiné ženy, které by jim pomohly, a tak zbývají jen muži?
Možná, ale důležité je, že matka a otec mají jiné úlohy a tato různorodost je pro dítě důležitá. I když si prohodí role, například tím, že žena pracuje a muž se stará o domácnost, je to nakonec muž, ve kterém děti budou vidět vzor pro svůj mužský princip a žena, na kterou se budou orientovat při vytváření jejich ženského principu.

Jenže, kde je ideální poloha pro muže? Jak vůbec mají vědět, co mají dělat, aby zůstali muži?
To vám nikdo neřekne, to je to, co všichni muži, kteří jsou trochu inteligentní, hledají, každý pro sebe. To, co já učím na seminářích, nejsou odpovědi, ale správné kladení otázek. Problém totiž je, že muži se neptají. Ptát se pro ně znamená jediné:  Jsem nejistý a nevím. Což je pro chlapa velký problém si přiznat. (Ano, žijeme ve velice zajímavé přelomové éře, kdy otázky mají větší smysl než odpovědi. Proto na některé otázky (ještě) nejsou odpovědi. A těchto otázek stále přibývá.)
 

Proč?
Protože jsme od malička vychováváni v tom, že musíme znát odpovědi. Podívejte se na náš školský systém. Děti jsou vedeny striktně v logickém a racionálním systému. Dívky jsou tak vedené také, ale ony se pak vracejí do své emocionality. A všimněte si, jakou tady máme selekci. Ženám je výlet do mužského principu povolen, ale mužům do ženského světa ne. Když tedy chce holčička Mladého chemika, není problém, ale když by chtěl kluk taneční boty, tak už se tatínek rve za vlasy, že bude gay. (Naše školství je fascinováno „mužskou“ vědou a definovatelností. Od malička jsou děti (snad s výjimkou alternativních škol typu Montessori nebo Waldorf) drilovány ve „dvě a dvě jsou vždy a přesně jen čtyři!!“ a teprve až když se dostanou na Matfyz nebo začnou studovat subatomární částice, tak se jim poodhalí, že to OBČAS neplatí :-))
 

Bylo tomu tak vždy?
Já mám pocit, že tomu tak nebylo, dokud ženy nezačaly před sto lety s emancipací. Což je úžasná a nutná věc a dnes žádná žena nebude ochotná vracet vysokoškolský diplom nebo řidičák a stát se ženuškou, která se jen stará o rodinu. Ale když se žena naučí mužský princip, tak stále zůstává ženou. Problém je, že mužům nedošlo, že musejí objevit svůj ženský princip, ale zůstat přitom muži. (O nutném pohybu mezi oběma principy jsem napsal bezpočet článků a dvě knihy, takže to zde snad nemusím rozvádět.)

Co znamená ženský princip v podání muže?
To je například schopnost vciťovat se do druhého. Když přijde žena unavená domu, má slzy na krajíčku a muž si všimne, že je unavená a zeptá se: Co se děje? A ona řekne: Ale, v práci to byla katastrofa. A co udělá muž? Začne ji radit. A co udělá žena? Rozbrečí se úplně a uteče. Muž je v tu chvíli úplně bezradný, protože nepochopil, že jeho žena nepotřebuje radit. Nevcítil se.

Proč je až teď takový problém, že muži nejsou empatičtí?
Protože doteď to fungovalo. Chlapi se nepotřebovali vciťovat. Jenže to se změnilo.

Myslíte patriarchát, kdy žena musela snášet od muže všechno?
Já bych vůbec nechodil do tak hluboké historie.  Ještě dnes se většina mužů nemusí vciťovat do své partnerky, protože svoji potřebu pocitů žijí právě přes ní. To znamená, že očekávají od ženy, že ona je tu přes pocity, které mu pak může vysvětlit.  Žena toho je schopná, dokáže přeběhnout do mužského světa a „vysvětlit“, tedy podat racionální výklad. Ale to ji neuspokojuje, neboť se stále musí pohybovat od ženského pólu k mužskému, zatímco muž tohle nemusí. Tedy – nemusel. Právě toto se mění.
(V tištěné verzi vynecháno.)

Jak ale naučit muže větší empatii?
Pokud se ptáte jako žena, která by chtěla naučit toho „svého“ muže větší empatii, řeknu na rovinu: Jestliže chcete jiného chlapa, musíte zariskovat. Ženy totiž mají s muži jeden problém. Když ho budou kritizovat hodně, podstupují riziko, že uteče. Když ho ale nebudou kritizovat vůbec, tak se nic nezmění.

A není to tak, že se ženy snaží většinou opravdu hodně a dlouho? Ale s muži nic nehne? Teprve, až když je žena opustí, začnou přemýšlet.
Úplně přesně. Ženy trpí ve vztahu, muži po vztahu. Měl jsem kamaráda a kamarádku, oba jsem znal velmi důvěrně. Když jsem byl s ní, tak si stěžovala, že už to nemůže vydržet a chce se rozejít. A když jsem se ptal jeho na vztah, tak říkal:  Super, dobrý. (A pak mi, jedné noci kolem třetí ráno volal, že ho opustila. A z muže, který má „vše pod kontrolou“ se stal malý brečící kluk. Jinak řečeno: Někdy vychovávají ženy svým odchodem muže – ale až pro tu příští ženu.)
 

Proč muži tak lžou?
Pozor, oni nelžou, oni to necítí! Protože chlapy nikdo skrze socializaci nenaučil prožívat svoje pocity. Klukům se říká, nebreč, nebuď srab, tohle snad vydržíš. A co udělá kluk? Odstřihne své pocity. Když dělám mužské skupiny, polovina chlapů je úplně vykolejená, když má něco cítit. Nevědí jak. Ale začíná se to velmi měnit. Chodím přednášet do firem a do velkých korporací. Ti úplně nahoře vědí, že dnes už dávno neprodávají fakta, ale pocity. A začínají  si emoční inteligence všímat.

Takže nakonec byznys naučí muže lepší empatii?
Je to jedna možnost. Kvůli ženě by toho byl muž také schopný, ale musela by ho k tomu donutit.

Jak?
Docela jednoduše. V podstatě říci: Jestli se sebou něco neuděláš, odejdu. Ne tak přímo, protože vyhrožování nemá smysl, ale na druhou stranu, chlap musí jasně cítit, že to myslíte vážně. Musíte to dělat chytře! Pokud chcete, aby si muž přečetl nějakou dobrou knihu, nechte ji někde jen tak položenou.  Ale radit chlapovi, co má dělat? To nemůžete. To nejhorší je, když se muž ptá ženy: Prosím tě, co mám dělat? Tím ztrácí veškerý svůj kredit. Ona mu to samozřejmě řekne, protože je psychologicky zdatná, ale zároveň ho opustí s učitelem tenisu. Víte, když se bavím s chlapama, tak mi říkají: Ona něco chce, ale já nepoznám co. Neřekne mi to a já to nevím. To není o tom, že by muži byli zlí nebo nevšímaví.

Museli mít muži někdy v historii rozvinutou emoční inteligenci?
Myslím, že to je právě to nové. To, v čem spočívá současná změna ve světě. Ženy jsou schopné ovládat mužský princip a zároveň zůstat ženami.  V byznysu jsou sice některé ženy hodně mužské, ale jinak žena už ví, že dokáže být krásně ženská a zároveň řídit auto. Ale touží po polaritě a vyrovnanosti. To znamená, že ženy, které používají také mužský princip, potřebují muže, kteří používají i ženský princip, tedy dokážou se vcítit. A zároveň dovedou být celými chlapy! (Tedy – ne úplně zároveň, ale tehdy, když potřebují být zase na té mužské části hřiště, tak se tam dovedou s prezencí a vyzařováním pohybovat. Musí se naučit, se přizpůsobovat, se měnit.)

Jak jsou na tom čeští muži s emoční inteligencí ?
Ohledně emoční inteligence je mnoho mužů na začátku. Víte proč? Protože jsou zdejší muži hodně nejistí; možná je to historicky dáno, neboť jsme byli často pod cizí nadvládou. Jak říká Václav Bělohradský, jsme tak trochu nesamozřejmý národ. A tato nejistota způsobuje, že se muži drží racionality a bojí se ukázat pocity. Ale díky bohu se objevují mužské skupiny, ve kterých se muži mohou otevřít a mluvit i o věcech, o kterých v hospodě a na fotbale nemluví. Je to proces, který je srovnatelný s emancipačním procesem, před padesáti až sedmdesáti lety.

Dobře, proč se tedy stává, že ženy opouštějí ty empatické muže?
Protože ti muži v procesu objevování svých pocitů a hloubky často nejprve rozměknou. Vzpomenete si na anglické sufražetky, které se pustily do emancipace, ostříhaly si vlasy a byly, aspoň z hlediska tehdejších mužů, naprosto asexuální? Teď jsem vedl v Glastonbury v Anglii seminář.  To je hodně ženské místo. A muži tam byli takoví dlouhovlasí, zastydlí hipíci. Jejich sexuální atraktivita na ženy? Téměř nulová. To se stane, když se chlap při hledání ženského principu stane příliš ženou. Pak ta žena raději uteče k tomu machovi, než tohle.

Teď si možná spousta mužů řekne: Nesmím moc, nesmím málo. Co mám tedy dělat?
To je klasická otázka mužů a také současného světa. Každý chce návody, ale ty ještě nejsou. Máme ekonomickou krizi, což je vlastně krize mužského principu, protože už zkrátka není kam expandovat, kam růst. A každý ekonom má jinou odpověď. Když to člověk čte, tak může propadnout zoufalství, protože začíná chápat, že správné odpovědi zkrátka nejsou. (V tištěné verzi vynecháno.)

Zmínil jste se, že přednášíte velkým firmám. Co jim radíte?
Hodně mluvím o ženských kvalitách jako je uvolnění, plynutí, cykličnost. Firmy dnes stále žijí pod diktátem: Buď rosteš, nebo zahyneš. Ale nic v přírodě není tak postavené. Žádná jabloň stále neroste, protože by se po dvaceti metrech zlomila. Existuje období růstu, pak období expanze a pak fáze, kdy se energie obrací dovnitř. Velkým firmám radím, aby se podívaly na ženy. Na cyklus přírody. Nebo na ženský cyklus. Mnohdy je to právě návod, jak řídit firmu. (Firmy mají těžkost pochopit, že i ony podléhají fázím, periodám, že může mít i firma cosi jako „premenstruační syndrom“ nebo být ve fázi podzimu či zimy.) Ale samozřejmě slovo menstruace je ve firemním prostředí tabu.  

Jak reagují top manažeři, když začnete mluvit o menstruaci?
No, to si dovedete představit. (směje se) Jenže, některé firmy jsou s klasickými růstovými recepty opravdu v koncích. Chápou, že se dostaly někam na podzim a mají paniku, protože nevědí, co s tím. A cokoli dělají, nefunguje. Jenomže cyklus je neúprosný. Dnes chodím do firem, které pochopily, že ženský princip není o kytičkách za okny nebo hezkých záclonkách, ale o tom, že chlapi pochopí, jak funguje cyklus. Když to nepochopí, tak v létě neudělají zásoby a na podzim mají pocit, že by mělo přijít jaro, jenže ono nepřijde, takže v zimě jsou mrtví. Tenhle svět extrémně preferuje jaro a léto a bojí se podzimu a zimy. Proto umíráme tak nepřipravení, protože od 35 let začneme panikařit a snažíme se dělat všechno možné, abychom zůstali mladí. A tím ignorujeme přirozený cyklus života a výhody stáří.

Je tedy žena a její ženský princip lékem na současnou situaci?
Muži se mohou na ženském principu naučit něco, co nutně potřebují. Tenhle svět potřebuje v ekonomice a v politice ženský princip. Mužského principu je strašně moc.

Jenže nebojí se muži tak velkého vlivu žen?
Samozřejmě, že se bojí, protože cítí, že se ty ženské kvality musejí naučit. A ženy byly do současné doby spíše znevýhodňovány a teď rozkvétají. Muže teprve čeká veliká transformace. Je to stejný strach, jako když vylezete na desetimetrový skokanský můstek a váháte. A vaše podvědomí začne dělat všechno pro to, abyste mohla zase slézt dolů. (Začne vám namlouvat, že skákání je opravdu blbá činnost. Začne vás přesvědčovat, že slézt z můstku je ta pravá odvaha.) Jenže tudy cesta pro nás muže nevede. My musíme do té vody skočit!

A co tedy muži teď potřebují?
To, co muži potřebují, nazývám prezencí. Chlap musí být přítomen, být tady a teď, musí mít poslání, vědět, kam směřuje. Musí být pravdivý, to je u chlapa velmi důležité. Můj dědeček, který žil na vesnici říkal: My jsme vůbec nepotřebovali notáře. My jsme si plácli a ten chlap, který by to nedodržel, by si ani neškrtnul. A teď se podívejte na naše politiky a podnikatele. A je to také určitá spiritualita, cosi jako víra, kterou by muž měl mít v srdci. To ho dělá nevychýlitelným, silným. Ženy často do mužů různě šťourají, aby zjistily jediné: Jestli to vydrží, jestli se nevychýlí, nezklamou. Testují naši sílu a pevnost. Když pak žena cítí, že chlap tuto svojí sílu ztrácí, převezme meč. A chlap ji na jistém stupni rád ten meč nechá, protože neví, je bezradný. Jenomže žena s tím mečem není spokojená. (Ale když už ho má v ruce, tak s ním také začne mávat. A chlap si začne stěžovat.)

Jak má muž, který má hypotéku, živí rodinu, nebo má strach o svoji práci začít hledat svoje poslání a nějaký smysl?
Když někdo vyskočí z letadla a pochopí v polovině letu, že si nevzal padák, ale batoh, tak mu můžete těžko pomoct. Někdy je potřeba nejdřív konsolidovat svůj život a napravit ty chyby, které jsme udělali, a teprve pak začít meditovat (směje se). Ale ten padák znamená uvědomit si své pocity a bolesti ještě dříve, než se stanou nesnesitelnými, tedy než se muž dostane do krize. Uvědomit si, že žena a partnerka není zodpovědná za moje emoce, že je musím žít sám. A to jsou padáky, které nás můžou zachránit. Jenže, bohužel, zrovna teď jsou ve vzduchu někteří chlapi s batohem na zádech. Já nejsem pesimista, myslím si, že každému se dá pomoct. Ale musí chtít.

Co k vám přivede muže a přiměje ho na sobě pracovat?
Právě krize a bolest. Muž totiž potřebuje v jistém slova smyslu tlak. A ta krize je nejčastěji způsobená rozpadem vztahu, kariéry nebo špatným zdravím. A takový muž se pak dostává do existenciální nejistoty, nemá věci pod kontrolou a není si jistý, co se kolem něho a v něm samém děje. A pak například potkám muže ve vysoké funkci, který mi říká: No, já nic necítím, nejsem empatický. A já přitom vidím, že to je hluboce citlivý muž, ale že o tom neví. Protože byl přesvědčován svým okolím o opaku. (Jak říkám o nutném tlaku na muže: Ženy jsou termoplastické, my muži jsme duroplastičtí.)

Jak s takovým mužem pracujete?
Jednoduše, nejprve ho vyvedu z jeho omylu, že nic necítí. A to je začátek. Pak jdeme dál a on si začne všímat svých hlubších a víc skrytých pocitů. Zpočátku muži sedí jako u zubaře a já vidím, jak jsou v úplné panice: Pomoc, co mám cítit a jak to mám dělat, abych cítil? To se párkrát opakuje, ale postupně se muž uvolní a začne si všímat, že má nejen hlavu, která myslí, ale i srdce. A z toho bývají muži hodně překvapení.

Co říkáte na názory, že kdyby se žena neemancipovala, muži by byli v pohodě a žádnou krizi neměli?
To je bohužel absolutní blábol mnoha mužů a také žen, kteří touží po tom status quo před sedmdesáti lety. Ale tam se nevrátíme! Protože ženy nejsou ochotné se vrátit.

A myslíte si, že čeští muži touží po tom, aby se vrátily?
Někteří ano, protože touží po časech, kdy to bylo jednodušší. A mimochodem, některé ženy po tom také touží, protože je vysiluje to neustále „chození“ mezi ženským a mužským principem a přejí si muže, který zaopatří rodinu, který řekne: Nech to na mě, drahoušku, já to zařídím. Ale zároveň nechtějí vrátit výhody, které jim plynou z emancipace. Na druhou stranu na tom právě čeští muži nejsou až tak zle, neboť si uchovali jistou divokost a svobodu, když to například srovnáme s muži v Německu. Čím dále na východ jdete, tím více chlapů najdete, kteří v sobě mají ještě takovou tu zdravou anarchii. (V tištěné verzi zkráceno.)

Je touha po jednoduchosti důvod, proč řada lidí odchází z města?
Ano, určitě. A znám také případy lidí, co odešli do Kanady, kde chlap ještě může být tím původním chlapem a žena tou původní ženou. Ale představte si, že se všichni odstěhujeme do Kanady, to nejde. My to bohužel musíme vyřešit tady a teprve pak můžeme vybudovat něco, co bude více vyhovovat našim potřebám. Nás je příliš mnoho na to, abychom se mohli vrátit do lesů a polí. To je utopie. A to i přes to, že právě kontakt s přírodou, s divočinou, speciálně nám chlapům nesmírně pomáhá v tom hledání toho, kdo jsme. Pochopíme, že příroda je větší než naše civilizace. Ale měnit musíme sebe uprostřed civilizace, ne ji opouštět.

Řekněte, mluví vlastně o krizi mužů více ženy nebo muži?
Ženy jsou naštvané a říkají, že muži by měli se sebou něco dělat. Chybí jim muži, kteří by byli ve své síle.

A myslíte si, že dosáhla ta krize svého vrcholu?
Myslím, že to teprve přijde. Bolest a krize je stále něco, co chlapům pomáhá. Když se podíváte na přechodové rituály pro muže, tak jsou vždy spojeny s bolestí a odříkáním. Bolest vede chlapa, aby se setkal se smrtí, se svou hranicí. Pro muže je hrozně důležité, aby dokázali rozlišit mezi trojí tváří ženy: matky, ženy-partnerky a smrti. Protože, když se to nenaučí rozlišovat, tak vidí všechny tři ve své partnerce, a ta to neunese. (Když už mluvíme o krizi a o smrti – začíná se rýsovat, že matka příroda a táta Univerzum se postará o vyvážení nerovnováhy – válkou. Podívejme se okolo, ve světě to začíná bublat a vřít. Pokud se nestane zázrak a do vědomí mužů se nedostane nějakou skokovou cestou kus ženské harmonie a plynutí a tím i tolerance, zanedlouho si všichni začneme rozbíjet hlavy ve jménu nějaké PRAVDY. Zase jednou, v historii...)

Měla povinná vojna smysl právě v přechodu chlapců k mužům? Tedy i od matek k partnerkám?
Bohužel ano. Byl to poslední iniciační rituál, který byl všeobecně rozšířen. Kluk se tím stával bojovníkem. Skrze bolest a setkání se smrtí, se stával mužem. Vždyť se podívejte, proč dnes utíkají mladí kluci k Islámskému státu? Proč v Německu naskakovali kluci na jedoucí vlaky? Tohle jsou všechno podvědomé touhy setkat se se smrtí během dospívání. Občas mám otce v seminářích a ti říkají: Já vím, že bych se měl se svým klukem vydat někam do hor a zažít nějakou bouřku. Ale já vím, že když by se mu tam něco stalo, tak mě nikdo nepochopí a všichni odsoudí. Dneska jsme všude připoutaní, kolem sebe máme obaly, aby se nám nic nestalo. A tak vychováváme děti. Když se budeme dívat jen na to bezpečí, jen na jistotu, přijdeme o divokost. A ta nemůže být nikdy posichrovaná bezpečnostními pásy nebo pojištěním.

A čeho se tak moc bojíme?
My jsme si zvykli, že je všechno kontrolovatelné. A pomaloučku nám tenhle svět ukazuje, že jsme se kolosálně mýlili. My to ještě nevíme, ale ta nekontrolovatelnost přijde. My si myslíme, že jsme nadřazení přírodě, a to staří Řekové nazývali hybris, zpupností.

Pojďme ještě zpátky k rolím. Žena dříve muže potřebovala k tomu, aby lovil, muž ženu, aby se starala o děti a oheň. Není to dnes tak, že žena loví, ničeho se nebojí a opraví si vše sama?
Jenomže pak z toho bude unavená. Ženy potřebují muže a naopak, i když ženy možná umí to, co muži, také. To původní striktní rozdělení na mužskou a ženskou doménu je prostě pryč, nedá se nic dělat. K tomu ohni a lovu se už nikdy nedostaneme, ledaže by celá tato civilizace zkrachovala. Dneska máte místo ohně elektrický sporák a místo lovu počítač. Ale naše šance je, naučit se pohybovat mezi oběma póly, ženským a mužským, a když je potřeba, tak se stát silným mužem, který ale neodřízl své pocity, nebo krásnou ženou, která nezahodí své vědomosti.

Jenže tím se vracíme na začátek. Dnes je dost žen, které tvrdí, že muže vlastně nepotřebují…
…to je ta katastrofa.

V čem se tyto ženy mýlí?
Ta otázka pramení ze zoufalství. A možná, že bych odpověděl, že potřebují muže k tomu, aby nebyly zoufalé.

Děsí se muži toho, že je svět už nepotřebuje?
Ano, znám muže, kteří to tak prožívají, to je ta stále omílaná krize mužského principu. Nejhorší pro muže je bezradnost a pocit, že ho nikdo nepotřebuje. A ženy jim to dávají najevo.

Jak vnímají muži, že jimi ženy opovrhují?
Možná o tom nemluví, ale vnímají to a jsou na ženu naštvaní. Mimochodem, mužská zbraň proti ženě je fyzické násilí. Ženskou zbraní bylo, je a bude, opovrhování. To je velmi starý vzorec. Tudíž muž na opovrhování reaguje velmi špatně, žena ho tím kastruje. A i když muž nosí peníze, může jim žena opovrhovat. Protože ona potřebuje něco jiného. Být uchvácená. Čím? Jeho pevností.

Položím provokativní otázku, máme muže za co obdivovat?
(dlouze přemýšlí) Mám pocit, že by ženy mohly ocenit, když na sobě chlap maká. A že to makání může ještě pár let vypadat jako hledání se. My muži začínáme chápat, že už to nemůžeme dělat tak, jako doposud. Pokud v tom budeme pokračovat, tak tenhle svět skončí. Za padesát, sedmdesát let. Možná za pět let. Výzva pro mužský princip, který je zkoumající a expandující, je ve větším uvědomění si a učení se, že potřebujeme zásadní změnu. Jinak zničíme sami sebe.

Jaká byla vaše cesta ke změně?
Jsou tři události v mém životě, které pro mě byly důležité. Ta první byla moje emigrace, kdy jsem odešel z Česka a poznal jsem něco jiného. Ta druhá věc byla, že jsem se dostal ke svému indickému učiteli, k Oshovi. A začal jsem poznávat spiritualitu, vědomí. Spiritualita není o nějaké meditaci, ale o tom uvědomit si, co se se mnou děje, uvědomit si své pocity, svůj vztek, který potlačuju a uvědomit si svůj smutek. A dát možnost mému ženskému principu, aby se mohl projevit. Mým dalším učitelem byl rakouský druid, který mi pomohl, setkal se s přírodou a pochopit, že příroda je opravdu větší než my.

Proč jste přestal dělat mužské kruhy?
Dělám je pořád, jen ne tou formou, že jdeme do lesa a uděláme můstek přes říčku. Takové kurzy jsou, ale mě přijdou moc primitivní. Takový chlap přijede zpátky a nic tím nevyřešil. Já zrovna objevuji, jak je hodně důležité pracovat s muži a ženami v jedné skupině. Ženy se sice chvíli potutelně smějí mužům, ale pak to muži chytnou a rozvine se dialog. A to je velmi důležité!

Myslíte si, že ženy nezažívají krizi?
Krize ženského světa spočívá možná právě v tom, že ženy rezignují a řeknou: My ty chlapy nepotřebujeme. Ženský svět je zprostředkovaně v krizi skrze globální konflikt kultury versus přírody. Naše kultura začíná řezat právě tu větev, na které sedí. A to ženy velice dobře vnímají a očekávají od chlapů, že něco udělají a řeknou: Drahoušku, venku jsou vlci, zůstaň doma, já to vyřeším. Jenže na ten veliký úkol, který stojí před námi, se muži a ženy musí dát dohromady. To je naše šance.

Rozhovor vedla Martina Kopecká
Copyright (tištěné verze) LN/Mafra a.s.
Web: http://www.lidovky.cz/patek-ln-z-otcu-se-staly-spolumatky-musi-znovu-najit-muzsky-princip-1ia-/lide.aspx?c=A150625_171509_lide_ELE